zemského a říšského
mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.
Od roku 2002 sepisuje Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše
komentáře a doplnění:
Familie Delorme
Svobodné
zednářství a sňatek s Marií Annou Schell (1759-1815)
Therese
Weissenberger geb. Delorme (1787-1856)
Založení
německé evangelické obce v Praze
Lochkov u
Prahy – továrna na cikorii (1797-1804)
Villa K. I.
Dienzenhofera –Delormka (1804-1828)
Správa
statků hraběte de Pourtales
Johann
Ferdinand Anton Delorme (1784 - 1806) – medik
Sestřenka
Louise Delolme na Smíchově (1807-1810)
Představený
a hospodář německé evangelické obce (1807-1817)
Anna „Nanny“
Brzorad roz. Delorme (1795-1846)
Úmrtí
manželů Marie Anny (1759-1815) a Ferdinanda Delorme (1755-1827)
Úvod[1]
Vyprávění o původu nevěsty lochkovského Brzoráda nás nejprve zavede do Švýcarska – do městečka Gy v ženevském kantonu odkud se prapředek rodu s tímto v Čechách neobvyklým jménem vynořuje jako De Ulmo již ve 14 století. Teprve na konci 16. století jistý Luis De Lolme odchází do nedaleké Ženevy, kde rodina zůstane pět dalších generací až do poloviny století osmnáctého. Z těchto zámečníků, ale pak již spíše hodinářů, kteří mají ve svém erbu zelený jilm na stříbrném poli, a kteří se již také píší De Lorme, se stanou občané ženevští a Théophile Delolme pak dokonce dvorním hodinářem landkraběte z Hessenska a Kasselu a krále švédského. Théophile již žil v dnes německém Kasselu a jeho syn, také ještě hodinář ze Ženevy zase v Braunschweigu.
Právě mezi sourozenci rodiny z Braunschweigu najdeme nejen hodináře a staršího presbyteriánské obce Antoine Nicolase Delolme, jehož dcera se stala významnou guvernantkou a důvěrnou přítelkyní dánských královen, ale i Ferdinanda, který se začal psát jako Delorme a byl, zdá se, velmi schopný. Jméno si prý pozměnil, protože takto ho užívali jeho předci, kteří měli být dle rodinné legendy starou zchudlou hugenotskou šlechtou. O tomto Ferdinandovi také ale víme, že se ještě jako Braunschweigský úředník loterie podepisoval jako Delolme a podle dochovaných soudních spisů byl obviněn z rozličných přestupků, a proto tehdy také zadržen a uvězněn.
V Praze se mu jako Ferdinandovi Delormovi již dařilo lépe. Vedle obchodu s bižuterií a galanterií zakoupil časem i lochkovský statek, dům v Karmelitské ulici na pražské Malé Straně vedle Pražského Jezulátka a nakonec i Dinzenhoferův letohrádek s nádhernou zahradou dnes známý jako Portheimka na Smíchově. Na to, že začal jen s vypůjčenými penězi, si nevedl špatně. Do dějin Českého Království se zapsal jako první dovozce a výrobce kávové náhražky – cikorky. Při státním bankrotu z roku 1811, kdy vídeňská banka devalvovala hodnotu svých bankovek na 1/5, však přišel o většinu svého jmění. Ferdinand byl čelným představitelem německé evangelické obce v Praze a jejím dlouholetým představeným. Byl také inspektorem statků hraběte de Pourtales v Čechách a jako obchodník opakovaně cestoval do Německa, Francie, Itálie a Polska. Jako svobodný zednář byl předsedou sirotčince u sv. Jana Křtitele, který založil hrabě Künigl, jehož manželka Theresia rozená Clam byla spolumajitelkou pražské firmy střižním a galanterním zbožím „Ferdinand Delorme junior et Compagnie”. Ovládal francouzštinu slovem i písmem stejně dobře jako němčinu a byl co se týče národnosti a náboženství tak uznalý a tolerantní, že s ohledem na poměry svazku, ve kterém žil, nechal své děti vychovat v katolické víře a řádně vyučit v českém jazyce.
Jediný syn bohužel zemřel jako medik, ale jedna dcera se jako manželka bohatého vídeňského obchodníka stala majitelkou statku a dolů v Uhrách a na její sestru Annu čekal život po boku lochkovského statkáře Brzoráda. Tuto šestnáctiletou krásnou nevěstu si Josef Brzorád zřejmě bral opravdu z lásky, neboť od vyhlášení bankrotu v den svatby uběhly tři měsíce a zištnost nebyla již na místě. Lochkov se stal nejen otcovským domem silného a schopného potomstva, ale i hájemstvím věd. Díky čilému vztahu se sestřenkou Delolme sem přijel na návštěvu z Dánska nejen například význačný malíř Thorald Læssøe, ale i sama dánská královna Karoline Amalie.
Předkové v Gy a v Ženevě
První známí předkové rodu Delorme / Delolme pochází z obce ženevského kantonu Gy (též Gyez). Úplně prvním jménem, které se vynořuje z ženevského archivu[2] je Mermet Cucuz alias de Ulmo z Gy. Následovat bude výčet generací žijících v Gy a později v Ženevě, kde získali domovské právo. Je poněkud jednotvárný. Většinou známe jen jména, data narození, úmrtí a sňatku, popřípadě jméno nevěsty. Zjistíme ale také, že se dostaly mezi význačné ženevské rodiny, jejichž původu si všímá i švýcarský biografický slovník[3], jako význační hodináři. Rovněž můžeme sledovat proměny kterými procházelo příjmení. Jak prozrazuje jméno prapředka de Ulmo, jde stejně jako u všech variant zřetelně o jméno odvozené od bydliště, tedy o toho „od jilmu“ de Ulmo, de L’Olme, de L’Orme, De Lhuermoz, Delorme, Delolme, etc. . Jilm, který ostatně můžeme v Gy vidět dodnes, najdeme i v rodovém erbu a to v zelené barvě na stříbrném poli.[4]
Jilm v Gy – Die Ulme in Gy – skica Else Fritschl 1.6.2000
Mermet Cucuz alias de Ulmo z Gy (Giez) byl tedy prapředkem
rodu. Jeho syn byl:
Michaud de Gy, oo Violetta de
Jean oo 1434 Pernette de
Antoine De Loermoz. Jeho syn byl:
Claude De Luelmoz z Gy, + před 1592. Jeho syn byl:
Louis de Lorme / de Lolme, žil v Ženevě od roku 1592, oo
Jacquemine Dufour
z Tanninges v Savojsku ,
zemřel před 1631. Jeho syn byl:
Thomas de Lorme *1607, oo 1631 Guillauma Folivet, dceru ženevského občana „citoyen
Geneve“, + na mor 1636. Jeho syn byl:
Louis de Lorme, či de Lolme, *1633,
zámečník „ferretien“, oo
1652 Susanne dcera Bernarda Mandry B.G. , 1655 obdržel
B.G. „bourgeois Geneve“ = ženevské měštanství, zemřel kol. 1701. Jeho syn byl:
Thomas de Lorme, či de Lolme
*1661, mistr a obchodník hodinářský, C.G.[5],
+1708, oo Andrienne, dceru
Antoine Noël, C.G., 2.oo 1686 Jaqueline, její otec byl Jean Jacques Sartoris
(1630-1674), farář, profesor řečtiny a rektor, jehož syn David byl soudce a
právník, stejně jako další generace rodu. [6]
Sartorisové pocházeli z Piemontu a měšťanské
právo získali v Ženevě již roku 1573. V pravém černém poli erbu měli
zlatého lva, v levém rozděleném dvěma modrými trámy zlatá hvězda, pole
nahoře modré, dole zlaté.[7]
Synem Thomase de Lorme byl např. major Nicolas
(*1684), právník Jean Louis (*1707) ale také:
Théophile de Lorme *1691,
+ 1750 Kassel, hodinářský mistr,
ženevský měšťan do roku 1725. Oženil se s Jeanne Feuillet (*cca.
