←HLAVNÍ STRANA

^EN

O předcích

zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda.

Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.

Od roku 2002 sepisuje Jan Steinbauer.

E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:

Opredcich@seznam.cz

Familie von Herites

Hlavní strana

Familie von Herites. 1

Úvod. 1

Pokolení řeznických mistrů horažďovických (1600-1775) 1

Václav Vojtěch Freiherr von Herites (1734-1822), probošt svatovítský a děkan u Všech Svatých 1

Johann Matzner Freiherr von Herites (1769-1841), dejvický direktor a pán na Stránově 1

Caroline baronin von Herites (1804-1876) a ženich Eduard Krziwanek (1799-1876) 1

Thadeus Freiherr von Herites (1803-1887), c. k. setník a bratři Johann (1808-1846) a Anton (1811-1852) 1

Maria baronin von Herites (1816-1885) a ženich Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1882) 1

Rudolf Voith von Sterbez (1848-1905), setník 28. pěšího pluku, pán na Osečanech 1

Vinzenz Freiherr Voith = Herites von Sterbez (1842-1912), c. k. major 1

Hermine (1851-1922) a Berta (1844-1920), baronky Voith von Sterbez. 1

JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites (1867-1940), advokát 1

Hlavní strana

Familie von Herites

Familie von Krziwanek

Familie Delorme

Familie Brzorád

Rodokmeny

Dodatky

Úvod[1]

Paměti rodu von Herites vypráví nejprve o šesti generacích řezníků, předních měšťanů, jejichž potomci obdrží šlechtický titul a budou s to zakoupit zámek a spravovat panství. Pozornost zaměříme nejvíce na život probošta svatovítské kapituly a děkana kapituly Všech svatých Václava Vojtěcha barona von Herites[2] a jeho synovce, ředitele kapitulního panství v Dejvicích a pána na Novém Stránově u Mladé Boleslavi, Johanna barona von Heritese. Ti čelili odpovědnosti za svěřený lid a majetek největším dílem.

Václav Vojtěch Herites byl magistr umění a slova, příkladný bakalář teologie a mimořádný kazatel. Nejprve působil jako farář v Týnci nad Labem, stejně jako jeho strýc a pak i dva bratři.  Od roku 1777 svatovítský kanovník byl za svou činnost mezi nekatolíky po vydání tolerančního patentu, který neschvaloval, povýšen Josefem II. do rytířského stavu. Jako náboženský komisař se úspěšně zastal jednoho z protestantů ve sporu s místním farářem a k vlivným obyvatelům neváhal vícekrát do noci několik hodin rozmlouvat jako laskavý otec a díky mírnosti a schopnosti vysvětlit pravdu mnozí ke katolictví přestoupili. Do svého erbu si zvolil řeznickou sekeru a ozdobu kašny v rodných Horažďovicích. Tehdy byl též jmenován děkanem kapituly Všech svatých na Pražském hradě. V tamní královské kapli nechal obložit mramorem hrob svatého Prokopa i stupně hlavního oltáře a podlahu sakristie a získal ze zrušeného kláštera varhany. Zasloužil se o to, že u svatého Víta byly slouženy české roráty ku povzbuzení českého živlu. Byl kmotrem synů hudebního skladatele a ředitele kůru Johanna Antona Koželucha, svědky těchto křtů byli skladatel František X. Dušek, pěvkyně Josefína Dušková.

Nechyběl v rušném roce 1790, když se "ve zřejmé protivě s císařovými rozkazy" sešli čeští stavové, aby bojovali proti vídeňskému centralismu tereziánsko-josefinskému. Pracoval pak v užším výboru, zvoleném k jednání o vlastní správě zemí koruny české a jeho podpis nechybí pod stavovskými žádostmi. V komisi se v dalším roce účastní rozpravy nad důsledky zákona o společném pohřbívání nekatolíků a katolíků. Upozornil tehdy, že tato praxe vzbuzuje náboženské nepřátelství. Toho roku se stává děkanem svatovítské kapituly. Roku 1792 je stavy zvolen do zákonodárné komise. Toho roku slouží děkan Herites namísto arcibiskupa requiem při pohřbu císaře a posléze též korunovační mši.

Roku 1793 se stává proboštem svatovítské kapituly, tehdy v důstojnosti prvním po arcibiskupovi, prvním prelátem českého království a zároveň hlavním správcem velkého kapitulního majetku. Zejména šlo o dejvické panství, kam dosadil za ředitele svého synovce Jana Matznera. Následně pro něj od arcibiskupova synovce koupil zadlužené panství se zámkem Nový Stránov, kde pak často v létě pobýval. Podrobně se dočítáme o obtížích při vymáhání naturální roboty, či dočasném ubytování trestanců z Terezína. Když se stavy roku 1798 rozhodly ocenit zásluhy arcivévody Karla při obraně země ve francouzských revolučních válkách, podepsal dokument o doživoní rentě a patřil k deputaci, která ho tomuto generálovi naší branné moci předala. Roku 1804 daruje 15 tisíc zlatých na doboročinné fondy a spolu se synovci je povýšen do stavu svobodných pánů. Při rebelii stránovských poddaných u odvodů do Napoleonských válek roku 1808 došlo na rabování zámku a probošt s kaplanerm se zachránili jen včasným útěkem. Roku 1811 instaloval na proboštství kapituly Všech svatých vynikajícího soudobého historika Kašpara Royko, rektora univerzity, který měl pověst liberálního teologa, protože sympatizoval s husitstvím.  V prvém patře probošství na pražském hradě hostil v následujícím roce Antona Saského u příležitosti návštěvy manželky Napoleona. Jako děkan a arcibiskupský sekretář proslovil Herites roku 1815 řeč v den uvedení do úřadu pražského arcibiskupa Chlumčanského. Rok na to asistoval při biskupském svěcení Arnošta K. Růžičky, k čemuž bylo získáno papežské povolení.

Ve výčtu movitého majetku z dražby po jeho smrti se nalézá značná sbírka olejomaleb a mědirytin, ve které i podle dalších pramenů nechyběla vynikající díla. Dochoval se jeho polní dalekohled po generálovi Michaelovi baronu von Melas, pohřbeném v Týnci. Nadání Václava Vojtěcha svob. pána z Heritesu pro výpomocné zřízence a zaměstnance s denním platem bylo rozdělováno ještě v roce 1933. U strýce probošta již od studií bydlel a po dokončení práv pracoval jako sekretář zemského soudu synovec Anton Matzner, který byl se svým bratrem Johannem na strýcovu přímluvu také postupně povýšen do rytířského i baronského stavu. Právě on roku 1811 ve Vídni vepsal do starobylého šlechtického památníku „Ať česká jednota se rozšiřuje, a vše nevole se odstraňuje, to srdečně vám Krušino! vzkazuje Antonín Svobodný Pan z Heritesů.“

Johann Matzner, později též baron von Herites, který také studoval z rodinné nadace, se stal ředitelem kapitulního dejvického statku, který se uvážlivými kroky podařilo rozšířit na velkostatek. Se svými prvorozenými mužskými potomky se stává prezentátorem nadace pro chudé dcery c. k. důstojníků Anny von Stroh rozené Log von Netky.[3] Ta byla sestrou manželky zmíněného generála Melase.

Od evangelického pastora se dozvídáme, že Johann byl velikým milovníkem českých starých knih, jichž měl přes tisíc. Spolu s Antonínem Puchmajerem, či Šebestiánem Hněvkovským se zúčastnil i setkání vlastenecké literární společnosti, kde jeho manželka se svou sestrou a jejím mužem, ředitelem panství, Karlem Stockar Ritter von Bernkopf, uspořádali slavnost, při které se v Klicperově hře v češtině některých rolí ujaly „horlivé vlastenečky“, dcerky z obou rodin.  Švagr Stockar své zásluhy o vznik této čtenářské společnosti uvedl ve své žádosti k císaři jako jeden z důvodů k povýšení do šlechtického stavu. Johannovi s manželkou patřil i krásný dům v Karmelitské ulici a jména synů najdeme mezi studujícími gymnázia malostranského, po přesídlení na Stránov, v Mladé Boleslavi. Tehdy jako majitel panství stránovského a „veselá kopa“ zosnoval masopustní šelmovství, jehož podrobné líčení se dochovalo. Zaznělo v něm také, že pan baron držel na pěkné koně, že nebylo lepších v celém okolí. Na zámku byla i svatba baronesy Caroline za účasti sousedních hraběcích rodin Mirbach a Pachta. S rodinou přítelkyně, Jenny Pachta se v další generaci sňatkem propojí. Oběma mladým baronkám vyrobila svatební výbavu místní věhlasná šička. Jemnost její práce byla nejlépe vidět na výplních květů na čepci „kátrovém" - s půdou mřížkovou. Na Stránově byly provedeny hloubkové vrty k prozkoumání jakosti půdy za účelem těžby soli. Silný vodní pramen však tyto snahy zmařil.

Při náhlé oblevě roku 1833 strhla Jizera ledem jez mlýna v Zámostí, který baron Herites v krátké době robotným lidem znovu zbudoval. Ve stejném roce ještě postavil slavobránu a pozdravil císařský pár při jeho slavné cestě po Čechách, ale o rok později již panství prodal a přestěhoval se do Německého Brodu, kde se sblížil s mladým Karlem Havlíčkem Borovským, který studoval místní gymnázium s baronovými synovci. Když Havlíček studuje v Praze, nechává ve svých dopisech pana barona pravidelně pozdravovat, neváhá si od něj půjčit loveckou brašnu, či pytel na peřiny a pomáhá doručovat psaní mladé paní baronce, vdané do Prahy. Ještě z Brodu Johann přispívá na nadační místo v Klárově Ústavu pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců i do sbírek Českého Musea.

Pak však již přijdou generace bez mužských potomků a rodové jméno se udrží jen adopcí. Šlechtický predikát zanikne zřejmě ještě před rozpadem císařství a království, rodové jméno pak s mrtvými druhé světové války. Celé vyprávění proto potřebně doplní další část, pojednávající o rodině Caroline rozené baronessy von Herites „Familie von Krziwanek“, kam pokrevní i adoptivní příbuzenství ústí. Příběhem se vine nejen vytrvalý zápas víry, ale i národní a jazykové přináležitosti jednotlivých generací.

V textu se setkáme i s poštovním úředníkem a literátem Jiřím Karáskem ze Lvovic, který dík svým stykům s rodinou přináší nový pohled na vztah publicisty Karla Havlíčka (Havla Borovského) s okresním hejtmanem Voithem při jeho deportaci z Německého Brodu. Tento moment je dále zkoumán spolu se situací po Havlíčkově návratu, kdy se mu tehdy již krajský hejtman Voith prokazatelně snaží opět prospět. Zmíněným hejtmanem je v obou situacích manžel druhé z baroness rozených von Herites, Marie, Ferdinand baron Voith von Sterbez. K rodině von Herites a Voith von Sterbez měl ostatně Havlíček dle dochovaných dopisů blízký vztah již od svých studijních let. V následné knize „Familie von Krziwanek“ budeme dále sledovat osobní vztah, který měl Havlíček ve stejné době k manželu baronessy Caroline, Eduardu von Krziwankovi.

Pokolení řeznických mistrů horažďovických (1600-1775)

Než se před jménem Herites objeví „baron von“ bude pět generací patřit horažďovickým řezníkům. Tohle jméno si jako první přisvojil, možná přejal z francouzštiny ve významu „zdědění“, či latinizoval, jak tehdy bylo zvykem řezník Ondřej řečený pak Herites Mirotický. Byl synem řezníka Jiřího Holečka, který žil na konci 16. století v Miroticích, kde je purkmistr Holeček připomínán už roku 1538. Ondřej Herites přesídlil do Horažďovic po roce 1600.

V roce 1601 byl Ondřej Mirotický spolu s Jakubem Hollarem uvězněn Teobaldem Švihovských, vrchností v Horažďovicích, protože si přišli stěžovat na jím vydané artikule. Roku 1616 byl ohledně artikulí Teobalda Švihovského mezi vyslanými měšťany Horažďovic na Pražský hrad a je v soupisu 13 osob podepsán jako “Andreas Mirotický, jinák Mozol”.[4]

Dům, který si v Horažďovicích pořídil, lehl spolu s celými Horažďovicemi popelem již roku 1619. Stejně jako ostatní měšťanům i Ondřeji Heritesovi byla věnována pomoc na výstavbu nového domu, a to celkem třicet dřevěných kmenů z městského majetku, přičemž na každého měšťana spadala tato podmínka: „Rejstřík poznamenání kolik kmenů po lesích obecních vykázáno býti má komu k stavení, tak a na ten způsob. Kolik jich kdo vykázáno bude míti, polovinu se jich jemu daruje, a tu druhou polovinu zaplatiti má. Každý kmen za pět grošů míšenských.“[5] Ondřej Herites je mezi měšťany ještě zapsán pod jménem Andreas Mirotický. Příspěvek, který mu byl přidělen na stavbu domu, byl velmi vysoký. Ondřej byl zařazen mezi měšťany do skupiny „Druhá čtvrť před městy,“ v níž všichni dostali příspěvek kolem deseti až patnácti kmenů, jen Ondřej dostal třicet kmenů.[6]

V Horažďovicích byly od roku 1570 bratrští kazatelé a tak měšťané byli v době bitvy na Bílé Hoře víry podobojí. Panství potom získal koupí zkonfiskovaného majetku hrabě Šternberk a protireformace byla zahájena roku 1624, kdy byli měšťané voláni na radnici, aby prohlásili, ke které víře se přiznávají; mezi nimi i Andreas Mirotický. Všichni ohlásili, že chtějí zůstati při staré víře.[7]

Jan Herites (+1680), řezník, purkmistr horažďovický

Ondřejův syn Jan byl po požáru v roce 1619 povolán podat svědectví při pátrání po instituci, která odpovídala za stavbu horažďovické fary.[8] Po otcově smrti roku 1627, mu bylo oznámeno, že “pokud k náboženství katolickému přistoupiti nemíní, aby svého řemesla neprovozoval. … Při prohlídce knih, kterou pak u jednotlivých měšťanů r. 1636 konal slavný jesuita Albert Chanovský z Dlouhé Vsi, byla prohlídka také u Jana Heritesa a nalezeno 7 cenných knih, mezi nimi.”[9] Byly to: Bible Melantrichova, Postilly připsané J. M. p. z Rožmberka, Passionál, Kancionál český, Písně roční, Herbář a česky a německy psaná kniha lékařská.[10] Řezník Jan Herites byl již předním měšťanem. Vlastnil v Horažďovicích právovárečný dům č. p. 3 na náměstí vedle zámku, byla mu připsána dvě místa v masných krámech a zasedal v radě vrchnosti.“

R. 1647 s panem primátorem vyslán od celé obce do míst pražských k vrchnosti naší milostivé a dědičné v příčině privilegií od dávných časů zbavených.”[11] Řadu let pak byl i sám purkmistrem.[12] Janovi se velmi dařilo, takže v pozůstalosti z r. 1681 po něm zbylo na 20 ha orných polí, 4 louky na 16 dvouspřeží sena, vinice, chmelnice, koně, krávy, ovce, svině. Dle zápisu z gruntovní knihy ho jeho druhá manželka přežila nejméně o 17 let: “L. P. 1697, dne 15. listopadu paní Voršila Heritesová,, vdova po Janu Heritesovi (+ r. 1680), stoje osobně před ouřadem purkmistrovským v přítomnosti nápadníků přiznání učinila, že jest postoupila dům svůj várečnej (č. p. 3) a nezávadnej v sumě 300 kop gr. tj. 350 zl.rýn. společně s krámem masným dolejším synu Václavovi, na ten způsob, aby ji Voršilu, mateř svou při sobě choval, ji žádného zkrácení nečinil, nýbrž ji tak opatroval, jak se na syna sluší. … “[13]

Ze sedmi dětí vznikly jen dva silné rody Heritesů. Větev Floryanovu, jehož potomek poskytl jeden z cenných pramenů[14], zde však sledovat nebudeme.

Václav Herites (1648-1742), řezník, cechmistr

Hlavní dědic Václav byl neméně schopný. Žil též v domě č. p. 3, který teprve v závěti z r. 1740 určil k prodeji a rozdělení peněz. Byl nejen řezníkem, ale několik let i cechmistrem řeznického cechu.[15] První manželkou, rozenou Alšovou z Mirotic, spříznil rod s malířem Mikulášem Alšem (*1852), druhá manželka byla Kateřina. V archivech horažďovických uvádí se často jméno literáta Václava Heritesa a jeho manželky Kateřiny. V roce 1710 sepsal paměti týkající se patronátu nad kostelem sv. Jana Křtitele od dob jeho založení magistrátem.[16] Roku 1740 sepsal poslední vůli.[17] Dožil se v roce 1742 jako vdovec 94 let. Přitom ještě ve fassi (starší název pro daňové přiznání) k tereziánskému katastru z r. 1721 je uveden jako “Václav Herites, řezník na zdraví nedostatečný”. Na majetku však “okulární visitace” tehdy shledala „polí orných 23 strychů (6,5 ha), luk na 2 vozy sena a 1 vůz otavy, 2 voly, 1 krávu, 2 jalovice, 8 ovcí a 1 prasnici. Dům č. p. 3 špatný.” Stejný dokument zmiňuje i jeho bratra Floriána: “řezník nanejvýš chudý, od polí živ, dům floryánovský č. p. 17 velmi špatný”.

Pečeť Václava Heritese (1648-1742), na obrázku vlevo, pocházející z 10. října 1740 je přitištěna ke zprávě o heritesovské nadaci. Rozměry: 1,6x1,4 cm.[18] Protože Václav Herites (1648-1742) byl řadu let i cechmistrem řeznického cechu, srovnejme jeho pečeť s tou cechovní, na obrázku vpravo. Pramenem je diplomová práce B. Maňákové, která přináší řadu doplnění k horažďovickým generacím Heritesů.[19]

Z osmi dětí byli synové tři. Z toho Pater Václav Floryán, farář v Chotětově (roku 1740 „emeritirovaný farář chotětovský“[20]) postoupil dědický podíl bratrům a ještě roku 1738 založil první heritesovskou nadaci, z kapitálu 1.600zl, ze které 5% úroků mělo být užito přednostně pro potomky rodu Heritesů k usnadnění nákladů studijních bez ohledu na druh školy.[21] Roku 1895 činilo nadační jmění 3562 zl. a plat dvou míst činil 52 zl. ročně. Z vděčnosti mají se stipendisté zavázaní svědomím modliti denně jednou růženec za ubohé dušičky v očistci.[22] Celý text nadace zde viz. [23] Roku 1908 se vyplácelo 152 K ročně.[24] Václav Floryán Herites byl též duchovním v Týnci nad Labem v letech 1747-1761. (Roku 1757 major pěšího pluku arcivévody Karla, baron Vitez s několika důstojníky odbočil a dali se k Týnci nad Labem. Tam přespali na faře u děkana Václava Heritese a ráno při mši svaté baron za doprovodu varhan zahrál na své milované housle, které stále vozil s sebou, svatováclavskou píseň, že všichni byli unešení. Daun druhý den nato porazil Bedřicha v bitvě u Kolína 18. června 1757.“[25])

Jednu z pěti dcer provdal Václav za Jakuba Zruma, v říjnu roku 1710 spolu se svým nastávajícím zetěm podali žádost o převaření čtyř sudů piva. To jim bylo povoleno za podmínky, že odevzdají sypání šesti strychů ječmene a hosty během svatby náležitě uctí, aby „ […] hanby sobě v jiných obcích nedělali.“[26]

Zbývající dva synové Josef a Matěj si oba vzali dcery horažďovického mydláře a bohatého měšťana Linharta Tillera. Pozoruhodná je dochovaná velmi podrobná Josefova závěť z roku 1759, která dává nahlédnout do tehdejší barokní domácnosti, hospodářských i kulturních poměrů. Inventář pozůstalosti tohoto zámožného měšťana čítal vedle dobytku a obilí: „Na cínovém nádobí 42 talířů, 17 mis; měděné nádobí bylo už rozděleno dědicům; obrazy a dřevěný „Einrichtung“: oltáříček s 12 obrázkama, obrazy: sv. P. Marie Přeštické, Sušické, sv. Anny, 2 obrazy patrona podágristů sv. Pellegrina. Na dřevěném Einrichtungu: 1 klekátko, 1 zrcadlo, 1 kanape, 1 španělská zeď; 1 „wäschkostin“.[27]

Josefova větev je také zajímavá tím, že jeho syn Václav si vzal příbuznou horažďovického rodáka Thomase Budetia, (1716-17378) opata zbraslavského kláštera Aulea Regice, a že dále vede k asi nejslavnějšímu nositeli jména, vodňanskému spisovateli, doktoru farmacie Františku Heritesovi (1851-1929). To však jen díky tomu, že spisovatelův otec byl coby nemanželské dítě, narozené 11 měsíců po smrti manžela své matky adoptován bezdětnou, zámožnou sestrou provinilé, Antonií, provdanou za magistrátního radu, juristu Jana Ignáce Heritese. Spisovatelova dcera Marie Antonie, houslová virtuozka, se pak včlenila do našeho příběhu, když díky svému jménu Herites mohla využít doporučení od baronky Voith von Sterbez a posléze pohostinnosti rodiny Dostálových v americkém St. Louis pro zahájení své americké kariery. Dostálovi nebyli její hrou nadšeni, a tak její následné pedagogické angažmá lze přičíst celkově špatné úrovni tamního hudebního vzdělání.[28] Druhá dcera Božena, profesorka jazyků, pracovala na rodopise Heritesů a její práce se dochovala v PNP a muzeu ve Vodňanech. Dále se touto Josefovou větví rodu zabývat nebudeme.

Matěj Herites (1703-1775), řezník

Druhým synem, bratrem Josefa byl Matěj (1703[29]-1775). Ani on roku 1729 nepřišel sňatkem s dcerou horažďovického mydláře Tillera Dorotou (+1771) zkrátka. Vedle zděděného značného jmění bylo jesuitou P. Janem Tillerem za prodané pozemky zřízeno studijní stipendium, jehož kapitál 650 zl. prodlením ještě značně vzrostl. Řezník a měšťan horažďovický Matěj přispíval mnohým studentům na studia. Spolu s manželkou skoupili mnoho pozemků a polí. Matěj koupil od otce i masný krám a od tchána tillerovský dům. Musel být velmi majetným měšťanem i proto, že v roce 1743 zapůjčil městu na náklady související s vojskem sumu činící 600 zl. Podobnou částku poskytl městu Václav Jiříček (500 zl.), nikdo další zjevně takovou sumou nedisponoval.[30] Dorota zemřela v prosinci roku 1771 ve věku 66 let. Testament, který se dochoval po Dorotě Heritesové, hovoří o čtyřech dcerách, a to o již zmíněné Rozině, dále Joanně, Veronice a Daně.[31] Matěj umírá roku 1775.[32] Majetek byl nakonec rozdělen mezi tři dcery a čtyři syny. Jak to, že jedinou další linií, zůstane rodina dcery Roziny? Jak se právě jejím dětem dostane bohatství a šlechtického titulu?

Zmiňme se tentokrát alespoň krátce i o sourozencích.

Dvě dcery Veronika a Johanna (nar 1739[33]) se vdaly do Strakonic.[34] O obě se ale jako o vdovy nakonec postará jejich bratr, kněz Michal Emanuel (*1746[35]) roku 1807 slavnostně instalovaný bratrem na kapitulním panství ve Volyni jako děkan, který své pozemky navíc prodal Rozině. Druhý bratr, také kněz Antonín (*1740[36]), katecheta v Poděbradech v letech 1776-8, roku 1777 ustanoven ředitelem normální školy poděbradské[37], pak farář a děkan v Týnici nad Labem 1778-1786.[38]. Zá zásluhy o výbornou školu v Týnci dostal Antonín vyznamenání od císařovny Marie Terezie.[39] Královehradecký biskup Leopold Hay[40] označuje týneckého faráře Antonína Heritese za člověka, který dokáže žít s místními nekatolíky v pokoji, za člověka, který si dokáže získat jejich důvěru a vše činí takovým způsobem, který nechává v klidu i jeho katolické ovečky.)[41] Jako kněz se vzdal svého dědictví „z lásky bratrské“ k sestře Rozině. Třetí bratr Václav Vojtěch byl zřejmě postavou vůbec nejskvělejší, a díky své kariéře vzestup rodu umožnil. Rozhojnit ho však jako kněz nemohl.

Zbývá tedy prvorozený syn a hlavní dědic Jan Herites (1733[42]-1805), dlouholetý primátor a vážený radní města Horažďovic, k němuž se majetek darem a koupí přesunul - a dílem již také k třetí sestře Rozině a jejímu manželovi Janu Matznerovi. Roku 1805 Jan Herites nicméně „napsal a vlastní rukou podepsal poslední vůli jako bezdětný a věkem sešlý vdovec.“ Hospodářství větším dílem prodal manželu Roziny (1742-1783) Janu Matznerovi (*1737). Z takto získaného kapitálu nechal Jan Herites zřídit dvě fundace. Jednak 1000zl. na jednoho špitálníka a 1400zl. na studijní stipendium. „Přednostní právo na obě fundace mají děti po + sestře Rozině Matznerové Jan a Antonín s titulem baroni z Heritesu a po jejich + zase jejich dědicové s podmínkou, že studentské nadace dostane se vždy s přednostním právem descendentům z krve Matěje a Doroty Heritesových.“ Za povinnost mravní stanovil modliti se třikrát týdně za fundatora růženec a jíti o mariánských svátcích ke zpovědi, k čemuž poznamenal „abych taky nějaký duchovní zisk z těch fundací měl a moje duše na věčnosti duchovního občerstvení užila.“[43] Za zmínku jistě stojí tato část závěti: „Přátelům mé ženy Ludmily Záhořové ničím povinen nejsem, poněvadž po ní nejen nic nezůstalo, ale s ní do velké škody a dluhů jsem byl přiveden“.

Zápis Studijního nadání Jana Heritese (1753-1805), z roku 1805 z knihy v c. k. místodržitelském archivu chová nyní Městské muzeum a galerie Vodňany. Podle tohoto soupisu byli presentátory fundace – bratr pokladatelův Michael Emanuel Herites, děkan ve Volyni, pak synovec, syn sestry Roziny - Anton svobodný pán von Herites, potom Václav svobodný pán von Herites. Posledním prezentátorem byl Thadeáš svobodný pán von Herites, který zemřel bezdětný a po jeho smrti udílelo nadaci c. k. místodržitelství v Praze regia collatione. Jmění nadační, jenž spravoval tento úřad zemský, obnášelo 2228 zl. 92 kr.; Z výnosu této jistiny dotovalo se stipendium s ročním požitkem 92 zl.

Ve svém Condicillu Jan Herites (1753-1805), zase doslova vysvětluje proč nemá právo presentační jeho bratr Václav Vojtěch: „… tímto dále vysvětluji a ustanovuji 1, Především jus praesentandi obojí té ode mne položené fundaci, ačkoliv takové mému přemilému a přelaskavému Jemnostpanu bratru (pleno titulo) proboštovi Pra(ž)skému by především připatřilo nic však méně pozorujíc já Milostpána bratra probošta Pra(ž)ského jeho převeliké jiné starosti, neopovažujíc jej s větší tíží zaneprázdniti: pročež žádám mého druhého velebného pana bratra P. Michal(je) Heritesa, ten čas děkana Volyňského by v čas svého živobytí tu tíži …. na sebe dobrotivě převzal.“

Přední nárok na nadaci mají mít 1, Descendenti rodičů zakladatelových dle blízkosti stupně příbuzenstva není-li jich, 2, descendenti bratra a sestry rodičů zakladatelových Josefa a Anny Heritesových dle stupně příbuzenského, není-li jich 3, ostatní příbuzní Heritesovi v pořadí vzestupném a nemít těchto, pak 4, chudí měšťanští synové města Horažďovic.

Nadace nemá se udělit žáku škol triviálních, nýbrž jen jinochům věnujícím se studiu věd neb svobodných umění na některém gymnasiu, liceu neb universitě. [44]

Vidíme, že majetek získaný několika generacemi horažďovických řezníků skončil v rodině Roziny Matznerové, rozené Heritesové. Tím, kdo však nejvíce ovlivnil další dějiny tohoto rodu, je bezesporu její bratr P. Václav Vojtěch Herites. Jeho vlastní vzestup byl vždy spojen s dobrodiním k sourozencům a nadále pak ke generacím sestřiných potomků. Zaměřme teď proto svou pozornost právě na něj.

Václav Vojtěch Freiherr von Herites (1734-1822), probošt svatovítský a děkan u Všech Svatých

Václav Vojtěch Herites (1734-1822) se narodil 15. 4. 1734 v Horažďovicích měštěnínu Matěji a jeho manželce Dorotě, pokřtěn jako Václav. [45] Vystudoval stejně jako bratři z rodinné nadace. Jako magistr umění a slova a příkladný bakalář teologie z pražské univerzity pak byl od roku 1772 farářem v Týnci nad Labem. Roku 1777 (1778) ho zde vystřídal, a později se stal děkanem jeho bratr P. Antonín Herites.

Roku 1777 byl Václav Vojtěch vyvolen kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta. Takto se s ním můžeme setkat v románu Aloise Jiráska o životě jednoho z prvních obrozeneckých básníků F. V. Heka – F. L. Věk. P. Václav Vojtěch byl tehdy vyhlášeným německým kazatelem.[46] Jeho působení po vydání tolerančního patentu Josefa II. z roku 1781 dokumentuje písmák Jan Vavák. Čteme o něm: „Tento milčický rychtář upadl v třeštění a po několik let přímo v zuřivost proti patentu. Vliv tří pražských kanovníků a několika kněží z Poděbradska na Vaváka byl tak mocný, že Vavák, i když konečně toleranční patent dostal do rukou a do svých pamětí jej vepsal, nevěřil jeho slovům, nýbrž výkladu kanovníků Kvíse, Heritesa a Kriegra. Oni pak kázali proti patentu divoce, …“[47]. Bratr P. Antonín Herites byl v té době tzv. náboženským komisařem chrudimského kraje. V roce 1782 se v zápisu jednání gubernia[48] objevuje tato zmínka: „…má tam[49] přijít k slavnostním přihláškám Herites dle nařízení z 25. ledna. Hlavně je třeba zachovat klid, postupovat s prozíravostí…“[50]

Více o působení Václava Vojtěcha von Herites, coby duchovního komisaře pro toleranční přihlášky v roce 1782 se dozvídáme díky bakalářské práci Pavla Holuba o humpoleckých nekatolících[51] – dostupné online. Tyto podrobnosti nás zajímají, také proto, že právě Heritesovo působení mezi nekatolíky bylo posléze oceněno udělením šlechtického titulu. Autorův přínos pro nás leží zejména ve zpřístupnění Heritesovy latinské zprávy[52] z fondu České gubernium - Publicum, Praha Národního Archivu českými překlady citací. V úvodu autor Heritesovo zapojení shrnuje[53]:

„Nyní pohlédněme opět na humpolecko-herálecké panství v souvislosti s tolerančními přihláškami. Duchovní komisař Václav Herites se před působením v Humpolci od 10. do 13. března 1782 účastnil přihlášek v Polné (7.-8. března) a také mimo jiné i v Přibyslavi (9. března). V humpolecké komisi dále zasedal německo-brodský vikář Weisenthal a ředitel herálecko-humpoleckého panství[54]. Herites po svém působení v Humpolci vypracoval zprávu. V ní hovoří o některých jedincích, které považoval za ty, po jejichž ovlivnění by narušil celou pospolitost. Na druhou stranu je jeho působení spojováno také s odčiněním jisté křivdy vůči jednomu z nekatolíků. … Ten měl být dříve neprávem odsouzen zaplatit 2 zlaté na obnovu oltáře a k uvěznění v žaláři. Spor byl Heritesem shledán pro humpoleckého duchovního neoprávněným.(podrobněji zde[55]) Herites také ve své zprávě upozornil na vliv humpoleckých nekatolíků pro venkovské okolí s vírou, že pokud by byli humpolečtí obráceni, obrátili by se i mnozí na venkově. Také upozorňuje na to, že Humpolečtí nekatolíci augšpurskou konfesi jen předstírají a zatím trvají na dogmatu husitském. Dle komisařových názorů zdejší nekatolíci hájili reálnou přítomnost Krista při přijímání. Velmi zajímavý je Heritesův postřeh o humpoleckých ženách, které při přihláškách vtrhávaly hromadně na místo konání komise. Při tom měly ženy prohlášet, že „caput mulieris est vir, et caput viri est ecclesiae“ (hlavou ženy je muž a hlavou muže je církev). Následně bylo Heritesovi vydáno osvědčení reflektující jeho působení v Humpolci. Představení města, kteří toto potvrzení vydali, svědčili, že Herites neužil ani jediného hanlivého slova při komisi, nýbrž že se choval ke každému jako laskavý otec. Při Heritesově působení v Humpolci přestoupilo zpět ke katolictví celkem 24 lidí.“ 120[56]

Autor práce se dále zabývá jednotlivými rody. Pro zevrubnější ukázku Heritesova působení uveďme alespoň jeden se vztahem k rodu Příborských[57]:

„Baštin Matouš Nc. 222. Jméno Baštinů nikdy nebylo mezi těmi, kteří byli vyslýcháni pro zadržování nekatolických knih nebo při jiných výsleších ve druhé polovině 18. století. Za Heritesovy návštěvy je uveden Matouš Baštin spolu s manželkou Anežkou a synem Leopoldem, že přestoupili ke katolictví. Herites ve své správě uvádí Baština jako svůdce mnohých obyvatel města, muže obdivuhodné paměti, který přednášel důvody o přisluhování pod obojí, proti očistci, odpustkům, poctě svatých, poctě obrazů a o mešní oběti. Podle jeho svědectví dokázal citovat různá místa z Bible proti římské církvi a sarkasticky hovořil o papeži. Před konverzí ke katolické víře se prý nechtěl nejprve nechat přesvědčit. O tom, že měl jisté vůdčí postavení mezi nekatolickými obyvateli města svědčí Heritesovo zjištění, že po jeho přestupu následovala změna náboženství u několika osob.196[58] Jeho přestup měl ovlivnit i přestup Bartoloměje Příborského[59], jehož matka údajně žádala Heritese, aby měl větší péči o jejího syna a ke katolictví jej přivedl.197[60] Ve své zprávě hovoří Herites také o případu manželky Matouše Baština, která byla těhotná a přišla se svým čtyřletým synem za Heritesem a děkovala mu za jeho práci a s upřímností svého srdce jej oslovila: „Pane! Bůh buď vaším odplatitelem, že jste mi manžela a tomuto synovi otce jako katolíka vrátil, já a tento chlapec se budeme ustavičně za vás modlit. A jestli šťastněji, jak v Boha doufám, toto dítě, které v lůně nosím, vydám a vychovám, první modlitby, které bude mít, za Vás obětovat bude, aby Bůh byl vaším odplatitelem.“198[61]

O charakteru Heritesovy práce by ještě dobře mohl svědčit následující úryvek[62]: „Za Heritesova březnového působení v Humpolci roku 1782 došlo k přestupu v rodině Hrejsů. Bohužel Herites nezachycuje Hrejsovo křestní jméno, jen jej charakterizuje jako muže prostého a velmi skromného. Jistý Hrejsa třikrát až do noci s Heritesem rozmlouval. Poté jej znovu Václav Herites navštívil v jeho domě, kde spolu mluvili více než dvě hodiny o cestě spásy. Jak kanovník uvádí, obrácením tohoto muže by získal i další, neboť se Hrejsa těší jejich velké vážnosti. Nejprve Hrejsa souhlasil, že přestoupí druhý den ke katolictví, leč rozhodl se, že tak neučiní, ale nebude klást žádné překážky své manželce a dvěma dcerám v přestupu ke katolictví.“191[63]

V posledním, 14. bodě jarního patentu z roku 1782 vydaném dne 20. března je opět uveden výčet osob, kterým byla udělena vyšší hodnost v rámci církevní správy: „ ... Rady pražské konsistoře byli ustanoveni bakalář teologie a kanovník pražského Metropolitního kostela Josef Jan Nepomuk Kvís a bakalář teologie a kanovník téhož kostela Václav Vojtěch (Adalbert) Herites.“[64] Oba se přímo zúčastňovali tehdejší nejběžnější činnosti konsistoře, kterou bylo vyřizování korespondence. Jejich tištěné podpisy se tak objevovaly v některých dokumentech, a to zejména u intimátů, jejichž prostřednictvím sdělovala konsistoř kléru svou vlastní vůli.[65]

P. Václav Vojtěch se tedy v této době zřejmě osvědčil, což ocenil sám císař Josef II. V jarním patentu z roku 1783, který byl vydán 30. března, oznámil arcibiskup Příchovský, že kanovníci pražské Metropolitní kapituly a konsistorní radové Josef Jan Nepomuk Kvís a Václav Vojtěch Herites obrátili jako členové komise pro záležitosti nekatolíků zpět na katolickou víru velmi mnoho heretiků.[66] Biskup Podlaha[67] píše: „1783 od arcibiskupa z příležitosti císaře Josefa II., který umožnil tolerovat protestantské náboženství, byl (Herites) určen (poslán) k vyhledávání případů a heretiků a mnohé z nich zdravě obnovil ve zbožnosti (přivedl na katolickou víru), a za tuto vynikající práci byl odměněn císařem Josefem II. povýšením do (darováním) rytířského stavu (říšs.-šlechtický titul s českým inkolátem a predikátem "von") [68], [69] a také roku 1783, 19. 4. v kapitulním (kolegiátním) kostele Všech svatých na hradě Pražském jmenován (jedním z kanovníků) děkanem.“[70] V dějinách kapituly Všech Svatých[71] se dočteme, že se na kandidátech kanonikátů tehdy vyžadoval příkladný život a horlivost pastorační, badatelská a učitelská činnost. „…Také při udílení děkanátu kaple (Všech svatých) V. V. Heritesovi 19. IV. 1783 … se zdůrazňovalo jeho dosavadní chování a práce mezi nekatolíky. Mnozí z nich byli získáni církvi pro jeho „mírnost a schopnost vysvětlit pravdu“. Přičítalo se mu také za zásluhu, že povzbuzoval svým příkladem jako farář v Týnci nad Labem svého spolubratra Karla Vorla ve Žlebech, známého roku 1782 apoštolátní činností ve východních Čechách.“[72].

Děkanství u Všech Svatých patřilo k těm církevním úřadům v Čechách, které mohli zastávat pouze páni nebo rytíři.[73] Byl-li však někdo do takového církevního úřadu povýšen pro své vynikající zásluhy, byl zároveň povýšen do rytířského stavu. Pomineme-li arcibiskupství, s nímž byl od nejstarších dob spojen císařský knížecí charakter, mezi takové duchovní důstojnosti též patřili: biskupové katedrálních kostelů; probošti metropolitního chrámu v Praze a kolegiátních kostelů ve Staré Boleslavi, na Vyšehradě a u Všech Svatých, k nimž patřili i děkani, kteří byli před uvedením do zemského sněmu povýšeni do rytířského stavu, např. Adalbert von Herites tehdejší děkan u Všech svatých, povýšený na rytíře Josefem II.[74]

P. Václav Vojtěch, teď již vysoce urozený rytíř z Heritesu – Wenzel Adalbert Ritter von Herites – se při volbě svého erbu přihlásil ke svému původu a do pravé půle umístil řeznickou sekeru s dlouhým topůrkem. V druhé půli je potom pyramida spočívající na čtyřech koulích s jednou koulí na vrcholu. Inspirací zde mohla být horažďovická kašna.

Ozdoba kašny na horaždovickém náměstí. Foto JS 2022

31. 12. 1783 probošt kapituly u sv. Víta František Strachovský zpečetil a podepsal na proboštství poslední vůli, ve které mimo za vykonavatele určil kanovníky Wenzla Adalberta Heritese a Johanna Michaela Warlicha von Bubna a každému z nich v tomto testamentu poskytl padesát dukátů. Byli zde zároveň spolu s kanovníkem W. L. Chlumčanským z Přestavlk vyžádanými svědky.[75]

Pražský hudební skladatel, Johann Anton Koželuch (1738-1814), který byl v letech 1784-1814 ředitelem kůru v katedrále Sv. Víta požádal o kmotrování svých dvou synů děkana Václava Vojtěcha Heritese. Tento se tak dostal do společnosti Mozartových hostitelů, manželů Duškových, kteří byli svědky křtu. "Dne 26. června 1784 se Koželuchovi narodil další syn, pokřtěný Wenceslalus Franciscus Xaverius. Kmotrem byl Wenzel Adalbert von Herites ... Mezi svědky při křtu byli opět Barbara Stinglová, skladatel Franz Duschek a vydavatel Johannes Carl Hraba. (str. 71) ... Dne 21. března 1787 zaznamenává matrika narození dalšího skladatelova syna, pokřtěného Franciscus Xaverius Joannes Nepomucenus, rovněž z čp. 92. Kmotrem byl opět Wenzel Adalbert von Herites (1734 – 1822), děkan svatovítské (SIC! – tehdy ještě u Všech svatých) kapituly. Svědky při křtu byli pěvkyně Josepha Duschková a vydavatel Johann Carl Hraba. ...“ [76]

V roce 1785 vezl svého syna Jana „do Prahy jemnostpánu kanovníkovi“, manžel sestry Roziny Jan Matzner, řezník z Horažďovic. Synovec Jan pak studoval, stejně jako později jeho mladší bratr Anton v Praze pod ochranou svého strýce, děkana Václava Vojtěcha. [77] Ten ovšem nepečoval jen o své synovce, ale také o královskou kapli Všech Svatých na Pražském hradě, kde dal obložit mramorem hrob sv. Prokopa a z téhož materiálu opatřil stupně hlavního oltáře i podlaží sakristie. Získal také lepší varhany z kteréhosi zrušeného kláštera.[78]

Roku 1789 se stal arcijáhnem.[79]

Roku 1790, dne 7. září vyvolen a téhož dne ustanoven děkanem metropolitního kostela pražského a kapituly svatovítské.[80] Stává se tak po proboštovi druhým prelátem království českého.[81] „Roku 1790 od vyslanců slavného a pevného království Českého, rozmnožil počet prelátů sídelních a radů.“[82] Od této chvíle smí jako dómský děkan a tedy infulovaný prelát „infulirte Prälat“ používat biskupské pontifikálie, například mitru. To bylo u děkanů a proboštů katedrálních kapitul v habsburské monarchii běžné.[83] Svatovítská kapitula měla však tehdy tu vzácnou výsadu, že bylo infulovaných všech 12. Mezi kanovníky této metropolitní kapituly nemohl být přijat nikdo bez bakalářského titulu z teologie a 10 let praxe duchovního v zemi.[84]

V rušném roce 1790, když se "ve zřejmé protivě s císařovými rozkazy" sešli čeští stavové 11. února, aby bojovali proti vídeňskému centralismu tereziánsko-josefinskému, nechyběl za stav duchovní kanovník Herites. Nechyběl ani mezi 60 podepsanými pod stížností zaslanou císaři. Josef II. stihl na smrtelné posteli vzkázat „Chci jim dát vše čeho žádají, jen ať mne nechají v pokoji sestoupit do hrobu.“ Zemřel 20.2.. Arcibiskup Příchovský stížnost nepodepsal, ale na sněmu menším 7. 3. t. r., když se volil užší výbor 16ti členů (4 za každý stav), vybral vedle světícího biskupa Kriegra i kanovníky kapituly Heritese a Varlejcha z Bubna a velmistra Suchánka. Úspěšná práce tohoto výboru byla schválena na dalším sněmu 22. 3. Výsledkem byla zahájená jednání o vlastní správě zemí koruny české.[85] Spis žádostí stavovských z 24. 11. mezi dalšími zmocněnci podepsal i kapitulní děkan Václav Herites. Žádaly zde např. o navrácení Strakovských nadačních statků, či o zvláštní soudnictví osob stavovských. [86]

Roku 1791 se v komisi účastní rozpravy nad důsledky zákona o společném pohřbívání nekatolíků a katolíků. Upozornil tehdy, že tato praxe vzbuzuje náboženské nepřátelství.[87]

Korunovační klenoty z vídeňské Schatzkammer byly u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem 9. 8. 1791 přeneseny do svatovítského chrámu a mezi jednou a sedmou vystaveny ve svatováclavské kapli lidu. Poté zde uschovány do k tomu vytvořené truhly a k sem vedoucím železným dveřím byly rozdáno 5 klíčů. Jeden z nich obdržel za svatovítskou kapitulu “Herr Domdechant an der Metropolitankirche Wenzel von Herites in Namen des Domkapitels”. Klíč k dřevěným dveřím a k truhlici byl svěřen k opatrování rovněž jemu.[88] K převzetí korunovačních klenotů existuje listina z 19. 9. 1791 uložená ve sbírce papírových listin Archivu Hlavního Města Prahy. Její náhled i s detailem pečeti dómského děkana Metropolitního kostela „Wenzel v. Herites“, za dómskou kapitulu je dostupný online.[89] Dómského děkana Heritese najdeme ještě v seznamu stolovníků korunovační hostiny u dvanácté tabule. Památeční spis Jana Debrois von Bruick obsahuje i pozoruhodnou detailní obrazovou přílohu. Níže je vidět klečící císařský pár roku 1791 před kaplí sv. Vojtěcha pražské katedrály, který oblopují arcibiskupové pražský a olomoucký, další biskupové, dómská kapitula a nejstarší faráři. Zde pravděpodobně stojí I Václav Vojtěch von Herites.[90]

Detail klečícího císařského páru roku 1791 před kaplí sv. Vojtěchapražské katedrály, který oblopují arcibiskupové pražský a olomoucký, další biskupové, dómská kapitula a nejstarší faráři. Zde někde pravděpodobně stojí i Václav Vojtěch von Herites.[91]

V březnu roku 1792 slouží requiem při pohřbu českého krále Leopolda II. a v červenci pak v den korunovace Františka II. necelebruje bohoslužby arcibiskup, jak by se čekalo (jen krále přivítal), ale děkan královské kaple Všech Svatých Václav Vojtěch von Herites.

10. 12. 1792 zvolili si české stavy pro práci na novém zákoníku devítičlennou zákonodárnou komisi. Zvoleni byli kapitolní děkan Herites, Vojtěch hrabě Černín, Michal hrabě Kounic, Leopold hrabě Špork, Adam sv. P. z Eschenreiuchu, Josef z Prainhaelteru, Václav Slivka, K. sv. p. Böhm a Adam z Kundratic.[92]

23. 4. 1793 Václav Vojtěch dosáhl vůbec nejvýše a byl zvolen představeným metropolitní kapituly u sv. Víta, tedy proboštem.[93] Stal se tak „v důstojnosti první po arcibiskupovi“ (Otta) a zároveň hlavním správcem velikého kapitulního majetku, který zahrnoval několik panství.

Proboštství na Pražském Hradě č. p. 48

Sídlem probošta Heritese bylo č. 48, jedna z nejstarších budov na Pražského hradu - proboštství s kaplí svatého Mořice, po pravé straně vchodu do katedrály sv. Víta. Na tympanonu vchodu do proboštství byl znak infulovaného preláta.

Detail tympanonu nad vchodem proboštství.

Byť bylo sídlo probošta svatovítské kapituly přeneseno v letech 1789-1790 do Hrzánského paláce na Hradčanech (staré číslo 189, dnes Loretánská 177),[94] a najdeme proto na jeho průčelí dodnes proboštský znak, Václav Vojtěch Herites bydlel dle Schematismů[95] na Starém Proboštství dnes č.p.48, staré „Am Schloss N. 46“ (přečíslováno roku 1805). Hrzánský palác tehdy obýval svatovítský děkan Johann Michael Wahrlich von Bubna. [96]

Jako probošt se také stal uživatelem statků Dejvice a Hostouň[97], náležejících proboštství, kam ihned dosadil synovce Jana Matznera jako ředitele. Ten se ve strýcových službách velmi osvědčil – strýc o něm později napsal, že jako jeho zmocněnec spravoval statky k jeho dokonalé spokojenosti „…mein Neffe Herr Johan freiherr von Herites als mein Bevollmächtigter dir samentlichen Domproebstlich Guetter seit dem Jahr 1794 bis .. zu meiner vollkomensten Zufriedenheit verwaltet hat…“[98] – a zůstal v nich až do jeho smrti.

Předešlý dejvický ředitel, jakýsi Juna, otec velmi početné rodiny, hlavně mnoha dcer, z nichž jedna ještě dnes (24. V. 1844) je v Kutné Hoře představenou voršilského kláštera, měl opravdu tvrdý osud: Herites pořádal totiž po své instalaci na dómského probošta také v Dejvicích splendidní hostiny, které trvaly tři dny. Vše bylo v dobré náladě, vše bylo opojeno radostí; třetího dne ředitel Juna, když zasedl k tabuli, našel pod svým příborem písemné propuštění ze služby![99]

K propuštění ředitele dejvického panství „jistého Jůny“ v roce 1793 bychom měli doplnit, že tento Anton Juna (ředitelem 1790-1793[100]) měl vedle několika dcer i syna Emanuela. (Dle matriky se „Emanuel Kašpar Jůna“ narodil v Dejvicích roku 1789 a jeho otcem byl „Anton Jůna, direktor“.) Emanuel Juna je pak uveden mezi „menšími dejvickými úředníky, kteří časem postoupili.“ Jako kancelářský písař v letech 1807 a 1814; stal se soudním aktuárem roku 1814.[101]

Roku 1794 byl Wenzel Adalbert podle Europaisches Genealogisches Handbuch vedle funkce děkana dómského a kapitulního též arcibiskupským konzistorním radou. Dále je k povšimnutí, že vedle budoucího arcibiskupa Chlumčanského patřil mezi „Domherren zu St. Veit ob dem Prager Schloss“ roku 1794 ještě Johann Jacob Goshko von Sachsenthal (1746-1820).[102] Majitelem věžského panství v letech 1792-1795 byl jeho bratranec Leopold Goshko v. S. (1757-1831) a tak tito členové jihlavského rodu mohli být důvodem propojení rodiny Křivánků a Heritesů. Leopoldův bratr Jakub (1752-1813), jihlavský purkmistr byl členem zednářské lóže „U pravých spokojených přátel“ v Brně.[103]

V lednu roku 1794 se synovec Jan Matzner, teď již direktor dejvického pantsví oženil u strýce P. Václava Vojtěcha v kapli svatého Mořice na Pražském hradě s dcerou Jana Vašátka, sládka z Chotče. Sestra nevěsty byla tehdy již pět let vdaná za rytíře Stockara von Bernkopf, obročního a syna lesmistra, oba ve službách svatovítské kapituly. Netřeba podotýkat, že rytíř Stockar v následujících letech postupně povýšil až na vrchního – direktora kapitulního statku (nejprve Vrané a později Spálené Poříčí).

Proboštství s kaplí sv. Mořice kresba Josefa Mockera, půdorys 1. patra [104]

Od roku 1794 je zároveň v Zemských Deskách[105] zapsaný nový vlastník panství a zámku Nový Stránov u Mladé Boleslavi. Je jím Johann von Herites. Zdá se však, že to byl spíše jeho strýc P. Václav Vojtěch von Herites, kdo panství se zámkem, hospodářským úřadem a kostelem se zámeckým kaplanem koupil. K panství náležely obce Jizerní Vtelno, Písková Lhota, Zámostí, Strašnov a Voděrady což představovalo 1671 ha orných polí, luk, lesů, rybníků, pastvin a zahrad[106]. Panství také například představovalo 1253 obyvatel, 84 koní, 394 kusů dobytka, 2124 ovcí.[107]

Zámek Nový Stránov podle E. W. Piskatsche[108]

Dobový vzhled popisuje velmi podrobně ve Stránovu věnované kapitole A. Sedláček. Citujme část jeho úvodu: „NOVÝ STRÁNOV A VTELNO. Jedoucimu na dráze severní od Chotětova k Boleslavi objeví se bývalý hrad a nyní zámek Stranovský v piné své kráse, an se malebně vypíná na ostrohu ze západní planiny vybíhajícího. Mát ostroh ten podobu klinovitou, tak že čtvrtinu jeho na konci zabírá hrad a tři čtvrtiny bývalé předhradí čili nynější dvůr. Prostora ta dohromady čtená ukazuje, že patřil Stránov k velikým a rozsáhlým hradům. Do bývalého předhradi vstupujeme od jižní strany vysokou branou, gotickým slohem dosti ozdobně sklenutou, z niž jest v pravo výklenek a v levo branka pro pěší. To vše se nachází v přízemí bývalého věžovitého staveni, které se dnes jako domek o jednom poschodí vyskytuje. V průjezdě spatříme v levo ve zdi výklenek a vyjdeme do dvora gotickou branou, ale ne tak ozdobně sklenutou jako je první. Když od brány přijdeme v levo, spatříme portál barokový, bývalý vchod do zahrady (nyní do dvorka vedlé brány), který jest ozdoben dvěma erby. Jeden z nich jest erb pánů Lisova, totiž štít polovičný, v levo žlutý s dvojitým křídlem černé barvy, v pravo ze šesti příčných pruhů (vždy černého, bílého a červeného) se skládající, nad helmou dva rohy a každý s praporečky týchž barev, jako byly pruhy na štítě. Na druhém erbu viděti tři měsíce na štítě a dvě křídla nad helmou. Na konci bývalého předhradi jsou dva sloupy s erby Přichovských a Lisovských, na nichž jsou gryfové. Tytéž erby spatřuji se na kostelíku v rohu předhradí stojícím.

Přes příkop dělící hrad ode dvora jde se po mostě kamenném, okrášleném obrubami ve slohu barokovém. V témž slohu jest také zřízena brána, jíž vstupujeme do stavení dvě poschodí vysokého, jež se však od strany venkovské (západní) vyšším býti zdá, poněvadž padá do svahu hory. Nejznamenitější části zámku jest věž, šestihranatá, v příkopě stojící a na hranách svých štukovím sesilená, jejíž spodek jest trochu povydán. Oken v této věži, jejíž jednotlivá poschodí odstavci jsou dělena, není mnoho. Ozdobné jsou její krancle. V každém rohu totiž jest výstupek, položený na hlavě lidské, z kamene vytesané ; od rohu jsou v omítce desky s ozdobným mřežováním v gotickém slohu a nad nimi teprve vůkol cimbuří, které se schyluje do vnitřku. Vchod do věže jest ze střechy sousedního stavení. Tu se přijde ke starému vchodu, před nímž v chodbě po stěnách všude jsou arabesky. Nahoře na klenutí uzříš vybledlou postavu s harfou a ieckdes z arabesek šklebí se na tebe tvář. Otevrou-li se železné pomalované dveře, vstoupíš do šestihranaté místnosti, hvězdovitě klenuté a sem a tam pozlacenim ozdobené, a oči tvoje utkví na malbách po stěnách a výklencích, sice již zašlých, ale přes to pozornost poutajicích. Byly to obrazy rozličných stavení, zvláště sloupovitých. Sloh převládá renesanční. Ještě nejlépe se zachovaly u dveří, kdež také viděti kvítí rozmanité v košíčkách a nade dveřmi pannu ležící s pozdviženou pravicí (Kleopatra ?). Nad těmi malbami ve výšce jsou jiné malby, bezpochyby allegorické postavy znázorňující. Paní s dítětem při pracích ženských zaměstnaná, jejiž dceruška pracuje, ale syn jen se dívá, znamená bezpochyby Pilnost. Co bylo v pravo odtud, z malby vybledlé nepoznáváme. Dále na třetím poli objevují se anděl a děvčata hrajíce si s růžemi (Nevinnost?). Odtud dále zříme pannu hrající na mandolínu a mající velký chochol z per, jíž pachole drží kancional, kdežto z druhé strany Amor se přibližuje. Něco dále opět se ukazuje paní s pacholaty na housle a basičku hrajícimi. Poslední obraz jest snad Marnivost, totiž paní před skříní stojící a anděl klénoty z truhličky vybírajíci. — Místnost nad tím, velikými výklenky opatřená, končitě sklenutá, jest v horních částech modře a rudé malována, jakoby se napodoboval mramor. Po několika schodech přijde se k brance goticky sklenuté a na krancle, kde viděti střechu až nahoru kamennou, ale ještě pokrytou. Tu nahoře mají zdi věže ještě hrubost přes 3 m. Pod dotčenou malovanou světnicí jest pět sklepů nad sebou, nejhořejší z nich jest opatřen vlaským komínem.

