zemského a říšského mladočeského poslance
JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von Herites, von Krziwanek,
Delorme a Brzorád.
Od roku 2002 sepisuje Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
Opredcich@seznam.cz
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky 2024
Zvláštní přílohy:
Album
rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album
Voith-Herites von Sterbez
zpět na:
Níže najdete doplnění připojená k práci až po jejím dopsání. Přidávána jsou na tuto stránku tak, aby horní byla tou nejnovější. Každá novinka je označena znakem podle příslušnosti k jedné ze čtyř kapitol. Doplnění jsou časem dle možností postupně umísťována i přímo do textu jednotlivých kapitol. Zde v Dodatcích jsou ty části, které již do textu vepsány byly, podbarveny šedě.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2024
„Mehr nach Kollers Geschmack
war der ehemalige Bezirkshauptmann von Kolin Josef Ritter Brechler von
Troskowitz, einer "der loyalsten entschieden verfassungstreuen politischen
Beamten Böhmens“, der sich „durch sein taktvolles und energisches Einschreiten
gegen die terroristische Entsendung von Massendeputationen während der letzten
Landtagswahlen“, den sog. "Chabruswahlen" vom April 1872, um die
Sache der Verfassungstreuen verdient gemacht hatte. Auch er, der als
Mitbesitzer eines landtätlichen Gutes in der Großgrundbesitzerkurie
wahlberechtigt war, gehörte zwischen 1872 und 1880 dem Landtag an. Eine
ähnliche Qualifikation wie Brechler sprach der Statthalter auch dem
Bezirkshauptmann von Prachatitz (Prachatice) Carl Hanl von Kirchtreu zu. Als
Beweis dafür führte Koller in einem Privatbrief an Minister Lasser an, der
Bezirkshauptmann habe seinen Onkel, den Bischof von Königgrätz, bewogen, bei
den eben erwähnten Wahlen „ungeachtet der von der Gegenpartei [...] auf ihn
geübten terrorisierenden Pression, seine Stimme dennoch zu Gunsten der
gesetzlichen Ordnung abzugeben“ also für die deutschen Verfassungstreuen zu
stimmen.“
Více byl Kollerovi po chuti
bývalý kolínský okresní hejtman Josef Ritter Brechler von Troskowitz, „jeden z
nejloajálnějších a rozhodně ústavověrných politických činitelů v Čechách“,
který „prokázal vynikající služby věci ústavě věrných svým taktním a
energickým zásahem proti teroristickému nasazení masových deputací při
posledních volbách do zemského sněmu“, tzv. chabruských volbách v dubnu 1872.
Také on, který měl jako spolumajitel pozemkového majetku právo hlasovat ve
velkostatkářské kurii, byl v letech 1872-1880 poslancem. Za člověka s
podobnou kvalifikací jako Brechler uznal místodržící i okresního
hejtmana v Prachaticích (Prachatitz) Carla Hanla von Kirchtreu. Jako důkaz
toho Koller v soukromém dopise ministru Lasserovi uvedl, že okresní hejtman přesvědčil
svého strýce, biskupa z Königgrätzu, aby ve zmíněných volbách odevzdal svůj
hlas ve prospěch právního řádu „navzdory terorizujícímu nátlaku, který na
něj vyvíjela protistrana [...]“, tj. aby hlasoval pro ty, kteří jsou loajální
německé ústavě.
Urbanitsch Peter:
Bezirkshauptmänner in Böhmen zwischen Nation und Staat (an Hand Wiener Quellen)
in Klečacký, Martin. “Císařský úředník a politická strana”. In Úředník
sluhou mnoha pánů? Nacionalizace a politizace veřejné správy ve střední Evropě
1848–1948. Edited by Martin Klečacký. Praha: Centrum středoevropských
studií, společné pracoviště CEVRO Institutu, z.ú. a Masarykova ústavu a Archivu
AV ČR, v.v.i., 2018: str 22.
KONEČNÝ, Milan. Česká keramika: rukověť keramického průmyslu
v Čechách 1748-1948. Praha: Milan Konečný, 2003, s. 216. ISBN 80-238-9460-9.
Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:d26d5de0-1d54-11e6-918e-5ef3fc9ae867
Seznam těchto p. t. dobrodinců, kteří věnovali dary vedení ve prospěch chudých žáků zdejšího gymnázia / Verzeichnis jener p. t. Wohlthäter, welche Spenden zugunsten der armen Schüler des hiesigen Gymnasiums an die Direction gelangen ließen: Victor Porák 1894 až 1920 – 10 zl. 1893, daroval pro přírodovědný kabinet gymnázia krásné vzorky grafitu,[1] roku 1912 daroval pro kabinet přírodnin sbírku obojživelníků a plazů, hmyzu, několik kusů dřeva a sušených rostlin, minerály a horniny z Madagaskaru.[2]
Jahres-Bericht des k.k. Staats-Realgymnasiums in Krumau. Krumau: K.k.Staats.Realgymn., 1895 - 1920, 1895(22), s. XIII. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:65a449c0-9b79-4219-80bc-089fc09d3fde
Viktor
Porák byl zapsaným posluchačem I. ročníku technického učení v Praze ve
školním roce 1870-71.