1691 Nyon + 1745 Kassel),
1746 se oženil podruhé a to s Elisabeth Charlotte Arlaud († 1753 Hannover). Arlaudové
byli ženevská rodina pocházející z Maringues v Auvergne. Antoine Arlaud získal
měšťanské právo roku
Jeho slavný jmenovec, švýcarský právník Jean Louis Delolme (*1740 v Ženevě, +1806) byl vzdálenější příbuzný. Ještě potomek a historik Wilhelm Erben nemůže potvrdit, že se o staršího bratra Ferdinanda Delorme (1755-1827) nejedná. Dodává však, že Ferdinandův synovec - Henry Delolme (*1799), hodinář v Londýně, jehož navštívila v roce 1880 Anna Brzorád (Wilhelmova teta), ho považoval za příbuzného a strýce. Teprve práce Erbenovy vnučky Else Fritschl ukázala, že se jednalo o pravnuka Louise DeLorme *1633, syna Theophilova bratrance - poslance Jeana Louise *1705/7. Jean Louise Delolme *1740, opustil Ženevu roku 1766 kvůli nepokojům, odešel do Londýna, kde studoval anglické ústavní právo. Jeho práce La Constitution de l‘ Angleterre ou … vyšla roku 1771 v Amsterdamu, ihned získala skvělou reputaci a byla do roku 1807 vícekrát vydána anglicky a francouzsky. Roku 1775 se vrátil do Ženevy, kde se stal poslancem Národní Rady (Rat der Zweihundert).[10]
Posledním předkem narozeným v Ženevě byl Théophilův syn:
Jean Delolme (*1709[11]-1771), „Citoyen Genéve“, hodinářský mistr v Hannoveru, později v Braunschweigu. Roku 1748 je registrován v Hannoveru, kde se tehdy poprvé žení. Žena Louise Thiede z Halberstadtu zde však 13.01.1749 umírá. Jean Delorme se podruhé žení 26.12.1749 ještě v Hannoveru s Anne Elisabeth Aubanel z Magdeburgu (1721- 1796 v Braunschweigu na vysílení)[12]. Nevěsta byla z devíti dětí, otec Manuel Aubanel „wallonisch reformiert - Sommiere en Langvedoc – Strumpfmacher“ tedy výrobce a obchodník punčochář, matka Marie, dcera Claudea Passepein kloboučníka (Hutmacher) a měšťana Sedana.[13] Od roku 1750 je Jean Delolme registrován v Braunschweigu. 5.5.1752 byla podle práva města Braunschweigu vyhotovena kupní smlouva na dům se dvorem Johann(a) Emanuel(a) Gesberg(a) v Nové Ulici ležící mezi špitálem a záchody „… in der Neuen Strasse zwischen Spitta und Schweiss Häusern belegenes Haus …“, který kupce Jean(a) Delolme(a) i se vším příslušenstvím stál 1000 tolarů.[14] Narodilo se pět synů. Maricus Nicolas Emanuel (*1753) a Josias Samuel Christophe (*1757) však zřejmě záhy zemřeli.[15] Více si povězme o Charles(ovi), Antoine Nicolas(ovi) a konečně Ferdinandovi.
Johann Delorme a Anna roz. Aubanel aus
Rossel (archiv Jiří Brzorád)
Ještě předtím však vyjasněme, proč se v této generaci objevili obě varianty jména. V dopise z 4.1.1892 podává rodinnou legendu potomek Vilém Brzorád. Johann Delorme používal stejně jako někteří jeho předkové v Ženevě jméno Delolme. Když ale Ferdinand a jeho starší bratr Charle zjistili, že jejich rodina původně ve Francii jako šlechtický rod užívala jméno De Lorme, přijali toto jméno, přičemž třetí bratr Antoine Nicolas zůstal u jména Delolme. “Sein Vater führte, so wie einige siner Vorfahren in Genf den Namen Delolme, als aber er u. sein älterer Bruder Charle erfuhren, ihre Familie habe ursprunglich in Frankreich als Adelsgeslecht den Namen De Lorme geführt, nahmen sie diesen Namen an, während der dritte Bruder Antoine bei dem Namen Delolme blieb.” [16] Tuto legendu se dočítáme i v novinovém článku Frau Brzorád Erzählt z roku 1935, kde Ferdinandova pravnučka Augusta Brzorádová (1851-1940) o původu rodu Delorme říká: „… eine Hugenottenfamilie, die zur Zeit Ludwigs XIV. aus Frankreich auswanderte. Delorme waren wohl kleiner franzözischer Landadel.“ Legenda je zřetelně v rozporu s poznatky Else Fritschl z ženevského archivu, protože Ludvík XIV. vykázal hugenoty z Francie až v 2. pol. 17. století. Všimněme si, že Auguste ve větě o nevýznamné francouzské venkovské šlechtě použila opatrně slovo „wohl“ – asi.
Charles Delorme (+1829) (bratr Ferdinanda D.)[17]
Charles Delorme (+1829) , německy Carl, byl obchodník.
Dílčí inventář Směnečného a obchodního soudu magistrátu hlavního města Prahy má
mezi spisy křesťanských firem s časovým určením 1781–1782 spis „Nicolas Brousse -
majitel: Nicolas Brousse; prokurista: Carl Delorme (Charles de Lorme) (od r.
1782)“[18].
Podle Wilhelma Erbena byl Charles později redaktorem a soukromým učitelem,
nejprve v Praze, potom v Kasselu. V archvivu města[19] Braunschweig je
k roku 1804 dokumentována koupě domu obchodníka Carl(a) Delorme(a) na Hagenbrücke a na Reichenstrasse.
S manželkou Lilly měli syna, který zemřel roku
Antoine Nicolas Delolme[20] (1752-1836) , pokřtěný Jean Marc Antoine Nicolas žil v Braunschweigu. Převzal otcovo hodinářství a také se hodinářem vyučil a byl vyznamenán titulem „dvorní hodinář“ až do nejvyššího věku. Byl i posledním nejstarším / presbytrem francouzské reformované církevní obce v Braunschweigu, kterou po jejím více než stoletém trvání v roce 1811 spojil s obcí německou. Roku 1780 si vzal Annu, dceru Franze Christiana Schwarze, hodináře v Braunschweigu. Měli spolu deset dětí. Čtyři zemřely v ranném věku. Vychovali tři syny, kteří se věnovali obchodu – John Charles Henry byl hodinářem v Londýně[21] - a tři dcery jako guvernantky. Na nejslavnější prostřední dceru Louisu Delolme (1791-1851) vzpomíná Augusta Brzorádová v novinovém článku Frau Brzorad erzählt: “Louise Delolme hovořila několika jazyky a působila jako vychovatelka v různých šlechtických rodinách. Nakonec i na dánském dvoře, kde byla vychovatelkou, společnicí (Gesellschafterin), dokonce přítelkyní dvou královen. Mnoho dobročinných skutků, pro které je dodnes královna Karolina Amalie v Dánsku ctěna, vzniklo z iniciativy její dvorní dámy a přítelkyně Louise Delolme.” Jak vroucí byl jejich přátelský vztah můžeme vidět z toho, že princezna a od roku 1839 manželka dánského krále Kristiana VIII. Karolina Amalie rodinu své guvernantky navštěvovala a nejen v Braunschweigu. K lochkovské návštěvě v roce 1838 se vrátíme obšírněji v samostatné kapitole části Familie Brzorád. Louise Delolme byla s příbuznými, kteří žili v Braunschweigu i s Brzorády na Lochkově v čilém styku, zejména korespondencí.[22] Výrazně více o Louise Delolme ale přináší životopisná studie potomka lochkovských Brzorádů, historika Dr.Wilhelma Erbena „Louise Delolme die Erzieherin zweier Königinnen von Dänemark, Wien 1897“.[23] Z ní citujeme níže o pobytu Louisy u Delormů na Smíchově v letech 1807-1810. Také druhá svěřenkyně Louisy, korunní princezna Louise von Hessen-Kassel, později manželka dánského krále Kristiána IX (vládl 1863-1906) svou vychovatelku natolik ctila, že roku 1851 doprovodila na hřbitov její rakev.[24]
Aukční síň Christies vydražila 1. 7. 2010 severoněmecké neoklasicistní stolní hodiny z mahagonu a zlacené mosazi., které bijí každou čtvrthodinu. (K vidění jsou zde)Podle popisky je vyrobil Antoine Nicolas Delolme registrovaný horloger de la cour (Hofuhrmacher Herzogtum Braunschweig) v Brunswick na konci 18, či počátku 19. století.[25] Odhad ceny zněl 4-6.000,- Euro. Vydraženy byly za 45.632,- euro. V poznámce katalogu se dočítáme, že o A. N. Delolme je známo málo. Měl svou dílnu v Braunschweigu. Je známo, že měl několik učedníků, kteří pro něj pracovali, ale rozsah jeho práce není znám. Titul Hofuhrmacher a robustní neoklasicistní vzhled hodin – který byl v té době velmi módní a který je zřetelně ovlivně designem Davida Roentgena – naznačuje dobrou řemeslnou práci a důležité postavení hodináře.[26] ¨
Kolem roku 1790 vyrobil jedny z prvních německých kapesních hodinek s minutovým opakovačem a hracím strojkem - karillonem. Vyobrazení viz heslo na Watch-Wiki. Wien Museum Online Sammlung zase vystavilo cestovní hodinky od Antoina Niclase Delolma a Carla W. Gieseckeho, z Brunšviku, datované kolem roku 1795:
Antoine Niclas
Delolme (Uhrmacher), Carl
W. Giesecke (Uhrmacher), Reiseuhr von A. N. Delolme und C.W. Giesecke, Braunschweig,
um 1795, Wien Museum Inv.-Nr. U 2473, CC BY 4.0, Foto: Birgit und
Peter Kainz, Wien Museum (https://sammlung.wienmuseum.at/objekt/389236/)[27]
O tom, že Delolmové působili ještě v první polovině 19. století v
Braunschweigu jako hodináři víme například proto, že Christian Friedrich Tiede (1794-1877), berlínský „Chronometermacher“, se hodinářem vyučil ve Wismaru
a pracoval pak „bei Delolme
in Braunschweig.“
Ferdinand Delorme (1755-1827)
Ferdinand Delorme, narozený 20. 8. 1755, křtěný Johann Jacob (Jean Jacques) Ferdinand Anton[28], byl původně úředníkem kanceláře loterie města Braunschweig, kde vyhotovil pro rok 1776 kalendář se zevrubným poučením o kancelářích loterie v Evropě.[29] Tehdy se ještě podepisoval Delolme.[30] Dle dochovaných soudních spisů z let 1772/3 byl Ferdinand Delolme, jako "Supernumeraire beim Lotto" obviněn z rozličných přestupků. Byl proto tehdy zadržen a uvězněn. Celý spis byl tehdy k rozhodnutí předložen zeměpánu, vévodovi Karlu zu Braunschweig-Lüneburg. Dochoval se i milostný dopis od Ferdinanda jisté “Amálii”.[31]
Podpis Ferdinanda Delolme za Lotto v Braunschweigu
Obálka soudního spisu z let 1772/3
objeveného Axelem Delormem (majitelkou, paní Ursula Eichholz, potomka rodu)
Vilém Brzorád vzpomíná v dopise z roku 1892 na svého dědu Ferdinanda Delorme takto: „Později se věnoval obchodu, vedl v Praze obchod s výrobky galanterie, které se vyznačovaly nestálostí (vrtkavostí) a vkusem (die sich durch Labilitaet und Geschmack auszeichneten) a přestože začal obchod pouze s vypůjčenými penězi, vydobyl si značné jmění. Ferdinand Delorme požíval velké úcty a důvěry u svých spoluobčanů, takže byl delší dobu představeným německé evangelické obce v Praze a vedoucím pražského sirotčince a také inspektorem statků hraběte de Pourtales[32] v Čechách. Jako obchodník opakovaně cestoval do německé říše, Francie, Itálie a Polska) Ovládal francouzštinu slovem i písmem stejně dobře jako němčinu a byl co se týče národnosti a náboženství tak uznalý a tolerantní, že s ohledem na poměry svazku, ve kterém žil, nechal své děti vychovat v katolické víře[33] a řádně vyučit v českém jazyce. Ve svém okolí platil za člověka s jasnou hlavu, který dovede dobře poradit také ve věcech, které nespadají přímo do jeho oboru.“[34]
Ferdinand Delorme (1755-1827)[35]
Svobodné zednářství a sňatek s Marií Annou Schell (1759-1815)
Ferdinand Delorme byl zasvěcen 17. 7. 1780 v pražské lóži Zu den drei gekrönten Säulen, kde byl členem do roku 1785. Stal se též členem pražské lóže Zu den drei gekrönten Sternen (jako mistr zednář od roku 1782) a následně pak i lóže Zu den drei gekrönten Sternen und Redlichkeit, a to v letech 1786 – 1793.[36] Zachovala se žádost lóži Pravé cti (zur wahren Einracht) o povýšení bratra Ferdinanda Delorma na druhý a třetí stupeň při jeho cestě do Vídně z října 1783[37]a výpis z protokolu lóže „Zum heiligen Joseph“ ve Vídni z 13.11.1783 o povýšení Ferdinanda Delorma do druhého stupně.[38]
Pánové
„Karl und Ferdinand Delorme“
jsou jmenováni mezi přáteli sirotků sirotčince sv. Jana Křtitele, kteří roku 1780 významně přispěli. „Die Beiträge anderer Waisenfreunde waren in diesem Jahre abermal
sehr beträchtlich.“[39] O
sirotčinci u sv. Jana Křtitele v roce 1803 se dočítáme: „Inu panská přízeň
po zajících skáče a kdo tuší, na jak dlouho prospěje ústavu nová výsada, udělená Františkem II.,
když předseda orphanotropia
Ferdinand Delorme
o ni požádal. Pozůstávala
v právu uspořádati každoročně v prospěch osiřelých dvě maškarní
merendy mimo období masopusta, jakož i
v ročně opakovaném daru šesti beček
soli, s výslovným podotknutím, že platnost výsady netýká se celé
budoucnosti, nýbrž příštích dvaceti let. (7.1.1803)“[40]
K sirotčinci dlužno dodat, že jako velmistr lóže "U tří korunovaných hvězd" dal hlavní podnět k založení sirotčince na Novém Městě pražském (1773), nazvaném podle patrona zednářů sv. Jana Křtitele, Kaspar Hermann, Graf Künigl (1745-1814)[41], majitel bezděkovského panství, guberniální rada a hejtman loketského kraje[42], jehož první manželkou byla Maria Theresia geb. Gfn Clam (1753-1799).[43]) Už otec Kaspara Hermanna, hrabě Sebastian Franz Künigl, hejtman panského stavu v Prácheňském kraji a královský hejtman v Klatovech, je označován za "otce svobodného zednářství v Čechách". Stejně jako on byl i jeho syn členem tak řečené "létající" či "putovní" lóže[44] Sincereté (tj. Upřímnost), založené původně v Litoměřicích, ale později usazené v Klatovech. Vedle své činnosti v tomto směru zanechal po sobě Kaspar Hermann Künigl trvalou památku v budově Stavovského (Nosticova) divadla, jehož architektonickou podobu (základní kámen byl položen 7. června 1781) inspiroval. Roku 1784 byl Künigel velmistrem lóže "U devíti hvězd", 7. prosince 1786 pak byl[45] otevřen jeho zásluhou Pražský ústav pro hluchoněmé, jehož správní radě následně i předsedal.[46]
Caspar Hermann
hrabě Künigl (1745-1814)[47]
2. 2. 1782 je datován dopis korespondence řádu iluminátů odeslaný z Frankfurtu nad Mohanem, z lóže Union s označením: „Thema: Zu Besuch in der Loge "Zur Einigkeit" sind: Delorme, Marchand, Kolowrat-Erbstein (?), Deput. Beim WB Konvent), Bode, Diethelm Lavater“.[48]
V Dějinách svobodného zednářství v letech 1776-1780 se v části Lóže U tří korunovaných hvězd píše: “Zprávy byly také velmi příznivé ohledně kandidáta Kaufmana obchodníka Karla Delorme. Spravedlnost a filantropie byly hlavní rysy jeho osobnosti; jeho jemný intelekt, jeho komplexní znalosti a oduševnělé srdce doporučovaly jeho přijetí,[49] které brzy následovalo.“ … Auch über den Candidaten, Kaufmann Karl Delorme lauteten die Berichte sehr günstig. Recht schaffenheit und Menschenliebe waren die Hauptzüge seines Charakters; sein feiner Verstand, seine umfassenden Kenntnisse und ein gefühlvolles Herz empfahlen ihn zur Aufnahme,4 die denn auch bald erfolgte.[50] Roku 1783 je Karl Delorme, „Kaufmann in Paris“ již jmenován jako nově příchozí do lóže U Tří Korunovaných Hvězd.[51]
V díle Geschichte der Freimaurerei in Österreich-Ungarn. od autora Lajos Abafi[52], v kapitole Fünfter Zeitraum 1781 – 1785 se dočítáme o vzniku zednářské lóže (□)[53] UNION v Praze. Mezi zakládajícími členy je jmenován „Kaufmann Delorme“ z □ U tří korunovaných sloupů v Praze (□ Zu den drei gekrönten Säulen).[54] Další členové zde[55]. Při slavnostním otevření hrabětem Kiniglem 14. 12. 1783 byl do úřadu vedle Mistra, zástupce, pokladníka, či ceremoniáře uveden také Delorme „fürchterlicher“ Br. („nesnesitelný“ bratr?[56]). Podrobné jmenování do funkcí viz. poznámka[57].
K zednářské činnosti Ferdinanda Delorme roku 1783 se zachoval konvolut důvěrných akt „Prag. Loge zur Union“ rakouského kabinetního archivu, obsahující složky „Schreiben dieser „Loge zur Union“ betreffend die Beförderung von Ferdinand Delorme“ z října 1783 a „Protokollauszug der Loge „Zum heiligen Joseph“ in Wien betreffend Ferdinand Delorme, Hickl, Berwin und Mazzulini” z 13. 11. 1783.[58] Činnost zednářská byla v Rakousku vládou zakázána roku 1795. Dále byla případně vyvíjena z lóží uherských a německých.[59]
Ferdinand Delorme se oženil 30. 1. 1783.[60] Svatba byla v Praze a vzal si tehdy Marií Annu Schell (1759-1815), dceru pražského obchodníka Johann(a) / Joannes(e) Schell(a)[61] (1713-1802) narozeného v Rakousku[62], pochovaného v Praze. Marie Anna se narodila v čísle 50[63] a křtěná byla u sv. Víta roku 1759.[64]
Podobenka označená v rodině jako Marie Anna Delorme roz. Schell (1759-1815).