Stavení zámecké nepravidelného základu na čtyřech stranách zavírá dvůr celkem čtverhran (nepočítá-li se roh na severní straně) tvoříc. Na jižní straně spatřuji se i v přízemí i v obou poschodích chodby se sloupovím v barokovém slohu; patrně památka po pánech z Lisova. Sice se skládá holé stavení ze tří domů, z nichž ten u věže stojící jest vyšší než ostatní. Ve výklenku neb arkýři na severní straně jest kaple, pocházející asi z předešlého století. Na východní straně dvora zámeckého jsou staré dřevěné dvéře malované a železem pobité; jimi vchází se do sklepa, v němž jsou vybledlé malby bez významu, ze 17. století pocházející. … “[109]

Stav z roku 2003, tj. před rekonstrukcí zdevastovaného kostela, zachycuje pohádka „O svatební krajce“ natočená pro Českou Televizi režisérem J. Chlumským. Před pány z Heritesu byl vlastníkem Stránova František de Paula Antonín hrabě Příchovský, jehož otec hrabě Jan Václav (1706-1781), se na Stránov přiženil k předchozím majitelům pánům z Lišova, kteří Stránov vlastnili již od třicetiletých válek. Právě na Stránově byl psán známý deník Paní z Lišova.

O koupi z roku 1794 píše v pamětní knize jedné z obcí stránovského panství její rychtář, že Nový Stránov byl tehdy správou Františka hraběte Příchovského z Příchovic tak prodlužen: „že jemu sekvestora[110] dáti museli, a posledně jemu panství prodali. Poněvadž jej pro dluhy žádný koupit nechtěl, koupil je posléze p. p. Wenzl Herites, toho času vysoce urozený probošt pražský v roce 1800 v měsíci únoru …“[111] K celé věci se zachovala i listina[112] z prosince 1801, která uvádí Johanna Ritter von Herites jako kupujícího, účastníkem jsou i strýcové Václav Vojtěch a Anton jako svědek. Listina zřejmě řeší i závazky vyplývající z konkursu a datuje koupi zpětně k roku 1794.

František de Paula hrabě Příchovský z Příchovic prodal zřejmě Stránov baronům z Heritesu ještě z jiného důvodu. Byl totiž synovcem pražského arcibiskupa Antonína Petra hraběte Příchovického z Příchovic, jemuž patřilo blízké krásné panství benátecké, a který byl jako nadřízený velmi blízký právě proboštovi Václavovi Vojtěchovi baronovi z Heritesu. Arcibiskup Příchovský umřel roku 1793 a svému synovci Františkovi Benátky odkázal.

V ostatních zmínkách o stránovském panství se setkáváme zejména s vlastníkovým strýcem tedy P. Václavem Vojtěchem. Ten zde trávil letní měsíce a na zimu se uchyloval do Prahy.[113] Že správa panství vyžadovala pevnou ruku a nebyla nijak jednoduchou, dobře dokumentuje několik událostí, které zde pány z Heritesů čekaly, a ke kterým se ještě vrátíme.

V letech 1795 - 1796 se proboštu P. Václavu Vojtěchovi a jeho úředníkům podařilu obratným vyjednáváním s dvorskými úřady a uvážlivými kroky při dražbě získat kapitule statek komornický a z dejvického poplužního dvora tak značným rozšířením učinit velkostatek.[114]

Nový Stránov, autor neznámý, vyšlo tiskem v Praze

4. 11. 1796 v den arciknížecích narozenin. „Pro hlavní, ač nejméně zajímavou poctu určen chrám Týnský, kde se příštího dopoledne shromáždily při mši svatovítského probošta Václava rytíře Heritesa všechny špičky společnosti, nevyjímajíc dokonce abatyši hradčanského štiftu, arcikněžnu Marii Annu. (Dr. Antonín Novotný: „Naposledy o Praze F. L. Věka“ z února 1948, str. 40)

K 3. 2. 1797 císař vyhověl žádosti o přenesení rytířského titulu, predikátu, erbu a českého inkolátu P. Václava Vojtěcha na oba syny jeho sestry Roziny – Antona a Johanna Matznera.[115] Ke stejnému datu oba bratry povýšil do rytířského stavu. [116] S titulem rytíř z Heritesu – Ritter von Herites obdrželi i strýcův erb. Originál nobilitační listiny – krásné knihy v pevných deskách o rozměru více než A4, se stránkami z pergamenu a kolorovaným, celostránkovým erbem s ohromnou císařskou pečetí (obrázek pro srovnání s klíčem FAB) – je dosud uložen v kolínském archivu.[117]

V Rentzově sbírce Archivu Hlavního Města Prahy nalezneme tisk varianty erbu z roku 1797 pro Václava von Herites[118]. Oba rytířské erby můžeme porovnat také na dochovaných pečetích. Na erbu P. Václava Vojtěcha spatřujeme jako klenoty (figury umístěné nad turnajovými helmy) mitru a pastýřskou berlu, zatímco u Jana Matznera, nově Johanna Ritter von Herites, sekeru v otevřených orlích křídlech a tři pštrosí péra.

Pečeti Václava Vojtěcha a Jana Matznera - rytířů z Heritesu, r. 1801[119]

Vrchní velitel vojsk v Čechách, arcivévoda Karel Ludvík Rakouský, bratr císaře Františka II., svou neúnavnou činností doplnil dřívější zásluhy o zemi; jeho velení rakouských sil ve francouzských revolučních válkách v roce 1796 byla údajně bezchybná[120], a čeští stavové proto nezapomněli dát svému "zachránci" viditelné znamení vděčnosti. Na zasedání sněmu 26. února 1798 tedy jednomyslně rozhodli předložit císaři přání, aby arcivévodovi Karlovi stavovská pokladna doživotně poskytovala dobrovolný roční dar, a to pouze úpravou dominikálu bez sebemenšího zatížení poddaných.  Nabízeli roční důchod 100 000 zl., ale císař jej při schvalování omezil na 40 000 zl.[121] Byl o tom sepsán dokument podepsaný 17 zástupci českých stavů, kde hned za nejvyšším purkrabím hrabětem Stampachem čteme jméno "Wenzel v. Herites, Domprobst".[122]  Dne 26. března 1798 toto prohlášení předali arcivévodovi nejvyšší purkrabí Franz Graf von Stammpach a dva zástupci z každého stavu s krátkým, stručným projevem. Deputaci tvořili za preláty Wenzel Adalbert Ritter von Herites, probošt katedrály a první prelát království "Domprobst und erster Prälat des Königreichs" a Ignaz Zeidler, generál a velmistr rytířského křížovnického řádu; z panského stavu nejvyšší zemský hofmistr a prezident apelačního soudu Wenzel Graf von Spork  a nejvyšší zemský maršálek August Fürst von Lobkowitz, z rytířského stavu  podkomoří a zemský guberniální rada Johann Marzell Freiherr von Hennet a přísedící zemského výboru Anton Karl Ritter von Bretfeld; z měšťanského stavu pak k. rada a purkmistr k. hlavního města Prahy Andreas Steiner a pražský místopurkmistr Heinrich Reuber.[123]

Na stránovském panství poddaní místo roboty platili za hraběte Příchovského tzv. kontribuce, daň z pozemků. Jak ale víme, hrabě velmi panství prodlužil, a zřejmě proto probošt Václav Vojtěch von Herites nechal poddané „při urbáru“ jen do roku 1803, kdy „zdvihl zase robotu naturální“. To pak sedláci měli na panském robotovat „pěší i koňmo“, přesně dle tříd patentu Marie Terezie z roku 1775. Stěžovali si tedy u krajského úřadu, který proto v lednu roku 1804 vyslal komisaře s „kompanií granatýrů“ a 20 husary. Vojáci pak ve Vtelne „nutili mocně k robotě, neboť brali jednoho po druhém na výslech s těmito slovy – chceš-li robotovat, nebo chceš-li lehnout?“ …Tehdy se selské ženy zdvihly a chtěly správce, komisaře, důstojníka a kancelářského zbít. Vojáci tomu zabránili a vzali rychtáře na zámek do arestu a chtěli ho nechat bít. Někteří sousedé pak druhý den na robotu zapřáhli a tehdy nechal správce zavřít ve vtelenské hospodě přes noc ještě sousedy lhotské a strašnovské. Když pak byli tázáni u výslechu ještě voděradští zda „chtějí jíti po dobrém, aneb chtějí bejt biti dřív“, řekli všichni „Když musíme, musíme“. Byl potom sepsán protokol, že musí a jsou nuceni, o čemž rychtář Šulc v kronice poznamenal „ostatně kdyby se všechno psát mělo, bylo by potřeba moc papíru“.[124]

Zámek Nový Stránov (podoba před přestavbou 1890-4)[125]

V květnu roku 1804 se odehrál konflikt mezi vtelenským sedlákem Maštalířem a stránovským písařem. Ten Maštalíře pokáral, že vyjel orat o hodinu později: Písař: „Maštalíři, což nevíte, kdy máte zapřahat?“ Maštalíř: „To vím, však já ještě dohoním!“ Písař: Jakožto hospodář máte dát na sobě příklad, zasloužil byste, abych vás vyhnal!" Maštalíř:"Však já vim, kdy mám zapřahat! A takového dlouhého kázání od nich nepotřebuji!" Písař: "Mluvte jináč, sic užiji jiných prostředků, vy krobiáne!" Písař jde k Maštalířovi a mává před ním holi. Maštalíř: "Už toho mám dost! Jestli chceš, pojď a uhoď. Pak ale zvíš, co se ti stane. Poroučej si v kanceláři, nám nemáš co poroučet!" Když viděl písař, že se Maštalíř nebojí, odešel a hleděl si roboty; ale jak přišel domů, napsal na Maštalíře, žalobu pro nedostavení se v čas na robotu a pro urážlivé řeči. Maštalíř se pak nedostavil k stránovskému úřadu na několik výzev. Dostavil se až po osmi dnech, když se do věci zapojil krajský úřad. O osm dnů později přinesl vrátný Maštalíři tento rozsudek: „1. Maštalíř zameškanou hodinu roboty nahradí. 2. Za urážlivé řeči proti panu písařovi odsuzuje se na dva dny do želez 3. Že na zavolání na úřad se nedostavil, dostane šest dní žaláře zostřeného železy při vodě a chlebě.“ Vypravěč příběhu bezeňský učitel Vaněk k tomu dodává: „A tak seděl Maštalíř osm dní v železech při chlebě a vodě, což se mu tak zprotivilo, že vícekráte roboty nezmeškal.“[126]

Pohled na Nový Stránov z poč. 19. stol. Naproti přes údolí krnský zámek (výřez).[127]

Roku 1805, dne 21. 1. byl probošt, rytíř Václav Vojtěch Herites se svými synovci Antonem a Johannem povýšen do stavu svobodných pánů.[128],[129] Svobodný pán neboli baron, či německy Freiherr musel uhradit poplatek 3150zl, a protože i k tomuto povýšení se dochovala nádherná nobilitační listina tzv. „Adelsdiplom“ v kolínském archivu, byla zřejmě uhrazena i částka 315zl. za jeho vyhotovení. Erb byl polepšen o (starou) baronskou korunu s osmi (pěti viditelnými) perlami na zlaté obroučce střídavě smaragdy a rubíny posázené.[130] Takto byl tentokrát erb zakreslen i do zemských desek.[131] Vedle titulu Freiherr jim byl udělen i titul Wohlgebohren.[132]

Erb z nobilitační listiny z roku 1805 – stav svobodných pánů pro von Herites[133]

O nobilitaci rytířů z Herites čteme v knize Dr. Antonína Novotného „Naposledy o Praze F. L. Věka“: „Větší štěstí měl se svobodným pánem hradčanský kanovník Václav rytíř Herites, o němž zlá huba MUDr. Helda mluví svrchovaně nectně. Císař uznal jeho patnáctitisícový dar ve prospěch dobročinných fondů za dostatečný důvod, aby z Mathausenu sdělil guberniu (2. 11. 1804), že Heritesovo rytířství povyšuje na panstvo sobě volně volně svobodné, jak pro církevního hodnostu, tak pro jeho synovce Jana a Antonína Macha. Jeden z nich byl umístěn přičiněním strýce u úřadu nejvyššího sudího, druhý jmenován ředitelem proboštských statků v Dejvicích, dohromady pak vlastnili velkostatek Stranov, kanovníkem pro ně koupený.“ (str. 175)

K „zlé hubě“, která o hradčanském kanovníku Václavovi mluví svrchovaně nectně. Abychom tuto narážku pochopili, je třeba se seznámit s osobou a později uveřejněnými zápisky Dr. Helda.

Český lékař, skladatel a rektor Univerzity Karlovy Jan Theobald Held (1770-1851) zanechal ve své pozůstalosti dva svazky německy psaných pamětí, sepsaných v letech čtyřicátých.[134] Některé kapitoly přeložil později z rukopisu, který uchovalo Národní Muzeum, Jindřich Květ pro Lidové Noviny. Část kapitoly otištěné 31. 5. 1936 je věnována dómskému proboštu Heritesovi a jeho synovcům. Text je podivným hanopisem o chlípnosti, poživačnosti a zlomyslnosti „naboba“ a „bramína“ probošta Heritese. Důvěru čtenáře však zjevně předpojatý text zcela ztrácí zejména v závěru, když tvrdí, že „nastupující probošt neměl ještě žádných synovců“. Tato věta, ať už měla dotvrzovat cokoliv, pravdivá být nemůže.

Není důvod dnes pátrat po příčině nevraživosti. Co měl ale společného pražský lékař s proboštem Heritesem? Od věci patrně nebude zmínka o Heldově vztahu k hraběnce Příchovské. V Heldově pozůstalosti uložené v Památníku Národního Písemnictví najdeme totiž i „Testament paní Aloisie ovdovělé hraběnky Příchovské rozené von Wasmuth“, či „Beschreibung der feierlichen Bestattung der Frau Aloysia verwittwete Gräfin Příchovský geb. von Wasmuth.“

O Dr. Heldovi se dočítáme[135], že „navštěvoval rád plesy, koncerty, akademie, divadelní představení, čaje a radovánky všeho druhu. Sám ve svých pamětech a dopisech přiznává, že jeho životem prošlo hodně krásných žen. Nikdy se však neoženil. Jeho největší láskou byla hraběnka Aloisie Příchovská. Byla to jemná, vzdělaná žena, o pět let starší, bohužel však vdaná. Seznámil se s ní na společenském večírku a byl jí okouzlen. To byl začátek jejich vztahu, který trval 29 let. Jejich vztah byl v pražských salonech označován jako skandál. Od roku 1808 dokonce bydlel v jejím domě U zlaté hvězdy ve Spálené ulici." V mládí se mu narodil nemanželský syn, ale kdo byla jeho matka, není známo. Held sám se nikdy neoženil.[136]“ Dodejme, že Dr. Held byl hudebník a hraběnka Příchovská se údajně pod vedením skladatele Jana Křtitele Kuchaře stala velmi dobrou klavíristkou – v jejím případě jsou zmiňovány i rozsáhlé znalosti o umění a literatuře.[137]

Těžko zde nepřipomenout, že manželem hraběnky Marie Aloisie Příchovské rozené von Wassmuth (1766 -1831), byl hrabě František de Paula Antonín Příchovský z Příchovic (1736-1814), od kterého probošt Herites (zřejmě jménem svého synovce Johanna) koupil k roku 1794 zadlužený Nový Stránov. Strýcem hraběte Františka de Paula byl pražský arcibiskup Antonín Petr Příchovský (1707-1793), s nímž je vzestup probošta Heritese od počátku spjat. Jediný syn Příchovských tragicky umírá roku 1816, kdy jejich benátecké panství dědí hrabata Thunové z Hohensteinu. Text Heldova článku najdete zde[138].

Nový Stránov (výřez), K. Němeček, Pamětní list Boleslavska,

Karl Eugen Fürst v. Lamberg patrně přijal od Václava Vojtěcha von Herites roku 1805 5000zl a 6000zl. Roku 1808 postoupil 6000zl na Antona v. Herites. Celý text viz.[139] Karl Eugen kníže von Lamberg (1766-1831), od roku 1797 majitel zděděných panství Steyer v Horním Rakousku a v blízkosti Horažďovic panství Žichovice, Žihobce, Rábí a jiných byl od 1802 manželem Friederike Fürstin Oettingen-Wallerstein. Byl majitelem velké sbírky knih a mědirytin. Roku 1805 (stejně jako 1800 a 1808) musel kníže čelit těžkému strádání v důsledku nepřátelského vpádu Francouzů.[140] Původně sídlil v Salzburgu, kolem roku 1815 přesídlil na svá panství v Čechách.[141]

Roku 1806 potkala Stránov další nemilá událost. Z terezínské pevnosti se do moravského Špilberku stěhovali trestanci. Místodržitelství rozhodlo, že cestou pobudou na stránovském zámku. Správce panství pohotově krajskému úřadu písemně namítl, že „zámek nemá pro tolik lidstva a koní ani místa, náčiní, dříví atd. a za druhé zámek, že náleží prvnímu prelátu království českého, tudíž bylo by to prý kruté, když by se mu měli v zámku trestanci ubytovati.“ Úřad však suše odepsal, že trestanci jsou již na cestě, a že by se měl p. probošt Herites této příležitosti uchopiti, aby ´trpícímu lidu´ také nějakou oběť přinesl“. Na Stránov nakonec 7.12, dorazilo 175 trestanců s 54 vojáky. Okolní vrchnosti měly za povinnost zásobit Stránov denně 179 bochníky chleba, dřívím, brambory atd.; ku hlídání trestanců pak poslat na pět dnů 14 mužů a 2 ženské do kuchyně. Vojáci se za měsíc natolik zotavili, že nenáviděná hlídací služba, proti které se sedláci bouřili, byla počátkem ledna odvolána. Rolník z Bezna Václav Míč vzpomínal jak, když byli vězni bitím trestáni „vodíval nás kantor Kozák do zámku podívat se na ně, abychom tak od zlého ustrašeni byli.“[142]

Plán zámku Stránova[143] 1. silnice od Krnska, 2. Dvůr Vanžurov, 3. Zelinářské zahrady, 4. Ovocná zahrada se zoologickou zahradou, 5. Bývalá fara před bránou vlevo, 6. Gotická brána do předhradí, 7. Tyršův pomník (1931), 8. Nádvoří v předhradí s hospodářskými budovami, 9. Zámecké kanceláře, 10. kostel sv. Václava, 11. kamenný most přes hradní příkop, 12. veliká věž ze 14. stol., 13. zámek, 14. zámecký park, 15. Vodojem

Erb P. Václava Vojtěcha barona von Herites v Zemských Deskách Stavovských. [144] K intabulaci privilegia z roku 1805 došlo r. 1806.[145]

V historické podsbírce Regionálního muzea v Kolíně se nachází soubor čtyř předmětů spojovaných s generálem jezdectva Michaelem svobodným pánem z Melasu (1729–1806)[146]. Jedním z nich je mosazný polní dalekohled.[147] Na pouzdře skládacího dalekohledu je uvedeno, že ho z pozůstalosti generála Melase získal svatovítský probošt a kanovník kapituly u Všech Svatých na Pražském hradě P. Václav Vojtěch baron z Heritesu (1734–1822). --   „Aus dem Nachlasse des k. k.  General Melas an den Dompropst Wenzel Freiherrn  von Herites gelangt.“[148]

Polní dalekohled generala Michaela barona z Melasu (1729–1806), který z pozůstalosti získal Václav Vojtěch baron z Heritesu (1734–1822).[149]

Ústní testament Theresie Průcha pořízený Wenzlem svobodným pánem von Herites a Johannem Steinerem z 29. 1. 1807 (public. 6. V. 1807) najdeme ve sbírce papírových listin Archivu Hlavního Města Prahy. Theresie Průcha, měšťanka pražská, byla kmotrou většiny dětí Johanna barona von Herites v letech 1796 – 1805. Roku 1796 je v matrice uvedena jakou hospodyně na proboštství. František Průcha, zkoušený soudní aktuár v Dejvicích (r. 1803, 1806), byl zde přijat za justiciára (r. 1812, 1813).[150] Theresia Průcha z proboštství zemřela 17. 1. 1807. (matrika zemřelých Hradčany). Náhled pečeti Václava von Herites z testamentu je k dispozici online.[151]

Dne 28. června roku 1807 byl místodržitelský rada Kašpar Royko (1744-1819) nejslavnostněji dosazen mezi kanovníky v k. kolegiátním kostele Všech svatých a to pražským katedrálním proboštem a kolegiátním děkanem Freyherrn von Herites, pověřeným Jeho Výsostí arcibiskupem knížetem von Salm Salmem.[152]

Národní Knihovna zpřístupnila „Wácslava Neumanna … Kázánj na den Sw. Bartoloměje … v Chrámu Páně Hostaunském … držané 30. Srpna 1807“. Text je pozoruhodný i pro vysokou jazykovou kvalitu a díky kvalitnímu tisku i poměrně snadnou čitelnost. Nás ale zaujmou hlavní postavy, jimiž jsou probošt Václav Vojtěch baron von Herites a jeho bratr Michael Emanuel, kterého při té příležitosti instaloval na svém panství (Hostouň patřila ke kapitulním obcím) co děkana. Výňatky z textu najdete zde[153].

V návštěvní knize neznámé osoby patrně šlechtického původu a dle četnosti ženských jmen možná ženského pohlaví (Gästebuch eines unbekannten Adeligen) najdeme 28. září 1807, tedy na svatého Václava, jména baron Ubellj, Ebermann, Hennel, Hayn, Schönherr, v. Hartenstein, Domprobst [Wenceslaus Adalbertus] Herites, Can.[onicus Wenceslaus] Lehnhard. Protože se v knize objevují i jména historiků Caspara Royka, Ignáce Cornovy, Karla R. Ungara a pražských kanovníků Dobsche, Heritese, Lehnharda a Haina, lze usuzovat, že vznikla v Praze.

Z okolí kanovníka Heritese se mezi jmény nachází ještě hraběnka Příchovská, baron Wasmuth, baronessa von Langedorf, hrabě a hraběnka Wratislav, poznačeny jsou narozeniny a návštěvy hraběcí rodiny z Klenové / von Klenau: “Geburtstag der. Gfin Klenau (23.2.)” ta byla návštěvou ještě 21.3., Gr. Klenau 16.5., “Geburtstag des General Klenau 12.12.”, “Geburtstag der Stiftsdame Klenau 16.12.”

Kniha byla vevázána do kalendářní části knihy Schematismus für das Königreich Böhmen auf das Jahr 1807 s lepenkovými deskami, potažena červeně barvenou kůží, uprostřed přední desky vytlačovaný a zlacený rakouský orel, uprostřed zadní desky český lev. [154]

V Pamětech Vavákových se dočítáme, že roku 1808 „v pondělí svatodušní, dne 6. června, u Prahy v domě invalidů neb vysloužených vojáků a okolo téhož domu byla držena veliká slavnost a jako svatba našeho nejmilostivějšího císaře a krále Františka 1. s Marií Boženou, císařovnou a královnou, která na den 6. ledna tohoto roku při svém oddání ve Vídni všem invalidům pokrmem, nápojem i penězi potěšení a radost učinila. Tak zde v Čechách páni stavové sebravše se tolikéž zdejším invalidům — jich jest v tom domě 1300 — radost a potěšení způsobili a to se dálo tímto pořádkem: …[155] V 10 hodin přijel komandující p. jenerál, kterého ti již tam shromáždění jenerálové a štábní oficiři slavně přivítali. IX. Začaly se služby Boží na place uvnitř invalidhausu. Kázání měl p. kanovník Wagner z hradu pražského a trvalo 1/2 hodiny, bylo v němčině. Velko[u] mši zpíval pod infulí[156] p. Václav Vojtěch baron Herites, hradopražský probošt, a po ní bylo „Te Deum laudamus“. Při té mši slavná muzika vojenská se držela a v určitých dobách jeden batalión vojska i také z děl se střílelo.“ …[157]

Rok 1808 pak přinesl tzv. stránovskou rebélii. Velmi zevrubně ji popisuje jak Václav Vaněk, řídící učitel v Bezně ve svých Historických obrázcích z Boleslavska[158], tak podle něj pak okresní inspektor Karel Sellner v  časopise Boleslavan[159] odkud budeme čerpat. O tehdejší situaci na panství píše „Robota soužila dosud lid a byla na stránovském panství velmi krutá, neboť majitel panství, svobodný pán Václav Herites, probošt svatovítské kapitoly, byl muž velmi přísný a ve vykonávání vrchnostenských práv neústupný. Lid případně jej překřtil, říkaje mu Herodes.“ Napoleonské (respektive koaliční) války vyžadovaly doplňování armády, a proto bylo ze stránovského panství k zemské obraně – „lantveru“ odvedeno již roku 1803 dvacet vylosovaných mladíků. Další Napoleonovy snahy si však v červenci 1808 před žněmi vyžádaly losování mezi otci rodin, kteří již císaři nejméně deset let sloužili. Dva dny před losováním byla hospoda v Zámostí nabita. Pivo a kořalka rozvázaly jazyky a „v této rebelantské náladě odsuzoval každý krutého Herodesa“. Ujednáno, že vysloužilce do zámku doprovodí všichni a „kdo se odváží tahati losy, bude syn smrti. V kanceláři vyvolal správce Václava Řípu, sedláka ze Vtelna, vysloužilého vojáka, a nařídil mu, aby tahal losy. Řípa rozhlédl se po ostatních, viděl zamračené tváře, blýskající se oči a odřekl, vymlouvaje se, že slíbil ostatním netahati losů. Správce Böhm upozornil Řípu: »Víte, co na vás čeká, když neposlechnete? Řípa odpověděl: »Ať se děje se mnou cokoli, já losů tahati nebudu.« Správce věděl, co se chystá a chtěl hned v počátcích zlomiti odpor rebelantů. Zavolal vrátného a nařídil mu, aby přinesl lavici a potom zvolal: »Řípo, vyzývám vás naposledy, abyste byl poslušen rozkazu císařského. Řípa stál však jako sloup a správce, pobouřen jsa odporem, přikázal vrátnému, aby Řípovi vysázel 25 ran. Položili vysloužilce na lavici a exekuce počala. Rány byly mastné, neboť po několika svalil se Řípa s lavice a ležel jako mrtvý. V kanceláři nastalo hrozné ticho, ale jen na chvilku. Vysloužilci vynesli Řípu na nádvoří a položili jej pod lípu. Lid vida, co se stalo, volal: »Řípa je zabit.« Jako jiskra, padnuvší do střelného prachu, účinkovala tato zpráva na lid. Nebylo nikoho, kdo by rozvášněný lid zdržel. Vzpomínky na staré křivdy oživly a zástup, ozbrojený holemi, klacky, sekerami a motykami vřítil se v slepém vzteku do zámku. Správce, vida valící se zástup rebelantů, pospíšil k proboštovi a zapřísahal jej, aby rychle prchl a skryl se. Probošt a jeho zámecký kaplan Havránek[160] slyšeli, jak ve vedlejší kanceláři burácí [161]bouře a proto nemeškali. Vyběhli[162] zadní brankou ze zámku a skryli se v dozrávající pšenici.

Sklenutí v prostoru mezi „pokojem nad mostem“ a věží

Udělali dobře, neboť když lid zdemoloval kancelář „prohledal zámek, volaje po Herodesovi. Roztřískal vše v pokoji tvrdého pána.“ Rebelanti rozeslali pak do okolí výzvu k odboji a mnozí uposlechli. Správce tedy poslal pro vojsko do Boleslavi a také pro vtelenského rychtáře Kuchtu, aby lid uklidnil. Tento, když ho nakonec našli v hospodě v Zámostí, však řekl, že se do toho míchat nebude. Naopak strašnovští řekli, že počkají, až co voděradští, jejichž rychtář Šulc jim moudře věc rozmluvil. Řípa se mezitím pod stromem probral, ale bylo mu tak zle, že ho radši vezli k doktorovi a dali mu i poslední pomazání. Ještě ten večer dvě setniny vojska všechny vzbouřené pochytaly a druhý den přijel krajský hejtman a sepsal protokol a škody. (skleněné tabule v ceně 175 zl. 36 kr., také byly rozbity[163] 3 okenní rámy, v kamnech 5 kachlů, l velké zrcadlo, 1 velké hodiny, zábradlí u zahrady, polámány byly stromy, zničena zelenina, dopola vylámány dvojité dvéře na sýpce a v pokoji proboštově byly odcizeny následující věci: 8 zl. v bankovkách, 18 nožů v ceně 7 zl. 30 kr., 12 lžic po 20 kr., 2 anglické břitvy za 9 zl., 4A libry cukru za 3 zl. 22 kr., svíček za 1 zl. 24 kr.) Úhrn trestů byl: 335 ran holí (8-20 ran na jednoho), 200 ran metlou, 74 dní vězení a 473 zl. 16i/2 kr. na náhradu škod.

Brána na Stránově ještě s gotickým sklenutím[164]

Na 30. července byli všichni svoláni na zámek, kde byli nečekaně zajati vojskem a dopraveni k veřejné exekuci na náměstí v Mladé Boleslavi. Ranám holí (před a po věznění) se např. nevyhnuli příbuzní poučeného sedláka Maštalíře vtelenský nádeník Václav, či pacholek Václav. Kateřině Maštalířové, stejně jako několika dalším kojícím, či těhotným bylo však mrskání metlou odloženo. Správci bylo nařízeno, aby tyto ženy teprve po radě lékařské byly k potrestání do Boleslavi poslány. Rychtář Kuchta byl za úřadu neschopného prohlášen, jeho zbaven a ještě dostal 8 dnů tuhého vězení, stejně jako Řípa, který byl navíc potrestán i veřejnou prací. „Rebelové byli odvedeni do vězení, ostatní vraceli se zamlklí domů. Špatně skončilo vzbouření. Neradno robotníku reptati proti nařízení císařské milosti a hříšné jest bouřiti se proti Bohem dané vrchnosti.“

Nový Stránov, Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)[165]

Detail baronské pečeti P. Václava Vojtěcha z roku 1809[166]

Roku 1811 instaloval Václav Vojtěch na proboštství vynikajícího soudobého historika Kašpara Royko, rektora univerzity. Měl pověst liberálního teologa, protože sympatizoval s husitstvím. Svou pravověrnost však osvědčil poslední vůlí. Založil nadaci na výroční mši nad svatopetrským hrobem[167].

„Roku 1812 po dobu návštěvy manželky Napoleona, arcikněžny rakouské Marie Luisy na Pražském hradě pobýval dvůr rakouského císaře. Z prvého patra své rezidence byl proto Václav Vojtěch z Heritesů vystěhován, aby se tam ubytoval Anton Saský.“ [168]

„At česká jednota se rozšiřuje, a vše nevole se odstraňuje, to srdečně vám Krušino! vzkazuje Antonín Svobodný Pan z Heritesů Ve Vídni dne 1-ho září 1811.[169]” zní vpisek ve starobylém šlechtickém památníku (původním majitelem byl v 16. století Jan Jiří ze Švamberka). Adresátem byl některý z rodu Krušinů ze Švamberka, kteří v tu dobu “štambůch” vlastnili.[170] Tento citát byl později zařazen do knihy Glosář moudrosti staletí, Kniha třetí, Díl II: Moudrost česká. Náboženstí myslitelé od Tůmy ze Štítného do Komenského a Balbína. Tragedie národa.[171]

Roku 1813 umírá na hnisavou nervovou horečku “faulen Nervenfieber” ve 36 letech synovec „Anton Mazner Freyherr von Herites“, který bydlel stále u strýce již od studií a po dokončení práv pracoval jako sekretář zemského soudu. Parte bylo vytištěno strýcem Václavem „im Namen des Johann Mazner Freiherrn v. Herites und Maria Mazner vereheligte Eiselt.“ Pochován byl u sv. Matěje.[172] Namísto něj, vzal k sobě na proboštství dalšího studenta práv Václava, syna svého druhého synovce - Johanna von Herites, direktora v Dejvicích.

Profesor Lubomír Slavíček zmínil ve svém díle „Sobě, umění a přátelům“ Václava Vojtěcha Heritese jako majitele soukromé sbírky obrazů. Byl velmi laskav a poskytl i konkrétní prameny. Patří mezi ně „S. W. Schießler, Prag und seine Umgebungen. Prag 1813, s. 76“. Na straně 76 této knihy se nalézá výčet nadepsaný „Bilderkabinette“ Čteme zde „In der Burg … Beim Herrn Domprobst Herites … findet man viele und ausgezeichnete Werke dieser Kunst“ . Druhý pramen „Anonym, Kunstnachrichten aus Prag, in: Johann Georg Meusel (ed.), Neue Miscellaneen artistischen Inhalts für Künstler und Kunstliebhaber, 13. Stück. Leipzig 1803, s. 578“ přístupný on-line, uvádí bez dalšího komentáře v kapitole „Kunstnachrichten von Prag“, v sekci „Privat-Bilderkabinet zu Prag, in alphabetische Ordnung“ mezi 26 dalšími i sbírku „Hrn. Domprobst. von Herites am Schlosse.“

Roku 1815 proslovil jako děkan a arcibiskupský sekretář Václav Vojtěch baron z Heritesů řeč v uvedení do úřadu pražského arcibiskupa pana Václava Leopolda Chlumčanského, rytíře z Přestavlk a Chlumčan.[173]

25. srpna 1816 probošt pražské metropolitní kapituly Václav Vojtěch baron von Herites asistoval při biskupském svěcení Arnošta Konstantina Růžičky (1761–1845) v Praze z rukou pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského, spolusvětitelem byl litoměřický biskup Josef František Hurdálek. [174] V dopise Růžičky Chlumčanskému ze 4. srpna 1815[175] je možné se dočíst, že pro Heritesovu asistenci měl papežské povolení.[176]

Dle inzerátu v tisku bylo na Stránově v červnu 1818 k mání letní i zimní ovoce z panských zahrad, ponejvíce nejjemnější odrůdy hrušek a jablek.[177]

V knize „Staropražské pověsti a legendy“ od autorů: Julius Košnář, Jaroslav Kabíček vyd. r. 1947, 1992 a 2005 je na straně 36 (42), pověst / legenda o tom jak bývaly u svatého Víta slouženy české roráty ku povzbuzení českého živlu na sklonku 18. století. Mezi těmi, kdo se o to zasloužili je jmenován kanovník Václav Vojtěch von Herites.

Nového, jednohlasně zvoleného děkana svatovítské kapituly Fr. Pallas nobilis de Lauro slavně instaloval dle Wlastenského Zvěstowatele kapitulní probošt baron z Herites 8. 6. 1821.[178] „Dne 8 čerwna byl zaslauzily a učeny Prelát-Arcydyákon v pražsk. hlav. chrámu prjseznj král. česko-stawowského wýboru, doktor filozofie a theologie Fr. Pallas nobilis de Lauro gednohlásně zwolen za kapitulnjho děkana hlaw. chrámu w kterezto důstojnosti od kapitulnjho probossta barona z Herites flawně vmjstěn.“ [179]

P. Václav Vojtěch umírá v 86 letech roku 1822 na hrudní vodnatelnost, Requiem bylo slouženo 14. 2. v 9.00 v katedrále, 15. u sv. Apolináře a 18. v kostele sv. Kajetána. Pohřben byl do rodinné (soukromé) hrobky na Stránově. Parte vydala rodina (přesněji „Johann Freyherr von Herites in seinem und seiner Schwester Maria Eiselt Nahmen“) i arcibiskupství.[180] V SOkA Kutná hora[181] je vedle několika jeho závětí uložen i krasopisný obsáhlý (9 stran rukopisu přesahujících A4) opis listiny „Testaments-Vergleich“ podepsaný za dědice Johannem a Barbarou Frh. von Herites roku 1826 v Praze.

Parte Václava Vojtěcha barona von Herites (1734-1822), Archiv Národního Muzea, [182]

V oznámení o dražbě movitého majetku po zemřelém proboštu Václavu Vojtěchu se zmiňují předměty zlaté, stříbrné, zařízení pokojů, kusy oděvů, prádla, měděné náčiní, porcelán, kamenina, sklo, postele, vína, nějaké řezivo, značná sbírka olejomaleb a mědirytin a další předměty. Dražba se konala v budově proboštství na Hradčanech 14. června roku 1822 a v následujících dnech.[183]

„Požitky nadání Václava Vojtěcha Jana Nep. svob. pána z Heritesu, pro výpomocné zřízence a zaměstnance s denním platem, pro rok 1933 a ve výši 886 Kč, se rozdělí. Nadace je určena pro výp. zřízence a výpomocné zaměstnance (diurnisty).“[184]

Johann Matzner Freiherr von Herites (1769-1841), dejvický direktor a pán na Stránově

Johann Matzner (1769-1841), křtěný Joannes Thomas se narodil v Horažďovicích 20. 12. 1769 jako legitimní syn Jana Macnera (nar. 1737[185]) a jeho manželky Roziny rozené Heritesové (1742-1783)[186], k jejíž rodině byl osud tolik štědrý. Jan Matzner /Macner (*1737) byl řezník a vyženil s Rozinou slušné jmění. Žadný z jejích sourozenců děti neměl a tak není divu, že její majetek byl po smrti odhadnut na 2199zl. Od manželčina bezdětného bratra Jana Heritesa (1733-1805) získal dle závěti Jan Matzner (*1737) majetek v hodnotě 4300zl. Tchán Roziny František Matzner byl zároveň měšťanem horažďovickým i strakonickým.[187] Ze Strakonic pocházel a pod jurisdikci města Horažďovic byl přijat 17. 3. 1721.[188] Byl také řeznický mistr a k tomu hostinský v Radomyšli, kde se usídlil s manželkou Kateřinou kolem roku 1730.

Tam působil a zemřel i tchánův bratr, kněz maltského řádu P. Jan Matzner, po němž byl manžel Roziny Jan pokřtěn. Bez zajímavosti nejsou okolnosti tzv. incidentu na kostelní věži děkanského kostela v roce 1717, kde se dočítáme o faráři horažďovickém, dosazeném maltézským řádem, P. Janu Matznerovi (+1740).[189]

Za faráře Matznera byly empory v kostel sv. Jana Křtitele upraveny na polokruhové, nad sakristií byla zbudována oratoř. Roku 1721 farář Matzner vedl stíţnost, že kolem kostela panoval značný pach, jenž pocházel z mělce pohřbených mrtvol.[190] Po předčasné smrti P. Jana Matznera „zvedl r. 1740 František Matzner, šenkýř v Radomyšli se dvěma bratry, proti řádu nechutný spor o jeho pozůstalost; odůvodňujíce své nároky tím, že jejich zesnulý bratr měl na ně ve své závěti pamatovati, neboť je jich i s rodinami 22 osob a žádali přemrštěné odškodné.“ Velkopřevor však vydal přesně podle řádové regule jen majetek získaný před vstupem do řádu.[191]

Rozina zemřela roku 1783 již ve 41 letech a tak stihla mít jen tři děti. Dceru Marii Annu, která se později provdala za c. k. úředníka Josefa Eiselta a bydlela v Praze a dva syny Antona a Johanna. Antonův příběh víceméně známe, neboť jemu matka zemřela v šesti letech a od studií byl chráněncem strýce P. Václava Vojtěcha, takže i žil a zemřel na proboštství pražského hradu. Pracoval jako právník a zemřel mlád jako svobodný a bezdětný. Je jisté, že i do něj byly vkládány jisté naděje, když obě povýšení do šlechtického stavu směřovaly i k němu. Jediným dalším nositelem šlechtického titulu a predikátu „von Herites“ se stal první syn Roziny Johann Matzner a jeho potomstvo. Ještě než upřeme pozornost právě na něj, vraťme se k jeho ovdovělému otci Janu Matznerovi. Po roce vdovství oženil se s Annou Rábskou, dcerou řezníka Ignáce Rábského a manželky Anny. (Jejím bratrem byl P. František Rabský, farář v Malým Boru u Horažďovic.[192]) Z toho druhého manželství byly děti: Anna, Adalbert, Ignác, František, Karel a Albertina. Anna provdala se za Jana (sic! – Karla[193]) Maršala r. 1819, Albertina za Václava Opolskýho a po jeho smrti za Mat. Chvala. Ze synů víme o Františkovi, že byl sládkem a nájemcem pivováru v Bratronicích, o Karlovi, že zdědil otcovský majetek v Horažďovicích. Otec jeho po smrti první manželky Rosiny pozbyl některého majetku, odkázaného dětem z toho manželství, nicméně, od obce koupil roku 1783 právovárečný dům za 1100 zl, který pak patřil jeho synu Karlovi[194], r. 1792 získal od obce do dědičného vlastnictví emfyteutickou koupí 2 pole a louku za 380 zl. Hned následujícího roku přikoupil od švagra Michaela Heritesa pole v Hlavičkách a louku za 310 zl. Zajímavá podrobnost, že r. 1772, tedy 4 roky po svatbě s první manželkou vyměnil dům na náměstí se stodolou a várkou za dum Kašpara Nigrina na předměstí, zvaný "Modrá Hvězda"/na domě tom panský šenk pozůstával/ s přídavkem 250 zl. Nigrínovi. Rok 1777 přinesl další rozmnožení majetku rodu Matznerů. Tehdy Johanna Šmidingerová za Strakonic, rozená Heritesová, prodala Janu Matznerovi, švagru svému, dvur na Shůni se zahradou a jedním polem za 450 zl. Hotově. Dům ten po požáru vystavěn v nynější podobě 1878. (Ve strojopise pojednávajícím o všech duchovních z rodu Heritesů (11!), a rodů příbuzných je zvláště podrobně zmíněn P. Josef Jan Schmidinger (*1801), vlastenec, pionýr osvěty, apoštol české knihy, kterého podle tradice rodinné vykreslil František Herites v povídce „Tajemství strýce Josefa“ v postavě P. Tomáše Kovaříka.[195])

Nabývání majetku dálo se zvolna a v hlavních rysech pochází od Jana Matznera. Je vysvětlitelno i odumíráním rodu heritesovského: dva švagři Jánovi byli kněžími, třetí /Jan/ byl bezdětek - oba šlechtici Heritesové vlastně adoptovaní Matznerové. Když po smrti Jana Matznera převzal heritesovský majetek čtvrý syn, 21letý Karel, byl již majetek rodu značný. Karel se oženil r. 1833 s Františkou Jiříčkovou z Volyně a z manželství toho bylo 6 dětí, které až na dvě zemřely v mladém věku. Toliko synové Karel a Jan udrželi se déle na živu. První byl úředníkem velkostatku hrabat Kinských a pak nájemcem dvora svéradického. Zemřel r. 1878 41letý. Jan, narozený r. 1834, studoval reálku a stal se hospodářem na otcovském majetku. Oženil se r. 1867 s Marií Fuxovou, dcerou měšťana soukenníka zdejšího, s níž měl sedm dětí. Z těchto tři zemřely záhy, syn Karel umřel jako vojín, takže zůstaly toliko dvě dcery a syn: Ana provdaná za notáře J. Rosenauera, Marie, provdaná za Dr. Dyka, po ovdovění za odborového přednostu min. pošt Viléma Eliase a Adolf, známý sokolský pracovník, obchodník a majitel realit v Horažďovicích. Jeho čtyři synové inž. Jan, Adolf, Jaroslav a Oldřich jsou zárukou dalšího trvání rodu.“[196]

Johann Matzner (1769-1841) stál svého otce dle jeho soukromého deníku roku 1783 97 zl. (Na to dostal z první heritesovské fundace z roku 1738 32 zl.) Oba synové šli na studie nejprve do Písku, pak do Prahy.[197] Johann byl v písku nejméně v primě roku 1784-5.[198] Antonína dal otec na studie až roku 1785. Toho roku odvezl oba syny do Prahy jemnostpánu kanovníkovi. Do deníku si pak r. 1787 o Janovi připsal: „přišel domů na hadry, musel jsem ho ošatit, stálo 45zl."[199]

Jinak si však zřejmě Johann důvěru strýce získal, neboť ho, jak již víme, po jmenování proboštem roku 1793 ihned roku 1794 jmenoval direktorem svého dejvického statku.[200] K němu spadaly Hostouň, Zlončice, Veltěže, Zlonín, Podbaba i Šárka. Celkem 1743 ha polí, luk lesů, rybníků a zahrad.[201] Jako ředitel bydlel Johann se svou rodinou přímo na statku, tedy v dejvickém čísle 1., což byl zámeček „Schlösschen“ s bytem ředitele. Klasicistní budovy z doby okolo roku 1800 se zachovaly dodnes s adresou Proboštská 1. a statek, kde sídlí Pražské Služby je památkově chráněn.

Proboštská 1/1 v Dejvicích, klasicistní „zámek“ proboštského dvora z východu. Z opačné strany je ve stabilním katastru zakreslen středový rizalit. Foto JS 2007

Manželka Barbara (1777-1843) ze Žamberka, byla roku 1794 dcerou sládka Jana Vašátka z Chotče. Dodatek 2013: Z matrik zjišťujeme, že Barbara von Herites (1777-1843) byla křtěna jako Catharina Barbora Waschatko a narodila se 26. 11. 1777 v Žamberku v čísle domu 64. Jejím otcem byl Joannes Waschatko, sládek, matkou Joanna, oba vyznání katolického. (Kmotry byli Wenceslau Mejstřík a manželka Catharina.) Jan Vašátko toho roku kmotroval v Žamberku několika dětem.[202] V matrice narozených v Nových Hradech[203] (okres Ústí nad Orlicí, kde je kostel sv. Jakuba) díky indexu jméno Vašátko nacházíme, když je 1. 5. 1764 křtěna Anna (provdaná později Stockar von Bernkopf), legitimním otcem byl Jan Vašátko sládek z Nových Hradů a matkou Joanna, jeho žena.[204] V žamberské matrice oddaných zjistíme, že Jan Vašátko z Nových Hradů se oženil 24. 5. 1763 v žamberském farním kostele svatého Václava. Nevěstou byla Johana, vdova po nebožtíkovi Antonínovi … ze Žamberka. Oddával je Pater Václav Herman, farář z Nových Hradů[205].

Johann si šestnáctiletou Barbaru vzal roku 1794 v dnes již zbořené kapli sv. Mořice proboboštství na Pražském hradě, a ona mu porodila v Dejvicích mezi svým 19. a 38. rokem 14 dětí. Všechny byly pokřtěny u sv. Matěje v Šárce a šest jich do roka zemřelo. Barborka zemřela již v osmi letech. Spolu s Barbarou - „direktorkou zdejwiz“, jak čteme v jednom matričním zápise – byla jednou těhotná i Johannova sestra Marie Anna, provdaná Eiselt. Barbara pak deset dnů před porodem s manželem v Dejvicích narozené neteři kmotrovali. Měla tehdy 11 dnů do porodu. Manželé von Herites však kmotrovali i dětem rytíře Karla a Anny Stockar von Bernkopf. Anna z Bernkopfu byla sestrou Barbary z Heritesu. Zajíždět proto museli do Vraného, kde byl na kapitulním panství v letech 1799-1811 švagr Karel Stockar von Bernkopf direktorem. Roku 1800 byl kmotrem Johann, r. 1802 Barbara a r. 1804 oba jako „ctihodný rytíř Johann Matzner von Herites, pán na Novém Stránově i s manželkou“. Nezůstalo však jen u kmotrování a rodinné styky tedy zřejmě nebyly jen ryze formální.

Roku 1796 se narodila Joanna Theresia Matzner v dejvickém č. 1. Johannovi Matznerovi, dejvickému direktorovi a Barboře, vlastní dceři Jana Vašátky, sládka. Kmotrou Theresie Průchová, hospodyně na proboštství a Anton Matzner.[206]. Joanna Theresia však umírá na kašel 14. 5. 1796.[207]

Mědiryt s názvem Ritter Matzner von Herites nabízel na svých stránkách roku 2014 Antikvariát Bretschneider. Rozměr zahnědlého listu je udán 5,5 x 7,5 cm.

Pochází z díla: Wappen – Tabelle, které vydal Franz Geržabek tiskař u sv. Havla na Starém Městě pražském na konci 18. Stol. Nabízen byl za 500,- Kč.[208]

Roku 1797 byl Jan Matzner s bratrem Antonem na žádost strýce, probošta Wenzela Adalberta von Herites, povýšen do šlechtického stavu. Získal tak titul rytíř z Heritesu - „Ritter von Herites“, erb, ve kterém měl stejně jako strýc pyramidu a sekeru a český inkolát – právo koupit panství v Čechách. [209], [210]

Erb z nobilitační listiny z roku 1797 - rytířský stav pro von Herites[211]

Kresba pečeti Johanna rytíře von Herites[212]

Kresbu Johannovy železné pečeti otiskl Vojtěch Jaromír Pelikán v Hlídce heraldické v roce 1933.[213] Navíc napsal, že železné pečetidlo je v majetku autora a druhé bez klenotu, že zakoupilo Městské museum v Praze. Všimněme si klenotu, který se od strýcova liší. Nenajdeme zde ani pastýřskou berlu, ani mitru. Na jejich místě jsou dva korunov. helmy. Nad prvním mezi 2 otevřenými křídly s břevnem sekerka jako ve štítě, nad druhým tři pštrosí péra. Srovnejte s originálem jejího otisku.

23. 3. 1797 se v dejvickém č. 1 narodil Wenzl Adalbert Johann Nepomuk. Otcem byl již „Johann Matzner Ritter von Herites“, kmotři Václav Vojtěch von Herites a Theresie ….?[214] Wenzl se dožije 29 let a stane se c. k. guberniálním konceptním praktikantem.[215]

14. 10. 1798 se v dejvickém č. 1 narodila Barbara Theresia. Otcem byl „Johann v. Herites Amts Director“ , kmotrou Theresia Tochter nach dem Anton Stuberski(?), … z Prahy a strýc V.V. v. H. probošt. [216] Barbara se však dožije jen 7 let.

31. 10. 1800 se v dejvickém č. 1 narodil „Michael Anton von Herites“. Otcem Johann Ritter von Herites, Inspektor von Dejvitz. Kmotři Pan děkan volyňský Michael Herites a „Wenceslaus Adalbertus Eques de Herites“, probošt a děkan.[217] Michael však umírá po třech nedělích na psotník 19.11.[218]

29. 10. 1801 se v dejvickém č. 1 narodila „Rosina Carolina von Herites“ Otec: Herr Johann Ritter von Herites, Inspektor und Director, kmotra Theresia Průcha z Prahy a Anton Herites.[219] Rosina Eques de Herites umírá již 27. 6. 1802 v pěti měsících na psotník.[220]

9. 3. 1803 se narodil syn Thadeus „in Degwitz No. 1“, křtěn „Judas Thadeas Joannes Evang.“ Kmotry byli V.V. Herites, „und der Frau Theresia Průcha, Prager Bürgerin“.[221] Otec psán jako „Pan /:tit:/ Jan Evangelista Rytíř z Herites, Inspektor v Dejvicích“.[222] František Průcha, zkoušený soudní aktuár v Dejvicích (r. 1803, 1806), byl zde přijat za justiciára (r. 1812, 1813).[223]

4. 5. 1804 se v dejvickém č. 1 narodila „Karolina von Herites“. Otec: Johann Evang. Ritter v. H. Director in Dejvic, kmotrují Theresija Průcha, strýc VV H a Anton Ritter v. Herites, k.k. Landes..auskultant.[224] Díky Karolině, manželkce Eduarda von Krziwanek se po dvě generace udrží rodové jméno.

10. 4. 1805 se v dejvickém č. 1 narodila „Johanna Baronka z Herites“, otec je již také „Jan Svobodný Pán z Herites“, kmotři Theresija Průcha z Prahy; VV H; Marie Eiseltova (sestra baronů z Herites), Prager Bürgerin; Anton v. Herites.[225] Joanna Baro de Herites však umírá po 19 dnech 5. 5. na psotník.

Roku 1805 byli oba bratři se strýcem povýšení do stavu svobodných pánů, baronů ( lat. libro baro) německy Freyherr. Manželka byla nyní svobodná paní, baronka, německy Freyin, či baronin, neprovdaná dcera pak baronessa. Heraldickou změnou byla tzv. baronská koruna nad erbem (Tehdy měla 5 viditelných perel, později 7) a také počet helmů – turnajových přileb nad korunou. Rytíř měl dvě, baron tři. Doplňme ještě, že užívání šlechtického titulu a erbu bylo nejen zákonnou výsadou, ale zároveň povinností. „Protože v monarchii tvořil šlechtický titul neoddělitelnou součást jména a na šlechtictví se smělo rezignovat jen s panovníkvým souhlasem, bylo jeho neužívání v úředním styku také trestné. Tím se myslely zápisy v matrikách a v jiných oficiálních dokumentech, ale víceméně povinné bylo také užívání šlechtických titulů i na donačních předmětech a rodinných náhrobcích.”[226] Zde je příhodné citovat c. k. polního maršála, jeho jasnost Alfreda knížete von Windischgrätze, hraběte Eglofského a Siegenského, svob. pána na Valdštejně a v Thale, který prý řekl, že „člověk začíná teprve baronem“.[227]

9. 2. 1806 ve věku 7 a ¼ léta umírá na psotník v Dejvicích Barbara Theresia von Herites.[228]

8. 6. 1806 se v dejvickém č. 1 narodila „Anna Baronka z Herites“, kmotrou Anna Schöfl?,Bürgerin von Prag; Josef B.. sládek z ... .[229] Anna Baro de Herites umírá již po třech dnech 9. 6. t. r.

15. 6. 1807 se v dejvickém č. 1 narodila „Johanna Baronka z Herites “. Kmotrou jí byla Johanna Schmidingrová rozená Heritesová, sestra babičky Rosine Matznerové rozené Heritesové; kmotrem V.V. v. Herites, probošt.[230] Joanna Baro de Herites umírá však již za ¾ léta 28. 3. na psotník.

27. 9. 1808 se v dejvickém č. 1 narodil „Jan Nepomucký svobodný Pán z Herites“, otec „Pan Jan Evangelista svobodný Pán z Herites, Pán na Stránově.“ (kmotři: VV H, probošt a děkan u Všech Svatých; Anton v. H., Maria Eiselt, .....gattin.[231] Johann se stane poručíkem, ale zemře mimo službu již ve 38 letech.

6. 2. 1810 se v dejvickém č. 1 narodila „Maria Dorota Baronka z Herites“. Otec „Jan Evangelista Svobodný Pán z Herites, matka „Barbora Svobodná Paní z Herites rozená Waschátko z Zamberka.“ Kmotrují: Maria Eiselt, Gemahlin k.k. ... Beamther a strýc V.V. v. H.[232] Maria Dorothea Baro de Herites umírá v šesti nedělích 24. 3. Na psotník.

Ve svém testamentu z 15. 11. 1810 zřídila Anna, vdova po hofmistru poděbradského panství pánu von Stroh nadaci pro chudé dcery c. k. důstojníků. Jejími rodiči byli František Log z Netky (1707-1770), sekretář královehradeckého kraje, jehož otec Antonín František (*1673) držel Týnec nad Labem a Dorothea ze Solfen. Annina sestra byla Josefína, která se v r. 1768 provdala za barona Benedikta Michaela Melase (generála, účastníka bitvy s Napoleonem), který se tak stal novým majitelem domu v Týnci a zůstal jim až do své smrti v r. 1806.[233] V majetku probošta Václava Vojtěcha von Herites byl polní dalekohled z Melasovy pozůstalosti.[234]

Pro nás je zajímavé, že presentační právo bylo uděleno na vždy (auf ewige Zeiten) Johannu baronu von Herites a jeho manželským mužským dědicům a potomkům na základě primogenitury. (Příklad oznámení o konkursu na uprázdněné nadační místo viz kapitola Johann Matzner Freiherr von Herites (1769-1841) 1836; oznámení o změně prezentátora viz kapitola Thadeus Freiherr von Herites (1803-1887) 1847; příklad inzerátu v českém tisku viz tamtéž 1872.)

12/13. 10. 1811 se v dejvickém č. 1 narodil „Antonín Michal Maxmilián Baron z Herites“ Matka je zde „Paní Barbora /:tit:/ Baronka z Herites rozená Wascátko z Zamberka.“ kmotři Anton Freiherr v. Herites jménem strýce V.V.v. H., probošta a také Johanna ovdovělá Schmidinger rozená Herites, podepsaná „+++“.) Anton zemře jako c. k. setník dělostřeleckého pluku v 41 letech roku 1852.

