zemského a říšského mladočeského poslance
JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von Herites, von Krziwanek,
Delorme a Brzorád.
Od roku 2002 sepisuje Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
Opredcich@seznam.cz
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky
Zvláštní přílohy:
Album
rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album
Voith-Herites von Sterbez
zpět na:
Níže najdete doplnění připojená k práci až po jejím dopsání. Přidávána jsou na tuto stránku tak, aby horní byla tou nejnovější. Každá novinka je označena znakem podle příslušnosti k jedné ze čtyř kapitol. Doplnění jsou časem dle možností postupně umísťována i přímo do textu jednotlivých kapitol. Zde v Dodatcích jsou ty části, které již do textu vepsány byly, podbarveny šedě.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2025
Kurt Prziborski patřil do skupiny amatérských herců
složené ze studentů vídeňského gymnázia u Skotů, která ve své škole
v prostorách benedektýnského kláštera ve 20. letech o Velikonocích a o
Vánocích uváděla divadelní „Wiener Schottenspiele“ vídeňské skotské hry Georga Terramareho,
který je takto zde obnovil a také režíroval.[1]
Na gymnáziu u Skotů „Schottengymnáziu“ ve Vídni si po roce 1918
studenti oblíbili divadlo.[2]
Měli i podporu tehdejší ředitele Alberta Hübla, který
zdůrazňoval prastarou tradici školních her tohoto ústavu. Po prvním
představení veselohry Flachsmann als
Erzieher od Otty Ernstav o
svatodušním pondělí roku 1920 v divadelní sále Obchodního spolku od žáků
kvinty a její repríze v dubnu 1921 pořádané ve prospěch žákovské
prázdninové kolonie ve slavnostním a divadelním sále hotelu Post (I., Fleischmarkt 24/Drachengasse 1,
později „Wiener
Kammeroper“ padla další volba na hru Alt-Heidelberg
(Starý Heidelberg) od Wilhelma Meyera-Förstera,
která byla v Deutsches Volkstheater
už před válkou dlouho úspěšně uváděna. Pořadatelem se stal Christlich-Deutsche-Studenten-Bund (C. D. S. B.), skupina spojená ze Schottengymnasia a Akademického gymnázia. První
představení se konalo v neděli 2. ledna 1921 v Josefssalu
učitelského spolku ve Vídni (Josefsgasse 12, dnes „Vienna's English Theatre“) a muselo být tamtéž zopakováno 21. ledna. Pro
třetí představení dne 19. dubna 1922 v síni Obchodnického spolku a pro poslední
představení, které se uskutečnilo 2. května 1922 ve prospěch ženské skupiny Währing Německého školního spolku v Akademietheateru
(tehdy ještě zkušební scéna Státní akademie hudby a dramatického umění), byli
pod režijním vedením Eduarda
Vodičky-Volterse zapojeni i další
spolužáci, např. Max Engelhard, Ernst Krug, Karl Panos, stejně jako
již bývalí studenti Schotten-gymnázia –
např. Georg Dietl, Kurt Prziborsky nebo Karl Weyrich.[3]
Neue Freie Presse 28.
5. 1922, S. 12: V představení hry v Akademickém divadle (Akademietheater)
„Alt-Heidelberg“ „…je třeba zvlášť vyzdvihnout Eduarda Vodičku jako
studentského prince Karla Heinricha a Kurta Prziborského
jako jeho komorníka, stejně jako slečnu Irene Egger
v roli hostinské; všichni tři, stejně jako ostatní účinkující, sklidili živé
uznání nadšeného publika.“[4] „I v tomto lehčeji zvládnutelném studentském
kusu se účinkující výborně zhostili svého úkolu. Georg Dietl, Kurt Prziborsky, Hubert Rösler, Karl Panos a Georg Fenz vytvořili
vynikající, s humorem ztvárněné postavy.“[5]
Ve čtyřech představeních „Alt-Heidelberg“ si divadelní
skupina Schotten vychovala pozoruhodný počet dobrých
amatérských herců. Skupina nebyla podporována pouze ředitelem školy, ale díky
literární kvalitě inscenovaných her si také pomalu získávala přízeň učitelského
sboru. Pro „Greisenhilfe der Wiener
Jugend“, která působila pod ctihodnou záštitou
spolkového prezidenta, uspořádal Gustav Pollak-Pichler
představení lidové hry Friedricha Raimunda „Der Verschwender“,
které bylo příznivě přijato tiskem a konalo se 7. února 1922 ve slavnostním a
divadelním sále hotelu Post. Toto představení také přineslo významný čistý
výtěžek pro charitativní účely. [6] „pan Prziborsky
vytvořil v maskování a hereckým výkonem podařenou, i když trochu přehnaně
stylizovaně oděnou ‚starou ženu‘“ (Herr Prziborskr in Maske und Spiel ein
gelungenes, wenn auch etwas zu
foigniert gekleidetes „altes Weib".) online
První hru „Spiel von der Geburt des Herrn, den Hirten und den Königen“, kterou opat P. Amand Opitz
povolil, napsal Terramare na základě svých zájmů o
středověké „mystery plays“
během studií v Anglii.a ve Francii. Dr.
Terramare, který hru i režíroval, se také intenzivně
věnoval výběru herců a zkouškám. Z gymnazistů, kteří se v divadle
opakovaně osvědčili (von den im Theaterspiel
mehrfach erprobten Gymnasiasten), byli vybráni Kurt Prziborski
a Karl Weyrich, kteří měli těsně před maturitou.
Z nižšího gymnázia se účastnil autor článku Erwin M. Auer.
Autor každou roli podrobně propracoval s každým hercem, samostatně a
později jako součást souboru. Herecké kostýmy pocházely z klášterních sbírek
(včetně alb, dalmatik a štol pro anděly) a z inventáře Burgtheatru
(např. andělská křídla a světské kostýmy). generální zkouškou 5. ledna
vyvrcholily bouřlivé přípravné práce během vánočních a novoročních svátků
1921/1922. Úspěšná vídeňská premiéra na svátek Zjevení Páně a reprízy 7., 8. a
9. ledna 1922 uchvátily publikum ihned od první scény 90minutové hry, která se
hrála bez přestávky každý večer v 19 hodin.[7] Dle Neues Wiener Tagblatt 6. ledna roku 1922 studenti vídeňského
gymnázia Schottengymnasium sehráli vánoční hru (Krippenspiel) ve
prospěch své prázdninové kolonie. Herci, mezi kterými je jmenován
Kurt Prziborski podali vynikající výkony. Šest představení skvělých mladých herců
bylo vyprodáno. Jejich výtěžek měl pomoci
potřebným spolužákům zajistit zdraví a trochu letního štěstí. Prvního
představení se zúčastnili místopředseda vlády Breisky, či opat Schottenského kláštera Armand Opitz.[8]
Byla vyprodáno, četné kritiky v tisku byly příznivé, Wiener Bilder a Das interessante Blatt přinesly z představení i snímky.[9]
Po úspěchu vánoční hry byl ředitel gymnázia opakovaně pod
tlakem vídeňských kruhů a svých studentů, aby v hrách pokračoval, a to již
o Velikonocích, pro které Terramare dodal rukopis Hry
o smrti - Ein Spiel vom Tode.
Poeticky silné verše této hry kladly na středoškoláky ztvárňující jednotlivé
role velké jazykové a dramatické nároky. Kurt Prziborsky
podal v ústřední roli Smrti mávající s kosou „obzvláštní výkon“ -
Eine besondere Leistung bot Kurt Prziborsky als sensenschwingender Tod. Hrálo se 4x ve svatém týdnu 1.-4. 4. 1922 a pro
obrovskou poptávku se hrálo ještě 5. a 6. [10]
Recenze byly opět velmi pochvalné. [11]
Neue Freie Presse napsal:
„Ve slavnostním sále Schottenstiftu byly znovu
oživeny i vídeňské „školní komedie“ – nejprve vánoční hrou, nyní krásným,
stylově a dobově věrným a poeticky prodchnutým představením „Hra o
smrti" od Georga Terramareho, jemného
vídeňského kulturního básníka, který sám býval žákem Schottenského
gymnázia. Hra začíná rozhovorem mezi Bohem a Smrtí. Bůh přikazuje svému temnému
služebníku, Smrti, aby vykonal svou poslední sklizeň – neboť se blíží poslední
soud. Odsouzení pak přicházejí na scénu v určité sociální posloupnosti, a v jemně odstíněných obrazech se ukazuje, jak každý
jinak přijímá svůj osud – nebo je jím zaskočen. Papežovi smrt strhne z ramen slavnostní ornát a on zůstane stát jako prostý
mnich. Kardinál, symbol politicko-církevní
moci, nepadá do konkláve, ale do hrobu, který hrozivě číhá za oponou. Zákeřný státník je uškrcen bledou kostlivou
postavou v černé kápi. Lékař je přemožen s humorem. Kurtizána padá omámena do náruče smrti, zatímco blázen ze strachu sám skočí do hrobu. Nejdojemnější jsou
scény: Smrt
a předčasně vyspělé dítě, kterému smrt ještě nevezme matku – ta se jí stane kořistí až jako
stará žena. Smrt
a dívka – závěrečná
scéna s čistým, pohádkovým tónem. Dívka zůstává věrná svému milému, který
zemřel. Smrt ji musí – s odporem – skolit. Nakonec je i Smrt unavena – rozbije přesýpací hodiny, symbol vlastního otroctví
času. Nastává konec
světa, který se
proměňuje v rozkvetlou
krajinu. Z herců, kteří překvapili svým silným výkonem – žáků
ústavu a jejich blízkých – vynikli: Kurt Prziborski (jako smrt), Kurt Haller, Gustav Pichler, Anna Dietl, Magda
Schwabová, Maria
Stippbergerová (jako matka).“[12]
V roce 1923 začal režisér Klášterních her počítat
jednotlivé série představení jako „sezóny“. Ve třetí sezóně tedy byla znovu
uvedena Terramarova „Hra o narození Páně, pastýřích a
králích“, aby se vyhovělo opakovaným přáním publika. Představení se
konala na svátek Tří králů, 6. ledna 1923, a ještě během tří následujících
dnů až do 9. ledna 1923. Noviny o nich podrobně informovaly a
zdůraznily, že mezi četnými čestnými hosty tentokrát byli také spolkový
prezident Dr. Michael Hainisch a kardinál Dr. Gustav Friedrich
Piffl.[13] Kurt zde hraje též.[14] Dle Neue Freie Presse patřil Herr Priborsky mezi Bemerkswert –
pozoruhodné a jeho ďábel v lidovém pojetí byl dobře vystižen: „der gut aufgefaßte Volksteufel des Herrn Priborsky“[15]
Do téhož roku 1923 spadala i čtvrtá sezóna, v níž byla
uvedena inscenace anglického textu z 15. století Everyman
- „Kdokoliv
před Božím soudem“ (Jedermann’s Ladung vor Gottes Gericht) v překladu a režii bilingvního Georga Terramareho. Kurt Prziborski
zde úspěšně podpořil hlavní postavu v roli Smrti. Čtyři představení
byla naplánována o Velikonocích od 7. do 10. dubna 1923, a byla opět vyprodána.[16] Kurt Prziborski-Voith
se dle Reichspost v roli Smrti osvědčil jako dobrý
recitátor – „Kurt P r z i b o r s k i - V o i t h erwies sich in der Rolle des Tod als guter
Sprecher“.[17]
Dle Deutschösterreichische Tages-Zeitung
bylo nezapomenutelné ponuré, mečem podpořené zjevení Smrti na horním jevišti;
v jejím kosení a klesání čepele byla skutečně cítit hrůza věčnosti. „Unvergeßlich das düstere schwertgestützte Erscheinen des Todes auf der oberen Bühne; in dem mähenden Senken der Schneide war wirklich Schauer
der Ewigkeit.“ Hra byla sehrána téměř bezchybně,
především Kurt Prziborski jako Smrt, …[18] Chválil i Neues
Wiener Abendblatt : „Es wurde nament
lich von Eduard Vodicka,
der den Jedermann gab, von
Kurt Przilorski-Voith, von Georg Fenz
und Gustav Pichler, der Sinn für Charakteristik besitzt, überraschend gut gespielt.“[19]
V páté sezóně upravil do současného jazyka Georg Terramare Komedii o marnotratném synovi - „Comedia des verlorenen Sohnes" učitele u Skotů Wolfganga Schmeltzla[20],
která zde byla již v roce 1545 uvedena před králem Ferdinandem I. Terramare zachoval Schmeltzlův
naivní, lidový styl a dovolil tulákům (Gustav Pichler,
Kurt Prziborsky) a rolníkům (Georg Fenz, Karl Weyrich) předvést
veselé scény, které mohly odlehčit vážnost „komedie“. [21]
Gustav Pichler a Kurt Prziborsky
zde ztvárnili tuláky a vytvořili humorné scény.( Gustav Pichler
und Kurt Prziborsky bestritten als Landstreicher die humorvollen Szenen des Stückes.)[22] Neue
Freie Presse napsal, že humor a komika hry byly v
dobrých rukou Georga Fenze, Karla Weyricha
a „Kurta Prziborského, který, jak si lze vybavit z
dřívějších inscenací, má jako výrazný řečník své pravé pole působnosti spíše
v kategorii hlavních vážnějších rolí“ (Prziborski
der allerdings, wie man sich aus früheren
Aufführungen erinnert, als wirksamer Sprecher
im ersten Fach fein eigentliches Feld hat.)[23]
S Pantolobus, drsně komická postava tuláka byla
ztvárněna Gustavem Pichlerem s široce
rozvernými šaškovskými kousky v tom nejupřímnějším rozmaru, přičemž mu Kurt Prziborsky jako druhý tulák dělal veselou společnost.[24] Die Stunde
nabídl i snímek
z představení.[25] Čtyři představení, která byla rovněž
naplánována jako obvykle a konala se od 6. do 9. ledna 1924, musela být kvůli
vysoké poptávce po vstupenkách doplněna dvěma dalšími představeními 10. a 11.