Nápis „Nelly d’Lorme 1782 V Praze“ tomu však nenasvědčuje. [65]
Ferdinand Delorme ml. a spol. z Prahy prodávali roku 1783 na tehdejším Alterheiligenmarktu ve Vídni všechny druhy hedvábného střižního zboží, jako hladký brokátový atlas, hladké a brokátové tafty, hedvábné hladké a brokátové svědky pro všechna roční období; hedvábné černé dvorské látky; samet všech kvalit; manchester, hedvábný plyš; hedvábné punčochy, bílé šedé atd. Též vyšívané vesty s hedvábnými, zlatem a stříbrem vyšívanými knoflíky a veškeré zboží k nim patřící, dále chocholy, stuhy, květiny a jiné zboží patřící k dámským galanterním výrobkům. Jejich obchod je na rohu třetího vchodu vlevo od velké uličky ve dvoře a bydlí na Kohlmarktu u pana Leopolda Vonardy č. 144 ve třetím patře.[66]
Roku 1785 zrušil císař Josef II. po spojení měst pražských (1784) obchodní a směnečný soud a spojil ho s magistrátem. Příslušníci stavu museli ze svého středu zvolit dva přísedící jak bezplatné poradce a dva jejich zástupce. Magistrát musel pro volbu zástupců vypracovat do 14 dnů abecední seznam příslušníků obchodního stavu. Seznam obsahoval vedle jmen Arioli Dominik, či Delorme Ferdinand ještě zhruba dalších 120 jmen.[67]
Dílčí inventář Směnečného a obchodního soudu magistrátu hlavního města Prahy má mezi spisy křesťanských firem s časovým určením 1784, 1800 spis „Ferdinand Delorme junior et Compagnie; Praha - majitel: Ferdinand Delorme ml. (de Lorme), hraběnka Theresia von Künigel (roz. von Clam); prokura: F. Delorme; obchod se střižním a galanterním zbožím“[68]. Hraběnka Theresia byla manželkou hraběte Kašpara Hermanna Künigel, známého Ferdinanda Delorma ze společnosti zednářské.
Časové určení 1787 má spis „Anna Delorme; Praha - majitel: Anna Delorme (de Lorme); obchodní firma“ [69].
Therese Weissenberger geb. Delorme (1787-1856)
Roku 1787 se narodila Therese, křtěná Filipe Therese, která byla po celý život své sestře Anně velmi blízká. zemřela jako vdova po Kašparu Weissenberger, dříve obchodníkovi ve Vídni, pak vlastníku statku Mogyoros v Uhrách. Když její synovec Eduard Brzorád studoval na počátku 40. let práva ve Vídni, bydlel právě u tety v Herrengasse č. 26.
Jak hlásala mramorová deska v sloupu brány, zámek v Mogyorós nechal postavit v roce 1828 Gáspár Weissenberger, provozovatel továrny na cihly v Budě a pozdější nájemník sarkásských dolů. Již v roce 1812 si Weissenberger pronajal práva na uhlí v oblastech Csolnok a Mogyorós náboženského fondu, který spravuje krajská rada. Nejpozději roku 1828 byl důl otevřen a byl tak prvním, který postupoval na základě předběžných výzkumných prací. „Weissenberger měl vynikající obchodní smysl a dobré zpravodajské služby, protože umístil doly v Mogyorós na břehu Dunaje, abych tak řekl, s nejlepším možným načasováním. Parní plavba po Dunaji, která začala v roce 1831, tyto doly značně podpořila. Ve 30. letech 20. století bylo odtud odesláno 85 procent produkce pánve a roční úroveň produkce 11 až 12 000 tun byla udržována téměř 30 let. Weissenberger v roce 1838, po otevření dolů arcidiecéze, předal nájem areálu náboženského fondu Alajosovi Miesbachovi. Výrobci cihel Weissenbergerovi se opět dařilo, masivní rekonstrukce po velké povodni v Pešti ho zastihla připraveného. Szarkási udržoval nájemní smlouvu až do roku 1853, kdy ji předal Rudolfu Brzorádovi. Weissenberger byl prvním kapitalistou, který těžil v naší pánvi s dlouhodobým nadhledem a plánovanou obezřetností, což je hodno zapamatování.“[70]
Na statek Mogyoros v Uhrách se později odebere druhý synovec Rudolf Brzorád, který ho od tety Therese získá a stane se velmi zámožným. V kapitole o Josefu Brzorádovi najdete podobu Rudolfa i statku. Její praneteř Anna Brzorád na ní vzpomíná takto:“ Prateta Tereza Weissenbergerová - Delormová, sestra mé babičky, byla kmotrou a Ferdl od ní dostala růžový křestní obleček. Prateta Tereza byla krásná stará dáma v šedých hedvábných šatech a sněhobílých vlasech. Když jí je Leni česala, spadaly jako plášť kolem dokola. Viděla jsem to jen jednou a je to nezapomenutelné. V němém úžasu jsem pozorovala starou dámu, … . Emma, tehdy 15 letá, jela s pratetou do Maďarska, kde našla a přečetla si celou sbírku dopisů od naších rodičů s krátkými, ale podrobnými zprávami o Dobříči a Lochkovu.“[71]
Therese Weissenberger roz. Delorme (*1787)
Založení německé evangelické obce v Praze
V letech 1787-8 došlo ke sloučení české a německé evangelické církve v Praze. „Rozhled, obchodní zkušenost a osobní vliv zámožných Němců mohl prostým českým evanjelíkům bez širšího rozhledu a vzdělání značně prospěti.“ Představitelé stran byli baron Zedwitz a Tomáš Zycha. Dle dohody měli obě církve společně pečovat o modlitebnu a salár duchovního, který musel ovšem být s to sloužit v obou jazycích. Zde v Praze jím byl pastor Matěj Markovic (1752-1793)ze Sarvaše v Uhrách, manžel Rosiny Alžběty Sölöšiové, který byl předtím duch. správcem v Puszta-Födemesi. Ten „spojení přál a patrně on to byl, jenž k dohodě obě strany přiměl. Navazovalť i přátelské rodinné styky s německými evangelíky. O tom svědčí křest jeho dcerušky Juliany Ludviky Amalie narozené 21. Července 1788. Kmotrem byl Ferd. Delorme, obchodník v Praze, a jeho manželka Anna. Dítko však zemřelo 2. března 1790. Viz Kniha křestní a zemřelých. [72]
Roku 1789 byla založena německá evangelická obec v Praze. Pro tuto věc se vyslovil a i ji podpořil závazkem přispívat ročně 30zl. „neobyčejně činný“ Ferdinand Delorme. Učinil tak „se skutečným potěšením […], avšak s výslovnou podmínkou, že budou přijata dobrá a trvalá opatření, která nám zajistí nepřetržité pokračování našich bohoslužeb a položí základ německé protestantské obci. Bude-li tohoto účelu dosaženo, potom budu možná platit víc, než k čemu se zde zavazuji, jinak ale nic“.[73] Ostatních 90 členů přispělo jednorázově, každý průměrně 3zl.[74]
Roku 1789 se zavázalo 91 rodin německých evangelíků, počítaje
v to i několik katolických francouzských emigrantů, kteří právě
z revoluční Francie přišli do Prahy, k placení ročního obnosu 398 zl.
4 kr. … Z upsaného obnosu určili jen část jako
příspěvek českému sboru a kazateli, ostatek měl sloužiti k dalším
církevním účelům německého evangelického
sboru, na jehož zřízení hned pomýšleli. Zvolili si proto čtyři představené.
Představenými se stali továrníci F. Delorme, Georg Hermannsfeld, Chr. Fr. Meyer a Joh. Pet. Piccardt.
Delorme navrhl[75], aby
všichni němečtí evangelíci a. i h. tvořili jeden celek a byli pastorováni
jedním kazatelem a měli jedny společné bohoslužby. Návrh ten byl od
německých evangelíků a. a h. v. schválen a Markovic byl požádán, aby byl i
jejich kazatelem. Spolu byl projednán i
vzájemný poměr mezi českými a německými evangelíky. Aspoň 1. června 1789
předložili čeští starší Zycha a Svoboda německým
evangelíkům, asi po dohodě s některými německými evangelíky, zvláště
s Delormem a Ch. Fr. Meyerem,
návrh smlouvy. (následuje rozsáhlá citace smlouvy) … Češi patrně se chtěli
chrániti před liturgickými i národnostními vlivy Němců. … Než brzy došlo k neschodám. Markovic
musil často odjížděti i na venkov, aby sloužil tamním evanjelíkům,
a nemohl na všechno stačiti. A tu Němci si stěžovali, že jim Markovic málo
slouží. … Zvláště pak vznikalo mezi oběma církvemi napětí pro různosti
liturgické. Při českým službách Božích nebylo na
oltáři krucifixu, ale Němci si jej přáli míti aspoň při svých bohoslužbách Ale
Markovic jim v tom zpěčoval se vyhověti, aby
nenarazil u Čechů. Němci pokládali jednání Markovicovo
za umíněnost. Někteří však členové německé církve směru reformovaného, původu
francouzského, jako představený jich Delorme[76]
a Chr. Fr. Meyer, Ettiene Boulogne a Joh. Gottfr. Calve
nehoršili se v tom na Markovice, nýbrž tím více při něm stáli. Docela mu
slíbili i zvýšení služného o 50 zl. A přáli si spojení něm. i čes. evangelíků
v jednu církev. Než mezi nimi a ostatními něm, evanjelíky
došlo k rozkolu. Delorme[77]
ocitnuv se asi v menšině, vzdal se
svého úřadu jako představený něm. církve a brzy potom i Chr.
Fr. Meyer. Zbývající představení Piccardt
a Hermannsfeld měli však za sebou značnou většinu
německých evangelíků, když chtěli uvolnit svůj svazek s českým sborem. [78]
Němečtí
evangelíci … obrátili se o pomoc na souvěrce v Německu, aby si mohli
povolati za pastora erlangského kollaboranta
gymnasijního M. Joh. Chr.
