zemského a říšského
mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.
V letech 2002-2008 sepsal Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Album
rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek
(1834-1898)
(zvláštní příloha Dodatků)
zpět na
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
(Technická
poznámka: V této příloze jsou příspěvky oproti ostatním Dodatkům obráceně – tedy tak,
aby čtenář začátek Alba našel nahoře a mohl jím postupovat směrem dolů,
k jeho konci.)
V archivu rodiny Dr. Jaroslava
Kratochvíla se mimo jiné dochovalo objemné Album – herbář s kresbami,
výstřižky, fotografiemi a německy, či francouzsky psanými citáty. Jako dárkyně
květů je uvedena Hermine, nebo „deine kleine treue Irma“, či Irmerl. Jinde je zase přípisek o úmrtí Ernestine.
Majitelkou tak opravdu mohla být babička JUDr. Jaroslava Kratochvíla, Marie Brzorádová rozená von Krziwanek.
Ani ne tak pro uměleckou, či dokumentační
hodnotu, ale abychom lépe nahlédli vkus a zájem mladé ženy poloviny 19. století
pokusili jsme se zpřístupnit album vcelku. Pro velký objem dat a prostoru jej
umisťujeme zde, mimo ostatní řadu Dodatků.
Přebal Alba Marie Brzorad roz. von Krziwanek (cca 20x30cm)
Hned zkraje alba
najdeme výpisky citátů Victora Huga od Hermine
Komers datované 19.9.1861 v Libkowavoda. Jihočeský
zámek Lipková Voda, dnes zrestaurován jako hotel[H1] ,
zakoupil význačný strýc (bratr matky) Julia Prziborského
Karel Eduard Komers svob.
p. von Lindenbach[H2] .
Pisatelkou tedy patrně byla jeho dcera Hermine[H3] Komers von Lindenbach
(1842-1889). Julius Prziborský a Hermine von Krziwanek se vzali roku 1857 takže jsou styky
s rodinou švagrovy jen o tři roky
starší sestřenice pochopitelné. Zároveň lze usuzovat, že „kleine
Irma“, či „Irmerl“ mohla být pro Marii Brzorádovou rozenou von Krziwanek
(*1834) Marie Irma Komers von Lindenbach
(1844-1929).
Dále následují čtyři strany
krasopisného, lisovanými rostlinami ozdobeného opisu balady Des Sängers Fluch
na papíře s reliéfní ražbou s čitelným nápisem PARIS v levém
horním rohu. Autor, německý básník Ludwig Uhland ji zveřejnil roku 1854.
Skica tužkou:
Báseň Die dunklen Stunden
podepsána „dein Irmerl“:
Nalevo od květiny čteme „Lipkova voda“ (sídlo strýce Julia
Prziborskeho, Karla Komerse svob. p. von Lindenbach), napravo „deine „kleine“ treue Irma 9ten August 1862“.
Zde tedy zřejmě půjde o Hermine Komers.
A tyto květy „von Paula“ volají: „Vezmi si nás,
přinášíme pozdravy z dály.“
Za následujícím textem Ruhe
in Dir jsou ještě dvě strany výpisků z díla básníka Emanuel Geibel , či
podepsané Hs.T.
Následuje tištěný obrázek
romantické krajinky
Následují tři vystřižené a pod sebou na jeden list nalepené
kolorované kresbičky sídel v okolí Věže. Společného mají majitele z rodiny
Richlých. Tato rodina vlastnila statky Mirošov, Květinov i Kvasetice. Pod
kresbou Květinova lze, zdá se, číst podpis pozdějšího pána na Mirošově „Wilhelm Richly“ a nejasné datum „28.5.18?9“.
Zámek Mirošov (okres Jihlava), zbořený r. 1986:
Zámek Kvasetice, obec Květinov, okres Havlíčkův Brod,
dnes ruina:
A nakonec i Květinov:
Po dvoustránkovém textu s názvem „Der Blinden Trost“
následuje velmi pěkná zdařilá kresba papouška a díky připojenému popisku se tak
dozvídáme nový detail o interiéru věžského zámku. Datace je totiž sice čitelná
špatně (snad „1859“?), ale nápis „Wěž“ je téměř zřejmý. Také u osoby malíře lze
usuzovat, že návštěvou pobýval soused Wilhelm Richly.