ledna téhož roku. [26]
Pro šestou sezonu byla vybráno Passion
Christi - Utrpení našeho pána Ježíše Krista – Das Leiden unseres Herrn Jesu Christi,
inspirované pašijovými panely z opatské galerie od mistra Dunajské školy.
Terramare už nemohl zvládat rozsáhlou přípravu
a režii sám, a proto k nacvičení hry z velké části pověřil hlavního herce
Eduarda Vodičku-Volterse. Recenzenti vídeňských novin26
tuto dosud „největší“ z klášterních her chválili. Kurtova
účast byla označena za pozoruhodnou.[27]
Neue Freie Presse byl i
kritický: Fanatický Kaifáš, vzpřímený, plný nenávisti a nemilosrdný (Kurt Prziborski), měl by možná kráčet více zdrženlivě, méně
vášnivě. Vznešený kněz, duchovní vůdce, může být uvnitř vzrušen vášní, ale
ve gestech musí být před shromážděným lidem uměřený, aby zachoval svůj
majestát.[28] Neuigkeits-Welt-Blatt Kaifáše s Pilátem označil za dvě výrazně
vykreslené postavy „zwei scharfgezeichnete
Typen“.[29]
Neues Wiener Tagblat pochválil, že Kurt Prziborski=Voith, Frez a Pichler
plně vystihují své postavy „voll
Charakteristik“.[30]
V sezoně pro rok 1925 již Kurt Prziborski nenastoupil.
Svým členům Německý klub cyklistů
Der Deutsche Radfahrerbund nabízel roku 1903 právní služby - Rechtsschutz
kanceláře: Dr. Leo Prziborski, Prag, Graben Nr.
13[31]
Zdejší učitelská jednota „Budeč* pořádala
dne 14. ledna v sále Frimlově v Ústí n. Orl. slavnostní schůzi ku poctě svého
čestného člena p. Fr. Nováka, ředitele školy chlapecké v Ústí n. Orl. Ve schůzi
měl jednatel „Budče" přednášku „Škola a život", načež okr. hejtman
dr. Komers odevzdal zlatý záslužný kříž oslavenci, jemuž pak blahopřáno
učitelstvem a korporacemi. [32]
Problém placení nájmu
v domech ve Lvově, který byl roku 1915 v rukách nepřítele řešil pro
nájemníka - pojišťovnu Viktoria zu Berlin jako advokát Dr. Leo
Prziborski-Voith. Smlouvu za platnou uznal ale nárok majitele nemnovitosti
Karla Bubera na výběr nájemného
nikoliv.[33]
ČESKÁ DIVADELNÍ ENCYKLOPEDIE obsahuje heslo Friedrich
Skriwanek (16. července 1840 Wien - 8. srpna 1886 Wien), divadelní ředitel,
herec, které bohatě představuje tohoto divadelního ředitele a herce. Obsahuje i
linky na matriční záznamy:
Österreich, Wien. Niederösterreich (Osten): Rk. Erzdiözese
Wien 03., Erdberg, St. Peter und Paul, Taufbuch sign. 01–10, 1840 (narození
Friedricha Skrziwanka, matka Barbara roz. Hofbrädel, nar. na zámku ve Žďáře nad
Sázavou), [online, cit. 15. 7. 2024], URL: https://data.matricula-online.eu/cs/oesterreich/wien/03-erdberg-st-peter-und-paul/01-10/?pg=187;
Rk. Diözese Linz, Steyr – Stadtparre, Trauungen – Duplikate 1868, Sig. 207/1868
(sňatek s Theresií roz. Hamscha 19. února 1868), [online, cit. 15. 7.
2024], URL: https://data.matricula-online.eu/cs/oesterreich/oberoesterreich/steyr-stadtparre/207%252F1868/?pg=3,
Rk. Erzdiözese Wien 08., Alservorstadtkrankenhaus, Sterbebuch, sign. 03–131,
1866, (úmrtí Friedricha Skriwanka), [online, cit. 10. 5. 2021], URL: https://data.matricula-online.eu/cs/oesterreich/wien/08-alservorstadtkrankenhaus/03-131/?pg=304
MZA: Sbírka matrik, Brno – Zábrdovice, Nanebevzetí Panny
Marie, narození 1801–1852, číslo knihy 17244 (manželka Therese roz. Hamscha,
nar. 23. 3. 1836), [online, cit. 15. 7. 2024], URL: https://www.mza.cz/actapublica/matrika/detail/8095?image=216000010-000253-003381-000000-017244-000000-00-B03136-00520.jp2
Na základě nejvyššího dvorského dekretu ze dne 23.
května 1829, číslo dvora 1997, bylo c. k. zemskému soudu nařízeno, aby v
souvislosti s nezvednutými (nevyzvednutými) a zapsanými tabulárními podáními,
nacházejícími se u c. k. registratury zemské desky a c. k. generálního
taxačního úřadu, vyzvalo dotčené strany a zainteresované osoby, aby si své
příslušné listiny do jednoho roku s řádným prokázáním totožnosti co nejdříve
vyžádaly a vyzvedly — tím spíše, že po uplynutí této lhůty budou tyto listiny
uschovány v registratuře tohoto c. k. zemského soudu na jejich vlastní
nebezpečí. V souladu s tímto vysokým nařízením jsou tedy vyzýváni
vkladatelé nebo jejich dědicové níže uvedených zapsaných tabulárních podání,
jako například:
Žádost
Bernarda a Marie Anny Kržiwanekových, číslo 7532 z roku 1799,
obsahující stvrzenku (quittung) na částku 2000 zlatých,
vystavenou Josefem svobodným pánem von Langendorf, zajištěnou hypotékou
na majetku Wiesch (zřejmě Ves).
Kundmachung
Mit dem höchstem Hofdekrete vom 23. Mai 1829 Hofzahl
1997, wurde dem k. k. Landrechte in Betreff der bei der k. k.
Ländtafelregistratur und dem k. k. Generaltaxamte erliegenden unerhobenen
ingrossirten Tabulareingaben verordnet, die betreffenden Parteien und
Interessenten aufzufordern, die ihnen angehörigen Urkunden binnen einem Jahre
mit gehöriger Legitimazion um so sicherer zurückzuverlangen und zu erheben, als
im Widrigen dieselben nach Verlauf dieser Frist auf ihre Gefahr in der
Registratur dieses k k. Landrechts ausbewahrt werden würden. In Gemäßheit
dieser hohen Verordnung werden demnach die Erhibenten oder deren Erben
nachstehender ingrossirter Tabulareingaben, als: …
75.
Gesuch des Bernard und Maria Anna Kržiwanek Z. 7532 v. J. 1799 mit Quittung pr.
2000 fl. des Joseph Freiherrn von Langendorf unter Hypothek Wiesch.
Amtsblatt
zur Prager Zeitung. Prag: Schönfeld, 11.04.1837, 1837(57), s. [2]. Dostupné
také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:a8eb7a50-a96f-11ea-8247-5ef3fc9bb22f
Durch
die eingeleitete Sammlung zur Unteterstützüng der Gebirgsbewohner und der
Fabriksarbeiter Böhmens sind für den Fall des Eindringens der epidemischen
Brechruhr in diese Provinz weiter folgende Beträge eingegangen.
Aus
dem Czaslauer Kreise: Auf dem Gute Wiesch: die Obrigkeit Hr Kržiwanek 12 fl.,
das Amtspersonale 45 kr.,
Prager Zeitung. Prag: Schönfeld,
09.11.1831, 1831(213), s. [2]. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:1132ae80-a4ed-11ea-b633-5ef3fc9ae867
27.
10. 1831 přijeli do Prahy baron Herites a Hr Kržiwanek.
Prager Zeitung. Prag: Schönfeld, 29.10.1831,
1831(204), s. [4]. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:6b9d4340-a4f6-11ea-a182-005056825209
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2025
25. 8. 1785 pokřtěna u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze Philippina Anna Aloisia z čísla domu 47, otec Ferdinand Delorme měšťan a obchodník, matka Anna Delorme[34]
15. 10. 1787
pokřtěna u sv. Mikuláše v Praze Theresa Charlotta, manželská dcera
Ferdinanda Delorme, měšťana a obchodníka a Anny Delorme, rzoené Schell, za
kmotry jí byly Therese Gräfin Kinigl geb. Gräfin Clamm von Gallas und
Charlotte Delolme geb. Aubanel.[35]
K osobě
hraběnky Terezie Künigel rozené Clam-Gallasové (1753-1799) pěkný článek Tajemství
hraběnky Küniglové od Jiřího Sankota. Hraběte Kašpara Heřmana si vzala
v červenci 1778 v jeho 33 letech a byla o osm let mladší.
V roce 1779 se jim narodila dcera Terezie. Hraběnka
Terezie však umírá na Bezděkově v létě roku 1799 ve svých 44
letech.[36]
7. 11. 1789 pokřtěn u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze
Carl August Gotthelf, z čísla domu 47, otec
Ferdinand Delorme měšťan a obchodník, matka Anna Delorme, za kmotry: Aug.