Fried. Götschela. Delorme však a Meyer vystoupivše[79]
z představenstva něm. církve, odpírali zatím platiti své příspěvky něm.
církvi a jednali s českými evangelíky o spojení a podali spolu s Boulognem a Calvem 4. listop. 1789 stížnost guberniu, v níž vypisují dosavadní postup německých evanjelíků o spojení s českým sborem. [80]
Kostel svatého Michala v Praze byl roku 1791 od kupce Frant. Kehrna za 1527 zl. zakoupen německou evangelickou obcí, jejímž byl Ferdinand Delorme předním členem. O tom více viz širší citace.[81]
V kalendáři obchodníků Braunschweigu pro rok 1791 se nachází záznam: „Delorme, Ferdinand, le jeune & Compagnie, verkaufen alles, was zur Bijouteriehandlung gehört: Warenlager Breitestraße.“[82]
Soupis památek historických a uměleckých v království Českém
uvádí u zámku v Jindřichově Hradci: “Kroje rokokové po hr. Rudolfu Černínovi
ve skříních 5. pokoje zeleného: Šat mužský bledě šedý ke korunovaci r.
1791. Kabát 1,09 m dlouhý. Obruba, kapsy, šosy spjaté 2 knoflíčky a manšety vedle okrajového tečkovaného vroubení ozdobeny jsou
lístečky růžovými plně vyšitými a posety poupátky a růžemi z hedvábného gázu
udělanými. Nohavice krátké 0,68 m, brokátové, na 5 knoflíčků pod koleny, s
lemem dole hedvábím vyšitým. Vesta, 0,7 m dlouhá, z brokátu jemně kvítkovaného,
s obrubou a kapsami stejně jako kabát ozdobenými. *) Šat dodala firma Delorme et Comp, za 550 zl.
Účet v Arch. zám. z 30/9 1791[83]
A. Novotný píše: „Věřte, není možno podrobně popsati, kde a co se v kverech dostalo na zub, vyprávěná by se naustále opakovalo, nezbude proto než po opětném konstatování, že tu rostly hory lahůdek, hodných země všehojnosti, vytyčiti několik málo svědectví. Prvé z nich, firma Delorme a spol. »U modrého sloupu« na Ovocném trhu (č.p. 403-I., 13.3.1792), hojně pamatovala na alkoholiky. Vedle červeného a bílého šampaňského měla kořalek pro každou chuť: anýzovku indickou a verunskou, krfonskou oranžovku, jahodový, vanilkový, té oříškový krém, mimo ně pak dva likéry, které pro neznalost lahvového obsahu stůjte tu pod označením firemního ceníku: jeden nazván olejem Venuše, druhý »créme de Canelbe«.[84]
Báseň k 11. výročí svatby
Roku 1794 byla manželům Delormovým věnována báseň k 11. výročí jejich svatby:[85]
Gedicht
bey Gelegenheit der ellfjährigen
Hochzeitfeyer von Hern und
Ma-dame Delorme. Den 30.Jäner. Gewidmet von Krafft- Dihm,
Stozycki.1794
Auf
Rosen stieg der
Tag hervor
Aus finsteren Gebirgs-Klüften: Sein goldner Morgenstrahl verlor
Sich
In den Steinchen welszer
Trieften, Die in dem schönsten Wiederschein
Die
weisz geflockte Erde schmückten; Für euch
au frohen Traungsreih'n,
Chorus.
Wie lachet der Morgen in Glanze gehüllt;
Wenr Hoffnung die
Herzen mit
Freuden erfüllt, Und redlichen Seelen hinnieden
Zur Wonne das Schicksaal entschieden, Und Wonne
die pochenden Herzen gestillt.
Hell flimmerť Amors
Fackelschein,
Als ihr o fromme zum AItere
Der Trauung tratet: Hell und rein
Erblühten über eurem Haare Die Kränze,
die euch Hymen wand:
Und alle Liebesgötter flogen Herab vom fernen
Himmelsbogen,
Als euch des Priesters Hand verband.
Chorus,
Schon
Knüpfet die Herzen
der süsze Vertrag;
Schon
rauschet in Freuden der fröhliche Tag In seeligen Stunden verflossen, Wenn Ehen
der Himmel geschlossen,
Die
hier nur die Liebe zu knüpfen vermag(
Sanft
strahlet vom Auge
der Liebe der
Glanz, Noch sohöner am Scheitel der liebliche Kranz; Dem liebende Herzen
sich weihen:
Schon hüpfen im Jubel die
Reihen Zur heiligen
Feyer,
zum göttlichen
Tanz,
* *
Und wenn das Rad der Zeiten sich
Des Jahrs zu diesem Punkte drehet,
Und lhr dem Tage feyerlich
Der Trauung huldiget; dann stehet
Der Gott der Ehe, und um ihn
Die Liebes-Götter fröhlich alle: Und von der
blauen Himmelshalle
Blickt froh des Himmels Königinn,
Und eilfmal hat die
Sichel schon
Die goldnen Halme abgemähet; Und eilfmal über
Stoppel schon
Des kalten Worden Wind gewehet:
Seit euch die süsze Kette band,
Und schöner noch in süszen
Freuden
Und Seligkeit, von Harm und Leiden Der mehrsten Ehen ebgewandt.
Chorus.
So springet und schwinget euch munterer heut, Es
locket das Glück und es locket die Zeit:
So tanzt nach dem herrlichen
Paare,
Das sich heut am Gottesaltare Durch Liebe und Tugend der Ehe geweiht.
Den Alten vergnüget der köstliche Wein;
Die Liebe den Jüngling und Mädchen allei:
Doch über das Bündnisz der Treue Kann Wonne des Glückes im
Maye
Kann
keine gewünschtere
Seligkeit seyn.
Und wie die Sproszen um euch her In süszen Tändeleyn und Händeln
Stets lernend immer mehr und mehr
Um
euren Schosz so kindlich
tändeln;
Es sey ihr Glück und
euer Glück!
Und
dann, ach seh't mit trunknem Blicke
Und hoch erfreu´t bei
ihrem Glücke
In die Vergangenheit zurück.
Dům v Karmelitské (1795-1810)
Roku 1795 koupil v Praze v ulici Karmelitské dům č.381-15 (na obrázku první vlevo) 'U Ramhovských' zlatník Ferdinand Delorme[86] einer Gold, Silber und aandere Galanterie waaren=Haendler[87] za 4.000zl., podnikal v domě velmi pravděpodobně větší stavební úpravy, neboť když jej v roce 1810 prodal Karolině von Thisebart dostoupila kupní cena výše 40000zl.[88] (Ob dům dál po levé straně koupí v roce 1816 dům č.p. 378-17 baron Johann von Herites s manželkou Barborou.)
Karmelitská 381/15, první dům vlevo, F.F.Hegerové, 1794[89]
9. 6. 1795 se narodila dcera Anna Katharina Elisabeth Theresie a to v č. p. 290/I - dnes Konviktská 17. Kmotry byli Katharina Gerber, Theresia …, Johann Schell[90]. Protože se jedná o příští nevěstu Josefa Brzoráda, dozvíme se o ní více později.
C. a k. obchodní a směnárenský dvůr ve Wiener Zeitung z 8. Juni 1796 oznámil, že Ferdinand Delorme & Comp. , obchodníci z Prahy , ohlásili ztrátu dvou směnek vystavených Marcem Danielem Jenonim. Směnky měl Delorme od firmy Ballabene a comp. a žádal o jejich amortizaci: „Proto ti, kteří mají tyto směnky v rukou nebo o nich něco vědí a domnívají se, že na ně mají právo, se musí v příštích 6 týdnech a 3 dnech zde ohlásit a uplatnit své údajné nároky, jinak po uplynutí této lhůty nebude nikdo více vyslechnut, ale výše uvedené směnky by byly bez dalšího amortizovány a zpeněženy.“ Jednalo se celkem o 1094 fl . 35 kr.[91]
Lochkov u Prahy – továrna na cikorii (1797-1804)
Roku 1797 koupil Ferdinand statek Lochkov u Prahy od Jana a Matěje Novákových, pražských měšťanů. Roku 1800 zde zřídil 1.továrnu v celém Rakousku na cikorii a sušárnu na čekanku, mrkev, hrušky, obilný slad a žaludy[92]a na další zem. plodiny potřebné k výrobě cikorky. Z Lochkova byla přenesena na Smíchov roku 1804[93], kdy Lochkov koupil Alois Arioli[94]. J. Sommer zdůrazňuje, že Delormova „Cichorienkaffeh=Fabrik“, patřila k prvním v Čechách.[95] Zmínku o továrně nalezneme i v encyklopedii Rakousko Uherská Monarchie písmem a obrazem: „...A přece právě v prvních desetiletích našeho století v Čechách zdomácnělo větší množství nových průmyslových odvětví. Mezi lety 1800 a 1804 postavili v Lochkově u Zbraslavi a v Schönfeld(ě) u Krebitz firmy Delorme a Ágost Tschinkel a Synové první továrny na cikorku, čímž se stali zakladateli výroby kávoviny (kávové náhražky), která byla dosti důležitá i pro zemědělství v Čechách.“[96]
Ferdinand mezitím samozřejmě neopustil obchod. Roku 1800 v Schematismu[97] nalezneme heslo: „Delorme Ferdinand firmirt: Delorme und Komp. Mit allen moeglichen Bijouterie=Waaren, beziehet auslaendische Messen, und úbernimmt Spedizions = und Kommissions geschafte aller Arten in=und aus=landischer Waaren, auf der Kleinseite in der Karmelitergasse im eigenen Hause N.458.“ Jednalo se o Malostranské č. p. 458 dnes Hellichově č. 1. Praví-li Schematismus, že dům byl jeho vlastní, je možné, že i tento dům Ferdinad koupil. V roce 1806 pro změnu Schematismus obchod situuje do č. p. 381.