Vilém Richlý (1837-1904), pozdější statkář a poslanec se
narodil v Radlíku u Jílového, jako třetí dítě Prokopa Richlého, majitele statku. Dětství prožil Vilém v Radlíku (prodán 1843), mládí
na velkostatku ve Lžíně (v majetku otce 1843-1852) a Květinově (koupeno 1852).
Zde zakládá roku 1853 Prokop Richlý s Eduardem Krziwankem, Eduardem
Fučíkovským von Grünhof z Úsobí a bratrem K.H. Borovského Františkem
olejárnu. (viz. kapitola o dopisech z Brixenu.) Po absolvování jindřichohradeckého
a jihlavského gymnasia, kde v roce 1856 složil maturitní zkoušku, navrátil se
Vilém k otci do Květinova, aby se zde zdokonalil v budoucím řízení a správě
velkostatku. Teprve v průběhu šedesátých let 19. století se stále častěji
zdržoval u svého strýce v Mirošově, kde se nakonec i s rodinou natrvalo usadil.
Květinov roku 1965 prodán (i se zámkem v Kvaseticích) Vilémově sestře a jejímu
muži Jaroslavu Schmidtovi. Kvasetický zámek postavil Prokop Richlý spolu s
otcem svého zetě, bohatým pražským advokátem J.R. Schmidtem původně pro Viléma
a Schmidtovic dceru Hermínu. Ze sňatku však sešlo a Hermína si vzala Kamila
rytíře Stanglera (syna poslance a velkostatkáře – Horka u Zruče nad Sázavou) a
Vilém Kamilovu sestru Eugenii.
Od svého mládí Vilém se věnoval přírodním vědám,
archeologii a historii. Časem se vypracoval na opravdového odborníka. Jeho
bratr Jindřich byl význačným archeologem. Svoji první sbírku různých
starožitností založil Vilém v roce 1882. O dva roky později, když se četnými
nálezy, dary a koupěmi rozšířila, vzniklo na mirošovském zámku jeho soukromé
museum. Jednotlivé předměty, stejně jako aktivity z různých oblastí svého
zájmu, kresil a zapisoval do knížek, z nichž část je dnes uložena v Museu
Vysočiny v Jihlavě[H4] .
Roku 1886 nechal
Vilém postavit za vsí velký kamenný kříž na
památku stoletého výročí rodu Richlých v Mirošově. Stojí dosud. Roku
1901 obdržel řád Železné Koruny III. třídy, o nobilitaci však nepožádal. Zemřel
roku 1904 a je pohřben v rodinné hrobce v Dušejově.
Vilémův syn Kamil si vzal nemajetnou dceru pokladníka
na železnici Františka Linharta, držitele papežského řádu Pro Ecclesia et
Pontifice. Sám Kamil se zasloužil o opravu mirošovského kostela a i on získal
řád Pro ecclesia et Pontifice. Podle pamětníků byla rodina Richlých velmi
pobožná a každé ráno se chodila modlit do zámecké kaple. Někdy tam i sloužil
kněz mši, to při významných rodinných výročích a událostech. Jinak chodívali na
bohoslužby do místního kostelíka, kde se rověž odbývaly významné rodinné události.
Panstvo pravidelně jezdilo bryčkou do kostela sv. Bartoloměje v Dušejově,
kde byla pro ně vyhrazena první lavice. Vpravo před vchodem do dušejovského
kostela mají rodinnou hrobku.
Vilémova dcera Olga se vdala za pozdějšího sekčního
šéfa ve Vídni Jindřicha Seydla (1868-1932), bratra pozdějšího biskupa. „Vdávala se z lásky za bezvýznamného
konceptního úředníka místodržitelství, s nímž prožila dlouhá léta.“ (Dopis
J.P. Stanglera bratru Robertovi roku 1938[H5] .) Bez dalších informací se tak stává polemickým
tvrzení historika Nováka[H6] , že Vilém byl „typ
… snažící se majetek udržet za cenu výhodné sňatkové politiky neohlížející se
na štěstí dětí.“
Poslední majitelé z rodu Richlých a Steinbachů
postavili v Mirošově zimní zahradu a skleníky. Zámek byl rozlehlou
jednopatrovou trojkřídlou budovou s vysokou čtyřpatrovou věží, stojící
uprostřed severního průčelí. Věž byla v přízemí křížově sklenutá, s okénkem pro
vrátného. V květnu 1945 obsadili zámek vojáci Rudé armády. Násilím vnikli
dovnitř, zámek byl vyrabován. Osud zámku a jeho majitelů se po válce vyvíjel
dost špatně. V Mirošově téměř do konce života žila paní Eugenie Steinbachová,
dcera posledního majitele z rodu Richlých. Neměla téměř žádný příjem a dožívala
ve velké chudobě. Stávalo se, že přišla do některých rodin a poznávala věci ze
zámku, nebo na stole ležely její svatební příbory[H7] . Komunisté
zámek převzali roku 1949 a díky jejich péči musely být roku 1986 zbytky srovnány se zemí[H8] .
Nejen Viléma, ale celou rodinu Richlých i dějiny
jejich mirošovského panství velmi podrobně podávají kapitoly Jiřího Bořeckého
v knize Paulusová J., Bořecký J.:
Mirošov a Jedlov – dějiny obce, OÚ Mirošov, 2000.
Almanach sněmu království Českého (1895-1901),
Navrátil, Michal, 1896
Další kresba
Viléma Richlého má i dobře čitelnou dataci: Wilím Richlý, Kwětinau 24.1.1860
A ještě dvakrát
ptáci, oba obrázky signovány Wilémem Richlým.
Najdeme zde vlepenu i fotografii rodiny věžských Křivanků, na
které nechybí Eduard Brzorád (stojí druhý zleva) a patrně ani Julius Prziborski
v komické čapce, který ho zde nápadně převyšuje. Ernestině (sedící úplně
vpravo) bylo při svatbě v roce 1868 osmnáct let, a protože jejího
budoucího manžela Karla von Kutscheru zde nevidíme, je tato fotografie zřejmě o
něco mladší. Poprvé také vidíme o něco lépe do tváře Eduardu Krzivankovi
mladšímu. (zvětšeno z rozměru cca
7x7cm)
Nechybí ani Nový Stránov:
Pirkenhammer
Text: Der Blinden Trost – Falešná útěcha
August Graf von Platen:
„Mein Herz und deine Stimme“ na papíře s detailem reliéfní ražby.
Na stejném
papíře následují z druhé strany básně Emanuel Geibel:
“Das ist’s[H9] ”
a Felix Dahn: „Der Glaube der Freundschaft[H10] .“
Otočíme-li stránku, náleduje
„Vorsatz“, který je po třech slokách podepsán „R.
Pruty“, ale také je zde připsáno „Schloss Gabel 3. Sept. 1862“. Zde se můžeme domýšlet, že šlo o
pobyt na rodinném sídle přítelkyně Caroline Krziwanek
– Jenny von Kutschera rozené von Pachta
v Jablonném v Podještědí, které tehdy bylo v majetku Pachtů.
Další aršík pod květy obsahuje úryvky
následujících básníků: Baron Ernst von Feuchtersleben,
Friedrich Martin von Bodenstedt, Friedrich Rückert, a Johann Gottfried Herder. Na další stránce
najdeme citáty básníků v tomto pořadí: Friedrich von Schiller, August Graf von Platen-Hallermünde,
Freiherr Franz
von Sonnenberg, Otto Graf von Loeben, William Shakespeare, Johann Wolfgang von Goethe,
Heinrich Daniel Zschokke, Otto Rognette
a Wilhelm Friedrich Waiblinger. Další pak přináší
úryvky s těmito jmény: August
Gottlieb Meißner, Julius Sturm, Theodor Storm, N., Johann
Wolfgang von Goethe, R. Pruty, a další.
Detail z pravého dolního rohu:
Níže lze číst, že tyto květy utrhla
v létě 1864 Wilma pro drahou Ernestine.
Na lístku stojí Karlsbad
Mintschy – čteno (minči)
může být Hermine.
V pravém dolním rohu čteme „Irma“
Souvenir á Hermine 26.
Octob. 1862
Mezi květy se nachází i DNA stopa - pramínek
vlasů, nevíme však čí.
Pod následující snítkou však již můžeme číst: „Von dem Kranz der in das Grab der guten
Ernestine gegeben wurde. 10 Febr. 1877“. Jde tedy o památku vzatou
z věnce, který byl vložen do hroby zemřelé Ernestiny 10.2.1877.
Detail v rohu s datem 12.10.1863
W.J. :
Marienbad
Nalevo pod kresbou tužkou čteme „Johanna
1866“
(R.W.1865)
Na kameni
stojí Carl 1852 – kreslil-li Karl von Kutschera, bylo mu tehdy 16.
(Carl 1852)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
