zemského a říšského mladočeského poslance
JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von Herites,
von Krziwanek, Delorme a Brzorád.
Od roku 2002 sepisuje Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
Opredcich@seznam.cz
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky
Zvláštní přílohy:
Album
rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album
Voith-Herites von Sterbez
zpět na:
Níže najdete doplnění připojená k práci až po jejím dopsání. Přidávána jsou na tuto stránku tak, aby horní byla tou nejnovější. Každá novinka je označena znakem podle příslušnosti k jedné ze čtyř kapitol. Doplnění jsou časem dle možností postupně umísťována i přímo do textu jednotlivých kapitol. Zde v Dodatcích jsou ty části, které již do textu vepsány byly, podbarveny šedě.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2024
KONEČNÝ, Milan. Česká keramika: rukověť keramického průmyslu
v Čechách 1748-1948. Praha: Milan Konečný, 2003, s. 216. ISBN 80-238-9460-9.
Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:d26d5de0-1d54-11e6-918e-5ef3fc9ae867
Seznam těchto p. t. dobrodinců, kteří věnovali dary vedení ve prospěch chudých žáků zdejšího gymnázia / Verzeichnis jener p. t. Wohlthäter, welche Spenden zugunsten der armen Schüler des hiesigen Gymnasiums an die Direction gelangen ließen: Victor Porák 1894 až 1920 – 10 zl. 1893, daroval pro přírodovědný kabinet gymnázia krásné vzorky grafitu,[1] roku 1912 daroval pro kabinet přírodnin sbírku obojživelníků a plazů, hmyzu, několik kusů dřeva a sušených rostlin, minerály a horniny z Madagaskaru.[2]
Jahres-Bericht des k.k. Staats-Realgymnasiums in Krumau. Krumau: K.k.Staats.Realgymn., 1895 - 1920, 1895(22), s. XIII. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:65a449c0-9b79-4219-80bc-089fc09d3fde
Viktor Porák byl zapsaným posluchačem I. ročníku technického učení
v Praze ve školním roce 1870-71.
VELFLÍK, Albert Vojtěch a Jan KOLÁŘ. Dějiny technického učení v Praze s dějinným přehledem nejstarších inženýrských škol, jakož i akademií a ústavů v Rakousku, na nichž bylo vědám inženýrským nejdříve vyučováno: pamětní spis na oslavu založení stavovské inženýrské školy v Praze před 200 lety a 100-letého trvání polytechnického ústavu Pražského. V Praze: Česká Matice Technická, 1910;1925. sv. 1-2, s. V. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:c2143b93-8209-4a3d-b37f-60f18582bb5e
Jmenování poručíkem v záloze:
Victor Porák 2. ženijního regimentu
Militär-Zeitung. 11. března 1874, číslo 20,
strana 148 online https://www.digitale-sammlungen.de/view/bsb11179288?page=152%2C153
Akciovou společnost k vytěžení severočeských
hnědouhelných dolů založili pp.: hrabě Rudolf Chotek, konsul Vilém Kiistner, Heliodor Heidl, Julius Příborský, A. E. Komers,
Jos. Nesvadba, Jan Pak, Edv.
Beyer.
Průmyslník. 1.7.1870, 2(1), s. 116. ISSN n20374. str. 116, Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:efa30459-d40b-491c-9d90-617cd6bf3dcf
Z Akademického
čtenářského spolku: „Zvěčnělý Karel Komers, právník,
odkázal celou svou knihovnu na 560 svazků čítají knihovně spolkové; povstáním vzdány diky a vyslána bude tříčlenná deputace k hospodárskému
radovi panu Komersovi.[3]
Zvěčnělý Karel Komers, právník, zakládající úd akademického čtenářského spolku, odkázal témuž spolku rozsáhlou a skvostnou svou knihovnu, čítající ke 560 svazkům (a literatury české 195, německé 237, vlašské 38, francouzské 41 a anglické 44). Jest to posud největší dar, jakéhož se po celé trvání akad. čten, spolku dostalo. Díla jsou skoro ze všech odvětví nejvíce z poesie skvostně vázaná.[4]
Rozsáhlou životopisnou studii o JUDr. Franzi Komersovi napsala Marie Macková.[5]
Poten,
Ernst Friedrich Karl von (3.9.1846 - 19.10.1927),
1.5.1900 (15.5.00) GM, 1.5.1905 (6.5.05) FML, 1.2.1907 pens.
Poten,
Otto Friedrich Karl von (7.5.1851 - 25.8.1922), 1.11.1905 (14.11.05) GM,
1.4.1909 pens., 8.7.1910 pens.[6]
Friedrich
von Poten, Fregattenkapitän, akta uložená ve vídňském archivu
námořnictva[7], 25.11.1918 Ansuchen
des Marine-Ausschusses um Befähigungsdekreten
als Schiffer der weiten Fahrt[8]
Nobilitační listiny (Poten, Ernst, k.u.k. Oberstleutnant, Adelsstand (1894), Otto k.u.k. Generalmajor, Bruder, Adelsstand (1906)[9]
1917 bydlí Ernst von Poten v Graz, Grillparzerstraße 24[10]
Lanškrounské působení bylo pro okresního hejtmana do zančné míry ovlivněno nesouladem s místním starostou Bertholdem A. Schmeiserem, kteří se byl schopni shodnout jen na podjatosti místního okresního soudu a že jejich vzájemné žaloby se musí přeložit jinam. Soukromé žaloby předcházelo vzájemné obviňování z nedovolených úředních kroků, z překračování pravomocí, omezování spolčovacích práv neodůvodněného používání četnické asistence, či nepovolených politických výtržností a jejich podpory. Spory se projevovaly i v soukromé rovině vzájemným osočováním, či kočičinami pod okny. [11] Podpory samosprávy se Komersovi dostalo ve věci shánění prostředků pro výstavbu veřejné nemocnice v regionu, neúspěšný byl při prosazování vydláždění některých lanškrounských ulic. [12]
Vyhledávaným řečníkem všeněmeckých shromáždění byl lékař lanškrounské tabákové továrny a tedy vysoce postavený státní zaměstnanec s vlivem na dělníky MUDr. Franz Schrimpl, stoupenec G. Schönerera. Také jeho nástupce MUDr. Robert Süss byl dle zprávy JUDr. Franze Komerse z roku 1899 „ein fanatischer Anhänger Wolfs und gilt seit 2 Jahren notorisch als Führer der hiesigen Deutschradikalen.“ (SOkA ÚO, OU La, přes 406/1899). Na všeněmecké nacionalistické aktivity obou lékařů Dr. Komers upozorňoval nejprve bez výsledku šéfa lanškrounské továrny, který byl služebně ve stejné - VII. hodnostní třídě, a tak putovalo hlášení na místodržitelství a i k samotnému generálnímu řediteli tabákové režie do Vídně. Dost možná zde okresní hejtman překračoval očekávané plnění služebních povinností, či dokonce pravomocí, na zřeteli však měl péči o klid a pořádek a starost o blaho monarchie. Následně bylo s dr. Süssem zavedeno disciplinární řízení, ve kterém byl kladen důraz především na to, aby své politické názory nešířil mezi továrním dělnictvem. Tento se však byť nečlen jako řečník zúčastnil - na protest proti porušování spolčovacího zákona, kterého se měla dopustit státní správa vůči všeněmecké straně - zasedání městského zastupitelstva 25. 7. 1899 a městské rady 1. 9. 1899. V tomto roce došlo i na řešení této kauzy ze strany státní tabákové režie, pod kterou lanškrounská továrna spadala. „Dost pravděpodobně následkem dost rasantního, i když pokud možno striktně úřední postupy ctícího snažení lanškrounského okresního hejtmana.“ Z funkce tehdy odešel ředitel továrny Theodor Grabmayer. MUDr. Süss ztratil důvěru svých nadřízených z okruhu tabákové režie, ale v důsledku toho i u městské veřejnosti, takže ve volbách roku 1906 do komunální politické reporezentace zvolen nebyl. [13]
Dle Marie Mackové[14] se A. E. Komers považoval za českého věrného monarchistu, jeho syn Franz pak za německého věrmého monarchistu. Oba s jednoznačnou vazbou na Čechy jako prioritu svých postojů. Protože sám stavěl na první místo loajalitu k domu Habsburskému a zájem státu všeobecně, vyhraněným všeněmeckým nacionalistům se musel jevit jako národně vlažný a tím škodící společné věci. Jako škůdce se jevil i pro českou stranu. Jednu a tutéž kauzu byly schopné české i německé noviny tak, že z ní okresní hejtman Komers vyšel jako zaprodanec opačné strany. Nicméně toto neokázalo otříst jeho služební autoritou. Jako státní úředník netajil svou lopajalitu k panovníkovi a monarchii, dokonce ji bral smrtelně vážně a ač o sobě proholašoval, že je věrný Němec z Čech, neměl žádné pochopení pro všeněmeckou politickou orientaci. V konečné fázi svého úřadování se stal pro všeněmce jako špatných vlastenec a protivný státní úředník vděčným náměrtem téměř bulvárního zpravodajství lanškrounského týdeníku Deutsche Granzwacht. Dr. Komers se v Lanškrouně stal příkladem osobnosti, která v důsledku svého jednoznačně loajálního přesvědčení, byť nikoliv bez vlasteneckého vědomí, uvázla ve výrazně nacionálně profilovaném regionu v jakémsi luxusním osamění. [15]