Roku 1796 byl „Ferdinandus Delorme, Kaufmann“ ve vídeňském kostele svatého Augustína křestním kmotrem jediné dcery hudebního skladatele a ředitele dvorního divadla Pavla Wranizkého.[98] Roku 1797 si sestru Vranického manželky vzal obchodník rozený v Praze Johann Matzal a za svědka mu šel Ferdinand Delorme. (Gallantariehändler Johann Matzal se po smrti Vranického stal opatrovníkem jeho jediné 12tileté dcery Pauliny.)[99]
6. 9. 1800 byly v Německu ve městě Offenbach poprvé vydány kvintety slavného českého hudebního skladatele Pavla Vranického (1756-1808). Působil zejména ve vídeňské opeře a byl vyhledáván v aristokratických a tehdy aktivních zednářských kruzích. Jeho opera Oberon (silný inspirační zdroj Kouzelné flétny s libretem zednáře J. G. L. Gieseckeho, který se na Schikanederově Kouzelné flétně podílel[100]) byla dokonce hrána při korunovaci císaře Leopolda II. ve Frankfurtu. U Vranického se hudba a svobodné zednářství prolínalo jako v životě Mozartově. Vranický byl s Mozartem členem zednářské lóže Ke korunované naději. Člen výmarské lóže J.W. Goethe se dokonce na Vranického obrátil, aby zhudebnil jeho libreto pokračování Kouzelné flétny.[101] Na první straně kvintetů čteme věnování: „Drei Quintetten für 2 Violinen, 2 Bratschen und Violonschell verfast und seinem Freunde dem Herrn Ferdinand Delorme und dessen libenswürdigsten Familie zugeeignet von Paul Wranizky. 38tes Werk. No. 1426. Pffenbach a/M. bei Joh. André.“ Kvintety byly tedy sepsány a věnovány od Pavla Vranického jeho příteli panu Ferdinandu Delormovi a jeho nejlaskavější rodině.[102] Tyto kvintety si můžeme i poslechnout; nahrálo je Stamicovo kvarteto roku 2010 a jsou ke stažení na Radiotéce Českého Rozhlasu.[103]
V měsíčníku pro zpěv s klavírem „Harmonia, eine Monatschrift für Gesang und Clavier“, který vyšel roku 1805 v Praze byla otištěna báseň „Frühlingsgesang“, jejímž autorem byl Delorme. Čtyřzpěv k ní zkomponoval pražský hudební skladatel F. D. (Friedrich Dionys/ius / Bedřich Diviš) Weber (1766-1842).[105]
Villa K. I. Dienzenhofera –Delormka (1804-1828)[106]
Roku 1804 zakoupil Ferdinand na Smíchově u Prahy
(!) zahradu s obytnou budovou, oranžérií a skleníkem. Šlo o letohrádek, dnešní Portheimku v Štefánikově ulici,
který si vystavěl významný barokní architekt Kilián Ignác Dientzenhofer v letech 1722-
„Pražané, nastalo-li teplejší počasí, se rádi stěhovali ven. … Pan baron Wimmer, znaje jejich přání, nabízel jim proto sedmipokojový byt – prosím, ale skutečně a výhradně jen pro léto – ve vinařském domě na Zvonařce (23.4.1799) a stejně velký pronajímala i smíchovská Buquoyka (18. 4. 1804), jež podruhé chce dáti k dispozici toliko čtyři pokoje, připojujíc k nim mimo kuchyně, kůlny a stáje na pár koní tentokráte také sallu terrenu v zahradě (15. 5. 1807)“ [107]
Sem Delorme přenesl a zde provozoval továrnu a zřídil kavárnu. Říkalo se tam tehdy Delormova zahrada.[108] Nutno zdůraznit, že tehdejší smíchovská zástavba se dosti lišila od současného stavu. Zahrada se původně táhla až k vltavskému břehu. (obr.) Antonín Novotný uvádí jako obvykle bez pramenů tyto citáty – asi z dobového tisku: „... V místnostech vymalovaných původně Rainerem už nevládne ani Bouqouy, aniž tu hraběnka Žižkovičová hostí císaře, ba dokonce i hostinský podnik ve vile zřízený zanikl, aby ustoupil továrně na cikorku. Tenkráte Bouqouyka, nynější Portheimova vila provždy uzavřena veřejnosti a bude snad lépe, až usedlost s továrnou, jsouce právě na prodej, buď v celku, nebo jednotlivě naleznou kupce.(27 .4. 1819). Ba ne, toto shromaždiště pražské nejelegantnější společnosti z doby před 30 roky zůstane až ke konečné parcelaci věnována průmyslové výrobě.(24. 10. 1830)“[109]
Bouqouyka, či dle rodinné legendy též Delormka[110] byla prodána až roku 1828 ve veřejné dražbě. Polovinu původní hodnoty dražené pozůstalosti, tj. 5100 zlatých měli dostat dědici po zemřelém Augustu Gotthelfovi Globig z Jagdsheimu.[111] Královský saský dvorní šperkař „Hofjuvelier“ v Drážďanech August Gotthelf Globig von Jagdsheim (+1821)[112], roku 1784 (též 1789) jako obchodník s „Bijouteries und Galanteriewaaren“ tamtéž[113], od 1817 saský šlechtic, od 1820 rakouský šlechtický stav[114] jako majitel panství Lužany u Přeštic.[115] Roku 2019 byly odcizeny jím vyrobené šperky z drážďanského muzea[116], které tak lze vidět na fotografiích INTERPOLu.[117] Dalšími majiteli letohrádku byli Portheimové, kteří nechali udělat nástavbu prvního patra a později muselo ještě levé křídlo ustoupit stavbě kostela.
Portheimka stav před ubouráním levého křídla, foto. J. Eckert kol. 1870
Správa statků hraběte de Pourtales
Dle zprávy o soupisu nevyzvednutých akt z c. k. registratury zemských desek měl např. roku 1804 Ferdinand Delorme plnou moc hraběte Ludwiga de Pourtales (1773-1848) při správě jeho majetku.[118] (Vysvětluje se tím mylná varianta jména Tomtalais z přepisu rukopisných poznámek Viléma Brzoráda.[119]). Panství v Čechách zakoupil již Ludwigův otec, Jacques-Louis de Pourtalès (1722-1814),[120] obchodník a bankéř ve švýcarském Neuchatel / Neuburg, který vlastnil v Čechách statky Líšno, Tloskov u Benešova, Krchleby u Neveklova a Mezilesí v Čáslavském kraji.[121] Šlo zde tedy patrně o investiční snahu o zhodnocení disponibilních peněz, které rodina Pourtales investovala v době napoleonských válek do vhodné půdy a objektů, které byly v důsledku válečných událostí nabízeny v Čechách za poměrně výhodnou cenu.[122] Jeho předci byli hugenoté, kteří odešli do Ženevy, kde již jeho otec byl bankéř a obchodník, který podporoval i další přicházející hugenoty. V roce 1753 založil Jacques-Louis společnost Pourtalès et Cie. Ta se zabývala obchodem s Indií a měla kanceláře a sklady po celé Evropě, v Indii a na Antilách, včetně plantáží kávy a cukrové třtiny na Grenadě. Byl neúnavný, rád cestoval, měl výjimečný obchodní talent. Politické změny přežil bez úhony, protože se přeorientoval z obchodu na komerční bankovnictví. Říkalo se mu "král obchodníků", nashromáždil obrovské jmění, které mimo jiné použil na založení nemocnice pro chudé v Neuchâtel, která nesla jeho jméno. V roce 1805 koupil panství Tloskau / Tloskov (Čechy)[123], což mu vyneslo rakouský šlechtický titul. Užitky panství trávil však v Průších.[124] Jeho manželkou byla blízká přítelkyně Jeana-Jacquese Rousseaua, Rose-Augustine rozená de Luze.[125]
Jejich syn Louis / Ludwig de Pourtales (1773-1848) pak vedle statků Veltruby, či Radovesnice vlastnil také dům v Praze na Malostranském náměstí.[126] Původně též obchodník, zámožný majitel v regionu Neuchâtel, usiloval souběžně o vojenskou a veřejnou kariéru, v roce 1794 se stal starostou Boudevilliers, v letech 1803 až 1836 státním radou kantonu Neuchâtel a v roce 1815 členem Audiences Général. Prováděl řadu diplomatických misí, byl signatářem Federálního paktu pro kanton Neuchâtel v roce 1815 a delegován na sněm (1816, 1817, 1821, 1831). V roce 1823 se stal kantonálním plukovníkem a v roce 1826 generálplukovníkem-inspektorem dělostřelectva Konfederace v několika vojenských komisích a ve Spolkové válečné radě (1831). V roce 1831 se stal prezidentem Státní rady Neuchâtel. Od pruského krále získal v roce 1814 Řád červené orlice a byl povýšen do hraběcího stavu. [127]
Johann Ferdinand Anton Delorme (1784 - 1806) –
medik
Do roku 1807[128]
zemřelo u Delormů celkem 5 dětí v útlém věku.