Gotthelf Globig, Carl Delorme, (Kaufleute) Catharina Gunber.[37]
Když se dnešní Portheimuv
palác, či dle rodinné legendy též Delormka[110] po Delormově
smrti prodávala roku 1828 ve veřejné dražbě, polovinu původní hodnoty
dražené pozůstalosti, tj. 5100 zlatých měli dostat dědici po zemřelém Augustu Gotthelfovi Globig z Jagdsheimu.[111]
Leška (Štěpán
Leška přišel do Čech roku 1784
z Bratislavi, roku 1786 coby 29 letý jmenován superintendentem,
roku 1793 se oženil v Uhrách s dcerou tamního evangelikcého
duchovního Martina Laučeka a v březnu 1794 přišel do Prahy.) vycházel evanjelíkům h. v. zřejmě ochotně
vstříc. I v rodinném přátelském styku navázal přátelský poměr nejen s předními
rodinami a. v., nýbrž i s rodinami h. v. Když se mu v Praze 9. srpna 1794
narodil27) synáček Ferdinand Petr Martin.28) byli mu kmotry Ferd. Delorme,
obchodník v Praze, člen německé cv. církve, přítel již Markovicův, Tomáš
Zycha, Václav Zuran, Adam Hromada z Hostivaře a Václav Zák. mlynář z
Roztok.
HREJSA, Ferdinand. Dějiny české
evangelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech.
Praha: Českobratrská církev evangelická, 1927, s. 153. Dostupné také z:
https://ndk.cz/uuid/uuid:b55c03f0-282b-11e6-a344-5ef3fc9ae867
Zachovala se žádost lóži Pravé cti (zur wahren Einracht) o povýšení bratra Ferdinanda Delorma na druhý a třetí stupeň při jeho cestě do Vídně z října 1783[38]a výpis z protokolu lóže „Zum heiligen Joseph“ ve Vídni z 13.11.1783 o povýšení Ferdinanda Delorma do druhého stupně.[39]
24. April 1796 byla ve Vídni u svatého
Augustina pokřtěna Paulina Theresia Joanna
Francisca, Maria Anna, Ferdinanda, její otec byl „Hr: Paulus Wranizky, Compositor und Orgester Direktor in beyden k k Hof Theatern“ a matka Theresia rozená Motta.
Kmotry byli „Hr. Johann Agnelni (Angelli), Pensionirter Hauß Offizier, und Hr. Ferdinandus Delorme, Kaufmann.“( Pfarre St. Augustin Tom. IV, fol.
16.)
citováno dle: STEBLIN Rita: Paul Wranitzky (1756-1808): New Biographical Facts from Vienna’s Archives. in Mozart Studien Band 21, edited by Manfred Hermann Schrnid, vol. 21, Hollitzer Verlag, 2012, pp. 369–96. na kterou laskavě upozornil Daniel Bernhardsson.
Když roku 1808 umřel Paul Wranitzky, stal se opatrovníkem jeho
12tileté dcery Gallantariehändler Johann Matzal, který již byl svědkem při vypořádání majetku po zemřelé matce Wranitzkého manželky Terezie roku 1794, a roku 1797 si (tehdy jako „H.
Johann Matzal ein Handlungs Compagnon gebürtig zu Prag,
des H. Wenzl Matzal sel. eines k. k. Registranten, und der Frau Barbara geb. Böhmin beeder
Aeltern ehelicher Sohn,“) vzal sestru Terezie, Barbaru a stal se Wranitzkého
švagrem. Na této svatbě byl svědkem ženicha (B e
y s t ä n d e : Ferdinand Delorme,
Kaufman, Beystand des Bräutigams.). Nevěsta byla Anna La Motta,
dcera Johanna L. M., c. k. dveřníka (k.k.Thürhüters,) z Vídně, a její svědek
byl Johann Motta bürg: Handlsmann). (Vídeň, Pfarre St. Augustin, Trauungsbuch
Tom. V, fol. 66)
STEBLIN Rita: Paul Wranitzky (1756-1808): New Biographical Facts from Vienna’s Archives. in Mozart Studien Band 21, edited by Manfred Hermann Schrnid, vol. 21, Hollitzer Verlag, 2012, pp. 369–96. na kterou laskavě upozornil Daniel Bernhardsson.
Further genealogical research on this family – of
Italian origin – could be carried
out at great length, but one must stop somewhere, keeping in mind the original purpose of one’s article:
thus, I have made no effort to locate Theresia’s grandparents, her siblings, their marriages and descendants, etc.
STEBLIN Rita: Paul Wranitzky (1756-1808): New Biographical Facts from Vienna’s Archives. in Mozart Studien Band 21, edited by Manfred Hermann Schrnid, vol. 21, Hollitzer Verlag, 2012, pp. 369–96. na kterou laskavě upozornil Daniel Bernhardsson.
Delorme je uveden jako autor textu ke
čtyřzpěvu „Frühlingsgesang“ od Friedricha/Bedřicha Dionysa/Diviše Webera (1766-1842) vytištěném roku 1805 v Praze (A Wn, MS 17050/1 entitled
»Harmonia, eine Monatschrift
für Gesang und Clavier. 2tes Heft. Verlegt von C. Pluth
in Prag. 1805.« 5. kus: »Frühlingsgesang
von Delorme, in Musik gesezt von F. D. Weber«.
Citováno
dle STEBLIN Rita: Paul Wranitzky (1756-1808): New Biographical Facts from Vienna’s Archives.
in Mozart Studien Band 21, edited
by Manfred Hermann Schrnid, vol. 21, Hollitzer Verlag, 2012, pp.
369–96. na kterou laskavě upozornil Daniel Bernhardsson.
Harmonia eine Monatschrift für Gesang und Clavier, s. 14. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:3a102557-f27e-422b-bfbb-2175c82d3145
Astronomische
Pendil-Uhr zu verkaufen. In der Galanteriehandlung des Caspar Weissenberger zum
Papageno, nächst dem Stockimeisenplatz, der St. Stephanskirche gegenüber, ist
eine vorzügliche astronomische Pendil-Uhr in einem modernen Mahagonykasten,
sehr billig zu verkaufen.
Prodej
kyvadlových hodin s orlojem. V galanterním obchodě Caspara Weissenbergera zum
Papageno, vedle Stockimeisenplatz, naproti kostelu svatého Štěpána, jsou velmi
levně na prodej vynikající kyvadlové astronomické hodiny v moderní mahagonové
skříni.
Wiener Zeitung, Fr, 7. März 1823, str 7, online
Anzeige.
Ein Galanterie-
Waarenlager sammt Gewölbs-Einrichtung ist aus freyer Hand zu verkaufen. Auskunft hierüber
gibt, mit Ausnahme der Unterhändler, Caspar Weissenberger, bürgerlicher Handelsmann, in seinem Gewölbe, nächst dem Stockimeisenplatz der St. Stephanskirche gegenüber
Nr. 627, unter dem Schilde zum Papageno in Wien.
Wiener Zeitung, Di, 20. März 1827, str 12,
online
Marktanzeiege
Ferdinand
Delorme junior und Compagnie aus Prag verkaufen, während dem jetzigen Alterheiligenmarkt alle Sorten feidene
Schnitt-waaren; als glatten brochierten Atlas, glaten und brochirten
Taffent, feidene glatte und brochirte
Zeuge fur alle Jahrszeiten; feidenes schwarzes Hofenzeug; Sammt von allen Qualitäten; Manchester, feiden Plusch; feidene Strümpfe, weiße graue u, s. w.
Nicht weniger
gestickte Westen mit Seide, Gold und Silber gestickte.
Knöpfe und alle dazu gehörige
Artickel, auch Flohr, Bänder, Blume und andere zum
Frauen=Putz gehörige Waaren.
Ihre Hütte
ist an der Ecke des dritten Ganges zur linken
der großen Gasse auf dem Hof, und
logiren auf dem Kohlmarkt bey Herrn
Leopold Vonardy Nro. 144 im
dritten Stock.
Ferdinand Delorme ml. a spol. z Prahy prodávají
na nynějším Alterheiligenmarktu všechny druhy
hedvábného střižního zboží, jako hladký brokátový atlas, hladké a brokátové
tafty, hedvábné hladké a brokátové svědky pro všechna roční období; hedvábné
černé dvorské látky; samet všech kvalit; manchester,
hedvábný plyš; hedvábné punčochy, bílé šedé atd.
Neméně vyšívané vesty s
hedvábnými, zlatem a stříbrem vyšívanými knoflíky a veškeré zboží k nim
patřící, dále chocholy, stuhy, květiny a jiné zboží patřící k dámským
galanterním výrobkům.
Jejich obchod je na rohu třetího
vchodu vlevo od velké uličky ve dvoře a bydlí na Kohlmarktu
u pana Leopolda Vonardy č. 144 ve třetím patře.
Das Wienerblättchen, Mo, 10. November 1783, str. 11, online
Warnung.
Die k. k. Delormische
Landes befugte Cichorien-Caffees-Raffinerie zu Prag macht hiermit bekannt, dass, nachdem nun schon zu verschiedenenmalen,
sich es unbefugte Fabrikanten haben beygehen lassen, die Etiquetes Ihrer
Cichorien-Paquete nachdrucken und stechen zu lassen, und unter diesem Schutz
eine sehr schlechte Waare statt ihr gutes Fabricat zu verkaufen suchen,
wesshalb auch wirklich neuerdings von Seiten der k. k. Behörden,
gegen die Verfälscher
eine Untersuchung eingeleitet worden ist, so warnet sie jeden, und insbesondere
hie Herren Kaufleute, mid die damit handelnden Partheyen, für den Einkauf dieser verfälschten Waare mit dem Anhang, dass um ihre Waare acht und gut zu bekommen,
man sich nur an die Fabrik zu Prag, oder an Herrn Caspar Weissenberger
in Wien auf dem Graben verwenden wolle, und von wo aus die Herren Kaufleute so
schnell als möglich,
jedoch mit nicht weniger als 1/4 Centner bedienet werden sollen.
Uebrigens
wiederholt die Raffinerie hiermit die Anzeige, dass bis jetzt nur drey Sorten Cichorien-Caffee daselbst erzeugt
werden, und zwar:
·
Cichorien-Wurzeln-Raffinat,
welcher im Geschmack auch Geruch dem Arabischen Caffee gleich kommt, nur im 1/8 Pfund Paqueten verkauft wird, und
mit weiss gedruckten Etiquets sammt der eigenhändigen Unterschrift
des Delorme versehen sind.
·
Extra feiner Cichorien-Caffee in 1/4 Pfund Paqueten mit gelb
gestochenen Etiquets.
·
Feiner Cichorien-Caffee
auch in 1/4 Pfund Paqueten mit rothes Dinte gedruckten Etiquets.
Císařská a
královská Delormische zemská Cichorien-Caffees-Raffinerie zu Prag tímto
oznamuje, že poté, co si nepovolaní výrobci již při různých příležitostech
nechali přetisknout a vyrýt etikety na balíčcích s cikorkou a pod touto
ochranou se snažili prodávat místo dobrého výrobku velmi špatný produkt. Z
tohoto důvodu bylo nedávno královskými a císařskými úřady zahájeno vyšetřování
proti falšovatelům, proto varuje všechny, a zejména obchodníky a strany, které
s nimi obchodují, před nákupem tohoto falšovaného zboží, a dodává, že aby
získali své zboží v dobrém stavu, mají využívat pouze továrnu v Praze nebo pana
Caspara Weissenbergera ve Vídni na Příkopech, a odtud mají být obchodníci co
nejrychleji obslouženi, ale ne méně než s 1/4 centnerem.