Familienkalender: auf das gemeine Jahr 1812, 1813[235], Prag na straně 46, mezi Freyherrliche Familien řadí „Matzner, Zwei Herren Brüder 1) Johann Matzner Freiherr von Herites, Herr auf Neu Stranow Dessen Herr Sohn Wenzel Adalbert Matzner Freiherr von Herites 2) Anton Matzner Freiherr von Herites, k. k. Landrechtssekretär“.

12. října 1812 píše evangelický pastor v Praze Pleškány[236] pastoru v Kovánci Molnárovi[237] a doporoučí mu doručitele toho listu barona z Heritesu, asi prý budoucího dědice panství Stránova u Kovánce, velikého milovníka českých knih starých, jichž má přes 1000 ex. Žádá Molnára, aby mu ukázal své staré knihy a pověděl, kdo je v církvi kovánečské má. Na lístku tam pak Molnár neb Peškány poznamenal, že baronovi schází 3. a 6. sv. Kralické bible a kteří evanjelíci v kováneckém sboru mají staré bible aj.[238] Ze stejného pramene víme, že pastora Molnára podporoval hr. Mirbach z Kosmanos.[239]

Erb Jana barona z Heritesu, kresba Fr. Frýba[240]

2. 8. 1816 se ještě v dejvickém č. 1 narodila „Maria Anna Terezia Baronka z Heritesů“, otec „Urozený Pán p. t: Pán Baron Heritesů, Pán na Stránově“; kmotři Maria Eiselt, Gemahlin k. k. Rectifications Beamter a strýc V.V. v. Herites Probošt a Děkan.[241] Maria jako manželka Ferdinanda barona Voith von Sterbez mimo mnoha jiných potomků porodí i syna Vincence, který bude adoptovat rodové jméno Herites.

Podpisy na kupní smlouvě z roku 1816 „Joh. Frhr.v. Herites Käufer Barbara Frein Herites mitkäuferin“

Otázka pobytu manželů von Heritesových v letech 1817-1835 není zcela jasná. V roce 1817 totiž nastoupil nový ředitel dejvického statku. Zda tehdy Johann (od 1805 již baron) von Herites povýšil va službách kapituly, či místo změnil, či se omezil na správu svého stránovského panství není zřejmé. Jisté je, že roku 1816 spolu manželé zakoupili v Praze na Malé Straně palác v Karmelitské ulici. S cenou 55.000 zlatých vídeňského čísla se tehdy jednalo o nadprůměrně drahý dům i v této již tehdy velmi žádané lokalitě. V tomto domě U Tří Jetelových Lístků, č. 378 se dosud nalézají původní štukatury, či nástropní fresky.[242] Zda tu však rodina bydlela, nevíme. Provorozený syn Václav například coby studující práv bydlí v letech 1817-1818 jako předtím jeho strýc Anton na proboštství a rodiče jsou v univerzitním archivu uvedeni jako z Dejvic.

Průčelí Karmelitské 378[243] a půdorys 2. patra[244]

Roku 1819 se provdala Anna, sestra baronů z Heritesu, která se narodila jejich otci a jeho nové manželce Anně Rábské.[245] Vzala si Karla Maršála, který byl roku 1818 direktorem premonstrátského statku Geras[246], v letech 1818-1819 byl ale již soudním aktuárem (úředníkem) dejvickýcm, kde došel hodnosti ředitele tohoto panství (1819-1822).[247] Před ním zde byl v letech 1817-9 ředitelem panství Vojtěch Duchka; Johann baron von Herites (1769-1841), byl ředitelem dejvickým ještě před tím.[248] V Dejvicích se Maršalovým narodili Jan Evangelista (*1820), Anna Marie Barbora (*1822) a Karel Veliký Adolf (1823). Dětem kmotrují Barbara, Johann, ale i Wenzl, všichni již jako baroni z Heritesu.[249] Oba synové budou ve 30. letech studovat gymnázium v Německém Brodě, Jan Marschall bude dokonce bydlet a studovat přímo ve třídě s Karlem Havlíčkem Borovským[250], a to v době, kdy se zde usadí i strýc, Johann baron von Herites. O tom se ještě zmíníme později. Karel Marschall starší z Dejvic odchází zřejmě po úmrtí probošta Heritese, neboť dále jeho jméno nacházíme ve Schematizmech v letech 1824-5 jako správce statku Úhrov na Havlíčkobrodsku; 1836, 1844 jako „Oberamtmann“ statku Červené Pečky (Pečky a Hranice) na Čáslavsku, 1851 „Bezirkkommissar“ na k.k. Bezirkshauptmannschaft Winterberg – tedy v Sušici. Zde však již může jít o syna.

30. 7. 1820 konala se ve Spáleném Poříčí večerní oslava po „půlletní“ schůzi vlastenecké literární Společnosti. Na zámek zval představitel vrchnosti a dohližitel nad Společností, ale zároveň její velký příznivec vrchní Karel Štokar, švagr Heritesových. Direktorem zde byl ve v letech 1811–1825 a jako jeden z hlavních iniciátorů se zasadil již v roce 1820 o založení vlastenecké České čtenářské společnosti ve Spáleném Poříčí, která byla prvním svého druhu vlasteneckým spolkem oficiálně v Čechách povoleným c. k. dvorskou policií ve Vídni! Karel Alois Stockar z Bernkopfu uvedl dokonce své zásluhy o vznik této čtenářské společnosti ve své žádosti k císaři jako jeden z důvodů k povýšení do šlechtického stavu![251] Na tuto večerní oslavu pozván spontánně i v nedalekých Mirošovicích nacházející se „sbor veteránů literatury české“ prof. Jan Nejedlý z Prahy, Šebestián Hněvkovský z Žebráka, P. Antonín Puchmajer z Radnic, vrchní komisař polic. úřadu z Prahy Jan Konrád a prof. P. Sedláček z Plzně.

Mezi hosty večerní slavnosti najdeme i barona z Heritesu s paní z Dejvic u Prahy. Dočítáme se hlavně, že navečer se hrála Klicperova veselohra „Dobré jitro“ a „hra velmi zdařeně vypadla, což i také k očekávání bylo, jelikož hraní osob na sebe vzaly horlivé vlastenečky: urozená slečinka Karolina baronka z Heritesu, pak Eliška a Barbora z Bernkopfu a v jazyku českém cvičení vlastencové při tamnějším úřadě ustanovení pan Josef Moučka a pan Filip Häbl. … Předehrou ku poctě své přemilé paní máteře Anny z Bernkopfu nadřečené slečinky Eliška a Barbora uprostřed divadla obětní stůl s osvícenými českými nápisy připravily, jež dvě vnoučátka této vší vážnosti nanejvýš hodné paní bíle oděná květnaté věnce v jedné ruce mající, v druhé ruce růžovými řetězy zaopatřena kroužila; mezitím přiměřená píseň v čtverohlasech v českém jazyku provozována byla. Po skončené hře byla přátelská večeře a nesmírné radování z nenadálého sejití tak vznešených pánů vlastenců všech hostí se zmocnilo. … Všichni přítomní, pokud ještě členy Společnosti nebyli, do ní vstoupili a zapsali se do spolkové knihy."[252]

Jan baron von Herites projevuje v dopise z roku 1821 radost nad stoupající vojenskou kariérou svého syna Tadeáše.[253]

Syn Jan je podle seznamu předplatitelů výběru básní roku 1822 studentem malostranského gymnázia v Praze.[254]

Roku 1822 však dobrodinec a ochránce rodiny strýc P. Václav Vojtěch umírá, pohřben pak na Stránově.

4. června 1823 odjel z Prahy dle tisku “Hr. Bar. Herites, nach Stranow”.[255] 20. Června toho roku pak znovu, tehdy hlásil odjezd do Mladé Boleslavi.[256]

Roku 1825, tři roky po svém strýci ve svých 28 letech umírá Wenzl Baron von Herites, absolvent práv a tehdy již „k. k. Gubernial Concepts Praktikant“, pohřben také ve stránovské hrobce. V tisku se psalo: „Den 28ten Dezember 1825 Hr. Wenzel Freyherr v. Herites , k. k. Gubernial-Koncepts-Praktikant- alt 29 J., aus 378-3 (an der Leberverhärtung = cirhóza jater und allgem. Brustwaffersucht).“[257] Zbylým bratrům byla již určena kariéra důstojníků v armádě.

V Prager Zeitung z 12. ledna 1826 je zveřejněna aukce pražského domu č. 378 v Karmelitské ulici, který náležel manželům Joh. a Barb. sv. p. von Herites. Dáno v Praze 16. 12. 1825.

Zachoval se dopis k finanční situaci svobodných pánů von Herites z roku 1828 řešené zastupujícím správcem, advokátem JUDr. Janem Měchurou.[258]

Dům v Karmelitské změní majitele podle Schematismu v roce 1829. V té době Heritesovi na Stránově pobývají. Zachoval se totiž dopis z Vídně do Stránova adresovaný „A Monsieur le Baron Jean Herites“ z tohoto roku od Terezy Proschein(?), ve kterém jej žádá, aby se jeho syn Tadeáš ujal jejího švagra sloužícího u vojska.[259] Navíc byl ve školním roce 1828-1829 zapsán syn „Anton rytíř z Heritesů ze Stránova“ na mladoboleslavském gymnáziu.[260]

Masopustní spiknutí

Ve své povídce „Daleko široko rozvětvené spiknutí“[261] píše F. K. Krouský[262] o masopustním žertu, který zosnovala “veselá kopa”, majitel stránovského panství baron Herites spolu s mlynářem Hiršlem z velkého mlýna na Jizeře v Zámostí, který byl podobného ražení. Vše se to muselo odehrát koncem 20., či začátkem 30. let 19. století, očitým svědkem událostí byl vypravěč jako malý chlapec. Byl čas masopustu a pana barona mrzelo, že „dosud neprovedli žádného šelmovství.“ K tomu “chtěl dohřáti” mlynáře z malého mlýna v Krnsku na Strenickém potoce, na kterého „měl prý zkřesáno“. Tento právě choval “krmníka jako horu” a zrovna potřeboval peníze tak, že by na něm i 20 % slevil.

Hiršl byl tedy vyslán za zámostským hostinským a řezníkem Zuzákem na Kocandu, kde s ním domluvil, aby krmníka od malomlýnského koupil pod podmínkou, že mu tento s placením počká, dokud Zuzák neprodá dál. Nezapomenout ale obchod stvrdit řádně před 2 svědky! Zuzák byl pak uklidněn, že byť, pravda, jde skutečně o jakousi taškařici pana barona, nemusí se ničeho bát, neboť “komu k ruce takový pán, jako je náš baron, toho ani brány pekelné nepřemohou ”. Když na poslední masopustní neděli doprovodí si krmníka z malého mlýna v Krnsku až domů za velké slávy a fanfár, vyvalí mu pan baron tři sudy piva a zaplatí všechy útraty i hudbu. Aby se prý poddaní jeho milosti alespoň jednou za svého života pobavili.

Zuzák nezklamal. Když šli lidé v Krnsku po mši z kostela sv. Jiří, stál už před malým mlýnem v bílé zástěře, vyšívané čepičce hostinské, v ruce provaz od krmníka, který měl na krku červenou pentli a na oháňce mašli s rozmarýnou. A pak na čele průvodu vyjel rytíř na koni, za houfem kluků kapela s pikolou, trumpetami, tureckým bubnem, lesními rohy a fagotem. Za nimi Zuzák s krmníkem a veliký dav k nepřehlédnutí. V hostinci se pak hrálo a tancovalo, asi o jedenácté ještě přišli maškarníci ze dvora pana barona a provozovali takové kousky, jaké se nevidí ani v nejslavnějším cirku. Celou hospodu upoutali na sebe, slyšet bylo jen samý hlahol a smích.

Když veselí dosáhlo vrcholu, zmizel krmník z chlévku Zuzákova, aniž to kdo zpozoroval. Šest pobertů s ním mělo pořádnou práci, aby ho odtáhli do čvrtého domku od Kocandy, k pytlíkáři z velkého mlýna. Ledva tam však krmníka čistě vypařili, byl už pohřešován a konšelové obecní rady s rychtářem obcházeli stavení na prohlídku. Kam teď s krmníkem? Pytlíkař pak vymyslel, že ho položí do postele a peřinu na něj. “Ženo podej mi svůj čepec, ještě krmníka přistrojím”. A už je tu rychtář. Prohlédnul chlévy a spatřiv v posteli kohosi v čepci táže se:

“Koho pak to máte na noclehu, koho?”

Krmník v čepci, ©Julie 2016

“Eh to je má nemocná žena, prosím jen zticha, aby se neprobudila.”

“Tedy bude lépe, odejdeme-li.” Děl rychtář soustrastně. Musel si však zatnout pysky, aby se nedal do hlasitého smíchu, bylť do spiknutí I on zapleten. Ostatně dostalo se mu pak za přimhouření oka z přední půle polovic, druhou půlku předku dostal pytlíkář a zadní půle šla do zámostské šalandy.

Zuzák ale myslil, že z té vší komedie bude mít alespoň kousek masa a zatím mu zbyl jen dluh za všechno to veselí. A malomlýnský se ho k tomu chystal žalovat. Nejprve bylo stání u správce v kanceláři na zámku, kde ale bylo mlynáři řečeno, že musí počkat na peníze tak dlouho, až Zuzák za jeho krmníka peníze ztrží. U druhého stání již malomlýnského zastupoval pan doktor Vlček z Prahy, ale oni dva svědkové potvrdili, že Zuzák platit nemusí, a při tom zůstalo.

Pak už nezbývalo, než si nechat nalít v podkrneckém pivovaru a od plic si na všechno zanadávat. Však se pan baron smál, až se za břicho popadal, dozvěděv se o tom láteření. “Ale teď jej musíme opět udobřiti”, pravil a nechal si mlynáře zavolat.

“Potřebuješ prý koně, mlynáři?”

“Potřebuji, nepotřebuji,” pan otec na to, »pakli ale učiní vaše milosť se mnou milosrdně, proč ne, koupím.” Však pan baron držel na pěkné koně, že nebylo lepších v celém okolí.

“Tak pojď se mnou do konírny a vybereš si podle libosti.” Vzali to z kraje. První byl příliš plachý, toho ne, druhý jen do kočáru, toho take ne, třetí velmi tlustý, “i kam s takovým krmníkem!” ušklíbl se malomlýnský.

“Oho, ty si troufáš z mých koní útržky si tropiti?” rozlobil se baron, “abys věděl, mlynáři, chtěl jsem ti dát z mých stájů nejkrásnějšího koně, nyní ale musíš býti spokojen s takovým, jehož jsi pohaněl. Buď však ubezpečen, že cena jeho daleko převýší tvého ztraceného vepře. Jsi spokojen?« končil baron s úsměvem. Pan otec dlouho nechápal, co tím baron myslí, až mu tento všecko vyložil. Pak usmířen vzal valacha za uzdu a hajdy domů. Panu kmotru Zuzákovi však neprodával víckrát než jen za hotové.

1 Malý mlýn na Strenickém potoce v Krnsku, nyní čp. 43; 2 Velký mlýn na Jizeře v Zámostí nyní čp. 23; 3 hostinec Kocanda v Zámostí nyní čp. 36; 4 Zámek Stránov; 5 místo tehdejšího mostu; 6 kostel sv. Jiří v Krnsku

1829-1830 – vypsaná aukce „Lizitazion“, nabídnutí nejvyšší částky za statek Nový Stránov. Aukce panství byla u zemského soudu v Praze registrována 28. 11. 1829 (Prager Zeitung 15. 12. 1829, str 9 a 10).

Pečeť stránovského panství z kupní smlouvy roku 1830[263]

Z roku 1830 se zachovala smlouva o prodeji Nového Stránova sepsaná na zámku t. r. 28.3.[264] Podepsaní prodávající jsou Johann a Barbara von Herites, kupující pak tehdy již nejstarší syn Thadeus, důstojník c. k. 28. pěšího pluku. V následujících dvou letech 1830-1832 probíhaly na Stránově práce na hloubkovém vrtu, za účelem zřízení solivaru. 938,5 stop (cca 280m) hluboký vrt poskytl dobrý přehled o složení a jakosti půdy, ale silný vodní pramen práce ukončil a k těžbě soli již zřejmě nedošlo.[265]

„Největší a podivný převrat v životě provdáním stal se s Josefou Martincovou, která šila mimo jiné věci také výbavu dcerám barona Heritesa, tehdejšího vlastníka panství stránovského. Narodila v Jizerním Vtelně r. 1810, za svobodna šila bíle, zvláště jemně. Nejlépe viděti jemnost práce její na čepci „kátrovém" (s půdou mřížkovou), jenž jest majetkem její vnučky. (Mřížky půdy čepce, jež jiné švadleny vytvořují stahujíce po čtyřech nitech do čtverce, na čepci onom provedeny jsou stahováním nití dvou; výplně květů jsou tak drobné a z míry pracné, že jsem takových na žádné jiné výšivce naší neviděla.) Dvacetiletá provdala se za Frolíka, mistra kovářského v Pískové Lhotě, a zanechavši šití pomáhala muži v kovárně jako tovaryš.[266]

Caroline baronin von Herites (1804-1876) a ženich Eduard Krziwanek (1799-1876)

31. března 1831 byla na Stránově v kostele slavná svatba.[267] Vdávala se první ze dvou dcer, Caroline Baronin von Herites (1804-1876) za Eduarda Krziwanka (1799-1876), pána na Věži u Německého Brodu (870 ha). Familie von Herites byla zřejmě v okolí Stránova vážená, neboť svědky byli např. okresní hejtman boleslavský a c.k. guberniální rada Jan David, Gotthard hrabě von Mirbach, pán na sousedním panství Kosmanosy, či Jan Weitlof, pán na také sousedním Skalsku a Niměřicích. Nechyběli jistě ani sousedé z Bezna, hrabě Pachta, zejména pak jeho dcera hraběnka Johanna, později provdaná za barona von Kutscheru, která byla přítelkyní nevěsty Caroline. Ke svatbě se ještě vrátíme v kapitole Familie von Krziwanek, ale již teď bude užitečné si vazby k rodu von Kutschera povšimnout. Pozdější ženich hraběnky Johanny – svatba byla roku 1835 - byl totiž synovcem a dědicem Johanna von Kutschery (1766-1832), polního maršála a politicky velmi vlivného osobního pobočníka císaře Františka I. . Johannin syn baron Karel Kutschera navíc dostane jednu z Křivánkových dcer za ženu.

Ženich Eduard Krziwanek byl později poslancem říšské rady i zemského sněmu a také výborný hospodář, ke kterému choval respekt např. K. H. Borovský, který byl však zároveň spolu s J. K. Tylem lítým odpůrcem jeho všeněmecké politické angažovanosti. „Horlivá vlastenečka“ Caroline bude muset před humpoleckou národní gardou roku 1848 dokonce hledat ochranu u božích muk v polích. Její manžel Eduard však tehdy dle obecní kroniky „nechal vyvalit několik sudů piva a nastalo všeobecné usmíření.“ Eduard později od císaře za „zásluhy pro svou účinnou podporu národního blahobytu, jakož i pro své neziskové a dobročinné působení na všeobecných úkolech z toho vyplývajících“ dokonce získá šlechtický titul. Rodině von Krziwanek se budeme později věnovat zvlášť a zevrubně, také proto, že adopcí u jejich potomků zřejmě příběh jména Herites skončí.

Kostel sv. Václava na Novém Stránově z pohlednice před destrukcí, detaily stavu po roce 2000 na fotografiích Ústavu pam. péče [268]

Oltářní obraz stránovského kostela sv. Václava se zámkem[269]

Svatební svědek Jan (jak se sám v matrice podepsal), či Johann Weitlof (1802 Praha – 1848 Gloggnitz, NÖ), pán na sousedním Skalsku a Niměřicích, později knížecí hospodářský rada u Paarů, člen císařské a královské vlastenecké Pražské a Vídeňské zemědělské společnosti, i společnosti Geselschaft des Vaterländischen Museums in Böhmen, si zaslouží představit například článkem Národních Listů:

„Úmrtím zakladatele a čtvrtstoletého předsedy Schulvereinu dra. M. Weitlofa[270] vzbuzen byl v české veřejnosti velice živý zájem o původ zesnulého a smýšlení, jaké v rodině jeho otce panovalo. České smýšlení tohoto neni dokonce žádnou legendou a četni podílnici České musejní společnosti objevili jeho jméno v seznamu předplatitelů »Musejnika«, v jehož rejstříku uveden původce života zesnulého zakladatele německého Schulvereinu jakožto »Pan Jan Weitlof, pán na Skalsku a Neměřících, v Praze«. V kruzích českých vzbudí zajisté úžas i sdělení, že v rodině Jana Weitlofa, pána na Skalsku, vychovatelem nebyl nikdo jiný, leč tehdejší farář na Kováni náš — Vinařický!! V lidu skalském a vůbec na Mladoboleslavsku zanechal tehdejší majitel panství skalského památku velice přívětivou, ano i povést muže šlechetného. Ze zápisků starého českého učitele, který za časů Weitlofa otce od r. 1843-1852 na Skalsku podučiteloval, zasílá nám jeho dcera, pani Malinová v Praze žijící, odstavec, obsahující pozoruhodnou charakteristiku tohoto muže. Citujeme :

„Naší vrchností byl JUDr.[271] Weitlof, kterému patřily tři statky, Nyměřice[272], Cetno a Skalsko. Každým rokem při výroční zkoušce navštěvoval školu, po zkoušce obdaroval šest chudých hochů a šest dívek úplným oblekem a každé dítě dostalo od něho buď nějakou knihu českou neb obraz. Nejlepším šesti žákům, třem chlapcům a třem dívkám připjal na prsa po tvrdém tolaru s ouškem. Děkan, kaplan a učitel dostali po dvou sudech piva, já jako podučitel 20 zlatých stříbra. Byl velkým přítelem hudby a češtiny. Jednou koupil panu učiteli českou mši od Škroupa, tu jsme nacvičili a k jeho přání ji provozovali o Štědrém večeru a o „půlnoční", ke které z Nyměřic přijel. Druhý den o Hodu božím jsme mši opakovali opět za jeho přítomnosti. Weitlof byl velmi šlechetný muž a k poddaným dobrotivý. V roce 1842 bylo nesmírné sucho, nikde se nic neurodilo a mezi lidem panovala velká bída. V Podcetně byla tehdy veliká, ale chudá židovská kolonie, která následkem neúrody nejvíce strádala. Dr. Weitlof nařídil svému řediteli, by židovskou kolonii obilím zaopatřil, a až židé budou někdy moci, by dluh bez úroků splatili. V roce 1845 nešfastným ručením pozbyl jmění. Při likvidaci připomněl ředitel Weitlofovi, že má ještě pohledávku za židy za obilí. Weitlof však nepřipustil nijakého upomínání a židům dluh odpustil. Paní Weitlofová[273] byla dcerou skalského rodáka, pak vídeňského bankéře Wainy[274] a věnem dostala panství Gloknice u Vídně. Prosila svého otce, by jim alespoň Skalsko zachránil, by mohli zůstat v Čechách. Waina však je nutil, by přesídlili na Gloknici, čemuž zase se Weitlof vzpíral a tak všecky tři statky přišly do prodeje. Nyměřice, Cetno i Skalsko koupila (roku 1846[275]) kněžna Thurn-Taxisová a Weitlof přijal místo plnomocníka u knížete Liechtensteina.[276] (Roku 1848, kdy se protišlechtická agitace nejen v Praze rozhořela ještě více po svatodušních bouřích, Johann Weitlof, knížecí hospodářský rada u Paarů a člen císařské a královské vlastenecké Pražské a Vídeňské zemědělské společnosti, jehož články vycházely v Constitutionelle Prager Zeitung, patřil k obhájcům rodové šlechty.[277] ) Po roce (sic!) zemřel dr. Weitlof i choť jeho tyfem a děti přesídlily do Vídně k dědu, ryt. Wainovi, kde pak byly jen v německém duchu vychovány. Syn je známý odpůrce všeho českého a zakladatelem německého Schulvereinu." …“[278]

Detail z fotografie  oltářního obrazu – Stará podoba Stránova[279]

9. dubna 1834 se v Kosmonosích u Mladé Boleslavi v domě čp. 180 jako desáté dítě v rodině kosmonoských poddaných Josefa a Barbory Korelových narodil Josef Korel, pozdější stavitel a měšťan jičínský. Pokřtěn byl v tamějším farním kostele Povýšení sv. Kříže jako Josef (Jozef) Friedrich Korel kosmonoským děkanem Josefem Karlem Bělohoubkem a jeho kmotrem se stal vojenský poručík ve službách kosmonoského hraběte Gottharda Mirbacha Friedrich Scherks, kmotrou pak Karoline Freyine z Herites, dcera Jana barona von Herites, majitele sousedního panství Nový Stránov.[280] Otec Jan Korel (1778-1852) - pocházel z rodiny domkáře, později kosmonoského sedláka, a byl zaměstnán jako kočí a posléze tajemník u hrabat Mirbachů. Matka Barbora Korelová (1786-1868) pracovala v kosmonoském zámku jako klíčnice a Jana Korela si vzala 3. ledna 1809 a porodila mu celkem jedenáct dětí, z nichž dospělosti se dožilo šest. Jediným významnějším sourozencem Josefa byl jeho starší bratr Gotthard (1827-1848)520, jehož kmotrem byl sám hrabě Gotthard Mirbach, a který, podobně jako jeho bratr, po absolvování obecné školy odešel do Prahy na Český stavovský polytechnický institut, kde pod vedením profesora Christiana Dopplera absolvoval dva semestry přednášek z praktické geometrie. Poté nastoupil na vojenskou dráhu a byl zabit při vojenském tažení do Uher v Bakoňském lese v létě 1848.[281]

Manželkou dalšího svatebního svědka, hraběte Gottharda Mirbacha byla tehdy Matylda rozená Pachtová, která brzy umírá a Mirbach si bere její sestru Aloisii . (Ke vztahu s rodinou Mirbach můžeme ještě doplnit, že oznámení o úmrtí Eduarda Krziwanka bude zasláno na adresu hraběnky Natalie Wratislav, rozené von Mirbach[282], dcery hraběte Gottharda Mirbacha.[283]

Portál kostela sv. Václava – erb pánů z Příchovic[284]

O stránovské panství jeho nový majitel baron Thadeus von Herites pečoval: „Při náhlé oblevě r. 1833 strhla Jizera ledem jez mlýna v Zámostí, jehož pán, baron Herites v krátké době robotným lidem jez znovu zbudoval.“[285]

Nový Stránov kresba Karla Hynka Máchy asi 1833

3. září 1833 navštívil panství Stránov císařský pár. Stalo se tak při příležitosti oslav dvacátého výročí spojeneckého, rakousko-rusko-pruského vítězství nad francouzskou armádou u severočeské Chuchle (29-30. srpna 1813) a následné porážky Napoleona Bonaparte v tzv. bitvě národů u Lipska (16-19. října 1813), která otevřela cestu ke konečné porážce Francie. Tehdy rakouský císař a král uherský a český, spolu se svojí čtvrtou a poslední chotí Karolínou Augustou Bavorskou uskutečnil cestu po zemích Království Českého, při které navštívil mnoho měst a obcí. Všechna významná místa, kterými projížděli, byla tehdy vyzdobena oslavnými bránami a nápisy. Celá tato cesta byla zdokumentována v knize s názvem „Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K.K. Majestäten Franz der Ersten und Caroline Auguste in Böhmen im Jahre 1833“, volně přeloženo „Kniha o přítomnosti Jejího K. K. Veličenstva Františka prvního a Karoliny Augusty v Čechách v roce 1833“, vydaná v Praze roku 1836.[286] Volný překlad části věnované stránovské zastávce:

„U vesnice Lhota,[287] která patří ke statku Stránov, byla pod takzvaným selským domem (Landwirthshaus) od majitele statků Niměřice a Skalsko pana Johanna Weitlos(e) (SIC! – má být Weitlof) za spolupráce vrchnosti ze Stránova a Krnska, jmenovitě pánů Johann(a) Barona Herites(e) a Jeho Excelence pana Leopolda hraběte Šporka vztyčena velmi vkusná čestná brána. K vidění byly dva dórské sloupy vysoké 18 stop, ovinuté květinovými girlandami nesoucí rovněž květinami ozdobené římsy, přes které spočívaly na podušce česká královská koruna s žezlem a mečem. Níže se v zeleném poli třpytila pozlacená písmena „F. C.“ Na koncích říms stály vázy se svazky květin. Postranní stěny vedle sloupů nesly slova „Treue - Liebe“ (Věrnost - Láska) z pozlacených písmen. Vnější konce postranních křídel zdobily rovněž vázy s kyticemi a před každou stěnou ještě nadto stály kandelábry (svícny) se svazky květin. U této čestné brány očekávali příjezd Jejich Majestátů majitelé statků pan Johan Baron von Herites a Johann Weitlos, duchovenstvo a úředníci panství Stránov, Niměřice, Bezno, Sovínky a Krnsko. Níže byly četně shromážděny školní děti a podřízení jmenovaných a ještě vzdálenějších panství; před čestnou bránou stálo dvěma řadami 20 slavnostně oděných, květinovými věnci okrášlených děvčat, které držely bílé a červené praporky. Když se Jejich Majestáty za zvonění a hřmění hmoždířů přiblížily, dívky svými vlajkami zdravily, sláva provolávaná z celých srdcí zněla podél tísnících se řad lidu za zvuku trumpet a kotlů, a srdečného hlasu císařské hymny, doprovázejícího Nejvyšší Cestující, kteří na toto láskyplné vzdávání úcty odpovídali přátelskými pozdravy. Následující „Uvítání“, složené kováňským farářem Karlem Vinařickým[288] a majitelem statku panem Johannem Weitlosem (SIC – má být Weitlofem) k tisku dopravené, bylo již před příjezdem Jejich Majestátů ve více než 100 exemplářích rozděleno mezi shromážděné , Jeho Majestátu císaři však bylo předneseno až později v Mnichově Hradišti, neboť se nejevilo příhodným obtěžovat Jeho Výsost na cestě.“

„Slavně radostný ples se o Trosky a Bezdězy

Odrážel, kterým Tebe, Králi milostivý,

Ondy měst českých královna uvítala.

Od doby té co tvau patu líbala opět

Země Čechů, Tebe stále triumfy provázejí,

Slávnější nad vítězoslávu bojovných

Cäsarů. Strach před nimi, láska chodí ale

Před Tebou. My tady vždy okem taužebným

Patřiti tam, kde blahým Tvoje líce se zaskvěly

Otcovské krajanům, až i nám nebe přálo té

Slasti. Budiž tedy zdráv, lidu otče přelaskavý,

Vítejž nám, a raduj a potěš mezi námi se!

Patři kolem, Tvé heslo: „Pokoj“ jakové divy

Spůsobuje! Žni auroda nezdupaná divým

Války kruté kopytem rolníkovy práce pot

Nadbytem odplácí; hojné dary polní,

A množství po ladech štěpených ovoce stromů

Nákladné vozy volně přes doly, přes hory

Dopravují kladené přes mosty a silnice.

Výborná české pilnosti a průmyslu

Díla plaví se Labem, aby jich velebil kraj

Zámorský. Ty všecky p o k o j divy působil

Nám i celé Evrópě Tebau ochráněný.

Přijmiž neskonalé zaň svého lidu vděky,

Lásku i důvěru nezrušenou! Ty pak Otče na

Výši nebes, zachovejž Františka milého nám,

Jenž Tvé dílo koná, blaho žádaje národů.“[289]

Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K.K. Majestäten Franz der Ersten und Caroline Auguste in Böhmen im Jahre 1833, Praha 1836, str. 134-5

16. října 1833 se „Hr. Bar. Herites , von Stranow, ...  und Hr. Karl Oberamtman von Stranow“ ubytovali v Praze U Zlatého Anděla (im gold. Engel).[290] Baron Herites zůstal tři dny a odjel zpět na Stranow 19. října.[291] “Hostinec na starém městě: U Zlatého Anděla w Celetné ulici[292] ... jest welké, hezké, čistě a pohodlně uprawené stawenj, opatřené prostranným wečeřadlem a sjnj s billardem.” [293]

12. prosince 1833 „Hr. Bar. Herites , Gutsbesitzer von Tarnow“ (SIC! - má být Stránov), přijel do Prahy a ubytoval se U Tří Lip (in 3 Linden).[294] „Hostinec na Nowem Městě: U třech lip, též na přjkopj p. č. 854. Tento hostinec před krátkým časem zvětšený a o mnoho zwelebený, jest také všemi pohodlnostmi a zwláště prostrannými wečeřadly opatřen.“[295]

Nový Stránov byl (podle „příručky“ Handbuch z roku 1840) prodán Janem sv. p. z Heritesu roku 1834 Bedřichu rytíři Neupauerovi a jeho manželce Terezii za 185 000 zl a 100 dukátů kauce (poplatku před nastěhováním?) „…an Johann Freiherrn von Herites, von welchem es im Jahre 1834 Herr Friedrich Ritter von Neupauer, und dessen Gemahlin Theresia um die Summe von 185 000 fl. C. M. und 100 Dukaten Schlüsselgeld kaufen. …“ ( Michel J.A. (k. k. Gubernialbeamter): Das Königreich Böhmen: Ein historisch-statistisch topographisches Handbuch, 1840, Dritte und letzter Band, 1840, bei Gottlieb Haase Söhne, Praga) Celý text hesla „Alodiální statek Stránov“ viz.[296]

Roku 1840 na Stránov přichází Neupauerův nový správce[297] s osiřelým synovcem Bedříškem Emanuelem, tehdy osmiletým Friedrichem Tierschem (později Miroslavem Tyršem), který prý „rád sedával ve stránovském čeledníku a poslouchal různé výše popsané historky o vzpourách robotného lidu.“ Při obecné škole ve Vtelně a Stránově chodíval k faráři Vedralovi na němčinu, aby pak mohl odejít na malostranské gymnázium. „Později stržen probuzeným národním ruchem věnoval se cele otázce mužné výchovy národní a založil po německém vzoru český tělocvičný spolek Sokol.“[298] Nový Stránov později nechala podle architekta Schulze neorenesančně přestavět hraběnka Valdštejnová. Posledním majitelem se stal ředitel Škodových závodů, ing. Šimonek z Mladotova, poslední nobilitovaný Čech. Památkově chráněný barokní zámecký kostel svatého Václava byl v době socialismu téměř úplně zbořen a hrobka zcela vykradena. Dnes je kostel díky současnému majiteli, ing. Šimonkovi z Mladotova opraven a hrobka vysvěcena a navrácena svému účelu.

Současný stav stránovského zámku a mnoho zajímavých fotografií najdete zde[299]

Roku 1835 je již Johann Freiherr von Herites hlášen bytem v Německém Brodě. Nad klášterním kostelem bývala (v dnešní ulici B. Kobzinové) řada 7 domků, k nimž vzadu přiléhali dvorky a za nimi hluboké zahrady. Dodnes se zachovala jen ta první „Štáflova chalupa“ tehdy č.p. 15. Johann s Barbarou pak žili o 4 domy výše v čísle 19 a to až do smrti.[300] Dnes již zbořený přízemní dům s vysokou mansardovou střechou tehdy patřil dědicům po Janu Antonu Sebenarž von Herrenfels. (Do patra byl i se střechou vyzdvižen až v 80. letech)[301] Proč si Johann s Barbarou vybrali právě tohle bydliště nevíme. Uveďme si tedy alespoň několik skutečností, které s volbou č. 19 v Německém Brodě souvisejí.

Za prvé se dcera Caroline baronessa von Herites roku 1831 vdala za Eduarda Krziwanka, který byl pánem na nedalekém panství Věž, ale zároveň byl i německobrodským občanem a vlastnil zde hostinec U Slunce a polnosti.

Dále se v roce 1835 již zřejmě znala druhá dcera baronessa Marie von Herites (1816-1885) se svým nápadníkem Ferdinandem baronem Voith von Sterbez (1812-1882). Roku 1836 šli totiž oba za křestní kmotry Mathildě Krziwanek - dceři sestry Caroliny. Doplňme, že otec Ferdinanda, Vincenz baron von Sterbez (1785-1845) v té době sloužil u 28. c. k. pěšího pluku s Thadeasem baronem von Herites (1803-1887), který tak dost možná za jejich známost mohl. O Voithech si ještě dopředu prozraďme, že byli dědičnými poštmistry na poště Kámen u Haber, jednu zastávku dostavníku od Německého Brodu, kde zase byli poštmistry a expeditory právě potomci Johanna Antona Sebenarž von Herrnfels, kterým v Brodě patřily na horním předměstí proti č.p. 19 také č. 24 a 25., kde pošta sídlila. Ti sem ovšem pouze dosazovali své administrátory. Mimochodem nejméně v letech 1816 – 1830 byl dle schematismů poštovním administrátorem “Postadministrator” německobrodské pošty jistý Georg Matzner.

Ve 28. pěším pluku navíc sloužil i bratr Ferdinandovy matky Konrád Kocy, od 1852 šlechtic von Cenisberg (1796-1874). To je zajímavé také proto, že Konrád si roku 1832 vzal Marii, dceru statkáře Jana Leopolda Kundráta.[302] Tento „právní zástupce“ byl majitelem sousedního přízemního domu č. p. 18, který vystavěl roku 1808 spolu se zděnou osmibokou barokní besídkou, malebně umístěnou na konci zahrady.

Pro úplnost můžeme o sousedství dodat, že vedlejší číslo 20 vlastnil Jan Juliš a nad ním v čísle 21 zřídil majitel Josef Singr hostinec, roku 1828 vystavěl na zahradě kuželník a před ním besídku „Lusthaus“, kterou roku 1831 značně rozšířil, takže hostinec U Singrů náležel k nejoblíbenějším ve městě. Naproti byl jako poslední na konci města vedle pošty hostinec U Trubky, který velmi prosperoval pro svou polohu. Byl roku 1835 rozšířen tak, že se stal nadlouho největší budovou ve městě.[303]

Dnešní ulice B. Kobzinové, č.p. 19 – parcela 215 je zde patrový dům vpravo na konci ulice. Vpopředí tzv. Štáflova chalupa.[304]

V roce 1835 také opustil armádu syn – mladý baron Jan, který pak zřejmě v Brodě pobýval a později také zemřel. Do domácnosti tehdy ještě patřila druhá dcera Heritesových Maria baronin von Herites (1816-1885), která se až roku 1837 u sestry ve Věži vdává. Bere si koncipistu krajského úřadu v Čáslavi Ferdinanda Barona Voith von Sterbez (1812-1888). K oběma se brzy vrátíme.

Oznámení o konkursu na uprázdněné místo nadace Anny ovdovělé Stroh roz. Log z Nettky, jejímž prezentátorem byl Johann baron von Herites, z 20. 1. 1836.[305]

Roku 1837 se vdává dcera Marie baronin von Herites za Ferdinanda Voith barona von Sterbez. O její rodině viz níže ve zvláštní kapitole: Maria baronin von Herites (1816-1885) a ženich Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1882) 93

Roku 1837 přispěl na zřízení jednoho slepeckého nadačního místa v Klárově Ústavu pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců, z čáslavského kraje, vedle dalších německobrodských pánů radního Weidenhofera, Kaliny, Kundratha, Kabeláče a dalších, jedním zlatým i baron Herites.[306]

Časopis Českého Museum (sic!) z roku 1838  str 134, V materialijch dali ... pro knihovnu: p. Jan baron Herites, cjs. dworský a řjský kalendář německý na r. 1731.

Havlíčkovy synovské dopisy

Řekli jsme, že Heritesovi se v Německém Brodě přihlásili v roce 1835. Ve stejném roce prodal svůj nemalý majetek v obci Borová kupec Matěj Havlíček a koupil si v Brodě na náměstí výstavní dům, dnes č.p. 19. Jeho syn Karel byl tehdy již třetím rokem studentem místního gymnázia a rodiče chtěli být svým dětem nablízku. Heritesovi (tedy baron Johann s manželkou Barbarou, až do svatby ve roce 1937 dcera Maria a zřejmě i syn – mladý baron Johann) to měli do Havlíčkova kupectví 400 metrů a tak není divu, že se obě rodiny znaly. Dozvídáme se o tom z dopisů, které začal mladý Karel Havlíček posílat od podzimu roku 1839 rodičům do Brodu z Prahy, kde započal studium filosofie. Velmi často v nich najdeme uctivou zmínku, „nejoddanější poručení“, či pozdrav „panu baronovi“, pro kterého také otci z Prahy posílal např. klobouk, či hůl, nebo si od něj naopak nechal poslat „vak na peřiny“. Miloslav Novotný, který tuto korespondenci roku 1941 zveřejnil[307], tuhle postavu označil v rejstříku knihy „baron (Voith?)“. Závorka a otazník jsou zcela namístě. Ferdinand baron Voith von Sterbez byl tehdy totiž zaměstnán u krajského úřadu v Čáslavi a posléze v Praze, kde tedy i s manželkou pravděpodobně bydlel. Z následujícího textu se však zdá, že „pan baron“ musel být s Havlíčkovým otcem v častém kontaktu a bydlet nablízku. Mohlo by se teoreticky jednat i o jinou osobu[308], avšak ve sloze hlášeného pobytu osob šlechtického původu na brodskému magistrátu v té době najdeme pouze barona „von Herites“[309] a z některých zmínek v Havlíčkových dopisech a okolností týkajících se dalších osob se lze dohadovat, že „panem baronem“ byl míněn právě Johann Freiherr von Herites (1769-1841).

Dopisy totiž zmiňují i „baronessu Voithovou“, které Havlíček v lednu 1841 doručoval psaní „od její paní matky“, nebo vyřizoval vzkazy, jak píše v březnu roku 1841: „paní baronce Voithové jsem všecko oznámil a ona vzkazuje staré paní, že je zcela zdráva, i dcera je zdráva a přestěhují se na Staré město.“ Jelikož není o jiné současné baronce Voithové, než o manželce Ferdinanda Marii rozené von Herites, nic známo, je zřejmě „paní matkou“ a „starou paní“ Barbara Freiin von Herites. Mladá paní, Marie Voith von Sterbez měla tehdy tříletou Marii Terezii. Dcerou však může být míněna i Karolínka, která se narodila 24.2.1841. Zemřela bohužel již 4.9.1841 V Praze už tehdy bydlet mohli, protože baron Voith byl v Čáslavi právě jen do roku 1841, kdy nastoupil jako koncipient na c. k. pražském guberniu. (I když nemůžeme vyloučit existenci Ferdinandovy sestry, můžeme vyloučit, že by obdržela dopis od „její paní matky“, o jehož doručení píše Havlíček v lednu 1841. Manželka Vincence Voith von Sterbez Theresia rozená Kocy totiž zemřela již roku 1838. [310]

Několik zmínek patří v dopisech i mladému baronovi. Protože nejsou známi žádní sourozenci Ferdinanda a jeho synové ještě nepřipadají v úvahu, je s velkou pravděpodobností řeč o mladém Johannu baronu von Herites (*1808), který podle schematismu opustil Jägger Battalion c. k. armády roku 1835 v hodnosti podporučíka a na parte svých rodičů nemá na rozdíl od všech ostatních uvedené žádné zaměstnání. To by mohlo odpovídat tomu, že odkazy na něj nejsou právě nejlichotivější: “Baron si toho nevšiml, protože je osel, … “. Na druhou stranu si například právě od něj Havlíček na prázdniny vypůjčil malou loveckou brašnu. Také zmínka v dopise z roku 1842 o tom, že za něj dluhy zaplatí matka, a „že se mu dobře vede, že ho matka nechá dělat všecko možné“ časově souhlasí s tím, že jeho otec baron Johann byl narozdíl od Barbary tehdy již po smrti.

Všimněme si i dvou posledních zmínek o „panu baronovi“. 7. ledna 1842 Havlíček píše: „Rovněž myslím, že pan baron žije a že, dá-li Pán Bůh, bude živ ještě mnoho let.“ Zde si prozraďme, že Johann von Herites se již před vánoci roznemohl a na štědrý večer roku 1841 ve 22.45 zemřel. Havlíček v následném dopise z 15. 1. 1842 píše: “… Rovněž i zpráva o panu baronovi mě velmi překvapila, to bude s příbuznými mela, jistě jste také přitom ledacos vyslechli, a já jsem velmi zvědav, abych se také něco z toho dozvěděl.“ Doplňme ještě, že v žádném z dalších dopisů, není již o „panu baronovi“ ani zmínka.“

Můžeme si také všimnou, že je-li řeč o „von Herites“ Havlíček nikdy nepoužije jména Voith, ať už mluví o „staré paní“, „panu baronovi“, či „mladém baronovi“. U mladé baronessy jméno Voith nikdy neopomene.

Pozastavme se nakonec ještě u zmínky o spolužákovi Janu Maršalovi, který s Havlíčkem v Brodě bydlel, a který měl například ještě roku 1838 na vysvědčení stejně jako Havlíček samé „eminence“.[311] Víme totiž, že se jednalo o synovce barona Johanna von Herites (1769-1841), neboť v katalogu německobrodského gymnazia nacházíme nejen Jana Maršála, rodištěm Praha – Dejvice, studujícího spolu s Havlíčkem v letech 1832-8 ročníky I.-VI., ale dokonce i jeho bratra Karla, také z Dejvic, studujícího v letech 1835-39 I.-IV. ročník.[312]

Havlíček ve svých dopisech rodičům z Prahy do Německého Brodu napsal[313]:

(28.10.1839): … Panu baronovi a Neumannovi moje nejoddanější poručení,

(27.12.1839): … Všem pánům přeji šťasný nový rok, zejména p. baronovi, …

(20.03.1840): Panu Baronovi nejoddanější poručení …;

(28.03.1840): A teď přicházím k odstavci, při němž se musím smát. Dostane-li někdo špatné známky a přizná-li se k tomu, cítím k němu soucit, ale chlubí-li se už napřed všemi eminencemi a dostane-li jich potom tak málo, musím se smát. – Pan baron by zasluhoval věru, abys mu přečtla tento odstavec, ale přece jen to neříkej nikomu. Marschall má tyto známky: z nábož prima, z filologie eminence nebo prima, nevím to určitě, z fysiky sekunda, z filosofie a z světových dějin - tyto dvě zkoušky vynechal. Neměl tedy tenkrát, když o tom vyprávěl pan baron, odbyty dvě zkoušky, ale pak je hotov jenom s dvěma předměty, z jednoho má druhou třídu a dvě vynechal. Ve čtvrtek dělal dodatečnou zkoušku ze světových dějin a dostal slabou jedničku, příští čtvrtek bude dělat filosofii. To jsou tedy ty eminence shora dolů. Ale neříkejte to nikomu!“

(08.05.1840): poručení p. baronovi

(24.05.1840): .. dále posílám klobouk pro pana barona, máme stejné hlavy (ale důvěrně: přece bych s ním nechtěl měnit);

(30.05.1840): … klobouk pro p barona 10,-zl v.č. ;

(04.07.1840): poslal jsem vám po Vackovi hůl pro pana barona zl 11 kr 10; (11.7.1840) Prosím vás, milí rodiče, pošlete mi prosím po Vackovi mou černou hůl (z jalovce) a vypůjčte si také pro mne od mladého pana barona malou loveckou brašnu, již bych si rád vzal na cestu…

(17.7.1840): děkuji panu baronovi za loveckou brašnu a líbám vám mnohokrát ruce.

(30.1.1841): … S poslaným mně dopisem pro baronesu Voithovou jsem měl zvláštní neštěstí. Dopis tatínkův byl napsán tak neurčitě, že jsem se domníval, že oba vložené listy jsou určeny baronce a to ten s adresou od vás a onen bez adresy od její paní matky. Pokládal jsem pak za nevhodné, že bych jí měl odevzdati tento malý lístek, a proto jsem jej vsunul do velkého dopisu. Teprve po Vackovi mi pak vrátila dopis Francův, měl by podruhé také napsat adresu, aby mi nepůsobil takové nepříjemnosti.

(26.3.1841): Ano, paní baronce Voithové jsem všecko oznámil a ona vzkazuje staré paní, že je zcela zdráva, i dcera je zdráva a přestěhují se na Staré město.

(26.3.1841): Zabalil jsem všechno žádané do bedničky a do nádoby paní baronky, …

(10.7.1841): …; jenom vás prosím, abyste si pro mne vypůjčili od pana barona pytel na peřiny, může-li ho postrádat přes prázdniny, abych tam mohl vložit matraci a peřiny, neboť do truhly se nevejdou.

(12.10.1841): …Posílám po Vackovi v pondělí ranec páně baronův a mimoto balík prádla, úhrnem posílám:…

(28.11.1841): poručení panu baronovi

(07.01.1842): …Jakpak je u vás s platy, doufám pevně, že nemáte velkých starostí. Rovněž myslím, že pan baron žije a že, dá-li Pán Bůh, bude živ ještě mnoho let.- …

(15.01.1842): … Rovněž i zpráva o panu baronovi mě velmi překvapila, to bude s příbuznými mela, jistě jste také přitom ledacos vyslechli, a já jsem velmi zvědav, abych se také něco z toho dozvěděl.

(30.4.1842): Byl bych vám napsal už dávno, ale protože mi řekl mladý baron, že sem Vacek přijede, raději jsem s dopisem posečkal….

(21.5.1842): Baronovi se stalo dobře; ale při této příležitosti vás musím poprosit, abyste Francovi vytkli jeho nepoctivé počínání. Když tu byl baron, ukázal mi dopis Francův, v němž mu Franc píše o Letňanské a vůbec se převařuje tak, že mi z toho bylo téměž špatně. Je-li něčeho takového schopen jen pro několik holubů (neboť jak se domnívá chtěl se baronovi zalichotit, aby mu holuby přinesl), jak by tomu bylo, když by šlo o větší věci. Baron si toho nevšiml, protože je osel, ale protože Franc není nic lepšího, může se při takovém počínání u chytrých lidí jenom spálit. …

(12.6.1842): Protože jsem, buď jak buď čekal Vacka, nechtěl jsem dopis baronce Voithové ihned poslat, ale peníze jsem odeslal ještě týž den; a jak si lze pomyslit, byl jsem s tím vítán. Malé děvčátko stůně s očima.-

Jinak se vám dává baronka poroučet. A teď ještě něco nového pro vás, můžete si s tím dělat co se vám zlíbí. Když tu byl mladý baron, traktýroval všechny své čisté kolegy „u tří lip“; jeden z nich to vyžvanil v Žatci a teď se všichni věřitelé vzchopili a patrně budou žádat, aby to paní baronka za něj zaplatila, jinak ho dají zavřít, neboť zde všude říkal, že se mu dobře vede, že ho matka nechá dělat všecko možné atd. Znáte přece jeho žvanivost.

Johann baron von Herites umírá v Německém Brodě v roce 1841. Barbara umírá o dva roky později. Obě parte zachovalo Národní Muzeum. Oba odpočívají v pěkném hrobě proti kostelu svatovojtěšského hřbitova v Německém Brodě, vlevo vedle hrobu rodičů a dcery K. H. Borovského. (Matěj Havlíček zemřel roku 1844) Text náhrobku zní: „Dem Andenken des JOHANN FREIHERRN von HERITES gebohren den 20ten. Dezember 1769 gestorben den 24ten Dezember 1841 und seine Gattin BARBARA FREIINN von HERITES gebohren den 25ten November 1777 gestorben den 29ten März 1843“

Hrob Johanna a Barbary von Herites na svatovojtěšském hřbitově v Německém Brodě[314]

:

Zajímavý snímek stejného hrobu z doby před rokem 1921.[315]

Parte Johann Freyherr von Herites (archiv Národního Muzea v Praze)[316]

Parte Barbary Freiin von Herites (ANM)

Thadeus Freiherr von Herites (1803-1887), c. k. setník a bratři Johann (1808-1846) a Anton (1811-1852)

Thadeas se narodil v zámečku proboštského statku č. p. 1. v Dejvicích 9. března roku 1803. Pokřtěn jako Judas Thadeas Joannes Evang. Kmotrovali podobně jako většině ostatních dětí strýc Vojtěch Václav „Eques de Herites“ a Theresia Průchová z Prahy.[317]

Roku 1827 byl „Thaddäus“ na nejnižší důstojnické hodnosti Fähnrich – praporčíka 28. českého pěšího pluku. [318]

Z roku 1830 se zachovala smlouva o prodeji Nového Stránova sepsaná na zámku t. r. 28.3.[319] Podepsaní prodávající jsou Johann a Barbara von Herites, kupující pak tehdy již nejstarší syn Thadeus, důstojník c. k. 28. pěšího pluku.

Další zmínka již je z roku 1839, kdy je v kapitole „Neuste Militärveränderungen, Beförderungen und Übersetzungen“ u „Herites Thaddäus Bar.,“uvedeno povýšení z kapitána na setníka: „Kapt. v. Latour Reg. z. wirkl Hptm im R.“[320]

(Tadeas Freiherr von Herites z Alba Voith-Herites von Sterbez .

(foto Krziwanek: Wien, Neubau Hofstallstrase 5 nächst Hotel Höller; Ischl, Franzensallee 10)

Kresba Tadeáše von Herites (archiv Fránů)

Roku 1842 je „Herites Thaddäus Bar. Hptm. v. Latour I. R.“ pensionován. [321]

Thadeus koupil v Kolíně (nad Labem) usedlost na Pršíně č. p. 45 od městského radního J. Kopečného a přestavěl ji k nynéjší podobě.[322] Vystavěl zde roku 1842[323] dům, hospodářské stavení a v zahradě velký včelník[324] a roku 1843 se tam přestěhoval. [325]

Výřez plánu města Kolína z městské kroniky, situace cca 1860[326]

Roku 1843(?) vstoupil Thadeas baron Herites do výslužby jako Hauptman, tedy setník 28. pěšího pluku - Böhmische Infanterie Regiment Nr. 28, kde byl ještě r. 1827 na nejnižší důstojnické hodnosti Fähnrich – praporčíka.[327] (Majitelem pluku byl od r. 1815 polní maršál a velmi vlivný císařův pobočník Johann Freyherr von Kutschera, spřízněný později s rodinou Tadeášovy sestry Caroline[328] V tomto pluku sloužili i tchán a syn Tadeášovy sestry Marie baroni Vincenc a Rudolf Voith von Sterbez.

Místopisec F. Straka k tomu ve věstníku místního klubu č. turistů dodává: „Mám ve svém majetku jeho podobiznu v uniformě setníka, a byl to velice hezký muž. Hospodařil zde se svojí hospodyní slečnou Trauberovou a měl v majetku mnoho polí. Byl náruživým myslivcem a jezdíval na malém uherském koníkovi. Při slavnostech budil všeobecnou pozornost mohutným svým zjevem, parádní uniformou s bílým kabátem, čákou a těžkou šavlí. V stáří, kdy stižen byl nemocí míchy, nosil plochý rukávník z jezevčí kůže, a obětavá slečna Trauberová vozila ho na tříkolovém kočárku.“[329]

Tadeas Freiherr von Herites, 28. Oktober 1862 (foto Lachmann, Ferdinandova třída 351, Praha,)

fotografie nalezena v „Album Voith-Herites von Sterbez“

Tadeáš svob. pán von Herites[330]

Marie Traube +1878 (M. L. Winter, Photograph, PRAG, Graben 988) Tato fotografie byla nalezena v Albu Voith-Herites von Sterbez“ .

V témže  albu je i velmi zajímavá fotografie jejího hrobu z roku 1878, ověnčeného věnci, na jejichž stuhách čteme jména rodiny Voith, Berta, či Náchodský.

V roce 1846 zemřel o pět let mladší bratr Tadeáše Johann Freiherr von Herites (1808-1846), křtěný v dejvickém zámečku 27. 9. 1808 jako Jan Nepomuk Antonín. Auswahl von Gedichten für declamatorische Übungen (Výběr básní pro deklamační cvičení) sestavený Aloysem Klarem roku 1822 uvádí v připojeném seznamu Pränumerantů (předplatitelů tohoto tisku) i studenta malostranského gymnázia Johanna Freyherr von Herites:

[331]

V armádních schematismech je Johann v letech 1827-1835 uváděn u prvního mysliveckého bataliónu a to v hodnostech od kadeta až po podporučíka. Na parte svých rodičů však hodnost na rozdíl od bratrů neuvádí, takže armádu zřejmě opustil. Jeho se možná týkají (některé i méně lichotivé) poznámky K. H. Borovského na adresu „mladého barona“. Viz. část Havlíčkovy synovské dopisy. Podle Gothaiského almanachu z roku 1866 je hodnost barona Johanna z Heritesu (1806-1846) stejně jako v Dobřenského sbírce „poručík.“[332] U jeho jména zde čteme „Lieutenant a. D.“.

Umírá 14. 11. 1846 v Německém Brodě číslo 19, ve 38 letech na hrudní vodnatelnost[333], či vyčerpání[334] a jako všichni tři jeho bratři svobodný a bezdětný. Pochován 16. 11. v Německém Brodě. [335]

Oznámení českého zemského gubernia o převedení prezentačního práva po zemřelém Johannu baronu von Herites na jeho syna,

k. k. pensionovaného setníka Thaddäuse barona von Herites,

bydlištěm v Novém Kolíně „Neukolin“ z 18. února 1847.[336]

Ministerstvo války vyjádřilo 20. 10. 1849 veřejně své díky za nový důkaz skutečně vlasteneckého citu přispěvatelům sbírky na vojáky c. k. armády raněné v Maďarsku. Sbírka proběhla mimo jiné v Kolíně na narozeniny Jeho císařského majestátu, kde se celkem vybralo 20 zlatých. Baron Herites, pensionovaný setník přispěl 5 zlatými, ostatní maximálně 2. Wiener Zeitung 20. 10. 1849 Strana 2914 [337]

Poslední bratr Anton Freiherr von Herites (1811-1852), setník 42. dělostřeleckého pluku Wellington se narodil v dejvickém zámečku 12/13. 10. 1811 a byl pokřtěn Antonín Michael Maxmilián. V letech 1828-9 snad byl studentem V. a VI. ročníku mladoboleslavského gymnazia.[338] Zemřel roku 1852 na ochrnutí plic. Jak zjistíme z parte byl „aus diesem Leben abzurufen - z tohoto života odvolán“ ve 41 letech bezdětný. Mše sloužena v  Terezíně, kde byl i pochován. Armádní schematismus ho uváděl do roku 1850.

Pomník Antonína svob. pána z Herites (1811-1852)[339]

[340]

Ve věci pěstitelských úspěchů Tadeáše von Herites napsala Dr. Vaněčková z kutnohorského archivu „Z materiálů Státního okresního archivu v Kolíně jsem si udělala obrázek o zahradě u kolínského domu, která musela být opravdu krásná a udržovaná a které vévodila socha Diany často se objevující na fotografiích. Zakládal ji Tadeáš von Herites a je jen velká škoda, že dnes z ní není nic dochováno. Musel být úspěšný pěstitel a zahradník.“[341]

Wochenblatt der Land-, Forst,- und Hauswirthschaft für den Bürger und Landmann z roku 1855 přinesl zprávu o generální schůzi kolínské pobočky zemědělského spolku z 9. a 10 října, při které proběhla výstava strojů a produktů. Zmíněny jsou „vom Freiherr von Herites aus Kolin schönen Zeller und Rettig“ Níže se ve stejné zprávě dočítáme o výstavce ovoce: „Ebenso fanden fünf Sorten Äpfel und 4 Sorten Birnen vom Hrn Ritter von Birnitz eingesandt, Anerkennung, nicht minder die schönen Winter Reinette Äpfel und die Quadratnüsse des Freiherrn Herites die Quitten Apfel des Hrn A Balzar u dgl.“[342]

Připojme ještě údaje věstníku c. k. vlastenecko-hospodářského spolku, který roku 1857 zmiňuje: „Große und sehr geschmackvolle RamborÄpfel und Forellen Birnen des Herrn Baron Herites in Kolin“.[343]

Na seznamech ovocných druhů můžeme dosud najít Heritesovu třešeň: „Herites, výtečná stolní sorta třešně, náležející mezi pestré chrupavky. Plod velmi veliký, žlutý s krásně červeným zbarvením, pevné, nebarvící dužniny a příjemné, sladké chuti. Strom velmi úrodný, vytrvalý. Zraje v pol. července. Arn.“, či jabloň: „Heritesovo jablko (Baron Herites), malé, ploše kulovité, pravidelné zimní jablko, slupky hladké a lesklé, světle žluté, na slunci lehce zardělé a nepatrně pruhované, dužniny bělavé, jemné, šťavnaté, ušlechtile cukrnatě navinulé. Prosinec – březen. Ří.“[344] „Jabloň Herites (po baronu Heritesovi z Kolína nad Labem.)“ měl ve svém pět let starém sadu / zahradě v Jindřichově Hradci roku 1891 i Prof. Dr. Eiselt.“[345] Na závěr doplňme, že „Baron Herites“ nechybí mezi odrůdami jablek seznamu „Varietà di frutti artificiali plastici di Francesco Garnier Valletti“ z ovocnářského muzea v italském Turíně „Museo della Frutta“[346]

„Svob. pán Herites z Kolína“ je dle Národních Listů z roku 1861 uveden mezi přispěvateli na pomník Hankovi, nadaci a akademii českoslovanskou s částkou 2 zl.[347]

V díle „Geschichte meiner zehn Vorstehhunde enthaltend praktische Beispiele sowohl über die Dressur des Hühnerhundes als auch über die Führung des ferm dressirten Hundes damit er nicht uerliege Von Ladislaus von Bujanovics Wien 1862“ se dočítáme, kterak autor, maďarský šlechtic, studující polytechniku ve Vídni (1836-7), později voják, cvičil lovecké psy. V desáté kapitole „Flora II“ velmi podrobně píše o tom, že na jaře roku 1861 ho jeho starý lovecký přítel v Kolíně „meiner alten Jagdfreunde in Kolín, der Freiherr Thadä von Herites“ požádal, zda by nevzal do pole „ins Feld“ jeho sedmiměsíční fenu „Vorstehhündin“ slyšící na jméno Flora, spolu s Bujanovicsovou, která měla stejné jméno. Heritesova Flora byla mírná, hladkosrstá černá fenka, kterou mu v březnu vrátil mistr v umění výcviku „Meister der Dressirkunst“, hajný v Žlebech s tím, že je příliš slabá. Bujanovics ji pak vzal „do pole“ 26krát a již 15 srpna ji baronu H. mohl prezentovat. Zpočátku se v hustém bramborovém poli moc nedařilo a baron H. vypadal trochu zklamaně, ale Bujanovics ho ujistil, že od svého psa uvidí více. A skutečně nakonec ulovili 8 slepic a 2 králíky. Požádal pak barona H., aby před psem zastřelil ještě pár desítek slepic a králíků a když se nebude správně chovat, že ho ještě bude trénovat dál. Baron si však od 25. srpna do 3. září čas potřebný pro lov nenašel.[348]

Roku 1864 adoptoval tehdy již poslední žijící baron von Herites - Thadeus svého synovce Vinzenze Voith von Sterbez (1842-1912). Jeho nové jméno potom tedy znělo Vinzenz Voith=Herites von Sterbez. Tehdy také došlo ke spojení erbů. Nový čtvrcený erb pak měl v prvním poli ze čtyř lva držícího sťatou hlavu Turka, v druhém jehlanec, třetím skřížené vlajky a čtvrtém sekeru.

Nové figury čtvrceného erbu

Erb z první strany Alba Voith-Herites von Sterbez .

Tadeáš získal roku 1867 od Českého spolku pro pěstování moruší a hedvábnictví v Praze pod patronací kněžny Idy von Paar diplom za vystavený exemplář bource morušového „Bombyae Yama mai“ Diplom vom böhmischen, unter dem Protektorate Ihrer Durchlaucht der Frau Fürstin Ida von Paar stehendem Vereine für Maulbeerbaum und Seidenzucht in Prag”.[349]

Ve druhém sále Výstavy zeleniny, ovoce a vína, která stálým výborem pro ovocnictví c. k. vlastenecké hospodářské společnosti v Praze v hořejších místnostech sálové budovy na ostrově Žofínském dne 26. až 29. září 1869 zařízena byla, vyloženo bylo ovoce od … Pan baron Herites v Kolíně: 6 druhů jablek, 2 druhy hrušek (velmi pěkné láhvové,), švestky a mišpule.[350]

Nebožtíci (v Kolíně – pozn. JS), kteří neměli nikoho, kdo by se jim postaral o řádný pohřeb, byli často nazí uloženi do univerzální rakve. V ní byli z nemocnice vezeni na hřbitov i tři osoby, které z této rakve vysypali rovnou do hrobu. „Roku 1870 starý pán Tadeáš baron z Heritesu, trápen jsa nemocí, nemoha spát, ráno za svítání díval se z okna svého domu v Zahradní ulici, a tu právě Kašík, ošetřovatel ze staré nemocnice, vezl na trakaři ve velké rakvi nebožtíky a zpod víka koukala ven ruka mrtvoly. Pan baron důkladně Kašíkovi vyčinil a hned zakročil na radnici, a od té doby každý nebožtík z nemocnice byl pohřben v rubáši a v jednoduché rakvi.“[351]

Roku 1871 nalézáme Tadeáše na seznamu přispěvatelů dobrovolné sanitní služby řádu německých rytířů (Maltézská pomoc) s částkou 25 zl otištěném ve Wiener Zeitung.[352] Thadeas se synovcem Vinzenzem byli oba maltézskými rytíři - v soupisu k roku 1874.[353]

V letech 1871-1873 byl Tadeáš 1. předsedou Spolku vojenských vysloužilců v Kolíně.[354]

16. 1. 1872, 7. 12. 1873 a 4. 5. 1875 byl do výboru Sboru dobrovolných hasičů v Kolíně zvolen také Tadeáš svobodný pán z Heritesu.[355]

V PRAŽSKÉM DENNÍKU z 23. 5. 1872 se dočítáme podrobnou zprávu o slavnosti veteránů v Kolíně z 21. t.m.. List slavnost hájí, protože tato slavnost spolku vysloužilců (v Kolíně čítá 172 členů z toho 156 pracujících) sklidila kritiku opozičního tisku, bylo jí všelijak překáženo a jejím účastníkům a hostům nepřízeň dávána najevo. Jak praví úvodní část – „členové veteránských spolků pamatují při svých slavnostech nejen na vlast a národ, pro něž byli druhdy krev na bojišti cedili, ale též na mocnáře, jemuž byli věrnost a poslušnost přísahali – a to vše se nehodí ovšem do krámu oposičních novinářů, kteří tedy na veteránské spolky nevraží.“ Tito „zrádcové vlasti a národa“ však na příklad vybrali při odpolední zábavě mezi sebou 22 zl. 20kr. na národní divadlo. Po slavnostním průvodu, který kráčel ze střeleckého ostrova a mši svaté v kostele sv. Bartoloměje zatloukaly se hřeby do praporu spolku. Po panu děkanovi a kmotře praporu paní hejtmanové tak učinil pan major Emanuel rytíř Náchodský, pan rytíř Horký z Horkysfeldu, svobodný pán z Heritesu, krajský předseda Voith z Čáslavi, …

„Slavnost veteránů v Kolíné, - jaká tam v pondělí svatodušní byla odbývána, vybouřila zase jednou všecky oposiční listy proti spolkům veteránským. Příčina toho leží na snadě. Vysloužilci vojenští zakládají své spolky k oučelům prospěšným a dobrodějným, nedávají se zneužívati k všelijakým demonstracím, jako to u jiných spolků bývá, členové jejich pamatují při svých slavnostech nejen na vlast a národ, pro něž byli druhdy krev na bojištích cedili, ale též na mocnáře, jemuž byli věrnost a poslušnost přísahali — a to vše se nehodí ovšem do krámu oposičních novinářů, kteří tedy na veteránské spolky nevraží. Proto také zlehčují o přítrž slavnost kolínskou, zapomínajíce na to, že by se jim často stejnou měrou mohlo spláceti. Přes všecky pletichy protivné strany se slavnost vysloužilců v Kolíně krásně vydařila a ač jsme už včera jednu zprávu o ní přinesli, i neváháme dnes druhý dopis z Kolína uveřejniti, aby pravdě bylo dáno svědectví. Zníť týž následovně :

—V— Z Kolína, 21. května.

Již v neděli dne 19. t. m. byl prapor spolku vysloužilců vojenských odpoledne z Kbelu od pana předsedy spolku Ludvíka ryt. Náchodského[356], setníka na odpočinku (mimochodem připomínám, že týž pan ryt. Náchodský musel proto na odpočinek, jelikož mu byla ještě co mladému muži v bitvě pravá ruka ustřelena a přece mu oposiční listy tento odpočinek vyčtly), s hudbou spolkovou k panu místopředsedovi Frant. Tatlovi přenošen. Večer na to byla v novém hostinci pana Lazara zahradní zábava, kdež hrála hudba vojenská pluku Karla Salvatora, která zvláště ku slavnosti naší z Prahy přišla. Dne 20. t. m. v pondělí ráno o 5. hod. procházel tentýž hudební sbor městem při střelbě z moždířů a před 6. hodinou odešel na nádraží, aby spolky, deputace a jiné hosty vítal. Z Nového Bydžova a Třebovle přišli vysloužilci s prapory a hudbou; první spolek pražských vysloužilců a spolek „Radecký" přišli s praporem; z Čáslav, Tábora, Mladé Boleslavi, Brodu dostavily se deputace spolků veteránských. Ze střeleckého ostrova bel slavnostní průvod s paní chotí okr. hejtmana p. Brechlera, která zastupovala matku praporu Její Jasnost paní kněžnu Dietrichstein-Monsdorffovou, a s dvanácti družičkami do chrámu sv. Bartoloměje; tu byla sloužena slavná mše sv. a prapor vysvětil dustojný pan vikář a děkan Lindner. Pak zatloukaly se hřeby do praporu. První zatloukl pan děkan, po něm následovali: paní kmotra praporu, pan major rytíř Emanuel Náchodský[357], pan rytíř Horský z Horskysfeldu, svobodný pán z Heritesu, krajský předseda pan Voith z Čáslavi, pan major Lazarovič od vojenské posádky kolínské, pan major Feldmann, pan okr. tajemník Srůtka a jiní čestní členové spolku, předsedové spolku a naposledy pan rytíř Ludvík Náchodský co předseda spolku kolínských vysloužilců. Po slavnosti přešly přítomné spolky v řadách před shromážděnými hosty a odebrali se do hostinců jim vykázaných, kde jim tři hudební sbory hrály. O 6. hod. večer rozloučili se s námi cizí spolkové a kolínský spolek měl taneční zábavu v novém hostinci až do jedné hodiny s půlnoci. Při odpolední zábavě vybrali mezi sebou tito „zrádcové vlasti a národa" 22 zl. 20 kr. na národní divadlo.“

“Baron Náchodský rytíř z Neudorfu”, patrně rodinný přítel, který položil věnec na hrob sl. Tauberové a patřil mezi kolínské veterány.[358]

„Tak se skončila tato slavnost, ačkoli se kolínští někteří „národovci" ze všech sil vynasnažovali ji zmařiti. Na první ráně stála, jako vždy, kolínská „Koruna." Nejprvé aby spolky spletla, udávala, že bude slavnost az 26. května; mimo to se rozesílaly spolkům do Prahy a jinam listy, že se bude na ně kamení!!! házet, po nich plivat a že budou vypískáni. Objednaná již hudba pana Borčického byla přemluvena, aby nehrála, a muž, jenž vypaluje moždíře, byl uplacen, aby nestřílel. Členům spolku se vyhrožovalo, že se jim dá z bytů výpověď a že budou z práce puštěni. Když po slavnosti si cizí členové spolku město Kolín prohlíželi, zašel si jeden z nich do plzeňské pivnice, aniž by se v českém městě takové sprosté urážky nadál. Zde mu byl klobouk rozbit od několika „vzdělaných národovců?' a pak mu za to nabízeli dvacet zlatých, což on s opovržením odmitnul. Člen spolku „Radecký" chtěl se podívati na dolejší ostrov, a ač byl přístup veřejný, nebyl tam puštěn, proto, že je „veterán." Do „národního" hostince přišlo několik členů a chtěli tam obědovati a řečeno jim, že pro ‚veterány" ničeho nemají.

Spolek kolínských vojenských vysloužilců má 172 členy; z těch jest 156 členů, kteří celý týden v potu tváři pracují, aby sebe a svoji rodinu vyživili. Oni neprovádějí žádnou politiku. Vy „národovci" kolínští, vyčítáte nám, kteří jsme císaři a vlasti slou-žili, nyní že jsme „zrádci národa a vlasti!" Proč jste nás tedy na vojnu posí-lali co rekruty? Proč jste, vy břichopáskové, nešli sami? Nyní, když jsme svoji povinnost vykonali a domů přišli zmrzačení, když někteří z našich kamarádů se s bojiště ani více domů nevrátili, utvořili jsme si spolek, vědouce dobře, že od Vás ne-máme ničeho k očekávání, a když se na Vás dřeme, nyní nás, Vaše spolurodáky, děti a syny jedné vlasti, pronásledujete! Je to ta odměna, že jsme za Vás krváceli a zmrzačeni byli? Vy se stydíte za nás, že jsme nádenniky a se poctivě živíme! Několik kluků složilo na nás hanebné písně, jež teď po ulicích zpívají, a Vy k takovým hanebno-stem tleskáte To je Vaše „národnost" — hanit, kazit, mařit vše, co nejde podle Vašeho nesmyslu. Rozumný svět Vás odsuzuje již nyní a odsoudí na věky. Náš spolek nezhubíte, neb nesestává ze žádných přemrštěnců; vypovídejte si nás z bytů, pouštějte ze služby a práce, náš spolek nezlomíte! Poctivému dělníkovi otevře zase poctivý člověk své dveře a dá mu byt i práci. Hubou jste zvykli jen Vy bojovat. Spolek náš má ještě 172 členy a trval by, i kdyby měl jen 20 členů. Členy, kteří vystoupli a „Koruně“ své diplomy a knížky odevzdali, opovrhujeme, neb tak zbaběle nejedná bývalý voják. Sláva císaři a králi našemu, sláva naší vlasti a blahobyt našemu spolku!“[359]

Emanuel Náchodský z Nové Vsi / von Neudorf (1789-1873)[360] c. k. major, majitel statku Kbel se syny před rokem 1873. Za otcem patrně stojí Ludvík (1837-1880) po bitvě u Solferina (1860) dekorován řádem Fr. Josefa I. třídy, roku 1866 v bitvě u Custozzy ustřelena ruka.[361] Na fotografii je jediný dekorován medailí. Ostatní budou Ignác (*1836)[362], Emanuel (*1840)[363], Kristián (1841-1924)[364] a Štěpán (1847-1924)[365]. Antonín (1831-1850), Karel Josef (1833-1859)[366] a Osvald (1849-1866) již byli mrtví.[367]

Inzerát Vládního věstníku z roku 1872 (stejný najdeme v Pražském Denníku z roku 1876) o uvolněném místě nadace Anny Stroh: „Od paní Anny ovdovělé Strohové rozené Lockové z Nettky roku 1810 zřízené nadační místo pro dcery c. k. důstojníků záležející v stravování bytu a vyučování jakož i v příspěvku na šat 31 zl 50 kr r č v ústavu anglických panen v Praze jest uprázněno Nadace tato jest ustanovena pro skutečné chudé dcery ck důstojníků od setníka dolů leč může presentátor nadace tétéž potřebné osobě své rodiny uděliti aniž by dcerou c. k. důstojníka býti musela V požívání nadace mohou pouze dívky ve stáří mezi dokonaným 6 a 10 rokem stáří přijaty býti Požívání nadace trvá pouze do dokonaného 16 roku stáří. Právo presentační přísluší nyní v Kolíně bydlícímu panu ck setníkovi ve výslužbě Tadyášovi svob pánu z Heritesu. 0nino kteří této nadace pro své dítky nebo svěřence dosící hodlají, podejtež žádosti svoje opatřené vysvědčením nemajetnosti listem křestním průkazem o očkování a průkazem o stavu důstojnickém do dne 31 srpna c. k. místodržitelství.“ [368]

Roku 1873 je Thadeus zvolen čestným členem spolku čáslavských vysloužilců. Diplom uložen v Kolínském archivu.

Diplom čestného členství čáslavských vysloužilců, Kolínský archiv

Národní listy z 30. 4. 1874: Nový škůdce osení. Velmi zhoubný, škůdce počal před nějakým časem řáditi, jak „K. Č." sděluje, na mladém osení v okolí kolínském Jest to ponrava čili larva střevlíka obilního (carabus gibbns), kteráž ožíráním tak zvaných „srdeček” mladistvých rostlin činí velké škody. Objevuje se na jednotlivých pozemcích v takovém množství, že v brzku zničí osení na celém kuse. Nejvíce trpí od něho pšenice. …[369] Larva ta až posud byla v okolí našem málo známa, alespoň pozorují se veliké škody od ní působeně letos poprvé v takové rozsáhlosti. Nejprvé nalezl ji na svém poli p. bar. Herites, kterýž předložil ji výboru a pak i valné hromadě hospodářské jednoty kolínské, kdež p. ředitel Kanik podal její popis a spůsob života. Od přítomných hospodářů stýskáno si vesměs na zhonbné řádění „červa" toho, a také rozličné prostředky k jeho vyhubení sdělovány. Pan Prokůpek z Kutliř je toho náhledu, že se střevlík obilní objevuje nejraději tam, kde pěstuje se stéblo po stéblu, t. j. dvakrát po sobě obilí.[370]

V pražském týdeníku agrárního a národního hospodářství (Prager land- und volkswirthschaftliches Wochenblatt)[371] z 19. 8. 1876 doporučuje ve svém článku Ernst Bahlsen, erfurtský obchodník se semeny v Praze, svou alpskou zimní odrůdu žita “Montagner Alpen-Riesen-Winter-Roggen”. Uvádí též jako reference čtyři zprávy hospodářů z těch oblastí, kde se jiným odrůdám nedaří. Zvláště upozorňuje na zprávu barona Heritese, která přišla až po sklizni:

“4. Konečně mohu vzít v úvahu vaše přání a oznámit vám, že Montagner Alpen-Riesen-Winter-Roggen se osvědčilo velmi dobře; zasel jsem 8 liber žita, které jsem koupil od vás, velmi řídce. Bez ohledu na to si vedlo velmi dobře, že dokonce z jednoho zrna vyrostlo 10-14 stonků, které dosahovaly asi 6-7 stop výšky, klasy 6-7 palců dlouhé; obilí bylo silné a plné, a já mám z tohoto 3 Mandl 4 Bund?, mlácení dalo 4 1/2 Metzen? žádná stopa po zimní škodě; vegetace byla v pořádku, dokonce ani velké mrazy v měsíci květnu neudělali žádnou škodu, zatímco obyčejné zrno výrazně utrpělo.

Pokud jde o setou pšenici *), nebylo také co čekat, ale bohužel vrabci, jak po zasetí, tak během zrání udělali velkou škodu, ač jsem nechal postavit každých 20-30 kroků plašiče vrabců, před kterými se klidili asi na 2-3 dny, ale později si z nich nic nedělali a pokračovali v ničivém díle, takže jsem dostal mnohem méně semen než dříve.

Tímto vám s radostí předávám tuto zprávu a v úctě se znamenám

Thad. Freiherr von Herites, k. k. Hauptmann a. D., Kolín, 5. srpna 1876.”[372]

28. 8. 1877 byl Tadeáš ubytován v pražském hotelu (Zur) Stadt Wien, který tehdy stával na Hybernergasse 6.[373]

Dle novinové zprávy bylo roku 1883 na poli barona Heritese před palírnou při Kutnohorské silnici u Kolína zabito při bouřce bleskem šest lidí, kteří vykopávali brambory a skryli se před deštěm pod stromem. Náklady na pohřeb zaplatil spolu s obcí Baron Herites.[374]

Thadeus baron von Herites umírá v Kolíně po dlouhé nemoci roku 1887 jako c.k. kapitán ve výslužbě a majitel Mariánského Kříže Německého rytířského řádu.[375] Po požehnání v Kolíně a vojenských poctách z Čáslavi je pochován v těžké cínové rakvi, v kryptě zámecké kaple na Stránově. Nekrolog upozornil, že zemřelý byl nejstarším odběratelem “Bohemie”. Tyto noviny odebíral nepřerušeně od roku 1832, tedy plných 55 let.[376]

Parte Thaddäus Freiherr von Herites (archiv Fránů)

Vídeňská ukční síň Dorotheum dražila 10. 12. 2012 pod katalogovým číslem 137 skleněný pohár s vybroušeným erbem svobodných pánů z Heritesu. Byl oceněn na 800-1200 eur a znalkyně Ursula Rohringe zařadila výrobu do Čech v 20. století. Vydražen nicméně nebyl. Navíc těžko říci, komu a k čemu sloužil.[377] K nahlédnutí zde:[378]

Maria baronin von Herites (1816-1885) a ženich Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1882)

Roku 1837 se vdává druhá dcera Maria baronin von Herites (1816-1885). Svatba je v zámecké kapli panství ve Věži, tedy u sestry Caroline. Ženichem byl Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1888), syn posledního dědičného pošmistra v Kameni, toho času koncipista krajského úřadu v Čáslavi. Fotografii obou manželů, původně zřejmě z medailky (rozměr 1x1 cm) chová kolínské muzeum.

Maria Baronin Voith von Sterbez roz. von Herites (1816-1885)[379]

Ferdinand Voith baron von Sterbez[380]

Maria Voith von Sterbez rozená von Herites rok 1878[381]

Marie Voith von Sterbez rozená von Herites[382]

K otázce volby ženicha uveďme, že starší bratr nevěsty baron Thadeus von Herites (1803-1887), ženichův strýc Konrád Josef Kocy (od 1852) šlechtic von Cenisberg (1796-1874 ) i ženichův otec baron Vincenz Voith von Sterbez (1785-1845) byli c. k. důstojníky 28. pěšího pluku. Ferdinandův otec byla také dědičným poštmistrem v Kameni u Haber, obci vzdálené 14 km od Německého Brodu cestou na Čáslav. Obě sestry si po svatbě byly i nadále velmi blízké. Maria se snoubencem, později manželem Ferdinandem, Carolině několikrát kmotrovali. Již jsme četli o styku baronessy Marie Voith von Sterbez a jejích rodičů s mladým Karlem Havlíčkem Borovským. Ferdinand Voith baron von Sterbez se s Borovským stejně jako jeho švagr Eduard Edler von Krziwanek znal a stýkal a to soukromě i úředně. Právě vztahy těchto tří mužů poskytují nový, méně nacionálně vyhraněný pohled na prostředí posledních let Havlíčkova života. Ferdinand se již jako okresní hejtman v Německém Brodě stane jednou z hlavních postav konce života K. H. Borovského. K tomu se vrátíme níže.

Maria porodí Ferdinandovi 11 dětí. Šest jich však umírá záhy. Theresia (*1840) a Karoline (*1841) umírají do roka, malý Ferdinand (1846-9) se dožil tří let, Christina Marie (1849-50) umírá do roka, Johanna (1853-1868) se dožila 15 let. Dospělosti se dožili: Maria Theresia (1838-1900), Vincenc (1842-1912), Bertha (1844-1920), Rudolf Eduard (1848-1905), Hermine (1851-1922) a Ferdinand (1856-1885).[383] K těmto sourozencům se ještě vrátíme podrobněji.

Ferdinand Voith baron von Sterbez s rodinou; vedle rodičů nejstaršího syna Čeňka, nejmladšího Ferdinanda, klečí Berta, za ní Marie Terezie.

Malého Ferdinanda drží za ruku Jana, za ní Hermína. Kdo pohrdl Čeňkovým rámě nevíme. Chybí zde Rudolf Eduard.

Fotografii daroval v roce 1954 pan Otomar Köhler, oficiál ve výslužbě žijící v Čáslavi. [384]

Pro život Marie Voith von Sterbez rozené von Herites byla rozhodující profesní dráha jejího muže. Věnujme se proto nyní jemu a jeho původu.[385]

Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1882), c. k. místodržitelský rada a okresní hejtman

Ferdinand byl vnuk c. k. majora Johanna Voith von Sterbez (1746-1831), rytíře řádu Marie Terezie, který dostal erb a baronský titul za statečnost v boji proti Turkům roku 1791[386]. Jan Voith se proslavil zejména při obraně Veteraniho jeskyně (Pestera či Grota Veterani), která se nalézá na levém břehu Dunaje v Dunajské soutěsce na území dnešního rumunského Banátu. Jeskyně měla strategický význam, neboť odtud byla ovládána plavba po Dunaji. V roce 1788 ji od 11. do 31. srpna hájilo proti turecké převaze 400 vojáků pěchotního regimentu Brechainville č. 25 pod vedením majora Ludwiga von Stein a za podpory 10 děl. Těm velel poručík Jan Voith. Hrdinným obráncům pak Turci umožnili volný odchod. Podle jména nedaleké hory Veliki Štrbac pak byl vybrán i jeho predikát von Sterbez.[387]

Johann Hieronymus Löschenkohl (Verlag), Johann Voith (1746-1831), Oberst, 1788, Wien Museum Inv.-Nr. 55577/72, CC0

(https://sammlung.wienmuseum.at/objekt/433665/)

Úspěšnou vojenskou kariéru si vybudoval i starší syn Jana Voitha Václav Ferdinand (1770-1827), který se zúčastnil napoleonských válek, kde se jako důstojník štábu generálního ubytovatele proslavil při obraně města Ulmu v roce 1806 a v bitvě u uherské pevnosti Ráb v roce 1809. Stejně jako jeho otec obdržel za statečnost vojenský řád Marie Terezie.[388]

Erb v nobilitační listině z roku 1791 – stav svobodných pánů pro Voith von Sterbez[389]

Ferdinand Conrad Johann Voith, svobodný pán von Sterbez se narodil 20. května 1813 v obci Kámen, mladšímu synovi Jana Voitha, císařem jmenovanému poslednímu dědičnému poštmistrovi na poště Kámen u Haber (Steinsdorf), c. k setníkovi 28. pěšího pluku, baronu Vincenci Voith von Sterbez (1785-1845), který v Kameni roku 1824 postavil soukromou kapli sv. Jana Nepomuckého.[390] Ve stejném roce byla postavena i patrová budova poštovní přepřahovací stanice s mansardovou střechou.[391]

Budova bývalé poštoví stanice v Kameni u Haber, foto JS 2020[392]

“Dědiční poštmistři byli kavalíři, jen si přečtěte v poštovním museu, jak jim panovníci udělovali jejich privileje, na poště úřadoval administrátor, a pan poštmistr, nebyl-li zrovna purkmistrem nebo sudím zároveň, jako táborský pan Sebenarz z Herrnfelsu , nudil se vznešeně jako každý soudobý aristokrat.“[393]

Kaple sv Jana Nepomuckého v Kameni u Haber, foto JS 2020[394]

Ferdinadova matka Teresia Brigita roz. Kocy (1790-1838)[395], kterou si Vincenc Voith von Sterbetz vzal v Habrech 1. 9. 1812, byla potomkem několika generací poštmistrů, kteří v Kameni tento úřad zastávali.[396] Jí zde byla poštovní služba slavnostně svěřena zvláštním výnosem císaře roku 1835.[397] Její rodiče byli Konrad Josef Georg Kocy (cca1751-1826), pohřbený v Habrech a Antonia rozená Rauscher.[398] Bratrem Teresie byl Konrád Josef Kocy (od 1852) šlechtic von Cenisberg (1797-1874[399]), c. k. major 28. pěšího pluku[400], jeho manželka Marie, byla dcera statkáře Jana Leopolda Kundráta. Jejich syn byl Johann Kocy Edler von Cenisberg, c. k. major[401] 30. Inf. Reg. (1833-1904).[402]

Z tohoto obrázku hledí povědomé rysy mužských příslušníků rodu Voith von Sterbez.

Mohlo by jít o štíhlého, mladého sv. p. Ferdinanda Voith von Sterbez.[403]

Ferdinand studoval gymnázium v Německém Brodě 1823-9[404] a později práva, kde se připravil na vstup do státních služeb, ve kterých zůstal celý život: 1835-6 české gubernium v Praze, 1836-41 krajský úřad v Čáslavi, 1841-3 c. k. guberniální koncipient v Praze, 1843 zástupce kraj. komisaře v Chrudimi, kraj. komisař 1845, 1849 okresní hejtman v Německém Brodě, 1853 okr.hejtm. pro čes. místodržit. v Praze.[405]

Ferdinand Voith von Sterbez v posledních letech Karla Havlíčka Borovského

Ferdinand baron Voith von Sterbez roku 1851 osobně dohlíží policejním komisařem provedenou noční deportaci Havlíčka do Brixenu. Havlíček tehdy bydlel u bratra Františka, který převzal po otci brodský obchod. V rozporu s národním mýtem o krutém byrokratu, však „v rodinných listech Havlíčkových čteme: „… Baron Voith, jenž byl dobrým přítelem domu a později často se vyjádřil, že velmi nerad doprovázel Dederu a četníky k nám – nemohl se pohnutím dívati na dojímavé to loučení a vyšel raději ven. Když později bratr František vyšel, viděl jej, jak stojí u schodů hlavu maje sklopenu a slzí.““[406] I když necháme stranou vše co víme z Havlíčkových dopisů z let 1839-842 o jeho kontaktu s baronkou Voithovou v Praze a jejími rodiči – barony von Herites v Brodě, máme ještě další důkazy o tom, že vztah Ferdinanda barona Voitha von Sterbez a Havlíčka byl blízký a dobrý.

O deportaci v roce 1851 totiž vypovídají i vzpomínky Ferdinandových dvou dcer – baronek Berty a Hermine Voith von Sterbez, které před první světovou válkou navštívil Jiří Karásek ze Lvovic: „Ne, ne, jejich "fatrle" nebyl žádný ouřada, byl to baron, jak se sluší, a kavalír od kosti, a Havlíčkovi se v Německém Brodě neublížilo. Bertička se podívala významně na Hermínku a ta kývla souhlasně. A tedy Bertička mi sdělovala, ale "důvěrně", že jejich "fatrle" byl přítelem Havlíčkovým, že mu dal aviso, že jej dá zatknouti. aby se připravil. aby odstranil vše závadné, že dá prohledati jeho dům, a vůbec to zatčení že byla smluvená formalita. Havlíček že měl "fatrla" rád a že mi při příští návštěvě vyhledají dopisy Havlíčkovy, psané jejich "fatrlovi" a že z jejich srdečnosti uvidím, že oba mužové, krajský hejtman a žurnalista, byli upřímní přátelé... Domlouval jsem dámám hned, aby listy Havlíčkovy věnovaly bud kolínskému nebo pražskému museu a těšil jsem se na jejich shlédnutí.“ Celou korespondenci však dámy během války z obav o kompromitaci spálily.[407] Havlíčkovu náklonost zde potvrzují i pozdější vzpomínky dalšího aktéra této scény, samotného policejního komisaře Dederry: “začali při loučení všichni slzet, včetně Havlíčka, zatímco okresní hejtman, aby zakryl své emoce, vyšel raději na chodbu…”.[408]

Karásek v tisku dále hájil Voithovu náklonost Havlíčkovi tímto článkem[409]: „Lidové noviny z 9. června 1929 přinášejí od pana dra. Karla Kazbundy velmi interesantní doplněk k našemu článku o „muži, jenž zatýkal Havlíčka“, to jest o baronu Ferdinandovi Voithovi ze Sterbezu. Ve svém článku v Literárních Rozhledech jsem psal jen věci, jež mi sdělily dcery Voithovi v Kolíně tehdy žijící. Pan dr. Kazbunda má příležitost, opatřiti si autentický listinný materiál, a tak může ovšem podepřít svá tvrzení neotřesitelně. Jeho publikace zprávy, kterou podal Voith po zatčení Havlíčka tehdejšímu místodržiteli, je svrchovaně důležitá, ale neodporuje nijak tomu, co tvrdily dcery Voithovy. Vmysleme se do postavení úředníka, jenž referuje svému představenému. Je přece vyloučeno, aby dal znáti jen stín nějakého přátelství k člověku, jejž vláda pronásleduje. A přece se ten dobrý baron Voith ani tehdy nezapřel. Kdo čte mezi řádky, vidí jasně do věci. Voith se vyhýbá ublížiti Havlíčkovi a spíše řekne něco nepříznivého o jeho bratrovi, jen aby zamaskoval vlastní sympatii k „nebezpečnému státnímu zločinci“.

Mohu potvrditi p. dr. Karlu Kazbundovi, že se opravdu spálené dopisy Havlíčkovy týkaly také jeho osvobození z Brixenu. Říkala mi, jak se mi teď dodatečně vybavilo, baronesa Hermina, že měl „fatrle“ zásluhu o to a že o tom také korespondovali. Lituji jen, že jsem si hned po návštěvách u barones nečinil poznámky. Obě baronesy byly naprosto pravdomluvné a líčily poměr otcův k Havlíčkovi správně. Jaký duch panoval v rodině tohoto krajského hejtmana, vidno z toho, že obě baronesy jako mladé dívky účinkovaly v českých ochotnických představení. Ba dokonce svedly i jednu svou vzdálenou příbuznou, kovanou Němku, že se naučila malou plohu po česku a s nimi hrála. S touto dámou jsem také u barones Voithových mluvil, a ačkoliv se podnes česky nenaučila, ráda na to představení vzpomínala a na ten potlesk, jenž nedbal několika přeřeknutí mladé německé dámy. To uvádím jako zajímavý detail k charakteristice, jakým duchem byla provanuta rodina „zlopověstného muže, jenž zatýkal Havlíčka“.“[410]

Jiří Karásek ze Lvovic

Ve vzpomínkách nakladatele Otakara Štorch-Marien se dočítáme, že Karásek ze Lvovic za války raději spálil jeden Masarykův dopis. Štorch přitom vtipně připomíná Karáskovy výčitky kolínským baronesám za spálení Havlíčkových dopisů jejich otci. : „Vzpomněl jsem si přitom, jak se pozastavoval nad unáhleným postupem kolínských barones Voithových, které za války také zničily korespondenci Havlíčkovu, adresovanou jejich otci.“[411] Širší citace zde.[412]

Když se Havlíček vrátil do Německého Brodu z vyhoštění v Brixenu - kde ho mimochodem s manželkou Caroline navštívil Eduard Krziwanek, který mezitím s jeho bratrem založil olejárnu - umřela mu žena a byl nakažen tuberkulozou. Žádal potom úřady, aby směl do Prahy. Místodržící Karl baron Mecséry, který měl povolení na starost se dotazuje brodských úřadů, v jakých poměrech Havlíček v Brodě žije, jaký výdělek mu tam kyne, atd. Zpráva okresního hejtmana je příznivá. A zde se opět dostává na scénu baron Voith: “…zdá se, že krajský president baron Voith byl při svém dobrém zdání, kterým doprovodil úsudek svého okresního hejtmana, veden i lidským soucitem nad osudem rodiny dobře mu známé. Potvrdil, že Havlíčkovi skutečně, při nejlepší vůli není možno založiti si v Německém Brodě existenci, ježto nemá prý oněch praktických znalostí a schopností, které předpokládá výživa ve venkovských městech. Jako jediný zdroj Havlíčkových příjmů uvádí baron Voith[413] podpory matky a bratra. ”[414]

Od roku 1855, kdy byla Čáslav rozhodnutím císaře Františka Josefa I. opět určena za sídlo čáslavského kraje, se funkce krajského hejtmana ujal Ferdinand Voith. Do slavnostně vyzdobeného města přijel 9. května. Přivítali jej jásající obyvatelé, kteří slavili, že krajský úřad budě opět v Čáslavi.[415]

Dle Památníku ochotnického divadla v Čáslavi, roku 1856. dávaly se tyto kusy: … dne 24. září ku poctě Vysoceurozené paní Marii Voithové, svobodné paní ze Sterbetzů, rozené z Heritesů: Lakomec dle Moliéra. Roku 1857. hrály se kusy následující: … dne 18. ledna ku poctě Vysoceurozeného, svobodného Pána Ferdinanda Voitha, místodržitelského rady: Jeden z nás musí se oženit! (Proslov a živý obraz.) Úlohu Václ. Krásy hrál pan Sadil. [416]

Ferdinand se kromě povinností úředních věnoval i záležitostem veřejným. 1861- 6 je zvolen poslancem č. sněmu za obce Chotěboř, Habry. Na sněmu vystupoval s českými poslanci. V. V. Tomek k tomu ve svých pamětech dodává: „Krajský hejtman Voith 18.3. zvolen za Chotěbořsko-Habersko do sněmu českého, ač o kandidatuře ani nevěděl. Oficiálním kandidátem pro tento okres je V. V. Tomek. O zvolení Voithovo se přičinil okresní z Chotěboře.“[417]

Vojtěch Weidfenhoffer (1826-1901), přední německobrodský občan a blízký přítel Eduarda Brzoráda staršího si 20. července 1861 zapsal do svého deníku: „Dnes jsem jako již dříve několikráte p. baronu Voithovi, krajskému [hejtmanu] v Čáslavi, částku peněz zapůjčil. Činím to vždy s radostí, bez všelikého zisku, z pouhé vážnosti pro tohoto ušlechtilého muže.“[418]

Z Čáslavi, 27. Prosince 1861. (Požár. — Vánočni slavnost). Dne 27. pros. o 5 a čtvrt hod. večer vypukl v Kutnohorské ulici oheň, který kůlnu a chlív strávil. Na první pokřik objevil se ihned c. k. pan krajský baron z Voithů na místě neštěstí a jeho přičinění, jakož i komandantu zdejší vojenské posádky panu práporečníku Boichettovi lze mnoho co děkovati, že požár větší rozsáhlosti nenabyl. — Dne 24. t. m. odbývala se i v našem městě vánoční slavnost, při které 120 dítek oděvem, vánočkami, rozličnými pamlskami a jinými dárky poděleno bylo. Sešlo se k tomu účelu 230 zl., a sice 100 zl. z výnosu představení ochotnického divadla a 130 zl. z rozličných příspěvků dobrovolných, k čemuž zvláště přispěly manželka pana krajského paní baronka Voithová ze Sterbecu, která ne toliko že sama štědře přispěla, ale i jiné zdejší dámy k přispívání přiměla, jakož i zdejší pan purkmistr a jiní páni měšťané a obyvatelé Čáslavští. (Národní Listy 1.1.1862, strana 3 )

3. 5. 1862 byl baron Voith za svou přízeň k vlastivědnému bádání zvolen čestným členem archeologického sboru musea království českého.[419]

„V roce 1862 dostal krajský hejtman Voigt (sic) neobvyklou úlohu. V Poděbradech vzpomněli 4. IX. 1862 desátého výročí + básníka a dramatika Frt. Turinského, rodáka poděbradského. Po oslavném večeru odebrali se účastníci k rodnému domu Turínského – k městské radnici – a tam zazpívali „Kde domov můj“. Během zpěvu přišlo ke starostovi několik dragounů, v Poděbradech ubytovaných a vyřizovali vzkaz velitele dragounů, hraběte Bellegarde-ho, aby ihned zpěv zastaven a občané aby se rozešli. Starosta města se proti tomuto neuvěřitelnému rozkazu postavil, vzkázal, že mu plukovník nemá co poroučet a obecenstvo začalo zpívat další píseň „Hej, Slované“. Výsledek? Plukovník poslal do ulic Poděbrad dragouny, kteří projížděli městem a koho potkali, toho mlátili, i posekali. Město Poděbrady si na toto řádění ztěžovalo do Prahy. Krajský Hejtman Voigt (sic) měl případ vyřešit. Výsledek? Podkrajský úředník v Poděbradech Grabensteiner pensionován a pluk Bellegarde - povýšen na generála.“[420]

Podrobnější verzi o událostech v září roku 1862, kdy musel Ferdinand Voith von Sterbez vyřizovat veřejný nepokoj se dočítáme v Pláči Koruny České od Jakuba Arbese. Na rozdíl od verze rukopisné poznámky z čáslavského muzea umisťuje Arbes oslavy památky úmrtí básníka a druhdy c. k. sudího Turinského do Pardubic a doplňuje mimo další podrobnosti, že Voith „však musil protokoly dodati c. k. trestnímu soudu, aby se zjistilo, nebylo-li by možno zažalovati — nikoli hraběte Bellegardiho — nýbrž pardubické občany pro rušení veřejného pokoje. ... A vyšetřující soudce vyslídil v protokolech skutečně jakési známky domnělého trestního skutku a tak dáni byli purkmistr, skoro celá městská rada a mnoho jiných občanů pardubických v obžalobu pro shluknutí.“[421]

Redaktor vlastivědného čtvrtletníku Polensko Filip Plášil upozornil na pomoc Ferdinanda Voith von Sterbez po požáru v Polné u Jihlavy 4. srpna 1863. Tehdy vypukl v Polné obrovský požár, jenž zničil 189 domů a dokonce i radnici.[422] 456 rodin zůstalo bez střechy nad hlavou. Nenávratně zmizely překrásné renesanční a barokní měšťanské domy, řada rodin se vystěhovala.[423] (Hilsneriáda, kterou město později smutně proslulo propukla až v roce 1899) Filip Plášil nám napsal: „Osoba F. Voitha svým způsobem souvisí též s Polnou na Vysočině, neboť coby krajský představený projevil dle původních zpráv velký zájem o pomoc polenským obyvatelům, které v roce 1863 postihnul obrovský požár. Voith se měl osobně dostavit do vyhořelé Polné a vypomoci zde radami i částkou 500 zl., kterou věnoval ze svých prostředků. V roce 1876 byl za své zásluhy jmenován čestným měšťanem Polné.“[424]

Roku 1866 navštívil Chrudim císař František Josef II. Ferdinand si na památku schoval péro z chocholu Jeho Majestátu.[425]

Červenec 1868. Zakázaného táboru u Přibyslavi na Žižkovu poli súčastnilo se 12 — 15.000 osob. Veškerá okolní města, jako Německý Brod, Zdar, Nové Město, Meziříč a jiná byla velmi četně zastoupena. Obzvláště Moravané dostavili se, a to i ze vzdálenějších osad, jako z Kamenice, Brtnico a Křižanova, odkud přibyli na třiceti vozech s hudebním sborem. Také Humpolečtí dostavili se asi na třiceti povozech. Město Přibyslav bylo slavnostně ozdobeno. Místo, kde Žižka dokonal, označoval prapor národních barev s kalichem. Odpoledne hnul se obrovský proud lidstva k místu tábora, kde čekali již vládní komisaři v uniformách: c. k. krajský a býv. poslanec baron Voith, pak c. k, okresní chotěbořský, polenský, přibyslavský, humpolecký a německobrodský. Baron Voith shromáždění jménem zákona rozpustil a rozkaz opakoval. Provolávajíce »Slávu« památce Zižkově, koruně české a Moravanům, uchýlily se davy do blízkého háje, kde k povolení vládních komisařů, kteří si počínali taktuplně a vlídně, bavily se za hudby tří kapel až do čtyř hodin odpoledne, kdy nastoupen pochod nazpět do Přibyslavi, odkud se účastníci rozešli a rozejeli.[426]

Ferdinand Voith baron von Sterbez se svými syny.[427]

(Zde vidíme vedle otce sedícího nejstaršího syna Čeňka, za ním nejmladšího Ferdinanda, vedle něho pak zřejmě Rudolf Eduard.)

Veliká ujma stala se divadlu Dusíkovu v Čáslavi, když r. 1873. působením c. k. okres, školního inspektora prof. Fr. Z. Svobody zapověděno učitelstvu na jevišti vystupovati. Ujímal se sice sám c. k. místodrž. rada a okr. hejtman baron Ferd. Voith ze Sterbce ochotníků a celá jeho rodina přála divadlu Dusíkovu, (baronessy Hermina i Berta vystupovávaly častěji na jevišti), než přes to zákaz proveden a tím ubyly dobré síly ochotníkům.[428]

Asi r. 1874 vymohl Ferdinand Voith strýci F. X. Šaldy, právníku Františku Kleinerovi, že tento nebyl odveden k vojsku. Je tedy pochopitelné, že Ferdinand byl v domácnosti Šaldově vítán. Na vazbu F. X. Šaldy (1867-1937) na rodinu Voithů. Upozornila Dr. Vaněčková z kutnohorského archivu ve svém textu k inventáři roku 2011 zpracovaného fondu Ferdinad Voith von Sterbez.[429]

F. X. Šaldou se zevrubně zabýval Bohumír Lifka, který v jednom ze svých textů[430] právě rodu Voith / von Herites věnoval dvě strany. Píše např.: „Velmi často stýkal se s otcem Šaldovým a také do jeho obydlí přicházíval na návštěvu okresní hejtman Ferdinand sv. p. Voith ze Štěrbce …“ Dále vyjmenovává všechny děti Voithových a o Bertě píše: „Jména jejího i některých rysů užil FXŠ v příběhu Vídanských v povídce Zamiloval se do domu.“ Otec Šaldův, také František (1826-1908) převzal roku 1874 jako oficiál poštu od posledního čáslavského dědičného poštmistra Ferdinanda rytíře von Widmann (1836-1910). Právě dům Widmannů slouží jako prostředí děje povídky „Zamiloval se do domu“. (Lifka přímo zmiňuje, že jméno povídkové Bertiny matky „Hermíny“ přenesl od její sestry Hermíny.) Widmann se později odstěhoval do Vídně.[431] Sestra rytíře Widmanna Emma (*23.3.1842) byla vdaná za Petra Františka rytíře von Bibuse.[432]

Lifka zmiňuje také, že Ferdinand byl „horlivý pěstitel a zvelebovatel chrámu Páně sv. Petra a Pavla“[433] a „šlechetný mecenáš“[434], který má v levé boční lodi děkanského chrámu pamětní desku. Voith prý – podle Lifky - zemřel po odchodu Šaldových z města v dosti špatné finanční situaci a obě dámy byly pak po první světové válce obětmi městských bytových opatření kolínských.[435]

Rodina poštovního oficiála Františka Šaldy bydlela v Čáslavi v letech 1874-8. Mezi dobré přátele F.X. Šaldy patřil i spolužák, pozdější čáslavský děkan Alois Dostál (1868-1940), jehož otec byl zřízencem pošty – listonošem a sloužil tak pod Šaldou. Kluci měli v alkovně bytu oltář, kde si spolu hrávali na kněze. .[436] (Dodejme jen, že právě od Aloise Dostála získá roku 1940 čáslavský městský archiv listinou pozůstalost rodiny Voithů.

Rytíř Widmann[437]

Baron Ferdinand Voith se zasloužil i o zlepšení hmotného postavení učitelů. Za tyto zásluhy byl zvolen v roce 1875 čestným členem učitelského spolku Budeč čáslavská. [438]

V listopadu 1875 oslavila Čáslav jeho 40 letou úřední činnost, v níž si vysloužil zaslouženou pověst člověka šlechetného, úředníka přesného ve službě a vlídného v chování. Za podporu snah jednotlivých měst byl jmenován čestným občanem Brodu Havlíčkova, Kutné Hory, Čáslave, Habrů, Chotěboře, Humpolce, Kácova, Ledče, Polné a Poličky.[439] Na oslavy se Čáslav pečlivě připravila, jak čteme v letáku uloženém v čáslavském muzeu:

„Občané král. města Čáslavě!

Dne 8. listopadu t. r. slaviti bude náš milovaný čestný spoluměšťan c. k. místodržitelský rada svobodný pán Voith ze Sterbeců, druhotiny své čtyřicetileté věrné služby Bohu, Králi a Vlasti vykonané. Nejen tento řídký případ, nýbrž i všeobecné známá lidumilnost a nesčíslněkrát prokázaná vroucí láska a obvětavost vznešeného oslavence, ukládá staroslavnému král. městu našemu onu milou povinnost, aby celá obec na důkaz vděčnosti, tento pro našeho milovaného čestného spoluměšťana Vysokorodého svobodného pána ze Sterbeců důležitý a památný den, přiměřeným způsobem oslavila.

K tomu cíli obmýšlí zastupitelstvo ve jménu veškerého občanstva, dne 7. listopadu t. r. v předvečer druhotin Vysokorodého oslavence, uspořádati průvod s pochodněmi.

Aby průvod ten byl důstojným jak toho náš milý čestný spoluměšťan skutečně zasluhuje, jest zapotřebí, aby veškeré občanstvo na tomto průvodu podílu bralo.

Za tou příčinou žádám co nejzdvořileji veškeré P. T. samosprávné p. p. úředníky, korporace a spolky, aby sobě neobtěžovaly tohoto slavnostního průvodu co nejčetněji se súčastniti a nejdéle do 30. t. m. u obecního úřadu ohlásiti, kolika členy ten který ctěný spolek bude zastoupen.

Žádoucno jest, aby slavní spolkové, jak dalece to možno, se spolkovými prapory se súčastnily. Program průvodu bude později oznámen. Z představenstva obce král. města Čáslavě dne 24. října 1875 Dr. Rud. Jablonský, purkmistr“

Ferdinand baron Voith von Sterbez[440]

Ferdinand Voith von Sterbez sloužil až do své smrti, která přišla 10. února 1882; O zesnulém napsaly tehdy Národni listy[441], že byl přítelem lidu, úředníkem, jakých jest málo. "Odchází bez řádu, neodnáší sebou než lásku lidu,...”, Podle parte zemřel zaopatřen svátostmi c. k. místodržitelský rada a okresní hejtman, předseda c. k. okresní školní rady, rytíř knížecího hohenzollerského domácího řádu II. třídy, čestný občan mnoha měst, etc. Pohřben na hřbitov u sv.Alžběty v Čáslavi 12.února 1882. Na 15.000 občanů ho přišlo na poslední cestě doprovodit.[442] V průvodu šly četné korporace a deputace.

Zesnulému měl být zbudován pomník a konány pro tento účel sbírky. Na hřbitově však nebylo dost místa a nesešlo se mnoho peněz, a proto pořízena Ferd. Voigtovi pamětní deska. Odhalena v chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi 15. září 1884. Okresní zastupitelstvo v Čáslavi se usneslo 22. IV. 1887 věnovati na počest Ferdinanda Voigta nadaci pro žáka čáslavského gymnasia ve výši 700 zl. Po krajském hejtmanovi Ferd. Voigtovi je v městském muzeu v Čáslavi 5 stříbrných pohárů.

Pamětní deska v kostele sv. Petra a Pavla v Ćáslvi. Foto BS 2020

„Památce Urozeného Pána

Ferd. Barona Voitha ze Sterbecu

C. K. MÍSTODRŽITELSKÉHO RADY A OKRESNÍHO HEJTMANA

PŘEDSEDY C.K. OKRESNÍ ŠKOLNÍ RADY V ČÁSLAVI

rytíře řádu Hohenzollernského, čestného měšťana král. města Čáslavi, Kutné Hory

VELIKÉHO DOBRODINCE LIDU

zesnulého v Pánu dne 10. února 1882 v stáří 69 roků.

Věnováno od vděčného okresu Čáslavského.“

Vojtěch Weidenhoffer z Německého Brodu, který mu vícekrát vypomohl peněžní půjčkou si do svého deníku poznamenal: „Dnes na večer zemřel pan Ferdinand svobodný pan Voith ze Sterbezu, místodržitelský rada a čestný měštan zdejší. Muž to velmi zasloužilý a všeobecně ctěn a milovaný. Bůh dejž mu lehké odpočinutí.“

Z Čáslavi. (Úmrtí a pohřeb pana Ferd. barona Voitha ze Sterbeců. Osiřel okres čáslavský. Dne 10 t. m. dokonal po delší chorobě pouť vezdejšího života velmi účinného, urozený p. Ferd. baron Voith ze Sterbecú, c. k. místodržitelský rada, okresní hejtman, předseda c k. okr. školní rady, rytíř knížecího hohenzollernského řádu, čestný měštan měst Poličky, Humpolce, Hory Kutné, N. Brodu, Čáslavi, Chotěboře, Ledče, Habrů, Kácova a Polné atd. Zesnulý narodil se v Kamenu r. 1813 ; gymnasium studoval v N. Brodě, filosofii a práva v Praze. Po ukončených studiích stal se r. 1835 konceptním praktikantem při krajském úřadě v Čáslavi ; t. 1841 gubernialním koncipistem v Praze a od roku 1843 až do r. 1849 incl. krajským komisařem v Chrudimi — však až posud — plných 14 roků beze všeho platu; teprv roku 1850 když se stal podkrajským v Něm. Brodě obdržel první úřadniční plat, odtud byl r. 1854 s názvem místodržitelského rady, českému místodržitelství к výpomoci přidělen; r. 1855 byl přednostou kraje čáslavského jmenován, dne 5. května 1855 zavítal do Čáslavi a zde bez mála 27 roků, nejprvé co krajský a po zrušení krajského úřadu, co okresní hejtman, velmi blahodárné působil. Co se jeho soukromého života týče, byl mírný, skromný, nad míru dobročinný, к chudým štědrý, ke každému přívětivý, pravý to lidumil; o tom každý, kdo s ním co jednati měl, dosti vypravovati dovede — o tom také již v jiných listech chvalně zmíněno. Avšak mně zvláště záleží o jedné ještě stránce se zmíniti, o které se až posud ničehož nepsalo; pročež s radostí plním svou povinnost, podotýkaje, že byl zesnulý jeden z těch, v čele postavených úřadníků, kteří se věrně přiznávaji ku Kristu. Víra Kristova byla drahým pokladem jeho srdce; pravidlem jeho života. Dle této víry svědomitě dával Bohu, což jest Božího. Vidívali jsme ho vždy v neděli a ve svátek na službách Božích, ano často i všedního dne na mši sv. Při času velikonočním — na zelený čtvrtek — blahověrně přistupoval a zbožně přiklekával k stolu Páně. Drahý náš nebožtík byl též vroucím ctitelem Rodičky Boží. O jak se vždy těšíval na májovou pobožnost, kterouž jsa v Čáslavi, nikdy neobmeškal, na kterou pobožnost i ve své nemoci často zpomínal. Pročež také nelze se diviti, že pro své chvalné vlastnosti byl všeobecné ctěn a vážen; toho důkazem byl jeho pohřeb, který se dne 18. t. m. slavně odbýval. К pohřbu zavítali z Hradce Králové vdp. Dr. Jan Rais, kapitolní děkan, papežský prelát a bisk. generálni vikář, který sub infula kondukt vedl a s ním vys. dp. kanovník Dr. Alois Frýdek, a mimo těchto ještě 34 kněží z blízka i ze zdáli. Ze světských hodnostářů súčastnili se pohřbu, býv. c. k. ministr p. baron Komerz z Lindenbachů, mistodržitelský rada p. Zeileizen, všichni pp. okresní přednostové z kraje čáslavského, pak p. president krajského soudu z Hory Kutné a mnoho ještě jiných hodnostářů, deputací a spolků, jakož i obecenstva takové množství, že se pravdou nechybím, když tvrdím, že jich více než deset tisíc bylo. Před vykropením mrtvoly v krajské budově, zapěl zdejší zpěvácký spolek smuteční chorál, načež byla rakev do čtyřspřežního umrlčího vozu vložena. Špalírem, jejž celou cestou obecenstvo tvořilo, ubíral se průvod, jakého Čáslav již dávno neviděla, směrem к c. k. poště podle domu na náměstí do děkanského chrámu Páně v následujícím pořádku : Školní mládež, žáci gymnasialní, chovanci evang. semináře, živnostenské spolky s prapory (čáslavské, dolnohučické, chotušické, vidovské, žlebské), vojenští vysloužilci s prapory (čáslavšti, jeníkovští, kolínští a kutnohorští), měst. střelci z Kutné Hory s praporem a kapelou, hasičské jednoty (Čáslav. Chotusice, Jeníkov, Potěchy, Zehušice, Žleby), „Sokol“ čáslavský s praporem, obecní starostové a učitelové i čáslavského okresu, nesouce věnce, Čáslavská kapela, pěvecké jednoty čáslavské (Kovář a Vlastimil), velduchovenstvo, pohřební vůz, podél něho kráčeli c. k. úřadnici nesouce rozžaté voskovice a za vozem příbuzenstvo zvěčnělého, ostatní c. k. úřadníci, důstojníci, deputace měst, jichž čestným měštanem byl, členové obecních a okresních zastupitelstev, různé deputace a konečné obecenstvo. Tělo zesnulého vneseno do osvětleného děk. chrámu Páně, kde „Libera“ a „Salve“ konáno. Po vykonaných obřadech vnesena rakev opět do vozu a průvod ubíral se v pořádku, jak z předu naznačeno, po náměstí vedle městské radnice, pak kutnohorskou ulici na hřbitov sv. Alžběty. V kutnohorské ulici byla na tom samém místě, na kterém při jeho prvním příjezdu do Čáslavi, dne 5. května 1855 co krajského přednosty stála slavnostní brána s nápisem : „Budiž nám vítán“, dnes při jeho pohřbu postavena smuteční brána z látky černé s nápisem : „S Bohem !“ Za dojemného zpěvu, vžeobecného pohnuti mysli a ronění slz, byla tělesná schránka jeho vložena к poslednímu odpočinku do hrobu jeho dcerušky Johanky, která v Čáslavi dne 10. ledna 1868 zemřela. Druhého dne sloužil o 10. hod. v děk. chrámu Páně, z předu jmenovaný vdp papežský prelát pontifikální zádušni služby Boží za assistence vys. dp. Dra Frydka, kanovníka, jakož i všech domácích duchovních. Všichni jsme se za v Pánu zesnulého vroucné modlili, vědouce, že spasitelné zajisté za mrtvé se modlili. Neměli bychom ale z vděčnosti a lásky к zemřelému ještě něco učiniti? Vděčnost a láska by toho vyžadovaly, abychom mu postavili pomník tam, kde odpočívá. Doufám, že myšlenka ta ohlasu dojde v srdcích mnohých a že kdož za jeho živobytí к němu se znali i po smrti na něho nezapomenou. Vděčnost jest krásná ctnost! Věnců a mezi nimi mnoho skvostných složeno u jeho rakve počtem 75, pozůstalé rodině odesláno 110 soustrastnich listů a 78 telegramů; mezi těmito i nalézá se též telegram zaslaný od Jeho Milosti ndp. biskupa králové-hradeckého truchlící rodině následujiciho sněni: „Přijmětež mou nejsrdečnější soustrast — zítra budu za spásu duše všeobecně ctěného a mne velice milého přítele konati oběť mše sv.“ Josef Jan, bikup.[443] Nuže již končím : Čest budiž památkou vzorného katolíka, horlivého úřadníka, upřímného přítele a laskavého lidumila. Odpočívej v sv. Pokoji![444]

Parte Ferdinanda Voith von Sterbez, archiv Fránů

O tři roky později 22. 4. 1885 v Kolíně umírá Marie baronka Voithová ze Sterbezů roz. baronka z Heritesů.

Národní Listy 24. 4. 1885 str. 6

Hrob Voith von Sterbez při jižní zdi I. oddělení kolínského zálabského hřbitova

Foto JS 2019

Hrob Voith von Sterbez roz. von Herites při jižní zdi I. oddělení kolínského zálabského hřbitova, detail

„Marie Freiin Voith von Sterbez geborene Freiin von Herites k.k. Statthalterei-Ratts-Wittve geb. am 31ter Juli 1816 gest am 22ten April 1885“

Foto JS 2018

Z jedenácti dětí Ferdinanda Voith von Sterbez a Marie rozené von Herites se potomků nedočká nikdo. Baronka Maria Terezie (1838-1900), hradčanská „Stiftsdame“ později provdaná za c. k. dvorního sekretáře Filippa von Behacker a po něm za úředníka vídeňského bankovního spolku Němečka umírá bezdětná na srdeční vadu pohřbena na zálabském hřbitově v Kolíně; baronka Johanna (1853-1868) umírá již v 15 letech; baron Ferdinand (1856-1886), technik, úředník c. k. železničního ředitelství v Praze (a roku 1893? c. k. poručík v záloze 4. polního dělostřeleckého pluku[445] ) zůstává svobodný, pohřben v hrobu matky na zálabském hřbitově v Kolíně.

Ferdinand Voith von Sterbez Jr (*1856)[446]

Hrob Voith von Sterbez roz. von Herites při jižní zdi I. oddělení kolínského zálabského hřbitova, detail

„Ferdinand Freiherr Voith von Sterbez, Beamter der k.k. priv. Eisenbahn-Betriebs-Direction zu Prag, geb am 11ter Februar 1856, gest. am 12.ten Juli 1886“

Foto JS 2018

Hrob Marie Voith von Sterbez roz. von Herites při jižní zdi I. oddělení kolínského zálabského hřbitova, detail

„Marie svob. paní Voithová ze Sterbezů ovd. Behackerová *1838 + 1900, a ovd. Němečkova *10. 5. 1888 + ? 8. 1900“ a

„Berta Voithová ze Sterbezů *9. 5. 1844 + 8. 2. 1920“ a „Hermina Voithová ze Sterbezů *31. 5. 1851 + 14. 9. 1921“.

Foto JS 2018

Rudolf Voith von Sterbez (1848-1905), setník 28. pěšího pluku, pán na Osečanech

Baron Rudolf Voith von Sterbez (1848-1905), se narodil v Chrudimi 10. 4. 1848. Pokřtěn byl 14. 4. jako Rudolf Eduard Karel, kdy za kmotry byli Caroline Krziwanek a Eduard Krziwanek, kterého zastupovala Marie Krziwanek. Po kadetce v Eisenstadt (od 1864) byl roku 1868[447] jako poručík přidělen k 28. pěšího pluku; 1. května 1876 nadporučík.[448] U 28. pěšího pluku sloužil i jeho děd Vincenc Freiherr Voith von Sterbez, strýc Tadeáš Freiherr von Herites, či bratr babičky Konrád Josef Kocy šlechtic von Cenisberg.

Do výboru starobylého budějovického vzdělávacího a kulturního spolku Geselligkeitsverein byl např. v letech 1878, či 1880 zvolen i c. k. nadporučík Rudolf Voith von Sterbez.[449] Dle Budivoje[450] za účast důstojníků 28. pěšího pluku mohl jejich velitel.[451] Původně spolek Čechů i Němců od 70. let 19. století vystupoval již jako spolek ryze německý.[452]

1. 11. 1883 setníkem 2. třídy, 23. 12. 1883 odchází z armády[453] a roku 1884 se oženil[454] s o 14 let mladší baronkou Annou Marií Gabriele roz. Tiegel von Lindenkron (1862-1929) z krásného panství s terasovitým parkem Osečany u Sedlčan, o které od té doby pečoval. V den sňatku věnovala nevěsta škole v Osečanech 100 zl. jednak pro chudé, jednak pro potřeby k ženským ručním pracím.[455] Otcové novomanželů se znali již pracovně: „Roku 1848 v srpnu požárem zhubený kostel byl obnoven a roku 1857 slavně vysvěcen J. Em. panem kardinálem a arcibiskupem knížetem Bedřichem ze Švarcenberka. Na hranici jej přivítal a do Sázavy provázel okresní hejtman čáslavský baron Voith von Šterbec s rytířem Tiegelem von Lindenkron, patronem sázavského kostela”.[456]

Rudolf Eduard Voith von Sterbez (1848-1905)

(karton 3, Inv. č. 42, před 1885)[457]

Anna M. Gabriele byla vnučkou Wilhelma Tiegel rytíře von Lindenkron (1772-1827, rytířem od 1817), c. k. kapitán-poručíka dělostřeleckého pluku knížete Reuss-Greitz, který vlastnil statky Střezimíř a Sázavu[458]. Sázavský velkostatek i s bývalým klášterem prodal roku 1869 až jeho syn (Johann) Emanuel rytíř Tiegel von Lindenkron (1822-1911[459]). Ten již žil se svou matkou Antonií roz. Schmelzern von Wildmannsegg (1801-1885) a manželkou Annou roz. Pulpan von Feldstein (+1862) právě na zámku a panství Osečany, kde se jim narodila Rudolfova nevěsta Anna Maria Gabriele. [460] Veduta zámku Osečany z roku 1846 je uložena v Národním Archivu. Náhled je dostupný online.[461]

Na návsi (dnes vedle vodojemu – pozn. JS) býval rozvalený sklep po starém panském domku. Patron školy Tiegel z Lindenkronu dal jej roku 1864 odstraniti, prostranství urovnati a založil tu lipový sad. V něm postavil železný kříž. Jeho žulový podstavec má vytesaný německý nápis „K vysoké cti Boha dal toto udělati Jan Bedřich Woit r. 1691. Podstavec pochází z Božích muk, která stával od r. 1691 při cestě, v místě nynější školy. Byl to oblý žulový sloup s dvojitým křížkem, spočíval na prve zmíněném podstavci. Když stavěli školu, rozebrali Boží muka a odstranili. Sloup pohodili a křížku použil bar. Tiegel na kapličku sv. Trojice a podstavec na kříž. Nyní je z někdejšího lipového sadu pěkná školní zahrada. Kříž tu zůstal.

Baron Tiegel měl lípy ze stromů vůbec nejraději a hojně je vysazoval. Blízko kapličky vysadil spolu se starostou roku 1870 k oslavě Jos. Jungmanna tři lípy, které pak sluly jungmanky. Roku 1883 se zasloužil o výstavbu již zmíněné podnes stojící kapličky Svaté Trojice u Loužku, na kterou věnoval cihly, tašky i obraz.[462]

Erb Tiegel Ritter von Lindenkron[463]

Do historie zámku i vsi Osečany se významnou měrou zapsali hrabata Laniusové z Wellenburgu, kteří panství vlastnili od roku 1761. Vedli zde svůj malý „dvůr“ s patřičným služebnictvem. Rodina změnila výrazně okolí zámku na veliký park. Park měl rozlohu pěti hektarů a systém cest ukazuje, že zde byl realizován kvalitní architektonický projekt. Rozhodující úlohu při budování parku měl zřejmě panský zahradník Václav Rissl. Hrabě Lanius přivážel ze svých četných cest po cizině cenné dřeviny, které Rissl citlivě umisťoval. Risslovo zahradnické umění bylo na vysoké úrovni. Západně od zámku je souvislý les a rybníček, který je rovněž součástí parku. [464]

V roce 1795 opět mění panství majitele a do jeho držení se dostává Gabriela z Mayersbachu (von Maiersbach).[465] Mezi její dědice patřila Johanna von Mayersbach (1801-1866), jejíž manžel Josef Pulpan rytíř von Feldstein (1789-1840)[466] se tak sňatkem roku 1830 v Osečanech stal dalším majitelem panství. Zámecký kočí Kadeřábek, který byl u osečanské vrchnosti přes 50 let ve službě, vypravoval svým dětem tuto pověst: Za časů robory byl majitelem panství osečanského Půlpán. Byl na své poddané tak zlý, že lidé o něm říkali, že posmrti nebude mít pokoje. A to se skutečně stalo. Když Půlpán kolem 12. hodiny večerní zemřel, viděli hlídačové i ostatní zámečtí lidé, že duch zemřelého skákal z pokoje do pokoje jako vrabec, protože měl nohy svázané a nemohl ani krůčku udělati. Tyto výjevy dlouho trvaly: duch nebožtíkův přicházel každou noc ze svého hrobu na hřbitově v Křečovicích u Osečan, a tak nikdo nechtěl na zámku bydleti. Potomek Půlpánův chtěje těžkou vinu zemřelého napraviti, dával denně chlebovou almužnu všem chudým vdovám a sirotkům; pro nejnuznější vařili pak dvakrát týdně obědy. Těmito dobrými skutky byla vina Půlpánova na věčnosti smazána a duch se už v Osečanech neobjevil. Chlebové almužny a obědy chudým dávali v osečanském zámku ještě roku 1885.[467]

Johanna Pulpán von Feldstein, rozená z Mairsbachu (1801-1866) zemřela spolu s dalšími 60 lidmi z Osečan na následky cholery. Tehdy se ve vsi ubytovalo 186 pruských vojáků, z čehož 7 důstojníků s majorem a lékařem přímo na zámku.[468]

Dceři Johanny Anně (1831 - 10. 2. 1862) vdané za Johanna Emanuela Tiegel von Lindekron (1822-1911), se v Osečanech na zámku narodila poslední soukromá majitelka panství Anna M. Gabriele baronka Voithová roz. Tiegel von Lindenkron (8. 2. 1862 - 1929). Matka tento porod nepřežila.[469] Při křtu 9. 2. Kmotrovali Karl rytíř Pulpán z Feldsteinu, zastoupený správcem Karlem Kořínkem a Antonia Gräfin Lanius, zastoupená Antonií Schmelzern von Wildmannsegg z Prahy N. 19/2.[470] Antonia říšská hraběnka Lanius von Wellenberg byla jednou z dcer dřívějšího majitele Osečan, Karla hraběte Lanius von Wellenberg (1750-1830).[471]

Osečany, historická fotografie[472]

Národní Listy: „Příchozí do Prahy 22. 7. 1884: Hotel „U modré hvězdy" Baron Rudolf Voith-Sterbez, majitel panství z Vosečan. Baronka Emma(sic!) Voith-Sterbezová, majitelka panství z Vosečan. Sl. Janáková, společnice z Vosečan.“[473]

Vánoční nadílka roku 1888. „Na zámku Osečany u Selčan se na Štědrý den, jako každý rok, konala ve slavnostně vyzdobených zámeckých pokojích u třpytícího se vánočního stromu (Christbaum) vánoční nadílka, při které bylo více než 60 dětí, které pocházely ze čtyř k panství Osečany patřícím dvorům, poděleno kompletním zimním oblečením, pečivem a cukrovinkami spolu s ovocem. Na konec zámecký kaplan pan P. C. Höschel držel hluboce procítěnou a povznášející řeč.“ (Politik 1899)[474]

Josef Suk a Osečany

Na osečanský zámek dochází k baronu Voithovi muzicírovat křečovický řídící učitel Josef Suk i se svým později slavným synkem skladatelem, tehdy malým houslistou, který sem chodil „bos s botkami na provázku přes jedno rameno, pytlík s houslemi přes druhé rameno.“[475]

O vztahu Josefa Suka staršího k (v)osečanské baronce píše J. M. Květ: „Když se Josef Suk stal nástupcem Matěje Českého[476], ihned přestal choditi s kapelou, jejímž šéfem ovšem zůstal, po hospodách a chodil jen na zvláštní pozvání hrát hlavně na okolní zámky a dvory, jako na Tlaskov, Vosečany, Lišno, Vojkov a do Kosové Hory. Zejména k vosečanskému zámku poutaly ho živé vztahy i v pozdější době, neboť učil mladou baronku za svobodna i po jejím provdání.[477]

Tématický katalog skladeb jeho syna, hudebního skladatele Josefa Suka pak uvádí, že jednu „polonaise složil a vysoce urozenému Pánu panu Rudolfovi Voith-ovi Baronu ze Šterbeců ke dni 17. dubna 1887 věnuje v nejhlubší úctě Pepoušek.“ Přípisek říká, že „17. 4. byl den jmenin Rudolfa Voitha, majitele zámku v nedalekých Osečanech. Nelze zjistit, zda Polonaisu pro čtyřruční klavír otec opsal, anebo ji sám pro čytři ruce upravil.“ Dodejme, že Pepouškovi, jinak Josefu Sukovi bylo tehdy 13, a od roku 1885 byl studentem pražské konzervatoře.

Později Josef Suk mladší věnoval Anně Voithové ze Sterbezu skladby napsané v létě roku 1891 u otce v Křečovicích. Byly to „Tři písně beze slov pro klavír” s částmi 1. Lístek do památníku[478] 2. Snění a 3. Melodie.[479] Dle katalogu byly nazvány německy jako Drei Lieder ohne Worte (Albumblatt, Träumerei, Melodie) „zřejmě proto, že dílo bylo věnováno baronce Voith.“ Navíc zde stojí, že baronku Voith „skladatelův otec, učil hrát na klavír.“[480]

U dedikace polonézy je přičiněna poznámka „Ještě po letech gratuloval Rudolf Voith von Sterbez 15. 11. 1898 z Osečan Sukovi k zasnoubení s Otilií Dvořákovou. (svatba se konala 17. 11. 1898)“ Jedná se o dvoustránkový dopis v němčině se slepotiskovým monogramem RV a korunkou – v podobném provedení jako u sester – nadepsán „Lieber Freund Pepičku!“.[481] Novoroční gratulace na barevné dopisnici „Pozdrav z okolí SEDLČANSKÉHO“ mimo jiné s hezkou kresbou osečanského zámku psaná vlastnoručně a česky: „Wosečany 30. 12. 1898 Nejsrdečnějši blahopřáni k novému roku Tobě a Tvé Pani – zdrávi, štěstí a. t. d. a srdečný pozdráv od Tvého oddaného Rudolph Voith.“ Adresováno také česky „Velectěný urozený Pán, Josef Suk, komponista a člen českého kvarteta v Praze 2, Žitná ulice číslo 6.“[482]

Od křečovického faráře P. Aloise Dostála[483] víme, že na zámku byli vítáni kněží. P. Dostál připomíná svého předchůdce, buditele a popularizátora vodoléčby - českého „Kneippa“ prof. P. Jana Ježka: “Také v Osečanech u barona Vojtha ze Sterbez byl častým hostem a zde se dlouho na něj pamatovali. Spodivením bylo paní baronce, že ač mluví velmi dobře německy, přece nejraději užívá češtiny. Docházelo sem z Křečovic více kněží, o Ježkovi se vyslovovala paní baronka, ovšem ne s příhanou: „Ten Čech“.”[484]

Roku 1893 byla v Osečanech slavnostně uvedena do provozu stříkačka sboru doborovolných hasičů. Díky daru přizvaného majitele panství barona Voitha byli osečanští první v okrese, kteří vlastnili stejnokroje. Kmotrou byla zvolena baronka Voithová.[485]

Vánoční nadílka roku 1896. „Na zámku Osečany u Selčan se na Štědrý den, jako každý rok, konala ve slavnostně vyzdobených zámeckých pokojích u třpytícího se vánočního stromu (Christbaum) vánoční nadílka, při které bylo více než 60 dětí, které pocházely ze čtyř k panství Osečany patřícím dvorům, poděleno kompletním zimním oblečením, pečivem a cukrovinkami spolu s ovocem. Některé z dívek zpívaly vánoční koledy a gratulovaly paní statkářce. Na konec zámecký kaplan pan P. C. Höschel držel hluboce procítěnou a povznášející řeč.“ (Politik 1896).[486]

Osečanský statek se úspěšně prezentoval na řadě hospodářských výstav. 1897 Allgemeiner landwirthschaftlicher Ausstellungsmarkt in Prag - Obecný zemědělský veletrh v Praze. Ve skupině IV. výstavě drůbeže v pravém křídle průmyslového paláce nacházíme ... silberhalfige Riesen=Dorking und englische porzellanfärbige Mille Fleurs (Voith Anna, Freiin von Sterbez)[487] V březnu roku 1898 na výstavě chovu ptactva dostala baronka Voith von Sterbez v rakouském Linzi bronzovou medaili hornorakouské zemské kulturní rady za slepice[488]; Palmu vítězství „Siegespalme“ si za svou drůbež získala Frau Baronin von Sterbez na „Die land und forstwirthfchaftliche Ausstellung in Seltschan“ 4. Září 1898[489]; v září toho roku na Land und forstwirthschaftlichen Jubiläumsausstellung Wien, v oddělení okrasné drůbeže do parků – „Ziergeflügel“ byl od Freifrau v. Voith Wosetschan chov krocanů bronzových „Bronze-Trute“[490].

Roku 1899 je opět v tisku zmíněna každoroční Vánoční nadílka.[491] Přestože na Zemědělském výstavním trhu v Praze roku 1903 vystavila Baronka Anna Voith von Sterbez ve Vosečanech větší sbírku chovu drůbeže „hors concours“[492], byla jí udělena čestná prémie v souladu s oddílem 3 schválených zásad chovu drůbeže.[493]

Historický obrázek Osečan a více o historii obce zde.[494]

Z řeči pronesené P. Dostálem při Rudolfově pohřbu 9. 1. 1905 vybíráme: „… Byl především člověkem a to rozumným i cituplným ke svým spolubližním, ať byli jakéhokoliv stavu a původu. Veliká hloubka šlechetného citu byla známkou povahy jeho. – Zvěčnělý byl šlechticem, a to nejenom rodem, ale i smýšlením a skutky, které okrašlovaly život jeho. Než nikdy se nevynášel, nedávaje místa pýše; naopak křesťanská pokora ho zdobila a všem milým činila. - … jaká radost ho naplnila, když byl před časem obdržel darem vásu, na níž byly připevněny ony předměty, s nimiž si rád pohrával ve své mladosti. Tato radost, ta něžná vzpomínka na mládí, ta potěcha z věcí z otcovského domu označovala jeho lásku k zesnulým rodičům, jeho lásku bratrskou. – Byl vojínem a důstojníkem, věrně sloužil císaři a vlasti; věrnost onu ukazoval do posledního roku, oslavuje všechny význačné dny panovnické rodiny a rakouského vojska. A jako se jeden z předků jeho vyznamenal u hory Sterbez hrdinstvím, tak zesnulý vynikal spolu i vlídností ke svým podřízeným vojínům, že se všude k němu hlásili a lásku svoji mu naznačovali. – Byl křesťanem a plnil povinnosti své víry spíše (v) soukromí než okázale. Však ani tu nescházel o průvodech, aby veřejně ukázal, že jest katolickým křesťanem. Jak vroucně se modlil, o tom dávají svědectví ti, kteří mu byli nejblíže. A jeho darem o jeho posledních vánočních svátcích byla Bohorodička lurdská, již věnoval choti své. – Byl přítelem mládeže, která v něm mnoho ztratila. S jakou vlídností se k dětem nakloňoval, jak jim o štedrý den dárky rozděloval, ano pamatoval na ně o každé význačnější době! Z celých Vosečan téměř všechny děti znal, na ně křestními jmény volal, s nimi rozmlouval a se jich na učení dotazoval. A jaká to byla dítek radost, jak jim zazářily oči, když o zkoušce z náboženství otevřely se u třídy dveře a vešel mladý pan baron! Miloval dítky a ty milovaly jej. – Zvěčnělý byl lidumilem. Jeho ruka byla vždycky dle možnosti otevřena, každý rok spolu jeho přičiněním mnoha dětem dostávalo se ošacení, chudým výživy a strádajícím podpory. – Mám ještě doložiti, jakým byl přítelem? Dnešní účast pohřbu jeho nasvědčuje, kolik měl přátel. Ano přátelství i v nemoci udržoval. Na kolik přátel svých ještě o Novém roce si vzpomněl a umdlévající rukou jim dopisoval. – Příteli náš milovaný, byl to poslední dopis, jímž si mnohého oblažil. … - Šlechticům vždy na tom záleželo, aby měli svůj erb, svůj znak bez poskvrny; tu pak o v Pánu zesnulém můžeme směle potvrditi, že zachoval si svůj erb čistý, neporušený. …“[495]

Cca 2 cm v průměru velký měděný knoflík s erbem baronů Voith von Sterbez na přední a poutkem na zadní straně byl nalezen roku 2017 asi 600 metrů od zámku v Osečanech (49°41'33.6"N 14°25'39.0"E) v hloubce 9 cm suché půdy. S laskavým svolením nálezce, připojujeme i fotografii nálezu.

Měděný knoflík s erbem baronů Voith von Sterbez nalezený v Osečanech.[496]

Rudolf baron Voith von Sterbez zemřel 5. 1. 1905 na zámku v Osečanech. Dle nekrologu v Bohemii získal své vzdělání na kadetní škole v Eisenstadt(u) a na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě - Wiener-Neustadt, ze které byl 1. září 1868 přidělen jako poručík k 28. pěchotního pluku. Odtud vystoupil z vojenské služby jako setník u příležitosti svého sňatku s Annou Tiegel von Lindenkron, majitelkou statku Vosečany. I v nekrologu zaznívá chvála jeho ušlechtilého charakteru a štědrosti k chudině: „Als Offizier seines edlen und ritterlichen Characters wegen von seines Kameraden verehrt und von Jedermann hoch geachtet, hat er seinen militärischen Geist bis an sein Lebensende bewahrt. Nicht nur seine Gattin und Geschwister, sondern auch seine Kameraden betrauern sein leider so frühes Ableben und die Armut, für die er stets hilreiche Hand hatte, verliert an Rudolf Freih. Voith einen edlen Wohltäter.“ (Bohemia, 10. 1. 1905 strana 3)

[497]

„Neopatrní motoristé. Píše se nám: 3. června 1905, když se vracela z Prahy, se baronka Anna Voith von Sterbez, majitelka panství ve Wosečanech, téměř stala obětí neopatrného motoristy. Kousek od obce Wojkau najednou ze zatáčky na silnici vystřelilo auto přímo na equipáž, a tak způsobilo, že se koně splašili a přejeli příkop. Jen s velkými obtížemi kočí a spolucestující Dr. Chodounsky ze Selčan zastavili a koně odpřáhli. Po dlouhém čase vůz přivezli zpět na silnici venkované, kteří sem přispěchali, neznámí motoristé utekli co nejrychleji bez omluvy a pomoci. Naštěstí baronka a ostatní spolucestující vyvázli s pouhým polízáním, ale koně a kočár (der Landauer) byli značně poškozeni. Aby se předešlo podobným nehodám, ke kterým dochází stále častěji, měly by úřady již v zájmu toho sportu proti takovým "divochům" urychleně zasáhnout. (Politik, 1905)[498]

Čestný diplom Ústřední hospodářské společnosti v kategorii Chovný skot na Hospodářské výstavě, pořádané ústřední hospodářskou společností ve dnech 15.—19. května 1906 v Praze: Hraběte Buquoye hosp. úřad v Nových Hradech; Jindřicha hrab. Clam-Martinice panství Smečno; svob. paní Anny Voith ze Sterbezů velkostatek Osečany.[499]

Na dřevěném kůru [kaple sv. Anny při osečanském zámku] jsou malé varhany, jež koupila r. 1909 majitelka Osečan A. Woithová za 1.000 K; obec přispěla 200 K.[500]

Na zámku Osečany u Sedlčan zemřel bývalý místordržitelský konceptní úředník a majitel panství Emanuel Tiegel von Lindenkron ve věku 86 let. Prager Tagblatt, 10. 2. 1911[501]

 Roku 1912 bylo na statku Osečany uvedeno do provozu progresivní betonové silo, dle patentu místního hospodářského inspektora Edmunda Slámy z roku 1911. Silo, jinak běžné v Americe, je v Rakousku velkou novinkou a přijíždějí ho obhlížet i z Německa, či Ruska, kde zájem budí, protože je vybaveno zařízením pro vytápění horkým vzduchem „Heißluftheizungsvorrichtüng “.[502]

Silo z armovaných betonových kvádrů se vzdušnými meziprostory dle patentu Ed. Slámy z Osečanského panství postavená ke konzervaci zeleného krmiva.

Původní popiska k článku: „Heizbarer Silo aus armierten imprägnierten Betonhohlquadern, System und Patent Edm. Slama, auf der Domäne Wosetschan zur Grünfutterkonservierung aufgebaut“.[503]

„Na Červený kříž pro raněné Černohorce, Srby a Bulhary odevzdáno dosud v administr. »Venkova« : …  P. baronka Anna sv. paní ze Sterberů, К 10“ (Venkov 15. 11. 1912[504])

„U sběrny firmy Ephraim Löbl bylo pro Červený Kříž dále věnováno: … ; pí baronka Voithová, Osečany u Sedlčan, 1 zlatý snubní prsten, 1. granát. přívěsek, 1 stříbrná jehlice; …“ (Národní Politika 1. 9. 1914 str. 2, vydání pro venkov)

Mezi příspěvky pražské pobočky ministerského úřadu válečné sociální péče z 15 až 30. 9. 1914 v příloze Prager Tagblatt je uvedeno nemocniční prádlo (Spitalshemden) od Baronin Anne Voith von Sterbez.[505]

„Z Osečan. Slavnostní ruch ve prospěch Červeného kříže vyvolal v naší osadě ohlas. V neděli dne 1. dubna 1916 uspořádala urozená paní baronka Anna Voith ze Sterbetzů odpolední válečnou svačinu ve svém zámku v Osečanech u Sedlčan, při které bylo získáno ve prospěch Červeného kříže 120 korun. Paní baronka darovala bohatý buffet, cigarety, likéry, čaj, čokoládu. Svačiny zúčastnili se v hojném počtu občané z Osečan, kteří rádi kupovali nabízené sladkosti. Vrchní zvěrolékař pan Edm. Sláma bavil obecenstvo zdařilými kousky z oboru vyšší magie, za které obecénstvo pochvalou neskrblilo. Tímto zdarem paní baronka povzbuzena, uspořádala opět v pondělí o veliko nocích dne 24. dubna pomlázkovou slavnost, při které sama prodávala vajíčka různého druhu a podávala různá občerstvení. Mlsní pochutnávali si na rybízovém víně, vyrobeném panem vrchním zvěrolékařem Ed. Slámou. Největší oblibě těšila se ozdobná vajíčka pracovaná paní baron kou. Také výtěžek této slavnosti na vesnici Osečany byl slušný, obnášít 91 korun.“[506]

„Ze Selčan. (Slavnost Červeného křiže.) Ve prospěch Červ. Kříže uspořádala 28. května maj. velkostatku Osečan pí. Anna bar. Voithová ze S t e r b e z u v zámeckém parku zahradní slavnost, jež měla skvělý výsledek. Dobrá, kapelníkem p. Mrázkem ze Selčan řízená kapela, v níž spoluúčinkovali též úředníci, obveselovala až do večerních hodin přečetné hosty z dalekého okolí. Ze Selčan dostavilo se úřednictvo politického úřadu s p. okr. hejtmanem Stříbrným v plném počtu, a bylo radostně vítáno za zvuků hymny národů. Též dostavilo se hojně zástupců ostatních zeměpanských úřadů. Uředníci knížecího a šlechtického velkostatku dostavili se ve většině, největší pak účast byla z kruhů městské společnosti selčanské a z hospodářských kruhů místních i okolních. Slavnost zahájena proslovem řed. školy p. A. Suka z Maršovic, jenž vyzněl v bouřlivé provolání slávy Jeho Veličenstva. K občerstvení návštěvníků věnovala hostitelka různé pokrmy a nápoje, jež prodávány hostitelkou za přátelského spolupůsobení místních dam. Paní bar. Voithová ze Sterbezu odvedla Červenému kříži 600 k.“[507]

Pěkné obrázky osečanského zámku najdete zde[508]

Ve „feuilletonu“ / nekrologu z roku 1917 vzpomíná křečovický farář Alois Dostál[509] na zámeckého kaplana při kapli sv. Anny na Osečanech, Cyrilla M. Höschlal[510], který na „faře“ v podlouhlém domku naproti zámku žil 25 let se svou matkou a ovdovělou sestrou z malé pense, zámeckého deputátu a lidské dobročinnosti. Svátky strávil v zámku s matkou, byla ve Vosečanech pohostinnost všeobecně známa. Přišel sem s nemocnými nervy, ale ve Vosečanech se uklidnil. Rád lovil ryby, díval se na potok Mastník, na vodu, jak klidně plynula, to utišovalo jeho nervy. Kdysi na noc si připravil udici a chytila se mu kachna vzácného druhu ze zámeckého drůbežnictví. Ubohý rybář byl velice rozrušen, ale pan baron ho místo domluv utěšoval, že se vlastně žádná škoda nestala. Cyrill Höschl byl velice zbožný, i v noci vstal, aby opravil v kapli věčné světlo, každého zesnulého ve Vosečanech doprovodil do Křečovic na svaté pole. Ač byl ve Vosečanech pouze zámeckým kaplanem, přece osadu řídil jako farář. V neděli přečetl kázání a konal všechny církevní slavnosti. Při některých příležitostech v zámku v úzkém kruhu přátel představil jak třeba v Klatovech se střílí o Božím Těle, jak hoblík hvízdá, když přijde na suk, jak moucha bzučí na okně a pod. Ale po takové veselosti litoval, že se zapomněl. Než přátelé ze zámku mu všechno vymluvili. Celé okolí prochodil sám, s hostem, nejčastěji s matkou, s mladým panem baronem. Matku nakonec doprovodil i na hřbitov do Křečovic, jako doprovázel jiné osadníky, jako doprovodil oba barony, své příznivce. Cyrill M. Höschl, jehož jméno je dnes známé díky příbuznému profesorovi psychiatrie, je pochován na klatovském hřbitově u sv. Jakuba. (Celý článek viz. pozn. pod čarou.)[511]

Anna Maria Voith von Sterbez byla s Rudolfem 21 let, ale zůstala bez dětí. Osamělý život po Rudolfově smrti nebyl zřejmě jednoduchý. U zámku bývala panská sušárna na ovoce. Když pak v roce 1918 vyhořela, dala majitelka postavit na jejím místě skleníky. Důkladný průzkum parku provedl v letech 1978-9 Václav Kovařík[512]: „Několik cenných informací mi poskytl pan František Votlučka, který zde byl zahradníkem od roku 1922. Podle jeho sdělení byl park udržován do r. 1929 (do smrti majitelky Anny Voithové). Byl celý oplocený, cesty udržovány[513], na terasách u zámku byly pěstovány keře jalovce obecného a „jasmínu“ (míněn pustoryl.) Okrasným dřevinám byla věnován největší péče ve východní části parku. Od roku 1929 nebyl park udržován a za uplynulých 50 let zde vyrostlo mnoho náletových dřevin.“[514]

O situaci baronky Anny Voith von Sterbez na (v)osečanském zámku roku 1924 se dočítáme v dopise hudebního skladatele Josefa Suka Daše Šetlíkové. Mimo jiné zde píše „ … A prosím tatíčka, aby promluvil s přítelem, panem ředitelem Ap. Růžičkou. … „Baronka“ ve Vosečanech (Anna Voith ze Sterbezů – pův. pozn.) u nás začíná prodávati starožitnosti, - bude to hlavně nábytek, nějaké sklo, porcelán atd. Přijdu k ní tyto dny a zjistím, co by vše prodala, - ona je velmi podivná, když má k tomu dojít, pláče a nechce se s tím rozloučiti, ale potřebuje peníze. Musí udělat soupis (tak jí poradím), co chce prodat, a myslím, zda by se to příteli řed. Růžičkovi nehodilo, - snad by sem mohl zajet? A kdyby to chvátalo, snad z Gastýna? Tak prosím Tě, Dašo zlatá, pošli to za tatíčkem, pozdravuj Ivana, dobře stavte, ať to již v brzku oslavíme. Líbá Tě i Ivana Tvůj Suk. Křečovice u Neveklova 3/7 24“[515]

Tři roky před její smrtí (roku 1926) byla provedena částečná parcelace velkostatku na základě pozemkové reformy: přiděleno asi 2106 ha půdy drobným zemědělcům. Baronka Anna M. Gabriele Voith von Sterbez nakonec majetek neudržela a roku 1928 byla nucena zámek s veškerým příslušenstvím prodat.[516]

„Dne 24. října 1929 zemřela majitelka zámku a panství Osečany pí Anna Voithová. Pohřeb konán byl 26. t.m. do rodinné hrobky na hřbitově v Křečovicích.“[517]

„Jmenovaná paní zůstavila osečanský velkostatek zadlužený a na budovách dosti zapustlý. Největším věřitelem byla Okresní hosp. záložna v Sedlčanech, která dne 5. června 1931 koupila velkostatek se vším, co k němu patřilo v Osečanech, ve Velběhách, Pros. Lhotě, Prosenicích, Kliměticích, Břišejově a v Štětkovicích s veškerým živým i mrtvým inventářem a se zásobami za 2.750.000,-. Představenstvo záložny, chtějíc chudším občanům pomoci k půdě a majetku rozparcelovalo v témže roce celý koupený velkostatek. Zámek s parkem ve výměře 9 ha darovalo okresu sedlčanskému na zřízení nějaké dobročinného ústavu.“[518]

Vinzenz Freiherr Voith = Herites von Sterbez (1842-1912), c. k. major

Baron Vincenz se narodil 24. 9. 1842 v Praze, kde byl otec c. k. guberniálním koncipientem. V letech 1853-4, kdy byl otec opět na českém místodržitelství v Praze, byl zapsán v 1. ročníku německobrodského gymnazia.[519] Pak již ve dvanácti letech vstoupil do kadetní školy, z Cadetten-Institute v Krakově odešel roku 1858[520], absolvoval vojenskou akademii ve Vídni[521] a později byl důstojníkem 21. pěšího pluku, kde byl majorem Bedřich rytíř von Hillmayer (*1827), spřízněný přes babičku rozenou Kocy.

Sloužit začíná roku 1862. K adopci strýcem Tadeášem baronem von Herites a sloučení a erbu došlo roku 1864. 1. 5 1866 poručíkem, 13. 6. již nadporučíkem. [522]

Vincenc bojoval v roce 1866 proti Prusům u České Skalice, kde byl těžce raněn do ruky.[523] V Národních listech byl 19. 7. 1866 uveden Seznam padlých a raněných důstojníků rakouských. Od pěšího pluku Reischachova jsou těžce raněni poddůstojníci 1. třídy …. Vinc. Bar. Voith, Herites ze Štěrbec.[524] „Tehdy, kdy opuštěn a krváceje z hluboké rány ležel na tvrdé zemi kdy smrtelná bledosť rozestřela se na jeho krásné a ušlechtilé tváři, kdy se domníval, že se blíží jeho poslední hodinka — utekl se v modlitbách svých к Té, jež je pomocnicí křesťanů a potěšením zarmoucených Matce Boží, Blah. Panně Marii, jíž se cele oddal a slíbil, že každoročně navštíví některé její poutnické místo, což až do svého poměrně vysokého věku 70 let rád konal. Matku Boží velice ctil, к ní se modlil, ji v bolestech a utrpeních vzýval. Zranění jeho v bitvě přerušilo nadobro jeho kariéru, která mohla býti při jeho vojenské statečnosti a věhlasu stkvělá.“[525]

Roku 1867 byl Vinzenz adoptován svým strýcem Thadeusem von Herites. Tehdy došlo i ke spojení erbů.[526] "V mírových letech, které následovaly, byl dlouho využit jako učitel v kadetní škole s velmi dobrými výsledky"; od 26. dubna 1873 má Marianský kříž řádu Německých rytířů; 1. května 1877 byl povýšen na setníka 2. třídy, 1. 11. 1879 na setníka 1. třídy; po absolvování kursu štábního důstojnictva přesunut do 40. pěšího pluku. [527]

Vincenc baron Voith-Herites von Sterbez (1842-1912) [528]

Program c.k. reálného a nižšího gymnasia v Chrudimi, 1880, uvádí v části „P.T. páni členové přispívající … Vincenc baron Voith-Herites, c.k. setník v Mostaru v Hercegovině, částka 2 zlaté.[529]

Roku 1884 byl založen Spolek vysloužilých a záložních poddůstojníků v Kolíně a okolí, aby pěstoval mezi členstvem oddanost a lásku k císaři a králi a k České vlasti. Jednací a velecí řeč výhradně česká. Účelem spolku jest: a, podporování členů v případě nemoci, b, zapravování útrat pohřebních za zemřelé členy spolku. Protektorem spolku byl Vinc Voith-Herites ze Stěrbeců.[530]

1. 6. 1886 vstoupil do výslužby. [531] Brünner Zeitung roku 1886 napsal, že do čestné hodnosti Majora s prominutím taxy byl u příležitosti propuštění do pense jako invalida povýšen Vincenz Freiherrn Voith-Herites von Sterbez ze 40. pěšího pluku hraběte Auersperga.[532] Od té doby stále churavěl.[533] „Jako vojín a důstojník těšil se vždy nejen u svých představených pro svou svědomitost a přesnost ve službě, ale i u podřízeného mužstva pro svou konciliantnost všeobecné oblibě.“ [534]

Umělecká a umělecko-průmyslová výstava v Kolíně. Červen 1887 … Ve třech dnech navštívilo výstavu ku dvěma tisícům osob, tak že výstavní výbor snad ponechá výstavu otevřenu až do příští neděle, čeho by si bylo přáti. … V sále čtvrtém na stěně vkusně ozdobené vidíme zbraně bosenské a turecké, jež zaslali prof. K. Hocke v Plzni, baron Woith-Herites ze Sterbetzů a Č. Hevera v Kolíně.[535]

27. květen 1899 se konaly veliké slavnosti vysvěcení pomníku a oslavy vítězné bitvy z roku 1757 v Křečhoři u Kolína, zmaření to připojení království Českého k Prusku: "V době, kdy česko-němečtí i opravdoví Prušáci mají opět chuť na dělení a zabrání Čech, musíme i my vděčné slaviti památku vojevůdců a vojínů, kteří rekovností svou před 142 lety zachránili celistvost země české pod žezlem Habsburků." Svěcení provedl pražský arcibiskup Schönborn, účastnil se arcivévoda Otto, místodržitel Coudenhove, generálmajor baron Dlouhoveský, atd a vedle čelnů výboru pro zřízení pomníku i "major bar. Voith Herithez de Sterbez."[536] Účast byla pro nacionálně vypjatou atmosféru manifestací loajality k vlasti.

Roku 1901 adoptuje Vinzenz syna své sestřenice z matčiny strany, Dr. Lea Prziborskiho a požádá i o přenesení baronského titulu. O této postavě je podrobněji pojednáno v knize Familie von Krziwanek, kapitole JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites (1867-1940), advokát.

Fotografie Vincence Voith-Herites von Sterbez (1842-1912)[537]

Kolínský majetek po strýci baronu Tadeášovi převzal jako jeho adoptivní syn, a jako major ve výslužbě zde žil dlouhá léta až do smrti v roce 1912. Aby udržel rodové jméno, Vincenz roku 1901 adoptuje syna své sestřenice JUDr. Lea Prziborského (1867-1940).[538] V následujícím roce se na něj pokusil přenést i šlechtický titul.[539] (Podrobněji o tom viz Familie Krziwanek, část o JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites). V této souvislosti lze zmínit, že „Seznamu českých rodů šlechtických, oprávněných k užívání Strakova nadání“ z roku 1887 uvádí „Von Herites oder Matzner von Herites, Inkolatserteilung an fremde Edelleute 1788“[540]

Hlavička dopisního papíru baronů Voithových[541]

Vincenz je v textu kolínského kronikáře Straky připomínán jako „příjemný pán vojenského držení těla, kterému dobrota zářila z očí, jak s černým pejskem chodil na procházku. Ze své velké a krásné zahrady rozdávali ovoce hlavně dětem, žádný žebrák nešel odmítnut od jejich dveří a jejich velká dobročinnost byla každému známa. Často skoro denně chodil k nim na návštěvu jejich bratranec zádušivý pan Vincenc Schrůtka okresní sekretář, a klátivým krokem k baronům do Zahradní ulice ubíral se velice často vysoký a hubený pan magister Vrba, provisor Fifkovy lékárny a provázel ho věrný jeho druh žlutavý chrt. Vrba byl též velice dobrý člověk, jací se dnes nerodí A tato společnost dobráků trávila krásné chvíle buď v zahradě aneb v úzkostlivě čistém domě v pokojích s empirovým nábytkem a vzácnými obrazy, z nichž vynikal obraz umučení Páně, na měděné desce malovaný slavným Van Dykem. Hosty obsluhovaly služebné, které celý život u baronů strávili. Avšak bledá sudička obcházela panský dům v Zahradní ulici; r. 1890 Schrutka[542], r. 1912 baron Vincenc, baronesa Berta r. 1920 a barones Hermína roku 1921. Kdy zemřel Vrba nevím. Roku 1924 zemřela jejich sestřenice paní Terezie z Hillmayerů vdova po podplukovníku (bydlela vedle u p. Vavrušky) a dědicem jména stal se jejich synovec JUDr. Lev Prziborský-Voith-Herites ze Sterbezů nyní advokát ve Vídni. Úmrtím barones, zdá se, že v Kolíně umřela také dobročinnost. Co tu nových boháčů... . . . Skromné mé řádky nechť jsou vzpomínkou na dobré lidi, kteří žili v panském domě v Zahradní ulici.“[543]

Vincenc baron Voith von Sterbez (SokA Kolín)

„V době přítomné, kdy náboženská vlažnost’ a netečnost’ zachvacují celé vrstvy lidu, kdy nemyslící dav, svedený rozervanci, posměch si tropí z naší sv. víry, je třeba, abychom si stavěli před oči muže, kteří, ač svým po stavením ve společnosti vysoko vynikají, přece celou duší nejen jsou v Kristu zakotveni, ale učení Jeho i skutky potvrzují. A takovým mužem byl i šlechtic rodem i duchem v Pánu zesnulý Vincenc Voith— Herites ze Sterbezu. Četli jsme též o něm, o jeho smrti a pohřbu zprávy i v listech svobodářských, protikatolických, a podivem nás naplnilo, že i tyto listy o v Pánu zesnulém psaly nejen slušně, ale s úctou a uznáním největším. Jediné, co vynechaly bylo to, že neudaly pramene, z něhož jeho šlechetnost a dobrotivosť vyvěraly, neudaly, že to bylo hluboké křesťanské, katolické náboženské přesvědčení. Tak na př. časopis ’’Labské Proudy”, list strany státoprávné — pokrokové mezi jiným o pohřbu v Pánu zesnulého ze dne 23. srpna napsaly:

Pohřbu zesnulého čestného měšťa na kolínského, Vincence svob. pána Heritesa ze Šterbezu súčastnily se: spolek Vysloužilých poddůstojníků s praporem, spolek Vlastimil s praporem, sbor hasičský a Krejcarový spolek. Za rakví, vedle příbuzných, ubírali se členové obecního zastupitelstva a městské rady, deputace pluku, u něhož zesnulý jako rytmistr sloužil, mnoho důstojníků a ohromné množství obecenstva domácího i cizího, kterážto veliká účast svědčí o značné oblibě, které zemřelý se těšil, a které plně také si zasloužil, neboť byl kavalírem v pravém slova smyslu a při tom demokrat. Ke každému přívětivý, nad obyčej lidí jeho stavu, dobročinný a skromný. Děti — ač svobodný — zvláště měl rád, s nimi si pohovořil a je obdarovával. Rád pomáhal těm, kdož potřebovali, ale dobročinnost svou, v které podporován byl svými šlechetnými sestrami paní mi Bertou a Hermínou ze Šterbezu, nikdy na odiv nestavěl… Budiž mu zachována věc ná paměť![544]

Parte Čeněk svob. pán Voith=Herites ze Sterbezu[545]

Pohřební průvod Kolín 18. 8. 1912[546]

Pohřeb Čeňka Kolín 1911 – výřez fotografie pohřebního průvodu na náměstí. [547]

Těsně za vozem s rakví kráčí dost možná Čeňkův adoptivní syn Leo Przibrski Voith- Herites, za ním v uniformě asi setník Antonín Kratochvíl

Hermine (1851-1922) a Berta (1844-1920), baronky Voith von Sterbez

Vysokého věku se také dožijí sestry, baronky Hermine (1851-1922) a Berta (1844-1920), které spolu s posledním bratrem Vinzenzem baronem Voith=Herites von Sterbez (1842-1912) převzali po Tadeáši dům se zahradou v kolínské Zahradní ulici. Všichni tři zůstali svobodní a kolínskými spoluobčany byli velmi váženi pro svou štědrost a dobrotu.

Sourozenci Hermíne, Bertha a Vincenc Voith von Sterbez na zahradě kolínského domu.[548]

Bertha a Hermine Fr. Voith von Sterbez[549]

Jiří Karásek ze Lvovic vzpomíná na obě sestry: „Obě dámy cítily vřele česky, vzpomínaly rády, jak hrály v mládí v Čáslavi české divadlo, byly vlastenkyně toho probuzenského typu, kdy se mluvilo německy a cítilo vřele česky.“ [550] … („Za svého mládí pilně se zúčastňovaly probuzeneckého života v Čáslavi a byli výbornými divadelními ochotnicemi. Když hrály dcery pana krajského, vždy bylo čáslavské divadlo obecenstvem naplněno.“[551]) „Bydlili v Kolíně v krásném rodinném domě, obklopeném rozsáhlou zahradou, kde pozdně dozrávaly i fíky, jichž mi každý rok baronessa Hermína plný košíček jako povinný tribut posílala do Prahy, stejně jako neopomínala mi blahopřáti ke všem svátkům v roce, neboť tato dáma řádu Alžbětina (od 1908) zachovávala s dojemnou přesností staromodní ceremonie. Celý Kolín ji znal, při všech slavnostech fungovala jako zástupkyně české šlechty, a věru, uměla v tom choditi lépe, než baronessa Bertička, jež byla tak skromná jako Popelka.“ [552]

Diplom Alžbětínského řádu pro Hermine Voith von Sterbez z roku 1908[553]

Hermine Freiin Voith von Sterbez, ateliér Krátký Kolín

„Dne 28 února 1869 otevřeno divadlo (Dusíkovo divadlo v Čáslavi - pozn. JS) slavnostním spůsobem Jeřábkovou veselohrou Cesty veřejného mínění. Přede hrou proslov p. Leopoldem Želinou (1827-1882, čáslavský kulturní činovník, ředitel divadla, roku 1868 odsouzený na 14 dní žaláře za pořádání zakázaného tábora lidu ku vzpomínce na Jana Husa - pozn. JS) spracovaný přednesla sl. Berta Voitova baroneska ze Sterbce. Proslov ten zněl:

Hle již ledová se pouta rozehřála, 

na tvém vroucím srdci vlasti milená,

již se Vesna libě na tě pousmála,

živou rozkoš v ňadrech nesouc blažená.

Hle již perly křišťálové se tu třpytí

po tvém rouše - první dar to přírody -

a v horoucím mocném jara žilobití

nové kynou netušené lahody.

Na východě nebe s uzarděnou tváří

blízké věštíc ráno temný plaší sen,

a ze mlhy chladné jasným okem září

první zóry svit - Již brzy bude den! - 

Plesej vlasti neb i pouto ledovaté,

ježto syny dcery tvoje tížilo,

puká láskou k tobě rozehřáté.

Svorně k dílu vše se sblížilo.

Plesej otcův našich pomníku ty síly,

plesej rodné město naše Čáslavi,

ruku v ruce k jednomu vše spěje cíli,

by i tobě vzešla doba oslavy.

Oslavy té doba dávno vytoužena

v hrdém Albionu chudým poutníkem,

oslavy té doba nyní připravena

věhlasným tvým synem - Janem Dusíkem.“ [554]

Krejcarový spolek v Kolíně byl zřízen pro potřeby chudých dítek roku 1888 a od valné hromady roku 1890 byla místopředsedkyní “sl. baronesa Vojtová”. “… Chudá odrostlejší mládež školní, vyhýbavší se škole, potulovala se městem, obvzláště v jarní a podzimní době kolem nádraží, hledíc žebrotou na příchozích opatřiti sobě peněz, kterých opět hrou a na pamlsky utrácela, vyžebraného chleba nemnoho si vážíc, ten samý I odhazovala. Občanstvi denně žebrotou obtěžováno bylo. Tomu však učiněna přítržm když počato stravováním školní mládeže.” [555] Roku 1893 čteme: “Dámský odbor jehož starostkou jest slečna baronesa Hermina Vojthova ze Stěrbeců obstarává střídáním se dám ve vaření v kuchyni…. Roku 1894 – Hlavní zásluha kuchyně patří dámskému komitétu, v jehož čele jest horlivá a neúnavná baronessa Hermina Vojthova ze Stěrbecu.” Ta byla zvolena I do správního výboru. “Krejcarový spolek je zajisté ten nejhumánější , v kterém bez ohledu politických stran, lze vykonati mnoho dobrého.” Roku 1896 si všímáme daru barona Voith-Herites 5 zl. Roku 1898 bylo za deset let vařeno 963 dnů, úhrnem rozdáno 249.814 obědů, nehledě k obudvi a oděvu. Roku 1900 je Hermine předsedkyní administrativního výboru. [556]

Roku 1902 píše Ženský Svět: „Z Vlašimi. Spolek paní a dívek »Karolina Světlá« obdržel od šlechetných příznivců tyto další příspěvky na zařízení školy mateřské: … pí. Hermína Voithová ze Sterbez v Kolíně 5 K,…“ [557]

Diplom z roku 1913 ke 25 letům Krejcarového spolku.[558]

V kolínském muzeu je uchován i děkovný dopis u příležitosti 20 let trvání kruhu mladých kuchařek 1889-1909. Další strana je výčtem cca 80 jmen děvčat, ukončený podpisem “Babeta Linhartová, pořadatelka a pobočnice bar. Hermíny Voithové, dámy řádu Alžbětina II. třídy.” Věnování je uloženo v deskách z červeného plyše s kovovou ozdobou

„Měl jsem opravdu rád obě ty dámy, blížící se k sedmdesátce svého věku, a zvláštní kouzlo měl pro mne zvláště jeden pokoj jejich palazzeta, plného starobylých hodin (Bertička je celé dopoledne každého dne natahovala) - byl to pokoj, v němž císařovna Marie Terezie přespávala na dědičné jejich poště v Kameni (Steindorfu) na pomezí českomoravském, když cestovala do svého milého českého království. Měl zařízení z té doby, starožitný vykládaný nábytek, takovou roztodivnou garnituru, graciesní skříně s vídeňským porculánem, kouzlo dávných dob jím vanulo...“[559]

Diplom papežského vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice z 8. 11. 1913 pro Hermine Voith von Sterbez.[560]

Detail diplomu Stříbrné čestné medaile na červeném kříži s válečnou dekorací pro Hermine Voith von Sterbez z 8. 4. 1906[561]

17. května 1921 poslala podplukovníku Kratochvílovi z Kolína „Rezi Hillmayr“ dopis. Prosí u příležitosti v novinách oznámeného „zvyšení pense“, které četla Faninka a obrací se na „starého přítele“s prosbou o peníze. Lituje, že se neviděli, když byl naposled v Kolíně. Líbá „Linku[562] a jejich dobrý synové“. Stranou je připojena zvláštní prosba: „Prosím pane podplůkovník račte psati Milost pí česky neb se nikdy nemužou Milost baronesou dohodnout, já moc německy také číst neumím“. Protože se podpis mírně liší od písma dopisu, je možné, že dopis psala služka.[563]

Terezie Anna Maria von Hillmayer, rozená Šrůtková z Něm. Brodu (1834-1923),[564] byla manželkou podplukovníka Bedřicha Ritter von Hillmayer[565] (1827- po 1880), c. k. hejtmana 21. pěšího pluku[566]. Hodnost podplukovníka získal při odchodu do pense roku 1880.[567] Podle F. Straky bydlela v domě pana Vavrušky, což byl rohový dům č. 46/II vedle Voithových. Zde roku 1923 i zemřela jako vdova po + Bedřichu z Hillmayerů, podplukovníkovi, sešlostí věkem, „bez nadání ošetřovatelky?“[568]

Terezie von Hillmayer (1834-1923) je v textech F. Straky označena za sestru, či sestřenici sourozenců Voith von Sterbez.[569] Za bratrance Voithových je Strakou označen i další pravidelný návštěvník v Zahradní ulici, starý mládenec, okresní tajemník Vincent Schrůtka (1832-1890), který pocházel ze Štoků u Německého Brodu. Terezie a Vincenc byli sourozenci a jejich rodiče byli Maxmilián Schrutka / Šrutka[570] a Anna, dcera Johnanna a Theresie Ullrich / Ulrich, rozené Kocy z Kamene.[571] Pravděpodobně tak jejich babička byla sestrou Konrada Kocy (cca 1751-1826), který byl dědou Ferdinanda Voith von Sterbez.[572] Byli tak k Voithovým spíše bratrancem a sestřenicí II. stupně.

Faktem také je, že její manžel byl majorem 21. pěšího pluku stejně jako Vincenc Voith. Navíc pocházela z Německého Brodu (působiště Ferdinanda Voith von Sterbez 1849-1853) a byla stejně stará jako Marie Brzorádová roz. Krziwanková. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že se rodiny znaly již z mládí.

Zálabský hřbitov v Kolíně, I. Oddělení u zdi, hrob sourozenců „Vinzenz Schrůtka k. k. Bezirks Sekretär“ (1832-1890) se sestrou

„Terezie z Hillmayeru, vdova po podplukovníku“ (1834-1924), foto JS 2019

Dřevěná skříňka na šperky o rozměrech 27 x 19 cm,

která se z pozůstalosti dochovala v Regionálním Muzeu v Kolíně pod př. č. 103/81,

mohla patřit Terezii von Hillmayer (1834-1923), či Marii rozené von Herites (1816-1885). [573]

Dr. Vaněčková z kutnohorského archivu napsala: „Zasílám Vám informace z Regionálního muzea v Kolíně, kde se v podsbírce Umělecké řemeslo nachází 6 ks předmětů z majetku baronek Hermíny a Berty. Jsou zapsány pod př.č. 3/2010 (kleštičky na cukr), 4/2010 (podnos), 5/2010 (vějíř), 6/2010 (slunečník), R 381 (dámská peněženka), R 915 (křestní medaile). Další předměty mohou být ještě nezpracovány.“ Předměty věnovala muzeu neteř schovanky z domu Na Pršíně - Magdy později provdané Havlíkové. S rodinou Voithů žila Magda jako dcera zahradníka a s baronkami měla prý velmi hezký vztah. Obdržela od nich i velmi pěknou výbavu a níže vyobrazené předměty uchovala jako drahou památku.

Předměty Regionálního muzea v Kolíně z majetku baronek Hermíny a Berty Voith von Sterbez.

Hermina získala i papežské vyznamenání “Pro Ecclesia et Pontifice” a za sanitní péči ve válce pak “Stříbrnou čestnou medaili na červeném kříži s válečnou dekorací”. Berta zemřela roku 1920, Hermine rok na to 1921. “Obě šedovlasé dámy, vždy v černém šatě oděné, zdobené starožitnými šperky a obligátními černými krajkovými čepečky, někdo pojmenoval připadnými slovy „bílí andělé". A nelhal. Byli to noblesní lidé, vždy k dobročinnosti připravení, a ten, kdo je znal, jistě na ně jen v dobrém vzpomíná. Tito tři jistě neměli žádných nepřátel, až na toho, kdo s jejich hrobky odloupl a zničil bronzový erb. Erb tento měl ve štítě čtyři pole. Na prvém lev držící sťatou hlavu Turka, v druhém jehlanec, v třetím skřížené vlajky a ve čtvrtém řeznická sekyra.”[574]

Dům v Zahradní ulice, pohled ze dvora asi 1908-1910. Hermine, Bertha a služebné, které s baronkami byly celý život. (SOkA Kolín)

Výřez situace před kolínským domem

Snímek „krásného domu – palazzetta“ (jak jej jmenuje Jiří Karásek ze Lvovic) Na Pršíně – dnes Zahradní ulice č. 45 z února 2012.

Dům již dávno není obklopen nádhernou zahradou. Výhled do parku před ním je však velmi pěkný. Foto JS

Parte Berty Voithové ze Sterbezů

„Baronesa Hermína Voith-Heritesová ze Sterbezů zemřela ve věku 70 let, kdysi majitelka realit v Zahradní ulici, dáma velice šlechetná a dobročinná. Byla delší dobu nemocná a pravděpodobně vzala více prášků pro spaní, než měla lékařem předepsáno a usnula na věky. Jsouc v tísni, realitu svoji, hodně již zadluženou prodala 0. Vavruškovi, obchodníku za 192.000 Kč. - Jí odchází z Kolína poslední člen šlechtické rodiny Herites-Voithovy ze Sterbezů, která se počínaje panem Tadeášem z Heritesů, c. k. setníkem m. s. v roce 1843 zde v Čísle 45-IV. usídlila. Universálním dědicem, zbylého a skrovného již jmění stal se adoptivní syn JUDr Leo Prziborski-Voith-Herites, advokát v Českých Budějovicích.“[575]

Parte Hermíny Voithové ze Sterbezů

JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites (1867-1940), advokát

Zde by příběh rodu von Herites mohl skončit. Zbylé skrovné jmění po prodeji prodluženého domu však získal adoptivní syn JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites (1867-1940). Jak víme, Vinzenz baron Voith-Herites von Sterbez totiž roku 1901 adoptoval syna své sestřenice. Jednalo se o vnuka Caroline a Eduarda von Krziwanek, Lea Prziborského, jehož dvě sestry již tehdy sňatkem šlechtického stavu dosáhly. Celá rodina Prziborských, spřízněná s významým národohospodářem a rakouským vlastencem A. E. von Komersem byla, zdá se, k monarchii velmi loajální a k odkazu hodnot předků nejpříhodnější. Císařským schválením ke spojení jmen došlo roku 1905. K rodině Lea Prziborského se však dostaneme podrobněji až v navazujícím vyprávění Familie Krziwanek, kde budeme sledovat všechny potomky Caroline Krziwanek, rozené von Herites. Ponechme si tedy otázku pokračování rodu „Voith-Herites“ zatím otevřenou a napjetí po rozuzlení příběhu zde zmírněme alespoň dobovým úryvkem z dopisu Leových sestřenek: „… Tak teta Hermína se přece dočká vyplnění svého nejmilejšího snu a své nejvřelejší touhy, že totiž Leo bude strýcem Voithem adoptován! Nevím čím si pojednou získal tolik lásky v Kolíně, neboť jak kolínská Hermína píše stal prý se z něho nyní "ein feiner Mann" a vůbec prý je teď docela jiný. (Do Prahy o tom nepiš, Hermína nechce). No to bude teta Příborská na koni, až bude mít syna baronem!“

Hlavní strana

Familie von Herites

Familie von Krziwanek

Familie Delorme

Familie Brzorád

Rodokmeny

Dodatky

E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:

Opredcich@seznam.cz

---

[1] Prameny studia dějin rodu v Horažďovicích (i.e. Není-li uvedeno jinak): Heritesová Božena: strojopis, uložen spolu s některými dalšími materiály v nezpracované pozůstalosti jejího otce Františka Heritese v archivu vodňanského muzea; Herites Jaroslav JUDr.: kniha zápisků Vlastníkem knihy je rodina Heritesova z Dobrušky a byla poskytnuta laskavostí Dagmar Šidlíkovské, dcery Čestmíra Heritese, synovce autora.); Němec Karel: Pohledy do dějin rodů v časopise Horažďovický obzor z r.1937, čísla 5,6,7. (r.XVII, r.1937). strojopis uložen v Památníku Národního Písemnictví, ve fondu Boženy Heritesové; k prvním generacím diplomová práce Maňáková: Měšťanské elity v Horažďovicích v raném novověku, ZCU PLzen, 2017

[2] kanovník Herites z románu Aloise Jiráska o F. V. Hekovi F. L. Věk

[3] K nadační činnosti viz též fond Voith von Sterbez Ferdinand SOkA Kutná Hora, inv č 67 roky 1819-1861 karton 4

[4] NA Praha, Stará manipulace, záležitosti panství Horažďovice).

[5] SOkA Klatovy, AM Horažďovice, inv. č. 678, sign. K 333.

[6] Rejstřík pohořelých měšťanů s počtem kmenů v obecních lesích,

kterými jim má být pomoženo od obecního písaře Daniela Azafa. SOkA Klatovy, AM Horažďovice, inv. č. 678, sign. K 334. Online viz str 58 -59 https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/26890/1/DP%20Manakova%202017.pdf

[7] Památky archeologické r.XXIV.r.1910/12 Št.K.Vydra: O katol. protireformaci v Horažďovicích str 35 a 159

[8] SOkA Klatovy, AM Horažďovice, inv. č. 698. sign. K 1726.; Maňáková, Barbora: Měšťanské elity v Horažďovicích v raném novověku, dipl. práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2017 online https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/26890/1/DP%20Manakova%202017.pdf přečteno roku 2020, str. 59

[9] Němec Karel: Pohledy do dějin rodů in časopis Horažďovický obzor, čísla 5,6,7. (r.XVII, r.1937). strojopis uložen v Památníku Národního Písemnictví, ve fondu Boženy Heritesové

[10] Památky archeologické r.XXIV.r.1910/12 Št.K.Vydra: O katol. protireformaci v Horažďovicích str 35 a 159

[11] Manuál (A.I.7 -str.87).

[12] Maňáková, Barbora: Měšťanské elity v Horažďovicích v raném novověku, dipl. práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2017 online https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/26890/1/DP%20Manakova%202017.pdf přečteno roku 2020, str. 59

[13] Gruntovní kniha 4, list 138

[14] Herites Jaroslav JUDr.: kniha zápisků - vlastníkem knihy je rodina Heritesova z Dobrušky a byla poskytnuta laskavostí Dagmar Šidlíkovské

[15] Maňáková, Barbora: Měšťanské elity v Horažďovicích v raném novověku, dipl. práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2017 online https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/26890/1/DP%20Manakova%202017.pdf přečteno roku 2020

[16] SOkA Klatovy, AM Horažďovice, inv. č. 699, sign. K 1827. In Maňáková, Barbora: Měšťanské elity v Horažďovicích v raném novověku, dipl. práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2017 online https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/26890/1/DP%20Manakova%202017.pdf přečteno roku 2020, str. 60

[17] http://www.restauratorstvislechta.cz/publikace/historie-horazdovickych-domu-uvod , citováno 5. 4. 2020

[18] SOkA Klatovy, AM Horažďovice, inv. č. 686, sign. K 1220

[19] Maňáková, Barbora: Měšťanské elity v Horažďovicích v raném novověku, dipl. práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2017 online https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/26890/1/DP%20Manakova%202017.pdf

[20] http://www.restauratorstvislechta.cz/publikace/historie-horazdovickych-domu-uvod , citováno 5. 4. 2020

[21] Božena Heritesová – Strojopis uložen spolu s některými dalšími materiály v nezpracované pozůstalosti Františka Heritese v archivu vodňanského muzea.

[22] Für welche grosse Wohlthat wird jeder diese Stiftung Geniessender unter seinem Gewissen verbunden, alltäglich einen Rosenkranz für die armen Seelen im Fegfeuer zu beten.

[23] Studentské nadání P. Václava Floriana Heritesa. Vedle věnovací listiny ze dne 18. října 1738 ustanovil P. Václav Florian He rites, farář v Chotětově, aby se částhy 1600 zl., jež byl městu Horažďovicím na 5°/ 0 úrok půjčil, po jeho smrti upotřebilo na nadání (pro dobu, svého života vyhradil si však právo, volně nedožiti s věnovaným kapitálem).

Nadání určil pro jinochy к stu dování schopné, kteříž by pocházeli od jeho bratří nebo sester a nařídil, že volba škol příslušeli má rodičům a že jim výtěžek z nadání neztenčeně vypláceti se má bez ohledu na to, zdali jejich synové již užívají nějakého jiného nadání nebo vůbec podporu nějakou z některého semináře bегоu, čili nic.

Kdyby ze synů po zakladatelo vých bratrech Josefu a Matyáši nebo po jeho sestrách nebylo nikoho к studování schopného, měli mikina nadání právo synové bratrancův a sestřenic pobočných přàte zакladatelových.

Kdyby však rod Heritesů tak vyhynul, že by nebylo z něho potomka ani mužského ani ženského pohlaví mimo pobočné příbuzné, měli by tito příbuzní, když by své příbuzenství prokázali a v bídu a nouzi upadli, po dvě nebo tři léta podle uznání Horaždˇovického magistrátu úroků z nadání užívati.

Kdyby pak ani z potomstva bratří ani sester ani z pobočných příbuzných nebylo žádného, který by syny své mohl dáti na studie, mělo se nadání dostati dvěma Horažďovickým schopným mladíkům, jež magistrát tamnější vyvolil а presentoval.

Z vděčnosti mají se stipendisté modliti denně jednou růženec za dušičky v očistci.

Dozor nad nadáním svěřil zakladatel jmenovanému již magistrátu. Nyní udílí nadání c. k. místo držitelství v Praze na presentaci obecního zastupitelstva v Horažďovicích, šetříc ustanovení zakladatelovych; užívati lze ho pro všechny školy. Nadační jmění úhrnem 3562 zl. 29 kr. spravuje taktéž c. k. místodržitelství v Praze; plat dvou nynějších míst činí po 58 zl. ročně.

Studijní nadání v Království českém =: Studien-Stiftungen im Königreiche Böhmen. V Praze: C.k. místodržitelství pro Čechy, 1895, 1895(2). s. 224. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:bbe72b20-9a5f-11e8-93fd-5ef3fc9bb22f

[24] Plzeňské listy. V Plzni: J.R.Port, 31.10.1908, 44(249). s. 6. ISSN 1804-0187. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:d29a36a1-349f-47ac-af31-2552ddab5090

[25] Inženýr Horymír Žmolil napsal do zpravodaje Týnce nad Labem (4/2010) v článku o místní historii: „U tehdejšího spisovatele J. V. Hradeckého se dočteme, že 12. června 1757 se Daun přesunoval z tábora u Golčova Jeníkova vstříc pruskému vojsku, které porazilo Rakušany v bitvě u Štěrbohol. Jeho pobočník, major pěšího pluku arcivévody Karla, baron Vitez s několika důstojníky odbočil a dali se k Týnci nad Labem. Tam přespali na faře u děkana Václava Heritese a ráno při mši svaté baron za doprovodu varhan zahrál na své milované housle, které stále vozil s sebou, svatováclavskou píseň, že všichni byli unešení. Daun druhý den nato porazil Bedřicha v bitvě u Kolína 18. června 1757.“ http://www.tynecnadlabem.cz/public/files/article/1298447242.pdf

[26] Maňáková, Barbora: Měšťanské elity v Horažďovicích v raném novověku, dipl. práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2017 online https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/26890/1/DP%20Manakova%202017.pdf přečteno roku 2020, str. 61 Městské muzeum Horažďovice, Tiskoviny, Manuál písaře radního města Horažďovic 1705-1712, inv. č.

A II 19.

[27] Libro testamentorum č. 45, list 2-8 „Závěť Josefa Heritesa…“

[28] Anna Dostálová ve svých dopisech sestře – archiv Fránů

[29] http://www.portafontium.eu/iipimage/30061926/horazdovice-05_0130-n?x=93&y=11&w=417&h=182

[30] Městské muzeum Horažďovice, Tiskoviny, Manuál purkmistrovský 1741-1744, inv. č. A II 27.; in Maňáková, Barbora: Měšťanské elity v Horažďovicích v raném novověku, dipl. práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2017 online https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/26890/1/DP%20Manakova%202017.pdf přečteno roku 2020, str. 61

[31] SOkA Klatovy, AM Horažďovice, inv. č. 710, sign. K 2376.; SOA Plzeň, Sbírka matrik západních Čech, Matrika narozených, oddaných a zemřelých, sign.

Horažďovice 07 (1748-1777), fol. 1-283, s. 186.

404 SOkA Klatovy, AM Horažďovice, inv. č. 710, sign.

[32] SOA Plzeň, Sbírka matrik západních Čech, Matrika narozených, oddaných a zemřelých, sign.

Horažďovice 07 (1748-1777), fol. 1-283, s. 191

[33] http://www.portafontium.eu/iipimage/30061927/horazdovice-06_0230-n?x=493&y=123&w=411&h=180

[34] Veronika oo Václava Českuta,měšťan ve Strakonicích; Johanna oo Jan Schmidingr - Strakonice

[35] http://www.portafontium.eu/iipimage/30061926/horazdovice-05_2600-n?x=117&y=505&w=414&h=181

[36] http://www.portafontium.eu/iipimage/30061927/horazdovice-06_0280-n?x=34&y=335&w=411&h=180

[37] Toho roku (1776) normální neb pravidelní učení literní, již na našich císařských panstvích hned loni začaté, více se rozmáhati začalo a kněz ten, 7 ) jenž předloni ve Vídni byl, zůstal toho učení professorem, zůstávaje v městě Poděbradech a maje 300 zl. ročního platu. 7 ) Katecheta Antonín Herites. Roku 1777 ustanoven ředitelem normální školy poděbradské, odešel však hned roku 1778)

Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816. Dědictví sv. Jana Nep.. s. 82. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:6d72d6d0-9344-11e5-9cbd-5ef3fc9ae867

[38] Kolínsko a Kouřimsko. Obraz poměrů přírodních, života obyvatelstva
i paměti časů minulých Díl druhý Paměti osad na Kolínsku 1915. Nákladem učitelstva školního okresu Kolínského. Tiskem fy. J. L. Bayer akc. spol. v Kolíně. http://rodokmen.nase-koreny.cz/obce/tuma/kolinsko/obsah.html

[39] Škola v Týnci patřila mezi školy triviální. Úroveň školy v Týnci byla dobrá. Zdejší farář Antonín Herites dostal dokonce vyznamenání od Marie Terezie za zásluhy o zdejší školu. Škola byla v letech 1790 a 1791 dávána za vzor jiným školám. Zpočátku nebyla povinná školní docházka příliš dodržována a venkovské děti měly spoust úlev, přesto však počet dětí ve škole vzrostl. (Žmolil, 2005; Duchanová, 2015).

https://theses.cz/…pdf + ŽMOLIL, Horymír a ČEPEK Miloslav. 2005. 100 let školy v Týnci nad Labem. Vyd. 1. Týnec nad Labem. ŽMOLIL, Horymír. 1980. 870 let města Týnce nad Labem. Kolín: Obchodní tiskárny Kolín. ŽMOLIL, Horymír. 2010. Týnec nad Labem. Vyd. 1. Hostivice: Baron, 177 s. ISBN 978-80- 86914-99-2. 

[40] Který přichází na Pardubicko na konci srpna 1782.

[41] (Janouchová Marcela: Bakalářská práce: Dějiny evangelických sborů Krakovany a Chvaletice a porovnání jejich vývoje, Univerzita Pardubice Fakulta filozofická, 2014, str. 89 Dostupné na http://dspace.upce.cz/bitstream/10195/56365/3/Janouchov%C3%A1M_D%C4%9Bjinyevangelick%C3%BDch_HS_2014.pdf)

[42] http://www.portafontium.eu/iipimage/30061927/horazdovice-06_0050-n?x=34&y=173&w=493&h=216

[43] Němec Karel: Pohledy do dějin rodů. Horažďovický obzor čísla 5,6,7. (r.XVII,r.1937)

[44] opis zápisu Studijního nadání Jana Heritese z roku 1805 z knihy v c. k. místodržitelském archivu opsaný roku 1936 Adolfem Matznerem a z jeho zápisků přepsaný roku 1951 Boženou Heritesovou. Uloženo ve fondu Boženy Heritesové v Muzeu a galerii Vodńany; celý text závěti Celý text závěti Jana Heritese z Studien-Stiftungen im Koenigreiche Boehmen, Volume 11 dostupný z:

https://books.google.cz/books?id=VkgNAAAAIAAJ&dq=%22von%20herites%22&pg=PA97#v=onepage&q=%22von%20herites%22&f=false

[45] http://www.portafontium.eu/iipimage/30061927/horazdovice-06_0080-n?x=-37&y=407&w=493&h=216

[46] Podlaha Antonin: Series Praepositorum …, Praha 1912

[47] Herben Jan: Otázka náboženská v našem probuzení, str.62

[48] podle edice tolerančních přihlášek k evangelickým církvím

[49] (asi panství Vysoká na Mladoboleslavsku)

[50] 4. INSTRUKCE GUBERNIA NA Praha, Č. Gub.Publ. G1/1 kart. 701

[51] Holub Pavel: BAKALÁŘSKÁ PRÁCE: TOLEROVANÍ PŘED TOLERANCÍ, NETOLEROVANÍ PO TOLERANCI? NEKATOLÍCI V HUMPOLCI VE DRUHÉ POLOVINĚ 18. STOLETÍ, JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH - FILOZOFICKÁ FAKULTA, ČESKÉ BUDĚJOVICE, 2007, str 50-51

[52] (Národní Archiv: České gubernium-publicum, Praha inv.č. 1335, sign. G1/1; Tučným písmem zvýrazněno editorem)

[53] Holub Pavel: BAKALÁŘSKÁ PRÁCE: TOLEROVANÍ PŘED TOLERANCÍ, NETOLEROVANÍ PO TOLERANCI? NEKATOLÍCI V HUMPOLCI VE DRUHÉ POLOVINĚ 18. STOLETÍ, JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH - FILOZOFICKÁ FAKULTA, ČESKÉ BUDĚJOVICE, 2007, str 50-51

[54] Str. 29: Úkolem světských osob při přihláškách

bylo prosté ověření totožnosti osoby a ověření regulérnosti přihlášek. Duchovní měl v této souvislosti ověřovat záležitosti věroučných otázek. Při těchto přihláškách byly osoby dotazovány nejčastěji na čtyři základní otázky: jaké je víry předstoupená osoba, dále co ví o své víře, k níž se hlásí, proč odstupuje od katolictví a nechce-li se k němu vrátit.119 (119I. BURIAN – J. MELMUK – E. MELMUKOVÁ– ŠAŠECÍ, Evangelíci I, s.40.)

[55] Za Heritesova komisního jednání měl být (Václav Lešovský) jedním z těch, kteří přestoupili ke katolictví. A právě k němu se váže „proces“ o dva zlaté. Tyto dva zlaté měl na něm vymáhat humpolecký katolický farář jako pokutu poté, co byl tkadles Václav Lešovský usvědčen z přechovávání kacířských knih před vydáním tolerančního patentu. Tato pokuta měla být použita na obnovu oltáře. Za Heritesovy přítomnosti se Lešovský velmi bouřil proti katolickému kněžstvu, což Herites chtěl objasnit. Z jednání pak vyplynulo, že katolický duchovní nejednal správně při pokutování Lešovského 2 zl.. Herites následně nařídil, aby mu byly dva zlaté navráceny a farář měl za tkalce sloužit „hodinky“. Dále měl duchovní sloužit katechezi v neděli a svátek a s kaplanem na vesnici také vykonávat

katechezi. Podobně mu bylo přikázáno vyvarovat se vyjmenovávání lidí vyznávajících jiné náboženství.210 NA Praha, České gubernium-publicum, inv.č. 1335, sign. G1/1, karton č. 705. (Holub Pavel: BAKALÁŘSKÁ PRÁCE: TOLEROVANÍ PŘED TOLERANCÍ, NETOLEROVANÍ PO TOLERANCI? NEKATOLÍCI V HUMPOLCI VE DRUHÉ POLOVINĚ 18. STOLETÍ, JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH - FILOZOFICKÁ FAKULTA, ČESKÉ BUDĚJOVICE, 2007, str. 53

[56] (PRAHA, České gubernium-publicum, inv.č. 1335, sign. G1/1, karton č. 712.)

[57] Holub Pavel: BAKALÁŘSKÁ PRÁCE: TOLEROVANÍ PŘED TOLERANCÍ, NETOLEROVANÍ PO TOLERANCI? NEKATOLÍCI V HUMPOLCI VE DRUHÉ POLOVINĚ 18. STOLETÍ, JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH - FILOZOFICKÁ FAKULTA, ČESKÉ BUDĚJOVICE, 2007, str 50-51

[58] (NA Praha, České gubernium-publicum, inv.č. 1335, sign. G1/1, karton č. 705.)

[59] RoduPříborských se autor obšírně věnuje na stranách 69-71

[60] NA Praha, České gubernium-publicum, inv.č. 1335, sign. G1/1, karton č. 705.)

[61] NA Praha, České gubernium-publicum, inv.č. 1335, sign. G1/1, karton č. 705.

[62] Holub Pavel: BAKALÁŘSKÁ PRÁCE: TOLEROVANÍ PŘED TOLERANCÍ, NETOLEROVANÍ PO TOLERANCI? NEKATOLÍCI V HUMPOLCI VE DRUHÉ POLOVINĚ 18. STOLETÍ, JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH - FILOZOFICKÁ FAKULTA, ČESKÉ BUDĚJOVICE, 2007, str. 47

[63] NA Praha, České gubernium-publicum, inv.č. 1335, sign. G1/1, karton č. 705.

[64] Kopiář 1782, fol. 212r-217r; viz Regestář nařízení, č. 226 in JÍLKOVÁ Stanislava: Pražská arcibiskupská konsistoř v letech 1780 – 1790 (se zvláštním zřetelem k jejím tištěným

písemnostem), disertační práce, FF UK,

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/47150/140006023.pdf?sequence=1&isAllowed=y , přečteno 2021

[65] JÍLKOVÁ Stanislava: Pražská arcibiskupská konsistoř v letech 1780 – 1790 (se zvláštním zřetelem k jejím tištěným

písemnostem), disertační práce, FF UK, str. 20

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/47150/140006023.pdf?sequence=1&isAllowed=y , přečteno 2021

[66] Kopiář 1783, fol. 181r-v+totéž ještě třikrát; viz Regestář nařízení, č. 458. in n JÍLKOVÁ Stanislava: Pražská arcibiskupská konsistoř v letech 1780 – 1790 (se zvláštním zřetelem k jejím tištěným

písemnostem), disertační práce, FF UK,

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/47150/140006023.pdf?sequence=1&isAllowed=y , přečteno 2021

[67] Podlaha Antonín: Series …

[68] 20.5.1783, Saalbuch Band Nr. 228, Pag. 642

[69] Österreichisches Staatsarchiv, Adelsarchiv,Signatur: AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 361.15; Titel: Herites, Wenzel Adalbert, Dechant zu Allerheiligen und Domherr zu St. Veit in Prag, Ritterstand für Böhmen; https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=4379647; Österreichisches Staatsarchiv, Adelsarchiv,Signatur: AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 361.16; Titel: Herites, Wenzel Adalbert, Dechant zu Allerheiligen und Domherr zu St. Veit in Prag, Inkolat im Ritterstand für Böhmen; https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=4379648

[70] Podlaha Antonín:Series…

[71] Bartůněk Václav: Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple všech svatých na Pražském hradě,Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Litoměřicích, 1979 (NK - 54 D 53046) str.27-8

[72] SUA APA C 165/3 19.IV.1783 Series č.845

[73] Corn Kayfer differtatio de Prærogat Excl Prag podle Allgemeine Nachricht von dem Adel in Böhmen überhaupt in Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen: VIII. Heft, Leipzig und Prag bey Kaspar Widemann 1788 

str 146-7, dostupné online z https://books.google.cz/…lse .

[74] Allgemeine Nachricht von dem Adel in Böhmen überhaupt in Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen:  VIII. Heft, Leipzig und Prag bey Kaspar Widemann 1788 , str 146-7 dostupné z https://books.google.cz/…lse

Es giebt sogar in Böhmen gewisse geistliche Aemter die nur von Herren oder Rittern können bekleidet werden 48 Im Falle aber daß einer seiner vorzüglichen Verdienste wegen zu einem solchen geistlichen Amte befördert wird so wird er zugleich von dem Landesfürsten in den Ritterstand erhoben. 49

Ohne hier der Erzbischöflichen Würde, mit der zugleich von den ältesten Zeiten Her der Reichsfürstliche Charakter verbunden war, zu erwähnen, so gehören unter dergleichen geistliche Würden: die Bischöfe der Kathedralkirchen; die Proebste der Metropolitankirche zu Prag und der Kollegialkirchen zu Altbunzlau, auf dem Wissehrad und bei Allerheilligen, zu welchen auch die zwei letztern Dechante gehören die vor der Einführung in den Landtag in den Ritterstand erhoben worden.

48 Corn Kayfer differtatio de Prærogat Excl Prag

49 Um einige unter vielen anzuführen so ist Joh. Leop. von Hay Bischof zu Königgrätz; Ferdinand Kindermann von Schulstein; ißiger Probst auf dem Wissehrad, als damaliger Dechant bei Allerheiligen; Anton Franz von Wessely, Dechant auf dem Wissehrad, von der sel. Kais. M Theresia: Adalbert von Herites, itziger Dechant bey Allerheiligen aber von Joseph II in den Ritterstand erhoben worden

I v Čechách existují určité církevní úřady, které mohou zastávat pouze páni nebo rytíři.48 Je-li však někdo do takového církevního úřadu povýšen pro své vynikající zásluhy, je zároveň povýšen do rytířského stavu. 49

Aniž bychom zde zmínili arcibiskupství, s nímž byl od nejstarších dob spojen císařský knížecí charakter, mezi takové duchovní důstojnosti patří: biskupové katedrálních kostelů; proboštů metropolitní církve v Praze a kolegiátních kostelů ve Staré Boleslavi, na Vyšehradě a u Všech Svatých, k nimž patří i poslední dva děkani, kteří byli před uvedením do zemského sněmu povýšeni do rytířského stavu.

48 Corn Kayfer differtatio de Prærogat Excl Prag

49 Abych jmenoval některé z mnoha, Joh. Leop. od Hay biskupa z Königgrätzu; Ferdinand Kindermann von Schulstein; zaneprázdněný probošt na Vyšehradě, jako tehdejší děkan u Všech Svatých; Anton Franz von Wessely, děkan na Vyšehradě, od blah. Cís.. M Theresie; Adalbert von Herites, současný děkan u Všech svatých, ale pasovaný na rytíře Josefem II.

[75] Franz Wenzl Kager von Stampach: Verhandelte Satzschriften bei den k. Landrechten zu Prag, Brunn, 1788, strana 23-5

https://books.google.cz/books?id=21ldAAAAcAAJ&lpg=PA24&ots=gptqJAATWq&dq=%22wenzl%20adalbert%20herites%22&pg=PP5#v=onepage&q=%22wenzl%20adalbert%20herites%22&f=false

[76] Mikulášová Ludmila: Johann Anton Koželuch (1738-1814) – Život a dílo UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY

OBECNÁ TEORIE A DĚJINY UMĚNÍ A KULTURY Disertační práce Praha 2014, strana 73file:///C:/Documents%20and%20Settings/H/Dokumenty/Downloads/IPTX_2010_1_11210_0_134705_0_102792.pdf

[77] Němec Karel: Pohledy do dějin rodů. Horažďovický obzor čísla 5,6,7. (r.XVII,r.1937)

[78] Bartůněk Václav: Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple všech svatých na Pražském hradě,Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Litoměřicích, 1979 (NK - 54 D 53046) str.27-8

[79] PODLAHA, Antonín, ed. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Praha: Sumptibus s. f. metropolitani capituli Pragensis, 1912. viii, 441 s., obr. příl. Editiones archivii et bibliothecae s.f. metropolitani capituli Pragensis; X., strany 294–295

[80] PODLAHA, Antonín, ed. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Praha: Sumptibus s. f. metropolitani capituli Pragensis, 1912. viii, 441 s., obr. příl. Editiones archivii et bibliothecae s.f. metropolitani capituli Pragensis; X., strany 294–295

[81] Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze. www.kapitula.cz [online]. [cit. 2023-09-13]. Dostupné online.

[82] PODLAHA, Antonín, ed. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Praha: Sumptibus s. f. metropolitani capituli Pragensis, 1912. viii, 441 s., obr. příl. Editiones archivii et bibliothecae s.f. metropolitani capituli Pragensis; X., strany 294–295

[83] Georg Russinger: Generalschematismus des geistlichen Personalstandes der Diözese Linz umfassend die Jahre 1885 bis 1915. Erg.-Bd. 1/1916. Verlag des katholischen Preßvereines, Linz 1916, S. 4

[84] ANNALEN DER LITERATUR UND KUNST IN DEN ÖSTERREICHISCHEN STAATEN IV JAHRGANGES I BAND Januar bis Junius; WIEN IM VERLAGE BEY ANTON DOLL UND ZU HABEN AUF ALLEN POSTÄMTERN UND BEY ALLEN BUCHHÄNDLERN GEDRUCKT BEY ANTON v HAYKUL 1805; Junius 1805, str 265: „Alle 12 Domherren sind infulirt; eine Auszeichnung die wenige Domcapitel haben… Ohne das Baccalaureat der Theologie zu haben kann keiner der Seelsorger des Landes die sie auch wenigstens 10 Jahre gewesen seyn müssen zum Domberrn an diesem MetropolitanCapitel gewählt werden.“

[85] Prášek J.V. Dr.: Jarní sněmy v Čechách a na Moravě in Květy 1903, str. 164-166,

[86] Prášek J.V. Dr.: Letní a podzimní sněmování českomoravské in Květy 1903, str., 445

[87] Kerner j. Robert: Bohemia in the eighteen century str. 329

[88] DEBROIS Z BRUYCKU, Jan. Urkunde über die vollzogene Krönung seiner Majestät des Königs von Böhmen Leopold des Zweiten und ihrer Majestät der Gemahlinn des Königs Maria Louise, gebornen Infantinn von Spanien. Prag: Gottlieb Haase, 1818. 168, strana 10. http://goo.gl/MI3dYy

[89] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=854E1ADDB66311DF820F00166F1163D4&scan=7#scan7

[90] DEBROIS Z BRUYCKU, Jan. Urkunde über die vollzogene Krönung seiner Majestät des Königs von Böhmen Leopold des Zweiten und ihrer Majestät der Gemahlinn des Königs Maria Louise, gebornen Infantinn von Spanien. Prag: Gottlieb Haase, 1818. strana 59, http://goo.gl/MI3dYy

[91] DEBROIS Z BRUYCKU, Jan. Urkunde über die vollzogene Krönung seiner Majestät des Königs von Böhmen Leopold des Zweiten und ihrer Majestät der Gemahlinn des Königs Maria Louise, gebornen Infantinn von Spanien. Prag: Gottlieb Haase, 1818. strana 59, http://goo.gl/MI3dYy

[92] ČELAKOVSKÝ, Jaromír. O účasti právníkův a stavů ze zemí českých na kodifikaci občanského práva rakouského. V Praze: Česká universita Karlo-Ferdinandova, 1912. in Rozpravy I. třídy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění č. 45, str. 3

[93] (23.4. 1793 - Dagegen geschah in Prag die Wahl des vormaligen 23. Domdekans Wenzel der Zeit Ritter von Herites zum Domprobst an der Metropolitankirche St Veit.)

Schiffner Joseph: Neuere Geschichte der Böhmen von der Thronbesteigung Kaisers Joseph II. bis zum Frieden von Paris, strana 118; Enders, 1816, 430 stran

Dostupné z https://books.google.cz/books?id=3yVSAAAAcAAJ&dq=%22von%20herites%22&pg=PA118#v=onepage&q=%22von%20herites%22&f=false

[94] JÍLKOVÁ Stanislava: Pražská arcibiskupská konsistoř v letech 1780 – 1790 (se zvláštním zřetelem k jejím tištěným

písemnostem), disertační práce, FF UK, str. 64

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/47150/140006023.pdf?sequence=1&isAllowed=y , přečteno 2021

[95] Kaiserlich Königlicher Schematismus für das Königreich Böheim auf das Schaltjahr 1796, Jahr 1803, 1804;

Schematismus für das Königreich Böhmen auf das gemeine Jahr 1818: Erster Theil

[96] Kaiserlich Königlicher Schematismus für das Königreich Böheim auf das Jahr 1803,

[97] K dejvickému panství patřila i Hostouň, kde byl několik let farářem proboštův bratr P. Michal Emanuel Herites.

[98] listina z r.1809, uložena v SOkA Kutná Hora, fond Voith von Sterbez

[99] Held Jan Theobald_

: Daten zu meinem künftigen Nekrolog (angefangen im Februar 1843), I. díl (skončen 13. II. 1846), 464 str., 20.5 x 26 cm, váz.; II. díl, 460 str., (ve volných složkách), 20 x 34 cm, brož. Z rukopisu, který uchovalo Národní Muzeum, přeložil Jindřich Květ pro Lidové Noviny. Část kapitoly otištěné 31.5.1936 je věnována dómskému proboštu Heritesovi a jeho synovcům.

[100] VACEK, František: Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí. In Sborník příspěvků k dějinám hl. města Prahy IV

red. Václav Vojtíšek, Praha, Obec hlav. města Prahy, 1923, strana 313

[101] VACEK, František: Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí. In Sborník příspěvků k dějinám hl. města Prahy IV

red. Václav Vojtíšek, Praha, Obec hlav. města Prahy, 1923, strana 321

[102] Europaisches Genealogisches Handbuch, ausgefertiget von Christian Friedrich Jacobi, Pfarrer zu Pesterwitz bey Dresden, Leipzig, 1794, strana 283, http://goo.gl/qJDQro

[103] Vavřínek: Almanach 2014

[104] Umělecké Památky

[105] Landtaefl.Hauptbuch, Litt.A.Tom.VIII.Fol.157.,

[106] Sommer Johann G.: Das Königreich Böhmen, Praha 1833-1849, 16 svazků

[107] V roce 1832 - Sommer

[108] in Strnad E.: Boleslavsko II, Nákladem grafické unie, 1939 (NM)

[109] Sedláček August: Hrady, zámky a tvrze Království českého X. , str.358-359 – popisuje stav před rokem 1890. Zevrubný popis včetně četných ilustrací přináší také „Soupis památek historických a uměleckých, pol.okres Ml.Boleslavský“ str.318-329 spolu s ilustracemi např. foto hlavního oltáře zámeckého kostela s vyobrazením sv.Václava a zámku Stránova. Tento popis je ovšem z doby po neorenesanční přestavbě zámku z let 1890-94

[110] úředně stanovenTý správce majetku

[111] Šulc Pavel, rychtář: Pamětní kniha obce Voděrady in časopis Boleslavan roč.III. str.301-304

[112] listina s pečetěmi z r.1801 SOkA Kutna Hora, fond Voith von Sterbez

[113] Vaněk Václav: Historické obrázky z Boleslavska (str.105-106)

[114] Vacek František: Dějiny Bubence, Dejvic, Šárky a okolí, in Sborník příspěvků k dějinám hlavnmího města Prahy, red. V.Vojtíšek, díl IV., Praha 1923, str.317

[115] Saalbuch Band Nro.268, Pagina 150

[116] Saalbuch Band Nro.268, Pagina 153

[117] Nobilitační listina z 1797, dle které „na žádost probošta svatovítské kapituly a děkana u Všech svatých v Praze Wenzela Adalberta von Herites syny jeho sestry Johanna a Antona Matznery, císař povyšuje do rytířského stavu, uděluje jim predikát von Herites a erb“ je uložena v SOA Praha, SOkA Kolín, Rodinný archiv Voith-Heritesů.

Podrobný popis listiny a foto erbu pod č. 251 v ŽUPANIČ, Jan et al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra: erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. s. 1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c

[118] dostupný náhled online na

http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=1271AF40FC8511DF822500166F1163D4&scan=1#scan1

[119] listina v SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez

[120] Encyclopædia Britannica Eleventh Edition

[121] Podle Kleyleho (nepublikovaný životopis arcivévody Karla)

[122] Das Original befindet sich in der Albertina zu Wien und ist von folgenden Ständemitgliedern unterzeichnet: Franz Graf v- Stampach. — Wenzel v. Herites, Domprobst. — Joh. Gostko v. Sachsenthal, Pr. Domcustos. — Ignaz Blasius Zeidler, General-Großmeister. — Wenzel Mayer, Abt zu Strahof. — Joh. Wenzel Graf v. Sporck. — Johann Graf Buqnoy. — CH. Graf v. Clam-Martinitz. — Johann Graf Klebelsberg. — Joseph v. Rosenthal. — Adam Ritter v. Kundratitz. — Anton v. Bretfeld. — Ludwig Ritter v. Hubatius. — Andreas Steiner. — Johann Neuber. — Iwan Hofmann. — Joh. Stiepanowsky; Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen Ročník 37 1898  Číslo 2 pp 145-148

http://kramerius.cbvk.cz/search/handle/uuid:0127c5f8-2805-11e6-b0c1-001b63bd97ba

[123] „Am 26. März wurde diese Erklärung dem Erzherzog durch den Oberstburggrafen und zwei Deputirte aus jedem Stande mit einer kurzen, bündigen Anrede überreicht. Bei der Deputation befanden sich vom Prälatenstande Wenzel Adalbert Ritter von Herites, Domprobst und erster Prälat des Königreichs und Ignaz Zeidler, General und Großmeister des ritterlichen Kreuzherrnordens; vom Herrenstande der Oberstlandhofmeister und Appellationspräsident Wenzel Graf von Spork und der Oberstlandmarschall August Fürst von Lobkowitz; vom Ritterstande der k. Lan-desunterkämmerer und k. k. Gubernialrath Johann Marzell Freiherr von Hennet  und Anton Karl Ritter von Bretfeld, Beisitzer des Landesans-schusses; vom Bürgerstande der k. Hauptstadt Prag Andreas Steiner, k. k. Rath und Bürgermeister, und Heinrich Reuber, Prager Vicebürgermeister.“ Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 1898-1899  Ročník 37 1898  Číslo 2 pp 145-148

http://kramerius.cbvk.cz/search/handle/uuid:0127c5f8-2805-11e6-b0c1-001b63bd97ba

[124] Šulc Pavel, rychtář: Pamětní kniha obce Voděrad in Svárovský Eduard: Boleslavan roč.III. str.301-304

[125] Sedláček August, Hrady, zámky a tvrze Království českého X., str.357

[126] Vaněk Václav: Historické obrázky z Boleslavska (str.105-106)

[127] Bareš Fr.: K vycházkám po Boleslavsku, vlastním nákladem, Ml. Boleslav, 1907

[128] Saalbuch Band 268, pag. 546

[129] Österreichisches Staatsarchiv, Adelsarchiv, Titel: Herites, Wenzel Adalbert Ritter von, Dechant zu Allerheiligen und Dompropst zu St. Veit in Prag, Johann, und Anton (Matzner), Ritter von Herites, seine Neffen, Freiherrenstand, https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=4379650

[130] Král V.r. z Dobré Vody: Heraldika - Soupis pravidel a předpisů znakových, Rud.Storch, Pra1212ha Smíchov, 1900

[131] Zemské desky – úřední knihy zemského soudu, které sloužili jednak jako soudní protokol, jednak jako evidence vlastnických práv. (Fond v 1.odd.SUA- vyd.privileg. 1805, intabulace a citace 1806, desky zemské stavovské, 40 M 11’) Více v článku Pavla Sedláčka (pracovníka SUA) „České zemské desky a heraldika“ ze sborníku Heraldika Viva II., Pardubice 2002

[132] Nobilitační listina z 1805, dle které „císař povyšuje probošta svatovítské kapituly a děkana u Všech svatých v Praze Wenzela Adalberta rytíře von Herites a syny jeho sestry Johanna a Antona rytíře von Herites do stavu svobodných pánů, uděluje jim titul Freiherr a Wohlgebohren a polepšuje erb“ je uložena v SOA Praha, SOkA Kolín, Rodinný archiv Voith-Heritesů. Podrobný popis listiny a foto erbu pod č. 252 v ŽUPANIČ, Jan et al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra: erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. s. 1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c

[133] Nobilitační listina z 1805, dle které „císař povyšuje probošta svatovítské kapituly a děkana u Všech svatých v Praze Wenzela Adalberta rytíře von Herites a syny jeho sestry Johanna a Antona rytíře von Herites do stavu svobodných pánů, uděluje jim titul Freiherr a Wohlgebohren a polepšuje erb“ je uložena v SOA Praha, SOkA Kolín, Rodinný archiv Voith-Heritesů. Podrobný popis listiny a foto erbu pod č. 252 v ŽUPANIČ, Jan et al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra: erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. s. 1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c

[134] Daten zu meinem künftigen Nekrolog (angefangen im Februar 1843), I. díl (skončen 13. II. 1846), 464 str., 20.5 x 26 cm, váz.; II. díl, 460 str., (ve volných složkách), 20 x 34 cm, brož.

[135] Mgr. Ludmila Cuříková v článku o Janu Theobaldu Heldovi in Toulky českou minulostí (700. schůzka: POSLEDNÍ, LEČ NIKOLI NEJMENŠÍ)

[136] Mgr. Ludmila Cuříková v článku o Janu Theobaldu Heldovi in Toulky českou minulostí (700. schůzka: POSLEDNÍ, LEČ NIKOLI NEJMENŠÍ)

[137] IN: Milada Jonášová: Ihre Versicherung beruhigt mich, sie kommt von einem Kenner“. K biografii Jana Křtitele kuchaře http://www.mozartovaobec.cz/?stranka=38

(2011)

[138] Data k mému budoucímu nekrologu

Můj život na družné, společenské Malé straně byl skutečně příjemný: tamní nárudek úředníků měl velmi mnoho francouzské životní filosofie: dělaly se, zvláště na jaře, vycházky a žilo se mnoho v přírodě. Bukvojská zahrada, Chuchle, Košíře, Hvězda, tak zvaná Stromovka, ač se tehdy podobala spíše nějaké divočině, nežli nejvyšší purkrabí měli zálibu užívati za svůj pašalík tak zvaného bubenečského zámku nebo vlastně Předního Ovence: Podbaba, Troja atd.. poskytovaly nejkrásnější příležitost pro pikniky. Také jsem podnikal častější vycházky se svým opočenským přítelem, pozdějším justiciárem Janem Kačerem, do Dejvic, statku to úřadujícího dómského probošta H e r i t e s a.

Tento Herites byl muž, který správně pojímal tehdejšího ducha doby, neboť dovedl využíti svého postavení jako mladý, silný bramín, který se vyšvihl na skutečného naboba, dobře rozumějícího tomu, jak si veřejně i tajně opatřovati všechny požitky světa.

S celibátem to nepotřeboval bráti tak doslovně, tím méně, protože mu jeho tučná, duchovní obročí poskytovala přebohaté prostředky, aby zdolal každou překážku.

Už jako kanovník našel před svými okny jemu nejpříjemnější pastvu pro oči: kašna byla místem Dianiny koupelny; nespočetné hradčanské služky, které chodili ke kašně s putnami pro vodu, přeměňovala jeho fantazie, vystupňovaná vinnými parami, na Dianiny družky a to bez nebezpečí osudu Aetaeonova. Z těch vodních Nymf padla mu jedna zvláště do oka, protože její Hebina postava se velmi dobře hodila k němu: jeho vkus byl prý také velmi podobný orientálnímu: slovem – její orientální vnady, ačkoliv byly skryty pod břemenem putny s vodou, opanovaly jeho vznešenější city: pokynul jí, zavolal si jí do domu, přijal jí do služby – a smlouva byla hotova.

Protože - jsa dobrým ekonomem – stále rozmnožoval svoje jmění, koupil v starosti o své agnaty panství Stránov, zakoupil si stav baronský, adoptoval dva synovce, z nichž jeden vstoupil do státní služby královského zemského práva a druhý se věnoval ekonomii, a to jako ředitel v Dejvicích.

Ex ungue leonem (Podle drápů poznáš lva! – překl. editora) – Z putny baroni!

Předešlý dejvický ředitel, jakýsi Juna, otec velmi početné rodiny, hlavně mnoha dcer, z nichž jedna ještě dnes (24.V.1844) je v Kutné Hoře představenou voršilského kláštera, měl opravdu tvrdý osud: Herites pořádal totiž po své instalaci na dómského probošta (1793 – pozn. ed.) také v Dejvicích splendidní hostiny, které trvaly tři dny. Vše bylo v dobré náladě, vše bylo opojeno radostí; třetího dne ředitel Juna, když zasedl k tabuli, našel pod svým příborem písemné propuštění ze služby!

Každý, kdo to jednou bude čísti, promine mně další poznámku! Ubohá rodina, otec i matka s devíti nezaopatřenými dětmi – všichni obětí tak rafinované zlomyslnosti!

Ale - jak se dá všechno nějak spraviti – byť by se dal i tento hanebný skutek napraviti, tím spíše, že tehdejší nastupující dómský probošt Herites neměl ještě žádných synovců!

(Lidové Noviny 31.5. 1936 (Brněnské vydání) str. 2

Dr. Jan Theobald Held: Daten zu meinem künftigen Nekrolog

Z rukopisu jenž chová (1936) Národní Muzeum v překladu Jindřicha Květa (Dnes PNP fond: Held Jan Theobald))

[139] Listiny uložené v Familienarchiv Lamberg – Steyr Alter Bestand (Oberösterreichisches Landesarchiv Herrschaftsarchiv Steyr http://www.landesarchiv-ooe.at/xbcr/SID-3F3587BA-D92653CB/HASteyr.pdf (2009) ):

1805 Karl Eugen Fürst v. Lamberg entlehnt (přijal) von Wenzel Adalbert v. Herites, Dompropst in Prag, 5000 und 6000 fl (1805)

1808 Karl Eugen Fürst v. Lamberg: Dompropst Wenzel v. Herites cediert (zedieren -postoupit) 6000 fl an Anton Freiherrn v. Heries und auch die 5000 fl.

Ignaz Edler v. Gally, Bürger in Prag, cediert seine Forderung (pohledávka) per 2000 fl an die Fürstin Friederike 1808 (10)

[140] Archiv für die Kunde österreichischer Geschichtsquellen, herausgegeben von der kaiserl. Akademie der Wissenschaften (Wien, gr. 8°.) Bd. VII (1851), S. 187–203: „Ein Beitrag zur Geschichte der Lamberge von Steyer, besonders in jüngerer Zeit“, von Franz Xav. Pritz. https://de.wikisource.org/wiki/BLK%C3%96:Lamberg,_Karl_Eugen_F%C3%BCrst

[141] Kněžna Káča, Lamberkové v Čechách, František Procházka, Karel Štěpán Lamberk, Praha, 2003, 108-109

[142] Vaněk Václav: Historické obrázky z Boleslavska, viz též fond Voith von Sterbez Ferdinand, SOkA Kutná Hora inv č 64, rok 1806, karton 4

[143] Bačkovský Rudolf prof..: Bývalá česká šlechta předbělohorská i pobělohorská, 1948.

[144] Národní Archiv, Zemské Desky Stavovské, citace: 40 M 11’

[145] Sedláček Pavel: ČESKÉ ZEMSKÉ DESKY A HERALDIKA (1642-1869) IN Heraldica Viva II., Sborník příspěvků z conference českých, moravskýcg a slezských heraldiků, Pradubice 2002, str. 82, 86

[146] O generálovi baronu von Melas víme, že jeho pobočníkem byl Radecký; že zemřel v Týnci nad Labem, a že tamtéž možná nocoval v sedmileté válce jako pobočník generála Dauna, roku 1857 před bitvou u Kolína v Týnci nad Labem u Václava Floryana Heritese, strýce Václava Vojtěcha Heritese.

[147] Daroval ho 10. listopadu 1931 kolínskému muzeu JUDr. Antonín Cyvín (1865–1947) se svou chotí Marií (1876–1947).

[148] https://www.facebook.com/muzeumkolin/photos/a.1243944972315176.1073741958.160575807318770/1243949025648104/?type=3&size=700%2C694&fbid=1243949025648104

[149] Regionální muzeum v Kolíně, sbírka historická inv. č. H 444, svolení k užití obrázku laskavě poskytl RSDr. Ladislav Jouza, historik RMK

[150] Vacek František: Dějiny Bubence, Dejvic, Šárky a okolí, in Sborník příspěvků k dějinám hlavnmího města Prahy, red. V.Vojtíšek, díl IV., Praha 1923, str.320-

[151]http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=6822A0DA24CE11E1BBCE406186941372&scan=1#scan1

[152] Am 28 Juny des benannten Jahrs (1807 pozn JS) wurde Er (Gubernialrath Royko) in der k Kollegialkirche zu Allen Heiligen durcb den von Durchlaucht dem Herrn Erzbischof Fürsten von Salm Salm zu diesem Akte authorisirten prager Domvprobsten und Kollegialdechant Freyherrn von Herites auf das Feyerlichste in seine neue Würde installirt und erhielt die mit diesem Canonicate verbundene Dekoration welche nun eben so sehr die Brust dieses Biedermannes ziert, als Er selbst den Werth dieser Decoration durch seine Verdienste erhöht.

Doll Anton: Annalen der österreichischen Literatur, hrsg. von einer Gesellschaft innländischer Gelehrten, Volume 14, 1809

Dostupné z https://books.google.cz/books?id=CPhbAAAAcAAJ&dq=%22von%20herites%22&pg=PA240-IA17#v=onepage&q=%22von%20herites%22&f=false

[153] 30.8.1807 se v chrámu Páně hostounském konala velká slavnost, když

„vysoce důstojný, vysoce urozený Pán,

Pan Václav Vojtěch císařokrálovských

dědičných zemí Baron z Heritesu,

při starožitném hlavním Chrámu S. Víta na hradě Pražském Vysoce Důstojné, Přeslavné, a vždy Věrné Kapitoly Probošt, našeho milého Českého království nejpřednější Prelát, při veleslavném stálém výboru (tit) Panův Stavův Českých přísedící, královského, kolegiálního Chrámu u Všech Svatých na Hradě Pražském infulovaný Děkan,

Pán na Volyni, Dejvicích, Hostauni, Chotči,

A Vládyka na Stránově

Svého mladšího Pana Bratra

Velebného a Důstojného Pana

Michala Emanuela Heritesa

Jakožto Děkana v témž chrámu Páně Hostaunském instaloval

a spolu také

Dvojctihodný Kněz Pan František Holý,

Nastávající kaplan, kněžské Prvotiny aneb tak nazvané

Primice slavil“.

Klecanský farář Václav Neumann tehdy pronesl kázání, které pak vydáno tiskem, prodávalo se za 12 kr. pro chudé na osadě klecanské. Kázání bylo sepsáno „abych nábožnému některému křesťanu prázdnau chvíli užitečně naplnil, a hodíli se některému mladému kazateli, jenž cizojazyčné krasořečnosti se učiv mateřskau svau vzdělávati nemohl, přiklad předestřel…“

Kázání začíná citací 33 kapitoly 1. knihy Mojžíšovy, tedy setkání bratrů Ezaua a Jákoba, kde Jákob svého staršího bratra zve Pánem a sebe služebníkem, který půjde po šlépějích jeho -- až přijde ku Pánu svému.

„Jestiť to věc ovšem obyčejná, že bratři vždycky sobě chtí rovni býti, jsouce z jedné krve zplozeni, a z jedněch rodičů zrozeni. Nicméně nevyzpytatedlná prozřetedlnost Božská, mnohdykráte ustanoviti ráčila, aby, ač právo přirozené stejnosti vyhledává, předce bratr nad bratra vyšší a bratr bratrovi jako poddaným byl.“

…

„Nábožná,, poctivá Osado Hostaunská! Takéli pak pozoruješ, kam tento kázání mého začátek směřuje? – Neznamenáš, že dnes v tomto Chrámu Páně starší a důstojnější bratr k svému mladšímu velebnému bratru řícy může: Mám velmi mnoho bratře můj, měj sobě své?“

Vysoce Důstojný, Vysoce Rozený Pán, Pan Václav Vojtěch (Císařokrálovských dědičných zemí Baron z Heritesu, při starožitném metropolitánském Chrámu S. Víta na hradě Pražském Vysoce Důstojném, Přeslavné, a vždy Věrné Kapitoly Probošt, našeho milého Cžeského Království nejpřednější Prelát, a zdejší milostivá Vrchnost ) dnes k svému nejmilejšímu Panu Bratru mluví: Mám velmi mnoho poddaných, bratře můj, kterým duchovního Pastýře od Nejdůstojnější Arcibiskupské Konzystoře uznaného dosaditi právo mám. Tebe sem sobě mimo tvých zásluh jakožto bratra vyvolil; měj tehdy sobě – své ovce, kterým já tě dnes na místě Jeho Knížecy Osvícenosti Pána Pana Arcybiskupa Pražského prostředkem slavného inštalováni za Děkana představuji. Ey den veliký! Ey den, kterýž učinil Pán, radůjme se, a veselme se v něm!

Naproti tomu odpovídá váš nynější duchovni Pastýř Pan Michal Emanuel Herites Panu Bratru svému: Nechť předejde Pán můj před služebníkem svým, a já poznenáhlu půjdu za nim po šlepějích jeho – až přijdu ku Pánu svému.

Těchto slov, N. B. já skrze celau řeč svou držeti se míním, a z nich vyvedsti se snažím: Za

Předně: Chválu dnešní výroční památky Sv. Bartoloměje.

Za druhé: Paměti hodnau slávu dnešního inštalování zdejšího důstojného Pana Děkana, a jeho řádného dosazení.

Za třetí: Spasytedlné naučení pro zdejší ovčičky, by věrně kráčely za Pastýřem svým je předcházejícým. Podlé čehož řeč svau takto rozvrhuji:

Ježíš Krystus Syn Boží předešel jakožto Pán Bartoloměje, a Bartoloměj svatý poznenáhlu šel za ním po šlépějích jeho, až přišel ku Pánu svému; to první.

K tomu též cýli a koncy Vysoce Důstojná Pan Probošt uvede dnes Pana bratra svého do zdejšího ovčince, do kterého on po šlépějích bratrských vejde, to druhé.

Pročež zdejší dnes dosazený duchovní Pastýř učením a příkladem apoštolským vás předcházeti bude; a vy všickni poznenáhlu půjdete za ním, to třetí díl přednese.

…

Vysoce důstojný, dobře zasloužilý při Chrámu Sv. Víta Slova Božího hlasateli! Divotvorného nebešťana S. Jana Nepomuckého, někdy Kanovníka Pražského řádný Nástupníku! Račte mně u vzácné přitomnosti Vaší jakž takž řečňujícímu všecky nedostatky příslušné výmluvnosti otcovsky prominuti, na to milostivě pamatuj, že vysocý na Libánu Cedrové y také malé a nepatrné bylince vedle sebe místečka a zrůstu popřávaji.

…

Díl druhý

Inštalováni, tj.: řádné, veřejné a slavné uvedení duchovního Pastýře o ovčince jeho již samo v sobě radostné a paměti hodné jest. Neboť vidí ovčičky vcházeti mezi sebe Náměstka Ježíšova, an má býti mezy nimi a spravedlností Božskau prostředníkem, vidí blížiti se k sobě, když prv jako syroby byli, laskavého, a starostlivého otce, apoštolského učitele, konečně nejvěrnějšího, a zajisté neyupřímnějšího přítele svého.

Nábožná, poctivá Osado! Zdaž ty dnes nejsy jako jedno srdce nevyslovitedlnau radostí plésajícý? – Ano, proč ještě více potěšena býti máš, oznámí tobě.

Korunovaný prorok S. David v žalmu svém prozpěvuje, řka: g, Ay jak to dobré, a jak utěšené, když přebývají bratři v jednotě spolu! – Podlé toho také já dnes pravím: Ay jak to krásné jest, a radostné, když přebývají dva bratři v dědictví Páně, to jest: když oba důstojenství kněžského, a auřadu apoštolského účastnými učiněni jsau! Ještě více. – Ay, jak to mnohem radostnější, mnohem znamenitější a velebnější jest, když, (což jest věc v Cýrkvi Boží zřídka kdy k nalezení) starší bratr postaven jsa v důstojnosti, kteráž po biskupské nejpřednější jest, dle práva vrchnostenského sobě přináležejícího, mladšího bratra svého za duchovního Pastýře ustanovuje, a jemu klíče Chrámu Božího jakožto řádný jeho Patron vlastní mocý svau sám odevzdává.

Vysoce Důstojný, Svobodný Pane! Pane Václave Vojtěše! Jak slavně a znamenitě ráčili ste řízením Božím předejíti ne věkem toliko, ale y apoštolskými zásluhami a důstojnostmi mladšího Pana Bratra svého na vinici Páně! – Neračiž mně to Důstojnst Vaše za zlé pokládati, že já nehodný opovažuji se něco o tom podotknouti; proto že ta chvála, kterau pronesu, spolu také se týče Pána Boha, kterýž povýšuje toho, kdo se ponižuje. Nepřipomínám já zde převelikých zásluh, jichžto ste sobě nastřádati ráčili, vinnicy Páně v Labské Teynicy skrze 14 let dobře vzdělávaje. Nemohu tutoť vypsati té jednostejné náchylnosti a ochotnost, s kterou Vysoce Důstojná, Přeslavná, vždy Věrná Kapitola jsaucý Vaší Výmluvností a jinými vzácnými přednostmi pohnuta Vás na nejhlavnějši S Víta hlásárnu povolala, pak za svého Děkana, a konečně za svau nejvyšší hlavu, za Probošta jedním hlasem a jedním srdcem sobě vyvolila, kteréžto důstojnosti, jako oni ozdobují Vás, y také Vy ráčíte krášliti. Toho jedině pro společné vlastenské potěšení tajiti nesmím, že dle Nejvyššího cýsařokrálovského nařízení od 22. Března léta Páně 1782 učiněn ste byl Děkanem královského kolegiálního Chrámu Páně u všech Svatých na hradě Pražském, na kterýžto stupeň nesmrtelné paměti Cýsař a Král Josef Druhý rozkázal povýšiti jen tu duchovní osobu, kteráže apoštolskau mírností, opatrností, a základným vyčováním neyvíce těch bratří našich, jenž se od Cýrkve svaté katolické byli uchýlili, do mateřského lůna jejího opět přivedla.

Radůjte se tehdy, Vysoce Důstojný Otče, a my plesáme s Vámi, že Pán života a smrti popřál Vám dočkati se tak slavného a neobyčejného dne! Onť račiž ještě prodlaužiti věku vašeho, byste spolu bratrské a spolu otcovské radosti této déle požival! –

Y také Vy, Velebný, Důstojný Pane Michale Emanueli dnes nad míru ste potěšen z toho, že ste poznenáhlu šel po šlépějích bratrských, až ste šťastně přišel k Panu Bratru svému, jakožto ku Pánu. Neboť šlepěji Vysoce důstojného staršího Pana Bratra svého následuje léta Páně 1772 na kněžství ste byl posvěcen, a hned na to též v Labské Teynici skrze 7 let, pak ve Všetatech 3 léta a 6 měsíců spasení duší lidských vyhledávaje mnoho apoštolského potu ste vycedil; odtudž neobdivuji se tomu, že napotom panující toho času Pan Probošt přijmím Strachovský ze Strachovic Vaše zásluhy Volinským děkanstvím odplatiti neobmeškal. Nyní pak z milostivého zření Vysoce Důstojného Pana Bratra, jakožto řádného Patrona svého obdržel ste vinicy Páně, byste, jsa blíže u Něho s ním více se těšil, a v dědictví Páně tím radostněji přebýval.

…

[154] LINDA, Jaromír. Soupis rukopisů Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje = Catalogus manuscriptorum, qui in Bibliotheca studiorum scientiarumque districtus Pilsnensis asservantur. 1. vydání. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, 2016. 3. svazek. ISBN 978-80-87773-35-2. Strany 105-106 

[155] 1. V 6 hodin ráno u invalidského domu vystřelilo se 12 kusů.

II. Dostali invalidi snídani a nemocní za to snídaní dostali peníze (byla kořalka a žemličky).

III. V 672 hod. přišla kompanie granátníků z Prahy doprostřed invalidhauzu a osadili tam potřebná místa.

IV. V 8 hodin přišla 2.há kompanie před validhaus jakožto stráž cti těch starých bojovníků.

V. V 1/2 deváté hodiny přišel celý batalión z Prahy a s nimi všecky vojenské muziky od všeho vojska v Praze ležícího.

VI. Přišli též vojenští chlapci ze štiftů pražských, jenž se tam cvičí.

VII. Všichni jenerálové, štábní9) a vrchní oficíři shromáždili se v invalidhausu u tamního pana komandanta obršta barona Albertini. Přišli také všickni pozvaní hosté, guberniální rady a p. p. stavové a dávali se jim lístky, kde který státi aneb seděti a se dívati má.

[156] Infule = mitra (zde proboštská)

[157] Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816, část 5. 1807-1810, Vydal Skopec J. v Dědictví sv. Jana Nep., roku 1938 v Praze, strana 101-103

http://kramerius.mzk.cz/

X. Nejstarší ze všech invalidů v tom domě, 98 let starý, veden byl od dvou vrchních oficírů к panu komandu-

jícímu jenerálovi a učinil mu poděkování a ten p. jenerál zavěsil mu na krk zlatý peníz 20 dukátů zlata mající, kterýž schválně к tomu byl udělán,8) а к tomu přídavku к svému dosavadnímu obroku 50 zlatfých] ročně až do své smrti, což zase po něm oboje nejstarší invalid dosáhne a zdědí.

XI. Po té slavnosti šli všickni invalidi v řadě v počtu 13009)

к jídlu, kteréž bylo připraveno u téhož domu nalevo na té pěkné

rovině, a tam již prve stoly od tesařů a pece a kotliny od zed-

níků udělané byly; všech stolů bylo 40, ale dlouhých. Při kaž-

dém tom stolu seděl též s nimi jeden starý oficír a při sedání

a prvního jídla nesení střílelo se, též polní a turecká hudba

velmi zvučně zněla. Na stoly jídla jim nosili sami mladí kadeti

od všech regimentů. Kuchaři a kuchtíci a jiní pomocníci byli tu

z celé Prahy, jakož i mnoho pekařů, šenkýřů a řezníků, a tuf

se každý veselil.

XII. Když se jim dalo znamení, vyvstali všickni a pili zdraví

našeho krále a královny, při čemž se z kusů i z flinet střílelo

a hudby tu i tam nejvýš zněly. Každý pak ten starý voják

dostal к tomu jídlu 1 máz11) piva i se džbánkem, 1 žejdlík vína

i s flaškou a 1/2 žejd[líku] kořalky i se skleničkou, též ještě pe-

níze po 20 krej[cařích].

XIII. Po skončeném obědě všecko vojsko a muziky zně-

jící do Prahy se a invalidi do svého domu navrátili, tolikéž

i diváci, jichžto obojího pohlaví na tisíce bylo. Ale tu všecku

radost a plesání Pán Bůh sám doplnili a všecka srdce nejen Pražanů, ale i nás od Prahy vzdálených potěšit! ráčil, když v té tak již strašlivé suchotě u večer v týž den, v pondělí svatodušní, tichý a hojný dešf nám darovati ráčil. Budiž mu za to věčná čest a chvála. Amen. Amen!

[158] také v Vaněk V. : Rebelie na Stránově roku 1808. Nový Boleslavan 1883, č. 58, 59

[159] Boleslavan roč. 2 ( 1927 - 28), s. 277 - 285

[160] ,který právě u probošta dlel (Vaněk)

[161] strašná (Vaněk)

[162] vykradli se (Vaněk)

[163] Z toho v bytu proboštově 12 velkých tabulí v oknech 48 kr., 9 zl. 36kr., 1 rám v okně 4zl., 5 kachlů v kamnech rozbito 4zl.,Na šatníku 2 lištny uraženy 1 zl., 1 velké zrcadlo rozbito 3 zl., 1 velké hodiny rozbity 20 zl..(V.Vaněk)

[164] Sedláček August, Hrady, zámky a tvrze Království českého X., str.361

[165] archiv rodiny Dr. Jaroslava Kratochvíla; dostupné na http://www.opredcich.cz/Album.htm

[166] SOkA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez

[167] Bartůněk Václav: Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple všech svatých na Pražském hradě,Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Litoměřicích, 1979 (NK - 54 D 53046)

[168] NOVOTNÝ, Antonín. Staropražské senzace. Praha: Grafoprint-Neubert, 1993. s. 78. ISBN 80-85785-13-7. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:b7b05260-ada2-11e3-87a3-001018b5eb5c

[169] At čzezska Jednota se rozssjřige, A wsse newole se odstranuge To srdeczne wám Krussino! wzkazuge Antonjn Swobodny Pan z Heritesu. We Widnj dne 1ho Zařj 811

https://digi.ceskearchivy.cz/118809/309 , ” viz též https://theses.cz/id/q9w83b/lechtick_pamtnk_Jana_Jiho_ze_vamberka_1565_-_1615_1812.pdf; a Pitter Jaroslav: Historický památník sběratele in Zprávy Spolku sběratelů a přátel exlibris v Praze. Praha: Spolek sběratelů a přátel exlibris, 1987, (3). str. 14.,17. ISSN 1803-5590. Dostupné také z: http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:d64f6740-004c-11e4-9806-005056825209, )

[170] Památník se nakonec ocitl v Černínském archívu a daroval ho pravděpodobně majiteli Černínského panství okresní hejtman v Jindřichově Hradci Krušina ze Švamberka, který zastával tento úřad v letech 1899-1910.

[171] VÁHALA, František. Glosář moudrosti staletí, Kniha třetí, Díl II: Moudrost česká. Náboženstí myslitelé od Tůmy ze Štítného do Komenského a Balbína. Tragedie národa. V Praze: Fr. Váhala, 1940. sv. Kniha třetí, Díl II s. 88. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:b853d448-aec9-4d82-90e7-918dcba710ea [171]

[172] Tento hrob, ač jmenován mezi zahrnutými do památkové ochrany, již neexistuje – býval blízko kostela napravo od vchodu stojíme-li k tomuto čelem

[173] Podlaha A.: Series…

[174] Viz kupř. SOA Třeboň, BA ČB, Matrika biskupských prací – Matrica seu Liber functionum episcopalium

(Matrica Functionum Episcopalium ab initio Episcopatus Bohemo-Budvicensis Pro Archivii

Reverendissimi Episcopalis Officii adornata), 1786-1852, inv. č. 18, kniha 18. Na nečíslované s. 6 je

napsáno toto: Reverendissimus Illustrissimus Dominus Dominus Ernestus Constantinus Ruziczka

Ordine Secundus Episcopus Bohemo-Budvicensis A Sua Sacra Caesareo-Regia et Epostolica

Majestate Francisco Io die 15 Junii 1815 dementissime nominatus et die 25 Augusti Anni 1816 Pragae

in Ecclesia VV. Ursulinarum inter misae solemnia hora 9na per Reverendissimum et Celsissimum

Principem Dominum Wenc. Leopol. Chlumzansky Arciepiscopum Pragensem Assistentibus

Reverendissimus Dominis Hurdalek Episcopo Litomericensi et Herites benedicto Preposito inful.

Pragensi, consecratus.

[175] Viz NA Praha, APA – ordinariát, číslo fondu 123, 1536-1939, Arnošt

Konstantin Růžička, biskup v Českých Budějovicích, 1815-1823, inv. č. 28, sign. A3, krabice 6.

[176] SVOBODA, Rudolf. Arnošt Konstantin Růžička: josefinista na českobudějovickém biskupském stolci. 1. vyd. České Budějovice: Jih, 2011. 242 s. Středoevropské dějiny; sv. 4. ISBN 978-80-86266-57-2., strana 101

[177] K. K. priv. Prager Zeitung, 23. Juni 1818: „Obst-Lizitazionsanzeige. Vom Wirthshaftsamte der freyherrl. Joh. v. Heriteschen Herrschaft Neu-Stranow Bunzlauer Kreifes, wird hiemit öffentlich bekannt gemacht: Daß am 30. d. M. das sämmtliche, in den herrschaftlichen Ostgärten heurigen Jahrs gerathene Sommer und Winter-Obst, worunter sich größtentheils die edesten Apfel- und Birn-Gattungen befinden, um die 10te Vormittagsstunde in der hierortigen Amtskanzlei mittest öffentlicher Vesteigerung feilgeboten werden wird. Stranow am 10. Juny 1818.“

[178] Wlastenský Zvěstovatel 25. 6. 1821, http://goo.gl/bP10Wi

[179] Wlastenský Zvěstovatel 25. 6. 1821, http://goo.gl/bP10Wi

[180] Obě zachována v archivu Národního Muzea

[181] fond Voith von Sterbez

[182] Österreichisches Staatsarchiv, Adelsarchiv,Signatur:AT-OeStA/HHStA SB Partezettelsammlung 40-290; Titel: Partezettel Herites, Wenzel Freiherr von; https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=4459165

[183] K. K. priv. Prager Zeitung, 12. 5. 1822, strana 9: „Lizitazions - Nachricht. 1763 Erh. 11. May. In Folge Auftrags des hochlöbl. k. k. Landrechts vom 20. April l. I. G. Z.,8014 werden die nach dem verstorbenen Hrn. Domprobsten Wenzel Adalbert Freiherrn von Herites hinterbliebenen, bestehend in einigen Gold- und Silber-Effekten, Zimmereinrichtung, Kleidungsstücken, Wäsche, Kupfergeräthe, Porzellain, Steingut, Glas, Betten, Weinen, etwas Klafterholz, einer ansehnlichen Sammlung von Oehlgemälden und Kupferstichen dann andern uneingetheilten Sachen am 14. Juny l. I. und den nachfolgenden Tagen auf den Hradchin im 3ten Hofe der k. k. Burg im Domprobsteigebäude öffentlich veräußert werden.

Wovon für die allenfälligen Kauftuftigen mit dem Beisatze die Verständigung geschieht, daß diese Effekten nur gegen gleichbaare Bezahlung und nicht unter dem gerichtlich erhobenen Schätzungswerthe werden hintangegeben werden. Prag den 10. May 1822.“ http://anno.onb.ac.at

[184] Československý Legionář, 27. 10. 1933, ročník XV. , číslo 43-44

[185] http://www.portafontium.eu/iipimage/30061927/horazdovice-06_0180-n?x=26&y=27&w=493&h=216

[186] http://www.portafontium.eu/iipimage/30061928/horazdovice-07_0960-n?x=502&y=323&w=538&h=232

20.12.1769 Baptizatus est infans nomine Joannes Thomas legitimus filius Domini Joannis Matzner et uxoris eius Rosine Parentum liberorum ex civitate Horzdowicensi natus dirzo

[187] V matričním zápise sňatku Jána Macnera a Rozyny rozené Heritesové z 2. 2. 1768 v Horažďovicích („… František Macner quondam civis Horažďovicensis et etiam Strakonicensis)

[188] Kniha smluv 1706 - 1728, folio 265

[189] Jidřich Šlechta: Incident na kostelní věži děkanského kostela 30. srpna roku 2010 uplynulo 307 let od incidentu, který se stal na kostelní věži mezi poněkud svérázným farářem Janem Matznerem a magistrátem města Horažďovic. Na konci léta roku 1717 vyvrcholily již delší dobu trvající spory mezi oběma stranami. Horažďovický farář Matzner dosazený maltézských řádem si nedělal příliš velkou hlavu s bohoslužbami, které měl vykonávat v děkanském kostele na náměstí. Například 4.dubna tohoto roku měl kázat při pohřbu dítěte. Na místo toho sebral klíče od kostela a vypravil se na jarmark právě konaný ve Strakonicích. Odmítal otevírat kostel pro bohoslužby a raději je sloužil ve zdejším klášteře minoritů. Když jej zde byl vyzvednout kostelník Matěj Straka, farář se na něj rozkřičel, „proč tam chodí, že je vyobcovanej, že tam nemají ani radní chodit, že sou všichni od církve vyobcovaný“. Otevřené spory následně propukly 30. srpna, kdy projížděl městem velkopřevor maltézského řádu na pouť do Klatov. Do Horažďovic přijel na oběd a zůstal až do třetí hodiny odpolední. Návštěvu velkopřevora držel farář do poslední chvíle v tajnosti, jak vypovídal kostelník slovy: „Sám v kostele strojí, sesli staví, sukna prostírá a jim sotva do kostela vejíti dá“. Pro chystanou vzpouru proti obci si farář zavolal na pomoc jemu poddané sedláky z Babína a Veřechov. Při vjezdu velkopřevora do města vyrazili sedláci z Veřechov Pavel Dub a Štolc dveře na městskou věž a začali zvonit na uvítanou. Na to přiběhl kostelník Straka a když viděl, že neumějí zvonit, řekl jim, ať zvony „nerumplují“ a oni mu na to odpověděli, „aby mlčel, že mu nemají co rozprávět, aby šel dolů, sic ho z tý věže shodí“. Celý spor se dostal před krajského hejtmana „svobodného pána ze Schumanu na Dlouhé Vsi“, který jej přijel řešit do Horažďovic. Radní dokazovali, že věž je a vždy byla městská. Z archivu přinesli účty za jimi zaplacené zvony odlité v Praze a Českých Budějovicích. Dalším důkazem byl prý znak města umístěný v kostele nad sakristií. Ten se ale bohužel v těchto dnech ztratil. Stalo se tak poté, co farář Matzner sebral klíče od kostela kostelníku Matějovi Strakovi a čtrnáct dní jej podle výpovědi nepustil ani na faru. V té době měl navštívit kostel velkopřevor. Celého incidentu se účastnilo 17 sedláků z Babin a 18 sedláků z Veřechova. Po jejich předvolání se hájili z Babin sedláci Tomáš Stulík, Řehoř Kotlaba a Vojtěch Podlešák. Z Veřechov sedláci Vojtěch Sulan, Vít Vrána, Martin Nováček, Matěj Zimandl, Josef Nosek, Pavel Poustka, Václav Šimánek a Ondřej Zoff. Celý spor nakonec vyústil stavbou kamenného vnějšího schodiště na věž. Do té doby se chodilo na věž vnitřkem kostela. http://www.restauratorstvislechta.cz/publikace/incident-na-kostelni-vezi-dekanskeho-kostela

[190] https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/24536/1/Bakalarska%20prace.pdf citováno 5. 4. 2020

[191] Arch. Melit. XLIII. inv. 2544, kart. 1019 No.22 in Lifka Bohumil: Radomyšl, dějiny jihočeského městečka a jeho okolí, OU Radomyšl, 1993

[192] Strojopis Boženy Heritesové v Muzeu a galerii Vodńany

[193] Dle matrik narození dětí v Dejvicích

[194] Z chystaného článku Jindřicha Šlechty pro Horažďovický Obzor: Historie domů v Horažďovicích v letech 1600 - 1800, vnitřní město, Dům čp 49: „V roce 1783 prodává obec dům várečný Janu Matznerovi za 1100 zlatých. Dům ležící mezi domy Filipa Smolky a Matěje Malkovského. Po straně zápisu poznamenáno že v roce 1839 je majitelem domu Karel Matzner[194]. „ (email 2022) Dům tedy patrně nebyl na náměstí, jak píše Němec v Pohledech.

[195] Strojopis Boženy Heritesové v Muzeu a galerii Vodńany

[196] Němec Karel: Pohledy do dějin rodů. Horažďovický obzor čísla 5,6,7. (r.XVII,r.1937), strojopis B. Heritesové v PNP

[197] Němec Karel: Pohledy do dějin rodů. Horažďovický obzor čísla 5,6,7. (r.XVII,r.1937), strojopis B. Heritesové v PNP

[198] 170 LET PÍSECKÉHO GYMNASIA, Písek 1948

[199] Němec Karel: Pohledy do dějin rodů. Horažďovický obzor čísla 5,6,7. (r.XVII,r.1937)

[200] listina z r.1809, uložena v SOkA Kutná Hora, fond Voith von Sterbez

[201] Sommer Johann G.: Das Königreich Böhmen, Praha 1833-1849, 16 svazků (in Nár. Muzeum)

[202] 10729 sign. 186-4 matrika NO 1750-1784 ukn 10729

http://vychodoceskearchivy.cz/zamrsk/files/2011/11/8700_Sb%C3%ADrka-matrik-v%C3%BDchodo%C4%8Desk%C3%A9ho-kraje-1587-1949_NAD_190.pdf

[203] 6582 sign. 2204 matrika N index N 1729-1773 ukn 6582

územní rozsah: farnost Nové Hrady a filiální obvod Proseč (Bor u Skutče atd…

21x37 cm, vazba: polokožená, 333 fol., čeština, latina, poznámka: fol. 333 sumář N

1729-1773

mikrofilm č. 740, http://195.113.185.42:8083/000-02204.zip

[204] na straně 220 - listu 2204_00223, kopie záznamu viz též Dodatky 2013

[205] Matrika pod číslem: CZEC0004D_186-4a_M_00573, kopie zápisu viz Dodatky 2013

[206] Datum na skenu nečitelné – před 27.7. což je další záznam. http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=0E15DF4F734142D593062F3930C5678E&scan=52#scan52

[207] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=BF7747CD0FE44EC3AB083307934E46B6&scan=28#scan28

[208] Za laskavé svolení k užití scanu (V emailu z 6.12.2014) grafického listu srdečně děkujeme Jindřichu Bretschneiderovi.

[209] Nobilitační listina z 1797, dle které „na žádost probošta svatovítské kapituly a děkana u Všech svatých v Praze Wenzela Adalberta von Herites syny jeho sestry Johanna a Antona Matznery, císař povyšuje do rytířského stavu, uděluje jim predikát von Herites a erb“ je uložena v SOA Praha, SOkA Kolín, Rodinný archiv Voith-Heritesů.

Podrobný popis listiny a foto erbu pod č. 251 v ŽUPANIČ, Jan et al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra: erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. s. 1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c

[210] Österreichisches Staatsarchiv, Adelsarchiv,Signatur: AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 577.26; Titel: Matzner, Johann, Anton, Schwestersöhne des Wenzel Adalbert Ritter von Herites, Dechant zu Allerheiligen und Domherr zu St. Veit in Prag, Übertragung dessen Ritterstandes, Namens und Wappens auf sie, als „Matzner von Herites“, Inkolat im Ritterstand für Böhmen; https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=4382641

[211] SOkA Kolín, fond Voith-Heritesů; Nobilitační listina z 1797, dle které „na žádost probošta svatovítské kapituly a děkana u Všech svatých v Praze Wenzela Adalberta von Herites syny jeho sestry Johanna a Antona Matznery, císař povyšuje do rytířského stavu, uděluje jim predikát von Herites a erb“ je uložena v SOA Praha, SOkA Kolín, Rodinný archiv Voith-Heritesů.

Podrobný popis listiny a foto erbu pod č. 251 v ŽUPANIČ, Jan et al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra: erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. s. 1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c

[212] V roce 1933 ji otiskl Vojtěch Jaromír Pelikán v Hlídce heraldické. (Vojtěch Jaromír Pelikán: Hlídka heraldická. In: Sborník JSČR v Praze, roč. IV, 1933, 2, s. 26) Navíc napsal, že železné pečetidlo je v majetku autora a druhé bez klenotu, že zakoupilo Městské museum v Praze. Všimněme si klenotu, který se od strýcova liší. Nenajdeme zde ani pastýřskou berlu, ani mitru. Na jejich místě jsou dva korunov. helmy. Nad prvním mezi 2 otevřenými křídly s břevnem sekerka jako ve štítě, nad druhým tři pštrosí péra. Srovnejte s originálem jejího otisku.

[213] Vojtěch Jaromír Pelikán: Hlídka heraldická. In: Sborník JSČR v Praze, roč. IV, 1933, 2, s. 26

[214] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=0E15DF4F734142D593062F3930C5678E&scan=54#scan54

[215] K. K. priv. Prager Zeitung 1. Januar 1826, str. 4, http://anno.onb.ac.at

[216] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=0E15DF4F734142D593062F3930C5678E&scan=60#scan60

[217] . http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=6#scan6

[218] Matrika dejvická: Herites Michael Eques de C 1 1800

[219] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=10#scan10

[220] Matrika dejvická: Herites Rosina Eques de C 4 1802

[221] Taufschein SOkA Kutná Hora +

[222] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=15#scan15

[223] Vacek František: Dějiny Bubence, Dejvic, Šárky a okolí, in Sborník příspěvků k dějinám hlavnmího města Prahy, red. V.Vojtíšek, díl IV., Praha 1923, str.320-1

[224] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=19#scan19

[225] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=22#scan22

[226] Županič Jan, Nová Šlechta rakouského císařství, Agentura Pankrác, 2006, str. 211

[227] Mašek Petr, Modrá krev, Praha 1992, Ottův slovník naučný 1899

[228] Matrika Dejvice index: „Herites Barbara Baro de C 11 1806“

[229] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=25#scan25

[230] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=29#scan29

[231] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=35#scan35

[232] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=39#scan39

[233] Mašek Petr: Šlechtické rody…: Log z Netky str. 578; https://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-0359089-Pansky-dum-Tynec-nad-Labem-cesko/?qt=mg)

[234] Viz kapitola P. Václav Vojtěch Herites Freiherr von Herites (1734-1822), probošt svatovítský a děkan u Všech Svatých rok 1806

[235] gedruckt und zu haben bey Franz

Gerzhabek in St. Gallyklostergebäude in ersten Stock

[236] Jan Pleškány *1777 Sabínov v Uhrách +1813 Praha, maďarský pastor evangelického sboru v Kovánci u Ml. Boleslavi do 1808, pak v Praze

[237] (Jan Molnár *1765 +1828, pastor v Kovánci od 1808, zakladatel české farářské rodiny)

[238] (Hejsa Ferdinand: Dějiny české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech, nákladem Českobratrské evanjelické církve, 1927, strana 200)

[239] Pleškány psal Molnárovi z Kovánce do Prahy 29.8.1808 (Korrespondence J. Molnára), že se rozpakuje jíti do Prahy, ježto příjem tamní je o málo větší než v Kovánci, kde má sice jen 200 zl., ale zahrada nese přes 50 zl., dostává 8 korců obilí, něco hrachu, čočky, lnu, másla aj., dříví 6 sáhů a od hraběte z Kosmonos 2 sáhy dříví, korec žita, korec pšenice, něco hrachu, čočky a při návštěvách asi 25 zlatých do roka, celkem tedy asi 500 zl.

(Hejsa Ferdinand: Dějiny české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech, nákladem Českobratrské evanjelické církve, 1927, strana 190. Pozn 4)

[240] Bačkovský Rudolf prof..: Bývalá česká šlechta předbělohorská i pobělohorská, 1948.

[241] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=68#scan68

[242] fond Voith von Sterbez Ferdinand, SOkA Kutná Hora inv č 63, rok 1816, karton 4

[243] snímek archiv SÚPP, in Umělecké Památky …

[244] podle vyhodnocení SÚRPMO Praha, in Umělecké Památky

[245] Němec Karel: Pohledy do dějin rodů. Horažďovický obzor čísla 5,6,7. (r.XVII,r.1937), strojopis B. Heritesové v PNP

[246] Schematismus pro 1818

[247] Sborník příspěvků k dějinám král. hlav. města Prahy / vydává obec král. hlav. města Prahy prací Městského archivu ; za redakce Jaromíra Čelakovského, Josefa Teige a Václava Vojtíška, Praha : Obec hlav. města Prahy, 1923, svazek 4, str. 320-321

[248] Sborník příspěvků k dějinám král. hlav. města Prahy / vydává obec král. hlav. města Prahy prací Městského archivu ; za redakce Jaromíra Čelakovského, Josefa Teige a Václava Vojtíška, Praha : Obec hlav. města Prahy, 1923, svazek 4, str. 320-321

[249] Matriky - Dejvice

[250] NEUWIRTH, Fr., ed. a PEŘINA, Fr., ed. Dvě stě let gymnasia v Německém Brodě: almanach: [1735-1935. V Něm. Brodě: Nákladem žáků německobrodského gymnasia, 1935.,

[251] http://mujweb.cz/www/rektoris/rod-stockar.html (12.12.2008)

[252] Davídek Václav: Staré časy Spálenopoříčska: do r. 1848. část1: Přehled vývoje kraje., 1935

[253] Fond Voith von Sterbez Ferdinand, SOkA Kutná Hora, inv č 65, rok 1821, karton 4

[254] Auswahl von Gedichten für declamatorische Übungen (Výběr básní pro deklamační cvičení) sestavený Aloysem Klarem roku 1822 http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/20686024

[255] Kaiserlich-königliche privilegierte Prager Zeitung Nro. 87 z 6.6.1823

[256] Kaiserlich-königliche privilegierte Prager Zeitung Nro. 96 z 22.6.1823

[257] K. K. priv. Prager Zeitung 1. Januar 1826, str. 4, http://anno.onb.ac.at

[258] SokA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, inv č 94 rok 1828 karton 4

[259] SokA Kutná Hora, fond Ferdinand Voith von Sterbez, inv č 66, rok 1829 karton 4

[260] dle katalogu Gymnasia mladoboleslavského in Bareš: Dějiny MLadoboleslavského školství, 1888 Ml.Boleslav

[261] KROUSKÝ, František Karel. Ta mlynářská chasa, ta se hezky nese: mlynářské historky. V Praze: E. Beaufort, [mezi 1910 a 1920]. 379 s. Přítel domoviny; roč. 30, č. 5., str. 131, povídka “Daleko široko rozvětvené spiknutí” otištěna i v časopise Mlynář: orgán spolku mlynářů českomoravských, 1890 Ročník 11, Číslo 13, str. 155

[262] František Karel Krouský se narodil v Zámostí roku 1823, byl mlynářským učněm, později spisovatelem a fotografem. Jeho nevlastní otec Klomínek byl mlynářem na Strenickém potoce.

[263] SOkA Kutna Hora, fond Ferdinand Voith v. Sterbez

[264] SOkA Kutná Hora, fond Voith von Sterbez Ferdinand, listiny k hypotéce, pobytu trestanců roku 1806 a prodeji Stranova (1801-1830) viz inv č 64, karton 4

[265] Sommer Johann G.: Das Königreich Böhmen,Kreise Bunzlau Praha 1833-1849,

[266] O švadlenách, krajkářkách, stavěčkách čepců a kytkářkách na Mladoboleslavsku. Podává Barbora Hoblová. in

Český lid: sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha: V. Šimáček, 1892- . ISSN 0009-0794. Dostupné také z: http://ceskylid.avcr.cz.; roč. IV., 1895, strana 306

[267] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/7273/12#

[268] Z textu Ústavu Památkové Péče, ODDĚLENÍ PRŮZKUMU, DOKUMENTACE A PREZENTACE, foto R. Biegel

[269] Soupis památek hist. a uměl. Pol.okres Ml.Boleslavský

[270] JUDr. Moritz Weitlof (1835-1905), politik, právník a podnikatel:

https://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_W/Weitlof_Moritz-Karl_1835_1905.xml

https://cs.wikipedia.org/wiki/Moritz_Weitlof

[271] titul doktora práva obojího „J.U.D.“ je uveden pouze jednou v Monattschrift der Geselschaft des Vaterländischen Museums in Böhmen. 3. Jahrgang Januar1829. Jinak spíše jako J.U.C., či bez. Více viz

http://www.hanschristianmempel.de/downloads/skalsko.pdf

[272] zde patrně sídlil: viz. Rakous Vojtěch: Vojkovičtí a přespolní, svazek 3 tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Obelisk v Praze v roce 1926., str. 83-86

https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/56/62/06/vojkovicti_a_prespolni_iii.pdf

Niměřice koupil roku 1825 pražský měšťan a velkoobchodník Josef Šicht / Schicht (*19. 4.1781, +6. 6. 1827 Niměřice, sep. Skalsko), v roce 1825 též spoluzakladatel České spořitelny a krátce vlastník statků Chodov u Prahy a Terešov u Zbiroha, odkázal svou poslední vůlí veškerý svůj majetek JUC. Janovi Weitlofovi, https://vlastovka.org/?page_id=3315, patrně nejbližšímu příbuznému. http://www.hanschristianmempel.de/downloads/skalsko.pdf ) Roku 1832 nechal Jan Weitlof zbudovat na místě rozpadající se tvrze malý pozdně klasicistní zámek.  Jedná se o patrové obdélné stavení s věžovitým středem. Okolo zámku byl zbudován okrasný park. https://severovychod.estranky.cz/clanky/Stranov.html

[273] Amalia rozená VON WAYNA (1809-1848) https://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_W/Weitlof_Moritz-Karl_1835_1905.xml

[274] Josef Ritter von Wayna, Wiener Großhändlers, Bankiers (Mitgl. der Dion. der Österr. Nationalbank) und Besitzers der Herrschaft Gloggnitz

https://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_W/Weitlof_Moritz-Karl_1835_1905.xml

[275] roku 1846 – „Statky tyto zakoupila r. 1846 kněžna Isabela pro Rud. Taxise za 320.000 zl. od J. Weitlofa.“ Viz Šimák, Dopisování 92, 115.  Buditelé a průkopníci – svazek 6 in ZAPLETAL VLADIMÍR: JUDr. RUDOLF KNÍŽE THURN-TAXIS k 100.výročí narození selského knížete 1833 – 25. XL – 1933, VYDAL MORAVSKÝ LEGIONÁŘ V BRNĚ, vytiskla národní knihtiskárna v M. Krumlově

https://www.historickaslechta.cz/autor-pise/judr-rudolf-knize-thurn-taxis-1-kniha-z-roku-1933/

[276] v posledních letech (1848) uváděn jako hospodářský rada u Paarů

[277] https://adoc.pub/univerzita-karlova-v-praze-filozoficka-fakulta-ustav-eskych-5598cebeb7212eddab78f846e788d3c711029.html str. 513; 26. března vydal brožuru o náhradě roboty v Čechách „Ueber die Robotablösung“ a 24. dubna brožuru o selských a zemědělských poměrech v Čechách. V tomto pamfletu se především ohradil proti pesimismu článku v pražských novinách z 13. dubna "Schüchterne Betrachtungen eines Dorfbewohners" (Nesmělé postřehy vesničana), v němž se tvrdilo, že sociální poměry staré asi 25 let existují i dnes. Dnes však díky pěstování nových odrůd ovoce a lepším zemědělským metodám vládne mezi rolníky většinou blahobyt. Nepopírá však nutnost zlepšit situaci zemědělských dělníků na statcích. Pamflet končí větou: „Der Adel des österreichischen Kaiserstaates war und ist, wie jeder Vaterlandsfreund, zu jeder Aufopferung bereit, es bedarf dazu keiner besonderen Mahnung. Šlechta rakouského císařského státu, stejně jako každý přítel vlasti, byla a je připravena ke každé oběti; k tomu není třeba žádného zvláštního napomínání". Otruba Gustav: DIE NATIONALE FRAGE IN BÖHMEN, MÄHREN UND SCHLESIEN IM SPIEGEL WIENER FLUGSCHRIFTEN DES JAHRES 1848 https://core.ac.uk/download/pdf/322545185.pdf

[278] Národní listy. Praha: Julius Grégr, 18.3.1905, 45(77, ranní vydání), s. 3. ISSN 1214-1240. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:a930cba0-78ea-11dc-a596-000d606f5dc6

[279] Soupis památek hist. a uměl. Pol.okres Ml.Boleslavský

[280] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/6832/61#

[281] Korbel Tomáš: Profesní a společenský vzestup českých architektů a stavitelů v 19. století, Disertační práce, Univerzita Karlova Fakulta humanitních studií, 2020 ; https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/123626/140085714.pdf?sequence=1&isAllowed=y

[282] archiv Národního Muzea

[283] nekrologu z 17.8.1907 na straně 2 v periodiku Politik či zmínkám v Bohemii 11.8.1878 na straně 8

[284] Soupis památek hist. a uměl. Pol.okres Ml.Boleslavský

[285] Boleslavsko, pamětní spis (Nár. Knihovna)

[286] Podrobný, švabachem napsaný popis návštěvy, je doplněn souborem 80 litografií, zachycujících na pozadí měst či jejich částí, již výše zmiňované slavobrány a jiné oslavné stavby. Dílo, vydané pod edičním dohledem Jana Rudolfa Glasera, pražského německého spisovatele, se stalo jedinečným obrazovým pramenem, zachycujícím podobu české krajiny, zámků, hradů a měst v první polovině 19.století.

[287] Dnes Písková Lhota – na hlavní silnici z Prahy na Mladou Boleslav

[288] 1803-1869, kněz buditel, V Kováni od 1833 (autor říkadel Tluče bubeníček, tluče na buben, nebo Ivánku náš, copak děláš... http://clanky.rvp.cz/clanek/c/PO/824/KAREL-ALOIS-VINARICKY.html/

) + http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Alois_Vina%C5%99ick%C3%BD

[289] Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K.K. Majestäten Franz der Ersten und Caroline Auguste in Böhmen im Jahre 1833“, Praha 1836, str. 134-5

[290] Kaiserlich-königliche privilegierte Prager Zeitung, Nro. 164 z 18.10.1833

[291] Kaiserlich-königliche privilegierte Prager Zeitung, Nro. 166 z 22.10.1833

[292] I dnes roku 2018 hotel na adrese Celetná 29

[293] Zap Karel Vladislav: Popsánj Kr. Hlawnjho Města Prahy PRO CIZINCE I DOMACI,

v arcibiskupské knihtiskárně, v Praze,  1. ledna 1835, strana 186

[294] Kaiserlich-königliche privilegierte Prager Zeitung Nro. 197 z 15.12.1833

[295] Zap Karel Vladislav: Popsánj Kr. Hlawnjho Města Prahy PRO CIZINCE I DOMACI,

v arcibiskupské knihtiskárně, v Praze,  1. ledna 1835, strana 187

[296] Allodial-Gut Stranow

[297] Knor F.: O Miroslavu Tyršovi in Boleslavan VI., str. 266

[298] Strnad E.: Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy II.díl, nákl.čs. garfické unie a.s., Ottův slovník

[299] http://www.hrady.cz/wnd_show_pic.php?picnum=106677

[300] Matrika zemřelých

[301] Prof. Fr. Petr: Za horní branou, Příspěvek k dějinám Německého Brodu, in Hlasy z Posázaví roč. 1921-4

[302] Vavřínek

[303] Prof. Fr. Petr: Za horní branou, Příspěvek k dějinám Německého Brodu, in Hlasy z Posázaví roč. 1921-4

[304] foto SokA Havlíčkův Brod

[305] Pilsner allgemeines Amts- und Anzeige-Blatt, str 131, (https://books.google.cz/books?id=6z5bAAAAcAAJ&pg=PA131&dq=Der+von+Frau+Anna+verwitweten+Stroh&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiD-LKIp_ncAhWM6aQKHcOHDuMQ6AEILjAB#v=onepage&q=Der%20von%20Frau%20Anna%20verwitweten%20Stroh&f=false ); více viz Johann Matzner Freiherr von Herites (1769-1841) rok 1810

[306] Aus dem czaslauer Kreise zur Errichtung eines Blindenstiftungsplatzes für diesen Kreis Stadt ... Baron Herites 1 fl. Stejně jako pánové Rath Weidenhofer, Kalina, Kundrath, Kabeláč,  atd.. Die Begegnisse und Vermögensgebahrung der versorgungs- und beschäftigungs anstalt für erwachsene Blinde in Böhmen im Jahre 1837, Prag 1838, strana 30, online na https://books.google.cz/…lse

[307] Novotný Miloslav: Havlíčkovi synovské listy ze studií, v Praze 1941

[308] K vyloučení osoby Ferdinandova Vincence, který zřejmě bydlel v 14 km vzdáleném Kameně u Habrů a zemřel až roku 1845 dodejme, že jeho manželka Terezie zemřela roku 1838, a že nejsou známi žádní Ferdinandovi sourozenci, či synové, kteří by mohli být „mladým baronem“.

[309] SokA Havlíčkův Brod

[310] postovní muzeum v Praze, opis z gen.sbírky J.V.hr.Dobř. z Dobř.

[311] NEUWIRTH, Fr., ed. a PEŘINA, Fr., ed. Dvě stě let gymnasia v Německém Brodě: almanach: [1735-1935. V Něm. Brodě: Nákladem žáků německobrodského gymnasia, 1935., strana 156

[312] NEUWIRTH, Fr., ed. a PEŘINA, Fr., ed. Dvě stě let gymnasia v Německém Brodě: almanach: [1735-1935. V Něm. Brodě: Nákladem žáků německobrodského gymnasia, 1935., strana 427

[313]Novotný Miloslav: Havlíčkovi synovské listy ze studií, v Praze 1941

[314] Foto JS 2004

[315] Tento snímek hrobu Havlíčkových rodičů je zajímavý kvůli hrobu sousednímu. Jde o stav před rokem 1921 a můžeme zde vidět, že hrob baronů von Herites, manželů Brzorádových a Edíčka Komersů býval ozdoben lucernami. ( Bohumil Vavroušek Slavětínský: Album na památku 100. narozenin KHB, Praha 1921)

[316] Österreichisches Staatsarchiv, Adelsarchiv,Signatur: AT-OeStA/HHStA SB Partezettelsammlung 40-289; Titel: Partezettel Herites, Johann Freiherr von; https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=4459164

[317] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F9908CCA1EBF4635912FEB10AD2AEFEB&scan=15#scan15 ; Taufschein SOkA Kutná Hora

[318] Militär-Schematismus

[319] SOkA Kutná Hora, fond Voith von Sterbez

[320] Neue Militärische Zeitschrift: Heft 9 1839, str. 339 http://anno.onb.ac.at

[321] Neue Militärische Zeitschrift: Heft 2 1842, str.228

[322] Straka František: O rodinách a šlechtě v Kolíně a okolí in Věstník klubu čsl. Turistů odbor Kolín, 1930 roč 8, - uloženo v archivu Kolín

[323] http://www.mukolin.cz/prilohy/Texty/2619/29pameti_kralovskeho_mesta_cernobile_provedeni.pdf, str 72

[324] Vávra Josef: Dějiny královského města Kolína nad Labem

[325] Straka František: O rodinách a šlechtě v Kolíně a okolí in Věstník klubu čsl. Turistů odbor Kolín, 1930 roč 8, - uloženo v archivu Kolín

[326] http://www.mukolin.cz/prilohy/Texty/2619/29pameti_kralovskeho_mesta_cernobile_provedeni.pdf , str 65

[327] Militär-Schematismus

[328] K němu a rodu von Kutschera více viz. oddíl kapitoly Familie von Krziwanek

[329] Straka František: O rodinách a šlechtě v Kolíně a okolí in Věstník klubu čsl. Turistů odbor Kolín, 1930 roč 8, číslo 9a10, strVI.

[330] ateliérová fotografie Tadeáše svob. pána von Herites. Jedná se o Inv. č. 45 zmíněného fondu v kutnohorském archivu. Nejen tuto, ale i další kabinetky rodiny Voith a Herites daroval v roce 1954 pan Otomar Köhler, oficiál ve výslužbě žijící v Čáslavi.. (fond Ferdinand Voith von Sterbez v SOkA Kutná Hora)

[331] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/20686024

[332] Dobřenského gen. sbírka v SUA uvádí jako hodnost „Ltnt“ – poručík.

[333] Poznámka bratra Tadeáše

[334] Auszehrung – matrika CZEC0004D_Matriky-Church-books-Havlíčkův-Brod-2820-1844-1880_00032 

[335] matrika CZEC0004D_Matriky-Church-books-Havlíčkův-Brod-2820-1844-1880_00032 

[336] (SOkA Havlíčkův Brod), více viz Johann Matzner Freiherr von Herites (1769-1841) rok 1810

[337] dostupné na http://anno.onb.ac.at

[338] Bareš Dějiny MLadoboleslavského školství, 1888, Ml.Boleslav; kapitola Gymnasium mladosboleslavské, Bývalý žáci tohoto ústavu, kteří se sami přihláslili nebo přihlášeni byli.,: „Ant. Rytíř (sic) z Heritesů ze Stránova, V.-VI., 1828-29 major (sic), statkář v Kolíně (sic) +.

[339] Fond „Voith von Sterbez Ferdinand“ v SOkA Kutná Hora nově uspořádala Dr. Vaněčková a s velkou laskavostí upozornila na zajímavé přírustky. Například na tuto kresbu, kterou daroval v roce 1954 pan Otomar Köhler, oficiál ve výslužbě žijící v Čáslavi. Popiskou je nazvaná „Pomník Antonína svob. pána z Herites“. (karton 3, Inv. č. 44,). Podle parte by tento hrob měl být v Terezíně.

[340] Archiv Fránů

[341] Email od Dr Vaněčkové ze SOkA Kutná Hora ze 4.5.2011

[342] [342] Bericht über die am 9 und 10. Oktober ab gehaltene General Versammlung des Koliner landwirthschaftlichen FilialVereines zu

[343] Centralblatt fuer die gesammte Landeskultur. Herausgegeben von der K.K. Patriotisch-=ökonomischen Gesselschaft im Königreiche Böhmen 1857

[344] Hospodářský slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie veškerého hospodářství polního, zahradního i lesního, jakož i průmyslu hospodářského. F. Šimáček., V Praze: 1905 sv. 1 s. 957. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:f6416e8a-f0ed-4ed2-8b39-65ed9dc15423

[345] Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví : orgán Spolku zahradnického pro království České pro zvelebování zahradnictví v severovýchodních Čechách, sídlem v Jíčíně a vzdělávacího spolku zahradnických příručí "Roezl". Praha: František Thomayer, 01.03.1891, 5(3). sv. 3 s. 65. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:cd61ffe0-76da-11e8-ad64-005056825209

[346] www.museodellafrutta.it Museo della Frutta “Francesco Garnier Valletti” via P. Giuria 15, 10126 Torino

[347] Národní Listy z 18.2.1861, strana 2

[348] Geschichte meiner zehn Vorstehhunde enthaltend praktische Beispiele sowohl über die Dressur des Hühnerhundes als auch über die Führung des ferm dressirten Hundes damit er nicht uerliege Von Ladislaus von Bujanovics Wien 1862 https://books.google.cz/books?id=sVOPzCvsYzkC&pg=PP5&dq=ladislaus+von+Bujanovics&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiCspKyuPncAhUD-qQKHbS7CpwQ6AEIQzAE#v=onepage&q=ladislaus%20von%20Bujanovics&f=false

[349] Diplom v archivu SOkA Kolín

[350] Hospodářské noviny: vydav. od c. k. vlastensko-hospodářské Společnosti v království Českém, rok 1869, ročník 20, číslo 7-12

[351] STRAKA, František. Kolínské kostely a památky. 1940, s 30 in Majerčíková Petra: Kostel Všech svatých v Kolíně, Bakalářská práce, Technická Univerzita v Liberci, fakulta umění a kultury, 2017

https://dspace.tul.cz/bitstream/handle/15240/22204/kvalifikacni_prace.pdf?sequence=1

[352] http://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=wrz&datum=18711130&query=%22v.+herites%22&ref=anno-search&seite=1

[353] 1875 Rangs-liste und Personal Status des deutschen Ritterordens für das Jahr 1785. Verzeichniss der dem freiwilligen Sanitätsdienste des Deutschen Ritterordens bis Ende 1874. Beigetretenen Beförderer. : Herites Thadeus Freih. V. k.k. Hauptmann des Ruhesstandes. Také je tu uveden Voith-Herites von Sterbez Vincenz Freiherr k.k. Oberlieutenant. (archiv NM)

[354] http://www.mukolin.cz/prilohy/Texty/2619/29pameti_kralovskeho_mesta_cernobile_provedeni.pdf , str 149

[355]http://www.mukolin.cz/prilohy/Texty/2589/24kronika_1989_dejiny_dobrovolne_organizace_barevne_provedeni.pdf

[356] Ludvík Jiří Josef (1837-1880), c. k. setník, pěší pluk hraběte Thuna č. 29; 1860 po bitvě u Solferina vál. dekorace Fran. Jos. I.; 1866 v bitvě u Custozzy mu byla ustřelena ruka; předseda kolínského spolku veteránů, od 1874 na odpočinku, žil v Kbelu, oo Albertina, tchán Josef Cikán, od 1863 majitel shořelého kolínského dvora č. 69 pod hranicemi, který pak Ludvíkovi připadl.(Vávra: Dějiny Kolína; Moravská Orlice 5.7.1866 str. 3;Pražský Dennník 23.5.1872, Kaiserlich-königliches Armee-Verordnungsblatt: Personal-Angelegenheite 22.8.1874

http://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?datum=18740822&zoom=33)

oo Albertina

[357] Emanuel Náchodský z Nové Vsi / von Neudorf (1789-1873) c.k. major, účastník válek s Francouzi, v bitvě u Lipska (1813) ohluchl, nechal se penzionovat (Vávra: Dějiny Kolína) 1872 komtur řádu Fr.J.I. (za provolání v Prager Abendblatt a Bohemii, aby důstojníci volili s vládou - Národní Listy 21.4.1872, str 3), usadil se na Kbele, „tu jsa stařec veselý a všem lidem milý zemřel roku 1873“; syn Ignáce Vojtěcha (1762-1804) a Marie Rosina roz. FISCHEROVÉ (1767-1833). oo 1831 LACINOVÁ Kateřina (1811-1895) Jeho náhrobek: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kbel_-_n%C3%A1hrobek_Emanuela_N%C3%A1chodsk%C3%A9ho.JPG

[358] Album Voith-Herites von Sterbez , novější rukopis (C. Taska, fotograf in Carlstadt)

[359] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?it=0&id=7131441&picp=&idpi=11059734

[360] Emanuel Náchodský z Nové Vsi / von Neudorf (1789-1873) c.k. major, účastník válek s Francouzi, v bitvě u Lipska (1813) ohluchl, nechal se penzionovat (Vávra: Dějiny Kolína) 1872 komtur řádu Fr.J.I. (za provolání v Prager Abendblatt a Bohemii, aby důstojníci volili s vládou - Národní Listy 21.4.1872, str 3), usadil se na Kbele, „tu jsa stařec veselý a všem lidem milý zemřel roku 1873“; syn Ignáce Vojtěcha (1762-1804) a Marie Rosina roz. FISCHEROVÉ (1767-1833). oo 1831 LACINOVÁ Kateřina (1811-1895) Jeho náhrobek: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kbel_-_n%C3%A1hrobek_Emanuela_N%C3%A1chodsk%C3%A9ho.JPG

[361] Ludvík Jiří Josef (1837-1880), c. k. setník, pěší pluk hraběte Thuna č. 29; 1860 po bitvě u Solferina vál. dekorace Fran. Jos. I.; 1866 v bitvě u Custozzy mu byla ustřelena ruka; předseda kolínského spolku veteránů, od 1874 na odpočinku, žil v Kbelu, oo Albertina, tchán Josef Cikán, od 1863 majitel shořelého kolínského dvora č. 69 pod hranicemi, který pak Ludvíkovi připadl.(Vávra: Dějiny Kolína; Moravská Orlice 5.7.1866 str. 3;Pražský Dennník 23.5.1872, Kaiserlich-königliches Armee-Verordnungsblatt: Personal-Angelegenheite 22.8.1874

http://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?datum=18740822&zoom=33)

oo Albertina

[362] Ignác Josef (1836-před 1880), c.k. hejtman,lesní správce ve Vrbici nad Sáz., vedoucí honů v Chlumci n. C. u hrab. Kinského, oo 1864 Antonie roz. CARRIERE DE TOUR DE CAMP (1845-1886); děti: Karel, Hermína, Emanuel, Ludvík (+1882), dcera *1880

[363] Emanuel Jan Václav (*1840), vyšší důstojník , 1864 podporučík huláni 10.

[364] Kristián Václav Josef (1841-1924), Hussarenoberst ,1864 k.k. Oberstlieutenant , podplukovník v.v. oo Marie roz. hr. Karnická; děti: Karl (1879-1920), Valerie *1880, vedena pouze v rodinných poznámkách, ale za to si ji všichni pamatují, přišla někdy na začátku války bosa a zubožená z Polska do Kbela, kde někdy v padesátých letech v chudobě zemřela, Matylda Štěpánka (1883-1908), Nathalie (1882-1887 v Polsku), Anna (1885-1887 v Polsku) (email paní Mandelíkové 2020)

[365] Štěpán Karel Alexander (1847-1924) , c. k. generál, českosl. generál na penzi; (1898) rytíř ř. Železné Koruny III. třídy; (1906) rytíř Leopoldova řádu; oo 1876 Anna Marie Weidlichová (1856-1877), 2. oo 1881 Anna Trezie Bauerová (*1860); dcera: Gertruda *1888

[366] c.k. nadporučík, podlehl zraněním z bitvy u Magenty

[367] Fotografie laskavě věnována z archivu rodiny Mandelíkových, potomků jedné z 6 sester důstojníků Náchodských, Boženy Frauenbergové rozené Náchodské (*1850)

[368]Vládní Věstník u věcech škol obecných v království Českém, 1872, str 117; Pražský denník 3.11.1876, č. 224, příloha https://books.google.cz/books?id=04mQNKF-b0AC&pg=PA117&dq=%22Anny+ovdov%C4%9Bl%C3%A9+Strohov%C3%A9+rozen%C3%A9+Lockov%C3%A9+%22&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwjXrMbdqvncAhXS-KQKHeVBB4EQ6AEIKTAA#v=onepage&q=%22Anny%20ovdov%C4%9Bl%C3%A9%20Strohov%C3%A9%20rozen%C3%A9%20Lockov%C3%A9%20%22&f=false

https://books.google.cz/books?id=sjp3OOwUZhIC&pg=PP15&dq=%22Anny+ovdov%C4%9Bl%C3%A9+Strohov%C3%A9+rozen%C3%A9+Lockov%C3%A9+%22&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwjXrMbdqvncAhXS-KQKHeVBB4EQ6AEILjAB#v=onepage&q=%22Anny%20ovdov%C4%9Bl%C3%A9%20Strohov%C3%A9%20rozen%C3%A9%20Lockov%C3%A9%20%22&f=false

[369] Pourava střevlíku obilního je as 1 palec dlouhá, má tloušťku známého moučného červa", od něhož se ale liší bělavou barvou; jen v předu prosvítají tmavé černavé vnitřnosti, takže mimo kusadla i přední část těla zdá se býti barvy načernalé.

[370] Národní listy z 30. 4. 1874 č. 117

[371] Prager land- und volkswirthschaftliches Wochenblatt 19. August 1876,

[372] Prager land- und volkswirthschaftliches Wochenblatt 19. August 1876, [ Prager land- und volkswirthschaftliches Wochenblatt – 1876 08 19 - Seite 21 ] – 07 –

Ernst Bahlsen, Erfurt, obchod se semeny v Praze doporučuje:

ERNST BAHLSEN, Erfurter Samen-Handlung in Prag empfiehlt: Montagner (Alpen-Riesen-Winter-Roggen. Dieser Roggen, in der gesammten landwirth schaftlichen Presse ausserordentlich günstig besprochen und empfohlen, kann von September bis Jänner angebaut werden, und zwar im September höch- stenst 1 Strich Ä Joch, also die Hälfte des gewöhnlichen Aussaatquantums; je später der Anbau erfolgt, um so mehr (dicht) muss gesäet werden, im Jänner so viel, wie von anderen Roggensorten im Herbste. Hieraus ergibt sich eine namhafte Saatersparniss, welche den höheren Ankaufspreis, so gut wie voll- ständig ausgleicht.

Besonders muss noch erwähnt werden, dass die nachstehenden Berichte aus Gegenden stammen, wo andere Sorten ganz oder theilweise auswinterten und sogar ausgeackert werden mussten: Der 4. Bericht ist der Erste, welcher mir nach erfolgter Ernte zukam und verdient besondere Beachtung. Berichte über Montagner (Alpen-) Riesen-Winter-Roggen. …

4. Endlich kann ich Ihrem Wunsche Rechnung tragen und Ihnen Bericht erstatten, dass Montagner Riesen-Roggen sich sehr bewährte; ich habe die von Ihnen bezogenen 8 Pfund Roggen sehr schütter ausgesäet, dessungeachtet bestockte er sich sehr gut, dass sogar aus einem Korn 10-14 Halme, die über 6-7’ Höhe erreichten, sprossten, die Aehren bei 6-7" Länge, stark und voll Körner waren, und erhielt ich hiervon 3 Mandl 4 Bund. Der Drusch ergab 4 1/2 , Metzen*); von einer Auswinterung gar keine Spur; die Vegetation war die gewöhnliche, auch die grossen Fröste im Monate Mai haben gar nicht geschadet, während das gewöhnliche Korn bedeutend gelitten hatte.

Was den Kolben-Weizen*) anbelangt, wäre ebenfalls nichts zu wünschen, aber leider, sowohl nach der Saat als auch bei der Reife desselben haben die Spatzen sehr geschadet, trotzdem ich alle 20-30 Schritte Spatzenschrecker aufstellen liess, vor welchem sich die Thiere während 2-3 Tage scheuten, aber später sich durchaus nichts daraus machten und ihr Zerstö rungswerkweiter fortsetzten, daher ich weit weniger Samen*) erhielt als früher vorhandenwar. Indem ich mich mit Vergnügen meines Berichtes entledige, zeichnet sich

Hochachtungsvoll ergebenst

Kolin, 5. August 1876. gez. Thad. Freiherr von Herites

k. k. Hauptmann a. D.

[373] Prager Tagblatt 30.8.1877, http://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?datum=18770830&zoom=33

[374] Welt Blatt (Neuigkeits) 19. September 1883: „Sechs Personen vom Blitze getödtet. Ueber diesen von uns in der gestrigen Nummer bereits gemeldeten Vorfall wird aus Kolin geschrieben: Am 13. d. M. Abends ging in der Umgebung von Kolin ein heftiges Gewitter, begleitet von einem wolkenbruchartigen Regen, nieder. Auf den Feldern des Barons Herites vor der Brennerei auf der Kuttenberger Straße waren mehrere Arbeiterinnen mit dem Ausheben von Kartoffeln beschäftigt, von denen neun vor dem Regen unter einen Baum flüchteten. Plötzlich fuhr der Blitz nieder, ein belaubender Schlag — und sechs Personen lagen todt im nahen Graben. Die drei Uebrigen sind mehr oder minder schwer verwundet. Das Leichenbegäugniß der Verunglückten fand unter zahlreicher Betheiligung der Bevölkerung statt. Die Kosten desselben wurden von Baron Herites und der Stadtgemeinde gemeinsam getragen. Für die Hinterbliebenen der Verunglückten wurde eine Sammlung eingeleitet“

[375] Straka František: O rodinách a šlechtě v Kolíně a okolí in Věstník klubu čsl. Turistů odbor Kolín, 1930 roč 8, číslo 9a10, strVI., Sloha Notabene Sterbetage … fond Voith von Sterbez Ferdinand, SOkA Kutná Hora

[376] Nekrolog z 22.4.1887 - Sbírka Vojtěch Král z Dobré Vody

[377] Do katalogu byl popsán takto:

Deckelpokal mit dem Wappen des Freiherrn von Herites, 1734- 1822, Glas, farblos, facettierte Wandungen mit bernsteinfarbigen Lasuren, Kuppa mit Reserve, darin das gravierte und geschnittene Wappen, Schaft mit Nodus, glatter Stand, Höhe 54 cm, Böhmen, 20. Jh. (Ru)

A lidded goblet bearing the Freiherrn von Herites coat-of-arms, 1734- 1822, colourless glass, the faceted body with flashed amber décor, the bowl with a reserve containing the engraved and cut coat-of-arms, the stem with knop, smooth base, Height: 54 cm, Bohemia, 20th Cent. (Ru)

[378] http://www.dorotheum.com/cz/aukce-detail/aukce-9763-glas-und-porzellan/lot-1419809-deckelpokal-mit-dem-wappen-des-freiherrn-von-herites-1734-1822.html?no_cache=1&cHash=400a657745c63ad555a7bf6fae69865d

[379] Obrázek jen cca 1cmx1cm, zřejmě z medajlky uložen v archivu v Kolíně

[380] Obrázek jen cca 1cmx1cm, zřejmě z medajlky uložen v archivu v Kolíně

[381] Další pozoruhodnou fotografií z fondu Voith von Sterbez Ferdinand v SOkA Kutná Hora, kterou daroval v roce 1954 pan Otomar Köhler, oficiál ve výslužbě žijící v Čáslavi, je fotografie Ferdinandovi manželky Marie Voith von Sterbez rozené von Herites. (Inv. č. 39, rok 1878)

[382]Další pozoruhodnou fotografií z fondu Voith von Sterbez Ferdinand v SOkA Kutná Hora, kterou daroval v roce 1954 pan Otomar Köhler, oficiál ve výslužbě žijící v Čáslavi, je fotografie Marie Voith von Sterbez rozené von Herites, která byla použita na rodinném tablu. (karton 3, Inv. č. 42, před 1885)

[383] NA: Dobřenského sbírka, v. Sterbetz - Voith

[384] Tuto fotografii Ferdinanda s rodinou najdeme ve fondu Voith von Sterbez Ferdinand v SOkA Kutná Hora, karton 3, Inv. č. 39, před 1868)

[385] Dobrý článek viz Jana Vaněčková: Krajský hejtman Ferdinand Voith svobodný pán von Sterbez, čestný občan Polné: http://www.kzhp.cz/soubory/polensko/2014-4.pdf

[386] Nobilitační listina z 1791 pro Johanna von Voith, dle ketré mu císař uděluje predikát Freyherr von Sterbez, titul Wohlgebohrn a erb je podrobně je uložena v SOA Praha, SOkA Kutná Hora, fond Voith von Sterbez Ferdinand. Podrobný popis listiny a foto erbu pod č. 250 v ŽUPANIČ, Jan et al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra: erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. s. 1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c; podrobněji o tom viz Wurzbach

[387] Úvod inventáře fondu Voith von Sterbez Ferdinand, SOkA Kutná Hora, který obsahuje opisy písemností, které potvrzují, že Jan Voith sloužil během války Turecka s Rakouskem jsako důstojník 2. polního dělostřeleckého regimentu a popisují jak Voith pod vedením Ludwiga von Stein statečně bránil Veterániho jeskyni na břehu Dunaje (inv. Č. 49, datce 1788, karton 3). erbovní listinu, kterou je nadporučík Voith povýšen do stavu svobodných pánů (inv. Č. 50, rok 1791, karton 3), úhrada peněz za udělení titulu von Sterbez (inv č 51, rok 1792, karton 3)

[388] Úvod inventáře fondu Voith von Sterbez Ferdinand, SOkA Kutná Hora, který obsahuje i listiny z let 1809-1824 (karton 3)

[389] SOkA Kutná Hora; Nobilitační listina z 1791 pro Johanna von Voith, dle ketré mu císař uděluje predikát Freyherr von Sterbez, titul Wohlgebohrn a erb je podrobně je uložena v SOA Praha, SOkA Kutná Hora, fond Voith von Sterbez Ferdinand. Podrobný popis listiny a foto erbu pod č. 250 v ŽUPANIČ, Jan et al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra: erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. s. 1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c

[390] https://www.pamatkovykatalog.cz/kaple-sv-jana-nepomuckeho-14043539; Vyobrazení v Soupis památek historických a… díl. XLIV okr.Čáslavský str228 , V této kapli byl roku 1944 nalezen záslužný kříž a písemnosti. Dopis o tom viz fond Voith von Sterbez Ferdinand, SOkA Kutná Hora inv č 90 karton 4

[391] https://www.pamatkovykatalog.cz/postovni-stanice-14043489

[392] https://www.pamatkovykatalog.cz/postovni-stanice-14043489

[393] Karásek Jiří ze Lvovic: "O muži jenž zatýkal Havlíčka“ Otištěno ve vlastivědném sborníku Havlíčkobrodsko 7, Vydal SokA Havlíčkův Brod a Okresní vlastivědné muzeum v r.1993.

[394] https://www.pamatkovykatalog.cz/kaple-sv-jana-nepomuckeho-14043539; Vyobrazení v Soupis památek historických a… díl. XLIV okr.Čáslavský str228

[395] *7. 4. 1790 v Habrech, oo 1. 9. 1812, + 15. 6. 1838 (Dobřenský)

[396] Jako „Postmistr in Kamen“ je v Dobřenského sbírce jmenován již Josef Kocy (+1781), pohřbený v Habrech; jako „Postschreibr“ jeho syn Johann (1759-1821), též pohřbený v Habrech, oo Anna Laška, dcera Václava L.

[397] Dragoun ve své svírce v Poštovním Muzeu v Praze odkazuje na dokument vystavený v Poštovním museu ve Vídni: Post-Erblichkeitsprivilegiumsurkunde 26.3.1835. Kaiser Ferdinand I. verleiht der Postmeisterin Theresia Freiin Voith von Sterbez den Post- Dienst in Steinsdorf.

[398] Dobřenského genealogická sbírka, Poštovní muzeum v Praze

[399] + 31.3.1874 in Linz, Promenade Nr. 7, am Lungenentzündung

[400] zuletzt im L.-Inft.-Regt. Nr. 28

[401] Die Neue Zeit: Olmüzer politische Zeitung 29. Juli 1866

[402] oo Luisa Buschak (*1833) viz. Vavřínek

[403] Archiv dcery JUDr. Jaroslava Kratochvíla

[404] NEUWIRTH, Fr., ed. a PEŘINA, Fr., ed. Dvě stě let gymnasia v Německém Brodě: almanach: [1735-1935. V Něm. Brodě: Nákladem žáků německobrodského gymnasia, 1935., strana 436

[405] LIŠKOVÁ, Marie. Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách 1861-1913. 1. vyd. Praha: Státní ústřední archiv, 1994.

[406] Srb Adolf: Karel Havlíček Borovský, neohrožený bojovník za práva národu českého, Praha 1906, str. 223-4

[407] Karásek ze Lvovic Jiří: O "muži jenž zatýkal Havlíčka“ Z materiálu ke vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic, Otištěno ve vlastivědném sborníku Havlíčkobrodsko 7, Vydal SokA Havlíčkův Brod a Okresní vlastivědné muzeum v r.1993.

[408]Kazbunda Karel.Dr.:Karel Havlíček v posledním roce svého života in Zprávy Městského Musea v Německém Brodě 1924-1925

[409] Literární rozhledy roč. XIII. čís. 9. Červen a červenec 1929

[410] Literární rozhledy roč. XIII. čís. 9. Červen a červenec 1929

[411] ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Ohňostroj : Paměti nakladatele Aventina II.. Praha : Československý spisovatel, 1969. Strana 88

[412] Podstatnou částí Karáskova UMĚNÍ JAKO KRITIKA ŽIVOTA byl oddíl IDEJE ZÍTŘKU, který před třiceti lety vyšel samostatně jako první kritická kniha Karáskova. Autor mi o ní prozradil, že ji tehdy poslal dvěma osobnostem od sebe diametrálně vzdáleným, a to Juliu Zeyerovi a profesorovi T. G. Masarykovi. „Zeyer ji přijal s pocity velmi smíšenými," svěřoval se Karásek, „nelíbilo se mu, že v ní mluvím o dekadenci latinských národů, a polemizoval se mnou sice taktně, ale velmi rozhodně. T. G. Masaryk mi také poslal obšírný list a souhlasil se mnou, hlavně pokud šlo o mé závěry, týkající se kulturní budoucnosti národů germánských... List Zeyerův je uložen v Náprstkové muzeu, Masarykův však neexistuje. Zničil jsem jej za války i s jinou částí svého archívu z obavy před policejní prohlídkou, která mi hrozila. Velice toho lituji, protože to byl dopis skutečně dokumentární." Potud Karásek. V duchu jsem se divil, že nenašel jinou cestu, jak by onen „závadný" materiál uklidil do bezpečí. Vzpomněl jsem si přitom, jak se pozastavoval nad unáhleným postupem kolínských barones Voithových, které za války také zničily korespondenci Havlíčkovu, adresovanou jejich otci.

[413] Voith dopis Mecsérymu, Čáslav 19. 2. 1856 (původní poznámka)

[414] Kazbunda Karel Dr. :Karel Havlíček v posledním roce svého života in Zprávy Městského Musea v Německém Brodě 1924-1925

[415] Vaněčková Jana: úvod k inventáři fondu Voith von Sterbez Ferdinand, SOkA Kutná Hora, otištěno též v Krásné Město (4/2010)

[416] Kliment ČERMÁK. Památník ochotnického divadla v Čáslavi. V Čáslavi: Jednota ochotnická, 1893. s. 17. Dostupné také z https://kramerius5.nkp.cz/…867

[417] V.V.Tomek Paměti, II.,5.

[418] WEIDENHOFFER, Vojtěch a KAMP, Michal, ed. Deník: 1861-1899. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny, 2012. 240 s. ISBN 978-80-87302-14-9.

[419] strojopis životopisu v ćáslavském muzeu

[420] rukopisná poznámka v čáslavském muzeu

[421] Arbes Jakub: Pláč koruny České neboli Persekuce lidu českého v letech 1868-1873, druhé, doplněné vydání. V PRAZE 1894. Nakladatel Dr. F R A N T. B A Č K O V S K Ý, knihkupec, strana 46)

[422] http://cs.wikipedia.org/wiki/Poln%C3%A1#cite_note-Sv.C4.9Br.C3.A1k-9

[423] http://cs.wikipedia.org/wiki/Poln%C3%A1

[424] Citovat lze příspěvek Šup, Milan: Čestní občané města Polné. Polensko, roč. XVII, č. 1, s. 7 (dá se na něj spolehnout, vychází z Knihy památní města Polny, díl druhý, počínajíc od roku 1836, uložené v SOkA Jihlava, fond Archiv města Polná, i. č. 268 - zápisy prováděl v té době starosta Pittner, který se všech zasedání obecního výboru účastnil. Odpovídá tomu i protokol schůzí obec. výboru v SOkA Jihlava a původní tisk Účetní zpráva a díkůvzdání za příčinou darů laskavě poskytnutých nešťastným obyvatelům města Polné, požárem dne 4. srpna 1863 navštíveným, vydaný v C. k. dvorní tiskárně synů Bohumila Haase v Praze na podzim 1864 nákladem Výboru pro podporu pohořelých v Polné - zde je vysloveno poděkování F. Voithovi za jeho účast a finanční dar po požáru dne 4. srpna 1863.

[425] Archiv Kutná Hora

[426] Arbes Jakub: Pláč koruny České neboli Persekuce lidu českého v letech 1868-1873, druhé, doplněné vydání. V PRAZE 1894. Nakladatel Dr. F R A N T. B A Č K O V S K Ý, knihkupec, strana 194

[427] Archiv Kutná Hora

[428] Kliment ČERMÁK. Památník ochotnického divadla v Čáslavi. V Čáslavi: Jednota ochotnická, 1893. s. 31. Dostupné také z https://kramerius5.nkp.cz/…867

[429] Čerpala zde z textu M. Marka (Marek Milan: Čáslavsko v literatuře, Pardubice, 1958, str. 54-5), který vedle Šaldovy povídky „Zamiloval se do domu“, do které užívá poznámek Bohumíra Lifky (k textu F. X. Šaldy: Ze vzpomínek na dětství, (Praha, 1947 str. 23-5.)

[430] poznámky Bohumíra Lifky k textu F.X. Šaldy: Ze vzpomínek na dětství, Praha, 1947

[431]Měl dům na Štěpánském nám. č. 6, kde bydlel s 2. manželkou Antonií jako vicepresident Pestalozziho společnosti (High-Life –Almanach 1912).

[432]My můžeme doplnit, že jejich dcera Emma si vzala Emanuela rytíře Komerse, dědice mostovského panství, který pak také s rodinou a jedinou dcerou odešel do Vídně – viz Familie Krziwanek, pasáž věnovaná Komersům v kapitole Julius Prziborski. pozn. aut.

[433] Frant. Jos. Beneš v Pam. Archeol XI, díl VI. 1864, s. 130

[434] Kl. Čermák v Jubilej. sborníku památek čáslavských 1904, str 88

[435] poznámky Bohumíra Lifky k textu F.X. Šaldy: Ze vzpomínek na dětství, Praha, 1947 str. 23-5

[436] poznámky Bohumíra Lifky k textu F.X. Šaldy: Ze vzpomínek na dětství, Praha, 1947 str. 23-5

[437] Fond Voith von Sterbez Ferdinand, SokA Kutná Hora

[438] Vaněčková Jana: úvod k inventáři fondu Voith von Sterbez Ferdinand, SOkA Kutná Hora, otištěno též v Krásné Město (4/2010)

[439] strojopis životopisu v čáslavském muzeu

[440] fotografie uložená v Čáslavském Muzeu a v Poštovním Muzeu

[441] Národni listy v čísle 41. z roku 1882

[442] Národní listy v obsáhlém nekrologu a reportáži z pohřbu v čísle 52 z 23. 2. 1882 uvádí 14000.

[443] Dr. Josef Jan Evangelista Hais (1829-1892)

[444] Čech, politický týdenník katolický, Datum vydání: 22.02.1882, Číslo: 43 vydav. Praha: Antonín Schmitt, 1869-1937 Národní knihovna České republiky Signatura: Mf C 005132

[445] Lifka B. poznámky k Šalda F.X: Ze vzpomínek na dětství, Praha 1947, str.25

[446] (karton 3, Inv. č. 42, před 1885)

[447] Bohemia, 10. 1. 1905 strana 3

[448] Svoboda Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustad : und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage" WIEN 1894, str.550

„Voith von Sterbez Rudolf Freiherr, Sohn des am 10. Febr. 1882 verstorbenen k. k. Statthalterei-Rathes und Bezirkshauptmannes in Časlau Ferdinand Freiherrn Voith von Sterbez, aus dessen Ehe mit Maria, geborenen Freiin von Herites, geb. zu Chrudim in Böhmen 10. April 1848, eingetr. aus dem Cadetten-Institute zu Eisenstadt im Jahre 1864, wurde als Lieut. m.G. zu Ludwig Ritt. v. Benedek - Inf. Nr. 28 ausgemustert, 1. Mai 1876 Oberlieut., 1. Nov. 1883 Hauptm. 2. Cl., trat 23. Dec. d. J. aus dem Heeresverbande und bewirtschaftet seither das ihm gehörige Gut Wosecan in Böhmen.“

[449] Budweiser Zeitung. České Budějovice: Gothmann, 09.02.1878, 17(12). s. [2]. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:fef6b4bb-2921-11e7-93dd-001b63bd97ba; Budweiser Zeitung. České Budějovice: Gothmann, 10.01.1880, 19(3). s. [2]. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:f14549eb-2928-11e7-add0-001b63bd97ba

[450] Budivoj. České Budějovice: Al. Baumann, 10.1.1878, 14(3). s. (2). ISSN 1801-2353. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:1708c3ad-435e-11dd-b505-00145e5790ea

[451] k. k. Oberst und Regimentskommandant Alexander H e i m b a ch Edler von Ethlersheim

[452] http://www.encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/spolky-a-sdruzeni

[453] Svoboda Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustad : und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage" WIEN 1894, str.550

[454] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/7322/297#

[455] Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko - IV. Díl, 1994, na straně 212

[456] Lumír ročník 7. rok 1857 str 1054

[457] fond: Voith von Sterbez Ferdinand v SOkA Kutná Hora, fotografii daroval v roce 1954 pan Otomar Köhler, oficiál ve výslužbě žijící v Čáslavi

[458] Sázavu koupil jako pražský měšťan roku 1808 od náboženského fondu. Bývalou konventní budovu zde upravil na klasicistní zámek. V prostoru původního románského kostela nechal vystavět klasicistní stáje. V severní části areálu zřídil úpravami okolí svého sídla park a zahradu.

[459] „Sterbefall. Auf dem Schlöffe Wosetschan bei Seltschan ist der ehenialigs Konzeptsbeamte der Statthalterei und Herrschaftsbesitzer Emanuel Tiegel von Lindenkron im Alter von 86 Jahren gestorben.“ Prager Tagblatt, Fr, 10. Februar 1911, Seite 26 (ANNO)

[460] Kneschke Ernst Heinrich: Neues allgemeines deutsches Adels-lexicon, G. Olms, 1973, str. 225

[461] http://www.veduty.cz/veduty/permalink?xid=50f992c10136e5afe205b2b977afd0f5&scan=1#scan1

[462] Habart Čeněk: Sedlčansko …, díl 2., str. 206, 214

[463] MERAVIGLIA-CRIVELLI, Rudolf Johann. J. Siebmacher's grosses und allgemeines Wappenbuch: in einer neuen, vollständig geordneten und reich vermehrten Auflage mit heraldischen und historisch-genealogischen Erläuterungen. Vierten Bandes neunte Abtheilung, Der Böhmische Adel. Nürnberg: Bauer und Raspe, 1886. 296 s., 144 obr. příl.; barevná kresba erbu v Archivu Národního Muzea, Seidlova sbírka

[464] Habart Čeněk: Sedlčansko …, díl 2., str. 213; šířeji o působení hrabat Lanius von Wellenberg na Osečanech viz Tywoniak Jiří: K dějinám zámku a parku v Osečanech; in Vlastivědný Sborník Podbrdska, Příbram, 15: 122-129, 2 fig. (map.), 2 foto.,

[465] Johann Ritter Mayer von Mayersbach auf Wosečan u. Sudowitz dostal český inkolát roku 1815. Byl synem Dr. med. Moritze M. Rit. v. M. a vnukem Dr. med. Johanna Ignaze von Mayersbach, profesora pražské uni. (Adelstand) Gabriela měla ještě sestru vdanou Des-Fours.(GhdA Adelslexikon Band VIII, 1997)

[466] Jeho otec také Josef (+1818) zplnomocněnec knížete Fürstenberga, jehož manželka Elisabeth byla mimochodem také rozená von Mayersbach (1760-1838), vlastnil od roku 1785 panství Domousnice a rytířský stav s predikátem získal rodu roku 1813. (Pulpan von Feldstein viz Vavřínek K.: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2009

[467] Emilie Chlumová in Habart Čeněk: Sedlčansko …, díl 2, str. 170

[468] Habart Čeněk: Sedlčansko …, díl 2., str. 213

[469] Národní Archiv: Dobřenského sbírka; www.osečany.cz (2008), www.apsida.cz/hrady (2008)

[470] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/7316/422#

[471] Gotha

[472] Archiv Městského Muzea Sedlčany

[473] Národní listy. Praha: Julius Grégr, 22.7.1884, 24(202, odpolední vydání). s. (4). :

[474] Weihnachtsbescherung. In Schlosse Vosecan bei Selcan fand am Weihnachtsabende wie alljährlich in den festlich geschmückten Schloßräumen bei strahlendem Christbaume die Weihnachtsbescherung statt, bei welcher über sechzig aus den vier zu der Herrfchaft Vosecan gehörigen Meierhöfen stammende Kinder von der Besitzerin Freifrau Anna Voith v. Sterbez mit vollständigen Winteranzügen. Back- und Zuckerwerk nebst Obst betheilt wurden. Zum Schluße hielt der Schloßlaplan Herr P. C. Höschel eine tiefempfundene und erhebende Ansprache.

(Politik. 5.1.1899, 38(5, ranní vydání). s. 4. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…dc6)

[475] BERKOVEC, Jiří. Josef Suk (1874-1935): Život a dílo. Praha: SNKLHU, 1956. s. 14. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:56893f60-2c83-11e3-b62e-005056825209

[476] Matěj Český byl předchozí řídící učitel a kapelník v Křečovicích

[477] Květ J.M.: Josef Suk, Život a dílo, HMUB v Praze, 1935, strana 26

[478] „Lístek do památníku“ byl v podání Pavla Štěpána roku 1975 nahrán a je dostupný v archivu Supraphon https://www.supraphon.cz/archiv/1298-josef-suk

[479] Berkovec Jiří: Josef Suk (1874-1935), Život a dílo, Praha 1962

[480] Theme catalogue of Josef Suk’s work, vydavatelství Bärenreiter z roku 2005 (aut. Zdeněk Nouza a Miroslav Nový)

[481] Originál dopisu uložen v archivu Českého Muzea Hudby, Národního Muzea, fond Josef Suk pod číslem 625; Návštěva Sukova památníku v Křečovicích nepřinesla o osečanské vrchnosti žádné poznatky.

[482] Originál dopisu uložen v archivu Českého Muzea Hudby, Národního Muzea, fond Josef Suk pod číslem 626

[483] P. Alois Dostál (1858-1934,) kněz v Křečovicích, od 1906 děkan v Úvalech u Prahy, (Vlast red. F.H.Žurdálek,, časopis pro poučení a zábavu, Praha 1933, roč XLIX str. 234)

[484] Vlast red. F.H.Žurdálek,, časopis pro poučení a zábavu, Praha 1933, roč XLIX str. 237 (234)

[485] http://mesta.obce.cz/osecany/vsichni.htm (27.9.2007)

[486] Weihnachtsbescherung. In Schlosse Vosecan bei Selcan fand am Weihnachtsabende wie alljährlich in den festlich geschmückten Schloßräumen bei strahlendem Christbaume die Weihnachtsbescherung statt, bei welcher über sechzig aus den vier zu der Herrfchaft Vosecan gehörigen Meierhöfen stammende Kinder von der Besitzerin Freifrau Anna Voith v. Sterbez mit vollständigen Winteranzügen. Back- und Zuckerwerk nebst Obst betheilt wurden. Einige Mädchen sangen Weihnachtslieder und brachten den Gutsherrin ihre Gratulationen dar. Zum Schluße hielt der Schloßlaplan Herr P. C. Höschel eine tiefempfundene und erhebende Ansprache. (Politik 1896, 1899)

Politik. 30.12.1896, 35(359, ranní vydání). s. 5. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…dc6

[487] Politik. 19.5.1897, 36(138, ranní vydání). s. 6. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…dc6

[488] (Linzer) Tages-Post 29. März 1898, str. 4

[489] Die land- und forstwirthfchaftliche Ausstellung in Seltschan. Prager Tagblatt. 13. September 1898, s. 12.

[490] Jubiläumsausstellung Wien 1898. Wiener Landwirtschaftliche Zeitung. 7. September 1898, s. 4. Dostupné online.

[491] Vánoční nadílka roku 1899. „Na zámku Osečany u Selčan se na Štědrý den, jako každý rok, konala ve slavnostně vyzdobených zámeckých pokojích u třpytícího se vánočního stromu (Christbaum) vánoční nadílka, při které bylo více než 60 dětí, které pocházely ze čtyř k panství Osečany patřícím dvorům, poděleno kompletním zimním oblečením, pečivem a cukrovinkami spolu s ovocem. Na konec zámecký kaplan pan P. C. Höschel držel hluboce procítěnou a povznášející řeč.“ (Politik 1899)

Politik. 5.1.1899, 38(5, ranní vydání). s. 4. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:18f67990-0076-11dd-8e74-000d606f5dc6

[492] hors concours = mimo soutěž

[493] Baronin Anna Voith von Sterbez in Vosečan. obzwar sie eine größere Kollektion Zuchtgeflügel »hors concours»" ausstellte, wurde im Sinne des § 3 der genehmigten Principien für Geflügclzucht eine Ehrenprämie zuerkannt.

Politik. 19.5.1903, 42(136, ranní vydání). s. 5. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:0187e0c0-7dce-11dd-9eef-000d606f5dc6

[494] http://www.stredoceske-zamky.cz/zamekosecany.html, http://mesta.obce.cz/osecany/historie.htm

[495] Rádce Duchovní, časopis kněžstva českoslovanského, red. F. Vaněček, Praha ,1905, roč. XIII.,č.1., str. 620-2

[496] Nalezl Tomáš Chlasták roku 2017 asi 600 metrů od Osečanského zámku (49°41'33.6"N 14°25'39.0"E)

[497] Archiv Fránů

[498] 'Unvorsichtige Automobilisten. Man schreibt uns: Am 3. Juni auf der Rückreise von Prag begriffen, wäre die Frau Baronin Anna Voith von Sterbez Domänebesitzerin in Wosečan beinahe das Opfer eines unvorsichtigen Automobilisten geworden. Unweit der Gemeinde Wojkau schoß aus einer Straßenbiegung plötzlich gegen die Equipage ein Automobil heran, wodurch die Pferde scheuten und über den Straßengraben setzten. Nur mit größter Mühe gelang es dem Kutscher und dem mitreisenden Dr. Chodounsky aus Selčan, die Pferde anzuhalten und auszuspannen. Der Wagen wurde durch herbeigeeilte Landleute nach längerer Zeit wieder auf die Straße geschafft, die unbekannten Automobilisten machten sich schleunigst ohne Entschuldigung und Hilfeleistung aus dem Staube. Zum Glücke kam die Frau Baronin und die übrigen Mitreisenden mit dem bloßen schlecken davon, dic Pferde aber und der Landauer wurden beträchtlich beschädigt. Zur Vorbeugung gegen ähnliche, immer häufiger vorkommende Unfälle wäre wohl seitens der berufenen Behörden schon im Interesse des Sportes ein strenges Einschreiten gegen derartige „Wildlinge" dringendst anzuempfehlen.“

Politik. 5.6.1905, 44(153, ranní vydání). s. 3. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:aa402920-8030-11dd-a669-000d606f5dc6

[499] Zemědělské zprávy: úřední věstník Českého odboru zemědělské rady pro království české. V Praze: Český odbor zemědělské rady pro království české, 1.6.1906, 1906(11). s. 194. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nkp/uuid/uuid:aab7d640-ade9-11e8-88d5-5ef3fc9ae867

Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 19.05.1906, 1(43). s. 4. ISSN 1805-0905. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:e53567f0-579b-11e8-9d1d-5ef3fc9bb22f

[500] Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko - IV. Díl, 1994 na straně 208

[501] Sterbefall. Auf dem Schlösse Wosetschan bei Seltschan ist der ehenialigs Konzeptsbeamte der Statthalterei und Herrschaftsbesitzer Emanuel Tiegel von Lindenkron im Alter von 86 Jahren gestorben.“ Prager Tagblatt, Fr, 10. Februar 1911, Seite 26 (ANNO)

[502] Heizbarer Beton-Silo.. Landwirtschaftliche Zeitung. 9. Juli 1913, s. 633-644. Dostupné online.; Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 1912, 7(224). s. 2. ISSN 1805-0905. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:d24753a0-ca25-11e7-b059-5ef3fc9ae867 ,

[503] Heizbarer Beton-Silo.. Landwirtschaftliche Zeitung. 9. Juli 1913, s. 633-644

[504] Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 15.11.1912, 7(269). s. [3]. ISSN 1805-0905. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:a77f1980-ca18-11e7-b059-5ef3fc9ae867

[505] Verzeichnis der Spenden, die in der Zeit vom 15 bis 30. September bei der Zweigstelle Prag des Kriegsfürsorge-Amtes im k. und k. Kriegsministerium eingelaufen sind. Beilage zum Prager Tagblatt 15. Oktober 1914

[506] Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 1916, 11(106). s. 7. ISSN 1805-0905. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:061d8290-5563-11e7-b7b6-5ef3fc9ae867

[507] Národní Politika 20. 6. 1916, odpolední vydání, str. 3 http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=7988089

[508] http://www.hrady.cz/wnd_show_pic.php?picnum=110754

[509] P. Alois Dostál (1858-1934), křečovický farář 1895-1906

[510] Cyril M. Höschl  (1862 - 1917), zámecký kaplan, hrob v Klatovech

http://www.klatovsky-hrbitov.estranky.cz/clanky/4.-hroby-pri-zapadni-a-severni-zdi---spodni-cast-stareho-hrbitova.html

[511] „FEUILLETON. Na klidné kaplance. Podává A. D. V duchu zalétám právě nyní, maje před sebou tři úmrtní parte, do větší obce Vosečan na farnosti Křečovícké blíže okresního města Sedlčan. A hned v paměti vystupují osoby, které tam žily v zámku, při němž jest kaple sv. Anny, jak bývalo v těch místech v minulosti obyčejem. Zámecký kaplan jako by náležel к vrchnosti.

A páni na Vosečanech, rytíř Emanuel Tiegel z Lindenkronu, známý starý pan baron, a Rudolf Foit ze Sterbez, mladý pan baron, i urozená choť jeho Anna chovali se velice přátelsky к zámeckým svým kaplanům. 

Vedle zámku, poblíže kaple, stojí podlouhlá budova: „fara“, byt správcův a zahradníkův pod košatými topoly a lípami, pod nimiž se o pouti kázalo a slavnosti církevní se vykonávaly. 

V útulné kaplance jistě na pět a dvacet roků bydlel i P. Cyrill M. Höschl, jenž právě nyní v Klatovech ve dnech dušičkových dokonal a 6 t. m. к věčnému odpočinku byl v 55 letech stáří uložen. Jak rád jsem zavítal jako farář v Křečovicích do této kaplanky, jaké milé teplo mne zde vždy ovanulo!

Kaplanovi hospodařila stařičká matka jeho a později se к ní přidružila sestra Cyrillova, Emilie Zimová, vdova po městském policejním komisaři z Klatov, odkud všichni pocházeli. Otec Cyrillův byl akademickým malířem a mnohá malba v Klatovech a okolních zámcích se od něho nachází podnes. 

Tyto tři osoby, matka se synem a dcerou utěšený vedly život na kaplance o malé kuchyňce a dvou útulných pokojích, z nichž byla vyhlídka přes zámecký park k dědině a Sedlčanům. Lepší vyhlídka, než hmotné za opatření, ale i to při šetrnesti a doved nosti paní Hôschlové ucházelo. Líbila se vyhlídka ta mnohým a mohlo se o ní říci, co bylo kdvsi proneseno hodnostářem cír kevním o vyhlídce z kaplanky Beneše Třebízského na Klecanech. Když ji Beneš nabízel výměnou za obročí, hodnostář hned odešel od okna.

Cyrill Höschl měl malou pensi, ze zámku deputát a lidskou dobročinnost. Svátky strávil v zámku s matkou, byla ve Vosečanech pohostinnost všeobecně známa. Cyrill přišel sem churav, příliš nervosní, rozrušený, nemohl zastávat jinou funkci v kanceláři farní, ve škole, ale ve Vosečanech se uklidnil. Matka naň velice působila, pečlivě ho ošetřovala. Stále byli spolu i v kapli, na procházkách, matka dovedla mu vyhovovati. Nikdo mu tak nerozuměl, tak ho nechápal. Rád lovil ryby, díval se na potok Mastník, na vodu, jak klidně plynula, to utišovalo jeho nervy. Kdysi na noc si připravil udici a chytila se mu kachna vzácného druhu ze zámeckého drůbežnictví. Ubohý rybář byl velice rozrušen, ale pan baron ho místo domluv utěšoval, že se vlastně žádná škoda nestala. Zde na kaplance se horlivě kneippovalo, což také působilo blahodárně na Cyrilla. 

Ač byl ve Vosečanech pouze zámeckým kaplanem, přece osadu řídil jako farář. V neděli přečetl kázání a konal všechny církevní slavnosti. Též do Křečovic docházel na výpomoc. Jenom nechtěl úřadovat, listin se bál.

Doma psal anály, co se za den přihodilo v jeho kaplance, velice se těšil na dopisy svého synovce, Bohumila Zuny, nynějšího riditele městského úřadu v Klatovech, jenž ho obeznamoval s událostmi v jeho rodišti a psával žertovně. Týž jako akademik prodělal u strýce ve Vosečanech dlouhou nemoc a nyní Cyrill u synovce nalezl poslední odpočinek. Tak si odplatili. 

Höschl žil myšlenkami v Klatovech, Klatovská Panna Maria visela na stěně jeho pokojíku. Občas navštěvoval rodiště, ovšem s matkou, jejíž jubileum, tuším sedmdesátí, bylo tam oslaveno. 

Cyrill Höschl byl velice zbožný, i v noci vstal, aby opravil v kapli věčné světlo, každého zesnulého ve Vosečanech doprovodil do Křečovic na svaté pole. Ač žil v nevalných poměrech, přece svým nákladem postavil kříž na cestě do Sedlčan. Ten bude vždy hlásati zbožnost jeho a malba těla Páně svědčila, že Höschlové jsou z malířské rodiny.

Ač nervosní, nikoho nezarmoutil, nepotýral. Kolegové se pamatují ze semináře, jak býval veselý, jak pobavil alumny na př. ve dnech masopustních. Veselost ho neopustila; při některých příležitostech v zámku v úzkém kruhu přátel představil jak třeba v Klatovech se střílí o Božím Těle, jak hoblík hvízdá, když přijde na suk, jak moucha bzučí na okně a pod. Ale po takové veselosti litoval, že se zapomněl. Než přátelé ze zámku mu všechno vymluvili, a měl-li těch „brouků" více nejenom na mozku, ale i na papírku, přišel do Křečovic a zde se mu všechno vysvětlilo, že se vracel uspokojený. 

Večery, zvláště dlouhé zimní večery trávila společnost v útulné kaplance čtením a hrou. Výhry se odváděly na Ústřední Matici nebo jiný účel. 

Nejvíce se těšil na léto, na návštěvu některého milého člena rodiny. Tu přes hodinu cesty třeba denně chodil do Sedlčan naproti, až sc dočkal. Celé okolí prochodil sám, s hostem, nejčastěji s matkou, s mladým panem baronem. 

Mnohdy pronesla stařičká paní Höschlová: „Bojím se o Cyrilla, kdybych měla umříti, jak by to přečkal'.“ 

Obava její nebyla bez příčiny, ona nejlépe znala svého syna, jak na matce lpěl. Vysokého se dočkala věku, mnoho roků pobyla sc synem, až se přece rozloučila se světem. Cyrill ji doprovodil do Křečovic, jako doprovázel jiné osadníky, jako doprovodil oba barony, své příznivce. Jistě opustila ho veselost, v kaplance bylo pojednou teskno. 

Na neštěstí zemřela i sestra jeho koncem září v Klatovech. Cyrill již zůstal v rodišti.

Mohu si představiti jeho žal o Dušičkách, jak vzpomínal v ten den na obě své společnice z milé kaplanky, na 'matku a sestru. Sotva se zazelenal trávník na je jich hrobech. Jak by si přál stanouti u hrobu matčina ve vzdálených Křečovicích, jak vzpomínal, jak sc modlil, jak byl roz rušen, rozčilen! Stará choroba se hlásila a nebyla zde ta, která ho dovedla upokojiti, drahá matka. Rozčilení vzrůstalo, v hlavě to bouřilo, nervy úžasně pracovaly, den po Dušičkách Cyrill M. Höschl vypustil duši a pochován ve svém rodišti, po němž vždy toužil, kam tak rád dojížděl, odkud na dopisy netrpělivě čekal. — Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme...“

Čech: politický týdenník katolický. Praha: Antonín Schmitt, 13.11.1917, 42(311). s. 2. Dostupné také z:

http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:eb305f20-fad6-11e6-8830-005056827e51

[512] Kovářík V. (1979): Zámecký park v Osečanech; Vlastivědný Sborník Podbrdska, Příbram, 15: 122-129, 2 fig. (map.), 2 foto., strana 122

[513] V jiném textu se píše: „Bývalý zahradník později pouze vzpomínal, že za baronky Voithové bývaly ještě alespoň cestičky v parku vysypávány pískem.“

[514] Kovářík V. (1979): Zámecký park v Osečanech; Vlastivědný Sborník Podbrdska, Příbram, 15: 122-129, 2 fig. (map.), 2 foto., strana 122

[515] Adresátka dopisu Dagmar (Daša) Šetlíková, byla dcerou Sukova celoživotního přítele, kolegy z Pražské Konzervatoře a prvního houslisty Českého Kvarteta Karla Hoffmanna (1872-1936). V dopise je zmiňován finančník Apollon Růžička (1856-1927), ředitel Živnostenské banky, sběratel knih a mecenáš. České kvarteto docházelo hrát do jeho rodiny. J. Suk věnoval jeho manželce Kateřině Lístek do památníku (1918). (Vojtěšková, Jana (ed.): Josef Suk – Dopisy o životě hudebním i lidském, Editio Bärenreiter Praha 2005, ISBN 80-86385-31-0, dopis strana. 258, životopisné poznámky zvlášť. )

[516] www.osečany.cz (2008), www.apsida.cz/hrady (2008)

[517] https://ebadatelna.soapraha.cz/a/53/207

[518] Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko - IV. Díl, 1994, na straně 212

[519] Almanach 1735-1935 200 let gymn. v Německém Brodě, str. 436 seznam žáků

[520] Svoboda, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustad : und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage, Wien 1894, strana 433

[521] nekrolog v Kolínské listy 24 8 1912 Orgán Národní strany svobodomyslné pro XXVIII vol skup in soka kolín

[522] Svoboda, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustad : und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage, Wien 1894, strana 433

[523] nekrolog v Kolínské listy 24 8 1912 Orgán Národní strany svobodomyslné pro XXVIII vol skup in soka kolín

[524] Národní listy Datum vydání: 19.7.1866 Číslo: 196

[525] Nekrolog: Šlechtic rodem i duchem. In Hlas: katolický jednodenník. St. Louis: Český literární spolek, 20.09.1912, 39(2332). s. 2. ISSN 2379-6871. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:bcb5e86d-d168-11e5-807b-005056ba013a

[526] Viz kapitola Thadeus Freiherr von Herites (1803-1887), c. k. setník a bratři Johann (1808-1846) a Anton (1811-1852); sloučení obou erbů je vyobrazeno v dokumentech uložených v Österreichisches Staatsarchiv, Adelsarchiv,Signatur: AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 1041.8; Titel: Voith-Herites von Sterbez, Vincenz, k.k. Oberstleutnant, Freiherrenstand infolge von Adoption;https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=4348366

[527] nekrolog v Kolínské listy 24 8 1912 Orgán Národní strany svobodomyslné pro XXVIII vol skup in soka kolín

[528] Tuto fotografii najdeme ve fondu Voith von Sterbez Ferdinand v SOkA Kutná Hora, karton 3)

[529] Program c.k. reálného a nižšího gymnasia v Chrudimi, 1880, strana 49-50 dostupné z: https://books.google.cz/books?id=lRsYLFR1xjgC&dq=voith%20herites&hl=cs&pg=PA50#v=onepage&q=voith%20herites&f=false

[530] http://www.mukolin.cz/prilohy/Texty/2619/29pameti_kralovskeho_mesta_cernobile_provedeni.pdf str 152

[531] Svoboda, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustad : und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage, Wien 1894, strana 433

[532] Brünner Zeitung Datum vydání: 07.06.1886 Číslo: 129 Amtlicher Theil. (Aus Nummer 124 der „Wiener Zeitung." — Schluß.) Se. k. und k. Apostolische Majestät geruhten ferner allergnädigst anzuordnen: zu verleihen: den Majors-Charakter ad honores mit Nachsicht der Taxen: den Hauptleuten erster Classe: Vincenz Freiherrn Voith-Herites von Sterbez, des Infanterie-Regiments Graf Auersperg Nr. 40, anläßlich seiner nach dem Ergebniße der Superarbitrirung als invalid erfolgenden Uebernahme in den Ruhestand.

[533] Nekrolog uložený s SOkA Kolín

[534] nekrolog v Kolínské listy 24 8 1912 Orgán Národní strany svobodomyslné pro XXVIII vol skup in soka kolín

[535] Národní Listy Rok vydání: 1887, Ročník: 27, Datum vydání: 29.6.1887, Číslo: 176

[536] Obnova. Hradec Králové: Politické družstvo tiskové v Hradci Králové, 2.6.1899, 5(22). sv. 22 s. (2). ISSN 1803-1455. Dostupné také z: https://ndk.cz/…867

[537] Viz samostatná příloha Dodatků: Album Voith-Herites von Sterbez

[538] Archiv hl. Města Prahy, Evidence pražského obyvatelstva, fond Magistrát hl.m.Prahy I, referát IV. popisní, popisní arch Julius Příborský nar.3.8.1824, dopis z AMP z 1.2.2007

[539] Národní archiv, fond: České místodržitelství Praha – všeobecné, Původce: České místodržitelství Praha 1850-1918, Manipulační období 1901-1910, Šlechtické záležitosti, inv. č. 644, obsah: Vaith-Herites - spis týkající se žádosti Vinzenze svobodného pána Vaith-Heritese von Sterber o přenesení šlechtictví na adoptivního syna Lea Prziborského, datace: 1901-1902, evid.j.ka 6571

[540] Verzeichnis der bohmischen Adelsfammen, welche auf die gräfl. Straka'sche Stiftung Anspruch haben. – Litografovaný seznam šlechty ve sbírce katalogů archivu země České in Jenšovský Bedřich: Historicko právní nástin vzniku a vývoje nadání hraběte Straky. In ZPRÁVYČESKÉHO ZEMSKÉHO ARCHIVU, svazek IX., Praha, 1946

https://rukovet.cms.flu.cas.cz/static/Odkazy_upload/ZZA_09_1946.pdf

[541] Korunka s iniciálami z dopisů baronek Voithových (PNP, fond Kraásek)

[542] Matrika: 23.1.1890 Kolín 34 – Jungmannova třída, Schrutka Vincenc, svobodný, c.k. okresná tajemník, rodilý ze Štoků, okres Německý Brod, stár 57 let, příčina smrti: zánět plic

[543] Straka František: O rodinách a šlechtě v Kolíně a okolí in Věstník klubu čsl. Turistů odbor Kolín, 1930 roč 8, - uloženo v archivu Kolín

[544] Nekrolog Šlechtic rodem i duchem in Hlas: katolický jednodenník. St. Louis: Český literární spolek, 20.09.1912, 39(2332). s. 2. ISSN 2379-6871. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:bcb5e86d-d168-11e5-807b-005056ba013a

Nekrolog uložen i v SOkA Kolín

[545] Archiv Fránů

[546] Archiv Fránů

[547] Archiv Fránů

[548] SokA Kolín

[549] SokA Kolín

[550] O "MUŽI JENŽ ZATÝKAL HAVLÍČKA“. Z materiálu ke vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic [Otištěno ve vlastivědném sborníku Havlíčkobrodsko 7, Vydal SokA Havlíčkův Brod a Okresní vlastivědné muzeum v r.1993.

[551] Straka František: O rodinách a šlechtě v Kolíně a okolí in Věstník klubu čsl. Turistů odbor Kolín, 1930 roč 8, - uloženo v archivu Kolín

[552] O "MUŽI JENŽ ZATÝKAL HAVLÍČKA“. Z materiálu ke vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic [Otištěno ve vlastivědném sborníku Havlíčkobrodsko 7, Vydal SokA Havlíčkův Brod a Okresní vlastivědné muzeum v r.1993.

[553] Kolínský archiv

[554] Květy: týdenník belletristický a lehce poučný s přílohou Česká Včela, Svazek 6, V. ročník (1870), č. 12, str. 94

[555] Kronika str 231-2, 353

[556] Kronika Kolína str 353

[557] Ženský svět: list paní a dívek českých. Praha: Ústř. spolek českých žen, 1902(5). s. 57. Dostupné také z: https://cdk.lib.cas.cz/uuid/uuid:af468c50-0aed-11e3-9584-001018b5eb5c

[558] Muzeum Kolín

[559] O "MUŽI JENŽ ZATÝKAL HAVLÍČKA“. Z materiálu ke vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic [Otištěno ve vlastivědném sborníku Havlíčkobrodsko 7, Vydal SokA Havlíčkův Brod a Okresní vlastivědné muzeum v r.1993.

[560] Muzeum Kolín

[561] Muzeum Kolín

[562] Patrně Karolínu Kratochvílovou roz. Brzorádovou

[563] Dopis archiv pí Malinské

[564] narozena 15. 3. 1834 (Kniha zemřelých římsk. kat. církve. Kolín str. 181)

[565] Kniha zemřelých římsk. kat. církve. Kolín str. 181

[566] syna Václava Josefa (1774-1853), c. k. katastrálního ředitele a Kajetány šl. Dempscher (*1794), viz. Vavřínek 2014

[567] Prager Abendblatt 18. 11. 1880 „… Der mit Wartegebühr beurlaubte Major Friedrich Ritter von Hillmayer des Infanterie-regiments Baron Woudel Nr. 21 und … , wurde, erster mit Oberstlieutenantscharakter - in der Ruhestand übernommen. … “ http://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=pab&datum=18801118&seite=2&zoom=33&query=%22Friedrich%2Britter%2Bvon%2BHillmayer%22&ref=anno-search

[568] Kniha zemřelých římsk. kat. církve. Kolín str. 181: „zemřela 17. 3. 1923, pohřbena 20. t. m., adresou Kolín č. 46/II“

[569] Straka František: O rodinách a šlechtě v Kolíně a okolí in Věstník klubu čsl. Turistů odbor Kolín, 1930 roč 8, - uloženo v archivu Kolín; Kronika Kolína http://www.mukolin.cz/prilohy/Texty/984/56kronika_1918_1923_c.pdf

STR 225

[570] Syn Nikolase Šrutky a Terezie – matrika narození Vincence 29.2.1832 ve Štokách

[571] Matrika, Křestní zápis Vincence Antona 29.2.1832 ve Štokách a Terezie Anny Marie 15.3.1834 v Německém Brodě.

[572] Ferdinandova matka byla rozená Kocy z Kamene, Terezie Ulrichova, roz. Kocy byla proto pravděpodobně o generaci starší.

[573] Uvnitř má na víku obrázek horské krajiny. Rozměry 27 x 19 cm. Ve skříňce ležel lístek papíru s poznámkou: „Z majetku baronesy Berty sv. paní Voith – Heritesové ze Sterbezů + 1920, Hermína sv. paní Voith - Heritesová + 1921 z rodu čáslavského Voitha, který jako komisař zatýkal K. H. Borovského. + 1924 jejich sestřenice Terezie z Hillmayerů. Viz Věstník r. VII. 1930 str 114.“ Až na nepřesnosti ve jméně je přípis důvěryhodný. Muzeum získalo skříňku od Václava Straky v roce 1981. František Straka býval kolínským starožitníkem a z pera Františka Straky také známe srdečný článek ze zmíněného kolínského Věstníku. Na víku je dobře čitelné „v. H.“ Usuzovat tedy můžeme, že se nejspíše jednalo o dívčí šperkovnici matky zmíněných sester - baronesy Marie von Herites (1816-1885). Vdávala se 1837.

[574] Straka František: O rodinách a šlechtě v Kolíně a okolí in Věstník klubu čsl. Turistů odbor Kolín, 1930 roč 8, - uloženo v archivu Kolín

[575] Kronika Kolína 1918-1923 str. 180