Velikou bolestí bylo jistě úmrtí jediného syna Ferdinanda, křtěného Johann
Ferdinand. Ferdinand se narodil 25. 4. 1784 a zemřel 4. 2. 1806 ve 22 letech jako medik, v důsledku nakažení v nemocnici.
O stoh kolovratské grafiky přišla Praha stejně jako „o sbírku grafik Františka Josefa Šternberka, rozvátou čtyřmi dražbami drážďanského auktionátora G. E. Heinricha (č. p. 7-III.). Příležitostně odprodávány listy francouzského anglického původu kupcem Ferdinandem Delormem, jenž je zdědil po synu, nebo malostranskou lékárnu »U černého orla« (14. 8. a 28. 12. 1807) [129]
Johann Ferdinand Delorme, medik[130]
Sestřenka Louise Delolme na Smíchově (1807-1810)
„Na jaře roku 1807
opustila domov v Braunschweigu 16ti letá
sestřenice Louise Delolme a přijela za svým strýcem, obchodníkem
Ferdinandem Delormem, aby na Smíchově u Prahy pobyla
tři roky. Anně, nebo-li Nanny bylo tehdy
Náhodou se nám dochovalo, že Ferdinand Delorme a skrze něj také jeho neteř byl ve společenském styku s osobnostmi okolí kurfiřta Wilhelma I. von Hessen, který odsunut Napoleonem ze své země roku 1806, strávil několik let v Praze až do obratu v roce 1813, který mu umožnil návrat do jeho rezidence. (Kabinetní sekretář kurfiřta, který jednou Louisu v domě jejího strýce viděl, ji 4. 10. 1812 při své diplomatické cestě do Augustenburgu[131] přivezl pozdravy od jejích pražských příbuzných. Při svém pozdějším pobytu v Cassel se setkala ještě s mnoha členy kurfiřtského dvora, se kterými se znala z Prahy; General Tümmel přivezl její pozdravy „Empfehlungen – poroučení se“ strýci v Praze 30.4.1819.) Podnět k těmto stykům dala bezpochyb ta okolnost, že Ferdinand Delorme právě v těch letech (1807-1816) fungoval jako představený evangelické obce v Praze, při jejímž vzniku roku 1789 svým energickým vstupem (durch sein energisches Eintreten) a materiální podporou získal značné zásluhy. Díky příznivým majetkovým poměrům, v nichž se Delorme nejméně do státního bankrotu roku 1811 nacházel, byl život v jeho domě jistě družný; jeho neteř užila si přitom všelijakou změnu a podnět, jak víme zvláště z jednoho pobytu v Karlových Varech, na který Louise ještě v pozdějších letech s obzvláštní radostí vzpomínala.
Na jaře 1810 znamenal sňatek Louisiny nejstarší sestry Elise konec pražského tříletého pobytu. Byla nástupkyní své sestry a tak „byla povýšena“, jak žertem říkávala „z vychovatelky (Obersthofmeisterin) své milé sestřenice na vychovatelku princezny.“ Touto princeznou (pozdější královnou) byla Caroline Amalie (1796-1881) z vévodského rodu Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg, vedlejší linie dánských králů. Byla o 5 let mladší než Louise.“[132] Louise Delolme se postupně stala její blízkou přítelkyní a společnicí. Princezna Karoline Amalie se vdala roku 1815 za pozdějšího krále Christiana VIII. (*1786, vládl 1839-1848), který si „v deníkovém zápisu ze dne 3. srpna 1813 naříká nad nedostatkem důvěry mezi matkou a dcerou a říká, že pokud chce někdo znát princeznin skutečný, upřímný názor, musel by se obrátit na slečnu Delolmeovou, která, jak se zdá, má její naprostou důvěru.[133]“ Protože manželství princezny Karoline Amalie zůstalo bezdětné, Louise Delolme se po dvou letech rozhodla ujmout výchovy dětí v rodině sestry Christiana VIII. Charlotte (1769-1864), jejíž dcera Louise (*1817) se později stala manželkou prince, později krále Christiana IX. Proto byla Louise Delolme vychovatelkou dvou dánských královen. V roce 1819 plánovala princezna Karoline Amalie při průjezdu Prahou navštívit Louisinu sestřenici Nanny v Lochkově. Tento plán se v té době neuskutečnil, ale princezna ve stejném roce navštívila rodiče své guvernantky a v roce 1822 se v Paříži setkala s Louisinou sestřenicí Jenni Docagne. Navštívila její vzdělávací ústav, velmi ho chválila a dokonce zprostředkovala korespondenci mezi oběma sestřenicemi. V rodině Christiana IX vyla 17 let a pak se vrátila ke své milované Karolině Amailii. „Kromě péče o azyl a chudé byl život stárnoucí a často sužované Louise Delome naplněn rozsáhlou korespondencí, často omezenou kvůli vysokým poštovným, a zejména jejím osobním kontaktem s princeznou Karolínou, který pokračoval beze změny i poté, co po smrti Fridricha VII. (3. prosince 1839) nastoupil na trůn Kristián VIII. a „andělská princezna“ se stala „milovanou královnou“. V zimě Lousie navštěvovala dvůr dvakrát týdně, jednou ve společnosti dalších dam, aby se zúčastnila přednášek o církevních dějinách, které královna přednášela učeného kazatele Grundtviga, a jednou sama, aby podala zprávu o charitativních institucích a věnovala se společnému čtení. Ještě živější bylo letní setkání, kdy královna pozvala svou přítelkyni do svého domu v Sorgenfrei nebo pro ni pronajala nedaleký venkovský dům, aby tam mohla strávit léto a byly si nablízku. Její prostota a srdečnost, nezměněné její vysokou důstojností, zůstávaly vůči Louise za všech příležitostí nezměněny. Navštěvovala ji, když onemocněla, zajistila, aby jí z dvora do domu byla přinesena zdravá voda a vydatné, ale dobře připravené jídlo, dávala jí štědré dary, když zařizovala svůj nový domov, a pravidelně k jejím narozeninám, a nadále se srdečně zajímala o Louisiny příbuzné, projevovala laskavost její sestře Annette a jejímu manželovi Elimu a s láskou vzpomínala na krásný den, který strávila s Louisou a jejími příbuznými v Lochkově v létě 1838.“ K této návštěvě Lochkova se vrátíme v samostatné kapitole části Familie Brzorád.
Tento text je z německého
originálu práce potomka rodu a historika Dr. Wilhelma Erbena „Louise Delolme die Erzieherin zweier Königinnen von Dänemark, Wien 1897“. Dr. Erben
v předmluvě popisuje svůj hlavní pramen – 40ti letou
korespondenci sestřenek: “To co sděluji na
následujících (42) stranách o Louise Delolme, zakládá
se v podstatě na jejích vlastních slovech. Od roku 1811 setrvala v nepřerušené výměně dopisů se svou sestřenicí
Annou Delorme, provdanou Brzorádovou,
žijící na Lochkově u Prahy; po její smrti pak s její nejstarší dcerou a
udržovala tak spojení mezi Lochkovskými příbuznými a Louise Delolme a korespondence tak, i když již ne tak pravidelně,
pokračovala až do smrti Louise Delolme v roce 1851. Počet dopisů, které Louise
v časovém rozmezí 40ti let tímto způsobem zaslala
na Lochkov, obnášel skoro
Představený a hospodář německé evangelické obce (1807-1817)
V letech 1807 až 1817 byl Ferdinand Delorme představeným a hospodářem německé evangelické obce v Praze u sv. Michala. Byl si vědom špatného platu pastora i kostelníka a neúnavně hledal nové zdroje financí. Jednotlivé členy obce pobízel, podával jim návrhy, aby své příspěvky zvýšili. Pronajal některá místa v kostelních lavicích - neobešlo se pravda bez sporů — freilich nicht ohne einigen Widersprucht[135]). Delorme tehdy navrhl „sehr löbliche Einrichtung“ - totiž, že původní vlastníci, či budovatelé kostelních míst, budou mít na jejich pronájem předkupní právo.[136] Zdá se, že tak dokázal zamezit nevhodnému vybírání peněz po bohoslužbě na patenu a ciborium „Missbrauch des Tellers und der Büchse bei der Kommunnion“. Za dva roky - r.1809 již obec vykázala slušné jmění.[137] Navíc se podařilo vytvořit i fond pro chudé. Delorme i po těchto úspěších pokračoval ve snaze o zlepšení ekonomické situace obce, mj. usiloval o zaměstnání učitele, pro které ovšem scházely finanční prostředky. Delorme apeloval ještě jednou na obětavost členů obce a jeho neúnavná snaha byla korunována bohatým úspěchem. Zlým dobám navzdory, mnozí členové navýšili svůj příspěvek dvakrát až třikrát.[138] Ve výroční zprávě německé evangelické společnosti z roku 1809 Delorme píše: „Přese všechno musí představení přiznat, že se obávají budoucnosti, neboť pouze jediný pohled na jednotlivé položky účetnictví musí každého člena obce přesvědčit, že pokud nebudou výdaje kryty z kostelního fondu, ale, tak jako teď, budou spočívat pouze na příspěvcích, kterými však sotva mohou být pokryty – tak obec není zajištěna a že si nemůžeme slibovat žádné trvalé konání bohoslužeb.