VELFLÍK, Albert Vojtěch a Jan KOLÁŘ. Dějiny technického učení v Praze s dějinným přehledem nejstarších inženýrských škol, jakož i akademií a ústavů v Rakousku, na nichž bylo vědám inženýrským nejdříve vyučováno: pamětní spis na oslavu založení stavovské inženýrské školy v Praze před 200 lety a 100-letého trvání polytechnického ústavu Pražského. V Praze: Česká Matice Technická, 1910;1925. sv. 1-2, s. V. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:c2143b93-8209-4a3d-b37f-60f18582bb5e
Jmenování poručíkem v záloze: Victor
Porák 2. ženijního regimentu
Militär-Zeitung. 11. března 1874, číslo 20, strana 148
online https://www.digitale-sammlungen.de/view/bsb11179288?page=152%2C153
Průmyslník. 1.7.1870, 2(1), s. 116. ISSN n20374. str. 116, Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:efa30459-d40b-491c-9d90-617cd6bf3dcf
Z Akademického
čtenářského spolku: „Zvěčnělý Karel Komers, právník, odkázal celou svou
knihovnu na 560 svazků čítají knihovně spolkové; povstáním
vzdány diky a vyslána bude tříčlenná deputace k hospodárskému radovi panu
Komersovi.[3]
Zvěčnělý Karel Komers, právník, zakládající úd akademického čtenářského spolku, odkázal témuž spolku rozsáhlou a skvostnou svou knihovnu, čítající ke 560 svazkům (a literatury české 195, německé 237, vlašské 38, francouzské 41 a anglické 44). Jest to posud největší dar, jakéhož se po celé trvání akad. čten, spolku dostalo. Díla jsou skoro ze všech odvětví nejvíce z poesie skvostně vázaná.[4]
Rozsáhlou životopisnou studii o JUDr. Franzi Komersovi napsala Marie Macková.[5]
Poten, Ernst Friedrich Karl
von (3.9.1846 - 19.10.1927), 1.5.1900 (15.5.00) GM,
1.5.1905 (6.5.05) FML, 1.2.1907 pens.
Poten, Otto Friedrich Karl
von (7.5.1851 - 25.8.1922), 1.11.1905 (14.11.05) GM, 1.4.1909 pens., 8.7.1910
pens.[6]
Friedrich
von Poten, Fregattenkapitän, akta uložená ve
vídňském archivu námořnictva[7], 25.11.1918 Ansuchen des
Marine-Ausschusses um Befähigungsdekreten als Schiffer der weiten Fahrt[8]
Nobilitační listiny (Poten, Ernst, k.u.k. Oberstleutnant, Adelsstand (1894), Otto k.u.k. Generalmajor, Bruder, Adelsstand (1906)[9]
1917 bydlí Ernst von Poten v Graz, Grillparzerstraße 24[10]
Lanškrounské působení bylo pro okresního hejtmana do zančné míry ovlivněno nesouladem s místním starostou Bertholdem A. Schmeiserem, kteří se byl schopni shodnout jen na podjatosti místního okresního soudu a že jejich vzájemné žaloby se musí přeložit jinam. Soukromé žaloby předcházelo vzájemné obviňování z nedovolených úředních kroků, z překračování pravomocí, omezování spolčovacích práv neodůvodněného používání četnické asistence, či nepovolených politických výtržností a jejich podpory. Spory se projevovaly i v soukromé rovině vzájemným osočováním, či kočičinami pod okny. [11] Podpory samosprávy se Komersovi dostalo ve věci shánění prostředků pro výstavbu veřejné nemocnice v regionu, neúspěšný byl při prosazování vydláždění některých lanškrounských ulic. [12]
Vyhledávaným řečníkem všeněmeckých shromáždění byl lékař lanškrounské tabákové továrny a tedy vysoce postavený státní zaměstnanec s vlivem na dělníky MUDr. Franz Schrimpl, stoupenec G. Schönerera. Také jeho nástupce MUDr. Robert Süss byl dle zprávy JUDr. Franze Komerse z roku 1899 „ein fanatischer Anhänger Wolfs und gilt seit 2 Jahren notorisch als Führer der hiesigen Deutschradikalen.“ (SOkA ÚO, OU La, přes 406/1899). Na všeněmecké nacionalistické aktivity obou lékařů Dr. Komers upozorňoval nejprve bez výsledku šéfa lanškrounské továrny, který byl služebně ve stejné - VII. hodnostní třídě, a tak putovalo hlášení na místodržitelství a i k samotnému generálnímu řediteli tabákové režie do Vídně. Dost možná zde okresní hejtman překračoval očekávané plnění služebních povinností, či dokonce pravomocí, na zřeteli však měl péči o klid a pořádek a starost o blaho monarchie. Následně bylo s dr. Süssem zavedeno disciplinární řízení, ve kterém byl kladen důraz především na to, aby své politické názory nešířil mezi továrním dělnictvem. Tento se však byť nečlen jako řečník zúčastnil - na protest proti porušování spolčovacího zákona, kterého se měla dopustit státní správa vůči všeněmecké straně - zasedání městského zastupitelstva 25. 7. 1899 a městské rady 1. 9. 1899. V tomto roce došlo i na řešení této kauzy ze strany státní tabákové režie, pod kterou lanškrounská továrna spadala. „Dost pravděpodobně následkem dost rasantního, i když pokud možno striktně úřední postupy ctícího snažení lanškrounského okresního hejtmana.“ Z funkce tehdy odešel ředitel továrny Theodor Grabmayer. MUDr. Süss ztratil důvěru svých nadřízených z okruhu tabákové režie, ale v důsledku toho i u městské veřejnosti, takže ve volbách roku 1906 do komunální politické reporezentace zvolen nebyl. [13]
Dle Marie Mackové[14] se A. E. Komers považoval za českého věrného monarchistu, jeho syn Franz pak za německého věrmého monarchistu. Oba s jednoznačnou vazbou na Čechy jako prioritu svých postojů. Protože sám stavěl na první místo loajalitu k domu Habsburskému a zájem státu všeobecně, vyhraněným všeněmeckým nacionalistům se musel jevit jako národně vlažný a tím škodící společné věci. Jako škůdce se jevil i pro českou stranu. Jednu a tutéž kauzu byly schopné české i německé noviny tak, že z ní okresní hejtman Komers vyšel jako zaprodanec opačné strany. Nicméně toto neokázalo otříst jeho služební autoritou. Jako státní úředník netajil svou lopajalitu k panovníkovi a monarchii, dokonce ji bral smrtelně vážně a ač o sobě proholašoval, že je věrný Němec z Čech, neměl žádné pochopení pro všeněmeckou politickou orientaci. V konečné fázi svého úřadování se stal pro všeněmce jako špatných vlastenec a protivný státní úředník vděčným náměrtem téměř bulvárního zpravodajství lanškrounského týdeníku Deutsche Granzwacht. Dr. Komers se v Lanškrouně stal příkladem osobnosti, která v důsledku svého jednoznačně loajálního přesvědčení, byť nikoliv bez vlasteneckého vědomí, uvázla ve výrazně nacionálně profilovaném regionu v jakémsi luxusním osamění. [15]
Roku 1906 se v Deutsche Grenzwacht, Deutschnationale Wochenschrift für Ostböhmen č. 11 psalo, že na zdejším berním úřadě pracuje c. k. úředník, který malbou vyzdobil diplom udělený čestné člence místního německého tenisového klubu, paní Selmě von Komers, jinak manželce zdejšího úřadujícího okresního hejtmana.[16]
Roku 1898 je činný ve výboru místní pobočky Spolku pro pomoc ženám Červeného kříže pro Království české.[17] Autorka Komersova životopisu shledává neobvyklým, že s podporou spolku není spojována jeho manželka, ale že šlo o jeho osobní podporu. V případě jeho nástupce Dr. Hlawy totiž Červený Kříž fakticky i formálně zajišťovala jeho žena. [18]
2024
1. dubna narozen v čísle domu 19 , 3. 4. 1853 pokřtěn, Vilém, Bedřích, František Brzorad od Františka Nováka, Otec: Vilém Brzorád, c. k. okresní sudí Adjutant v Pardubicích syn … a manželky Anny rozené Delorme z Prahy na Starém městě čís 29/I (Farní úřad Pardubice, 1510 matrika N 1841-1853, scan 178), jeho fotografie z roku 1874 a 1878 jsou uloženy v SOA v Třeboni - oddělení Třeboň, fond Zemědělsko-lesnický archiv Třeboň:
- fotografie 1862 – 1939 - inv. č. 58, fotografie 67, Brzorád Vilém (1853-1913), hospodářský asistent, později nájemce velkostatku Jinonice. Autor Adolf Pech, České Budějovice, 1874, 5 x 7 cm
- inv. č. 58, fotografie 68, Brzorád Vilém (1853-1913),
hospodářský asistent, později nájemce velkostatku Jinonice, Autor J.
Tomáš, Praha, 1878, 6 x 9,5 cm
26. 7. 1881 v Libníči,
okres České Budějovice, ženich Vilém Brzorád, nájemce knížecího dvoru ve Světlíku, nevěsta Marie Brichova,
dcera + Jan Bricha, gruntovníka v Močovicích č.13, okres Čáslavský a matky
Anny roz Říhové z Pučer č. 28, bytem v Libníči č. 13. (https://digi.ceskearchivy.cz/5220/45/1765/1917/86/0)
Státní okresní archiv
Jindřichův Hradec – pracoviště Zámek; Paarská hlavní pokladna Praha; inv. č.
201; karton 10. Ustanovení V. Brzoráda, pachtýře schwarzenberského velk.
Jinonice u Smíchova, inspektorem. Datace 1891. In: DigiArchiv
Státního oblastního archivu v Třeboni [online]. Státní oblastní archiv
v Třeboni, © 2007–2024, [cit. 2024-12-23]. Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/195233
Rais píše o konci 70 let
v Praze: „Zmíněný přítel zavedl mne jednou odpoledne do Národní kavárny,
pravě, že tam sedává Barák se svými přáteli. Byl tam tenkrát s námi i horský
krajan dr, Brzorád, německobrodský, pozdější advokát a poslanec. Čekali jsme,
čekali, ale Barák nepřišel, u jeho stolu seděl jen mladý básník Antonín Koukl,
slabý a chorý. Zato к nám na chvíli přišel Rudolf Pokorný.“
RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek, IV: Poslední
stránky. V Praze: nákladem České grafické Unie, 1932, s. 175. Dostupné také z:
https://kramerius.svkhk.cz/uuid/uuid:e7cf4f88-f9a2-11e6-b230-00155d012102
Dle denníku iDnes.cz byly u
hrobů Euarda
Brzoráda staršího i mladšího umístěny
QR kódy s odkazy na životopisné texty z pera Michala Kampa. Slavnostní otevření
proběhlo 2. 11. 2024 v den Památky zesnulých. O této nové naučné stezce
informoval i Havlíčkobrodský
deník.
Dle Národních Listů patřil JUDr. Eduard Brzorád ml. v „boji o
pomník pomník Jana Husa v Praze v období 1889 – 1903“ mezi tzv. Ctitele Husovi,
kteří se mezi příznivce této myšlenky přihlásili od samotného počátku již 3.
12. 1889. Více o tom viz Zita Stanislav: Boj o pomník Jana Husa v Praze v
období 1889-1903 in HUSITSKÝ TÁBOR - SBORNÍK HUSITSKÉHO MUZEA 14, TÁBOR 2004,
ISBN 80-86067-95-5, str. 113-146, dostupné online
„Antonín
Brzorád 1809-1877, STAROSTA MĚSTA
1849-1861 a 1864-1873.“ Galerie starostů obecního úřadu v Nymburce, Foto
JS 2024.
Vincenc Brzorád
15.7.1769 – 1.2.1844, funkční období 1832-1844
Dle dopisu JUDr. Jana Brzoráda, který napsal otci 6. 3.
1808 odešel z pivovaru lochkovského velkostatku po více než 9 letech
zkušený sládek.[19]
V Lochkowie dne 28. Ryjna
1808
Wysoce Wážený Pantáto!
Wjedomost Jim dávam, že jsem
lochkowský Pywowar wčerejšího dne pod těmy wystavenými Wejminky nynějšímu
Wšenorskému sládku Anton Finkerhut za 350 zlatých ročního
pacht-quantum z ruky propachtoval. Nahodilo se to takto: mynulý
týhoden ke mně wšehorský šafář napředwěděnou přišel, jestli by přecy zdejší
službu obdržet mohl. Já jsem ho tedy, když na tom tak swolily, ačkoliw jen 100
zlatých kauce složiti může, za šafáře přijal, wšak ale zase na ten samý
deputát, jak předešlý byl, poněwadž se spěčoval – když již při letech jest –
s koňma, jak já v oumyslu jsem byl, dělat. Přitom když sem s ním
o tom jednal, mně mezi jiným wyprawowal, že wšenorský sládek taky tam
odtud prič půjde, že se tam na něj wedral trnowský sládek, kterého wrchnost pod
rukou za pachtýře přijala, tak že si nyní taky chléb jinde hledá; přitom ho
taky chwálil, že dobrý lidé jsou a piwo že taky wždy dobrý waří, tak že na dwě
i na tři míle od něj pywo berou. Já šafáři tedy řekl, aby mu oznámyl, že zde
místo prázdný bude, že by se při licytacy taky ohlásit mohl. On tedy mynulý
outerek právě když jsem ze sliveneckým administrátorem na Zbraslaw jecti
přichistán byl, sem ještě s jistým mladým člowíčkem jménem Trauer, který
se od Chrudimi počítá a se psalu u mě za cancalarzkého hlásit přišel, a když
ode mě wyrozumněl, že Wejminky u bratra w Praze ležejí, kde taky licitace
držena býti má, tak tam schwálního posla odeslal a písebně o wejpis žádal. Já
jsem Pana Wrchního, kterýmu jsem berana jenž pro Wincensa nám přepustil,
platil, mezi jiným tázal, jestli jemu wšenorský pywo powědomý jest, a on mně
ujistil, že waří dobrý pywo a že wůkolní zbraslawský sedláci se za ním
s té příčiny tuze táhnou. Když tedy nadřečený sládek wčerejšího dne
podruhý sem přišel a se doptáwal, jestliže by zdejší pywowar pod těma již
v rukouch majícíma wejminky z ruky obdržeti nemohl, tak jsem
s ním w tom ohledu že dobře řemeslu rozumí a tak dalece dle pohledu taky
muž mýrný a pokojný se býti zdá, jednat začal a chtěl jsem ho na 400 zlatých
ročního pachtu mymo těch 14 sudů pywa wytahnout, on se na začátku odtahoval a
na tolik sudů pywa zadarma odkazowal, nechtíc wíce nežly těch 300 zlatých jak
prwně licitatorní prohlášení wysázené bylo, dáti. Když pak jsem jej ještě o 50
zlatých wejš wybídnul, tak jsem s ním smlouvu uzavřel a on taky hned a
conto kauce 400 zlatých mně do rukouch složil, na který jsem jemu až do
wyhotowení pachtovního kontraktu Interims Schein dal. On pak hned s tím
wejš menowaným člowíčkem do Prahy k Johanesovy odešel jemu to oznámit, a
wypsaný Edikt odolat nechat. Já doufám nejmilejší Pantáto, že s tím
pachtem docela spokojený budou, když sobě předložejí, že ninější sládek, jak
jsem jim taky posledně psal, nic wíc než 500 zlatých mimo wyminěného pywa, ale
jedině 200 zlatých dáti se objetoval. Mohlo by sice bejt, že by snad při
licitaci ještě několik zlatých bylo přiskočilo, wšak by ale třebas dost špatný
řemeslník místo byl obdržel.
… /další text se týká
jiného případu/
Jejich ponížený syn Josef
Brzorád
Snímky 7810 až 7813 z fondu Černý, rodina, NAD 130, které přepsal dr.
Kareš pro potřeby článku o Antonu Füngerhutovi.[20]
„Pachtovní smlouva na právo várečné velkostatku Lochkov byla mezi Fingerhutem a Brzorádem podepsána v listopadu 1808, a to na dobu šesti let od počátku roku 1809. Po podpisu složil nový sládek dohodnutou kauci ve výši 500 zlatých, už za dva týdny nato však přišel za majitelem lochkovského velkostatku s žádostí o její navrácení, aby měl k dispozici více hotovosti na nákup zboží pro provoz pivovaru. Výměnou za kauci nabízel záruku svého staršího bratra Jiřího Náprstka, zajištěnou rodným statkem v Tuchlovicích. Josef Brzorád, po zvážení hodnoty tuchlovického statku i výše pohledávek jednotlivých věřitelů, Fingerhutův návrh odmítl. Když však za ním sládek přišel s prosbou o dvacet strychů sladu na budoucí přívarek, své rozhodnutí změnil. Z dříve složené kauce bylo použito 354 zlatých a 30 krejcarů na nákup potřebných surovin, 87 zlatých a 30 krejcarů na čtvrtletní pachtovné a zbylých 58 zlatých bylo Antonínu Fingerhutovi vráceno. Mezitím už začal svážet do Lochkova dříví a kvasnice, aby mohl od Nového roku zahájit pivovarnickou činnost. V lednu 1809 začal sekat led na rybníce a Josef Brzorád mu poskytl vozy z Nymburka pro převoz nasekaného ledu do pivovarského sklepení. Lze soudit, že spolupráce fungovala v následujících letech bez větších problémů, neboť v rodinné korespondenci Brzorádových se již zmínky o sládkovi nevyskytují. V dubnu 1810 se sice Antonín Fingerhut ucházel o uprázdněné místo sládka pivovaru ve Smečně nedaleko rodných Tuchlovic, ale vrchnost dala nakonec přednost jinému zájemci. …(V roce 1810 Fingerhutovým zemřeli všichni tři synové) Antonín Fingerhut na Lochkově pracoval jako sládek až do prosince 1814, kdy s manželkou odešel na Staré Město pražské."[21]
„V poslaneckém klubu se brzy podle vzájemných sympatií vytvořily různé kroužky. Společníky Karla Kramáře byli profesor matematiky Gabriel Blažek, právník Eduard Brzorád, železniční inženýr Jan Kaftan, právník a publicista Bedřich Pacák, později přibyl například právník a novinář Adolf Stránský. Skupinka se scházívala v Riedhofu. Zhruba do přelomu století představovali čeští poslanci ve vídeňském parlamentu jednotné národní těleso. Koncem 19. století se pak národní jednota začala pod vlivem hospodářských a sociálních diskusí vytrácet a česká politická reprezentace se začala výrazněji dělit.“[22]
V soupisu členů Uherského karpatského spolku Ungar Karpathenverein pro rok 1884 nacházíme i jméno Brzorád J R, Saros Patak.[23]
Všechny tři syny nechal Rudolf J. Brzorád nechal zapsat na benediktínské gymnazium v Ostřihomi, kde od školního roku 1867-8 studoval i literární historik a katolicky orientovaný spisovatel László Kőrösy (1856-1918) – česky Ladislav Kučera, syn varhanáře z Prahy, který se v Ostřihomi usadil. Kőrösy ve svých denících píše, že ze svého ročníku dobře znal Ferdinanda Brzoráda (1856–1877), jmenován maďarsky jako Nándor, v dobrém je vzpomenut i Rudolf – Rezsô (1854-1890 a Julius - Gyula, o kterém Kőrösy roku 1885 napsal článek pro Magyar Szalon, je jmenován mezi těmi, se kterými se spřátelil.[24]
Roku 1869 byla otištěna na pokračování
podrobná zpráva Emmanuely „Emmy“ Brzorádové později provdané Cichra
(1840-1911) o činnosti dámského klubu v Praze, mj. Zpráva o dětských
zábavách, zájezdech, vánočních večírcích pro žáky a sirotky a to v dopisech na
11 stranách časopisu německého ženského hnutí Allgemeiner Deutscher
Frauenverein: Neue Bahnen.[25]
V listopadu 1882 JUDr. Eduard
Brzorád v komitétu pro uspořádání pouti do Kostnice.[26]
( Urbánkův věstník bibliografický : měsíčník pro rozhled v
literatuře, hudbě a umění, v Praze : Naklad. Fr. A. Urbánek, 1882, str 342 online)
Při valné hromadě 14. 1. 1883 byli do výboru Ústřední matice školské zvolen JUDr. Eduard Brzorád , jednatel Národního klubu[27].
Helfert J. A.: Katastrofa, Vlastní zkušenosti a paměti: „…Jan Cori, byl za studií filosofických mým kollegou v učení a členem našeho historického kroužku: Hugo Caspar, Lebermayer, Eduard Brzorad aj. …“[28]
Helfert, 1848 – z Prahy psal mi přítel Eduard Brzorád, Osvěta, str 451, online
Ve sbírce z ledna a února roku 1871
je uveden JUDR. Eduard Brzorád, protože přispěl 20 zl. do pokladnice „Musea
království Českého na vydávání dobrých knih českých příjmím MATICE ČESKÉ“.[29]
(Aus dem amtlichen Theiler k. k. Wiener
Zeitung) Se. Majestät der Kaiser hat verliehen: …in Annerkennung besonders
verdienstlichen patriotischen un gemeinnnützigen Wirkens … dem Advocaten und
Obmanne der Bezirksvertretung in Deutsch-Brod, Dr. Eduard Brzorad und dem
Lieutenant a. D. Hofbesitzer Benjamin Schwarzl in Bastin das Ritterkreuz des
Franz-Josephs-Ordens.[30]
Ferdinanda byla činná členka výboru (např. 1892[31]) vídeňského dobročinného spolku českých paní a dívek Ludmila. Tento spolek byl založen roku 1885 za účelem podpory chudých dítek školy Komenský, jehož činnost spočívala v obdarování chudých dítek české školy vánočním stromkem, teplým oděvem a obuví, ořechy a t. d. Pořádání zábav, výletů, přednášek a literárních večírků; obrací se prosbami ke všem spolkům a dobrodincům české mládeže. Každoročně nákladem J. O. hrab. z Harrachů poděleny o vánocích všecky děti české školy vánočkami.[32] Ve svém dopise z 27.11.1889 "Ferdynanda Brzorádova" píše o podporu spolku vídeňských Čechů Ludmila Vojtovi Náprstkovi: „Přišla jsem k tomu přesvědčení, že slovo Vámi pronešené v přátelském kruhu ve prospěch „Ludmily“ najde též ohlasu v nitru Čechů v Slovanské Praze.“[33]
Emanuela Brzorád si 5. 2. 1870 vzala Františka Cychru / Cichru.[34] F. C. okresní tajemník na Smíchově, novinář, spolupracovník Riegrova slovníku naučného (1833-1875). wikidata Q104849300 . Cichra, František si s Vojtou Náprstkem v letech 1865-(1881?) píše. 6 dopisů[35]
Antonín
Brzorád (1809-1877), třetí Čeňkův syn, chodil
do nymburské školy a další vzdělání získal v Praze, kde studium
zakončil na filosofické fakultě. Potom se uplatnil na otcově hospodářství.
Později byl hospodářem na kovanickém statku u Nymburka a po smrti otce na
statku zděděném. Roku 1845 započal stavbu nového domu na Velkých Valech. Již
roku 1848 k sobě připoutal svou rozšafností a zkušeností pozornost
spoluobčanů a byl v roce 1849 zvolen za purkmistra. Úřadoval nepřetržitě
do roku až do roku 1860. Znovu byl starostou v letech 1864 až 1873. Za
jeho starostování se přestalo úřadovat německy a od února 1850 se na městském
úřadě úřadovalo česky. Obec za jeho působení zakoupila klášter, zřídila
radnici, školu, divadl a sirotčinec. Založen byl pivovar a otevřena
severozápadní dráha.[36]
Žeť Tomáš Černého (1760-1836) Jan Dlabač zanechal tuto jeho
charakteristiku: ''Dovoluji si památce zdejšího měštana a radního pana Tomáše
Černého několik slov věnovati. Tento muž, ze staré rodiny městské pošlý, již r.
1788 za právního sluhu ustanoven jest. Brzo na to stana se kancelistou a
později radním a prozatímním purkmistrem až do roku 1832 u magistrátu činným
byl. Známost maje všech okolností, jsa obratný, výmluvný a a maje mnoho statků,
aby neodvisle, důstojně živ byl, zmáhají cí se a všecko udusující byrokratii se
protivil a na osudy našeho města v tehdejších dobách největší moc měl. Byl
charakteru šlechetného a neůhonného a obět mnohou pro dobro našeho města
přinesl. Zemřel 22. února 1836. Pokoj a čest buď jeho popeli.“ Pohřben byl u
sv. Jiří a když byl chystán hrob pro jeho syna roku 1857, otevřeli i rakev
Tomáše Černého a našli jeho pozůstatky. Na lebce ještě byly bílé vlasy a kostra
oděna v modrém fraku se žlutými knoflíky. Styky rodiny Kateřiny Černé
rozené Brzorádové i rodiny jejich dcery Marie Dlabačové rozené Černé
s Brzorády na Lochkově byly velmi časté, často tam jezdívali.[37]
Syn Jan Černý
(1808-1857), navštěvoval novoměstské Piaristické gymnázium v Praze a byl
vždy premiantem – prvním, mezi prvními třemi,[38] získal i prémii – Ciceronovy spisy - mezi 139 žáky.[39] Roku 1825, kdy se učil hře na flétnu, získal i státní stipendium. Za
studií v Praze bydlel dva roky ve stejném bytě se svým bratrancem Antonínem
Brzorádem, dle jehož písemného svědectví „byl v mládí velmi prchlivý,
věděl se ale v pozdějších létech tak opanovat , že se bratranci jeho
divili, že se nerozčiluje. Jan vystudoval práva na Karlo-Fedinandově Univerzitě
Praze a s hodností zkoušeného kandidáta práv, v letech 1831-1832
konal praxi na magistrátu v Klatovech, kam odešel po matčině smrti.
Propukla tehdy v Klatovech cholera, kterou se nakazila i Janova sestra
Katy. Ač původně určen za juristu,
částečně s ohledem na své zdraví, částečně pro rodinné poměry převzal
otcovo hospodářství. Roku 1844 vyprávěl Jan Černý na pohřbu se smíchem Vilémovi
Brzorádovi příhodu, kterak dostal od svého čtyřletého syna Tomáše dostal
poučení. Pokáral ho pro cosi a při tom se rozlobil a Tomášek mu odsekl
odposlouchanou průpovídkou „Hněv a zlost – v srdci ošklivost“. Jan Černý
byl ze všech bratranců nejupřímějším Čechem a milovníkem literatury zvláště
české.[40] S otcem a sestrami Marií a Kateřinou si Jan psal německy. Listy
mezi Nymburkem a Prahou za studií převážela „nymburská poslice“, jezdící
s formany. Přinášela i prádlo, peníze v „bankocedulích“, či „tvrdých
tolarech“ a holuby z vlastního chovu. Roku 1821 nalézáme výzvu, aby se
vrátil na prázdniny se svými bratranci Antonínem a Filipem Brzorády. Ten
rok byl Jan těžce nemocen a léčil ho Dr. Czermak, otec malíře Čermáka, kterému
se platilo 3 fl za vizitu. Jan musel v Praze též obstarávat sázky do
„lutrie“, pro svého, což byla jeho záliba vedle starožitností, kvůli čemuž byl
Jan v Praze „praenumírován na jakýsi list Die Antiquikitäten.“
S manželkou
Marií rozenou Mašinovou z Nymburka, „jednoduchou, skromnou, mnohým utrpením
zaraženou“, měli jen dvě děti. Tomáše a Marii provdanou Šámalovou.
Roku 1848 byl setníkem nymburské Národní Gardy a zůstal ve styku se svým strýcem lochkovským Josefem Brzorádem, kterého škádlil dopisy v češtině. Vzal si Marii Mašínovou z Nymburka.[41] Byl slabé postavy, dlouhá léta trpěl ztvrdlostí sleziny, nosil dlouhé vlasy a byl vážné, k rozjímání náchylné, ušlechtilé a v ohledu vlasteneckém velmi vyvinuté povahy. Zemřel na otravu krve ve 49 letech. [42]
2024
** Od Hory Kutné. Před šesti roky bylo v Malině zřízena ovocní školka, zaujímající prostora 108 □ sáhú. V této školce vypěstoval v běhu pěti let tamní čilý pan učitel Beneš 580 rozličných štěpů z jader, kteréž ho letos prvním ovocem potěšily; neb sklidil bečku krásných jablek. Tyto prvotiny Božího požehnání a píle své věnoval p. učitel šlechetnému příznivci školství a o zřízení ovocných školek veledbalému vysoce urozenému p. baronu Voithovi, c. k. krajskému v Čáslavi. Dárek tento byl s potěšením přijat, a p. učitel byl poctěn zvláštním přípisem českým, jejž tuto klademe:
Mnoho vážený pane učiteli ! Mile rád jsem dne 14. srpna 1863 mi odeslané ovoce přijal, a s potěšením onen skvělý výsledek, jenž jste v oboru štěpařství mnoholetým namáháním a přičiněním docílil, uznal. Přál bych si zajisté, by Vaše chvály hodné namahání ku všeobecnému dobru dále prospívalo, a také zaslouženého vyššího uznání došlo. Za Vaši mně prokázanou úctu Vám srdečně děkuju, a na důkaz, že si Vašeho dárku vážím. Vám svoji podobiznu odesílám, s tím přesvědčením, že mne i dále v paměti míti budete. Zůstávám Váš vždy к službám volný Ferdinand baron Voith m. p. c. k. krajský. V Čáslavi dne 26. srpna 1863.
Školník: časopis katolického učitelstva. Hradec Králové: Josef Ant. Šrůtek, 10.11.1863, 3(32), s. 259. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/svkhk/uuid/uuid:6bdb92b2-130b-11e8-ae25-00155d012102
Hned po obdržení zprávy o strašlivém požáru, přispěchali c.k. první úřadující krajský komisař pan Tomáš šlechtic z Putzlachru, c.k. krajský
komisař pan Ferdinand Voith, svobodný pán ze Sterbetzu, c.k. guberniální konceptní praktikant pan Herman Werner a c.k. krajský pokladní
praktikant pan Josef Beer z královského krajského města Chrudimi na místo požáru, kde byla okamžitě učiněna nejnutnější opatření. Tři poslední
z uvedených pánů zde setrvali až do 26. července, kdy byla největší nouze zažehnána, a prováděli vše potřebné k úlevě. Za jejich obětavost a lidumilné chování se jim dostalo nehynoucích a hluboce cítěných díků všeho obyvatelstva.
EISELT, Jan Nepomuk, Iša POPELKA a Stanislav KONEČNÝ. Královské české věnné město Polička před, během a po požáru 10. července 1845. V Poličce: Městské muzeum, 1995, s. 9. Dostupné také z: https://kramerius.svkhk.cz/uuid/uuid:22ca6d43-c00d-11e9-b1d3-00155d012102
Maršal/Marschall Jan (1820?), auskultant, později aktuár zemského soudu v Kutné Hoře, přísedící pro horní senát, soudní zapisovatel v kutnohorském tiskovém procesu Karla Havlíčka, Havlíčkův spolužák z gymnaziálních studií v Německém Brodě 514 Jinou, zejména v zimě i českou stranou vyhledávanou místností (v Kutné Hoře v době Havlíčkova tiskového procesu roku 1851) byl nedávno nově zřízený první hostinec „U havíře". Čeští radikálové sedávali tam stranou u zvláštního stolu. Stalo se, že státní návladní dr. Čermák a rada Mitscherling sem přestali chodit, když si jednou regenschori Veselský (stolovník Havlíčkův) přisedl bez pozvání k úřednickému stolu. (Kancelista okresního soudu Jan Nevigl/Nevyjel byl kvůli sezení s Havlíčkovou společností v jiném hostinci přeložen) Havlíček přestal pak sám se svou společností do tohoto hostince docházet, prý — jak byl státní návladní ujištěn — na upozornění nájemce hostince. „U havíře" bydlili totiž v prvním poschodí státní návladní dr. Čermák, okresní komisař Nettwall, auskultant Marschall a několik důstojníků a nájemce nechtěl patrně hostů tak vzácných z kruhů vojenských a úřednických pozbýt.
307,
Zapisovatelem kutnohorského porotního přelíčení ustanoven J. Marschall, v době svých gymnaziálních studií byl spolužák Havlíčkův. Podle katalogu gymnázia a praské filozofie byl v druhé humanitní první eminentista, narozen 9. 10. 1820 jako syn přednosty vrchnostenského úřadu.
406, 414,
Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 2. Ústavní oktroj 1849 – konfinování 1851. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.
V roce 1838-9 bydlel Marschall s Havlíčkovým přítelem Vilemem Gablerem v č. II 677, Vodičkova 12
61
Ve třídě s Havlíčkem studoval Jan Maršal, primus třídy, rodem z Dejvic, syn vrchního ředitele panství v Pečkách na Čáslavsku, po letech zapisovatel při kutnohorské porotě proti Havlíčkovi
51
Kazbunda, Karel. Karel Havlíček Borovský. Svazek 1. 1821 – revoluční události 1848. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor archivní správy a spisové služby, 2013.
Ve zvláštním podání z 16. 1. 1794 k císaři, odpůrce stavů, ač jejich člen, guberniální rada Josef Bernardin šlechtic Scotti, svatováclavský rytíř projevil veškerou nepřízeň tehdejší byrokracie ku všem historicky oprávněným poměrům a ke stavům českým, zejména pak k jednotlivým mluvčím jejich, jako k proboštu Heritesovi a purkmistru Steinerovi, vyčítajíc nedostatek úcty k panovníku a neposlušenství, ba obviňujíc je, že ani nezachovávali smutek po královně francouzské Marii Antonii. Sněm český byl dle něho „základem všeho možného, vůbec myslitelného zla a nepopsatelného neštěstí pro ubohé lidstvo za všech, zvláště ale za přítomných časů“, jehož jednání opravňuje k největším obavám, poněvadž dotýká se neomezené moci panovničí. Prudké byly zvláště jeho útoky proti skupině stavovských členů, jejíž mínění dle názoru denunciantova rozhodovalo, totiž vůdců stavovské opposice, „kteří nepřetržitě svatá práva panovníkova napadají a v nich s Veličenstvem rovnými, ba snad dokonce i nad Veličenstvo povýšenými býti chtějí.“[43]
Na schůzi sněmu 13. 3. 1791 se přítomní dohodli, že ponesou náklady spojené s deputací vyslanou ke králi ve věci dědičných práv stavovských university v království českém. Hned pak se přihlásil se značným příspěvkem probošt Herites a další.[44]
1. 12. 1793 vyzval pražský magistrát k dobrovolným příspěvkům válečným. Metropolitní kapitula přispěla 2.500,- zl a kapitulní děkan Herites 400,- zl.[45]
ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Paměti nakladatele Aventina. I, Sladko je žít. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1966. 389 s. Vzpomínky. Strana 32
Roku 1887 daruje Herr Leo Prziborski 13 svazků učebnic pro žáky Novoměstského gymnázia
(Programm des K.K. Deutschen Neustädter Staats-Ober-Gymnasiums zu Prag am Schlusse des Schuljahres 1887, Prag : Schulbücher-Verl. für Böhmen, Prag : Fuchs, str. 50, online )
Kaiserlich-Königliches Neustädter Ober-Gymnasium.: Programm des K.K. Deutschen Neustädter Staats-Ober-Gymnasiums zu Prag am Schlusse des Schuljahres ...: 1886
VIII. Classe: Leo Prziborski online
Kaiserlich-Königliches Neustädter Ober-Gymnasium.: Programm des K.K. Deutschen Neustädter Staats-Ober-Gymnasiums zu Prag am Schlusse des Schuljahres ...: 1885
VII. Classe Leo Prziborski online
Dr. Kareš vytvořil seznam dokumentů, které se nachází v Národním archivu na Chodovci ve fondu Zemský soud v Praze.
Národní archiv, pracoviště Chodovec, fond Zemský soud v Praze 1784 - 1850, číslo NAD 875:
karton 2237, signaturní oddělení VII A, inv. č. 1471, Anna Brzorádová, rok 1846
karton 2433, X A 810, František Herites, farář v Kotouni, rok 1809-1810
karton 2443, X A 1057, Karel Herites, farář v Hostouni, rok 1812
karton 2509, X A 2374, Karel Herites, farář v Hostouni, rok 1826
karton 2743, X D 512, Karel Herites, farář u sv. Matěje v Praze-Šárce, b.r.
karton 2564, X A 3366, August Herites, farář v Nezamyslicích, rok 1838
karton 951, V 1255, Antonín von Herites, rok 1813-1814
karton 2150, VII A 1269, Antonín von Herites, rok 1836-1837
karton 1309, V 2641, Barbora von Herites, rok 1843
karton 1290, V 2579, Jan von Herites, rok 1842
karton 1332, V 2825, Jan von Herites, rok 1846
karton 1085, V 1808, Václav von Herites, rok 1825-1826
karton 1017 až 1021 (z inventáře nelze určit, jaký), V 1631, Václav Vojtěch von Herites, rok 1822
Poznámky/vysvětlivky k obsahu uvedených signaturních oddělení:
signaturní oddělení V: pozůstalosti šlechty a majitelů zemskodeskových statků
signaturní oddělení VII A: poručenství a opatrovnictví šlechty a majitelů zemskodeskových statků
signaturní oddělení X A: pozůstalosti duchovenstva
signaturní oddělení X D: majetkové spory duchovenstva
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky
z roku 2023 najdete zde.
Zvláštní přílohy:
Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album
Voith-Herites von Sterbez
zpět na
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