Roku 1906 se v Deutsche Grenzwacht, Deutschnationale Wochenschrift für Ostböhmen č. 11 psalo, že na zdejším berním úřadě pracuje c. k. úředník, který malbou vyzdobil diplom udělený čestné člence místního německého tenisového klubu, paní Selmě von Komers, jinak manželce zdejšího úřadujícího okresního hejtmana.[16]
Roku 1898 je činný ve výboru místní pobočky Spolku pro pomoc ženám Červeného kříže pro Království české.[17] Autorka Komersova životopisu shledává neobvyklým, že s podporou spolku není spojována jeho manželka, ale že šlo o jeho osobní podporu. V případě jeho nástupce Dr. Hlawy totiž Červený Kříž fakticky i formálně zajišťovala jeho žena. [18]
2024
Dle dopisu JUDr. Jana Brzoráda, který napsal otci 6. 3. 1808 odešel z pivovaru lochkovského velkostatku po více než 9 letech zkušený sládek.[19]
V Lochkowie dne 28. Ryjna 1808
Wysoce Wážený Pantáto!
Wjedomost Jim dávam, že jsem lochkowský Pywowar wčerejšího dne pod těmy wystavenými Wejminky nynějšímu Wšenorskému sládku Anton Finkerhut za 350 zlatých ročního pacht-quantum z ruky propachtoval. Nahodilo se to takto: mynulý týhoden ke mně wšehorský šafář napředwěděnou přišel, jestli by přecy zdejší službu obdržet mohl. Já jsem ho tedy, když na tom tak swolily, ačkoliw jen 100 zlatých kauce složiti může, za šafáře přijal, wšak ale zase na ten samý deputát, jak předešlý byl, poněwadž se spěčoval – když již při letech jest – s koňma, jak já v oumyslu jsem byl, dělat. Přitom když sem s ním o tom jednal, mně mezi jiným wyprawowal, že wšenorský sládek taky tam odtud prič půjde, že se tam na něj wedral trnowský sládek, kterého wrchnost pod rukou za pachtýře přijala, tak že si nyní taky chléb jinde hledá; přitom ho taky chwálil, že dobrý lidé jsou a piwo že taky wždy dobrý waří, tak že na dwě i na tři míle od něj pywo berou. Já šafáři tedy řekl, aby mu oznámyl, že zde místo prázdný bude, že by se při licytacy taky ohlásit mohl. On tedy mynulý outerek právě když jsem ze sliveneckým administrátorem na Zbraslaw jecti přichistán byl, sem ještě s jistým mladým člowíčkem jménem Trauer, který se od Chrudimi počítá a se psalu u mě za cancalarzkého hlásit přišel, a když ode mě wyrozumněl, že Wejminky u bratra w Praze ležejí, kde taky licitace držena býti má, tak tam schwálního posla odeslal a písebně o wejpis žádal. Já jsem Pana Wrchního, kterýmu jsem berana jenž pro Wincensa nám přepustil, platil, mezi jiným tázal, jestli jemu wšenorský pywo powědomý jest, a on mně ujistil, že waří dobrý pywo a že wůkolní zbraslawský sedláci se za ním s té příčiny tuze táhnou. Když tedy nadřečený sládek wčerejšího dne podruhý sem přišel a se doptáwal, jestliže by zdejší pywowar pod těma již v rukouch majícíma wejminky z ruky obdržeti nemohl, tak jsem s ním w tom ohledu že dobře řemeslu rozumí a tak dalece dle pohledu taky muž mýrný a pokojný se býti zdá, jednat začal a chtěl jsem ho na 400 zlatých ročního pachtu mymo těch 14 sudů pywa wytahnout, on se na začátku odtahoval a na tolik sudů pywa zadarma odkazowal, nechtíc wíce nežly těch 300 zlatých jak prwně licitatorní prohlášení wysázené bylo, dáti. Když pak jsem jej ještě o 50 zlatých wejš wybídnul, tak jsem s ním smlouvu uzavřel a on taky hned a conto kauce 400 zlatých mně do rukouch složil, na který jsem jemu až do wyhotowení pachtovního kontraktu Interims Schein dal. On pak hned s tím wejš menowaným člowíčkem do Prahy k Johanesovy odešel jemu to oznámit, a wypsaný Edikt odolat nechat. Já doufám nejmilejší Pantáto, že s tím pachtem docela spokojený budou, když sobě předložejí, že ninější sládek, jak jsem jim taky posledně psal, nic wíc než 500 zlatých mimo wyminěného pywa, ale jedině 200 zlatých dáti se objetoval. Mohlo by sice bejt, že by snad při licitaci ještě několik zlatých bylo přiskočilo, wšak by ale třebas dost špatný řemeslník místo byl obdržel.
… /další text se týká jiného případu/
Jejich ponížený syn Josef Brzorád
Snímky 7810 až 7813 z fondu Černý, rodina, NAD 130,
které přepsal dr. Kareš pro potřeby článku o Antonu Füngerhutovi.[20]
„Pachtovní smlouva na právo várečné velkostatku Lochkov byla mezi Fingerhutem a Brzorádem podepsána v listopadu 1808, a to na dobu šesti let od počátku roku 1809. Po podpisu složil nový sládek dohodnutou kauci ve výši 500 zlatých, už za dva týdny nato však přišel za majitelem lochkovského velkostatku s žádostí o její navrácení, aby měl k dispozici více hotovosti na nákup zboží pro provoz pivovaru. Výměnou za kauci nabízel záruku svého staršího bratra Jiřího Náprstka, zajištěnou rodným statkem v Tuchlovicích. Josef Brzorád, po zvážení hodnoty tuchlovického statku i výše pohledávek jednotlivých věřitelů, Fingerhutův návrh odmítl. Když však za ním sládek přišel s prosbou o dvacet strychů sladu na budoucí přívarek, své rozhodnutí změnil. Z dříve složené kauce bylo použito 354 zlatých a 30 krejcarů na nákup potřebných surovin, 87 zlatých a 30 krejcarů na čtvrtletní pachtovné a zbylých 58 zlatých bylo Antonínu Fingerhutovi vráceno. Mezitím už začal svážet do Lochkova dříví a kvasnice, aby mohl od Nového roku zahájit pivovarnickou činnost. V lednu 1809 začal sekat led na rybníce a Josef Brzorád mu poskytl vozy z Nymburka pro převoz nasekaného ledu do pivovarského sklepení. Lze soudit, že spolupráce fungovala v následujících letech bez větších problémů, neboť v rodinné korespondenci Brzorádových se již zmínky o sládkovi nevyskytují. V dubnu 1810 se sice Antonín Fingerhut ucházel o uprázdněné místo sládka pivovaru ve Smečně nedaleko rodných Tuchlovic, ale vrchnost dala nakonec přednost jinému zájemci. …(V roce 1810 Fingerhutovým zemřeli všichni tři synové) Antonín Fingerhut na Lochkově pracoval jako sládek až do prosince 1814, kdy s manželkou odešel na Staré Město pražské."[21]
„V poslaneckém klubu se brzy podle vzájemných sympatií vytvořily různé kroužky. Společníky Karla Kramáře byli profesor matematiky Gabriel Blažek, právník Eduard Brzorád, železniční inženýr Jan Kaftan, právník a publicista Bedřich Pacák, později přibyl například právník a novinář Adolf Stránský. Skupinka se scházívala v Riedhofu. Zhruba do přelomu století představovali čeští poslanci ve vídeňském parlamentu jednotné národní těleso. Koncem 19. století se pak národní jednota začala pod vlivem hospodářských a sociálních diskusí vytrácet a česká politická reprezentace se začala výrazněji dělit.“[22]
V soupisu členů Uherského karpatského spolku Ungar Karpathenverein pro rok 1884 nacházíme i jméno Brzorád J R, Saros Patak.[23]
Všechny tři syny nechal Rudolf J. Brzorád nechal zapsat na benediktínské gymnazium v Ostřihomi, kde od školního roku 1867-8 studoval i literární historik a katolicky orientovaný spisovatel László Kőrösy (1856-1918) – česky Ladislav Kučera, syn varhanáře z Prahy, který se v Ostřihomi usadil. Kőrösy ve svých denících píše, že ze svého ročníku dobře znal Ferdinanda Brzoráda (1856–1877), jmenován maďarsky jako Nándor, v dobrém je vzpomenut i Rudolf – Rezsô (1854-1890 a Julius - Gyula, o kterém Kőrösy roku 1885 napsal článek pro Magyar Szalon, je jmenován mezi těmi, se kterými se spřátelil.[24]
Roku 1869 byla otištěna na pokračování její
podrobná zpráva o činnosti dámského klubu v Praze, mj. Zpráva o dětských
zábavách, zájezdech, vánočních večírcích pro žáky a sirotky a to v dopisech na
11 stranách časopisu německého ženského hnutí Allgemeiner Deutscher Frauenverein: Neue Bahnen.[25]
V listopadu 1882 JUDr. Eduard
Brzorád v komitétu pro uspořádání pouti do Kostnice.[26]
( Urbánkův věstník bibliografický : měsíčník pro rozhled v
literatuře, hudbě a umění, v Praze : Naklad. Fr. A. Urbánek, 1882, str 342 online)
Při valné hromadě 14. 1. 1883 byli do výboru Ústřední matice školské zvolen JUDr. Eduard Brzorád , jednatel Národního klubu[27].
Helfert J. A.: Katastrofa, Vlastní zkušenosti a paměti: „…Jan Cori, byl za studií filosofických mým kollegou v učení a členem našeho historického kroužku: Hugo Caspar, Lebermayer, Eduard Brzorad aj. …“[28]
Helfert, 1848 – z Prahy psal mi přítel Eduard Brzorád, Osvěta, str 451, online
Ve sbírce z ledna a února roku 1871
je uveden JUDR. Eduard Brzorád, protože přispěl 20 zl. do pokladnice „Musea
království Českého na vydávání dobrých knih českých příjmím MATICE ČESKÉ“.[29]
(Aus dem amtlichen Theiler k. k. Wiener
Zeitung) Se. Majestät der Kaiser hat verliehen: …in Annerkennung besonders
verdienstlichen patriotischen un gemeinnnützigen Wirkens … dem Advocaten und
Obmanne der Bezirksvertretung in Deutsch-Brod, Dr. Eduard Brzorad und dem
Lieutenant a. D. Hofbesitzer Benjamin Schwarzl in Bastin das Ritterkreuz des
Franz-Josephs-Ordens.[30]
Ferdinanda byla činná členka výboru (např. 1892[31]) vídeňského dobročinného spolku českých paní a dívek Ludmila. Tento spolek byl založen roku 1885 za účelem podpory chudých dítek školy Komenský, jehož činnost spočívala v obdarování chudých dítek české školy vánočním stromkem, teplým oděvem a obuví, ořechy a t. d. Pořádání zábav, výletů, přednášek a literárních večírků; obrací se prosbami ke všem spolkům a dobrodincům české mládeže. Každoročně nákladem J. O. hrab. z Harrachů poděleny o vánocích všecky děti české školy vánočkami.[32] Ve svém dopise z 27.11.1889 "Ferdynanda Brzorádova" píše o podporu spolku vídeňských Čechů Ludmila Vojtovi Náprstkovi: „Přišla jsem k tomu přesvědčení, že slovo Vámi pronešené v přátelském kruhu ve prospěch „Ludmily“ najde též ohlasu v nitru Čechů v Slovanské Praze.“[33]
Emanuela Brzorád si 5. 2. 1870 vzala Františka Cychru / Cichru.[34] F. C. okresní tajemník na Smíchově, novinář, spolupracovník Riegrova slovníku naučného (1833-1875). wikidata Q104849300 . Cichra, František si s Vojtou Náprstkem v letech 1865-(1881?) píše. 6 dopisů[35]
Antonín
Brzorád (1809-1877), třetí Čeňkův syn, chodil
do nymburské školy a další vzdělání získal v Praze,kde
studium zakončil na filosofické fakultě. Potom se uplatnil na otcově
hospodářství. Později byl hospodářem na kovanickém
statku u Nymburka a po smrti otce na statku zděděném. Roku 1845 započal stavbu
nového domu na Velkých Valech. Již roku 1848 k sobě připoutal svou
rozšafností a zkušeností pozornost spoluobčanů a byl v roce 1849 zvolen za
purkmistra. Úřadoval nepřetržitě do roku až do roku 1860. Znovu byl starostou
v letech 1864 až 1873. Za jeho starostování se přestalo úřadovat německy a
od února 1850 se na městském úřadě úřadovalo česky. Obec za jeho působení
zakoupila klášter, zřídila radnici, školu, divadl a
sirotčinec. Založen byl pivovar a otevřena severozápadní dráha.[36]
Žeť Tomáš Černého (1760-1836) Jan Dlabač zanechal tuto jeho
charakteristiku: ''Dovoluji si památce zdejšího měštana
a radního pana Tomáše Černého několik slov věnovati. Tento muž, ze staré rodiny
městské pošlý, již r. 1788 za právního sluhu ustanoven jest. Brzo na to stana se kancelistou a později radním a prozatímním
purkmistrem až do roku 1832 u magistrátu činným byl. Známost maje všech
okolností, jsa obratný, výmluvný a a maje mnoho
statků, aby neodvisle, důstojně živ byl, zmáhají cí
se a všecko udusující byrokratii
se protivil a na osudy našeho města v tehdejších dobách největší moc měl. Byl
charakteru šlechetného a neůhonného a obět mnohou pro dobro našeho města přinesl. Zemřel 22.
února 1836. Pokoj a čest buď jeho popeli.“ Pohřben byl u sv. Jiří a když byl
chystán hrob pro jeho syna roku 1857, otevřeli i rakev Tomáše Černého a našli
jeho pozůstatky. Na lebce ještě byly bílé vlasy a kostra oděna v modrém
fraku se žlutými knoflíky. Styky rodiny Kateřiny Černé rozené Brzorádové i rodiny jejich dcery Marie Dlabačové rozené
Černé s Brzorády na Lochkově byly velmi časté,
často tam jezdívali.[37]
Syn Jan Černý
(1808-1857), navštěvoval novoměstské Piaristické gymnázium v Praze a byl
vždy premiantem – prvním, mezi prvními třemi,[38] získal i prémii – Ciceronovy spisy - mezi 139 žáky.[39] Roku 1825, kdy se učil hře na flétnu, získal i státní stipendium. Za
studií v Praze bydlel dva roky ve stejném bytě se svým bratrancem Antonínem Brzorádem, dle jehož písemného svědectví „byl v mládí
velmi prchlivý, věděl se ale v pozdějších létech tak opanovat , že se
bratranci jeho divili, že se nerozčiluje. Jan vystudoval práva na Karlo-Fedinandově Univerzitě Praze a s hodností zkoušeného
kandidáta práv, v letech 1831-1832 konal praxi na magistrátu
v Klatovech, kam odešel po matčině smrti. Propukla tehdy v Klatovech
cholera, kterou se nakazila i Janova sestra Katy. Ač původně určen za juristu, částečně
s ohledem na své zdraví, částečně pro rodinné poměry převzal otcovo
hospodářství. Roku 1844 vyprávěl Jan Černý na pohřbu se smíchem Vilémovi Brzorádovi příhodu, kterak dostal od svého čtyřletého syna
Tomáše dostal poučení. Pokáral ho pro cosi a při tom se rozlobil
a Tomášek mu odsekl odposlouchanou průpovídkou „Hněv a zlost – v srdci
ošklivost“. Jan Černý byl ze všech bratranců nejupřímějším
Čechem a milovníkem literatury zvláště české.[40] S otcem a sestrami Marií a Kateřinou si Jan psal německy. Listy
mezi Nymburkem a Prahou za studií převážela „nymburská poslice“, jezdící
s formany. Přinášela i prádlo, peníze v „bankocedulích“, či „tvrdých
tolarech“ a holuby z vlastního chovu. Roku 1821 nalézáme výzvu, aby se
vrátil na prázdniny se svými bratranci Antonínem a Filipem Brzorády. Ten rok byl Jan těžce nemocen a léčil ho Dr. Czermak, otec malíře Čermáka, kterému se platilo 3 fl za vizitu. Jan musel v Praze též obstarávat sázky
do „lutrie“, pro svého, což byla jeho záliba vedle
starožitností, kvůli čemuž byl Jan v Praze „praenumírován
na jakýsi list Die Antiquikitäten.“
S manželkou
Marií rozenou Mašinovou z Nymburka, „jednoduchou, skromnou, mnohým utrpením
zaraženou“, měli jen dvě děti. Tomáše a Marii provdanou Šámalovou.
Roku 1848 byl setníkem nymburské Národní Gardy a zůstal ve styku se svým strýcem lochkovským Josefem Brzorádem, kterého škádlil dopisy v češtině. Vzal si Marii Mašínovou z Nymburka.[41] Byl slabé postavy, dlouhá léta trpěl ztvrdlostí sleziny, nosil dlouhé vlasy a byl vážné, k rozjímání náchylné, ušlechtilé a v ohledu vlasteneckém velmi vyvinuté povahy. Zemřel na otravu krve ve 49 letech. [42]
2024
Ve zvláštním podání z 16. 1. 1794 k císaři, odpůrce stavů, ač jejich člen, guberniální rada Josef Bernardin šlechtic Scotti, svatováclavský rytíř projevil veškerou nepřízeň tehdejší byrokracie ku všem historicky oprávněným poměrům a ke stavům českým, zejména pak k jednotlivým mluvčím jejich, jako k proboštu Heritesovi a purkmistru Steinerovi, vyčítajíc nedostatek úcty k panovníku a neposlušenství, ba obviňujíc je, že ani nezachovávali smutek po královně francouzské Marii Antonii. Sněm český byl dle něho „základem všeho možného, vůbec myslitelného zla a nepopsatelného neštěstí pro ubohé lidstvo za všech, zvláště ale za přítomných časů“, jehož jednání opravňuje k největším obavám, poněvadž dotýká se neomezené moci panovničí. Prudké byly zvláště jeho útoky proti skupině stavovských členů, jejíž mínění dle názoru denunciantova rozhodovalo, totiž vůdců stavovské opposice, „kteří nepřetržitě svatá práva panovníkova napadají a v nich s Veličenstvem rovnými, ba snad dokonce i nad Veličenstvo povýšenými býti chtějí.“[43]
Na schůzi sněmu 13. 3. 1791 se přítomní dohodli, že ponesou náklady spojené s deputací vyslanou ke králi ve věci dědičných práv stavovských university v království českém. Hned pak se přihlásil se značným příspěvkem probošt Herites a další.[44]
1. 12. 1793 vyzval pražský magistrát k dobrovolným příspěvkům válečným. Metropolitní kapitula přispěla 2.500,- zl a kapitulní děkan Herites 400,- zl.[45]
Nakladatel Otakar Štorch-Marien vzpomíná: „Doba obrozenecká měla nepřímo co dělat i s baronesami Bertou a Hermínou Voithovými ze Sterbetzů i s jejich bratrenn svobodným pánem Voithcm-Heritesem ze Sterbetzů. Toho adoptoval za mladších let bezdětný svobodný pán Herites (se spisovatelem Heritesem neměl nic společného) a na jeho kolínskénn majetku urozená trojice nyní hospodařila. Pamatuji se na ni velmi dobře, obě dámy, které svého bratra přežily, byly staré panny a také pan baron, narozený na počátku čtyřicátých let minulého století, zůstal svobodný. Poznal jsem je až v letech jejich stáří a nemohu popřít, že se všichni chovali velmi důstojně. Proč se však o nich zmiňuji? Inu proto, že jejich otcem byl svobodný pán Ferdinand Voith ze Sterbetzů, zprvu podkrajský a později okresní hejtman v Čáslavi, který v prosinci roku 1851 vydal zatýkací rozkaz na Karla Havlíčka Borovského před jeho odvozem do Brixenu v noci z 15. na 16. prosince. Zajímavé však je, že zmíněný pán Voith šel v mezích byrokratických možností Havlíčkovi na ruku a upozornil jej včas před zatčením, aby odstranil kompromitující materiál. Havlíček tento postoj oceňoval, jak o tom svědčil svazek dopisů, které po smrti hejtmana Voitha přešly do držení kolínské trojice. To jsem ovšem za svého studentského mládí nevěděl a o dopisech mi vyprávěl teprve později v Praze Jiří Karásek ze Lvovic, který obě baronesy osobně znal ze svých dosti častých návštěv v Kolíně. Za první světové války se však stalo něco neodčinitelného. Aniž se s kým dříve poradily, spálily staré ženy všechnu Havlíčkovu korespondenci, prý ze strachu, aby se u nich dopisy při „nějaké příležitosti" nenašly a ony nebyly obviněny z velezrady (?!). A tak kolínský havličkovský reflex vyhasl současné s ohněm, který jej obrátil v popel. Jiří Karásek ze Lvovic, o němž v pražské souvislosti budu mluvit mnohem více, jezdíval do Kolína za svým přítelem, bankovním prokuristou Emilem Šimkem, mužem velmi kultivovaným a noblesním, který uvedl Karáska jednak k Voithovým, jednak k nestárnoucí slečně Marii Bubové. …“
ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Paměti nakladatele Aventina. I, Sladko je žít. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1966. 389 s. Vzpomínky. Strana 32
Roku 1887 daruje Herr Leo Prziborski 13 svazků učebnic pro žáky Novoměstského gymnázia
(Programm des K.K. Deutschen Neustädter Staats-Ober-Gymnasiums zu Prag am Schlusse des Schuljahres 1887, Prag : Schulbücher-Verl. für Böhmen, Prag : Fuchs, str. 50, online )
Kaiserlich-Königliches Neustädter Ober-Gymnasium.: Programm des K.K. Deutschen Neustädter Staats-Ober-Gymnasiums zu Prag am Schlusse des Schuljahres ...: 1886
VIII. Classe: Leo Prziborski online
Kaiserlich-Königliches Neustädter Ober-Gymnasium.: Programm des K.K. Deutschen Neustädter Staats-Ober-Gymnasiums zu Prag am Schlusse des Schuljahres ...: 1885
VII. Classe Leo Prziborski online
Dr. Kareš vytvořil seznam dokumentů, které se nachází v Národním archivu na Chodovci ve fondu Zemský soud v Praze.
Národní archiv, pracoviště Chodovec, fond Zemský soud v Praze 1784 - 1850, číslo NAD 875:
karton 2237, signaturní oddělení VII A, inv. č. 1471, Anna Brzorádová, rok 1846
karton 2433, X A 810, František Herites, farář v Kotouni, rok 1809-1810
karton 2443, X A 1057, Karel Herites, farář v Hostouni, rok 1812
karton 2509, X A 2374, Karel Herites, farář v Hostouni, rok 1826
karton 2743, X D 512, Karel Herites, farář u sv. Matěje v Praze-Šárce, b.r.
karton 2564, X A 3366, August Herites, farář v Nezamyslicích, rok 1838
karton 951, V 1255, Antonín von Herites, rok 1813-1814
karton 2150, VII A 1269, Antonín von Herites, rok 1836-1837
karton 1309, V 2641, Barbora von Herites, rok 1843
karton 1290, V 2579, Jan von Herites, rok 1842
karton 1332, V 2825, Jan von Herites, rok 1846
karton 1085, V 1808, Václav von Herites, rok 1825-1826
karton 1017 až 1021 (z inventáře nelze určit, jaký), V 1631, Václav Vojtěch von Herites, rok 1822
Poznámky/vysvětlivky k obsahu uvedených signaturních oddělení:
signaturní oddělení V: pozůstalosti šlechty a majitelů zemskodeskových statků
signaturní oddělení VII A: poručenství a opatrovnictví šlechty a majitelů zemskodeskových statků
signaturní oddělení X A: pozůstalosti duchovenstva
signaturní oddělení X D: majetkové spory duchovenstva
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky z roku 2023 najdete zde.
Dodatky z roku 2022 najdete zde.
Dodatky z roku 2021 najdete zde.
Dodatky
z roku 2020 najdete zde.
Dodatky
z roku 2019 najdete zde.
Dodatky z roku 2018 najdete zde.
Dodatky z roku 2017 najdete zde.
Dodatky z roku 2016 najdete zde.
Dodatky z roku 2015 najdete zde.
Dodatky z roku 2014 najdete zde.
Dodatky z roku 2013 najdete zde.
Dodatky z roku 2012 najdete zde.
Dodatky z roku 2011 najdete zde.
Dodatky z roku 2010 najdete zde.
Dodatky z roku 2009 najdete zde.
Zvláštní přílohy:
Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album
Voith-Herites von Sterbez
zpět na
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