Modlitebna Bethaus interiér z podkůru a zvenku od západu (rok 1841)[139]
K této opodstaněné poznámce bych rád přidal ještě další, a to že náš kazatel a kostelní sluha i při nyní zvýšeném fixním příjmu stále ještě nemohou pokrýt své potřeby, takže je povinností, ještě více a důrazně zlepšit situaci obou. Dále obci chybí učitel, který by vyučoval mládež a v případě nemoci zastoupil kazatele; odkud by toto všechno mělo být časem vyřešeno, k tomu nám naše přesvědčení dává jen prostředek.[140]
Ale nechceme zde předbíhat vaše mínění, a tak končíme tyto poznámky s přáním, aby každý člen při četbě účetnictví toto detailně přezkoumal a dovolujeme si přidat povzbuzení, že kde více lidí pracuje ke stejnému cíli, tam je možné časem dosáhnout vytyčeného účelu, zvláště, když je záležitost vedena věrně a vroucně. - … da, wo mehrere zu einem Ziel hinarbeiten, es möglich ist, den vorgefassten Zweck mit der Zeit zu erreichen, besonders wenn das Geschäft treu und mit Wärme geleitet wird .“[141]
Dle Schematismů pro roky 1802 - 1810 spoluvlastnil Ferdinand Delorme statek Chaby, dnes část Prahy: „Chaby. lter Theil, Gut, rakon. Kreis Besitzer: Hr. Ferdinand Delorme. Verwalter: Anton Marschallek. Ortsgericht: Prager Magistrat. - Chaby, 2ter Theil, Gut, rakon. Kreis. Besitzer: Hr. Joh. Czatsky, u.Wzl. Havlug.“[142] Od roku 1811 vlastní tento díl Hr. Prokop Graf Wratislav. (Schematismus 1811), od 1812 Hr. Koderle.
Státní bankrot roku 1811
O největší část svého jmění přišel Ferdinand Delorme díky tzv. finančnímu patentu roku 1811. Velkou část měl uloženou v tzv. bankocetlích.(obr.) O těchto nešťastných poukázkách vydávaných 1761 – 1806 vídeňskou městskou bankou píše Ottův slovník tolik: “Bankocetle (Banko-Zettel), bankocedule, sluly papírové peníze vydávané státem, nebo bankou, tedy státovky nebo bankovky; zvláště pak u nás papírové peníze vydávané Městskou bankou vídeňskou a později státem pod firmou banky té. Takovou státovku ukazuje vyobrazení. Když následkem převýdaje bankocetlí a státního úpadku (devaluace) cena jejich klesla, nazývány lidem černé bankovky.“ 15. 3. 1811 byl vyhlášen státní bankrot a nominální hodnota bankocetlí dle finančního dekretu z 20. února devalvovala na 1/5 své hodnoty. Stát se tak zbavil čtyř pětin svých dluhů tím, že je z 80% přesunul na obyvatelstvo.
Bankocetle vídeňské banky
Lze tušit, že „vysoká životní úroveň“, či „příznivé majetkové poměry“, kterým se doposud rodina tešila, následně doznaly změny. Víme však, že villu va Smíchově – Delormku Ferdinand do konce života neopustil, a také v církvi a na dobročinném poli zůstal aktivní. Z odkazu a daru tehdejšího smíchovského faráře P. Reichel(a) a z daru pražského obchodníka Delorma byl právě roku 1811 u K. K. Weinbergamts-Gründe zřízen chudinský institut, který almužnou podělil 17 chudých.[143]
Anna „Nanny“ Brzorad roz. Delorme (1795-1846)
Ani svatba dcery se jistě neobešla bez věna. 11. 6. 1811 se 16ti letá Anna Katharina Elisabeth Theresie „Nanny“ Delorme, katolička, narozená 9. 6. 1795, vdává ve smíchovském farním kostele v Praze za 30ti letého Josefa Brzoráda (1777-1857), majitele statku Lochkov. Svědkem byl ženichův bratr pan Johann Brzorád, zemský advokát a pan Kaspar Weisenberger, Kauf und Handelsmann, manžel sestry nevěsty Theresie rozené Delorme. Anna přivede na svět 7 dětí, které vzorně vychová a se svým mužem výborně zaopatří. Jejich námluvy, okolnosti seznámení a další osudy můžeme sledovat, také díky dochované korespondenci, již v části Familie Brzorád.
Kärtchen von Maria Anna Delorme
fuer Nanny: „Für meine gutte
Nanny zum neuen Jahr von ihrer Mutter Delorme.“[144]
Anna „Nanny“ Brzorád roz. Delorme (1795-1846)[145]
V Archivu Národního Muzea, ve fondu Černý, se zachovala objemná korespondence novomanželů. Pečeť, která zdobí začátek této části Familie Delorme, rozlamoval pravidelně právě Josef Brzorád. Dopis ze dne 8.6.1811 podepsaný Annou „Nanny“ naleznete zde.
Dopis ze dne 8. 6. 1811 podepsaný Annou „Nanny“ Delorme
Svým krásným písmem psala tyto dopisy česky i německy. O dalších osudech Anny Marie „Nanny“ Delorme provdané Brzorad se dočtete v textu o Josefu Brzorádovi v části Familie Brzorad. O jejím životě na Lochkově, setkáních s dánskou královnou, malířem Laesoto a ještě více. Naleznete tam i dopis ze stejného dne. V jeho oslovení stojí „Liebste Nina“, ale na pečeti nestálo D, ale JB. Josefovo písmo je drobné a těžko čitelné už proto, že na rozdíl od Nanny češtinu v dopisech nepoužívá.
V roce 2012 byla celou korespondenci prostudovala Else Fritschl, která odhalila řadu zajímavých podrobností o počátku vztahu Delormových a Josefa Brzoráda. Přinášíme je v kapitole Familie Brzorád, kapitole o Josefu Brzorádovi (1777-1857).
Úmrtí manželů Marie Anny (1759-1815) a Ferdinanda Delorme (1755-1827)
Roku 1815 umírá Ferdinandova žena Marie Anna. Oznámení, které si jako příklad jeho slohu do své sbírky uložil jeho vnuk Vilém Brzorád znělo takto: “Dnes odpoledne v půl páte ukončila moje žena Marie Anna Schell po dlouhém nevýslovném utrpení velmi lehce a v neočekávaném okamžiku svou pozemskou pouť na následky celkové vodnatelnosti. Nedokončila svůj 56 rok života, z čehož 32 let žila jako nejvěrnější družka mého náročného života a nejněžnější matka. Její tělesné pozůstatky budou pohřbeny v pondělí 9. tohoto měsíce odpoledne ve tři hodiny v tichosti na malostranském božím svatém poli. Den poté v deset ráno za ní bude čtena zádušní mše ve zdejším farním kostele sv. Filipa a Jakuba, na kterou vás tímto zvu. Smíchov 7. ledna 1815. Ferdinand Delorme” Náhrobní deska (viz. obrázek) je umístěna ve středu severní zdi malostranského hřbitova. (Původní hrob manželů mohl být umístěn ve východní části hřbitova, která byla zrušena při výstavbě Plzeňské ulice.)
Náhrobek na malostranském hřbitově „Hier ruhet Maria Anna Delorme geborn Schell“, foto JS
Parte Marie Anny Delorme ze sbírky úmrtních oznámení Dr. Pouzara, které zaslala Ing. Gabriela Kalinová.[146]
7. 5. 1816 se dle matričního zápisu kostela sv. Filipa a Jakuba na Smíchově 60ti letý vdovec Ferdinand Delorme z čísla 53 na Smíchově (nekatolík – „reformiert?“) oženil s 26 let starou Theresií, jejíž otec byl zemřelý „Franz Pichel/(Pistel?) Stadrath“ v Praze rodilý tamtéž.[147] Svědci Franz Till, Handelsmann a J. L. Hacka, Kaufmann. Theresia Delorme je pak kmotrou dětem Brzorádovým z Lochkova.
Matričního zápis kostela sv. Filipa a Jakuba na Smíchově pro rok 1816, strana 45[148]
Matričního zápis kostela sv. Filipa a Jakuba na Smíchově pro rok 1816, strana 45, detail[149]
Snad někdo z rodu Delormu (mladá manželka Ferdinanda Therese?), neb tak visel obrázek u Vávrů.
Ferdinand Delorme umírá 30. 5. 1827 ve Smíchovském č. 55.[150] Vzpomínce na něho věnovala jeho dcera Anna následující slova: „Ferdinand Delorme, pražský občan a obchodník narozený v Braunschweigu 20. 8. 1755, přestože nebyl Čech, miloval činně svou druhou vlast a neúnavně se snažil šířit kolem sebe štěstí a spokojenost. S křesťanskou trpělivostí přijímal také z rukou Prořetelnosti hořké osudy a následoval ochotně jejímu hlasu a 30. 5. 1827 ve 4 h. ráno zemřel. Milující manžel zvlášť vzorně dobrý a pečlivý otec odpočívá po boku své ctné a věrné manželky a jeho památka zůstává jeho blízkým drahá a nezapomenutelná.”[151]
E-mail pro Vaše
komentáře a doplnění:
