Dějiny rodu Brzorádů sledujeme od nemajetného šlotýře Jana Brzoráda z Kovářova, který se usadil v Chrudimi. Zde žil i jeho syn, který si pronajal nedaleký mlýn Májov. O dvě generace později ho koupil Filip Brzorád, který roku 1766 odvážně a na dluh zakoupil mlýn v Nymburce a vybudoval z něho s manželkou Ludmilou Všetečkovou největší mlýn v Čechách. Švagr P. Filip Sebaldus Wscheteczka byl piaristický kněz a učitel a důraz na vzdělání u dalších generací je nepřehlédnutelný. Vedle dalších nemovitostí v Nymburce zakoupil Filip i pražský dům v Týnské uličce, který dostal jeho syn JUDr. et PhDr. Jan Filip, pozdější pán na Chlumu u Virlova, v roce 1848 člen Svatováclavského později Národního Výboru, jehož syn Josef byl okresním starostou a zemským poslancem. V nymburském mlýně přišla na svět silná generace Brzorádů: vedle Jana Filipa a Filipa, který se bohužel v šesti letech utopil v náhonu při hře s míčem, to byli ještě Vojtěch Vilém, Vincenc, Josef, Marie a Kateřina provdaná Černá, matka významného pražského starosty a sokolského činovníka JUDr. Tomáše Černého.

Vojtěch Vilém byl advokát, zemský hejtman a prezident apelačního soudu v Haliči. Mezi jeho potomky usazenými v Bukovině najdeme zemského poslance Vojtěcha rytíře von Zadurowicz.

Vincenc byl starosta nymburský. V domě Vincencova syna Antonína, také starosty, bydlela během svého nymburského pobytu v letech 1848-1850 Božena Němcová a Brzorádovic děti a děti Černých trávily se spisovatelkou a jejími čtyřmi dětmi dosti času. Když na spisovatelku později dolehla bída, patřili nymburští k těm, kdo ochotně vypomohli. Mezi dětmi byl i Gustl, pozdější MUDr. Gustav Brzorád, kterému patří neznámá literární vzpomínka Bohumila Hrabala a jehož syn MUDr. Antonín Brzorád byl zvěčněn v Postřižinách jako Dr. Gruntorád.

Josef byl nejmladší, ale dožil se vysokého věku a stejně jako otec přivedl na svět silnou generaci výrazných osobností. Právě jemu zakoupil otec panství Lochkov u Prahy. Protože se mu nezdálo množství luk a lesů dostatečné, přikoupil pozemky na Smíchově proti Vyšehradu a uhelný důl. Josef (Kalasánský – jak se podle významného světce nazýval) studoval gymnázium Piaristů s Josefem Jungmanem a po studiu práv působil nejprve ve státní správě. Pak se ale roku 1808 uchýlil na Lochkov, jehož správě se věnoval až do smrti – pro své vzdělání zde vykonával i moc soudní. Vystavěl zde pěkný zámeček s kaplí. Dochované dopisy dokumentují okolnosti jeho vztahu se ženou Annou rozenou Delorme a její zajímavou rodinou, která vlastnila Portheimku na pražském Smíchově. V jeho dopise z roku 1811 se tak například dočítáme, jak správně vyslovit jméno Brzorád. Díky Josefově manželce se Lochkov roku 1838 stal místem návštěvy dánské královny a také malíře Thoralda Læssøe, jehož malbu lochkovského panství z roku 1842 rodina uchovala. V lásce Josef choval vědy – svá meteorologická pozorování 3x denně zapisoval 40 let. Měl velmi obsáhlou knihovnu. Se svým otcem psával si česky, se ženou, bratry a dětmi pak již německy. Po dětech (Filipina, Karel, Vilém, Marie, Ferdinand, Rudolf, Eduard a Anna) však znalost českého jazyka vyžadoval, a i jinak cítil vřele česky. Patřil mezi podporovatele Národního Muzea a mezi zakladatele Matice České, ač jako takového nechal na radu Josefa Jungmanna zapsat svého syna Viléma, pozdějšího advokáta a správce a nájemce jinonického statku. Dcera Anna byla blízkou přítelkyní Kateřiny Fügnerové rozené Turecké a vedla s ní hojnou korespondenci. Mezi přátele lochkovských Brzorádů patřili národní buditelé a účastníci revolučního roku 1848 prof. Helcelet, či filosof Hanuš. Stýkali se zejména s Vilémem a s jeho bratrem Karlem, který měl četné potomstvo a později lochkovské panství převzal a záhy i prodal.

Vilémův stejnojmenný vnuk byl akademickým malířem. Vzácné jsou vzpomínky na osudy dalšího Vilémova vnuka, Jana, vůdčí osobnost národohospodářského života v předválečném Československu, který byl ve svých 72 na šest let komunisty uzavřen v žaláři. Neméně důležité jsou i zmínky o životě jeho synů Jiřího, rentgenového specialisty na mamografii (přezdívaného „Dr. Prsorád“), či Viléma, předního exilového právníka, politika a ekonoma, činného ve Výboru pro Svobodnou Evropu, či v časopise Svědectví, který byl oceněn státním vyznamenáním z rukou Václava Havla. Jeho dcera je význačná baletka Nina Brzorad.

Karlova rodina byla přes manželku spřízněna s rodinou Tschapek, Schnel (pivovar na Malé Straně), či návštěvníkem lochkovských honů, inspektorem Pražského Hradu, Ernstem Rudolfem von Wartburg. Měli 11 dětí. Karlovy dcery byly vychovatelkami – po dánském vzoru zavedly v Praze dětské školky, učitelkami jazyků, jedna z nich, retušérka slavného Eckertova ateliéru, byla láskou malíře lunet Národního divadla Josefa Tulky, jiná grafičkou – dřevorytkou. Další z dcer, vychovatelka šlechtičen, sepsala barvité vzpomínky na lochkovský život. Synové se stali jako absolventi inženýrské školy – jeden vyšším úředníkem na železnici, druhý vrchním inženýrem Rothschildových závodů, další sládkem v Rusku

Ferdinand byl adjutantem zemského soudu v Praze a vynikl jako pěvec na pražských podiích, Filipina se po smrti matky starala o své sourozence i jejich děti, Marie si vzala okresního inženýra Haupt Manna a potomstvo dosáhlo šlechtického stavu. Rudolf po své tetě rozené Delorme dostal panství v Uhrách s uhelným dolem. Byl velmi bohatý, postavil v Mogyoros pěkný zámek a na Dunaji v Pešti zřídil i přístav Brzorád. Jeho manželka ze starobylého rodu Nedezce byla neteř popraveného generála maďarské revoluční armády Ignáce Török z Nemescsó. Rudolfův syn Julius byl význačný sochař a přijal jméno Bezerédi, potomci druhého syna Rudolfa žijí dodnes pod jménem Bozorády.

Tato práce se dále zaměří na posledního syna z Lochkova tedy Eduarda Ferdinanda, který se po studiu práv – ta započal v Praze v ročníku s Riegerem a ukončil doktorátem na vídeňské univerzitě - stal advokátem a notářem v Německém Brodě. Později se stal ještě okresním starostou a rytířem řádu Františka Josefa. Psal si se svým přítelem Josefem A. Helfertem, pozdějším rakouským ministrem, byl blízký přítelem Vojtěcha Weidenhofera. Se svou ženou Marií rozenou ze Křivánku přivedli na svět tři dcery a syna.

Dcera Karolina se stane matkou ministra průmyslu a obchodu protektorátní vlády JUDr Jaroslava Kratochvíla; dcera Anna emigruje s manželem do USA, odkud činně napomáhají zrodu samostatného státu - její muž JUDr. Hynek Dostál, redaktor, rytíř řádu svatého Řehoře Velikého, řádu sv. Jiří i papežských vyznamenání „Pro Ecclesia et Pontifice“ a „Pro Fide et Ecclesia” například spolupodepisoval Pittsburskou dohodu. Vnukem dcery Marie, která si vzala okresního hejtmana Komerse, byl pracovník sekretariátu prezídia nejvyššího soudu za Emila Háchy, kterého měl v úctě.

Blíže si všimneme soukromého, politického a spolkového života jediného syna, Eduarda, mladočeského politika a radikálního národovce, jinak také advokáta a starosty města i okresu.

Závěrem se krátce zmíníme o osudech těch, které po svém neočekávaně brzkém skonu nezaopatřené na světe zanechal. Manželka telegrafistka a dcera c. k. telegrafního dozorce se stala poštmistrovou a ve službách pošty byli i oba synové. V telekomunikacích a spedičních službách pak i následující generace.

I. První generace a Chrudim

I.1. Jan Brzorád (1623-1675)

Praotcem rodu uváděn je Jan Brzorád z Kovářova na panství Nasavrckém. Takto je uveden na listu oddavek, jehož opis je spolu s řadou dalších opisů listů křestních a úmrtních nejstarších Brzorádů v Archivu Národního Muzea[2]. Kovářov nebyl velký - v roce 1667 čítal jen 75 duší. Dále už o Brzorádech uslyšíme z Chrudimi. V soupise poddaných podle víry[3], který byl proveden roku 1651 stojí: „Jan Brzorád 28 let, katolík - podruh, šlotýř v Chrudimi, čtvrť Bohatá“. Ať už však byla čtvrť jakákoliv, Jan Brzorád mezi bohaté zřejmě nepatřil. Masarykův slovník naučný totiž praví: “šlotýř (též šrotýř, skladčí, líhař) staročeský název dělníků, kteří vozili dříví a slad, rozváželi pivo a víno, váleli sudy a spouštěli po líhách (spojená dřeva pro koulení sudů).“ Jan si roku 1654[4] vzal Kateřinu, dceru Jana Kope(r)náče z Chrudimi. V tomto roce si podle zápisu v chrudimských městských knihách s Kateřinou koupili ve čtvrti Svatokateřinské, vedle souseda Jiřího, také šrotýře, dům Vobořilovský, č.p.11/III. za 235 kop. O roku 1675 pak městská kniha praví: „12. června zemř. Jana Brzoráda poručníci dětí i statku prodali dům Vobořilovský se zahrádkou a stodůlkou vedle domu Petra Tauše ve 235 kopách otčímovi dětí Danieli Holubovi a jeho manž. Kateřině.“ Tento dům, tehdy již zvaný Brzorádovský, dědici nakonec prodají roku 1697 za 166 zl. [5] Jan měl nejméně dva syny. Jana, jemuž byl v Chrudimi roku 1697 vystaven zachovací list, který se dochoval v pražském městském archivu a můžeme tak soudit, že se pokusil vstoupit do některého z pražských cechů.[6] Druhým synem byl Samuel (1674-1728).

I.2. Samuel Brzorád (1674-1728)

V Chrudimi žil i Janův syn Samuel Karel[7], kterému byly na tatínkově pohřbu pouhé dva roky. Tatínkové zemřou malinkým Brzorádům ve více generacích. Samuel se narodil roku 1674 a roku 1703 si vzal Annu Šlemovou (Šlemeriana) z Chrudimi. Zřejmě byl mlynářem, a to jako nájemce Májovského mlýna.[8] Bylo to v době, kdy mlýn patřil Josefu Františku hraběti Schönfeldovi. Dnes můžeme mlýn číslo 148/IV vidět v podobě, kterou získal v polovině 19. století. Stejného majitele měl i přilehlý dvůr s panským bytem č. p.147/IV. Po Samuelovi měl dvůr v nájmu Jan Makalouš. Mlýn později zakoupí Samuelův vnuk Filip. V roce 1707 zakoupil Samuel za 175 zl. "vedle lávek obecních jdouce od pivovaru obecního do Putrkas po pravé ruce ležící" dům v Chrudimi, ve čtvrti Putrkaské, č.105/IV. Domek po Samuelově smrti roku 1728 ujal (dle projednané pozůstalosti) za 233 zl. 20 kr. syn Jan Brzorád. Bratr Janův, Samuel Brzorád, voják dal svou spravedlnost 178 zl. 53 kr. při odchodu z Čech Janovi.

Májov u Chrudimi – malovala Else Fritschl roku 2005

I.3. Jan Brzorád (1706-1737)

Jan se narodil tři roky po svatbě roku 1706. Oženil se s Annou, dcerou Jana Wolfa z Chrudimi, když mu bylo 21. Nežil ale dlouho, zemřel v 31 letech 3. 12. 1737. Tak tak, že se mu narodil jeden z nejpodnikavějších Brzorádů, otec četné a význačné generace rodu Filip Vojtěch Jakub. Domku č. p.105/IV. po Janu Brzorádovi se ujala vdova Anna Brzorádová ve 233 zl. 20 kr. 16. ledna 1744.

II. Filip Jakub Brzorád (1737-1812), mlynář v Nymburce

Filip Vojtěch Jakub Brzorád se narodil jen čtrnáct dnů před smrtí svého otce - 17.11.1737. Asi roku 1754 vstoupil v Chrudimi do mlynářského cechu.[9] 10. září 1761 zakoupil Májovský mlýn č.p.148/IV., o kterém již byla řeč, protože tento mlýn na Chrudimce, kousek za Chrudimí měl v nájmu již Filipův děda Samuel. V městských knihách chrudimských stojí tento zápis: „č.148 čtvrť IV. 10.září 1761 prodala (Alžběta Koblíková) s přístodůlkem, 14 korci 3 věrteli a čtvrtcí pole a viničkou "ten při dvoře někdy Májovském, nyní ale paní prodávající přináležejícím dvoře situírovaný mlejn s jedním splavem a s trojím složením a s čtvrtým stupníkem", okrškem okolo mlejna za 3150 zl. rýn. Filipu Brzorádovi. Je přirozené, že při mlejně vybudovány i hospodářské budovy, když tu byla pole.“[10]

Májovský mlýn u Chrudimi / Partie na Chrudimce, vodovkou malovala Julie roku 2021 podle kolorované fotografie zaslané roku 1902[11]

Hospodářský dvůr č. p. 147/IV, přilehlý k májovskému mlýnu. foto 2006 JS

17. listopadu 1761 se tedy Filip Brzorád žení již jako mlynář v Májově. Vzal si Ludmilu Rozálii Všetečkovou (1743-1806), dceru Václava Všetečky (Wscheteczka) z Chrudimi a jeho ženy Františky.[12] Dodnes se v Národním Muzeu zachoval její svatební čepeček a zástěra.[13] Rovněž rokokové, mimořádně honosné šaty na mladistvě štíhlou postavu (158 výšky) ze sbírky Uměleckoprůmyslového muzea měly vzniknout v letech 1760-1770 (tedy dost možná jako svatební) právě pro Ludmilu.[14]

Šaty Ludmily Brzorádové rozené Všetečkové (1743-1806) z let 1760-1770.[15]

Bratři Ludmily byli František (*1753), který později mlýn v Májově převezme, a piaristický kněz a gymnasiální učitel P. Filip Sebaldus Wscheteczka, SchP, (1747-1788). Ludmila byla také příbuznou Všetečků nymburských, pozdějších lékárníků v Chrudimi a v Poděbradech.

Nymburk (1766)[16]

7. 6. 1766 koupil Filip Brzorád s chotí Ludmilou roz. Všetečkovou v Nymburce v dražbě mlýn Jana Šulce „… neb se po prošlých všech slavnostech nepřihlásil nikdo jiný, kterýž by za mlýn více než Brzorádovi dáti chtěl. Ve stejném roce mu cech mlynářů v Chrudimi vydal pracovní osvědčení, kde je uvedeno, že dvanáct let strávil u jejich cechu.[17]

Kolorovaná veduta Brzorádova mlýna kolem 1840, podle „Gez. und Lit. C. W. Arldt Malerishe Partie in Nimburg“[18]

V interiéru nymburského Městského mlýna, který byl v majetku Filipa Brzoráda v letech 1766-1807. „Na druhotně použitém stropním průvlaku v patře“ mlýna najdeme na dvou nápisových kartuších nápis LETA PANNE MDCCLXXXVII NAKLADEMPANA BRZORADAFILIPA.[19]

Nápis v interiéru nymburského Městského mlýna, který byl v majetku Filipa Brzoráda v letech 1766-1807.

„Na druhotně použitém stropním průvlaku v patře“ mlýna najdeme na dvou nápisových kartuších nápis

LETA PANNE MDCCLXXXVII NAKLADEMPANA BRZORADAFILIPA.[20]

"Z kupní ceny zaplaceny byly dluhy důchodu městskému, kontribuce, palmáre 60zl. a jiné dluhy. Ostatek ceny postoupen Maří Magdaleně Schwarzové, která měla na mlýně pojištěno 5628zl. 20kr. Část tohoto dluhu pojistili Brzorádovi Schwarzové na svém mlýně v Chrudimi, koupeném za 3150zl. od Alžběty Koblíkové.“[21] Mlýn si nejprve pronajali, pak koupili, přestavěli a upravili tak, že byl největší v Čechách.[22]

Nymburský mlýn – Stammhaus der Brzorad – podle staré kresby[23]

Soupis domů a jejich majitelů z r. 1772 (archiv města Nymburk – SokA Nymburk)

26. srpna 1773 Filip Brzorád prodal Václavu Všetečkovi k ruce jeho syna Františka Májovský mlýn u Chrudimi s příslušenstvím, jak Brzorád koupil, za 3500 zl. rýn. hotově. (č.148, čtvrť 4.)[24] Václav byl patrně Filipův tchán.

Roku 1774 se narodila Marie Brzorádová, která si později vzala profesora Jana Nejedlého z Chrudimi, Vilém Brzorád o něm mluví jako o magistrátním radovi z Českého Brodu.[25] Měli syna Antona, který si vzal Josefu Bergmannovou.

Roku 1775 koupili manželé Brzorádovi v Nymburce dům č. 165 (slul Hlavovský nebo Kadeřávkovský) "i s tím na zad se vynacházejícím várečným místem".

Nymburk č.p. 165 (vlevo) renesanční radnice (vpravo) roku 2006, foto JS

21. 4. se narodil a 1. 9. 1776 zemřel v Nymburce syn Filip Brzorád.

Roku 1777 se v Nymburce narodil pro nás nejdůležitější syn Josef Brzorád (1777-1857), kterému se dále věnujeme až v následující kapitole.

Roku 1779 se v Nymburce narodili další syn Filip Brzorád a dcera Anna Brzorádová. Anna však zemřela čtyřletá roku 1783 a Filip se utopil v Nymburce v šesti letech roku 1785, když se snažil zachytit míč, který mu při hře spadl do Labe: „Filip Brzorád ertrank als Knabe in der Elbe, als er beim Ballspiele nach dem hineingefallenen Ball haschte.“[26]

Roku 1784 ujal Filip Brzorád zákupní smlouvou za mírný peníz, ale proti placení stálého úroku do obecního důchodu skoro 46 měr obecních pozemků.

Z roku 1791 je kupní smlouva na pole pro Ph. Jak. Brzoráda za 590zl.[27] Ve stejném roce – roku 1791 ale hlavně koupil magistrátní rada nymburský Fil. Jak. Brzorád dům 627/7 v Praze v Týnské ulici. „Dům ten má starý, velice prostranný mazhaus, ovšem nyní zastavěný, měl by býti obnoven; domem se navrhuje podloubí k uvolnění komunikace.“[28] Patrně krátce před rokem 1800 došlo k větší renovaci provedené snad Filipem Hegerem, který dům vlastnil od r. 1777.[29]

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image004.jpg$ $Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image006.jpg$

Praha, Staré Město, Týnská ulice, dům 627/7, stav 2017, foto JS

Roku 1792 prodal Filip Brzorád Vincenci s nevěstou za 2.750 zl. dvůr č. 227 na Předměstí Svatojiřském (dnes Tyršova 29). Ve stejném roce koupil za 1250 zl. číslo 237 (dnes zbořeno). Z roku 1795 je smlouva o koupi pozemku u sv. Jiří za 3030,- zl.[30] Roku 1796 koupil zeť Tomáš Černý v dražbě za 710 zl. sousední dvůr č. 236 (staré č. 8) se stodolou, stavením, zahradou a kusem pole.

Smlouva kupní z r. 1796 [31]

Detail pečeti Filipa Brzoráda kupní smlouvy z r. 1796[32]

Ve stejném roce – tedy roku 1796 - koupili za 9.000zl. radní inspektor Filip Brzorád s chotí Švechnířovský dvůr č. 243. Tento tehdy hospodářský dvůr, bude po velkém požáru r. 1838 synem Vincencem přestavěn na dům se známou zahradou (dnes č. p. 17 na rohu Boleslavské třídy a ulice Velké Valy a park Dr. Antonína Brzoráda), ve kterém bude Filipův vnuk Antonín Brzorád hostit Boženu Němcovou. Více viz. část “Vincenc Brzorád, Božena Němcová v Nymburce”. O této koupi sepsána třístránková smlouva s výčtem rolí, luk a popisem domu. Pod smlouvou najdeme pečeť a podpisy obou manželů.

Detail smlouvy z r. 1796 "Filip Brzorád kupující, Lidmila Brzorádova rozena Všetečková kupující "

Z roku 1801 je v nymburském archivu smlouva o koupi lomu.[33]

Roku 1805 je na magistrátní listině podepsán “Filip Brzorád, radní”.

Roku 1805 si milčický rychtář Vavák zapsal: "Dne 12. Julii v Nymburce tamní mlynář příjmím Brzorád prodal 6 korců[34] hrachu za 300 zl."[35]

18. 1. 1806 umírá Ludmila Brzorádová rozená Všetečková.

Roku 1807 prodal Filip Brzorád mlýn (nymburský, zakoupený r.1766) za 120.000zl.

Lochkov zámek ze dvora, stav 2002

Roku 1808 zakoupil Filip Brzorád alodiální (alod = nemovitost a movitost, se kterou jejich vlastník mohl volně nakládat, plné vlastnictví) statek Lochkov u Prahy od Aloise Arioliho za 134000 zlatých. Arioli statek koupil roku 1804 od Ferdinanda Delorme. Národní Archiv chová ve fondu Česká finanční prokuratura Praha složku Koupě statku Lochkov (Rakovnický kraj) Filipem Jakubem Brzorádem s názvem: Právní vyjádření guberniu v záležitostech způsobilosti k držení zemskodeskových statků, k jejich prodeji, k získávání způsobilosti držby novými majiteli a dědici, k pronájmu statků apod. Zastupování státu při vymáhání pokut za opomenuté ohlášení prodeje zemskodeskových statků.[36]

Roku 1811 Filip Brzorád postupuje svému synu Johannu Brzoradovi dům na Starém Městě pražském číslo popisné 128 (staré) 627 (nové).[37]

Filip Brzorád umírá 25. 1. 1812. Jeho vnuk Vilém Brzorád (1814-1898) o něm napsal: „Děda Filip Jakub byl zdravý, silný a energický, také laskavý otec a manžel, chytrý a uvážlivý. Matka vyprávěla, že se) noc před prodejem (či spíše koupí) nymburského mlýna radil se svou Liduškou, zda by se toho měl odvážit ten mlýn koupit a rozhodl se k tomu, třebaže výdaje jejich jmění překračují, protože byli známi výnosností svého obchodování, nasazením oboustranné píle a znalostí věci. Při zakoupení Lochkova poznal, že se tam nedostává luk a dřeva. Koupil proto rychle smíchovskou louku[38] a dva uhelné doly v „Pulep“ (?) O svých synech vyjádřil se k mé matce: … Při tom položil na jedno jméno takový důraz, že člověk cítil, který (Adalbert) byl jeho miláček. Z dopisu, který napsal po dědečkově smrti mému otci, je vidět, jak hluboký byl jeho smutek. Mlýn byl určen jako dědický podíl Vincenci (Čeňkovi); jeho žena se ale nechala slyšet: „Žádná mlynářka být nechci“; na což dědeček řekl: “Tak ten mlýn prodám…” a také tak učinil, aby děti rovnoměrně podělil. Dessen Frau hatte sich aber hören lassen „Ich will keine Müllerin sein“; worauf der Grossvater sagte: „so werde ich die Mühle verkaufen …“ und tat es auch, um die Kinder gleich mässig zu beteilen.[39]

Roku 1813 dědici, rozdělivše se o jmění v sumě 117,180zl.52 kr., postoupili dům (č.165) bratrovi Vincencovi. Jmění, kromě toho domu bylo: dominikální dům č.237 v ceně 6261zl, dům v Praze čísl.627 v ceně 4000zl. (Týnská 7), na 30 jiter[40] polností (cca 18 ha) a ostatek na hotovosti a dluzích u sousedů a jinde. V tomto roce je v soupise majitelů nymburských domů uveden syn Vincenc Brzorád a domy 165 (2 lidé), 243, 246, 247.

Na Filipa Brzoráda vzpomíná ještě jednou v německy psaném dopise jeho vnuk Vilém Brzorád: “Oba dědečkové[41] byli muži, kteří se vlastní silou pozdvihli z nízkého stavu a dokázali zajistit svým dětem dobrou výchovu a slušné zaopatření, přičemž byli úspěšně podporováni svými manželkami. Filip Jakub Brzorád byl roku 1866 nájemcem malého mlýna na řece Chrudimce (Májov) pod Chrudimí. Pronajal si v tomto roce nymburský mlýn na Labi, o několik let později ho koupil a vystavěl z něj jeden z největších a nejlépe zařízených mlýnů v zemi. Obchod vedl s tak velkým úspěchem, že dobře vychoval a zaopatřil 4 syny a 2 dcery. … Filip Jakub Brzorád byl také právníkem města Nymburk a získal si veřejné zásluhy při nouzi o vodu a při požárech. Ovládal německý jazyk do té míry, co vyžadoval jeho úřad a jeho obchod. Jeho děti s ním ale korespondovaly a on s nimi jen česky. … Dědeček Brzorád neměl příležitost vědeckého vzdělání, ale hlava a srdce byly u něj na svém místě. Tak napsal jednou svému synu Vojtěchu: Posledně jsi projížděl Českým Brodem, aniž bys navštívil švagra a sestru. Vím, že onen je ti nesympatický a nezazlívám ti to. Ale už to podruhé nedělej, neboť by to byla urážka tvé dobré sestry.” [42] Wilhelm Erben k tomu doplňuje, že: největší zásluhy si získal také jako nezištný radní, právní zástupce obce i špitálu a finanční inspektor vaření piva „Brauereischaftsinspektor“. V Nymburce zastával úřad druhého staršího a početvedoucího cechu mlynářů.[43]

Filipovi potomci tedy jsou čtyři synové Jan Filip (1765-1851), Vojtěch Vilém (1767-1839), Vincenc (1769-1844) a Josef (1777-1857) a dcery Marie Nejedlá (*1774) a Kateřina Černá (1771-1831).

II.1. Jan Filip Brzorád. (1765-1851), JUDr. et PhDr., zemský advokát, člen Národního výboru roku 1848

Roku 1765 se v Májově u Chrudimi mlynáři Filipovi 26. 7. narodil syn Filip[44], pozdější JUDr. et PhDr. Jan Filip Brzorád (1765-1851). Byl zemským advokátem v Praze a dle matriky si jako „Johann Brzorad Landesadvokat“ vzal 5. 5. 1792 v Unhošti Eleanoru Holanovou[45], dceru vlastníka dvora z Unhoště - Hofbesitzertochter. Roku 1803 koupil s manželkou Eleonorou od barona Schnirdinga dvůr č. p. 2 ve Zbuzanech za 27.000 fr., roku 1805 ho prodal baronce von Langendorf, rozené hraběnce Deymové za 34.000 fr.[46] Byl vlastníkem domu č. 128 novým číslem 627/7 v Týnské ulici v Praze, kde byl roku 1805 hlášen i jeho bratr Josef[47], kterému byl roku 1811 ve smíchovském kostele při svatbě za svědka. Tento pražský dům v hodnotě 4000zl. zdědil po svém otci roku 1811.[48] Pražských nemovitostí vlastnil Jan roku 1812 více.[49]

Roku 1812 Johann Nepomuk Filip Brzorád s chotí koupili zemskodeskový statek Chlum u Virlova s Vidovicemi[50] od Jakuba a Kateřiny Wolframových[51], kterým tehdy „postoupili 2000 zl. z kapitálu 6016 zl. 17 kr. pojištěných na dvoře Olšanech.“ [52] Eleonora pravidelně přispívala „Do pokladnice českého Museum na vydávání dobrých knih českých, příjmím MATICE ČESKÉ.“[53] Z prvé poloviny 19. století pochází památkově chráněná, litinová socha sv. Jana Nepomuckého, která stávala před zámkem. Fotografie a více viz katalog Národního Památkového Ústavu.[54]

Chlum v Dolní Lomnici. Bývalý zámeček. 49°54'55.2"N 14°41'31.6"E Pohled od východu.[55]

Chlum v Dolní Lomnici. Půdorys bývalého zámečku.[56]

Dr. Jan Brzorád je jmenován mezi členy Svatováclavského, později Národního výboru z roku 1848.[57] Jeho synovec si o něm poznamenal: „Nejstarší syn mého dědy Johann byl při studiích neobyčejně pilný, neustále vynikající žák a stal se doktorem práv i filosofie.[58] … Byl nejprve vlastník a správce statku ve Zbuzanech, potom vinice Hadovka, později delší dobu správce (Wirtschafter) statku Chlum a Vidovice, a nakonec správce Vysočan, kde zemřel. [59] Dle parte, které bylo vytištěno německy i česky, byl pochován na hřbitově na Proseku.[60] Flegmatik „come il faut“ přenechával hospodářství své ženě a ponechal si jen rozhodování při prodeji obilí. … S mým[61] otcem korespondoval německy, s dědou česky. Návštěvy se dělaly, pokud se pamatuji jednou ročně. Velicí a silní, stejně jako jeho žena byly i jejich děti: Ludmila (1794-1878), Filip (1799-1873) a Josef Jan (1810-1899).“[62]

Ludmila (1794-1878) si vzala Johann(a) Boržicky (Bořický?), hospodářského úředníka v Nemysl(?) u Čechtic. Jejich syn Johann byl vlastníkem statku Wollowitz[63] a vzal si Emmu Pokornou roku 1848. Byl nezvykle velký – der ungewöhnlich gross war – a v Praze žil jako ovdovělý a bezdětný úředník severozápadní dráhy.[64] Dcera Rosalie zemřela roku 1841, dcera Eleanore Bořická (1820-1892[65]) si vzala Emanuela Daubeka/Doubka (1810-1871), prvního poštmistra v Čechticích.[66]

Emanuel Doubek (1810-1871) byl synem votického dědičného poštmistra Josefa Doubka (*1780)[67]. Více o něm a jeho starobylém rodu se dočteme níže v textu o bratru Ludmily (1794-1878), Josefu Janovi Brzorádovi (1810-1899). Jeho si totiž již roku 1836 vzala sestra Emanuela Doubka (1810-1871), Barbora Prokopina Brzorádová rozená Doubková (cca1813/4-1882)[68]. Děti Emanuela (1810-1871) a Eleanore (1820-1892) Doubkových byly: Emanuel (*1849), Franz (*1850), technik, Ludmilla (*1852), Betty (*1856), Johann (1845-1901), poštmistr a starosta v Čechticích (fond jeho syna Vladimíra (1887-1969), majora, legionáře a kronikáře čechtického je v benešovském archivu)[69] a Eleonore (1846/8-1929), která si roku 1873 vzala poštmistra v Křelovicích Jindřicha Hartla (1844–1916) – svědkem byl Josef Brzorád, statkář z Chlumu.[70] Ženichův otec Vincenc Hartl (1806-1877), dříve hospodářský úředník na statku Věž, koupil největší statek v Křelovicích č.p. 26, zaučil se u Emanuela Doubka v Čechticích a získal licenci na první křelickou poštu. Hartlovi byli známí jako věrní čeští vlastenci a v tomtéž duchu vychovávali i svoje tři děti: Marii později Halamkovou, Bohumila a Jindřicha.[71]

Filip (1799-1873[72]) byl úředníkem oceňování na katastru, geometr (k.k. Katastral=Geometer z Chlumu). „K honoraci většinou tíhli za svých dočasných pobytů v Poličce úředně sem přidělení techničtí státní úředníci. V 30. létech to byl syn známého pražského advokáta Filip Brzorád, jenž si sem přivedl ženu až ze Štýrska.“[73] Od 1857 v Praze. Jeho manželka byla Regina rozené Nagy (1807-1873), dcera poštmistra z Gonobitz ve Štýrsku[74]. Zemřeli oba roku 1873; ona 16. 3., on 14. 8. Jejich první dcera – Františka Eleonorsa (*1831) narozená v Chlumu[75], si vzala městského stavitele v Krakově Marles(e) (Charles?) Robel (jejich syn Bruno byl inženýrem), druhá dcera Luisa /Aloisie Marie (*1833) narozená v Chlumu[76] c. k. inženýra, geometra v Praze Václava Mikeše (synové Rudolf, Alfréd a Gustav), třetí dcera Johanna (*1838) c. k. inženýra – geometra v Uhrách jménem Wenzel Wallenfels. Jediný syn Josef „Peppi“ Richard Brzorád (1846-1918), se narodil v Kenty, okres Wadovice v Haliči 1. 1. 1876, roku 1869 byl úředníkem v „cukrárně“ (cukrovaru) v Peruci, pod Juliem Příborským.[77] Jméno Richard si připojil až při svatbě v Uhlířských Janovicích 5. 9. 1871 s Žofií Stejskalovou (*1867 v Žabonosech). Jako absolvent techniky a chemie byl úředníkem daně z cukru v Jičíně. Co „c. k. inspektor finanční kontroly“ byl dán na odpočinek výnosem zemského ředitelství z roku 1908 domovským listem v Čáslavi a tehdy byl i přihlášen do Prahy čp. 1993 čtvrť II. Zemřel v Praze jako „c. k. inspektor technické finanční kontroly v. v., příslušník strany svobodomyslné a 30ti letý abonent „Nár Listů“. Pohřeb se konal 29. 3. 1918 na Olšanech do prozatímní hrobky.[78]

Josef Jan (1810-1899) se narodil v Praze v čísle 627 a byl křtěn u Týna jako Josef Johann Franz de Paula.[79] Jako absolvovaný humanista byl roku 1826 (spolu se sestrou) kmotrem syna Matěje Šaldy, učitele v Mirošovicích.[80] 21.6.1836 se ve Voticích oženil s Barborou Prokopinou Doubkovou (1813/4-1882)[81], která byla ze starého rodu dědičných poštmistrů – „úřad svěřovaný osobám zvlášť spolehlivým a zasloužilým, nebo ještě častěji zchudlým šlechticům“.[82] Její otec byl Josef Doubek (1780-1832), portrétní olej na plátně z roku 1812 je ve sbírce pražského Poštovního muzea[83], ředitel panství v Dírném,[84] při sňatku roku 1805 direktorem v Načeradci[85], od 1813 poštmistr ve Voticích a od 1826 dědičným poštmistrem.[86] Matka Prokopiny byla Emanuela Barbora rozená Pechio von Weitenfeld (1773-1853), jejíž otec byl Jan František Václav P. v. W. (1738-1811) poštmistr ve Voticích[87] a matka Anna Josefa roz. Sobětická ze Sobětic (1744-1819).[88] Právě o nich se traduje historka, kterak manželka za churavého Jana z Weitenfeldu dle předpisu v parádní uniformě doprovodila císaře Josefa II.[89] Také bratr Prokopiny, votický poštmistr Doubek zažil legendární příhodu s choromyslným ruským princem, který zastihl jen nervózního praktikanta Šaldu (kmotřence Josefa Brzoráda (1810-1899), přítele Ferdinanda Voith von Sterbez v Čáslavi a otce F. X. Šaldy). Toho pro nepohotovost koňstva odsoudil na Sibiř, ale Doubek, který se spěšně vrátil z hostince, naštěstí vše urovnal a princ mu slíbil dvě gubernie.[90]

Josef Jan Brzorád (1810-1899), zemský poslanec a okresní starosta roku 1870 na dřevorytu Karla Maixnera.[91]

Od roku 23. října 1837 byl Josef Brzorád s manželkou Prokopinou (cca1813-1882) velkostatkářem v Chlumu a Vidovicích.[92] Statek koupil od otce za 40 000 zlatých. V roce 1865 ke statku patřilo 169 jiter polí, 22 jiter luk, 6 jiter zahrad, 4 jitra pastvin a 206 jiter lesů.[93] Zdědil i dům v Týnské v Praze a jako majitel domu a pražský měšťan byl registrován v čísle 75/4 od roku 1840.

V zemských volbách v lednu 1867 byl zvolen na Český zemský sněm za kurii venkovských obcí (obvod Jílové – Říčany).[94] Mandát obhájil i v krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867.[95] V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[96] V rámci tehdejší politiky české pasivní rezistence ale poslanecký mandát fakticky nevykonával, byl ho pro absenci zbaven v září 1868[97] a následně opět v září 1869 zvolen v doplňovacích volbách.[98] Opětovně uspěl ve svém obvodu i ve volbách roku 1870[99] a volbách roku 1872.[100] Česká pasivní rezistence byla mezitím obnovena. Brzorád tak nepřevzal mandát, byl jej zbaven a manifestačně znovu zvolen v doplňovacích volbách roku 1873.[101] V doplňovacích volbách roku 1874 ho ovšem v jeho obvodu porazil poměrem 54: 36 hlasů mladočeský kandidát Adolf z Mayersbachu.[102] Do sněmu se vrátil až v řádných zemských volbách v roce 1878, kdy znovu uspěl za kurii venkovských obcí v obvodu Jílové – Říčany.[103] Patřil k staročeské straně (Národní strana).[104] (Wikipedia)

Carl Meixner (Artist), Tschechische Deklaranten; Jilek, Koristka, Brzorád, Vilani, Pokorný, 1870, Wien Museum Inv.-Nr. W 7783, CC0

(https://sammlung.wienmuseum.at/en/object/579932/)

Po zřízení úřadu okresního starosty roku 1865 byl Josef Brzorád (1810-1899) jako první zvolen a tento úřad po 10 let vykonával[105], byl předsedou hospodářského spolku v Jílovém, požíval pověsti upřímného vlastence.[106] Národní Listy roku 1685: „Z Jilového se píše: Dne 80. m. m. odbývala se zde doplňovací volba do okresního zastupitelstva pro venkovské obce, jelikož se p. Kainz z Lomnice z hodnosti, volbou naň připadlé, poděkoval. Při volbě byl nyní p. J. Brzorád, statkář na Chlumu, jednohlasně zvolen. Pan Brzorád je velkostatkářem; bylo přání všeobecné a veřejně vyslovené, aby p. Brzorád ve svém skupení zvolen byl. Páni velkostatkáři však čili spíše jich plnomocníci soudili jinak a opovrhli mužem, který lásku a úctu všeho téměř lidu požívá. Voličové v skupení obcí venkovských naproti tomu se nyní umluvili a zvolili pana Brzoráda jednohlasně na důkaz, že si umí vážiti muže i velkostatkáře, který upřímně k svému národu lne.[107]

Prokopina zemřela 14. 4. 1882 na Chlumu č. 1 ve věku 69 let na ochrnutí mozku. Byla pochována 17. 4. 1882 v Mnichovicích.[108] Statek Chlum prodal Josef Brzorád Alfredu Kirpalovi, jenž prodal ho dál.[109] Josef Brzorád (1810-1899) zemřel 13. 7. 1899 v Kosové Hoře na zámku barona Mladoty, pohřben v Mnichovicích.[110] Zápis ve farní kronice mnichovické: „1899 Dne 17. července pochován byl na zdejším sv. Poli vedle své manželky pan Josef Brzorád bývalý vlastník velkostatků na Chlumu a ve Vidovicích, bývalý zemský poslanec - a veliký příznivec kněží vůbec a v Mnichovicích zvlášť. Pohřeb byl slavný - vedle děkana Mnichovického byl i pan farář Vranovský, p. František Čihař, bývalý kaplan v Mnichovicích. Zemřelého převezli z Kosové Hory, kde zemřel, pohřbu se zúčastnily sbory hasičské z Mnichovic a Kunic, - a spolek Mnichovických živnostníků, čtenářská beseda a veliké zástupy z celého širého okolí. Dej mu Bůh radost věčnou!“[111]

Hřbitov v Mnichovicích, hrob hned u vstupu (49°55'34.4"N 14°43'37.8"E),

patrně sem přenesen po založení hřbitova v roce 1920., foto JS 2021

Hřbitov v Mnichovicích, detail hrobu hned u vstupu (49°55'34.4"N 14°43'37.8"E),

patrně sem přenesen po založení hřbitova v roce 1920., foto JS 2021

Text náhrobku:

PROKOPINA

BRZORÁDOVÁ

roz. DOUBKOVÁ

maj. velkostatku Chlumu

zem. 14. dubna 1882 v 64. roce věku svého

a manžel její

JOSEF BRZORÁD

bývalý poslanec ve sněmu

zem. 13. července 1899 ve stáří 89. roku

ELEONORA KAINZOVÁ roz. BRZORÁDOVÁ

VDOVA PO VELKOSTATKÁŘI

zemř. 27. srpna 1905 v 69 roce věku

Jediná dcera Josefa a Prokopiny Brzorádových Eleanora Johana Emanuela Josefa Barbara (1837-1905) narozená v Chlumu[112] si roku 1857[113] vzala c. k. poručíka Rudolfa Kainze (1832-1902), se kterým měli sedm dětí a zdědili statek Vidovice. Koncem roku 1875 dali manželé Brzorádovi požadavek na deskový úřad, aby byly některé jejich pozemky odděleny od jejich majetku a po svatbě jejich dcery Eleonory s Rudolfem Kainzem připadly jim. Tak vznikl nový samostatný statek Vidovice s novou reprezentativní obytnou částí – zámkem. Tehdy měl zámek ve Vidovicích půdorys o rozměrech 19 x 12 metrů, orientovaný v ose východ – západ. Vstup pak byl v ose jižního průčelí. Po stranách krátké chodby v přízemí bývaly dvě obdélné místnosti. Každé připadaly čtyři okna – tři byly orientovány na jih a jedno na východ nebo na západ, záleželo na umístění pokojů. Na konci chodby stoupaly schody do patra a další klesaly do sklepů. V zadní části se nacházely dvě čtvercové místnosti s valenými klenbami (stejné klenby byly i u oken v obdélníkových místnostech v přízemí). První patro mělo podobné dispozice. Jeho vytvoření bylo dokončeno roku 1877 a na Štědrý den téhož roku byl předán novomanželům. K zámečku náležel dvůr[114] a cihelna[115] (z jejích cihel byla roku 1900 postavena obecní škola v Kunicích) a několik pozemků, a to vše bylo celkově vyměřeno na 200,96 ha.[116]

Křtěný Rudolf Franz Servaz Kainz se narodil 3. 10. 1832 v Benicích č. 7.[117] Jeho otec byl Johann Kainz (*1799 zámek Choltice[118]), pachtýř v Benicích a inspektor panství Načeradec, Milhostice a Bonkovice na Benešovsku, později statkář v Petrovicích.[119] Johann Kainz nechvalně proslul tím, že si jako hospodářský úředník v Cholticích nechal patentovat ruchadlo bratří Veverkových jako tzv. Kainzův pluh.[120] Rudolfova matka byla Sidonie, dcera Františka Hartmanna von Hartenthal (*1780 v Českém Krumlově), kterému Načeradec, Milhostice a Bonkovice patřily. Ten byl synem Leopolda Hartmanna v. H. (1715 Klosterneubeurg -1794 Český Krumlov), na kterého byl šlechtický titul roku 1782 přenesen od jeho strýce.[121] Manželkou Františka Hartman H. v. H. (*1780) byla Barbara / Babette, rozená Schwerer Edle von Schwerenfeld[122].

Rudolf Kainz (1832-1902) byl v okresním zastupitelstvu jílovském (např. 1865, 1871), kde je Národními Listy počítán mezi „našince“.[123] Roku 1873 je na statku Vidovice Rudolfa Kainze napočítáno 120 ha lesů.[124] Roku 1891 obdržel Rudolf Kainz na všeobecné zemské jubilejní výstavě v Praze z výstavy spolku honebního a na ochranu zvěře v Království českém bronzovou medaili rady zemědělské.[125]

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

Půdorys zámku Vidovice - s vyznačením staré části[126]

Statek Vidovice roku 1894 Kainzovi odprodali za 125000 zl.[127] manželům Janu a Marii Milnerovým[128], kteří roku 1904 provádí největší a nejpodstatnější stavební úpravy[129] a od r. 1906 je sídlo nazýváno „nově vystavěným zámkem s parkem“.[130] Kainzovi se odstěhovali na Smíchov[131], roku 1895 hlášeni v čísle 721.[132] K roku 1897 odhlášeni do Kosové Hory u Příbrami.[133] Děti manželů Kainzových byly Alfred Josef Jan (*1858 v Chlumu č.1)[134], roku 1895 Oberforster in Kragujevač[135], myslivecký úředník (děti Benjamin *1897, a Horzenta *1905; roku 1909 hlášeni v Praze č. 1029)[136]; Friedrich, křtěný Beno Otto Jaromír (*1860 Vidovice č. 1)[137], Adele Sidonia Johanna (*1863 Vidovice č. 1)[138] oo 1887 v Kunicích JUDr. Antonín Josef Hlaváček (1858-1916)[139], Marie Eleonora Rudolfina (*1866 Vidovice č.1)[140], Leontine Amalie Sidonie/Zdenka (*1868 Vidovice č. 1[141] +1955 Tutzing, blízko Mnichova[142]) oo Bernhard Zechner, „Hauslehrer“ ve Vidovicích, později „Oberstudiendirector“ v Rumburku, Zdenka /Sidonie Ernestina Karolina (*1870 Vidovice č. 1)[143] a Anna Ernestina Božena (*1871 Vidovice č. 1 - vyrůstala ještě na zámku, oo Josef Zýka/Zíka, městský adjunkt, Praha Vinohrady, za svědky šli sestra Adele s manželem).[144]

Rudolf Kainz umírá 26.3.1902 v Praze. Eleonora Kainz rozená Brzorád (1837-1905) žila později v Budějovicích, hlášena postupně na Pražské třídě 8 a na Mariánské ulici 4 (tj. dnešní Dr. Tůmy). Bydlela tu se svou dcerou Sidonií (Zdeňkou), která se 7. 5. 1907 odhlásila jako svobodná soukromnice do Prahy Bubenče čp. 205.[145] Eleonora umírá ovdovělá 27. 8. 1905 v Lannagasse 11 v Českých Budějovicích, převezena vlakem do Mnichovic, kde byla pohřbena.[146]

II.2. Adalbert Wilhelm Brzorad (1767-1841), JUDr., rada apelačního soudu, prezident zemského soudu v Haliči

JUDr. Adalbert Wilhelm Brzorád (1767-1841), advokát, rada apelačního soudu v Haliči, konečně president zemského soudu pro Bukovinu v Černovicích v Bukovině, ale i pražský měšťan se narodil již v Nymburce roku 1767. Vzal si Eleanoru / Lauru Kumper/Kamper/Kemper (+1848 Černovice). Jeho synovec Vilém Brzorád (1814-1898) na JUDr. Adalberta Wilhelma vzpomíná: „Byl to můj nejsilnější a nejnadanější strýc - stärkste und begabteste. Byl velmi ctižádostivý - ehrgeizig, byl výtečný právník, advokát v Poděbradech, potom magistrátní rada v Krakově. [147] Roku 1810 složil přísahu a stal se v Krakově radou apelačního soudu, o několik měsíců později byl v této pozici přeložen k apelačního soudu ve Lvově (Halič).[148] Nakonec se stal prezidentem zemského soudu v Černovicích (Bukovina): „Vídeň, 26. března 1816, Zároveň Jeho císařské a královské Veličenstvo milostivě udělilo předsednictví bukovinského zemského soudu, které bylo uprázdněno, haličskému odvolacímu radovi Adalbertu Wilhelmu v. Brzoradovi, a to jako milostivou odměnu za jeho vynikající služby.“[149] V Černovicích zemřel již v penzi, do které odchází před rokem 1825.[150] Na katolickém hřbitově dosud stojí jeho výrazný náhrobek.[151]

Hrob Adalberta Wilhelma Brzoráda (1767-1841) na katolickém hřbitově v Černovicích, Ukrajina, foto 2014 Macej Czarnota. [152]

„ADALBERT BRZORAD

Pensionirter K.K. Landrechts

Präsident

gestorben im 75. Lebensjahre

am 4 März 1841 “

„Byl můj kmotr a při své cestě do Karlových Varů roku 1833 a 1834 byl vždy týden na Lochkově. S ním si většinou otec dopisoval, vždycky německy. Jeho dopisy jsou zajímavé kvůli poznámkám o místních sociálních poměrech a dějinných událostech. On psal svému otci česky.“[153] V matrice je při křtu dcery u sv. Štěpána ve Vídni otec uveden jako „Adalbertus nob. de Berzarad, Landrechts=Präsident in Czernowitz“, svědci pak „Thomas de Piazoski Erbherr in Gallizia et Antonius de Jaxe Byhowski Güterbesitzer in Gallizia.“[154] (Patrně příslušník slavného rodu Antoni Jaksa Bykowski). Také v soudním odvolání z roku 1835 je uveden jako „Adalbert von Brzorad.“[155] Měli dvě děti Antonii Lauru (1816-1902) a Adalberta (+1879).

Adalberta Brzoráda (+1879) zaopatřil otec statkem Buneška v Bukovině (dnes Bunești, někdy Bunestie) blízko města Suceava v dnešním Rumunsku. „Dne 3. července 1855 se na základě kupní smlouvy ze dne 23. června 1855 stal Adalbert Brzorad majitelem panství Bunesti, které patřilo basarabskému Constantinu rytíři de Stamati.[156] Roku 1860 tento „šlechetný dobrodinec našeho nového ústavu - diese edlen Wohlthäter unserer neuen Anstalt“ předal 25 zl. tehdy založenému gymnáziu v Suczave k rozdělení studentům a sám jim rozdal dalších 25 zl.[157] Roku 1865 je patrně zaměstnán jako úředník u c.k.zemského soudu v Černovicích .[158] Na valné hromadě Sučavského pěveckého spolku Der Suczawaer Gesangverein byl pro rok, který se počítá stejně jako školní 1869/1870, zvolen předsedou.[159] Dle jeho bratrance Viléma byl však poněkud „messailiert“.[160] Vysvětlení nabízí v dobovém tisku hojně otiskovaná kauza získání místa vrchního ředitele státního hřebčína v Radautz. Toto místo získal císařským výnosem v srpnu roku 1870 a to díky svému příteli baronu Petrinó.[161] Tak vedle platu získal i nárok na doživotní rentu 1000 zl ročně. Problém byl, že podle tisku „již po čtyřech týdnech služby nebylo tajemstvím, že je pro svou funkci fyzicky i duševně nezpůsobilý, neboť již před několika lety prodělal záchvat apoplexie a v důsledku toho zcela ztratil schopnost myslet.“[162] Ministerstvo tedy vysílá úředníka, aby věci dal do pořádku, později do Radautz zamíří celá ministerská komise a Ober-Director Brzorad je k 31.12.1871 penzionován. Protože většinu času strávil na dovolené, jeho aktivní služba trvala jen 7 měsíců.[163] Der Kamerad, který stejně řada dalších novin o kauze obsáhle referuje, o něm napsal „Dieser Mann ist Besitzer eines Gütchens in der Bukowina, aber so gedächtnißschwach, daß er morgen nicht mehr weiß, was er heute spricht.“[164]

Jeho dva synové údajně zpustli následkem nepravidelného života v Sučavě (okr. město v Bukovině – hlavně německé): … Söhne verkommen infolge unregelmässigen Lebens in Suczawa.“[165] Jmenovali se Kazimír a Adalbert, student farmacie, který se roku 1892 sám ubytovává v karlovarském hotelu Weisser Schwan na náměstí doktora Bechera.[166] Dcery pak: Jeanette[167], Albertina, kterou si vzal Kalumerský (měli 3 syny: Trojan, Mikon, Eugen)[168], Josephine (+ 6. 2. 1885), vdaná za Stefanowicz / Stephanowitz: „Tato krásná a sympatická žena, která se sotva před rokem vdala a sotva před třemi týdny se stala matkou, podlehla infarktu.“[169] Měli syna Stefana Stefanowicz, který byl výborným cellistou; se svým přítelem dr. Leo Wachtelem hrávali v Černovicích v kvartetu Vojtěcha Hřímalého a přizval ho, vypadl-li cellista i strýc Eusebius Mandyczewski, zvaný Mandy, když pořádal „Bachanie“, kam jinak zval jen špičkové hráče. Jeho sestřenice klavíristka Marie von Kulmer rozená Mandyczewski o Stefanovi píše, že ji k hudbě vedl zejména on a že byl „zeitlebens ein leidenschaftlicher, vielwissender Musiker.“[170]) a Klaudine / Claudia / „Claudine v. Brzorad[171]“,[172] vdanou za Constantina Mandyczewskeho (1859-1933) (ti měli 3 dcery: Josefina, MUDr. Veronika/Vica Mandicevschi (1891-1937), lékařka promovaná ve Vídni 1917[173] a konečně též ve Vídni studovaná klavíristka a autorka vzpomínek na svého strýce Mandyho[174], Maria Mandiczevshi, (*1890) vdaná nejprve v letech 1913 až 1929 za Rudolfa Bellu (1890-1973) a od 1929 za Dr. Iur., Patent-Ing. Maximiliana Gézu barona von Kulmer (1881-1963)[175],[176],[177]).

Antonii Lauru Brzorádovou (1816-1902)[178] provdal otec[179] do statku Ober-Scheroutz / Szeroutz / Gorišni Šerivci / Горiшнi Шерiвцi, Şerăuţii de Sus[180] asi 15km severně od Černovic za Josefa von Zadurowicz (+1887)[181] Majitelem Ober-Scheroutz byl Josef např. v letech 1862, 1865[182], či 1876[183] patrně byl tedy i synem Bogdana Edler von Zadurowicz (1755-1855)[184], který vlastnil statek předtím patrně od roku 1830[185] (a dále např. v letech 1834[186] - 1847[187]) a roku 1843 je zmiňován jako patron kostela.[188] Jednalo se o šlechtu židovsko arménského původu.[189] S Antonií, která jezdívala do Karlových Varů[190], si psal Vilém Brzorád. Její dopisy jsou vtipné a dobře informují a jsou proto dosti zábavné čtení. [191]

Schloss in Ober-Szeroutz, Bukowina - poslaná 1901[192]

Antonie (1816-1902) žila od roku 1852 ve vlastní vile v Kuschwardě (též Kunžvarta, Kušvarda z něm. Kungswarte – pohraniční vesnice na Šumavě, dnes Strážný).[193] Statek snad původně vlastnil Zadurowicz. Roku 1884 se „pí. Antonie, šlechtična ze Zadurovic, vdova po majiteli panství z Bukoviny, p.: Jindřich Rak, stavitel z Kušvardy,“ ubytovali v pražském hotelu „U modré hvězdy"[194]. Po ovdovění (1887) se statkářka v Kušvardě Antonie Edle von Zadurowicz roku 1888 znovu vdala za starostu a „majitele víly“ v Kušvardě (1876-1885)[195], Heinricha Raka (1828-1901).[196] V jinak žertovné příhodě s udílením čestného občanství Kuschwardy knížeti Schwarzenbergovi z roku 1870 je zmiňován i tento jeho „Parteigänger“[197], který měl nahradit při slavnostním projevu starostu selského ražení, avšak sešlo z toho pro obavu z dlouhého projevu tohoto pána ve fraku a rukavičkách: „…Herr Rak in Frack und Handschuhen noch so lange und noch so gesetzt gesprochen hätte.“[198] Jako článek v rakouském lesnickém měsíčníku vyšel roku 1875 text o šumavských rašeliništích (orig. „Waldfilze“), který si pro svou práci[199] od Heinricha Raka vyžádal Josef Alexander baron von Helfert.[200] Za svatební svědky šli Rakovým Heinrich Kralik von Meyrswalden (1840-1911) z Lenory č.p. 1 a jeho bratranec Wilhelmem Mathiasem Kralik, kteří byli v té době majiteli a provozovateli význačné rodinné sklárny v Lenoře a Arnoštově.[201] V panském domě v Lenoře býval starosta Rak velmi častým hostem. Společnost zde bývala vybraná - inspiraci pro Vltavu tu při svém pobytu čerpal Bedřich Smetana.[202] Dle sčítání lidu z 15.1.1901 byla v domácnosti vedle Antonie a Heinricha ještě kuchařka Köchin Brabara Stegbauer narozena 1860 v Schlösslbachl u Prachatic, nebo děvečka / služka Magd / Dienstmagd Ema Plechinger narozená 1870 v Landstrasse bei Moldau u Prachatic a 1 valach, 1 tele, 2 krávy, 15 slepic, 3 kachny.[203] Dle úmrtního zápisu Jindřicha Raka z roku 1901 i roku 1902 jeho manželky Antonie Laury „gebor. Edle von Brzorád aus Czernowitz“ manželé bydleli a zemřeli v Kuschwardě ve vile č.p. 20.[204]

Syn Antonie, Vojtěch Adalbert Ritter von Zadurovič (1838-1915)[205], též majitel statku Ober-Scheroutz v Bukovině, kde se narodil, zde od 1868 provozuje chov orientálních hřebců[206], roku 1885 shání hospodářského ředitele,[207] od roku 1887 poslanec zemského sněmu Bukoviny[208], 1897-1901[209] člen státní železniční rady[210], Präsident des Vereines für Landescultur in Czernowitz[211]; jako „zámožný majitel statku v Bukovině své matce vyplácel roční rentu 3.000 zl. [212][213] Stýkal se s Vilémem Brzorádem. Roku 1915 mu u příležitosti nákupu nemovitosti v Černovicích děkuje místostarosta za sponzorský dar 300 Korun pro chudé.[214] Německá charitativní nadace „Adalbert Ritter von Zadurovich“ udržovala sirotčinec v Černovicích (1915–1920).[215] Adalbert Ritter von Zadurowicz umírá svobodný 13.1.1915 bytem ve Vídni na Opernring 21, pohřben na Zentralfriedhof.[216] Za pozůstalé je na parte uveden pouze plukovník - k. k. Oberst Ludomir Ritter v. Zadurowicz (1857-1940).[217] V rakouském šlechtickém archivu se z roku 1939 zachovala žádost o informace plukovníkovy manželky Emmy von Zadurowicz.[218]

von Zadurovič/Zadurowicz a Vilém Brzorád in Czernowitz 1853

Erb von Zadurowicz[219]

II.3. Vincenc/Čeněk Brzorád (1769-1844) purkmistr nymburský

Vincenc / Čeněk Michael Brzorád (1769-1844)[220] se narodil v Nymburce roku 1769[221], později se stal vlastníkem význačného městského hospodářství, v letech 1832–1844 byl posledním královským purkmistrem města Nymburka[222] a zakladatelem významné nymburské větve. Byl Filipův třetí syn a v Nymburce, na rozdíl od bratrů zůstal. Roku 1799 se oženil s Antonií Pokornou (1777-1830)[223], dcerou správce města Nymburka.[224] „Její babička byla Řekyně roz. Georgiades.“[225] Roku 1812 při soupisu majitelů domů (a po otcově smrti) je u jména Vincenc Brozrád uvedeno: č.p. 165 (2l), 243 (zu 165), 246(zu 165), 247 (zu 165).[226] Patřily mu tedy čtyři domy. Dobře zaopatřil 3 syny a 3 dcery. Po velkém požáru v roce 1838 přestavěl hospodářský dvůr č. 243 na dnešní Boleslavské ulici. Zemřel roku 1844. Jeho synovec Vilém Brzorád (1814-1898) na něj vzpomíná: „Vincenc ve své době zámožný měšťan … byl bystrý a dobrosrdečný. Měl 3 dcery a 3 syny. Marie Antonie (1800-1871) zůstala svobodná, Anna (1806-1872) se vdala za MUDr. Josefa Hennera[227] a Alžběta (1813-) si vzala Michala Červinku.[228] (Jejich dcera Bedřiška (*1838) se vdala za Ing. Karla Kulicha, a pro projektoval adaptaci Hlavovského domu arch. Osvald Polívka.[229] Synové Filip (1803-1871), Čeněk (1813-1870) a Antonín (1809-1877) všichni žili a zemřeli v Nymburce.“[230] „Rozsáhlé polnosti se dědily a dělily... ( po válce byly zabrány státem). Předtím byly spravovány pachtýři. Sami nehospodařili, protože zastávali úřady starostenské, lékař apod.“ [231]

Vincenc Brzorád (1769-1844) [232]

Boleslavská č. p. 243, Brzorádův dům[233]

Na poli západně od města Slaný (okr. Kladno) byl nalezen žeton. Jméno na opisu zní „Čenek Brzorad“ a na druhé straně je městský znak Nymburka. Není proto téměř pochyb, že pochází z doby purkmistrování „našeho“ Čeňka Brzoráda. Žeton o průměru 25 mm nalezl a jeho snímek velmi laskavě zaslal a ku zveřejnění nabídl Ronald Tax. Po účelu žetonu bude třeba ještě zapátrat.

Filip (1803-1871) , patřil k okruhu nymburských známých Boženy Němcové, byl velitelem nymburské Národní Gardy. Oženil se trochu později ve 43 letech a měl dceru a syna, „který si v Praze dosti vydělal a také utratil“.[234] Manželkou byla od 1846 Antonie Černá (cca 1828-1910)[235], syn Vincenc (cca 1850-1912) velkoobchodník v Nymburce si vzal Jindřišku Vinařskou (měli syna Jaroslava), dcera Marie (1854-1916)[236] si vzala JUDr. Karla Zedricha.[237]

Čeněk / Vincenc (1813-1870) chodil do c. k. normální školy a gymnázia v Mladé Boleslavi a na Novém Městě Pražském, na filosofickou fakultu v Praze (1832). Zabýval se zemědělským hospodařením a v Nymburce zastával úřad početvedoucího vojenské sednice, zakladatel Matice české[238] S Annou Marií (1826-1855), dcerou Josefa Klecanského, hospodského v Nymburce měl 4 děti. Po ovdovění se roku 1856 oženil s Kateřinou Rýglovou (1829-1903).[239]

Právě o jeho synovi Ing Čeňku Filipovi (1845-1884) se zmiňuje spisovatel Josef Holeček: „Neruda zasedal každý večer v Knoblochově hostinci v Liliové ulici. V těsném sousedství toho hostince byla hospůdka U bílého zajíce, kam zapadal Svatopluk Čech. S ním tam dlíval kroužek přátel: Servác Heller, František Klement (pseudonymem Quido Mansvet), inženýři Brzorád a Hofman. Na podzim roku 1873 přibyli jsme Otakar Mokrý a já. U Bílého zajíce jsem trávíval všechny večery, nevyhrazené Umělecké besedě.“[240] Později o něm bohužel psalo mnoho novin. 7. 1884 i The New York Times. V části Foreign Gossip and Facts najdeme následující text: „The city Engineer of Prague, one M. Brzorad, who was unmarried, 41 years of age, and who lived alone, was murdered a fortnight ago by an artilleryman, aged 24, and of good family, who avowed that he had committed the crime out of jealousy. Brzorad was found lying in his own house, with his throat cut and several deep dagger stabs in his chest.“ V překladu: “Hlavní inženýr města Prahy, jistý mladý pán Brzorád, který byl svobodný, 41 let starý, a který žil sám, byl zavražděn před 14 dny dělostřelcem ve věku 24 let z dobré rodiny, který se přiznal, že tento čin spáchal z žárlivosti. Brzorád byl nalezen ve svém vlastním domě, s podřezaným hrdlen a několika bodnutími dýkou v hrudi.”[241] Čeněk (1845-1884) byl dle parte inženýr, podnikatel staveb a bývalý nadporučík u pluku čís. 72 barona Dormusa.[242] Dobový tisk přinesl podrobná líčení okolností jeho smrti a soudního řízení s vrahem.

Druhým synem byl Bronislav Brzorád (1848-1892). O jeho rodině podrobněji viz projekt payne.cz. (Bronislavův syn Jaroslav (1888-1949) absolvent techniky, účetní revident v Nymburce; dcera Zdenka (1890-1990) provdaná Maurová, státnice z klavíru[243], učitelka hudby, syn Čeněk (1892-1977) obchodní škola, úředník)[244] Dcera Marie Anna (*1851) si vzala Arnošta Teklého, c. k. soudní adjunkta.[245] Manželka Kateřina (cca 1832-1903) založila v závěti z roku 1902 nadaci.[246] Zemřela v Táboře jako vdova po měšťanu táborském 3. února 1903 ve věku 71 let.[247]

Purkmistrovský kord (Muzeum Nymburk)

II.3.1. Antonín Brzorád (1809-1877), purkmistr nymburský a pobyt Boženy Němcové (1848-1850)

Antonín Brzorád (1809-1877), třetí Čeňkův syn, chodil do nymburské školy a další vzdělání získal v Praze,kde studium zakončil na filosofické fakultě. Potom se uplatnil na otcově hospodářství. Později byl hospodářem na kovanickém statku u Nymburka a po smrti otce na statku zděděném. Roku 1845 započal stavbu nového domu na Velkých Valech. Již roku 1848 k sobě připoutal svou rozšafností a zkušeností pozornost spoluobčanů a byl v roce 1849 zvolen za purkmistra. Úřadoval nepřetržitě do roku až do roku 1860. Znovu byl starostou v letech 1864 až 1873. Za jeho starostování se přestalo úřadovat německy a od února 1850 se na městském úřadě úřadovalo česky. Obec za jeho působení zakoupila klášter, zřídila radnici, školu, divadl a sirotčinec. Založen byl pivovar a otevřena severozápadní dráha.[248]

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image002.jpg$

Antonín Brzorád (1809-1877), purkmistr v Nymburce a manželka Františka rozená Messnerová (1812-1873). Svatební obrázky z roku 1836.[249]

Pobyt Boženy Němcové (1848-1850)

Nejprvnější známostí Němcové v Nymburce byl její domácí pán Antonín Brzorád,[250] jehož pravnučka píše: „Na kládách za domem sedávala obklopena dětmi a povídala jim pohádky. Pamatovala se na to jejich dcerka, Terezie, moje babička a vyprávěla mi to.“[251]

Jedním z dokladů přízně domácího Němcových, purkmistra Antonína Brzoráda (1809-1877) je zpráva z vyšetřování o politickém chování Josefa Němce od Majora auditora Ludwiga von Lenzendorf, který vyšetřoval v Nymburce 6. 8. 1853: "... Musí být ještě dodáno, že jsme neopominuli, abychom odstranili rozpor, požádat zdejšího purkmistra o vysvětlení, bylo-li jeho vylíčení komisaře Němce, jak je zřejmé z přílohy č. 5, podáno jím jako úplné a nezávadné a bezúhonné a oč se opíralo, — načež tento prohlásil, že tato vyjádření, jemu přičítaná, nebyla jím pronesena, a doložil výslovně, že na dotazy po Němcovu charakteru a jednání — o jeho politickém chování úplně pomlčel, a to proto, aby tím neuškodil jeho rodině."[252]

Nymburský pobyt Boženy jinak podrobně mapuje kniha Jan Vondráčka z r. 1913[253]. Autor těží z podrobných znalostí reálií a ze vzpomínek dcery B. Němcové. Citujme tuto knihu přímo: “Němcovi nalezli byt s velkou prostrannou kuchyní na Boleslavské silnici, v přízemi domu pana Antonína Brzoráda (č. 243), vejdeme-li ze dvora po levé straně. Dům tento vystavěl bývalý purkmistr Vincenc Brzorád po onom zhoubném požáru r. 1838, který zničil valnou část města. Ku stavbě užito bylo staviva ze zbořené brány Boleslavské, nedaleko stojící. Jak byla spokojena Němcová ve svém bytě, nevíme, ale z poznámky Konopovi, kde praví: „Kdykoli pohlédnu z okna, nemám žádnou vyhlídku do krajiny, jen na silnici," soudíme, že toužila po volnějším rozhledu. Tam v předměstském stavení, uprostřed zahrad a poli, zřídila si útulnou domácnost, tam půldruhého roku strávila v práci a starostech, v radostech i strastech. Domácnost Němcových byla skromná sice, avšak útulná. Nábytek byl prostý, ale vkusný. Jednoduchá pohovka s vyvýšeným podhlavím, bez opěradel a polštářů, potažená zeleným mačkaným plyšem, 4 vycpávané židle stejné barvy — částí to výbavy Němcové — okrouhlý stůl o jedné noze s nalepenými obrázky krajin na vrchní desce pod lakovým povlakem — svatební to dar ženichův nevěstě a poličky na knihy byly nejvýznačnější částí nábytku. U okrouhlého stolu Němcová psávala. Byt zdobilo ještě obehrané, obstojné piano, knihovna s poprsími našich slavných mužů a na stěnách visely podobizny českých literátů a přátel Němcových.

Boleslavská č. p. 243, pohled na Brzorádův dům ze dvora[254]

Při domě byla zahrada a veliký dvůr, jako až do dnes (1913)[255], kde si děti hrávaly. Domácí měli tam drůbež a tam byl pro děti nový svět pozorování a zkušeností. Němcová chovala v domácnosti pro radost dětem také psa Ořecha a kanárka. Děti Němcovy měly každé svou slepici, již si opatrovaly. Dora měla celou černou, krotkou slepičku, která za ní chodila jako psík. Okna plná květin, jež Němcová neobyčejně milovala a s láskou ošetřovala, dívala se na zaprášenou Boleslavskou silnici. Krásná, mladá paní, ještě ne třicetiletá, obklopená čtyřmi malými, pečlivě vychovanými dětmi, z nichž nejstarší Hynek byl desetiletý, nejmladší Jaroslav šestiletý, vládla v této domácnosti jako královna, úplně samostatně a svobodně.

Boleslavská č. p. 243, pohled na dům s bránou z ulice Velké Valy[256]

… (Poměr Němcové k jejímu muži jest dosud záhadný. Určitě můžeme říci, že nebyl takovým, jakým má býti, ale z jednotlivých prudších výstupů nesmíme soudit na celé spolužití, jako máme četné doklady proti Němcovi, tak nalézáme mnohé zase pro a Němcová píše o muži jednou tak, po druhé zase onak. - pozn. pod čarou) … S tím větší láskou lpěla Němcová na svých roztomilých, nadějných dětech. Láska k dětem nahrazovala jí všechny zklamané touhy a chránila často před zoufalstvím. Ji vyjadřuje i v první své básni „Ženám českým": ne muž má všecko, ale útlá, slabá žena jen své srdce a — své dětsko." Byla laskavou a vzornou matkou a děti ji zbožňovaly. Nezlobila se zbytečně s nimi, ale také jich nerozmazlovala. Vkusně je oblékala a vedla k uhlazenému chování. Nedovolovala jim, aby skotačily venku s rozpustilou mládeží a přidržovala je raději doma a dovolovala jim, aby si pozvaly některé hodné spolužáky a spolužačky k sobě. Tu si děti čítávaly různé pohádky a spisy pro mládež. Němcová pak jim vysvětlovala, nebylo-li jim něco jasno, poučovala je, hrála jim na piano a děti při tom zpívaly a získala si tak svou neobyčejně milou a vlídnou povahou úplně srdce nejen svých dítek, ale i cizích. K Němcovým docházely děti domácích (Brzorádů), dvě dcerušky, dvojčata a synek Gustl (nynější dr. Gustav Brzorád), neboť se jim to u Němců více líbilo než doma nahoře; chlapci přiváděli si své spolužáky Zeibiga (syn pol. revisora), hochy Kulichovy z Bašty, Jeníka Černých, Dora zase Kalinku Dlabačovu, (pozd. choť prof. Emlera) Zdenku Havelkovu (pozd. choť presidenta České Akademie Jos. Hlávky) a jiné. Tím zaplašovala Němcová svoji samotu, když muž byl na cestách neb odešel do hostince „U Pelikánů", dle svého zvyku zahrát si karty. Hřála své srdce na přítulné lásce dětské.” (str. 19-23)

Z Nymburka pochází Němcové autobiografická “Kávová společnost”, karikující poněmčený jazyk maloměstských paniček 19. století. “Stručné, ale neobyčejně věrně vystižen i duch tehdejších lepších kruhů, kde paní purkmistrová, paní doktorová, paní radová, lékárníkova atd. udávaly ton.( Zde by si snad někdo přál konkrétních jmen, ale z kritického, ideového stanoviska jest lhostejné, že byl r. 1848 purkmistrem Jan Zedrich, po něm (1848) Ant. Brzorád, radním Gabriel, lékárníkem Všetečka atd. Vždyť jde o typy, ne o skutečnost.” (str.35) … „Poznáváme jejich povýšenost a hrdost, jak se s patra dívají na ostatní plebejce, řemeslníky, obchodníky a pod., „na tu rotu, jež jak má pár grošů, chce vylézt výše než člověk, který má přece „bildung"." Slyšíme jejich mluvu, špatnou němčinu, s ještě horší češtinou a poznáváme při tom všem jejich vyhlašovaném vzdělání, jejich úzký horizont, ohraničený zájmy nejnudnějších klepů.“ Němcová se ale v nymburských jen nezklamala: “Vedle uzavřené, pomlouvačné společnosti městských dam, jež na Němcovou pohlížely s patra, nad jejímž chováním trnuly a kterou příliš jednostranně posuzovaly, a vedle mnohých jiných protivníků, o nichž později uslyšíme, byl tu celý kruh upřímných přátel naší spisovatelky. Byli to oni mužové a ženy, o nichž se všeobecně zmiňuje v dopise Čelakovské: „Jsou zde Češi a to mě těší (přišla z německých Všerub), i také několik horlivých vlastenců a vlastenek je zde."

Božena Němcová r. 1950 (Kresba tužkou V.Misliwečka)[257]

Nejprvnější známostí Němcových byl jistě jejich domácí pán Antonín Brzorád, jenž později byl dlouhá léta purkmistrem. Patricijská zámožná rodina Brzorádů, měla v Nymburce nejen četné příbuzenstvo, ale i mnoho známých, v jichž kruh přirozeně i Němcová byla uvedena. K nim patřili vedle bratra Antonínova, Filipa Brzoráda, velitele národní gardy, i synovci téhož Filip Černý a Jan Černý, známý nám setník nymburské národní gardy. Patřila tudíž vedle Brzorádových k známostem Němcové i rodina Černých. Brzorádové byli spřízněni také s rodem Všetečků (mělť děd Antonínův za manželku Ludmilu Všetečkovou) a rodina Černých zase byla v příbuzenském poměru s rodinou Mašinovou (Jan Černý měl za manželku Marii Mašinovou). Kateřina pak, sestra obou bratří Černých, byla provdána za Jana Fleischmana (v čís. 129) a tak se kruh známých rozšířil i na tuto rodinu. Tím si také vysvětlíme, proč právě tyto uvedené vážené a zámožné rodiny patřily k nymburským známostem Němcové. (str. 37-38)

… Zda i déle udržovali nymburští přátelé styky s Němcovou, není známo, ale jest vysvětlitelno a úplně lidské, že v pozdějších dobách, kdy jednak starosti hmotné Němcovou svíraly, jednak osobní styk četných, nových přátel a ctitelů ji cele poutal, odpadly vzájemné korespondence a zůstala jen milá vzpomínka. Přátelé nymburští také nezapomněli na zajímavý zjev Boženy Němcové, a když bída na ni dolehla, vypomáhali ji rádi a ochotní. Prostředníkem tu byla známá již Marie Votová, která, když bylo již nejhůře, dopsala do Nymburka Brzorádovům, Mašinovům aj. a marně nikdy neprosila. Tolik je nám konkrétně známo o přátelích Boženy Němcové v Nymburce. Ale nesmíme zapomínati, že byla tu ještě celá vrstva lidí, pro nás a veřejnost jinak bezejmenných, jež jistě Němcovou poutala a s nimiž určitě se stýkala. Myslím městskou chudinu, lid dělný, podnájemníky, zkrátka ty vrstvy, jež bohatým patriciům, (Nejbohatšími rody byly v těch letech rodiny Červinků, Brzorádů, Černých, Zedrichů, potom měšťané Seigeršmid, Woháňka, Radimský, Sreyer, Fleischmann, Mašin atd.) ať již se jmenovali pan Čmuchálek nebo pan Vydřihost - jak je Němcová nazývá - byli jen podružskou spřeží. V Nymburce bylo chudiny dost a dost. Mezi 403 dětmi školními, byla většina chudých. S chudými Němcová nejvíce cítila. Nemělať sama také nikdy nazbyt, jistě se zájmem poslouchala jejich hovory jejich stesky a bolesti a její srdce neodepřelo jim nikdy pomoci a potěchy. V tom směru byla duše její nanejvýš citlivá. Cizí bol, cizí bída, cizí útisk více ji dojímaly než vlastní osud.“ (str 52.-53.)

Z Vondruškovy práce ještě využijeme postřeh o zapojení nymburských Brzorádů do revolučního dění: “Zajímavé jest, že v čele gardy nymburské stáli muži, kteří i jinak života veřejného se zúčastnili. Velitelem byl Filip Brzorád, bratr potomního purkmistra Antonína Brzoráda a syn zemřelého (1848) purkmistra Vincence Brzoráda. Setníkem Jan Černý, bratranec Filipův, a poručíkem František Všetečka. S týmiž muži, předními měšťany, setkáváme se i v bezpečnostním a informačním výboru, utvořeném dle pražského vzoru, aby v bouřlivé době bděl nad pořádkem v obci a seznamoval veřejnost se vším, co třeba znáti a co třeba podniknouti. Vedle uvedených čteme tam i jméno dr. Jana Dlabače (1809—1873), nejdůvěrnějšího přítele Němcové v Nymburce, Antonína Brzoráda, domácího pána Němcových, sládka Františka Mašína a j., s nimiž všemi se Němcová stýkala. V té době přijela Němcová do Nymburka. Bylo tu, jak patrno, ještě mnoho staré ztrnulosti a šosáctví, ale i dosti nadšeného zápalu a ryzího národního cítění. (str.16.-17. Srovnej Kulhánek: Královské město Nymburk str. 412) ”

Roku 1867 je purkmistr v Nymburce Antonín Brzorád členem výboru pro realizaci železniční dráhy z Mladé Boleslavi do Kolína, který shromáždil potřebné prostředky k provedení předběžných technických prací a požádal císařské a královské ministerstvo obchodu o povolení[258].

Roku 1869 c.k. ministerstvo vnitra udělilo povolení ke zřízení akciové společnosti cukrovaru se sídlem v Nimburgu, které navrhl starosta Nimburgu Anton Brzorad a jeho společníci.[259]

„V roce 1871 navrhl poděbradský okresní hejtman František Dokupil starostu v Nymburku Antonína Brzoráda na udělení zlatého záslužného kříže. Brzorád i Dokupil se dobře znali, starosta vedl obec již několikáté volební období a Dokupil před správní reformou z roku 1868 působil jako okresní představený v Nymburku. Na starostu se mohl vždy spolehnout, a co bylo pro císařského úředníka v nacionálně českém prostředí ještě důležitější, starosta neváhal a hejtmana vždy ochotně a z vlastního popudu podpořil jak při udržení státní autority, tak i při provádění některých nepopulárních zákonů a vládních opatření.[260] Starostové pro hejtmana totiž obvykle fungovali jako důvěrníci, na které se obracel, když potřeboval zprávu z odlehlých míst svého okresu. …

Z Brzorádova vyznamenání nakonec sešlo, místodržitelský rada v Čáslavi Ferdinand Voith von Sterbez zřejmě v dohodě s Dokupilem o několik měsíců později navrhnul, aby byl úřední proces v této věci zastaven vzhledem ke změněným politickým poměrům. Po pádu Hohenwartovy vlády ani jeden nechtěli, aby udělení řádu z rukou císaře a vlády kompromitovalo postavení jejich spojence v úřadě nymburského starosty.[261] Právě v 70. letech bylo zřejmé, nakolik je místní politika a veřejná správa oddělena od celozemské politiky pasivní rezistence. V českých okresech a městech se našla celá řada starostů, kteří — ač byli někteří sami dokonce poslanci zemského sněmu — nesouhlasili s postupem, jak jej nastavili předáci staročeské strany Palacký a jeho zet Rieger. Při taktním a obezřetném postupu, kdy hejtman dokázal pochopit situaci, v jaké se místní činitelé nacházejí, fungovala spolupráce nerušeně dále navzdory agitaci novin a štvaní některých místních radikálů.“ [262]

Starší portrétní fotografie Antonína Brzoráda (1809-1877) se nalézá v Galerii starostů na nymburské radnici, kterou zde připravili ve spolupráci Mgr. Igorem Votoupalem ze Státního okresního archivu Nymburk.

S Františkou (1812-1873) rozenou Messnerovou z Mělníka měl Antonín Brzorád (1809-1877) dvě dcery a syna Gustava. Dcera Terezie (*1850) si vzala vrchního soudního radu v Praze Gustava Klazara (*1847); druhá dcera Fanny (+28. 2. 1937, stará 98 let[263]) si vzala rytmistra Karla Theera a jim se v Černovicích v Bukovině narodil syn Otokar Theer (1880-1917), český básník a beletrista s pseud. Otto Gulon, který například napsal: Pod stromem Lásky, Výpravy k Já, či Faethon.

„Otakar Theer (1880-1917), spatřil světlo světa dne 16. února 1880 v hlavním městě Bukoviny. Černovice byly tehdy posádkovým místem devátého dragounského pluku svobodného pána z Piretu, v němž otec básníkův Karel byl rytmistrem. Karel Theer náležel k typu selfmademanů a své vojenské hodnosti dosáhl službou od piky. Pocházel z drobné, ale starousedlé měšťanské rodiny nymburské. Jeho otec byl kloboučníkem. Syn Karel, narozený v roce 1832, byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Po vyučení stal se příručím v koloniálním obchodě. Z rozmrzelosti nad tím, že pro odvod musil vždy opustit dobré místo, dal se dobrovolně na vojnu. Byl přidělen k vozatajstvu. Jeho postup byl rychlý a svědčí o přirozené a houževnaté inteligenci básníkova otce. Karel Theer stal se již po třech letech vojenské služby strážmistrem, později byl přidělen do zásobovací kanceláře a pro energické a svědomité plnění povinností těšil se stálé úctě a přízni svých představených. Rozhodný obrat do životních jeho osudů přinesla však teprve rakousko-pruská vojna v roce 1866. V nedostatku důstojnictvo probíhal Karel Theer rychlým postupem až k hodnosti nadporučíka.

Zvýšené požadavky representační, jež kladla na něho důstojnická hodnost, nutkaly patrně básníkova otce, aby se ohlédl po nevěstě zámožné, která by i svým rodinným původem vyhovovalo jeho novému postavení. Nalezl ji v dceři patricijské rodiny svého rodného města, Františce Brzorádové, mladší jeho o osm let. Její rodina stála v popředí měšťanské aristokracie nymburské, oplývajíc nejen znamenitým majetkem, ale i velikým vlivem veřejným. Otec nevěsty, Antonín Brzorád, byl bohatým statkářem a po dlouhá léta starostou nymburským. Po svatbě, která se konala dne 12. října 1875, odjeli mladí manželé do Tarnopolu, kde pluk Karla Theera ležel tehdy posádkou, a odtud teprve později přesídlil do Černovic. Mladá choť vedle základního rysu rodové aristokratičnosti vyznačovala se i radostnou lačností po životě, spojujíc ji dovedně s obezřetnou, měšťansky hospodárnou technikou život.

Mladé manželství bylo pět let bezdětné. Ze synka, pokřtěného dne 9. března plukovním duchovním na jméno Otokar (které Theer později směnil za zvučnější Otakar) Karel, se jeho otec dlouho neradoval. Nedlouho po jeho narození uchýlili se jeho rodiče do Nymburka, kde churavý rytmistr chtěl v úzkém rodinném kruhu prožíti roční zdravotní dovolenou. Netušil, že jede do rodného města zemříti. Umírá v letní pohodě a v domácích zdech dne 7. července 1881 na rakovinu střev. Vdova rozhodla se zůstati v Nymburce, aby v kruhu příbuzných spíše se vzpamatovala z těžké ztráty. Její bratr, MUDr. Gustav Brzorad, určen za poručníka synkovi, jenž tak brzo osiřel. Příběh vlastního narození vylíčil Theer později podrobně v povídce Velký den slečny Anny[264] v niž zároveň načrtl portrét svého otce - jistě na podkladě matčina vyprávění - v době bezprostředně před smrtí: „... byl vysoký, v černých spodkách a modrém kabátci, na němž vyleštěné knoflíky házely zlaté svity. Vypadal jaksi nahrbený, vrásčitý v obličeji, s odchlíplýma jakoby pergamenovýma ušima.“[265]

„Po smrti manželově zůstala (matka) se synem v Nymburce až do roku 1890. Theer vyrůstal v blahobytném, ale ovšem i pravidelném a celkem jednotvárném prostředí maloměstské honorace. Ve svých prósách často líčí prostranné pokoje dusné vůně, v nichž okna jsou zastřena těžkými záclonami; jejich skulinami jen občas pronikne sluneční pruh, vířící prachem, padne na těžký, starodávný nábytek a letmo se dotkne starých rodinných portraitů a památek.“ [266] Po přesídlení do Prahy v Nymburce pravidelně tráví 2 měsíce letních prázdnin. Theer později vzpomíná, „jak jako hoch chodil s matkou na ochotnická představení nymburská - zálibně prodlévá pak nad každou podrobností.[267]. … Do maloměstského prostředí nymburského Theer lokalisoval také zhusta příběhy svých povídek: děj »Karly«[268]. … Nejpozoruhodnější pro nymburské vzpomínky Theerovy je však velké torzo jeho autobiografického románu »S puklým srdcem«.“[269] V něm např. uvítání bližšího okolí nymburského: Ano, to byl jeho domov, jeho skutečný domov, bohatý, rolnický, veselý ve své střízlivosti, kde se žilo tak dobře z dividend, které platily cukrovary, kraj bez lesů, s krásnými slunečními západy, blahobytný.“[270]

„Na konci, ale i na vrcholu povídkové tvorby Theerovy stojí povídka »Mateřský stud«, kterou přinášel »Máj«[271] Vysokou její hodnotu lze snad přičísti také tornu, že Theer do jejího děje i v povahu jejích postav vložil nejvíce podstatných rysů autobiografických a tvořil ji na podkladě zkušeností nejobsáhlejších a nejpřímějších. K postavě aristokratické, předčasně ovdovělé paní Zdechovské byla předlohou patrně sama matka Theerova, a její syn Karel, k němuž lne téměř extatickou láskou, zastupuje zde zřejmé samého autora, jak svědčí již křestní jméno, používané vždy v pracích autobiografického pozadí.“[272]

Blízkým přítelem Theerovým byl podivínský prozaik a básník. Jan Nebeský z Wojkowicz (1880-1944), který žil ve své posteli ve vile rodičů v Nymburce. Když roku 1901 silně nachladl, nemoci se velmi poddává, odmítá argumenty doktora Brzoráda, že chřipka odezněla, a tráví většinu času na lůžku. Obklopen knihami a finančně podporován otcem, píše básně Když se v roce 1933 dostal do stavu, v němž hovořil s tajemnými bytostmi, které mu našeptaly, že se ho manželka snaží otrávit, byl do ústavu pro choromyslné v Kosmonosích odeslán MUDr. Antonínem Brzorádem. Pro účely propagace Nebeského schopností psychického léčení trpících však Dr. Brzorád též před svědky doznal, že cítil různé příjemné pocity na hlazených částech těla a měl dojem přeskakování z prstů Nebeského a rukou na tělo, jako při elektrisování.[273]

II.3.2. MUDr. Gustav Brzorád (1844-1914) a text Bohumila Hrabala

Jediný syn Antonína (1809-1877) MUDr. Gustav Brzorád (1844-1914) pak byl nymburským lékařem – malý, drobný, nesmírně činný a pracovitý, velký milovník přírody, žil v rodném domě v ul. Boleslavské č. 243 a shromažďoval jednou do roka u sebe společnost svých příbuzných a přátel. Byl přítelem a lékařem svého druhého bratrance II. stupně - Tomáše Černého, advokáta a pražského purkmistra. [274] Všimněme si, že nemocnici najdeme přímo před jeho domem. Vlastnil též dům na náměstí, na rohu s dnešní Kostelní ulicí. „Tento dům, který roku 1838 vyhořel zřejmě vyženil. Nechal ho zbořit a na jeho místě postavil dům současný, č. p. 40 a 41. – původní novorenesanční vzhled si dům zachoval směrem do Kostelní ulice dosud. Na této straně v úrovni prvního poschodí také nalezneme sochu svaté Terezie a pod ní zajímavý nápis „IN PERPETUAM UXORIS SUAE MEMORIAM ANNO DOMINI MDCCCLXXXVI.“ Tedy na věčnou památku své manželky léta Páně 1886. Manželka Gustava Brzoráda se totiž jmenovala Terezie.[275] Křtěná jako Terezie Anna (*19. 6. 1853 – 26. 8. 1878), byla dcera Antonína Červinky, měšťana nymburského ze sousedního č. p. 42 a Anny rodem Dlabačové. Sochu sv Terezie nechal dr. Brzorád vytvořit v upomínku na svou zemřelou choť v pražském ateliéru význačného akademického sochaře Jindřicha Václava Čapka (1837-1895) roku 1886. [276]

Socha sv. Terezie na rohovém domě ulice Kostelní a náměstí Přemyslovců.[277]

Roku 1860 byl položen trvalý základ ochotnickému divadlu v Nymburce, když tehdy studenti, kteří zde byli na prázdninách, v čele s žákem VI. Tř. gymnasijní G. Brzorádem seskupili se kolem L. Rubingera … a zřídili ochotnické divadlo. … Hra V. K. Klicpery Divotvorný Klobouk se 3. září velmi líbila a proto studenti sehráli ještě dvě představení Pašerové a Dra Fausta domácí čepička. Po těchto představeních divadlo bylo přeneseno z chlapecké školy do hostince U černého orla na náměstí, který stál v místnostech dnešního domu MUDr. Antonína Brzoráda. V tomto hostinci hráno celkem desetkrát.[278]

Stavba protější nymburské nemocnice byla dokončena v roce 1881. 31. ledna 1882 byla nemocnice vysvěcena a pojmenována „Okresní nemocnice korunního prince Rudolfa v Nymburce“ a provoz byl slavnostně zahájen dne následujícího. Nemocnice začínala s dvaceti lůžky, ale hned v dalším roce byla rozšířena na padesát. Lékařskou péči obstarávali dva lékaři: dr. Brzorád a dr. Baštecký, ošetřovatelská péče spočívala na bedrech milosrdných sester Řádu svatého Karla Boromejského.[279]

V následujícím textu Anny Jíchové, který upravil a přijal za vlastní Bohumil Hrabal, se dočítáme příběh o rodu nymburského MUDr. Gustava Brzoráda:

„Za Boleslavskou branou - roh Velkých sadů a Boleslavské ulice - stojí veliký jednopatrový dům... s pěkným balkonem v prvním patře. Před domem je úhledná zahrádka s krásně upravenými záhony květin, obehnaná železným plotem, jeho tyče jsou zapuštěny v nízké zídce... jsou tam dvě stodoly stíněné morušovými stromy a stará hluboká studna... Voda se stále váží těžkým okovem, připevněným k dlouhému řetězu, vinoucímu se po mocném hřídeli... [280], Za domem se táhne veliká, několik korců měřící zahrada... plná všelijakých ovocných stromů a keřů, angreštu, rybízu a s velikými záhony malin. Kolem zdi jsou keře jasmínu a bezu ... dnes je jejím majitelem Antonín Brzorád, doktor medicíny. Jeho paní je krasavice a mají dvě dcery. Jeho otec byl malá, nepatrná osůbka... Byl to lékař - lidumil... v šosatém kabátě a s nerozlučným deštníkem přehozeným přes rameno... Každý byl pro něho kamarádíčkem... Jednou za listopadové pochmurné neděle vyprávěla nám maminka, co věděla o mládí "doktůrka kamarádíčka". Ani jsme nemohli uvěřit, že býval taky mlád... Ano, býval mlád a jistě i vesel, začala maminka... Jeho nevěsta, do níž byl velice zamilován, byla bohatá a z nejpřednější rodiny města... Mnoho se namáhal, aby se zalíbil rodičům nevěstiným, než přiměli svou dceru, aby se zřekla své lásky k chudému učiteli a přistoupila k oltáři s panem doktorem Brzorádem... Těžce nesli tento skutek rodičů nevěstiných oba milenci... Zamilovaným místečkem mladé paní byl v průčelí domu balkonek... Hoře bylo příliš velké pro oba... pan učitel nesl těžce svůj osud... Kolem plotu Brzorádovy zahrady voněl bez a jasmín, kvetly macešky a narcisy... V očích mladé paní byl smutek a žal... Odkvetly konvalinky a bez a za teplých letních nocí slavík teskně pěl ... Jahodové plody voněly... Stesk mladou paní neopouštěl... Zlá nemoc hlodala v těle i na duchu jejího miláčka... Okna pokojíčku, v němž dodýchal pan učitel, byla široce otevřena... smrt zavadila svým křídlem o čelo nemocného... Tehdy na mladou paní přišla těžká mdloba... Hluboko do citlivé duše zařezával se jí hlas umíráčku... Když se naplnily dny jejího života a paní Brzorádová povila synáčka, ani veliká láska jejího muže nedovedla zachovat při životě jeho drahou ženu...

Boleslavská č. p. 243, pohled na Brzorádův dům s balkonkem[281]

Smutek se zachvěl v hlase naší maminky... Po malé přestávce nám dopověděla: Až přijdete na hřbitov, hned naproti kapličce, jak jsou první vrata, je jednoduchý bílý pomník paní Brzorádové. Na něm je zlatým písmem napsán veršík: Předčasně, mně odešla milovaná manželka, čekat bude na mě u brány nebeské, kde srdce naše budou navždy spojena... Pod veršem je ponecháno prázdné místo, na které se dopíše zlatým písmem, až vloží do hrobu jejího muže... Doktůrek kamarádíček má na den spočítáno, kdy odejde, kdy vezme sochař dláto, aby připsal jeho jméno do mramorové desky... Na nic doktůrek kamarádíček nezapomněl, i cestičku poslední si určil... Nevím, zdali slavík na Brzorádovic zahradě dosud tak teskně zpívá... (Z knihy Život není žádná pohádka, kterou napsala Anna Jíchová, Cleveland, O., 30. prosince 1951. a kterou jako text přijal za vlastní Bohumil Hrabal.)[282]

P.S. Tuto knihu mi jednoho večera předal u Zlatého tygra mladý muž s poznámkou, že jeho teta z Ameriky mu poslala tuto svou knížečku. A on je můj čtenář a právě dočetl trilogii Městečko u vody a mě ten život, který není pohádkou, by mohl zajímat, protože je taky o Nymburku. A já, když jsem tu knížku přečetl, tak jsem shledal, že způsob vidění městečka, ve kterém se zastavil rovněž i čas spisovatelky, je shodný s mojí poetikou ... dokonce ve vidění detailu stojí autorka nade mnou... A tak nejdřív v duchu a potom i ve skutečnosti opsal jsem si tu knihu ve zkráceném vydáni, udělal jsem si z ní svoje skripta, svůj výtah, svůj místopis, podle kterého chodím těmi uličkami a navštěvuji ty vesničky a ta místa, kudy chodila autorčina maminka i ona sama, a tak chodím Nymburkem a jeho okresem tak jako Marcel Proust a hledám a současně- v myšlenkách nacházím ten ztracený čas...“ [283]

Gustav byl členem spolku Českobratrské jednoty Sion, zřízeného roku 1891 s cílem zřídit samostatný reformovaný sbor a vybudovat důstojný chrám Páně. „Na návrh člena spolku Sion MUDr. Gustava Brzoráda byla pro stavbu kostela vybrána a od Severozápadní dráhy 16. 12. 1895 za výhodnou cenu zakoupena parcela Na Spálence".[284]

Jeho pravnučka vzpomíná, že byl lidumil, který miloval přírodu a vozil si z dolomitů vzácnou květenu. [285] Malířka a spisovatelka Růžena Pokorná-Purkyňová, dcera malíře Karla Purkyně, vnučka Jana Evangelisty Purkyně zase vzpomíná: "Z Oseka jsme také zajížděli do Nymburka, do rodiny nádražního lékaře Brzoráda. Byl to milý, drobný pán s laskavým hlasem. Měl otce a dvě sestry... Otakar Theer po letech při milých svých návštěvách u nás hovoříval o tom, jaké to bylo u Brzorádů, v oněch dobách, kdy ještě nebyl na světě."[286]

Na parte čteme, že MUDr. Gustav Brzorád skonal 29. 12. 1914 zaopatřen sv. svátostmi jako zdravotní konsulent c. k. státních drah a městský lékař v Nymburce. Podepsán je Gustavův syn MUDr. Antonín Brzorád[287] , c. k. nadlékař a vrchní lékař c. k. státních drah.[288]

II.3.3. MUDr. Antonín „Gruntorád“ Brzorád (1876-1953)

MUDr. Antonín Brzorád (1876-1953) se narodil 20. 9. 1876 v Nymburce, v domě č. p. 243. Gymnázium studoval v Praze, stejně jako lékařství na české Karlo-Ferdinandově universitě.[289] „Pan MUDr. Antonín Brzorád, emer. první sekundář oddělení vnitřních nemoci prof. dra. Thomayera a emer. operační elev české chirurgické kliniky prof. dra. Maydla, zahájil po několikaletém působení ve všeobecné nemocnici v Praze všeobecnou praxi lékařskou v Nymburce.“[290]

S manželkou Zdeňkou (1885-1966), dcerou Josefa Kabáta, ředitele cukrovaru ve Velvarech se vzali 18. 2. 1905. Roku 1907 žili v Nymburce čp. 41-42; tehdy se jim narodila dcera Marie.[291] Jinde již čteme, že žili v upraveném rodném domě (č. p. 243) a Antonín zůstal přítelem a lékařem rodiny Tomáše Černého, o kterém bude později ještě řeč. Jméno několika generací majitelů domu, který hostil Boženu Němcovou, připomene dnes současníkům jméno parku, který vznikl z přilehlých zahrad a pozemků a dům dnes obklopuje – park Dr. Antonína Brzoráda. Na Zdeňku její vnučka vzpomíná takto: „Babička byla šaramantní, úžasná paní – měla krásnou duši, velmi jsem ji milovala. Její sestra Milka provdaná Poláková byla maminkou slavného profesora chirurgie Emericha Poláka, který působil jako přednosta chirurgie na Vinohradech, byl děkanem na lékařské fakultě na Vinohradech. Zajímavé je, že jezdil ke svému strýci do Nymburka na prázdniny, kontakt a vyjížďky s ním ovlivnily jeho rozhodnutí stát se lékařem. Babička často docházela do sirotčince, který finančně podporovala.“[292]

MUDr. Antonín Brzorád, nymburský lékař, postava Hrabalových Postřižin s manželkou.[293]

Roku 1908 nechal Antonín vystavět dům č. p. 252 (dnes roh Palackého třídy a Komenského ulice). „Autorem historizujícího činžovního domu na hranici historického jádra města byl pražský architekt Osvald Polívka, který krom toho v Nymburce projektoval též secesní vodárenskou věž či letní vilu svého tchána Dr. Tomáše Černého. MUDr. Antonín Brzorád nechal r. 1910 nad hlavním průčelí vytvořit štukový reliéf Příjezd Elišky Přemyslovny do Nymburka od pražského sochaře Karla Nováka. [294] Bylo to k 600. výročí slavné události, kdy princezna Eliška Přemyslovna uprchla v noci 28. 5. 1310 před intrikami Jindřicha Korutanského z pražského hradu a uchýlila se do Nymburka, města věrného jejímu otci Václavu II. i jí. Zde celý měsíc pobývala v bývalém středověkém domě U Černého orla na hlavním náměstí. - Částečně litý a zčásti modelovaný reliéf ztvárňuje Elišku sedící na koni v prostém šatě s družinou rytířů pána z Vartemberka i dvěma služkami, jež ji doprovází, u jejich nohou je klanící se purkmistr. Scéna je v historizujícím realistickém pojetí se secesními prvky.[295]

Nymburk č. p. 252, roh Palackého a Komenského[296]

Plastika Karla Nováka na domě č. p. 252, stav 2017[297]

Antonín byl význačným předsedou nymburského sportovního klubu Polaban, kterému např. daroval i pozemek na fotbalové hřiště. „… Letitý sen lékárníka Poláka se naplnil 18. srpna 1909. Na ustavující schůzi (nymburského) sportovního klubu v restauraci „U Matějků“ (dnešní Dělnický dům) byly schváleny závazné stanovy a ponechán název Polaban. Při svém ustavení měl 42 členů. … Předsedou byl v nepřítomnosti 28 hlasy zvolen MUDr. Antonín Brzorád, pobývající v té době jako hulán na vojenském cvičení ve Vysokém Mýtě. Čas ukázal, že to byla šťastná volba. Známý lékař stál v čele klubu téměř tři desetiletí. Pomáhal při jeho znovuzrození a koncem svého funkčního období s ním prožíval i období značného rozmachu. … Na lednové (1910) valné hromadě vyzvedl předseda dr. Brzorád úsilí výboru, kterému se v rekordně krátkém čase podařilo zformovat hráčský kolektiv a zároveň ocenil i úvodní herní výsledky. Neopomněl také poděkovat městské radě za pomoc při výběru nového hřiště. Dobré slovo vyslechli za dobrou popularizaci nymburského fotbalu i páni od pera. S potěšením mohl rovněž konstatovat, že do ochozů přichází stále více diváků. …1911 Předsedou klubu byl znovu zvolen MUDr. Brzorád. … 1920 V říjnu došlo v historii Polabanu k významné události. Předseda klubu MUDr. Antonín Brzorád daroval fotbalistům do užívání vlastní pozemek za plynárnou. Výbor fotbalového odboru, v čele s Františkem Jochem vyzval naléhavě členstvo a všechny příznivce k urychlené přeměně měkké oranice v pevné hřiště. … 1928 byl podán návrh, aby dr. Brzorád byl jmenován čestným předsedou klubu. 1935 Před zahajovacím výkopem prvního divizního zápasu s Petřínem Plzeň panovala na hřišti v neděli 18. srpna slavnostní nálada, umocněná projevy starosty města Fialy[298] a předsedy klubu MUDr. Brzoráda. … Zásluhy dlouholetého předsedy klubu MUDr. Brzoráda byly při jeho šedesátých narozeninách oceněny pojmenováním hřiště ze plynárnou na Stadión dr. Brzoráda. K tomuto slavnostnímu aktu došlo v rámci klubových oslav. … 1939 Na červencové slavnostní schůzi byla oceněna třicetiletá nepřetržitá práce předsedy klubu MUDr. Antonína Brzoráda předáním diplomu a čestného svazového odznaku zdobeného českými granáty. … 1940 Pražané byli velmi srdečně přivítáni, předseda Polabana MUDr. Brzorád připomněl, že slouží ke cti nymburskému klubu, když v tak slavném mužstvu působí bývalý domácí hráč Věchet. Hosté se revanšovali komplimentem, že zanedlouho budou jezdit do Nymburka k ligovým zápasům.“[299]

Po vypuknutí světové války v roce 1914, byl zřízen ve vojenském táboře v Milovicích zajatecký lágr a zajatecká ošetřovna. Vedoucím lékařem byl MUDr. Antonín Brzorád z Nymburka a po něm MUDr. František Tichý. V celém zařízení bylo hlídáno 18 000 - 20 000 zajatců, ale po velkých ofenzivách se jich zde nacházelo až 48 000. [300]

V městě Nymburce byl založen spolek zahrádkářů a ovocnářů, kterému předsedal Dr. Antonín Brzorád. Spolek měl tehdy necelých 20 členů, převážně se však jednalo o majitele rodinných domů se svojí zahradou. On sám měl na svém pozemku desítky ovocných a okrasných stromů a za tím účelem měl i svého zahradníka ubytovaného společně s rodinami štolby a řidiče svého osobního vozu. Byty byly podél dnešního chodníku v Poděbradské ulici od rod. domu. Celá zahrada měla výměr cca 4 hektary pozemku na jedné straně až ke statku p. Janka a na druhé dnes Smetanovy ulice až k Husově sboru. To bylo v roce 1915.[301]

Dr. Antonín Brzorád byl v letech 1934-1948 také předsedou správní rady nymburského pivovaru, kde působil od roku 1919[302] také František Hrabal („Francin“), otčím Bohumila Hrabala.[303] Malý Bohumil prostředí nymburského pivovaru důkladně poznal a do své knihy Postřižiny přivedl řadu skutečných postav. To, že Dr. Gruntorád - podle knihy ctitel Hrabalovy maminky Maryšky - byl ve skutečnosti MUDr. Antonín Brzorád potvrzuje jeho vnučka Jana Bernáthová: „Dědeček je vskutku Gruntorád. Pan Hrabal požádal mou maminku, aby se v knížce o něm zmínil a po domluvě se změnilo jméno Brzorád na Gruntorád“.[304] Olga Micková, další žena v životě Bohumila Hrabala, která dobyla jeho srdce, v dopise Bohumilu Hrabalovi z roku 1981 „…Jinak Tvé Postřižiny jsem proplakala ve vzpomínkách na Vaše, strýce Pepina a p. Dr. Brzoráda, který mi pomohl, abych uviděla světlo světa a podívala se do světa.“[305]

MUDr. Antonín Brzorád, nymburský lékař, postava Hrabalových Postřižin.[306]

Jeho vnučka na něj vzpomíná takto: „Antonín Brzorád (dědeček) byl obětavý lékař, pracoval ve dne v noci, pamatuji se, jak zvonili v noci u vrat pacienti, kočí pan Staškevič zapřahal bryčku s koníkem, dědeček odjížděl k pacientovi do vesnice. V zimě jezdil na saních - pro mne úžasné zážitky, jezdila jsem často s ním. Každou neděli jezdil na mši sv. do kostela sv. Jiljí v uzavřeném kočáře. Rád zašel občas mezi lid do hospůdky k Fidrmucům. Byl přísný, ale laskavý dědeček. Chodíval na hony, v rodném domě v Boleslavské ulici žili 2 lovečtí pejsci. V rodném domě byla tzv. parádní zahrada, kde jsem i já obdivovala úžasné květiny a stromy. Vedle parádní zahrady byl velký sad, o který se staral pan Socha. Do Nymburka jsem jezdila pravidelně s rodiči z Prahy v neděli na oběd, dále na prázdniny“. [307]

Karikatura Dr. Antonína Brzoráda od Hanuše Bohmana.[308]

„V minulém zastavení na hřbitově u sv. Jiří jsme zmínili osud některých nymburských rodin a jejich ostatků v souvislosti s likvidací hřbitova. Podařilo se nám zjistit, že ne všechny ostatky „nenávratně zmizely“. … Podobně byly uloženy v letech 1967 – 9 i exhumované ostatky dalších nymburských rodin – Červinků, Krajských, Černých, Huňků a také Brzorádů, vč. MUDr. Antonína Brzoráda – hrob č. 1618 – 1619/IV.“[309] V hrobě jsou pochovány i obě dcery Marie Pohorecká (1907-1984) a Jana Hanzalová (1917-1998.

Dcera Marie (1907-1984) se vdala za Josefa Kyselu „technického úředníka a spolumajitele fy Bři Čížkové nást. velkostatkář, člen Autoklubu RČS., Lawn Tennis dubu, Letná. Praha II., Truhlářská 18 n., tel. 222-52. — Eventuální pobyt: Lazany-Defurovy.“[310] Spolu měli syna Jiřího.[311] Dcera Jana (1917-1998) se vdala za MUDr. Hanzala, lékaře v Praze.

II.4. Kateřina Černá roz. Brzorádová (1771-1831)

Roku 1771 se v Nymburce narodila Kateřina Brzorádová (1771-1831), později Černá. Právě ona si totiž roku 1798 vzala Tomáše (II.) Michala Černého (1760-1836) z Nymburka, magistrátního kancelistu a měšťana.[312] Dodnes se zachovala její svatební šněrovačka a střevíce.[313] Jeho pozdější zeť Jan Dlabač zanechal tuto jeho charakteristiku: ''Dovoluji si památce zdejšího měšťana a radního pana Tomáše Černého několik slov věnovati. Tento muž, ze staré rodiny městské pošlý, již r. 1788 za právního sluhu ustanoven jest. Brzo na to stana se kancelistou a později radním a prozatímním purkmistrem až do roku 1832 u magistrátu činným byl. Známost maje všech okolností, jsa obratný, výmluvný a maje mnoho statků, aby neodvisle, důstojně živ byl, zmáhající se a všecko udusující byrokracii se protivil a na osudy našeho města v tehdejších dobách největší moc měl. Byl charakteru šlechetného a ne úhonného a oběť mnohou pro dobro našeho města přinesl. Zemřel 22. února 1836. Pokoj a čest buď jeho popeli.“ Pohřben byl u sv. Jiří a když byl chystán hrob pro jeho syna roku 1857, otevřeli i rakev Tomáše Černého a našli jeho pozůstatky. Na lebce ještě byly bílé vlasy a kostra oděna v modrém fraku se žlutými knoflíky. Styky rodiny Kateřiny Černé rozené Brzorádové i rodiny jejich dcery Marie Dlabačové rozené Černé s Brzorády na Lochkově byly velmi časté, často tam jezdívali.[314]

Děti byly 4: Filip (*1799); Kateřina Ludmila (1803-1888) Fleishmanová; Marie Kateřina (1801–1850) provdaná Dlabačová a Jan (1808-1857). Obě sestry Katy i Marie vášnivě četly Schillerovy básně.[315]

Filip (*1799) dle synovce Tomáše prý povahy „velmi náruživé, a prudké, mluvil podrážděně a klel jak dragoun,“ měl vášnivě rád honitbu a roku 1823 měl již 2300 fl. víd. čísla platu a s manželkou Adletou Windovou, „rozšafnou ač bývalou herečkou“, která se těšila v Nymburce veliké vážnosti, měli děti Kateřinu a „syna Jana nezdaru“ Filip byl geometr u Štýrského Hradce, který se ale vrátil domů bez jmění, prý „jen s kufrem 22 párů bílých rukavic.“ Obdržel od otce dvůr na valech vedle nynější nemocnice, nejlepší vůbec podíl z dětí a k tomu si prý „přiměřil“ nejlepší pozemky. Dvoru, kde bydlel se říkalo U Filípka Černého. U jeho bratra se říkalo „U Žanečka Černého“. [316]

Kateřina Ludmila (1803-1888) provdaná za magistrátního radu Jana Fleischmana původem ze Sadské čp. 5, po 1826 u soudu v Klatovech, jejich dcera Bábi patrně brzy umírá, prasynovec Vratislav ji vzpomíná jako bělovlasou, slepou již stařenu sedící ve velkém křesle rohového pokoje v domě na náměstí. Zemřela roku 1888 a zůstavila nadace pro studenty nymburské „českého smýšlení“, pro kterouž větu dlouho se nadační úřad zdráhal je potvrditi. [317]

Marie Kateřina (1801-1850)[318] se roku 1837[319] provdala za MUDr. Jana Dlabače (1809-1873)[320], významnou osobnost českého intelektuálního života a blízkého přítele Boženy Němcové. (Byl synem mistra řeznického a měšťana nymburského Jana Dlabače (1788-1849) a jeho manželky Anny rozené de Giorgi (1789-1855), dcera Jana d. G. narozeného v Pavii, který se v Nymburce usadil.[321] Jako jednoletý očkován kravskými neštovicemi.[322]) 21.8.1862 u Dlabačů bydlel při nymburském koncertě Bedřicha Smetany kníže Taxis s kněžnou.[323] Jejich dcera Kateřina (1843–1919), se stala manželkou univ. profesora a archiváře města Prahy, historika PhDr. Josefa Emlera (1836–1899), heslo na WIKI a syn Jan Dlabač (1838–1900)[324], statkář a starosta v Nymburce[325] se oženil s Albínou (1842–1899)[326], dcerou MUDr. Mikuláš Miksche (1799-1874), heslo na WIKI. Starší sestra Albíny, Anna Lauermannová-Mikšová (1852-1932), heslo na WIKI, provdaná za vnuka Josefa Jungmanna, byla hostitelkou významného pražského salonu. Památkově chráněné náhrobky MUDr. Mikoláše Miksche a rodiny Dlabačových (od J.V. Myslbeka) a Med. Dr. Jana Dlabače ze zrušeného hřbitova byly umístěny ve dvoře starého nymburského děkanství.[327]

Syn Jan Černý (1808-1857), navštěvoval novoměstské piaristické gymnázium v Praze a byl vždy premiantem – prvním, mezi prvními třemi,[328] získával i prémie – Ciceronovy spisy - mezi 139 žáky.[329] Roku 1825, kdy se učil hře na flétnu, získal i státní stipendium. Za studií v Praze bydlel dva roky ve stejném bytě se svým bratrancem Antonínem Brzorádem, dle jehož písemného svědectví „byl v mládí velmi prchlivý, věděl se ale v pozdějších létech tak opanovat , že se bratranci jeho divili, že se nerozčiluje. Jan vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově Univerzitě Praze a s hodností zkoušeného kandidáta práv, v letech 1831-1832 konal praxi na magistrátu v Klatovech, kam odešel po matčině smrti. Propukla tehdy v Klatovech cholera, kterou se nakazila i Janova sestra Katy. Ač původně určen za juristu, částečně s ohledem na své zdraví, částečně pro rodinné poměry převzal otcovo hospodářství. Roku 1844 vyprávěl Jan Černý na pohřbu se smíchem Vilémovi Brzorádovi příhodu, kterak dostal od svého čtyřletého syna Tomáše poučení. Pokáral ho pro cosi a při tom se rozzlobil a Tomášek mu odsekl odposlouchanou průpovídkou „Hněv a zlost – v srdci ošklivost“. S otcem a sestrami Marií a Kateřinou si Jan psal německy. Listy mezi Nymburkem a Prahou za studií převážela „nymburská poslice“, jezdící s formany. Přinášela i prádlo, peníze v „bankocedulích“, či „tvrdých tolarech“ a holuby z vlastního chovu. Roku 1821 nalézáme výzvu, aby se vrátil na prázdniny se svými bratranci Antonínem a Filipem Brzorády. Ten rok byl Jan těžce nemocen a léčil ho Dr. Czermak, otec malíře Čermáka, kterému se platilo 3 fl za vizitu. Jan musel v Praze též obstarávat sázky do „lutrie“, pro svého, což byla jeho záliba vedle starožitností, kvůli čemuž byl Jan v Praze „praenumírován na jakýsi list Die Antiquikitäten.“ Jan Černý byl ze všech bratranců nejupřímnějším Čechem a milovníkem literatury zvláště české. Roku 1848 byl setníkem nymburské Národní Gardy a zůstal ve styku se svým strýcem lochkovským Josefem Brzorádem, kterého škádlil dopisy v češtině. Byl slabé postavy, dlouhá léta trpěl ztvrdlostí sleziny, nosil dlouhé vlasy a byl vážné, k rozjímání náchylné, ušlechtilé a v ohledu vlasteneckém velmi vyvinuté povahy. Zemřel na otravu krve ve 49 letech. O jeho smrti píše v dopise z 5. 12. 1857 svému muži Božena Němcová: „Škoda takového muže.“[330] Náhrobek byl pořízen od pražského sochaře Hergesella za 120 zl. Nápis zněl „V srdci lásku, myslí pravdu pěstil, životem se ke šlechetenství nesl.“ S manželkou Marií rozenou Mašinovou z Nymburka[331], „jednoduchou, skromnou, mnohým utrpením zaraženou“, měli jen dvě děti: Tomáše a Marii provdanou za koncipistu finančního úřadu Jana Šámala, rodáka mladoboleslavského a dle Tomáše Černého (1840-1909): „veselých nápadů a dobrého srdce“.[332]

Jejich syna JUDr. Tomáše Černého (1840-1909)[333], heslo na WIKI, advokáta a pražského primátora již Ottův slovník představuje jako “vynikajícího právníka českého, spoluzakladatele pražského Sokola, Zemské banky, v letech 1882-85 starosta pražský.” Od roku 1849 studuje v Praze akademické gymnázium a žije u svého strýce místodržitelského rady a loajálního úředníka rytíře Plačka, jehož choť byla rozená Mašínová. [334] Mezi učením tráví čas procházkami například na Lochkov k Brzorádům (zmiňuje roku 1856), či do společnosti u Weitenweberových, či Dr. Amerlinga. Po gymnasiu prosil otce o radu, v čem by dosáhl nejvíce spokojenosti a odpověď zněla: „V dostatečnosti skromných potřeb, v radostném a věrném plnění povinností. Abys to mohl, vol si to, co ti milo.“ Zahořel pro filologii a obdržel od otce LIBERAM PRACTICAM.[335] Největší převrat v jeho smýšlení a odvrat od víry u něj v sedmnácti letech po smrti otce způsobila četba knihy Kraft und Stoff německého představitele vědeckého materialismu Ludwiga Büchnera.[336] Tomáš se oženil s Marií Horáčkovou (1848-1930), sestrou manželky spisovatele Vítězslava Hálka (1835-1874). Jejich syn JUDr. Vratislav Černý (1871-1933) byl právník, politik a publicista, heslo na WIKI, dcera Jelena Marie Černá (*1875) se vdala za ing. arch. Osvalda Polívku (1859-1931), který vedle spoluautorství pražského Obecního domu, projektoval i letní vilu pro svého tchána dr. Černého[337], či dům Antonína Brzoráda.

Právě obsažný fond Tomáše Černého (1840-1909), uložený v Archivu Národního Muzea, obsahuje rodopisný materiál, pozůstalý po rodinách Filipa Brzoráda z Nymburka a jeho syna, lochkovského Josefa Brzoráda. Jedná se nejen o korespondenci a opisy křestních listů, ale i o rodokmen, rodovou kroniku, zápisník, ze kterého budeme později citovat, knihu dobových postřehů popisující společnost 19. století a jiné.

II.5. Josef Calasanz Brzorád (1777-1857), státní rada, majitel statku Lochkov

Josef Brzorád (1777-1857) se narodil jako nejmladší 2. 10. 1777 v Nymburce. Pokřtěn byl svým strýcem P. Filipem Sebaldem Všetečkou, SchP, (1747-1788), piaristickým knězem, který jinak vyučoval na piaristických gymnáziích v Čechách.[338] O pateru Filipovi Sebaldu Wscheteczkovi mluví s velikou úctou jeho žák, rektor pražské univerzity, Dr. Held.[339] Vysvětluje se tím i volba křestního jména Josef Kalasánský, který pak Josef Calasanz Brzorád využíval.[340] Svatý Josef Kalasanský - Joseph Calasanz (1557-1648) byl španělský pedagog a současník Jana Amose Komenského, se kterým ho lze právě jako reformátora školství 1. poloviny 17. století významem měřit. Byl velmi zbožný a vzdělaný kněz, který kvůli péči o školy založil řád Piaristů působící i u nás dodnes.[341] Nepřekvapí tedy, že stejně jako bratři, Josef C. Brzorád odbyl gymnasiální studia roku 1793 v Praze u Piaristů[342]. Byl zde tedy roku 1792, kdy Josef Jungmann byl tamtéž v tercii. Filosofii (1794-6) a práva (1797-1800) studoval také v Praze, stejně jako bratři JUDr. Jan a JUDr. Vojtěch. „Vykonal zkoušky appelatorní (pro “Aichbeamt”) a pro politickou službu – dnes by se řeklo státní zkoušky – v Praze (1801-2). Praktikoval rok u státního úřadu (Regierung)- c. k. gubernia - v Krakově. Byl pak magistrátním (soudním) auscultantem až do roku 1804 v Praze (Roku 1805 je ve Schematismu uveden v Týnské ulici v Praze u svého bratra Jana.), substituierovaným rádním (rada magistrátu – „Magistratsrat“[343]) v Kutné Hoře[344] (1804-1806) i v Mladé Boleslavi (1806-9) , kteréhožto roku jeho otec koupiv panský statek Lochkov u Prahy jemu týž odevzdal (Vilém jinde píše „Pro churavost se roku 1808 služby vzdal a uchýlil se na Lochkov.“), který pak držel až do své smrti, na kterémž zastával soudcovství až do roku 1839 a na kterémž osobně hospodařil do roku 1853 odevzdav onoho justiciárství níže psanému (syn Vilém- pozn. aut.) hospodaření toho roku co pachtýři nejstaršímu jeho sinovi Karlovi.“[345]

Josef Brzorád 1777-1857 (archiv J. Brzoráda)

Korespondence 1807-1811

V lednu roku 2012 prostudovala Else Fritschl část korespondence Josefa Brzoráda, jeho otce, tchána a tchýně Delorme a bratrů z fondu Černý Archivu Národního Muzea.[346] Dozvídáme se tak několik nových podrobností z doby koupě Lochkova a seznámení Josefa Brzoráda s Annou Delorme. Dopisy, které psal Josef svému otci byly česky. Odpovědi mu často psal švagr Tomáš Černý a to již německy, stejně jako např. dopisy od Josefova bratra Adalberta.

Jejich němčina se trochu liší od jazyka Anny Delorme, která patrně pro nedostatek formálního užívání jazyka píše své řádky tak, jak jí asi připadly na mysl. Neužívá interpunkce – nejen čárek a teček, ale ani velkých písmen pro dělení vět – a takto přechází volně z nejrůznějších témat praktických k romantickým a zpět. Co se krasopisu týče, mají dopisy od Ferdinanda Delorme a jeho manželky tu zvláštnost, že písmena ve slovech nejsou navzájem propojena. Jejich dcera již písmena propojovat začala. Všichni užívají ve své komunikaci němčiny, Ferdinand občas užije francouzského výrazu.

16. 2. 1807 píše Adalbert Brzorad německy svému bratrovi Josefovi po prodeji nymburského mlýna - v odpovědi na jeho dopis -, že je překvapen - nevěděl, že to půjde tak lehce. Doufá, že otec je teď zbaven starostí a může užít klidu potřebného pro svůj věk. Cena byla prý dobrá. „Možná by někdo řekl, že je to moc drahé. Kupec ale byl spokojen.“ Někteří z rodiny se k Josefovi nezachovali pěkně. Je překvapen – nevěděl, že taková věc by se mohla stát v jejich rodině - že by tu byla hrabivost, chamtivost. Jejich rodiče byli tak spravedliví a vždy se snažili nenadržovat nikomu a nikoho neprotežovat. „Řekni mi upřímně, kdo byl tak neskromný a hloupý, aby při takové příležitosti odhalil svůj skutečný charakter?“ Co se týče peněz z prodeje – co dělá otec je dobré, protože Josef dostává svůj díl první - ostatní (5 lidí „interesanten“) po splátkách. „Jsem spokojen.“ Josef se má zatím postarat (dobře investovat) o Adalbertův podíl.[347]

9. 4. 1807 Josef Brzorád píše Tomášovi Černému do Nymburka o prodeji mlýna v Nymburce a o koupi nového statku. Statků bylo na prodej více - „Gut Loyowitz“[348] se líbil, ale byl prodán – škoda. Myslí ale, že taková věc ač špatná, byla mu seslána Bohem. Až otec pojede do Prahy, měl by se podívat na statek - Gut „Tresning“. „Jestli myslí, že to stojí zato, já jsem již spokojen.“ Ještě dodává P.S., že se doslechl u stolu, kde jedl o dražbě statku „Stalsko“. Soukromník ze Saska ho koupil v dražbě za 128.000 zlatých. Mezi licitátory byla však trestuhodná (sträflich) dohoda – zaplatil jim každému 1000 zl. „Těžko říci, zda tato dražba je potom vůbec platná!“[349]

23. 12. 1808 začíná dopis Josefovi Brzorádovi od jakéhosi p. Lipkowenz slibně: „Hochedlegeboren Herr von Brzorad …“ Brzorád slíbil (zřejmě v rámci jednání o odkoupení Lochkova) Ariolimu bažanty. Dostal pak dopis od p. Lipkowenz, že dohoda již je platná, a že má tedy bažanty poslat, jinak bude litovat, až budou koupeny jinde a účet jemu předložen k proplacení.

Potom se objevují první dopisy od Delormových z Portheimky. Píší střídavě Maria Anna Delorme rozená Schell (podepisuje se však buď jen Delorme, či Anna Delorme) a Ferdinand. První kontakty Josefa a Delormových se, zdá se, seběhly kolem posílání obilí, soli, ovoce, zeleniny, atd. mezi Lochkovem a Smíchovem.

1809 (asi září) jde na Lochkov první dopis a Anna Delorme roz. Schell[350] v něm děkuje za zeleninu a ovoce a říká si o vejce. Oslovení bylo patrně jen z odposlechu a tedy chybné: „Werther Herr von Persorád“ (ctěný pan) Podepsána A. Delorme.

O měsíc později jsou pozváni na Lochkov setkat se s otcem Josefa Filipem. Anna Delorme roz. Schell odpovídá, že to není jednoduché, protože se mají setkat ve všední den, kdy je Ferdinand Delorme zaměstnán, ale je třeba udělat vše, aby se s panem otcem (to jest Filipem) setkali. Může-li, má prý poslat své koně – oni mají se svými problém.

16. 1. 1810 Tomáš Černý píše z Nymburka Josefovi Brzorádovi na Lochkov, že Filip nemůže odpovědět, protože musel běžet, protože někde mají problém s vodou – voda nebyla čistá.

Patrně Anna Brzorádová roz. Delorme, nebo její matka[351]

17. 1. 1810 píše Anna Delorme roz. Schell ze Smíchova na Lochkov, že děkuje za dárek a doufá, že je Josef zase navštíví, a že dcera děkuje za knihy, které Josef B poslal. Přečte si je s potěšením.

Na druhé straně dopisu píše Ferdinand Delorme (vždy začíná – navzdory společenskému úzu své věty v korespondenci- „Ich“) a žádá o dělníky z Lochkova, aby pracovali na jeho zahradě. Dostanou 30 grošů za den. Užil by pro fabriku též 2-3 „Mädgens“ - děvčata, která by pracovala v teple a dostávala 7-8 grošů. Pokud jsou takové „Subjecte“ na Lochkově, byl by za ně rád co nejdříve.

1810 v dubnu píše Ferdinand Josefovi o problémech s jedním z dělníků. Děkuje nejprve za máslo, zve Josefa na „Suppe“ (polévka) – pokud nemá v neděli nic lepšího na práci. Lidé na mlácení obilí z Lochkova prý dorazili. „Radomicky“ – dělník z Lochkova však šel na Smíchově pracovat pro Žida. „Když jsem se toto dozvěděl, šel jsem na policii. Policisté ho však zapřeli, že by tam byl. Radomický a Žid provedli něco nekalého (Unrat). On se k nám vrátil spát do stáje (Stall). Předal jsem ho policii další den k potrestání. … Očekávám Vás v neděli.“

1810 v září Anna Delorme roz. Schell chce obilí – má „Verlegenheit“ - nesnáz sehnat 19 (jakési míry) obilí. Zda-li by Josef neposlal, či ve Slivenci pro ni toto nekoupil. Podepisuje se „Anna Delorme“.

1810 na svatého Václava (28.9.?) Anna Delorme roz. Schell děkuje za vejce a kroupy. Mladé „Frischlinge“ – letošáky (mládě černé zvěře – nejspíš divočáka) jí prý nabídl, ale ona chce, aby s nimi počkal, že na ně nemá místo. Je ráda, že „Hofdecernamt“ (oddělení dvorní úřadu ve Vídni) nabídlo jeho bratrovi místo primátora, protože tak bude Josefovi blíže.

Ferdinand v dalším dopise prosí o pomoc s mletím atd a připojuje vtipně, že Josef vidí, že je-li člověk „complaisant“ přívětivý, každý ho pak využívá …

27. 11. 1810 z Prahy Smíchova na Lochkov: „Je mi potěšením, že jste nabídl umlít obilí. Hned jak seženu slíbenou sůl, pošlu ji - pokud možno dnes. … To, co si přejete, jsem vyrozuměla z Vašeho chování, ne z toho co píšete. Hádám, že jste dceři neporozuměl zcela. Budete-li se více stýkat vztah se vytvoří. Ze své zkušenosti vím, že taková děvčata Mädgen (Mädchen) nikdy neříkají ANO napoprvé. Nanny nemá žádné zkušenosti. Možná budete-li vytrvalý, nebude s Vámi zacházeno jako s „Morast Veilchen“ (fialky v bahně/marastu). Zádrhel může být, že se domníváte, že se ucházíte o subjekt bohatý. Jinak byste se dle dobrého německého mravu nejprve obrátil na otce, který však není bohatý vůbec. A dcera není bohatá též. A ani ze strany rodičů nezbohatne. A tak se vaše přání nesplní, protože vaše žena nemá žádné peníze, což vám mohu říci rovnou. Vaše oddaná přítelkyně Delorme“

Dále se navštěvují.

Anna Brzorád roz. Delorme [352]

pečeť Delorme[353]

Pečeť, kterou užíval Josef Brzorád (1777-1857) [354]

11. 12. 1810 na Lochkov posílá sůl a pytle na mouku, těší se na setkání – na Suppe - „Váš přítel Delorme“

22. 12. 1810 Anna Delorme rozená Schell píše na Lochkov: „Je čas, abyste řekl „Wörtchen“ - slovíčko, protože někteří říkají, že jste již mrtev.“ Děkují za dobré ořechy a louskáček. Dcera, že mu poděkuje, až bude mít možnost ho vidět, což doufá, že bude zítra. „Přijďte brzy, protože jíme ve 4 hodiny. Počítejte s tím, že během svátků nebudete moci odejít. Díky za buřty, žito, hrách a čočku, které jsme dostali.“

23. 12. 1810 Ferdinand píše: „Nejlépe sedněte na koně, nebo do kočáru a přijďte na polévku. Budu doma od 12 a můžeme dlouze pohovořit.“

Z dalších dopisů uložených ve fondu Černý Archivu Národního Muzea vyplývá, že Anna Delorme, později Brzorád, si před svatbou půjčovala od Josefa Brzoráda knihy z lochkovské knihovny. Mezi autory zazní jméno Ewald, dalšími tituly jsou např. Bagatellen, či Cesta do Paříže. Dopisy, které si Josef s Annou vyměňovali nosila z Lochkova na Smíchov děvečka s mlékem. V jednom z dopisů jsou zmíněny přípravy na návštěvu Josefova otce, Filipa Brzoráda z Nymburka. Když chtěla Anna svému budoucímu tchánovi Filipovi Brzorádovi do Nymburka napsat dopis, napsala si nejprve pečlivý koncept.

Také Josef si psal nejprve nanečisto. Zvláště zaujal jeden z jeho dvou konceptů velmi vemlouvavého dopisu, ve kterém se snaží představit se Therese Weisenberger, starší sestře Anny Delorme tehdy již provdané za bohatého obchodníka Kašpara Weisenbergera ve Vídni. Neznáme ani přesnou dataci, ani nevíme, který z konceptů případně Therese nakonec četla. Její vstřícná odpověď je nicméně datována ve Vídni 16.4.1811 a na Lochkov dorazila 21. 4. 1811. Trvalo to tedy 5 dní. V německém konceptu čteme věty ve smyslu:

„Život je na dlouhé komplimenty krátký, pročež je odkládám a představím se bez jejich pomoci. … když Vám řeknu, jak jsem šťasten, že jsem našel svého životního druha. Nyní se mi vyplní mé přání … Je to požehnání štědrého Otce všech, že mohu být s Vámi spřízněn. A tak si přeji, aby tento svazek nebyl jen dle občanského zákona, ale aby byl opravdovým přátelstvím a náklonností. Budu o to usilovat vší svou mocí. Ale do doby, než budu mít příležitost prokázat, že to co jsem řekl je skutečností, prosím Vás o Vaši přízeň. … Váš nejponíženější služebník.“

Následuje nanejvýš zajímavý dovětek o tom jak vyslovit jméno „Brzorád“. Doplňme ještě závěrem, že – nejen pro rodopisce - se zde jedná o poměrně vzácný jev. Z tohoto více než 200 let starého textu se totiž nedozvídáme jen fakta a podobu psaného jazyka. Tentokrát totiž řeč, kterou pro nás v té době nemohl nahrávkou nikdo zachytit, zazněla:

„Poté co jsem se Vám představil prosím, abyste mne doporučila svému manželovi jako někoho, kdo usiluje o jeho přátelství. Slyšel jsem, že je pro něj velmi těžké vysloviti mé nečeské (nicht böhmischen[355]) jméno. Nemohu tedy jinak, a abych mu to ulehčil, zmíním tuhle zvláštnost českého jazyka, ve které není neobvyklé, že souhlásky R a L jsou užity namísto samohlásek, čehož je mé jméno důkazem. Prosím proto uctivě Vašeho pana chotě, aby první dvě písmena mého příjmení “Br” užil jako jednu slabiku – trochu - jako má ve zvyku ten, kdo krotí koně, když zadržuje bujného oře. A pak následující “Z” aby nechal znít jako francouzské Ç[356] k následujícímu O. Myslím, že už mu správná výslovnost mého jména, nebude činit obtíže.“

Originál zní:

Nachdem ich mich auf diese Art bei Ihnen eingeführt habe, bitte ich nun auch, mich bei Ihrem schätzbaren Gemahl auf das Beste zu empfehlen und als einen Mann vorzustellen, dem daran gelegen ist, sich seine Freundschaft zu erwerben. Da ich vernommen, daß es ihm schwerfallen soll, meinen nicht böhmischen Namen auszusprechen, so kann ich nicht umhin, zu seiner Erleichterung die Eigenheit der böhmischen Sprache hier berühren, in welcher es nicht ungewöhn lich ist, daß der Mitlaute r und 1 die Stelle der Selbstlaute vertreten wovon sogleich mein Zuname ein Beispiel abgeben kann. Ich bitte daher den Herrn Gemahl , die ersten zwei Buchstaben meines Zunamens Br als eine Silbe auszusprechen versuchen zu wollen - ungefähr - wie die Pferdebändiger in Gewohnheit haben ,um ihre mutigen Rösser in Ruhe zuerhalten und dann das darauffolgende z wie das französische Ç zu dem o klingen zu lassen. Ich bin verführet, daß es ihm nicht halb so viel Mühe verursachen wird, diesen Namen ganz korrekt zu lesen.[357]

11. 6. 1811 se „Josef Brzorád, majitel statku Lochkov“ ve svých 34 letech oženil ve smíchovském kostele se šestnáctitiletou „Annou Delorme, katoličkou“. Za svědky šli jeho bratr JUDr. Jan Brzorád a švagr Kaspar Weissenberger, obchodník. Z objemné korespondence snoubenců[358] vyjímáme jako ukázku dopis z 8. 6. 1811 z Lochkova. Na pečetích Josefových dopisů stojí v erbu „JB“ na pozadí rozličného zemědělského náčiní. V části knihy Familie Delorme naleznete dopis od snoubenky “Nanny” stejného data a také její vyobrazení. Brzorád - jak se podepsal - užívá oslovení “Liebste Nina”.

Dopis Josefa Brzoráda Anně Delorme z 8.6.1811[359]

28. 3. 1812 se narodila dcera Philipina Anna Theresia Brzorád, která se po smrti matky starala o své sourozence a posléze jako svobodná i o jejich děti. Narodila se na Smíchově v čísle 80, křtěna u sv. Filipa a Jakuba. Otec udán jako Josef Brzorád, Svobodný Pán na Lochkově. Za kmotry šli Anna a Ferdinand Delorme a Caspar a Teresia Weisenberger.

Roku 1813 se opět na Smíchově v domě č. 80 narodil Karel Brzorád (1813-1871) křtěný jako Carl, Ferdinand, Johann, Caspar. Otec byl matrikářem zapsán jako „Urozený Pan Josef Brzorád Svobodný Pan na Lochkově“ a matka jako „urozená Paní Anna rozená Delorme“. Kmotry byli děda „Ferdinand Delorme, Kaufmann, strýc „Johann Brzorád, J.u.D“. a strýc „Caspar Wewissenberger, Kaufmann.“ Karel byl následníkem rodu na Lochkově a jeho rodina byla velmi početná.

Lochkov - rozmazaný akvarel od A. Erbena z cca. 1850 překreslený majitelkou E. Fritschl

V roce 1814 se Josef Brzorád stává vlastníkem lochkovského alodiálního statku a ve schematismech bývá pak zároveň uváděn jako “Justiziär”.[360] Justiciár byl právník zkoušený z věd politických, jenž sám řídil agendu těžších případů právních. Za justiciára vybírali si direktoři panství některého pražského advokáta nebo měli justiciára do spolku s jinou vrchností.[361] Co se statku týče, víme již, že Josefův otec kvůli nedostatku dřeva a půdy přikoupil i uhelný důl a dvě louky na Smíchově[362] – najdeme je ve stabilním katastru z roku 1840 přímo proti Vyšehradu.[363] V 19. století byl pak panský dům č. p. 1 ve dvoře přestavěn na skromný zámeček. Budova obdélníkového půdorysu se středním rizalitem v průčelí a věžičkou a měla také vlastní kapli.

„V Lochkově jest (text je z roku 1909 – pozn JS) v zámečku kaplička sv. Anny z XVIII. stol., v níž konávaly se služby Boží každou třetí neděli; odtud také v jeden z prosebných dnů vycházelo procesí do polí. Nyní jest to část soukromého bytu majitele velkostatku, neveliká místnost v rozměru 3 m2 a výšky 3 m, na zevnějšku nijak neoznačená. Oltářík barokní; na něm obraz: P. Maria podává Ježíška do rozpjatých rukou sv. Anny; v pozadí sv. Joachim, nad nimi Duch svatý v podobě holubice." Po stranách sochy sv. Václav a sv. Jan Nep. Služby Boží se tu již od dávných let nekonají.[364] O kapli ale čteme ještě ve vzpomínkách Anny Brzorád, že „Ve velkém sále se otevřely tapetové dveře, aby se člověk dostal do kaple, která byla ve výčnělku zámku, a kde bylo místo jen pro oltář, kněze, ministranty a velký „Todte-Denkbilder“ se svícemi tlustými jako paže, které ten den hořely, když byla za zemřelé čtena mše.“

Na Lochkově se vedl velmi bohatý, patriarchální život a shromažďovala se tam celá rodina. Josef se jako nejmladší ve své generaci stal stařešinou nymburského rodu.[365]

Roku 1830 se dočítáme, že „statek Lochkov leží dvě hodiny[366] jižně od Prahy na hranici berounského okresu, zahrnuje 304 jiter[367] a 145 čtverečních sáhů[368]. Jediná vesnice čítá 45 domovních čísel a 325 obyvatel živících se na polích a nádeničinou. Úřad správce se nachází na zámku vesnice Lochkov, která je přifařena k statku a vesnici Slivenec. Majitelem je Pan Josef Brzorád.“ [369] Ve čtyřicátých letech měl Lochkov již 49 domů s 485 obyvateli[370] a statek 277ha.[371] Více o lochkovské vinici, sklizni, či například zahradě najdeme ve vzpomínkách Anny Brzorádové, které ponecháváme níže vcelku v samostatné části.

Lochkov - Skizzenbuch Anton Erben (archiv Else Fritschl)

Roku 1814 se 16. prosince na Smíchově č. 51 narodil Vilém Brzorád (1814-1898), asi v Porthaimském paláci, který patřil Ferdinandu Delormovi.[372] Křtěn jako Vilém Ferdinand měl za kmotry Ferdinanda Delorme, obchodníka a Adalberta Viléma Brzoráda, apelačního radu. Později byl zemským advokátem a spravoval jinonické panství, kde i zemřel a je pochován. Více k němu níže ve zvláštní kapitole.

Roku 1816 začíná Josef Brzorád zaznamenávat meteorologická pozorování, která s velikou pečlivostí vykonával na Lochkově po 40 let až do roku 1856. Tyto složky nadepsané „Guth Lochkow Meteorologische Beobachtungen vom/Im Jahr 1825 von J. C. Brzorad“ pak v dubnu roku 1868 odevzdal jeho syn Vilém, t.č. advokát v Litomyšli rukopisné sbírce c. k. univerzity Bibliotheky pražské a to do rukou rodinného přítele „c.k. bibliotékaře“ PhDr. Ignáce Hanuše.[373] V přehledně vyplněných tabulkách jsou pro každý den v měsíci uvedeny tři hodnoty v kolonkách Baromether, Thermomether, Wind,+ 1 nečitelná. Později přibyl Hygromether. Jeho syn Vilém přiložil k foliantu i „Správu“, ve které postavu Josefa Calasanze Brzoráda knihovníkovi přibližuje a o jeho vztahu k vědám píše:

„Lásku choval vřelou k vlasti své, k svobodě, k vědomostem, a zvláště k nálezům v oborech věd umění a řemesel. Zjevy astronomické i povětrné ale zajímali jeho záhy v té míře, že již co študent pěstuje čižbu, zaznamenával si nejen počet nachytaných ptáčků, nýbrž i vlastními znameními způsob povětrnosti přitom panující. Od roku 1797 též jen znameními, ale již denně zaznamenával zjevy povětrné až do roku 1811, kteréhož roku se oženil načež po přemožení vždy těžkých začátků při zařízení domácnosti i hospodářství – měl zajisté nemálo co dělat pro častou změnu držitelů zanedbané hospodářství, též skrze vyplácení převzatých dluhů – osobyv spořádanou domácnost i poklid rokem 1816 začal dokonce pořádným způsobem zapisovati denně třikrát v běhu plných 41 let úkazy povětrné s opatrností tak stálou, že jestli nastala nějaká překážka -cesta a t. d. – to osobně vykonati – učinil opatření, aby někdo za něho dle jeho návodu činil poznamenání dotyčná, kterých pak použil k zapisování vždy vlastnoručním.

Že při tom i astronomie jeho zajímala, že i přemýšlel o tom, co s takovou horlivostí konal, na doklad toho připomínám, že se znal v zřízení tlako i teploměrů též slunečných hodin, jichž vícero zřídil, že při výletech na hory prvnějších používával k měření jich výšky i připojuji dva archy od něho popsané astronomickými a meterologymi poznamenáními, vypiskami, účty a t. d. … .“ [374]

Guth Lochkow Meteorologische Beobachtungen vom/Im Jahr 1825 von J. C. Brzorad [375]

6. 3. 1816 se již na Lochkově narodila Luise / Ludovica Maria Theresia Brzorad jejíž náhrobek najdeme ve zdi sliveneckého kostela dodnes. Zemřela již 29. 4. 1817.[376] Kmotři byli: „Ludowika Delorme, Hofmeisterin bei der Königin von Denmark, Ferdinand Delorme, Fabrikant von Smichow, Anna + Josef ? a Theresia Weisenberger gebohren Delorme“.

7. 5. 1816 se vdovec Ferdinand Delorme z čísla 53 na Smíchově (nekatolík – „reformiert?“) oženil s 26 let starou Theresií, jejíž otec byl Franz „Pichel“ Stadtrath ? z Prahy. Ona bude jako nová teta kmotrou dalších dětí.

27. 7. 1818 se na Lochkově č. 1 narodila Marie Anna Theresia Brzorádová (1818-1888), která si později vzala si c. k. okresního inženýra Karla Hauptmanna.[377] Babička Marie Anna Delrome rozená Schell se dle matričního zápisu narodila v Praze nr. 151 a kmotry byli Ferdinand Delorme a Theresia Delorme, Fabrikantin vom Smichov.

Roku 1820, 31.1. se na Lochkově č. 1 narodil budoucí JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898), advokát a notář v Německém Brodě, který sňatkem s Marií Edle von Krziwanek (1834-1898) připojí Brzorády k potomkům rodu von Herites, věnujeme mu později celou kapitolu. Kmotry byli Ferdinand Delome, Theresia Delorme a Theresie Weissenberger geb. Delorme.

Im Garten von Lochkov 16.5.1857 Skizzenbuch Anton Erbens (archiv Else Fritschl)

Na podporu pražských chudých spolek „Privat Verein zur Unterstützung der Prager Hausarmen“ z Lochkova dostal roku 1821 (dle zprávy v Prager Zeitung ze 17. 7. 1821): 1 „Strich“ (korec = 93 litrů) pšenice, 1 korec žita, 1 korec ječmene, ½ korece čočky a ½ korce hrachu…. „1 Strich Weitzen, 1 Strich Korn, 1 Strich Gerste, ½ Strich Linsen, ½ Strich Erbsen;…“[378]

26. 9. 1821 se na Lochkově č. 1 narodil Ferdinand Ludovicus Brzorád., který zůstal svobodný a byl adjutantem zemského soudu. Kmotry byli “Ferdinad Delorme, Kaufman zu Prag, Theresia Delorme, Kauferin, a Ludwik Nidaj / Nicolaj, Studiosus.”[379]

16. 4. 1823 se na Lochkově narodil poslední syn Josef Rudolf Ferd. Brzorád (1823-1890), později velmi bohatý vlastník statku a dolu v Uhrách. Kmotrem byl „Ferdinand Delorme, Kaufman, Theresia Delorme, Käuferin” a sestra „Philipine Brzorad, Gutsbesitzers Tochter“.[380]

13. 7. 1825 se v kanceláři lochkovského panství podle oznámení odehrál výběr nového nájemce místního pivovaru a to nejvyšší nabídce. Ten předchozí měl pacht od roku 1821.[381]

Časopis společnosti vlastenského musea z roku 1827 - první roční běh - v seznamu p. p. předplatitelů P. Josef Brzorád Pán na Lochkově.[382] V soupisu předplatitelů otištěném v Časopise Společnosti wlastenského museum w Čechách Je Josef Brzorád, Pán na Lochkowě uváděn od prvního číslo roku 1827 až do roku 1831. V roce 1832 se zaplacením 50 zlatých stává zakladatelem pokladnice muzejní k vydávání knih českých – pozdější Matice české Josefův syn Wilím Brzorád, který je v tomto seznamu uváděn do roku 1853.[383]

Lochkovský správce Beitler roku 1828 v Unterhaltungsblätter[384] píše, že „Josef Brzorád, J. u. D.“ na svých pozemcích na Lochkově porovnal osévání ruční a osévacím strojem. 23 polí osel ručně a 13 strojem. Výsledek při sklizni jasně ukázal výhodnost secího stroje i při zohlednění potřeby častých oprav.[385]

Roku 1828 se podle oznámení odehrál další výběr nového nájemce místního pivovaru na 3, či 6 let.(K. K. priv. Prager Zeitung, 18. September 1828).

14. 6. 1828 se dle matričního zápisu narodila na Lochkově č. 1 Josefovi a Anně Brzorád dcera Ludovica Josepha Ludomila Philippina, zemřela ale již 5. 3. 1829.

Roku 1829 byla na Lochkově budována sýpka pro kontribuční obilí „Kontribuzionsgetreid-Schüttbodens“ a to formou pachtu.[386]

Josef Brzorád, Gutsbesitzer in Lochkov je v seznamu lidumilů „der Menschenfreunde“, protože přispěl roku 1831 ve sbírce na místní ústav pro chudé Lokal=Armen=Institute 3zl. 20 kr.[387]

12. 12. 1833 se na Lochkově narodilo Josefovi poslední dítě Anna Maria Philipina Theresia Brzorádová (1833-1865), která si později vzala si školního inspektora Antona Erbena (1835-1905). Jejími kmotry byli sourozenci Karl, Philipina, Maria a Vilém, Jurist im ersten Jahr.[388]

V roce 1837 vyšla „Zpráva o českém muzeu“ a na straně 241 č 241 čteme: “W materialijch zaslali:...3.pro zbjrku žiwočišnou:...p. Brzorad pán na Lochkowě, potwotného beránka… .“[389]

V „Jubilejní knize K oslavě tisicleté památky sv. Cyrilla & Methoděje jakož i k oslavě padesátiletého trvání Dědictví Sv. Jana Nepomuckého[390]” z roku 1885 vyšla “Matrika údův Dědictví sv. Jana Nepomuckého v Praze, od roku jeho založení 1835”. K roku 1838 a pod číslem 291 nalézá se “Brzorád Calasanz, pán na Lochkově. Praž. d.”, který tedy byl držitelem odběratelského lístku nakladatelství. “Na tento lístek může si pak, žije-li úd v Čechách, knihu v knihkupectví B. Stýbla v Praze na Sv.-Václavském náměstí (býv. koňském trhu) číslo 786—11 vyzdvihnouti, jen že musí připojiti 3 kr. r. č., kterýžto peníz přísluší knihkupci za práci a obálku.” Za členství třetí třídy zaplatil Josef Brzorád 10 zlatých “jednou na vždy” a měl tak od každé knihy nárok na jeden výtisk.[391]

V soupisu jmen P. T. akcionářů, kteří si pro rok 1838 zakoupili akcie distribuce uměleckých děl vlasteneckých umělců, vydané Společností vlasteneckých přátel umění v Čechách[392], čteme pod číslem 296 „Brzorod Gutsbesitzer in Lochkow“ s částkou 5 zlatých: „Namens Verzeichnis P. T. H. H. Actionäre welche zu der von der Gesellschaft patriotischer Kunstfreunde[393] für das Jahr 1838 eingeleiteten Vertheilung von Kunstwerken vaterländischer Künstler Actien abgenommen haben. „nr. 295 Brzorod Gutsbesitzer in Lochkow 5 (Geldbetrag in Konv. Mze.)““

Návštěva dánské princezny

V červnu 1838 navštívila lochkovské Brzorády-Delormy dánská princezna, od roku 1839 královna Karoline Amalie von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg (1776-1881), svěřenkyně, ale i přítelkyně Louise Delolme. Augusta Brzorádová (1851-1940) na tuto návštěvu vzpomíná roku 1935 v novinovém článku: „Mezi Chuchlí a Radotínem prolamuje boční údolí příkrý břeh Vltavy. Jedna hrana tvoří kulatý vrchol hory, za kterým se ukrývá vesnice a statek Lochkov. Ten kopec se jmenuje Karolinenberg.[394] Proč je tomu tak se ví spíše v Kopenhagenu než v Praze. … Jak vroucí byl přátelský vztah mezi princeznou, pozdější dánskou královnou Amálií a její dvorní dámou a přítelkyní Louise Delolme vidíme z toho, že Delormy navštěvovala v Braunschweigu i na Lochkově.[395] To bylo v červenci 1838. Ptala se, jak se ten kopec, ze kterého se tak krásnému výhledu na údolí Vltavy těší, jmenuje. Řekli jí, že jméno nemá. Tak by se mohl jmenovat Karolinenberg – Karolínina hora, rozhodla princezna. Princezny si něco takového mohly dovolit. Zvláště taková dobrá princezna. U příležitosti její návštěvy byl založen první dětský zaopatřovací ústav a to dle vzoru koppenhagenského. To, že tehdy na tom kopci vedle princezny stála babička Augusty Brzorádové (Anna Brzorádová, roz. Delorme, pozn. JS.), která se celý život (1881-1916) o vinohradskou “Kindergarten” starala, je podivuhodným řízením osudu.“[396]

Královna Karoline Amalie von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg (1776-1881)[397]

V roce 1840 bylo na Lochkově vysazeno 360 ovocných a lesních stromů: „Jm Jahre 1840 wurde auf den Gebieten der nachbenannten Herrschaften und Städte folgende Anzahl Obst und Waldbäume auf öden Plänen. Hutweiden und Feldrainen gepﬂanzt und zwar: … Lochkow 360.“[398]

1 zámek s kaplí sv. Anny a velkým sálem v prvním patře; 2 Dnes zbořený tzv. Dolní dům, kde bydlel např. Karel Brzorád s rodinou; 3 koňská stáj; 4 a 5 malé domy, o které s opírala brána, bydlely zde rodiny kočích Knížka a Salaby; 6 dočista umetený hospodářský dvůr oddělený zdí od č. 15; 7 zámecká ovocná zahrada Josefa B. opatřená železnou mříží; 7a zeleninová zahrada 8 veliká železná brána; 9 zahrada se vzrostlými ovocnými stromy a cestičkami; 10-11 stodola, vinný sklep, kůlna s rozličnými kočáry a saněmi (vrchnosti) a zase stodola; 12 veliká vjezdová brána (vedoucí k lipové aleji, Chuchli a Praze), hlídací pes u vjezdu; 13 velká palírna, dříve pivovar; 14 kravín; 15 zatravněná část dvora s velmi vzácnými starými lípami, kaštany, topoly a morušovníky; 16 obytný dům vrchního mlatce Adámka, který tamtéž bydlel se ženou a dětmi; 17 cesta s alejí k Velké Chuchli;18 cesta s alejí k Božím mukám, ke Karolinenbergu, či dále ku Zbraslavi; 19 alej k vinici; 20 alej k Slavičímu údolí; 21 cesta s alejí k Slavičímu údolí. (všechna 4 stromořadí byla nazvána jmény synů). 22 dům zahradníka č. p. 2 - dle matriky se mu zde rodily děti; 23 sklad dřeva; 24 malý obytný dům sládka č. p. 27.[399]

Stammbuch für Anna Brzorád

15. 6. 1841 zapsal „Joseph Brzorad Vater“ osmileté dceři Anně do památníku[400]: „Liebe Gott über Alles und den Nächsten wie Dich Selbst. Dann wirst Du beten und arbeiten, der Tugend folgen, und das Laster fliehen und so Dein Glück hier und Jenseits begründen.“ Miluj Boha nade vše a bližního jako sebe sama. Pak se budeš modlit a pracovat, následovat ctnost, nepravosti unikat a tak své štěstí zde a na věčnosti založíš. Matka „Anna Brzorad geb. Delorme“ připsala o pět dní později: „Blühe auf wie das Veilchen im Moose, verborgen, doch edel und rein, und lass der üppigen Rose den Stolz bewundert zu sein.“ – Rozkvétej jako fialky v mechu, ukrytá, přeci však ušlechtilá a čistá a pýchu z obdivu ponech bujné růži.

Stammbuch für Anna Brzorád (později Erben), Else Fritchl’s archive

Do památníku přispěli postupně všichni sourozenci a jejich ženy. Veselá sestřička Anna byla miláčkem všech.[401] Bratr „Vilím Brzorád“ opsal 15. 6. 1841 do Annina památníku 101. sonet z Kollárovy Slávy dcery (Podnět ducha tam mne jíti trápil, …) a připojil lidovou moudrost: „Krátká řeč a pěkné slovo, vymůže v lidech mnoho; toholi budeš pamětliva, i někdy šťastně budeš živa.“ Vilímova manželka Antoinette připojila k vloženému kvítku: „Je vous donne ces penses – pour que vous a moi pensez.“ Tehdy se připojila i „alte Tante Therese Weißenberger. Bratr Eduard sem sestře 30.9.1841 napsal: „Ringe nicht nach eiteln Kränzen, zu oft sind sie des Zufalls Spiel; Nein, still zu schaffen, nicht zu glänzen sey Deines Lebens schönstes Ziel.“

27. 2. 1842 napsala sestra Philippine: „So sanft, so geduldig, so folgsam wie dieß Lämmchen, möchtest Du werden, meine liebe Schwester! gewiß die Liebe Gottes und allen guten Menschen wäre dann Dein reicher Lohn. Dieß der Wunsch Deiner Dich innig liebenden Schwester.“

Svůj humor prokázal i starý strýc Caspar Weißenberger, který 14. 4. 1843 napsal: „Darf ich Liebe Nanny darüber keinen Vorwurf machen, daß du dich nicht darauf erinnerst schon im Jahr 833 bei mir in Mogyoros gewesen zu sein, so behalte dagegen in deinem freundlichen Andenken, daß ich 10 Jahre späther bey dir in Lochkov war, …“ Anna se totiž právě roku 1833 narodila.

Anna Erben rozená Brzorád, Daguerreotype par Monsieur Le Pescheur 24. 5. 1849[402]

Malíř Thorald Læssøe na Lochkově

Roku 1842 navštívil Lochkov dánský malíř Thorald Læssøe (1816-1878). Byl synem tehdy významné a literárně čilé hostitelky uměleckých kruhů v Kopenhagenu Margarete Juliane Signe roz. Abrahamson, se kterou se znala Louise Delolme a studoval Kunstakademie v Kopenhagenu a maloval krajinu a architekturu. Do Prahy ho přivedly studie a Lochkov navštívil s odvoláním na známost s Louise Delolme. Dostalo se mu zde přátelského přijetí, které ho přivedlo k užšímu vztahu k Louise ještě vice, než jeho onemocnění, či jeho citlivá, melancholická bytost. Namaloval pro Louise Delolme i pohled na Lochkov a to sice na desky jím samým vyrobené, který si Louise pověsila nad psací stůl.[403]

Thorald Laessoe (1816-1878): Lochkov 1842, olejomalba, 28x20cm. (soukromý archiv, Dr. Robert Mayr)[404]

V roce 1844 jel Thorald Læssøe do Itálie a to přes Rakousko. Zastavil se tedy opět na Lochkově a přinesl pozdravy a dárky od Louise Delolme, jako nejcennější vyobrazení dánského královského páru. Když se pak po pěti letech z Itálie do Kopenhagenu vrátil, styky se svou starou přítelkyní obnovil.[405]

Z 13. 4. 1844 je i zápis v Annině památníku od Louise Delolme psaný v Copenhagenu:

„Zu schnell entflieht der Schönheit Glanz, verwandelt sich in Nacht,

flicht Geistesanmuth nicht den Kranz, der dann auch lieblich macht,

wenn Lilien und Rosen fliehn, und Falten Wang und Stirn umziehn.

Elise von der Seile

Daß wahre, im christlichen Glauben wurzelnde, und also auch mit Herzens Demuth gepaarte Geistesanmuth, so wie jegliche weibliche Tugend Dein Theil werden möge, ist meine theure Anna, der herzliche Wunsch Deiner Dich innig liebenden Louisi Delolme.“

V letech 1845-8 byl správcem a justiciár „Verwalter und Justiziaer” Lochkova Josefův syn Wilhelm Brzorád.[406]

Anna Brzorádová roz. Delorme 1795-1846 (archiv J. Brzorád)

V roce 1846 umírá ve svých padesáti letech Anna Brzorádová, roz. Delorme. Vzpomínku tety Philippine na tento pohřeb má vnučka Selma Mayr: “Když zemřela babička, vyprosili si Židé z vesnice (die Juden aus dem Dorfe sich die Gunst erbeten), že ponesou rakev ze zámku do Slivence, kde byl rodinný hrob. Přirozeně jsem si to představovala velmi slavnostní: staří Židé s dlouhým vousem, jako byli vyobrazení Abraham a Isaak v Bibli.“[407] Místo hospodyně zastane 21letá dcera Philippine.

K revolučním událostem roku 1848 se váže i vzpomínka pozdějšího ministra vyučování a předsedy vlády, kterým byl JUDr. Leopold Hasner Ritter von Artha (1818-1891)[408]. Do té doby úředník dvorní prokuratury ve Vídni, se 26 května 1848 se ženou přesunul před revolučními bouřemi Prahy, kde bylo klidněji. Ale jak sám píše, „jak se říká z deště pod okap“. V bytě na nábřeží, kde byli od 11. 6. a v jeho okolí pak čelili Hasnerovi ostřelování Starého města. 17. června město kapitulovalo. Dále Hasner ve svých vzpomínkách píše:

"Vydechli jsme úlevou. Ale po zkušenosti, kterou jsme právě měli, jsme se v žádném případě nemohli cítit úplně klidně. A tak jsme s radostí přijali pozvání jednoho mého přítele, Dr. Brzoráda[409], abychom ho doprovodili na statek jeho otce, Lochkov ležící poblíž Zbraslavi, později bydliště spisovatelky Ossip Schubin. Poté, co jsme tam strávili den v příjemném venkovském prostředí a mezi přátelskými lidmi, zprávy z města oznámily, že nastal úplný klid a mír a my jsme se tam vrátili." [410]

Josef C. Brzorád (1777-1857), Dager. p. M. Le Pescheur 24. 5. 1849[411]

V seznamech členstva Vlastenecko hospodářské společnosti v Praze ze 40. let zůstalo nevyplněné prohlášení na jehož rubu je ručně psáno “Joseph Brzorad, Gutsbesitzer in Lochkov”. Josef však nikde jako člen uveden není na rozdíl od syna Karla.[412] Období 1846-1857 mapují také vzpomínky vnučky - Anny Brzorádové, které uvedeme následně ve zvláštní podkapitole.

V roce 1850 píše profesor MUDr. Jan Helcelet (1812-1876) svému příteli filosofovi Janu Ignáci Hanušovi (1812-1869) – oba národní buditelé, účastníci revolučního roku 1848 a přátelé Boženy Němcové - : P.S.1.„Napiš kdy zajedeš k Brzorádům a kdy se vrátíš“. Poznámka editora k textu říká, že“ jde o syny Josefa Brzoráda, majitele velkostatku Lochkova u Radotína, Wilhelma a Karla s nimiž se Hanuš přátelil.“[413] Připomeňme, že dění roku 1848 se aktivně účastnil Josefův bratr, pražský advokát JUDr. Jan Brzorád, člen Národního Výboru a také, že někdy v letech 1848-1850 hostí Boženu Němcovou ve svém nymburském domě Josefův synovec Antonín Brzorád.

V beletristickém týdeníku Lumír, vydaném v Praze roku 1851 byl otištěn „výtah ze čtvrtého výkazu dobrovolných příspěvků k zbudování českého národního divadla“, který na straně 813 uvádí: „ … - p. Josef Brzorád, majitel statku Lochkova, 100 zl., - …“

Roku 1853 odevzdal Josef Brzorád justiciárství Lochkovského panství synovi JUDr. Vilému Brzorádovi a hospodářství statku jako pachtýři (pronajal) synovi Karlovi. [414]

V prosinci roku 1853 se přihodila nehoda 12ti-leté dceři lochkovského revírního, jemuž neúmyslně spustila po příchodu domů puška tak, že dceru přinesli s přestřelenýma nohama.[415]

V dopise z 2. 2. 1854 píše Josef Brzorád z Lochkova své dceři Marii, že dcera Anna byla na Zbraslavi na dětském plese pod ochranou paní nadlesní „unter der Protekzion der Frau Oberförsterin in einem Kinderball“, kde byla honorace zbraslavská, ale i z Prahy. Zavezla ji tam Filipine a byla tak hodná, že ji v pondělí zase dojela vyzvednout. Včera obdržela zase urgentní pozvání „eine dringende Einladung“ od německobrodské Marie, aby k nim přijela na masopust „dem Fasching“. Doprovodila by jí až do Kolína na vlak, Eduard by dal na cestu do Kolína k železnici k dispozici koně. Josef však svolení nedal. Karel s Emmou ten den odjeli do Prahy a Josef se nemohl dostat do Slivence na mši, protože cesta byla příliš zasněžená a kvůli dešti z včerejší noci byla nesjízdná i polní cesta pro saně.[416]

Josef Brzorád (1777-1857) , foto Langhans, archiv J. Brzorád

V národní půjčce z roku 1854 upsal majitel statku Lochkov Brzorád 4000 zl. (Das Nationalanlehen Prag 11 August Auf das Nationalanlehen haben ferner in Böhmen subskribiert: … Brzorad Gutsbesiger in Lochkow 4000 fl.)[417] Tato dobrovolná národní sbírka byla vypsána ke konsolidaci státních financí, protože státní dluh po napoleonských válkách trvale narůstal. Vedle této sbírky, na kterou bylo upsáno 500 milionu zlatých, byly prodány i státní dráhy a část korunních statků.[418]

20. 6. 1857 Josef Brzorád umírá. Vnučka Anna vzpomíná na nemocného, kašlajícího dědečka, kterého již nesměly líbat. ”Měl chudák rakovinu oka. Když ležel mrtvý na své posteli, museli jsme klečet a modlit se a políbit mu ruku. Byl vystaven ve velkém sále, kde se jen otevřely jedny tapetové dveře, položen v kapli, která byla v přístavku zámku, a kde bylo místo jen pro oltář, kněze, ministranty a velký „Todte-Denkbilder“ se svícemi tlustými jako paže, které ten den hořely, kde byla za zemřelé čtena mše. Anna Delorme a dvě malé tety Luisy, které byly pohřbeny ve Slivenci.“[419]

Na pomníku, který rodičům na sliveneckém hřbitově nechaly zhotovit děti, lze ještě dnes nalézt nápis: Hier ruhen im Frieden unsere theuern Eltern Anna Brzorad geb. Delorme geb. den 9. Juni 1795 gest. den 12. April 1846 Josef Calasanz Brzorad geb. 2. Oktober 1777 gest. den 20. Juni 1857 Herren des Gutes Lochkov.“

Na pomníku je také užito plné jméno křestního patrona, svatý Josef Kalasanský - Joseph Calasanz (1557-1648). Pomník, ač ještě kolem roku 2000 rozvalen, je posledním náhrobkem hřbitůvku a byl péčí farnosti opraven, nápisy umístěny zpět do desky s Božím okem a kropenkou a vztyčen na podstavci na hřbitově kostela.[420]

Deska náhrobku a ostatní jeho části na sliveneckém hřbitově u kostela roku 2008

Jeho syn Vilém (1814-1898) na svého otce vzpomíná takto: “Byl hodný a vděčný syn, laskavý bratr, manžel a otec. Od mládí pilný ve vědách, zvláště nakloněn přírodním vědám, vedl si denník (jehož šest sešitů vlastním), meteorologická pozorování (která jsem předal univerzitní knihovně v Praze), dopisoval si se svým otcem česky, uschoval si každý dopis, který jeho otec a bratr Vojtěch (před svým odchodem z Čech) v Nymburce zanechal. Mám jich více než sto uschováno v Jinonicích u Prahy. Byl lidumil – filantrop “Menschenfreund”, jako vlastník statku ale hospodárný, přesto skutečným otcem chudých, pomocník v nouzi, takže farář Brož při jeho pohřbu poznamenal, že v okolí nebyl nikdo, kdo by ho nemiloval a nectil. – Byl dobrý pedagog, co se týče psychické a fyzické výchovy, zbožný, ale s husitskou tolerantností a touhou po svobodě “von hussitischer Toleranz und Freiheitsliebe” (?), nekompromisní, kde byl o své pravdě přesvědčen. – Jako milovník knih zanechal po sobě okázalou knihovnu, takže každý z jeho 8 dětí jich dostalo hodně, zanechal i sbírku minerálů. [421]

Jinde Vilém o otci píše: „Chování jeho bylo tiché málomluvné, ale přeze všechnu pevnou přísnost lidumilovné v té míře, že – ačkoliv co právomocník a hospodař čas od času nucen byl jemu podřízené kárati ano i trestati předce žádného z nich nebylo, který by k němu nebyl choval lásku upřímnou, ba důvěru jako k otci dobrotivému. … Vychoval i zaopatřil 8 dětí: 5 sinů a 3 dcery tak, že jen na nich záleželo zaujímati v zemi i vně postavení jich stavu zuplna přiměřená.

Vilém Brzorád (1814-1888), archiv J. Brzorád

Co zvláštnost časovými poměry povstalou dovoluji si ještě dodati: rodiče jeho byli ryzí Čechové a synové jim zvláště dědečkovi dopisovávali vždy jen česky. Školni vychování ale i způsoby tenkráte v zemi panující – i u našeho otce – jenž ostatně nikdy neztratil vřelou lásku k vlasti i k jazyku mateřskému a ačkoliv byl osobním ctitelem všech národovců, též domácím přítelem v rodině Františka Martina Pelcla (jedna téhož vnučka jest moje choť) – to zpusobili, že přivikl v rodině a v obcování se známými používati v řeči i v písmě jazyka německého, ano i když od jeho sestry syn Jan Černý (otec Tomáše Černýho Doktora práv ) znaje jeho lásku k jazyku mateřskému jemu psal česky – tomu to vykládal za povážlivou smělost osloviti staršího příbuzného v jiné než jemu obvyklé řeči. I děti jeho výhradně byli česky vychováni a předce pamatuji, že jsem byl poněkud tejrán v rodině pro mou nedokonalou znalost české řeči. Ostatně kupoval rád České knihy i byl by se stal spoluzakladatelem Matice České, kdyby nebyl dal za takového zapsati mne, což se stalo k radě nezapomenutelného Josefa Jungmanna, aby se totiž užitek z nákladu na to daného déle v rodině použíti mohl.

Šetrnost byla u něho vlastností vynikající, kterouž se zachovali rodině listiny i dopisy od r. 1773 začínaje i měl obyčej vedsti denník o vsom co se jemu zvláštního přihodilo a z kteréhož i z dopisů oných by se dali sestaviti obrázky časové zajímavé sotva méně než byli ty co nedávno z denníku Dr. Held oznámila Bohemie. “[422]

Obsáhlou korespondenci Josefa Brzoráda s jeho otcem chová dnes Archiv Národního Muzea ve fondu Černý. Diář bohužel ve fondu patrně není.

Při návštěvě Else Fritschl ve Štýrském Hradci se podařilo vyfotit lochkovské skleněné těžítko a akvarel – obojí stojí dosud na dochovaném psacím stole jejího předka Antona Erbena. Obrázky pochází asi z roku 1850:

Rozmazaný detail téhož bez lesku

Z deníku Tomáše Černého JUDra (1840-1909), advokáta v Praze a synovce Josefa Brzoráda.

Návštěva u Josefa Brzoráda na Lochkově.

V neděli, 26 října 1856.

Po kostele čekalo na mne překvapení. Tatínek byl psal na Lochkov, aby pro nás jednou v neděli zajeli, zároveň i nám krok ten svůj oznámil. /byla s ním jeho sestra Márinka , Marie provd. později za Jana Šámala, a tetička asi Josefína rod Mašínová provd. za Františka Plačka, sestra Marie M. Černé, matky Tomáše/. Strýček Karel Brzorád přijel s kočárem pro nás. On sám ostal v Praze; my vsedli do kočáru a uháněli k Lochkovu přes Hlubočepy a přes Slivenec novou, v Sllivenci ještě ani nedokončenou silnicí. Do Lochkova přijeli jsme v 1/2 12. Strýček /starý/ přisel nám dolů naproti. Změna na něm patrna od těch sedmi let, co jsem ho neviděl. Přímá druhdy postava nyní sehnuta, jedno oko zastřené černou páskou / vytekloť mu následkem lišeje/, nohy ohnuté pakostnicí v kolenou: avšak na tváři ta sama mírnost i pokud možná zdravota. Přivítal nás nelíčeně: „Grüss dich Gott; - hab mich schon geärgert, dass du nicht hergekommen bist!" Nahoře čekala nás taktéž nelíčeně tetička Filipinka. Zároveň představili nám sestřenici Louisu, dceru Filipovu /Brzoráda po Chlumském/. Odložili jsme svrchniky a přisedli ku pohovce, na níž strýček seděl. Měli jsme co povídati a nač odpovídati. Potom strýček okazoval některé své nástroje fysikální, chválil si kapky Morisonovy, ty že mu pomahají nyní v osmdesátém roce; radil je tež tatínkovi. Přišel oběd výborný, bylo mladé posvícení. Koláče po obědě mně výborně chutnaly. Častovali nás též vínem Lochkovským. Mluvili jsme nazvíce česky, potom teprv kvůli Louise německy. Byliť její rodiče v Polsku; ona tudíž polsky umí a německy; česky ale nikoli. Po obědě šli jsme s tetičkou ku strýčku Karlovi. Tetička byla doma a -těch množství dcer; jest jich 10; dva syni jsou v reálce, jeden v Rakovníce, _druhý v Praze. Dvě dcery jsou vyrostlejší; mladší z nich Lotti, byla doma. Přiběhla a udělala chladný, uštěpačný kompliment a pak odběhla. Když ji vybízeli, aby s námi šla na procházku, bylo jí příliš zima. Podivné to chování, která mne vskutku ne tak mne jako spíše Márince kvůli urazilo. A při tom jest jí teprv 15 let. Starší Emma, byla na procházce s vychovatelkou svou/ Albinou Fontanovou/.potkali jsme je; byla-li Lotti uštěpačná, Emmin obličej zdál se mi hrdostí přihlouplý. Žádná z nich by se mně nelíbila. Vychovatelka zdá se ve smýšlení "sprostá.".-

Byli jsme tedy na procházce na vinici. Ležít tato na svahu vršku, dole ouzké udolí, s křovinatými stráněmi, a zeleny na dně louky kobercem. Ticho po krajině. Stromy podzimkem pestře barveny. Vábný recessus Musarum. Potom chodili jsme rozličnými stromořadími nazvanými jmény synův. Strýček vypravoval komu dřív Lochkov patříval, co a jak se zdařilo. Po cestě od Chuchlí přišel strýček Karel pěšky z Prahy. Nám kvůli byl se vzdal kočáru. Šli jsme nyní na místo odkud pěkná vyhlídka až k Vltavě. Potom vrátili jsme se domů. Strýček mě prováděl v zahradě, okazoval své auly Džersonovy a sláměné, svou cameru obscuru atd, až byl čas k svačině. Při ní byly též Lotti a Emma s vychovatelkou, též strýček Karel.

Mluvilo se to a ono, slečna Albína se mně zprotivila. Po svačině Karlovy odešly, strýček sám též. Tetička s děvčaty sedly si k šicímu stolku, já se strýčkem na pohovku, on povídal o svých časech, o svých známých, já dával pozornost na jevo. Konečně ulehl si strýček, všichni sesedli jsme se kol stolku u pohovky a hovořili důvěrně o všeličems. S Louisou jsem dříve mluvil mnoho o Polsku a polštině. Zdá se býti dobré děvče, ač vědecky nepříliš vzdělaná. Tetička musila mnoho čísti. Dostalyt ony zvláštního vychování. - Otci vždy předčítají, kávy nesmějí píti; ona jest ale těž příklad pečlivé dcery. Tetička Anna právě byla v Praze, měla však přijeti zítra. V 1/4 11 jsme se rozešli. Já spal ve studenu, ale výborně.

Probudil jsem se asi v 1/2 5. V 6 hodin zahrčel kočár před okny, který měl mne vézti do Prahy. Do osmi hodin jsem tam musil býti. Vyskočím, hodím šaty na sebe, dám Louise s Bohem, posnídám studené mléko, rozloučím se se všemi a již jsem seděl v kočáře. Márinka ostala na Lochkově na několik dní. …

Přijela Márinka z Lochkova, doprovázená tetičkou. Byly prý tam hodně. veselé, obzvláště tetičkou Annou. Strýčka Karla Márinka též chválila, ale dcery jí byly pyšné. Když prý tam Janíček Dlabačův byl, obě byly do něho zakoukané.... .[423]

Rozloučení s Josefem Brzorádem na Lochkově.

V úterý 23. června 1857.

„V domě Otce mého příbytkové jsou mnozí i jdu, abych je připravil Vám.“

Bolestně dotknula se mne zpráva, již jsem v neděli úmrtním lístkem obdržel. Strýček Lochkovský Josef Brzorád skonal v sobotu o sedmé hodině ranní. Ačkoliv stav jeho bídný, když jsem posledně ho spatřil, brzké skonání zvěstoval; nicméně překvapen byl jsem náhlou zprávou. Jak rád bych ho byl viděl jednou ještě před smrtí. Na pohřeb tam jeti bylo ihned mým úmyslem i potvrzován jsem v tom byl strýčkem Plačkem. Čekal jsem dnes i včera zdali kdo z Nymburka přijede. Včera večer tetička Adleta (tj. Černá rod.Vindová žena Filipa, bratra Jana Černého, otce Tomáše) se slečnou Brzorádovou, s Jeníčkem Dlabačovým (bratranec Tomáše, syn Marie Kateřiny rod. Černé, sestry Jana Č., otce Tomášova a Jana Dlabače MUDra.[424]) Dnes ráno vyjel jsem společně v 7 hodin fiakrem. Den byl krásný, parný, prachu množství. Čerstva nám ubývalo cesty, přijeli jsme přes Slivenec do Lochkova asi v 9 hodin. V 10 měl býti pohřeb. Tetičky obě sešly nám naproti, obě ve smutku. Anna první. Měla dnes obličej vskutku krásný; tichý boj bojoval na pobledlých jejích lících se zmužilým trpěním: Smutný byl to pohled, prochvělo se srdce mé. Přišli jsme nahoru. Strýček Vilém a Karel přijmuli nás, oba bolem naplnění, ale ustanovené mysle. Též Chlumští dva byli tam i s tetičkami. Pomalu přišli též i ostatní bratři. Eduard, Rudolf, Ferdinand; přišli i kněží. Se strýčkem Vilémem šli jsme nahoru do pokoje, kde strýček ležel. Svíce hořely kol rakve. Větřík províval otevřenými okny. Odkryli jsme víko. Mrtvola ležela, ruce na dlouho položené přes kříž, v černý rubáš oděná, hlavu nazad zvrácenou, oko jedno zavázané, druhé v sloupu, ústa otevřená. Slabý byl zápach těla ač již čtvrtého dne leželo. Ubohý, mrtev ležel v kole truchlící rodiny; a mně předce ani dost málo lítosti nevřelo v srdci, jen vážná truchlost hostila v něm. Nikdy, nikdy doposud necítil jsem tak jasně nesmrtelnost duše lidské. Zde tělo leželo přede mnou: mohla duše též zhynouti? – Nemožno. Poslední čas prý strýček velmi mnoho trpěl s okem; však že se ku konci přece poněkud lepšilo, domýšlel se lékař, že vydrží až do podzimku. V sobotu ráno, probrav se ze spaní žádal mléko. V tom, kdy zakašlal, táže se jej Karel, zda-li nechce té? Dej mi, byla odpověď. Karel šel to říci Filipince; Anna přijdouc táže se otce nechce-li mléka. Dej mi praví. Vzav k ústům sklenici a píti počav, náhle hlavou naznak klesl - nít života jeho byla přetržena.

Okolo 10 hodiny kněži vybrali se nahoru i počaly se modlitby u rakve. Lidu bylo plný pokoj, takže jsme s Jeníčkem u dveří sotva místa dostali. Po té snesla se rakev i průvod se počal – Smutné bylo to podívání! Synové se slzami v očích nesli rakev otcovu, po té statkáři okolní, na to výminkáři, deputátníci; do Sliveneckého kostela pak synové opět rakev vnášeli. Kněz vystoupil na kazatelnu i držel řeč pohřební. Z řečnického ohledu byla bídná, avšak nemohla hlásati než pochvalu nebožtíkovu.

Narozen byl v Nymburce r. 1777 dne 12.října, měl tedy letos právě dojíti roku osmdesátého. Studovav práva státní službu odbýval v Mladé Boleslavi, v Kutné Hoře, v Krakově. Pro nemoc vzdal se jí i zastupoval otce svého na statku Lochkovském; po roce přešel v držení jeho r. 1808. Zde ztrávil po celé půl století život bohabojný, věnovaný vědám a blahu poddaných svých; zvláštním péče jeho předmětem byla škola a chudina. V kole vzorné rodiny dočkav se stáří vysokého, zesnul v Pánu.

Toť jádro řeči. Po mši úmrtní pohřbena rakev u dveří kostelních, podle choti zvěčnělého. Lidstva na malém hřbitově takové bylo množství, že mi nemožno bylo k hrobu přijíti. – Synové sami spouštěli otce do hrobu, oni první lopaty země vrhli na tělo jeho, po synech dcery, pak vnučky, potom my jsme poslední milému vzdali úctu patriarchovi rodu našeho. Všecko plakalo, vše tonulo v slzách, i rodina, i lid a „zdaliž pak dá mu Bůh radost věčnou?“, pravil stařeček vedle mne, kterážto slova štkání vyrvala prsoum mým. Po pohřbu čtla se jedna ještě mše sv., po té vsedlo se do vozů a jelo se na Lochkov. Obědvali jsme u strýce Karla 25 sedělo nás u stolu a mezi těly nebylo dětí strýcových. Bavili jsme se s Jeníčkem, protože s jiným nebylo s kým. Málo si nás zajisté všímali; kdož by jináče mohl žádati; Hauptmann seděl v druhém pokoji s učitelem /který nahrublým se mi zdá/ se sestřenicemi. Jen Emma prošla několikráte, dnes více jsem si jí vážil vida upřímnou bolest její o pohřbu a slzy jí z očí kanoucí. Když jsme asi po ½ 4 vstávali od stolu, ptal jsem se Lotti po matce její německy, a poněvadž ona neupouštěla od svého ironického úsměvu, užil jsem ho i já se vší chladností. Přišedším do pokoje scházel nám Jeníček Černých /bratranec Tomáše, syn Adlety rod Vindové a Filipa Černého, bratra otce Tomáše, Jana/ i vyšli jsme ho hledat a já s radostí použil jsem příležitosti té, abych posledně rozhlídl se po Lochkově. Nebo, že sem tak brzy více nepřijedu: to téměř jisto. Se strýčkem zmizelo, co mně zde rádo vidělo, a tetičky beztoho že zde též neostanou. Strýčkova Karlova rodina nám již vzdálena. Šli jsme s Jeníčkem podél svahu onoho lesnatého sklánějícího se do vábného údolíčka, šli jsme podél vinice, i vyslali naposledy zraků svých po háji slavičím. Slunce chýlilo se ku vzdáleným pahrbkům a klidná krajinka čarovábný skýtala pohled. Mezi tím odjela nám tetička Adleta i slečna Brzorádová. Na nás čekal vůz Karlův vezoucí též tetičky Chlumské. Rozloučili jsme se s Lochkovskými dušemi dobrými v zahradě a vsednuvše uháněli jsme ku Praze. Rada Jakub pilně ku spěchu měl bystré koně. Tetička Filipova byla nad obyčej hovorná, i vesele nám uplývala cesta, obzvláště, kdy náhlý déšť nám veselosti přimnožil… Smuten jsem vyjel, mírně vesel jsem se navrátil…

Parte Josef Brzorád (K.k. Hofbuch druckerei von Gottlieb Haas u. Söhne in Prag)

Děti Josefa Brzoráda a jeho ženy Anny byly: Philipine (1812-1886), Karel (1813-1871), Vilém (1814-1898), Marie (1818-1888), Eduard (1820-1898), Ferdinand (1822-1863), Rudolf (1823-1890) a Anna (1833-1865).

II.5.1. Philippine Brzorádová (1812-1886)

28. 3. 1812 se na Smíchově narodila dcera Philippine Brzorád. Narodila se na Smíchově v čísle 80, křtěna u sv. Filipa a Jakuba jako Philipine Anna Theresia. Otec udán jako „Josef Brzorád, Svobodný Pán na Lochkově“. Za kmotry šli Anna a Ferdinand Delorme a Caspar a Teresia Weisenberger.

Dochoval se „radostný libo zpěv“ školní mládeže lochkovské, jehož krasopisná kopie se zachovala. Učitel zjevně předjímal nobilitaci Brzorádů:

“Libo zpěv na den Prvního Maje, na

den jmena, Urozene a Usslechtile Panně

Filipině, Šlechtičně z Brzorádů.

Jménem Školní Mládeže Lochkovské

v poníženosti přednesený.”

Filipína zůstala neprovdanou pannou. Po smrti matky se roku 1846 ujala otcovi domácnosti. Bylo jí tehdy 34, Karlovi bylo 33 a byl ženat s Emmou Tschapek , Vilémovi bylo 32 a byl ženat s Antonií Svěcenou, Marii 28 a byla vdaná za ing. Hauptmanna, Eduard 26 se ženil až roku 1852, Ferdinand 24 zůstal svoboden, Rudolf 23 byl již v Uhrách ale Anně tehdy bylo 13. Po prodeji Lochkova roku 1862 ztratila domov a žila u provdané Anny a Marie. Po smrti Anny (1865) se ujala jejích dětí. Antonii byly 4, Anselmě 2 a Vilémovi rok. Teta pomocnice, vítaná ve všech domácnostech plných dětí. “Teta Filipi” je často zmiňována ve vzpomínkách[425] neteře Anny Brzorád (uvedeny níže v samostatné kapitole). Selma Mayr, kterou také za sestru vychovávala, o ní píše “V mých vzpomínkách je malé, drobné postavy s hnědými vlasy a velkýma, modrýma očima, černým krajkovým čepečkem, krinolínou, půvabnými, po stranách vázanými botami. Když šla někdy s otcem (Anton Erben) do divadla, či na koncert, měla pěknou hedvábnou halenku, přes čelo sametovou stuhu se šperkem z pravých perel a bílý, na třírohý složený kašmírový šátek s dlouhým postranním třepením, který se mi obzvláště líbil

Filipina Brzorádová (1812-1886) roku 1862, archiv J. Brzorád

Filipina Brzorádová (1812-1886, archiv J. Brzorád

Když se zešeřilo, prosili jsme: “Bitte, Tante , erzähle von Lochkov und wie Du klein warst” – Prosím, teto, vyprávěj o Lochkově a jak jsi byla malá. Tady mnoho z těchto vyprávění zůstává v mých vzpomínkách živě vybarveno dětskou fantazií. Jak byla královna dánská na návštěvě na Lochkově, jak se před kočárem splašil kůň a teta z kočáru vypadla a spadla hlavou na kámen – bělouš s vlající hřívou, babička (Anna Brzorád roz. Delorme) se pevně držela, teta vletěla velkou rychlostí do příkopu, kočí sletěl a běžel za kočárem, aby sebral opratě, které se smýkaly po zemi, pracující na poli přibíhali na pomoc, bylo to poutavé jako pohádka, proto si vše tak živě a barvitě vybavuji.”[426]

„Tante Philipi“ umírá v Praze 4. 11. 1886 po několika týdnech nemoci na zápal plic. Neteř Selma Mayer: ”Celý svůj život se starala a pracovala jen pro druhé. Skromná, tichá, spokojená s málem. Neúnavné píle, vroucné důvěry v Boha a náboženských hodnot, milý, vzácný charakter.”[427] Filipína byla v rodině důležitou postavou a pro svou roli hospodyně, kterou po smrti matky zastala, patřila do životního příběhu mnoha příbuzných.

Hrob na Olšanech VI.9c.145

Filipíny Brzorádové (1812-1886) a její neteře Anny Hauptmannové (1845-1937).

Foto JS 2018

Hrob na Olšanech VI.9c.145

Filipíny Brzorádové (1812-1886) a její neteře Anny Hauptmannové (1845-1937). Detail.

Foto JS 2018

II.5.2. Karel Brzorád (1813-1871), vlastník statku Lochkov

Karel Brzorád se narodil na Smíchově č. 80 27. 5. 1813, pokřtěn jako Karl Ferdinand Johann Kašpar.[428] Studoval na pražské technice, tehdy českém stavovském polytechnickém institutu v Praze, kde na konci druhého semestru roku 1831 získal prémii 10 zlatých.[429] Postupně byl nájemcem statků Dobříč, Lochkov a Kleneč pod Řípem. Byl členem pomologického spolku, dlouholetým činným členem Vlasteneckého hospodářského spolku a průkopníkem pěstování řepy pro cukrovarnický průmysl. Byl následníkem rodu na Lochkově a jeho rodina byla velmi početná. Oženil s Emmou Čapkovou / Tschapek (1814-1875), jejíž otec byl Ferdinand Tschapek a matka Thekla dcera Václava Kleina, měšťana z Kolína. [430]

Karel Brzorád (1813-1871), archiv Jiří Brzorád

Ferdinand Čapek, byl dříve skelmistr v Temníku u Větrného Jeníkova, kde upadl do křídy[431], v letech 1796-1821 na huti v Tasicích č. 1. (Ledečské panství uzavřelo nájemní smlouvu s platností na 25 let s huťmistrem Ferdinandem Čapkem, který následně vybudoval na vlastní náklady sklárnu a začal ji v červenci 1796 provozovat.[432]) Později byl zřejmě obchodníkem v Praze. Tschapekovi měli snad až 16 dětí.[433]

Z mnoha dětí rodiny Čapků byla nevěsta Emma (1814-1875) nejmladší. Její nejstarší sestra Lotti Tschapek (*1797) si vzala Andrease Schnella (1795-1871).[434] Tschapkovi i Schnellovi byly pražské, kupecké a zámožné rodiny.[435] Jedna sestra Andrease Schnella Barbora si vzala Wenzla Tschapek, nájemce v Nečtinách[436], druhá jeho sestra Marie Schnell se roku 1885 vdala za hradního inspektora, Ernsta Rudolfa von Wartburga.[437] O rodině von Wartburg a Schnell mnohé podrobně v textu Josepha Rudolpha von Wartburg Pozdrav ze Schlossbergu. [438]

Skrze manželku Emmu a její německy mluvící rodinu Tschapek byla tedy rodina Karla Brzoráda spřízněna s rodinou Ernsta Rudolfa (1783-1860, od 1856 von Wartburg, K.K. Hofburg-inspector / Prager Burghauptmann). Jeho syna JUDr. Josefa „Pepi“ Rudolfa von Wartburg, později okresního hejtmana v Salzburgu, majitele válečné medaile, medaile za státní službu a za ozbrojený čin - Medaille für die bewaffnete Macht[439], zmiňuje ve vzpomínkách Anna Brzorád, když píše, že když se přestěhovali z Dobříče, byl na Lochkově hon a u stolu seděli tety a “Pepi Rudolf, später v. Wartburg”. JUDr. Joseph „Pepi“ Rudolph von Wartburg ve svých pamětech zmiňuje hony na Lochkově v době, kdy pracoval u pražského státního zastupitelství a bydlel s manželkou a synem v Schönbergerovském domě[440]: „Zima 1853/54 proběhla klidně a jednotvárně. Opět jsem byl jednou na zimním honu na Lichkově.“(SIC![441]) „Der Winter 1853/4 verging ruhig und gleichförmig – in Lichkau war ich wieder einmal auf der Winterjagd gewesen.“[442] Roku 1856 u příležitosti stříbrné svatby přijel císař Ferdinand do Prahy a Pepi požádal otce Ernsta, aby využil svých 50 let věrné služby hradního inspektora k žádosti o šlechtický titul. Ten žádost po dlouhém váhání podal a pro věrné střežení Hradu - „Bewachung der Burg“ si zvolil predikát „von Wartburg“. „Pro tento úspěch si na nás opět vzpomněli všichni přátelé a známí.“[443]

Karel měl nejprve pronajatý od Lochkova nedaleký statek Dobříč, v jehož čísle 1 dle matrik nejpozději od 1840 do 1853 s rodinou i bydlel.[444] Roku 1845 je jako člen pomologického spolku uveden v seznamu Herr Carl Brzorad Pächter zu Dobritsch auf dem Gut St. Joan.[445] Nejpozději od roku 1849 je pak členem Vlastenecko hospodářské společnosti jako nájemce Dobříče.[446] Později se stává nájemcem Lochkova – u svého otce, později (kolem roku 1853/4) statek po otci přebírá.

Roku 1857 se Lochkovský statek stal zkušební pěstitelskou stanicí Vlasteneckohospodářské společnosti v Čechách. Karel Brzorád tehdy odpověděl na výzvu společnosti spolu s ostatními velkostatkáři zejména z řad české šlechty, kteří projevili „obětavou připravenost k tomuto novému podniku, tolik potřebnému pro vlast“. Poté, co bylo takto zajištěno 19 stanic, byla ustanovena komise, do které byli zvoleni např. A.E. Komers, Dr. Lumbe, či zbraslavský statkář a továrník Anton Richter. Ta rozhodovala o výběru a stanovení pěstebních pokusů, ale také kontrolovala a sestavovala tabulky pěstebních výsledků. „Zpráva o výsledcích srovnávacích pěstitelských pokusů zahájených C.k. vlast. hosp. spolkem v Čechách roku 1857“ obsahuje u „Zkušební stanice Lochkow na pronajatém statku pana Karla Brzorada.“ vedle tabulek žádaných údajů i „Popis pokusného pole a stav půdy: Hnojení hospodářským a městským hnojem, na podzim 1856 a na jaře 1857, hlinitá půda s hloubkou do 7 coulů na jižním svahu, orná půda byla od roku 1853 dvakrát obdělávána, pěstování 1853 obilí, 1854 jarní pšenice, 1855 brambory s koňským bobem, 1856 ječmen.“ (Versuchs Station Lochkow auf dem Pacht Gute des Herrn Karl Brzorad. Beschreibung des Versuchsfeldes und Zustand des Ackerbodens. Vermit Hof- und Stadtdung gedüngt, im Herbste 1856 und Frühjahre 1857 bis 7 Zoll tief geftenfähiger Lehmboden in südlicher Abdachung, der Ackerboden seit dem Jahre 1853 zweimal ackert, Anbau 1853 Korn, 1854 Sommerweizen, 1855 Erdäpfel mit Pferdebohnen, 1856 Gerste.)[447]

Statek Lochkov dědicův Jos Brzoráda zapsaný v zemských deskách byl prodán roku 1862 za 152.500 zl. r. č.[448] Alodní (alod = nemovitost a movitost, se kterou jejich vlastník mohl volně nakládat, plné vlastnictví) statek (230,44 ha) se zámečkem, dvorem, vápencovými lomy, vápenicemi a cihelnou roku 1862 koupil smíchovský židovský velkostatkář Karel Kirschner, roku 1866 krátce zemský poslanec.[449]

Schematismus z roku 1881 uvádí u Lochkova celkovou rozlohu přes 230 hektaru a odhadní cenu z roku 1861 na 152.000zl. Na statku Karla a Anny Kirschner (následní majitelé Lochkova) se v roce 1881 nachází mramor všech barev, výtečné hydraulické vápno a červená hrnčířská hlína ve velké výtěžnosti. Z průmyslu je zde (již v Schematismu pro 1870) pivovar se sušárnou s výstavem 96 Hktl., pronajatý pražské Klatscher & Löwy, cihelna a vápenka.

14. 3. 1862 byla domácnost Karla Brzoráda policejně hlášena také v Praze 1275/II. V roce 1863 častěji navštěvuje v obchodních záležitostech Jindřicha Fügnera, člena obchodní komory a pražského zastupitelstva.[450] Odchází na statek Kleneč pod Řípem, či u Roudnice, kde je roku 1863 nájemcem.[451]

Dle Zprávy o plné a valné hromadě hospodářského odboru Roudnického odbývané v Roudnici dne 23. dubna 1867, „O otázce: 4) Jest pro hospodáře prospěšno, používati krav k tahu? pojednal nejdříve p. Karel Brzorád z Klenče, vypočítav zevrubně, jak velký užitek dá dvé krav, kterých se zároveň k potahu užívá.“[452]

Karel se zajímal o archeologii, roku 1868 upozornil Mořice Lüssnera, archeologa, vlastence a tehdy i roudnického okresního přednostu na mohyly v lese mezi Černoučkem a Jenovsí.[453]

Karlovy dcery byly členkami Amerického klubu dam [454], který inicioval Vojta Náprstek, jehož otec Antonín Fingerhut byl dříve nájemcem pivovaru Josefa Brzoráda na Lochkově.[455]

Po Karlově smrti 17. 2. 1871 byla Kleneč prodána. 12. 6. 1872 domácnost hlášena policejně v Praze 315/III. “Peněz zbylo nanejvýš málo”, píše dcera Anna, “a po smrti matky 5. 4. 1875 v Solnohradě - Salzburgu) byly pryč”.

Dospělosti se v rodině Karla Brzoráda dožilo 11 dětí: V této zámožné rodině guvernantkami a domácími učiteli dostalo se i dcerám pečlivého vychování a vzdělání - ovšem německého. Byly pak většinou učitelkami v německých školkách, či v rodinách. Zde je možné vidět souvislost s rodinou Delolme, kde dcery byly význačnými guvernantkami. Dokonce i návštěva dánské princezny roku 1838 v Praze, jak se později dočteme, vedla k založení prvního pražského dětského zaopatřovacího ústavu podle dánského vzoru. Dcer bylo devět, synové tři: Emma (1839-1911), Lotti (1837-1931), Karl (1842-1919), Pepi (*1844), Jaro (*1848), Thekla „Etelka“ (1845-1903), Anna (1847-1934), Klara (1850-1924), Zdenka (1850-1924), Gusti (1851-1940), Viktorine (1853) a Ferdi (1855-1930).

1. Emmanuela „Emma“ Cichra (1840-1911), narozena na Dobříči č.1 [456], Kindergätnerin v Praze, po prodeji Lochkova bydlí s Annou a Zdenkou v Praze 44/II. 21.8.1967 píše Emma Brzorádová Vojtovi Náprstkovi, aby se ujistila o podmínkách jeho finanční podpory české mateřské školky. Pepička jí prý řekla, že již se Švarcenbergem mluvil a ten prý zahrádce velmi přeje. „České dětské zahrádky u nás zavest, vše možné učiniti by se i hlavní školy dle Fröblova systému zařídily jest jediným účelem mého života. Kdyby se mi podařilo v Praze zařídit zahrádku spojenou s hlavní školou pro děvčata, kdyby se z venkova děvčata ke mně do vychování dávala a každé větší město české dívky do mé zahrádky k vyučování posílaly, která by pak v domácím městečku sama zahrádky zařizovala, pak bych byla nejšťastnější na světě neb život můj by přec nezůstal bez prospěchu. Chcete, můžete Vy k tomu něco přispěti bych tohoto cílu dosáhla? "Žijme pro naše dítky!"[457] “V Národních Listech z roku 1868 čteme: Dětská zahrádka na Smíchově zřízená slečnou E. Brzorádovou podle všeho těšiti se bude skvělému zdaru, neb rodiny uvědomělé, nahlížejíce dobrotu takového ústavu již před otevřením jeho ohlašují dítky své, chlapce i děvčátka. Ředitelkyně slečna E. Brzorádová sepsala také „prospekt", v kterém účel a podstatu dětské zahrádky vůbec velmi jasně naznačila. V sobotu dne 13. t. m. bylo otevřeno české oddělení spůsobem slavným, přednáškou ctěné naši spisovatelky paní Žofie Podlipské o 4. hodině odpůldne.[458] O okolnostech vzniku školky se šířeji lze dočíst v delším dopise otištěném v Pedagogických rozhledech.[459]

Byla autorkou spisu, který byl léta nabízen v Ottově nakladatelství: „Společné hry, hry rukami a prsty, pochody, písně, krátká říkáni a bájky v opatrovnách a dětských zahrádkách jakož i v domácnosti. Sepsala E. Cichrová roz. Brzorádova. (Obsahuje 61 čísel, většinou s nápěvy.) Cena 48 kr“.[460]). „Majitelka dětské zahrádky a učitelka ve výrob, spolku v Praze. R. 1868. zřídila dětskou zahrádku na Smíchově. Provdala se pak za smíchovského okres. tajemníka Cichru, spisovatele českého. Po jeho smrti podjala se také zkoušek před českou zkušební komissí v Praze. Také přispívala k některým časopisům: zejména k Nar. listům, kde uveřejnila několik úvah o dětských zahrádkách.“[461] Roku 1871 vyšel například ve Světozoru její článek Zaměstnávání dětí v opatrovně.[462]

Manžel Emmy smíchovský okresní tajemník[463] František Cichra (1832-1875)[464], kterého si Emma vzala roku 1870[465], studoval práva v Praze, byl novinářem a spolupracovníkem Riegrova Slovníku naučného.[466] Patřil patrně do okruhu známých Vojty Náprstka a jeho ženy.[467] Jejich dceru Marii si vzal drážní úředník – později vrchní revident Buštěhradské Dráhy (BEB) Karl Ludwig Rittig (*1869)[468], bratranec c.k. generálmajora Otto von Berndt (1865-1957)[469]. Vnuci Helmuth (*1905)[470] a Gisbert Rittig (1904-1984)[471], univerzitní profesor v Göttingen a Heidelbergu.

Emma Cichra roz. Brzorád (1839-1911)

2. Lotti Brzorad (1841-1931), narozená na Dobříči č. 1, křtěna Karolina, Anna, Thekla, Josefa. [472] Kindergärtnerin v Salcburku pak v Praze s Gusti a Ferdi v Pštrossově 25.

Lotti Brzorád (+1931), archiv Jiřího Brzoráda

3. Karel (1842-1919), narozený na Dobříči č. 1, křtěný Karel Josef Ferdinand.[473] Roku 1860-1 nastoupil s bratrancem Vilémem do stavovské inženýrské školy v Praze[474], pak vyšší úředník na železnici; 1875 si jako „Ökonomie Beamter in Smíchov Nr. 24 bei Prag, k.k. Reserve Lieutenant“ v Děčíně bere (Evu) Rosinu / Rosu Franz (1852-1927[475]) z Děčína, dceru pekařského mistra z Chebu.[476] Měli spolu šest dětí a bydleli na Smíchově, později na Vinohradech.[477] 1. Emma *1875, vychovatelka oo Cingria +1922 (4 děti, dcera Marie oo Treves, spisovatel v Mnichově); 2. Karoline (1878-1918), učitelka na Vinohradech; 3. Karl (1879- cca 1937), sekretář v Schiltigheim u Strassburgu ve Francii[478], oo Henriette; 4. Josef *1881 finanční úředník v Plzni oo 1926 Barbora Tykvartová *1879, asi bezdětní[479]; 5. Jaromir Philipp (1884-1935), [480] jako nadporučík byl raněn, major, v Něm. Rak., ředitel berního úřadu ve Vídni oo Hildegarda roz. Bříza (1893-1973), oba pohřbeni v Hietzing; 6. Marianne (1886-1867), profesorka něm. (možná matematiky) na učitelském ústavu v Praze, v Innsbrucku, oo 1927 ve Vídni[481] Dr. Josef Dinkhauser[482], Studienrat - Landesreferent für das Volksbildungswesen in Tirol[483] /Hofrat[484]. [485]

4. Josef (Pepi) Brzorád (1844-1916)[486] narozený na Dobříči č. 1, křtěný Josef Ferdinand Karl[487], vrchní inženýr Rotschildových závodů ve Waidhofen. S manželkou Kathi měli 4 syny: 1. Rudi (Rudolf); 2. Karl, železniční úředník, továrník ve Vídni, (ten měl tři syny) a změnil si jméno na Burghart; 3. Ferdinand (1888-) oo 1909 Forstadjunkt und k.k. Reservist, oo Josefa Stadler[488]; 4. Jaromir, změnil si jméno na Burghard.[489]

5. Thekla „Etelka“ Erben (1845-1903), narozená na Dobříči č. 1, křtěna Thekla, Anna, Josefa, Karolina.[490] Byla nejprve v Michalovicích u strýce Viléma, pak v Mogyoros u strýce Rudolfa, pak si vzala vdovce po své zemřelé tetě Anně roz. Brzorádové (1833-1865), školního inspektora v Grazu, „k.k. professor“ Antona Erbena. Jeho děti, které měl s tetou Etelky Annou ji tedy nejprve znali jako sestřenku Theklu. Selma Mayr vzpomíná: “Jednou přijela sestřenice Thekla, dcera matčina nejstaršího bratra; měla s sebou citeru a večer na ní hrála písně. … V srpnu 1870 nám otec přivedl novou matku a sice sestřenici Theklu, která u nás již byla na návštěvě. Přišlo mi podivné, že jsme ji měli říkat pouze „Mama“, protože dříve jsme jí přeci říkali prostě Thekla.“[491] Thekla měla s Antonem Erbenem dceru Annu (1871-1946), která si vzala okresního hejtmana ve Völkermarkt a Klagenfurt JUDr. Wilhelma Klebela. Ti měli Alžbětu, Wilhelma / Williho (ten měl 8 dětí) a Ernsta, který byl profesorem mineralogie v Salzburgu. Tato rodina je dnes v Rakousku široce rozvětvena.

Thekla Erben roz. Brzorádová (1845-1903) a manžel Anton Erben v roce 1876

Thekla (1845-1903) a její dcera Anna (1871-1946) cca 1890[492]

6. Anna (1847-1934) narozená na Dobříči č. 1, křtěna Anna Josephina Philippina[493], učitelka jazyků a vychovatelka šlechtičen v Salzburku, která zanechala obsáhlý text “Errinerungen an Lochkov und Dobříč”, popisující život rodiny Karla Brzoráda na Dobříči, ale i později na Lochkově, kde zachycuje i poslední roky dědečka – Josefa Brzoráda, prodej Lochkova, odchod do Klenče a zmiňuje i osudy sourozenců. K textu se vrátíme na konci výčtu jejích sourozenců. Roku 1895 jako učitelka ze Solnohradu se sestrou Ferdinandou v seznamu letních hostí Potštýna[494].

Anna Brzorád (1847-1934), foto 1925[495]

7. Jaromír Brzorád / Яромíр Иванович Брзорáдь (1848-1927), se narodil v Dobříči č. 1, křtěn Jaromír Josef Ferdinand, kmotrem byl děda Josef Brzorád a jeho dcera Philipine.[496] Jaromír byl sládek nejprve v polské Poznani, kde se roku 1885 (v Splawie) oženil s Helenou Barbarou (*1866), dcerou kuchaře Ignáce Rowinsky (1815-1883) z Kobylepole. To již byl Jaromír ale od roku 1878 sládkem v pivovaru Bohemia Ivana Durdina v ruském Rybinsku. Časopis Čechů v Ruské říši Čechoslovan roku 1913 napsal: „35. jubileum své nepřetržité, záslužné činnosti slavil tyto dny český sládek p. Jaromír Brzorád, působící v pivovaře pp. Durdinů „Bohemia“ v Rybinsku, v Jaroslavské gubernii. Připojujeme své „Mnogaja Ijeta!“[497] Durdin pivovar nechal postavit svého oblíbence, architekta Wilhelma Hecker (Василий Фёдорович Геккер), který stavěl i rodinné sídlo v Petrohradě. Vypadal jako středověký hrad - s věžičkami, větrolamy a mohutnými zdmi a produkci zahájil roku 1878. Durdinové se učili vařit i v Plzni a chmel byl dodáván z Čech. Před 1. světovou válkou zde pracovalo přes 100 dělníků a 6 sládků a výstav byl přes 300 tis. věder (ведер) v hodnotě 570 tis. rublů. Za války podnik nejprve zasáhla prohibice a po revoluci byli Durdin se dvěma syny 2. září 1918 zastřeleni a podnik znárodněn.[498]

Po válce byl Jaromír v Praze u Schnellů[499], v Tomášské 27, kde i bydlel v prvním patře až do smrti[500]. Měli 4 děti: Anna (Anja) (1886 – po 1968), Jaro(slav), Vladislav (Wladi) (1896-1961) a Helene (1892 - po 1967).

Jaromír Brzorád (1848-1927)[501]

Dcera Anna/Аня/Anja Brzorad (1886 Rybinsk, Rusko – po 1968 Weng, Rakousko), byla učitelka v Horním Rakousku, v Salzburgu, konečně ve Weng bei Altheim č. 97. Dočítáme se o ní roku 1915: „Weng, 25. února 1915 (vrácena z ruského uvěznění) Místní učitelka, slečna Anna Brzoradová, jejíž rodiče žijí v Rusku už řadu let ve váženém postavení, cestovala k svým příbuzným na začátku dovolené, jako každý rok, a byla zde překvapena válkou. Teprve nyní, po sedmi měsících, byla propuštěna z válečného zajetí a vrátila se po dvanáctidenní náročné cestě přes Rumunsko k příbuznému zpátky do Salzburgu. Byla umístěna do nemocnice, aby zkontrolovali její zdraví, a doufejme, že se brzy vrátí na své bývalé místo. Abychom mohli vyvrátit fámy, které se zde rozšířily, je výslovně uvedeno, že slečna Brzorádová není žádná Ruska, ale dobrá Rakušanka, stejně jako její rodiče, kteří ač strávili mnoho let v Rusku, nikdy se nevzdali rakouského občanství.“[502] Roku 1920 byla Anna penzionována.[503] Při společných setkáních v Jugoslávii u Heleny, či u Anny v Rakousku nepoužívali sourozenci češtinu, ale ruštinu a němčinu. Anna, která česky ani neuměla, byla ještě v roce 1968 ve svých 82 letech při návštěvě Vladislavovy rodiny jejich vitální průvodkyní po památkách Salzburgu. Dle četných uctivých pozdravení bylo znát, že je zde všeobecně známou a váženou postavou. Při procházkách městem si neváhala přezout lodičky za obyčejné tenisky.[504]

O synu Jaro(slav)ovi nic nevíme. Helene / Елена (1892 - po 1967) ještě studovala osmileté dívčí gymnázium v Rybinsku[505], provdaná Miklič žila v Zagrebu[506], měli dvě děti.

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Brzorad Jaromirovi deti Jarcu Anja Helca

Jarču, Helča a Anja Brzorádovi, cca 1893-5,[507]

Vladislav Josef / Wladi (1896-1961)[508], narozen v Rybinsku, křtěn v katolickém chrámu v Jaroslavli, pracovník elektrického podniku v Praze (1928 zřízenec, průvodčí, 1929, zřízenec 1931, elektromontér 1942, průvodčí 1955); oo 1928 Antonie roz. Vňoučková (1903-1960), syn Vladislav (1931- zemřel jako chlapec) dcera Naděžda Anna Brzorádová (1929-1984), vyučená dámská krejčová oo Miroslav Hloušek, instalatér. Zajímavostí je Heimatschein – Domovský list z roku 1942, podle kterého tehdy Vladislav získal „zrozením po otci“ právo domovské v Lochkově. Z roku 1955 je potvrzení občanství v Československé republice pro průvodčího Vladislava Brzoráda.

„Rodina Brzorád 1925“

Sedící rodiče Jaromír a Helena Brzorád, stojící muž Vladislav, vedle něj asi Anna.[509]

Sourozenci Brzorádovi, Jugoslávie 1. - 24. 8. 1956.

Zleva: s brýlemi - syn Heleny; v tmavé košili Vladislav Brzorád (1896-1961); stojící dáma Anna Brzorád (*1886), sedící dáma Helena Miklič (*1892) rozená Brzorád.[510]

8. Klara Schleussig (1849-1924), narozená jako dvojče Zdenky na Dobříči č. 1, křtěna Klara Josefa Filippina[511], oo Schleussig řídící učitel ve Vídni. Dcera Klára byla jeptiška ve Vídni, syn Kamil, učitel oo Margareta (Kreta) učitelka. Vnoučata: Ingeborg, Irmgarth, Kreta a Volkmar, který se zřítil roku 1937 jako učitel létání.

Klara Schleussig roz. Brzorádová (1850-1924), roku 1868, archiv Jiří Brzorád[512]

9. Zdenka Brzorádová (1849-1924), (heslo na WIKIPEDIA) narozena jako dvojče Klary na Dobříči č.1, křtěna Zdenka, Josefa, Karolina. Vedle dědy, Josefa Brzoráda a jeho dcery Philippine kmotrovali tentokrát i Karolina Schnell, Kaufmannsgattin von Prag a Josef Turecký, Wirtschaftsrath u. Prager Bürger.[513] dřevorytkyní „Xylographen“ v Lipsku, pak Mnichově. Ve slovníku československých výtvarných umělců od Prokopa Tomana čteme: „Brzorádová Zdeňka *17. 10. 1849 v Dobříši (sic!). Grafička, žákyně Otty Rotha v Lipsku; byla činná v Mnichově. Od ní zejména dřevoryty dle Defreggra, E. K. Lišky („Děvče z lidu“ Zl. Praha, II, 501) a jiné.“ Právě u textu doprovázejícího rytinu kresby „Děvče z lidu“ v Zlaté Praze z roku 1885 čteme, že „Rytinu provedlo – ku zvláštnímu doporučení slavného našeho krajináře, mistra J. Mařáka – pro „Zlatou Prahu“ dláto rodilé Češky, slečny Zdenky Brzorádové v Mnichově.“

U Vojtěcha Náprstka se v Americkém klubu dam Zdenka Brzorádová seznámila například s průkopnicí ženské samostatnosti a první českou telegrafistkou Ludmilou Bozděchovou (heslo na WIKI), která vzpomínala: "Bylo nás 6 družek v bývalém klubu amerických dam, které jsme si rukou dáním slíbily raziti ženám práce nové dráhy; z těch jmenuji: sl. Dr A. Bayerovou (heslo na WIKI), sl. Brzorádovou, xylografku, sebe a ještě 3 ruské dámy, jichž jména mi z paměti vymizela, ...[514]

V době, kdy se Zdenka rozhodovala, jak sehnat finance pro pobyt v Lipsku během nehonorovaného učení u Otty Rotha, slíbil jí podporu 50 zlatých půlročně na živobytí Vojta Náprstek a do Lipska jí pak roku 1869 napsal: „Váš list od 7 obdržel jsem hned i s přílohou xylogr., je vidět z porovnání Vašich prvnějších prací, které jste před několika měsíci zaslala, že činíte značné pokroky; každý kdo jen poněkud dovede ocenit práce xylogr. poznává i ve Vašich počátečních pokusech, že se z vás vydaří umělkyně, která nám Čechům ke cti sloužiti bude; především se ale těším z toho, že dáváte pilností a vytrvalostí Vaší dobrý příklad družkám Vašeho pohlaví, i doufám, že neopominete až se do Prahy navrátíte obohacena vědomostmi zaříditi zde xylografickou školu pro dívky, což Vám nikterak na újmu nebude pokračovat ve zdokonalování se v umění Vašem. … Kéž by jste se stala na poli umění Čechům tím, čím byla Němcová na poli literatury.“[515]

Zdenka Brzorádová (1850-1924) roku 1868, archiv Jiří Brzorád[516]

11. Viktorine, Josefina, Filippina, Anna, *18.3.1853 Dobříč č.1, kmotři Josef a dcera Philippina Brzorad.[517]

10. Ferdinandine „Ferdi“ (1855-1930), narozena již na Lochkově č. 1, křtěna Ferdinanda Theresia Josepha Thekla Anna. Kmotruje tentokrát s dědou Josefem i Therese Weissenberger rozená Delorme. [518] Učitelka v Krems, Vídni, žila pak v Praze, roku 1895 jako učitelka z Vídně se sestrou Annou v seznamu letních hostí Potštýna[519]; roku 1925 s Lotti a Gusti na adrese II.-1507, Pštrossova 35. Přátelí se s nápadníkem své sestry Augusty, Tulkou. Ten jí v dopise z roku 1876, který píše své Gustince z Prahy do Mamlingu: „25. 8. 76 V Praze … Tvé paní sestře vyřiď mou úctu pojedeš-li do Solnohradu a slečně Ferdinandině moje pozdravení, ač nevím jak jí bude vhod, rozešla se se mnou trochu mrzutě, nevím ani proč, přejde ji to snad. ...V knížce, kterou mi sl. Ferdinand. půjčila (básně od Staška), bylo zapomenuto psaní, posílám ti ho, abys jí ho odevzdala.“[520] Tulka „Ferdinku“ navštěvuje i ve Vídni roku 1878.[521] Roku 1883 se Ferdinandine Brzorád z Vídně v rakouském Korneuburgu zúčastnila 2. výjezdního setkání spolku pro mateřské školky. (Theilnehmer an der zweiten Wanderversammlung des Vereine für Kindergärten in Österreich in Korneuburg.)[522]

Ferdinanda byla činná členka výboru (např. 1892[523]) vídeňského dobročinného spolku českých paní a dívek Ludmila. Tento spolek byl založen roku 1885 za účelem podpory chudých dítek školy Komenský, jehož činnost spočívala v obdarování chudých dítek české školy vánočním stromkem, teplým oděvem a obuví, ořechy a t. d. Pořádání zábav, výletů, přednášek a literárních večírků; obrací se prosbami ke všem spolkům a dobrodincům české mládeže. Každoročně nákladem J. O. hrab. z Harrachů poděleny o vánocích všecky děti české školy vánočkami.[524] Ve svém dopise z 27. 11. 1889 "Ferdynanda Brzorádova" píše o podporu spolku vídeňských Čechů Ludmila Vojtovi Náprstkovi: „Přišla jsem k tomu přesvědčení, že slovo Vámi pronešené v přátelském kruhu ve prospěch „Ludmily“ najde též ohlasu v nitru Čechů v Slovanské Praze.“[525]

Dle přípisu od farního úřadu z Prahy u sv. Vojtěcha odpadla 4. 4. 1917 od víry a stala se evangeličkou Augsp. vyznání.[526]

Ferdinandine „Ferdi“ Brzorádová (1855-1930), roku 1868, archiv Jiří Brzorád[527]

12. Auguste „Gusti“ Brzorádová (1851-1940), retušérka Eckertova atelieru, od 1873 retušuje 2 roky v Salzburku, pak ještě rok v Mnichově, 1877-1878 vychovatelkou ve šlechtické rodině Strachwitzově v Mamlingu v Hor. Rakousích,[528] a když její svěřenec zemřel, zůstala po čas hraběnčinou společnicí, 1881-1916 vedoucí německé školky na Vinohradech v Praze. Auguste bydlela v Pštrossově 25 a roku 1935 poskytla pražským novinám něco z lochkovských rodinných pamětí v článku: “Frau Brzorad erzählt.”[529]

Auguste „Gusti“ Brzorádová (1851-1940), roku 1868, archiv Jiří Brzorád[530]

Auguste „Gusti“ Brzorádová (1851-1940) kolem roku 1870, ateliér Eckert[531]

V článku se však Augusta vůbec nezmiňuje o svém vztahu k malíři Josefu Tulkovi [532], autorovi lunet v lodžii Národního Divadla. V životopisné knize[533] o tomto umělci kapitolu o vztahu Augusty Brzorádové a Josefa Tulky nalezneme:

Malíř Tulka a Augusta Brzorádová (1873-1879)

„Za studií na akademii v Praze musil se Tulka[534] těžce probíjeli, aby uhájil holý život, protože z domova žádné podpory nedostával. Vedle zdrojů, o nichž jsem se již zmínil, nalezl obstojný výdělek ve fotografickém závodě H. Eckerta na Újezdě na Malé straně, pro nějž retušoval a koloroval fotografie. Tam se seznámil s mladičkou dívkou Augustou Brzorádovou, dcerkou kdysi zámožné rodiny, spřízněné s Brzorády německobrodskými a nymburskými; matka básníka Otakara Theera Františka, rozená Brzorádová, byla její sestřenicí druhého stupně. Augusta, narozená 24. srpna 1851 v Dobříči na Smichovsku, byla dcerou Karla Brzoráda, majitele alodiálního velkostatku v Lochkově u Radotína (kdysi sídla Václava Michny z Vacínova) a Emanuely, rozené Čapkové (Tschapkové); byla to rodina poněmčená. Roku 1862 Brzorádovi Lochkov prodali a odstěhovali se do Klenče pod Řípem, kde koupili poplužní dvůr. Po otcově smrti rodina úplně zchudla. Z dvanácti dětí, většinou již zaopatřených ve státních nebo soukromých službách, zůstala bez zaopatření pouze Augusta s dvěma mladšími sestrami. Nalezši dočasně útulek u matčiny sestry, provdané za malostranského obchodníka Schnella, docházela do atelieru Eckertova, kde se seznámila s Tulkou a ten ji naučil retušovati fotografie; tímto zaměstnáním se potom po čas živila. Roku 1873 odešla s matkou k starší sestře do Salzburku, kde pobyla dva roky, zabývajíc se retušováním a další rok byla zaměstnána opět jako retušérka v Mnichově. V letech 1877-1878 byla vychovatelkou ve šlechtické rodině Strachwitzově v Mamlingu v Hor. Rakousích,[535] a když její svěřenec zemřel, zůstala po čas hraběnčinou společnicí.

Tante Gusti Brzorád (1851-1940) patrně s hraběcí rodinou Strachwitz, archiv J. Brzorád

Potom se vrátila do Prahy a po absolvování kursu byla 35 roků pěstounkou na německé mateřské škole na Král. Vinohradech a požívá skrovné pense od ústavu sociální péče. Její sestřenice Albertina Mikschová, dcera lékaře v Brandýse nad Labem, byvši přijata tetou Schnellovou za vlastní, stala se po její smrti dědičkou pěkného majetku, který potom odkázala Auguste Brzorádové.

Miksch, archiv J. Brzorád

Za styků v atelieru Eckertové vyvinul se mezi snivým Tulkou a mírnou, prostoduchou Augustou milostný poměr, který potrval až do Tulkova zmizení; ohlasem čisté lásky obou mladých lidi jest objemný svazek dopisů[536] Tulkových z let 1873 až 1879, které Augusta Brzorádová chová jako vzácné a drahé památky na milovaného muže, o němž s naivnosti dítěte podnes věří, že ještě žije a snad se i vrátí. Zajímavé jest, že Augusta, jíž se v zámožné rodině guvernantkami a domácími učiteli dostalo pečlivého vychování a vzdělání - ovšem německého, psala Tulkovi vždy jen německy, kdežto Tulka, třebaže němčinu dokonale ovládal, psal ji výhradně česky. V jednom dopise výslovně praví: »Odpusť, že Ti vždy jen česky pišu. Mám Tě rád po česku. Tvoje zlaté srdečko bude snášenlivější než národy český a německý.« Výjimkou sice někdy připsal poznámku německou, ale to spíše, aby objasnil smysl českého výrazu nebo rčení, kterému by neporozuměla. Chtěl-li své Gustince vyjádřiti zvláštní srdečnost, oslovoval ji někdy »milou Mařenkou«.” Po Tulkově zmizení v Italii se již Augustě, přes její snahu nepodařilo navázat s ním kontakt.“ [537]

Tulka v jednom z dopisů píše: „Tobě přál bych bezstarostné, ba skvělé postavení a zaopatření co choti mé, ana nejen toho hodna jsi v míře největší, nýbž i dle toho vychována v zámku otce svého. Nejsem tak nesvědomitým, abych učinil Tebe obětí bídy a nedostatku.“[538]

Roku 1878 vystavil své Gustýnce zvláštní „Vysvědčení: Nížepsaný tímto dosvědčuje, že slečna Augusta Brzorádová z Dobříše u Prahy v Čechách rozená de l’Orme, ze šlechtické rodiny v zemi francouzské, toho času vychovatelka u hraběnky Strachwitzovy v Mamlingu u Miningu v horních Rakousích, již po 6 pravím šest roku milenkou jeho jest a svou věrností, láskou a obětavostí tak se vyznamenává, že všem milenkám na severní polokouli za nejušlechtilejší vzor a za příklad dána býti může. Josef Tulka, malíř z Paky v Čechách, věrný její milý.“[539]

Ateliér Jindřicha Eckerta v Praze roku 1873. Augusta Brzorádová a Tulka stojí první zleva

Roku 1885 otiskl Prager Tagblatt a po něm i Welt Blatt:“ Neslýchaná surovost. Z Vinohrad nedaleko Prahy se uvádí: zahrádka poskytnutá pro malé žáky německé mateřské školy ve Vinohradech, aby si zahráli cvičební hry, leží na nádvoří, které je zcela uzavřeno budovami. V úterý odpoledne, když se hry pro malé děti sotva začaly, najednou kolem hlavy učitelky mateřské školy slečny Auguste Brzoradové prosvištěl kámen, který naštěstí nikoho nezasáhl. Jakmile se slečna Brzoradová, která seděla u altánu se čtyřletým chlapcem, vzpamatovala ze strachu, sestoupil druhý kámen a zasáhl chlapce takovou silou, že se nešťastné dítě s tváří nasáklou krví zhroutilo. Ředitel Kohout, který byl okamžitě informován, obvazoval zející ránu na čele nešťastného žáka, který poprvé navštívil mateřskou školu, a pak ho nechal odvést domů. Protože kámen mohl být vyhozen pouze z výšky, tj. z okna v okolních domech, byl o tom bezpečnostní orgán okamžitě informován. Doufejme, že surový pachatel bude brzy nalezen.“ [540]

Erinnerungen an Dobric und Lochkov bei Prag

Vzpomínky na Dobříč a Lochkov u Prahy.[541]

Napsala Anna Brzorád, 1909

Dobříč patřila panu Bergrovi[542], majiteli od sv. Ivana (SIC! - má být od sv. Jana), který byl velmi bohatý. Od něho si ji můj otec pronajal a vzpomínám si velmi dobře na dvůr, obytnou budovu[543] a nalevo zahradu.

Tachlowitz a Hořelitz[544] byly velmi blízko a z Tachlowitz přicházel veselý Pater Fabat (SIC – má být patrně Schabat[545]) hrát s otcem taroky. V Hořelitz byl Pater (Š)Čiška, který mne, když mi byly 4 roky, učil číst. Když byl křest, což se v Dobřiči opakovalo 11krát, přišel také pan děkan.[546] Byl veliký a silný a měl takzvanou „koňskou nohu“ a měl proto zvláštní, navýšenou, velkou botu, kterou jsem si vždy s velkým zájmem prohlížela. Jeho deštník byl také neobyčejně veliký. Protože křty se tehdy konaly vždy doma, slavnost byla pro ostatní děti velmi důležitá. Matku nahradila v domácnosti Kathi Skalitzky a tu jsme měly my děti velmi rády. Učila nás večerní modlitbu „Anděl zdrašce (Schutzengel)“. V neděli po narození byl křest. K němu byli pozváni duchovní a Kathi k tomu připravila velké, slavností jídlo. Předtím byl ale pokryt malý bílý toaletní stolek bílým šátkem z damašku, doprostřed byl postaven železný, černý kříž (Lotti). Napravo a nalevo svícny s rameny (Zdenka), chléb a svěcená voda. Novokřtěnec měl bílou postýlku, obleček se vzorem holubičky, pěkný, bílý tylový povlak a bílé stuhy, které darovala babička „Anna Brzorád Delorme“. Byl chován ve velké úctě a později sloužil jako křestní oblek Aničce (Annerl) Klebel, dceři Tekle (Thekla) Erben-Brzorad. Později byl poslán bratru Karlovi pro jeho prvorozenou Emmu Brzorád.

U křtu dostali již přítomné děti do ruky každý jednu voskovou svíci, zdobenou květy a zlatem. (um als Lichtlpaten zi dieben)

Je zvláštní, že nemám mnoho vzpomínek na své starší sourozence. Jen jednou jsem viděla první, malý předpokoj, kde měla matka z počátku u okna stolek na šicí potřeby. Seděla v okně a plakala, slzy stékaly po tvářích. Pak byli Emma, Lotti, Carl, Pepi tvrdě potrestáni. Stála jsem a strnule hleděla. -Potom jsem je (sourozence) viděla u stolu k učení (Lehrtisch). Horliwitz zdál se být, myslím, přátelský učitel, který mi ořezal tužku a dal mi list papíru, na který jsem si čmárala. Každopádně se všichni začali učit brzo, pročež si hráli jen navečer.

Jaro, který je o jeden rok mladší než já a již v 9 měsících běhal, jak byl můj otec zpraven v dopise tety Anny, byl můj první společník na hry. Měli jsme skotské, flanelové oblečky s širokými opasky a „Achselträger“. Viděla jsem ho lézt, zatímco já již běhala, nebo seděl na čerstvě uklizené podlaze a ze spár vyškraboval písek a prach a - jedl to.

Emma a Lotti navlékaly jemnou jehlou perly nebo korálky (Schmelz). Druhá místnost byla jídelnou a obývacím pokojem zároveň a stál tam potom maminčin stolek na šicí potřeby (in diesem Rau). Nalevo byla ložnice rodičů. Napravo byla „žlutá místnost“ a vzpomínám si na ní ve dvou momentech. Otec přišel časně a vzbudil mne: „Anna, vstávej, dostala si 2 sestřičky“. To překvapení. – Druhá vzpomínka na „žlutý pokoj“ byla, když všech 11 dětí mělo spalničky.

Koupel těch dvou malých stvoření byla pro nás nejhezčí zábavou. Lití vody s trochou mléka. Klára byla tlustá – Zdenka vychrtlá a velmi živá, žertem jsme jí říkala „žába“. Tyhle křty si pamatuji zřetelně. Pan Turecký, náš soused, byl kmotr Zdenky a dědeček Kláry – Kmotra možná teta Philippine – „wie sie mit Ausnahme Gustis und Ferdis bei allen war.“ Dědeček daroval 10fl.(Gulden) peníz – teta Philippine 1 dukát. Zdenka dostala stříbrné pouzdro s pohárem a příborem.

Svůj první skok také nezapomenu. Vyšplhala jsem se na stoličku a skočila – spadla jsem na nos – který krvácel – a já řvala.

Na náš dům navazovala zahrada, ve které se ve mne probudila schopnost uvažování. Zaujal mne pohled na stromy. Den předtím, vyprávěla matčina přítelkyně paní doktorová Kotončová cosi o zasazování zubů. Tím, že jsem nyní vnímala, že se stromy „zasazují“ mě přivedlo v úžas, že se zasazují i zuby!

Časté ubytování vojáků „Einquartierung“ nám přinášelo změnu, matce práci a otci výlohy. Velký kotel na prádlo, sloužil, po řádném očištění k vaření knedlíků. To, že zde byly též ubytovány koně, vyžadovalo i dodání sena. Jeden voják byl nespokojen a vyžadoval více sena. Nesplnění jeho přání, způsobilo při jejich odchodu veliké překvapení. Byly křtiny malé Gusty – hosté vjížděli bránou do dvora a v tom vyšlehly plameny z kopky slámy uložené pod vysokým topolem. Veliké zděšení! Hašení jsem pozorovala z okna. Kmotrou sestřičky Gusti byla teta Lotti.

Když k nám přibyla ještě další sestřička, byli jsme bezradní, jaké jméno jí dát. Měli jsme v té době mladou vychovatelku z Ženevy Louise Bauche. Psala různá jména na papírky: Irene, Imene, až konečně bylo zvoleno jméno Viktorie podle anglické královny. Tenkrát jsem zaslzela, neboť se mi výše uvedená jména líbila více.

Příchod Louisy Buache-ové si pamatuji také velmi dobře. Tmavomodré květované šaty, černá sametová kazajka, krátké vlasy (po tyfu[547]), a paví pero v týle jako zakončení účesu. Velké mandlovitě protažené hnědé oči, které na nás velmi příznivě působily, velký nos. Osmnáct let. Před příchodem k nám byla společnicí generálovy dcery, kterou nazývala Malinka. Jako velkou odměnu nám věnovala dvě krásné, velké knihy – „Contes de Perrault“ (Pohádky Pana Perraulta). Byly tištěny latinkou. Jednou večer jsem dostala ke čtení knížku o zlém Owenovi, zatímco se Emma, Lotti, teta Anna a Pater Ciška učili francouzštinu. Kniha byla bez obrázků, dívala jsme se jen na slova a najednou jsem pochopila smysl – zlý Owen způsobil velký rozruch „der Schlimme Owen hatte Staub aufgewirbelt“. Vzhlédla jsem a oči všech byly upřeny na mne – bylo to moje první francouzské čtení a pochopení. Od té doby jsem s radostí četla ze zmíněné knížky pohádky, O Modrovousovi „Blaubart“, O Šípkové Růžence „Dornröschen“ atd.

A nyní přišlo přesídlení. Otec se vzdal dobříčského nájmu, aby byl nájemcem u dědečka na Lochkově. Luise Buache s Teklou a Annou odjely ten den již dříve na Lochkov. Byla ovšem zima a bylo mi dost chladno, když jsme přišli za dědečkem do zámku a teta Philippine nám dala „Bouillon“ jak řekla Luise. Ačkoliv jsem již francouzsky mluvila a rozuměla, tohle slovo pro mne bylo nové a dobře jsem si ho zapamatovala.

Lochkov, Das untere Haus 16. 5. 1857 in Tagebuch Anton Erben

Ten samý den byl na Lochkově velký lov. Šly jsme s Luisou zpátky do našeho domu, umyly jsme se , učesaly a upravily a večer šly na jídlo zpět. Avšak já a Tekla jsme byly usazeny k dětskému stolečku. – Dědeček, 2 tety, Louise Buache, Pepi Rudolf (později von Wartburg), Wachtel atd. a správce ?? seděli u velkého stolu.

Dědeček byl důstojný, vážný muž, který měl ve svém pokoji v rohu u okna pult (k práci ve stoje). Když přibouchl víko, objevily se fíky a datle pro vnoučata. – Měl hustilku – občas přišel vrabčák pod skleněný zvon, vzduch se vysál, a přece pták v posledním okamžiku ožil.[548] Ve sklenici byl čertík, který nám musel tančit. Svatý Antonín, kterého jsme museli líbat, nás píchal do rtů, protože byl elektrizován. Na Nový rok a jiné svátky jsme se museli učit, či odříkávat německé a francouzské (pro tetu Philippine) básně, nebo přání, většinou nás však přepadla smrtelná úzkost, že budeme mít okno. Maminka si tato muka nepřála. – Pro děti z vesnice měl dědeček knihy, sešity a pera, která dostali gratis. Žebráci dostali místo krejcaru jablko. Děti nesměly přijít žebrat. Když byl dědeček nemocný, byla v nás místo posvátné bázně, bázeň skutečná, protože kašel a kýchání bylo od tety Phill. kárány. Nesměli jsme ho již líbat, potom měl chudák rakovinu v oku a zemřel v 80 letech. Když ležel mrtvý ve své posteli, museli jsme klečet a modlit se a políbit mu ruku. Byl vystaven ve velkém sále, kde se jen otevřely tapetové dveře, aby se člověk dostal do kaple, která byla ve výčnělku zámku, a kde bylo místo jen pro oltář, kněze, ministranty a velký „Todte-Denkbilder“ se svícemi tlustými jako paže, které ten den hořely, když byla za zemřelé čtena mše. Anna Delorme a dvě malé tety Luisy, které byly pohřbeny ve Slivenci.

V tom samém sále jsem viděla dědečka hrát s Dr. Horstem šachy. – Také u nás byl přes prázdniny taneční mistr Link a denně jsme měly od 10-12 hodiny tance s tímto jemným, malým mužem. Avšak jenom teta Anna byla dospělá, Emma a Lotti nedospělá, Tekla a Anna děti. To nijak nebránilo, abychom tančily velkou mazurku, “Alliance“, menuet, a všechny moderní tance – nakonec byl bál „zu dem Spirk“, Hauptmann a všelijací mladí pánové přišli. Tekla v růžovém, Anna v modrém tančily s vkusem – nakonec jsem se posadila, unavená na pohovku – odmítala laskavě všechny tanečníky a usnula. Ráno jsem ke svému zahanbení ležela ve své posteli, kam mne někdo ze zámku do domu odnesl a svlékl, aniž bych o tom měla ponětí. „Co budou říkat mí velcí tanečníci?“ pomyslela jsem si a šla zahanbena snídat. Nikdo nic neřekl – že malá tanečnice usnula.

Link - učitel tance v Praze I, Krocinova ulice

Tehdy žil ještě dědeček – později ležel vystaven na márách v tomto sále – Tolik jsem se snažila plakat, a to se mi nepodařilo, a když jsem vytáhla kapesník, vypadlo množství růžových lístků z mé kapsy, což mi bylo velmi trapné. – Dokud dědeček žil nesměli jsme do zámecké zahrady, a když směly, tak ale nic netrhat.

Avšak před naším domem byla malá zahrada, ve které nechávala matka sázet do kruhu kaštany. Ty rostly rychle a v létě jsme si je mohli k naší největší radosti k jídlu a k svačině vzít. Někdy u večeře. Ano, to byla legrace. Zpívalo se, smálo se a vtipkovalo. Napravo a nalevo od kruhu kaštanů byl trávník, v jeho středu byl záhon měsíčních růží. V jednom rohu zahrady byl altánek se zimolezem, v jiném rohu Jasmin – a šeřík podle oplocení, vůně přes vůni. Na vysoké zdi, která vedla k velké zahradě, podpírané, stříhané hrušně, neobyčejně veliké, zvané „francouzské hrušky“ - museli se v zimě odležet, a to bylo nejšťavnatější ovoce.

Mezi tím, co my jsme se nahoře učily, od 8-12 a od 2-6 hodin, matka a starší sestry, švadlena paní Urbanová /vdova po p.Hauptmannovi/, Adolfína Franková nebo Albertina Mikšová, seděly v altánku a pilně šily nové šaty a prádlo nebo zašívaly stejně pilně obnošené nebo poškozené věci. Někdy k matčině velké radosti někdo předčítal. Rodina měla abonomá u Schaleka v Praze a týdně nám přicházely, pro různý věk, německé a francouzské překlady do zásoby. Tak jsme si po večerech při pletení punčoch početly: Krištof Schmid přeložený do franštiny, Rose de Tannenbourg, Henri d'Eichenfels, Lesoufus de Paque.

Když jsme s Teklou dorostly, byly jsme pověřeny různými povinnostmi, při kterých jsme se po 8 dnech střídaly:

1/ V době dojení plést a dávat pozor na prodej mléka od 5-6 ráno, 11-12 v poledne a od 6-7 večer.

2/ V době žní jsme se střídaly ve vratech stodoly a pletouce anebo háčkujíce, jsme dávaly pozor na bratry, přivážející vozy z polí.

3/ Odměřování ovsa pro koně.

4/ Být přítomny v palírně, když vedoucí pracovník odměřoval vonící líh ze sudů.

5/ Česat rybíz, obrat a očistit a pomáhat při zavařování.

6/ Dohlížet na přípravu povidel.

7/ V zimě pomáhat při draní peří.

Po dokončení posledního byly služebné a děvečky odměněny kávou, chlebem a buchtami „Buchten“. - Po žních bývaly krásné dožínky, které jsme jako děti s radostí očekávaly. Poslední snopy a otepi, byly ozdobeny barevnými pentlemi a naloženy na vůz. Ženy a muži, svátečně upravení s jásotem a výskotem přijížděli do čerstvě zameteného dvora, přišli do domu a po krátkém projevu předali kytice otci a bratrům a matce, nám děvčatům předali věnečky z květin naší zahrady a obilních klasů z polí. Po té se šlo opět na dvůr, kde matka dělila chléb, buchty a kávu. Sud piva byl rovněž k dispozici. Kolovrátek hrál a ženci a děti tančili kolem ozdobeného snopu. Když nálada stoupala, vše bylo přesunuto do hospody.

Naší příjemnou povinností bylo též trhání zelených lusek hrachu a ještě raději jsme měly sklizeň máku. Matka se všemi dcerami uřezávaly makovice, které se pak sušily na půdě na plachtách. Pak jsme seděli vesele v kruhu a mák z makovic sypali do hrnců a někdy také do žaludku, poté do přichystaných velkých dřevěných nádob /díží/.

Vinohrad byl také v Lochkově! Jaká slast! To vinobraní! Každé dítě dostalo nožík zvaný "kudlička", s červenou nebo žlutou střenkou. Matka, vychovatelka, domácí učitel a děti se služebnými, vše táhlo na čtvrt hodiny vzdálený svah a tam se pilně ořezávalo a pochutnávalo. Do velikého, bečkovitého kýblu přišel zbytek, který byl převezen do otcova sklepa ve dvoře. Další postup jsem nikdy neviděla. Ale po čase jsme dostali k pití sladký mošt a později při posvícení a svátcích se objevilo na stole mírně kyselé, ale pravé víno. Tyto různé svátky jsou též světlým paprskem v mých vzpomínkách. Vánoční večer, zároveň svátek matky Emanuely, Nový Rok, matčiny narozeniny! Při takovém množství dětí a pečlivých a dobrých rodičích, to nemohlo být jinak, než že v takové dni panovala radostná blaženost. Nedbajíce na drobné nahodilé chybičky, které by jinak byly kárány, byla to dokonalá harmonie a duševní pohoda.

Ráno po Štědrém večeru jsem se probudila s blaženým pocitem. Je to pravda? Je to možné? Všechna myslitelná přání splněna! Dokonalá čistota těla, prádla, místností, příjemná teplota, sváteční jídlo, a blažené city milujících rodičů. Stále byli hosté, protože tet, bratranců a sestřenic tu bylo dost. Také den před svátky a posvícením, pomáhaly mé matce Albertina nebo paní Dr Kontnňč/Kontonč?/z Dobříče, připravovat sváteční kuchyni – posvícení a koláčky na upečení v troubě.

Když jsme povyrostly, přišla ještě 12. sestřička, "vejškrabek", jak jí otec žertovně nazýval. Chtěly jsme jí všechny mít pro sebe nebo si jí přivlastnit. Teta Therese Weissenberger - Delormová, sestra mé babičky, byla její kmotrou a Ferdl od ní dostala růžový křestní oblek. Teta Therese byla krásná stará dáma v šedých hedvábných šatech a se sněhobílými vlasy. Když jí je Leni česala, spadaly jako plášť kolem dokola. Viděla jsem to jen jednou a je to nezapomenutelné. V němém ostychu jsem pozorovala starou dámu, které Leni pravila: Tak velká dívka a leze po stromech - zklamaně jsem to slyšela. Bylo to o mně, neboť v dutině vysoké švestky bylo hnízdo ťuhýka a jeho mláďata mě vábila a strašila. Svými rozevřenými žlutými zobáčky se dožadovala své potravy. Učitel Mazans šel okolo a ten odporný čin se dozvěděl. Emma, tehdy 15 letá, jela s pratetou do Maďarska, kde našla a přečetla si celou sbírku dopisů od našich rodičů s krátkými zprávami o Dobříči a Lochkovu.

Sestra Emma a Luisa Bauchová, jeden čas horovaly pro jezdectví a otec skutečně koupil pár poníků, kteří přes týden pracovali a v neděli měli na zádech houni řemenem připnutou. Všechny děti, včetně vychovatelky, strýce Hauptmanna a přátel, jezdili střídavě pomalu podél cesty v naší velké zahrady.

V té době přicházely hojné návštěvy ze Zbraslavi: Maria a Clementine Kanzler, dcery našeho domácího lékaře. Starší se provdala za bohatého Drchotu, mladší si vzala p. Stránského; obě ovdověly. Další hosté: rodina Dlabačova, krásná Gabriela a Fani. Ke konci otec oba koníky prodal, protože kočí Stefan ve zlosti jednoho připravil o oko.

Houpání bylo také jedno z našich potěšení. Witanowsky, který nám vždy velmi laskavě pomáhal, přivázal na dva vysoké stromy silné lano. Místo sedačky sloužila několikrát přeložená pokrývka a pak to začalo. Každé dítě 20 až 40 krát se zhouplo, Tekla a Anna létaly nejvýš. Witanowsky se houpal také. To byla radost! Při kolovrátku se v sobotu a neděli hodně tančilo, Witanowsky, Jindřich Franěk, Tekla a Anna atd.

Když byla na dvoře posekaná tráva nakupena na hromadu, tak jsme večer při měsíčku přes ní skákaly.

V roce 1859 byla k vidění nádherná kometa a vesničani v tom spatřovali nebezpečí vypuknutí války, která také nastala. My obdivovali každý večer toto souhvězdí, při procházce do Slavičího údolí nebo při doprovázení někoho ze Zbraslavi k Radotínu. Z velké, žhavě zářící hvězdy vycházel stále se šířící chvost, jak jsme říkali. Přes celou oblohu! Bylo to ohromné. Jiné večery jsme často viděli nádhernou polární záři, celý obzor byl jak v jednom zářícím ohni.

Když Tekla, Lotti a Emma dospěly, účastnily se tanečních zábav na Zbraslavi /Königssal/. Po italské válce, kolem roku 1860[549], přišli na Zbraslav vojáci a byly pořádány "důstojnické věnečky". Tekla byla velmi oblíbená, ale ještě hodně mladá. Já jsem se také jednou zúčastnila, ale bylo mi 13 let. Tekla je o 1 l/2 roku starší. Nadporučík Ventour a poručík Weismann a jiní, byli také jednou pozváni k nám. Ten první byl později často u nás, jak jistě víš.

V té době 1860-1862 došlo k prodeji Lochkova a k přesídlení do Klenče u Roudnice.[550] (Akcionářem české tržnice výrobků a plodin zemských v roce 1862 byl Carl. Brzorad a držel 2 akcie. Ještě roku 1869 vykazovala tržnice zisk, roku 1870 již byl vyhlášen konkurs. Mezi největší věřitele patřil například hrabě Pachta, či sklář Jan Kavalír. [551])

Tam to zpočátku nestálo za moc[552], jak se říká, ale časem jsme si zvykli. Během času jsme se rozcházely na různé strany: Emma do Institutu Vogel v Praze, Tekla jako vychovatelka do Mnichovic /Meissel/ u Prahy, později přešla za strýcem Rudolfem do Maďarska. Anna do Institutu Vogel a v roce 1868 ke Steinbrecherům[553] v Moravské Třebové. Klára a Zdenka do Lipska.

18. února 1870 zemřel můj otec a Kleneč byl prodán. Peněz zbylo velmi málo. S úmrtím matky v roce 1875 byly u konce. (Geld blieb höchst wenig – mit Mutters Tod 1875 war es zu Ende.)

14. března 1908

Lochkovský dvůr tvořil dlouhý, široký obdélník. Za malým obytným domem sládka, skladem dřeva a zámkem byla dědova zeleninová zahrada, která ležela trochu níže. Od zámku dále pokračovala zámecká zahrada ke dvoru opatřená železnou mříží. Kratší strana obdélníku byla ohraničena stodolou, vinným sklepem, kůlnou s rozličnými kočáry a saněmi (vrchnosti) a zase stodolou. – Na rohu, kterým začíná dlouhá strana proti zámecké zahradě, byla veliká vjezdová brána (vedoucí k lipové aleji, Chuchli a Praze). Hlídací pes u vjezdu a obytného domu vrchního mlatce Adámka, který tamtéž bydlel se ženou a dětmi. Navazovala velká palírna. Vedle toho velká hromada suti, či orné půdy, potom veliká železná brána, která vedla k veliké zahradě. (Celé pole ovocných stromů, s domem zahradníka a naše dětská zahrada.) Vedle brány byl dlouhý kravín a potom vysoká zeď, která oddělovala velkou zahradu od té naší dětské. – Kratší stranu ohraničoval náš obytný dům, zády k ulici vedoucí ke Slivenci, přední stranou v malé zahradě.

K našemu domu byla rovněž napojena velká vjezdová brána; vlevo a vpravo se opírala o malé domy. Vpravo bydlel kočí Knížek s rodinou, vlevo kočí Salaba s rodinou. Navazovala velká koňská stáj.

Vnitřní prostor dvora byl rozdělen dvěma nízkými zdmi, které ale měly nechané průjezdy uprostřed, nalevo a napravo. Tak byla za naší zahrádkou úzká pěší cesta, která vedla ke kravínu, před kterým byla zídkou ohrazená neodmyslitelná hromada hnoje a močůvky. To samé před koňskou stájí. Před pravou zdí stál věžovitý holubník, uvnitř malá světnička, podél zdi přihrádky, které sloužily za hnízda holubům; za tímto holubníkem byla velká kůlna, dřevník, pod kterou byli žebřiňáky, pluhy a brány (na vláčení). Proto vyhlížel hospodářský dvůr stále uklizeně. Také byl celý dvůr každou neděli a svátek dočista zameten. Na druhé straně zdí, byly v horní části veliké trávníky (? Rasenflacke); velmi vzácné staré lípy, kaštany, topoly a morušovníky. Matka jednu dobu pěstovala bource morušového, což mne také velmi zajímalo. Doufala, že z toho bude nějaký výtěžek, ale napředené hedvábí od ní nikdo nekoupil. Také jen malý výtěžek měla z přebytku medu a ovoce.

U horní brány za stodolou vedla cesta polem a vinohradem, Slavičím údolím, Lahovskou, k Radotínu a na Zbraslav.

Protože jsme se od 8 do 12 a od 2 do 6 učili a pracovali, těšili jsme se pak dvakrát z procházek tímto směrem. Jako malé děti jsme skotačily a běhaly a představovala jsem si vždycky, že jsem kůň. Starší spěchaly jsme v ta místa, kde kvetly fialky. Později pletly jsme horlivě při chůzi a zpívaly a smály se. Když u nás byla první vychovatelka, Luise Buache ze Ženevy, věnovala se neúprosně učení, šití, pletení, hrála na klavír u Harausche. Poté přišel mladý vychovatel bohoslovec / teolog (Theologe) Witanovsky, který byl u nás velmi oblíbený a ve volném čase pro nás připravil loutkové divadlo, se kterým jsme s ním hráli představení.

V létě hrávali jsme s ním a s rodinou Eminger, Marií, Hedwigou, Emanuelou a Josefem a jinými přáteli a staršími sourozenci „Reifen“ (s obručemi?). Thecla a Anna v tom s Witanowským byli nejzručnější. V zimě, když tu byl bratranec Adalbert a další příbuzní, hráli jsme všelijaké hry: Na kočku a na myš, Jakoberk, wo bist du?, Wie? Wann? Wo? Warum?, Na schovávanou, Chodí Pešek okolo (Plumpsack geht um), Sekretär, Theaterzettel, atd. V teplých letních večerech byla večeře přinesena do „Gartelu“ a pak se zpívalo o závod. Bylo to vždy veselé. Emma a Lotti důstojné. Tekla již hrála na klavír a Albert a Gustav Leroun a Andres Mikschl naslouchali. Anna byla vysoké (Lange Kind?) dítě a pobíhala okolo. [554]

Mladší děti byly ale v jiné místnosti. Takže nás 6 nebo čtyři starší s kamarády jsme byli spolu a vymýšleli si dobrodružné nápady s dýkami a pistolemi a dávali jsem si jména jako Albert – Mohican, Carl – Coda Brska, Pepi – Ledestrumpf, Thecla – Beldemonir, Anna – Brutto Demonio. Pro Emmu a Lotti tohle bylo příliš dětinské.

Brána na lochkovský dvůr, Else Fritschl 2005

Kleneč

Rok 1867 přinesl pro všechny z nás změny. Rodiče se třemi sourozenci (Lotti , Gusti, Ferdi) zůstali na statku. Clara a Zdenka odjely do Lipska. Avšak ostatních 9 sourozenců se snažilo uživit se samostatně. Tekla odjela do Mogyoros, Anna na Moravu, Emma šla do mateřské školy.

Já jsem byla vychovatelka u jednoho továrníka v jednom venkovském městě - Moravské Třebové. Byly mi svěřeny dvě slečny jedna 7 a druhá 12 let stará. Jejich dva bratři chodili také částečně na lekce. Snažila jsem se ze všech sil, předsevzala jsem si a chválila úspěch žaček. – Jedna druhá vychovatelka, která byla sestřenkou mých žaček byla mojí každodenní společnicí při procházkách, či večerní zábavě ...

Pak jsem vzala místo ve Vídni, a to sice u sestřenice své žačky. Tam jsem zůstala 10 měsíců.

1873 byl rokem výstavy. Z vídeňského vzduchu, vody a lidí jsem onemocněla. V květnu jsem odjela k sestře, která byla vdaná v Salzburgu. V říjnu jsem odjela do Francie a Anglie a roku 1880 jsem přijela do Salzburgu na návštěvu a na zotavení, vůbec ne s úmyslem zůstat, ale jet do Vídně. Ale sestra Tekla si velice přála abych zůstala a zkusila dávat lekce, což ve skutečnosti vůbec nebylo mým úmyslem. To se podařilo a k mým žačkám jsem mimo spousty městských dětí všech stavů připočítala arcivévodkyni von Toska, vévodkyni von Arenberg a její 17letou dceru Marii Salvu, Princeznu von Croy.

Ke státním zkouškám jsem připravila:

1. Annerl Erben, francouzština, angličtina

2. Hilde Wessely, dcera generála, francouzština

3. Fanny Würthle, dcera fotografa, francouzština

4. Maria Swoboda, neteř notáře Rosmanit, angličtina

5. Lambert Gruber, odborný učitel, francouzština

6. Lisa Neumöller, francouzština

Anna Brzorad 1847-1934

Přepsáno od Elisabeth Klebel, listopad 1965[555]

Rukopisem tety Anny je ještě následující vyúčtování

Lochkov um 152.800 fl prodán

-38.000 fl

_______

114.800 fl dostal otec a 7 sourozenců

Tudíž každý 16.400 fl a otec jako odškodnění

16.400 fl a

21.600

________

38.000 fl.

A navzdory vší píli “ging Alles zu Grunde” vzalo vše za své.

Pepi Warthburg říkal, že jeho otec všemi právnickým prostředky mého přesvědčoval, aby Lochkov nepřebíral; aby zůstal v Dobříči, kde byl nájem nepatrný a půda úrodná. Otec ale vykonal dědovu vůli ke své a Vaší smůle. Byl to pilný pracovník, měl práci a ti ostatní dostali peníze bez práce.

Třikrát měl zúrodnit zanedbané pole: Dobříč, Lochkov, Kleneč.

Měl zůstat na tom prvním, anebo po dědečkově smrti vzít místo v cukrovaru, protože byl průkopníkem – jak řekl Pepi Wartburgh. Byl prvním, kdo nechal použít na cukr řepu, kterou k tomu nechal sázet. (Slova Pepi Rudolf v. Wartburg, 1908) [556]

II.5.3. JUDr. Vilém Brzorád (1814-1898), zemský advokát

JUDr. Vilém Brzorád (1814-1898) byl zemský advokát (v Rakovníku, Litomyšli a Českých Budějovicích) a člen různých vlasteneckých korporací, muž ryzí povahy a nevšedních zásluh. Narodil se 16. prosince 1814 na Smíchově v domě č. 51, jako syn statkáře. Ačkoli dle starého tehdejšího zvyku v rodině se mluvilo výhradně německy, byl Vilém Brzorád přece od nejútlejšiho věku svého rozhodným Čechem.[557] Právě z jeho vzpomínek tato práce několikrát čerpá.[558] Oženil se s Antonií (cca1814-1884)[559], dcerou Jana Svěceného, magistrátního rady v Jindřichově Hradci, později purkmistra v Pelhřimově a nakonec magistrátního rady v Praze, ale též vnučkou významného historika a jazykovědce F. M. Pelcla (1734-1801). V rodopisné práci o něm, se o Vilému Brzorádovi a jeho rodině dozvídáme více.[560]

Byl bezpochyby jedním z nejstarších členů českého musejního spolku[561], byl mezi přispěvateli Národního Divadla[562], přátelil se s národními buditeli a přáteli Boženy Němcové jakými byli MUDr. Jan Helcelet (1812-1876), či filosof J. I. Hanušem (1812-1869)[563] a ve vzpomínkách na svého otce napsal: „Ostatně kupoval rád České knihy i byl by se stal spoluzakladatelem Matice České, kdyby nebyl dal za takového zapsati mne, což se stalo k radě nezapomenutelného Josefa Jungmanna, aby se totiž užitek z nákladu na to daného déle v rodině použíti mohl.“[564] Jeho vlastenecký bratranec Jan Černý (1808-1857)[565], ho v dopise „chválí, že postupem času v češtině prospívá.“[566]

JUDr. Vilém Brzorád (1813-1898)

V letech 1845-8 spravoval otcovo lochkovské panství a vykonával i funkci justiciára.[567] Ještě roku 1848 byl úředním kurátorem dětí Josefa Tureckého ze Zbuzan.[568] Roku 1849 byl justiciárem strahovských premonstrátorů.[569] Vystudovav práva, stal se advokátem a usadil se v Litomyšli, kdež záhy následkem vynikajících svých vlastnosti společenských a vlasteneckých octl se v popředí veřejného života. Již v roce 1862 byl v Litomyšli založen dvojjazyčný německo-český[570] spolek Turnverein v čele s advokátem Vilémem Brzorádem.[571] Patřil mezi představitele pročesky smýšlejícího proudu obecního zastupitelstva zvoleného roku 1864, kterému se roku 1865 podařilo zavést nařizující vyhlášku, ve které bylo uzákoněno, že veškerá jednání a zápisy výboru se mají odehrávat pouze v českém jazyce.[572] Byl členem městské rady (zvolen např. 1865) a byl řiditelem spořitelny. Záslužnou činnost rozvinul v roku šestašedesátém za pruské invase. Přes to, že v městě Litomyšli zuřila cholera a také mysle povah nejsilnějších klesaly, setrval Vilém Brzorád pevně na svém místě a dokázal nejednu věc obecně prospěšnou. [573] (Ještě roku 1870 přispěl jako advokát v Litomyšli ve prospěch manželky a 13tileté dcery pozůstalé po malíři Aloisi Bubákovi 2 zl.[574]) Podnět ke zřízení (telegrafické – pozn. JS) stanice v Litomyšli podal obecní rada Vilém Brzorád v roce 1867 a zdůvodnil ho potřebou litomyšlských měšťanů komunikovat s ostatními městy. Tento návrh byl výborem přijat jednomyslně a dále se zastupitelé usnesli požádat o finanční příspěvek knížete Thurn-Taxise a také okresní zastupitelstvo. Příspěvek ve výši 300 zlatých ale slíbil pouze kníže, okresní zastupitelstvo se vyjádřilo záporně a jako důvod uvedlo, že se jedná o vnitřní záležitost Litomyšle. [575]

JUDr. Vilém Brzorád, advokát v Litomyšli, věnoval při své resignaci na místo v městské radě v Litomyšli, a svém přesídlení do Písku roku 1872 spořitelní knížku na 100 zl. k zřízení nadace pro žáky 3. třídy tehda v Litomyšli stávající městské reálky v ten způsob, aby úroky tohoto kapitálu onomu hodnému a potřebnému žáku 3. třídy každého roku byly vypláceny, kterého jeho spolužáci volbou hlasovacími lístky vykonanou uznají za nejhodnějšího a nejpotřebnějšího. Knížka byla zapsána na Antonína Brzoráda, (k roku 1898 označeného za “předemřelého”) syna zakladatelova. Dne 10. dubna 1893 tato nadace přenesena byla na c. k. státní gymnasium s povinným vyučováním kresleni v Litomyšli. Způsob udílení nadace v ten smуsl byl změněn, abу učitelskému sboru přiznáno bylo právo, onoho žáka 3. třídy c. k. gymnasia v Litomyšli jmenovati.[576]

Když po letech dva z jeho synů vstoupili do služeb Schwarzenbergských, usadil se v Písku, později pak v Českých Budějovicích, kdež pro výtečné vlastnosti své povahy záhy stal se váženým a oblíbeným. Podporoval zde činně veškeré zde vlastenecké podniky, ale nedral se při vrozené své skromnosti nikdy v popředí.[577] Manželka Antonie rozená Svěcená zde zemřela 30. 7. 1884. Pozůstatky zesnulé byly z „Pěkné vyhlídky“ (Rudolfovská třída) do zdejšího katedrálního chrámu přeneseny a odtud po skončených církevních obřadech na staroměstském hřbitově do vlastní hrobky k věčnému odpočinku uloženy. Bratři zesnulé byli JUDr. František Svěcený, c. k. vrchní finanční rada a Bedřich Svěcený c. k. místodržitelský rada.[578] V Rudolfovské třídě na pravo jest (roku 1892) česká Hospodářská škola. Když roku 1885 domohli se Češi v okres. hospodářském-lesnickém spolku většiny, jal se nový výbor ihned činiti přípravy ku zřízení školy české školy hospodářské. (předsedou výboru byl Vilém Brzorád ml. [579]) K tomuto účelu zakoupilo kuratorium dvorec zv. „na pěkné vyhlídce“ a upravilo jej pro školu. (První třída otevřena roku 1886) … Dále na levo jest rozsáhlá cihelna Brzorádova.[580] Roku 1886 byla u obchodního soudu v Budějovicích zanešena firma „Vilém Brzorád st.“, kteréž majitel Vilém Brzorád starší, vlastník cihelny v Budějovicích jest.[581] Roku 1886 dr. Vilém Brzorád, advokát v Budějovicích, vzdal se advokatury a byl ze seznamu advokátů vymazán.[582]

Poslední léta svá strávil v Jinonicích u svého syna, pana Viléma Brzoráda, inspektora a administrátora několika velkostatků. (Dle zprávy schůze výboru Českého Muzea z roku 1891 pan Vilém Brzorád z Jinonic rozmnožil muzejní sbírku rukopisů, listin a mincí. [583] ) Až do poslední chvíle zachoval si zesnulý mysl svěží při úplné tělesné statnosti. Ještě večer před svou smrtí vyřizoval důležitý dopis. Zemřel 25. 3. 1898. Odchod jeho všemi bude želen, kdo jej znali, jimž byl rádcem nebo přítelem. Čest budiž jeho památce.[584] Měl dva syny Vojtěcha a Viléma.

Vilémův syn Vojtěch Brzorád (1843-1932), narozený na Lochkově, nastoupil roku 1860-1 s bratrancem Karlem do stavovské inženýrské školy v Praze[585]; v letech 1865-1866 byl zapsán jako zahraniční lesník na saské lesnické a zemědělské akademii v Tharandt u Drážďan. Založena 1811 byla druhým nejstarším lesnickým ústavem na světě po Petrohradu (1808).[586] Později působil jako lesní rada u knížete Schwarzenberka v Hluboké u Českých Budějovic a jako ředitel vimperského panství.[587] Čteme o něm: „V terénu prošel alespoň část Zlaté cesty a stručně písemně zdokumentoval její zachované pozůstatky A. Brzorád v osmdesátých letech 19. století. Tento lesní geometr z Hluboké nad Vltavou tak z popudu svého zaměstnavatele knížete Adolfa Josefa ze Schwarzenberka pro budoucnost zachoval popis zbytků Zlaté cesty v úseku od zemské hranice po Horskou Kvildu".[588] 6. května 1878 se Vojtěch oženil se slečnou Viléminou „Minou“ Hoffenthal (28 let), dcerou Ladislava Hoffenthala, vrchního správce v Hluboké a jeho manželky Viléminy rodem Kučera z Postoloprt. [589] Vilhelmína Terezie Eleonora Anna rozená Hoffentahlová (1849-1917), narozená 1.12. 1849 na zámku obce Dříteň byla dcera lesního správce, Ladislava Hoffenthala, syna Vincence H., c. k. důstojníka a Karoliny Blumenstein, z Horního Rakouska a Wilhelmine, dcery Franze Kutschera, direktora v Postoloprtech a + Wilhelmine roz. Scirka z Maďarska.[590] 14. 7. 1881 se na Hluboké v podhradí č. 94 narodila jediná dcera Paulina Antonie Vilemína. Její otec Vojtěch (1843-1932) byl tehdy „knížecí Schwarzenbergský forstgeometer, syn Viléma Brzoráda advokáta v Budějovicích č. 159 a matka Vilemína (1849-1917) dcerou Ladislava Hoffenthala “kníž. Schwarz, vrchního správce na odpočinku v Budějovicích č. 15.“ Kmotrovali prarodiče.[591] Roku 1903 napsaly Plzeňské Listy: „Ve Vimperku slavil tyto dny Schwarzenbergský lesmistr a hospodářský rada p. Vojtěch Brzorád slavnost stříbrné svatby.“ [592] Z roku 1907 existuje snímek Schwarzenbergských vrchních úředníků pořízený u příležitosti 50. výročí svatby knížecího páru, kde je lesmistr Vojtěch Brzorád zachycen v uniformě.[593]

V lesnickém časopise Les a Lov pak roku 1908 vyšel tento článek:

„Crescit animus, quoties coepti magnitudinem attendit.[594] Seneca.

Dne 1. prosince 1907 slavil lesmistr a řiditel panství Jeho Jasnosti knížete Adolfa Josefa ze Schwarenbergů pan Vojtěch Brzorád, rytíř řádu Františka Josefa na starobylém Vimperce své čtyřicetileté služební jubileum.

Všeobecná, nelíčená úcta a náklonnost к velezasloužilému oslavenci jevila se netoliko vřelou a okázalou účastí veškerého úřednictva i zřízenců panství vimperského, ale též v přečetných projevech blaho přejných i nadšených proslovech, jimiž při slavnost ním banketu oceňovány byly zásluhy vynikajícího úředníka. Důkazem pak neobyčejné důvěry, jíž les mistr a řiditel u majitele krásného panství požívá, byly vřelé telegramy, které od knížecích manželů i od dědičného prince Jana к oslavě došly.

Vojtěch Brzorád narodil se 18. prosince 1843 v Lochkově u Prahy, tedy v srdci vlasti naší, jako syn advokáta. Obdržev první vychování své v lůně české rodiny, obral si dle náklonnosti své studia reálná, v nichž, absolvovav vyšší reálku, pokračoval na technice, kterou však již po roce, naplněn touhou oddati se lesnictví, opustil a na vyšší ústav lesnický v Bělé se odebral. Po té navštěvoval ještě rok již tehdy vyhlášenou lesnickou akademii v Tharandtu.

Památno jest, že Brzorád zahájil svou praktickou činnost na tomtéž panství vimperském, kde životní práce jeho dospěla ku svému vrcholu, dnem 1. prosince 1867 v revíru Včelná. Za krátko, již v r. 1869 vykázáno mu působiště v revíru kušvardském a za půl roku na to octl se u lesního úřadu na Hluboké, jak toho právě služební zájmy vyžadovaly. Po dvouletém as působení na tomto stanovišti, na něž se později ku další zdárné činnosti vrátil, byl r. 1872 přesazen do Domoušic.

Zde věnoval veškeren svůj volný čas pronikavému odbornému studiu theoretickému a podrobil se na základě jeho zkoušce pro samostatné správce lesní s výborným výsledkem. Vzhledem ku této od borné, theoretické i praktické kvalifikaci byl Brzorád r. 1873 povolán k lesní revisi na Hlubokou a zahájil zde dlouholetou úspěšnou činnost, při níž jeho technická průprava a jeho nadání docházely zvláštní platnosti. Roku 1877 postoupil z lesního příručího na příručího inž., v kterémžto postavení setrval do roku 1881, kdy jmenován byl lesním geometrem. Roku 1891 doslalo se mu povýšení na lesního inženýra a roku 1892 již na taxatora a správce lesního úřadu zařizovacího.

V důležitém úřadě tomto působil až do 1. června 1897, kdy povolán byl po nezapomenutelném lesmistru Nedobitém za lesmistra a řiditele panství Vimperka. Od této doby řídí vzorně a prozíravě hospodářství svěřenského panství, jehož výměra obnáší 21.523 hа, z níž připadá na proslulé vimperské hvozdy 15.968 ha.

Vedle nesčetných prací svého mnohostranného úřadu věnuje lesmistr Brzorád též svou pozornost samosprávě okresu, v němž majitele panství jako náměstek starosty okr. zastupitelstva zdárným a taktu- plným způsobem zastupuje. Roku 1905 byl lesmistr Brzorád za příležitosti návštěvy Jeho Apoštolského Veličenstva císaře a krále za svou veleúspěšnou, odbornou i samosprávnou činnost vyznamenán rytířským křížem řádu Františka Josefa.

Lesmistr Brzorád, který dospěl ku významné metě životní ještě v mužné, činorodé svěžesti, může s této výše pohlíželi s uspokojením na své čtyřiceti leté, platné i věrné služby, při nichž věnoval své nej lepší síly s dokonalým úspěchem svěřeným sobě rozsáhlým objektům, zejména zdaru lesního hospodářství, prospěchům svého vznešeného službodárce a blahu podřízeného úřednictva.

Přejeme váženému oslavenci, — který při veškeré spravedlnosti ku krajanům německým, mezi nimiž drahná léta prodlévá a působí, zůstal věrným synem svého národa, — aby se z úspěchů své příkladné životni činnosti ještě mnohá léta v dokonalém zdraví těšil. в.“ [595]

První velký národnostní boj ve Vimperku začal pokusem o zřízení české školy. (vystavěna 1908 - pozn JS) Prostřednictvím neznámého úředníka zemského výboru se zakoupil pozemek naproti hotelu Hvězda od schwarzenberské kanceláře. Ředitelem panství byl tehdy český vlastenec Vojtěch Brzorád, který věděl o účelu budoucí stavby a celou záležitost podporoval. … vimperské obecní zastupitelstvo se usneslo vyslat deputaci na Hlubokou k Adolfu Schwarzenbergovi, aby zakázal zaměstnancům posílat děti do české školy, že se tím porušuje německý ráz Vimperka. … Kníže deputaci sice přijal, zeptal se na jejich přání, a tu přednesl starosta Vimperka známou žádost a kníže odpověděl ironicky: „Pánové, dnes je nutno, aby každý občan uměl česky a německy. Buďte rádi, že také máte českou školu. Můj vnuk Adolf také půjde na českou universitu.“[597]

Budivoj z roku 1914: „Změny ve službách knížete Schwarzenberga. Při odchodu do výslužby byl lesmistr a přednosta panství p. Vojtěch Brzorád ve Vimperku jmenován při svém odchodu do výslužby lesním radou.“[598] V roce 1914 byla v Písku v Rokycanově ulici č. 712 pro správce Vimperského panství pana Vojtěcha Brzoráda podle návrhu Schwarzenbergského architekta postavena villa, která byla roku 2017 na prodej za 13 milionů korun.[599] . Vilhelmína Brzorádová rozená Hoffentahlová (1849-1917), umírá v této vile v Písku 20.7.1917, pohřbena na zdejším hřbitově u svaté Trojice.[600] Vilém umírá jako lesní rada v.v v Písku v Rokycanově ulici 23. 12. 1932. Stejně jako u manželky čteme v matrice „kněz nevolán“ a pohřben na zdejším hřbitově nejsv. Trojice.[601]

Jediná dcera Pavla / Paulina (*1881 na Hluboké) byla od sňatku roku 1909 ve Vimperku manželkou berního ředitele Adalberta Stohra (z Mnichova?), statkáře v Postoloprtech.[602] Měli dva syny Adalberta a Pavla.[603] Adalbert Stohr (*1877)[604] , jehož otec byl měšťan v Postoloprtech, děd zdejší švec, matka dcera mlynáře z Nehasic č. 2[605]; studoval gymnázium v Žatci[606], 1900 Ökonom aus (Gewöhnlicher Aufenthalt) Postelberg = Postoloprty[607]; 1909 daňový úředník - Steueramtsoffizial in Postelberg 13[608], 1916 správce daně - Steurverwalter in Oberleutensdorf = Horní Litvínov, též 1917[609], 1918 též a majitel Jubiläums - Erinnerungs - Medaille für Zivil-Staatsbedienstete a Jubiläums Kreuz für Zivil-Staatsbedienstete[610], 1919 Steuerverwalter in Oberleutensdorf[611]; 1926 Steuerdirector, Oberleutensdorf[612].

Druhý Vilémův syn, Vilém Brzorád ml. (1853-1913) se narodil 1. 4. 1853 v Pardubicích a stal se centrálním ředitelem statků knížete Paara, hraběte Mansdorff-Pouilly a hraběte Kinského, nájemcem jinonického statku knížete Schwarzenberga, správním radou Pozemkové banky atd.[613] Roku 1871 absolvent dvouleté hospodářské školy v Chrudimi.[614] Jeho manželkou byla Marie rozená Brychová/Brichtová. Dle nekrologu „byl známým zemědělským pracovníkem a odborníkem. Z jeho životních zkušeností můžeme stručně uvésti, že absolvoval svého času nejznamenitější pověsti se těšící hospodářskou universitu v Halle a získal sobě v brzku svými odbornými vědomostmi a praktickým rozhledem při správě a administraci velkostatků nejchvalnější pověsti v kruzích velkostatkářských, takže postupem času v jeho rukou nacházela se správa a inspekce mnoha panství. Pro svou bodrou povahu a veliké hospodářské vědomosti byl všeobecně ctěn a vážen a hospodářské kruhy ztrácejí v něm svého význačného pracovníka. Čest budiž jeho památce.“[615]

Jako příklad jeho činnosti uveďme, že byl delegátem do zemědělské rady za politický okres Česko Budějovický jako nájemce knížecího dvora Světlíka zvolený roku 1884,[616] nebo že se jako předseda hospodářského – lesnického spolku roku 1888 zasadil o výstavu plemenného dobytka, ze které obdržel i cenu za svou krávu. Proslovil zde i projev česky a posléze i německy.[617] Ještě inzerát – „Jednoduché účetnictví hospodářské. Sepsal Vilém Brzorád, nájemce dvora ve Světlíku. V Českých Budějovicích 1890. Nákladem spisovatelovým. Cena zl. t.— Pan Brzorád jako praktik důkladný, jemuž neschází pokrok v oboru hospodářském, podjal se úkolu sestaviti účetnictví, jež se jemu po více roků osvědčilo. Úkolu tomu dosáhl a podává ve vydaném spise knihu naskrze praktickou, jež každému pokroku milovnému hospodáři doporučiti lze[618].“ A ještě zmínka o velikonočním výletě do Palestiny a Egypta s cestovní kanceláří Čeněk Šulc a spol na parníku Thalia, který vyplouvá z Terstu a poveze českou kolonii čítající 30 členů, mezi kterými nechybí centr. ředitel Vilém Brzorád s chotí, pp. arch. Ant. Wiehl, či p. arch. M. Blecha s dcerou, p. arch O. Nekvasil., JUDr. Přemysl Šámal, či JUDr. Josef Šupich.[619] Vilém Brzorád zemřel v Jinonicích 12. 12. 1913. Měl syny Viléma (1887-1962) a Jana (1883-1970).

Vilém Brzorád (1814-1898) se svými syny, snachami a vnoučaty.[620]

(Lze usuzovat, že od leva stojí v klobouku Vojtěch (1843-1926), vedle sedí jeho manželka Vilemína, vedle snad stojí jejich dcera Pavla; uprostřed s čapkou Vilém Brzorád (1814-1898), vedle něj stojí asi starší z jeho vnuků Jan (1883-1970), za ním Vilém (1853-1913) a na kraji manželka Marie, která má na klíně buď Viléma (1887-1962, nebo Marii (1890-1898). )

Vilém Brzorád (1887-1962), akademický malíř, narozený v Nemanicích, žil v Praze na Smíchově a zůstal svobodný. Pracoval v ateliéru Ludvíka Vacátka, výtvarně činný byl v Praze. Studoval podobně jako Jindřich Prucha Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, navštěvoval ateliér prof. Karla Vítězslava Maška na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, absolvoval profesuru kreslení u prof. Oldřicha Blažíčka na Českém vysokém učení technickém.[621]

Vilém Brzorád (1887-1962), ilustrační foto výřezu jeho obrazu[622]

JUDr. Jan Brzorád (1883-1970), velkostatkář v Michalovicích u Mladé Boleslavi jako předseda svazu statkářů již neunikl komunistickému žaláři a jeho rodina dalším perzekucím. „Narozen ve dvoře Světlík u Českých Budějovic, jako syn nájemce dvora. Studoval na akademickém gymnáziu v Praze a maturitní zkoušku na reálném gymnáziu na Smíchově. Studoval a doktorem veškerých práv byl prohlášen na české univerzitě Karlově roku 1907. Do roku 1909 studoval agrikulturu na Wittenbergské univerzitě v Halle. Zemědělskou praxi započal na panství Schwarzenbergském v Postoloprtech, od r. 1914 inspektorem, od 1917 do 1926 centrálním ředitelem knížete Paara. Vedle toho měl najmutý dvůr v Jinonicích u Prahy, po vypršení nájmu pak koupil velkostatek Michalovce u Mladé Boleslavi. 1919 zvolen předsedou ředitelství Hospodářského družstva statkářů a nájemců v Praze a v roce 1922 při založení Hospodářské záložny statkářů a nájemců také jejím předsedou. Členem Masarykovy akademie práce a členem Zemědělské akademie. V roce 1934 zvolen místopředsedou říšského poradního sboru ministerstva zemědělství a předsedou jeho komise pro zemědělské plánování. Členem Rotary-Clubu v Mladé Boleslav. Jako člen a funkcionář účastní se organisačního života v Republikánském svazu českosl. Velkostatkářů v Praze. – Napsal řadu článků uveřejněných v listech denních i odborných, týkajících se otázek zemědělsko-technických a národohospodářských.“[623]

Jan Brzorád (1883-1970) cca v roce 1961[624]

Z dopisu Jitky Brzorádové se jejím tchánovi dozvídáme další podrobnosti: „Tchán JUDr. Jan Brzorád (1883-1970) byl jistě vůdčí národohospodářská osobnost v období předválečného Československa, po odborné stránce jí zůstal patrně i v době německé okupace. Byl zřejmě uznáván i tehdejšími mocipány, neboť mimo práva na UK vystudoval také přírodní vědy na německé univerzitě v Halle a ovládal tedy bezvadně jejich jazyk.

Rodinné trampoty nastaly po emigraci syna Viléma s příchodem "vlády lidu", kdy byl postupně zbavován majetku na svém velkostatku Michalovice u Ml. Boleslavi. Posléze byl zbaven i práva užívat pražský byt v Pařížské ulici (v akci stěhování "milionářů a přestěhoval se do dřevěného srubu, který stačil včas zakoupit v Káraném u Toušeně. Mezitím bylo jeho nejmladšímu synovi Jiřímu (1929) ukončeno studium medicíny na UK povoláním do vojenských jednotek PTP.

Tchán chodil na dlouhé procházky v místních borových lesích, kde nacházel i protikomunistické letáky, které bohužel sbíral a uschovával v knize Huberta Slouky "Pohledy do nebe", kde je později našli pracovníci Stb při domovních prohlídkách. Schůzky starých pánů z Masarykovy Akademie Práce, kteří nereálně počítali s brzkým pádem poúnorového režimu a bavili se při nich " co by, kdyby".... Spolu s tajnou korespondencí se synem v emigraci prostřednictvím dánské ambasády - a reakce represivních složek na sebe nedala dlouho čekat. Na podzim r. 1954 byl J. B. zatčen a spolu např. se švagrem bří. Čapků Dr. Josefem Palivcem (2. manžel Heleny Čapkové), či průmyslníkem Otakarem Kruliš-Randou v r. 1955 odsouzen za špionáž (dopisy synovi do zahraničí), sabotáž (letáky) a velezradu (schůzky odborníků) na 10 let vězení, ke ztrátě veškerého majetku i občanských práv a 100 tisícům pokuty. Pokud ji nezaplatí, trest se zvyšuje o jeden rok. Ztráta veškerého majetku to vylučovala, tudíž byl trest navýšen. Ztráta občanských práv však znamenala i zastavení výplaty důchodu. Protože z něj žila i jeho manželka, která nebyla nikdy zaměstnaná, zůstala naprosto bez prostředků, pouze s podporou vlastních dětí. Později jí byl přiznán příspěvek od státu 100.- Kčs měsíčně!!!

K výkonu trestu byl J.B. převezen nejprve na Mírov, hrůzu vzbuzující červeně natřený hrad uprostřed moravských lesů u Mohelnice, dnes žalář pro nejtěžší zločince. Společnost měl výbornou, např. básníka Jana Zahradníčka, Zdenka Rotrekla, či již jmenované, spoluodsouzence. Návštěva, která byla zřídkakdy povolená, byla drásáním nervů navštěvovaného i návštěvníků. Pocit, kdy za námi zapadla s třeskem vstupní brána, byl mrazící. Hovorna měla dělící příčku z drátěného skla a dotyk byl vyloučený. Byla vymalována veselým válečkem v pastelových barvách a vyzdobena amatérskými obrazy zátiší s jídlem (zřejmě autoři - muklové - zachycovali na plátno své sny). Přestože bylo tchánovi již 72 let, prožil tam - a následně na Leopoldově - celkem 5 roků (s pražskou vazbou téměř 6 let.) Staří páni ani v těch hrůzných podmínkách středověkého hradu nerezignovali na intelekt, ale pořádali si navzájem "semináře" s tématikou své odbornosti. Či se navzájem zdokonalovali v cizích jazycích, zatímco loupali cibuli či skládali z jednotlivých elementů kolíčky na prádlo. V jejich věku obdivuhodné! Nečekaně byl J.B. převezen do vězení v pevnosti Leopoldov na Slovensku. Tereziánská cihlová pevnost - jako by vypadla z oka Malé pevnosti v Terezíně, která bolestně připomínala lidskou krutost. Navíc byla více osamělá, v zimě ji na okolních holých bílých polích obklopovala jen početná hejna havranů. Alfred Hitchcock by se z pohledu radoval ... Tak také nebyla čekárna pro návštěvy v samotném areálu, ale v malém domku na polovině cesty mezi městečkem a věznici. Jako bychom čekali na příjezd autobusu, jen s tím rozdílem, že se snažila hřát malá kamínka. Povolení k další pěší cestě za přilehlou závoru oznámila ostraha telefonicky - každý věřil, že je určena právě jemu. Pro starší ročníky s potížemi chůze nastal navíc čas utrpení "křížové cesty" k bráně a později zase zpět. Po odchodu "šťastlivců" upadla opět čekárna do letargické bezmocnosti. Tehdy, v opuštěnosti zasněžených oranic s hejny černých ptáků, pociťoval jistě mnohý z nás asociace na "Zámek" Franze Kafky ...

Po návratech byli všichni naprosto vyčerpáni a jediným kladem bylo vzájemné „přesvědčení se na vlastní oči“, že všichni ještě žijeme, byť jako ve zlém snu. Havlovy "Dopisy Olze", kde požadoval balíčky se švýcarskou čokoládou či jinými „specialitami“ by nám v té době připadaly jako dopisy z lázní, ne z komunistického kriminálu. ... My jsme nesměli starému pánovi na hradě či pak v pevnosti zanechat ani doma pletený teplý svetr z párané viny !!

Po amnestii v r. 1960 se tchán vrátil ze Slovenska vlakem s ranečkem svých věcí, otřesený změnou, nejmarkantnější v módě. "Většina žen má kalhoty, některé dokonce pestře kostkované a muži? Barevné svetry - i červené! Jako klauni!" Bohužel ho čekalo ještě více změn, i když srpnový konec "Jara 1968" ho příliš nepřekvapil - předvídal ho! Měl obavu o lidstvo, kdy "technický pokrok neúměrně předbíhá duševní a hlavně mravní zaostávání." Důsledky vidíme stále zřetelněji, on je však předvídal už téměř před půl stoletím. Byl skutečně mimořádná osobnost, která by asi k našemu dnešnímu světu měla velké výhrady. …

… "Album representantů všech oborů veřejného života československého" (v r. 1927 vydalo Umělecké nakladatelství Josef Zeibrdlich, Praha I, Bilkova 17). Uvádí (cituji doslovně, včetně tehdejšího znění pravopisu):

Brzorád Jan, JUDr, předseda řed. Hosp. družstva statkářů a nájemců, Michalovice, r. 1883. Studoval práva na Karlově universitě v Praze a nauky zemědělské na universitě v Halle n. S. Převzal nájem dvora Jinonice u Prahy po svém otci. Po převratu byl až do skončení reformy centr. ředitelem panství býv. knížat Paarů. Nyní jest majitelem dvora Michalovice u Ml. Boleslavi. Je členem Masarykovy Akademie Práce, členem Ústř. výboru zeměd. jednoty, členem správní rady Praž. Úvěrní Banky, akc. spol. Breitfeld, Daněk a spol, Kolínské lučební továrny atd[625]"

Jako zajímavou raritu mám ve své sbírce známek i pohlednici, adresovanou tchánovi od kněžny Paarové, která má na místě pošt. známky její rukou vepsané "Ex offo" - bez poplatku. Rodina Paarů byla tehdy vlastníkem poštovních koní a neplatila tedy poštovné.[626]

Roku 1917 - 8. 12. 14 hodin je Dr. Jan Brzorád - ředitel panství Paarských v Jinonicích, uveden mezi 61 zakládajícími členy Ustavující valná schůze. České astronomické společnosti.[627]

Arcibiskup pražský, Dominik Duka píše, „Zbývá otázka, která dosud nebyla plně pojednána: Kdo sedí na koni Ardo jako sv. Václav…? Při návštěvě pražské školy v Kladské ulici jsem se setkal také s její ředitelkou, paní Kateřinou Vávrovou. Mluvili jsme spolu o mnoha věcech a došlo i na Myslbekův pomník. „Víte, že na tom koni sedí můj dědeček, plk. Jan Brzorád?“ řekla paní ředitelka. „Pošlu Vám jeho fotografii.“ Není to sice jeho tvář, ale postava snad přece patří plk.[628] Janu Brzorádovi, narozenému ve Světlíku u Českých Budějovic v roce 1883. …“[629] Že Myslbekovi seděl modelem Jan Brzorád potvrdil i jeho syn Jiří (1929-2016).

JUDr. Jan Brzorád (1883-1970) na koni Ardo[630]

Děti JUDr. Jana Brzoráda (1883-1970): Vilém (1911-1995), Jan (1917-1990), Jiří (1929-2016) a Eliška (1927-1999).

JUDr. Vilém Brzorád[631] (1911-1995), právník, politik, ekonom, vystudoval po gymnaziu obchodní akademii ve Vídni a práva na Univerzitě Karlově, roku 1948 zůstal jako tajemník ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky za hranicemi, žil v USA, byl v redakční radě časopisu Svědectví[632]. Když roku 1954 žádal v New Yorku o americké občanství, na registrační kartu se podepsal jako „William John Brzorad Delorme“[633]. 1959-1993 se angažoval ve Výboru pro Svobodnou Evropu, aktivně se podílel na šíření literatury a periodik emigrace jako oficiální zaměstnanec organizací International Advisory Council, Inc. (IAC) a International Literary Centre, Ltd. (ILC) zřízených CIA.[634] 28. října 1995 byl Václavem Havlem vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka III. Třídy, in memoriam. Autor ekonomických prací: The Economy of Czechoslovakia a Czechoslovakia. Manželka Olga byla dcerou spisovatele Zdeňka Němečka, jejich dcera Nina Brzorad-Pourfarrokh (*1954) je významná baletka, syn Jan Brzorád (1959) má syna Karla (*1992).

JUDr. Vilém Brzorád (1911-1995)[635]

Z dopisu Jitky Brzorádové se dozvídáme: „Švagr JUDr Vilém Brzorád (17. 3. 1911 - 1. 6. 1995) zahajoval koncem února 1948 jako tajemník ministra zahraničního obchodu novou leteckou linku do Afriky. Při letu zpět byl informován o převratu ve vlasti a při mezipřistání v Římě emigroval. Pokud vím, byl jeden z prvních emigrantů r. 1948 a krátkodobě pobýval u našeho tamního velvyslance Schwarzenberga. V exilu se velice spřátelil s Pavlem Tigridem, ten byl také kmotrem Vilémových dětí. Dokonce se snad v nesnadném počátku emigrace společně živili jako uklízeči. S Pavlem Tigridem, jeho ženou Ivanou (i jejich psem) jsme prožili několik oslav Dne díkuvzdání u Vilkovy ženy Olgy (roz. Němečkové), která je trvale po "Listopadu" v rodinném domě Němečků v Ratajích n. Sáz. A kde má zázemí i zde žijící dcera Nina nebo syn Jan, když přijede se svými dvěma syny z USA, kde trvale žijí.

Vilém měl po "Listopadu" zábrany k návratu do ČSR, neboť se (podle cvrkotu v rodině) i v nepřítomnosti dočkal v procesu s Dr. Miladou Horákovou jakéhosi trestu (dokonce snad hrdelního?), který dosud platil. Proto se mu nevlastní, ale milující sourozenci Eliška (Iška) a Jiří vydali naproti do Mnichova, kde je čekal v bytě dalšího přítele z činnosti v "Opus bonum" - Richarda Belcrediho. Byt měli zcela k dispozici a vím, že Išku udivily v bytě "hlídací" kamery, u nás tehdy ještě běžně zcela neobvyklé. Teprve v doprovodu sourozenců klidněji překročil autem hranice, které před 41 lety přeletěl pouze jedním směrem ... Byl známý exilový aktivista, který se však už nedokázal po "Listopadu 89" prosadit. Buď pro věk nebo pro slabé "lokty", takže si myslím, že jeho zásluhy nebyly dostatečně oceněny, byť byl 28.10.1995 vyznamenán prezidentem Řádem TGM III.tř. in memoriam.

V USA bydleli (s manželkou Olgou) v rodinném domě na Long Islandu společně s ovdovělou paní Němečkovou (nebyla o mnoho starší než její zeť Vilém). Tam také Vilém náhle ve věku 84 let zemřel. Urna byla uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Jinonicích obřadem arciopata Břevnovského kláštera Jana Anastáze Opaska a smuteční řeč pronesl Pavel Tigrid. Pohřbívání se zúčastnil i zástupce prezidentské kanceláře, který také položil na hrob věnec v barvách trikolory. O Vilémovi se lze dočíst i v publikaci Josefa Tomeše a kol. "Český biografický slovník XX. století" - na str.149. Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka v r. 1999.“ [636]

Ze vzpomínek Viléma Brzoráda (1911-1995): „Slavnost v mnichovském hotelu King of Prussia byla součástí "Frankenu." Franken, ročně pořádaný Opus bonum, opatem Anastazem Opaskem (Richard Belcredi sekretář) byli sešlostí exilovýchch intelektuálů všech politických odstínu. Jednou jsem řídil panel, na kterém byl také Jiří Pelikán. Když jsem panelisty uváděl, řekl jsem, že mezi nimi je jeden, o kterem se v kuloarech strassburskeho parlamentu vypráví: jsou tři kuriosity v ev. parlamentu, bývalý komunista Pelikán, pretendent habsburského trůnu Otto v. Habsburg a eskymák z Gronska za Dánsko.“[637]

Jan Brzorád (1917-1990) byl zemědělským inženýrem a vzal si Irenu Thorandovou. Za socialismu pracovali jako topiči v krematoriu. Jeho syn Jan (1944*) má s Danielou Fisherovou syna Jana (*1974).

Eliška „Iška“ rozená Brzorádová (1927-1999), kamarádka dcery lékaře Josefa Charváta, Věry (která po zranění při bombardování bytu roku 1945 přijala na několik týdnů skvělé pohostinství u Brzorádů v Michalovcích), si vzala nejprve Michala Kuthana (1926-1976), moravského statkáře a měli syna Michala. Při Šlingově aféře všechny pražské i moravské příslušníky rodiny Kuthanů Stb zatkla a dlouho věznila. Iščin manžel byl odsouzen na 20 let, všechen majetek jim zabavili.[638] Druhým manželem byl význačný český lékař Prof. MUDr. Jaroslav Padovec (1908-1982).[639] Jejich dcerou je výše zmíněná ředitelka školy Kateřina Vávrová, manželka ing. Petra Vávry.

Jiří Brzorád (1929-2016), nastoupil namísto dalšího studia lékařství k PTP a jeho původ mu nebyl během socialismu ani nadále jistě nijak prospěšný. Je majitelem rodinného archivu, ze kterého s velikou laskavostí poskytl množství fotografií a dokumentů. Patří mu dík i za překlad textů vzpomínek tety Anny. Měl dvě dcery.

Poté, co jsme se v Dodatcích 2013 dočetli 200 let starý návod, jak vysloviti - pro nečeského mluvčího obtížné - jméno Brzorád, těžko nezmínit i milou vzpomínku právě Jiřího Brzoráda (1929-2016), dlouholetého předního pracovníka rentgenového oddělení,[640] které se zabývalo i mamografickými vyšetřeními. Četné pacientky mu prý totiž rády přezdívaly „doktor Prsorád“. Jeho manželka Jitka dnes dodává, že „tuto žertovnou podobu užívali většinou i jeho kolegové.“ Ve svém dopise se navíc podělila i o několik dalších zajímavých historek z jeho profesního života:

„Manžel se zúčastnil výzkumu ostatků našich panovníků, počínaje vlastně už sv. Václavem. Měl tu čest, že byl pro spolupráci vybrán tak významným odborníkem, jako byl prof. MUDr. et RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc. Držel dokonce v rukou lebku sv. Václava, kterou pan profesor přivezl k osnímkování tehdy novým způsobem zobrazování - pomocí přístroje Xerox. Manžel byl výrobní firmou proškolen jako jeden z prvních k jeho optimálnímu využití, které se osvědčilo i u ostatků již dávno zesnulých pacientů. Problém udržení této vzácné relikvie k zobrazení v prostoru vyřešili zavěšením v síťové tašce, t.zv. "síťovce. Jak nedůstojné - ale účelné. Na úspěšné výstavě "Karel IV." na Pražském hradě měl manžel k dispozici t.zv. "modrou komnatu", což byla malá místnost, zcela využitá k instalaci modrých snímků Xerox se zobrazením zkoumaných kosterních pozůstatků panovníka. Při jejich snímkování byl manžel také první (neboť hotový snímek jako první nejen viděl, ale i dokázal "přečíst"), kdo rozeznal zřejmou příčinu jeho smrti - zlomeninu krčku kyčelního kloubu. Ta mívala za následek vmetek krevních sraženin do cévního řečiště a častou smrt.

Průzkum kosterních ostatků Ladislava Pohrobka (syna Alžběty Lucemburské a Albrechta II. ) měl i dodatečně očistný důsledek pro Jiřího z Poděbrad, od r. 1452 zemského správce. Když panovník velice náhle a tehdy ne zcela vysvětlitelně v r.1457 zemřel, byl Jiří z Poděbrad podezírán, že krále sprovodil ze světa, obzvláště, když se králem sám r. 1458 stal. Tak ošklivá skvrna na jeho štítě přetrvávala vlastně až do 20.století, kdy se dostaly kosterní pozůstatky Ladislava Pohrobka pod neúprosný pohled moderních přístrojů a pokroku diagnostiky. Ukázalo se, že mladík trpěl rychlou formou zákeřné choroby krvetvorby, které tak v tehdy neuvěřitelně krátké době podlehl. Tím byla památka Jiřího z Poděbrad zbavena stínu podezření z královraždy.

Zajímavý - až bizarní - byl průzkum a dokumentace ostatků tzv. "Trpaslice z Kuksu", což byla jakási chudá příbuzná hraběte Šporka. Byla postižena poruchou růstu a tento velmož jí poskytl domov na svém dvoře v Kuksu. S dopravou jejích pozůstatků nebyl věru žádný problém - vešla se celá do krabice od banánů ...

Při otevření hrobu Tycha de Brahe došlo k náhodě, která se občas nazývá "být ve správný čas na správném místě". Pohřebnímu rouchu tohoto astronoma chyběl v okraji drobný obdélník. V ten okamžik si manžel uvědomil, že stejný "klůcek" máme doma ve vitrině. Ve zkumavce, jejíž korková zátka je zalitá voskem a relikvie je opatřena nápisem "Roucho Tycha de Brahe". Obdržel ji můj tchán (JUDr Jan Brzorád) od svého dánského přítele, který měl za ženu bývalou manželku astronoma Ladislava Pračky, přítomného (zřejmě v 1. polovině 20. století) otevírání hrobu Tycha de Brahe v Týnském chrámu. V nestřeženém okamžiku asi podlehl osudové neopakovatelnosti chvíle - a svatokrádežně látku odřízl. Po tolika létech se dílem náhody (či Božím úradkem?) obě látky opět sešly, neboť manžel zkumavku muzejním pracovníkům přinesl a daroval. Zprvu nechtěli historce ani věřit. Když ale útržkem látky doplnili zející otvor, barvou i rozměrem segment zcela zapadl jako puzzle do skládačky. Neuvěřitelné ?? Ale stalo se !!

Podobných příhod zažil manžel během čtyřiceti let na jednom pracovišti mnoho, bohužel už není naděje, že by mu "vytanuly" na mysl a na mé mnohdy ani nikdy "netanuly", takže jsou, bohužel, zcela ztracené.

Komickou příhodu jsem v dobách "normalizace" ještě s touto tématikou zažila já sama. Po dlouhém a usilovném jednání se konečně našemu státu podařilo dohodnout (nevím bohužel, k jaké příležitosti) zapůjčení ostatků Jana Lucemburského z jeho domovské země. Asi měli obavu, abychom je vůbec vrátili! Jednoho dne přišla vyděšená listonoška doručit doporučený dopis z - Kanceláře prezidenta republiky (tehdy Husáka) ! Už to nebyla doba, kdy jsme čekávali netrpělivě z tohoto místa kladnou odpověď na žádost o milost pro tchána JUDr Jana Brzoráda, který byl ve svých 71 létech na 12 roků odsouzen pro velezradu a vězněn na Mírově a Leopoldově. Kladná odpověď nikdy ale nepřišla - že by nyní, s křížkem po fúnuse? Ne. Byla to pozvánka pro člena delegace, která měla panovníka, byť dávno zesnulého, slavnostně uvítat na letišti v Ruzyni se všemi patřičnými poctami vladaři. Pokud vím, ostatky byly převezeny ve specielně vyrobené schránce, která byla zahalena do jakési repliky jeho královské standarty. Účast na této ceremonii byla tedy skutečnou poctou.

Té, zřejmě poslední v životě, se manželovi dostalo ještě 7. 4. 1998. Tehdy byl jako jediný účastník bez akademického vzdělání a titulu mezi kapacitami jako doc. MUDr Jaroslava Moserová, Dr. Sc., či prof. MUDr Oldřich Čech, Dr. Sc. oceněn k 650-tému výročí založení UK "Medailí za zásluhy o čs. zdravotnictví". Navíc byl jimi vybrán, aby pronesl jménem všech děkovnou řeč, což i od nich pokládal za významné uznání své téměř 40 - ti leté odborné práce ve zdravotnictví. Víc mu komunistický režim mezi léty 1949-1989 neumožnil. Jak symbolické pro naši "ztracenou" generaci nesvazáků a ne-straníků!!!“[641]

Zřejmě zejména díky této rodové větvi se Praze dostalo roku 2009 uličního označení ulice Brzorádových v katastru městské části Prahy 5 Jinonic.[642]

Uliční značení v Praze Jinonicích. Foto LH 2018

II.5.4. Marie Hauptmannová roz. Brzorádová (1818-1888)

Roku 1818 se na Lochkově narodila Marie Anna Theresia Brzorádová (1818-1888).[643] Roku 1843 si ve Slivenci vzala Ing. Karla Hauptmanna (1801-1870), c. k. okresního inženýra a dozorce staveb silnic v Brandýse nad Labem, kde se seznámili. Žili v Klatovech. U Marie Hauptmannové, když ovdověla, žila Tante Philippine Brzorad. Marie umírá roku 1888 v Praze.

Marie Hauptmannová roz. Brzorádová (1818-1888) r. 1864, r. 1869 a r. 1880,

kde je k povšimnutí i brož s miniaturním portrétem Anny Brzorád, provdané Erben (1833-1865). [644]

Ing. Karel Hauptmann (1801-1870), vpravo roku 1869[645]

Ing. Karel Hauptmann (1801-1870) byl synem Dr. Františka Hauptmanna (1772 – 1860), lékaře v Zásmukách a ve Štěkni a (oo 1800) Ignácie Ulrychové (1774-1821), dcery Antonína Ulrycha z Častolovic a Johany U. rozené Hertzig von Herzfeld (+ 1. 11. 1800).[646] Ignácie měla 12 dětí, a když zemřela, vzal si MUDr. František Hauptmann ještě Johanu (1796-1843), dceru purkmistra Hradce Králové Františka Reyt z Baumgarten (1765-1805) (Rayt/Reytt/Reith von B.). Dědou ing. Karla Hauptmanna byl Dr. František Haubtmann (+1799), panský lékař na Opočně.

Marie Hauptmannová rozená Brzorádová měla 9 dětí: Anna (1845 – 1937) zemřela svobodná; Karel (1847 –1882) byl advokátem v Březnici a zemřel svobodný; Josef (1849-1923) lesní, revírník u hr. Kinského, od začátku 20. století majitel menší továrny na výrobu polévkových přípravků a později i cukrovinek v Praze na Královských Vinohradech; otec Rudolfa a Otokara Hauptmanna (1897-1974), rodopisce Hauptmannů. U Josefova křtu v Brandýse nad Labem roku 1849 nechyběl kmotr Josef Brzorád (*1777), majitel statku Lochkova s dcerou Filipínou; Rudolf (1852 – 1855) a František (1854 – 1856); Otilie (*1856), učitelka ve Vídni hodně cestovala; Filip (*1858), “suplující profesor”, pak profesor na reálném gymnáziu Praha Smíchov. Jeho ovdovělá manželka Marie roz. Schmausová (1875-1967) poskytla k opsání báseň k výročí svatby Ferdinanda a Marie Delorme, kterou si můžeme přečíst v části Familie Delorme. Filip sokoloval s Tyršem a měl dva syny Zdeňka, který působil jako svazový kapitán kanoistického klubu a Ing. Ladislava H., dlouholetého sekretáře FINA, Mezinárodní federace amatérského plavání. Byl na mnoha olympiádách a byl také zakladatelem ČPK (český plavecký klub).[647] Eduard (1860-1925) byl profesorem keramiky v Bechyni a měl 4 děti; Vilém (1861-1912), vrchní finanční kontrolor Uherské Hradiště, taky ve Slavkově v pivovaru. [648]

Nejstarší Marie Hauptmannová (1844 –1897) si v roce 1874 vzala Karla Goppolta (1838[649]–1931), který se narodil v Litoměřicích v rodině přednosty okresního úřadu.[650] Byl účastníkem polního tažení a bitev u Solferina roku 1859 a u Hradce Králové roku 1866[651], kde byl raněn[652] jako důstojník dělostřelectva (64. Inf. Reg.) v blízkosti „baterie mrtvých“ FZM Merkela. [653] Po svatbě žili manželé několik let v Klatovech v domě č. p. 189 u Hauptmannů. Asi od roku 1880 pak v Trutnově. Karl byl penzionován roku 1885, od té doby žili v Praze na Vinohradech v Krameriově ulici č. 22. Marie umírá na těžký jaterní infarkt roku 1897.[654] Karl je ve výslužbě jako plukovník, od 1911 s predikátem von Nordenegg a erbem[655] za své činy ve zbrani ve válce u Hradce Králové.[656] Roku 1928 se v plné duševní svěžesti dožil 90 let.[657] Umírá v Praze 8. srpna 1931.[658] Měli dva syny Karla a Rudolfa a 4 dcery:

1. Josefina (1875 – 1940) učitelka v Machendorfu u Liberce; 2. Marie / Mitzi (*1876), žila na Vinohradech v Praze, odsunuta; 3. Therese (*1878), vychovatelka v Čestajovicích, žila na Vinohradech v Praze, odsunuta; 4. Karolína / Lotte (*1879), vychovatelka v Klárově ústavu slepců v Praze, 1919 se v katedrále sv. Víta v Praze provdala za nevidomého klavíristu, skladatele a pedagoga Oldřicha Nepomuckého (1886-1950)[659]. Party pro svou četnou koncertní činnost (hrál i Lisztovu Tarantellu[660]) se učil náslechem podle předehrávání svou ženou[661], se kterou měl dceru Jitku (*1920).[662]

Karl Goppolt von Nordenegg (1881-1971)[663], se narodil v Trutnově, setník, sedmiletá Militärrealschule in Sankt Pölten, 1915 dostává das Militärverdienst kreuz 3. Klass mit der Kriegsdekoration - za chování před nepřítelem[664], Rytíř řádu železné koruny III. Kl.[665] oo Erna (1909-1995)[666] , zemřel v Rosenburg a. Kamp. Pohřbeni v rakouském Maissau v hrobce rodiny Wunderer. Měli dceru Christine Hutecek roz. Goppolt v. N. (1939-2014), „Gastwirtin i. R. in Rosenberg a. Kamp.“ Ta měla tři děti.

Rudolf Goppolt von Nordenegg (1886-1974), se narodil v Praze, major, sedmiletá Militärrealschule in Sankt Pölten, Technische Miliärakademie in Mödling, po absolvování roku 1907 poslán do Haliče jako důstojník dělostřelectva, zajat v Przemyslu, 7 let v ruském zajetí na Sibiři, po návratu se roku 1921 rozhodl žít v Rakousku.[667] 1915 nadporučík - nejvyšší uznání za chování před nepřítelem[668], úředník daňového úřadu Nového města ve Vídni (např. v letech 1928-1933)[669]. Zemřel v Innsbrucku. Dcera Gertrude (1927-2005) provdaná Carithers, rozená ve Vídni, zemřela v St. Diego, USA. Syn Dr. Rudolf Gerhard G. v. N. (*1942), finanční právník, narozen ve Vídni, žije s manželkou v Linzi a ochotně poskytl řadu materiálů.

Erb Goppolt von Nordenegg[670]

Marie roz. Hauptmann a Gopold z Nordeggu[671]

Familie Goppolt von Nordenegg[672]

II.5.5. Ferdinand Brzorád (1821-1863), adjutant zemského soudu v Praze

Ferdinand Brzorád (1821-1863), křtěný Ferdinand Ludovicus byl adjutantem zemského soudu. Studoval s bratrem Rudolfem Akademické gymnázium na Starém městě.[673] Od roku 1850 přihlášen k pobytu v Praze 647/I.

Dr.[674] Ferdinand Ludwig Brzorád[675] byl na jaře roku 1851 činným pěvcem pražského hudebního života. [676] Vystoupil nejméně na čtyřech veřejných, četně navštívených koncertech: 2. dubna na Žofíně jako sólista v Beethovenově Ruinách Athenských (op. 113) na koncertě Cecilské jednoty[677]; 9. dubna to byla píseň "Mein Hochland" op. 92 Václava Tomáška[678] na hudebně-recitační akademii v sále Žofínského ostrova v 5 hodin odpoledne na pomoc pro Klárův institut pro péči a zaméstnání dospělých slepců[679]; 29. dubna se s Prahou koncertem v Platejsu loučil houslový virtuos Köckert. Potleskem zde byl odměněn i pan Brzorád, který zpíval píseň Karla Reißigera[680] op. 95 Die Grenadieren[681] a Voglovu „Beduinen-romanze“.[682] Konečně „5. května odpoledne o páté hodině odbýval se na Žofíně ve prospěch zříditi se majícího národního divadla velký instrumentální a vokální koncert k ouplné a důstojné spokojenosti celého, vzdor nepříznivému počasí hojně shromážděného obecentsva. … Německý dvojsbor „Leben und Lied“ se solovým čtverozpěvěm od Štorcha[683] přednešen od pánů Emmingra, Strakatého, Wolfa a Brzoráda a spojených sborů, … neminul se s oučinkem zasloužené pochvaly.“[684]

Roku 1856 jmenován okresním soudním adjunktem v Táboře.[685] Roku 1857 přeložen k zemskému soudu do Prahy.[686] Od 1857 bydlel na Karlově náměstí v Praze č. 552/II. Později v čísle 939/II. [687] Ve svých dopisech se o něj zajímala Kateřina Turecká, setkávali se v pražské společnosti v jejich salonu ale také např. u Grossů. Znal se i s jejím pozdějším manželem Jindřichem Fügnerem.[688] Zůstal ale svobodný a umírá již roku 1863.[689]

Ferdinand Brzorád (1821-1863)

II.5.6. Rudolf J. Brzorád (1823-1890), vlastník statku a dolu v Uhrách

Roku 1823 se na Lochkově narodil poslední syn Rudolf Brzorád (1823-1890), křtěný Josef Rudolf Ferdinand. Studoval s bratrem Ferdinandem Akademické gymnázium na Starém městě.[690] Později vlastník statku a dolu v Uhrách a dle parte i titulární vrchní soudce Granerského správního obvodu „Titulär Oberstuhlrichter des Graner Comitates“.

Rudolf J. Brzorád (1823-1890), foto Langhans[691]

Rudolf „Röszi“ J. Brzorád si v květnu roku 1852[692] vzal Vilmu von[693] Nedeczky/Nedetzky (1822-1881). Vilma Jozefa Apollónia Nedeczky v. Nedecze (1822-1881) se narodila 2. 12. 1822 v Nádas, maďarského komitátu Hont tedy patrně v dnešních Hontianských Trsťanech stejně jako její dvě sestry.[694] Jejich otec Sándor Nedeczky (1796-)[695] pocházel z jedné z nejstarších šlechtických rodin v horních Uhrách[696], která získala statek Nedezce[697] v trenčínském komitátu již ve 14. století.[698] Sandorovi rodiče László Nedeczky (1747-1810) a Apollonie rozená Soós byli z Plášťovců (tehdy maďarský Palást), kam přišel jeho děd Kristof Nedeczky (1723-1779) a oženil se s Borbály Palásthy, jejíž rovněž velmi starobylá šlechtická rodina dala vsi jméno a v hontském komitátu sídlila od 13. století.[699] Kristof Nedeczky (1723-1779) měl v Plášťovcích roku 1747 měl 204 akrů = 880 260m2 půdy.[700]

Matka Vilmy Katalin rozená Török z Nemescsó (1798-1863)[701] pocházela z šlechtické rodiny v Gödölö[702] a byla sestrou popraveného generála maďarské revoluční armády Ignáce Török z Nemescsó (1795-1849).[703] Na tuto vazbu upozornil sám Rudolf v pozdějším novinovém článku z roku 1884, když vystoupil na obranu Arthura Görgei[704], který byl pro složení zbraní v 19. století považován Maďary za zrádce. Ve svém článku Brzorád zdůrazňuje, že kapitulace nebyla nápadem jednotlivce, ale jednohlasným rozhodnutím válečné rady. Toto ví prý jistě, neboť strýc jeho manželky - Ignác Törok von Nemescsó, jeden ze „13 Aradských mučedníků“ - to v zajetí řekl své sestře. Skutečnou zradou by bylo, kdyby Görgei pokračoval s 30.000 proti 200000.[705]

Vilmu Nedetzky (1822-1881) najdeme jako postavu slavného maďarského spisovatele Mikszáth Kálmán v knize A gavallérok, která je popisem svatby šarišské gentry v Lažanech v Horních Uhrách: „Nastalo takrečené amabilis confusio, každý hovoril súčasne; mladí ľudia pritiahli si stoličky ku slečnám a tam jednu skupinu tvoriac, dvorili; hlavne jednu z Nedeckých dievčat, Vilmu, obzvučovali ako osy kvet, lebo ona bola majstrom v konverzácii, len tak sa sypaly z nej iskrice. A jak voľne, nenútene diškurovala; ľahká juker-žena bude z nej, jestli sa dostane pod čepiec.“[706] Kálmán ještě zmiňuje Nedeckovce, jako „hrdé pány se skvelým menom“[707], ještě jinde, že matka Vilmy všude sebou nosila mopslíka.“[708]

Rudolf Brzorád a Vilma roz. Nedetzky, archiv J. Brzorád

Rudolf (1823-1890) se tedy odstěhoval se do Uher, Mogyorós – dnes Mogyorósbánya (mogyoró – líska, banya - důl). Jednalo se skutečně o uhelný důl a víme, že v Mogyorosz žila Rudolfova teta, sestra Anny Brzorádové roz. Delorme - Therese, manželka a později vdova po obchodníku Kašparu Weissenberger, který důl v Mogyoros roku 1810 otevřel a úspěšně po Dunaji zásoboval parníky Budu i Pešť.[709] Caspar byl ředitelem Severní Maďarské Těžební Společnosti Tokod v letech 1812-1838 jako nájemce maďarského náboženského fondu v Mogyoros, v letech 1838-1853 pak jako nájemce statků arcibiskupství ostřihomského (Esztergom) v Szarkás. Roku 1839 zde byl proveden průzkum a zahájena těžba[710] V letech 1853–1869 už je uváděn jako ředitel Rudolf Brzorád.[711] V roce 1853 je zmíněn důl Barbara (30 metrů hloubky), 1854 důl Anna (27m), 1859 důl Ferdinand (47m), v 70. letech vznikl důl Vilma (72m.).[712] Rudolf J. Brzorád byl činným ředitelem dolu, neboť roku 1863 v inzerátu s nabídkou zaměstnání ve svém dole vyzývá zájemce, aby se obraceli „an Herrn J.R. Brzorád, Steinkohlenbergwerkbesitzer zu Mogyorós im Graner Comitate.“

Ve strojopise vzpomínek Rudolfova vnuka Kornéla Brzoráda[713] se zase dočítáme, že Rudolf (Rezsö) přišel do Uher jako mladý muž, a že dostal velikou sumu peněz od svého otce. Za tyto peníze koupil dvě panství, kde otevřel dva doly, Mogyorós a Pusztaszarkás - nyní Szarkáspuszta. Uhlí se dopravovalo na vozech k Dunaji a potom po lodích do Pesti. Tam byl přístav nazvaný Přístav Brzorád.[714]

V polovině 19. století Brzorád Rezső (Rudolf) coby největší majitel a místní soudce otevřel kamenný lom a na okraji obce Mogyorósbanya přestavěl roku 1862 zámek.[715] „Neobvyklým, individuálním vzhledem je zámek v Mogyorósbánya (okres Komárom). Na každé straně hlavní brány je kamenná deska, ta pod názvem Weissenberger s rokem 1829 a druhá na druhé pod jménem Brzorád Rezső s rokem 1864. To může být interpretováno jako obnovení bývalé budovy Rezső Brzorádem v roce 1864.“[716]

Mogyorós, Uhry – statek, důl, zámek, který patřil rodině Rudolfa Brzoráda[717]

Roku 1869 byla poprvé vydáno klavírní Scherzo, které zkomponoval Károly Seyler[718], regenschori Ostřihomské katedrály a dedikoval ho „a Mademoiselle Guillemette Brzorad“ tedy slečně Vilemíně Brzorádové. Skladbu vydalo právě vzniklé nakladatelství blízkého přítele Franze Liszta Táborszky & Parsch v Pešti.[719]

Rudolfovi pak poradila matka, aby si pronajal fabriku na mlýnské kameny v Sárospatak, kde byl Kornel později arbitrem. „V šedesátých letech minulého století (pravděpodobně v roce 1873) ... si továrnu pronajal majitel uhelného dolu Brzorád J. Rezső z uhelného dolu Mogyorós. Z ceníku zveřejněného v roce 1873 lze konstatovat, že doly a továrna byly provozovány metodou Charles Láezay Szabó. Kameny byly vyráběny nejen pro výrobu vysoce kvalitní mouky, ale také pro potřeby chemického průmyslu a používaly se pro mletí kukuřice, žita a pšenice, ale i pro frézování cementu, kosti a jílu. Nájemce si zachoval dobrou pověst kamenů Sárospataku, rozšířil svou přítomnost v zemi a rozšířil se do zahraničí [...], objednávky rostly. Později se usadil v Sárospataku, kde si nejprve změnil jméno na Brozorád a později na Bozorády). Členové rodiny a jejich potomci se stali horníky a vedoucími pracovníky továrny. (A család tagjai és utódai lettek a bányák és a gyár vezetői.)“ [720]

Zkušený s dunajskou říční paroplavbou radil v tisku i do Prahy, jak na Vltavu tuto dopravy zavést: „Myšlenku uvedl na přetřes J. Rudolf Brzorád, ozvavší se z Maggyoro u Nyerges Ujfalu. Jeho návrhy uvedené nyní v širší známost (19. 7. 1846), zakládaly se na propočtech rentability dunajského parníku Dunaj. Kapitálu by bylo třeba nejméně 20 000 zlatých, z toho 18 na loď o padesáti koňských silách a dva nutné pro stavbu přístavišť v Praze, Chuchli a na Zbraslavi. Brzorád odhadl náklad provozu na 13150 zl. ročně, takže by se muselo vybrat o dvě tisícovky více; jen tak by podnikatelé dosáhli čtyřprocentního zúročení vložených peněz. Brzorádovy propozice doznaly uskutečnění po 11 letech parolodí Mecséry, bohužel plavidlo uvázlo hned při prvé pokusné jízdě. (28. 7. 1846) a při druhé ztroskotalo u Vraňan.(13. 8. 1857). Do Štěchovic nebude s ním lze jezdit, nejvýše na Zbraslav. Výše proti proudu parníkový stroj nezmůže prudkost toku.“[721]

Roku 1881 zemřela „nezapomenutelná manželka“ Vilma Brzorad rozená Nedeczky dle tisku „po 29 letech šťastného manželství.“[722]

Roku 1883 publikoval BRZORÁD J. REZSŐ důrazný novinový článek „Az antisemitákhóz“ proti vzmáhajícímu se antisemitismu:

„Dlouho jsem se zdráhal psát o této otázce; ale protože antisemitismus má v Maďarsku tak smutné důsledky, že reputace Maďarska před zahraničím je již vážně narušena… Antisemitismus, s ohledem na známý cíl, vyhoštění Židů z naší země, je největší absurditou, která kdy existovala. … je nejvíce nemorální to, že se staví proti logičtějším naukám křesťanského náboženství: Milujte svého bližního jako sebe samého. “A všichni jsme bližní, i když jsme jiného náboženství. Pak platí další krásný princip: Co pro sebe nechcete, nedělejte to nikomu jinému!

Nenávist křesťanů proti Židům je obecně nepochopitelná, přestože křesťanské náboženství je pouze dceřiným náboženstvím židovského náboženství. Deset přikázání je pro Židy stejné jako pro křesťany. Starý zákon nepopřel ani sám Kristus, takže říkám, že nenávist je nepochopitelná; kdyby to nebylo vysvětleno závistí.

Neříkám, že mezi Židy není podvodník ani lichvář; … Ale protože existují křesťané, kteří podvádějí a lichvaří, dělat antisemitismus by bylo absurdní. Neříkám, že neexistuje žádný židovský podvodník a opovrženíhodný člověk, neříkám ani, že křesťanské náboženství plodí špatného člověka, ale mám zkušenosti, že mezi židovskými podnikateli je často více humanismu a spravedlnosti než mezi více křesťanskými podnikateli.

Troufám si v tomto ohledu vyprávět případ, který brilantně dokazuje mé prohlášení v tomto ohledu a realitu, na kterou kdykoli přísahám.

V roce 1856 jsem měl v Pešti přítele, římskokatolického křesťana a velkého obchodníka, dva jeho obchodní přátelé selhali, což ho dostalo do situace, kdy nemohl dostát svým závazkům směnek. Proto svolal své věřitele a ukázal jejich finanční situaci. Přestože jeho aktiva byla větší než jeho pasiva, nebyl schopen zaplatit a požádal věřitele o jednoleté moratorium. Mezi těmito věřiteli bylo dvaadvacet Židů a jen pět křesťanů. Všichni kromě jednoho z dvaceti dvou Židů hlasovali pro jednoroční moratorium. Dva z pěti křesťanských věřitelů zůstali neutrální, což znamená, že oznámili, že to znovu zváží, ale tři bez váhání řekli, ať zaplatí účty hned, protože jinak by proti němu požádali o bankrot.

Za těchto okolností by můj nešťastný přítel byl zničen, kdyby těchto dvaadvacet židovských věřitelů nesouhlasilo s tím, že mému příteli hned vyplatí tyto tři křesťanské věřitele, a nečekali by dalších 6 procent za dobrý rok. A tak se stalo. Můj přítel okamžitě vyplatil své tři křesťanské věřitele a dvaadvacet židovských věřitelů, nejen za jeden rok, ale za dva roky, a dokonce ještě dnes tento závazek existuje. Kdyby těchto dvaadvacet židovských věřitelů bylo stejně tak dobrosrdečných jako ti křesťanští zabijáci, můj přítel by okamžitě zkrachoval.

Moje otázka zní: kde je větší humanismus a spravedlnost? Mezi Židy nebo mezi křesťany? Ptám se na to: kde je více humanismu a spravedlnosti? Mezi Židy nebo mezi křesťany?

Ale pro antisemity funguje jen závist, protože většina antisemitů nedokáže pracovat, a tak jen chtějí, aby jim do úst vletěly židovské peníze v podobě pečeného holuba.

BRZORÁD J. REZSŐ. (volný překlad z maďarštiny JS)[723]

Roku 1884 píše svůj článek na obranu Arthura Görgei – viz výše.

Na Rudolfovu rodinu vzpomíná Selma Mayr[724]: ”Strýc Rudolf, velký, impozantní, s pěkným dlouhým plnovousem; byl velmi bohatý, jezdil z Paříže se ženou a dcerou; jednou přijel se synem Rudolfem, ten byl ale o hodně starší než my. To jsme jeli dvěma kočáry do Maria Plain.”

Rudolf Brzorád zemřel roku 1890 a byl pochován na kostelní hřbitov v Mogyorós. Oznámení v novinách Esztergom és Vidéke (Ostřihom a venkov) v překladu z maďarštiny: "Níže podepsaní se zármutkem v srdci oznamují, že po slavnostním přijetí svátostí zemřel ve 3 hodiny ráno 11. pondělí v 68. roce života jejich milovaný otec, tchán a dědeček, Rezső J. Brzorád, statkář a okresní hejtman ostřihomského okresu….“[725] Na parte čteme „Rudolf J. Brzorád Gutsbesitzer und Titulär Oberstuhlrichter des Graner Comitates“.

Náhrobek na hřbitově v maďarské Mogyorósbánya:

„BRZORÁD J. ROZSÖ 1890 mai … 68 ikeveben …“ ,

tento náhrobek z druhé strany nese nápis

„… BRZORAD NEDECZKY VILMA, …, … 1829 novemb 22; 1881 aprilis 9. …,

47°43'36.5"N 18°36'14.9"E , foto JS 2022

Syn Julius „Gyula“ (1858–1925), své heslo na WIKIPEDIA, který se narodil v Mogyoros, byl význačným sochařem a velkým maďarským patriotem a přijal již existující maďarské jméno Bezerédi. Studoval u sochaře Alexy Károly, Od roku 1873 u Kudmanna a Weyra na vídeňské akademii, poté získal státní stipendium. Jeho sochy Jamese Watta a George Stephensona zdobí východní nádraží v Budapešti, dále je například známý jeho pomník maďarského básníka Kálmána Tótha (1831–1891), revolucionáře z roku 1848. (dále Baja, István Verbőczy, Miklós Pálffy, István Dobó, János Hunyadi a Mátyás, Parliament; Bp., 1906. Také vzorované portréty a malé žánrové postavy.)[726] Jeho plastiky najdeme ve foyer dvorních sálů Maďarské státní opery, George Washington (1906) stojí v městském parku v Budapesti, Tinódi Lantos Sebestyén (1907) byl roku 1955 přesunut do Népligetbe. Nad severní koncertní částí pražského Rudolfina stojí od „Julia Brzoráda z Vídně“ plastika Benvenuta Celliniho.[727] Po Gyulovi se v Mogyoros roku 1990 rozhodli pojmenovat základní školu.[728]

Julius "Gyula" Bezerédi (1858–1925), archiv J. Brzorád

Gyula Bezerédi (1858 – Budapešť-1925), Studiový dům Gellért-hegyi műteremház, Budapest, Kelenhegyi út 12–14.[729]

Druhý syn Ferdinand se zastřelil jako jednoroční dobrovolník, dcera Vilma žila provdaná za Nicolause Vutskits (Vukčič) von Mártonfalva, úředníka v Fiume v Uhrách; druhá dcera Anna se také provdala za šlechtice Paul von Potoczky, policejního úředníka v Budapesti; třetí syn Rudolf Brzorád, 1883 nadporučík pěchoty v záloze,[730] převzal statek – důl v Mogyorosz[731], byl ředitelem továrny na mlýnské kameny a vzal si vdovu Adelheid (Etelka) von Komjáthy, se kterou měl 4 děti: Marie (*cca 1886), která si vzala pastora Baksy, jejich syn byl ředitelem v Saros Patak, a vnuk pastorem; Rezsö (*cca 1889), Dr. jur. policejní kapitán; Vilma (*cca 1891) a Kornél (*cca 1896).

Rudolf und Etelka (roz. von Komjáthy) , Marie 13 let, Reszö 8 l., Vilma 6 l., Kornél 1 1/2 r., Sáros Patak 16.12.1897, archiv J. Brzorád

Rezső Brzorád a Etelka Komjąthy, Mogyorósbánya, 2. pol. 19. stol.[732]

Kornél Brzorád (*cca1896) byl rovněž velkým patriotem a účastnil se jako dobrovolný voják „znovuzískání Slovenska“[733] a začal užívat jiné, již existující, maďarské jméno Bozorody. Oženil se dvakrát. Nejprve měl s Török Mária dceru Hermine a potom s Kiss Ilona měl Illonu a Zoltána Kornéla. Jeho syn dodává: „Když se vzali, už nebyli mladí. Můj otec vedl odvětví chovu zvířat ve společnosti Furmint a byl zvolen hlavním soudcem Sárospataku. Po návratu domů z ruského zajetí byl okamžitě uvězněn, označen jako nepřítel systému, ale nepodněcoval nenávist k systému. Moje matka byla učitelka, plnokrevná učitelka.“ [734]

Bozorády Kornél és Kiss Ilona, 1940, Sárospatak[735]

Zoltán Kornél Bozorády (1941-)[736], luterský evangelický pastor dětského domova a domova důchodců v Nyíregyháza, zástupce biskupa, jeho manželka Lőrincsik Judit „Jutka“ je též duchovní, jejich děti: Zsuzsa, Kriszta, Zoltán a Andras Bozorády, který příběh celé větve zprostředkoval a žije dnes v Maďarsku se svými potomky.[737]

Brzorád kastely 1962

Zámek Szarkáspuszta, či Brzorar/Bezeredi – Zoltai kastély v Mogyorosbanya vystavěný snad Rudolfem Brzorádem (na cihlách v rozvalinách bylo lze číst RB – snad iniciály stavitele) roku 1910 vlastnil Borbála Schelzenlechner[738] do rukou rodiny Zoltai přešel v první ¼ 20. století[739]. Před druhou světovou válkou se stal majitelem textilní průmyslník Dr. Leo Buday-Goldberger (1878-Mathausen 1945).[740] Posledním majitelem hradu - po roce 1945 - byl místní notář Dániel Fülöp. Budova byla vyvlastněna státem v roce 1948, kdy bylo zřízeno místní družstvo. Hrad byl využíván pro chov zvířat a jako továrna, v důsledku čehož se stav budovy, která byla později užívána jako statek, postupně zhoršoval a tak začala být v roce 1979 demontována a poté v 80. letech zcela zničena. Krásnou maketu zámku vystavil roku 2012 její tvůrce Dániel Fülöp.[741]

Illona Bozorády píše: "... Mogyorósbánya jsem navštívila i já jako 11-12 letá v roce 1954-55. Vzal nás tam i s mým starším bratrem náš otec, abychom viděli, kde se narodil náš dědeček. V Mogyorósbánya, s ohledem na ovzduší resp. na velký zámeček, stát plánoval zřídit plicní sanatorium, zařízení bylo už i dodáno. Rodina se těšila, že zámeček bude využit na nějaký ušlechtilý záměr. Pak přišla kolektivizace (združstevňování) a byly potřebné prostory pro kancelář družstva, stáje. My jsme viděli v nádherné, dřevem obložené rytířské síni koně; náš otec byl velmi zarmoucen, že ve stáji stojí koně v hnoji. Tehdy tam ještě žili starší lidé, kteří naši rodinu znali a vážili si jí, resp. byli v minulosti našimi zaměstnanci. Náš otec nás děti přivedl prohlédnout si obydlí našich předků. V rytířské síni s obložením z dubového dřeva byly koně přivázané k železným kruhům, které byly připevněny do obložení. Později tam našla místo škola a pak i kulturní dům. Pak, když jsem tam šla se svým synem, v roce 1987 už z zámečku nic nestálo, v okolních budovách lidé ukazovali, že schody z růžového mramoru jsou právě odtud (ze zámečku)."[742]

Bajót-Szarkáspuszta: Bezerédi kastély[743]

II.5.7. Anna Erben roz. Brzorádová (1833-1865), přítelkyně Kateřiny Fügnerové

Roku 1833 se na Lochkově narodilo poslední dítě Anna Brzorádová (1833-1865). Právě z jejího památníku jsme výše četli.[744] Víme tak, že coby nejmladší sourozenec byla „Liebling aller Schwägerinnen“ – miláčkem všech švagrových. O Anně se dále dočítáme v 67 dopisech[745], které jí psala důvěrná přítelkyně Kateřina Fügnerová rozená Turecká (1834 - 1906), a které jsou dnes uloženy v Národním Muzeu.[746] Výbor z nich naleznete v příloze ZDE. Kateřina byla dcerou lochkovského souseda, majitele statku ve Zbuzanech Josefa Tureckého (1795-1865) a od roku 1853 manželkou Heinricha později Jindřicha Fügnera (1822-1865), pražského finančíka, „frajgajsta“ a spoluzakladatele Sokola.[747]

Anna Brzorád později Erben (1833-1865), miniaturní portrét na broži v rámečku[748]

(soukromý archiv Dr. Roberta Mayr)

Josef Turecký (1795-1865)[749] po gymnáziu absolvoval 2-3 semestry práv a pak již se věnoval patrimoniální správě. Byl hospodářským radou knížat Dietrichsteinů[750], pražským občanem[751] a členem městské rady, kdež pečoval o zakládání sadů. Po rodičích[752] zdědil Josef ve Zbuzanech rodný statek č. 14, ale i otčímovo č. 13, které později zboural, aby před nově budovaným sídlem, zámkem na čísle 14, mohl vzniknout anglický park. Ve svém spisku[753] jeho vnučka Renáta Tyršová[754], která ho znala jen z vyprávění své matky, “jeho povahu líčí podivnými barvami.(viz.[755]) Však buď jak buď, ať už to bylo z pohnutek jakýchkoliv, jeho zásahy do vlastnických práv mnoha zbuzanských nemovitostí, polností i budov, ho nesmazatelně poznamenaly v historii obce jakožto pronikavého reformátora dosavadních ustálených hospodářských poměrů. Byl vzdělaným agilním mužem, jen dovedl svých vědomostí a svého vlivu dokonale prakticky využít.”[756] Ve 35 letech si Josef Turecký vzal o 18 let mladší chudou dceru kočárnického mistra Bayera z Prahy, 17 letou Antonii (1813-1849). Ta však roku 1849 umírá ve svých 36 letech. Stihla však porodit 7 dcer a syna. O patnáctiletou Kateřinu (1834-1906)[757] se musel starat otec sám bez manželky.

Kateřina Turecká později Fügnerová (1834-1906)[758]

Zde je na místě připomenout, že lochkovský Josef Brzorád ovdověl roku 1846 a jeho nejmladší, dceři Anně (1833-1865) bylo tehdy 13. Není divu, že mezi oběma dívkami ze sousedních panství vzniklo tak důvěrné přátelství, když se ocitly v tak podobné životní situaci. I společensky patřily, stejně jako jejich otcové, do velmi blízké třídy s podobným původem. Zmiňme, že úředním kurátorem Tureckého dětí se po smrti jeho manželky stal Annin bratr, Vilém Brzorád (1814-1898) z Lochkova.[759] Sousední statek Dobříč měl v této době pronajatý další bratr Karel Brzorád (1813-1871), který byl i dle dopisů častým návštěvníkem ve Zbuzanech, bratr Ferdinand Brzorád (1821-1863), zase spíše v pražské společnosti, např. u Grossů. Anna na Dobříči pobývala také. Obě dívky se vídaly i jednou týdně, někdy zůstaly na Lochkově, či ve Zbuzanech i více dní. Vídaly se i v Praze. Společným známým byl např. Josef Alexander svob. pán Helfert (1820-1910), který si roku 1848 vzal sestru Jindřicha Fügnera, Mínu – Wilhelmine Fügner (1825-1849). Baron Helfert byl přítelem JUDr. Eduarda Brzoráda (1820-1898) již od studií a Eduard se stýkal i s jeho sestrou Marií Annou Helfert (1829-1894).[760]

Kateřině Turecké byla velmi sympatická i Eduardova snoubenka a později manželka Marie rozená von Krziwanek (1834-1898). Anna za nimi později cestovala do Německého Brodu (např. na masopust), či do Věže, jela ale i do Uher za Rudolfem Brzorádem. Společným zájmem obou děvčat bylo divadlo, Stavovské právě znovu přebíral ředitel Stöger. Anna se i sama zpěvu věnovala, cvičila ho a Kati se těšila, až jí na Lochkově[761], či později v Praze, „když nebude Fügner doma“ něco zazpívá. Píší si o básních, které si posílají, stejně jako knihy (na Lochkov putovaly všechny čtyři díly Mušketýrů, (Kati se nejvíce líbil Athos), o květomluvě, kterou dle příručky a dostupných květin užívají ve styku s nápadníky, vyměňují si ustřižené vlasy. Mnoho dopisů je zakončeno prosbou o pozdravení otci a slečně Philipině.

Výchova ve Zbuzanech probíhala v německém a částečně francouzském jazyce, měly švýcarskou vychovatelku. Hovorovou znalost češtiny děti pochytily na statku ve Zbuzanech, kde pobývaly od začátku května do října (vybírání brambor), česky mluvily se sousedy a s ostatními dětmi ve vesnici, ovšem číst ani psát česky neuměly. V Praze bydlela rodina v Křemencově ulici naproti pivovaru U Fleků ve vlastním domě s devíti pokoji a ovocnou zahradou. Dnes na tomto místě stojí střední chemická škola. Otec pořádal pro odrostlejší dcery v Praze i ve Zbuzanech bály a zábavy. Sourozenci neměli kromě výuky jiné povinnosti, věnovali se hostům, které otec zval i na Vánoce. Ve Zbuzanech chovali dětem pro radost dva oslíky, slavily se jmeniny, pánové chodili dívkám večer zpívat pod okna ložnice. V přilehlém parku se v létě odbývaly slavnosti, stál tam zděný pavilon, kde se svačilo, zněly zde hudební produkce, v teplém počasí bylo lze se zde i vykoupat. [762]

Svá první milostná vzplanutí, účast na zábavách a plesech i módní trendy a slavnostní garderobu probírala Kateřina Turecká právě se svou přítelkyní Annou Brzorádovou (1833-1865) z Lochkova nedaleko Zbuzan, se kterou se příležitostně setkávaly na Lochkově, ve Zbuzanech i v Praze a listy si vyměňovaly i v dospělosti, když měly obě již své rodiny. Dopisy byly psané kurentem v německém jazyce a dívky si je až do roku 1851 posílaly po poslovi, jak bylo tehdy zvykem. Vzkazy doručoval bratr Anny Karel, jeho šafář, pan Novotný, či „hoch“, který míval někdy za úkol i počkat na odpověď. V následujícím roce vyzkoušely nově zřízený poštovní úřad, ale po zjištění, že byl jejich dopis otevřen, se pobouřeně vrátily k osvědčenému poslovi, který zachovával listovní tajemství.[763]

Obálka dopisu od Kateřiny Turecké pro Annu Brzorádovou datovaný v Praze 30. 4. 1852[764]

Jak vyplývá z dopisů Kateřiny své přítelkyni, pražská plesová sezona byla pro svobodné dívky velmi náročnou záležitostí. S tanečními kroky seznamoval Kateřinu a později i její dceru Renátu taneční mistr Karel Link. [765] Pokud jim to okolnosti dovolovaly, účastnily se co nejvíce těchto akcí, tančilo se do pozdních nočních, či spíše brzkých ranních hodin, výjimkou nebylo absolvování několika takových zábav týdně. Roku 1850 byla „d. Wohlgeborenem Fräulein Anna Brzorád“ na spolkovém bále, ale chyběla na posádkovém, kde byly pěkné taneční pořádky a bylo tak plno, že sotva šlo tančit. Dalo se to čekati, neboť všechna šlechta bál ten navštívila.“[766] Ze Zbuzan pak v červenci roku 1850 Kateřina píše na adresu „Mademoiselle Anna Brzorád á Lochkov“: „Nepřijedeš letos na pár dní do Dobřiče a pak k nám? Až se vrátím, poprosím papá, abysme k Vám jeli, jesti dovolíš, abych Tě navštívila.“[767]

Ukázka rukopisu Kateřiny Turecké v dopise Anně Brzorádové datovaném ve Zbuzanech 7. července 1850. [768]

V říjnu roku 1851 píše Kati „Máš naději, že pojedeš letos na spolkový bál do Prahy? Bylo by to velice hezké, já půjdu také, mohly bychom býti pohromadě, do té doby je přece jenom dosti času abys otce uprosila. Bude-li u nás zábava, zajisté neopomenu Tobě psáti, i kdybych musela otci zaslati prosebný list. V neděli budete jistě tancovati, vždyť je císařské posvícení[769], trochu tancuj za mě a mysli při tom na mě.“[770] A ještě v prosinci z Prahy Kati píše „Je již jisto, že spolkový bál bude odbýván 11. února. Příští týden pojedou páni z výboru již zváti, Tonin muž je také ve výboru, já ještě nevím, jestli půjdu, otec o tom ještě vůbec nic nemluvil, popros jen Tvého otce, aby Tě dovolil to bychom měly příležitost, abychom se viděly, já se již na to těším, a Ty bys přece přišla ráda. Já bych ti psala několik dní napřed, tak můžeš na svého otce útočiti, aby Tě na několik dní k nám dovolil.“[771] Anna se zamilovala do jednoho z návštěvníků lochkovského domu, leč nenalezla odezvy. Kati se setkala s Ferdinadem Brzorádem u Grossů a kdyby věděla, že na Nový rok pojede na Lochkov, poslala by psaní po něm. Nenavštěvuje je skoro vůbec.[772]

Po spolkovém bále Katy píše:

„Když jsi mně psala, že jsi ještě neobdržela pozvánku, zavolala jsem ihned Ellenbergra[773], ale on mě ujistil že zcela jistě pozvání obdržíš a po bále dozvěděla jsem se ke své velké radosti, od Tony Berchtoldové[774], že jsi byla. Bylo mě velice líto, že jsem Tě neviděla.

Pomysli si, otec se rozhodl uspořádati dětský bál a bál pro nás. Ježto doufám, že Tvůj otec bude tak laskav, že tě ještě jednou k nám dovolí, prosím Tě, abys na masopustní pondělek k nám přišla. Jestliže Ti nebude nepříjemné u nás přenocovati, bude mě to velice těšiti, poněvadž bychom měli příležitost delší dobu se viděti.

Doufáme, že Tvůj p. bratr Ferdinand nám též udělá to potěšení, tu vidíš, že bys nebyla úplně sama. Bál je právě na masopustní pondělek, to by si mohla ještě zůstati přes úterek. Popros jen Tvého otce, aby Ti to dovolil, já se již tak na to těším, je to přece jednou příležitost, při které bychom mohly spolu mluviti. Pomyslí si, jak by to bylo hezké, vždyť Ty tancuješ také ráda. Já Tě očekávám zcela jistě, můžeš přece přijíti dříve než ty ostatní, hodina je sedmá ale pro Tebe kdy chceš, neudělej mě tu bolest, čekám s jistotou Tvou přípověď. Nepíši Ti tentokrát mnoho, ale naopak mám Ti mnoho co ústně co vyprávěti.

Tvému otci vyřiď od mého otce poručení, my všichni ho tuze prosíme, aby Tě k nám dovolil, nezapomeň na 23 ho. Budu Ti to zazlívati jestli nepřijdeš. Promiň tentokrát mé strašné písmo, ale já, velice spěchám, aby můj dopis ještě přišel na poštu. Líbám Tě tisíckrát, doufám, že Tě v pondělí zde jistě uvidím a obejmu. Tvá pravá přítelkyně Kateřina.“[775]

Na masopustní pondělí, 23. února 1852, pořádal tedy Josef Turecký ve svém pražském domě dětský bál a bál pro své starší dcery. Pozvání přijala a z Lochkova dorazila i Anna Brzorádová a měla tak možnost vidět vyvoleného své přítelkyně. [776]

Na květnovou svatbu svého bratra, Rudolfa Brzoráda, vyráží Anna do Uher. Kateřině z cesty posílá pozdrav[777] Kateřina Anně pak 16. 6. 1852 píše: „Včera jsem byla v Dobříči a dozvěděla jsem se od Tvého pana bratra, že jsi teprve včera přijela do Lochkova, já jsem myslela, že jsi již několik dní tam byla a proto jsem poslední mé psaní tam směřovala. Proč jsem ti do Věže nepsala jest omluvitelné, neboť nevěděla jsem se Tvoji adresu a jak pak jsem Ti mohla psaní poslati? Nyní, když jsi se již vrátila, budeme si často dopisovati, nebudeme se musiti obávati, že osoba cizí naše psaní čte, ježto jdou prostřednictvím posla. Tvůj bratr mně řekl, že se těšíš, že mě opět uvidíš. … Všechny přítelkyně, které mám v Praze, dám za jednu skutečnou a upřímnou a takovou jsem našla teprve v Tobě … Otec odcestuje skutečně do Mariánských Lázní a přijde příští týden naposled k nám ven a může se tedy teprve po jeho odjezdu státi, že Tě navštívím. Cati, Zbuzany,“[778] V dalším dopise Kati píše: „Byla jsi tak dobrá, že Jsi si i na Tvé cestě na mě vzpomněla, přijmi můj dík za ty krásné joujou.[779] Těšila mě nesmírně, neboť bylo mně jasným a blaživým důkazem, že Jsi v dálce na mě pamatovala.“[780] V červenci pak Kati navštívila Lochkov i se sestrami Terezií (později vdaná za Karl Edler von Scheiner) a Gabrielou (Později vdaná za Eduard Herwirsch).[781] V dopise z 16.7. se ještě ptá: „Je Tvoje příští švagrová Marie ještě u Tebe? Budeš smutná až odjede, přijď brzy k nám.“[782] 12. 9. 1852 si JUDr. Eduard Brzorád v kapli zámku Věž vzal Marii Krziwankovou (1834-1898).

5. 2. 1853 se Kateřina ptá: „Tančila Tvoje paní švagrová mnoho? Budeš ty ještě jednou tančit? My ukončíme v pondělí, na úterý nemáme žádné pozvání. Tančily jsme celkem sedmkrát, to je přece pro krátký masopust dost. Jak dlouho zůstaneš u Tvého bratra? Ty budeš nyní hodně šťastná, ježto Jsi u Tvojí milé Marie. Já jsem žárlivá na ni, myslím si vždy, že ji máš radši než mne. Chápu to, ježto je Tvoje švagrová, avšak bych si přece přála, abys mne zrovna tak milovala. Až budu nevěstou, můžeš dopsati Tvému bratrovi Ferdinandovi, on ho zná, bude ho to snad trochu zajímat. Nyní můžeš, chceš-li jeden z mých dopisů Tvé pí. Švagrové ukázati, již to není žádné tajemství. … Dopiš mi hodně brzy, přijď na každý pád k nám, až se vrátíš do Prahy. Tvé paní švagrové nechám se poroučeti, zrovna tak Tvému bratrovi. Tebe líbám tisíckráte.“[783]

V dubnu 1853 se Anna radí co si počít, když jí miluje Stránský, který je zasnoubený s Emmou Brychovou – Kateřina radí stavět se lhostejnou.[784] Ve stejném roce se u Tureckých chystají dvě svatby – Terezie si bude brát Karla Edler von Scheiner a Kateřina prosí Annu, aby jí do svatby s Jindřichem Fügnerem do její výbavy vyšila dva noční kabátky s jednoduchým vzorem[785], se kterými pak byla spokojená: „přijmi ještě jednou díky, udělala jsi skutečně skutkem milosrdenství, ty noční kabátky budou velice krásné, dvou je zrovna dost, vždy když je obléknu, vzpomenu, že je vyšívala moje dobrá Anna.“[786] Anna jí vyšila i krásné stuhy.[787] Kateřina zase u pražského obchodníka Zatirandy[788] pomáhá s výběrem a objednávkou plesových šatů pro Annu. [789] 30. září 1853 vstoupil Jidřich Fügner s Kateřinou Tureckou ve sňatek manželský.[790]

Roku 1854 Kateřina přemlouvá Annu, která je na masopustní zábavy u bratra Eduarda v Německém Brodě, aby se za ní v Praze zastavila, protože tolik touží se s její milovanou Marií setkat.[791] Kateřina v dalším dopise rozmlouvá Anně melancholii a myšlenky na smrt a doporučuje pilné studium francouzštiny, četbu hezkých knih, zpěv a užívání zábavy v Německém Brodě u švagrové Marie. Pak ještě putuje k Anně oznámení Jindřicha Fügnera o narození dcery.[792]

Roku 1855 píše Kateřina z Roztok, že „Co paní Volencová o Tobě a Tvé paní švagrové píše, je skutečně jen dobré“ a lituje nemocného otce Anny.

V nedatovaném dopise Kateřina píše „Domnívala jsem se již, že mě více nechceš míti v Lochkově, poněvadž jsi tak dlouho nepsala. ... Prosím Tě piš mi brzo, když dovolíš, zůstanu 8 dní na Lochkově, bojím se ale, abych vám nedělala příliš nepříjemnosti, když s dítětem a se služebnou příjdu, Tvůj otec by se nakonec horšil. …“.[793]

V jiném nedatovaném dopise Kateřina i Jindřich Fügnerovi doporučují Anně, aby kývla na otcem a bratry doporučovaného ženicha, pražského sládka Mildeho[794], i když se jí zřejmě nezamlouvá. Jindřich Fügner překvapivě radí: „neohlížeti se na žádné ideály při tak důležitém avšak praktickém kroku. … Láska, která po svatbě vyroste jest ta trvalá, poněvadž je založena na úctě…“[795] V dalším dopise však již Katy radí, aby se Anna řídila svým srdcem a navíc ji ujišťuje, že Milde není vůbec bohatý „kdyby to bylo snad mínění Tvého otce.“[796] V dalším dopise se již dozvídáme, že se Anna zasnoubila s někým jiným.[797]

Dále se o Anně dočítáme v deníku a korespondenci jejího budoucího manžela.[798] Nejpozději od roku 1857 se jí totiž z Rakovníka dvoří učitel Anton Erben (1835-1905). Jeho otec, Wilhelm Josef Erben (1797-1854)[799] byl úspěšným ředitelem harrachovské sklárny Nový Svět, stejně jako bratr jeho matky Marie Anny Erben roz. Pohl (1795-1837).[800] Otec Wilhelma, Anton K. Erben (1764-1814) byl správcem harachovského panství Šluknov, které se stalo obětí hord neorganizovaných napoleonských vojáků po bitvě u Lipska (podzim roku 1813). Anton K. Erben se rozhodl nebránit hraběcí majetek silou, z čehož měl později pro selhání při ochraně svěřeného majetku takové výčitky, že spáchal sebevraždu. Hrabě Harrach pak vzorně zabezpečil vdovu i syna, který se mohl seznámit s nejmodernějšími sklářskými technologiemi.[801]

Dle poznámek v deníku Antona Erbena na rok 1857„ … přišlo 29/3 pozvání na Lochkov.

5. 4. Květná neděle 5 hodin odjezd z Rakovníka. Nádherné jarní počasí. Wilhelm, Kopetzsky, Jedlicka. Poledne příjezd - Anna u okna – přátelské přijetí - vřelá atmosféra - starý pán se zúčastnil oběda. Pak v zahradě - předtím jsme viděli ptáky a malé pomerančovníky. V jejich zahradě malý kulatý stůl – strom – záhon z pomněnek ve tvaru srdce – Karolinin vrch (Carolinenberg) – Slavičí údolí – vinohrad. Ve svém pokoji dostal každý kytičku fialek. Po caffee se zpívá. Müttelein zpívá Jedlička. Pozvání přijet zase na svátky. Rychlé rozloučení – večer do Prahy – přes noc Zlatý Anděl – v 15 dostavníkem zpět.

3. května přišel z Lochkova dopis, který obsahovaL výčitku, proč jsem nepřijel na svátky. …“

10. května 1857 časně u paní Brzoradové, které byla poněkud nevolno; z Lochkova nejsmutnější zprávy, úmrtí starého pána se očekává v průběhu příštích dvou týdnů. …

14. Paní B. mě zavolá, ukazuje mi na zahradě dopis od Anny, ve kterém ona ukazuje svou nelibost, proč nechci přijet na Lochkov, že by si přála, aby otec mě mohl poznat, tak jak mě ona zná, aby mohl zavřít oči uklidněn o jejím budoucím štěstí. Bylo učiněno rozhodnutí jet do Lochkova, všechny potíže byly překonány. Nyní beru za jisté, že mě miluje.

15. Hovořil jsem časně o cestě s paní B. …

16. ½ 1 hodin s poštou do Prahy, kam jsem přijel brzy o ½ 6; nebyly žádné pokoje, až u arcivévody Stefana jsem se natáhl; posnídal, sklenku vína vypil a drožkou v 9 hodin do Chuchle. Tam přes zahradu a úvozem nahoru, dokud se neukáží lipové stromy; celý kraj je v nejkrásnější výzdobě, s pulzujícím srdcem se blížím a vstupuji. Anna mi vyběhla vstříc ze druhé místnosti, přivítala mne laskavě jakož i Phillipine a otec. Radostné překvapení je vymalováno na její tváři. Jsem uveden do místnosti, kde s otcem mluvím dlouhou dobu, dokud jeho nemoc nevyžaduje, že se sám vzdálím, ale pak rozhovor pokračuje. Mezitím s Annou sám v prvním pokoji. U stolu se oběma slečnami sám, po jídle přišel Karl; jdeme na procházku, ale k lítosti nás obou doprovázen celou rodinou, s 9 dětmi, vychovatelkou, a paní Eminger. Mnou natrhnaná kytička lobelky modré vydrží dlouho, pomněnky natrhány, na Lahovce nejkrásnější pohled na Zbraslav; na cestě zpátky s Annou a Karlem doprovozen z vřesoviště (der Heid?) dolů přes strmý svah. Na vinici je věnec spojen, to se zdařilo. Její pohled je okouzlující, nepopsatelný. Mluvím o svém odchodu, ona to odmítá. Nakreslím po kávě dolní dům a jdeme s Wilhelmem na zahradu, přímo do malé zahrady. Pomněnky jsou v nejkrásnějším květu. Na malém stolku najdu několik veršů, její vyjádřená přání, naděje a tužby. Snaží se některé skrýt, ale jen zdánlivě, aby ještě více pozornosti získala. Wilhelm se snažil být nápomocný. Jdeme dále k fíkovému domu, zatímco on obhlíží fíky se zahradníkem, ptá se ona stojíc u skleníku, kdy zase přijedu, a vyjadřuje své politování, že až na svátky. Toto je začátek mé žádosti a vyznání. Slova proudí těžce ze srdce. Ona mlčí, podívá se na mě významně, znovu mlčí s hlavou spuštěnou. Pak se začne mluvit nějaká půl vyhýbavá slova, pausa, - a konečně v jiném tónu, neměl bych na ni myslet, je přece příliš stará[802]. Dlouhé mlčení. Pozvání zůstat zde. V místnosti s otcem; během čehož Anna volá Wiléma a Karla také, říci jim, co se stalo. Večeře. Anna mi přináší něco ke čtení.

17. Příjemně spal; z rána Wilh. četl Humboldtovy dopisy. Snídaně, rozloučení; od otce opravdu laskavé a povzbudivé. Jel do Prahy s Hofmeisterem. - dorazil na ½ 9; hned objednal fiakr a v 11 hodin se Sofií a Hannsem odjel pryč. Ve Slaném s Kopetzkými rodiči. Večer v Rakovníku. …

21. zasažen štěstím 21. čtvrtek, svátek, u Brzorádů mluvil o podobnosti Sofie s Annou; trochu vyprávěl o Lochkovu; při příležitosti, že tam pojedou, dostávám myšlenku na to, abych Anně napsal. A to uskutečním. …

5. června v pátek. Na zahradě u B. - Dopis byl přijat, prohlašuje, že nemůže odpovědět na tento dopis, neboť ani nemůže otci ukázat takový bláznivý dopis. Takže pokud chci odpověď, musím napsat další vážnější dopis. Názor otce, sestry, a Ferdinanda je dobrý. Nicméně, u Karlovy ženy a dcer se to tak nezdá; což se Anně nelíbí. Na Lochkov bych měl přijet, až budu chtít. ...

13. U B. u stolu s Kopetzkym, u cukroví mluvil o Lochkovu a Anně.

14. Odpoledne na střelnici … , středa u paní B. Předán dopis starému pánovi. Ve čtvrtek odešel poté, co obdržel úplné schválení.

19. v pátek mi pan B. říkal, když jsme se šli koupat, jaké příjemné zprávy o zdraví svého otce dostal. …

21. Vilém informuje, že otec zemřel. …

26. volán k F. B. Informuje mne, že dopis od bratří dobře přijat, určitá odpověď nedána; stále závisí na bližším obeznámení. Anna přijede s Filipínou. Měl bych věřit po tolika znameních, zejména dopisu před druhou návštěvou, že mě opravdu miluje; a přesto jedná se zde formálně, jako kdybych ještě od počátku měl dosáhnout její lásky. Předsevzal jsem si na to přivést řeč.

Dne 2. července mi bylo řečeno, že se dozvěděli, že Anna přijede už pozítří. Ve večerních hodinách u Hainzu vynikající pivo, v nejlepším humoru ve 12 hodin domů.

3. Ráno časně u paní B. ; přišel dopis ... Anna pojede do Prahy asi na osm dní k Lignerischům; udělá se všechno, aby ji sem dostali co nejdříve. Netrpělivé očekávání.

15. přijíždí Anna. …

4. 4.1858 jedu s p. Brzorádem přes Pürglitz - Neuhütte do Lodenitz.

5. 4. na Lochkov, kam přijíždí i Anna. Po jídle jsme byli v zámku v horním pokoji, v knihovně, v kapli, v zahradě a venku. Večer ve společnosti do Prahy, kde jsem byl na Don Juanovi a pár dnů nato na Egmontu.“ [803]

Později roku 1858 Kateřina Fügnerová pomáhá s obstaráním dárku - náramku, či medajlonku s vlasy pro Erbena.[804] Ujišťuje také švagrovou Anny, Marii Brzorádovou rozenou von Krziwanek, že „co se týče jejích domněnek ohledně mého bolení zubů tak není nic na tom, k mé radosti, věř mi Aninko, jsem s jedním dítětem tak úplně spokojená, že si žádné více nepřeji, …“ [805]

O velikonocích roku 1860 se Anna vdává za pozdějšího školního inspektora Antona Erbena (1835-1905) a putovala s ním postupně do Lokte, Solnohradu, Innsbrucku a nakonec do Štýrského Hradce i s krásnou skříní, která byla lochkovským věnem. Měli spolu Antonii (1861-1932), učitelku; Anselmu (1863-1946), pisatelku „Erinnerungen an Tante Philippine“ jejímž manželem byl ředitel knihovny Dr. Ludwig Mayr; a Viléma (1864-1933) později PhDr. - univ. prof. historie ve Št. Hradci, který je autorem biografické studie “Louise Delolme, die Erzieherin Zweier Königinen von Dänemark” (Wien, 1897). Vilémova dcera Marie (1894-1983) si vzala univerzitního profesora geologie a geofyziky v Štýrském Hradci Roberta Schwinnera (1878-1953) a jejich dcera Else provdaná Fritschl (1930*) zprostředkovala cennou rodopisnou práci Viléma Brzoráda, Viléma Mayra i svojí.

Anna Erben roz Brzorád a Anton Erben[806]

Roku 1865 umírají Kateřině Fügnerové rozené Turecké tři blízcí: otec Josef Turecký, manžel Jindřich Fügner i nejbližší přítelkyně Anna Erben rozená Brzorád. Nejbližší osobou se pak, vedle dcery a zetě, Kateřině stává starosta pražský JUDr. Tomáš Černý, též přední činovník sokolský, ale i bratranec lochkovského Josefa Brzoráda.[807]

Anna Erben (1833-1865) zemřela ve svých 32 letech a Anton Erben si vzal dceru manželčina bratra Karla, Theklu Brzorádovou. Potomků Anny, žije dnes v Rakousku hodně.

Anselma Mayr rozená Erben (1863-1946) se synem Wolframem (*1894) v náručí.[808]

(soukromý archiv Dr. Roberta Mayr)

Skříň z Lochkova, Anna ji jako svatební dar dostala s sebou do Lokte, pak byla stěhována do Salzburgu, Innsbrucku a Grazu, kde je nyní v majetku potomka, Else Fritschl

Lochkov - pohled ze zahrady, pohlednice předválečná

Výbor z dopisů Kateřiny Fügnerové rozené Turecké napsaných Anně Brzorádové, později Erbenové naleznete ZDE.

II.5.8. JUDr. Eduard Ferdinand Brzorád (1820-1898), advokát a notář, okresní starosta

JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898) se narodil 31.1.1820 na Lochkově, pokřtěný byl Eduard Ferdinand. Kmotrem mu byli Ferdinand Delorme a teta Therese Weissenberger.

JUDr. Eduard Brzorad (1820-1898)[809]

Eduardus Brzorad studoval prestižní staroměstské Akademické gymnázium v Klementinu do roku 1835.[810] V letech 1834-1835 byl v posledních třídách spolužákem Františka Riegera (1818-1903), se kterým později studoval i na univerzitě. Třídním učitelem jim zde byl Josef Jungmann. O rok a ročník starším spolužákem byl MUDr. Josef Hasner (1819-1892), o dva roky starší byl jeho bratr, pozdější ministr vyučování a krátce i premiér Předlitavska, JUDr. Leopold Hasner (1818-1891)[811], který se roku 1848 na pozvání svého přítele Dr. Brzoráda s manželkou uchýlí před pražskými nepokoji na Lochkov.[812]

Za filosofických studií byl členem historického kroužku, kde byli též Hugo Caspar, Jan Cori, Lebermayer, J. A. Helfert aj. …“. [813]

Z dob jeho studií se nám zachoval „Spruch“, který 18ti letý Eduard krasopisně opsal na Lochkově 11. 8. 1838:

Wilst du kühn das Schicksals trotz besiegen

Musst du an die Gegenwart dich schmiegen

Wie an seinem Mutter Brust das Kind.

Musst die Freud an ihren Schwingen haschen,

Bienen gleich von jeden Blume naschen,

Fliehn jede ah‘ ihr Duft verrint.

Chceš-li směle vzdor osudu zvítězit

Musíš se k přítomnosti přivinout

Jak dítě na své matky prs.

Musíš radost na své perutě lapat,

včely stejně z každé rostliny mlsají,

Prchne každá když její vůně pomine. [814]

kresba tužkou Lochkov 24. September 1838, Eduard Brzorad, archiv Fránů

Na Eduarda Brzoráda vzpomíná neteř Selma jako na malého, jemného muže s modrýma očima.

Prag 16 Januar 1832, E. Brzorad, archiv Fránů

Práva, která ukončil doktorátem ve Vídni, studoval Eduard v Praze, kde byl stejně jak na gymnasiu spolužákem Riegerovým: „Odbyv r. 1837 filosofická studia, vstoupil Rieger na právnickou fakultu pražské university Karlovy, kde odbyl celé quadrienium, načež r. 1841 dostalo se mu absolutoria. Kolegové jeho v I. roce práv byli řádní posluchači. Ed. Brzorád, syn statkáře z Lochkova u Rakovníka, Leopold Ehrenfeld, ...“[815]

Když Eduard studoval práva na vídeňské univerzitě bydlel u své kmotry – tety Therese v Herrengasse č. 26 [816]. Doktorem veškerých práv. se stal a diplom obdržel 3. 6. 1843. Listinu (pergamen 40x57cm, pečeť v dřevěné schráně ø8cm s textem SAPIENTIAE STUDIT VIENNENSIS) vystavenou na jméno „Eduardus Brzorad, Bohemus Lochkovensis“, která ho prohlašuje Doctorem in Jure vystavila Universitas Vindobonensis.

Diplom JUDr. Eduarda Brzoráda

Detail pečeti diplomu Eduarda Brzoráda z vídeňské univerzity

Do právnického časopisu Des Juristen einer Zeitschrift vorzüglich für die Praxis des gesammten österreichischen Rechtes, ročníku 1847 přispěl pojednáním Ueber die Gemeinschaftlichkeit der Beweismittel im Österreichischen Civilprocesse (O pospolitosti důkazů v rakouském občanském procesu) pan Dr. Eduard Brzorad. (Inhalt des 1. Heftes. I. Abhandlungen. Ueber die Gemeinschaftlichkeit der Beweismittel im Österreichischen Civilprocesse. Vom Hrn. Dr. Eduard Brzorad.) [817]

23. ledna 1848 píše Josef Brzorád z Lochkova, že Rudolf s Eduardem navštívil ve středu ples právníků „der Juristen Ball“, kam přišla i jeho vyvolená Johanna „wo auch seine Auserwählte Johanna zugegen war“. Po plesu cesta na Lochkov pěšky.[818]

Během filosofických a pražských právnických studií se Eduard přátelil s Josefem Alexandrem (od 1854 svobodným pánem) Helfertem (1820-1910), který se narodil ve stejném roce.[819] Z Helfertových vzpomínek víme, že si roku 1848 z Krakowa dopisoval se „svým přítelem Eduardem Brzorádem“ (1820-1898), „Jur. Dr. v Praze“.[820] Zmiňuje zde jejich společného přítele a spolužáka, kterým byl Joseph Peter[821]. Eduarda označil za „klidného, uvážlivého člověka – ein ruhig überlegender Man.“[822] Cituje také z dopisu, ve kterém Eduard Brzorád píše o své návštěvě Helfertovy sestry Marie.[823]

Josef Alexandr Helfert byl význačný právník, historik, poslanec a ministerský úředník – roku 1860 prakticky řídil ministerstvo školství. Aktivní účastník roku 1848 v Praze.[824] Politicky a světonázorově ho ovlivnila silná zbožnost jeho rodičů a také osobní zkušenost se spolužitím Čechů a Němců v Čechách. Podporoval federalizaci Rakouska. Odmítal rakousko-uherské vyrovnání v jeho dualistické podobě. Byl zároveň rakouským vlastencem. Ze studentského mládí si uchoval otevřenost vůči reformám, ovšem zaváděným opatrně.[825] Helfert je autorem pozoruhodného díla „Hus und Hieronymus“ (1853), kterou původně "nastiněnu" česky roku 1857 „navracuje nyní zase literatuře české" pod názvem „Mistr Jan Hus“. O své češtině Helfert píše: "Od mládeneckých let věnoval jsem pilnost a pozornost řeči a literatuře české a myslím, že jsem se v ní vzdělal potud, pokud se vůbec vzdělati může, kdo v jisté řeči nebyl vychován…". Jednu kapitolu si lze přečíst na stránkách Kohoutího Kříže a stojí to za to. [826]

Josef Alexander Freiherr v. Helfert (1820-1910)[827]

Svobodný pán Helfert (patrně Josefův syn Zdeněk) byl hospodářským inspektorem statků knížat Paarů v Bechyni v letech 1886-1891.[828] Potom byla správa převedena do Jinonic, kde se stal ředitelem synovec Eduarda Brzoráda, Vilém Brzorád (1853-1913) a po něm Vilémův syn Jan. Fotografie Zdenko Helferta darovaná v upomínku na návštěvu roku 1871 se nachází v albu Voith-Herites von Sterbez.[829]

24. Juni 1849 Nově jmenovaní zemští advokáti a to sice … Dr. Eduard Brzorád … již složili advokátskou přísahu u vysokého c. k. apelačního soudu ( a oba první na místo určení odjeli.) Die neu ernannten Land-Advokaten, und zwar: Dr. Joseph Schwarz für Außig, Dr. Joseph Schönfeld für Böhmisch-Leippa, Dr. Eduard Brzorad für Deutschbrod und Dr. F. Schürer für Saaz haben bereits den vorgeschrie benen Advokateneid bei dem hohen k. k. Appellationsgerichte abgelegt, und sind die beiden ersteren bereits an ihren Bestimmungsort abgegangen.[830]

V archivu chotěbořského velkostatku se zachoval dokument z roku 1850[831] o tom, že JUDr. Brzorád z Havlíčkova (Německého) Brodu žádá direktoriální úřad v Chotěboři o zaslání kopií dokumentů ohledně odkazu 100 zl. pro špitál v Chotěboři, který odkázal Dominik Havíř z Chotěboře. JUDr. Brzorád byl jmenován kurátorem špitálu v Chotěboři kvůli zavedení tohoto odkazu.[832]

Dle Schematismu byl Eduard Brzorád roku 1851 v Německém Brodě, kde pak byl zemským advokátem i c. k. notářem až do smrti. Byl zde i městským radním.[833] Rodinným sídlem i kanceláří byl Německý Brod č. p. 105, který najdeme dodnes na rohu Dolní ulice.

Německý Brod č. p. 105 na rohu Dolní ulice roku 2006

14. 3. 1851 zaslal Eduard Krziwanek Eduardu Brzorádovi z Věže odpověď na jeho psaní ve věci sňatku své dcery. Píše zde, že Eduard Brzorád požívá úcty jeho i jeho choti, a že jim se svazek s jejich dcerou a jeho návrh nikterak nepříčí. Do rodiny ho rádi přijmou, získá-li si Mariinu náklonnost. Má však vzít v úvahu, že Eduard Krziwanek nebude za žádných okolností svou dceru přemlouvat, a že tedy za získání jejího Ano musí vděčit jen sobě. Odváží se přenechat jeho dobrému taktu Ji (Ihre Selbst) a také, že nebude kompromitoval její čest. V závěru požádal Eduarda B. o návštěvu a mužský rozhovor „männliche Austausch“, ve kterém by ujasnili záležitosti materiální.

Geehrter Herr!

Auf Ihre durch das Schreiben vom 11ten gestellte Anfrage gebe ich Ihnen die Offene Erklärung, dass die Sie meine und die Achtung meines Weibes für sich haben, uns eine verbindung mit meiner Tochter und Ihrer Propose in nichts wiederstrebet, und wir, wenn Sie die Neigung Mariens für sich gewonnen habe werden, Sie gerne in unsere Familie aufnehmen werden. Wollen Sie nur in betracht ziehen, dass in unter keinen Umständen meine Tochter zu einer Verbindung überreden werde, und dass Sie Ihr Jawort nur sich selbst dankend erwerben müssen. Bey meinem noch nicht 17 Jahre alten Mädchen haben Sie noch eine gantz unbekannte Regung in das Leben zu ….. .Ihrem richtigen Takte darf ich wohl überlassen hiebey Ihre Selbst als auch die Achtung meiner Tochter nicht zu compromittieren.

I glaube nichts gegenüber Ihnen in Nothwendigkeit zu seyn über Materielles in Ertörungen einzugehen, und da ich über meinen Umstand nur mir mündliche Aufklärung erbitten muss so erachte ich einen männlichen Austausch für gerathen u. erbitte mir diesfalls Ihren Besuch.

Mit Achtung

Ihr aufrichtiger

Ed. Krziwanek

Wiež d. 14 Mertz 1851 [834]

23. března 1851 píše Josef Brzorád dceři Marii o synu Eduardovi, že dle jeho posledního dopisu se zdá, že má v úmyslu si domů přivésti životní družku „sich eine Lebensgefährtin heimzuführen“. Seznámil se prý s jistou slečnou Marií, dcerou blízkého statkáře, která se mu jeví velmi vhodná „die ihm sehr zuentsprech scheint“. Rodiče jsou mu nakloněni „Die Eltern sind ihm wohlgewagen“, a tak teď přijde na to, zda si dokáže získat také odpovídající sympatie vyvolené „ob er sich die entsprechend Zuneigung der Auserwählte wird zu verschafen wissen“.[835]

Chtěl-li Eduard Brzorád Křivánkovic Marii, neměl tedy zřejmě zdaleka vyhráno. Co se týče mužského rozhovoru o majetkových poměrech, můžeme očekávat, že ani jedna strana nebyla zklamána. Bylo tedy pak jen na ženichovi, aby si získal Mariinu přízeň. Z pozdějších dopisů vyplývá, že to neměl úplně jednoduché. Marie u příležitosti vdavek sestry Hermy vzpomíná, jak se „Brzoráda“ zprvu bála. V jiných dopisech (nedatovaných, ale zřejmě pro oslovení Mein Lieber Eduard již posvatební) se dočítáme, jak Marie manželovi vyčítá jeho chlad, či flegmatickou povahu a vícekrát zaznívá, aby jí raději zpříma pověděl pravdu, aby se mohla napravit, a že učiní vše pro jedno přátelské slovo, či pohled. „Schau lieber Eduard sei nur ganz aufrichtig gegn mich wenn dir an mir etwas nicht recht ist, für ein freundliches Wort –freundlichen Blik thue ich dir ja alles was du nur verlangst “ Marie však bývala i vtipná. Své psaní jednou humorně nazvala, když píše, že „Eduard jistě nebyl na velký pátek v kostele a zato je odsouzen čísti tuto epištolu postního kázání, ubohý Brzorád – Epistel Fastenpredigt, Armer Brzorád“. Vtipná jsou i zakočení dopisů jako například: „… und endlich gibt dir Ruhe deine treue Marie“- Z dopisu (zaslaného Eduardovi na Lochkov, při jeho cestě do Prahy) se dočítáme také o Nině, se kterou se Marie ve Věži zřejmě přátelila. Když přišla Nina a jakási Fischerová na věžský zámek oběd, hráli pak až do osmi večer whist. Chudák Fisherová hrála prý tak příšerně (so miserabel) ale také se hádala tak, že Marie by na jejím místě raději nehrála vůbec. Též je z dopisů zřejmé, že se z Věže jezdilo do Okrouhlic. Tak například den po whistu se Marie ve Věži s Ninou připravují k odjezdu v 10.30 do Okrouhlic „zu Tisch“ ke stolu. Přijdou tam také Mezerovi. Pak prý budou chtít k Jandovi. [836]

Dle dopisu z 25. července 1851 bratři Eduard a Rudolf navštívili Josefa Brzoráda na Lochkově.[837]

Dne 25. 8. 1851 byl v denním tisku publikován seznam prvních notářů jmenovaných pro Království české 13. 8. téhož roku po zásadní reformě soudní správy. Svůj stálý obvod okresního soudu Německého Brodu, měl JUDr. Eduard Brzorád, advokát v Německém Brodě ještě prozatimně přikázaně rozšířen o Dolní Kralovice a Humpolec, čímž byl jeho notářský obvod s počtem obyvatel 78 561 spíše nadprůměrný. Existovali i obvody s pouhými 20 000.[838]

Josef Brzorád 14. září 1851 z Lochkova píše dceři Marii, že mu syn Eduard nedávno napsal, že očekává jmenovací dekret na místo notáře v Německém Brodě. Pojede pak prý do Prahy.[839]

V „Seznamu příspěvků sboru ke zřízení českého národního divadla“ z let 1851-1861 je mezi „P. T. přispívateli z Německého Brodu“ i „E. Křivánek, statkář a městský rada, 10 zl.“ a „JUDr. Eduard Brzorád, adv., 3 zl.“[840]

12. 9. 1852 si JUDr. Eduard Brzorád v kapli zámku Věž vzal Marii Krziwankovou (1834-1898), o jejímž původu se píše v části Familie Krziwanek. Ještě před svatbou bylo v Praze u firmy Prokop Richter zakoupeno do výbavy stříbro celkem za 412 zlatých.[841] V souvislosti Německým Brodem můžeme jen připomenout, že její otec Eduard Křiwanek byl nejen majitel věžského panství, ale byl i měšťanem brodským a vlastnil zde vedle polností hostinec U Slunce. Navíc zde od roku 1849 zasedal v městské radě, takže místní mladý notáře a advokát již tehdy nemohl být úplně neznámý.

Marie Brzorádová roz. Krziwanek, foto Dvořák N., Německý Brod, (archiv Fránů)

Novomanželka Marie si stejně jako její matka Karolina vedla památník, kam si zapsala datum svatby, a že do Brodu nastěhováni 22. 9. Z dopisu Eduardovi víme, že dům v Brodě nebyl připraven byt nebyl vymalován a ještě 12. 9. nebyl umyt. Matka nevěsty trvala na tom, že dokud nebudou místnosti vyleštěny, okna umyta, nemá se Marie opovážit vystěhovat, a že ve Věži zůstane, dokud nebude všechno hotové. Do památníku si potom poznamenávala o cestování:

„25. 6. 1853 přes Tiroly, Itálii, Terst, Laibach, Graz. 10. 8. do Vídně s Eduardem. 15. 8. byla nemocná. 4. 9. do Vídně, zůstali tam do 18. [842]

8. 12. 1854 jeli do Prahy na Lochkov, přijeli 10., 17. přijeli zpátky do Brodu. (V lednu 1854 zve Marie svou švagrovou Annu Brzorádovou, které je 21, aby přijela na masopust. Přijeli by pro ní s koňmi do Kolína ke dráze. Josef Brzorád však jízdu svolení nedal. Viz kapitola Josef Brzorád)

26. 5. 1855 jeli s rodiči a sourozenci do Mariánských a Františkových lázní, … 25. 8. 1855 s Eduardem na Lochkov, kde přespali a setkali se s Ferdinandem (…) a 28. jeli do Prahy, (…) do Brodu přijeli 30.

Roku 1856 od 12. 6. do 4. 7. byli v Boleslavi (…) 13. 10. 1856 do Prahy, 15 do ?, 17. zpět – 18. na Lochkov, 20. do Prahy – 22. večer do Kolína, 28. večer do Čáslavi, 29. domů.“ Následuje zápis o stříbrné svatbě rodičů 31. 10. 1856.[843]

Text bakalářské práce J. Kovaříka přinesl výňatky z korespondence a deníků českého vlastence a spisovatele archiváře Jana Hulakovského (1804-1877). Pocházel z Německého Brodu a útočiště v době finanční nouze (v letech 1855-6) našel u advokáta Dr. Brzoráda. Celý úryvek viz[844]

Roku 1856 daroval Eduard Brzorád dr. práv, c. k. notář a advokát v Něm Brodě 10zl Společnosti Wlastenského musea w Čechách.[845]

Rok 1857 byl podle památníku dosti rušný, zvláště uvážíme-li, že během uvedených událostí byla Marie již těhotná. „26.6.1857 do Čáslavi, 27.do Kolína, 28 časně Praha a rovnou na Lochkov, 9.8. domů.“ 18. 8.1857 proběhla okázalá svatba její sestry Hermine a Julia Příborského, hospodářského ředitele z Veltrus na zámku Věž. „10.9.1857 do Chrudimi na noc, 11. Hradec Králové, 15. do Prahy, 16. do Veltrus“ – šlo jistě o návštěvu sestry, „18. Praha, 19. Lochkov, 20-21. s Hermou v Praze, 22. přijeli domů. 8.12.1857 narozen Eduard Joseph Brzorád.“ V opise matričního zápisu ale čteme křestní jméno Eduard Josef Kalas. Ten Josef Kalasanz (poslední 3 písmenka se nějak poztrácela) byl po dědečkovi, který byl jak víme z náhrobku pojmenován právě po světci Josephu Calasanz. K Eduardovi se pro jeho ústřední postavení v této práci vrátíme zvlášť. „1. 1. 1858 první zuby.“ 6. 5. 1858 zapsala Marie Brzorádová jen jedno slovo “abgewohnt”.

Z 3. a 18. 3. 1859 jsou také dva přípisy dr. Eduarda Brzoráda okresnímu soudu v Něm. Brodě – z rodinných dokladů matky K.H. Borovského Josefy Havlíčkové, která žila ještě dlouho v Německém Brodě u bratra K. H. Borovského, Františka..[846]

Josefa Havlíčková, matka K.H. Borovského

Na tetu z Německého Brodu vzpomíná neteř Selma takto: „Tety posílaly balíčky. Německobrodská teta Marie, žena strýce Eduarda nás stále zásobila zástěrami. Pročež jsme jí vždy říkali „zástěrová teta - Schürzentante“.[847]

V článku o jejím synu Eduardu Brzorádovi se dočítáme "...Nejstarší generace pamatuje se na jeho otce..., ale víc pamatuje se na jeho matku, velmi ušlechtilou vzdělanou dámu, která pocházejíc z panství ve Věži,... byla po léta vzorem nejušlechtilejších ctností."[848] Byla předsedkyní v Dobročinném spolku dam ku podpoře chudých dívek obecné a měšťanské školy. Založen 1878 čítal 61 členů, byla místopředsedkyní v Dámské vzdělávací a zábavní jednotě "Eliška" s počtem 132 členů, založené roku 1886. Archivářkou zde byla její dcera - Karla. Počet členů 132. Místnost nalézala se v hostinci A. Stolze "U Černého Orla". Jmění inventární obsahovalo časopisy, knihy a hudebniny.Byla v kuratoriu sirotčince, opatrovny a chudobince. [849] V Brodě působil i Spolek ku podpoře chudých studujících. Tento spolek čítal 130 členů, kteří pečovali o studenty bez stipendia. Uvedeni dobrodinci, kteří ten rok chudým buď poskytovali obědy, snídaně a večeře, buď místo toho přispívali částkami peněžitými. Jsou to:..., pí. Brzorádová (1ž.).[850]

6. 3. 1861 v 8.hod. ráno se narodila dcera Marie Brzorádová.

Seznam darů k národní loterii pro Zdeňku Havlíčkovu: „Sbírkou p. Vojtěcha Veidenhofra z Německého Brodu : Tmavomodrá zlatem ozdob, cukránka Pí Mar. Brzorádová.“[851]

19. 6. 1862 byl na výborové schůzi vybrán název pro pěvecký spolek Jasoň i přiměřené úderné heslo „K českému srdci český zpěv“. Iniciátorka celé záležitosti (Josefa Menšíková) byla požádána, aby přijala při tomto aktu čestnou funkci matky praporu a další dámy z místní honorace Terezie Šrámková, paní okresní hejtmanová, Marie Brzorádová, paní c. k. notářová, Marie Srnková, paní ředitelová a měšťanka Eleonoira Weissová, aby se ujaly rolí kmoter.[852] (Celý text viz.[853] ) “Roku 1862 spolek existoval již přes dvě léta, ale stále neměl svůj prapor. Ten pomohla obstarat právě Josefa, když se jí podařilo získat podporu i dalších žen.[854] Navíc od rodiny Křivánkovy z Věže získala dva vyšívané obrazy, které původně zdobily prapor národní gardy z revoluce roku 1848.[855] Při likvidaci těchto ozbrojených sborů počátkem padesátých let byly původní prapory odevzdávány nejbližším vojenským zbrojnicím. Cenné části jako právě vyšívané obrazy nebo šňůry byly vráceny původním majitelům, zbytky praporů byly ničeny.[856]”[857]

Prapor byl k vidění na výstavě Jasoň 1859-2009 v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod, v jehož sbírkách je nyní chován. S laskavým svolením muzea si obě strany praporu můžeme prohlédnout :

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

Prapor spolku Jasoň ze sbírek Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod

Z Deníku Vojtěcha Weidenhoffera: „1863 7. leden. Hustá mlha k zemi padající prozrazovala, že dnešní den krásnou povětrnost [s] sebou přinese, a skutečně se tak stalo. Vyhovělo se tím přání nejen zdejšího měšťanstva, ale i celého vůkolí, neb se dnešním dnem stalo naše město (Německý Brod) středištěm všech čelnějších hospodářů z okresů humpoleckého, polenského, přibyslavského a chotěbořského, by na vyzvání Jednoty hospodářské pro kraj čáslavský 113 zarazili zde odbor této jednoty. Obec naše v čele celého tohoto podniknutí svěřila veškeré k tomu potřebné přípravy komité sestávajícímu [se] z pánu JUDr. Ed[uarda] Brzoráda, c. k. Adjunkta, Františka Fáčka, p. Ferd[inanda] Menšíka, Jana Schuberta, městského důchodního, a mě co předsedy tohoto komité. … Sto deset přítomných hostů, v čele p. hrabě Harrach, p. hrabě Chotek, svobodný pán Ferd[inand] z Voithu, c. k. krajský [hejtman], a mnoho jiných vznešených hostů. Vše se velmi dobře bavilo a humor se všestranně prokazoval….”[858]

Vojtěch Weidenhoffer asi 1879 (originál uložen v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod[859])

Poslanec zemského sněmu a hlavně přední německobrodský občan Vojtěch Weidenhoffer(1826-1901), osoba blízká již „Marii Brzorádové rozené Křivánkové, k jejímž rodičům již ve svých mladých letech byl častokráte pozván do Věže, kde se pořádaly taneční zábavy, divadla a jiné domácí velmi oblíbené zábavy“ tak i „starého dobrého přítele Dr. Eduarda Brzoráda staršího, kterého velice ctil a každodenně se s ním scházel v přátelské společnosti jak dopoledne při víně, tak také večer při sklenici piva v milém, přátelském hovoru.“ Byl i ctitelem barona Voitha. Jeho Deník je tak cenným zdrojem informací, které hojně citujeme.[860]

„1864 1. ledna. Dnes Nový rok. Dejž Bože, by ten šťastně opět uplynul. Odpoledne na mé a p. JUDr. Brzoráda pozvání sešli se k poradě ohledně vystavění a zařízení přádelny na den následující páni: p. B[enjamin] Schwarzl z Baštínova, p. Niedermertl Vojt[ěch], p. /Wolf] Schmitt, kupec, p. Jos[ef] Stolz, kupec, p. JUDr Brzorád a já — vesměs německobrodští měšťané. Ustanovilo se, by se přádelna na akcie zařídila.” (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[861])

1.4.1865 byla 1. schůze nově zřízeného okresního zastupitelstva v Německém Brodě za předsednictví 1. okresního starosty JUDr.Eduarda Brzoráda staršího a za přítomnosti 22 členů zastupitelstva, v níž byl vytýčen program a schváleny řády, jimiž se měla řídit. „1865, 4. října Dnes se světilo otevření okresního zastupitelstva pod předsednictvím JUDr. Eduarda Brzoráda.“ (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[862])

Národní listy z 19. 10. 1865 přinesly na straně 3 podrobnou zprávu z tohoto prvního jednání okresního zastupitelstva v Německém Brodě. Okresním starostou byl JUDr. Eduard Brzorád Sr. a přítomným členem výboru Eduard Křivánek. Pozoruhodná je zajisté reakce páně Křivánkova na zřízení Ústavu pro vzorné hospodářství. (V textu tučně zvýraznil JS.)

„Jednání okresních zastupitelstev

Z Německého Brodu. Dne 4. října t. r. započalo zastupitelstvo okresu německo-brodského činnost svou. Když byl zvolený přednosta pan JUDr. Eduard Brzorád o půl osmé hod. ranní do rukou pana okresního slavný složil slib, že chce šetřiti zákonů a pečovat i o dobro okresu a svedomitě činiti povinnosti s úřadem svým novým spojené, vyzval členy výboru, by totéž mu slíbili. Po delší řeči provolal J. Vel. za udělení samosprávy „Slávu", což obecenstvo opětovalo.

O půl 10. hod. odebrali se okresní zástupcové do děkanskébo chrámu, by súčastnili se slavných služeb božích. O 11. hod. zahájeno v zasedací síni městské rady první sezení.

Než přistoupíme k líčení památné dnešní schůze upozorňujeme na to, že obecenstvo na odbývání slavnosti patřilo s tváří chladnou a s jakousi apatií. Lze to přičítati politické nezralosti či právě zralosti jeho ? — Na to odpoví výsledek první schůze. My vykládáme si okolnost tak, že obecenstvo mělo zlé tuleni, které se bohužel uskutečnilo měrou plnou.

První věc, která zdá se být panu starostovi Dru.Brzorádovi důležitou, jest, že se zasazuje o to, aby ve schůzích užívalo se stejně jazyka českého jako německého a navrhuje, by ve schůzích výboru rokovalo se německy a i protokol by spisován byl jazykem německým. Svůj návrh odůvodňuje výrokem, že prý okres něm.-brodský čítá jednu třetinu obyvatelů německých. Když pak ho kdosi opravil, že se tu nachází pouze jedna šestina obyvatelstva německého, přistoupil k náhledu tomu, setrvávaje však při návrhu svém, jejž podporují pánové Švarcl, Velc a Rychlý. Zvláště pan Švarcl řečí německou důtklivé vyzýval, by na němčinu se ne-zapomnělo. Proti návrhu povstal statečný purkmistr něm.-brodský pan Menšík žádaje, by jednalo a úřadovalo se výhradně v jazyku českém. Resultat debaty byl, že se otázka ta odročila až k době, kde se rokovati bude o jednotlivých článcích jednacího řádu.

První předmět denního pořádku tvoří vyzvání pana dra Brzoráda, by se převzala správa okresního jmění a svěřena byla dvěma členům zastupitelstva, z nichž jeden zasedá ve výboru. Pan Křivánek (zemský poslanec a říšský rada) by oba páni zvoleni byli z výboru. Volba ponechává se panu starostovi, jenž zvolil si pány Menšíka a Švarcla.

Po té vyzývá pan starosta shromáždění, by se ustanovila mnoho-li služného se má vykázati tajemníkovi a navrhuje 700 zl. Pan Rychlý myslí, že 600 zl. postačí, Po delší debatě přijat návrh pana Rychlého. Nyní táže se starosta, má-li se vypsat na místo tajemníka konkurs?

Na poznámku pana Křivánka, že žádal-li kdo za udělení místa toho, není zapotřebí vypisování konkursu, vytasil se pan starosta se žádostí pana Lázničky, kterou však ani nečetl. (Byla prý podána německy.) Při hlasování objevila se většina tří hlasů pro žadatele pana Lázničku.

Sluha obdrží ročně 250 zl. Konkurs se na toto místo vypíše.

Nyní rokuje se o najmutí úřadovny. Pan Švarcl přeje si, by městská rada zastupitelstvu ke každému zasedání ponechala svou zasedací síň a obrací se v té věci k panu purkmistrovi Menšíkovi, jenž odpovídá, že není zplnomocněn, by o své ujmě něco určitého vyjednal a, že věc předloží městskému výboru. Dále ustanovilo se, by koupil se nutný nábytek a rozličné potřebné věci, jako pečeť atd. Velezajímavou částí rokování byl předmět pátý denního pořádku, totiž debata o jednacím řádu. Pan dr. Brzorád chce, by se šmahem přijal jednací řád výboru městského a chce dát o tom hned hlasovat.

Trefně odvětil pan Menšík, že nelze něčeho přijmouti šmahem, co nebylo předloženo a řád tento že žádný ze zástupců nezná, kdo není náhodou v městském výboru.

Tu uvázal se pan starosta okr. zast. u vypracování jednacího řádu, který se několik dní před příštím sezením každému v opisu doručí.

Konečné čte se přípis od krajské hospodářské jednoty, v němž se činí návrh, by se v zdejším okresu zařídil ústav pro vzorné hospodářství a sice tak, by polovici nákladu nesla jednota krajská, polovici pak okres německo-brodský. Proti tomu povstali pánové Křivánek, Velc a Švarcl.

Pan Křivánek odporučuje svoje hospodářství vyzývá každého, aby chce-li vzorné hospodářství vidět, na jeho statek podívati se přišel.

Tu opět ujal se slova pan purkmistr Menšík a jal se dokazovati jak prospěšné by takový ústav zde působil, ano že ho tu nutnost vymáhá a činí návrh, by zvolila se komise, která by bedlivě věc uvážila. Do té zvolen pan Menšík, Petr a Velc.

Sezení skončilo se u blahém hovoru německém. — Nyní budiž nám dovoleno, bychom statistickými daty dokázali, že náš okres je ryze český alespoň český tak, že vším právem se musíme ujmouti toho, by jednací řeč ve schůzích, jakož i v úřadování byla výhradně česká. Ze 40 místních obcí není ani jedna ryze německá; neboť ze zkušenosti jest známo, že ve vesnicích za německé vyhlášených dobrá polovice obyvatelů mluví, alespoň rozumí česky; naopak ale jest zjištěno, že dobrá polovice zástupců okresních německy ani nerozumí, česky však umí každý z veškerých zástupců !

Co důvod uvádíme případ ten, že jistý p. představený venkovské obce úd okr. zastupitelstva byv tázán, proč neodporoval vyznal, že nerozuměl co si ti páni německy povídali. Kdybychom i připustili (což ale nepřipouštíme), že z tak zvaných německých obcí ani jedinký česky nerozumí, ta vyskytl by se resultát, že v okresu něm.-brodském je 4.593 obyvatelů německých a 25.398 českých, tedy asi šestý díl německých.

S úplnou důvěrou očekáváme, že se páni zástupcové proti patrnému bezpráví oprou a jazyk český za jednací řeč ve všech schůzích, jak čtvrtletních tak výborových, jak v úřadování tak i jak se samo rozumí při spisování protokolů vyhlásí. Či chtěli by Brod Německý vyhlásiti za skutečně německý ? Nežádáme však, by se německým krajanům křivdilo, nežádáme by se na německá zadání odpovídalo jazykem českým !

Večer odbýval se slavnostní ples, jehož se asi 40 osob súčastnilo, znamení to, jak nás první sezení okres. zastupitelstva potěšilo.“[863]

Okresním starostou byl pak Eduard Brzorád až do smrti a po něm pak jeho syn Eduard.[864]

JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898), foto Langhans, výřez (SOkA Havlíčkův Brod, sbírka fotografií, okresní starostové)

Podle „Liste der angekommenen Kur- und Badegäste in der königl. Stadt Kaiser-Karlsbad“ z 23.6.1865 přijely 20. t.m. do Karlových Varů Caroline Krziwanek, manželka statkáře z Věže s dcerou a paní Marie Brzorad, manželka advokáta a notáře z Německého brodu.[865] Bytem jsou zapsání v „Rubin, Kreuzg.“

Roku 1866 Starosta Ferdinand Menšík a další radní JUDr. Eduard Brzorád obdrželi nejvyšší uznání za loajálnost a činy během okupace Pruskem. Více viz. [866] Výrazu nejvyšší spokojenosti Jeho c. k. Veličenstva se dostalo i Eduardu Krziwankovi.[867]

Národní Listy referují 16. 3. 1867 na straně 3 o schůzi starostů obcí okresu v Německém Brodě, kde byli jako kandidáti do zemského sněmu představeni Eduard Křivánek a JUDr. Eduard Brzorád, o kterém jsme se tak dozvěděli, „jakého je smýšlení“.[868] Celý text je citován v kapitole o Eduardu Křivánkovi.

21. 11. 1868 se narodila dcera Karolina Anna Hermina. Kmotrují v matrice podepsaní manželé „Eduard Křivanek“ a „Karoline Kržiwanek“.

„1867 JUDr. Eduard Brzorad zvolen za prvního radního (po purkmistrovi – jedním z pěti radních).“ (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[869])

Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera: “1869, 26. ledna (Str. 66 – 67) Železnice. Dnešní den zůstane pro město velmi památný. Odbývala se totiž dnes (úterý) o druhé hodině slavnost započetí stavby dráhy Rakouské severozápadní. Na místě, kde bude státi nádraží, a sice u stodol na poli p. Křivánka, postaven byl stan ozdobený prapory. O druhé hodině popolední shromáždili se zvaní hosté a zastupitelstvo městské v radnici. Studující, spolek Sokol a zpěvácký spolek244 s hudbou a praporem stáli shromaždění před radnicí. Určitou hodinu odebrali se všichni, provázeni nesmírným množstvím lidu, na staveniště, kde již důstojné duchovenstvo příchodící očekávalo. Pan vikář páter Karel Čermák, osmdesátiletý stařec, požehnal místa, kde stavba započata býti měla, a učinil s rýčem první zakopnutí do země. Jeho následoval p. děkan P. Karel Seifert, p. c. k. hejtman Julius Sagasser, … p. JUDr. Ed[uard] Brzorád, … Každý zde jmenovaný pronesl při zarytí do země své heslo. Já jsem měl heslo: „Dráha tato budiž páskem pro hospodářství a průmysl, aby oba vedle sebe vzkvétaly." Po ceremonii této držel pan děkan páter Karel Seifert přiměřenou slavnostní řeč. Ku konci provolal p. měšťanosta našemu vznešenému mocnáři císaři a králi Františku Josefovi I. sláva, což obecenstvo s nadšením přizvukovalo. Po ukončení slavnosti této na místě stavebním odebíralo se celé shromáždění do chrámu Páně,, kde se odbývalo „Te Deum laudamus". Večer v zasedací síni městského zastupitelstva odbývána byla hostina od měst dávaná. … Čtvrtý přípitek pronesl p. JUDr. Ed[uard] Brzorád na ingineurstvo. …“[870]

Německý Brod 9. Listopadu 1869 (volby do okresní školní rady) Včera se konala schůze našeho okresního zastupitelstva, na které měli být zvoleni 2 členové okresní školní rady. Jako všude nechyběla ani zde velmi silná agitace, tuto volbu překazit, respektive dosáhnout zmaření samotné volby. Ve skutečnosti, když měl být předmět diskutován, Dr. Med. Felix[871] požádal, aby se přešlo k dennímu pořádku, respektive o zamítnutí volby. Na podporu této skutečnosti uvedl v zemi známé, a jak víme málo platné, argumenty o zkrácení autonomie, nezávaznosti provedení voleb.[872] V debatě, která se o tom rozvinula, činil se pak předseda okresu Dr. Brzorad jak trefným tak jadrným vyvrácením těchto argumentů.[873] Poukázal úderně na prázdnotu argumentu o krácení autonomie a správně argumentoval, že z udělení práva politické volby, koneckonců vyplývá občanská povinnost tohoto práva užít a tak konat. Současně zdůraznil velké výhody nových školských zákonů a nepopiratelný pokrok, kterého se jimi dosáhlo; s přesvědčivou jasností zdůraznil příležitost hlasovat pro praktický zájem celé okresní populace a konečně vyzval k přikročení k volbě. Jeho řeč vyvolala hluboký dojem na nezaujatou část přítomných, neboť působila přesvědčivě. 9 hlasy proti 7 hlasům žádost Dr. Felixe přejít na denní pořad jednání byla odmítnuta a okamžitě bylo přikročeno k provedení volby. Přestože menšina opustila volební místnost před začátkem voleb, toto nemohlo bránit volbě, poté co bylo zajištěno kvórum. Zvoleni byli Dr. Brzorad s 8 a obecní představený Peter von Frauenthaler Höfern 7 hlasy. Neohrožený a věrný postoj většiny členů si zaslouží ještě větší ocenění, protože před a během zasedání zřejmě nechyběly agresivní nálady a také příklad některých sousedních okresních zastupitelstev nepůsobil zrovna povzbudivě.[874]

Národní listy 16. 11. 1869, Denní zprávy. - O volbě okresního zastupitelstva německobrodského píše se nám z Německého Brodu: „Ach radost, ach radost, jaká to květina, ach škoda přeškoda, že kořínkův nemá!“ Tyto verše našeho slavného Pěvce tanuly nám na mysli, čtoucím v „Prager Abendblattu" dopis z Něm. Brodu jednající o sezení našeho okr. zastupitelstva dne 9. listopadu, v němž neznámý nám pisatel do nebe vynáší JUDra. Brzoráda, po všech vlastech známého výtečného řečníka, že svou „schlagend a überzeugend‘ řečí prorazil volbu do školní rady. Podívejme se blíže na ty pány, na něž výtečný náš řečník tak „tiefen eindruck udělal, že volili. Předevšim tu byl p. Edler v. Krzivanek, tchán p. řečníka a bývalý reichsrath; pak p. Verner, hosp. úřadník u p. hr. Trautmannsdorfa na Lipnici dále p. Petr, propadlý vládní kandidát při volbách do sněmu; pak p. Schwarzl, a rozhodný Němec, pak p. Schwetz, jenž se chlubívá obzvláštní přízní p. hejtmana okr., dále p. Fischer, který tajně je národní, pak p. Altrichter z německé obce Blumendorf, konečně p. Horák, jenž zemský úřadník jsa říditi se snad musí dle náhledu zemského výboru. Těchto 9 neodvislých a loyálních mužův provedli „ohne anstand" volbu do okresní školní rady. Oněch 7 nešťastných zaslepencův, kteří před volbou síň opustili, jsou : pp. Veidenhoffer Vojtěch a Kalina Ant. , radové kr. města Něm. Brodu, MDr Felix, městský lékař, Václav Morkus, Tomáš Beránek, Jan Kořínek, Vojt. Pertl, probudilí rolníci. Pokárání zasluhují oni pánové, kteří k tak důležitému sezení nedostavili se a netečností svou porážku naší strany zavinili. Jsou to : pp. Seifert, statkář z Bělé, V. Palán, J. Sochor, J. Zadina a J. Tecl, rolníci. Co „Pr. Abendblatt" mluví o „heftigste agitation a terrorisirungsgelüste", považujem za bezdůvodné tlachání které snad má význam bengálského osvětlení při jistých produkcích. Doufáme, že volba tato otevřela našemu rolnictvu oči o zásadách a platnosti mnohých zástupcův.[875]

Roku 1869 měla dcera Maria “erste Pianostunde”.[876]

„1870 JUDr. Eduard Brzorád kandiduje na poslance a není zvolen (patrně nejsa deklarantem – tedy nedeklaroval asi, že nevstoupí do Říšské Rady)” Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera.[877]

Roku 1871 měla dcera Maria “erste französische Stunde”.[878]

Ve sbírce z ledna a února roku 1871 je uveden JUDR. Eduard Brzorád, protože přispěl 20 zl. do pokladnice „Musea království Českého na vydávání dobrých knih českých příjmím MATICE ČESKÉ“.[879]

1872, 29. prosince v neděli. Dnes slavilo se na děkanství zdejším nastolení nového našeho pana děkana, pana P. A[ntonína] Vančury. K instalaci této byl jsem též i já od pana děkana pozvaný, Po slavnosti kostelní shromáždili se veškeří pozvaní hosté, asi sedmdesát osob čítající, na děkanství ku hostině společné. Přítomní byli p. vikář P. Karel Čermák p. purkmistr Kalina, p. JUDr. Ed[uard] Brzorád, pak městští radové, zástupcově obce a mnoho důstojných kněží z vůkolí zdejšího. (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[880])

Roku 1872 napsal politický časopis pro náš lid Obrana: „Jest věcí velmi důležitou, aby Brod Německý téměř přímo s oasou německou, s tímto klínem v těle českém zaraženým hraničící, stal se mohutnou pevnou baštou živlu našeho a k tomu třeba, aby osvěžen mocí a silou ducha i hmotného blahobytu se dodělal.

Tato úloha vyžaduje mužů celých a rozhodných a ne bezbarevných Brzorádů, kteří větrníkům závidí pohyblivou nestálost.

Pan Brzorád již tolikráte se osvědčil zçela zřejmě svými skutky, že není našinec, tak při rokování o úřadní řeči okr. zastupitelstva tak při volbě do rady školní atd.

Opravdu nepochopujeme proč tak mnozí našinci to našinectví a snad i vlastenectví do p Brzoráda cpou?

A tím méně lze pochopiti, kterak samy sebe mohou šálit a v mnohých věcech politických na něho spoléhat a jemu důvěřovat.

Kdo nejde s námi ve věcech všech, jde proti nám a zrádce nemůže nikdy býti rehabilitován před národem.

Mezi stranou politických poctivců a politických nepoctivců není žádné jiné strany a proto nedbejte na p. Brzoráda a možno že bude brzo rád, abyste si ho všímali, neboť o měnitelnosti věcí světských má on ponětí nejlepší. Politická nestálost jednotlivců namnoze vývoji celých obcí překáží.“[881]

Za školní rok říjen 1873 - červenec 1874 na Haupt und höhere Töchter Schule der Bertha Ritter von Rittershein[882] v Praze dostala dcera Marie výborné vysvědčení. Vyučovalo se náboženství, v německém jazyce čtení a přednes, mluvnice a pravopis, sloh, světové dějiny, mytologie, estetika a dějiny umění, zeměpis, aritmetika, fyzika a přírodopis, krasopis, umělecké kreslení a malba, zpěv, ve francouzském jazyce gramatika, čtení, poesie, mytologie a konversace.[883]

Mezi 103 členy pražské pobočky Německého alpského spolku uvádí Zeitschrift des Deutschen Alpenvereins v letech 1873, či 1878 také advokáta Dr. Eduarda Brzoráda.[884] Jelikož Eduard Brzorád mladší byl promován doktorem až roku 1880, je identita jasná.

„1874 1. června Eduard Brzorád st. byl ve druhém kole zvolen za druhého radního z pěti (V. Weidenhoffer tehdy zvolen nebyl). E.B. tehdy při volbě chyběl.“ (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[885])

Roku 1874 stal se Eduard Brzorád starší rytířem řádu Františka Josefa[886]. (Aus dem amtlichen Theiler k. k. Wiener Zeitung) Se. Majestät der Kaiser hat verliehen: …in Annerkennung besonders verdienstlichen patriotischen un gemeinnnützigen Wirkens … dem Advocaten und Obmanne der Bezirksvertretung in Deutsch-Brod, Dr. Eduard Brzorad und dem Lieutenant a. D. Hofbesitzer Benjamin Schwarzl in Bastin das Ritterkreuz des Franz-Josephs-Ordens.[887] Jedná se o záslužný řád., založený roku 1849 je počtem stupňů a šířkou jeho udělování typickou ukázkou novodobého řádu, určeného prakticky každému občanu říše. Zrušen byl r. 1918.[888] Byl udělován veřejně či kulturně činným osobám za civilní i vojenské zásluhy o mocnářství.[889] Pozůstalí měli po smrti nositele povinnost vracení dekorací řádové kanceláři.[890]

Úplný adresář, dějiny a památnosti královského města Německého Brodu, 1892

Podle zprávy okresního hejtmana v Německém Brodě Julia Sagassera z roku 1874 se „tamní okresní starosta Eduard Brzorád (otec pozdějšího stejnojmenného mladočeského politika) dokázal postavit celozemskému bojkotu a s pomocí ještě jednoho člena okresního výboru prosadil volby do okresní školní rady, sám byl zvolen, a jak se hejtman vyjádřil, velmi prospěšně v ní od té doby působí, ačkoliv musel již od počátku čelit četným tiskovým útokům, pomluvám a nactiutrhání.([891]) Svým vlivem nepřipustil, aby okresní zastupitelstvo učinilo demonstrativní politická prohlášení, která by nutně vedla k rozpuštění sboru nebo k jeho nepotvrzení ve funkci. Není divu, že jej Sagasser označil za důležitou a pevnou oporu státní správy v okrese, což Brzorádovi nakonec vyneslo rytířský kříž Řádu Františka Josefa.[892]“ [893]

„Právě podpora školství ze strany samosprávy nebyla vůbec samozřejmá, obce i okresy nesly poměrně nákladná finanční břemena, o to více stát dokázal ocenit – i ve formě patřičného císařského vyznamenání – vstřícný postoj jdoucí nad rámec zákonných povinností. Skutečnosti, že starosta (či kdokoliv jiný) byl aktivním členem okresní školní rady, místním školdozorcem, to, že obec ochotně přispívala na výstavbu místních školních budov a bez problému spolupracovala se státními úřady, patřily mezi důležité motivy, které se v návrzích na vyznamenání pravidelně objevovaly, a to nejen u všech starostů bez rozdílu jejich národnosti nebo politického přesvědčení. Cílem bylo jak ocenit zasloužilého místního činitele, tak i podpořit jeho postavení v lokální společnosti před jeho voliči a dokázat, že se tento proaktivní přístup a spolupráce s vládními úřady dlouhodobě vyplácí.“[894]

„Ochota obecních samospráv podílet se finančně i materiálně na zajištění obecných a měšťanských škol patřila mezi často zdůrazňované záslužné aktivity starostů a radních. Tyto povinnosti, které Hasnerův školský zákon kladl na obce, totiž nebyly populární nejen kvůli politické averzi nacionálně laděných českých samospráv vůči německoliberální vládě, ale především pro značné náklady, které kladly na obecní finance a které nemalá část obecních zastupitelů viděla jako zbytné.“ [895] Ministr vyučování JUDr. Leopold Hasner (1818-1891) byl spolužákem JUDr. Eduarda Brzoráda na staroměstském Akademickém gymnáziu v Praze, později též na právech v Praze i ve Vídni a roku 1848 přijal pozvání svého přítele Dr. Brzoráda[896] uchýlit se před revoluční bouří v Praze na Lochkov.[897]

Brzorád Eduard JUDr. (1820-1898) s řádem Fr. Josefa I., foto Langhans Praha Vodičkova 37 - Prag Wassergasse 39, ateliér ve vlastním domě - im eigenem Hause (archiv Fránů)

Eduard Brzorád byl ve správním výboru Pokračovací školy průmyslové (trvá od 1870 def. zřízena 1883)[898] a dobrodincem praemostrátského a městského reálného a vyššího gymnázia v Německém Brodě[899].

7. 1. 1876 se narodila v 6 ráno dcera Anna. Pokřtěna na Anna Marta. Tu Martu si vyprosila sestra Marie. Rodová tradice ale velela jinak.6.4. „abgestillt“ -odstavena, 26.5. „den ersten Zahn“ – první zub. [900]

Podle přílohy deníku Bohemia[901] se v hotelu U Císaře Rakouského v Praze (Kaiser von Oesterreich) 9. října 1876 ubytovali „JUD Brzorad Landes-Advokat aus DeutschBrod, Eduard Brzorad Jurist aus Deutsch Brod“. Hotel na adrese Na Poříčí 1076/5, Praha 1, navazující na zástavbu obchodního domu Paládium je dnes přestavěn na hotel Ibis.[902]

V roce 1877 je Brzorad Eduard, R. d. Fr. J. O. (Rytíř Řádu Františka Josefa), JDr.,… ve schematismu uveden jako starosta „Obmann“ okresního výboru okresu Německý Brod - Bezirkausschus in Deutschbrod. Zároveň je uveden jako zemský advokát v Brodě Landesadvokat, notář K.k.Notar tamtéž, člen notářské komory v Kutné Hoře K.k.Notariats Kammer in Kuttenberg mitglieder a člen okresní školní rady v Brodě K.k.Bezirksschulrath mitglieder.[903]

1880 7. února v sobotu svatba (str 125) Dnes měla Fany, dcera Frant[iška] Judmana a jeho choti Františky, sestry mé, sňatek s panem Josefem Štollou, c. k. okresním adjunktem (pomocný úředník) zde. Při četné společnosti strávili jsme tento pamětihodný den jak náleží vesele. Při svatbě této byl jsem já a c. k. okr[esní] soudce Melichar svědky. Co družičky byly slečna Marie Brzorádová a sl[ečna] Tiny Vondörfrová. Mládencem byl pan c. k. okresní auskultant (hodnost soudního úředníka nižší než adjunct. Prací u soudu vykonával praxi pro složení soudcovské zkoušky) Koidl. (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[904])

„Na věcnou loterii Ženského Výrobního Spolku Českého v Praze roku 1880 darovali: … z Německého Brodu: paní M. Brzorádová sádrové poprsí Schillera, dřevěný podstavec nástěnný, háčkovanou pokrývku na kulatý stůl; …“[905]

8. 4. 1883 si dcera Marie bere Alexia - Aleše Komerse (1852-1909), okresního komisaře v Německém Brodě. Více o svatbě a této rodině níže.

Dr. Eduard Brzorad sen. In Deutschbrod hat auf die Advocatur resignirt. Zeitschrift für Notariat und freiwillige Gerichtsbarkeit in Österreich, 17. Februar 1892, Str 50

„Na začátku roku 1895 darovala slečna Karla Brzorádová z Německého Brodu NJP veškerá přečtená čísla Národních listů, za což jí členové vzdali zvláštní písemný dík.“[906]

Věstník Ústřední Matice Školské z roku 1895 čís. 5: „Příjmy Ústřední Matice Školské: ... Dále byly věnovány následující rozličné věci: M. Brzorádova v Německém Brodě: látku na šaty, zástěrku, kapesník, knížky; …[907]

Vojtěch Weidenhoffer ve svém deníku píše: 24. dubna 1897 „… Pak jsem nechal upraviti hrobku po jistém Ranklovi, rodem v Gotschevu (Kočevje v dnešním Slovinsku). Byl to citronář, který po více než třicet let naše město každoročně navštěvoval a zde jižní ovoce prodával. Když zde vzdálen od svého rodiště zemřel, tak vícero příznivců jeho, jmenovitě já a vzácná paní drová Brzorádová, rozená Křivánková z Věže, jsme společně Ranklovi zakoupili hrobku, upravit nechali slušný pohřeb a postaviti dali u jeho hrobu slušný kříž. Bůh mu dejž lehké odpočinutí.“ (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[908])

29. 1. 1898 umírá Marie Brzorádová (1834-1898) rozená „ze Křivánků“, jak praví české parte. Pohřbena na svatovojtěšský hřbitov v Havlíčkově Brodě, do hrobu svých prarodičů Karoliny a Johanna von Herites. Její manžel ji tamtéž následoval již za dva měsíce.

„29. ledna 1898. Dnes zemřela po delší nemoci paní Marie Brzorádová, choť zdejšího JUDr. Eduarda Brzoráda, c. k. notáře a občana zdejšího. Paní to (rozena Křivánková z Věže) byla všeobecně oblíbená a vážená. Již v mých mladých letech byl jsem častokráte pozván k jejím rodičům do Věže, kde se pořádaly taneční zábavy, divadla a jiné domácí velmi oblíbené zábavy. Tato šlechetná, velmi milá paní bude zajistě ve zdejších četných rodinných kruzích velmi pohřešovaná! Bůh všemohoucí ráčiž jí uděliti tichého odpočinutí! 31. ledna 1898 Dnes v pondělí odbýval se pohřeb zemřelé dne 29. b[ěžícího] m[ěsíce] paní Marie Brzorádové při velmi četném účastenství veškerých tříd obyvatelstva zdejšího.“ (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[909])

4. 4. 1898 umírá JUDr. Eduard Brzorád, uložen do hrobu ke své manželce. V dobovém tisku zaznělo mezi nekrology: „Dne 4. t. m. o 9. hodině večer zemřel v Německém Brodé pan JUDr.Eduard Brzorád, c. k. notář a rytíř řádu císaře Františka Josefa, otec zemského, říšského poslance a okres. starosty pana JUDra Edv. Brzoráda a tchán pana Aleše Komerse, c.k. místodržitelského rady v Mladé Boleslavi. Dosáhl požehnaného věku 78 roků. Pohřeb zesnulého se konal za veliké účasti přátel zesnulého a pozůstalých dne 7.t.m. o 9.hod. dopol. na místním hřbitově sv. Vojtěcha.“ ve zprávách Vzpomínka: „Píše se nám: "Úží, úží se kruh starých Besedníků! Jeden po druhém odchází v kraje neznámé, nadpozemské! Typický zjev starého pána, denního hosta a společníka úzkého kroužku věrných přátel besednících ztrácí se z obzoru zdejšího života veřejného i společenského. Pan JUDr. Ed.Brzorád, notář a dlouholetý okresní starosta (27 let), následoval neočekávaně - v nedlouhé době asi 8.neděl - šlechetnou svoji družku, lidumilnou dobrodějku, paní milou, vlasteneckou, dobrosrdečnou a skromnou. Budiž Vám nehynoucí paměť!"“[910] „…Pro svou přímou povahu byl v celém okresu velice ctěn a vážen. Následovalť zanedlouho svou choť paní Marii Brzorádovou, která byla velikou dobroditelkou veškerého chudého lidu v městě našem.“[911]

„[4. dubna] 1898 Za krátkou dobu následoval svou milou choť, paní Marii Brzorádovou, její manžel, pan JUDr. Eduard Brzorád, zdejší advokát a c. k. notář ve stáří 77 roku svého. Byl to můj starý dobrý přítel, kterého jsem velice ctil. Každodenně jsem se s ním scházel v přátelské společnosti jak dopoledne při víně, tak také večer při sklenici piva v milém, přátelském hovoru. Pan dr. Brzorád byl po dlouhá léta až do svého vysokého stáří okresním starostou zdejšího okresu a byl všeobecně oblíben. Zajisté všichni občané, kteří se s ním scházeli, budou po dlouhá léta postrádati jeho ztrátu z kruhu přátelského, tak i také z jeho činnosti veřejné a pro obecnost v každém ohledu blahodárné! Věčná buď jemu zachována památka!” (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[912])

V článku Nové Rovy od V. Ryby, který vyšel roku 1904 na stranách 56-58 časopisu Osvěta, nalézáme oslavný nekrolog jeho syna. Dočítáme se o právě zemřelém Eduardu mladším, že „byl ještě ze staré gardy, která se nepachtí po vyznamenáních a po zisku, nýbrž prosta všech vedlejších záměrů pracuje a ve výsledcích své práce hledá i nalézá důvěru.“ … „Každý se záhy přesvědčil, jak šlechetná, něžná duše jest v tom robustním, na pohled zdravém těle.“ Pozoruhodná je však zejména zmínka o jeho otci: „Otec jeho byl muž neobyčejného vzdělání, ale žil v názorech oné doby, jež měla za to, že humanismus vylučuje »úzkoprsé« národní třídění. Avšak povaha mladého Eduarda se hlavně vlivem školy a zevnějšího světa vyvinula směrem tak vlasteneckým, …“

Hrob Marie a Eduarda Brzoráda na svatovojtěšském hřbitově Německého Brodu

Parte Marie Brzorádová roz. ze Křivánku

Marie (1861-1920) a Alexius Komers (1852-1909), okresní hejtman, dvorní rada

Marie Caroline Ernestine se narodila 6. března 1861 v 8 hodina ráno v Německém Brodě. Kmotry byli děda Eduard a babička Carolin.[913] Roku 1869 měla“erste Pianostunde” a roku 1871 měla “erste französische Stunde”[914].

Sestry Brzorádovy - zleva Marie (1861-1920), Anna (1876-1919) a Karla (1868-1937), fotograf BENDA[915]

8. 4. 1883 si Marie bere Alexia - Aleše Komerse (1852-1909)[916], okresního komisaře v Německém Brodě. Svědky jsou bratr Karel Komers(1839-1918)[917], knížecí revident v Tupadlech a Julius Příborský. Stejně jako její matka i ona obdržela do výbavy stříbro. Zakoupeno bylo v Praze u firmy E. Kautsch již v listopadu 1882 za celkem 261 zlatých.[918] Dr. Brzorádovi byl vystaven i účet za nábytek (zálohu složila ctěná milostpaní) od Václava Mayera v Praze z 12. 5. 1883. Dráhou pak cestovalo 2 šatníky dvoudvéřové ořechové, 2 postele, 2 skříňky noční s desky mram., umývadlo velké, malé olšové, stůl jídelní roztahovací, postel olšová, stůl psací, Gredenz vys. s deskou mram., pohůvka, toiletní stolek s deskou mram., 5 týči na záclony, 10 růži k tomuto, 4 třapce k záclonám, 2 drapperie, knihovna, 6 stolic ohnutých – celkem za 579 zl. Dalším ctěným objednávkám vstříc hledíc znamenal se v úctě majitel firmy.[919]

Manžel Aleš, (1852-1909)[920], byl synem okresního hejtmana v Milevsku a okresního komisaře v Hlinsku Josefa Komerse (1809-1876).[921] Aleš / Alexius byl později 1890-93 okresní hejtman v Jilemnici, 1894-6 ve Vysokém Mýtě, 1897-1909 v Mladé Boleslavi, kde umírá a je pohřben,[922] „V době jeho jmenování trpěli veřejné poměry v Mladé Boleslavi prudkými boji mezi vedením strany staročeské a postupujícími mladočechy. A tu svým obezřelým vystoupením a zasáhnutím, přispěl nový správce hejtmanství ke klidnějšímu utváření dalšího rozvoje veřejných událostí. Touto činností zapsal se dobře u pražského místodržitelství a další jeho kariera byla zajištěna. Byl vyznamenán hodností místodržitelského rady (1896), později c. k. dvorního rady (1908) a rytíře řádu Železné koruny III. Třídy (1906). Teprve na sklonku svého života zakusil i trpkosti. Vytýkalo se mu z úředních míst, že nedovedl v době mobilisace bosenské, zabrániti při odjezdu vojska mladoboleslavského demonstracím a také skutečně záhy ukázaly se následky. Po Mladé Boleslavi trousili se zprávy, že dvorní rada Komers má býti přeložen do Tábora. A také nebýti nenadálého úmrtí jeho, bylo by k tomu i došlo. Došla ho zvěst o tom do Gradu, kde léčil svůj rheumatismus. Že na další vývoj nemoci nespokojenost a roztrpčení nepůsobila právě příznivě, jest nabíledni. … Snad bylo možno vytknout nebožtíku uzavřenost, odměřenost, a konečně i jakousi vysokomyslnost – dnes podobné výčitky místa nemají. Naopak dlužno nestranně uznati, že ačkoli vyšel z doby, kdy nerozumělo se u politického úřadi samo sebou, zůstati dobrým Čechem, on zachoval pro národní snahy teplo srdce i v tuhé uniformě byrokrata.“[923]

Marie Komersová si vedla památník („dědičná knížka“), který převzala po matce. V něm se dočítáme o jejich dětech. Aleš (1884-1903) velmi nadaný student se zastřelil v prvním ročníku mediciny ve Vídni. „Zemřel 5. 10. 1903 zastřeliv se 4 ranami z revolveru. Střelil se před 7mou hod. ranní, zemřel okolo 6té večer. V listě zanechaném píše, že nemožno mu žíti déle následkem přílišné nervosy či neurasthenie. Pochován dne 7ho na hřbitově mladoboleslavském. Snad našel klidu, jejž zde marně hledal.“[924] „Klesl v předčasný hrob, zanechav skonem svým vděčný pomník moderním směrům filosofie o lopotné práci a bezdůvodné lidského žití.“[925] Eduard (1888-1890) - kamenná deska s nápisem „Edíček Komersů“ je na hrobě von Herites a Brzorádů na svatovojtěšském hřbitově v Havlíčkově Brodě dodnes. Marie (1891-1964), pisatelka dědičné knížky a dopisu o Anně Dostálové, jako dítě vítala císaře Františka Josefa a dostala brož. Vdala se za Augustina Fránu (1882-1931), finančního koncipistu, který později pracoval v sekretariátu prezídia nejvyššího soudu za Emila Háchy, kterého měl ve veliké úctě - jeho manželka říkala, že by nikdy nechválil nadarmo.[926] Roku 1928 postavil v Praze na Hanspaulce vilu, kde rodina Fránova žije dodnes. Laskavostí jeho snachy Milici Fránové a jeho vnuka Ing. Aleše Frány (*1957) byly zapůjčeny obrázky a fotografie rodiny Krziwanek, korespondence Anny Dostálové z Ameriky, sbírka parte a hojnost dalšího materiálu z rodinného fondu.

Marie Fránová roz. Komersová (1891-1964) a Augustin Frána (1882-1931)[927]

Karla (1868-1937) a Antonín Kratochvíl (1861-1945), podplukovník

Karolina Anna Hermina se 21. 11. 1868 narodila v Německém Brodě č. p. 105.[928] Zůstala se svým bratrem Eduardem dlouho angažována spíše společensky a tedy svobodná. Potom následovaly sňatky obou sester po otcově smrti, v podobnou dobu. V recenzi provedení Dvořákova oratoria "Stabat Mater" o Květnou neděli o ní čteme zmínku: "...Solové partie s dokonalou routinou a precisností přednesly dámy sl. Brzorádová, Hadačová a Kabeláčová..."[929] Také její sestra Anna Dostálová později v Americe velmi postrádala její krásný hlas.[930] „Ve svém mládí byla spolupracovnicí svého bratra a četní tehdejší naši politikové, dnes arciť již většinou zemřelí, velmi si vážili jejího živého, o hluboké národní cítění opřeného zájmu o základní politické požadavky českého národa. Znalost několika slovanských jazyků rozšiřovala její zájem i na kulturní a politický vývoj ostatních slovanských národů a např. s některými jihoslovanskými politickými činiteli byla i v písemním styku. Také pamětníci společenského života města Německého Brodu z let devadesátých vědí, jak ráda zesnulá podporovala, pokud možno, i aktivní účastí, kulturní podniky divadelní i pěvecké, neboť, sama výborná zpěvačka, měla zpěv a hudbu nade vše ráda. A konečně všichni, kdo ji znali a přišli s ní do styku, nezapomenou nikdy na její dobré srdce a ušlechtilou povahu.“[931]

4. 2. 1899 se Karoline (Karla) Brzorádová (1868-1937) provdala za Antonína Kratochvíla (1861-listopad 1945), c. k. setníka později podplukovníka v.v.. Soužití vojáka a Karly nebylo údajně nejsnazší. Žili v Haliči v Přemyšlu, ve Vídni, později v Praze. Ve Vídni Kratochvílovy navštěvoval Eduard Brzorád, bydlel u nich medik Aleš Frána. Panu podplukovníkovi psala z Kolína Teresie z Hillmayerů, která byla v kontaktu a snad zpřízněná s baronkami Voithovými prosíce o pomoc v nouzi. V dopise, který psala Karla rodině své zemřelé sestry Andy do USA roku 1920 děkuje za z Ameriky zaslané látky, šatstvo a potraviny, které doručil od strahovského opata Zavorala vrátný v „objemném kufru na kočárku se šimlíčkama“. Části zásilky putovaly německobrodským sirotkům, do Kolína k Hermíně Voithové do Kolína, do Dejvic, Fránům. S Voithovými zůstala Karla i dle další korepsondence v kontaktu a je uvedená i na jejich parte. Manžel Anton byl tehdy na Slovensku u odvodů, ale čeká prý jen na úpravu platů a pak „s tím sekne“. Tehdejší poměry u vojska se mu nelíbějí. V Čechách navíc „není vše, jak by býti mělo. Příliš utěšené to zde ještě není a ta naše sněmovna skýtá prý často prapodivnou podívanou a ještě divnější poslechnutí. – Leč musíme doufat, že dá Bůh a bude přec lépe. I když ne my, snad naše děti se toho dočkají.“[932]

Měli dva syny. Jaroslav Kratochvíl JUDr. (1901-1984) český národohospodář, vystudoval práva na UK, 1924-39 tajemník Svazu majitelů dolů v ČSR, 1939-40 náměstek ředitele tohoto svazu. Od února 1940 do ledna 1942 ministr průmyslu, obchodu a živností v protektorátní vládě. Pravidelně publikoval v odborných národohosp. Revuích i v denním tisku. Jeho byt, kde se pro jeho vztah k historii mohlo nacházet více rodinných památek, na Staroměstském náměstí v Praze bohužel roku 1945 úplně vyhořel. Potomci jeho i jeho bratra Ing. Karla Kratochvíla žijí dodnes. Z archivu JUDr. Jaroslava Kratochvíla se zachovalo Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898), zprostředkované laskavostí jeho vnučky Petry Křížkové. Ta navíc postavu a pozoruhodný život svého dědečka JUDr. Jaroslava Kratochvíla představila v monografii jejíž text připojujeme pro jeho kvalitu v úplnosti. Pro jeho obsáhlost ho najdete umístěný zvlášť zde.[933] Karlova dcera Ing. Věra Malinská velmi laskavě poskytla mimo jiné Modrou Pamětní Knihu[934] (dědičný památník Caroline Krziwanek rozené von Herites), pamětní knihu Marie Komers, rozené Brzorádové a řadu fotografií.

Karla roz. Brzorádová a setník Antonín Kratochvíl [935]

Karla Kratochvílová rozená Brzorádová s manželem a se synem[936]

Anna (1876-1919) a JUDr. Hynek Dostál (1871-1943), redaktor

Poslední nejmladší dcera Brzorádových Anna Marta Brzorádová (1876-1919) se narodila 6. 1. 1876 v Německém Brodě. Kmotry při křtu 9. 1. 1876 jí byli prarodiče Křivánkovi.[937] Více se o Anně dozvídáme z textu její neteře Marie Komersové: „… Když se narodila, měla Anna již 19 letého bratra Eduarda, patnáctiletou sestru Marii a sedmiletou Karlu. Já se na ni pamatuji již jako na dospělou dívku (byla o 15 let starší mne). Byla trochu podivínkou, ale demokratkou tělem i duší. V domě byly stále 2 služky, pradlena atd., ale teta vydrhla kuchyň, vyprala, nu, prováděla tu demokratičnost do důsledku. Byla vlastenkou nejčisčího zrna a proto také zásadně se neučila němčině, ač tou dobou to v nóbl rodině bylo přímo neslýchané. Nábožensky byla přímo fanatická a zbožňovatelů měla na kopy. Pamatuji se, že pod okny byla jich vždy celá fůra. Každý pátek chodila se svou kamarádkou věnčit kříž nad „Lesíčkem“, sadem brodským. Květiny na tento věnec se přirozeně lámaly v sadech a já měla často ten vznešený úkol dávat pozor, zda se neblíží hlídač. Z jednoho milostného dopisu, který teta obdržela, dozvěděla jsem se, že jakýsi student líbá stopy jejích nohou na kameni u kříže, a proto, když jsme odcházely domů, honem jsem si na ten kamen stoupla, a měla jsem nehoráznou radost, že Václav líbá mé stopy. (Bylo mě tak asi 5-6 let). Celé své mládí prožila ve svém rodišti a brala živou účast na národním a politickém životě.“[938]

Anna Dostálová roz. Brzorád (ateliér R. Dvořák N. Brod)

21. 9. 1899 se Anna v Americe vdala za JUDr. Hynka Dostála (1871-1943).[939] Ten se narodil v Boršicích na Moravě. Školy navštěvoval v Přerově, Olomouci a Německém Brodě, kde se s Annou seznámil. Sloužil krátce v armádě a pak dokoncil studium v Příbrami. Studoval na hornické akademii v Příbrami, a pak na právnické fakultě v Praze, kde absolvoval státní účetnictví. „Pocházel z Moravy a potom odejel do Ameriky. V Americe byli již jeho rodiče a sourozenci. O rodinu se hlavně staral farář Dostál, který potom se utopil.[940] Byly tam ještě 3 sestry, …“ [941] … Hynkův bratr se stal v Americe knězem[942] a dvě sestry – řeholnice odjely se svolením představené pečovat o děti v Americe.[943] „Bylo velké pobouření v rodině, když se teta rozhodla odjeti za ním. Vyplula dne 29. 8. 1899 na rychlo parníkem „Kaiser Wilhelm“ z Brém do New Yorku, kam 5. 9. doplula, byla očekávána svým ženichem a 21. 9. měla svatbu. Jejich život byl velmi pohnutý. Strýc byl nejdříve učitelem, pak měl najmutou farmu“ [944]

O farmě v Dakotě, která byla koupena na úvěr spolu s P. Dostálem, mimo jiné za peníze z podílu na brodských polnostech Baštinova a pole z Okrouhlických Dvořáků, se dočítáme v dopisech Andy sestře Karle: „O tom, že jsme v Dakotě přece jen tu farmu koupili Ti už dojista Márinka psala. Postoupila jsem jí ten svůj dosud nevyplacený podíl z Baštinova a pole z Okrouhl. Dvořáků a ona byla tak hodná a vyplatila nám hotové peníze k zakoupení té farmy, již jsme společně s velebným pánem koupili.“[945] Roku 1902 píše Anda: „Jak snad víš držíme farmu s vel. pánem na polovic a tedy i tu tíži dluhu společně s ním neseme nemáme totiž vše čisté, neboť jsme zabrali veliký díl pozemků dobrých, ale též drahých, než doufáme, dá-li Bůh několik let dobré úrody, že pomalu vše vyplatíme. Ovšem naděje člověka často zklame! - Pokud se týče rozlohy veškerých pozemků, které jsou v jednom díle, měří na délku 1 1/2 km na šířku pak 1 km. Jest to myslím as jednou tak velké jako Baštinov. Všechna pole jsou ohrazena „fencem“ tj. plotem z ostnatého drátu; mimo dvou rozsáhlých pastvišt patří k farmě též 2 malé lesíky bukové a dubové. Asi uprostřed polností, přímo u okresní cesty rozložena jsou stavení jak hospodářská tak i dům obytný, který není jako ty se domníváš nový, ale jest dosud zachovalý a pevný. Jest jednopatrový, hlavním vchodem k silnici obrácený; jest ovšem jen dřevěný… (následuje popis interiéru i zahrady a okolí).“ [946]

„… a konečně se (Hynek) stal redaktorem českého katol. časopisu Hlas v St. Louis.“ [947] (V Americe mu Msgr. Josef Hessoun roku 1901 nabídl místo redaktora katolického časopisu amerických Čechů Hlas - založen Hessounem 1873 zanikl 1950 v rukách Dostálova syna Mojmíra).

V roce 1904 oslovil Dostálovi spisovatel František Herites, aby požádal, aby se co příbuzný postaral o jeho manželku a dceru, houslovou virtuosku, která měla tehdy na světové výstavě v St. Louis hrát. V této věci se dochoval dopis od baronky Herminy Voith von Sterbez u Kolína slečně Heritesové, ve kterém, Hermína příbuzenský vztah popisuje. Hynek odepisuje srdečné pozvání.[948] Později se z Annina dopisu dočítáme, že hrou mladé virtuosky s Hynkem nadšeni nebyli. Té se ovšem podařilo v Americe šťastně provdat a mohla se pak věnovat jen výuce.

„Teta i při svých nemalých starostech o četnou rodinu, sedm dětí – redigovala časopis „Česká Žena“. [949] Význačný pražský biskup Antonín Podlaha (1920–1932) napsal ve svém Českém Slovníku Bohovědném o Anně, že do obou listů (Česká Žena, Hlas) napsala řadu pěkných článků vzdělávacích, poučných a apologetických. (Celý citát zde:[950])

Americký list Hlas z 3. září 1907 otiskl: „Koupě velkostatku. Pan Robert ze Stanglery (sic!) koupil od Občanské záložny v Chocni velkostatek "Věž" (okres Německý Brod) za 193.000 kor. — Velkostatek tento do nedávna náležel šlechtické české rodině, nedávno vymřelé, pánům ze Křivánků. Matka spoluredaktorky "Hlasu", Anny Čechové[951], byla posledním ženským potomkem šlechtické oné rodiny. Kolébka její stála tam, kde je nyní pánem cizinec.“[952]

„Po světové válce dozvěděly jsme se o tetině smrti v roce 1919. Nesplnila se její vřelá touha vrátiti se do své milované vlasti, a odpočívá tam v dáli. Hrst země, kterou si ze své vlasti přivezla, vložili jí do rakve.“[953] Zemřela 8. 4. 1919 v St. Louis City, Missouri rakovinou prsu.[954].

V souvislosti s úmrtím Anny se zachoval zajímavý dokument. Zemřela v nemocnici sv. Antonín v St. Louis a když Hynek vyplňoval formulář úmrtního listu uvedl jako dívčí jméno „Count Marie Křivánek“ a jako místo narození jejího otce „Lochkov – Castle by Prague“. Svou adresu, ze které byla také zemřelá před třemi týdny dopravena do nemocnice uvedl jako „3513 Nebrasca Ave.“[955]

Výřez úmrtního listy Anny Dostálové roz. Brzorádové.[956]

Hrob Anny a Hynka Dostálových na katolickém hřbitově sv. Petra a Pavla v St. Louis. (K. S. G. = Rytíř papežského řádu svatého Řehoře = Knight of the Order of St Gregory the Great )[957]

„Strýc přijel po světové válce do Čech, jako americký důstojník, a to bylo poprvé, kdy jsme ho uviděla. Člověk velmi příjemný, impozantní postavy, hezký i mladě vyhlížející. Zúčastnil se činně odbojových prací Čechů v Americe, podpisoval též dohodu Pittsbourgskou.“[958] Dr. Masaryk navštívil St. Louis dvakrát, aby se poradil s Dr. Dostálem; můžeme tedy říci, že v jistém smyslu byla mapa Evropy změněna nadšenými osvoboditeli, kteří se scházeli v malé místnosti na Jižní Jedenácté ulici St. Louis, blízko centra usazených Čechů.[959] Hynkův podpis najdeme na prohlášení československé národní rady z Pittsburghu 31. 5. 1918 hned pod podpisem T. G. Masaryka, kde zejména američtí Češi a Slováci poprvé veřejně schválili program společného demokratického státu. S bratrem cestovali v prosinci 1919 na náklady Národní Katolické Válečné Rady jako američtí vojáci v uniformách hodnosti kapitána po Československu. Měli informovat válečnou radu o stavu katolické církve. Hynek dal přes sto přednášek. Roku 1920 byl přijat v soukromé audienci na hodinu jeho svatostí, Papežem Benediktem XV. Konzultovali náboženské a kulturní záležitosti jako vztah katolíků a československé vlády. Celý rozhovor byl v latině.[960]

„Později přijel (Hynek) ještě jednou do vlasti, na Moravu, kde ho v Brně operoval jeho spolužák nebo přítel dr. prof. Petřivalský. Byla to rakovina konečníku. Teprve letos dozvěděla jsem se od Mons. Zlámala, který sem z Ameriky přijel a byl důvěrný přítel Hynkův o jeho těžkém osudu.“ [961]

Roku 1928 se stal rytířem řádu svatého Řehoře Velikého. Jedná se o nejvyšší poctu, které může laik v katolické církvi dosáhnout. Vyjadřuje uznání svatého Otce zvláštní ctnosti a mimořádných činů pro církev Boží a zem. Obdržel 1934 i rytířský řád Sv. Jiří. Za svou činnost získal též papežská vyznamenání „Pro Ecclesia et Pontifice“ a „Pro Fide et Ecclesia”.

Roku 1937 se stal československým konzulem v St. Louis, roku 1938 přednášel proti Hitlerovi. Přednášel v angličtině, češtině, němčině, slovenštině, polštině a ruštině. Citoval řecké a latinské zdroje.

Hynek Dostál v rouchu rytíře řádu sv. Řehoře [962]

„Hynek se později oženil s prý velmi ušlechtilou ženou, Bronislavou (příjmení jsem si nezapamatovala), rozstonal ale cukrovkou, musela mu být odejmuta noha, a poslední léta jen ležel, těžce zkoušeje. Do poslední chvíle zůstal redaktorem Hlasu. Snad mu poslední léta života ztrpčoval i poměr dětí k jeho druhé ženě, který prý nebyl nejlepší. O dětech jsem se mnoho nedozvěděla. Syn vede dále redakci Hlasu, ale již prý ne v duchu svého otce.

Tak skončil život těchto dvou lidí, kteří se pro svou lásku tolik odvážili. Osud jim nebyl příznivý. Dobro nebylo v tomto světě odměněno, snad štěstím jejich byla víra v život posmrtný.“[963] Hynek zemřel v Americe roku 1943.

V jednom z dopisů po Edově smrti Anna želí prodeje německobrodského domu „U Brzorádů“. 14. 1. 1914 zase píše Karle o věžském zámku: „Velice příjemně mne překvapila zpráva o novém povznesení věžského zámku. Třeba by ni třísky nám z toho nepatřilo přece mě plní upřímnou radostí, že k novému životu vstává sídlo mých předků, a rodiště mé drahé maminky. Škoda, že se tak nestalo ještě za jejího života, jak šťastnou by ji to bylo učinilo!“

Odcitujme ještě, co cítila Anna – „demokratka tělem i duší“ k císaři. V dopise, kde těší sestru po sebevraždě jejich syna říká: „ Hleďte jen na jiné, i ti trpí, strašně trpí. Nejlepší příklad rodinného neštěstí máte v samém rakouském císaři! Bratra mu zastřelili, ženu povraždili – jediný syn, v něhož ve svém postavení tolik naději skládal, takovým způsobem zahynul a nyní zase nové neštěstí, jehož obětí jediná jeho dcera (Rudolfova) se stala! Jedna rána za druhou dopadá na zestaranou jeho hlavu a jedna druhé horší a těžší.“.

Anna a Hynek měli 7 dětí: Ludmila (1900-1994) oo Charles Vanek (1900-1936), jejíž dcera Vivian (1924) (oo Harold Petersen (1921-2006)), měla dceru Mary Petersen (1947), která je iniciátorem a spolupracovnicí na americkém vydání knihy O Předcích, pokrývající projekt za roky 2002-2017. Mary má ještě 7 sourozenců. Sestra Vivian, Marie (oo John Doug Williams), jehož syn Charles Williams je autorem internetového projektu The Dostal Project.

Sourozenci Ludmily (1900-1994) byli: Stanislava (1903-1979) oo Jerome Jecmenek (1903-1982); Mojmir Dostal (1905-1965), Vaclava Dostal (1907-1969), Jarmilla (1910-1973) oo Arthur Steinmetz; Bohumil Dostal (1912-1992) oo Veronica Kulpa (1916-2006), kteří měli 5 dětí and synové Stanley and Gregory mají mužské potomky; Vladimir Dostal (1915-2001) oo Margaret Drees, radní a starosta města Cansas vystudoval práva stejně jako jeho syn James S. Dostal, má dvě dcery a dva syny.

JUDr. Eduard Josef K. Brzorád (1856-1904), říšský a zemský poslanec, okresní starosta, etc.

Nechme tuto postavu také představit příspěvkem almanachu k výročí německobrodského gymnasia[964], který k roku 1935 sepsal Václav Klofáč[965].Text je v kurzivě v závorkách doplněn údaji z jiných pramenů.

Text Václava Klofáče pro almanach německobrodského gymnázia.

Profesor Zdeněk Nejedlý ve své přednášce letos na počátku března na velkém přátelském večeru rodáků a přátel Něm. Brodu, žijících v Praze, překrásně mluvil o Něm. Brodě v dobách Havlíčkova a Smetanova studentského mládí. V poučné této přednášce upozorňoval na to, že na druhých gymnasiích mohli býti často učenější profesoři a pod., ale že jen z německo-brodského gymnasia mohlo vyjíti tolik mužů, mimořádně potom působících ve veřejném životě, jako ze žádného gymnasia jiného. Působila tu prostě tradice, duch osvícenských profesorů, třebas byli želivskými premonstráty, a potom působilo tu — abychom tak řekli — celé město, které bylo se studenty solidární právě tak, jako ti profesoři byli solidární s městem . V letech šedesátých a sedmdesátých byla tu živá tradice Havlíčkova. Jeho ,,Slovan" stále se horlivě četl; slavnosti, konané v blízké Borové u Něm. Brodu, mládeži, která žila radikálním nacionalismem, stále Havlíčka připomínaly a žila tu ještě matka Havlíčkova s dcerou a vnučkou a řada těch, kteří Havlíčka dobře osobně znali a často o něm vypravovali. Havlíčkova tradice byla v těch sedmdesátých letech zdůrazňována publicistou Karlem Tůmou, jehož vzletně psané články a knihy studentská mládež hltala, a byl tu všeobecně milovaný vůdce studentstva a dělnictva Josef Barák, který do Brodu tak častokrát zavítával a také tady stal se miláčkem a duchovním vůdcem studentstva. Tehdy byly dvě strany, a obě jistě vlastenecké, ale studentská mládež přirozeně víc se klonila k mladočeské straně, kterou representovali bratři Grégrové, Sladkovský, Neruda, Tůma a Barák a tak z německobrodského gymnasia na vysoké učení pražské přicházeli už studenti myšlenkově připraveni a odhodláni kráčeti po stopách svého velkého krajana. Do této generace (gymnázium absolvoval v letech 1867-75), ze které rostli pozdější poslanci na zemském sněmu a na radě říšské, náleží vedle národního buditele slezského dra Fr. Slámy také dr. Eduard Brzorád, který se v Něm. Brodě narodil roku 1857. (1857 8.10. v půl třetí odpoledne narozen v Něm. Brodě č. p. 105. Pokřtěn podle památníku 10. 12. jako Eduard Josephs. Křestní list vystaven na jméno Eduard Josef Kalas ( má být „Josef Kalasanz“, tedy podle sv. Josefa Kalasanze, stejně jako dědeček). Otec: doktor veškerých práv, cís. kr. notář a zemský advokát,, kmotr a svědek: Eduard Skřivánek, majitel velkostatku na Věži č.1, Karolina, manželka jeho.) Nejstarší generace pamatuje se ještě na jeho otce, notáře a advokáta současně, ale víc pamatuje se na jeho matku, velmi ušlechtilou vzdělanou dámu, která, pocházejíc z panství ve „Věži", na kterém se svými ochotníky Havlíček hrál německy ještě v r. 1845, byla po léta vzorem nejušlechtilejších ctností. Zdá se nám, že všechny ty krásné vlastnosti po matce zdědil syn Eduard. Jako ona nemyslil nikdy na sebe, nýbrž na široké zájmy svého národa a ovšem i svého rodného města. A jistě to byl Josef Barák, jehož oblíbencem Brzorád byl, který způsobil, že své vlastenectví chápal jako obětavou a stálou službu lidu a především těm nejchudším. Už jako student jest Brzorád radikálním národovcem, ale také radikálním demokratem. (1879 proslovil v slavnosti na počest památky dr. Sladkovského (1823-1880), - novinář politik -slavnostní řeč. V tomto roce je. policejně přihlášen v Praze 741/I (Dlouhá 13) jako „Hörer der Rechte aus Deutschbrod“) V Praze stojí v čele akademického života a jest volen i za starostu slavného Akademického čtenářského spolku (předsedou spolku roku 1877), který tenkrát byl velkým společným representantem veškerého vysokoškolského studentstva, a když později, za místodržitelování hraběte Thuna, byl v r. 1898 rozpuštěn, nikdy jsme už po tomto skutečném a velkém studentském středisku nenašli náhrady.

JUDr. Eduard Brzorád, poslanec, starosta okresu a města Něm. Brodu.

V té době působí také dr. Brzorád v popředí národní strany svobodomyslné (Když v roce 1880 strana svobodomyslná nově se organisovala, pracoval horlivě v této organizaci co zemský důvěrník a založil v Německém Brodě politický klub strany svobodomyslné, jehož se stal jednatelem.)[966] a nebylo to tehdy bez významu, že byl jmenován tajemníkem klubu této strany, jímž zůstal, i když dne 16. června r. 1880 byl promován na doktora práv. (16. 6. 1880 jmenován doktorem práv na Karlo-Ferdinandově Univerzitě v Praze. Diplom - tvrdý papír v tubusu 50x60cm - pro Eduardum Brzorád, Bohemum Teutobrodensem.)[967] Ta tři léta tajemnické práce v klubu (1880-1883 byl jinak koncipistou předáka strany svobodomyslné advokáta Dr. Kučery v Praze, 1883 člen výboru ústřední matice školské[968] a jednatelem Národního klubu[969], roku 1882 členem komitétu pro uspořádání pouti do Kostnice.[970]), jehož politika vzpružovala národní nadšení a politickou útočnost celého národa, byla ještě přípravou pro příští léta aktivní politiky, když se v r. 1888 usadil jako advokát v rodném svém městě (sic! - Od roku 1883 koncipientem v N. Brodě, kde se co advokát i usídlil.[971]) a hned stal se střediskem nového společenského a politického života. Neomezoval se jenom na činnost politickou, už v Praze byl ve výboru Ústřední matice školské a tento zájem pro naše menšinové školství v něm neutuchal ani v Brodě. Ostatně byly blízko německé vesnice a nemohl zůstati nečinným, když se tady za pomoci c. k. úřadu germanisační činnost stávala stále drzejší a nebezpečnější. Ti, kteří v Něm. Brodě žili v letech osmdesátých, pamatují Brzoráda také jako nadaného herce, a někdejší režisér divadla, profesor dr. Forchheim, nemanželský syn Josefa Kajetána Tyla, nalezl v něm skutečný talent. Z těch, kteří s ním hrávali, snad jediný jest na živu knihkupec Švejda (1. 11. 1873 je datován dopis brodskému knihkupci Švejdovi, ve kterém ho Brzorád zeširoka a velmi vážně ujišťuje o svém oddaném přátelství. Dopis končí mottem: V práci a vědění jest naše spása.)[972], neodolatelný komik, který se zesnulým už ředitelem okresu Kovářem vytvořil množství zajímavých figurek.

JUDr. Eduard Brzorád, poslanec říšské rady roku 1891 [973]

Ve 32 letech ucházel se ve velké bitvě se Staročechy o mandát v zemském sněmu. Ponejprv nezvítězil, ale když v lednu r. 1891 byl zvolen za poslance na radě říšské (na říšské radě zastupoval v letech 1891-1903 venkovské okresy Něm. Brod, Humpolec, Přibyslav, Polná, Ledeč, Dolní Královice a Vlašim v těchto klubech: Agrarvereinigung, Böhm. Nationalabgeordneten - Klub neodvislých poslancu českých a ve straně Jungtschechen - Mladočeši.)[974], byl v doplňovací volbě zvolen i do sněmu království českého (roku 1889 ve 32 letech ucházel se ve velké bitvě se Staročechy o mandát v zemském sněmu poprvé a nezvítězil. Od roku 1892 zastupoval na sněmu království českého venkovské okresy Ledeč a Dolní Královice, od 1901 města Německý Brod, Humpolec a Polnou; „získal si všeobecné obliby a zastupoval zájmy kraje na sněmu zemském takřka 10 let. Jeho přičiněním byl založen nový hospodářský spolek v Křivsoudově, jemuž brzy na to následovalo utvoření těchto spolků v Křešíně, Jeníkově a Borovnici.“[975]), které v letech devadesátých bylo bojištěm, na němž mladočeští poslanci vedli bezohledný boj o vládu s německými poslanci a se skupinou Riegrovou pro tak zvané punktace, které ve skutečnosti byly jen roztrháním království českého a rozdvojením veškerých zemských i správních institucí, jak si toho přáli Němci. Dr. Brzorád stál tu v prvé řadě bojovníků, nekompromisní a bezohledný. V těch chvílích jeho bezohlednost a jeho stálé srážky s německými radikály učinily ho populárním v celém národě. Čeští radikálové to tehdy vyhráli, punktace byly po účinné obstrukci na zem. sněmu zmařeny a v r. 1891 ani Rieger nebyl do rady říšské zvolen. Dr. Brzorád se na radě říšské osvědčil jako dobrý a výborný řečník a jako nesmlouvavý zástupce české demokracie a národního odboje. (Ve sborech parlamentních patřil mezi nejpilnější a nehorlivější poslance a zasahoval často to debaty.)[976] O tom svědčí veškeré jeho vystupování a arciť take veškeré jeho projevy na velkých politických táborech lidu, jak tenkrát byly na různých místech pořádány. (Vzbudil pozornost svými řečmi na slavném táboru lidu na Kaňku u Kutné Hory „o návrhu Kvíčalově“[977]; o matiční slavnosti na Kamajkách, 1884 - Řečník při 10. výročí postavení pomníku v Přibyslavi, 1886 - odhalení pamětní desky na rodném domku Václava Zeleného, životopisce Havlíčkova, 1890 Řečník při Husově slavnosti v Praze; 1891- člen deputace na výstavě v Záhřebě; 1893 v Německém Brodě s E. Grégrem; 1896 - 30. výročí úmrtí K. H. Borovského v Borové, 1903 – slavnost výročí brodských spolků) Také v rakousko-uherských delegacích se dobře uplatnil. Není bez zajímavosti dnes čísti, jak na příklad v delegacích v Budapešti, konaných v roce 1894, mluvil proti militarismu, pro všeobecné odzbrojení i mezinárodní dohodu k vyřizování všech konfliktů. (1896 navrhl na vídeňském parlamentu zřízení rozhodčího soudu mocnostmi místo válek.) Dnes, kdy jsme po převratu dosáhli veškerých svobod, nemůže se ani dostatečně oceniti význam jeho boje a jeho řečí za všeobecné volební právo (vynikl co referent menšiny při volební reformě Badeniho z roku 1896)[978], za jazykovou rovnoprávnost (v letech 1897 resp. 1898 patřil k poslancům, kteří vedli jednání o jazykových nařízeních s hrab. Badenim resp. baronem Gautschem)[979] a za hájení zájmů učitelstva apod. Při tom dovedl býti dr. Eduard Brzorád vzorným starostou města i okresním starostou. K charakteristice jeho slouží to, že po celá ta léta byl předsedou Řemeslnické besedy, kam docházíval denně a kde také často přednášíval, a jest samozřejmé, že muž tak vlastenecký a demokratický stál také v čele německobrodského Sokola (1884, 1890-97 Starosta sokol. jednoty v Německém Brodě a župy Havlíčkovy, často činný na schůzích k probuzení ducha oposičního na Moravě, ve Vídni přednášel v českých spolcích politických i zábavních.). Dr. Brzorád byl prostě mužem neobyčejné energie a všestranné práce, kterou konal, považoval za svou občanskou, národní a lidskou povinnost. Byl to krásný muž s oduševnělým obličejem, z kterého ušlechtilost Brzorádova rodu opravdu zářila. (vytučněno JS) Byl neschopen jakékoli lsti a jakékoli nízkosti a proto neměl nepřátel; a když zemřel, ještě ne úplně 46 letý, u jeho hrobu na Svatovojtěšském hřbitově dne 21. listopadu 1903 sešlo se množství zarmoucených lidí, a to bez rozdílu politických stran. Nad jeho hrobem promluvil spolužák jeho z gymnasia, poslanec dr. Adolf Stránský, a co tenkrát o předčasně zemřelém politikovi říkal, to jistě bylo promluveno ze srdce všech, kteří Brzoráda a jeho činnost znali. Jméno dra Eduarda Brzoráda jest jistě ke cti gymnasia, které ho vychovalo, a Něm. Brodu, který ho postavilo v čelo všech svých národních a politických institucí.

O patnáct let později byl splněn jeho nejkrásnější sen, zbavili jsme se Rakouska a Habsburků, dosáhli jsme svobody a samostatnosti. Nadšený její bojovník padl uprostřed boje, vítězství, v něž věřil, už se nedožil. Přátelé jeho zastaví se jistě u jeho hrobu, v jehož blízkosti jest hrob rodičů Havlíčkových a „dcery národa“ Zdeňky.

Konec textu V. Klofáče[980]

Učitel v Německém Brodě v 80. letech Josef Volf napsal do kulturního zpravodaje Panorama o svých rozpravách s Eduardem Brzorádem: „…Při častých podvečerních procházkách, které jsem s drem Brzorádem konával po haberské silnici, vypravoval mi mnohé intimní věci z tehdejších poměrů v Praze, kde se dříve stýkával denně s Barákem, Grégrem i jinými mlado-českými předáky. Jednou jsem se ho ptal na aféru Sabinovu a pamatuji se určitě, že mi řekl: »Jak Barák, tak i dr. Kučera jsou přesvědčeni, že Sabinův trest byl větší než jeho vina, které se z bídy dopustil. Že byl ve službách tajné policie, je jisto, ale stejně je pravda, že policie od něho příliš nezískala.“ [981] Širší citace zde.[982])

(Roku 1883 ochotníci společně se studenty uvedli v Německém Brodě veselohru Osudné psaníčko (Sardou), v hl. rolích vynikli Švejdová, Brzorád, Švejda.[983])

Starosta Sokola (1884, 1890-1896)

Sokolská jednota v Německém Brodě v osmdesátých letech byla politicky rozdělená. Většina starších členů se hlásila houževnatě ke staročechům. Mladší, která přišla spolu s Eduardem Brzorádem, který se roku 1884 stal starostou jednoty, k mladočechům – straně svobodomyslné. Právě v roce 1884 byl ustanoven výlet k Žižkově mohyle u Přibyslavi. A tu již starší členové činili podmínkou své účasti, když Sokol obvykle zúčastní se Božího Těla. A tak se stalo, že mnozí ze starších členů se nezúčastnili. Když pak byl Sokol pozván děkanským úřadem na slavnost Božího Těla , byla většinou členů výboru účast zamítnuta. Výboru, v čele se starostou Brzorádem, byl podán přípis 23 bratří, kteří žádali propůjčení praporu. Dr. Brzorád tehdy rovnou br. Kočímu napsal: „Rozumí se tedy samo sebou, že následkem toho nesmí a nemohou jednotlivý členové na svou pěst ve spolkovém kroji, slavnosti té se zúčastniti a nemůže o propůjčení spolkového praporu žádné řeči býti. Přenechávám Vaší soudnosti uvážení, co by to bylo ze stanoviska sokolského, kdyby jednotlivý členové spolku proti usnesení výboru něco podobného provésti chtěli a jaké by taková desorganisace a bezpříkladné jednání pro spolek následky míti mohlo.“ Nicméně starší členové tohoto rozhodnutí nedbali a v kroji se průvodu zúčastnili. Veřejnost v městě byla pobouřena a i v různých časopisech psalo o „jakém hrůzném činu Sokola“. Na následné valné hromadě pole přenecháno starším a mladí s Brzorádem opouštějí jednotu a cvičí soukromě. Příštího roku se Sokol průvodu zúčastnil, ale pak již ne.[984]

28.7.1885 zasílá Eduard Brzorád dopis spisovateli K.V. Raisovi, kterého měla jednota brodská navštívit. V dopise celou aféru líčí:

Velevážený pane!

Za srdečný dopis Váš, který mne skutečně potěšil, srdečně Vám děkuji, lituji však, že není mi možno spolu se zdejším Sokolem město Vaše a milé tam známé navštíviti. Nejsem více starostou Sokola a pro tento čas se svými přáteli ani členem a vyhýbám se pokud možno styku s nynějšími předáky zdejšího Sokola. Důkladné vylíčení příčin bylo by příliš obšírné a přesahovalo by rámec tohoto listu, krátce chci Vám předce hlavní sděliti, poněvač jsem přesvědčen, že hosté Vaši německobrodští neopomenou Vám důkladně naše hříchy vylíčiti. Loňského roku usnesl se výbor oběžníkem, že nemá spolek v stejnokroji jíti na procesí božího těla; ač to členům tázajícím se oznámeno bylo, vyšlo si 21 členů Sokola proti tomuto usnesení pod vedením cvičitele na procesí. Rozumí se, že jsme z výboru resignovali a svolali valnou hromadu. Nebudu Vám vypisovati způsob agitace našich pp. odpůrců, jen tolik podotýkám, že byli tři učitelové, kteří částečně proti zúčastnění hlasovali částečně svůj souhlas s neúčastněním projevili, u hejtmanství denunciováni ovšem anonymně, čehož následek byl, že jeden byl přesazen do mizerné vesnice a dva dostali důtku. Po této denunciaci, o které sice nemůžeme, jak se rozumí, dokázati, že vycházela ze Sokola v které ale uváděny byly věci z tajné výborové schůze Sokola předloňské, vystoupil jsem ze Sokola. Pouze úplně soukromě mohu Vám sděliti, že jsem přesvědčen, že v denunciacích těchto přímou i nepřímou účast mají někteří vynikající členové druhé strany. Odpusťte, že obtěžuji Vás líčením události, která Vás nemůže zajímati, považoval jsem to však za nutné k případnému uhájení cti své.

Doufám, že jindy naskytne se mi příležitost v střed Váš zavítati, prosím byste laskavě vyřídil úctu mou p. Karlu Adámkovi a p. Dr. Malinskému, byste považoval sdělení má co důvěrná a znamenám se Vám s upřímnou úctou oddaný Dr. Ed. Brzorád

V Německém Brodě 28. 7. 1885[985]

1886 „Ve volbách do zastupitelstva obecního 21. 10. 1886 zvolen Eduard Brzorád ml.“ (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[986])

Roku 1889 se však i se svými přáteli do jednoty vrací, řeční potom roku 1890 na Husově slavnosti v Praze a 7. 6. 1890 je znovu zvolen starostou brodské jednoty. Téhož roku se účastní výročního sjezdu župy Havlíčkovy v Chotěboři, kde je zvolen jejím místostarostou. 13. 6. 1890 si ho všiml básník, prozaik, novinář a radikálně demokratický politik J. V. Frič (1829-1890): “… Nato šel jsem na Žofín, večeřel jsem tam a byl jsem s karlínským Havlem přítomen brilantní schůzi klubu svobodomyslných na Žofíně: Herold gigant výmluvnosti. Také Engel věci věrně přednesl, Brzorád za venkov sekundýroval triumf mladočešství.”[987]

František Ladislav Rieger (1818 – 1903) o JUDr. Eduardu Brzorádovi v dopise z 10.5. 1889 píše: „…Je potřeba, kdyby tam Václav i Hubáček do schůze šli a tam se těm balamutům (bude to snad mladý Brzorád, spolužák Bohušův z Brodu) opřeli. …“ Celý citát ZDE.[988]

„1891 Volby do říšské rady konané v okresech venkovských. Při volbách těchto byl boj neobyčejně tuhý, neb strana mladočeská svými zřízenci takřka každou vesnici (v okresu polenském, vlašimském, ledečském a dolnokrálovickém), aby volitele i voliče ku své straně přilákala za kteroužto příčinou se shromážděnému lidu všechny možné a nemožné věci slibovaly tak, že lid celý omámený se vskutku z pravé cesty stáhnouti nechal. … Byl tedy většinou 57 hlasů zvolený p. JUDr. Ed[uard] Brzorád ml[adší].“ (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[989])

1892 14. května volba starosty NB. Zvolen staročech Kabeláč 12 hlasy, EB ml 10 hlasů. (Z deníku Vojtěcha Weidenhoffera[990])

22. 5. 1893 byl konán společně s jednotou jihlavskou, chotěbořskou a přibyslavskou výlet do Polné, na němž bylo z Brodu 38 „bratří v kroji a 12 v obč. šatě“. Účel výletu byl probudit k životu zaniklou jednotu polenskou. Jednoty byly slavnostně uvítány divadelními ochotníky, zpěv. spolkem, řemeslnickou besedou, městskou radou. Spolu se jmenovanými spolky šel průvod městem do zahrady „U Slovana“, kde promluvil brodský starosta Dr. Brzorád. Jeho dojemná řeč, působila na nitro přítomných tak, že mnohým slzy kanuly z očí, a jen domluvil, přinesen prapor dřímající jednoty polenské, na který přísaháno, že jednota z dlouhého spánku opět musí býti probuzena a práce v ní zahájena. Účel výletu se plně zdařil.[991]

11. 6. 1893 se vydařila vycházka do Frýdnavy s 27 krojovanými Sokoly, mnoha členy v šatě občanském a četným obecenstvem z Něm. Brodu. Občané frýdnavští, ač tehdy Němci, přivítali vlídně Sokoly i červenobílými prapory vlajícími na obou hostincích, kam se přítomní bratři z návodu bratra starosty rozdělili a to polovic do hostince pana Fiedlera, polovic do hostince pana Hanaura. Před odchodem tančena na návsi čtverylka, řízená br. Dr. Brzorádem.[992]

br. Dr. Eduard Brzorád (v šerpě) s účastníky zájezdu do Přibyslavě roku 1894

Roku 1894 pořádán sokolskou jednotou „Zájezd do Přibyslavě“ u příležitosti 20. letého trvání Žižkovy mohyly. Zde řeční stejně jako před 10 lety starosta br. Dr. Brzorád. Z této akce existuje i fotografie.[993]

Oslavy 26 let Sokola v Německém Brodě - rok 1893 (SokA Havl. Brod)

Řečnění a trestní vyhledávání pro zločin pobuřování v roce 1893

Jak již bylo zmíněno E. Brzorád byl vyhledávaný řečník. K shora uvedenému výčtu jeho řečí připojme rok 1886 a odhalení pamětní desky na rodném domku Václava Zeleného, životopisce Havlíčkova (v Borové) „… Po akademii vykonán společenský večer s velkým počtem projevův a přípitků. JUDr. Brzorád zahájil řadu přípitkem památce Havlíčkově a za ním následovali… . pořad ukončil Dr. Brzorád přípitkem památce zesnulého Jos. Barákajejž kladl jako příklad mladému pokolení.“[994] Nebylo vždy snadné tohoto řečníka sehnat. 7. 11. 1893 píše JUC. Antonín Kalina K. S. Sokolovi „… U nás jako jinde mrtvo. Páni poslanci odpočívají po neveliké činnosti. U nás máme novou „dělnickou besedu“. Během půl měsíce pořádala tři schůze, na dvě pozván dr. Brzorád, a na obou musel jsem já za něho nastoupiti. Teprve na třetí jsem ho dostal. …“[995] 16.10.1894 se zase E. B. omlouvá redakci Práva Lidu – Kukleny z tábora lidu na 21. t.m., „poněvadž mešká ve Vídni za příčinou zasedání říšské rady“.[996] Pro řeč, kterou měl Dr. Brzorád po velkolepé, rozpuštěné schůzi lidu Dr. Ed. Grégra v Německém Brodě v roce 1893 byla proti němu spolu s Dr. Grégrem a chorvat. posl. Špinčičem zavedeno trestní vyhledávání pro zločin pobuřování, které bylo však zastaveno.[997]

prof. Luigi Vjekoslav Spinčić (*1848)

30. 8. 1896, tehdy ke 30. výročí úmrtí K. H. Borovského v Borové mluvil také. “Nepřihlížejíc k olšanskému faráři Karešovi, máme před sebou prvý případ, kdy víme o slavnosti, že byla, kde byla a který den a rok, ale z výkonu řečníkova kromě jeho jména a nedlouhé zprávy nevíme již dalšího nic. Naše pokusy zaopatřiti aspoň výtah z řeči Dr. Brzoráda, se skončily bezvýsledně. Prof. a řed. Fr. Petr nám vysvětlil na základě své velmi dobré osobní znalosti nedostatek ten tím, že Dr. Brzorád nepsal nikdy žádaných konceptů, a že i borovská řeč byla pronesena ex abrupto. Pak ovšem máme o ní jen několik vět málo pravících z referátu “Nár. Listů”, leda, že bychom se podívali na obsah jeho přípitku, učiněného jím před desíti lety na přátelském večeru v Německém Brodě (viz rok 1886.) V něm bychom např, četli tyto jeho výroky o Havlíčkovi: Naše politika bude nucena změniti svůj program, záležející v hledání národní spásy v kabinetních předsíních a parlamentních kuloárech, v program spoléhání sama na sebe, který jediný může vésti k cíli. Havlíček nejednou k programu tomu poukázal, právě na příkl., že kdo sám v sebe doufá, dobrého spojence našel. Život Havlíčkův nás poučuje, nač musíme býti vždycky připraveni, co nás vždy očekává. Poměry se od dob Havlíčkových nezměnily, jenom lidé se změnili. Havlíčka nelze ctíti a pěstovati politiku panskou, jako nelze sloužit Bohu i mamonu zároveň.”[998]

Obstrukce na českém sněmu roku 1893

17. 5. 1893 byl poslanec Brzorád tím, kdo zahájil pro punktace obstrukci českého sněmu v Trutnově. Punktace byly dohodou z roku 1890 ve formě souboru článků - bodů, které mimo jiné rozdělovali Čechy na část čistě německou a českoněmeckou (dvojjazyčnou). Mladočeši tuto „cestu k roztržení Čech“ odmítli a zejména pro jejich odpor rakouská vláda od realizace ustoupila. Situace na sněmu vypadala takto: „ ….. Svobodomyslní poslanci opustili svoje místo a skupují se kolem předs. stolu. Ohromné rozčilení vzrůstá vždy více. Poslanec dr. Brzorád sebral akta na stolu a mrštil jimi proti zpravodaji Funkovi. Volání: Dolů s ním. Nepřipustíme dalšího jednání! Upuste od toho bezpráví! Rozpočet chceme. Několik německých poslanců skupilo se kolem dra. Funkeho, aby ho popřípadě chránili.

JUDr. Alois Funke

Dr. Lang chápe se Funka za ruku, tento prudkým gestem ho odmítá. Dvacet třicet rukou zvedá se hrozivě proti maršálkovi, jenž stojí zsinalý jako stěna a hledá patrně slova. Dr. Podlipný arci volá na něho, avšak výkřik jeho utápí se v divokém ryku. Jiní poslanci mladočeští do taktu tlukou na pulty a dupají.

Poslanec Niklfeld vytrhl šuple a tluče jím za strašlivého hlomozu do pultu. Hlasy: Násilníci! Trhani!

Volání ze strany velkostatkářské: Šetřte zákon!

Posl. dr. Brzorád: My zákon šetříme, ale vy jej nohama šlapete! … “[999] Schůze byla kvůli neustávajícímu hluku nakonec opravdu ukončena. Vřava ve sněmovně byla však tak nepřehledná, že novinářům z galerie bylo jen těžko dobře sledovat co se právě děje. I proto se čtenáři The New York Times z 18. 5. 1893 dočítají verzi, ve které je Dr. Lang zaměněn za Dr. Brzoráda, avšak připojují i detail o kalamářích, o kterých Grégrovy Národní Listy pomlčely:

„Kníže Lobkowitz, předseda sněmovny pokáral mladočechy za zdržující postup a trval na tom, aby zpravodaji Herr Funkemu naslouchali. Ten vstoupil na tribunu a pokusil se mluvit. Český poslanec Brzorád si některá jeho slova vyložil tak, že na něj dělá sarkastické narážky. Napadený poslanec vylezl na tribunu a uchopil Herr Funkeho. Živě spolu zápasili a Brzorádovi se podařilo vyhodit Funkeho z tribuny k mohutné radosti Čechů.

Všichni ve sněmovně křičeli a hrozili pěstmi. Ve vřavě bylo slyšet rozčilené výzvy k boji. Funke neodrazen prudkým odchodem z tribuny, se nechal slyšet na podlaze vzdornými výkřiky na své nepřátele, když ho přerušil poslanec Vašatý velkým kalamářem inkoustu, jehož obsah se rozstříkl po Funkem a řadě okolo stojících. Češi pak napadli stenografy. Kníže Lobkovic byl sám ohrožen násilím a ukončil zasedání. Kníže byl pak zaměstnán předběžným umlouváním duelů s několika svými protivníky.

JUDr. Eduard Brzorád roku 1896 [1000]

Scéna ze sněmu způsobila veliké rozrušení po městě. Univerzitní studenti propukli ve výtržné demonstrování rozbíjejíc okna klubů a paláců lidí jim protivných….“

Občas zazněli na sněmu od poslance Eduarda Brzoráda věty, které jsou zajímavé, zvláště přihlédneme-li k původu jmění, které Eduardovi jeho nákladný politický život umožnilo, a které pohříchu jeho správu údajně nepřežilo.[1001] 18. 10. 1893 na sněmu dr. Pacák například řekl: „Velkostatkáři vládnou v Čechách a jsou za všechno, co se tam děje spolu zodpovědni.“ Dr. Brzorád vykřikl: „To jsou nejhorší nepřátelé českého národa.“[1002]

Parlamentní řeč za imunitu poslaneckých řečí na říšské radě roku 1894

25. 5. 1894 se ve vídeňském parlamentu strhla tuhá srážka o imunitu parlamentních řečí. Šlo zejména o to, že ve stenografickém záznamu není všechno, tedy jen to, co prosloveno v němčině. Výroky v jiných řečech (např. češtině) nebyly potom dostupné tiskem a šiřitelné mezi voliči s poslaneckou imunitou, která bránila jejich konfiskaci. K debatě o pilnosti takového zákona se přihlásil i E. Brzorád.

Tuhá srážka parlamentární o imunitu českých řečí strhla se v parlamentě vídeňském dne 25. 5. 1894, kde podali svobodomyslní poslancové návrh poslance dr. Tučka na obhájení imunity českých řeč, kde podali svobodomyslní poslancové návrh poslance dr. Tučka na obhájení imunity českých řečí, o němž přinášíme níže úplné vylíčení dle stenografických protokolův (14.552-14.568). Návrh ten zněl následovně: Podepsaní poslanci navrhují: Slavná sněmovno račiž se usnésti: Immunitnímu výboru budiž uloženo: Vyšetřiti, zda-li výnos jeho Excellence pana ministra spravedlnosti ze dne 6.2.1894, kterým byla vrchní státní zastupitelstva poučena, že otisky řečí promluvených v poslanecké sněmovně, avšak ve stenografických protokolech nezaznamenaných nepožívají výhody odstavce 4 par. 28 zákona tiskového, že tudíž řečmi těmi dlužno naložiti podle zásad trestního a tiskového zákona, srovnává se se zákonem čili nic? Výnosem tím zároveň se úřady vyzývají, aby napříště ve všech podobných případech ve smyslu tohoto výkladu jednaly. [1003]

…

Předseda: Zahajuji debatu o pilnosti návrhu. K slovu přihlásili se a sice proti: p. posl. Morré pro pp. poslanci: dr. Brzorád, dr. Pacák Spinčič Biankini dr. Lueger. Slovo má p. poslanec Morré. :

Poslanec Morré: Dlouhou řadu let byli Čechové tady tak mocni, že dovedli proti Němcům všeho dosáhnouti, čeho dosálinouti chtěli. Tenkráte neuznali toho potřebu, takový návrh tady podati. (Souhlas na levici.) V době, kdy hospodářské otázky vlnovitě se pohybují, kdy země touží po skutečné pomoci, má býti práce v jejich prospěch takovými návrhy rušena a mařena. (Souhlas na levici, hlučný odpor na českých lavicích. Opětná pochvala v levo. Dlouhotrvající velký hluk a hlomoz.)

Posl. Morré křičí: Dnes jsme my Němci při vešle a dnes máme také my co poroučeti! (Opětně hlučné přerušení z českých lavic. Bouřliv é projevy odporu a nevole.)

Posl. Morré (učiniv několik kroků v před k českým poslancům): Činím' návrh, aby se pilnost návrhu zamítla. (Potlesk a pochvala na levici.)

Předseda: Slovo má p. posl. dr. Brzorád.

Poslanec dr. Brzorád: Vysoká sněmovno! Musím se zcela rozhodně proti tomu oliraditi, co zde právě p. poslanec Morré pronesl. My jsme nikdy hospodářskou práci této sněmovny nerušili (Živý souhlas, živý odpor.), my nepodali tento návrh proto, abychom hospodářskou práci této sněmovny rušili, nýbrž abychom práva této sněmovny obhájili. (Živý souhlas a potlesk.)

A poněvadž se p. poslanec tázal, proč jsme svůj návrh dříve neučinili, pokud zde byla majorita slovanská — ačkoli jest to nesprávno—tedy mu jednoduše odpovídám: Poněvadž se tenkráte takovéto přestoupení zákona a vůbec něco takového nestalo. (Živý souhlas.)

Předseda (přerušuje): Prosím, pane poslance, vy jste nazval onen výnos přestoupením zákona. (Hlasy: Tak jest také.)

Poslanec Brzorád: Excellenci, chci to dokázati!

Předseda: Musím vás proto volati k pořádku !

Poslanec dr. Brzorád (pokračuje): Pánové! Pro každého svobody milovného muže, ano i pro každý parlament nastávají mnohdy momenty, kde by jednání nerychlé bylo chybou a dle výroku jistého státníka jest v politickém životě chyba rovna zločinu. ,(Zcela správně!) A takovým momentem, pánové, jest pro každý parlament na celém světě okamžik, kdy státní moc zcela nepokrytě chce zabrániti, aby slova poslanci pronesená volně mezi lid vnikla. (Tak jest!) Nutnost obrany proti tomu jest pro náš parlament eminentní. Neboť volné slovo v tomto parlamentě jest jediným právem, které nám ve skutečnosti zůstalo; (Velmi dobře.) jest beztoho náš parlamentarismus, jak všemi stranami přiznáno jest, bezmocným. Pánové, co znamená výnos ministra spravedlnosti? Nic jiného, než útok na immunitu, na svobodu tisku a na rovné právo všech národností! (Živý souhlas.) Pánové, tento výnos jest hlavně namířen proti neněmeckým národům této poloviny říše, (Zcela správně) proto, aby se pron vládnoucí většina captivovala a aby se zastřelo, že se tu o svobodu všech národů jedná. (Tak jest!) Nenechte se proto od pilného jednání odvrátiti, neboť „hodie mihi, cras tibi[1004], principiis obsta sero medicina paratur[1005]", praví staré přísloví, a nezapomínejte na staré přísloví „s jídlem přichází chuť k jídlu“. Porušení immunity jest zjevno, neboť v zákoně jest bez obmezeni ustanoveno, že všecko, co v parlamentě promluveno jest, immunity požívá, a že sdělení věrně dle pravdy učiněná, nikým stíhána bytí nemohou. Zákon nečiní rozdílu, jsou-li v stenografickém protokole neb ne, aneb v jakém jazyce pronesena byla.. Ani o tom, co dr. Menger o censuře předsedově pravil, není ničeho v zákoně ustanoveno! Ubi lex non distinguit, nec nobis est distinguendum. Nezapomínejte důsledkův, jež by zamítnutím pilného návrhu nastaly. Jest vše v stenografickém protokole, co v tomto domě předchází? Není immunita zákonně rozšířena i na jednání výborův a komissi? (Souhlas.) A přece tato jednání neuvádí se nikdy v stenografickém protokole. Předsednictví nebo většina může ovšem někdy uzavřití, že z důvodů těch a těch, to co jim jest nepříjemno, do stenografického protokolu přijití nemá, my že nejsme immunni, ačkoli zákon vše immunním miti chce. Vy ovšem řeknete, že se to nestane; ale já vám uvádím na paměť, že se to již třeba v malém stalo, neboť předsednictví ustanovilo, že volání mezi řečí. na které reagováno nebylo, do stenografického protokolu pojato býti nemá. To jest pro příklad, jaké konsekvence oběžník Jeho Excellence by v zápětí měl.

Jeho Excellence cituje často básníky, myslitele a filosofy, ale, žel nikdy zákony, (Zcela správně.) a přece od něho, jako ministra spravedlnosti, lze očekávati, že při odůvodňování svých řečí bude raději zákony než básníky citovati. (Výborně!) Pánové! Co jest p. ministru spravedlnosti nejvyššim a nejpilnějším! Aby konfiskoval. (Tak jest! Zcela správně!) Když státní zastupitelství konfiskovati chce, musí proto míti průkazy, že není pravdou, že to neb ono ve sněmovně promluveno bylo. Ale když první den v novinách jest uvedena řeč, a když jest to příkladně řeč neněmecká, jak může státní zastupitelství zvláště věděti, že nebyla ve sněmovně promluvena. Státním zastupitelstvům pro přehmaty takového způsobu stává mnoho prostředků k disposici, ony mohou časopisy žalovati pro přečin anebo zločin, a když se prokáže, že řeč ta ve sněmovně promluvena nebyla, může učiniti oznámení pro podvod. Ale aby státní zastupitelstva předem již konfiskovala, aniž by věděla, zda řeč ve sněmovně pronesena byla, čili nic, to v ústavním státě nemůže býti. Jaké následky výnos Jeho Excellence i u neodvislých soudců miti bude, jest vidno z toho, že zemský soud v důvodech potvrzení konfiskace, doslova skorém oběžník Jeho Excellence uváděl. (Slyšte! Slyšte!) Že věc ta dále pokročila, vidíte z případu p. Schönerera, jemuž byla řeč již v roce 1882 pronesená, letos zkonfiskována (Slyšte!) kdy státní zástupce a soud již mnoho roků stenografické protokoly v rukou měli. Tato konfiskace byla krajským soudem v Kremži, dle nálezu ze dne 4. května 1894 potvrzena. Při takovém jednání jest svoboda tisku illusorní, (Zcela správně.) neboť při takém počtu' konfiskací jest jediným případem svobody tisku to, co se v poslanecké sněmovně mluví. (Souhlas.) Když to ještě odstraníte, co pro ubohou svobodu tisku v Rakousku zbude? Vysmíváte se Rusku, ale v tomto, dle vašeho náhledu barbarském Rusku, nejsou konfiskace zavedeny. Vy nechcete právě v tomto okamžiku tuto záležitost pilně projednati, která nám svobodu tisku v také hojné míře zrovna do rukou klade. Po celou ústavní éru žádnému tato myšlenka nepřipadla, a vy byste chtěli tím cti dosíci, že za panování koalice stalo se to, co se za žádné vlády v Rakousku dříve nestalo. (Souhlas.) Sněmovna nezná zcela znění oběžníku; bude tudíž pro ni interessantní dověděti se, zda za ním ještě něco jiného nestojí. Sama Jeho Excellence v první své řeči ještě nevěděla, zda tento oběžník vydán byl nebo ne! Nechce sněmovna o této záležitosti ničeho se dověděti? Myslím, pánové, jestli jest záležitost jaká, pro kterou celá sněmovna jako jeden muž povstati má, že jest to záležitost tato! (Souhlas.)

V tomto smysle žádám vás za přijetí pilnosti návrhu. (Živý souhlas.) [1006]

V delegacích roku 1894 – zasedaly tehdy v Pešti ještě v hotelu „Hungaria“ – mluvil proti militarismu, pro všeobecné odzbrojení a mezinárodní dohodu k vyřizování všech konfliktů. „Mladík“ – řekl dle stenografického protokolu den 5. října onoho roku – „jenž vstupuje za poměrů nynějších do vojska, není již svůj. Nesmí chodit, nesmí mluvit, nesmí mlčet, leč dovoluje-li se to v reglementu. Je v celém jednání svém pod kontrolou ustavičnou. Nesmí myslit. Nesmí mýti žádného smýšlení politického ani sociálního, musí zapomenouti na svou národnost, přestal býti člověkem.“ 1. října vytýkal, že v konsulátech není viditelná ni stopa, že „v rakouské monarchii žije šestimillionový národ český, kulturně vysoce vyvinutý, průmyslem bohatý a velikou měrou vývozu schopný národ, který je podstatným činitelem říše…“[1007]

Práci politika Brzoráda velmi kladně hodnotí Karel Kramář (1860-1937), první československý předseda vlády v dopisech T. G. Masarykovi. V dopise z 31. 12. 1898 mu píše:”… Strana je dobrá, seriózní. Vy nemáte ponětí, co se vážně v národní věci napracují lidé jako Škarda, Engel, Pacák Brzorád stali se lidmi, že lepších nelze si přáti. …”. O rok později V dopise z 12. 1. 1899 píše znovu: “Ale já mohu říci, že klub je jiný a Engel, Pacák, Brzorád – tedy hlavní lidé v klubu, jsou lidé tak úctyhodní, že nevidím jinde v jiných stranách lepší.”[1008]

Ministr Rezek zmiňuje Brzoráda v dopise B. Pacákovi „V příčině českých interpelací jest přání pana ministr-prezidenta, aby dr. Brzorád od dotazů na předsednictvo sněmovny každodenně se opakujících upustil. Věc nedělá již žádného dojmu a provokuje zbytečně dotazy ze stran německých. Míním, že by bylo snad nejlépe, kdyby klub ústy dr. Brzoráda precizoval stanovisko své v nějakém generálním protestu. Tímto způsobem by pak mohl denních dotazů zanechati?“ (dopis ministra krajana Antonína Rezka[1009] mladočeskému vůdci Bedřichu Pacákovi ve Vídni, pozdějšímu též ministrovi krajanovi. Koncept datován 23. 4. 1901) [1010] Jednalo se o spor mezi předsedou poslanecké sněmovny říšské rady M. hrabětem Vetterem a českými poslanci, zda je přípustné podávat interpelace v jiném než německém jazyce. Hrabě Vetter odvolával se na zažitou sněmovní praxi, kterou za svého sněmovního předsednictví dodržoval i K. Kramář, a navrhl kompromis v podobě zřízení překladatelské kanceláře. Čeští poslanci jej však odmítli, protože podle nich neodpovídal zásadě o rovnosti jazyků. Poslanec E. Brzorad každou schůzi sněmovny vznášel dotaz na předsednictvo sněmovny a dovolával se připuštění neněmeckých podání, čeští poslanci na protest odevzdávali česky vyplněné hlasovací lístky.[1011]

JUDr. Eduard Brzorád byl po smrti svého otce roku 1898 zvolen okresním starostou. Až do smrti, tedy dvě tříletí pak coby okresní starosta věnoval neúnavnou péči o svou nemocnici, což dokázal zejména tím, že vedle jiných četných zdokonalení vlastní elektrické osvětlení nákladem okresu v nemocnici zřízeno bylo. Více viz.[1012]

Roku 1899 se EB stává členem výboru pro umístění Havlíčkovy sochy na náměstí v Borové.[1013]

Svatba s telegrafistkou Vlastou roz. Mayer (1876-1946) a korespondence

10. 11. 1899 10.00 je oddán s Vlastou Mayerovou, telegrafní manipulantkou v Brodě, narozenou 1876 v Praze, manželskou dcerou Adolfa Mayera, c.k. telegrafního dozorce v Poličce a manželky jeho Leopoldiny rozené Vondráčkovy z Prahy. Oddával je profesor Vjekoslav Špinčič, poslanec v Opatii a Istrii.[1014] Svědkové Dr. Eduard Schubert, katolík, lékař v Německém Brodě č. 169, Robert Kovář, katolík, okresní tajemník v Německém Brodě č. 164.[1015] Sestra Marie si poznamenala: “(Oddáni) za asistence brodských velebných pánů. Oběd u Ellnera. … Bylo nás 20 osob, vše velmi veselé, až na konec. Vlasta je hezká, fešná a doufám, že Edu učiní šťastným; on je velmi zamilován. Méně se mi líbí její rodiče. Vánoce 1899 strávili u nás.”[1016] Ještě kritičtější je druhá sestra Anda Dostálová v dopise z 27. 11. 1899 třetí sestře Karle Kratochvílové: “Eda se zbláznil, co činí není ho důstojné, bojím se, aby brzo nelitoval!”

Vlasta roz. Mayer a JUDr. Eduard Brzorád

8. 6. 1900 dal řečí svou signál k propuknutí známé hlučné obstrukce české na říšs. radě.[1017]

4. 10. 1900 se narodil syn Jaromír Eduard.

Roku 1901 byl na vrchu Blaníku konán tábor lidu, na kterémž řečnil Dr. Brzorád při návštěvě asi 20 tisíc lidu.[1018]

Rozhovor s Eduardem Brzorádem z 5. 7. 1901 (tučné písmo JS), který pro jeho výrok o agitaci „Pryč od Říma“ vyvolal velký zájem:

„Politický přehled. Redaktor t. l. měl v neděli[1019] v Praze na Žofíně[1020] příležitost mluviti s mladočeským, zemským a říšským poslancem p. drem. Brzorádem. Z rozmluvy něco uvádíme:

Red. Co soudíte, pane doktore o očekávaném kompromisu mezi staro a mladočechy?

Dr. Bro. Ačkoliv se již Staročeši značnou měrou z politického kolbiště vzdálili, přec jsou činiteli vážnými s nimiž se musí počítat. Nynější taktika poslanců mladočeských velice se podobá taktice poslanců staročeských, tedy ta trhlina, která je od sebe dělila se v hlavních místech překlenula. Proč tedy by nemohla nastati shoda úplná? V těchto těžkých dobách jest nám potřebí sloučení všech šil a všech státoprávních stran českých, neboť jenom tím se činnost poslanců na říšské radé usnadní.

R-d. Co zamýšlejí mladočeši v příštím zasedání říšské rady činiti a jakou taktikou se říditi ?

Dr. Brz. To se ještě určíti nedá. Často byl vypracován důkladný program, nepříznivé okolnosti jej zvrátily. Taktika se zařídí dle okolností, s nimiž nutno počitati. Ač nynější náš poměr k vládě značnou měrou k zlepšení politické situace přispěl, což český národ zajisté bez rozdílu politických stran jenom musí s povděkem vítali, přec jest možno, že budou poslanci nuceni opět do oposice vstoupiti, ovšem jen v tom případě, když by se jednalo o náš neprospěch a když by nebylo jiné cesty k obhájení našich práv. Red. Co soudíte, pane poslanče, o způsobu jednání národ. soc. poslanců na říšské radě a ve veřejnosti vůbec?

Dr. Brz. Myslím, že brzy dojdou ku přesvědčení, že ta jejich taktika neponese kýžených výsledků. Najednou se vítězství docíliti nedá. Dnes jest sice mnoho lidí, kteří se politikou obírají, ale za to málo jest politiků vážných a prozíravých. Ale když třeba mladý, nadaný člověk se ujme politické práce a myslí, že vše to, co dlouholetí pracovníci před ním učinili, postrádá úplně ceny, když domnívá se býti mnohem chytřejším, pak to obyčejně nebývá příznakem dobré politiky. Jest potřebí práce, úsilovné práce, byt i výsledky jen zvolna se jevily. A národní socialisté se jisté o tom také přesvědčí. Ráznou politikou by se dalo ovšem v zbědovaných, zpuchřelých poměrech našeho parlamentu co se otázek národních týče mnoho docílit, kdyby ale nebyla spousta otázek jiných, které voličstvo svým poslancům klade a o vyřízení žádá.

Nedávný případ, když se jednalo o sestátnění severozápadní dráhy nás o tom poučuje. Bylo v Čechách mnoho lidí, kterým, jak se zdálo, se o to více jednalo — než třeba o české státní právu! Jsou-li tedy poslanci zahrnuti spoustou práce druhu rozdílného, pak se nemůže veškerá činnost pouze na jediný bod soustředit. Jen kdyby bylo v Čechách tolik trpělivosti, aby se nechtělo od poslanců vše najednou.

Red. Jaký jest asi program vlády pro příští zasedání říšské rady?

Dr. Brz. Těžko určit; ale dá se očekávat, že návštěva J. V. císaře v Praze značně přispěje k tornu, aby vládlo jiné, příznivější smýšleni oproti Čechům.

Red. A což heslo »Pryč od Říma« — s nímž i mnozí čeští protestanté souhlasí?

Dr. Brz. Naše stanovisko vůči této všeněmecké agitaci jest známo. Posl. Kramář to pověděl jménem nás všech. Není ani nejmenší pochybnosti, že politický význam hnutí toho jest rozhodné nám nepřátelský. Čeští protestanté bohužel viděli v Prusku svou záštitu a ochranu a Prušáci to dobře dovedli užít; osobili si jakési právo nad nimi — podporovali je penězi — a nyní jeví se ty následky. — Ale i ze stanoviska čistě náboženského nutno hnutí to odsoudit. Proč bráti lidu jeho víru, v které vyrostl, z které čerpal silu a útěchu i v dobách nejtrudnějších ? Myslím, že nemůže býti opravdového Čecha, který by hnutí to schvaloval!

Red. A což pan professor Masaryk?

Dr. Brz. Jest to člověk intelligentní, ale svou činností ukazuje se býti jakýmsi protestantským agentem On dobré věci neprospívá, spíše škodí, byt se i domníval, že koná věc záslužnou. Také jeho vliv na studentstvo universitní nenese ovoce právě prospěšné. Nedávná akce dotazníková o tom každého myslícího člověka přesvědčí. To mladému lidu neprospěje ani tak ku vzdělání, jako spíše k znemravnění. Není to také potěšitelným zjevem, že intelligentní dorost chce již dnes v mnohém ohledu udávati tón celé veřejnosti, ač mu schází mnoho životní zkušenosti. To sebevědomí, které se mu vštěpuje spíše poměry české roztříští, než uklidní.

Staří, zasloužilí pracovníci, kteří již dávno věděli to, co intelligentní dorost — a jen životními zkušenostmi a stálým prohlubováním nových myšlének nabyli jistých jasných názorů, nyní aby snad kapitulovali před nezkušeným dorostem. Jest sice dobře, když nové myšlénky vznikají, když se jeví čilost mezi studujícími a chuť k práci národní, ale když meze se přestoupí a pak se zapomíná na opravdovou, promýšlenou práci, nýbrž jen v stálých roztržkách a ignorováni starších pracovníků se shledává pokrok, pak to zajisté nikdo nemůže schvalovati. — Další hovor pak se přešinul na věci méně důležité.“[1021]

Později v listopadu 1902 již Anda píše: „O Vlastě nevím nic, jen sl. Příhodová psala, že je velice milá a skromná, nedere se prý v popředí, nejde s nejpřednějšími dámami a nosí vkusné ale nikoli nádherné toilety.“ [1022]

Ukázka slov poslance Brzoráda ze stenoprotokolu schůze sněmu Českého království 17. července 1902 Najdete:[1023] ZDE

Po manželce Vlastě se dochovalo[1024] 53 dopisů převázaných oranžovou sametovou stuhou: (11,2 x 17,5cm) s hlavičkou ABGEORDNETENHAUS, které jí z Vídně posílal její „Eda“. Jsou bohužel většinou nedatovány. Převážně jde o srdečná pozdravení a informaci o příjezdu do Brodu. Uveďme alespoň několik úryvků této korespondence.

„Milá drahá jediná Vlasto! …Vím, že se takové psaní pro takového starého Kocoura, jako jsem já nehodí, ale nemohu si pomoci … Píšu tento dopis ve schůzi klubovní ovšem tak, aby žádný nevěděl co píšu, ale již mne několik kolegů, kteří ovšem pochopují, komu píšu, napomínají, abych prý si nezvykl psáti dlouhé psaní, jest prý to nebezpečné, poněvač prý, když by budoucí psaní byly kratšími, mohla Bys soudit, že má láska mizí. Směji se tomu ovšem, poněvač vím, že Jsi „rozumná ženská“ a že víš a věříš, že ať píšu mnoho nebo málo, mám Tě přece pořád stejně a hodně rád. … Na brzkou shledanou těší se již nyní Tvůj starý blázen Eda.

… Dámy poslanecké zde ještě žádné nejsou.

Milá Vlasto! Myslel jsem, že zejtra – sobota přijedu domu, ona neměla býti schůze. Páni Němci dali však návrh, aby zejtra byla schůze a měli proň věčinu, takže musím zde zůstati. Za to jim zejtra spustíme samé hlasování při peticích, takže nebudou moci nic jednati, aby si odvykli nám na sobotu schůze diktovati. Budoucí schůze bude asi úterý, nevím proto, zda-li na neděli přijedu. Skoro to ani za to nestojí jeden den jeti domu a druhý zase sem, ač bych se rád domu podíval. Ostatně kdybych přece přijel budu telegrafovati. Mohla by mi zejtra napsati, jak se Vám doma vede. Maminku i Mirouše i Tě srdečně zdraví Váš upřímný Eda.

… Co nejdříve čeká se v parlamentě rámus poněvač Němci nechtějí připustiti, aby se české interpelace vytiskly v stenografickém protokole. Jinak není zde nic nového.

Milá Vlasto! Poněvač byl konec teprve dnes odpoledne pojedu odsud až pátek večer přímo do Prahy a … přijedu z Prahy v sobotu rychlíkem o 5 ¼ hod. Zařídila, aby podomek od Vránů dostavil se v pátek – noci o 1 ½ hod. na nádraží k vlaku (rychlíku) aby zavazadla mi z vlaku si vzal. Abych mohl ve vlaku spáti dám pro případ, že se nevzbudím v Brodě zavazadla, která do Prahy nepovezu konduktérovi vlaku, aby je odevzdal podomkovi Vránovému. … (Vídeň 18. 6. 02)

Milá Vlasto! Děkuji Ti srdečně za oba Tvoje listy, jsou mi v nynějších nekonečných schůzích předce nemalou útěchou a vzpomínají mi, že se zase brzy uvidíme. Kdy to bude nemohu ještě říci, na každý pád Tě však včas o tom spravím. V tom se však Vlastičko mejlíš, že jsem vstoupiv do vagonu, u okna se již neukázal, kdybys ještě trochu toho důlku vyšlapala, byla bys viděla, že jsem se u okna objevil a viděl jsem Tvou milou postavu jen ze zadu již odcházející. Nemohl jsem se hned dostati do kupé a proto jsem přišel k oknu trochu později, než se vlak však hnul, díval jsem se ještě ven a viděl jsem Tě ještě odcházeti. …

… Psali jsme Ti pohledku v sobotu u Karly, což jsi ji neobdržela? Když je člověk zvyklý každou neděli býti doma, připadá to divné, když musí zůstati ve Vídni, ale jest to přece lépe, že jsem se tomu panu biskupovi vyhnul. U Kratochvílů jsme byli se Špinčičem od 4 hodin do 8. Zde bylo krásné jarní počasí. … Příborským vyřiďte můj pozdrav. … V neděli odpoledne jsem chodil sám přes dvě hodiny v Prátru, kde bylo nesmírné množství lidí, takže tam nebylo ani k hnutí. … Ve Vídni 15. 4. 01

… Když ti peníze dojdou, poslala si do kanceláře pro nějaké.

… Telefon si bezpochyby v kanceláři zařídíme.“

V dopise, který uchoval Památník Národního Písemnictví žádá Eduard Brzorád svého přítele Gustava Eima (1849-1897), mladočeského poslance říšské rady, aby požádal – z důvodu nesvědomitosti finančního úřadu - ministra financí o pozastavení dražby. Píše, že kdykoliv za těchto okolností u ministra sám intervenoval, vždy byla dražba telegraficky pozastavena. Tentokrát však není ve Vídni a „věc kvapí“. [1025]

Text „V jednom šiku!“ a pohřeb roku 1903

V květnu 1903 roznemohl se Eduard nebezpečně ve Varech Karlových.[1026] Občas vyskytla se v některém časopise zpráva, že zdravotní stav dra. Brzoráda se lepší. Bohužel nebylo tomu tak, ale zpráva přece vykonala něco dobrého: ulehčila aspoň na chvíli mysli dra. Brzoráda, který stále pilně časopisy četl.[1027]

18. a 19. července 1903 proběhla v Německém Brodě jubilejní slavnost k 50. výročí založení Spolku divadelních ochotníků, 43. v. zpěváckého spolku Jasoň, 35 let tělocvičné jednoty Sokol, 30 let Řemeslnické besedy a 30 let Sboru dobrovolných hasičů. Eduard Brzorád do Památníku přispěl následujícím textem (kurziva a tučné písmo převzato z originálu textu vytištěného v Památníku této slavnosti, uloženém v SokA Hav. Brod):

V jednom šiku!

Pět spolků města našeho skládají účty ze svého dlouhodobého působení. Víme dobře, že slavnosti jubilejní nejsou ve veřejném životě našem vzácností a přiznáváme rádi, že tu a tam se vyskytující výtka, že v národě našem příliš často a na mnoze při malicherných příležitostech jubilujeme a oslavujeme, nepostrádá oprávněnosti.

Nepovažujeme proto také jubileum naše za nějakou světodějnou událost, ku které se mají obraceti zraky široké veřejnosti, nýbrž chceme pouze podati výkaz o dlouhodobé drobné práci národní a společenské v městě našem. V rámci tomto nelze upříti slavnosti naší důležitosti a zajímavosti pro město naše a pro všechny ty, kteří kdy v středu našem žili, působili a na práci této účastenství brali. Obraz působnosti takové má vždy jakýsi význam kulturní a podává dosti jasný obraz společenského proudění a cítění občanských kruhů našich.

Pro nás obyvateli král. města Něm. Brodu má zvláštní potěšitelný význam okolnost ta, že Ochotnický spolek, zpěv. spolek Jasoň, Sokol, Řemeslnická beseda a Sbor dobrovolných hasičů spojily se k uspořádání slavnosti společné. Spolky tyto representují v městě našem ideu demokratickou. Zdá se býti směšným mluviti ve městě, kde aristokratický živel vůbec není zastoupen, o demokratismu a aristokratismu a přece zná každý znalec maloměstského života, že rozlišování společenské a vypínavost jednoho nad druhého není snad nikde tak v květu, jako v našich malých městech.

Jsou všude skoro kruhy obecenstva, jež považují za neštěstí společensky se stýkati s jinými, kteří snad chodili o nějaký rok méně do školy neb mají ve své hodnosti p hvězdičku, nebo v tobolce o nějakou zlatku méně.

Spolky jichž trvání dnes slavíme, takového rozlišování nikdy neznaly. V jednotách těchto svorně působily (sic) vždy příslušníci všech stavů a nikdo nemůže říci, že by podniky spolků těch byly tím utrpěly někdy nějaké újmy.

Naprostá rovnost společenská podmíněná pouze nutnou slušností občanskou, ryze národní duch obrazily se vždy ve vystupování těchto našich spolků a těším se proto z toho upřímně, že po tom či onom, vidíme dnes kráčeti spolky tyto v přátelské shodě jeden po boku druhého a doufáme, že shoda tato ku prospěchu dobré věci bude vždy trvalou.

Postavení národa našeho se přiostruje; chceme-li dosáhnout pro něj plně samostatného a neodvislého kulturního i státního života, jest nutno aby, každý sebe nepatrnější článek národní naší organisace žil životem desaterým a stál pevně a nezdolně na svém místě.

Každý atóm naší národní společnosti musí pracovati k tomu, aby setřel ze sebe vše, co cizího na našem těle národním a aby učinil nás úplně svými. Pevnost, neústupnost, nepoddajnost a vytrvalá práce, neznající žádných jiných, pražádných jiných ohledů, než prospěch vlastního národa. blaho lidu jeviti nutno při každé sebe nepatrnější příležitosti a vlastnosti tyto nechť prochvívají také veškerou činnost našich spolků, jež činí nárok na jméno spolků českých.

Každý podnik spolkový chovejž v sobě plodnou a vážnou myšlénku, na malichernosti a hračky není dnes doba, rovněž ne na osobní ješitnosti a škorpení.

Sdružení naše nebyla založena proto, aby snad sloužila někdy zájmům a prospěchu jednotlivců.

V tomto směru nechť béře se také další činnost demokratických spolků našich a pak najisto nezůstane bez výsledku.

Ku předu, ku předu, zpátky ni krok!

JUDr. Eduard Brzorád

2. 11. 1903 narodil se syn Eduard.

Telefonická zpráva z Klubu poslaneckého v ranním vydání Nár. Listů z 18. 11. 1903: Z Vídně, 18. listopadu. Posl. Dr. Edv. Brzorádovi, který mešká v Německém Brodě, zaslán tento telegram: Klub českých poslanců svobodomyslných, shromážděný před první dnešní schůzí poslanecké sněmovny, jednomyslně dal výraz bolesti své nad tím, že dosaváde pohřešovati musí Tvou milou společnost a vydatné Tvé síly, a nic vřeleji sobě nepřeje, než abys brzy nám byl opět vrácen uzdraven, svěží a pln bojechtivosti pro spravedlivou naši českou věc, v jejíž konečné vítězství věříme všichni. Dr. Bedřich Pacák.

Dne 18. listopadu 1903, po 12. hodině noční zemřel náš vřele milovaný, jediný bratr po dlouhé trapné nemoci. + po dlouhé těžké nemoci (časopis Právník) „…Nejtížeji postihne rána tato jeho rodinu, jejíž štěstí teprve před dvěma léty založeno. Mladá vdova stojí nad rakví se synáčkem v náruči, sotva týden starým.“[1028]

20.11.1903 zahájil schůzi říšské rady její president hrabě Vetter čestným nekrologem, ve kterém mimo jiné říká, že E. B. měl v posledních letech v parlamentě často roli vedoucí. Dále řekl: „… Temperamentním způsobem svým zastával všemi silami národní a hmotné zájmy voličstva svého a jeho výmluvnému naléhání děkují četné obce jeho volebních okresů za vydatnou pomoc proti nouzi, způsobené pohromami živelními.“

Městská rada vyžádala si na zdrcené choti, aby směla vystrojiti zvěčnělému poslední poctu.[1029]Ta se pohřbu v sobotu 21. 11. o ½ 3. , upoutána nemocí na lůžko nezúčastnila. Zádušní mše sloužena v pondělí 23. 11. v děkanském chrámu Páně. „…spočine na hřbitově vedle otce svého, který vždy tak nesmírně radoval se z úspěchů syna svého.“[1030]

Následuje původní zpráva Národních Listů z 22. 11. 1903. Eduarda Brzoráda pohřbíval P. Antonín Stojan (1851-1923) , říšský poslanec, pozdější arcibiskup olomoucký.

Dra. Ed. Brzoráda poslední pouť

(původní zpráva Národních Listů) V Německém Brodě 21. listopadu

… Za účasti jenž se dostává jen pohřbům lidí nejvzácnějších, při smutku, který možno nazvat všeobecným, v záplavě květin a věnců doprovozen byl dnes odpoledne zvěčnělý dr. Brzorád k poslednímu odpočinku…

Smuteční prapory vlály se střech a arkýřů budov, městských i soukromých v Německém Brodě od chvíle, kdy rozlétla se truchlivá zvěst, že starosta a poslanec dr. Brzorád zemřel. Městská rada vyžádala si na zdrcené choti, aby směla vystrojiti zvěčnělému poslední poctu. Tělesná schránka jeho byla v pátek ráno z domu smutku vyzdvižena a členy místního Sokola odnesena do černě vyčalounované zasedací síně městského zastupitelstva. Zde v háji palem a vavřínů, v záhonech stále a stále docházejících věnců a kytic, uložena rakev na mohutný, nádherný katafalk. Dlouhá mnohonásobná řada voskovic oblévala rozsáhlou síň kmitavou září. Sokolové po dva dni, v noci vystřídáni hasiči, měli u rakve čestnou stráž. Sta a tisíce domácích i cizích přišlo, aby pohlédli v tvář zesnulého a nadobro se s ním rozloučili. Krátce po poledni vlaky od Vídně a od Prahy přijeli smuteční hosté, jmenovitě poslanci říšští a zemští … Kočár za kočárem přijížděl, věnec za věncem snášen. U katafalku před vyzdvižením rakve, položeny věnce a kytice, zdobené národními a smutečními stuhami od těchto dárců: Rodina „Milovanému manželi a otci“; král. město Německý Brod „Zasloužilému purkmistrovi“; okresní výbor „Milému okresnímu starostovi“; Spořitelna „Milému předsedovi“; dále Klub poslanců svobodomyslných na sněmu zemském a na radě říšské „Památce drahého kollegy a statečného spolubojovníka dra. Ed. Brzoráda: věčná budiž mu paměť, trvalá čest a chvála“; Klub národní strany svobodomyslných poslanců „Drahému členu“; dr. Kramář „Svému věrnému příteli“; okr. školní rada „Svému zasloužilému členu“; rodina dr. Šubrta „Nezapomenutelnému příteli“; rodina Smrtova „Z úcty a přátelství“; rodina Kovářova „Upřímnému příteli“; rodina Příborských „Poslední pozdrav“; dr. Tschiedl a personál „Poslední s bohem“; Ot. Švejda „Vřele milovanému druhu“; dr. Vonderfer z Prahy „Příteli z mládí“; rodina Neuernova „Z upřímné soustrasti“; Řemeslnická beseda v Německém Brodě „Svému milému předsedovi“; Právovárečné měšťanstvo „Svému milému spolučlenu“; Israel. obec německo-brodská „Šlechetnému muži“; advokáti v Německém Brodě „Milému kollegovi“; rodina Havlova „Slovutnému příznivci“; Sokol v Německém Brodě „Upřímnému a milému bratru“; Občanská beseda v Německém Brodě „Svému milému členu“ a j. v.

Po jedné hodině odpolední zasedací síň, zasedací síň, všechny chodby a okolí budovy radniční počaly se plniti příchozími; houfně dostavily se spolky, deputace, Sokolstvo, místní sbory, školní mládež – tak že do druhé hodiny odpolední před radnicí tísnily se nepřehledné zástupy, celé moře hlav, jimž táhl duší jediný smutek a bol za odešlým miláčkem. O půl třetí hodině odpolední rakev s katafalku s hasiči a Sokoly sňata a snesena dolů. Při objevení jejím zmocnilo se zástupů dole čekajících hluboké pohnutí; snad ani jediné oko nezůstalo nezkaleno a nezamženo.

Hluboké ticho zavládlo v zástupech; všichni jako na povel obnažili hlavy.

Přítel zesnulého náměstek starostův pan MUDr. Ed. Šubrt promluvil k lidu takto: … Při dojemné, procítěné řeči dra. Šubrta a při závěrečných slovech ozvalo se štkaní: nebylo v té chvíli slabostí plakat. Podobně bylo tomu, když k lidu promluvil poslanec dr. Stránský. … Hluboký byl dojem jeho řeči. Bolestné rozechvění neopouštělo zástupy, ani když rakev odnesena do chrámu, odkud po krátkých obřadech nesena přes náměstí na hřbitov. V nepřehledném průvodu ubíraly se v předu školní dítky, chovanci městského sirotčince, studující, chovanci městského chudobince, „Sokol“ německobrodský, spolky literární a pěvecké, úřadnící státní a samosprávní, advokáti a lékaři, městská rada a okresní zastupitelstvo, výbor právovárečného měšťanstva, Řemeslnická beseda, Občanská beseda, hasiči, zástupcové měst Humpolce, Světlé, Krásné Hory, Okrouhlice, Ousebí, Lipnice, Žďáru, Polné, Ronova, Přibyslavi, Lhoty, Věže atd. Podél rakve trojnásobný špalír s pochodněmi tvořili členové sboru dobrovolných hasičů. Za rakví jeho ubírali se blízcí příbuzní zesnulého; choť jeho upoutaná chorobou a žalem na lůžko, nemohla se pohřbu zúčastniti.

Velmi četně doprovodili poslanci říšští a zemští zvěčnělého svého druha na poslední cestě. Za rakví kráčeli posl. dr. Pacák, Kramář, dr. Stránský, red. Anýž, Adámek, dr. Zimmer, dr. Ullrich, dr. Pippich, dr. Plaček, V. Hrubý, Heimrich, Hovorka, Bečvář, Niklfeld, Seifert, dr. Mettal, J. Prášek, Staněk, Hyrš, dr. Stojan aj.v. A pak dále následoval nepřehledný řetěz hlav občanstva místního i okolního. Vážně a slavnostně ubíral se pohřební průvod k městem ke hřbitovu. Za naříkavého kvílení hran došli účastníci pohřbu na místo, kde očekával pozůstaky dra. Brzoráda hrob, vystlaný svěžím kvítím a zelení, v místech asi ve středu hřbitova. Stichly davy okolo, když kněží počtem třinácte, místní a z okolí s P. Stojanem v čele odříkavali modlitby. Po zapění dojemného „De Profundis“ místním zpěváckým sborem, spuštěna rakev Sokoly na dno hrobu… Když zaduněly první rány dopadajících hrud na její víko zamžel se všem v okolí slzami zrak.

Majestátní, velebné ticho rušeno bylo jen vzlykotem těch, kdož zanechávali tu více než velikého muže a bezpříkladného vlastence.

Netřeba líčiti scény závěrečné: žal lidu nevystihne ani sebedovednější péro. Zvolna jen rozcházely se davy ze hřbitova, nad kterým snesl se drobounký déšť. Snad samo nebe pro něj plakalo. [1031]

Anna Dostálová své sestře Karle Kratochvílové píše o bratru 31.12.1903: „ ... , však víš jak jsem jej vždy, toho dobrého, milého Edu měla ráda. Nikdy nezapomenu té lásky a dobroty s jakou choval se k nám po tatínkově smrti.... Ten ubohý Eda - však je mu dnes už lepší, ale což ty děti, jakého těm se vychování dostane? Bolno vzpomenout. Konec všemu - už i to jméno asi v Brodě zahyne. Proč se ten dům prodává? Není možné ho zachránit? Už jen z piety k rodičům. Nemohu si ani představit, že by už nemělo se tam říkat u "Brzorádů". A zvláště koupí-li jej Pachner neb jiný žid, bude to pomyšlení pro mne hrozné. Což nemůže zůstat těm dětem, vždyť by přece nesl hezké peníze! -

Ovšem ztráta domů ani zdaleka nerovná se té hrozné ztrátě drahého bratra, ale přece je mi líto, že tam, kde po celý život rodiče naši dobří žili, kde zemřeli, kde my všichni se zrodili, své nejkrásnější dny prožili, má se roztahovat nějaký žid. Možno-li nenechte jej přejíti v cizí ruce, kupte jej s Márinkou, neb s námi.“[1032]

Roku 1911 je Vlasta Brzorádová poštmistrovou v Kolíně, později poštmistrovou v Tróji. Pomohl snad její tatínek., druhdy telegrafní dozorce.

Publikace Jiřího Kratochvíla Pražské pošty uvádí v hesle Trojské pošty seznam poštmistrů. V něm pro léta 1911 až 1925 stojí „Vlasta Brzorád“. Pošta byla od roku 1909 v dnes již zbouraném domě Trojská 142/105. Po roce 1918 se pošta přestěhovala do Trojské 207/180, dnes ulice Pod Salabkou. Dočítáme se ještě, že roku 1923 zde byla zřízena telefonní hovorna. [1033]

Syn Eduard Brzorád (1903-1963) byl roku 1938 akcesistou - nižší kancelářský úředník n. čekatel, později poštovním zaměstnancem. Žil a zemřel v Praze. Měl jen dceru.

Syn Jaromír Brzorád (1900-1968) studoval gymnázium v Praze, dále absolvoval 6 semestrů lékařské fakulty na pražské univerzitě, po ukončení vojenské služby, od 1927 zaměstnanec pošty. Během 2. světové války se likvidací zásilek účastnil odbojové činnosti jako zaměstnanec pošty na Masarykově nádraží. Roku 1948 se bohužel účastnil i převzetí moci KSČ a to jako člen Revoluční Gardy při zajištění skladu zbraní na Pohořelci. Od 1954 pracovník rady ONV, odbor výstavby. Jeho syn z prvního manželství Ing. Jiří Brzorád (1928-2004), původním povoláním jemný mechanik byl důstojníkem z povolání a žil v Ostravě. Syn Milan Brzorád (1943-2002) z druhého manželství (Jaromír ovdověl r. 1942) byl zaměstnancem spojů, později Českého Telekomu v Praze. S manželkou Marií (*1949), také spojařkou a nyní majitelkou rodinného archivu měl tři dcery. Dcera Blanka byla zaměstnána spediční firmou.

Vlasta Brzorád roz. Mayer se syny Jaromírem a Eduardem

KONEC

Hlavní strana

Familie von Herites

Familie von Krziwanek

E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:

Opredcich@seznam.cz

[1] Hlavnímy prameny této části se - pokud není uvedeno jinak – staly vzpomínky a materiály, které sepsali členové rodu zemský advokát a správce jinonického statku knížete Paara JUDr. Vilém Brzorád (1814-1898) a univerzitní profesor historie Dr. Wilhelm Erben (1864-1933). Také fond Tomáš Černý Národního Muzea obsahuje veliké množství rodopisného materiálu včetně matričních výpisů, či obsáhlé korepondence začínající již koncem 18. století. S Brzorády byla spřízněna rodina pražského primátora JUDr. Tomáše Černého (1840-1909), a proto i rozsáhlá práce jejich potomka „Rodokmen rodu Černých a Horáčkových“ (sepsaná po roce 1943), obsahuje hodně užitečných biografických hesel. Nejen tyto materiály uchovali a s velikou laskavostí obětavě poskytli dnes žijící potomci rodu Else Fritschl (*1930) a Jiří Brzorád (*1929).

[2] Archiv Národního Muzea, fond Černý

[3] Soupis poddaných podle víry z roku 1651 - Chrudimsko; uspořádala A. Pazderová, L.Matušíková, vydáno 2002, cena 3 sv.: 200,- Kč

[4] Chrudim - Matr č.1.str.7

[5] Výtahy z Topografie mesta Chrudimi vypracovane mestskym archivarem Cenkem Florianem, SokA Chrudim

[6] Královský rychtář, purkmistr a rada města Chrudimě vydávají zachovací list Janu Brzorádovi, synu Jana Brzoráda a jeho manželky Kateřiny Koprnáčkové (requis. 3. II. 1719). Uloženo v Archiv Hlavního Města Prahy. Popis: Čes., pap., 447 x 295 mm. Městská pečeť přitištěná pod oplatkou, 47,4 mm; Datace: 1697, září, 10. Sbírka papírových listin - IV. Oddělení; Značka sbírky: Sbírka B4; Signatura: AMP PPL IV – 21729; Místo: Chrudim

http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=DFB358D4B5C911E4BB88406186941372

[7] II.fol.124.pagi versa

[8] Zápis v městských knihách z 24. dubna 1726 o č.148/IV. „…Víme n. př., že tam byl nájemcem i Samuel Brzorád … “ (Výtahy z Topografie města Chrudimi vypracované městským archivářem Čenkem Florianem, SokA Chrudim)

[9] SOkA Nymburk, Cech mlynářů a krupařů Nymburk, inv. č. 65.

[10] Městské knihy chrudimské. In Topografie mesta Chrudimi vypracovane mestskym archivarem Cenkem Florianem (SokA Chrudim)

[11] fot. J. Holovský. Další fotografie a zákres stabilního katastru viz.

https://www.vodnimlyny.cz/no/mlyny/estates/detail/2733-mlyn-majov-podvestecky-mlyn .

[12] SOA Zámrsk, Sbírka matrik, sign. 951, fol. 145v; dostupné na http://88.146.158.154:8083/000-00951.zip (ke stažení), obr. 148

[13] Díky upozornění restaurátorky textilu Národního Muzea Veroniky Šulcové víme, že muzejní sbírka historického textilu obsahuje oděvy původně patřící Ludmile Brzorádové, rozené Všetečkové (svatební zástěra a šátek), Kateřině Černé roz. Brzorádové (svatební šněrovačka a střevíce) a vyšívaný váček z rodiny Filipa Černého. Oděvy darovala paní Kateřina Fleishmannová roz. Černá někdy v roce 1881. Je údajně v plánu některé z těchto předmětů vystavit v rámci stálých expozic v Historické budově Národního Muzea. Oděvy byly řádně katalogizovány, poprvé v rámci Českého průmyslového muzea vedeného manžely Náprstkovými, kam se oděvy dostaly jako první. Posléze bylo rozhodnuto o přeorientování muzea na mimo evropskou problematiku a velká část sbírek přešla do Historického muzea Národního muzea. Zde oděvy získaly nynější označení - inventární číslo: svatební šněrovačka H2-146604; svatební zástěra H2-146156; střevíce H2-146122ab; taštička H2-146150.

[14] Článek o restauraci a konzervaci (v roce 1961) pozdně rokokových, mimořádně honosných šatů, uložených v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze pod číslem 49 759, obsahuje i historický průzkum, který jejich vznik zařadil do let 1760-1770 a do majetku Ludmily Brzorádové rozené Všetečkové (1743-1806) z Nymburka. „Velkoměstská elegance a luxusní materiál ... lze brát jako symptomatický úkaz určitého úsilí vzmáhajícího se měšťanstva po společenské reprezentaci.“ Šaty mohly být pořízeny jako svatební. Oděv byl ušit na mladistvě štíhlou postavu (158 cm výšky). Článek obsahuje podrobný popis šatů i jejich černobílou fotografii. Roku 1895 byly pravnukem Ludmily, Adolfem Červinkou, notářem v Neveklově, zapůjčeny na národopisnou výstavu v Praze, kolem roku 1900 vystaveny snad i ve Vídni.

Vydrová Jiřina: K METODICE HODNOCENÍ A RESTAUROVÁNÍ HISTORICKÝCH ODĚVŮ in Památková péče: orgán Československé památkové péče. Praha: Orbis, 1965, 25(7). s. 207-213.

[15] šaty uloženy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze pod číslem 49 759; Vydrová Jiřina: K METODICE HODNOCENÍ A RESTAUROVÁNÍ HISTORICKÝCH ODĚVŮ in Památková péče: orgán Československé památkové péče. Praha: Orbis, 1965, 25(7). s. 207-213;

[16] Není-li uvedeno jinak čerpáme z díla Kulhánek F.Královské město Nymburk NM- IXA4, r.1912 vyd. Nymburk, z rodopisu Rodokmenu rodu Černých a Horáčkových, či jiných dokumentů uložených ve fondu Tomáš Černý v ANM

[17] SOkA Nymburk, Cech mlynářů a krupařů Nymburk, inv. č. 65.

[18] Archiv Jan Řehounek, originál veduty: http://www.veduty.cz/veduty/permalink?xid=f5ed091f6c232da7c0a9df11a8668059&scan=1#scan1 in SOkA Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem

[19] Text + foto http://vodnimlyny.cz/mlyny/mlyn/79-safarikuv-mestsky-mlyn , fotografie i se svolením k použití nám laskavě zaslal Rudolf Šimek

[20] Text + foto http://vodnimlyny.cz/mlyny/mlyn/79-safarikuv-mestsky-mlyn , fotografie i se svolením k použití nám laskavě zaslal Rudolf Šimek

[21] Kulhánek F.Královské město Nymburk NM- IXA4, r.1912 vyd. Nymburk str.451

[22] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[23] Else Fritschl zaslala s komentářem: „WK lese ich als Willhelm Klebel, meinem Onkel, der da in jungen Jahren eine alte Zeichnung abgemalt hat und sie meinem Grossvater Wilhelm Erben zugeschiekt hat, der sein Vormund war.“

[24] Městské knihy chrudimské. In Topografie mesta Chrudimi vypracovane mestskym archivarem Cenkem Florianem (SokA Chrudim)

[25] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[26] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr) str. 1

[27] SOkA Nymburk

[28] Ruth František : Kronika královské Prahy a obcí sousedních, sv.III.,MCMIII (1903)

[29] Vlček Pavel a kol.: Umělecké památky Prahy, Staré Město, Josefov,Academia, Praha 1996

[30] Soka Nymburk, fond Vincenc Brzorád

[31] Uložena v SokA Nymburk, fond Vincenc Brzorád

[32] (archiv SOkA Nymburk)

[33] SOkA Nymburk fond Vincenc Brzorád

[34] 1 korec = cca 100 litrů

[35] PAMĚTI FRANTIŠKA J. VAVÁKA SOUSEDA A RYCHTÁŘE MILČICKÉHO Z LET 1770—1816. VYDÁVA JINDŘICH SKOPEC. KNIHA ČTVRTÁ (ROK 1802—1806) KNIH „DĚDICTVÍ SVATOJANSKÉHO“ číslo 184. V PRAZE 1936. http://librinostri.catholica.cz/download/vavakpam4-r.pdf str 120

[36] https://vademecum.nacr.cz/vademecum/permalink?xid=9c480c47-52c4-42cd-8112-de25dff3d19e

[37] Sbírka papírových listin - IV. Oddělení AHMP; Značka sbírky: Sbírka B4; Datace: 1811, duben, 24.; Signatura: AMP PPL IV - 24133f; Místo: Praha

http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=EA172419446B11E7A9DF406186941372

[38] v tereziánském katastru z roku 1840 najdeme Brzorádovy louky naproti Vyšehradu, na Císařské louce – dnes ostrov, tehdy zvané Červená Zahrada, pozemkové číslo Stabilního Katastru 1474

[39] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[40] 1 jitro = cca 0,6ha

[41] Filip Brzorád a Ferdinand Delorme

[42] Brzorad Vilém: Familien-darstellung, 4.1.1892 str.21 (určeno Antonii roz.Erben 1861)

[43] Votoupal Igor: Archivní fond Rodinný archiv Brzorádů, Nymburk, 1778–1872, in Studie a zprávy in Historický sborník pražského okolí, ročník 8 / číslo 1

[44] http://88.146.158.154:8083/…zip (odkaz ke stažení)

CZEC0004D_Matriky-Church-books-Chrudim-953-1757-1772_00088

[45] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13309/7#

[46] R. 1803 J.U.Dr. BRZORÁD Jan - Eleonora Též archiv., f.104 p.v.: Podle zápisu z 16/7 1803 Anton svob. p. Schirnding (major král. vojska ) prodal dvůr (dodnes č. 2 ve Zbuzanech – pozn. JS) JUDru Johannu Brzorádovi, zem. advokátu v králo. čes. a manž. Eleonoře za 27.000 fr., klíčné 100 fr. zařízení 400 fr, celkem za 27500,- Fr. Při uzavření kontraktu kupující složili hotovost 4.000,- Fr, o sv. havlu běžícího roku složí dalších 6.000,-FR a roku 1804 bude doplaceno 8.000,-. (Převzaté pohledávky: celkem za Frant.Schleiferbecka, Jana Kováře, Josefa Lachmajera, Wilim Chapuis (1.000,- 4.000,- 2.000,- 2.500,-)

(Sojka Václav, Sojka Jaroslav: Zbuzany v posledních tři sta létech, 1949, strana 536; uloženo na OU Zbuzany)

R. 1805 Teresie Freiin von LANGENDORF Též archiv., f.151: Podle kontraktu z 4/6 1805 od manž. JUDra Jana Brzoráda a Eleonory statek č. 2 ve Zb. koupila Teresie Freiin von Langendorf, roze. hraběnka z Dejmu za 34,000 Fr a klíčné 500,-. Převzala pohledávky: Fr Schleiferbecka Jana Kováře, Josefa Lachmajera, Wilhelma Chapuis, Anton Freiherr v.Schirnding (1.000 Pr 3.000 " 2.000 " 1.500 " 4.200) při uzavření kontraktu kupující složila hotově 1.000 v kompemzaci - dle zvlátního kontraktu koupě pivovaru na Novém m. pražs. pod f.563 17.000 " a o sv. Jiří r.1805 bude doplacen zbytek 4.800,-.

(Sojka Václav, Sojka Jaroslav: Zbuzany v posledních tři sta létech, 1949, strana 537; uloženo na OU Zbuzany)

Možná nesouvisejícím faktem je, že Terezie svobodná paní z Langendorfu rozená hraběnka Deymová (1750-1825) byla vdovou po Krziwankovic sousedu a křestním kmotru dětí (Leopold *1790 a Jan *1795), kterým byl Josef Maria sv. p. Langer z Langerdorfu (1724-1798) z Bělé. (Vavřínek: Almanach šlechtických rodů 2019.)

[47] Schematismy 1801 – 1805, Joseph Brzorád pak tamtéž 1805, r.1806 Filip Brzorád Týnská 128, Neue 627

[48] Sbírka papírových listin - IV. Oddělení AHMP; Značka sbírky: Sbírka B4; Datace: 1811, duben, 24.; Signatura: AMP PPL IV - 24133f; Místo: Praha

http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=EA172419446B11E7A9DF406186941372

[49] Iphigenia Levi postupuje Johannu Philippu Brzoradovi čtyři pohledávky na domě po Niklasi Mixovi na Novém Městě pražském číslo popisné 863 (staré) 915 (nové) v celkové výši 584 zl. 53 kr. (vloženo do knih 14. XI. 1812). Sbírka papírových listin AHMP - IV. oddělení; Značka sbírky: Sbírka B4; Datace: 1812, říjen, 28.; Signatura: AMP PPL IV - 22355a

[50] Gut Chlum sammt Widowitz - Kouřimsko, jihozápadní část kraje, severně od Sázavy

[51] POLITICKÝ A ŠKOLNÍ OKRES VINOHRADSKÝ Uspořádali: Karel Rais a Antonín Turek Praha 1898 str. 180-1

[52] Johann a Eleonora Brzoradovi postupují Jakobu a Katharině Wolframovým 2000 zl. z kapitálu 6016 zl. 17 kr. pojištěných na dvoře Olšanech (vloženo do knih 9. X. 1816). Sbírka papírových listin AHMP http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=429F697BB66811DF820F00166F1163D4

[53] Např. v letech 1851, 1852, 1853,...1859, 1864 Slečna Eleonora Brzorádová v Chlumu 20 zl.

Časopis českého Museum. Praha: Knihkupectví J. G. Calve, 1851, 25(4). s. 163. ISSN 0862-7282. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:0b29e6a0-cf0d-11e8-b0e0-5ef3fc9bb22f

[54] https://www.pamatkovykatalog.cz/socha-sv-jana-nepomuckeho-14871156

[55] Obr. 33 In Chlum - Zámeček, Soupis památek, 28. Politický okres vinohradský (1908), str. 26-27, cit dle: http://depositum.cz/knihovny/pamatky/strom.clanek.php?clanek=6215 (2019)

[56] Obr. 34. in Chlum - Zámeček, Soupis památek, 28. Politický okres vinohradský (1908), str. 26-27, cit dle: http://depositum.cz/knihovny/pamatky/strom.clanek.php?clanek=6215 (2019)

[57] Národní Archiv: seznamy členů v příslušných fondech; TOUŽIMSKÝ, Josef Jakub. Na úsvitě nové doby: dějiny roku 1848 v zemích českých. V Praze: Jos. R. Vilímek, [1898]. s. 301. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:821be4e1-ac5b-48da-82e0-72e51a69cdb2

[58] Doktorát filosofie zmiňuje i matriční zápis svatby jeho syna Josefa:

https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8799/162

[59] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[60] Österreichisches Staatsarchiv ; Signatur: AT-OeStA/HHStA SB Partezettelsammlung 11-12; Titel:Partezettel Brzorád, Johann Philipp / Brzoráda, Jana Filipa; https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=3103760

[61] Originál „mit seinem Vater“ má být spíše „mit meinem Vater“

[62] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[63] Otvovice/Votvovice/Wolowitz

[64] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[65] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/14121/4

[66] Poštu provozoval v letech 1841-1871 v č.p.10 na náměstí, které koupil za 3.340zl. Více viz Šimon František: Historie pošty v Čechticích (1). 13 -16. strana in Pod Blaníkem - vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. Ročník VI. (XXVIII.) č. 2.

Dostupné z http://www.biblioteka.cz/

[67] Fotografie portrétu v KRAMÁŘ, Jan. Monografie československých a českých známek a poštovní historie, 25. díl, svazek II: Poštovní odívání v českých zemích. Praha: POFIS ve spolupráci s Českou poštou, Poštovním muzeem, 2012. s. 63. ISBN 978-80-86405-33-9 též dostupná online na:

https://www.esbirky.cz/predmet/229093

[68] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/7474/124

[69] Rodina Doubkových (poštmistři) viz Osobní fond Vladimír Doubek in Státní okresní archiv Benešov. Vladimír Doubek z Čechtic, * 1887, + 1962. Major v.v., archivář a kronikář v Čechticích, - See more at: http://badatelna.eu/instituce/Statni_okresni_archiv_Benesov/fondy/?s=150#sthash.OsWnLHIB.dpuf

[70] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/4710/143

[71] Podrobněji včetně portrétních fotografií viz Buchta Alois: 160 let pošty v Křelovicích u Pelhřimova, obecní úřad Křelovice 2005

dostupné na https://www.infofila.cz/160-let-posty-v-krelovicich-u-pelhrimova-i-zrizeni-r-2-c-1657 2021

[72] Dle pobytové přihlášky v Praze, Else Fritschl uvádí *1799

[73] RŮŽIČKA, Jindřich a Josef KRUŠINA. Dějiny města Poličky, Díl 1: Šest století feudálního řádu. Hradec Králové: Kruh, 1968. s. 158. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/…209

[74] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8797/128, dnes zřejmě slovinské Konjice

[75] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8797/127

[76] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8797/128

[77] Viz Familie Krziwanek, kapitola Julius Příborský

[78] Národní Listy 28.3.1918, číslo 71, strana 3

Národní listy. Praha: Julius Grégr, 28.3.1918, 58(71, ranní vydání). s. 4. ISSN 1214-1240. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:779c7210-6093-11e7-b92d-005056827e51

[79] Narozen v Praze na Starém Městě č. 627, křtěn u Týna jako Josef Johann Franz de Paula 5.3.1810. http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=37AAFC2B2199405581475AEA86851838&scan=193#scan193

[80] VI 34. F. X. Šaldova otce, Františka Serafínského Šaldu (1826-1903), poštovního officiála, křtil v Hrusicích 1 i. IX. 1826 P. Vojtěch Kramerius, kmotry byli Josef Brzorád, absolvovaný humanista, a Ludmila Bořická, manželka správce na Chlumu (Libri bapt. Hrusice tom. lit. B. fol. 74.). Když byl křtěn spisovatelův strýc - Alois Šalda (1818-1885) později studoval práva, ale ohluchl a stal se hodinářem – kmotroval Josef Bořický, správce na Chlumu. F.X. Šaldův děd Matěj (1791-1876) byl učitelem v Mirošovicích, kde se mu narodilo 11 dětí. Matějova manželka Marie, byla sestrou faráře v Hrusicích P. Jeronyma Pivoňky (1799-1833), který pak byl pak děkanem v Mnichovicích. Sestra Matějovy manželky Marie, Anna si vzala popovického pekaře Váňu. Jejich syn P. Vaclav Wania (1825 v Popovicích-1914) se stal knězem maltézského řádu.

LIFKA, Bohumír, Karel SVOLINSKÝ a Šalda, F. X. (František Xaver). Na pamět F. X. Šaldy: sborník vzpomínání, lásky a vděčnosti : [sborník k prvému výročí jeho smrti]. V Praze: B. Lifka, 1938. s. 129. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:dda40760-4ab5-11e7-80b4-001018b5eb5c , str. 129

[81] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/7474/124

[82] HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, [Díl] 4. Sedlčany: Alfa Print, 1994. sv. [Díl] 4 s. 739. ISBN 80-901734-0-3

[83] Fotografie portrétu v KRAMÁŘ, Jan. Monografie československých a českých známek a poštovní historie, 25. díl, svazek II: Poštovní odívání v českých zemích. Praha: POFIS ve spolupráci s Českou poštou, Poštovním muzeem, 2012. s. 63. ISBN 978-80-86405-33-9 též dostupná online na:

https://www.esbirky.cz/predmet/229093

[84] HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, [Díl] 4. Sedlčany: Alfa Print, 1994. sv. [Díl] 4 s. 739. ISBN 80-901734-0-3. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:af9f4200-4e45-11e8-946a-005056825209

[85] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/7473/74

[86] HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, [Díl] 4. Sedlčany: Alfa Print, 1994. sv. [Díl] 4 s. 739. ISBN 80-901734-0-3. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:af9f4200-4e45-11e8-946a-005056825209

[87] Inkolát pro české země 1655, pošta v Miličíně, do Votic se přestěhoval jeho děd

[88] Vavřínek Karel: ALMANACH ČESKÝCH ŠLECHTICKÝCH A RYTÍŘSKÝCH RODŮ 2013

[89] Čeněk Habart zaznamenal tato vyprávění od vrchního poštmistra na penzi Františka Doubka z Votic. (HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko: popis a dějiny krajiny mezi stříbropěnnou Vltavou a památným Blaníkem a vylíčení života jejího lidu. Praha]: Pražská edice, 1995. sv. 1. s. 72. ISBN 80-901509-6-9-.):

Když jel Voticemi 10. listopadu 1771 císař Josef II., byl poštmistr Jan z Wertenfeldu nemocen a nemohl císaře podle předpisů doprovodit. (Předpis zněl: poštmistr měl jet v parádní uniformě na koni před vozem nebo na kozlíku vedle postiliona, vůz sám řídit a tak do následující poštovní stanice císaře doprovodit.) I oblékla se poštmistrova žena do mužovy parádní uniformy a přisedla k postilionu. Když přijela s císařem do Sudoměřic, povšiml si císař, že se sudoměřičtí postilioni chovají k votickému zvlášť uctivě. Tak se dověděl, kdo ho doprovázel. Usmál se, poděkoval za doprovod a otázal se, mohla-li by s ním jet do další stanice. Poštmistrová s radosti vyhověla.

[90] Čeněk Habart zaznamenal tato vyprávění od vrchního poštmistra na penzi Františka Doubka z Votic. (HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko: popis a dějiny krajiny mezi stříbropěnnou Vltavou a památným Blaníkem a vylíčení života jejího lidu. Praha]: Pražská edice, 1995. sv. 1. s. 72. ISBN 80-901509-6-9-.): V roce 1840 se v noci ozval zvonek na poštovní budově. Od Sudoměřic přijel neohlášený "extraritt". Na poště byl jen poštovní praktikant Šalda, syn učitele z Pyšel a pozdější správce pošty v Čáslavi. Poštmistr Doubek byl právě v hostinci. Po otevření pošty vstoupilo několik důstojníků a žádali koně k další jízdě do Prahy. Řinčení šavlí a ostruh popletlo nezkušeného mladíka, zvlášť když se na něj jeden důstojník osopil pro nepohotovost koňstva a hned jej odsoudil k vyhnanství na Sibiř. V největším spěchu, přiběhl poštmistr Doubek, který se od průvodců venku dověděl že vezou choromyslného ruského prince, a proto se k princi podle toho choval. Hluboce se ukláněl a co nejobřadněji se tázal po rozkazech jeho císařské milosti. Kdo jsi ty?" tázal se princ. "Votický poštmistr a jsem k službám Vaší císařské milosti." "To jsi můj," řekl princ. Poštmistr ukázal na třesoucího se praktikanta a dodal: "To je můj praktikant." "Ten půjde na Sibiř a tobě dávám dvě gubernie." - Zatím byli připraveni koně, poštmistr uvelebil prince do vozu a vůz odjel. Praktikant na Sibiř ovšem nešel a poštmistr se darovaných gubernií taky nedočkal…

[91] Výřez tisku grafiky dřevorytu skupinového portrétu „deklarantů z roku 1870“ od českého malíře a litografa Karla Maixnera: Carl Meixner (Artist), Tschechische Deklaranten; Jilek, Koristka, Brzorád, Vilani, Pokorný, 1870, Wien Museum Inv.-Nr. W 7783, CC0 (https://sammlung.wienmuseum.at/en/object/579932/) rozměr originálu 7,5 x 14,7 cm; zezadu označeno rukopisnou poznámkou “gez. von Karl Maixner”

[92] Kateřina Havlíková (úryvek ze seminární práce o zámku Berchtold) in https://www.kunice.cz/e_download.php?file=data/editor/210cs_4.pdf&original=zpravodaj_cerven_2011.pdf

[93] https://ziladoc.com/download/vesnicke-muzeum-kunic-a-okoli_pdf , str. 21-22

[94] http://www.psp.cz/eknih/1867skc/1/stenprot/002schuz/s002001.htm

[95] http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/001schuz/s001002.htm

[96] Osvědčení poslancův českých. Národní noviny. Srpen 1868, čís. 37, s. 1. Dostupné online.

[97] http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/2/stenprot/020schuz/s020006.htm

[98] http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/3/stenprot/001schuz/s001001.htm

[99] http://www.psp.cz/eknih/1870skc/1/stenprot/001schuz/s001001.htm

[100] http://www.psp.cz/eknih/1872skc/1/stenprot/002schuz/s002001.htm

[101] http://www.psp.cz/eknih/1872skc/2/stenprot/001schuz/s001001.htm

[102] http://www.psp.cz/eknih/1872skc/3/stenprot/001schuz/s001001.htm

[103] http://www.psp.cz/eknih/1878skc/1/stenprot/003schuz/s003001.htm

[104] Národní listy 18. 9. 1878,

http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=5011270&picp=&it=0&s=djvu

[105] BALÍK, Stanislav. Jílové u Prahy: historie a současnost. Jílové u Prahy: Okresní muzeum Praha-západ, 1987. s. 104. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/…22f

[106] Národní Politika 16.7.1899, ranní vydání;str 4

[107] Národní listy. Praha: Julius Grégr, 6.4.1865, 5(95). s. (3). ISSN 1214-1240. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:69cf7315-435f-11dd-b505-00145e5790ea

[108] https://ziladoc.com/download/vesnicke-muzeum-kunic-a-okoli_pdf , str. 21-22

[109] POLITICKÝ A ŠKOLNÍ OKRES VINOHRADSKÝ Uspořádali: Karel Rais a Antonín Turek Praha 1898 str. 180-1

[110] Národní Politika 16.7.1899, ranní vydání;str 4

[111] Mnichovice: Kronika farnosti 1833-1948, Místo uložení: Státní okresní archiv Praha-východ se sídlem v Přemyšlení, https://ebadatelna.soapraha.cz/a/1491/86#

[112] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8797/130

[113] Matrika oddaných Mnichovice https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8802/61

[114] https://ziladoc.com/download/vesnicke-muzeum-kunic-a-okoli_pdf , str. 21-22

[115] Adressář cihelen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku = Adressbuch der Ziegelein in Böhmen, Mähren und Schlesien, 1897.

http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:a9be4400-9b70-11e6-baa5-005056827e51?page=uuid:328cb650-9c2e-11e6-89b1-5ef3fc9ae867

[116] Kateřina Havlíková (úryvek ze seminární práce o zámku Berchtold) in https://www.kunice.cz/e_download.php?file=data/editor/210cs_4.pdf&original=zpravodaj_cerven_2011.pdf

[117] dnes část Prahy; hezkou fotografii a zákresy půdorysů dnes již zbořené tvrze v Benicích č. 7 najdete v HEŘMAN, Petr: Pražské tvrze. In: Staletá Praha, č. 17, Pražské vojenské památky. S. 83-90. (dostupné na pobočkách mlp.cz)

[118] Email Iris Zechner 2021: Choltiz Schloss No. 10 on 5. VII 1799, rodiče Kainz Nikosius * 1766 Theresa roz. Klyr *1777

[119] Rudolfovi prarodiče byli Nikolas a Theresia Kainzovi z Choltic č. 17.

[120] Veverka Josef: К stému výročí úmrtí vynálezců ruchadla in Český lid: sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě. Praha: V. Šimáček, 1949, XXXVI(1-2). s. 14. ISSN 0009-0794. Dostupné také z: https://cdk.lib.cas.cz/uuid/uuid:1906da5b-d278-4a36-8181-258a394ed353

[121] Vavřínek: Almanach 2013 + Die Hartmann’s sind eigentlich Klosterneuburger, und in dem am 11. April 1750 an Franz Hartmann verliehenen Adelsdiplome wird der Treue, des Fleißes und der Wachsamkeit, welche die Hartmann als Stadtrichter und Rathsverwandte der Stadt Klosterneuburg bewiesen haben, ausdrücklich Erwähnung gethan. , https://de.wikisource.org/wiki/BLK%C3%96:Hartmann_von_Hartenthal,_Anton

[122] Geadelte: Johann Caspar Schwerer von Schwerenfeld, kk Rath Salzversilberer und Tabakverleger zu St Veit in Kärnthen im Jahre 1768 mit von Schwerenfeld (Megerle von Müehlfeld Johann GeorgÖsterreichisches Adels-Lexikon des achtzehnten u. neunzehnten Jahrhunderts, Wien 1822, strana 447)

[123] Národní listy. Praha: Julius Grégr, 25.2.1865, 5(56). s. (3). ISSN 1214-1240. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:69cadfa3-435f-11dd-b505-00145e5790ea;

Národní listy. Praha: Julius Grégr, 2.9.1871, 11(240). s. (2). ISSN 1214-1240. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:64caa8e4-435f-11dd-b505-00145e5790ea

[124] Dle tabulky Poměry lesnatosti Čech, kterou sestavil Karel Ponec, lesovný, pro časopis Háj roku 1873 viz

http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:be70aaa0-383a-4152-9f36-31443a6c4912?page=uuid:53e89b80-5f7b-11e9-a9b4-5ef3fc9bb22f&fulltext=vidovice%20kainz

[125] Zpráva spolku honebního a na ochranu zvěře v Království českém: za rok. V Praze: nákladem Spolku honebního a na ochranu zvěře, 1892, 1892(1891). s. 32. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:03194d3f-d31f-40d0-9790-f5238398e6d2

[126] ÚLOVEC, Jiří. Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech. 1. vyd. Praha: Libri, 2003-2005. 2 sv. ISBN 80-7277-169-8.

[127] 145000zl podle Kateřina Havlíková (úryvek ze seminární práce o zámku Berchtold) in https://www.kunice.cz/e_download.php?file=data/editor/210cs_4.pdf&original=zpravodaj_cerven_2011.pdf

[128] Das Allodialgut Widowitz ist durch Kauf von Herrn Rudolph Kainz um 125.000 fl. in den Besitz des Großgrundbesitzer Herrn Johann Milner und besten Gattin Marie übergegangen. [ Prager Tagblatt – 1895 01 01 - Nr. 1. - Seite 6 ]

[129] Roku 1904 se zámek dočkal největší a nejpodstatnější stavební úpravy. Byl podstatně rozšířen a to na 40 x 12 metrů. Přibyly mu tři pseudobarokní štíty, které zvýraznily východní a západní průčelí, a střecha se středovou věžičkou. Nově přistavěné západní křídlo zámku tvořila chodba, prostupující celou šířkou budovy, ke které byly přiřazeny vlevo i vpravo dvojice odlišně velkých místností. Bylo zrušeno starší osové členění jižní fasády. Střed budovy byl pojat jako nepravidelná pětiosá plocha završená ozdobným štítkem. Dokladem této přestavby je i letopočet vyskládaný v mozaice na podlaze u zadního vstupu nově přistavěné části zámku. ... Kateřina Havlíková (úryvek ze seminární práce o zámku Berchtold) in https://www.kunice.cz/e_download.php?file=data/editor/210cs_4.pdf&original=zpravodaj_cerven_2011.pdf

[130] http://kunice.eu/zamek/historie.php (10.10.2006)

[131] https://ziladoc.com/download/vesnicke-muzeum-kunic-a-okoli_pdf , str. 21-22

[132] Dle Pobytové Přihlášky NA

[133] „1897 nach Amschlberg abg.“ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 246, obraz 514

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=246&folium=514

[134] Matrika narození Mnichovice: https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8799/162

[135] Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 246, obraz 514

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=246&folium=514

[136] Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 246, obraz 507

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=246&folium=507

[137] Matrika Velké Popovice https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13461/101

[138] Matrika Velké Popovice https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13461/104; Asi oo JUDr. Antonín Hlaváček , c.k. vrchní soudní rada, roku 1911 Vinohrady č.p. 210/18 (Citace: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 183, obraz 77

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=183&folium=77)

[139] V Praze hlášeni na Novém Městě (roku 1894 Legerova 1844, roku 1898 Pštrossova 1923; roku 1905 Dittrichova 2023, roku 1911 na Vinohradech Italská 210; Anton umírá 1916 na Vinohradech); syn Dr. Antonína Hlaváčka, c.k. soudního rady a Amálie roz. Maryškové, Popisní arch magistrátu:

http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=1F407A1623A911E08F90005056C00008&scan=1#scan1;

Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 183, obraz 78 Link:

http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=183&folium=78

[140] matrika Velké Popovice https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13461/106; Pobytová přihláška v NA uvádí mylně *1868

[141] Matrika Velké Popovice https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13461/132

[142] Email from Iris Heidi Marianne Zechner of 2018

[143] Matrika Velké Popovice https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13461/133

[144] Děti Zdeňka (*1899) Miloš (*1901), Stanislav (*1907), roku 1904 Vinohrady čp. 1212, roku 1910 tamtéž čp. 1576; Matrika Velké Popovice https://ebadatelna.soapraha.cz/d/13461/135; křestní list jejího syna Miloslava + email Mgr. Tomáše Zíky z 2019; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 730, obraz 549

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=730&folium=549;

rodokmen Otakara Hauptmanna (1897-1974)

[145] knihy evidence obyvatel města Budějovic - vše ve fondu Archiv města ČB. Dr. Kovář v emailu 2020; Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 246, obraz 517

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=246&folium=517

[146] Budweiser Zeitung. České Budějovice: Gothmann, 28.08.1905, 44(101). s. 4. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cdk/uuid/uuid:5ba0fff2-29ca-11e7-bf42-001b63bd97ba

[147] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr); Familien-darstellung von Vilem Brzorad, 4.1.1892 str.21

[148] Schmidt Johann Ferdinand: Monographie des Kairserl. Königl. Böhm. Appellations-Gerichtes seit dessen Errichtung als Appellationskammer in dem Jahre 1548 bis zu dessen im Jahre 1850 erfolgter Umwandlung in das kais. Kön. Oberlandesgericht des zu dem constitutionellen Kaiserthume Oesterreich gehörigen Kronlandes Böhmen, Verzeichniss der Räthe, Nr. 446, Prag 1850 Gedruckt bei K Geřabek Ursulinergasse Nr 140, strana 240 dostupé online.

„446, Adalbert Brzorad, Eidesablegung 19 März 1810, wurde aus Krakau wo er bereits Appellationsrath gewesen in gleicher Kathegorie im März 1810 zum hiesigen und nach einigen Monaten zum Lemberger Appellationsgerichte überseßt.“

[149] Gleichermaaßen haben S. k. k. Majestät das bei dem Bukowiner Landrechte erledigte Präsidium, dem galizischen ApellationsRathe, Adalbert Wilhelm v. Brzorad, in huldreicher Rücksicht auf seine ausgezeichneten Dienste, gnädigst verliehen.

https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=obo&datum=18160327&seite=6&zoom=33&query=%22brzorad%22&ref=anno-search

[150] Wiener Zeitung 25. August 1825, strana 3, online

[151] Náhrobek Adalberta Brzoráda se dosud (2016) nalézá na katolickém hřbitově v dnes ukrajinském městě Černovice (Чернівці) (https://blogi.kukushka.eu/totutotam/2015/04/29/czerniowce-cmentarz-katolicki-cz-1/

[152] Foto se svolením autora použito z http://czarnota.org/_gallery/albums/2011/2014_08_14_202_Ukraina_Czerniowce_Chernivtsi_-_cmentarz_katolicki.jpg,

[153] Familien-darstellung von Vilem Brzorad, 4.1.1892 str.21

[154] https://data.matricula-online.eu/en/oesterreich/wien/01-st-stephan/01-107/?pg=145

[155] Österreichisches Staatsarchiv: Title: Brzorad, Adalbert von, Hofrekurs; Ref. code: AT-OeStA/AVA Justiz OJSt JS Galiz.Sen. 29.24; https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=2422153

[156] În 3 iulie 1855, în baza unui act de cumpărare din 23 iunie 1855, Adalbert Brzorad devine stăpân a moşiei din Buneşti care aparţinuse basarabeanului Constantin cavaler de Stamati. BALAN, TEODOR: Documente Bucovinene, Volumu V., Cernauti 1939 dostupné též z:

https://www.monitorulsv.ro/Povestea-asezarilor-bucovinene/2011-01-21/Bunesti#ixzz5uaxX10vc

[157] Bukowina 20.4.1864, strana 2, online

[158] Handbuch des Statthalterei-gebietes in Galizien für das Jahr 1865, Lemberg, online ho uvádí v sekci „k.k. Landesgericht in Czernowitz,

Adelige Schätzleute für Landgüter“.

[159] Czernowitzer Zeitung 3.8.1869, strana 4, online

[160] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[161] Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 1870(187), s. 1227. online „Se. k. und k. Apostolische Majestät haben mit Allerhöchster Entschließung vom 16. August d. I. die
Reorganisirung der Administration im Staatsgestüte Radautz zu genehmigen und den Gutsbesitzer Albert Brzorad zum Oberdirector dieser Anstalt mit den systemmäßigen Bezügen allergnädigst zu ernennen geruht. Petrinö m. p.“

[162] „ für seine Stellung physisch und geistig unfähig sei, da er schon vor einigen Jahren einen Anfall von Apoplexie erlitten und in Folge dessen das Denkvermögen ganz verloren hatte “

[163] Sportblatt: Centralblatt für die Interessen der Pferdezucht und des Sports 20. Januar 1872, strana 5, online

[164] Der Kamerad: österreichisch-ungarische Wehr-Zeitung 17. Mai 1872, online; ale i Der Kamerad: österreichisch-ungarische Wehr-Zeitung 24. Januar 1872, či

Neues Fremden-Blatt 22. Januar 1872 atd.

[165] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[166] Karlsbader Kurliste. Karlsbad: F.J. Franieck, 1892(200), s. [2]. ISSN 1802-5382, online : „24.6,1892 Herr Adalbert Brzorád, Student der Pharmacie aus Suczawa in der Bukowina, Weisser Schwan, Dr. Becherpltz. Personenzahl 1“

[167] Mohlo by jít o Johannu Brzorad, narozenou v Gurahumora, která roku 1878 navštěvuje Lehrerinnenbildungsanstalt in Czernowitz. (Zur Geschichte des 25jahrigen Bestandes der Anstalt. Vom Director, Schulrath Iscopescul, in: BERICHT der k. k. Lehrer-und Lehrerinnenbildungsanstalt in Czernowitz über die Schuljahre 1870/71 bis 1895/96 yeroffentlicht von der Direction, Czernowitz, 1896, Im Selbstverlage der Anstalt. — R. Eckhardt'sche k. k. Univ.-Buchdruckerei.)

[168] the family tree by Otakar Hauptmann (1897-1974)

[169] Bukowinaer Rundschau 8 Febr 1885, online „(Personalnachrichten.) Aus Suczawa wird uns am 6. d. Bi. geschrieben: Heute wurde unter allgemeiner Theilnahme die sterbliche Hülle der Frau Josephine Stefanowicz geb. Brzorad zu Grabe getragen. Vor kaum einem Jahre verehelicht und vor kaum drei Wochen Mutter geworden, erlag die ebenso schöne wie liebenswürdige Frau einem Herzschlag.Friede ihrer Asche!

“

[170] Bejinariu Mircea: DIE ERINNERUNGEN DER BARONIN MARIA VON KULMER AN EUSEBIUS MANDYCZEWSKI, Studien zur Musikwissenschaft, 34. Bd. (1983), pp. 85-109 (25 pages)

https://www.jstor.org/stable/41466968

[171] Genealogisches Handbuch des Adels. (1966). Německo: C.A. Starke., str 301

[172] FAMILIA MANDICEVSCHI ÎN CONTEXTUL VIEŢII MUZICALE A BUCOVINEI Vladimir Acatrini*1 Cernăuţi in The Romanian Cultural Institute THE VOICE OF BUKOVINA QUARTERLY REVIEW OF HISTORY AND CULTURE CHERNIVTSI – BUCHAREST 2017, No.1 Year XXIV. No. 93, str 52-64

[173] https://www.genteam.at/index.php?option=com_gesamt

[174] Bejinariu Mircea: DIE ERINNERUNGEN DER BARONIN MARIA VON KULMER AN EUSEBIUS MANDYCZEWSKI, Studien zur Musikwissenschaft, 34. Bd. (1983), pp. 85-109 (25 pages)

https://www.jstor.org/stable/41466968

[175] Genealogisches Handbuch des Adels. (1966). Německo: C.A. Starke., str 301

[176] https://macse.hu/gudenus/mfat/fam.aspx?id=13057

[177] Bejinariu Mircea: DIE ERINNERUNGEN DER BARONIN MARIA VON KULMER AN EUSEBIUS MANDYCZEWSKI, Studien zur Musikwissenschaft, 34. Bd. (1983), pp. 85-109 (25 pages)

https://www.jstor.org/stable/41466968

[178] Křest: https://data.matricula-online.eu/en/oesterreich/wien/01-st-stephan/01-107/?pg=145

Umrti: https://digi.ceskearchivy.cz/11682/80/2970/2922/47/0

[179] Familien-darstellung von Vilem Brzorad, 4.1.1892 str.21

[180] dnes Горішні Шерівці na Ukrajině blízko města Садгора

[181] https://digi.ceskearchivy.cz/7531/214

[182] Bukowina , 16. Juni 1865, ANNO ZEITUNGEN

[183] V roce 1876, v Şerauţii de Sus, patronem kostela byl Josef von Zadurowicz

https://dragusanul.ro/povestea-asezarilor-bucovinene-revazuta-serauti/

[184] Parte uloženo ve ve sbírce Biblioteka Jagiellońska, 224647 IV 148 , „

Bogdan v. Zadurowicz Grundherr aus Lenkoutz, ist nach Empfang der h. Sakramente in seinem 100 Lebensjahre, den 6. Jänner 1855, selig im Herrn entschlafen [...] in Lenkoutz zur Ruhe bestattet. : Czernowitz am 6. Jänner 1855“

[185] Statek patrně koupil od bojara / hraběte Huga Logothetti (1801-1861), který prodal statek v Černovicích Bodarovi ze Zadurovic roku 1830, protože mu málo vynášel. KRYSTÝN, Pavel a Bílovice (Uherské Hradiště, Česko). Bílovice 1256-2006. Bílovice: Obec Bílovice, 2006. s. 28. ISBN 80-903762-7-4.

[186]http://www.mtg-malopolska.org.pl/images/skany/schematyzmy/schematismus_1834.pdf

[187]http://www.mtg-malopolska.org.pl/images/skany/schematyzmy/handbuch_1847.pdf

[188] V roce 1843 kostel v Şerauţii de Sus s 1099 farníky sponzoroval Bogdan de Zadurowicz

https://dragusanul.ro/povestea-asezarilor-bucovinene-revazuta-serauti/

[189]

Poczet szlachty galicyjskiéj i bukowińskiéj, 1857 uvádí: Nazwisko przydomek stopieú szla chectwa imiç: Zadurowicz Kajetan Bogdan Abraham i Samuel ; W którym roknuna Wydzia Stanów dawne bukowinskie szlachectwo Który nada nowe szlachectwo: Wydzial Stanów r 1816 + https://www.mua.cas.cz/cs/publikace/deniky-josefa-kalouska-i

[190] “Frau Antonie Zadurowicz, Privatiere aus Kuschwarda in Böhmen” uvedená 19.5.1873 v Liste der angekommenen und abgereisten P. T. Curgäste in Carlsbad

[191] Familien-darstellung von Vilem Brzorad, 4.1.1892 str.21

[192] Pohlednici laskavě poskytla Societatea pentru Cultura și Literatura Română în Bucovina, înființată în anul 1862 Municipiul Rădăuți, Str. Piața Unirii nr. 67, c. 35 – 38, jud. Suceava https://www.sclrb.ro/bucovina-interbelica-in-imagini-judetul-cernauti-plasa-prut/ (2021)

[193] Kuschwarda… „Dieser Tage wurde hier Frau Antonie Rak, verwitwete von Zadurowicz, geb. Brzoräd, unter zahlreicher Betheiligung aller Bevölkerungsschichten zu Grabe getragen. Die Verblichene, welche seit dem Jahre 1852 in eigener Villa hier wohnte, stand im 86. Lebensjahre.“ Budweiser Zeitung. České Budějovice: Gothmann, 25.11.1902, 41(93). s. 7. Dostupné také z:

http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:e928ab15-29b7-11e7-9833-001b63bd97ba

[194] Národní listy. Praha: Julius Grégr, 15.10.1884, 24(286, odpolední vydání). s. (4). ISSN 1214-1240. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…0ea

[195] Obecní kronika Kuschwardy / Kunžvartu / dnes Strážný dostupný z https://digi.ceskearchivy.cz/971/5/1639/1427/70/0

[196] Svatba: https://digi.ceskearchivy.cz/7531/214; Heinriích Rak, Bürgermeister ; umrti:

https://digi.ceskearchivy.cz/11682/80/2970/2922/47/0

nekrolog: Budweiser Zeitung. České Budějovice: Gothmann, 05.04.1901, 40(28). s. 8. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…7ba

https://archive.org/stream/dievernderlichk00czergoog/dievernderlichk00czergoog_djvu.txt

[197] Budweiser Zeitung. České Budějovice: Gothmann, 05.04.1901, 40(28). s. 8. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…7ba

[198] Waldheimat. Budweis: Moldavia, 01.1925, 2(1). s. 14. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…7ba

[199] Srovnej Helfert J.A.: Die Entsumpfung des grossen Königs Filzes im Böhmerwald, , Wien 1875, str 193-201 in Mitteilungen der Kaiserlich-Königlichen Geographischen Gesellschaft, Volume 18

dostupne z https://books.google.cz

[200] Rak Heinrich: Bürgermeister Rak über die Waldfilze in Österreichische Monatsschrift für Forstwesen, Volume 25, str. 155-156 online: https://books.google.cz

[201] Lněničková Jitka: Příběh vrcholů a pádů šumavské sklárny Lenora - 5. část - Hutní sklo z Lenory v 80. a 90. letech 19. století. In Sklo, doba, lidé - vydání 8/2004, dostupné z: http://www.glassrevue.cz/news.asp@nid=2697.html ; viz též Blau Josef: Die Glasmacher im Bayerischen und im Böhmerwald (sv. II, s. 133-135) česky viz kapitola Sklářský rod Kraliků na https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=blauf

[202] „Velice často bývali v panském domě návštěvou pan lesní správce Laad ze Stožce (Tusset) a pan starosta Rak z Kunžvartu“ KRALIK VON MEYRSWALDEN, GOTTLOB: Ze vzpomínek na domov in Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, č. 2, s. 62-64 a č. 3, s. 116-118 dostupné z https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=kralm

[203] Sčítání lidu z 15.1. 1901 von den dauernd Anwesenden ist hier anzugeben: Beginn des ununterbrochenen freiwilligen Aufenthaltes in der Gemeinde des Zählortes seit dem Jahre. trvale bydlících osob je třeba uvést: Začátek nepřetržitého dobrovolného pobytu v obci sčítacího místa od roku :

Heinrich (Hausbesitzer) und Antonie Rack jsou zapsáni k trvalému neřetržitému pobytu od roku 1852, domovskou obcí také Kuschwarda

kuchařkou (Köchin) v rodině byla Stegbauer Barbara (*18.6.1860 Schlösslbachl, Prachatitz, Böhmen,) k pobytu zde přihlášena od 1891; Domovskou obcí v Pumperle; služkou / děvečkou (Magd / Dienstmagd) Plechinger Ema (*1.3.1870 Landstrasse bei Moldau, Prachatitz) přihlášena zde od 1897, domovskou obcí Landstrasse bei Moldau; 15.1.1901 zde bylo 1 valach, 1 tele, 2 krávy, 15 slepic, 3 kachny. Podepsán H. Rack

https://digi.ceskearchivy.cz/634711/47/4922/2170/61/0

[204] Č.p. 20 patrně dnes zbořený dům / vila u bývalého křížku na rozcestí po cestě z obce na jih za potokem: 48.9035192N, 13.7179628E. (Dle zákresu rodáka - Kuschwarda map from Charles Nigl. Copied from a copy on a bulletin board at the Hotel Maerchenwald, Bischofsreut, Germany. 2000 dostupný 2021

z https://highholder.tripod.com/images/bohemia/kuschwarda_map.jpg)

https://digi.ceskearchivy.cz/11682/80/2970/2955/47/0,

https://digi.ceskearchivy.cz/11682/94/3368/1934/46/0

Další majitelé vily:

1910 Alois Čáp z Prahy (REntner) Kuschwrda od 1909, deutsch, manželka Aloisia a ovdovělá neteř Aloisia Lutherer

https://digi.ceskearchivy.cz/…0/0

1921 Reinhold Schuster z Horních Světlobuků, Vimperk ,sedlák, deutsch

https://digi.ceskearchivy.cz/…/37

[205] Info o * 1848 od Else Fritschl, matrika úmrtí uvádí 21.3. 1838; matrika +

https://data.matricula-online.eu/cs/oesterreich/wien/01-st-augustin/03-11/?pg=177

parte viz Neue Freie Presse 16.1.1915 Nr. 18103, str. 20 dostupné online:

https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=nfp&datum=19150116&seite=20&zoom=33

[206] CARL Bräuer: Die Gestüte des In- und Auslandes : Eine Beschreibung der bekanntesten Pferdezuchtanstalten (der Haupt-, Land- und Privatgestüte) nebst Angabe ihrer Ziele und Erfolge für Thierärzte, Pferdezüchter, Landwirthe und Freunde des Sports", DRESDEN 1901.

[207] „Uprázdněná místa. Řiditel ekonomie (Oekonomieleiter) v po- stavení podřízeném. Služné 300 zl. ročně, svobodná štace aneo všecky deputáty. Ženatým a kauce schop- ným dá se přednost. Žádá se osvobození od vojska, absolutorium hospodářského ústavu, znalost řeči německé a slovanské a víceletá praxe; všecka vysvědčení v opisech. Žádosti vlastnoručně psané do 10. března rytíři ze Zadurowicz, pošta Sadagura v Bukovině.“

Národní listy. Praha: Julius Grégr, 7.3.1885, 25(65, odpolední vydání). s. (5). ISSN 1214-1240. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:829faf0d-435f-11dd-b505-00145e5790ea

[208] Bukowinaer Rundschau – 13.1.1887 - Seite 2 : In Folge der Ablebens deS LandtagSabgeordneten Herrn Jacob Freiherrn v. Szymonowicz hat das k. k. Landespräsidium die hiedurch nothwendig gewordene.Neuwahl eines Landtagsabgeordneten für den zweite Wahlkörper des großen Grundbesitzes aadgeschrieben. Diese Wahl hat am 30. December 1886 im Wahlorte, Czernowitz stattgefunden. An der Wahlhandlung betheiligten sich von 135 Wahlberechtigten 25 persönlich und 23 durch Bevollmächtigte. Von den abgegebenen 48 Stimmen erhielten Herr Adalbert v. Zadurowicz, Gutsbesitzer in Ober-Scheroutz, 47 und Herr Gregor v. Bohdanowicz 1.Stimme, Herr Adalbert v. Zadurowicz erscheint sonach mit  absoluter Stimmenmehrheit gewählt.

[209] Verordnungs- und Anzeige-Blatt der k.k. General-Direction der österr. Staatsbahnen, 9. 3. 1901 Der Eisenbahnminister hat an Stelle des aus dem Staatseisenbahnrathe ausgeschiedenen Mitgliedes Adalbert Ritter von Zadurowicz, dessen bisherigen Ersatzmann Nikolaus Baron Mustatza zum Mitgliede der genannten Körperschaft und den Landtagsabgeordneten Christoph Ritter von Abrahamowicz zum Ersatzmanne ernannt.

Z. 266/E. M.

[210] 9.6.1900 - Verordnungs- und Anzeige-Blatt der k.k. General-Direction der österr. Staatsbahnen; Verordnungs- und Anzeige-Blatt der k.k. General-Direction der österr. Staatsbahnen, 9. 3. 1901 Der Eisenbahnminister hat an Stelle des aus dem Staatseisenbahnrathe ausgeschiedenen Mitgliedes Adalbert Ritter von Zadurowicz, dessen bisherigen Ersatzmann Nikolaus Baron Mustatza zum Mitgliede der genannten Körperschaft und den Landtagsabgeordneten Christoph Ritter von Abrahamowicz zum Ersatzmanne ernannt.

Z. 266/E. M.

[211] Bukowinaer Post, 25.3.1900, Seite 5

[212] Familien-darstellung von Vilem Brzorad, 4.1.1892 str.21

[213] Snad totožný s „Adalb. Ritter v. Zadurowicz, Großgrdbes., Ob.-Scheroutz, P. Sadagora, Bukowina.“ Viz Verzeichnis der Mitglieder der Allgemeinen Anti-Duell-Liga für Österreich. na: http://forum.ahnenforschung.net/archive/index.php/t-19011.html

[214] Wir erhalten folgende Zuschrift: Herr Adalbert Ritter von Zadurowicz hat mir aus Anlaß des Ankaufes einer Realität in Czernowitz den Betrag von 300 Kronen zur Verteilung an verschämte Arme ohne Unterschied der Nationalität oder Konfession übergeben. Es gereicht mir zum beſonderen Vergnügen, dem hochverehrten Spender für die Widmung dieses namhaften Betrages namens der Armen den besten und wärmsten Dank auszusprechen. Der amtierende
Vizebürgermeister: Dr. Reiß.

Czernowitzer Allgemeine Zeitung. Nr. 421, Czernowitz, 25.05.1905.

https://www.deutschestextarchiv.de/book/show/nn_czernowitzer421_1905

[215] Марчук Марина Витальевна / Marina V. Marchuk Украина, г. Черновцы /Ukraine, Chernivtsi ДЕЯТЕЛЬНОСТЬ УЧРЕЖДЕНИЙ ДЛЯ ДЕТЕЙ-СИРОТ В СИСТЕМЕ ОБЩЕСТВЕННОЙ ОПЕКИ НА БУКОВИНЕ (К. ХІХ-30-Х ГГ. ХХВВ.)

ACTIVITIES OF INSTITUTIONS FOR ORPHANS IN THE SOCIAL CARE BUKOVINA (THE END OF THE 19TH TO THE THIRTIES OF THE 20 TH CENTURIES, УДК 37.071.4 in МЕЖДУНАРОДНОЕ НАУЧНОЕ ИЗДАНИЕ-23-«СОВРЕМЕННЫЕ ФУНДАМЕНТАЛЬНЫЕ И ПРИКЛАДНЫЕ ИССЛЕДОВАНИЯ No2(13) -2014

https://docplayer.ru/68413414-Izdanie-zaregistrirovano-issn-federalnoy-sluzhboy-po-nadzoru-v-sfere-svyazi-informacionnyh.html

[216] Matrika: Sankt Augustin Buch nr 11 folio 174

https://data.matricula-online.eu/cs/oesterreich/wien/01-st-augustin/03-11/?pg=177

+ parte Neue Freie Presse 16.1.1915 Nr. 18103, str. 20 dostupné online:

https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=nfp&datum=19150116&seite=20&zoom=33

[217] plukovník Ludomir Ritter von Zadurowicz (1857-1940) oo 1891 Ema Josefa geb. Kotnik (1966-1955), oba pohřbení ve Vrhnika, Slovinsko

[218] Österreichisches Staatsarchiv, Adelsarchiv, Signatur: AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 1105.27; Titel:Zadurowicz, Familie, Gesuche um Zertifikate und Auskünfte, Gesuch der Oberstengattin Emma von Zadurowicz um Auskünfte (1939) und Gesuch des H.J. Verhellouw um Zertifikate (1941), https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=4393201

[219] Bukowinischers Adelsgeschlecht. Anton, Gabriel, Stefan, Aryton, Kajetan, Bogdan, Abraham und Samuel Zadurowicz wurden im Jahre 1816 als alte bukowinische Adelige in die Adelsmatrikel von Galizien eingetragen. Wappen: Snop. Siebmacher, Johann: Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch, Der Adel von Galizien, Ladomerien u. der Bukowina, Nürnberg, 1905, Bd. 4,Abth. 14, Seite 243, Taf. 300

[220] Vincenc Brzorád má svůj fond v SokA Nymburk v Lysé nad Labem. (Původce fondu (sbírky): Vincenc Brzorád a jeho rodina Tematický popis: kupní smlouvy nemovitostí, svatební smlouva, obligace, kontribučenské a berniční knížky aj.)

[221] SOA Praha, Sbírka matrik, sign. Nymburk 05, pag. 9; dostupné na http://ebadatelna.soapraha.cz/d/10404/8

[222] Dne 1. května 1832 složil přísahu královského purkmistra. SOkA Nymburk, AM Nymburk, Eidesablegungsprotokoll für die Magistratsbeamten (Přísahy magistrátních úředníků) 1819–1849 (bez inv. č.), fol. 20r–20v.

[223] Votoupal Igor: Archivní fond Rodinný archiv Brzorádů, Nymburk, 1778–1872, in Studie a zprávy in Historický sborník pražského okolí, ročník 8 / číslo 1

[224] dcera hospodářského správce obce Dominika Pokorného (syn Františka Pokorného a jeho manželky Anny) a jeho manželky Marie rozené Suttnergrafové. SOA Praha, Sbírka matrik, sign. Nymburk 05, pag. 55; dostupné na http://ebadatelna.soapraha.cz/d/10404/31; Marie roz. Suttnergrafová byla dcera Josefa Suttnergrafa, správce rybníků na panství Poděbrady, a jeho manželky Alžběty/Elišky SOA Praha, Sbírka matrik, sign. Poděbrady 11, fol. 9r; dostupné na http://ebadatelna.soapraha.cz/d/11841/12;

[225] Vzpomínky pravnučky Antonína Brzoráda (1809-1877), Jarmily Rödlové, dcery Josefa Klazara, soudního rady, archiv Pavla Rödla

[226] Soupis majitelů domů, Archiv města Nymburk – Soka Nymburk v Lysé nad Labem

[227] „Anna Antonie Markéta Hennerová, rozená Brzorádová, se narodila 24. června

1806 v Nymburce, jako dcera pozdějšího nymburského královského purkmistra

Vincence Brzoráda a jeho manželky Antonie rozené Pokorné.25 Dne 2. července 1844

se provdala za doktora lékařství Josefa Hennera z Nové Vsi na panství Bezdružice

(rodáka z Radnic). Zemřela 19. prosince 1872 v Nymburce. Její manžel doktor

lékařství Josef Antonín Henner se narodil 22. ledna 1813 v Radnicích, jako syn

pekařského mistra a reprezentanta obce Jana Hennera a jeho manželky Františky

rozené Rabašové. Zemřel 16. března 1856 v Radnicích.“ Votoupal Igor: Archivní fond Rodinný archiv Brzorádů, Nymburk, 1778–1872, in Studie a zprávy in Historický sborník pražského okolí, ročník 8 / číslo 1

[228] Tak se propojili Červinkové s rodem Riegerů.

[229] Rodokmen rodu Horáčkových a Černých

[230] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[231] Vzpomínky pravnučky Antonína Brzoráda (1809-1877), Jarmily Rödlové, dcery Josefa Klazara, soudního rady, archiv Pavla Rödla

[232] Kulhánek F.Královské město Nymburk NM- IXA4, r.1912 vyd. Nymburk

[233] archiv Jana Řehounka, který fotografii k uveřejnění poskytl

[234] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[235] Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 02.07.1910, 5(154). s. 6. ISSN 1805-0905. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:55a8c0c0-1ea5-11e8-8ee4-005056825209

[236] Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 17.11.1916, 11(275). s. 6. ISSN 1805-0905. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:35c1ae70-c49b-11e7-9c14-005056827e51

[237] Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 12.11.1912, 7(266). s. 4. ISSN 1805-0905. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:f4a9e410-ca18-11e7-b059-5ef3fc9ae867

[238] Votoupal Igor: Archivní fond Rodinný archiv Brzorádů, Nymburk, 1778–1872, in Studie a zprávy in Historický sborník pražského okolí, ročník 8 / číslo 1

[239] „Vincenc/Čeněk Karel (Vincenc Alois) Brzorád se narodil 16. srpna 1813

v Nymburce, jako syn pozdějšího nymburského královského purkmistra Vincence

Brzoráda a jeho manželky Antonie rozené Pokorné. Dne 16. dubna 1844 se

poprvé oženil, a to s Annou rozenou Klecanskou. Po její smrti se 4. února 1856

oženil podruhé, a to s Kateřinou rozenou Ryglovou. Zabýval se zemědělským

hospodařením a v Nymburce zastával úřad početvedoucího vojenské sednice.

Zemřel 6. ledna 1870 v Nymburce. Jeho první manželka Anna Marie Brzorádová,

rozená Klecanská, se narodila 1. dubna 1825 v Nymburce, jako dcera hospodského

Josefa Klecanského a jeho manželky Marie rozené Krausové. Zemřela 27. ledna

1855 v Nymburce. Jeho druhá manželka Kateřina Brzorádová, rozená Ryglová, se

narodila 27. března 1829 v Drahelicích (u Nymburka), jako dcera sedláka Václava

Rygla a jeho manželky Anny rozené Brzákové. Zemřela 3. února 1903 v Táboře.22

Manželům Vincencovi a Anně Brzorádovým se v Nymburce narodily celkem čtyři

děti, z nichž jedno přišlo na svět mrtvé. V dětském věku žádné nezemřelo. Manželství

Vincence a Kateřiny Brzorádových bylo zřejmě bezdětné.“ Votoupal Igor: Archivní fond Rodinný archiv Brzorádů, Nymburk, 1778–1872, in Studie a zprávy in Historický sborník pražského okolí, ročník 8 / číslo 1

[240] Holeček Josef: V literárním odboru uměleckém besedy roku 1874 in JELÍNEK, Hanuš. Padesát let Umělecké besedy 1863-1913: [sborník]. Praha: Umělec. beseda, 1913. s. 289. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/…22f str 289

[241] Čeněk určen díky věku a Vilémem Brzorádem v Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[242] Národní listy. Praha: Julius Grégr, 24.6.1884, 24(174). s. (4). ISSN 1214-1240. Dostupné také z:

https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:61f115e0-4605-11e7-aac4-005056827e51

[243] „Osobní. Slečny Mil. Popprová a Zd. Brzorádová, žákyně mistra K. ze Slavkovských, složili státní zkoušku z klavíru s dobrým prospěchem.“

Národní listy. Praha: Julius Grégr, 15.6.1913, 53(162, ranní vydání). s. 4. ISSN 1214-1240. Dostupné také z:

https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:2b8d7200-62a7-11e7-89ee-5ef3fc9ae867

[244] https://www.payne.cz/3xS43787/BrzoradBranislav.htm

[245] Národní listy. Praha: Julius Grégr, 24.6.1884, 24(174). s. (4). ISSN 1214-1240. Dostupné také z:

https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:61f115e0-4605-11e7-aac4-005056827e51

[246] „Dále si přeji, aby 200 zl., dvě stě zlatých, zůstalo pro chudé, to jest 100 zl. pro chudé do Nymburka, a 100 zl., sto, pro chudé do Drahelic, aby z toho kapitálu úroky každý rok na Dušičky dostávali (jako) almužnu. Dále si přeji, aby se složil kapitál 100 zl. na fundační mše svaté, které by se sloužily za rodinu Čeňka Brzoráda ten týden první v měsíci dubnu a druhá za rodinu Václava Riegla poslední týden v měsíci září. Zbytek, který z b y d e, odkazuji na studentskou nadaci, které by používali studující z rodiny Rieglovy z Drahelic č. 16 a nebo z rodiny Brzorádovy z Nymburka. “ K- k. Bezirksgericht in Nimburg, Abteilung I, am 12. Feber 1903. "

Studijní nadání v Království českém =: Studien-Stiftungen im Königreiche Böhmen. V Praze: C.k. místodržitelství pro Čechy, 1914, 1914(17). s. 200. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:3bb4fd90-65a0-11e8-828b-005056825209

[247] Tábor. Tábor: A. J. Landfras, 1864-1935. s. [6]. Dostupné také z https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:uuid:2779a4e0-2547-11e9-bc55-5ef3fc9bb22f

[248] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[249] Archiv Pavla Rödla, přímého potomka Terezie Klazarové rozené Brzorádové (1850*).

[250] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[251] Vzpomínky pravnučky Antonína Brzoráda (1809-1877), Jarmily Rödlové, dcery Josefa Klazara, soudního rady, archiv Pavla Rödla, přímého potomka

[252] NOVOTNÝ, Miloslav. Život Boženy Němcové: dopisy a dokumenty, [Díl] 4: Dvě léta persekuce (1853-1854). Praha: Československý spisovatel, 1956. s. 295. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/…209

[253] BOŽENA NĚMCOVÁ V NYMBURCE 1848-1850. NAPSAL JAN VONDRÁČEK, V Nymburce 1913

[254] Foto z roku 1966, archiv Jana Řehounka, který fotografii k uveřejnění poskytl

[255] Roubenou rumpálovou studnu z 1. pol. 19. Stol. ze dvora Brzorádova domu, přenesenou roku 1967 nyní (rok 2017) najdeme v Přerově nad Labem, ve skanzenu Polabského muzea

[256] Foto z roku 1966, archiv Jana Řehounka, který fotografii k uveřejnění poskytl

[257] BOŽENA NĚMCOVÁ V NYMBURCE 1848-1850. NAPSAL JAN VONDRÁČEK, V Nymburce 1913

[258] Centralblatt für Eisenbahnen und Dampfschifffahrt in Oesterreich 23. Februar 1867, str 3, https://anno.onb.ac.at/…76]

[259] Prager Abendblatt 27. November 1869, Seite 2, online

[260] NA, f. PM, sig. 2/2/1, ka. 1086, č. j. ad1 170, zpráva OH v Poděbradech na PM, 10. 10. 1871. „...er hat die politische Behörde stets in der Erhaltung der Autorität und bei der zuweilen schwierigen Durchführung der Gesetze aus eigenem Antrieben unterstützt."

[261] NA, f. PM, sig. 2/2/1, ka. 1088, č. j. 1496, zpráva OH v Čáslavi na PM, 25. 2. 1873.

[262] KLEČACKÝ, Martin. Poslušný vládce okresu: okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868-1938. Praha: NLN, 2021. ISBN 978-80-7422-797-4., str. 182

[263] Národní Politika 2.3.1937, strana 12

[264] Pod stromem lásky

[265] PÍŠA, Antonín Matěj. Otakar Theer. Praha: Čin, 1928. sv. 1. s. 20. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:0d0eefe3-8de0-43e4-bd37-4838c6b25643, str. 11-12

[266] PÍŠA, Antonín Matěj. Otakar Theer. Praha: Čin, 1928. sv. 1. s. 20. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:0d0eefe3-8de0-43e4-bd37-4838c6b25643, str. 20

[267]V črtě, již napsal Theer do Památníku, vydaného nymburským ochotnickým spolkem divadelním »Hálek; Občanské listy 16. 3 1918

[268] (Pod stromem lásky); odehrává se dle přímého udání autorova v prvých větách povídky přímo v Nymburce v době pruského vpádu. Nymburk lze bezpečně rozpoznali i v líčení maloměsto, z něhož pochází titulní hrdinka rukopisného románového torna »Kristina«. V jiném románovém lorsu nazvaném »Dobrák«, statek »dobrákovy« choti Jiřiny leží v blízkém okolí nymburském. »Dobrák« účastní se i spekulace s akciemi nymburského cukrovaru. Tam, kde se líčí příjezd novomanželů na Jiřinin statek, nalezneme až neústrojně obšírnou kresbu Nymburka. Theer tu mimo jiné podává velmi trefné postřehy o životě dělnictva nymburských železničních dílen.

[269] PÍŠA, Antonín Matěj. Otakar Theer. Praha: Čin, 1928. sv. 1. s. 20. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:0d0eefe3-8de0-43e4-bd37-4838c6b25643, str. 22

[270] PÍŠA, Antonín Matěj. Otakar Theer. Praha: Čin, 1928. sv. 1. s. 20. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:0d0eefe3-8de0-43e4-bd37-4838c6b25643, str. 22

[271] od července do září 1904 (II. č. 45.-51.)

[272] PÍŠA, Antonín Matěj. Otakar Theer. Praha: Čin, 1928. sv. 1. s. 20. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:0d0eefe3-8de0-43e4-bd37-4838c6b25643. str. 169-170

[273] ŘEHOUNEK, Jan. Rytíř smutné postavy: básník Jan z Wojkowicz: 1880-1944. Nymburk: Kaplanka, 2014. 129 s. Knihovnička Kaplanka; sv. 2. ISBN 978-80-87523-07-0. a https://www.rod-nebeskych-a-cackych.cz/l/jan-z-wojkowicz-a-anna-bernardova/

[274] Rodokmen rodu Černých a Horáčkových

[275] http://www.mesto-nymburk.cz/files/files_mestsky-zpravodaj/zpravodaj_2012_11.pdf

[276] Zlatá Praha Datum vydání: 4.6.1886 Číslo: 25 Str 400

[277] Výřez fotografie z archivu Jana Řehounka

[278] http://www.halek-nymburk.cz/almanachy/almanach1936.pdf, str 22-24

[279] http://www.nemnbk.cz/historie-nemocnice/

[280] Roubenou rumpálovou studnu z 1. pol. 19. Stol. ze dvora Brzorádova domu, přenesenou roku 1967 nyní (rok 2017) najdeme v Přerově nad Labem, ve skanzenu Polabského muzea

[281] Foto z roku 1966, archiv Jana Řehounka, který fotografii k uveřejnění poskytl, foto též v BOŽENA NĚMCOVÁ V NYMBURCE 1848-1850. NAPSAL JAN VONDRÁČEK, V Nymburce 1913

[282] in Hrabal Bohumil: Naivní Fuga, Pražská Imaginace 1995, Sebrané spisy B.H. svazek 16, str. 64-66

[283] in Hrabal Bohumil: Naivní Fuga, Pražská Imaginace 1995, Sebrané spisy B.H. svazek 16, str. 71-72

[284] (Cyrus J.: Evangelíci v Nymburce, http://nymburk.evangnet.cz/?page=III)

[285] Jana Bernáthová, vnučka MUDr. Antonína Brzoráda (1876-1953) v emailu z 2017

[286] POKORNÁ-PURKYŇOVÁ, Růžena a Karel PURKYNĚ. Život tří generací: vzpomínky na velké Purkyně : listy a články Karla Purkyně. V Praze: Výtvarný odbor Umělecké besedy, 1944. s. 182.

[287] (*1876, + po 1948)

[288] Národní Listy 31.12.1914 , strana 7

[289] Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 2, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity II., strana 619

[290] Národní listy. Praha: Julius Grégr, 23.3.1905, 45(82, ranní vydání), s. 2. ISSN 1214-1240. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/…2bb

[291] Matrika Nymburk – narození Marie

[292] Jana Bernáthová, vnučka MUDr. Antonína Brzoráda (1876-1953) v emailu z 2017

[293] Snímek poskytnut laskavostí jeho vnučky Jany Bernáthové.

[294] http://umeleckazahrada.cz/historie/item/45-brzoraduv

[295]http://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-0270099-Dum-cp-252-Nymburk-cesko/

[296] Archiv Jana Řehounka

[297] Archiv Jana Řehounka

[298] Jan Fiala (1888-1941), krejčí a starosta Nymburka v letech 1926-1941, pacient Dr. Brzoráda - Fialová M.: Rodinna kronika Fialů, (www.catsitter.cz)

[299] (Historie fotbalového klubu Polaban Nymburk http://www.polaban.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=49&Itemid=59)

[300] Havlík O., Vojenský újezd Milovice a Mladá a invaze vojsk Varšavské

smlouvy v roce 1968, bakalářská práce, FF Univerzity Pardubice, 2012

[301] Tyto paměti sepsal p. Karel Svoboda - http://www.zahradkari.cz/zo/1.nymburk/index.php?str=273

[302] V letech 1930-48 byl Francin správcem, pak do roku 1952 ředitelem pivovaru.

[303] Zdroj: Nymburský deník in http://www.pivnidenik.cz/clanek/2547-Bohumil-Hrabal-a-nymbursky-pivovar/index.htm

[304] Z emailu vnučky MUDr. Antonína Brzoráda Jany Bernáthové z 20.11.2012

[305] Bohumil Hrabal známý a neznámý, ed. Petr Šorm, František Sýkora, Jana Kavánová, Polabské muzeum Poděbrady, 2014. S. 77, citováno podle Nicoldson Alice: ŽENY V ŽIVOTĚ A DÍLE BOHUMILA HRABALA, Zpravodaj Klubu čtenářů Bohumila Hrabala Nymburský pábitel, únor 2021, str. 4, dostupné online: https://www.knihovna-nbk.cz/fls/pab/pabitel72.pdf

[306] Snímek poskytnut laskavostí jeho vnučky Jany Bernáthové.

[307] Jana Bernáthová, vnučka MUDr. Antonína Brzoráda (1876-1953) v emailu z 2017

[308] BOHMAN, Hanuš. Defilé intelektuálů. karikatur řada první. V Nymburce: Koncertní ředitelství Lyra, 1933. [IV] s., [34] l. obr. příl.

[309] nymburk.cz/www/index.php?sekce=4&zobraz=zastaveni-11-hrbitov-a-krematorium

[310] Společenský adresář československý, Roč. 1930-1931. Praha: Josef Zeibrdlich, [1931]. s. 148. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:b17204f0-af7a-4833-bdb5-3bdbe8b0ea08

[311] https://www.myheritage.cz/names/marie_brzor%C3%A1dov%C3%A1

[312] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/10404/196

[313] [313] Díky upozornění restaurátorky textilu Národního Muzea Veroniky Šulcové víme, že muzejní sbírka historického textilu obsahuje oděvy původně patřící Ludmile Brzorádové, rozené Všetečkové (svatební zástěra a šátek), Kateřině Černé roz. Brzorádové (svatební šněrovačka a střevíce) a vyšívaný váček z rodiny Filipa Černého. Oděvy darovala paní Kateřina Fleishmannová roz. Černá někdy v roce 1881. Je údajně v plánu některé z těchto předmětů vystavit v rámci stálých expozic v Historické budově Národního Muzea. Oděvy byly řádně katalogizovány, poprvé v rámci Českého průmyslového muzea vedeného manžely Náprstkovými, kam se oděvy dostaly jako první. Posléze bylo rozhodnuto o přeorientování muzea na mimo evropskou problematiku a velká část sbírek přešla do Historického muzea Národního muzea. Zde oděvy získaly nynější označení - inventární číslo: svatební šněrovačka H2-146604; svatební zástěra H2-146156; střevíce H2-146122ab; taštička H2-146150.

[314] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[315] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[316] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[317] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[318] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/10404/196

[319] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/10417/73

[320] http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DLABA%C4%8C_Jan_30.12.1809-22.8.1873

[321] Vavřínek Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2009. Brandýs nad Labem: Martin, 2008, str 111

[322] Chci se s vámi podělit o unikátní listinu z archivu Vlastivědného muzea Nymburk. Jedná se o potvrzení o očkování kravskými neštovicemi. Očkován byl Jan Dlabač, budoucí lékař a historiograf města a to v roce 1810, tedy v prvním roce svého života. Osvíceným rodičem byl jeho otec řezník a nymburský měšťan Jan Dlabač.

https://www.gluseum.com/CZ/Nymburk/282415615212525/Vlastiv%C4%9Bdn%C3%A9-muzeum-Nymburk

[323] Kvaš Karel: K historii pamětních desek…, in Havlíčkobrodsko, vlastivědný sborník, vydalo Okresní vlastivědné středisko v Havlíčkově Brodě, 1971, str 58 dostupné z

https://www.muzeumhb.cz/wp-content/uploads/2021/03/Havlickobrodsko-0.pdf,

[324] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/10436/121

[325] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/10436/121 + pozdější ředitel hospodářské školy v Hracholuskách a 1878–86 starosta Nymburka (http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DLABA%C4%8C_Jan_30.12.1809-22.8.1873) Tehdy zachvácen duševní chorobou m uchýlil se do soukromí a zemřel. Studoval hospodářskouškolu v Libverdě. (Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav)

[326] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/10436/90

[327] https://pamatkovykatalog.cz/nahrobek-m-dr-jana-dlabace-12586558; https://iispp.npu.cz/carmen/detail/1294710 (Náhrobek MUDr. Mikoláše Miksche a rodiny Dlabačových a 2. náhrobku Med.Dr. Jana Dlabače v Nymburce.)

[328] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[329] Iuventus caes. reg. Gymnasii Neopragensis e moribus et progressu in litteris censa exeunte anno scholastico MDCCCXX - MDCCCXXV

[330] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav str 72

[331] Případné příbuzenství s hrdinou gen. Josefem Mašínem (1896-1942) jehož otec byl Alois, není mezi sourozenci Marie.

[332] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[333] https://www.praha.eu/jnp/cz/o_meste/primator_a_volene_organy/Primator/stali_v_cele/judr_tomas_cerny.html

[334] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[335] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav, str 51

[336] Deník JUDr. Tomáše Černého citován v Černý Vratislav JUDr., Díl 3. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, strana 103, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27,

[337] Dnes Kolínská 688/16, zjevně se inspiroval bazilikou S. Giovanni e Paolo v Římě, protože se zachovala Polívkova kresba tohoto kostela. (za tyto informace patří poděkování znalci historie Nymburka panu Řehounkovi) srovnej:

https://www.lidovky.cz/relax/design/osvald-polivka-neznamy-na-vystavu-vyznamneho-architekta-secese.A140825_093333_ln-bydleni_toh/foto/TOH5575d7_polivka.jpg

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:Osvald_Polivka_-_Roma,_S._Giovanni_e_Paolo_(1887).jpg

[338] Sebaldus a S. Carolo, Wscheteczka Philippus SchP, (*1747 Chrudim, +1788 Praha), http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000120411

[339] „Ve výuce mu (Heldovi) však chyběly zameškané dva měsíce a tento nedostatek se projevil velmi záhy, totiž při měsíční písemné zkoušce: tehdy (rok 1784 - pozn JS) byl Held při klasifikaci zařazen z padesáti žáků mezi posledních deset. Jeho vyhnanství mezi těmito smolaři nicméně netrvalo ani týden: když totiž tehdejší profesor P. Sebaldus Všetečka konal týdenní zkoušky a postupně a bezvýsledně žádal ode všech přítomných žáků odpověď na otázku, kterou jsem už zapomněl, přičemž rozhořčeně (což podle výchovných pravidel zásadně nemělo být!) vytýkal celé třídě nepozornost při svých přednáškách, vyvolal pak z poslední lavice mne a řekl: „Tento chlapec jako jediný odpověděl řádně na mou otázku, on jediný pozorně sledoval mou přednášku; a ten má sedět tam mezi tou lajdáckou sběří? Tak pozorný chlapec patří do první, čestné lavice!" Toto náhlé přesídlení udělalo na hocha ten nejhlubší, nejtrvalejší dojem; podnítilo jeho píli, elektrizovalo jeho ctižádost a napříště určilo na celá studia jeho pořadí mezi prvními. Mezi býlím se zkazí i ušlechtilé semeno! Odpusťte mi tuto marnivost, bez níž si však jak praví Franklin - má každý raději prohnat hlavu kulkou! Za své pozdější osudy, v nichž si vždy vyvzdoroval svoje stanovisko, děkuje Held pravděpodobně především pronikavému pohledu tohoto učitele.“ (str 145)

„Pokud tehdy mladík učinil nějaké pokroky, děkuje za to ješzě dnes ze svých učitelů hlavně Sebaldovi, (sic! - čárka tam spíše nepatří) Všetečkovi, Josefu Gr¨novi, Cornoci a Seibtovi, protože tito pánové mu věnovali individuální pozornost. ...“ (str 201-2)

HELD, Jan Theobald, KVĚT, Jindřich, ed. a TINKOVÁ, Daniela, ed. Fakta a poznámky k mému budoucímu nekrologu I.: vzpomínky pražského lékaře na léta 1770-1799. Vydání první. Praha: Academia, 2017. 647 stran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh. Paměť; sv. 90. ISBN 978-80-200-2653-8.

[340] Například na náhrobku, či v podpisu „Meteorologische Beobachtungen von J. C. Brzorad“

[341] Domènech i Mira Josep: JOSEPH CALASANZ (1557–1648) in PROSPECTS: the quarterly review of comparative education (Paris, UNESCO: International Bureau of Education), vol. XXVII, no. 2, June 1998,

p. 327-39.

[342] Studoval také v Mladé Boleslavi dle „Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)“

[343] Vilém Brzorád ve Vzpomínkách

[344] Dopis Josefovi z r.1806 v ANM adresován “conseiller de la villa Kutná Hora”.

[345] Brzorád W.: Správa, rukopis, Litomyšl 1968 in Národní knihovna, rukopisná sbírka (sig VIII.H.24), Meteorologische Beobachtungen bei J. C. Brzorad

[346] V tomto fondu je vedle korespondence a opisů křestních a oddacích listů i dekret na modrém papíře, kterým je Filip Brzorád jmenován radním města Nymburka.

[347] dopis z fondu Černý Archivu Národního Muzea prostudovala Else Fritschl v únoru 2012

[348] Lojovitz – Kaurzimer Kreis (K. K. priv. Prager Zeitung 28. 11. 1816 http://anno.onb.ac.at) = Lojovice : https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5e/Schloss_Logowitz_im_Kau%C5%99zimer_Kreise_1804.jpg

[349] dopis z fondu Černý Archivu Národního Muzea prostudovala Else Fritschl v únoru 2012

[350] Snadno lze rozeznat vzdor podpisu podle rukopisu

[351] Sbírka rodiny Vávrových, obraz v rodině vždy vysel nad obrazy sourozenců Therese (1787 – 1856) a Jana (1784–1806) Delorme

[352] Foto archiv Jiří Brzorád, originál ve sbírce Vávrových

[353] Archiv Národního Muzea, fond Černý

[354] Archiv Národního Muzea, fond Černý

[355] Z další kontextu si dovoluji usuzovat, že v tomto svém konceptu Josef prostě omylem zaměnil “deutsch” za “böhmisch”.

[356] Odpovídá českému S.

[357] Archiv národního muzea, fond Černý, koncept dopisu, na který přišla odpověď datovaná 16.4.1811

[358] ANM fond Černý

[359] ibid

[360] Schematismus pro rok 1826 Besitzer: Joseph Brzorád, Justiziaer: Der Besitzer selbst.; Landtäfl. Hauptb. Litt. L. Tom. X. Fol. 181 (Sommer J. G. : Das Königreich Böhmen: statistisch-topographisch dargestellt ..., Band 13. Prague 1845, S. 224)

[361] Vacek František: Dějiny Bubence, Dejvic, Šárky a okolí, in Sborník příspěvků k dějinám hlavnmího města Prahy, red. V.Vojtíšek, díl IV., Praha 1923, str.312,313

[362] vzpomínky Viléma Brzoráda

[363] Vilém Brzorád *1911 ve svých vzpomínkách (možná mylně) uvádí, že Císařská Louka patřila již Delormum spolu s Porthajmským palácem. Archiv Vávrových.

[364] Posvátná místa království Českého: dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém, Řada první: Arcidiecese Pražská. Dědictví sv. Jana Nepomuckého. díl III. Vikariáty Kralovický, Vlašimský a Zbraslavský. 1909. 363 s. s. 256. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/…867; barokní oltářík a dataci kaple do 18. století potvrzuje Wirth in WIRTH, Zdeněk, BARTUŠEK, Antonín a Československá akademie věd. Umělecké památky Čech. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. s. 440.

[365] Rodokmen rodu Černých a Horáčkových

[366] Jedná se o 10km tedy o dvě hodiny chůze.

[367] 304 x 0, 575464 = 175 ha

[368] 1 jitro = 1600 čtverečních sáhů

[369] Neueste Länder- und Völkerkunde ein Geographisches Lesebuch fur Alle Stände 1830

Neunzehnter Band Das Oesterreichische Kaiserthum Des zweiten Bandes Nro VI., Mit Charten Plänen und Kupfern 1830, https://books.google.cz/books?id=1uyNj4DOmPQC&lpg=PA612&dq=lochkow&pg=PA612#v=onepage&q=lochkow&f=false

[370] text současného lochkovského kronikáře PhDr. Hromádky na http://www.praha-lochkov.cz/(mgatourd0fdzi045zyu0bera)/default.aspx?ido=46&sh=234534363 26.10.2006

[371] Sommer: Popis Království Českého, 1840

[372] Vilém Brzorád *1911, strojopis Vzpomínek, 3 strany, archiv Vávrových

[373] NK (sig VIII.H.24) roku 2008 je objevil a autora na ně upozornil archivář Národní knihovny Mgr. Miloš Dostál

[374] NK (sig VIII.H.24) roku 2008 je objevil a autora na ně upozornil archivář Národní knihovny Mgr. Miloš Dostál

[375] NK (sig VIII.H.24) roku 2008 je objevil a autora na ně upozornil archivář Národní knihovny Mgr. Miloš Dostál

[376] Matrika uvádí pohřeb 3.5.1817

[377] Dle parte manželky

[378] Wiener Zeitung 24. Juli 1821, Seite 670 (Anno Zeitungen)

[379] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=AC9D5131814C4A7E9A7B210425A9F9CC&scan=58#scan58

[380] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=AC9D5131814C4A7E9A7B210425A9F9CC&scan=62#scan62

[381] K. K. priv. Prager Zeitung, 5. Juni 1825, Amtsblatt Nr. 86)

[382] viz. časopis České muzeum 11 roč.

[383] Časopis Společnosti wlastenského museum w Čechách Praha: České museum, 1827, 1(1), s. [148]. ISSN 0862-7274. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:b2938e20-8be1-11dd-b6f9-000d606f5dc6 , Časopis českého museum. Praha: Knihkupectví J. G. Calve, 1853, 27(3), s. 9. ISSN 0862-7282. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/…dc6

[384] 1 ročník předchůdce pražského německého deníku Bohemia

[385] Unterhaltungsblätter, 3 Januar Nro 3 1828, Für Landwirthe Auf dem Gute Lochkow rakonizer Kreises hat im vorigen Jahre der gegenwärtige Besitzer dieses Gutes Herr Joseph Brzorad J u D den wiederholten Versuch gemacht ein Stück seiner Grundstücke nemlich 23 durch Menschenhände und 13 durch die Säemaschine mit Gerste anbauen zu lassen Das hiezu bestimmte Feld enthält 6 Strich in area und war soweit gut und wie gewöhnlich zur Frühjahrssaat zubereitet Man baute also auf 23 dieses Feldstückes pr 4 Strich area durch den Wurf eine Quantität von 3 Strich und auf das erübrigte 13 10 Maßl Saamengerste mit der Säemaschine an und es zeigte sich nach der Ernte und dem Abdrusche daß man nach dem Wurfe 34 Strich nach der Säemaschine aber 24 Strich reine Gerste erhielt daher durch die letztere Art des Anbaues beinahe noch einmal so viel und bei weit geringerer Quantität von Saamen gewonnen wurde Dieser bedeutende Unterschied läßt mit Recht schließen wie vortheilhaft die Säemaschinen sind sowohl für den Ertrag sämmtlicher Getreidgattungen als auch in Bezug auf die große Ersparung des Saamens Und obgleich diese Säemaschinen nach der Zeit manchen Reparaturskösten unterworfen sind so kömmt auf der andern Seite zu berücksichtigen daß der Vortheil den man aus der Benützung dieses Geräthes zieht die kleine Bestreitung weit überwiegt und da übrigens daselbst schon früher einige dergleichen Versuche damit angestellt wurden die ganz entsprechende Resultate erwarten ließen so kann dieses landwirthschaftliche Geräthe in jeder Hinsicht anempfohlen werden. Beitler Verwalter zu Lochkow

[386] K. K. priv. Prager Zeitung, 1. Februar 1829, http://anno.onb.ac.at

[387] Intelligenzblatt zur Prager Zeitung. Prag: Haase, 30.06.1831, 1831(100). sv. 100 s. [21]. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:19684200-a67c-11ea-a314-5ef3fc9bb22f

[388]http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=CA6D9C8D3E61491A80562198208C8CD8&scan=36#scan36

[389] Časopis Českého Museum, svazek 11., z 1. Ledna 1837, v Praze, strana 241

[390] O vzniku Dědictví připomínáme novým údům toto: Antonín Hanikýř, nar. v Praze d. 21. října 1753, býv. jesuita, pak kaplan v Sedlci u Votic, v Klokotech, Jindř. Hradci a exposita v Ciměři, posléze na výslužbě v Plané a v Táboře, umínil sobě r. 1829. na památku první stoleté pamatky vyhlášeni Jana Nepomuckého za Svatého založiti ústav, jimž by dobré, vzdělavatelně knihy Juha. buh. 29 II vjazyku českém, již vazaně, v ceně levné vydávány byly.

http://librinostri.catholica.cz/download/BoroMatrUdDedSvJN1a2-r0.pdf str 29

[391] Jubilejní kniha K oslavě tisicleté památky sv. Cyrilla &Methoděje jakož i k oslavě padesátiletého trvání Dědictví Sv. Jana Nepomuckého, Praha 1885

http://librinostri.catholica.cz/download/BoroMatrUdDedSvJN1a2-r0.pdf ; Dědictví Jana Nepomuckého vydalo v jazyce českém např. Tyto tituly: Bible, Postilla aneb výklady : rozjímání na evangelia. nedelni : sváteční od Dr. Innocencía Francia,Kancionál; Hlas varhan (dokonalý průvod varhan ke všem písním kancionálu; Zivot Pána a Spasitele našeho Ježiše Krista; Duševní zábava. Sbírka povídek; Čermáková rodina; Vůdce hříšníků Ludvika Granadskébo. Od Jana N. Frant. Desoldy; Příběhy Starého/ NOvého Zákona &.jim připojené nábožná mxjímání pro lid křesťansky; s obrázky; Boj & vítězství pravdy Boží v Cechách. Sepsal kan. J oa. Ehrenherger; Drahé kameny z koruny Svatováclavské čili životy Světců, Blahoslavenych & domněním Svatých národa. Československého; Obrazy : dějepisu Církve Páně. Sepsal Tomáš Novák; Dějiny diecése Pražské. Národní dům Český v Římě. Sepsal a vzdělal Dr. Klement Borový; Obrazy ! dějepisu Církve Páně. Sepsalj'l'oméš Novák; 0 svatém biřmování; SV. lan Nepomucký. S ocelorytinou. Sepsal Dr. Klement Borový atd…

[392] Gesellschaft patriotischer Kunstfreunde

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Dnost_vlasteneck%C3%BDch_p%C5%99%C3%A1tel_um%C4%9Bn%C3%AD

[393] Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Dnost_vlasteneck%C3%BDch_p%C5%99%C3%A1tel_um%C4%9Bn%C3%AD

[394] Na mapách otisku stabilního katastru skutečně nápis Karolinen Berg, přepsán tužkou také jako „Na Karlíně“ nacházíme a to zhruba na místě dnešního kynologického cvičiště (49.9958714N, 14.3465169E) jižně od vsi Lochkov, kam dojdeme ulicí Za Ovčínem, ze které je třeba odbočit po přemostění Pražského okruhu asi po 60 meterech doprava. Vypíná se ve výšce asi 100 metrů nad Radotínským potokem.

[395] Není se co divit, že Amálie chtěla poznat Louisinu sestřenici Annu Brzorádovou roz. Delorme – se kterou byla Louise v tak intenzivním korespondenčním kontaktu.

[396] z novinového článku Frau Brzorad erzählt z roku 1935. (z archivu Jiřího Brzoráda), celý text viz Augusta Brzorád (1851-1940) v kapitole http://www.steinbauer.biz/familytree/Brzorad.htm#_Toc503700424

[397] (z http://en.wikipedia.org/wiki/File:Carolineamaliedenmark.jpg)

[398] Ökonomische Neuigkeiten und Verhandlungen, 1842, Heft 24, Seite 192

[399] Podle textu Anny Brzorad (1837-1934), matrik, popisných informací a indikační skicy stabilního katastru z roku 1840(dostupné z https://archivnimapy.cuzk.cz/ ), opraveno dr. Karešem 2024

[400] archiv Else Fritschl - potomka Anny

[401] přípisek učiněný do památníku Theklou Erben geb. Brzorád.

[402] Else Fritschl’s archive

[403] Erben Wilhelm: Louise Delolme, Die Erzieherin zweier Königinnen von Dänemark,Wien, 1897, str.24

[404] Olejomalbu Lochkova z roku 1842 zaslal Dr. Robert Mayr z Německa, který je potomkem Anny Erben rozené Brzorád (1833-1865). Dr. Mayr píše, že na zadní stranu obrazu poznamenal jeho otec (Gerhard Mayr *1931) rok namalování „1842“ a jméno malíře „Thorald Laessoe z Dánska (1816-1878)“. Obraz byl prý poškozen na konci druhé světové války, kdy byl bombardován v Salzburgu byt Selmy Mayer rozené Erben (1863-1946), dcery Anny Erben roz. Brzorárové. Dr. Robert Mayr zdědil obraz po smrti své babičky Marie Mayr, manželky Erwina Mayr (*1899), syna Selmy. Rozměr obrázku je asi 28 x 20 cm bez rámu. Lousie Delolme byla blízkou přítelkyní své sestřenice Anny Brzorádové, rozené Delorme, u které na Lochkově Laessoe pobýval. Není pak tedy nepravděpodobné, že po smrti svobodné Louise Delolme (1791-1851) putoval obraz k Anně Erbenové, která se na Lochkově jako Brzorádová narodila.

[405] Erben Wilhelm: Louise Delolme, Die Erzieherin zweier Königinnen von Dänemark,Wien, 1897, str.24

[406] Schematismus

[407] Erinnerungen an Tante Philippine Brzorad von Selma Mayr Dez.1932. (archiv p.Jiřího Brzoráda)

[408] https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold_Hasner_von_Artha

[409] Zde můře jít o Eduarda (1820-1898), který tehdy byl v Praze a byl Leopoldovým spolužákem na gymnáziu, na univerzitě v Praze i ve Vídni, ale i o Viléma (1814-1898), který byl navíc tehdy na Lochkově správcem a justiciárem.

[410] Hasner Leopold Ritter von Artha: Denkwürdigkeiten, Stuttgart 1892, str 48, original: „Wir atmeten auf. Aber nach der eben erst gemachten Erfahrung konnten wir uns noch keineswegs vollkommen beruhigt fühlen. Und so nahmen wir die Einladung eines meiner Freunde, Dr. Brzorad, ihn auf den Besitz seines Vaters, das in der Nähe Königsals gelegene Lochkov, den nachmaligen Wohnsitz der Schriftstellerin Ossip Schubin zu begleiten, mit Freuden an. Nachdem wir aber daselbst einen Tag in angenehmer Ländlichkeit und unter freundlichen Menschen behaglich verbracht hatten, meldeten Nachrichten aus der Stadt, daß daselbst vollkommene Ruhe herrsche, und wir kehrten nach derselben zurück.“[410]

[411] Archiv Jiřího Brzoráda

[412] NA, fond Vlastenecko hospodářská společnost, kniha 42

[413] Korespondence a zápisky Jana Helceleta, 1910

[414] Brzorád W.: Správa, rukopis, Litomyšl 1968 in Národní knihovna, rukopisná sbírka (sig VIII.H.24), Meteorologische Beobachtungen bei J. C. Brzorad

[415] Fremden-Blatt, 25. Dezember 1853, )Eben dahin ward kürzlich die zwölfjährige Tochter eines RevierförsterS auS Lochkow, mit Schußwunden in beiden Füßen, gebracht. Ihr Vater war mit einem geladenen Gewehre nach Hause gekommen, das Gewehr ohne seinen Willen losgegangen und der Schuß zufällig dem armen Kinde in die Füße gefahren.

[416] V dopise z 2. 2. 1854 (č. 19. 2) píše Josef Brzorád z Lochkova své dceři Marii Hauptmannové, archiv Stanislava Pitruna

[417] Der Tagesbole aus Böhmen Nr 220 Freitag den 11 August 1854 str 2 (56) https://books.google.cz/…lip

National-Staats-Anlehen v. J. 1854 Viz výnosy ministerstva vnitra a financí č. 221 a 236/1854 zemského zákoníku pro Čechy https://www.inventare.cz/…pdf

[418] Půlpán Karel: Státní dluh habsburské monarchie v leteh 1867-1918 in Finance a úvěr, 45, 1995, č.9, str 514

[419] Brzorád Anna: Erinnerungen an Dobric und Lochkov bei Prag, 1909, (archiv p.Jiřího Brzoráda)

[420] situace k roku 2017

[421] Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr)

[422] Brzorád W.: Správa, rukopis, Litomyšl 1968 in Národní knihovna, rukopisná sbírka (sig VIII.H.24), Meteorologische Beobachtungen bei J. C. Brzorad

[423] Strojopis o dvou stranách z archivu Vávrových

[424] Josef Dlabač byl soused Vincenta Brzoráda v Nymburce již roku 1772 (SokA Nymburk)

[425] Brzorád Anna: Erinnerungen an Dobric und Lochkov bei Prag, 1909, (archiv p.Jiřího Brzoráda)

[426] Erinnerungen an Tante Philippine Brzorad von Selma Mayr Dez.1932. (archiv p.Jiřího Brzoráda)

[427] Selma Mayr – Salzburg Dezember 1932

[428] Matrika narozených Smíchov

[429] Am Schlusse des zweiten Schulsemesters 1831, ertheilten am böhmisch-ständischen politechnischen Institute die, aus dem Mittel des ständischen Landes-Auschusses ernannten Prüfungs-Kommissäre den an demselben Studierenden, im Einverstäandnisse mit dem Direktorate und den Professoren für die bestgelungenen Zeichnungen, mit vorzüglicher Rücksichtsnahme auf ausgezeichnete Verwendung in den übrigen Begenständen, folgende Prämien, und zwar erhielt... Im ersten Jahrgange: ... das fünfte Prämium Herr Karl Brzorad , aus Lochkov, mit 10 fl. Vom böhm. ständ. Landesauschusse. Prager Zeitung. Prag: Schönfeld, 26.04.1832, 1832(66). sv. 66 s. [2]. Dostupné také z: https://ndk.cz/…e51

[430] Otcem Ferdinanda byl zřejmě Wenceslas Czapek, měšťan kutnohorský a novokolínský oo Kateřina Conthoralis, kmotrem Ferdinanda byl Josef Czapek, kutnohorský důlní rychtář, - http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/6645/?strana=61 - Temnik – Větrný Jeníkov 21/24 .3. 1784

[431]
[431] Jiří Adler : POSÁZAVSKÉ SKELMISTROVSKÉ RODY ( Přednáška na schůzce členů GHSP in LISTYGENEALOGICKÉ A HERALDICKE SPOLEČNOSTI V PRAZE = АСТА GENEALOGICA AC HERALDICA Sešit 10 i Říjen 1975, str 17

[432]
[432] https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Huť_Jakub_v_Tasic%C3%ADch

[433] Dle matriky se v Tasicích č. 1 narodili: Karl Josef *5. 10. 1796; Karolina Thekla / Lotii Karolina; 29. 11. 1797 oo Andreas Schnell (1795-1871); Wilhelm *18. 9. 1799; Karl Josef *9. 4. 1801; Anna Maria Ferdinanda *8. 5. 1807; Thekla Frant. Ther. *30. 11. 1808; Jan Nepomuk Frant Maria *30. 11. 1811; Emma 1. 1. 1814 -1875) oo Karl Brzorád (1813-1871). Údaj o 16 dětech pochází od W. Erbena a Ferdinand Tschapek se tak patrně oženil vícekrát.

[434] Andreas byl synem malostranského kupce Andrease Schnella, a vnukem Franze Schnella, sedláka v Číměři u Jindř. Hradce. O rodině Schnellů najdeme zmínku již ve starém urbáři číměřské rychty jindřichohradeckého panství z roku 1613. (Měsíční zpravodaj novobystřických občanů Ročník 18, číslo 11 Listopad 2016 http://www.novabystrice.cz/assets/File.ashx?id_org=10497&id_dokumenty=6762)

[435] Děti ze svazku Andreas Schnell oo Appolonia roz. Winzer: Thadeus oo Elisa Berger; Barbora oo Wenzl Tschappek, pachtýř Nečtiny (zemřeli bezdětní); Fanny svob; Wenzl svob; Pepi oo Ad. Franek, pražský obchodník z Mělníka; Andreas Schnell „neštěstí rodiny“ oo Karolina Tschappek (*28. 11. 1798 – 1881) (nevl. sestra Wenzla Tschaspek); Marie oo (1815) Ernst Rudolf von Wartburg (*1783)

[436] Wenzel Tschapek, který s manželkou zemřel jako bezdětný, byl dle Josepha R. von Wartburg nevlastním bratrem Emmy. Zdá se, že Ferdinand Tschapek se oženil vícekrát.

[437] Tuto vazbu objasnil W. Erben v Ahnennbuch, viz. též Almanach Wiener Adels.. Teil 11., str.554

Rakouský šlechtický stav 1856 pro Ernsta.

[438] RUDOLPH VON WARTBURG, Joseph, ed., HALATA, Martin, ed. a LIEBLOVÁ, Dagmar, ed. Pozdrav ze Schlossbergu: paměti Josefa Rudolpha z Wartburgu, syna hradního inspektora. Překlad Dagmar Lieblová. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. 311 s., xvi s. obr. příl. Paměť; sv. 62. ISBN 978-80-200-2234-9.,

[439] Hoff und Staats Handbuch (1879-1909)

[440] dnes Smetanovo nábřeží 10, Praha 1

[441] Jedná se jistě o chybu – překlep. I/O jsou sousední klávesy + obec Lichkov je příliš daleko od Prahy.

[442] RUDOLPH VON WARTBURG, Joseph, ed., HALATA, Martin, ed. a LIEBLOVÁ, Dagmar, ed. Pozdrav ze Schlossbergu: paměti Josefa Rudolpha z Wartburgu, syna hradního inspektora. Překlad Dagmar Lieblová. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. 311 s., xvi s. obr. příl. Paměť; sv. 62. ISBN 978-80-200-2234-9., strany 167 a 281.

[443] Ibid str 170

[444] Původní obytná budova - patrně 50°01'11.5"N 14°15'38.6"E, zdejší zámek postaven po roce 1710. Koncem 19. století byl změněn na sýpku. Šafránek Josef M.; Soupis hradů, letohrádků, paláců, tvrzí a zámků v českých zemích; II.; 1996; s. 15; Holec František; Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; VII; 1988; s. 124

[445] Pomologische Verein Protokoll der Diplome (NA fond Pomologie 77a)

[446] V seznamu za roky 1841-1849, Wohnsitz Raudnitz (?), (NA, fond Vlastenecko hospodářská společnost, kniha 44,45)

[447] Bericht über die Resultate der-von der k k patr ökon Gesellschaft in Böhmen eingeleiteten comparativen Anbau Versuche im Jahre 1857., Zusammengestellt von Wilhelm Janig gräflich Josef von Nostitzschen Güter Ober Direktor als Referenten des Comités für comparative Anbau Versuche, Prag Druck von Rohliček & Sievers im fürst erzbischöflichen Seminär 1859 https://books.google.cz/…lse

[448] Pozor. Nove obcanske noviny. Red. Vaclav Stulc, Číslo 90 r 1862 V Praze na Veliký pátek 18 Dubna , str 360 https://books.google.cz/…lip

[449] http://www.praha-lochkov.cz/(mgatourd0fdzi045zyu0bera)/default.aspx?ido=46&sh=234534363 26.10.2006

[450] Dopis od Kat. Fügner 1863 (určeno dle narození 2. dcery), Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[451] V seznamu za roky 1841-1849, Wohnsitz Raudnitz (?), (NA, fond Vlastenecko hospodářská společnost, kniha 44,45)

[452] Hospodářské noviny: vyd. od c.k. vlastensko-hospodářské Společnosti v království Českém. Praha: B. Rohlíček, 23.06.1867, 18(25). sv. 25 s. 198. ISSN 2336-6117. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:a8cc3f30-eb23-11e7-b2c4-005056825209

[453] Sklenář Karel: Archeologické zprávy Mořice Lüssnera z Roudnicka 1866-1868 in SMETANA, Jan, Oldřich KOTYZA a Okresní vlastivědné muzeum (Litoměřice, Česko). Litoměřicko: [vlastivědný sborník], Ročník 24. Praha: Tisková, ediční a propagační služba, 1989. s. 180. ISBN 80-7065-001-X. : „Černouček - Jenoves. 1868 Dle udání p. Brzoráda, pachtýře dvoru v Klenči nacházejí se mezi Černouškem a Jenovsí vlevo ze silnice asi 500 sáhů z Černouška v lese vyšším (mladý stojí vpravo) dvě vyvýšeniny z prsti , nakterých stromoví stojí. Obě mají podobu podlouhlých čtverhranů, jedna jest delší a uzčí, jedna pak širší a kratší; jedna bude asi 15o dlouhá a 1 a 1/2 o široká, výška obou obnáší 3-4' . Pravidelnost těch náhrbků jest nápadná. Nahoře jsou okulaceny. „

[454] SECKÁ, Milena. Americký klub dam: krůček k ženské vzdělanosti. 1. vyd. Praha: Národní muzeum, 2012. 347 s. ISBN 978-80-7036-366-9., str 260

[455] Kareš Martin: Anton Fingerhut – z připravovaného článku v emailu z 2024

[456] Emanuela Anna Karolina Josefina Thekla Brzorád

*1.4.1840. číslo 1 Dobříč, otec: Pan Karel Brzorád, pachtýř Svato-Janskýho dvora v Dobřiči N. c. 1, vlastní syn Pana Josefa Brzoráda, majitele statku Lochkov - a matky Pani Anny rozené Delorme z Prahy; Máteř: Paní Emanuela roz Czapek vlastní dcera P. Ferdinanda Cžapka, mistra sklenářského (i.c. Glassmeister) z ? Tasic? kraj Ledeckého - a matky Thekly roz. Klein z Nového Kolína; Svědkové Anna Brzorád, Josef Brzorád

https://ebadatelna.soapraha.cz/…/47

[457] Archiv Náprstkova Muzea, fond Náprstek Vojta (1826-1894) , karton 47, dopis 494 B od Brzorádová, Emilie (sic!) z roku 1867 https://photos.google.com/photo/AF1QipMI9dm1sfsKEb6zvT5vZ1EeNt-EV4cx0WPce3hY

[458] Národní Listy, 15. 6. 1868 str. 2

[459] XXII. Emma Brzorádová Zoubkovi. Ctěný pane! Račte odpustiti, že Vás obtěžuji; když jsem však poprvé s Vámi o dětské zahrádce mluvila, zdálo se, že umíte oceniti její vliv na vzdělání dítěte a tím na ušlechtění povahy a na inteligenci národa vůbec; ráčil jste se nejen ke mně velmi příznivě vyjádřiti, že ji zde zařizuji, ano, řekl jste i p. Novotnému, že, když zde zarazí dětskou zahrádku Čech, zajisté dobře pochodí, Němec že by zde však prohrál. Myslím, pane, že jakkoliv před cizími o našich záležitostech mluvíme, že by nám neslušelo mezi sebou věc lepší liciti než je, a tak si vzájemně dělat velmi zbytečné a škodlivé iluse. Musíme se přiznali, že, co našemu národu nyní nejvíce vadí, jest, že se svým nepřátelům ve vzdělání nejen nevyrovná, nýbrž že v mnohém pádu se má za vzdělanější, než skutečně jest, a tak bohužel ani snahy necítí, aby vynahradil, co mu schází. Že je to , velká chyba, nedá se upříti, ale ta chyba se dá napravili. Nemyslite, pane, že jest právě naší úlohou, tolikéž svátou povinností každého pěstouna mládeže, kdekoliv se mu příležitost naskytne, své bratry na tuto vadu upo- zorniti a je vybízeli, aby jí všemožně odporovali a sebe i děti své bedlivě vzdělávali? Nuže, jaký zárodek, takový strom. Pokud nebudeme lépe dbáti na pěstování malých dítek, nemůžeme očekávali skvělé výsledky z vychování vůbec. To nám již Komenský kázal; a jak smutně se musí nyní na nás dívat, když vidí, že Němci dovedli použiti jeho zásad s velkým prospěchem — jeho vlastní potomky (sic!) že mu doposavad nerozumí, že si ho ani nevšímají! — Naše školy jsou příliš přecpané, ano i system není ještě dle toho, abychom ve škole spustlou povahu dítěte pěstovali mohli; doufala jsem, že této vadě aspoň částečně vyhovím se svým ústavem — ale musím se přiznali, že jsem se velice zklamala. Úmyslně jsem jej na Smíchově zarazila, považujíc zde smysl pro vzdělání již za vzbuzený, ale běda! zdá se, že tomu ještě mnoho schází, a s velkou lítosti pozoruju, že, ačkoliv mi Němci již několikráte materielně velmi příznivé návrhy činili — Češi si mého ústavu ani nevšímají; návštěva jest tak nepatrná, že, jestliže se to brzo nezmění, budu nucena ústav zavřít aneb zařídili zcela německý, který by mně arciť dost vynášel. Obracím se v této nesnázi к Vám, ctěný pane, jsouc přesvědčena, že máte na Smíchově velký vliv na české obecenstvo a že i co možná učiníte, abychom ústav i pro české dítky zachovali. Právě nyní při zápise budete miti dosti příležitosti mluvili s rodičemi. Kladu Vám to vřele na svědomí, na Vaše vlastenecké svědomí, ctěný pane, abyste se toho horlivě ujmul, neb chceme-li zvítězit co národ, musíme se přičinili jeden každý buď o jakékoliv malé věci. Domnívám se, že některým rodičům bude vadit plat. Zde dovolte, abych promluvila o Vaší škole. Nemohla jsem tomu ani uvěřiti, jak jsem slyšela, že zde obnáši školné pouze 30 kr. měsíčně a že mimo to je víc než polovic dětích osvobozených. Pro boha, pane, kam pak to má vésti? Vždyť my nejsme zde, protože je tu několik továren, ještě v Londýně aneb v Lincolnshire, aby tu bída a nouze v dělnickém stavu tak převládala, že by na své dítě 30 kr. měsíčně, tedy ani kr. denně dáti nemohli! Já jsem přesvědčena, že by polovice mohla dobře platit 50 kr. a víc a že není ani desetina dítek, za které by rodiče skutečně nemohli zaplatit! 30 kr. My víme všichni ze zkušenosti, jak neteční rodiče к dítkám bývají, takovým ulehčením však, kde toho skutečně potřeba není, jen demoralisaci podporujeme; či není povinností rodičů se starati o vychování svých dítek? a nejen to. Myslíte skutečně, že si někdo toho, co má zadarmo, váží? To jistě ne. Nemyslete, ctěný pane, že к Vám mluví nezkušená ženská; já mám v tomto oboru rozmanitých zkušeností, protože již mnoho let se tím obirám, abych skutečné potřeby a pravé vady stavu dělnického vypátrala; proto jsem se zde zhrozila nejen plýtvání obecního jmění, ale i škodlivých následků, jenž se časem jeviti budou. Jsouce takové lásce zvyklí, nebylo by divu, kdyby i zámožným rodičům se zdály 3 fl. ohromnou sumou, ačkoliv jest to obyčejný plat ve všech podobných ústavech. Abych to udělala tedy i v tom ohledu co možná přístupné, jsem volná v jistých případech spokojit se s menším platem. Kdyby na př. členové některého spolku na tom se usnesli, aneb kdyby vůbec více rodičů mezi sebou se dorozumělo, že dají dítky své do dětské zahrádky, jsem volná při počtu 10 dětí přijmouti od nich 20 fl., tedy po 2 zl. od dítěte, a kdyby 20 dětí najednou přistoupilo, vzíti za ně jen 30 fl., tedy po 10 zl. od dítěte měsíčně. Prosím Vás abyste v Besedě aneb kdekoliv příležitosti máte, o tom promluvil, a jestliže se dovedou jaksi spolčiti, s radostí své slovo splním. Cíl můj jest co možná učinit, aby tento první pokus o českou dětskou zahrádku prošel. Skoro bych se sama za Smíchovské styděla, kdyby se z ní měla státi německá — protože tomu Češi ještě nerozumějí. Na Vás kladu vši svou naději, ctěný, a zůstávám s úctou Vaše oddaná Ema Brzorádová. Na Smíchově 21. 9. 68.

P o z n. Za první mateřskou školu českou uvádívá se mateřská škola, zřízená r. 1869 v Praze u sv. Jakuba. (Viz Stručný slovník pedagogický, s. v.; srovnej: Bolina, Mateřské školy pražské.) Bylo by tedy zajímavo sebrati doklady o školce Brzorádové, zejména když se Brzorádová odvolává na myšlenku domácí, myšlenku Komenského. — Podle Zoubkových Zpráv byl školní plat na škole Zoubkově od první do třetí třídy 30 kr. měsíčně, ve čtvrté třídě 40 kr. měsíčně. Polovic dětí bylo osvobozeno od školního platu.

Pedagogické rozhledy: věstník literárního a pedagogického odboru při Ústředním spolku jednot učitelských v Čechách. Praha: Ústřední spolek jednot učitelských v Čechách, 04.1926, 36(4-5). s. 252. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:f92a6720-c135-11e3-94ef-5ef3fc9ae867

[460] např. In PODLIPSKÁ, Sofie. Malá tulačka: Vladislav. V Praze: Tiskem a nákladem J. Otty, 1874. s. [91]. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:2d59265e-7886-47ec-92c9-8527b343a170

[461] KRYŠPÍN, Vojtěch. Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského za posledních 100 let: od r. 1780 do r. 1882 : s doplňkem za léta 1883 a 1884 : příspěvek k historii české literatury a českého školství. V Praze: M. Knapp, 1885. s. 75. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:e3a33b76-e6db-4b5c-adb0-f950747ed56e

[462] Světozor: Obrázkový týdeník. Praha: František Skrejšovský, 3.3.1871, 5(9). s. 98. ISSN 1805-0921. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:5035c47f-b58d-4116-872f-044193f835a8

[463] Parte Emmy Cichra in Prager Tagblatt 30. Oktober 1911, strana 8

[464] „*1833 v Markvarci u Kamenice n. L.; + 17. října 1875; studoval gymnázium v Jindřichově Hradci a práva v Praze. Byl novinářem, poté okr. tajemníkem na Smíchově. Bvl zaměstnán v redakcí Riegrova Slovníku a přispíval do pol. listů. Zenkl“ NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků: životopisný slovník čs. právníků, kteří působili v umění, vědě, krásném písemnictví a politice od Karla IV. počínaje až na naše doby : k III. sjezdu čs. právníků v Bratislavě. V Praze: M. Navrátil, 1930. s. 56. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:c4c57610-1bc2-11e7-96ce-005056827e51

[465] https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=3142D04D24BC4ACF9BA39814F8F6EEF3&scan=121#scan121

[466] Rank, Josef: Příručný slovník všeobecných vědomostí; (Tiskem Rohlíčka a Sieverse) Praha: F. Kytka, 1882, díl I. str 347

[467] NpM, fond Náprstek Vojta (1836-1894), karton č. 47, p. č.576-581 Cichra, František (č. 579 a 581 plus E.) 1865-1881 6 dopisů

[468] Narozen v Chabařovicích okres Ústí nad Labem, http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:30bdd2c7:1201ea2ef5b:-76a2&scan=f51b70b33dbb4d3f9dccab20559ff765

[469] Prager Tagblatt 6. April 1915, strana 5

https://anno.onb.ac.at/anno-suche#searchMode=simple&query=%22Karl+L.+Rittig%22&from=1

[470] křtěn Helmuth Karl Franz Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 514, obraz 428

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=514&folium=428

Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 514, obraz 427

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=514&folium=427

[471] křtěn Gisbert Kurt Otto Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 514, obraz 428

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=514&folium=428

Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 514, obraz 427

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=514&folium=427

[472] Karolina, Anna, Thekla, Josefa Brzorád

*4.7.1841 Dobříč č.1; kmotři Josef a Anna Brzorad

https://ebadatelna.soapraha.cz/…51#

[473] Karel Josef Ferdinand *11.7.1842 Dobříč č.1, kmotři prarodiče Brzorádovi

https://ebadatelna.soapraha.cz/…57#

[474] VELFLÍK, Albert Vojtěch. Dějiny technického učení v Praze s dějinným přehledem nejstarších inženýrských škol, jakož i akademií a ústavů v Rakousku, na nichž bylo vědám inženýrským nejdříve vyučováno: Pamětní spis na oslavu založení stavovské inženýrské školy v Praze před 200 lety a stoletého trvání polytechnického ústavu Pražského. Praha: Česká matice technická, 1925. s. XXV.

[475] Pohřbena v Hietzing (Gruppe 57 Nummer 18), stejně jako syn Jaromir s manželkou (Gruppe 20 Nummer 23)

[476] Matrika Státní oblastní archiv v Litoměřicích - Archivní odbor O, I-O • inv. č. 1276 • sig. 28/37 • 1875 - 1895 • Děčín http://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:4e496e4e:12216bae987:-7700&scan=27eb29fd395548468843f83cdf3fb8dd

[477] http://digi.nacr.cz/prihlasky2/?session=f8fdc02b0914911b9269b4e091940fdc94ecdb19b3d1ea891228b470f9cbd7db&action=image&record=15

[478] Dle vojenské matriky byl jako československý legionář zařazen do francouzského vojska roku 1921 jako „Chauffeur“ https://en.geneanet.org/archives/registres/view/297691/249

[479] viz Policejní přihláška k pobytu v Plzni: http://www.portafontium.eu/iipimage/32040443?language=cs :

Josef Brzorád, nar. 20. 6. 1881 v Praze, úřední zřízenec v Plzni (1918-20; 1926-35), finanční ředitelství v Litoměřicích 1926, oo 1926 v Plzni Barbora Tykvartová nar. 23. 6. 1879 dcera Jana Tykvarta a Anny roz. Prachová; 1827- v Plzni Husova 657/3, přízemí, dveře 3; 1935 -1943 Kolejní 5; vždy nájemník, zřejmě bezdětní

[480] Narozen na Vinohradech, křtěn ve Vršovicích 12.6. , Deceased 6 February 1935 - Weimarer Straße 21, Wien, aged 50 years old

Buried 9 February 1935 - Hietzinger Friedhof 20/23, oo 18 March 1918, Pfarre Währing, Wien, to Elisabeth Hildegard Maria Briza 1893-1973; https://gw.geneanet.org/papachicco77?n=brzorad&oc=&p=jaromir+philipp ; https://en.geneanet.org/cemetery/view/5783211/persons/?individu_filter=BRZORAD%2BJaromir

[481] oo 5.5.1927 Canisius Kirche in Wien

[482] syn Marie Dinkhauser geb. Recheis (+1933 v 79 letech) Allgemeiner Tiroler Anzeiger 20. Oktober 1933

[483] Parte matky + https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=tan&datum=19270505&query=%22marianne+brzorad%22&ref=anno-search&seite=6 ;

Herr Dr. Josef Dinkhauser, k . k. Professor der IX. Rangsklasse am k. k. Gbergymnasium, lehrte philosophische Propädeutik in VII. und VIII ., wöchent¬ lich 3 St. - 1914/15. (https://diglib.uibk.ac.at/download/pdf/3383638?name=1914-1915)

[484] Parte manželky

[485] některé informace jsou z Rodokmenu Otakara Hauptmanna (1897-1974)

[486] 12. Juni 1916 (Linzer) Tages-Post: "Am 9. d. fand in Wai d h o f e n a. Y. unter zahlreicher Beteiligung das Leichenbegängnis des im Alter von 73 Jahren verstorbenen Herrn Josef Brzorad, Baron Rothschildscher Oberingenieur i. R., statt."

[487] Josef Ferdinand Karl, *6.2.1844 Dobříč č.1, kmotři praroidče Brzorádovi

https://ebadatelna.soapraha.cz/…60#

[488] Matria oddaných Amstetten https://data.matricula-online.eu/…=69

[489] informace jsou z Rodokmenu Otakara Hauptmanna (1897-1974)

[490] Thekla, Anna, Josefa, Karolina *15.4.1845 Dobříč č.1, kmotři Josef a Anna Brzorad

https://ebadatelna.soapraha.cz/…68#

[491] Mayr Selma: Erinnerungen an Tante Philippine Brzorad von ihrer Nichte Selma Mayr, Salzburg 1932, (archiv p.Jiřího Brzoráda)

[492] Foto Eduard Bertel, Salzburg, výřez; archiv Else Fritschl

[493] Anna Josephina Philippina, 5.1.1847 Dobříč č.1, kmotři děda Josef a jeho dcera Philippina Brzorad; https://ebadatelna.soapraha.cz/…74#

[494] KLÍMOVÁ, Marie a Jiří KLÍMA. Potštýn: práce a vzpomínky letních hostí a přátel zátiší potštýnského. V Potštýně n. Orl.: Nákladem Okrašlovacího spolku v Potštýně n.O., 1897. s. 218. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:a44ddf90-f529-11e6-bfcc-001018b5eb5c

[495] Příloha strojopisu jejího textu “Errinerungen an Lochkov und Dobříč”, archiv Jiří Brzorád

[496] Jaromír, Josef, Ferdinand; 3.2.1848 Dobříč č.1; kmotři Josef a jeho dcera Philippina Brzorad; https://ebadatelna.soapraha.cz/…77#

[497] Čechoslovan: časopis Čechů v Ruské říši. Kijev: V. Švihovský, 26.02.1913, 3(15). ISSN 2414-9373. Dostupné také z: https://digitalnistudovna.army.cz/…ce1

[498] ГАЛАНЦЕВА ЮЛИЯ: Дурдины, которые себя сами сделали,

https://gazeta-rybinsk.ru/2021/02/13/81283

http://hisdoc.ru/articles/16580/

[499] Schnellovi byli příbuzní – matčina sestra Karolina / Lotti rozená Tschapek (*1797) si vzala Andrease Schnella (1795-1871). Pivovar a restaurace U Schnellů na Malostranském náměstí v Praze byl velmi známý podnik.

[500] Úmrtní list, Miroslava Robková, vnučka Vladislava B.

[501] Foto z pasu vydaného Jaromírovi B. Policejním ředitelastvím v Praze roku 1921 s platností „do Německa a zpět“. Archiv Heleny Vojtěchovské, rozené Hlouškové, vnučky Vladislava Brzoráda

[502] Neue Warte am Inn 27. Februar 1915, Seite 9, „Weng, 25. Februar (Aus russischer Gefangenfchaft zurückgekehrt.) Die hiesige Lehrerin Fräulein Anna Brzorad, deren Eltern seit langen Jahren in Rußland in angesehener Stellung leben, reiste zu Beginn der Ferien wie alljährlich zu ihren Angehörigen und wurde dort vom Kriegeüberrascht. Erst jetzt, nach sieben Monaten, wurde sie aus der Kriegshaft entlassen und kehrte nach zwölftägiger beschwerlicher Reise über Rumänien zu einerVerwandten nach Salzburg zurück. Sie wurde zur Überprüfung ihres Gesund -heitszustandes im Spitale untergebracht, von wo sie hoffentlich bald auf ihren früherenPosten zurückkommen wird. Zur Widerlegung hier verbreiteter Gerüchte sei noch ausdrücklich festgestellt, daß Fräulein Brzorad keine Russin, sondern eine guteOesterreichin ist, sowie auch ihre Eltern trotz vieljährigen Aufenthaltes in Rußland die österreichische Staatsbürgerschaft niemals aufgegeben haben.“

[503] Tagblatt 9. Mai 1920, Linz, Seite 4, „L e h r e r p e n s i o n i e r u n g e n. In der gleichen Sitzung der LandeSrat ..., der Lehrerin Anna Brzorad in Weng beiAltheim, ... in den dauernden Ruhestand die Zustimmung erteilt“

[504] Vzpomínka Miroslavy Robkové, vnučky Vladislava Brzoráda. Její sestra Helena musela tehdy zůstat v Československu, aby zbytek rodiny mohl vycestovat. (ústně 2019)

[505] Список учениц, получивших аттестаты об окончании VII классов Рыбинской Мариинской женской гимназии; Брзорад Елена, 1910; Список учениц, получивших свидетельства об окончании курса в VIII классе Рыбинской Мариинской женской гимназии; Брзорад Елена, 1911 http://forum.yar-genealogy.ru/index.php?showtopic=519&st=70

[506] Zagorska 23, Zagreb, roku 1953

[507] фотография А Сигсона Рыбинскь, За Московкою Выставку (dle carského znaku na zadní straně před 1917)

[508] Narozen v Rybinsk, křtěn v Jaroslavl, Rusko, zemřel v Praze, Čimicích

[509] ateliér H. Eckerta nást. Ant. Cetl, Praha III.

[510] Archiv Heleny Vojtěchovské, vnučky Vladislava B.

[511] Klara Josefa Filippina *17.10.1849 Dobříč č.1; kmotři Karolina Schnell Kaufmannsgattin von Prag Josef a dcera Philippina Brzorad, Josef Turecký Wirtschaftsrath u. Prager Bürger

https://ebadatelna.soapraha.cz/…85#

[512] Foto Langer & Pommerenig v Praze, Ovocná ulice č. 372 z roku 1868, výřez

[513] Zdenka, Josefa, Karolina *17.10.1849 Dobříč č.1; kmotři Karolina Schnell Kaufmannsgattin von Prag Josef a dcera Philippina Brzorad, Josef Turecký Wirtschaftsrath u. Prager Bürger, https://ebadatelna.soapraha.cz/…85#

[514] Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských. V Praze: F. A. Urbánek, 5.1895, 23(5). s. (81). ISSN 1802-7237. Dostupné také z:

https://ndk.cz/uuid/uuid:6275fb10-1427-11e9-93ab-005056827e51

[515] Vojta Náprstek Zd. Brzorádové v Lipsku, koncept datovaný 10. 7. 1869 1 dopis; Sbírka Archivu Náprstkova muzea; Náprstek Vojta (1826-1894); karton 65; dopis 101

[516] Foto Langer & Pommerenig v Praze, Ovocná ulice č. 372 z roku 1868, výřez

[517] Viktorine, Josefina, Filippina, Anna *18.3.1853 Dobříč č.1 kmotři Josef a dcera Philippina Brzorad https://ebadatelna.soapraha.cz/…94#

[518] Ferdinanda Theresia Josepha Thekla Anna *23.8.1854, Lochkov č.1, otec Karel najímatel statku, kmotr - děda Joseph držitel statku Lochkov, Therese Weisseberger rozená Delorme z MOgyorosz v Uhrách , vdova po nájemci einer Stein... in Ungarn

dle přípisu od farního úřadu z Prahu u sv. Vpjtěcha odpadla 4. 4. 1917 od víry a stala se evangeličkou Augsp. vyznání dle přípisu magistr. pražského 4/4 1914 č.j 01366/17 http://katalog.ahmp.cz/…116

[519] KLÍMOVÁ, Marie a Jiří KLÍMA. Potštýn: práce a vzpomínky letních hostí a přátel zátiší potštýnského. V Potštýně n. Orl.: Nákladem Okrašlovacího spolku v Potštýně n.O., 1897. s. 218. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:a44ddf90-f529-11e6-bfcc-001018b5eb5c

[520] Archiv Národni Galerie, fond Tulka, dopis z 25.8.76 z Prahy do Mamlingu v Horním Rakousku.

[521] Archiv Národni Galerie, fond Tulka, dopis z 13.7.78

[522] Zeitschrift für das Kindergartenwesen: Organ des Vereines für Kindergärten in Osterreich, Nr 8 Wien 1 Auguft 1883 II Jahrgang ; str 131, "https://books.google.cz/…lip

[523] Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských. V Praze: F. A. Urbánek, 7.1893, 21(7), s. 136. ISSN 1802-7237. Dostupné online

[524] Výroční zpráva Ženského výrobního spolku českého v Praze. Praha: Ženský výrobní spolek český v Praze, 1891, 20(1), s. 28. ISSN 1803-3601. Dostupné online

[525] NpM, fond Náprstek Vojta (1836-1894), karton č. 35, poř. č. 2 (dopis Ferdinandy Brzorádové Vojtovi Náprstkovi z 27. 11. 1889),

[526] dle přípisu od farního úřadu z Prahu u sv. Vpjtěcha odpadla 4. 4. 1917 od víry a stala se evangeličkou Augsp. vyznání dle přípisu magistr. pražského 4/4 1914 č.j 01366/17 http://katalog.ahmp.cz/…116

[527] Foto Langer & Pommerenig v Praze, Ovocná ulice č. 372 z roku 1868, výřez

[528] Malebný „zámek Mamling – Horní Rakousko“ najdete na http://de.wikipedia.org/wiki/Schloss_Mamling

[529] Výstřižek z archivu Jiřího Brzoráda 1929

[530] Foto Langer & Pommerenig v Praze, Ovocná ulice č. 372 z roku 1868, výřez

[531] Soukromý archiv JB, ztotožněno podle FREIMANOVÁ, Milena. Josef Tulka, malíř generace Národního divadla. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, 1965. s. 60

[532] Tulka Josef, * 3. 1. 1846, † 1882, český malíř; představitel generace Národního divadla. Studoval na pražské Akademii, 1879 pověřen výzdobou lodžie Národního divadla v Praze. V tvorbě fresek úzce navázal na J. Mánesa (Píseň lásky, Píseň utlačované svobody, Píseň slávy, Píseň zbožnosti a Písně národu bohy dávající). Po dokončení cyklu propadl skepsi a nedůvěře ve svůj talent, spálil většinu malířských skic a uchýlil se do kláštera na neznámém místě v Itálii.

[533] Vavroušek Bohumil: Josef Tulka Román Života a Dílo, V Praze, Topičova Edice 1940 str.31-51

[534] Obrázek Josefa Tulky a více o něm najdete na http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=417

[535] Malebný „zámek Mamling – Horní Rakousko“ najdete na http://de.wikipedia.org/wiki/Schloss_Mamling

[536] Nyní v archivu Národní Galerie https://www.ngprague.cz/userfiles/filemanager/files/tulka_josef.pdf; Dopisy zmiňují vzpomínky na Tulkovy procházky s Gustinkou po pražské Kampě, či Malé Straně v době, kdy bydlela s matkou a sestrou v Praze a společně pracovali v Eckertově ateliéru. Hojně popisuje události na panství Horskysfeld na Kolínsku (Býchory), kde pobýval jako host a učitel v rodině národohospodáře rytíře. Františka Horského z Horskysfeldu.

Zároveň uvádí konvolut dopisů Fond Tulka v Národním Muzeu viz:

http://vademecum.nm.cz/nm/permalink?xid=0fe33b6013e1667e7a17471fef353e35.

[537] Vavroušek Bohumil: Josef Tulka Román Života a Dílo, V Praze, Topičova Edice 1940 str.31-51

[538] FREIMANOVÁ, Milena. Josef Tulka, malíř generace Národního divadla. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, 1965. s. 63

[539] Autograf otištěn v FREIMANOVÁ, Milena. Josef Tulka, malíř generace Národního divadla. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, 1965. s. 57

[540] 12.6.1885 (Neuigkeits) Welt Blatt, str. 4 ANNO; Prager Tagblatt 10.6. 1885, str 4 dostupné z ANNO:

Ein Akt unerhörter Rohheit. Aus Weinberge bei Prag wird berichtet: Das Gärtchen, welches für die kleinen Zöglinge des deutschen Kinder gartens in Weinberge zur Ausführung von Bewegungsspielen eingeräumt wurde, liegt in einem, von Gebäuden vollkommen eingeschlossenen Hofe. Dienstag Nachmittags, die Spiele der Kleinen hatten kaum begonnen, sauste plötzlich ein mit großer Vehemenz geschleuderter Stein an dem Kopfe der Kindergärtnerin Frl. Auguste Brzorad vorüber, glücklicherweise ohne Jemanden zu treffen. Kaum hatte sich Frl. Brzorad, die mit einem vierjährigen Knaben bei der Laube saß, vom Schreck erholt, da kam ein zweiter Stein niedergeflogen und traf den Knaben mit solcher Wucht, daß das unglückliche Kind mit blutüberströmtem Gesicht zusammenstürzte. Herr Direktor Kohout, welcher sofort verständigt worden war, verband die klaffende Wunde an der Stirn des bedauernswerthen Zöglings, der zum ersten Male den Kindergarten besucht hatte, und ließ denselben sodann nach Hause führen. Da der Stein nur aus der Höhe, somit aus einem Fenster der um liegenden Häuser geschleudert worden sein konnte, wurde der Sicherheitsbehörde sofort die Anzeige erstattet. Hoffentlich wird es bald gelingen, den rohen Thäter zu ermitteln.

[541] Vzpomínky sepsala německy Anna Brzorádová (1847-1934), strojopis uchoval Jiří Brzorád (*1929), který i většinu přeložil

[542] Maxmilián Berger (1796-1884), poslanec, majitel velkostatku Svatý Jan pod Skalou, Dobříč psaná na jeho 1. manželku Walburgu rozenou z Lacknerů https://cs.wikipedia.org/…r-3

[543] Původní obytná budova - patrně 50°01'11.5"N 14°15'38.6"E, zdejší zámek postaven po roce 1710. Koncem 19. století byl změněn na sýpku. Šafránek Josef M.; Soupis hradů, letohrádků, paláců, tvrzí a zámků v českých zemích; II.; 1996; s. 15; Holec František; Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; VII; 1988; s. 124

[544] Tachlowitz dnes Tachlovice, Hořelitz = Hořelice od 1951 část obce Rudná

[545] Joseph Schabat viz Catalogus universi cleri Archidioecesani Pragensis/1846: „Arch. Vic. for Secr. Notar Archiep et Dec. pers. D. Jos. Foita, vide Capit. ad OO. SS. Cap. Joseph. Schabat.“ https://epub.ub.uni-muenchen.de/…pdf

[546] Děkan Josef Fojta, v Tachlovicích 1814-1850, E-ARCHIV OBCE MEZOUŇ Titul: Historie farního kostela sv. Jakuba v Tachlovicích (1352-1972), https://www.mezoun.cz/…ej= ; Catalogus universi cleri Archidioecesani Pragensis/1846: „Arch. Vic. for Secr. Notar Archiep et Dec. pers. D. Jos. Foita, vide Capit. ad OO. SS. Cap. Joseph. Schabat.“ https://epub.ub.uni-muenchen.de/…pdf

[547] Tyfus bala pandemická choroba ještě na počátku 20. století. Jejími častými šiřiteli byly vlasové vši. Nemocným a ohroženým bývaly zcela ostříhávany vlasy.

[548] Eine Luftpumpe hatte er – in die zuweilen ein Spatz unter Glasglocke kam – die Luft wurde ausgepumpt, doch der Vogel noch im letzten Augenblick gerettet.

[549] Roku 1859 vrátil Napoleon III. po krátké válce Lombardsko z rukou rakouských králům sardinským (Otto)

[550] Obrázky z Klenče najdete na

http://www.fotofort.estranky.cz/fotoalbum/g---soudni-okres-roudnice-nad-labem---historicke-foto/klenec---klentsch/

[551] Drašarová Eva: ČESKÁ TRŽNICE PLODIN A VÝROBKÙ A POKUSY O ZALOŽENÍ BURZY V PRAZE in PAGINAE HISTORIAE SBORNÍK STÁTNÍHO ÚSTŘEDNÍHO ARCHIVU 3, Státní ústřední archiv v Praze 1995

[552] „wo wir erst recht Trübsal bliesen uns mit der Zeit gewöhnten“ může znamenat, že dřeli bídu, nebo že jim bylo smutno, nebo obojí (pozn. JS)

[553] „zu Steinbrecher“ do kamenolomu (JB)

[554] “Anna war lange Kind und trieb herum.”

[555] Překlad do CZ JS

[556] Toto je konec strany 16 strojopisu nadepsaného „Erinnerungen an Dobric und Lochkov bei Prag“. Strany 17-18, obsahují kapitolu o Lochkovu Sommerových Böhmen, Band 13, Prag 1845, strany 224-225. Strana 19 obsahuje popis Sliveneckého kostela a hřbitova od „R. R. Dr. Josef Rudolf v. Wartburgh 1926“; strany 19-24 obsahují Familien-darstellung von Vilem Brzorad datovaný 4.1.1892.

[557] Nekrolog v Národní Politika 26.3.1898, zkráceně i v Ohlas od Nežárky, Jindřichův Hradec, 2.4.1898, č. 14, str. 117

[558]Nach Aufzeichnungen des Wilhelm Brzorad 1814-1898, Notar (od E. Fritschl, ta získala od Gerhard Mayr); Brzorád W.: Správa, rukopis, Litomyšl 1968 in Národní knihovna, rukopisná sbírka (sig VIII.H.24), Meteorologische Beobachtungen bei J. C. Brzorad

[559] Národní listy. Praha: Julius Grégr, 5.8.1884, 24(216, odpolední vydání). s. (7). ISSN 1214-1240. Dostupné také z:

https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:fbbda4e0-4605-11e7-80b4-001018b5eb5c

[560]Dvořák Stanislav: Rod F.M.Pelcla - Genealogická studie, vydal Stanislav Dvořák, odborný učitel v Rychnově nad Kněžnou, tiskem Karla Rathouského v Rychnově nad Kněžnou, str.70-72

[561] Nekrolog v Národní Politika 26.3.1898, zkráceně i v Ohlas od Nežárky, Jindřichův Hradec, 2.4.1898, č. 14, str. 117

[562] Dle výkazu příspěvků sebraných ve prospěch Národního divadla péčí komitétu Budějovického z roku 1881 přispěl Pan Vilém Brzorád advokát 10 zl.( Budivoj 11.9.1881)

[563] Korespondence a zápisky Jana Helceleta, 1910

[564][72]Brzorád W.: Správa, rukopis, Litomyšl 1968 in Národní knihovna, rukopisná sbírka (sig VIII.H.24), Meteorologische Beobachtungen bei J. C. Brzorad

[565] Jan Černý, otec pražského primátora JUDr. Tomáše Černého (1840-1909), Původně určen za juristu převzal však otcův majetek v Nymburce a na něm hospodařil

[566] Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914-1915, strana 19, Archiv Národního Muzea, fond Černý, karton 27 Vratislav

[567] Schematismus; Brzorád W.: Správa, rukopis, Litomyšl 1968 in Národní knihovna, rukopisná sbírka (sig VIII.H.24), Meteorologische Beobachtungen bei J. C. Brzorad

[568] 6. 7. 1848 zemřela Antonie Turecká ve 35 letech dle matriky na „na organickou srdeční vadu“. … Z pozůstalosti manželky koupil Josef Turecký usedlost čp. 17 od úřed. kuratora svých dětí Viléma Brzoráda, a dětem byly knihovně pojištěny podíly. (Sojka Václav, Sojka Jaroslav: Zbuzany v posledních tři sta létech, 1949, strana 874; uloženo na OU Zbuzany)

[569] 25. září 1849 přivítal magistrát a národní garda (v Rakovníku) strahovského opata ThDr. a PhDr. Jeronyma Zeidlera (s ním přijel i P. Lohelius Žďárský jako nový ředitel reálky, zapisovatelem byl justiciář strahovských premonstrátorů Vilém Brzorád. (PhDr. JAN GEBHART, CSc., PhDr. JAN KUKLÍK, CSc., PhDr. MILOSLAV RANSDORF, CSc. : První česká reálka v proměnách času Dějiny a současnost rakovnické reálky-gymnázia (1833-1983) in Zpráva o průběhu oslav 150. výročí založení první české reálky v Rakovníku, MNV Rakovník, 1983

[570]Holinková L., Architektura a urbanismus města Litomyšle v letech 1848 - 1948, bakalářská práce, Univerzita Pardubice, FF, 2014 online: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/57747/Holinkov%C3%A1L_ArchitekturaUrbanismus_VH_2014.pdf?sequence=3&isAllowed=y

[571] V rozporu s nekrologem v Národní Politice je třeba říct, že nebyl prvním starostou Sokola. Ustavující schůze Sokola se konala až 17.července 1870 a do čela byl jako starosta zvolen Josef Buchtele mladší.viz. SOkA Svitavy, fond TJ Sokol Litomyšl: kn. 5.; in Vobejda Onřej: Obecní samospráva v Litomyšli v letech 1865- 1914, (bakalářská diplomová práce), Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno 2014

[572] Vobejda Onřej: Obecní samospráva v Litomyšli v letech 1865- 1914, (bakalářská diplomová práce), Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno 2014

[573] Nekrolog v Národní Politika 26.3.1898,

[574] Světozor 1.4.1870

[575] SOkA Svitavy, fond TJ Sokol Litomyšl: kn. 5.; in Vobejda Onřej: Obecní samospráva v Litomyšli v letech 1865- 1914, (bakalářská diplomová práce), Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno 2014

[576] Studijní nadání v Království českém = Studien-Stiftungen im Königreiche Böhmen Datum vydání: 1912 Číslo: 16 NAKLADATELSKÉ ÚDAJE V Praze: C.k. místodržitelství pro Čechy,  Národní knihovna České republiky Signatura: 54 B 000577/Sv.18, K Čís. 562 v Vili, svazku stránka 141 - 142.

[577] Nekrolog v Národní Politika 26.3.1898, zkráceně i v Ohlas od Nežárky, Jindřichův Hradec, 2.4.1898, č. 14, str. 117

[578] Parte in Národní Listy 5.8.1884

[579] Ohlas od Nežárky 28.6.1884

[580] České Budějovice z roku 1892 strana 30 a 31

[581] Národní Politika 7.8.1886, Pražský denník, 14.8.1886

[582] Ohlas od Nežárky 13.2.1886

[583] Národní Politika 29.10.1891

[584] Nekrolog v Národní Politika 26.3.1898, zkráceně i v Ohlas od Nežárky, Jindřichův Hradec, 2.4.1898, č. 14, str. 117

[585] VELFLÍK, Albert Vojtěch. Dějiny technického učení v Praze s dějinným přehledem nejstarších inženýrských škol, jakož i akademií a ústavů v Rakousku, na nichž bylo vědám inženýrským nejdříve vyučováno: Pamětní spis na oslavu založení stavovské inženýrské školy v Praze před 200 lety a stoletého trvání polytechnického ústavu Pražského. Praha: Česká matice technická, 1925. s. XXV.

[586] Brzorád Adalbert (Ausländischer Forstwirth) aus Lochkow in Böhmen Sommersemester 1865 bis Ostern 1866. Nejstarší lesnická škola v Německu a jedna z nejstarších na světě Königliche-Sächsische Forstakademie / die Akademie für Forst und Landwirthe zu Tharand(t) v Sasku.

Tharander Jahrbuch zugleich FESTSCHRIFT zum 50jährigen Jubiläum der Akademie 1866, LEIPZIG Arnoldische Buchhandlung 1866, strana 190; dostupné online: https://books.google.cz/…lse

[587] Pěkná fotografie interiéru lesního úřadu ve Vimperku ve ROUČKA, Zdeněk. Šumavou Karla Klostermanna: obrazy 1875-1914. Plzeň: ZR & T, 2008. s. 123. ISBN 978-80-904128-0-4. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/…b5c strana

[588] zmínka je v článku PROJEKT ZLATÁ CESTA, na stranách 53 a 54 dokumentu VÝROČNÍ ZPRÁVA Jihočeského muzea v Českých Budějovicích za rok 2014 (Brzorád 1884) viz http://www.muzeumcb.cz/stahnout-soubor/vyrzprjcm2014-1/

[589] Oddával farář František Havrda - povolení k sňatku od kníž. pána z Vídně ze dne 26. března 1878. III. kniha oddaných pro Hlubokou od r. 1842 až do r. 1889:

[590] https://digi.ceskearchivy.cz/…101

[591] https://digi.ceskearchivy.cz/3560/171/2252/1981/79/0

[592] Plzeňské Listy, 9.5.1903, strana 3

[593] Foto uloženo v SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov; BEZECNÝ, Zdeněk, GAŽI, Martin, PUTNA, Martin C. a BADALOVÁ, Marie. Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2008. s. 40,41. ISBN 978-80-85033-10-6. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:3526766a-7323-4f7d-942c-10dc37704e97;

[594] Mohutní duch, kdykoli postřehne podniknutého díla velikost.

[595] Les a lov, časopis pro lesnictví, lov, rybářství a přírodní vědy : věstník ústavů lesnických v Písku, Národní knihovna České republiky Signatura: 54 C 1328 Datum vydání: 08.02.1908 Číslo: 9, str 189, ŽIVOTOPISY.

[596] Les a lov, časopis pro lesnictví, lov, rybářství a přírodní vědy : věstník ústavů lesnických v Písku, Národní knihovna České republiky Signatura: 54 C 1328 Datum vydání: 08.02.1908 Číslo: 9, str 189, ŽIVOTOPISY.

[597]

Čepička Ladislav: Z historie českého národního hnutí ve Vimperku, Musejní spolek Vimperského panství, www.winterberg.cz; Vimperské noviny, 6. 6. 2019, ročník 26, strana 12

[598] Budivoj, 1914 (ročník 50) z 10.7.1914, výtisk č. 55, * Místo vydání:

České Budějovice, str. 2

[599] Více viz viz. II. Díl knihy o píseckých domech od Zlaty Měchurové

[600] https://digi.ceskearchivy.cz/6422/138/964/2931/59/0

[601] https://digi.ceskearchivy.cz/11144/104/4107/4477/43/0

[602] Oo 14.9.1909 děkanský kostel -Schlosskirche ve Vimperku, nevěsta Paulina Brzorád, bytem Schloss Nr. 1 Winterberg, narozená Frauenberg Nr. 94 dne 14.7.1881, dcera direktora panství a lesního správce ve Vimperku Schloss č. 1. a Wilhelmine roz. Hoffenthal z Budějovic č. 15. Svědci Dr. Franz Stohr, Apotheker Wien II a Hoffenthal, lesní správce v Postoloprtech. https://digi.ceskearchivy.cz/8302/190/1996/1389/79/0; *: https://digi.ceskearchivy.cz/8302/190/3990/1408/79/0

[603]Dvořák Stanislav: Rod F.M.Pelcla

- Genealogická studie, vydal Stanislav Dvořák, odborný učitel v Rychnově nad Kněžnou, tiskem Karla Rathouského v Rychnově nad Kněžnou, str.70-72)

[604] Adalbert Josef Anton Wenzl Stoht *4.8.1877 Postoloprty 13, syn Adalberta S., měšťana a majitele domu v Postoloprtech č. 13, ( ten syn Wenzla mistra ševcovského tamtéž a Barbary roz Töpfer z Chomutova 19) a Julie, dcery mlynářského mistra Franze Steiningera z Nehasic č. 2.

[605] http://vademecum.soalitomerice.cz/…45d

[606] XIII. Verzeichnis

der Schiler des Staats-Obergymnasiums in Saaz in 1891 — 92. Stohr Adalbert, geb, aus Poslelberg. SAAZ 1892. VERLAG DES K. K. STAATS-OBERGYMNASIUMS.

Die Gegend um Saaz^ in ihren geologischen Verhältnissen geschildert von Georg Bruder, k. k. suppl, Gymnasiallehrer. https://archive.org/…txt

[607] Liste der angekommenen Kur- und Badegäste in der königl. Stadt Kaiser-Karlsbad im Jahre. Karlsbad: F.J. Franieck, 19.5.1900, 1900(82). s. [2]. ISSN 1802-5374. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:6c3c65c0-8f85-11e8-be68-5ef3fc9bb22f

[608] https://digi.ceskearchivy.cz/8302/190/1996/1389/79/0

[609] Karlsbader Kurliste: Amtliche Nachrichten zur Kurliste von Karlsbad für .... Karlsbad: Druck von Franieck - Selbstverlag der Stadtgemeinde, 10.9.1916(318), s. [1]. ISSN 1802-5382. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…dc6

[610] Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918, str. 894,

https://books.google.cz/…lse

[611] Liste der angekommenen Kur- und Badegäste in der königl. Stadt Kaiser-Karlsbad im Jahre. Karlsbad: F.J. Franieck, 06.08.1919, 1919(89). s. [1]. ISSN 1802-5374. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:029f7680-e2e3-11ea-8ce6-005056825209

[612] Liste der angekommenen Kur- und Badegäste in der königl. Stadt Kaiser-Karlsbad im Jahre. Karlsbad: F.J. Franieck, 1.10.1926, neuvedeno(143). s. [1]. ISSN 1802-5374. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:5000ce90-f450-11e6-a61d-005056820560

[613] Parte viz Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 13.12.1913, 8(292). s. 5. ISSN 1805-0905. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:0dced2b0-da4b-11e7-adb0-005056825209

[614] http://spolek.wbs.cz/absolventi.pdf

[615] Národní Politika 13.12.1913

[616] Ohlas od Nežárky 28.6.1884

[617] Ohlas od Nežárky 25.11.1887

[618] Národní Listy 3.1.1890

[619] Národní Listy 12.3.1910

[620] Foto archiv Else Fritschl

[621] SEJČEK, Zdeněk, Jindřich Prucha v dopisech a vzpomínkách, Praha: Odeon 1988, in KMOŠEK, Petr. Koně v životě a obrazech malíře Ludvíka Vacátka. Vydání první. Praha: Národní zemědělské muzeum, s.p.o., 2018. 391 stran. ISBN 978-80-86874-99-9. Str. 74

https://www.nzm.cz/file/b7f5584224aff8bf79b9a0b701cddfc6/15707/kone.pdf

[622] Sbírka rodiny Vávrových, ilustrační foto JS

[623] Životopisy nových členů N8rodohospodářského ústavu in Zpráva za rok. Praha: Národohospodářský ústav, 1936, 1936(23). s. 93

[624] Foto Langhans, archiv Vávrových

[625] Dr. Jan Brzorád, ředitel panství Paarských v Jinonicích byl zakládajícím členem České astronomické společnosti http://www.hvezdarna-fp.cz/old/astronomie/CAS/historie-zakl_clen.htm

[626] Jitka Brzorádová, manželka Jiřího Brzoráda (1929-2016). v dopise roku 2014

[627] https://www.zrisehvezd.cz/l/zakladajici-clenove-cas/

[628] K roku 1916 byl seznamech armády evidován jkao rezervní poručík JUDr. Jan Brzorád: „Ulanenregument Nr. 11 in der reserve: Leutnant Brzorád Johann Dr. iur.“ (Ranglisten der kaiserlich und königlichen Heeres ...1916)

[629] Duka Dominik in Ježková Alena: Svatý Václav a jeho pomník, vydalo Arcibiskupství Pražské, 2016, strana 113

[630] Fotografii poskytla Kateřina Vávrová

[631] heslo ve velkém biografickém slovníku Akademie Věd: http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/BRZOR%C3%81D_Vil%C3%A9m_17.3.1911-1.6.1995

[632] „ze všech zakladateklů Svědectví zůstal Tigridovi nejdéle věrný i jako člen redakční rady. – zasedal v ní v letech 1956-1962 apotom po pauze zvonu 1968-1989“ KOSATÍK, Pavel. Tigrid, poprvé: průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století. Praha: Mladá fronta, 2013. s. 151. ISBN 978-80-204-2026-8.

[633] strojopisně pak je jméno uvedeno jako „Delorme William John Brzorad (Vilém Jan Brzorád)“, bytem 83-10 35th Avenue, Jackson Heights, NY viz. US District Court, Brooklyn, N.Y., Index to the Naturalization Petitions of the United States District Court for the Eastern District of New York, 1865-1957, https://www.fold3.com/document/26774288/

[634] Podrobněji o jeho činnosti v ILC/IAC viz. ORSÁG Petr: Mezi realitou, propagandou a mýty. Vydavatelské aktivity československých exulantů na Západě v letech 1968–1989 97 in Český časopis historický 2015, číslo 1; strana 113 | přečteno z

https://biblio.hiu.cas.cz/media-viewer?rootDirectory=480#!?file=62807 (2021)

k ILC/IAC obecněji viz REISCH Alfred A. : The Reception and Impact of Western and Polish Emigre Books and Periodicals in Communist-Ruled Poland Between July 1, 1956 and June 30, 1973; Commentary - October 2012; dostupné z

https://americandiplomacy.web.unc.edu/2012/10/the-reception-and-impact-of-western-and-polish-emigre-books-and-periodicals-in-communist-ruled-poland-between-july-1-1956-and-june-30-1973/ (přečteno 2021)

[635] Archiv Vávrových, výřez

[636] Jitka Brzorádová, manželka Jiřího Brzoráda (1929-2016) v dopise z 7.1.2014

[637] 3 strany strojopisu vzpomínek Viléma Brzoráda *1911, archov Vávrových

[638] CHARVÁT, Josef a Miroslava SEDLOŇOVÁ. Můj labyrint světa: vzpomínky, zápisky z deníků. Praha: Galén, c2005. s. 382. ISBN 80-7262-266-8.

[639] http://www.sanquis.cz/index2.php?linkID=art851; „Ironie osudu: Iška se dala rozvést a vzala si primáře Padovce, gynekologa z Vinohradské nemocnice., vyhlášeného komunistu, který po únoru vyhodil z vinohradského prmariátu docenta Tachezyho ausedl na jeho místo.“ CHARVÁT, Josef a Miroslava SEDLOŇOVÁ. Můj labyrint světa: vzpomínky, zápisky z deníků. Praha: Galén, c2005. s. 382. ISBN 80-7262-266-8.

[640] Publikoval odborné články jako např. [Measurement of the intensity of blackening in various samples of x-ray films Foma Medix-Rapid]. Ceskoslovenská radiologie 22:4 1968 Jul pg 248-9

[641] Jitka Brzorádová, manželka Jiřího Brzoráda (1929-2016) v dopise z 7.1.2014

[642] Z materiálu pražského magistrátu „Pojmenování veřejných prostranství“ z 18.8.2009. www.praha.eu/.../575251_62687_Priloha_k_TZ_pojmenovani_18._8.doc „MČ Praha 5 obvod Praha 5 - katastrální území Jinonice ulice Brzorádových Vychází severním směrem z Pekařské západně od Otopašské, prochází křižovatkou s ulicí Pod stolovou horou a slepě končí. Rod Brzorádových, významný pražský měšťanský rod. Jeden příslušník tohoto rodu byl nájemcem jinonického velkostatku a je pohřben na jinonickém hřbitově.“

[643] Rodem se zevrubně zabývá potomek, Stanislav Pitrun viz. http://pitrunovi.cz/wp-content/uploads/2018/01/Historie-rodiny-Hauptmann%C5%AF-I.-po-ing.-Karel-H-1.pdf

[644] Album z archivu Otakara Hauptmanna (1897-1974)

[645] Levá archiv Jiří Brzoráda (1929-2016), pravá Album z archivu Otakara Hauptmanna (1897-1974)

[646] dcera Antonína Herzig v. Herzfeld (1709-1789) hospodářského ředitele v Opočně, který získal svůj šlechtický stav a predikát r. 1775. (zápisek Františka Hauptmana (1772-1860) + matrika svatby téhož z 19. 7. 1768, obojí v archivu Stanislava Pitruna, viz. též Vavřínek 2012)

[647] O Ladislavu H. se chystá napsat Jana Kusalová

[648] Příspěvky z bohatého archivu Otakara Hauptmanna (1897-1974), které nám zaslal jeho vnuk Stanislav Pitrun, který připravuje vydání Historie rodiny Hauptmannů.

[649] Dle úředně ověřené kopie Adelsdiplomu a dopisu Rudolfa G.v.N. (*1942)

[650] Rodiče Karla byli Anton Goppolt (1796-1869), úředník, syn Václava G., hospodářského úředníka v Tschekowitz a Alžběty, rozené Wenisch z Vikletiz (Saaz) a Therese Goppolt roz. Oberman (1803-1871). Oba zemřeli v Litoměřicích.

[651] Danzers Armee-Zeitung, Fr, 9. November 1928 90. Geburtstag. Einer der ältesten Angehörigen der einstigen Armee, Hptm. d. R. Karl G o p p o l t Edler von Nordenegg, feierte am 1. November in voller geistiger Frische den 90. Geburtstag. Der Jubilar, der seit seiner im Jahre 1885 erfolgten Pensionierung in Prag lebt, hat den Feldzug 1859 sowie Königgrätz 1866 mitgemacht und stand in dieser Schlacht als Infanterieoffizier in nächster Nähe des nachmaligen FZM. Merkel bei der „Batterie der Toten".

[652] Der Kamerad: österreichisch-ungarische Wehr-Zeitung Mo, 16. Juli 1866 Kranke Offiziere im allgemein. Krankenhause: … Karl Goppolt, Lieut. v. 64. Inf-Reg.

[653] Danzers Armee-Zeitung, Fr, 9. November 1928 90. Geburtstag. Einer der ältesten Angehörigen der einstigen Armee, Hptm. d. R. Karl G o p p o l t Edler von Nordenegg, feierte am 1. November in voller geistiger Frische den 90. Geburtstag. Der Jubilar, der seit seiner im Jahre 1885 erfolgten Pensionierung in Prag lebt, hat den Feldzug 1859 sowie Königgrätz 1866 mitgemacht und stand in dieser Schlacht als Infanterieoffizier in nächster Nähe des nachmaligen FZM. Merkel bei der „Batterie der Toten".

[654] … an einer schweren Lebererkrankung (sog. Lebeanschoppung). Dopis z 2019 od Dr. Rudolf G.v.N. (*1942)

[655] WIR FRANZ JOSEPH DER ERSTE, von Gottes Gnaden KAISER von OESTERREICH; Apostolischer König von Ungarn; König von Böhmen, etc. Haben, nachdem Uns zur Kenntnis gebracht wurde,dass Unser lieber und getreuer Karl GOPPOLT, geboren im Jahre 1838 zu LEITMERITZ in Böhmen, Hauptmann des Ruhestandes, Besitzer der Kriegsmedaille, des Militärdienstzeichens erster Klasse für Offiziere, der Jubiläumserinnerungs medaille für die bewaffnete Macht und des Militärjubiläumskreuzes, seit seinem im Jahre 1854 erfolgten Eintrifte die Reihen Unserer Armee unter stufenweiser Vorrückung in den Chargen durch mehr als 30 Jahre ununterbrochen und stets tadellos gedient, sowie vor dem Feinde seine Tapferkeit erprobt hat, Uns in Unserer kaiserlichen und königlichen Machtvollkommenheit bewogen befunden, ihm samt seinen ehelichen Nachkommen den A d e l s t a n d zu verleihen und ausserdem die Führung des Ehrenwortes „Edler“ sowie des Prädikates: "Nordenegg zu bewilligen." Wir gestatten sonach, dass Karl GOPPOLT Edler von NORDENEGG sowie seine ehelichen Nachkommen sich der nach dem Gesetze mit dem Adelstande verbundenen Rechte erfreuen und insbesondere sich des nachstehend beschriebenen. Wappens bedienen dürfen, als Ein blauer Schild mit einem silbernen Schildeshaupte, in dem ein mit der Spitze nach links gewendetes blankes Schwert mit goldenem Griffe der Quere nach liegt. In dem Schildesfelde erscheint ein aufgerichteter silberner Bär mit rot ausgeschlagener Zunge und goldenen Krallen. Auf dem Hauptrande des Schieldes ruht ein offener, gekrönter Turnierhelm, den blaue mit Silber unterlegte Decken umwallen. Die Helmkrone trägt einen offenen silbernen Adlerflug. Dewise: Treu und stark. ... (Opsáno z kolkované kopie Adelsdiplomu zaslané Rudolfem G. v. N. (*1942), ověřené v Terezíně „Vom k. und k. Garnisonsgerichte um 14. Februar 1912.“); + Vavřínek Almanach 2008

[656] Původní Adelsbrief i s erbem byl uchován jeho synem Karlem, později v rukách jeho dcery Christine Hutecek roz. Goppolt v. N. (1939-2014). Nyní u některého ze jejích třech dětí. Ostatní dokumenty se však pravděpodobně nedochovaly kvůli okolnostem odsunu dcer Marie (Mitzi) a Therese z Vinohradského bytu. Dr. Rudolf Goppolt-Nordenegg (*1942) o svém dědu v dopise z 18.2.: „…Der langen Rede kurzer Sinn ist, dass mein Vater seinen Vater nur selten gesehen hat, und zwar in den Ferien oder im Urlaub. Bei vier Geschwistern neben ihm war die Aufmerksamkeit auf den Vater nicht so groß. Viel mehr als Sie über meinen Großvater wissen, kann ich demnach auch nicht sagen, nur dass dieser auf Grundeiner Waffentaten in der Schlacht bei Königgrätz 1911 in den Adelsstand erhoben wurde. Seine Dokumente sind wahrscheinlich bei der Vertreibung der beiden Tanten Maria (Mitzi) und Therese in der Prager Wohnung (Kgl. Weinberge) liegen geblieben (diese haben nur ihre eigenen Urkunden mitgenommen, der Adelsbrief befand sich aber bei meinem Onkel Karl).“

[657] Danzers Armee-Zeitung, Fr, 9. November 1928 90. Geburtstag. Einer der ältesten Angehörigen der einstigen Armee, Hptm. d. R. Karl G o p p o l t Edler von Nordenegg, feierte am 1. November in voller geistiger Frische den 90. Geburtstag. Der Jubilar, der seit seiner im Jahre 1885 erfolgten Pensionierung in Prag lebt, hat den Feldzug 1859 sowie Königgrätz 1866 mitgemacht und stand in dieser Schlacht als Infanterieoffizier in nächster Nähe des nachmaligen FZM. Merkel bei der „Batterie der Toten".

[658] Danzers Armee-Zeitung, Fr, 28. August 1931, Durch den Tod wurden, tiefbetrauert von allen, die ihnen im Leben begegnet waren, unserem Kreis entrissen. Am 8. August in Prag Oberst d. R- Karl Goppolt Edler von Nordenegg, Mitkämpfer von Solferino und Köni-ggrätz.

[659] Josef Smýkal - Tyflopedický lexikon jmenný http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=712

[660] Národní politika 11.3.1914 str 1

[661] Josef Smýkal - Tyflopedický lexikon jmenný http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=712

[662] http://pitrunovi.cz/wp-content/uploads/2018/01/Historie-rodiny-Hauptmann%C5%AF-I.-po-ing.-Karel-H-1.pdf

[663] Náhrobek v Maissau, Hollabrun, Österreich

[664] (17. März 1915 Reichspost ) das Militärverdienst kreuz 3. Klass«

mit der Kriegsdekoration: in Anerkennung tapferen Verhaltens vor dem Feinde

den Hauptleuten … Wenzel Martin und Karl Goppokt Edlen v. Nordenegg, beide des FKR 26:

[665] Náhrobek v Maissau, Hollabrun, Österreich

[666] Náhrobek v Maissau, Hollabrun, Österreich

[667] Dr. Rudolf Goppolt-Nordenegg (*1942) o svém otci v dopise z 18.2.2019 : „nach seiner Ausmusterung 1907 als Artillerie-offizier alsbald nach Galizien versetzt, wo ihn der Krieg einholte, In Przemysl geriet er in russische Kriegsgefangenschaft (7 Jahre in Sibirien), sodass er 1921 wieder in Österreich Fuß fasste (da er für dieses optierte).“

[668] ;(Österreichische) Volks-Zeitung Fr, 8. Januar 1915 Uznání za chování před nepřítelem: anbefohlen, dag die Allerhöchste belobende

Anerkennung bekanntgegeben werde in Anerkennung tapferen Verhaltens vor dem Feinde: dem Obstl. Ludwig Kiesler, JR. 46; … Oberleutnant Rudolf Goppolt Edlen v. Nordenegg, FeldAN. 33

[669] Niederösterreichischer Almanach, 1928 (1931. 1933) Steueramt Wiener Neustadt.

Rudolf Goppelt-Nordenegg, Major a. D., Vertrags Vertragsbeamter.

[670] Zaslal Rudolf G. v. N. (*1942) roku 2019 – srovnej kresba Miloslav Sýkora v Vavřínek: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008

[671] Foto archiv Jiří Brzorád

[672] http://pitrunovi.cz/wp-content/uploads/2018/01/Historie-rodiny-Hauptmann%C5%AF-I.-po-ing.-Karel-H-1.pdf

[673] Roku 1836 "in III. GRAMMATICAE CLASSE Ferdinand Brzorád, Boh. Lochkov, Rudolf Brzorád, Boh. Lochkov"

Juventus Caesareo-Regii Gymnasii Academici Pragae veteris e moribus et progressu in literis censa exunte anno scholastiko MDCCXXXVI. https://books.google.cz/…lse

[674] Takto ho tituluje v recenzi Bohemia: v letech 1828-1835 vycházel jako volná příloha časopisu Prager Zeitung. Praha: Gottlieb Haase Söhne (1828-1872), 8.4.1851, 24(56). s. (4). ISSN n0005. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cdk/uuid/uuid:23bde73e-39b5-11e5-abf5-90b11c419e63

[675] Ztotožnění vychází z křestních jmen v matrice „Ferdinand Ludovicus“ a faktu, že právě v té době byl dle pobytové přihlášky v Praze.

[676] Prague Concert Life (1850-1881)

https://prague-concerts.info/en/person/1737

[677] Lumír 1851, číslo 10, strany 238-9. Koncert spirituál jednoty Cecilianské odbýval se dne 2. dubna (1851 pozn JS) na Žofíně. … První oddělení koncertu obsahovalo Beethovenovu v žánru oratoria utvořenou hudbu k alegorickému textu Augusta z Kotzebue „Zříceniny Athen,“ … Vyvedení zvláště co se sboru týče, bylo velmi slušné. Slečna Vávrová, páni Brzorád a Nedvěd zpívali hlasy Soli, …“

http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Lumir/1.1851/10/238.png

[678] Tomášek, Václav Jan Křtitel (1774-1850)

[679] Programm zu der musikalisch-deklamatorischen Akademie, welche am 9. April 1851 um 5 Uhr Nachmittags im Saale der Sophieninsel zum Vortheile der Versorgungs und Beschäftigungsanstalt für erwachsene Blinde abgelhalten wird. ...8. "Mein Hochland" Lied von Wenzel Tomaschek, gesungen von Herrn Dr. Ferdinand Ludwig Brzorad. ...

Bohemia: v letech 1828-1835 vycházel jako volná příloha časopisu Prager Zeitung. Praha: Gottlieb Haase Söhne (1828-1872), 8.4.1851, 24(56). s. (4). ISSN n0005. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cdk/uuid/uuid:23bde73e-39b5-11e5-abf5-90b11c419e63

[680] Reißiger, Karl (1797-1859)

[681] Karl Reißiger: píseň Die Grenadiere, op.95

[682] Pan Adolf Kökert (Köckert) , oud divadelního orchestra pražského a čacký virtuos opustí nyní Prahu a hrál předevčírem (29. 4. 1851 17.00 – pozn. JS) … v sále Platejském.

http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Lumir/1.1851/13/309.png

… Hr. Brzorád charakteristische, aber für den Zuhörer ohne Kenntniss der Texte fast zu rhapsodisch gehaltene „Beduinen-romanze“ von Vogl und Reissiger’s[682] bekannte Komposition der „beiden Grenadiere“ ebenfalls mit Beifall.

Bohemia: v letech 1828-1835 vycházel jako volná příloha časopisu Prager Zeitung. Praha: Gottlieb Haase Söhne (1828-1872), 1.5.1851, 24(68). s. (3). ISSN n0005. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cdk/uuid/uuid:2543c42f-39b5-11e5-abf5-90b11c419e63

[683] Storch, Anton M. (1815-1887)

[684] http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Lumir/1.1851/14/334.png

[685] Allgemeine Österreichische Gerichtszeitung, Jahresübersicht, 6. Dezember 1856, strana 4, dostupné na ANNO Zeitungen

[686] Die Neue Zeit: Olmüzer politische Zeitung 13. Juni 1857, strana 1

[687] Adresbuch 1859; + http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=1E6C39F523A911E08F90005056C00008&scan=1#scan1

[688] Kateřina, Praha, 5. 2. 1853, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[689] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=80B29CA82D2511E0823D00166F1163D4

[690] Roku 1836 "in III. GRAMMATICAE CLASSE Ferdinand Brzorád, Boh. Lochkov, Rudolf Brzorád, Boh. Lochkov"

Juventus Caesareo-Regii Gymnasii Academici Pragae veteris e moribus et progressu in literis censa exunte anno scholastiko MDCCXXXVI. https://books.google.cz/…lse

[691] archiv J. Brzorád

[692] „Od Tvého pana bratra Karla dozvěděla jsem se, že Tvůj bratr Rudolf se již v květnu žení, kdy se žení Eduard?, dopis od Kati Turecky, Praha, 25. 3. 1852 “Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[693] “von” uvádí před jménem parte Josefa Brzoráda. Jméno Nedetzky (ale i Nedeczky, které užívá Kornel ve strojopise) má řada šlechtických rodů viz. Kneschke Ernst Heinrich:Neues Allgemeines Deutsches Adels Lexikon, Leipzig 1868; Megerle v.Mühlfeld Erg.Bd.s.81, Militair – Schemat.der österr. Kaiserth; Wurzbach; Siebmacher – Ungarische Adel.

[694] Franciska Polixéna Rajmunda Nedeczky *2. září 1821 a Apollónia Anna Viktória Nedeczky 2. září 1824 - www.geni.com,

[695] Narozen v obci Hontianské Moravce = Egyházasmarót, odtud byla jeho matka Apollonie Sóos, její otec Laszlo Sóos zde držel 41 akru; Sandoruv otec László (1747 Plášťovce / Palást – 1810 tamtéž) , https://www.geni.com/people/S%C3%A1ndor-Nedeczky/6000000026229549800 ; https://www.myheritage.cz/names/katalin_nedeczky, Török z Nemescsó (1798-1863; https://archives.hungaricana.hu/en/urberi/hont-egyhazasmarot/?list=eyJxdWVyeSI6ICJNRUdZPShIT05UKSJ9

[696] Viz Siebmacher https://www.arcanum.hu/hu/online-kiadvanyok/Siebmacher-siebmacher-wappenbuch-1/der-adel-von-ungarn-magyarorszag-2/csaladok-29/nedeczky-v-nedecze-56F5/

[697] Nededza u Žiliny, maďarsky též Nedeca, tehdy v trenčínské župě, dle urbáře z 1747

https://archives.hungaricana.hu/en/urberi/trencsen-nedeca/?list=eyJxdWVyeSI6ICJuZWRlY3preSJ9

[698] Kristofův otec byl Lajos (-1748 Nedecz) oo Illona Zavodszky, jeho tec byl György (1665) oo Borbály Sztranyavszky, jeho otec byl Tobias (1584-1619) oo Fruzsina Dávid, jeho otec byl Tobias 1505, jeho otec byl Miklos oo Katalin Bánovzsky 1492 (držel ½ panství Nedezce), jeho otec Marton vulgo Spanik 1458, obdržel od maďarského krále Vladislava II (1456-1516) roku 1493 přízvisko Nedeczky a hrad v Litvě, jeho otec byl Peter 1384, jeho otec byl Janos 1335, jehož prapraděd Domokos snad získal Nedecz roku 1223. Dle jiné teorie (Lehoczky Stemm. II. 253.) získal Janos (1335) se syny a bratry roku 1384 panství od královny (Marie Uherská též z Anjou (1371-1395) tehdy samostatně vládla Uhrám) za zásluhy o obranu Zolné proti uherskému palatinu Matůšovi Čáku Trenčanskému (1260-1331). Darování půdy potvrdil v Budě roku 1412 i král Zikmund Lucemburský (1368-1437). NAGY, Ivan. Magyarország családai czimerekkel és nemzékrendi táblákkal. VIII. Pest : 1861, s. 106-114. Nedeczky ; https://hu.wikipedia.org/wiki/Nedeczky_csal%C3%A1d

[699] Její otec Ferenc Palásthy (+1760 Keszihóc = Kosihovce) (geni.com) zde držel 230 akru

https://archives.hungaricana.hu/en/urberi/hont-palast/?list=eyJxdWVyeSI6ICJNRUdZPShIT05UKSJ9;

Viz též Siebmacher https://www.arcanum.hu/hu/online-kiadvanyok/Siebmacher-siebmacher-wappenbuch-1/der-adel-von-ungarn-magyarorszag-2/csaladok-29/palasthy-v-palast-u-keszihocz-5C02/

[700] https://archives.hungaricana.hu/en/urberi/hont-palast/?list=eyJxdWVyeSI6ICJNRUdZPShIT05UKSJ9

[701] Sňatek 1828 https://www.myheritage.cz/names/katalin_nedeczky, Török z Nemescsó (1798-1863

[702] Její otec Ignác Török z Nemscó byl správce statků hraběte Grassalkovich v Gödöllö a majitel pozemků, statek a titul Nemes-Csoó získal od krále předek Mihály Török, http://www.vasidigitkonyvtar.hu/vasidigiportal/image/vdkweb/vm_nemescsalad/001_forendu_T.html

matka Francisca roz Korher, též z šlechtické rodiny

[703] K postavě Ignáce Török viz detailně Vidos Géza: A nemescsói Török Ignác tábornok. 8°, 60 I. Szé-kesfehérvár, 1941, a szerző kiadása; Hajagos József: Török Ignác, a szabadságharc hadmérnök vértanúja (Török Ignác szabadságharc alatti tevékenységéhez kapcsolódó okmánytár) in 1998 EGY KÜZDELMES ÉV KATONÁI p. 125-195 MÁTRAI TANULMÁNYOK 1998.GYÖNGYÖS; Polák István: Török Ignácról https://nemescsomultjabol.freewb.hu/cikkek/ (13.7.2019); Wurzbach; https://en.wikipedia.org/wiki/Ign%C3%A1c_T%C3%B6r%C3%B6k, etc

[704] https://cs.wikipedia.org/wiki/Art%C3%BAr_G%C3%B6rgey

[705] Esztergom és Vidéke, 2. 10. 1884 nr. 79.: „Görgei rehabilitatiója. Brzorád Rezső mogyorósi földbirtokos ur, múltkori vezérczikkót illető válaszra a következő sorokat küldte be hozzánk: Stern Mór 48—49 es főhadnagy ur elég higgadt czikkóro azon megjegyzésem van, hogy ha Görgeit csak azért tartják árulónak mert Világosnál a fegyvert letette, akkor az ő rehabilitatiója már fait accompli. A fegyver letétele Világosnál nem lehetett árulás, mert azt Görgei nem ön fejéből határozta el, hanem a teljes hadi tanács nyilvánosan eltökélte még pedig nem csak szótöbbséggel, hanem „egyhangúlag“ miről nekem biztos tudomásom van. Mert boldogult nőmnek nagybátyja, Török Ignác, ki szintén a tizenhárom aradi vértanú között volt, fogságában biztosította nővérét, hogy a fegyver letétel egészen rendén, a haditanács által lia- tároztatott el. De nem csak, hogy nem volt árulás a világosi fegyverletétel, hanem az lett volna a valódi árulás, ha Görgei tovább folytatta volna, a har- ezot 30,000 emberrel 200,000 ember ellen. Ez valódi őrültség, sőt büntet lett volna. Hát Kosuth leköszönt volna e ha csak némi reménysége marad a harcz folytatásához ? Bizony nem, mert ő is meg volt győződve arról, hogy lehetetlen tovább harczolni, azért köszönt le és Görgeit megbízta a dicta- tunival és ha legkisebb gyanúja van, hogy Görgei áruló, akkor tőle a legnagyobb hiba lett volna, éppen Görgeit megbízni a dictaturával, holott elég tábornok volt, kire ép úgy rá bízhatta volna. De sem gyanúja nem volt Görgei ellen, sem reménysége hogy csak a legkisebb sikert lehetne a harcz folytatásához fűzni mert külömhen bizony le nem mondott volna hatalmáról. Mogyorós 1884. szopt. 30. Brzorád Rezső.

[706] Na zmínku upozornil Bozorády András v emailu roku 2006; … https://zlatyfond.sme.sk/dielo/1925/Mikszath_Gavalieri (2019)

[707] „Hrdí páni so skvelými menami, Kevickovci, Pruskajovci, Nedeckovci, Nickovci, ktorí všetcia na zvláštnych povozoch išli včera a tak sa vracali dnes.“ https://zlatyfond.sme.sk/dielo/1925/Mikszath_Gavalieri (2019)

[708] „ … zaraz začal brechať a tak prirodzene, že mopslík pani Nedeckej, čo ho všade sebou nosila, mu čulým štekotom odvetil.“ https://zlatyfond.sme.sk/dielo/1925/Mikszath_Gavalieri (2019)

[709]http://dictionnaire.sensagent.leparisien.fr/A_Dorogi-medence_sz%C3%A9nb%C3%A1ny%C3%A1szat%C3%A1nak_t%C3%B6rt%C3%A9nete/hu-hu/

[710] „Roku 1839 byl v Szarkás (důlní oblast blízko dnešního města Dorog v okresu Ostřihom - Esztergom) proveden průzkum a těžbu zde začal Gáspár Weisenberger se společností Ferenc.“ Schmidt Sándor: Az esztergomi szénmedence bányászatának ismertetése (1932)I. rész. Általános ismertetés str 100 dostupné z https://library.hungaricana.hu/ pro roky 1840-1886 jsou zde uvedeny i objemy těžby.

[711]http://www.ombkedorog.oldalunk.hu/userimages/ombkedorog/files/ombkedorog_dorogi_szenbanyak_fetepitese_vezetoi_www.oldalunk.hu_.xls; K roku 1859 existuje dokument o vlastnictví dolu pro Rudolfa Brzoráda. Schmidt Sándor: Az esztergomi szénmedence bányászatának ismertetése (1932)I. rész. Általános ismertetés str 100 dostupné z https://library.hungaricana.hu/ pro roky 1840-1886 jsou zde uvedeny i objemy těžby.

[712] Schmidt Sándor: Az esztergomi szénmedence bányászatának ismertetése (1932)I. rész. Általános ismertetés str 100 dostupné z https://library.hungaricana.hu/ pro roky 1840-1886 jsou zde uvedeny i objemy těžby.

[713] ve vlastnictví Andráše Bozorody

[714] Strojopis Kornéla Brzoráda ve vlastnictví Andráše Bozorody, viz email z 2006

[715] Kövecses-Varga Etelka: MOGYORÓSBÁNYA NÉPI ÉPÍTÉSZETE in Somorjai József szerk.: Komárom – Esztergom Megyei Múzeumok Közleményei 4. (Tata, 1991) The Publications of the Komárom-Esztergom County Museums 4. strana 150, obrázek zámku z roku 1962 na straně 176, citace: Borovszky Samu: Magyarország vármegyéi és városai. Esztergom vármegye. Bp., ési. 30.

[716] SISA József: Adatok a magyarországi romantikus kastélyépítészethez. = Ars Hungarica, 8 (1980) 103-125. ül.

[717] Zaslal potomek Andras Bozorady z Maďarska s titulkem „Wohnhaus des Brzoráds“.

[718] https://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_S/Seyler_Karoly_1815_1882.xml

[719] https://imslp.org/wiki/Special:ReverseLookup/649391

[720] HÁLA JÓZSEF: A SÁROSPATAKI „FRANCIA MALOMKŐ (http://epa.oszk.hu/02000/02030/00025/pdf/HOM_Evkonyv_30-31_1_485-511.pdf ) quoting: Egey Antal 1980. Malomkőbányászat Sárospatakon. Kézirat. Országos Érc- és Ásványbányászati Múzeum (Rudabánya) és a Református Kollégium Tudományos Gyűjteményei, Levéltár (Sárospatak). 46 p. + ábrák. strana 34.

[721] Novotný A.: Praha od A-Z 1820-1850

[722] Halálozás. Brzorád Rezső mogyorósi földbirtokost súlyos csapás érte. Feledhetetlen emlékezetű neje, Nedeczei Nedeczky Vilma szombaton reggel 29 évi boldog házasság után elhunyt. A boldogaltat hétfőn reggel temették nagy részvéttel. Négy gyermeke s férje siratják benne a pótolhatatlan anyát, s az áldott szivű asz- szonyt, kinek emlékezetét mindvégig híven megőrzi a szeretet angyala. Leljen a sújtott család vigasztalást Esztergom megye és város minden művelt családja őszinte részvétében.

Esztergom és Vidéke, 1881 14.4. / 30. dostupné z https://library.hungaricana.hu/

[723] Esztergom és Vidéke (Ostřihom a jeho venkov), 1883 / 73. szám 8.9.1883 str 1-2

https://library.hungaricana.hu/en/view/Esztergom_es_Videke_1883/

Az antisemitákhóz.

Mogyorós, szept. 6.

Sokáig vonakodtam e kérdésről Írni; de miután az antisemilizmus hazánkban oly szomorú következményeket szül , hogy hazánk reputátiója a külföld előtt már is erősen kompromittálva van — sőt mint mondják, már megyénkben — Piszkén is rendetlenségek mutatkoztak, mind a mellett akadnak lapok, melyek még most is izgatnak a zsidók ellen : igy nem állhattam ellent, hogy szerény véleményemet az antisemifcismusról nyíl vánosságra ne hozzam.

Az antisemitismus, tekintve az ismert czélt, a zsidókat hazánkból kiűzni a legnagyobb absurdum, mely valaha létezett, és csak az a bámulatos, hogy hónnét veszi magát az az ember, ki ezt még elérhetőnek gondolja.

Tekintve a mozgalom morálját, a legnagyobb immoraliiás a mi gondolható, mert ellenzik a keresztény vallás logfönségesebb tanaival, hogy : Szeresd felebarátodat, mint tenmagadat ' Már pedig mindenki felebarátunk, még ha más valláson van is. Azután hol érvényesül az a másik szép elv, hogy : A mit nem akarsz magadnak, ne csele- kedd azt másnak sem !

Általában megfoghatatlan a gyűlölet a keresztények részéről a zsidók ellen, holott a keresztény vallás csak leány vallása a zsidó vallásnak. A tiz parancsolat ugyanaz a zsidóknak, mint a kereszténynek. Az ó-testamentumot még maga Krisztus sem tagadta meg, tehát mondom, megfoghatatlan azon gyülölség ; ha csak nem volna megmagyarázva az irigység által.

És csak ebben rejlik az egész gyii- lölség Mert a zsidók takarékosabbak mint a keresztények, azért hamarább gazdagodnak meg mint a keresztények ! Még egy keresztény se ment tönkre egyenesen a zsidók által, hanem igenis önmaga által. A kinek 10 írtja, vau évenkint, és buszát költ; vagy akinek 1000 ft ja van, és 2000-et költ, annak tönkre kell menni akár van zsidó a világon, akár nincs.

Nem mondom, hogy a zsidók között nincsen csaló, vagy uzsorás; de azt sem mondom, hogy olyan közöttünk, a keresztények között sincsen, azért vannak a bíróságok, hogy a zsidó csalót és uzsorást „éppen ngy megbüntessék mint a keresztény csalót és uzsorást. De azért, hogy vannak keresztények is a kik csalnak és nzsoráskodnak azért antichiistianismust csinálni éppen olyan abszurdum volna, mint az antiszemi- tismus.

Nem tagadom, hogy zsidó csaló és megvetni való ember nem létezik, mint hogy nőni nemesíti meg a keresztény vallás sem a rossz keresztény embert, de tapasztalatom van, hogy zsidó üzlet emberek között gyakran több humanis- mus és méltányosság uralkodik, mint több keresztény üzlet ember között.

Bátorkodom erre nézve egy oly esetet elbeszélni, mely ebbeli állításomat fényesen bebizonyítja s melynek valóságára bármikor esküt teszek.

1856-ban volt nekem egy barátom, római katholikus keresztény és nagy kereskedő Pesten, két üzleti barátja megbukott, mi által ő is olyan helyzetbe jutott, hogy váltóbeli kötelezettségeinek nem tudott megfelelni. Összehívta tehát hitelezőit és ezeknek vagyoni állapotát kimutatta.

Activái ugyan nagyobbak voltak, mint passivái, de fizetni nem tudván, egy évi moratóriumot kért hitelezőitől.

Ezek között a hitelezők között volt huszonkét zsidó s mindössze öt keresztény.

Az a huszonkét zsidó egynek kivételével megszavazta neki az egy évi moratóriumot. Az öt keresztény hitelező közül kettő semleges maradt, azaz ki jelentette, hogy majd meggondoíjamagát, de három kereken azt mondta, hogy fizesse rögtön ki a váltókat, mert különben ők kérik a concursust ellene.

Ily körülmények közt szerencsétlen barátom okve.lenül tönkre ment volna, ha azon huszonkét zsidó hitelező még abba sem egyezik bele, hogy fizesse ki barátom azon három keresztény hitelezőt rögtön, ők majd elvárnak még 6-os kamat mellett jó egy esztendeig.

És úgy is történt.

Barátom rögtön kifizette három keresztény hitelezőjét és a huszonkét zsidó hitelezőt nem is egy év, hanem csak két év alatt, sőt a kötelezettség némi része még manap is fennáll.

Ha már most az a huszonkét zsidó hitelező szintolyan kemény szivü lett volna, minta három keresztény hitsor- sos, barátom azonnal megbukott volna.

Kérdem erre : hol van több liuma- nisinus és méltányosság? A zsidók között, vagy a keresztények között ?

Do az ant.isomitáknál csak az irigység dolgozik, mert. a legtöbb antisemita nem tud úgy dolgozni és fáradozni, hanem csak azt akarná, hogy a zsidó pénze sült galamb alakjában a szájába repülne.

BRZORÁD J. REZSŐ.

[724] Mayr Selma: Erinnerungen an Tante Philippine Brzorad von ihrer Nichte Selma Mayr, Salzburg 1932, (archiv p.Jiřího Brzoráda)

[725] oznámení v tisku: Esztergom és Vidéke, 1890-05-15 / 39., dostupné z https://library.hungaricana.hu/ : Brzorád Rezső halálát a következő gyászjelentés tudatta : 'Alulírottak fájdalomtelt szívvel jelentik, forrón szeretett édes atyjuk, illetve apósuk és nagyatyjuknak Brzorád J. Rezső földbirtokos és Esztergom megye t. fószolgabirájának f. h. 11-én reggeli három órakor, életének 68. évében az oltári szentségek ájtatos felvétele után történt gyászos ki multát. A drága halott hült teteme f. h. 3-án kedden d. e. 10 órakor fog, az Urnák bemutatandó engesztelő szt. miseáldozat lefolyása után — a mogyorósi sirkerben örök nyugalomra helyeztetni. Mogyorós, 1890. máj. 11-én. Brzorád Vilma férj. sz. martonfalvi Vutskits Miklósné, Brzorád Rezső, Brzorád Gyula, Brzorád Anna férj, Potoczky Pál né mint gyermekei. Brzorád Vilmos, Brzorád Eduárd mint testvérei, sz. mártonfalvi Vutskits Miklós, Potoczky Pál mint vők. Komjáthy Etolka férj. Brzorád Rezsőné mint meny. Brzorád Mariska, Brzorád Rezső mint unokák.

[726] http://mek.oszk.hu/00300/00355/html/ABC00523/01748.htm

[727] 5. socha počítáno od jihu směrem k ulici Na rejdišti.

https://is.muni.cz/th/o288e/Rudolfinum_a_jeho_genius_loci.pdf

[728] Komarom Esztergom 24ora_1990_10__pages100-100.pdf;

Dolgozók Lapja, 1990 (40. évfolyam) / 24 óra, 1990 (1. évfolyam) 24 óra, 1990. október (1. évfolyam, 149-174. szám)1990-10-13 / 160. szám

https://library.hungaricana.hu/en/view/KomaromEsztergom24ora_1990_10/?query=M%C3%A1rv%C3%A1ny%20%C3%A9s%20eml%C3%A9kez%C3%A9s&pg=96&layout=s

[729] Vasárnapi Ujság, 1917. 32. szám, 513. oldal Gyula Jelfy (1863–1945) (fotograf)

[730] Vojenské listy. Klatovy: Patrik Blažek, 01.05.1883, 1(5). s. 45. ISSN 2464-6156. Dostupné také z:

http://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:a9474632-9f63-11e9-9d93-005056b73ae5

[731] jeho vnuk Zoltán dodává, že zde byl ředitelem a žebyl Čech. Bozorády-Zoltán-fényképalbum.pdf dostupn0 z

https://edoku.org/wp-content/uploads/3222/Bozor%C3%A1dy-Zolt%C3%A1n-f%C3%A9nyk%C3%A9palbum.pdf

[732] Bozorády-Zoltán-fényképalbum.pdf dostupn0 z

https://edoku.org/wp-content/uploads/3222/Bozor%C3%A1dy-Zolt%C3%A1n-f%C3%A9nyk%C3%A9palbum.pdf

[733] email Andras Bozorady

[734] Zoltán Bozorády (1941-): „Nem voltak már fiatalok, amikor összeházasodtak. Édesapám a Furmint Részvénytársaságnál az állattenyésztési ágazatot vezette, majd Sárospatak főbírójává választották. Az orosz fogságból hazatérve azonnal bebörtönözték, rendszer-idegennek bélyegezték, de ő nem táplált gyűlöletet a rendszerrel szemben. Édesanyám tanítónő volt, ízig-vérig pedagógus.“

Bozorády-Zoltán-fényképalbum.pdf dostupn0 z

https://edoku.org/wp-content/uploads/3222/Bozor%C3%A1dy-Zolt%C3%A1n-f%C3%A9nyk%C3%A9palbum.pdf

[735] Bozorády-Zoltán-fényképalbum.pdf dostupn0 z

https://edoku.org/wp-content/uploads/3222/Bozor%C3%A1dy-Zolt%C3%A1n-f%C3%A9nyk%C3%A9palbum.pdf

[736] 4.3.1941 Sátoraljaújhely

https://napkeletnepe.hu/2018/01/17/bozorady-zoltan/

[737] https://edoku.org/wp-content/uploads/3222/Bozor%C3%A1dy-Zolt%C3%A1n-f%C3%A9nyk%C3%A9palbum.pdf

[738] BOROVSZKY S. (ed.): Esztergomská župa. Bp., É. n. (1910) 30.

[739] http://fimu.webnode.hu/news/elveszett-csaladi-orokseg/

[740] http://w3.osaarchivum.org 2019

[741] Egy Hajdanvolt kastély: clanek o makete i s ilustrací v Élet AMIRÖL SZÓ VAN, 2012 március dostupné na https://tat.hu/wp-content/uploads/Elet/elet_2012-03.pdf (2019) Přibližný překlad článku: „Starý zámek..Bývalý zámek Mogyorósbánya se nacházel na kopci, kde dnes sídlí Obecní dům a pošta. Z budovy dnes nic nezbylo, jen paměť. Jak ale vypadala bývalá ozdoba Mogyorosbánya?

Hrad byl postaven v romantickém stylu. Mezi samostatně stojícími křídlovými konci jednopatrové budovy ve tvaru písmene U se nacházel kovaný železný plot s hlavním vchodem. Na opačném konci budovy byl zadní vchod, půlkruhová vrata pro vůz, která spojovala vnitřní nádvoří s venkovním dvorem.

Všechny fasády panského sídla měly stejné tvarování: okna byla umístěna v hluboce zapuštěných nikách, jejichž horní uzávěr byl v přízemí polokruhový, v prvním patře členěný, se samostatným štítem nad každou osou okna.

Pod okny a nad okny byly umístěny romantické dekory a kameny vytvářely sochy lidských hlav. Okna byla silně zapuštěna do zdi.

Obě fasády měly vnější fasádu 12 os (12 párů oken). V přízemní straně průčelí směrem do údolí byla tříosá dřevěná trojúhelníková vyřezávaná veranda. Na volných koncích délek dlouhých křídel vrat průjezdu měly obě strany kovaný železný plot, dvě slepá okna, která měla půlkruhový rám - kruhová osvětlovací okna…. Cihlovou budovu se v Maďarsku vzácnými architektonickými prvky vystavěl v roce 1862 šlechtic z Horního Uherska, Rezső Brzorar (Rudolf) (bratři Brzorarové měli v této oblasti dobré obchody, na počátku 20. století bylo kvalitní uhlí získáváno z vrchu Szarkás, důl a nedaleký nakladač na uhlí v Dunaji byly v držení.)

Brzorar Rezső syn Brzorar, později známý jako slavný sochař Gyula Bererédi, se narodil v roce 1858 v Mogyorósbányi. Například, on dělal Washington sochu v Budapešti, ale jeho jsou také práce na hlavní fasádě Keleti vlakového nádraží a v parlamentu. V letech před druhou světovou válkou se stal majitelem textilní průmyslník Dr. Leo Buday-Goldberger, který pracoval také jako ředitel Národní asociace průmyslníků. Posledním majitelem hradu - po roce 1945 - byl místní notář Dániel Fülöp. Budova byla vyvlastněna v roce 1948, kdy bylo zřízeno místní družstvo. Hrad byl využíván pro chov zvířat a jako továrna, v důsledku čehož se stav budovy, která byla později užívána jako statek, postupně zhoršoval a tak začala být v roce 1979 demontována a poté v 80. letech zcela zničena.

Vzpomínka na hrad Mogyorósbanya je pouze ve vyprávění starých, na některých fotografií a na krásném modelu. Tvůrce makety, Daniel Fülöp, vítá zájemce.“

[742] http://fimu.webnode.hu/news/elveszett-csaladi-orokseg/

[743] http://fimu.webnode.hu/news/elveszett-csaladi-orokseg/

[744] Výběr z památníku „Stammbuch für Anna Brzorad“ofotila a se strojopisným přepisem vydala v několika exemplářích o 14 stranách formátu A4 Else Fritschl.

[745]Průvodní dopis ze 4. 11. 1936 pro archiváře pražské tělocvičné jednoty Sokol: „Odevzdávám do archivu 67 dopisů, které psala paní Kateřina Fügnerová své přítelkyni Anně Brzorádové. Dopisy ty koupil jsem od jisté staré dámy, kteráž nechce býti jmenována za Kč 1.500,-, které byly hrazeny ze základu bratří Stýblů. Dopisy rozděleny jsou ve dvě části; I. jsou dopisy psané Kateřinou Tureckou, dopisy II. jsou psané po provdání. Prvých dopisů je 40, druhých 27. Všechny dopisy jsem přeložil a seřadil jsem je podle jejich data resp. kde datum nebylo, dle jejich obsahu. …“

(Dopisy dle vlastní předmluvy k edici dopisů přeložil s pomocí senátního presidenta Nejvyššího správního soudu Dr. Karla Kneissla starosta Sokola Přežského JUDr. Jaroslav Urban, viz: URBAN, Jaroslav, ed. Z dopisů Kateřiny Turecké provdané Fügnerové. Praha: Sociální odbor Československé Obce Sokolské, 1938. 76, [I] s.)

[746] Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová

[747] Prameny k rodině Josefa Tureckého: 1, Sojka Václav, Sojka Jaroslav: Zbuzany v posledních tři sta létech, 1949; uloženo na OU Zbuzany (obsahuje velmi podrobné výpisy všech majetkových přesunů); 2, TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924. 120 s. Český čtenář; roč. 16, sv. 1.; 3, SCHŮTOVÁ, Jitka a FÜGNEROVÁ-TURECKÁ, Kateřina. Manželka, matka, tchyně: dochované památky a korespondence Kateřiny Fügnerové. 1. vydání. Praha: Národní muzeum, 2018. 463 stran. ISBN 978-80-7036-570-0.; 4, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová

[748] O broži, kterou již známe z fotografie Marie Hauptmann roz. Brzorád (*1818) se od Dr. Mayra dozvídáme, že je miniaturním portrétem Anny Brzorád, provdané Erben (1833-1865), od které ji Marie dostala. Po smrti Marie ji roku 1888 dostala Selma Mayr, na jejíž fotografii ji můžeme vidět též. Dr. Mayr, v jehož vlastnictví se nyní nalézá, prý vždy obdivoval tuto brož v soukromé pracovně svého dědy Erwina Mayera (*1899), který ji uchovával ve speciálním rámečku – viz foto.

[749] Vyobrazení viz SCHŮTOVÁ, Jitka a FÜGNEROVÁ-TURECKÁ, Kateřina. Manželka, matka, tchyně: dochované památky a korespondence Kateřiny Fügnerové. 1. vydání. Praha: Národní muzeum, 2018. 463 stran. ISBN 978-80-7036-570-0.

[750] též hraběcí Vratislavský kasír; inspektor, či hospodářský rada hraběcích panství Desfourských

[751] (č.p. 140/2, 172/2),

[752] Matěj Turecký (1770-1810) a Kateřina rozená Koutná z Jinočan (1766-1837))

[753] TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924. 120 s. Český čtenář; roč. 16, sv. 1.

[754] Dcera Fügnerových Renáta (1854-1937), publicistka, etnografka, umělecká kritička a pedagožka si vzala druhého zakladatele sokolské organisace prof. UK PhDr. Friedricha Emanuela Tiersche (1832 - 1884), filosofa a historika umění

[755] TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce, Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924. s. 31. Dostupné také z: http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:217b1660-f8b5-11e2-9439-005056825209

[756] Sojka Václav, Sojka Jaroslav: Zbuzany v posledních tři sta létech, 1949, strana 858; uloženo na OU Zbuzany

[757] Obrázek Kateřiny Fügnerové a další najdete na http://www.simonak.eu/index.php?stranka=pages/popularizace_historie/13/text.htm

[758] Archiv Else Fritschl

[759] Z pozůstalosti manželky koupil Josef Turecký usedlost čp. 17 od úřed. kuratora svých dětí Viléma Brzoráda, a dětem byly knihovně pojištěny podíly. (Sojka Václav, Sojka Jaroslav: Zbuzany v posledních tři sta létech, 1949, strana 874; uloženo na OU Zbuzany)

[760] Viz kapitola JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898), rok 1848

[761] Dopis od Kati Turecky, Praha, 25. 3. 1852, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[762] SCHŮTOVÁ, Jitka a FÜGNEROVÁ-TURECKÁ, Kateřina. Manželka, matka, tchyně: dochované památky a korespondence Kateřiny Fügnerové. 1. vydání. Praha: Národní muzeum, 2018. 463 stran. ISBN 978-80-7036-570-0.

[763] SCHŮTOVÁ, Jitka a FÜGNEROVÁ-TURECKÁ, Kateřina. Manželka, matka, tchyně: dochované památky a korespondence Kateřiny Fügnerové. 1. vydání. Praha: Národní muzeum, 2018. 463 stran. ISBN 978-80-7036-570-0.; Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[764] Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[765] https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Link

[766] Kati Turezky, Praha, 6. února 1850, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[767] Kati Turezky, Zbuzany 7. července 1850. Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[768] Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[769] Císař Josef II. zakázal různé termíny posvícení, stanovil pro celou monarchii jediný termín posvícení, které dostalo název „Císařské posvícení“. Pro konání tohoto posvícení určil třetí říjnovou neděli. Protože se „Císařské posvícení“ konalo po svátku sv. Havla, říkalo se mu také „Havelské posvícení.“ (http://rozhledy2010.blogspot.com/2015/10/cisarske-posviceni.html)

[770] Zbuzany 15. října 1851, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[771] Kateřina, Praha, 22. prosince 1851, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[772] Katy, 2. 1. 1852, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[773] nejspíše Hermann Ellenberger, majitel statku na Nikolajce, manžel sestry Fügnerova švagra Josefa Alexandra Helferta, roku 1848 soudní adjunkt v Teplicích

[774] Patrně známá Kateřininy sestry, Terezie provdané Scheinerové

[775] Kateřina, Praha 18. 2. 1852, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[776] SCHŮTOVÁ, Jitka a FÜGNEROVÁ-TURECKÁ, Kateřina. Manželka, matka, tchyně: dochované památky a korespondence Kateřiny Fügnerové. 1. vydání. Praha: Národní muzeum, 2018. 463 stran. ISBN 978-80-7036-570-0.

[777] Kati, Zbuzany, 12. 6. 1852, , Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[778] Cati, Zbuzany, 16. 6. 1852 , Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[779] Joujou - francouzsky hračka

[780] Katharine, Zbuzany, 2. 7. 1852 Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[781] Katharine, Zbuzany, 2. 7. 1852, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[782] Catherine Turecky, 16. 7. 1852, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[783] Kateřina, Praha, 5. 2. 1853, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[784] Kati, Praha, 18. 4. 1853 , Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[785] Kati, Praha, 18. 4. 1853 , Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[786] Kateřina Fügner v nedatovaném dopise po svatbě., Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[787] Kateřina Fügner v nedatovaném dopise po svatbě., Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[788] A Zatiranda, Železná 490 „U dvořanky“, od 1863 v Ovocné „U módního denníka“ - pláště pro dámy, mantily, svrchní pláště, jupky, blusy, módní šátky a hotové šuby (róby) (Národní listy 28.4.1863)

[789] Milá Anna Tvoje oba dopisy jsem obdržela, byla jsem u Zatirandy[789] slíbil mi slavně, že šaty tento týden zhotoví avšak teprve v pátek. Půjde tam dnes zase Ti zase zítra psát. Pošleš šaty ke mně, anebo půjde posel k němu? Myslím, že by bylo lepší, aby pro ně přišel ke mně, sci pošle posla bez šatů zpátky. Nedám mu pokoj, až to udělá. Jak to má být zapakováno? A teď ohledně bálových šatů. On tam má právě jen jedny, které by byly hezké, pošlu Ti vzorek jich, šaty můžeš dostati také v jiných barvách, cena by byla úplně hotové a vypravené 8 zl. kon. mince. Mně by se líbily modré jako oblaka, zaprvé nejlépe by ti padly a jsou v létě také nejhezčí, co záleží na tom, že je také jiná děvčata mají? Zatiranda mně slíbil, že mně již včera pošle jiné vzorky, dosud ale nic neposlal a proo Ti mohu jen ten vzorek poslati zítra ke psaní přiložím více vzorků, ježto sama k němu půjdu. Ty bych Ti neradila, přijde zrovna tak draho a můžeš ho méně potřebovati Pod 18 až 20 zl nedostaneš vůbec žádné šaty, mimo tarlatánu, ten přijde laciněji ale co pak s ním. Na každý pád pošlu ti zítra takové vzorky, které v létě můžeš potřebovat. Jen to by si mi musela ještě říci, jestli chceš dvojité sukně, jest to velice v modě, jenže se potřebuje více látky. Já to pokládám za ošklivé míti půl sukně falešnou, tak to tam má Zatiranda. Jak tunika přiléhá, je vidět červený organtin, kterým je to falšováno. Uspoří se tím mnoho na látce, jinak by to přišlo dráž. Ozdobu bych mu již udala, aby to bylo hezké. Posílám ti hedvábný knoflík z pokrývky, jest hezčí, velikost je nejlepší, stužka je vzdálenost jednoho knoflíku od druhého. Jestliže chceš poptám se co tucet takových knoflíků stojí nepřijde-li mnohem dráž než kostěný knoflík. …

Kateřina, nedatováno, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[790] ZYKA, Jaroslav B. Jindřich Fügner : Vzpomínky sokolské. Praha : F. Topič, [1920].

[791] … Nesmírně mě těší, že vidím, že jsi veselá. Ty jsi zajisté nyní ani nevzpomněla na své vysoké stáří jako posledně když jsi byla zde a tancování také jistě Ti jde. Nu vidíš milá Anna, jde všecko, jen když se chce. Německý Brod rozveselí Tě opět na nějakou dobu. Když ale po tolika zábavách přijdeš do Lochkova budeš lamentovati, přede mnou můžeš to udělat. Já jsem tak udělala před Tebou. … Pozdrav co nejsrdečněji Tvoji milou Marii, jestli se ještě na mě pamatuje. Je-li to ještě možné, napiš mi ještě z Německa (patrně spíše z Německého Brodu – pozn. JS). Najdeš snad chvilku v tom jásání a radosti, abys vzpomněla na Tvoji starou přítelkyni… Nevím ovšem jestli Tě smím nebo můžu o to poprositi, aby si s Tvoji Marii, když s Tebou přijde do Prahy, přišla na chvilku ke mně. Těšilo by mě velice ji přece poznati. Zůstanete-li zde celý den, můžete k tomu zajisté nalézti nějaký čas, těším se tedy na to.

Kateřina Fügner, Praha, 1.3.1854, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[792] Velectěná slečno.

Vyplňuje příjemný rozkaz Kateřiny mohu Vám s velikou radostí oznámit, že Kateřina, jakožto matka zdravé dcerušky, je v růžové náladě, srdečně Vás zdraví a jest mně dopřáno věrné přítelkyni mé ženy vyříditi přímo mé pozdravy. V plné úctě oddaný Jindřich Fügner, Praha 31. 7. 1854, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[793] Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[794] Dle pobytových přihlášek v AHMP a NA patrně Johann Milde (1823- 5. 2. 1866 v Přelouči), pražský měšťan, sládek, oo Marie roz. Smetanová (1843-17. 3. 1866 v Přelouči). Jeho otec, Ignác August (1800-1873) se se svými bratry Antonínem (*1808) a Josefem (*1811), otcem JUDr. Josefa M. (1839*-1900), advokáta a politika (https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Milde ), pokusil získat potvrzení šlechtického titulu na základě orig. pergamenu s udělením šlechtického erbu bratřím Milde - na Pražském hradě 4. 3. 1562 císař Ferdinand I.. (Beránek K.: Inventář k Národní Archiv: Rodinný archiv Mildů, http://www.badatelna.eu/fond/217 )

[795] Milá Anno.

O Tvém psaní jsem musela skutečně dlouho přemýšlet. A poněvadž v důležitých věcech se vždy utíkám k Jindřichovi o radu, učinila jsem tak i tentokrát, a doufám, že se proto nebudeš na mne zlobit, neboť on to myslí s Tebou zrovna tak dobře jako já. A proto také připisuje několik řádek. Milá Anno, je to veliký omyl ode mne, že jsem Ti řekla, že ho znám. Je to docela někdo jiný, je to ten z Dobytčího Trhu (dnes Karlovo náměstí – pozn JS), a ten, kterého my známe je ve staré Poštovní ulici. Tedy ho k mému politování neznám, avšak můj muž říká, že zajisté nebude tak obyčejný, a pak, moje milá, kvůli Tobě se lecčehos vzdá. Buď tentokráte jen rozumná, a pakliže se ti neoškliví, vem si ho. Myslím, že na každý pád Tvůj bratr a otec se dříve informovali co je to za muže, a když to nechali dojíti tak daleko, je zajisté hoden, aby vstoupil do Vaší rodiny. Nemohu si mysliti, že by Tvůj otec chtěl Tě dáti někomu, kdyby již nevěděl, že je to pořádný člověk. Jen přes to se přenes, že je sládkem. Věř mně milá Anno, zde jsou ty nej nobl a nejváženější paní ženami sládků a nikomu nenapadne dělati si z nich žerty. Vždyť to také není nic zlého, obchod jako obchod, jestli nyní vyrábí cukr, nebo vaří pivo, to je přece úplně stejné a zajisté s tím nebudeš míti co činiti. Ne Aninko, nesmíš si to tak představovati hrozné, kdybys mě bývala psala, že si tě chce vzít mladý učenec, tak bych tě od toho zrazovala, neboť nebylo by to štěstí. Víš, že Ty si nesmíš dělat žádné tak ideální plány. Jestli je hodný a pořádný vezmi si ho, poznej ho ještě, beztoho se nebudeš hned vdávati, tak ho můžeš ještě dříve připravit, jakým ho chceš míti. Má Tě rád, tak zajisté nebude vůči Tobě surový. Měla bych pak v Praze v létě, strávila by si nějaký čas v Lochkově. Já neradím ne, ježto si myslím, že toho, kterého jsi chtěla, to nejde, tedy někoho odmítnouti, který Tě má rád a zajisté není špatný člověk, bylo by nerozumné, myslím si, že Tvůj otec zajisté ví, že je to hodný muž, sic by to nechtěl.

Ty by si ho zajisté po nějakém čase měla ráda, Ty ho ještě málo znáš. Vezmi si k srdci slova mého muže, i slova Tvé věrné Katy.

Je mě jen líto, že ho neznám, to je úplně jiná rodina, nevěděla jsem dříve, že jsou dvě rodiny, ale ti druzí nejsou tak obyčejní, jen ne tuze vzdělaní, jak si myslím, ostatně vážené rodiny, do tak špatného příbuzenství, jak si domýšlíš, jistě nepřijdeš, to můžeš být klidná, věř mi milá Anno, sto řádných dívek zde v Praze by si to vůbec nerozmýšlely, jen kdyby přišel. Tak mnoho štěstí, abys brzy byla nevěstou, to Ti přeje od srdce Tvá věrná přítelkyně.

Velevážená slečno.

Radili jsme se a chcete-li mne vyslyšeti, tak Vám řeknu: jen říci ano, a neohlížeti se na žádné ideály při tak důležitém avšak praktickém kroku. Vdáti se znamená se přizpůsobiti, to je ve všech poměrech nutné a zajisté rozumíte úkolu ženy jemnou rukou případné strohosti neb zvyky na uzdě držeti. Láska, která po svatbě vyroste jest ta trvala, poněvadž je založena na úctě. Jestli panu Mildemu něco schází, jistě si to kvůli Vám osvojí. Vzdejte se určitých nároků, které nečiní šťastným a uposlechněte zkušeného a upřímného přítele.

Jindřich Fügner, bez datace, zasláno patrně z Prahy na Lochkov, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[796]

Nesmála jsem se vůbec Tvému dopisu, je mě Tě líto, že jsi v takové situaci. Poněvadž jest to ten, kterého znám jen od vidění, chci Ti říci, že nyní skoro sama myslím, že by to nic pro Tebe nebylo, zejmna když je Ti tak protivný. Leč moje milá Anna, prosím Tě velice, abys ani otci ani Karlovi neřekla, že Ti k tomu „neradím“, mohli by dokonce mysleti, že jsem to zkazila a to by mně bylo velice líto. Já nechci ale, abys byla tak nešťastná, jak myslíš, že budeš, když si toho vezmeš, to by si musela na každý případ býti připravena leccos přehlédnout, co by ti nebylo příjemné. Jak jsem slyšela, převezme syn nyní celý obchod po otci, mohu Tě ujistiti, že nejsou vůbec majetní, kdyby to bylo snad mínění Tvého otce. Tedy kdyby Ti to bylo tak strašné státi se jeho ženou, udělej raději dříve konec, myslím teď sama, že přitom nic neztratíš. Avšak moje milá, nepřiveď mě u Tvého otce do špatného světla, že jsem nu zkazila jeho plán, já bych ale nechtěla aby si mně mohla jednou říci, že jsem Ti k také k tomu radila. Neboť to co žádáš nenašla by si jistě v té rodině. Těd udělej jen to, co ti srdce velí, to je nejlepší rada, kterou Ti mohu dáti- Snad mně Tvoje příští psaní řekne, že Jsi zase klidná. To ti přeje Tvoje věrná

Katy, nedatováno; Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[797] (tužkou připsáno jinou rukou Tante verlobt – teta zasnoubena)

… Věř mi, že jsem velice ráda, že věc tak skončila. … dej Ti Bůh , že jsi dobře volila, ovšem musíš býti o tom přesvědčena, jinak by si se ještě nebyla rozhodla. Nyní ale pevně setrvej na tom a nedělej žádné brikule. Uchovej ho ve své lásce a staň se dobrou ženou. .. Prosím Tě Anna, vdej se pak hned jak to bude možno, jen žádnou dlouhou známost, to není nic příjemného. .. Pamatuješ se, že jsi Gabriele řekla, abych Ti byla družičkou? … na Tvou svatbu přijdu kdekoliv bude. … Nech se fotografovati jak myslíš, že se mu to nejvíc líbí, jestli ten oblek, který jsi tenkrát měla, jak Tě v Lochkově viděl, jestli se mu líbil, pak ho bude zajisté těšit, že sis ho opět vzala. Ještě jednou srdečné přání od Tvé věrné

Kateřiny, nedatováno, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[798] Fritschl Else: „Anton Erben und Anna Erben geb. Brzorad“. Strojopis o 50 stranách textu deníku „Tagebuch“ Antona Erbena a dopisů; doplněno na sudých stranách fotografiemi a skicami z jeho skicáře „Skizzenbuch“.

[799] Jeho rodiče byli Anton K. Erben (1764-1814), syn Josefa Erbena z Marschendorf a Jos. Marie Nowak (1772-1845) z Náchoda

[800] Její rodiče byli Franz Pohl (1764-1834), syn Christofa Pohla „Ghdler?“ z Nového Světa a Apollonie Schlesinger (1766-1829).

[801] Else Fritschl podle rodinných dopisů a dalších pramenů

[802] “sie sei ja zu alt” – je jí 24, ale je o dva roky starší než Erben a její matka se vdávala v 16 – pozn JS

[803] Fritschl Else: Anton Erben und Anna geborene Brzorad, strojopis deníku a dopisů, 52 stran, strany 5-9 a 31

[804] Tentokrát jsem skutečně zoufalá, že mě nebylo možno Tvou komisi lépe a rychleji zaříditi, posílám Ti jen náramek bez uzávěry. … Nepřála by sis teď raději pro Erbena malý jednoduchý medailon s Tvými vlasy? … Vyřiď Tvojí paní švagrové mé poručení a co se týče jejích domněnek ohledně mého bolení zubů tak není nic na tom, k mé radosti, věř mi Aninko, jsem s jedním dítětem tak úplně spokojená, že si žádné více nepřeji, jen když se Renátě tak dobře povede jako dosud. Také sl. Filipíně nejlepší poručení taktéž Erbenovi a Tvému panu bratrovi. … Ve velkém spěchu

Kateřina, 26. 10. 1858, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[805] Tentokrát jsem skutečně zoufalá, že mě nebylo možno Tvou komisi lépe a rychleji zaříditi, posílám Ti jen náramek bez uzávěry. … Nepřála by sis teď raději pro Erbena malý jednoduchý medailon s Tvými vlasy? … Vyřiď Tvojí paní švagrové mé poručení a co se týče jejích domněnek ohledně mého bolení zubů tak není nic na tom, k mé radosti, věř mi Aninko, jsem s jedním dítětem tak úplně spokojená, že si žádné více nepřeji, jen když se Renátě tak dobře povede jako dosud. Také sl. Filipíně nejlepší poručení taktéž Erbenovi a Tvému panu bratrovi. … Ve velkém spěchu

Kateřina, 26.10.1858, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová; dopisy Anně Brzorádové, později Erbenové

[806] Archiv Else Fritschl

[807] Prameny k rodině Josefa Tureckého: 1, Sojka Václav, Sojka Jaroslav: Zbuzany v posledních tři sta létech, 1949; uloženo na OU Zbuzany (obsahuje velmi podrobné výpisy všech majetkových přesunů); 2, TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924. 120 s. Český čtenář; roč. 16, sv. 1.; 3, SCHŮTOVÁ, Jitka a FÜGNEROVÁ-TURECKÁ, Kateřina. Manželka, matka, tchyně: dochované památky a korespondence Kateřiny Fügnerové. 1. vydání. Praha: Národní muzeum, 2018. 463 stran. ISBN 978-80-7036-570-0.; 4, Národní Muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, Fond Kateřina Fügnerová

[808] K povšimnutí je brož s miniaturním portrétem Anny Brzorád, provdané Erben (1833-1865)

[809] Archiv Fránů

[810] 1834 I. Humanitatis Classe, 1835 II. Humanitatis Classe, Juventus Caesareo-Regii Gymnasii Academici Pragae veteris et moribus et progressu in literis censa; Prag: Josepha vidua Vetterl, 1834-1837 http://digital.onb.ac.at/OnbViewer/viewer.faces?doc=ABO_%2BZ181870905

[811] Leopold Hasner (1818-1891) nastoupil staroměstské gymnázium roku 1827, filosofii 1833, práva v Praze 1836 a doktorát získal ve Vídni roku 1842. (Hasner Leopold Ritter von Artha: Denkwürdigkeiten, Stuttgart 1892);

[812] Viz rok 1848 v kapitole Josef Calasanz Brzorád (1777-1857) http://www.steinbauer.biz/familytree/Brzorad.htm#_Toc503700417 ; Hasner Leopold Ritter von Artha: Denkwürdigkeiten, Stuttgart 1892, str 48

[813] Helfert J. A.: Katastrofa, Vlastní zkušenosti a paměti in Osvěta : listy pro rozhled v uměni, vědě a politice, 1897, č. V., str. 391

[814] Ernst Schulze: Die Erscheinung in den Ruinen, 9. sloka, archiv Fránů, pracovní překlad JS

[815]redaktor Karel Stloukal: Riegrův památník: vydaný u příležitosti slavnosti odhalení pomníku Dr. Fr. Lad. Riegrovi v jeho rodném městě Semilech peci a nakl. Volného Sdružení přátel, dne 8. měsíce července 1928, strana 131

[816] archiv Fránů dopis od matky z Lochkova z 12.12.1841

[817] Wiener Zeitung 23.8.1847 str 1816 : Das I. II. und III. Heft des XVII. Bandes (Jahrgang 1847) Des Juristen einer Zeitschrift vorzüglich für die Praxis des gesammten österreichischen Rechtes, unter Mitwirkung vieler ausgezeichneter theoretischer und praetischerHerrn Juristen. Herausgegeben von Zgnaz Wildner Edlen v. Maithstein, Indigena von Ungarn, Doctor der Rechte, Hof- und Gerichts-Advocaten zu Wien u. s. w.

[818] V dopise z 23 ledna 1848 (č. 8. 2) píše Josef Brzorád z Lochkova své dceři Marii Hauptmannové, archiv Stanislava Pitruna

[819] http://kohoutikriz.org/data/w_helfe.php

[820] Helfert Fr. v.: Aufzeichnungen und Erinnerungen aus jungen Jahren. Im Wiener konstituiertenden Reichstag, Alfred Hölder, k.u.u. Hof und Universitäts Buchhändler, Wien, 1904, : „Brzorad Eduard Jur. Dr. In Prag . 20, Briefe an mich 159, 189-191, 194 s. Například na straně 159„Es gebe ja noch immer eine Menge solcher Leute, schrieb mir Eduard Brzorad aus Prag, „welche die Regierungsform am liebsten sähen, die allein bei einem idealen Zustande der Menschheit möglich wäre, auch für die Streichung der monarchischen Gewalt stimmen möchten, doch gegenüber dem geschlossenem Auftreten der böhmischen Deputierten dies nicht zu tun wagen. Mich hat dieses Verhalten ausserordentlich gefreut, weil ich es für das grösste Unglück angesehen haben würde, wenn die Linke in dieser Frage gesiegt hatte“.“

[821] Roku 1869 kandidoval (neúspěšně) Josef Peter, majitel statku Pohled do zemského sněmu za Německý Brod, Humpolec, Polnou a Přibyslav. Stenografische Berichte des Böhmischen Landtages, Dritte Jahres Session 1869, strana 4, viz též Osvěta, str 451, online

[822] Helfert Fr. v.: Aufzeichnungen und Erinnerungen aus jungen Jahren. Im Wiener konstituiertenden Reichstag, Alfred Hölder, k.u.u. Hof und Universitäts Buchhändler, Wien, 1904, str 189

[823] Helfert Fr. v.: Aufzeichnungen und Erinnerungen aus jungen Jahren. Im Wiener konstituiertenden Reichstag, Alfred Hölder, k.u.u. Hof und Universitäts Buchhändler, Wien, 1904, Strana 195 „Sie scheint in der Grätzer Zeit eine ausserordentliche Politikeringeworden zu sein. Dabei sehr liberal. Wenn nicht andere Personen dabei gewesen wären, so würde ich ihr ans Herz gelegt haben, ihren Bräutigam Hermann un seine „gutgesinnte“ Familie ein wenig zu bekehren.“

[824][824] Když v červnu 1848 předčasně skončil letní semestr na univerzitě v Krakově.

[825] https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Alexander_Helfert z Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 2. Wien : [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Helfert, Joseph Alexander Frh. von (1820-1910), Politiker, Rechtswissenschaftler und Historiker, s. 256. (německy)

[826] http://kohoutikriz.org/data/w_helfe.php

[827] Předsádka knihy: Helfert Fr. v.: Aufzeichnungen und Erinnerungen aus jungen Jahren. Im Wiener konstituiertenden Reichstag, Alfred Hölder, k.u.u. Hof und Universitäts Buchhändler, Wien, 1904

[828] Průvodce po archivních fondech. Sv. 4, Státní archiv v Třeboni / Zprac. [kol.]

Praha : Archivní správa ministerstva vnitra ČSR, 1959

[829] http://www.steinbauer.biz/familytree/AlbumVoithHerites.htm

[830] HUmorist und Wiener Punch. Eigenthümer und verantwortlicher Redakteur: M. G. Saphir. ^ 15V. Dreizehnter Jahrgang. Sonntag den 24. Juni 1849

[831] Fond Velkostatek Chotěboř, č. 854 z roku 1850, kt. 41, viz. Vozar Jiří: V e l k o s t a t e k C h o t ě b o ř 1650 - 1949, inventář STÁTNÍ OBLASTNÍ ARCHIV V ZÁMRSKU, č. ev. listu NAD 337č. archivní pomůcky 8835, 8836

[832] Vozar Jiří: V e l k o s t a t e k C h o t ě b o ř 1650 - 1949, inventář STÁTNÍ OBLASTNÍ ARCHIV V ZÁMRSKU, č. ev. listu NAD 337č. archivní pomůcky 8835, 8836

[833] W. Erben: Ahnenbuch

[834] archiv Fránů

[835] V dopise z 23.3. 1851 (č. 13.2) píše Josef Brzorád z Lochkova své dceři Marii Hauptmannové, archiv Stanislava Pitruna

[836] archiv Fránů

[837] V dopise z 25. 7. 1851 (č. 14.2) píše Josef Brzorád z Lochkova své dceři Marii Hauptmannové, archiv Stanislava Pitruna

[838] Plašil Filip: Jmenování prvních notářů pro Království české roku 1851, Časopis Ad Notam, 26. 06. 2019, Vydává Notářská komora ČR; přečteno 2020

https://www.nkcr.cz/casopis-ad-notam/detail/39_737-jmenovani-prvnich-notaru-pro-kralovstvi-ceske-roku-1851#_ftnref8

[839] „Der Eduard schreib mir vor Kurzem daß er, so bald ihn das Dekret zu der Notärstelle in Deutschbrod zugestelt worden würde eine Reise nach Prag vor hat, …“V dopise z 14. 9. 1851 (č. 15.2) píše Josef Brzorád z Lochkova své dceři Marii Hauptmannové, archiv Stanislava Pitruna

[840] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=4494248&mcp=&author=&s=djvu&p_ind=1>

[841] Archiv Fránů: Interims Rechnung s podrobným výčtem

[842] Památník str.22

[843] Památník Marie Brzorádové, rozené Křivánkové, archiv Fránů

[844] V kapitole 8. 2 Hulakovského zaměstnání a činnost v Německém Brodě čteme: “Ale ani po tomto období uvolňování společenského života nemáme známky, že by se situace pro Hulakovského nějakým způsobem zlepšila. Z hlediska každodenního života na tom byl velice špatně co se týká peněžních prostředků, jelikož z jeho osobního deníku z roku 1860-1861 je zřejmé, že mu peníze nevystačovaly a často si půjčoval. Finanční tíseň se snažil řešit hledáním práce, kterou mu v té době nabídl advokát dr. Brzorád, s nímž se Hulakovský dohodl na měsíčním platu 15 zl. I přes tuto malou finanční injekci však Hulakovského dluh neustále narůstal. Proto v lednu 1855 Hulakovský požádal o zvýšení platu dr. Brzoráda, který mu stávající plat navýšil na 20 zl. Při zvýšení platu mu však dr. Brzorád naznačil, že když mu práce u něj nebude vyhovovat, může podat výpověď s měsíční výpovědní lhůtou. Když pak koncem roku 1855 napsal dr. Brzorád Hulakovskému dopis, že je nespokojen s jeho pozdním příchodem do práce, Hulakovský se obhajoval, že má napracované přesčasy, tudíž je Brzorádova výtka nesprávná. Zároveň však požádal advokáta o zvýšení platu na 25 zl., tedy pokud by to nešlo na 30 zl., protože pracoval na velice složitých konceptních pracích, a kdyby mu advokát nepřidal, požadoval měsíční výpověď. Advokát mu zaslal dopis s odpovědí, že jeho služeb může postrádat od 1. února 1856, a tak ho propustil. (SOkA Havlíčkův Brod, Pozůstalost Jana Hulakovského, SA I 5/35, Osobní denník.) Později práci našel u adv. Erbana s platem 18zl.“ Doplňme, že Hulakovský byl tehdy téměř hluchý a zřejmě i rázovitý: „Z hlediska soukromého života neprožíval zrovna v prvním desetiletí svého pobytu žádné příjemné chvíle. Z jeho denních zápisků je známo, že často řešil spory se svými sousedy, kteří se k němu chovali velice hrubě a uráželi ho, a v některých případech tyto spory vyústily ve při, kterou musel rozhodovat soud. Ani v rodině neměl Hulakovský oporu, jakou by si zasloužil. Dokladem toho může být i provinění jeho švagra Hausera, který ho jednou zbil a zranil, že za to byl odsouzen do vězení. Zde je vidět, že pohled okolí na Hulakovského chování a jednání byl často rozdílný a ne každý se s Hulakovským dokázal shodnout. “

Kovařík Jakub: Korespondence Jana Hulakovského, Bakalářská práce,2009, Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická http://dspace.upce.cz/bitstream/10195/34817/1/Jan%20Hulakovsk%C3%BD-BP%20.pdf

[845] Časopis Národního musea, Autor: České museum, Museum Království českého, Národní muzeum v Praze, Společnost Wlastenského musea w Čechách, Společnost národního muzea, Vydala: Matice česká., 1865

[846] PNP

[847] Mayr Selma: Erinnerungen an Tante Philippine Brzorad von ihrer Nichte Selma Mayr, Salzburg 1932, (archiv p.Jiřího Brzoráda)

[848] Klofáč Václav:JUDr.Eduard Brzorád in 200 let Gymnasia v Německém Brodě, Almanach 1935

[849] Úplný Adresář N.B. z r 1892 str.118

[850] XI.roční zpráva cís.král.gymnázia státního v německém brodě. vydáno ředitelem ústavu 1886: str.23

[851] Seznam darů k národní loterii pro Zdeňku Havlíčkovu. V Praze: Tisk a papír Karla Bellmanna, 1862. s. 40. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:977c0170-7c6f-11e7-8b50-001018b5eb5c

[852] Miloš Tajovský in Havlíčkobrodské Listy Září 2009

[853] O založení pěveckého spolku Jasoň se dočítáme: Na výborové schůzi 19.6. 1862 zbývalo již jenom vybrat náležitě zvučný a jednoduchý název pro spolek i přiměřené úderné heslo a samozřejmě stanovit datum a program oslav. Spolku bylo tedy dáno jméno Jasoň, zvoleno heslo „K českému srdci český zpěv“ a za měsíc mohl být prapor posvěcen. Iniciátorka celé záležitosti byla požádána, aby přijala při tomto aktu čestnou funkci matky praporu a další dámy z místní honorace Terezie Šrámková, paní okresní hejtmanová, Marie Brzorádová, paní c.k. notářová, Marie Srnková, paní ředitelová a měšťanka Eleonoira Weissová, aby se ujaly rolí kmoter. (Miloš Tajovský in Havlíčkobrodské Listy Září 2009 )

[854] Seznam finančních příspěvků viz SOkA HB, f. Spolky HB, Jasoň, k. 2, Svěcení praporu 1862,
fol. 27 - 28.

[855] SOkA HB, f. Spolky HB, Jasoň, kniha 1, Kronika, fol. 14.

[856] ROUBÍK, F. Národní gardy v Čechách v letech 1848 - 1851 a jejich registratury. In Sborník
archivu ministerstva vnitra. 1929. s. 212

[857] Tvrdý Petr, Josefa Menšíková a občanská společnost Německého Brodu druhé poloviny devatenáctého století, Praha 2015, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin, Diplomová práce

https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120183757

[858] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.

[859] Fotografii se svolením k užití velmi laskavě poskytl editor deníku a historik Muzea Vysočiny HB, Michal Kamp v emailu z 3.9.2014

[860] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.

[861] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.

[862] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.

[863] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/6702471

[864] SokA HB

[865] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=8484312

[866] Vojtěchovi (Weidenhoffer) správní i diplomatické schopnosti byly rázem prověřeny v době vskutku krizové. Roku 1866 začala Prusko-rakouská válka snažící se násilně (a definitivně) vyřešit spor obou zemí ohledně dominance nad Německým spolkem. V červenci městem procházela pruská armáda a starostu Ferdinanda Menšíka tou dobou trápila nemoc. Odpovědnost pro jednání s (nepřátelským) vojskem připadla na Vojtěcha Weidenhoffera. Prvních 1 500 mužů a 500 koní městem procházelo 9. července a žádali zde nocleh a stravu. Byli součástí tzv. Labské armády. Po odevzdání dvou tisíc bochníků ale velitelé chtěli více surovin, čemuž se Vojtěch snažil zamezit osobní prosbou u jejich generála Karla Hervartha von Bittenfeld. Bylo mu prý vyhověno, ale radost netrvala dlouho. Hned další den totiž oblastí procházel hlavní voj a na Německý Brod připadlo postarání se o dalších 2 000 mužů, 76 důstojníků a 600 koní. Weidenhoffer osobně se ujal čtyř důstojníků. Požadavky jádra armády na suroviny byly velmi vysoké a Vojtěchovi se je prý podařilo snížit na pětinu argumenty, že dalším příchozím Prusům by už nezbylo nic. Do 23. července prý městem prošlo na 62 000 vojáků a bylo celkem mezi hradbami ubytováno na 11 000 mužů a 5 000 koní. Navíc během 8.-10. srpnem tudy armáda procházela nazpátek a mezi 15. až 30. srpnem zde 260 ozbrojenců s dvěma bateriemi děl působilo jako posádka. Poslední Prus opustil oblast 8. září. I přes jejich celkovou (na válku nadprůměrnou) slušnost a ukázněnost to pro Německý Brod byly těžké měsíce. Odměnou obyvatel se stala následná listopadová návštěva Františka Josefa I., jehož prý sám Vojtěch za město uvítal a navíc českou řečí. On, starosta Ferdinand Menšík a další radní JUDr. Eduard Brzorád obdrželi nejvyšší uznání za loajálnost a činy během okupace Pruskem. Ovšem požadavek hmotné náhrady škod zůstal nevyslyšen.( Kamp Michal: Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850-1950 (magisterská diplomová práce))

[867] (Pražský denník ve svém vydání z 27.10.1866, více viz kapitola Krziwanek)

[868] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/6000041

[869] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.

[870] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9., strany 66-67

[871] Zřejmě německobrodský lékař Adolf Felix

[872] Panoval u protivládních stran negativní názor, že zákon o dohlídce ku školám ze dne 28. ledna 1869 ubírá na autonomii české zemi a jednotlivým obcím a že zákon byl vydán bez účasti českých poslanců. Také zákon hovořil o právu o členech školské rady hlasovat, ne povinnosti. (https://is.muni.cz/th/74552/ff_b_c1/Karel_baron_Villani.pdf Str. 61 - 63)

[873] Můžeme se domýšlet, že uvažování Dr. Brzoráda mohlo být blízké postojům jeho přítele Helferta, který byl až do šedesátých let vysokým ministerským úředníkem právě v oboru školství.

https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/136149/1_MusicologicaBrunensia_51-2016-2_19.pdf?sequence=1

[874] Prager Abendblatt 11. Listopad 1869 strana 3, original německy.

[875] Národní listy 16.11.1869 strana 2

[876] Marie Brzorádová v Dědičné knížce str 30.

[877] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9., strana 82

[878] Marie Brzorádová v Dědičné knížce str 30.

[879] Museum des Königreiches Böhmen: Časopis Musea Království Českého. 45. 1871, str 108, online

[880] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9., strana 96-7

[881] (Obrana: politický časopis pro náš lid, Ročník III. V Praze 2. Února 1870, číslo 3, Dopisy strana 28)

[882] von Rittersheim viz Almanach šlechtických rodů 2007

[883] Archiv Fránů

[884] http://opacplus.bsb-muenchen.de/title/3098727/ft/bsb11033535?page=370 (Zeitschrift des Deutschen Alpenvereins, J. 1873, Mitgliederverzeiniss, strana 370; https://archive.org/details/bub_gb_xJEEAAAAQAAJ/page/n551/mode/2up?q=Brzor%C3%A1d

[885] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9., strana 96-7

[886] Dědičná kniha str. 41 (psala Marie Komersová *1861, viz. též 1877 Schematismus

[887] Neue freie Presse. Morgenblatt. 1874,10 ## Abendblatt, 13.10.1874, online

[888] Ottův slovník naučný, díl 21.

[889] Fiala M., Hrdlička J., Řády, medaile a vyznamenání ve sbírkách Archivu hl. města Prahy, Scriptorium, Praha 1999 str.11

[890] Koláčný Ivan: Řády a vyznamenání, 2006 str 122

[891] K boji proti Hasnerovu zákonu a jeho provádění v praxi srov. S. BALÍK — L. FASO-RA — J. HANUŠ — M. VLHA, Český antiklerikalismus, s. 121-124

[892] NA, f. PM, sig. 2/2/1, ka. 1091, č. j. ad5194, zpráva OH v Německém Brodě na PM, 28. 9. 1874.

[893] KLEČACKÝ, Martin. Poslušný vládce okresu: okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868-1938. Praha: NLN, 2021. ISBN 978-80-7422-797-4., str. 183

[894] Klečacký Martin: Okresní školní inspektor a počátky státního dohledu nad obecným školstvím v Čechách v letech 1869–1873, Studie, in Historia scholastica 2/2021 7 str 67-8 , DOI 10.15240/tul/006/2021-2-003, online http://www.historiascholastica.com/sites/historiascholastica.com/files/files/hs_2-21_online.pdf

[895] KLEČACKÝ, Martin. Poslušný vládce okresu: okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868-1938. Praha: NLN, 2021. ISBN 978-80-7422-797-4., str. 350, pozn 201

[896] Méně pravděpodobně by mohlo jít i o 6 let staršího Eduardova bratra JUDr. Viléma Brzoráda (1814-1898).

[897] Hasner Leopold Ritter von Artha: Denkwürdigkeiten, Stuttgart 1892

[898] Úplný Adresář N.B. z r 1892 str.118

[899] IV.roční zpráva praemostrátského a městského reálného a vyššího gymnázia v německém brodě. vydáno ředitelem ústavu 1879:str.49

[900] Marie Brzorádová v Dědičné knížce str 31.

[901] Beil z. Bohemia 10 Oct. 1876 nr 281 Seite 4

[902] http://stary-web.zastarouprahu.cz/ruzne/ibis.htm

[903] Süss Josef: Schematismus für das Königreich Böhmen, Zusammengestellt im Auftrage der hohen k.k. Staathalterei mit Benützung ämtlicher Quellen, 1877

[904] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9. Strana 125

[905] Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských. V Praze: F. A. Urbánek, 1.9.1880, 8(9). s. 155. ISSN 1802-7237. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:6e18d9c0-1412-11e9-b98b-5ef3fc9bb22f

[906] Kniha zápisů místního odboru Národní jednoty pošumavské pro Pohled a okolí z let 1894-1926, která se nachází v Okresním archivu Havlíčkův Brod. http://www.obecpohled.cz/index.php?nid=1002&lid=cs&oid=1801463

[907] Věstník Ústřední Matice Školské. Praha: Ústřední Matice školská, 12.1895, 11(12). s. 53. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:c2f175b0-a343-11e7-a093-005056825209

[908] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9., strana 206

[909] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9., strana 206

[910] Pravda z 9.4.1898 v Čáslavi, ve zprávách Úmrtí

[911] Podvysocké listy (NM) na horách kutných 9.4.1898 v Rubrice naše dopisy

[912] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.,

[913] Modrá Pamětní Kniha - zápisník Caroline Krziwanek née Freiin von Herites

[914] Marie Brzorádová née Krziwanek v Dědičné knížce str 30.

[915] Archiv Fránů

[916] *17. června 1852, Hlinsko, Chrudim; + 09. září 1909 Mladá Boleslav

https://www.geni.com/people/Alexus-Komers/6000000067823898866

[917] Narozen: 30. října 1839 Mšeno, Mělník; Úmrtí: 15. července 1918 Potěhy, Kutná Hora; zámecký kontrolor na zámku Tupadly

https://www.geni.com/people/Karel-Komers/6000000067823768836 , jeho synem je okresní hejtman Alexius Januarius Maria Komers (1874-) , VYSKOČIL, Aleš. Slovník představitelů politické správy na Moravě v letech 1850-1918. Praha: Historický ústav, 2011. s. 150. ISBN 978-80-7286-183-5. Myheritage Familie Schröfel https://geni.com/NZXbP

[918] archiv Fránů: Rechnung s podrobným výčtem

[919] archiv Fránů, účet

[920] *17. června 1852, Hlinsko, Chrudim; + 09. září 1909 Mladá Boleslav

https://www.geni.com/people/Alexus-Komers/6000000067823898866

[921] *20.2.1809; + 13.3.1876 Litomyšl, Svitavy,

https://www.geni.com/people/Josef-Komers/6000000067823341010

[922] Špiritová Alexandra: Slovník představitelů státní správy v Čechcách v letech 1850-1918, SÚA v Praze, 1993

[923] nekrolog v místním tisku, část Místní zprávy

[924] Karla Karatochvílová v Gedenkbuch str.26, viz. také dopis Anny Dostálové

[925] Novinová zpráva o pohřbu, archiv Fránů

[926] vzpomínka její snachy Milici

[927] Foto atelier Benda, Praha/Mladá Boleslav, archiv Fránů

[928] matrika

[929] Pravda z 9.4.1898 v Čáslavi

[930] Dopis Anny Dostálové rozené Brzorádové sestře Karle, archiv Fránů

[931] nekrolog - uložen spolu s parte v SokA Havlíčkův Brod

[932] Dopis Karly Kratochvílové rozené Brzorádové z Prahy, 11. 7. 1920, archiv Mary Peterson, USA, potomek Andy

[933] http://www.steinbauer.biz/familytree/Kratochvil.htm

[934] http://www.steinbauer.biz/familytree/Krziwanek.htm#_Toc477846646

[935] Archiv Ing. Věra Malinská

[936] Archiv dcery JUDr. Jaroslava Kratochvíla

[937] Matrika

[938] Text Anniny neteře Marie Komersové (*1891) na linkovaných 5 listech A5, archiv V. Malinské

[939] Jmenujme alespoň tři základní zdroje informací o její rodině. 1. Podrobně se jí věnuje skvělý internetový projekt The Dostal Project (http://dostalproject.weebly.com/), který původně jako diplomovou práci vytvořil potomek Charles Williams. 2. Dalším badatelem je příbuzný, český kapucín Drahomír Vojtěch Dvouletý OFM Cap., který obhájil na olomoucké univerzitě diplomovou práci s názvem „ŽIVOT A DÍLO JUDR. HYNKA DOSTÁLA - Vztah českých katolických krajanů v USA ke své bývalé vlasti“. Tato důkladná monografie významného příbuzného Brzorádů je v pdf podobě přístupná online na http://theses.cz/id/dzkcba/98166-748129041.pdf . 3. V archivu Fránových je navíc uloženo přes 40 krasopisných dopisů, líčících podrobně a barvitě život této mladé rodiny přistěhovalců. Dopisy jsou dojemně prodchnuty všemi jejich nadějemi i strastmi, stejně jako steskem po domově. Pro svou vysokou jazykovou úroveň a postřehy nejen o přistěhovalcích, ale o americkém životě obecně by zasloužili své vydání.

[940] Josef Dostál (kněz) (1870-1903) Narodil se 12.března v Boršicích na čp. 92, jako všichni sourozenci. Studoval české gymnázium v Přerově a vstoupil do kněžského semináře v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1895 a nastoupil jako kaplan do Horní Hynčiny na Svitavsku. V roce 1896 odjíždí do USA, kde působí ve farnosti Prarieburg, kde objíždí široké okolí na koni. Od roku 1898 je farářem u sv. Václava v české farnosti Spillville. Od roku 1903 nastupuje v Chelsea, ale utopil se v řece Iowa (asi 3.července). Je v Chelsea pochovaný. Přeložil pro české školy katechismus z angličtiny a přispíval do vlasteneckých novin v USA. http://dvoulety.netstranky.cz/dedeckove-a-babicky/dostalovi/dostalovi-v-usa.html

[941] Text Anniny neteře Marie Komersové (*1891) na linkovaných 5 listech A5, archiv V. Malinské

[942] Václav (kněz) (1891-1944) Na Václava Aloise pokřtil Jan Veselý, boršický kaplan. Za kmotry Rajmund a Anna. Porodní bába Maria Peltz. V roce 1901 odjel z Boršic s rodiči do USA, kde chodil do školy a pak vystudoval na kněze v Dubuque a v Baltimore a v semináři sv. Pavla v Minesotě. Na kněze byl vysvěcen biskupem Irelandem 12. června, 1917. Primici sloužil v Protivíně (Iowa). Působil na několika místech. Nejdéle 13 let ve Fort Atkinson, kde také zemřel a je pochovaný. Za hospodyni mu byla jeho sestra Josefa. Ve Fort Atkinson měl tu čest hostit amerického ministra zemědělství, později viceprezidenta H. A. Wallace. http://dvoulety.netstranky.cz/dedeckove-a-babicky/dostalovi/dostalovi-v-usa.html

[943] Filomena Emanuela (1876-1921) a Hedvika Ignácie (1879-1952) více o nich v diplomce P. Douletého a na http://dvoulety.netstranky.cz/dedeckove-a-babicky/dostalovi/dostalovi-v-usa.html

[944] Text Anniny neteře Marie Komersové (*1891) na linkovaných 5 listech A5, archiv V. Malinské

[945] Dopis Andy Karle psán ve Spillville roku 1901, archiv Fránů

[946] Dopis Andy Karle psán ve Spillville roku 1902, archiv Fránů

[947] Text Anniny neteře Marie Komersové (*1891) na linkovaných 5 listech A5, archiv V. Malinské

[948] PNP fond Herites

[949] Text Anniny neteře Marie Komersové (*1891) na linkovaných 5 listech A5, archiv V. Malinské

[950] Význačný arcibiskup Antonín Podlaha napsal roku 1926 ve svém Českém Slovníku Bohovědném o Dostálových:

Dostál Hynek:

n.1871 v Brošicích u Velehradu na Moravě absolvovav gymnasium, studoval na hornické akademii v Příbrami, a pak na právnické fakultě v Praze, kde absolvoval státní účetnictví, r. 1898 se odebral do Ameriky, byv svým bratrem, knězem Josefem Dostálem, povolán na českou katolickou školu ve Spillville, la. Po dvou letech stal se redaktorem českého katolického denníku „Národ“ v Chicagu; potom farmařil v Iowě; od 1902 rediguje katolický ; potom farmařil v Iowě; od 1902 rediguje katolický časopis „Hlas“ ve St. Louis, Mo., do něhož napsal četné články směru vlasteneckého, náboženského, sociálního a obranného, jimiž rázně hájil zájmy českého katolického lidu v Americe. Napsal brožurku o prvním česko-katolickém sjezdu v St. Louis r. 1907, redigoval Hanenichtovy „Dějiny Čechů amerických“, ve „Zprávě o III. všeobecném sjezdu katol. v Brně 1904“ jest jeho přednáška „O katolickém ruchu Českoslovanském v Severní Americe“; k desetileté ročence trvání Hessounova sirotčince napsal brožuru „Zbudování a vývoj Hessounova sirotčince“ (1922). Byl členem misse vyslané do Československa N8rodním svazem českých katolíků 1919

Dostál Josef:

n.1870 v Boršicích u Velehradu na Moravě studoval gymnasium v Přerově, bohosl. v Olomouci, vysvěcen 1895 , kapl. v Horní Hynčině, odebral se 1896 do Ameriky, 1898 farář ve Spillville, Io., z . 1903, přel. Färberův „Katechismus pro české katolické farní školy ve Spojených Státech“ (Chicago 1901) Jacobsovu brožuru proti spolkům proticírkevním; přispíval do amerických časopisů katolických vybízeje své krajany k národnímu sebevědomí, k svornosti a ku spojení česko-katol. spolků a jednot v Americe.

Dostálová Anna (pseud. A. Čechová):

n. 1876 v Něm.Brodě, dcera statkáře JUDr. Eduarda Brzoráda, odebrala se do Ameriky 1899, choť Hynka Dostála, byla redaktorkou časopisu „Česká Žena“, věnovanému českým katol. ženám a dívkám v Americem, vydávaného v St. Louis, Mo., a spoluredaktorkou časopisu „Hlas“: do obou listů napsala řadu pěkných článků vzdělávacích, poučných a apologetických; z 8. dubna 1919 (Podlaha Antonín: Český Slovník Bohovědný, V Praze 1926)

[951] Anna Dostálová, rozená Brzorádová (1876-1919)

[952] Hlas, katolický dvoutýdenník vydáván „Českým Literárním Spolkem“ v St. Louis, 3. Září 1907, ročník XXXIV.

[953] Text Anniny neteře Marie Komersové (*1891) na linkovaných 5 listech A5, archiv V. Malinské

[954] viz. Dostál’s project

[955] The death certificate – Mary Petersen’s archive

[956] Mary Petersen’s archive

[957] https://www.findagrave.com/memorial/48185791

[958] Text Anniny neteře Marie Komersové (*1891) na linkovaných 5 listech A5, archiv V. Malinské

[959] in 1929, the St. Louis Globe-Democrat reported on the meetings between Dostal and Masaryk that took place at the "HLAS" print shop in St. Louis.

[960] Dostál’s project

[961] Text Anniny neteře Marie Komersové (*1891) na linkovaných 5 listech A5, archiv V. Malinské

[962] Fotografii a další najdete na http://www.dostalproject.com/chapter13/chapter13.html

[963] od p.Malinské - na linkovaných 5 listech A5 psáno Marií Komersovou roz.1891

[964] Klofáč Václav in ALMANACH DVE STĚ LET GYMNASIA V NĚMECKÉM BRODĚ 1935

[965] Klofáč Václav (1868-1942), český politik a novinář, ministr nár. obrany 1918-20, předseda senátu (1926)

[966] Novotný ibid.

[967] archiv Marie Brzorádové *1949

[968] Novotný: Almanach čs. právníků, 1904; „Při valné hromadě 14. 1. 1883 byli do výboru Ústřední matice školské zvolen JUDr. Eduard Brzorád , jednatel Národního klubu“, Urbánkův věstník bibliografický : měsíčník pro rozhled v literatuře, hudbě a umění, v Praze : Naklad. Fr. A. Urbánek, 1883, str. 25, online)

[969] Politický klub založený dr. Karlem Sládkovským - Urbánkův věstník bibliografický : měsíčník pro rozhled v literatuře, hudbě a umění, v Praze : Naklad. Fr. A. Urbánek, 1883, str. 25, online – Svoboda 6. 1872, vydavatel Josef Barák, online

[970] Urbánkův věstník bibliografický : měsíčník pro rozhled v literatuře, hudbě a umění, v Praze : Naklad. Fr. A. Urbánek, 1882, str 342 online

[971] Novotný: Almanach čs. právníků, 1904

[972] SokA Havl. Brod, měst. arch 279, úmrtí

[973] Kuerschner J.: Das Abgeordnetenhaus des Reichsrats, Stuttgart, 1891, str 281

[974] Kürschner J.: Das Abgeordnetenhaus des Reichsrats, Stuttgart, 1891, str 281

[975] František Tůma: Dolnokralovicko, in Českomoravská vysočina 1.díl, kraj německobrodský z r. 1939

[976].Novotný: Almanach čs. právníků, 1904

[977] Národní Listy "páčily návštěvu" na Kaňku na 12.000 lidí. "Bouřlivým souhlasem přerušovanou" řeč Dr. Brzoráda, po které následovala nekonečná bouře pochvaly, přinesly na první straně v úplnosti:

Národní listy. Praha: Julius Grégr, 25.8.1884, 24(236). s. (1). ISSN 1214-1240.

Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:11036f90-4608-11e7-9277-005056825209

[978],Novotný: Almanach čs. právníků, 1904

[979] Novotný: Almanach čs. právníků, 1904

[980] Klofáč Václav in ALMANACH DVE STĚ LET GYMNASIA V NĚMECKÉM BRODĚ 1935

[981] in Panorama, kulturní zpravodaj V. (1928) Vydavatel: Praha – Družstevní práce 1928, str. 152

[982] „Ctěný pane redaktore, dovolte mi poznámku ke článku Jos. Volfa o doznání Sabinově v posledním čísle Panoramy: V roce 1882 stal jsem se učitelem v Německém Brodě. V tom čase vrátil se tam právě dr. Brzorád, pozdější zemský a říšský poslanec. V Brodě nastoupil tehdy do advokátní kanceláře svého otce, pobyv předtím asi 3 léta jako koncipient u dra Jana Kučery v Praze. Při častých podvečerních procházkách, které jsem s drem Brzorádem konával po haberské silnici, vypravoval mi mnohé intimní věci z tehdejších poměrů v Praze, kde se dříve stýkával denně s Barákem, Grégrem i jinými mlado-českými předáky. Jednou jsem se ho ptal na aféru Sabinovu a pamatuji se určitě, že mi řekl: »Jak Barák, tak i dr. Kučera jsou přesvědčeni, že Sabinův trest byl větší než jeho vina, které se z bídy dopustil. Že byl ve službách tajné policie, je jisto, ale stejně je pravda, že policie od něho příliš nezískala. Býval přítomen ve schůzích, kde se mluvívaly řeči, silně zavánějící velezradou; správný referát o nich byl by prý přivedl do vyšetřování a vězení leckterého z účastníků, ale policie nedovídala se z nich nic nebo jen okolnosti podružné, které ke stíhání nestačovaly.« Na tento úsudek současníků vzpomněl jsem si při čtení Volfova článku a podávám jej příspěvkem k diskusi o Sabinově zradě. Zbraslav n. Vlt., 14. IV. 1928.

Albert Ligaun, ř. uč. v. v.“

(in Panorama, kulturní zpravodaj V. (1928) Vydavatel: Praha – Družstevní práce 1928, str. 152)

[983] ( http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=multimedia&id=13768)

[984] ŠEDESÁT LET ORGANISAČNÍ PRÁCE A VÝVOJE TĚLOCVIČNÉ JEDNOTY SOKOL V NĚMECKÉM BRODĚ, NÁKL. VLASTNÍM, N. BROD., 1928, str. 20-21; Racek J tamtéž str. 77

[985] PNP, fond Rais K. V.

[986] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.

[987] Frič J.V. Paměti III. Praha 1963, str 449

[988] 1889 10. květen, Vídeň – Rieger M. Červinkové :

„Dnes jsem telegrafoval Václavovi, že v neděli mají Mladí v Chotěboři schůzi. Budou zase balamutit lidi pro to, že se rolníkům zle vede, že poslanci neudělali lepší ceny na obilí a neuzavřeli hranice uherské, což je ovšem všecko nemožné, poněvadž poměr k Uhrům je smlouva mezinárodní a také cla a nedá se to vše měnit naším usnešením (sic!).Je třeba, aby nám v okresu voliče nepopletli a aby se jim odpovědělo. Já myslím, že budeme kandidovat pro okres p. Hubáčka purkmistra. Je potřeba, kdyby tam Václav i Hubáček do schůze šli a tam se těm balamutům (bude to snad mladý Brzorád, spolužák Bohušův z Brodu) opřeli. Snad by si mohli vzít ještě někoho, jako Neudörfa, na succurs, snad také Laštovičku a novovesského faráře.

( Heidler Jan: Příspěvky k listáři Dr. Fr. Ladislava Riegera, díl II., Praha 1926, str. 400)

[989] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.

[990] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.

[991] ŠEDESÁT LET ORGANISAČNÍ PRÁCE A VÝVOJE TĚLOCVIČNÉ JEDNOTY SOKOL V NĚMECKÉM BRODĚ, NÁKL. VLASTNÍM, N. BROD., 1928, str. 24

[992] ŠEDESÁT LET ORGANISAČNÍ PRÁCE A VÝVOJE TĚLOCVIČNÉ JEDNOTY SOKOL V NĚMECKÉM BRODĚ, NÁKL. VLASTNÍM, N. BROD., 1928, str. 24

[993] SOkA HB - sloha úmrtí E Brzorada v městském archivu HB

[994] Hajn A.: Národ o Havlíčkovi, Praha 1936 str.321

[995] Sokolová Bohuslava: Vězeňská korespondence Karla Stanislava Sokola z let 1893-1895, Praha 1929, str. 52

[996] dopis redakci Práva lidu - Kukleny r 1894, PNP fond Pavel Ladislav

[997] Novotný: Almanach českých právníků, 1904

[998] Hajn A.: Národ o Havlíčkovi, Praha 1936 str. 343-4

[999] Národní Listy 17.5. 1893 II. odpol. vydání (text v SokA HB)

[1000] Navrátil Michael: Almanach sněmu království Českého (1895-1901), V Praze 1896

[1001] ústně podle potomků Karly Kratochvílové roz. Brzorádové

[1002]Thun z Hohenstein Fr.: Kritika úřadní činnosti, Smíchov 1895, str. .370, MK )

[1003] Pacák Bedřich Dr.: Boj za immunitu poslaneckých řečí vůbec a českých řečí zvláště, Praha 1896 str.49

[1004] přísloví novolat., „dnes mně, zítra tobě“

[1005] Ihned na odpor se stav: je pozdě po léku sahat, jestliže dlouhý čas mohlo se vzmáhat to zlo. Principiis obsta: sero medicina paratus, cum mala per longas convaluere moras. Ovidius (Rem.91)

[1006] Pacák Bedřich Dr.: Boj za immunitu poslaneckých řečí vůbec a českých řečí zvláště, Praha 1896 str.54-59

[1007] pův a telef. zpráva Národních Listů 20. listopadu 1903

[1008] Korespondence T.G.Masaryk – K.Kramář, AV ČR, 2005

[1009] https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Rezek

[1010] ANM fond B. Pacák. karton 2, Korespondence přijatá - A. Rezek; LA PNP, f. A. Rezek, č. j. 304/01/ MC. (koncept datován 23, dubna 1901)

[1011] REZEK, Antonín a KLEČACKÝ, Martin, ed. Český "konzul" ve Vídni: politická korespondence c. k. ministra krajana Antonína Rezka s mladočeským předákem Bedřichem Pacákem. Vydání první. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., 2015- . svazků. Ego: paměti, deníky, korespondence; svazek 6, 13. ISBN 978-80-7422-423-2., strana 82-3

[1012] Po Václavu Kabeláčovi převzal starostenství zemský a říšský poslanec JUDr. Eduard Brzorád, advokát v Německém Brodě, který byl starostou okresním po dvě tříletí 1898-1903; věnoval neúnavnou péči o svou nemocnici, což dokázal zejména tím, že vedle jiných četných zdokonalení vlastní elektrické osvětlení nákladem okresu v nemocnici zřízeno bylo. (MUDr. František Zahradnický, první ředitel, primář a operatér, rytíř řádu Fran. Jos. in Všeobecná veřejná okresn nemocnice císaře a krále Františka Josefa II. v Něm. Brodě, 1914)

[1013] Kvaš Karel: K historii pamětních desek…, in Havlíčkobrodsko, vlastivědný sborník, vydalo Okresní vlastivědné středisko v Havlíčkově Brodě, 1971, str 64 dostupné z

https://www.muzeumhb.cz/wp-content/uploads/2021/03/Havlickobrodsko-0.pdf,

[1014] v dopise Vlastě mluví Eduard o profesoru P. Špinčiči. Možná tedy byl knězem.

[1015] Oddací list

[1016] Dědičná knížka str 46 sestra Marie Komersová roz.Brzorádová

[1017] Novotný: Almanach č. právníků, 1904

[1018] Vlasák A. N.: Blaník a Louňovice pod Blaníkem, Praha 1914, str 51; in TICHÝ, Václav. Blaník a Louňovice pod Blaníkem ve vzpomínkách. Praha: VT, 2009. s. 175. ISBN 978-80-903649-4-3. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:3fa33350-0437-11e4-97de-5ef3fc9ae867; str 175

[1019] 30.6.1901

[1020] E.B. později upřesňoval, že se setkali v tramway a pak šli spolu na Žofín Betanie: biblický časopis k probuzení a pěstování křesťanského života. Tábor: J. Kostomlatský, 1883-1920. s. [325a]. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:0b23acd0-2b68-11e7-a77b-001018b5eb5c

[1021] Obnova: Týdeník Čsl.strany lidové (rok 1920). Hradec Králové: Politické družstvo tiskové v Hradci Králové, 5.7.1901, VII(27), s. (3). ISSN nepřiděleno216a. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/svkhk/uuid/uuid:4044059d-f8ba-11e0-b67e-00155d0111ff

[1022] Dopis Anny Dostálové v archivu rodiny Fránů

[1023] Ze stenoprotokolu schůze sněmu Českého království 17. července 1902: (http://www.psp.cz/eknih/1901skc/1/stenprot/014schuz/s014002.htm)

Dávám slovo panu poslanci Brzorádovi.

Posl. dr. Brzorád: Slavný sněme! Budiž mi dovoleno co členu komise pro okresní a obecní záležitosti, abych návrhy této komise v krátkosti odůvodnil.

Činím tak jménem většiny našeho klubu, který se usnesl hlasovati pro návrhy komise.

Pan posl. za město Chrudim dokazoval, že návrhy nemají praktické důležitosti a že v míře nemalé ohrožují právní bezpečnost. Mám za to, že náhled pana posl. za město Chrudim, jakož i jeho obavy, nejsou plně odůvodněny.

Komise pro okresní a obecní záležitosti rokovala o svých návrzích velmi obšírně a důkladně, a sice dva roky za sebou, a přišla jednomyslně ku svému návrhu jak roku loňského tak roku letošního. V loňské komisi byl referentem o těchto návrzích známý český právník pan dr. Žalud a v komisi zasedalo, zejména v loňské komisi, pět právníků, pět advokátů, jak ze strany české tak ze strany německé.

Návrhy komise byly jednomyslně přijaty. Již tato okolnost dává jakousi záruku, že snad tyto návrhy nejsou tak nebezpečné, jak bylo zde líčeno.

Komise ovšem nezkoumala tendenci, jakou navrhovatelé snad návrhy svými sledovali; zkoumala, zdali návrhy ty jsou prospěšné a účelné, a přišla k tomu náhledu, že jsou skutečně prospěšné a účelné, a proto se také na nich usnesla.

Pan poslanec za město Chrudim vidi v návrzích komise zasahování do volného práva majetkového a ohrožení bezpečnost jistoty právní, on se obává, že členové úřadů narovnacích nemají dosti odborného vzdělání a vědomosti a dosti nestrannosti, aby se mohli zabývati právnicky tak složitými věcmi, jako jsou spory o rušenou držbu, o výměrech a upravení hranic atd. Obává se, že nebude dosti záruk, a obává se, by nepoužívali úřadu svého k tomu aby na jednu nebo druhou stranu činili nátlak.

Mně se zdá, že by námitky byly oprávněny, kdybychom těm úřadům dávali moc rozhodovati o těchto sporech. Ale o to se nejedná. Zde jde pouze o to, aby zmíněným sporům předcházel pokus o smír doma, a proto jest mně věru nepochopitelno, jak by takovým pokusem o smír doma mohla se právní bezpečnost a jistota ohroziti a jaké by to bylo zasahováni do práv jednotlivých osob. Není také, myslím, nutno, aby pro pokus o smír bylo třeba odborné znalosti. To by se osoby, které neznají práva, nemohly smiřovati.

Ovšem k rozluštění spletitých poměrů jest třeba znalosti zákona, ale k pokusu o smír, myslím, že stačí obyčejná znalost životní, obyčejná zkušenost životní.

Komise vycházela se stanoviska, že by to bylo velkým prospěchem veškerého obyvatelstva, kdyby se celá řada sporů, namnoze zbytečně zaváděných, mohla vyrovnati doma.

Komise byla přesvědčena, že značná část sporů nevychází ani tak ze zlomyslnosti, nýbrž mnohem více z neznalosti věci a nedorozumění. Spory takové na každý způsob dají se mnohem snáze vyrovnati doma, než když přijdou k soudu a jsou s nimi značné výlohy spojeny. Usnadniti možnost takového smíru doma považuji za povinnost zákonodárství.

Že posud obyvatelstvo málo těchto narovnacích soudů užívalo, jest pravda; ale hlavní důvod toho shledává komise v tom, že každému byla dána úplná volnost, chce-li učiniti pokus čili nechce-li učiniti pokus narovnání.

Má-li se dle našeho náhledu tato instituce zdravě vyvinouti, musí se státi pokus o smír obligatorní. V tom také komise nevidí žádné zasahování do soukromých práv, vždyť to nucení omezuje se na minimum. Toto nuceni spočívá v tom, že, než kdo přijde k sondu, má se státi pokus o smír doma. Ani druhá strana není nucena k tomuto pokusu se dostaviti; když nechce nemusí přijíti.

Nenavrhujeme nucení, které se obmezuje na nejmenší míru Není zde také nebezpečí, že by se z toho mohla vyvinouti nějaká pohroma pro ty, kteří před tento prostředkující úřad přijdou.

Jest pravda, že naše samosprávné řízení má mnoho vad, ale tak špatná není naše samospráva, aby pouhé objevení se stran před samosprávnými úřady bylo spojeno s nebezpečím pro strany, že jsou utlačovány, že jsou znásilňovány. Rozhodně horší nátlak jest možný, který se u soudu při pokusu o smír může prováděti, a bohužel prakse také ukazuje, že se to často v neoprávněné míře děje.

Soudce má zcela jinou moc v rukou, aby donutil strany, které by nechtěly, k tomu, aby se smířily, než obecní starosta a úřady narovnací. Jaké spory sesrovnávají při takových úřadech? Spory jednoduché, maličkosti, malichernosti. Jakmile přijdou spletité právní otázky, tu se ani úřady narovnací nebudou do toho míchati, ani strany nebudou chtíti učiniti bez zvláštní právní porady smír, který by se týkal důležitých a spletitých otázek právních.

To nebezpečí, které v tom vidí pan poslanec za Chrudim, já v tom viděti nemohu.

Velectění pánové, aby nepřišly malicherné, odiosní spory, jako jsou spory pro hlouposti, zavedené ve věcech rušené držby nebo o výměnek, které jsou obyčejně mezi příbuznými, to jest zájem každého slušného advokáta, který se nerad zabývá takovými věcmi, které by se daly hravě doma smířiti.

Již tedy se stanoviska právního přítele myslím, že není závady, aby se děly takové pokusy.

Pan poslanec za město Chrudim učinil návrh, který jest vlastně částečným vyvrácením jeho řeči, poněvadž on také chce, aby se vládě dalo na uváženou, jestli něco podobného by se nemělo zavésti. Je-li ta instituce tak nebezpečnou jak on myslí, bylo by nebezpečno vybízeti vládu, aby to zkoumala.

Já myslím, že jsem ukázal v těchto krátkých slovech dostatečně, že toho nebezpečenství zde není, a, poněvadž jsem přesvědčen, že zdravý rozvoj této instituce byl by velkým dobrodiním pro veškeré vrstvy našeho lidu, odporučuji slavnému sněmu, by přijal návrhy komise. (Výborně! Potlesk. )

[1024] archiv Marie Brzorádové *1949

[1025] PNP, fond Gustav Eim

[1026] Modrá kniha, sestra Karla

[1027] novinový článek - E.B. v Podvysocké Listy 20.11.1903

[1028] Národní Listy 18.11.1903 odpolední vydání

[1029] Národní Listy 22.11.1903

[1030] Pravda 27.11. 1903 v Čáslavi

[1031] Národní listy 22.11.1903, původní zpráva Národních Listů

[1032] Korespondence Anny Dostálové Karle Kratochvílové, rod. archiv Fránů

[1033] (vydalo roku 2009 nakl. Libri)