Mimochodem,
rafinerie tímto opakuje své oznámení, že se zde zatím vyrábějí pouze tři druhy
cikorkové kávy, a to
- raffinát z
kořene čekanky, který se chutí a vůní podobá arabské kávě, prodává se pouze v
1/8 librových baleních a je opatřen bílými potištěnými etiketami s vlastním
podpisem Delormeho.
- extra jemná
čekanková káva v 1/4 librových baleních se žlutými gravírovanými etiketami.
- jemná
čekanková káva rovněž v 1/4 librových paketech s etiketami tištěnými červeným
inkoustem.
Wiener Zeitung
Sa, 17. Februar 1810, str 799, online
2025
aaV Národních Listech vyšel 8. 5. 1898 inzerát
v tomto znění:
Český pensionát, který se zařizuje pod záštitou si. rady
král. hlavního města Prahy, zadá od 1. záři t. r. následující místa 1.
Ředitelky., Od této požaduje se, aby byla rodem a smýšlením Češka, náboženství
křestanského, z bezúhonné rodiny, mravně zachovalá, vdova neb svobodná, ve
stáří od 30—40 let, všeobecně vzdělaná, jemného, ušlechtilého chování, mohla se
vykázati vychovatelskými zkušenostmi a byla obeznalá ve vedení domácnosti. 2.
Vychovatelky. Pokud osobních poměrů a duševních vlastností se tyče, kladou se
tytéž podmínky jako při ředitelce; také ona musí býti Češkou uvědomělou a
vyžaduje se vedle vychovatelských zkušeností úplná theoretická i praktická
znalost něm- činy; žádoucí je, aby byla mocna francouzské konversace a do té
míry hudebně vzdělaná, aby mohla sle- dovati prospěch dívek při vyučování. 3.
Francouzské vychovatelky. Od této požaduje se, aby byla rodem z Paříže
neb střední Francie, aby vyhovovala všem osobním podmínkám výše vytknutým, aby
ovládala dokonale svůj jazyk mateřský a způsobilostí jemu učiti se vykázati
mohla. Žádosti se stručným označením životopisným i s doklady kvalifikace
budtež podány do 30. května t. r. poštou neb osobně pod adresou paní Srbové
Lužické, Křemencová ulice č. 13. Vyzvání k osobnímu představení a bližšímu dohodnutí
o podmínkách bude žadatelkám písemně zasláno.[40]
11. 5. 1898 je pak datován dopis Karly Brzorádové
z Německého Brodu adresovaný Českému pensionátu:
Velectěná paní! Promiňte, prosím, že dovoluji si obtěžovati
Vás prosbou, snad úplně bezpředmětnou popřečtení tohoto listu. Četla jsem totiž
v Nár. Listech vypsání míst ředitelky a vychovatelek při zřizovaném českém
pensionátu a odvažuji se prositi Vás, by Jste se mnou laskavě sdělila, mohla-li
bych se vůbec o místo vychovatelky ucházeti, když nemám žádných vysvědčení.
Byla jsem totiž dosud stále doma a v poměrech, že nedalo se tušiti, že
bych nucena byla o másto jakékoli se vůbec ucházeti. Nyní však smrtí rodičů,
jež jsem oba během osmi neděl ztratila, a neutěšenými poměry, v nichž jsme
se ocitly, nucena jsem starati se sama o sebe. Nemá ovšem jiného odporučení,
než že mohu sama s dobrým svědomím ujistiti vůlí nejlepší všem na mě
uloženým povinnostem dostáti. Jsem 30 roků stará, ujišťovati, že Češka
uvědomělá zdá se mi zbytečné, vždyť cítím se tak s národem tím srostlou,
že bylo by mi hanbou musiti ještě o věci samozřejmé ujišťovati. Němčiny jsem
znalá v slově i písmě úplně, což ovšem nemohu se odvážiti tvrditi o řeči
francouzské; předčítati bych mohla, leč rozmlouvati ne.Také poněkud
v chorvatské řeči se vyznám. Co se hudebního vzdělání týče, prošla
jsem 3 ročníky školy Pivodovy a hře na piano učila jsem se několik let
soukromě. – Chtěla-li by Jste se snad o mě informovati, rčte se laskavě
obrátiti na pí. Josefu Růžičkovou, choť p. JUDr J. Růžičky.
Smím-li tedy býto tak smělou a prositi Vás o laskavé zprávy,
byla bych Vám neskonale vděčnou.
S obzvláštní úctou, Karla Brzorádova v Něm. Brodě.[41]
Článek Frau Brzorad erzählt byl dohledán v Prager Tagblatt, sobota 2.
června, Nr 129, ročník 60., strana 4. Bibliografická
citace tedy zní:
–ll– Frau Brzorad erzählt. Prager Tagblatt. Praha: Heinrich Mercy, roč. 60, č. 129, sobota 2. června 1935, s. 4. Uloženo v: Národní knihovna ČR, sign. 52 C 000098/R.1935 Roč.60 Duben–červen, Mf C 007874.
… Za
Boleslavskou branou — roh Velkých Valů a Boleslavské ulice — stojí veliký
jednopatrový dům, se širokými okny v průčelí a s dveřmi na pěkný balkon v prvém
patře. Před domem je úhledná zahrádka, s krásně upravenými květinovými záhonky,
obehnaná železným plotem, jehož tyče zapuštěny jsou V nízké zídce. K domu
přiléhá rozsáhlý dvůr jako ve statku. Jsou tam dvě stodoly, stíněné morušovými
stromy a stará, hluboká studna se zdravou pitnou vodou. Voda se stále váží
těžkým okovem, připevněným k dlouhému řetězu, vinoucímu se na těžkém hřídeli.
Dům před svým (Vchodem ze dvora je široce vydlážděn velikými bílými kameny. Za
domem se táhne veliká, několik korců měřící zahrada, krásně upravena, plná
všelikých ovocných stromů a keřů, angreštu, rybízu a veliké záhony malin. Kolem
zdí jsou keře jasmínu a bezu.
Nevím, jak dlouho je zahrada s domem ve
vlastnictví rodiny Brzorádovy. Od nepaměti přecházela s otce na syna a dnes je
jejím majitelem Antonín Brzorád, doktor medicíny. Jeho paní je krasavice a mají
dvě dcery. Jeho otec byl malá, nepatrná osůbka a také on celý svůj život
věnoval lékařství. Byl to lékař-lidumil a jeho jméno jistě je zlatým písmem
zapsáno v dějinách našeho města a pro svou nevšední dobrotu a neúnavnou píli,
jeho světlá památka svítí i mezi těmi nejmladšími.
Vidím ho, jako
by to bylo dnes — přihnutá postavička v šosatém kabátě a s nerozlučným
deštníkem přehozeným přes rameno. Hlava jeho jako mléko bílá přikrytá tvrdým
kloboukem. Každému přinášel úsměv a každý byl pro něho “kamarádíčkem”. Ani se
už neříkalo pan doktor Brzorád, jenom “doktůrek kamarádíček”. Všechna léta
svého pilného života byl vdovcem. Synovi Toníčkovi říkal sirotečku. Toníček byl
jeho jediná radost. Jeho milovaná žena zaplatila narození svého syna životem.
Po všechna další léta svého života nosil ten smutek, způsobený neúprosnou
smrtí, ve svém nitru a ani čas nedovedl zahojit hlubokou bolest ve vzpomínkách
na poslední, smuteční, píseň, zapěnou jeho jediné lásce.
Měl se svým
domem veliké starosti a též s hospodářstvím, které podědil po svém otci. Byl
neúnavným pracovníkem všude — doma, v ordinaci nebo při návštěvách svých
nemocných. Procházel denně těmi nejubožejšími příbytky drobných upracovaných
chudáků a jistě polovinu svých návštěv konal jen ze své dobré vůle a zadarmo —
ba dokonce mnohým nemocným ještě nechával peníze na léky nebo na maso na
polévku pro vysílenou ženu po porodu. Každého rána ještě za šera vydával se za
svou únavnou prací “doktůrek kamarádíček”.
Jednou za
listopadové pochmurné neděle vyprávěla nám maminka, co věděla o mládí “doktůrka
kamarádíčka”. Ani jsme nemohli uvěřit, že býval také mlád. Viděli a pamatovali
jsme ho stále stejného, stejně usměvavého a stejně pospíchajícího — stále
skromného a tak dobrého ke každému. “
Ano, býval mlád
a jistě i vesel,” začala maminka tichými slovy svoje vyprávění. “Jeho nevěsta,
do níž byl velmi zamilován, byla bohatá, z nejpřednější rodiny města. Byla
jemná a hezká — nic nechybělo a nepřekáželo panu Brzorádovi. Však i on byl
zámožný a učený pán, a mnohá dívka byla by ráda za něho šla. Ayšak jeho srdce
prahlo jenom po té jediné -— po lásce, jež jediná ovládla jeho srdce. Mnoho se
namáhal, aby se zalíbil rodičům nevěstiným, a mnoho namáhavé práce to stálo
rodiče nevěstiny, nežli přiměli svou dceru, aby se zřekla své lásky k chudému
učiteli a přistoupila k oltáři s panem doktorem Brzorádem. Těžce nesli tento
skutek rodičů nevěstiných oba milenci, těžký smutek zavalil nitro mileného
chlapce a těžce, nesl vůli rodičů své milované dívky, která chřadla jako
květina sežehnutá mrazem — nehřála ji láska vnuceného muže, ani jeho bohatství.
Všechen blahobyt kolem ní se jejího srdce nedotýkal a byl pro ni zbytečný.
Zamilovaným místečkem mladé ipaní byl v průčelí domu balkónek. Tam prodlévala
mnohé chvíle, tam v duchu žalovala na svůj osud, a ve vzpomínkách a lítosti,
kterou tajila, myslívala na zlomené srdce učitele. Hoře bylo příliš velké pro
oba, nebylo možno potlačit cit vřelé mladé lásky.
Také pan učitel
těžce nesl svůj osud. K bolavému místu v srdci přidala se ještě zlá nemoc.
Stará paní, u které bydlel, znala dobře hlubokou jeho bolest a veliké zklamání,
snažila se ze všech sil dodati mu útěchy a zahojiti celého to hoře nešťastné
lásky.
Kolem plotu
Brzorádovy zahrady voněl bez a jasmín, kvetly macešky a narcisky na záhoncích
pod balkonem. V očích mladé paní byl smutek a žal — co byla radost z očekávání
nastávajícího dědice? Její myšlenky jen a jen zalétaly k chudičkému loži, na
němž trpěl ten, který pro ni dýchal každým tepem svého srdce.
Odkvetly
konvalinky a bez a za teplých letních nocí slavík teskně pěl svoje písně v
Brzorádově zahradě. Vše se radovalo s nastalým létem. V zahradě mezi stromy se
sušilo seno. Jahodové plody voněly, pečlivě pěstěné stromy slibovaly pěknou
úrodu ovoce. Pan Brzorád nechal zapřáhnouti do kočáru pár tmavých vraníků a
projížděl zálibně se svou paní celé hospodářství. Po skončených pracích v poli
přišla mírná jeseň jako oddech. Slunce již tak nehřálo, po zahradě se táhla
bílá vlákna babího léta.
Stesk mladou
paní neopouštěl a hlavně s večerem, kdy znělo odevšad vyzvánění klekání, jakoby
se její stesk jen zvyšoval. Hluboká propast se šířila . . . Zlá nemoc hlodala
na těle i na duchu jejího miláčka, o němž jen kusé zprávy donášela jí služka.
Bezmocnost ji dusila.
Jednoho mlhavého dne přišla prý služka s
vyděšeným pohledem . . . Okna pokojíčku, v němž dodýchal pan učitel, byla
široce otevřena . . . Smrt zavadila svým křídlem o čelo nemocného a na rtech
jeho zůstal ledový úsměv i pohrdání . . .
Tehdy na mladou
paní přišla těžká mdloba a dalo mnoho práce než byla přivedena k vědomí a nežli
se trochu uklidnila. Hluboko do citlivé duše zařezával se jí hlas umíráčku.
Jakoby tmavý stín ležel kolem, něco, co se nesmělo vyslovit pálilo v hrdlo,
němá, tajená bolest rvala srdce — proč, proč jen muselo tak být? ! — Teskné dny
šly dlouze za sebou. Nebylo útěchy — jen vzpomínky řeřavě pálily.
Když naplnily
se dny života jejího a paní Brzorádová povila synáčka, -ani veliká láska jejího
muže-lékaře nedovedla zachovat při životě jeho drahou ženu. Byla přec tak dobrá
a laskavá ... Do chvějících se rukou doktůrka byl vložen její odkaz — syn
siroteček, jehož často v pláči -celoval a zasvětil další celý svůj život jen
jemu jedinému.”
Smutek se
zachvěl v hlase naší maminky a já se sestřičkou sotva jsme se odvážily
vydechnout — dojemné to vyprávění nechalo nás v zamyšlení.
Po malé
přestávce maminka nám dopověděla: “Až přijdete na hřbitov, hned naproti
kapličce, j-ak jsou první vrata, je jednoduchý bílý pomník paní Brzorádové. Na
něm zlatým písmem je napsán veršík:
Předčasně mně
odešla milovaná manželka, čekat bude na mě u brány nebeské, kde srdce naše
budou navždy spojena.
Pod veršem je
ponecháno prázdné místo, na které se, dopíše zlatým písmem, až vloží do hrobu
jejího muže, který s velikou péčí o syna plnil vše, co umírající rty manželky
chtěly vyslovit . . .
Po chodníčku
Brzorádovy zahrady bral se život všedním svým tempem, až hlava starostlivého
-doktůrka-kamará-díčka byla jako mléko. Mnohokrát v naší rodině nás uzdravoval
— a plat bral jenom tak aby neublížil. Chodil po sivém zvyku denně za časného
rána — v mlze, mokru i v mrazu, deštník přes- rameno. Prolézal uličkami
chudých, prokazoval veliké dobrodiní těm posledním. Za něj-aký čas se nám
zdálo, že chátrá. Již se ani tak neusmíval, víc a více se ohýbal, jeho pleť
silně žloutla. Projížďky v kočáře konal jeho syn — jeho pýcha siroteček. Jezdil
se svojí paní a jistě šťastnější nežli jeho otec.
Doktůrek-kamarádíček
měl sečteno a na den spočítáno, kdy odejde, kdy vezme sochař dláto, aby připsal
jeho jméno do mramorové desky . . . Na nic doktůrekkamarádíček nezapomněl, i
cestičku poslední si určil. Tak skromnou a čistou, jako byl celý jeho život.
Zlatým písmem bude zapsán v celém městě, neboť na tak dobré skutky nemožno
nikdy zapomenout —
Přešla již
dlouhá léta, co dříme svůj věčný sen po boku své milované, tak předčasně ve
smrti ho předšedší manželky. Jsou spolu v jednom rovu, hned u kapličky po levé
straně hřbitova. — Jenom nevím, zdali slavík na Brzorádově zahradě dosud tak teskně zpívá . . .[42]
Šámal Martin:
První český pensionát pro dívky v Praze (1898-1903), inventář, Národní muzeum -
Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Archiv Náprstkova
muzea, Číslo inventáře: 3 Číslo NAD: 65, Praha 2010
Fernanda Brzorádová je uvedena mezi přispívajícími členkami
spolku Ludmila ve Vídni, založený za účelem mírnění bídy žáků první české školy
Školského spolku Komenský.
Valeš Vlasta: Dobročinný spolek českých
paní a dívek „Ludmila“ ve Vídni in Paginae historiae 27/1, 2019, online
Karl Brzorád byl roku 1862 držitelem
dvou akcií české tržnice výrobků a plodin zemských: Aktienverein zur Gründung einer Industrie- und
Productenhalle in Prag. Hodnota akcie byla 200-300zl, ke konci roku 1862 šlo o
sto dvanáct akcionářů se šesti sty padesáti akciemi, kteří obchodovali především mezi sebou
navzájem. Vrchním ředitelem při založení roku 1855 a následně
prezidentem předsednictva byl Maximilian Berger (19 akcií), majitel Dobříče, od
kterého měl Karl Brzorád statek pronajatý. Funcionářem byl i Jindřich Fügner
(10 akcií). Vzdor
příznivým prognózám ještě v roce 1864, roku 1870 požádala tžnice krajský obchodní soud v Praze o otevření
konkursu pro nepříznivé poměry. Konkursní řízení bylo ukončeno roku 1878 a roku
1885 byla firma vyškrtnuta z obchodního rejstříku.[43]
Marc Pierburg se podělil o
materiály z archivu Anny (Anji) Brzorád (*1886). Jeho žena Daniela
pocházela z Weng, kde žila i Anja, která byla s její matkou Hermine
Rader, či její babičkou v nějakém vztahu. Dochovala se řada dopisů, které
Anje posílali příbuzní ještě z Ruského Rybinsku, či později z Prahy a
dalších míst. Jsou psány rusky, německy i anglicky. Dopisy od matky, či bratra
Vladislava ještě ve 30. letech jsou psány azbukou. Dále se zde nachází řada
vizitek, či portrétních fotografií jejích žáků, často s přípiskem a řada
fotografií členů širší rodiny, či přátel.
Marie Eminger – jedno z dětí, se
kterými si hrály děti Karla Brzoráda na Lochkově, kde žily v době
(1853-1862), na zadní straně čteme Prag Lochkov[44]
Marie Rittig rozená Cichra, jako
novoroční přání tetě Anně roku 1892, „Herzliche Glückwunsche zum neur Jahr
liebster Tante Anna“,
tužkou připsáno Marie Rittig.
Atelier X. Massak, Prag, Ferdinandstrasse No 20, Kühle & Miksche Wien[45]
Vojtěch Brzorád (1843-1932), ateliér Winter 1862,
M.L.Winter Photograph Prag, Graben 988,
přípisek na rubu: „Cousine Albert
Brzorád Sohn Onkel Wilhelm Brz“ [46]
Vilém Brzorád ml.
(1853-1913) vpravo, s jednou hvězdou na límci, Ateliér Eckert 1869, nápis
na rubu: „Vilouš Brzorád“,
H. Eckert, Photograph
v Praze, Na Oujezdě, 412 – III. Osoby snímají se jen od 10 hod. dop. až do
2 hod. Vozy mohou až
k přijímacímu salonu dojeti. [47]
Maximiliana Bergrová (*1847), dcera
majitele sv. Jana a Dobříče Maxmiliana
Bergera, Ateliér Winter[48]
Marie Bergrová (*1850[49]),
dcera majitele sv. Jana a Dobříče Maxmiliana
Bergera, Ateliér Winter[50]
František Cichra (1832-1875),
Atelier M. L. Winter, Photograph PRAG & CARLSBAD,
přípisek na rubu: „Cichra E.
Brzorads Mann”[51]
František Cichra (1832-1875),
next na rubu: „F. Cichra slečně Anně Brzorádové své bývalé hodné žákynico
vzpomínku. 27. 7. 1868“,
ateliér H. Fiedler, Václavské
náměstí 783 II. PRAZE[52]
Caroline Krziwanek née von Herites, Photographie von Gebrüder Winter, Prag, Graben, No. 988,
text na rubu: „Frau Křivanek geb. Herides Věž“ [53]
Eduard Ernest Krziwanek, Photographie von Gebrüder Winter, Prag, Graben, No. 988 [54]
Bertha Voith von
Sterbez (1844-1920), atelier Winter 1863, „Zur freundlichen Erinnerung an
aleine auch liebende Bertha“ [55]
Bertha Voith von
Sterbez (1844-1920) a Ernestine von Kutschera roz. Krziwanek (1840-1877),
Ateliér H. Eckert v Praze na Oujezdě, 412-III [56]
Clara Schleussig (1850-1924)
26.7.1899, text na rubu: „Clara Schleussig 26.7.1899 – O. Kottak?“
Photographische Antstalt Heinrich
Gelpke, Wien, II, Taborstrasse 21, [57]
Anna „Nanny“ Brzorádová rozená Delorme (175-1846) se se svou setřenicí Louise
Delolme (1791-1851) spřátelila v letech
1807-1810, když Louise žila v domácnosti jejího otce Ferdinanda Delorme na pražské Portheimce.
Jejich přátelství pokračovala po celý život, byť Louise žila jako vychovatelka
a společnice u dánského královského dvora. Zmiňujeme jí též v knize Famile Delorme v částech Antoine
Nicolas Delolme (1752-1836) a Sestřenka Louise Delolme na Smíchově (1807-1810).
Z jejich celoživotní vzájemné korespondence,
ze které čerpal pro její biografii i potomek Wilhelm Erben[58],
se dozvídáme, že obě dámy spojoval od mládí zájem o otázky náboženské.
„Louise jako osmnáctiletá dívka ráda diskutovala o náboženských tématech
se svou sestřenicí Nanny“[59],
a živě se o ně zajímala nadále jako vychovatelka a své sestřence Anně - Nanny o svých myšlenkách,
autorech a vztazích psala. Například její bývalý kolega Stierlin
(od 1833 farní vikář v Bernu) navštěvoval přednášky teologa Neandera
v Berlíně a když se pak v létě 1832 vypravil do Prahy, Lousie ho vřele své sestřenici Nanny
doporučila.[60] K tomuto setkání patrně došlo,
neboť Louise 17. října 1832 napsala své sestřenici: „Nemohla jsem se ubránit
smíchu nad tvými poznámkami o jeho kráse, protože to ve skutečnosti nebyl jeho
vzhled, ale jeho vnitřní hodnota, co mu získalo mou naprostou důvěru, respekt a
lásku.“[61] Lousie si
vytvořila trvalé přátelství také s
pastorem Niemannem v Hannoveru, který připravoval
princeznu Louise na biřmování a kterému Louise sama, jak cítila, vděčí za mnoho
za své křesťanské chápání, zejména skrze jeho úžasná kázání. V létě roku 1835
ho a jeho milou manželku navštívila z Braunschweigu a trávila dny ve
společnosti tohoto „opravdového křesťanského páru“, které pro ni byly bohaté na
nejkrásnější vzpomínky. Následujícího roku ji Niemann
požádal, aby byla kmotrou při křtu jeho druhého dítěte; protože tentokrát
nemohla vyhovět, vynahradila si návštěvu v roce 1837 a cítila se tam stejně
dobře jako předtím. A když konečně v roce 1838 navštívila Lochkov, což
plánovala po celá desetiletí, nezapomněla předtím strávit dva týdny s
Niemannem v Hannoveru. Byla potěšena nádhernými
kázáními, která vydal její duchovní přítel, a jeden výtisk poslala své
sestřenici.
Louise pobývala v Lochkově od 20. dubna do 10. září 1838 a těšila se ze srdečného
kontaktu se svou kamarádkou z dětství a s početnou rodinou, která kolem ní
mezitím vyrostla. Jak se zdá být patrné z napomínajících poznámek v pozdějších
dopisech, uplatnila své výchovné dovednosti u nejmladší dcery Anny, které v té
době ještě nebylo pět let. Se staršími dětmi, zejména s dcerami Philippine a Marií, měla přátelské vztahy. I jejich bratři
dodnes hezky vzpomínají na vysokou, štíhlou postavu, vytříbené chování a ušlechtilou
povahu své tety. Vrcholem tohoto lochkovského léta pro Louise
a pravděpodobně i pro její příbuzné byla návštěva nedalekého
Lochkova, kterou princezna Karolína podnikla z Prahy 31. července na
cestě po Rakousku a jižním Německu. Jak moc si tato vzácná královská
návštěva v Lochkově vážila, dokazuje skutečnost, že následující rok byl
tento den oslavován jako památný a sousední kopec byl pojmenován Carolinenberg. I královna si uchovala hezké vzpomínky
na krásný Lochkov a jeho obyvatele
a i po letech se na ně opakovaně vyptávala, zejména na nejmladší
dítě Nanny, malou Annu. Trvalým důsledkem Louisiny přítomnosti v Lochkově bylo založení dětské
denní péče. Z úcty k dánské princezně, která tak horlivě prosazovala
podobné instituce, se zde slavnostně oslavilo jejich stříbrné výročí svatby.
Poté, co si Louise v září 1838 vyzvedla v Lochkově její sestra Elise a dcera
Agnes, odcestovala s příbuznými do Drážďan, kde na ni galerie udělala velký
dojem, a odtud se sama vrátila do Kodaně.[62]
S Louise Delolme jsou ještě svázány lochkovské návštěvy dánského
malíře Thoralda Læssøe
v letech 1842 a 1844, kterým se budeme věnovat níže.
https://gedenkort.at/personen/6d1e2f33-7547-440f-a104-53994cebd410
Esztergom
és Vidéke, 1884/ 41. Szám online
Mogyoros se
chystá rozloučit s Rezső Brozorádem, statkářem a jedním z našich
nejuznávanějších kolegů. Svůj majetek v Mogyorós prodal novému člověku za téměř
50 000 maďarských forintů a sám se stěhuje do Budapešti, kde stráví zbytek
života ve šťastné společnosti své milované dcery a talentované umělkyně.
Esztergom és
Vidéke, 1886-12-23 / 102.szám online
Článek Rudolfa Brzoráda o jeho snahách o prosazení železniční
dopravy: Az esztergomi vasút Ugye.
Esztergom és Vidéke, 18881888-01-15 / 5.szám Online
Esztergom és Vidéke, 18841884 / 41. Szám online
- Dilo Julia Brzoráda viz Déry
Attila: Budapest eklektikus épületszobrászata (Művészettörténet -
műemlékvédelem 1 Országos Műemlékvédelmi Hivatal, 1991)
Rezső Brzorád, majitel pozemků v Mogyorósu, již mnoho
let vozí hlušinu z hald u svých dolů k silnici v Mogyorósu v Esztergomu a
minulou zimu dokončil asi tři kilometry této silnice od vlastního domu k
hranici s obcí Tat. Protože tento materiál tvoří silnici hladkou jako asfalt
(jen není tak tvrdý jako skutečný asfalt), pojmenoval pan Brzorád tuto silnici
„Mogyorós / lískový asfalt“.
Esztergom és Vidéke, 1884 / 33. szám,
24.4.1884, online
Esztergom és
Vidéke, 1884 / 33. szám, 24.4.1884, online
V matrice narozených katolického kostela
v Bajóti je v roce 1858 pod číslem 28 uveden 6. dubna (v životopisech
publikovaných o umělci je chybně uvedeno datum 9. dubna) „Julius“ - bydliště
Mogyorós, dům 92. V matrice narozených je také uvedeno, že Julius „Brezorád“
byl pokřtěn 8. dubna. Povolání rodičů je označeno latinkou „nemesember" - urozená osoba. V úplné křestní matrice je
inkoustový přípis: 23. listopadu 1894 byla uherským královským ministerstvem
vnitra pod číslem 48954/V. 10 schválena změna příjmení obyvatele Gyula
Brezoráda na „Bezerédi“.
V letech 1988-9 při úpravě vyšehradského hrobu Bedřicha
Smetany pořídil rentgenologickou dokumentaci ostatků včetně Rank Xeroxových
snímků a vyšetření pomocí počítačové radiotomografie Jiří Brzorád (1929-2016
pozn JS) z Radiologické kliniky FN UK v Praze-Vinohradech.
VLČEK, Emanuel.
Bedřich Smetana: fyzická osobnost a hluchota. Praha: Vesmír, 2001, s. 6. ISBN
80-85977-46-X. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:c93f97f94e8b31c7bc0cc3343b57dbd3
Ing. Jiří Brzorád (1928-2005), fotografoval Filip Zámorský roku 1994
" Jeho syn z prvního manželství Ing. Jiří Brzorád
(1928-2005), původním povoláním jemný mechanik byl důstojníkem z povolání a žil
v Ostravě. Roku 1945 bojoval na pražských barikádách a byl postřelen do
spodních částí nohou.
Po válce vstoupil do armády, kde i vystudoval. V době okupace
v srpnu roku 1968 sloužil v Ostravě na letišti, kde spolu s ostatními mátli
okupační vojska. Za toto se mu samozřejmě krátce po okupaci odměnili vyloučením
z armády. Pracoval pak v Ostravě v Domácích potřebách. Protože byl jemný
mechanik, několik let před revolucí si zřídil živnost a opravoval šicí stroje.
Se svou druhou manželkou rozenou Báňovou, hlasatelkou Českého rozhlasu v Brně,
měl dceru Juditu, která byla lékařkou v Brně. Se svou třetí manželkou Jiřinou
rozenou Karlíkovou,
později Zámorskou a nakonec Brzorádovou, již děti neměl. Po revoluci z roku
1989 byl rehabilitován a po navrácení hodnosti majora byl v záloze povýšen do
plukovnické hodnosti.“ Vzpomínka nevlastního vnuka fotografa Filipa Zámorského
v emailu z roku 2025
Den Betrieb der Csolnoker
Gruben eröffnete im Jahre 1817 eine Ofner Bergbau-Gesellschaft. 1828 wurde der
Betrieb der Mogyoroser, 1839 der Betrieb der Tokoder und Szarkäser und 1850 der
Betrieb der Dorogher Kohlengruben begonnen.
(Diese Daten verdanke ich zum grossen Theile dem Gutsbesitzer Herrn Ed.
Brzorad in Mogyoros.) Alle diese Gruben, mit Ausnahme der Szarkäser, wo die
Kohlenllötze durch die von Kaspar Weissenberger eingeleiteten Schürfungen
aufgefunden wurden, verdanken ihre Entstehung dem Zufalle, d. h. dem Auffinden
der Kohlenausbisse.
Těžební společnost Ofn
otevřela doly Csolnok v roce 1817. V roce 1828 byl zahájen provoz dolů
Mogyoros, v roce 1839 dolů Tokod a Szarkäs a v roce 1850 uhelných dolů
Dorogh. (Za tato data vděčím z velké
části statkáři panu Ed. Brzoradovi v Mogyorosi). Všechny tyto doly, s výjimkou
dolu Szarkaše, kde byly uhelné sloje objeveny průzkumem Kašpara Weissenbergera,
vděčí za svou existenci náhodě, tj. objevení uhelných výchozů. Translated with DeepL.com (free version)
Hantken Maximilian von: Die geologischen Verhältnisse
des G r a n e r B r a u n k o h l e n g
e b i e t e s, str. 130, in
Mittheilungen aus dem Jahrbuche der kön. ungarische geologischen Anstalt I.
band, I. heft (1872.) online
Podle textu z roku 2024 na https://tmatic.travel/en/view/story?center=18.599747,47.738031,17.47
stál nad Mogyorosbanya, kde býval dnes již zbořený zámek v obci, také
zámeček Szarkáspuszta v místě: 47°44'14.9"N 18°35'56.5"E
Rodina Brzorarů (Brzorar, Bzorard, Brozorard, Brozorad), původem z Vysočiny, získala počátkem 60. let 19. století statek Szarkáspuszta v Bajóth. Od té doby jim statek patřil. Rodina měla na kopci Szarkás uhelný důl, jehož součástí byla i uhelná halda na břehu Dunaje. V této době (tj. na počátku 60. let 19. století) byl také postaven zámeček Szarkáspuszta, který je spojován s Rezső Brzorarem. Předtím měl Rezső Brzorar také zámek v romantickém slohu v Mogyorósbányi - dnes již zbořený. Jeho syn Gyula, který si změnil jméno na Bezerédi, byl známým sochařem poslední čtvrtiny 19. a první čtvrtiny 20. století, který vytvořil mimo jiné sochu Washingtona v Budapešti a několik děl na fasádách parlamentu a nádraží Keleti. V první čtvrtině 20. století přešel zámek do rukou rodiny Zoltaiů. Po vyvlastnění se zámek stal majetkem zemědělského družstva a v době změny režimu byl v soukromém vlastnictví. Zámek je dnes zcela opuštěný, jeho střecha se zřítila a většina zdí byla časem odstraněna. Vedle budovy stojí v troskách také bývalé stáje a poměrně zachovalá sýpka. Bohužel je nepravděpodobné, že by se podařila jakákoli forma obnovy, přestože budova musela být ve své době velmi krásná.
(Brzorar/Bezerédi) - Zoltai-kastély
Szarkáspuszta, která patří k
Bajóth, patřila od počátku 60. let 19. století rodině Brzorarů. V roce 1862
nechal Rezső Brzorar, šlechtic horalského původu, postavit v nedaleké obci
Mogyorósbánya zámek v romantickém slohu, který se již nedochoval. Stavba zámku
v Szarkáspusztě se mu jistě připisuje, což zřejmě potvrzuje monogram RB na cihlách budovy.
Zámek i panský dům byly pravděpodobně postaveny v 60. letech 19. století.
Brzorar a jeho bratr měli v oblasti několik zájmů, na počátku 20. století měli na kopci Szarkás za zámkem
uhelný důl, jehož součástí byla i uhelná halda na břehu
Dunaje. (Jméno Brzorarů se dochovalo v několika podobách,
například Brzorar, Brzorard, Brozorard, Brozorad atd. Nejčastěji používanou z
nich byla varianta Brzorar). ... Po vyvlastnění se statek stal
majetkem družstva, po změně režimu byl v soukromém vlastnictví. Statek je nyní
prázdný, jeho střecha se zřítila a zdi jsou rozebrány. Zadní průčelí téměř
zcela zarostlo vegetací. Sýpky a stáje v hospodářském dvoře pod budovou dosud
stojí, jsou v podobném havarijním stavu jako zámek. Obsahuje i 3 fotografie[63]
Brzorar/Bezerédi
- Scherczenlechner -
Plesch -
Goldberger - Dániel-kastély
V roce 1732 již vesnice Mogyorós (důl) patřila klášteru klarisek v Budíně. Když byl řád sekularizačním dekretem krále Josefa II. zrušen, převzal majetek Náboženský fond. V důsledku toho byl až do roku 1848 v klášteře M. Kat. 1848 vykonával Náboženský fond v osadě práva majitele. V 60. letech 19. století získal panství Rezső (Rudolf) Brzorar, který zde v roce 1862 nechal postavit zámek v romantickém slohu, ojedinělé řešení v uherské zámecké architektuře.
Byla to otevřená jednopatrová budova ve tvaru písmene U na vrcholu kopce. Všechna průčelí hradu měla stejný design: okna byla osazena v silně zapuštěných sloupcích, v přízemí s půlkruhovými okenicemi, v horních patrech se segmentovými, nad každou osou byl samostatný fronton. Nad a pod okny se nacházejí romantické dekorativní motivy a frontony zdobí plastiky lidských hlav. Mezi šachtami byly silně členité pásy stěn. Hlavní průčelí mělo v horním patře 8 polí, uprostřed přízemí byla půlkruhová kočárová vrata, široká dvě osy. Levé průčelí mělo 12 os, pravé průčelí mělo rovněž 12 polí, ale v přízemí se nacházela trojúhelníkovitě zakončená dřevěná veranda o třech osách.
Na koncích křídel byla dvě slepá okna s půlkruhovými rámy, trojúhelníkovým nadpražím s kruhovým světelným okénkem a dvěma latinskými křížovými motivy dole. Mezi konci křídel byl čtyřramenný fronton. Vnitřní (dvorní) strana křídel měla 9 polí, zadní průčelí mělo 4 pole, uprostřed byla půlkruhová kočárová vrata. Romantického vzhledu byly i komíny budovy. Dnes je patrná pouze opěrná zeď, která podpírala hradní kopec, a zbytky brány. (Z romantické výzdoby terakotové zástěry pod okny hradu zůstaly zachovány některé prvky).
Podle tradice byl zeman Brzorar šlechticem horalského původu (jméno rodu se používalo v mnoha různých podobách, například Brzorar, Brzorard, Brozorard, Brozorad atd.). Bratři Brzorarové měli v oblasti rozsáhlé a výnosné podniky, například na počátku 20. století vlastnili důl na vrchu Szarkás, který produkoval kvalitní uhlí, a překladiště uhlí na břehu Dunaje.
Rezső Brzorar byl otcem známého sochaře Brzorara, později známého jako Gyula Bezerédi, který se narodil v roce 1858 v Mogyorós. Od roku 1873 studoval na vídeňské akademii, kde vytvářel především žánrové postavy a pomníky. Vytvořil například sochu Washingtona v Budapešti, ale jeho díla jsou k vidění také na hlavním průčelí nádraží Keleti a v parlamentu (od roku 1990 nese jméno Gyuly Bezerédiho místní základní škola).
Na počátku 20. století, v roce
1908, byl již majitelem zámku Borbála Scherczenlechner.
Název obce byl Mogyorós až do roku 1907, kdy výnosem
ministra vnitra dostala název Mogyorósbánya. Podle
místní tradice se objekt později stal majetkem Olgy Pleschové
a později jej získala budyšínská rodina Goldbergerů,
výrobce textilu a hedvábí. Rodinný podnik založil Ferenc Goldberger,
který v roce 1785 otevřel v Óbudě dílnu na barvení
modrého hedvábí. Tu jeho syn Samuel rozvinul v moderní velkotovárnu, kde se
později zabývali nejen potiskem textilu. Leó (Buday) Goldberger byl jistě
majitelem zdejšího zámku, působil jako prezident Goldbergerovy
továrny v Kelenföldu a ředitel Národního svazu
průmyslníků, ale zastával i vedoucí funkce v řadě dalších podniků. V roce 1935
byl zvolen do horní komory parlamentu, mimo jiné za své úspěchy v textilním
průmyslu. (Šlechtický titul s křestním jménem „Buda“ získala v roce 1867 vdova
po Goldbergerovi Samuel Erzsébet
Adlerová se svými 16 dětmi, která žila v Óbudě).
Posledním majitelem hradu byl po
roce 1945 místní notář Filip Daniel. Objekt byl vyvlastněn v roce 1948, kdy jej
převzalo výrobní družstvo Rudá hvězda. Zámek byl využíván pro chov
hospodářských zvířat a jako továrna. V důsledku toho budova, kterou později
převzal statek Tát, postupně chátrala a v roce 1979 byla zahájena demolice
jejích hospodářských budov. V 80. letech 20. století byl zámeček, který byl v
naší zemi raritou, obcí zbourán a jeho pozemek byl radou rozparcelován a
přidělen pro výstavbu domů.
V současné době stojí na místě bývalého zámku kancelář starosty, pošta a tři obytné budovy.[64]
Zdroje:
BSE Borovszky Samu (szerk.): Esztergom vármegye. (Magyarország vármegyéi és városai, 1908.) Országos Monográfia Társaság, strana 30
Do roku 1848 spadal pod náboženský fond. Její původní název byl Mogyorós, současný název byl stanoven výnosem ministra vnitra č. 131.168/906 z roku 1907 na základě článku IV zákona z roku 1898. Kostel v obci pochází z počátku 17. století. V současné době nemá žádného významnějšího vlastníka. Místní zámek nechal postavit v roce 1862 Rezső Brzorar ;[65]
GI1 Genthon István: Magyarország művészeti emlékei. I. kötet. Képzőművészeti Alap Kiadóvállalata, Budapest, 1959. 199
https://banyaszkor.hu/emlekhelyek/bajot
2025
Roku 1830 při
příležitosti oslavy narozenin Jeho Veličenstva císaře byla vychovávacímu ústavu pěšího regimentu barona Kutschery - Erziehungs-Institute des Infant. Regts. Baron Kutschera,
nacházejícímu se v Mladé Boleslavi, prostřednictvím sbírky zorganizované c. k.
okresním úřadem v Boleslavi, od majitele panství Stranow,
svobodného pána von Herites darována 2 vědra piva - 2 Eimer Bier, což odpovídá asi 120 litrům.
Prager Zeitung. Prag: Schönfeld, 15.04.1830, 1830(59), s. [1]. Dostupné také z: https://kramerius-dnnt.nkp.cz/view/uuid:2aa009dc-15de-49a5-a2a2-061c985a3bfc?page=uuid:6905a660-a5d0-11ea-b61e-5ef3fc9bb22f
Roku 1838 přispívá
“Hr. Joh. Freiherr v. Herites 1 fl.” z
Německého Brodu ve sbírce konané purkmistrem Kašparem Kučerou na podporu obyvatel několika obcí v
Maďarsku, které byly postiženy povodní na Dunaji.
Prager Zeitung. Prag: Schönfeld, 01.05.1838, 1838(68),
s. [3]. Dostupné také z: https://kramerius-dnnt.nkp.cz/uuid/uuid:55ea27f0-a41c-11ea-b61e-5ef3fc9bb22f
Roku 1831 pronikala do Čech z Haliče epidemie cholery.[66] Dle Prager Zeitung
z 29. 12. 1831 na podporu horských
obyvatel Čech z důvodu epidemické úplavice - aus Anlaß der epidemischen Brechruhr - přišly následující příspěvky: v Boleslavském
kraji v hotovosti úřední správce panství Stránka, pan Nehteba
1 zlatý; vrchnost panství Stránov, svobodný pán von Herites
10 zlatých, zároveň se tato vrchnost zavázala z vlastní iniciativy zajistit
potřebné léky pro chudé poddané, opatřit je stravou a topením, a také zajistit
potřebnou péči a ošetřování; úřední správce pan Kral
2 zlaté, úřední písař tamtéž 1 zlatý, pan Gottlob Franke, hlavní
horník při pokusu o solný vrt - Obersteiger bei dem Salzbohrungsversuche - 1
zlatý.
Prager Zeitung. Prag: Schönfeld, 29.12.1831, 1831(255), s. [1]. Dostupné také z: https://kramerius-dnnt.nkp.cz/uuid/uuid:c461ada0-a4f5-11ea-a182-005056825209
Alternativní výklad původu
jméma této nobilitované rodiny podal Ing. Karl Hübner ve svém článku
z roku 1941 Ableitung und Runen-Deutung des Familien-Namens Herites:
„Herité“ pocházeli z německého města ‚Herrieden‘
(49°13′N 10°31′E), jehož původní osada kdysi dostala své jméno dle
„Hasen-ried“, „Husen-rit“, moudrá rada zajíců. Zajíc se v angličtině
(dolnoněmecky) nazývá „hare“, vyslovuje se „her“. Potomci pocházeli z
Hare-ried, hare-rit, takže byli Hare-ried-er, Hare-rit-er, Hare-rit-enser,
Her-rit-eser, Her-rit-es. Jedná se o rod ze západních částí severních zemí
(Dolní Německo, Anglie), který pravděpodobně přišel do západního Německa v době
stěhování národů a odtud s četnými dalšími rody do Čech, Sušice a Prahy kolem
roku 1300 v době kolonizace Šumavy.
„Die “Herites” kamen von
“Herriden”, aus der Stadt, deren Ur-Siedlung sie einst den namen gegeben haben.
Die Siedlung war das "Hasen-ried”, der “husen-rit” (Ritus), der weise
Hasen-Rat, das weise Wissen der Hasen, Asen. Das Ried bildst wie der “rit”, der
weise Rat, den Rand des Wissens und Handelns. Die Nachkommen kamen also
von Hare-ried, hare-rit, waren also Hare-ried-er, Hare-rit-er, Hare-rit-enser,
Her-rit-eser, Her-rit-es. Es handelt sich also um ein ur-altes,
vorgeschichtliches,nordisches und aufrechtes, also edles Geschlecht aus den
westlichen Teilen der Nordländer (Niederdeutschland, England), das zur Zeit der
Wanderungen mutmaßlich nach westdeutschland und von dort mit zahlreichen
anderen Geschlechtern etwa um das Jahr 1300 zur zeit der Besiedelung des
Böhmerwaldes nach Böhmen, nach Schüttenhofen und nach Prag kam.“
Hübner Karl, Ing: Ableitung
und Runen-Deutung des Familien-Namens Herites, Salzburg, 1941, strojopis,
archiv S. Herites, v emailu 2025
Materiály
týkající se založení nadace Václava Floriana Heritese
jsou uloženy ve fondu České Místodržitelství v Praze v období
1884-1900, sg. 21/17/4/1, kart
3535. Nachází se zde například kopie článku z novin o založení a činnosti
nadace Václava Floriana Heritese, či žádosti potomků
a příbuzných zakladatele o uvolnění finančních příspěvků pro studium.(m.j. je tu žádost syna měšťana horažďovického Jana Prunara z roku 1898 pro studium na gymnáziu
v Písku.) Další žádosti, či další novinový článek k situaci nadace ve
fondu ČM čj. 108 965/1899. citováno dle Krlín Jan: Příspěvek k udělení uměleckého
stipendia rakouského Ministerstva kultu a vyučování Františku Heritesovi a k
činnosti nadací Václava Floriana Heritese, Václava V.
Heritese z Vodňan a Františka Harmacha
z Volyně ve fondu Českého místodržitelství (1884-1900) Národního archivu
v Praze, in Zlatá stezka : sborník Prachatického muzea / Prachatice : Prachatické muzeum, 2018 376 s. : ilustrace, fotografie, mapy, plány,
grafy, tabulky 978-80-87421-37-6 Roč.
25, (2018), s. 361-363
Spis,
který se týká nadace Václava Vojtěcha Heritese se
nachází ve fondu Českého místodržitelství v Praze období 1884-1900 sg. 21/17/29, kart. 5337. Ve stejném fasciklu se nachází i opis zakládací listiny a
spis k nadaci Jana Heritese z roku 1805.
citováno dle Krlín Jan: Příspěvek k udělení uměleckého stipendia rakouského Ministerstva kultu a vyučování Františku Heritesovi a k činnosti nadací Václava Floriana Heritese, Václava V. Heritese z Vodňan a Františka Harmacha z Volyně ve fondu Českého místodržitelství (1884-1900) Národního archivu v Praze, in Zlatá stezka : sborník Prachatického muzea / Prachatice : Prachatické muzeum, 2018 376 s. : ilustrace, fotografie, mapy, plány, grafy, tabulky 978-80-87421-37-6 Roč. 25, (2018), s. 361-363
Anna Marie
Gabriele roz. Tiegel von Lindenkron (1862-1929)
Ateliérová
fotografie z expozice osečanského zámku z roku
2025, fotografie poskytnuta s laskavým svolením majitele zámku Matěje
Stropnického.
Výpisky ze
kronik obecné školy v Osečanech[67][68] a Pamětní knihy kaplana Cyrilla Höschla[69]:
Od roku 1819 slouží zde kaplan fundační mši za + Gabrielu z Mayersbachu a na její úmysl (rozená Schwab).
Občané jali se
žádati o povolení k zařízení zákonité školy. K jich prosbě svolila
tehdejší vrchnost Osečanská (1830) – urozený pán Jan rytíř
z Mayersbachu přijmouti patronát školy a vrchnostenský domek na návsi stojící věnovati na školu.
Osm
let tiché a pilné práce uplynulo. Mladistvá majetnice panství sl.
Anna Půlpánová z Feldsteinu dospívala vychovávána jsouce zámeckými
duchovními zprvu Sigmundem Benešem, bývalým děkanem Slánským, a od roku 1852
Ant. Prokešem, býv. Správcem duchovním ve Vohařích a stala roku 1852 se
patronkou školy.
Patronkou
školy je Anna Půlpánova z Feldšteinu, jenž provdana od r 1855 za Em. Tiegla rytíře
z Lindenkronu.
V květnu
1860 obdržel učitel
Josef Pilát „praesentací“ od vele urozené majitelky statku urozené paní Anny
Tieglové rozené z Lindenkronu,patronky školy.
Roku
1862 10. února zesnula též v Pánu zdejší velmi nábožná a ušlechtilá
mladá milost paní Anna Tiglová rozená z Lindenkronu Majersbachu
nasledkem porododu pozustavší po sobě nemluvně narozené jedinou dcerušku Annu; již stará
milost pani pani Johana z Feldsteinu co vlastní dítko odchovala a
k doufaní jest, že se stane co dědička statku též dědičky ctností
zvěčnělých své nabožné matky.
Ti žili velmi chudí, od ní štědře podporování a vroucné modlitby za jeji
blaho věčne k Bohu vysílají.
Roku 1860 školu vedl Josef Pilát, který praesentaci obdržel od urozené paní Anny Tieglové z Lindenkronu, majitelky panství a patronky školy. … Pilát zemřel roku 1864.
10.
února 1862. Především je tu změna v patronátu. Všichni
občané zármutkem naplněni byli dne 10. února 1862, když umíráček jim oznamoval,
že milostivé patronky školy – paní Anny Tieglové z Lindenkronu není více.[70] Bylať ona mocnou podpůrkyní jak školy tak i učitele. Zemřela následkem
porodu a zůstavila po sobě dcerušku Annu. Patronát školy pak převzal manžel
nebožčin uroz. pán Em Tiegel rytíř z Lindenkronu pán na Sázavě a jako
nebožka, tak i on stavbě školy veškeru svou přízeň a pozornost věnoval.
Pouť je zde v neděli po sv Anně a sice jest ranní mše, po té kázání venku pod lípou, kdež se kazatelkna postaví a poté mše zpívaná. Odpoledne sv požehnání. … Služby Boží se zde konati mohou a konají dle možnosti kaplana skoro denně. … Na zámku nachází se vížka se zvonem, kterým se lid ke službám Božím svolává. … Patronem kaple jest (od r. 1862) urozená paní baronka Anna Voith ze Sterbezu rozená Tiegl z Lindenkronu.
Roku 1864
vyšel nový zákon o ustálení práv a povinností patronátů školních. Tehdy se
sešel se zástupci obce „posavadní patron školy Bohuš Tiegel rytíř
z Lindenkronu.“ Ze zápisu o této schůzce vysvítá, že „pan Em. Tiegel
z Lindenkronu svolil k prosbám obecních zástupců podržeti patronát a
zavázal se na vydržování školní budovy v dobrém stavu, na školní potřeby ,
nářadí, učebné prostředky, topivo, náklad za čištění školy a konečně i na
stavbu školy třetinou přispívati. Povinnost však veškerým potřebným palivem
opatřovati , jako se dálo dříve než v život vešel zákon z roku 1864,
se sebe svrhnul. Tím připadla částečně (2/3) povinnost ta obcím přiškoleným,
což zástupcové jich uznali, protokolárně vyslovili p. B. Tieglovi
poděkování za podržení patronátu a žádali, aby upustil od domnělého práva požadovati náhradu za odvádění dříví od r. 1848 do roku
1864, k čemuž on svolil a svých nároků se vzdal. Protokolem tím dostalo se
škole patrona, jenž měl na všecky výlohy školní třžetinou
přispívati.
Ještě
roku 1871 prasentoval patron Em Tiegel podučitele Hobzeka, který
nahradil Karlovského. Pak se koncem roku 1871 E. T. patronátu vzdal.
U silnice do Křečovic stojí
kaplička s obrazem N. Trojice. Obec jí dala 1884 postavit a obraz
tam daroval p. Emanuel Tiegl z Lindekronu.
Letošní zkouška z náboženství konaná dne 1. června 1892 za předsednictví veled. Pána p. Jana Melouna, vikáře z Postupic, a za přítomnosti vysokorod. p. barona Voitha ze Sterbezu, atd…
Cyrill M Hoeschl přijel na zámek roku 1894 a Osečany patřily uroz paní baronce Anně Voithové ze Sterbezu roz Tiegl z Lindenkronu. Na zámku žil její p. otec Emanuel Tiegel rytíř z Li. , správcem statku byl p Alois Urban, na zámek docházel p Edmind Sláma, c.k. vrchní zvěrolékař v Sedlčanech, který byl zván vždy na hony.
1896 Lesním byl na panství osečanském a stále je Leopold Žďárský… Pan řídící A Vystyd nastudoval vždy krásné vánoční zpěvy s dítky – 3 dívky měly sólo. Moc dojemné až k radostn. pláči.
1897 7/7 byl zde znam. Český malíř akad Jabůrek. Je mu 80 let. Byl na mši. 20/7 byl zde Dr Podlaha, kanovník od sv Víta. Fotografoval kapli a sochu sv sv Jana. Kostelníkem byl Em. Janda vl. poslem zámku.
1898 Svěcení sv kříže na silnici za mostem. Plechového Pána Krista daroval kaplan Hoschl, dřevo na kříž dala uroz paní baronka Anna Voith ze Sterbezu a práce platila a i pozlacení krucifixu na mostě. 9/4 byl tu akad malíř Jabůrek, 16/11 zdebyl věhlasný DrM Maixner u nemocného p Tiegla rytíře z LIndenkronu. 2.12. Mše slavná – 50leté jubileum panování Jeho Velič císaře a krále FJ I., 3 prápory na zámku.
Při kapli v Osečanech je již od doby založení kaplan, který zde sloužíval mši sv pro šlechtu i pro lid.
1899 Dne 29.6. ztratil jsem cvikr jda s uroz.p. baronem Rudolfem Voithem při poli, vedle něhož kotlina blízko vody nad polem dcery p. Moulíka. Až dnes po kolikerém hledání (snad 5x) byl nalezen. A jak? Hledáme, hledáme, nic. Já povídám, už je to marné, už ho nenajdeme, jedině sv. Antonín můýe mi ho ještě dáti. A hle! P. baron vykřikne, - já se obrátím a vidím, jak drží v ruce cvikr od 29/6-16/7 ztracený. Byl na kraji docela pod klasem jakoby stebly zavázaný, rezavý.
25/7 Ohňostroj. Hudba. Před svátkem uroz pí baronky Anny Voith ze Sterbezu. Znak malován Karlem Hoschlem, bratrem.
1901 6/2 Okna osvícená večer před
dnem památky Narozenin uroz. pí baronky Anny Voith ze Sterbezu. 28/10 Koupil uroz pan
baron Rudolf Voith ze Sterbezu
4 hlasný zvonek ke mši sv.
1903 12.8. Manevry u Dublovic. Na vsi se vařil guláš a brambory. Důstojníci jedli na
zámku. 13.8, odjeli.
1904 25.7. Před jmeninami ur pí baronky Anny Voith ze Sterbezu jako obyčejně iluminace a ohňostroj. U Dublovic manévry, důstojníci jí na zámku.
1905 v 8 večer zemřel Rudolf Voith. Dal jsem
7.1. s matkou a sestrou věnc k pohřbu.
Bohumil Zuma děla dvě parte se znakem. Rakev stála
220 korun. Na pohřeb přijeli bratr a sestry p barona z Kolína. 8.1 Pan Hajdinger z Prahy dával černé čalouny do kaple.
Bohumil Zuma, můj synovec, dělal též 8 znaků malých.
9.1. Pohřeb. Já měl requiem. Vdp. Asistoval při mši.
V 10 průvod. Přijel též k asistenci dp farar Bělický, Pánek. Slyšel to a přišel, znaje
pana barna z poutí v Křečovicích. Hojnost
lidu. Kázání měl dp far Dostál. 10.1. Měl requiem 9h za + p
barona, 15.2 V Rolnických Listech otisknuta pohřební řeč.
Od roku 1906 slouží kaplan fundační mši za + Rudolfa Voitha ze Sterbezu.
Velikou událostí bylo, že urozená paní baronka Anna Voith ze Sterbezu, majitelka zdejšího velkostatku, darovala do zdejší kaple varhany v ceně 800,. K, k čemuž ovec přispěla 200,- K. Prvně na ně hráno bylo 25. 3. 1909.
1907 Sluha zámecký Jindřich ? z Prahy.
1908 25/8 41 dragounů z Klatov ve Vosečanech, koně měli ve dvoře, 3 důstojníci jedli na zámku. 28.8. Manévr zrovna proti oknům zam kaplana.
1909 Paní baronka zaplatila za varhany do kaple zbytek ceny – obec dala 200. 11.4. udělovány zásl. Medaile s hlavou císaře pána za 40 letou službu. Pp Žďárskému lesnímu a Kadeřábkovi, kočímu ve Vosečanech. Celý dvůr přítomen. (40 korun dostal každý z nich) … 29.5. Uroz pí baronka koupila do kaple lustr skleněný za 118 korun
1910 18.9. světil kapličku v parku uroz pí bar Annou Voith ze Sterbezu postavenou, proto, že ji Bůh život zachránil od pádu malby (stropu) na hlavu její. 11.12 + dlouholetý hlídač parku ve Vosečanech Vojtěch Jabůrek, který s jeho paní tam koupil domek.
1911 8.2. odpol umíral
Emanuel Tiegel, rytíř z Lindenkronu.
V ½ 5 +. Byl zaopatřen dp. Farářem Janem Hermachem.
1913 18.1. + dp far. Jan Křtitel Hormach. Věnec na pohřeb od uroz pí baronky Anny Voith ze Sterbezu. 17.5. Zemřel Josef Suk, řídící v Křečovicích. Měl dva kříže od Jeho Veličenstva a od papeže. [71] (25.8.1895 záslužný stříbrný kříž od Jeho Veličenstzva císaře Pána, 24.12.1911 Pro Ecclesia et Pontifice za hudbu chrámovou a vedení dětí ve škole k dobrému, dostal 6.1.1912, bylo mu 85 let[72]) Věnec od ur pí baronky Anny Voith ze Sterbezu.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky z roku 2024 najdete zde.
Zvláštní přílohy:
Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album
Voith-Herites von Sterbez
zpět na
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
