Hned na tomto místě bude užitečné upozornit na různost zápisu jména Křivánek. Hojnost variant, se kterou musíme počítat při studiu pramenů, byla totiž v následujím textu také kvůli citacím ponechána. Pro stejné jméno tak uvádíme i podobu Skřivánek, Skřiwánek, Krivanek, Kržiwanek, Krziwanek, Křiwánek a podobně.

V rámci seznámení s prostým původem věžských Krziwánků se budeme podrobněji zabývat rodinou Bernardova tchána Václava Seegenschmieda, který jako úspěšný obchodník a soukeník z Velkého Meziříčí panství se zámkem ve Věži pro svou dceru zakoupil. Dále si všímáme kmotrů Bernardových dětí jako např. barona Josefa Langera z Langendorfu, či působení potomka starého irského rodu, kanovníka P. Josefa rytíře Lodgmana von Auen, který jako finančně nezávislý bývalý jezuita pobýval v letech 1780 - 1793 ve věžském zámku.

Z Bernardových dětí zmiňujeme šířeji JUDr. Jana Krziwanka, který roku 1827 založil sklárnu Janštejn a jehož synové vynikli v oboru fotografie. Pak se již zaměříme na druhého Bernardova syna, významného zemědělce (jeho panství vynikalo nejen v chovu prasat, či progresivních metodách hnojení, ale bylo zde i testováno vaření piva v parních kotlích lihovaru), poslance zemského sněmu i říšské rady a obránce německého živlu Eduarda von Krziwanek. Svou pozornost věnujeme i jeho manželce „horlivé vlastenečce“ Carolině rozené baronce von Herites, jejímu památníku, křestnímu oblečku a vztahu k její přítelkyni a později příbuzné hraběnce Pachtové.

Díky nalezeným rodinným albům je text ilustrován řadou fotografií, ale i kreseb od Viléma Richlého z Květinova. Zároveň si všímáme dění na věžském panství a to zejména kolem roku 1848, kdy se Eduard pro podporu všeněmeckého sněmu dostane do popředí politických událostí a tak se o něm dočteme i v novinových článcích z pera Havlíčka Borovského – zmiňuje ho jako frankfurtomana, či mezi pro německý tricolor hořící pány, nebo J. K. Tyla, který ho řadí mezi odrodilce z wyššího stavu a jiné podobné ptáčky.

Dočítáme se i o tom, kterak Havlíček u Krziwanků na Věži navštěvoval maškarní plesy, či jak zde ještě ve 40. letech hrával německy divadlo. Dále jsou uvedeny úryvky z Havlíčkovy korespondence, i o tom, jak z Brixenu prožíval provoz olejárny - společného podniku Eduarda Krziwanka a Havlíčkova bratra Františka, který si Krziwanka velmi cenil. Zde dojde i k popisu brixenského setkání s Krziwankovými, ze kterého je zřejmý i Havlíčkův respekt a radost ze setkání z vzácné navštěvy.

Spolu s příslušným ohlášením ve Wiener Zeitung je uvedeno i znění nadlouho ztracené nobilitační listiny šlechtice Krziwanka, kterou se později podařilo pro tuto práci zachytit v berlínské aukci. Příběh neukončíme úmrtím jediného, bezdětného syna, ale dočteme se i o rodinách dcer. Jedna se provdala za barona Kutscheru, druhá sňatkem spojila tento příběh s kariérou hospodářských radů a významných národohospodářů Antona Emanuela rytíře z Komersů a Julia Příborského. Právě v této a následující generaci se znovu dotkneme otázky národní identity loajálních rakouských občanů. Například lanškrounská epizoda je kvůli úloze vnučky Eduarda Krziwanka Anselmy von Komers, která zde vyhodí předního poslance všeněmecké strany co výtržníka z bytu komisařství na chodbu, pozoruhodná. Její dvojče Ella přivede řeč k rodu šlechticů Hánl von Kirchtreu. Příběh je ukončen u rodiny jejich bratra Lea, který adopcí přijme jméno Voith-Herites. Díky jeho tchánu, zámožnému a význačnému podnikateli a poslanci Viktoru Porák de Varna se seznámíme i s kauzou renobilitačních procesů, která mohla mít vliv na poslední přenesení šlechtického titulu.

Původ Kržiwánků, panstvo na Věži

Většinu této kapitoly budeme věnovat postavě Eduarda Krziwanka a jeho potomstvu, řekněme si však nejprve kdo a jak přišel k věžskému panství, kam si Eduard nevěstu Caroline ze Stránova později přivedl. Začít můžeme u nám zatím prvního známého Kržiwánka a tím byl Tomáš s manželkou Annou. Žili ve Velkém Meziříčí a tam se jim také roku 1749 narodil Jan Nepomuk Krziwanek. Těžko nezmínit možnost, že se jednalo o pozdějšího Johanna Nepomuka Krziwanka (*5.5.1749, †19.4.1828 Wostopitz,) doktora práv a filozofie, zemského advokáta, dost možná totožného s brněnským advokátem Janem Křivánkem členem tajné svobodomyslné společnosti iluminátů[2], který působil v rámci významné brněnské zednářské lóže "Zu wahren vereinigten Freunden“ pod jménem Attilius Claudius[3]). Nás zde však zajímá syn Bernard Jan Nepomuk Kržiwanek, narozený roku 1763 také ve Velkém Meziříčí. Ten se totiž ve Velkém Meziříčí roku 1785 žení coby obchodník s patnáctiletou Marianou - Marií Annou (1771-1842), dcerou místního měšťana a kupce Václava Seegenschmieda. Bernard své druhé křestní jméno Jan ve svatebním zápise vypustí a až bude křtít syna Eduarda, bude již Bernard Laurenz – Vavřinec, a s touto variantou se budeme nadále setkávat.

Václav Seegenschmied byl zřetelně velmi zámožný, protože roku 1787 zakoupil[4] panství se zámkem u Německého, dnes Havlíčkova Brodu. Dle kroniky statek o 870 hektarech koupil od rytíře Degena, před kterým zde baron Moser přišel dolováním stříbra o celé své jmění.[5] Dle zápisů v zemských deskách byli předchozími majiteli spíše Deymové ze Stříteže, jmenovitě Václav Ignác (1669-1747), jehož chotí byla Marie Rosina rozená Vernierová de Rougemont(1672-1711), neteř Jana Bartoloměje svobodného pána Vernier de Rougemont, který patrně zámek Věž kolem roku 1700 postavil. Jeho otec Mathias statek Věž i šlechtický titul získal jako císařský důstojník z Burgundska po třicetileté válce.[6] V letech 1703-1733 se vystřídalo více majitelů, vynikl od roku 1725 František Josef Moser, staroměstský měšťan a komerciální rada, který patrně v letech 1728 - 1730 nechal přistavět k východní straně obdélného zámku severní krátké křídlo a jednolodní kapli.[7] Jeho syn Leopoled Moser neúspěšně doloval stříbro a v konkursu roku 1733 získal Věž již zmíněný Václav Ignác Deym hrabě ze Stříteže (1669-1747), který za vše i s mobiliářem zaplatil 54 100 zlatých.[8] Václav Ignác měl 16 potomků, statek Věž zdědil syn Franz Anton, který roku 1787 statky Věž a Květinov prostřednictvím svého zástupce nechal prodat. Spojené statky, ke kterým náležel zámek ve Věži, z více jak tří čtvrtin zadlužené, koupil za 65 000 zlatých obchodník z Velkého Meziříčí Wenzl Segenschmid.[9]

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: výřez pro web

Zámek Věž od návsi, foto JS 2004

Balkon věžského zámku ze zahrady, foto JS 2004

Václav Seegenschmied (1723- asi 1789) a původ jeho majetku

K postavě kupce věžského panství, velkomeziříčského soukeníka, Václava Segenschmieda (1723 - před 1789) a jeho rodu nalezneme řadu informací v práci Dr. Marie Ripperové.[10]

O prvních generacích Seegenschmiedů ve Velkém Meziříčí se dočítáme: „O co nehybnější byla navenek struktura zdejších cechů, o to dynamičtější změny probíhaly mezi generacemi měšťanů, kteří se řemeslem živili. Příkladem těchto změn se stal rozvětvený rod Segenschmiedů, jehož příslušníci se ve městě usadili na konci 16. století jako prosperující kosaři, do poloviny 17. století své původní řemeslo zcela opustili a po generačním pokusu s koželužstvím trvale zakotvili a zbohatli v řadách místních punčochářů.“[11]

Prvním Seegenschmiedem, který ve Velkém Meziříčí v 17. století proslul – byť nechvalně – byl Jan: „…Kromě městských rychtářů při udržování veřejného pořádku nadále spolupracovaly také řemeslnické cechy. … ve snaze o zachování pověsti svých „poctivých řemesel.“ Pozornost cechů se obracela zejména k tovaryšům, ale i k problémovým mistrům. Za všechny připomeňme alespoň meziříčského punčocháře Jana Segeneschmieda, potrestaného cechem profesně i finančně za rozchod s manželkou.“[12]

Dále již můžeme souvisle čerpat z velmi precizní práce Dr. Marie Ripperové, jejíž článek Textilní výroba ve Velkém Meziříčí v 18. století v Časopise Matice moravské[13] poskytl zevrubné informace o původu peněz pozdějšího majitele věžského panství Václava Seegenschmieda (1723-1789):

„Ve druhé polovině 18. století se mezi velkomeziříčskými soukeníky projevuje výrazný nedostatek kapitálu, proto se dále rozšířil nákladnický systém. Vedle Židů připomínaných roku 1746 začali nyní už i bohatí soukeničtí mistři nakupovat větší množství vlny, než mohli sami zpracovat, a dávali ji zpracovat chudým spolumistrům, kteří by si jinak vinu nemohli zakoupit. Hotová sukna si opět tito nákladníci odebrali, přičemž zaplatili pouze práci. Vedle pletařského mistra a obchodníka Václava Segenschmida, který pro své dodávky armádě potřeboval sukno, proto zakládal i soukenické mistry, existovali ve Velkém Meziříčí dva další nákladníci: dlouholetý cechmistr soukenického cechu František Kallab a soukenický mistr Jiří Eichler. (str. 120)

Mezi punčochářské mistry patřil také Václav Segenschmid.[14] Narodil se 28. 9. 1723 jako předposlední z pěti dětí svého otce Dominika Segenschmidta (1687-1752)[15] a matky Marie.[16] Většina jeho sourozenců včetně dvou bratří však v mládí zemřela.[17] Václav se tedy stal dědicem svého otce punčocháře.

Za války Marie Terezie s Pruskem v letech 1740-42 dodával pletené, zboží pro císařské vojsko. Ze zisku si v roce 1744 koupil dům v Radnické ulici." Dne 25. 11. 1742 se oženil s Annou Žamberskou. Roku 1754 vlastnil Václav Segenschmid dva domy, jeden ve městě a druhý na předměstí. Následujícího roku 1755 uvádí se již jako majitel tří domů. V lednu roku 1755 koupil totiž druhý dům v Radnické ulici, tehdejším obchodním centru města.

Po vzoru svého otce vyučil se Václav punčochářem, řemeslo však neprovozoval. Někdy v roce 1760, ne-li dříve, žádal o oprávnění k obchodu. Protože měl v úmyslu rozšířit své podnikání, žádal v roce 1760, aby mohl ke své kramářské živnosti připojit živnost pletařskou, v níž je vyučen. Lokální živnostenský představený podal zprávu, že Václav Segenschmid obchoduje s krátkým zbožím, pletařskou živnost sám neprovozuje, ale mnohokrát založil chudé mistry vlnou a penězi, pak od nich odkoupil hotové punčochy a prodával je v drobném. Protože jeho pletařská živnost a s tím spojený obchod a obrat je ostatním spolumistrům více k užitku než ke škodě, uznávají tito, že má Segenschmid provozovat pletařskou živnost. Přestože nebylo obvyklé, aby někdo provozoval dvě živnosti současně, Segenschmid oprávnění obdržel. Pravděpodobně už před úředním potvrzením věnoval se nákladnické činnosti. Byl velmi podnikavý, „zakládal vlnou i penězi" nejen punčocháře, ale i soukeníky, kteří pro něho pracovali. Snad ho k podnikání nutila i starost o jeho početnou rodinu.[18]

S manželkou Annou měl Václav Segenschmid celkem 12 dětí: Josefa (nar. 23. 2. 1744), Václav (nar. 9. 1. 1745), Ignác (nar. .31. 7. 1746, zemř. 23. 6. 1747), Anna (nar. 3. 5. 1748), Josef (nar. 6. 2. 1750, zemř. 13. 9. 1750), dvojčata Jan a Mariana (nar. 16. 6. 1751, zemř. 22. 4. 1755 a 20. 10. 1754), Filip (nar. 27. 3. 1753, zemř. 23. 6. 1753), Rosalie (nar. 30. 7. 1754), František Josef (nar. 19. 9. 1756, zemř. 27. 12. 1757), Jiří (nar. 24. 4. 1758), Eva (nar. 14. 12. 1759, zemř. 12. 2. 1762). Segenschmidova manželka Anna zemřela 8. 10. 1782 ve věku 45 let. Brzy se zřejmě znovu oženil, protože od roku 1764 měl dalších devět dětí s Josefou, o níž však nevíme nic bližšího. Sňatek v meziříčské matrice oddaných zapsán není, nebyla tedy patrně zdejší. Děti Václava Segenschmida s Josefou: Kateřina (nar. 24. 11. 1764), Josef Valentin (nar. 13. 2. 1766, zemř. 19. 4. 1774), Jan Křtitel (nar 22. 6. 1767), Dominik (nar. 16. 4. 1769), Mariana (nar. 8. 9. 1771) oo Bernard Krziwanek, Anna (nar. 14. 7. 1773, zemiř. 30. 4. 1774), Josefa Vincentia (nar. 31. 3. 1775), Anna Magdalena (nar. 27. 6. 1777), Josef Martin Jiří (nar. 9. 11. 1779) – jeho portrét je na straně 200 knihy Hodeček, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin.[19]

Ještě v roce 1760 žádal Václav Segenschmid, obchodník sukny, o pas na 200 centnýrů uherské viny. Žádost má datum 6. 10. 1760 a svoji žádost zdůvodňuje tím, že zakládá velkomeziřičské i měřínské soukeníky vlnou a penězi, místo toho přijímá od nich sukno, které dodává do c. k. obchodu ve Vídni. Přiloženo je rovněž potvrzení velkomeziříčských a měřínských soukeníků. Nevíme, jestli žádaný volný pas obdržel. Roku 1762 žádal Václav Seegenschmid, velkomeziříčský pletař a obchodník se sukny, o nový volný pas na 300 centnýřů uherské vlny. Žádost s datem 6. 1. 1762 sděluje, že přes c. k. vídeňský vojenský monturní sklad zásobuje c. k. regimenty suknem a punčochami. Pro výrobu potřebného množství musí zásobit 24 pletařských mistrů vinou, proto jí potřebuje 300 centnýřů.

Zpráva lokálního živnostenského představeného Tomáše Žamberského z 6. 2. 1762 potvrzuje, že Segenschmid dodává do c. k. skladu ve Vídni sukno i punčochy, kterými jsou pak zásobovány některé regimenty. Zmínění 24 mistři, které Segenschmid zakládá, mohou zpracovat mnohem více, takže těch 300 centnýřů není žádné nadměrné množství. Jiného názoru byl jihlavský krajský subaltern Gottfried Schöpss. Ten spočítal, že z 300 centnýřů vlny se vyrobí 30 000 párů vojenských punčoch. Ve Velkém Meziříčí stojí jeden centnýř vlny 34 zlatých, za čistou vinu zaplatí tedy Segenschmid 10 200 zlatých. Když za jeden pár zaplatí pletaři 5 krejcarů, je to za 30 000 párů 2500 zlatých. Dohromady 12 700 zlatých, které Segenschmid vcelku určitě ne-bude schopen mít. Proto doporučuje dát mu pas jen na 100 centnýřů, z nichž může vyrobit 10 000 párů punčoch a to téměř pěti regimentům může posloužit. Reprezentace a komora doporučila udělit pas na 150 centnýřů uherské viny s dodatkem, že moravská vlna je na výrobu punčoch také vhodná. Opět nevíme na kolik centnýřů vlny nakonec Segenschmid obdržel pas. Od meziříčských soukeníků v tomto roce koupil Segenschmid 200 kusů obyčejného monturního sukna 18 loktů dlouhého a 11/2 lokte širokého.

Dne 21. 12. 1764 žádal Václav Segenschmid opět o volný pas, tentokrát již na 600 centnýřů uherské viny. Brzy má dodat pro čtyři c. k, regimenty sukna různých druhů, klobouky a punčochy. Zdejší soukeníci a punčocháři pro něho vyrobí takové zboží jako v jiných místech, ale potřebuje k tomu nejméně 600 centnýřů uherské viny. Proto žádal o udělení pasu na zmíněných 600 centnýřů uherské viny. Ani u této žádosti neznáme výsledek.

V roce 1767 vyrobili měřínští soukeníci Václavu Segenschmidovi z jeho vlastní viny 18 kusů širokých suken a 50 kusů podšívkového boye.[20] Ve zmíněném roce dosáhl Segenschmid vítězství nad konkurenty — židovskými obchodníky, kteří nedovoleně měli v nájmu obchody kolem něho v Radnické ulici. Po několikaletých soudních sporech museli krámy opustit.

Slibně se rozvíjející podnikání Václava Segenschmida bylo v dalších letech zřejmě omezeno. Alespoň již o něm nemáme další zprávy z materiálů komerčního konsesu. Vedl soudní pře s punčochářským cechem, s městskou radou, syndikem Zálejským, s vrchním v zámku Františkem Králem a s krajským hejtmanem baronem Baltazarem Klementem von Bossi. Teprve krátce před smrtí zvítězil. Rovněž jeho syn Václav narozený roku 1745 získal roku 1766 oprávnění k obchodu. Také on měl početnou rodinu.[21] Oba dva jsou v matrikách nazýváni „měšťan", „obchodník", „punčochář". Z toho by se dalo usuzovat, že dále provozovali přinejmenším obchod, ne-li nákladnickou činnost. Tuto doměnku však nemáme ničím podloženou, protože písemnosti magistrátu z této doby se nedochovaly.

Václav Segenschmid zemřel zřejmě v průběhu roku 1789.[22] Záznam úmrtí Václava Segenschmida st. ani ml. v matrice není, přestože byla sledována až do roku 1830.[23] (str. 121-123)

Pomineme-li řemeslníky, kteří pracovali pouze pro omezený okruh zájemců, ,pracovali ve městě pro širší trhy výrobci tří profesí — pláteníci s mezuláníky, punčocháři a soukeníci. O odbyt jejich výrobků se zasloužil především obchodník, punčochářský mistr a nákladník Václav Segenschmid. Václav Segenschmid, jehož podnikání mělo rysy rozptýlené manufaktury, se však nestal průkopníkem tovární výroby.“[24]

„Lékárna byla v domě číslo popisné 20 na náměstí, který 31. 12. 1771 koupil obchodník Václav Segenschmid za 805 zl. 27 kr. Když se lékárník Pischl oženil s jeho dcerou, dům jim přenechal. Po smrti lékárníka Pischla převzal lékárnu roku 1801 jeho zeť Antonín Eberle, který roku 1809 převzal i dům. Lékárnická živnost byla i nadále spojena s domem. Roku 1837 ji převzal syn lékárníka Eberleho, rovněž Antonín, který ji spolu s domem prodal roku 1851.“[25]

P. Josef rytíř Lodgman z Auen (1742-1813)

K životu na věžském zámku patřil křestní kmotr Krziwankových, P. Josef rytíř Lodgman z Auen (1742-1813). A právě o postavě P. Josefa Lodgmana z Auen a o událostech v době jeho pobytu ve Věži na konci 18. století pojednává celá kapitola v knize Dějiny Úsobí autora Jiřího Bořeckého.[26] Jako hlavní prameny jeho poutavého a podrobného textu posloužily pamětní knihy farnosti ve Skále.[27] P. Josef rytíř Lodgman z Auen (1742-1813), potomek starého irského šlechtického rodu je zde zřejmě hlavní postavou. Až do zrušení řádu roku 1773 byl jezuitským knězem, po té se rozhodl nestat diecézním duchovním, ale zvolil si dráhu nezávislého kněze. Díky rodinné nadaci se roku 1778 stal čestným kanovníkem kapituly v Hradci Králové.[28] Dále již citujeme doslovně J. Bořeckého (kursiva je původní, tučné písmo užito editorem):

Přibližně od roku 1780 se (P. Lodgman) zdržoval ve Věži, kde nejspíše bydlel v tamním zámku. Nejprve tam žil za tehdejšího majitele velkostatku (1774-1787) rytíře Františka Antonína Degena a jeho nástupců (1787-1789) Václava Segenschmieda, (1789-1792) Bernarda Křivánka a naposledy (1792-1795) Leopolda Goška ze Sachsenthalu (1757-1831).[29] Této vrchnosti i lidem ve Věži a okolí sloužil P. Lodgman v zámecké kapli mše svaté jako samostatný farář.

Vše se změnilo po nastoupení prvního nově ustanoveného lokálního kaplana ve Skále ( 1787-1800) P. Pankráce Josefa Jenče[30] (pozn 334), jemuž se zdálo, že veřejnými bohoslužbami ve věžské zámecké kapli je rušena bohoslužba v jeho skalském kostele.“ V roce 1792 vznesl P. Jenč stížnost královéhradeckému biskupskému ordinariátu na poměry ve Věži a lokálii. V dopise uváděl, že exjezuita P. Iosef Lodgman rytíř z Auen, žijící mnoho let ve Věži, neuznává jeho pravomoce. Ve věžské zámecké kapli často slouží soukromé mše svaté přesně v dobu, kdy se konají farní bohoslužby v Skále. Na Lodgmanovy mše svaté se scházeli nejen Věžští, nýbrž i obyvatelé jiných vesnic, které farností patřily do Krásné Hory, Herálce a Skály. Lidé, již se tam shromažďovali, neslyšeli skalské kázání, katechetické poučování a oznamování biskupských a královských nařízení, protože ve Věži se nic takového po skončení mše svaté nekonalo. Od mnohých věžských obyvatel byl skalský kostel velmi zřídka navštěvován, ba ani na Velikonoce k sv. přijímání tam nechodili. V ten čas, kdy se ve Skále slouží bohoslužby, shromažďovali se lidé ve Věži u místního žida, kde pili pálenku a pivo, které je tam lacinější než v okolních místech. Lidé se tam oddávají pitkám a mnohdy k pohoršení a přes míru znesvěcují den Páně. Na pouť, která se ve Věži slaví na svátek sv. Jana Nepomuckého, sloužil v zámecké kapli mši sv. spojenou s kázáním, kam je P. Lodgman pozván bez vědomí P. Jenče. Povolení od pražské konzistoře, kdysi udělené i na odpolední litanie s vystavením Nejsvětější svátosti se tak neúnosně rozšiřuje. Trpí tím i krásnohorský a herálecký farář. Závěrem prosil P. Jeně konzistoř, aby uvedla nynější poměry před rok 1774, kdy bylo vydáno povolení sloužit v zámecké kapli bohoslužby, podle norem jiných zámeckých kaplí. Pražská konzistoř totiž na prosbu rytíře Františka Degena vydala 24. března 1774 pro věžskou zámeckou kapli povolení, aby tam mohla být o nedělích a svátcích sloužena bohoslužba a po ní mohl kněz přítomným lidem vykládat některá evangelia.

Konzistoř po uvážení_. této obšírné stížnosti rozhodla výnosem z 15. března 1792, že mše sv. s výjimkou velkých svátků, může být pro pohodlí vrchnosti v zámecké kapli sloužena, ale každý rok se musí žádat o povolení. Na tyto bohoslužby však nemají být Věžští a okolní farníci do kaple vpuštěni. Povolení pražské konzistoře se považuje za nadbytečné a pozbývá platnost z důvodu nově zřízené skalské lokalie.

Tímto rozhodnutím však P. Jenčovi nebylo pomoženo. Naopak, když P. Jeně ve Věži biskupské rozhodnutí přečetl a opis poslal do Jihlavy novému majiteli věžského velkostatku Leopoldu Goškovi ze Sachsenthalu (1757-1831), nastal velký spor. Goško toto rozhodnutí podle své povahy těžce nesl a brzy potom přijel do Věže. O jeho návštěvě nás informuje dopis P. Jenče lipnickému vikáři P. Matěji Františku Svárovi z 29. března 1792: „V pondělí v pět hodin odpoledne mne navštívil pan Goško ze Sachsenthalu, jinak skutečný obchodník s obilím jihlavského panství s manželkou, P. Lodgmanem a ještě jedním mě neznámým mužem." Po pozdravu se usadili, načež se Goško Jenče tázal, kdo je ta šelma, která poslala konzistoři udání ohledně jeho kaple: „Já sám jsem to udělal, proto jsem šelma?", odpověděl Jenč. Goško se potom velice rozhněval a lokalistovi hrozně vyhrožoval. Když se ještě více rozčiloval, řekl P. Jenč: „Pamatujte, že jste v cizím domě, kde já jsem hostitel." Na to on: „Se mnou musíte jinak mluvit, nejsem žádný Křivánek, žádný vesnický rychtář". Jelikož všichni čtyři hosté, nejvíce paní, křičeli, pokládal P. Jenč za užitečnější mlčet. Goško se po chvíli uklidnil a počínal si mírněji. Poté P. Lodgman řekl: „Já budu žádat zadostiučinění, já byl pohaněn, byl jsem považován za zámeckého kaplana." Tomu odporoval P.Jenč slovy, že jej v žádosti ke konzistoři vůbec nejmenoval. Potom oba (Goško i Lodgman) Jenče ujišťovali, že se odvolají k biskupovi. V průběhu svých hrozeb Goško několikrát opakoval, že za peníze se zmůže všechno.

Krátce se zdálo, že konzistorní rozhodnutí ve prospěch skalského lokalisty bude platit trvale. Brzy potom se však stalo, co Goško předpověděl, neboť se s Lodgmanem skutečně obrátili s písemnou prosbou k biskupovi. Goško jej prosil, aby bohoslužby zůstaly ve Věži zachovány jako se to dělo dříve. Kanovník Lodgman žádal, aby biskup potrestal toho, kdo urazil jeho dobrou pověst a jeho dřívější pravomoc mu byla prodloužena. K dopisu přiložil spisek, v němž uváděl důvody pro zachování věžských bohoslužeb a odmítal Jenčovy argumenty. Konzistoř se rozhodla vyhovět všem. S jejím rozhodnutím vikář Svára seznámil P. Jenče. Zámecká kaple nebude uzavřena ani redukována. Ostatní zůstává volné P. Lodgmanovi, dokud bude jako farář sloužit v zámecké kapli bohoslužby. Biskupský dekret z 15. března 1792 se neodvolává, pouze skalský lokalista si jeho obsah špatně vyložil.

Nad tímto rozhodnutím projevil velkou nespokojenost P. Jenč, jenž vikáři Svárovi dopisem z 28. dubna 1792 otevřel své srdce a zjednal volný průchod svému rozhořčení: „Žádá-li pan majitel věžského velkostatku o bohoslužby, jaké se dříve v kapli sloužily, žádá to ze zisku, aby mu žid nerušil nájemní smlouvu. Co utrpěla pověst pana kanovníka (Lodgmana)? Já ho ani nejmenoval, a schválně to, co se jeho osoby týče, odložil na jiný čas. A jak se to shoduje s tím, co de Auen tvé důstojnosti psal, a mě u přítomnosti majitele velkostatku řekl, co potom obmýšlel? Toť jest ani perem hnouti. Ať se má na pozoru důstojný P Auen, když se mu zdá, že nade mnou triumfuje. Před královským guberniem, bez jeho vědomí již téměř 12 let na oklamání stavů Českého království se skrývá ve Věži. Duchovní správu, kterou v mém obvodě ruší, skutečně si přisvojuje. Podivno, že v našem direktáři je každoročně jeho jméno opomenuto. Já jsem neprohlásil věžskou kapli za uzavřenou, ale slovo za slovem jsem vyšlé nařízení přeložil do češtiny a přečetl. A co následuje zcela nechápu. Kanovníku Lodgmanovi zůstala jurisdikce. Ale když se mu dává právo sloužit v kapli ve Věž i farní bohoslužby po způsobu faráře: zůstane mi potom v zámecké věžské kapli nějaká? Kdo bude ve Věži ordinovat, on nebo já? Jestliže já, bude moci být nazýván v tomto případě kooperátorem. Co urazilo jeho pověst, přece sama konzistoř se vyjádřila, vpravdě zámecký kaplan. Pohanění a ohavné hrozby od pana majitele statku Věž na mne lehce vložené, ač trpělivě chtěl jsem spolknout, mne bolí. Doufal jsem, že mne bude vysoce důstojný úřad chránit, ale zklamal jsem se a následovalo všechno, co předpověděl pan Goško, ne planý věštec, nýbrž jako z knihy."

Tento dopis zapůsobil na lipnického vikáře P. Matěje Františka Sváru natolik, že se potom skalského lokálního kaplana u biskupa zastal. Po jeho dobrozdání rozhodl biskup Hay novým dekretem z 31. května 1792 poměry ve Věži upravit ve prospěch P. Jenče.

1) Ve Věži se bude v neděli a ve svátek sloužit mše sv., a to od svátku sv. Řehoře až do svátku sv. Havla v 7 hodin, od svátku sv. Havla do svátku sv. Řehoře v 8 hodin, aby farní bohoslužba ve Skále a přilehlých kostelích nebyla matena, lid od farních bohoslužeb nebyl odtahován, ale spíše našel pohodlí, tak aby část věžského lidu se účastnila ranní mše sv., druhá část byla přítomna na velké mši sv. ve skalském kostele.

2) Přijde-li do Věže kněz, ať se jmenuje jak chce (narážka na P. Lodgmana), který by o nedělích a svátcích sloužil mše svaté, ať po mši přečte lidu evangelium, krátce vyloží nebo pojedná o křesťanských pravdách. To ať nezapomene za žádných okolností.

3) Kněz sloužící ve Věži mši svatou ať dbá, aby za bohoslužeb ve Skále nechodil lid k pitkám a den Páně tak neznesvěcoval.

4) Kněz mající jurisdikci ke slyšení zpovědí ve véžské kapli, předem lokálního kaplana pozdraví a nikdy nic nedopustí a neopomine, co by se provádělo na úkor farní bohoslužby podle předepsaného bohoslužebního pořádku a farní jurisdikce, aby lid nebyl od svého pastýře odváděn, což biskupský úřad očekává od ctihodného milého P. Josefa LODGMANA rytíře z Auen, čestného kanovníka královéhradeckého, nyní ve Věži přebývajícího, a od jeho vznešeného jednání. Biskup nedovoluje ve věžské kapli uschovávat Nejsvětější svatost.

5) Bohoslužba ve Věži bude začínat v 6 hodin, to jest před skalskou mší svatou, a skončí dříve než ve Skále započne, aby nevznikla žádná újma skalské farní bohoslužbě. Ve Skále začne bohoslužba v 8 hodin a po jejím ukončení začnou v 10 hodin další bohoslužby ve Věži. Tím bude učiněno zadost pohodlí usedlých a touze pana majitele věžského panství, vyhověno farnímu právu a dobrému pořádku, aniž by vznikla příčina ke stížnosti.

„Tímto způsobem (napsal P. Jenč) byla ukončena pře, která mne dlouho a mnoho trápila. "[31] S věžskou vrchností a P. Lodgmanem to měl skutečně těžké."[32] …

P. Lodgman bydlící tehdy na zámku v Věži a jako bývalý jezuita žijící především ze svého ročního důchodu 300 zlatých, byl takřka finančně nezávislý a Náboženský fond jej nemusel platit. Nepečoval o žádnou farnost, pouze sloužil v kapli věžského zámku mše svaté, a v určitých dnech tam vykládal evangelium. Dne 15. srpna 1793 za ním do Věže přišli smrčenský rychtář Jan Pavel Streichsbier s Matějem Michlfaithem s prosbou, zda by se u nich neujal duchovní správy. Slibovali mu postavit faru a bezplatný dovoz dříví na topení. Jejich nabídka P. Lodgmana velmi potěšila, proto o ní dlouze neuvažoval a souhlasil, neboť byl zvyklý pracovat na vinici Páně, a také jej lákala představa stát se samostatným duchovním správcem.

Po schválení guberniem a královéhradeckou konzistoří, nastoupil od 1. listopadu do Smrčné. Nejprve tam bydlel v selské chalupě. Až po roce se stěhoval do nově postavené fary.[33] Nejspíše z útrpnosti si k sobě na faru vzal starou, svobodnou slečnu, chudou šlechtičnu Marii Barboru Vraždovou z Kunvaldu (*1727), která také na smrčenské faře 3. března 1799 zemřela.339 Z vděčnosti učinila v testamentu P. Lodgmana univerzálním dědicem svého, zajisté nevalného jmění.34° V té době již neměla žádného blízkého příbuzného, neboť přežila své sourozence, kteří skonali bez potomků. … Marie Barbora snad nějaký čas žila s (se svým bratrem – pozn. editora) Janem Františkem v Německém Brodě, kde bratr 23. srpna 1772 zemřel. Potom nejspíše užívala pohostinství u Degenů na věžském zámku. Odtud zřejmě s P. Lodgmanem společně odešli do Smrčné.

O smrčenský kostel, jenž byl přičinlivosti místních farníků dobře vybaven, se P. Lodgman vzorně staral. Ještě krátce před jeho odchodem do Hradce Králové byla na místě původní dřevěné zchátralé věže ke kostelu přistavěna nová kamenná věž.“[34]

Roku 1788 se asi narodil Josef Krziwanek, protože zemřel ve Věži 9. 9. 1795 ve věku 7 let; byl asi první dítě. Jako příčina úmrtí je u tohoto chlapce uvedeno „šlakem trefený“. V rozmezí let 1786-7 se ještě tedy ještě před ním mohlo narodit jedno, či dvě děti.[35]

Roku 1789 připadlo panství dle dědického smíru[36] po zemřelém Václavu Seegenschmiedovi jeho dceři Marii Anně provdané Skřivánkové a jejímu manželovi Bernardu Krziwankovi[37] a to za 50 000[38]. Statek však připadl do složitě rozdělované pozůstalosti (v době smrti majitele byla naživu vdova Josefa, dále syn Wenzl, provdané dcery Rosálie Pichlová a Mariána Křivánková (Krziwanková), dědici již zemřelé Josefy Plachetkové a dále nezletilí synové Johann, Dominik a Josef a nezletilé dcery Josefa a Anna). Statek Věž - Květinov byl odhadnut na 55 000 zlatých, ale součet zapsaných dluhů činil 48 025 zlatých. Statek získala výše zmíněná Mariána, manželka Bernarda Křivánka, která však byla dosud nezletilá a statek za ni spravoval manžel.[39]

21. 11. 1790 se ve Věži narodil Leopold Tomáš Krziwanek, jeho kmotr byl Josef Maria svobodný pán Langer z Langendorfu, pán na (České) Bělé a Rosálie Reinchadtová, pernikářka z (Velkého) Meziříčí.[40]

Roku 1791 Bernard za více než 23.275 zl. odprodal statek Květinov a tak potom sestávalo panství jen z dvora věžského a veselského.[41] Stejného roku žádal Bernard Krziwanek spolu s věžskými občany o přenesení farnosti ze Skály do Věže. Pro odpor skalských toho nebylo dosaženo.

3. 3. 1795 se ve Věži narodil Jan z Boha (Joanes de Deo) Josef Krziwanek, kmotrovali: Josef Maria svobodný pán Langer z Langendorfu, pán na (České) Bělé a Rosálie Reinhardová, pernikářka z (Velkého) Meziříčí. [42] Ve stejném roce zemřel 9. 9. již zmíněny Josef Krziwanek ve věku 7 let. [43]

K rodu baronů z Langendorfu: Severýn Remigius Langer (1681-1757) koupil roku 1712 statek Mlýnice u Červené Vody na Prostějovsku a stal se rytířem roku 1729. (Jeho syn Ferdinand Otto tento statek roku 1739 prodal). Severýn Remigius vlastnil ještě Bělou a Petrkov a roku 1754 se stává baronem. Asi v letech 1737-40 byl zřejmě také stavitelem tzv. Langerovského, či Pachtovského pražského paláce v Celetné ulici č. 31.[44] Křestní kmotr Krziwanků byl Severýnův syn, baron Josef Maria Langer von Langendorf (*Mlýnice 21. 11. 1725; +15. 10. 1798)[45]. Byl posledním pánem svého rodu na - od Věže ne příliš vzdáleném panství - Česká Bělá na Havlíčkobrodsku. Josefova dcera Rosalie (1770-1836) se vdala za hraběte Jana Václava ze Sporcku.[46]

24. 1. 1799 se v Jihlavě, v domě č. 102 na Špitálském předměstí narodil budoucí majitel věžského panství Eduard Krziwanek.[47]

4. 1. 1800 se ve Věži Krziwankovým narodila Apolonie Jenovefa, kmotrou byla Josefa Kratochvílová. Dožije se však jen 13 měsíců a 24. 2. 1801 ve Věži umírá.[48]

Roku 1801 se dočkala Mariána své zletilosti, avšak mezi oběma manželi došlo v následujících letech ke sporu o správu statku. Celá záležitost byla uzavřena definitivně v roce 1809, kdy jí bylo zaknihováno výhradní právo na statek.[49]

Ve Schematismu z roku 1804 jsou uvedeni jako vlastníci panství oba manželé, v matričním zápise při křtech dětí pak je udáván Bernard pán na Věži, případně dvora ve Věži a Marie Anna.

13. 2. 1804 se ve Věži narodil Josef Krziwanek, kmotři: Josef Lodgman z Auen, čestný kanovník u sv. Ducha v Hradci Králové, tehdy lokalista ve Smrčné a Josefa, manželka pana Kratochvíla, solního z Třebíče. Dožije se jen tří let a 7 měsíců 1. 10. 1807 ve Věži umírá.[50]

Dále víme, že za doby vlády Josefa II. (1780-1790) byla na věžském zámku škola. Poslední učitel byl odvolán roku 1808.

Zajímavý je rok 1809, kdy je rozsudkem ze dne 19. VIII (4. X. 1809) Bernard spoluvlastnictví zbaven a Marie Anna zůstává samovlastnicí věžského panství. [51]

Kaple a balkon směrem z parku 2004, foto JS

17. 6. 1816 ve věku 73 let umírá na Brustwassersucht a 19. je ve Skále pohřbena „Paní Josefa Segenschmied, vdova po zemřelím Panu Waclawowy Segenschmiedovi, Měštianu z Velké Mezříče z Moravy a držitely statku Wiežského“. Sepelivit Admodum Revendus Deus Ignatius Ulrich Vicarius Eppistis … et Decanus Krasnohorensis.[52] V kronice se navíc dočítáme: „... V sakristii byl náhrobní kámen s německým textem. V hrobce odpočívá bývalá Věžská paní ‘Johanna (SIC!) Segenschmied‘, která zemřela 16. 6. 1817 v stáří 73 let. Při opravě kostela, náhrobní kámen přenesen ven před sakristii a opřen o zeď …“.

Již roku 1818 byly na panství Věž zřízené stoupy - zařízení pro drcení kostí pro výrobu kostní moučky.[53]

Údaje představeného věžského statku Johanna Wolfa z roku 1825 pro topografii profesora Eichlera jsou více než kusé. Jeho historické povědomí sahalo pouze k jakémusi baronu Deesovi a jeho následovníku Wenzlu Seegeschmidovi. Zcela letmo zmiňuje existenci zámku a kaplí, ve které byly každou čtvrtou neděli slouženy mše. Vedle zámku stál pivovar s výstavem osm sudů.[54]

Roku 1827 byl ve Věži zřízen chudinský fond pro dva chudé (Armen Institut), roku 1832 vystavěn obecní špýchar. V té době zde bylo z 520 občanů 56 židů.

Za Marie Anny Křivánkové „došlo ke klasicistní přestavbě hlavního západního průčelí, roku (1834) 1835 ke zmenšení kaple při zrušení kůru".[55]

Ze zachovaného repertáře z let 1835 - 1837 vyplývá, že zámecký pivovar byl v této době propachtován, byla postavena kontribuční sýpka.[56]

V obecní kronice se o kapli dočítáme: “Za paní Marie Krzivánkové čítával v ní jistý pensionovaný duchovní každodenně mši sv. a lid okolní tak si zamiloval kapli tu, že četně služeb Božích se zúčastňoval. Do toho stěžovali si okolní faráři a od těch dob musela býti sloužena mše sv. při zavřených dveřích. Po smrti tohoto duchovního dosaženo toho, že každou čtvrtou neděli a druhý svátek sloužena v kapli mše sv. duchovním správcem ze Skály, za čež dostával od majitele panství 21 zl. r. č.“[57]

Dospělosti se tedy dožili dva Bernardovi synové - vídeňský advokát, člen právnické fakulty vídeňské univerzity a majitel sklárny JUDr. Johann Ludwig Krziwanek (1795-1880) a Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876), pán na Věži, říšský a zemský poslanec.

Jan Ludwig Krziwanek (1795-1880) JUDr.

Jan z Boha (Joanes de Deo) Josef Krziwanek, narozen a pokřtěn 3. 3. 1795 ve Věži; kmotrovali: Josef Maria svobodný pán Langer z Langendorfu, pán na (České) Bělé a Rosálie Reinhardová, pernikářka z (Velkého) Meziříčí.[58] Stejně jako bratr Eduard studoval na gymnáziu v Jihlavě a to v letech 1806 – 1810.[59] Roku 1820 získal Johann Krziwanek narozený ve Věži v Čechách na vídeňské universitě doktorát z práva.[60] 11.7. 1825 ve Věži se oženil s Barborou Hafenbrädl, 23 let ze sklářské rodiny. (dcera Franze Ignaze Hafenbrädla (1753-1828), za svědky František Nádherný, c.k. guberniální rada a krajský hejtman v Jihlavě, Josef Šebestián Řehola, jihlavský krajský komisař. Jan Křivánek je v matrice uveden jako syn Bernarda Křivánka, majitele statku Věž.) Meziříčtí školáci mohli spoléhat na nadaci dr. Jana Křivánka z r. 1826,[61] Roku 1827 Jan zakládá sklárnu v Janštejně coby “obratný právník z Jihlavy”. Okolnosti blíže popsané v článku A. Koppa naznačují, že byl skutečně schopný a také se zde dozvídáme více o rodině jeho manželky:

Jak Dr. Jan Ludvík Křivánek roku 1827 založil sklárnu Janštejn.

Ve Vlativědném Věstníku Moravském z roku 2010 vyšel článek „K počátkům sklárny Janštejn na Jihlavsku aneb je sklárna Janštejn 200 let stará?“ z pera potomka tamních sklářů Antonína Koppa, který na 22 stranách velmi zevrubně popisuje, kterak tehdy „obratný advokát a právník z Jihlavy JUDr. Jan Křivánek“ sklárnu založil. Jak pojal Dr. Křivánek myšlenku na provoz sklárny souvisí s původem jeho nevěsty rozené Hafenbrädl, dcery prosperujícího skelmistra v Herálci, Franze Ignaze Hafenbrädla (1753-1828), jehož portrétní olejomalbu naleznete v článku.[62]

Franzův strýc Johann G. Hafenbrädl byl roku 1783 nobilitován a jeho synovec si roku 1805 podal žádost o totéž. Koupil si proto panství Český Rudolec a chtěl tam založit sklárnu. Žádost byla ale zamítnuta a panství i s velkými dluhy prodáno. Franz se usídlil ve Žďáru nad Sázavou, kde koupil zdevastovanou část cisterciáckého kláštera, kterou nákladně opravil. Ve zdejší bývalé prelatuře pak vedl panštější život a vedl odtud obchodní stránku svých skláren.

Výroba, která byla z Herálce rozšířena i do sousedního Vojnova Městce prosperovala. Hafenbrädlové překonali i státní bankrot roku 1811. Časem ale nastaly problémy s dodávkami dřeva a výroba byla ohrožena. Na pomoc přišel zeť JUDr. Jan Ludvík Křivánek (1795[63]-1861), doktor obojího práva, moravskoslezský advokát z Jihlavy, který měl za manželku Franzovu provorozenou dceru z druhého manželství.

„Doktor Křivánek znal ze své praxe i poměry na telečském panství, kde se potýkali s problémy nedostatečného odbytu dřeva přezrávajícího v lesích. A právě tato skutečnost jej přivedla k rozhodnutí, že by situace mohl využít. Navrhnul proto, že by v zastoupení svého tchána, heráleckého skelmistra Hafenbrädla, nenápadně a pod svým jménem, na telečském panství založil novou sklárnu, která by pak mohla, právě od roku 1827, sloužit jako náhrada za Herálec.“ (str. 140)

Dr. Křivánek si nejprve vyhlédl vhodný pozemek v Horních Dubénkách a již 1. 3. 1827 uzavřel kupní smlouvu. Teprve pak vstoupil 2.4.1827 v jednání s hrabětem Leopoldem Podstatským-Lichtenštejnem, pánem na Telči. Vrchnost se zavázala k dodávkám dřeva, Křivánek mimo jiné k odběru kořalky a piva výhradně z vrchnostenského pivovaru. Hrabě navíc neposkytl pozemek, ten si musel dle úmluvy vyhlédnout sám, sklárna měla náležet jemu a ne být nájemní. Křivánek si tak nechal uložit povinnost, kterou již měl splněnou. „Později (v červenci) získal od místodržitelství povolení vybudovat sklárnu, ač zvykem bývalo, a úřady to tvrdě vyžadovaly, že ten kdo měl provozovat sklárnu, musel být nejen vyučen sklářem, ale také musel být v tomto řemesle osvědčen. Něco takového o doktoru Křiwánkovi nelze říci, protože ten mimo vlastní manželky, dcery skelmistra, se sklářstvím neměl nic společného a také tomu ani nerozuměl. Přesto povolení dostal.“[64] Navíc se zdá, že se stavbou bylo započato ihned po souhlasu hraběte v dubnu a na povolení místodržitelství z července se nečekalo.

V době úmrtí Franze Ignaze Hafebrädla (1753-1828) byla sklárna v Janštejně v plném provozu a Dr. Křiwánek dle např. dlužních úpisů zálohově „předplácel“ a asi záměrně účelově tak huť zadlužoval. Křivánek asi nechtěl mít veškeré své jmění vloženo ve sklárně, která byla stejně určena k odprodeji Hafebrädlům a navíc pak nemusela být moc draze prodávána.

Po roce a čtvrt provozu prodal 31. 1. 1829 JUDr. Jan Křiwánek sklárnu svému švagru, skelmistru Johannu Ignazi Hafenbrälovi ze Žďáru n. Sázavou za 7.600 zl. konv. Měny a 25 dukátů ve zlatě. V prodejní smlouvě nelze přehlédnout důkladné upozornění prodávajícího na to, že na něj, tj. na dr. Křiwánka, ani v budoucnu nesmí přejít žádné záruky a ani dluhy.

Na závěr, byť bez potřebné souvislosti ještě doplňme, že domácnost Hafenbrädlů údajně pravidelně navštěvovala i se svými nemanželskými dětmi milenka kancléře Metternicha, Elisabeth Hafenbrädlová. Tato Franzova neteř žila původně jako schovanka v jeho rodině, později ve vídeňských vysokých kruzích a kancléři porodila řadu dětí, např. budoucího velvyslance Rakouska hraběte von Hübner.[65]

Roku 1829 Jan prodává janštejnskou sklárnu svému tchánu Janu Ignáci Hafenbrädlovi ze Žďáru n. Sázavou.

Podpis na nájemní smlouvě z 1. 4. 1828 “J. L. Krziwanek doktor práv, také zemský advokát a skelmistr nájemce”.

1831/2 se narodil Johannův syn Gustav, který se dožije jen 7 let.[66] 11. 5 1834. se ve Vídni (Jägerzeile Nr. 52) narodil syn Carl Friedrich, pokřtěn 15. t.m. ve vídeňském kostele Sankt Johann Nepomuk.[67] Karl Krziwanek (1834-1874) byl prodejcem vybavení fotografických ateliérů a majitel litografického podniku, který po jeho smrti provozovala manželka Leonie.[68] Viz níže.

V první polovině 30. let se vídeňský doktor práv Jan Ludvík Křivánek přihlásil jako zájemce o sklárnu v Květné u Uherského Brodu. Měl patent na výrobu zrcadel na hliněné podložce. Chtěl huť na 20 let a byl rozhodnut ji přestavět. Jeho žádost podanou 6. února 1835 vrchnost pro značnou nákladnost přestavby zamítla. [69] V ročence pro 1837 polytechnického institutu ve Vídni je pod číslem 2117: “Johann Ludwig Krziwanek Doktor der Rechte in Wien Jägerzeile Nro 57 auf die Verbesserung Glasspiegel auf einer Thonplatte zu giefsen Auf ein Jahr vom 29 September (roční patent na výrobu zrcadel na hliněné podložce[70] V lednu roku 1839 zemřel na neštovice dvouletý syn Joseph Friedrich.[71] Brzy potom v březnu umírá sedmiletý syn Gustav.[72] Roku 1840 je zmíněn jako „Güterbesitzer Johann Ludwig Krziwanek Doctor der Rechte und Mitglied der juridischen Facultät in Wien (na str. 102) in Verhandlungen der kk Landwirthfchafts in Wien und Auffäße vermifchten ökonomifchen Inhaltes.“

Podle Neues Fremded Blatt z 6. 4. 1866, coby bývalý český advokát Dr. Johann Krziwanek narozený ve Věži na Čáslavsku oznámil, že poskytuje právní rady zdarma. Toho využil od roku 1864 insolventní výrobce stuh (Bandfabrikant) Leopold Kurzmayer, který se marně snažil dosáhnout mimosoudního vyrovnání s věřiteli. Na radu Dr. Krziwanka se před exekucí pokusil chránit postoupením svého movitého jmění částečně na manželku a částečně na krytí alimentů nemanželského dítěte. Výsledkem byl bohužel dvouměsíční trest vězení pro Kurzmayera a 14 dnů pro Dr. Krziwanka. „Dobrá rada je drahá, někdy i pro poradce.“[73]

17.7.1880 umírá Johann Ludwig Krziwanek, doktor práv, ve věku 86 let na tuberkulosu, 20 let ovdovělý, bytem Wien Brauenstrasse 5, pohřben 23.7. 1880 na Zentralfriedhof.[74]

Rudolf Krziwanek (1843-1905), dvorní fotograf, majitel atelieru

Rudolf Stephan Krziwanek (1843[75]-1905[76]) syn Dr. Johanna Ludwiga Krziwanka a jeho manželky Barbary rozené Hafenbrädl, byl po 30 let asi nejznámějším dvorním fotografem ve Vídni. Má vlastní heslo na WIKIPEDIA. První ateliér v Hofstallstrasse, filiálky na Graben, ve Windmühlgasse a dvě v Bad Ischl. Vedle císařské rodiny vyfotil mnoho slavných osobností. Manželka Amalie.[77] Finanční tíseň ho bohužel nakonec postupně přiměla úspěšné podniky odprodat a přesídlit do Wiener-Neustadt, kde roku 1905 spáchal a na podruhé požitím cyankáli i dokonal sebevraždu.[78]

Karl Krziwanek (1834-1874), majitel firmy na fotografický materiál

Karl Friedrich Krziwanek (1834-1874), další syn Dr. Johanna Ludwiga Krziwanka a jeho manželky Barbary rozené Hafenbrädl, byl rakouský prodejce vybavení fotografických ateliérů a majitel litografického zařízení. (Má vlastní heslo na WIKIPEDIA.) Během svého života byl vlastníkem podniku „Karl Krziwanek“ – založen 1860. Tehdy se i žení s Leonie rozenou de Tysson.[79] Od začátku provozoval litografický ústav. Zde byly vyřezávány kartony a navrženy reversní strany. Kartony byly nezbytné jako základ pro tenké fotopapíry, které měly tendenci se rolovat. Postupem času se také zabýval vybavením pro fotografická studia, jako jsou pozadí, nábytek a další zařízení. Krziwanek za to získal cenu na třetí fotografické výstavě v Hamburku v roce 1869.[80] Objektivy, fotoaparáty a příslušenství byly přidány v průběhu let. V nabídce měl také fotopapíry a chemikálie. Společnost Karla Krziwanka byla založena, když se jako nejoblíbenější formát pro fotografie začala prosazovat carte-de-visite. To založilo úspěch společnosti v prvních letech. V roce 1867 dodala společnost Krziwanek vídeňským fotografům přibližně 1,5 milionu „Visitkartons“.[81] Karl Krziwanek byl členem Photographische Gesellschaft ve Vídni a dočasně jeho auditorem a členem výboru. Karl Krziwanek umírá 25. 9. 1874.[82] Po smrti Karla Krziwanka se vlastníkem společnosti založené v roce 1860 stala jeho manželka Leonie.[83] Dcera Wilhelmine (1861-)[84] a syn Rudolf Josef Carl (1864-).[85]

Friedrich Skriwanek (1840 - po1885), herec, divadelní ředitel

Dalším synem „známého vídeňského advokáta“ byl patrně[86] Friedrich Skriwanek (1840 - po1885)[87] (heslo na KOHOUTÍ KŘÍŽ). „Po studiu gymnasia navzdory přání otce, aby využil schopnosti, které projevil, nepokračoval v oboru právním“[88], ale stal se hercem (1863 hrál Hamleta v Českých Budějovicích[89]), později divadlením ředitelem (1874 a 1875 v ČB), vystupuje i se svou ženou Therese Skriwanek,[90] pak odchází do dnes chorvatského Osijeku, kde bylo tzv. německé "akciové" divadlo. Brzy se vrací přes Krems an der Donau do dolnorakouského Mödlingu. [91], „Tento vysoký, silný muž, s jemně řezanou tváří umělce a obrovskou holou hlavou, byl dobře známou osobností v uměleckých a zejména v hereckých kruzích…. Jeho nezanedbatelné jmění roztavilo špatné podnikání. Když sezóna v Mödlingu skončila, nebyl Skriwanek bohatší než předtím. Neštěstí pronásledovalo tohoto muže železnou konzistencí a brzy vidíme druhdy bohatého muže, jak žije v nejsmutnějších podmínkách ve Vídni. V předchozím roce jeho nouze dosáhla svého vrcholu a Skriwankovi důvěrnější známí se často z úst bývalého ředitele dozvídali, že od předchozího dne nic nejedl. Jeho snahy nalézt pro sebe vhodné místo vyšly vniveč a 7. května roku 1885 byl přiveden do zemského ústavu choromyslných ve vídeňském Döblingu.“ Navštívit ho přišla manželka se jeho přítelem, známým spisovatelem[92], ale Skriwanek ho nepoznává, dokonce ho považuje za sebe samotného. „Oblečení plandá kolem vyzáblé postavy, oči jsou hluboko v důlcích, na hrudi nešťastníka splývá dlouhý bílý plnovous a plešatá hlava se snad ještě zvětšila. Skriwanek, který měl vždy příjemné chování, nyní mluví jen s největším patosem. …Když se návštěvník zeptal, jak se má, nešťastník odpověděl s přátelským úsměvem: „Ach, vedu si velmi dobře. Jsem milionář. Víte, tady v peněžence (orig. Gilettaschl) mám 17 milionů. A blázen šťastně poklepal na tašku. Jeho žena se ho zeptala, proč teď pořád mluví spisovnou němčinou (hochdeutsch), což předtím nedělal. „Jsem milionář a musím mluvit vysokou němčinou,“ zněla odpověď.“ [93]

Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876), pán na Věži, říšský a zemský poslanec

Narodil se 24. 1. 1799 v Jihlavě, v domě č. 102 na Špitálském předměstí. Na místo jeho narození nás ovšem přivedla až nobilitační listina. Proč se narodil právě v Jihlavě nám zůstává otázkou. Pokřtěn byl tamtéž na jméno Eduard Ernest. Obě jména najdeme později u jeho synů. Oba bratři Jan Krziwanek (*1795) a Eduard (*1799) studovali na gymnáziu v Jihlavě. Jan v letech 1806–1810. Eduard 1810-1813.[94]

Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876)

na balkoně věžského zámku – v pozadí skleník[95]

Dozvídáme se o něm dále až 31. března roku 1831.[96] Tehdy si totiž bere v kostele svatého Václava na zámku Nový Stránov o pět let mladší Caroline baronin von Herites (1804-1876). V matrice je uvedena nevěsta: „Urozená Slečna Panna Panna Baronka Karolina z Herites“ a ženich: „Jemnost Pán Pán Eduard Ernest Kržiwanek, Pán statku Wiesch, syn v Pánu zesnulého Bernarda Wawřince Kržiwánka, držitele statku Wiesch“. Její rodina již byla důkladně představena v kapitole “Familie von Herites”. Místo konání svatby, tedy samotný kostel můžeme dnes opět vidět a to dobově zrekonstruovaný. Svatba stránovské baronessy byla jistě událostí a sjela se řada významných hostí. Přímo mezi svatebními svědky najdeme vedle krajského hejtmana boleslavského a c.k. guberniálního rady Jana Davida také majitele sousedního panství Skalsko a Niměřice Jana Weitlofa.

Ze svatebních hostí si ještě všimněme svědka ze sousedních Kosmanos Gotharda hraběte von Mirbacha (1808-1870). I když pomineme fakt, že byl prapředkem manželky syna posledního rakousko-uherského císaře, arcivévody Otto von Habsburg-Lothringen (*1912), o čemž tehdy sám nemohl vědět, můžeme konstatovat, že hrabě Mirbach, jako majitel blízkého panství Kosmanosy svou přítomností určitě celou událost ozdobil. Manželkou hraběte Mirbacha byla tehdy Matylda rozená Pachtová, která brzy umírá a Mirbach si bere její sestru Aloisii . (Ke vztahu s rodinou Mirbach můžeme ještě doplnit, že oznámení o úmrtí Eduarda Krziwanka bude zasláno na adresu hraběnky Natalie Wratislav, rozené von Mirbach[97] Díky nekrologu v periodiku Politik[98] či zmínkám v Bohemii[99] víme již, že Natalia Wratislav rozená von Mirbach, byla dcerou svatebního svědka, hraběte Gottharda von Mirbacha z Kosmanos, narozená tamtéž.

Gotthard Friedrich Graf Mirbach (1806-1870), Zeichnung 1837 Josef Zumsande[100]

Na svatbě však jistě nechyběli ani další zástupci hraběcí rodiny Pachtů z Rájova (Pachta von Rayhofen). Vztah s rodinou Pachtů byl totiž živý téměř jistě, protože jejich rodovým statkem bylo nejen Jablonné v Podještědí (něm. Gabel), ale i Bezno, které přímo sousedilo se stránovskými pozemky - ze zámku na zámek je to 5 km, a kde také (dle uváděných míst narození, sňatků a záznamů v místní kronice) jistě v prvních třech desetiletích 19. století pobývali. Zřejmě nejvýznamnější roli v našem vyprávění bude mít nejstarší sestra manželek hraběte Mirbacha, Johanna roz. hraběnka Pachta von Rayhofen (1806-1878). Byly si s Caroline zřejmě velmi blízké. Caroline Krziwanek rozená von Herites ji titulovala „Freundin Jenny“. Když se této Jenny, od roku 1835 již Johanně Baronin von Kutschera, narodil ve Vídni roku 1836 chlapec, byl křtěn (na jméno Karel) v křestním úboru, který zakoupila pro své děti Caroline. K Jenny von Kutschera roz. hraběnce Pachtové a její rodině se ještě obsáhleji vrátíme, a to hlavně proto, že její přátelství s Caroline zřejmě neponechalo synovi, baronetu Karlu von Kutschera velký prostor pro volbu nevěsty. Vzala si ho totiž Carolinina dcera Ernestine von Krziwanek a z přítelkyň se tak staly příbuzné. Caroline pak Johannu titulovala „Grossmama Jenny“.

Johanna ‘Jenny‘ Freiin von Kutschera, née Gfin. Pachta (1806-1878)

Ke vztahu s hraběcím rodem Pachtů je zde snad vhodné ještě dodat, že tito tehdy měli období největší rodové slávy již zřejmě za sebou. Praděd Jenny hrabě František (+1799) byl za vlády Marie Terezie jako místodržící finančně i politicky nejmocnějším mužem v Čechách a Bezno nákladně zvelebil , aby mu sloužilo se statkem nejen jako hospodářské zázemí, ale i pro reprezentaci . Bezenský zámek byl v té době místem častých návštěv vlivných lidí a byl bezesporu centrem zemského politického života.[101]

Zámek v Bezně z roku 1818 [102]

O otci Jenny hraběti Františku Josefovi (*1776) pak již v Bezenské kronice čteme nelichotivá slova: Od roku 1810 až do roku 1820 zůstával v Bezně hrabě František Pachta. „Aňť byl špatným hospodářem, dán mu byl administrátor hrabě Salm, později baron Kapoun. Hrabě Pachta byl člověk prostý, jednou přišel k našemu Sedláčkovi, řka: Slyšíš ty starej! ušiješ mi šedivé soukenné šaty. Jdi do Boleslavi, vyber sukno a na prvního že zaplatím.“ Sedláček šel na radu k direktorovi Rotkymu . Direktor: „Chcete-li sukno sám zaplatit, s Pánem Bohem, já ale krejcaru nedám, musím vyplácet řezníka a pekaře. Sedláček se hraběti vymluvil, že mu nechtěli v Boleslavi sukno na dluh dát. Byl také Sedláčkovi dlužen 27 zlatých, když na prvního šel Sedláček do zámku upomínat, vytratil se hrabě protějšími dvěřmi ze zámku a potkal-li ho a upomínal, dostal 1 neb 2 zlaté „diškrece“ a „že více nemá, aby přišel na prvního!“ Tento hrabě nosíval v zimě kabát s liščími kůžemi. V létě odpáral Sedláček „liščiny“ s kabátu a pan hrabě měl letní kabát!“[103] Pro vyváženost dodejme, že roku 1817 lehl zámek v Bezně, vystavěný roku 1750, popelem a byl do roka opět vystavěn do nynější velkolepé podoby.[104] Nicméně Bezno bylo nakonec odkoupeno roku 1881 správou soukromých statků J. Veličenstva (Císaře) za milion zlatých.[105]

Křestní úbor – Taufzeug a Modrá Pamětní Kniha

Vraťme se nyní ke křestnímu oblečku. Caroline zakoupila „Taufzeug“ ke křtu svého prvorozeného syna Ernesta Thadease Benjamina zřejmě roku 1832. Tehdy kmotrovali, stejně jako u všech dětí babička Maria Anna Krziwanek (v matrice jako majitelka statku Věž) a strýc Thade baron von Herites. Obleček využila sama Caroline devětkrát, ale protože „Taufzeug“ byl posléze putovní a všichni v něm pokřtění byli zaznamenáni, zachovala se nám nejen památka na zajímavou rodinnou tradici, se kterou bychom se jistě setkali i jinde, ale i originální obraz rodové sounáležitosti, který zde připomíná mohutný rozrod pečlivého rodokmenu. Je zde totiž různým rukopisem postupně poznačeno také 11 dětí sestry Marie baronin von Voith, 9 vnoučat – dětí všech tří dcer Caroline, a tak dále přes šest generací. Pisatelky se měnily, ale neposkvrněné roucho oblékali další a další až do 30. let 20. století. Poslední přípisek praví, že „úbor se ztratil při smrti Antonína Kratochvíla (1861-1945), který jej měl u sebe a patrně byl někým ukraden.“ Celý tento seznam nebyl volným listem, ale stránkou sešitu – knížky, kterou si Caroline začala psát.

Ukázka zápisu v Modré Pamětní Knize. Strana o rodičích.

Jednalo se o vázaných 38 stran s potištěnou obálkou cca 20x15 cm. Sama sešit nijak nenadepsala, ale protože jde téměř o dobový žánr u dam jejího postavení a obálka byla modrá, říkejme mu Modrá Pamětní Kniha.

Modrá Pamětní Kniha - obálka, zápisník Caroline, posléze dědený po přeslici dalšímu generacemi.

Vázaných 38 stran s potištěnou obálkou cca 20x15 cm

Interiér kaple sv. Jana N. ve věžském zámku, vzhled 20. stol

Podobně jako jiné dámy, poznamenávala si sem Caroline porody, křty, kmotry, svatby, svědky, úmrtí, pohřby, povýšení do šlechtického stavu, či udělení vyznamenání. Nechyběla místa, data a časy, u narození pak nechyběla čtvrť měsíce a příslušné znamení zvěrokruhu. Například: „Den 26ten August 1832 um 10 uhr Abends gebohren und den 28ten getauft Mein Sohn Ernest, Thadeus, Benjamin. an eine Sontag beim Neu-Mond, an den Planeten der Jungfrau. Pathen Bruder Thadee und Schwiegermutter.“ Rukopis se postupně střídal, jak Gedenkbuchg putoval generacemi. Ještě roku 2005 byl - již zcela popsán - autorovi zapůjčen pokrevní pokračovatelkou.

Schlofs Wěž, J Sandtner j.l. (archiv Fránů)

Po Ernestovi Tadeáši Benjaminovi (1832) porodila Caroline Marii Annu Barboru (1834), pak přišla Mathilde (1835) a Friedrich Ferdinand (1836).

Tehdy již panství Eduardu Křivánkovi formálně patřilo, protože ho dle zemských desek 30. 7. 1836 koupil od své matky Marie Anny, rozené Seegenschmiedové a to jako měšťan v Kutné Hoře.[106] Koupě byla spíše formální za celkem 40 000 zlatých konvenční měny. Dluhy (14 350 zl.) nikterak nevybočovaly z dobového standardu.[107]

Mathildě kmotrovala u křtu Marie baronin von Herites s Thadeasem baronem von Herites. Friedrichovi Ferdinandovi pak kmotroval s tetou Marií i její snoubenec Ferdinand Voith baron von Sterbez, kteří se v zámecké kapli ve Věži roku 1837 také vzali. Pak ale nadchází období obtížné. Skoro dvouletá Mathilde umírá, když je Caroline v šestém měsíci těhotenství. Tři měsíce nato se rodí malá Caroline, která však umírá po šesti dnech.

Roku 1838 byly na věžském statku zřízeny druhé stoupy na drcení kostí pro výrobu hnojiva.[108] Roku 1838 byla situace zámku a hospodářského dvora zachycena na nejstarší katastrální mapě - indikační skizze.

V následujícím roce 1838 umírá i bezmála dvouletý Friederich. Roku 1839 se narodila Hermine.

Počátkem října 1839 byl proveden na žádost majitele Eduarda Křivánka soudní odhad statku Věž - stavební odhad sepsali stavitel z Polné Wenzl Bauczek a tesařský mistr Franz Dworzak. Zevrubný popis rozměrů všech místností a užitých materiálů nezmiňuje mobiliář. Z po sobě následujích pokojů zámecké části soupis v překladu jmenuje např „… a) ložnice s malými dveřmi po levé straně na oratoř v kostele, tento pokoj je dlouhý (6,01 m) a široký (3 m), má zelené tapety a parketovou podlahu a má alkovnu. b) modře malovaný pokoj s rákosovým stropem a křížovanou podlahou, dlouhý (6,16 m) a široký (5,85 m). c) pokoj dlouhý (5,85 m) a široký (3,87 m) s parketovou podlahou a rákosovým stopem, modře vymalovaný, s ním sousedí čtvrtý d) šedě vymalovaný pokoj dlouhý (5,85 m) a široký (3 m), rovněž s rákosovým stropem a parketami, dále e) modře vymalovaný pokoj s parketami dlouhý (6,32 m) a široký (6 m) s rákosovým stropem. S tímto nárožním pokojem v hlavní frontě sousedí dva pokoje vedle sebe, oba zeleně vymalované s rákosovým stropem a prkennou podlahou, první f) je dlouhý (6 m) a široký (3,79 m), druhý g) dlouhý (6,16 m) a široký (6,16 m). Z horní předsíně vedou druhé dveře do druhé uzavřené předsíně s rákosovým stropem a cihelnou dlažbou, ze které vedou schody na půdu, v ní jsou také vstupní dveře do 6. pokoje popsaného pod f). Z této (6,16 m) dlouhé a (3,95 m) široké předsíně je přístup do do předpokoje dlouhého (6,32 m) a širokého (2,84 m) a odsud do květinového pokoje dlouhého (6,16 m) a širokého (2,05 m) a protějšími dveřmi do jídelny, která je dlouhá (12,96 m) a široká (8,06 m) s rákosovým stropem a prkennou podlahou. Vedle tohoto sálu jsou opět dva pokoje s rákosovým stropem a prkennou podlahou, z kterých je první dlouhý (4,82 m) a široký (4,27 m) a druhý je dlouhý (8,6 m) a široký (4,7 m). Z každého tohoto pokoje vedou dveře do vedle stojícího parketovaného pokoje, který je dlouhý (12,59 m) a široký (6,54 m) a má rákosový strop.

Tyto všechny zde popsané obytné prostory jsou pod zámeckou střechou. Půda tohoto zámku je celá dlážděná cihlami a opatřena dvěma požárními zdmi; krov je zčásti taškový, z části také krytý šindelem, vedle sousedící kostelní střecha je rovněž krytá šindelem, půda kaple má ale prkennou podlahu.

Všechny výše popsané obytné části jsou stejně jako střecha v dobrém stavu a celý zámek je s ohledem na údržbové náklady odhadován na 4890 zl. 30 kr., avšak včetně úřední kanceláře a bytu správce, jejichž odhadní cena je 109 zl. 30 kr. konvenční měny.“

Druhá část odhadu se věnuje budově hospodářského dvora čp. 2 v zámeckém dvoře. Jmenuje „a) maštal na ustájení asi 60 kusů volů se 38 kamennými žlaby na píci, ze 2/3 klenutá, třetí část se dřevěným stropem. S touto stájí sousedí: byt šafáře. Skládá se z předsíně s záklopovým stropem, klenuté kuchyně a dvou pokojů. … b) Naproti zámecké budově jsou pod jednou střechou dvě vozové remísy postavené z tvrdého materiálu částečně na jíl a částečně na vápno, u nich je maštal a chlév a komora na postroje. … c) Nedaleko odsud ve stejném směru s bytem šafáře je vrchnostenská stodola, celá postavená z tvrdého materiálu se 3 mlaty a 4 pernami. … d) Mezi touto stodolou a bytem šafáře je u ohradní zdi 21 kurníků a chlévků. Tyto jsou dřevěné a s pultovou střechou postavenou na této dělící zdi, …. jsou v chatrném stavu, sousedící nádvorní zeď, která je krytá tesanými kamennými deskami, je ale v dobrém stavu … e) Ovčín vedle dolní výjezdové brány nalevo je určen pro asi 500 kusů ovcí, má dřevěný strop a šindelovou střechu. Tato stáj je postavena z kamene na jíl, uvnitř leží průvlak na 6 kamenných sloupech, … 3. Mezi stájí a sýpkou je byt hajného. Tento je postaven z kamene na jíl, má šindelovou střechu, … , skládá se z předsíně, otevřené kuchyně, komory, světnice, chlévu, všechny prostory mají dřevěný strop, … Odsud se táhne částečně zřícená zeď až k 4. obilní sýpce. Tato je celá postavená z tvrdého materiálu na vápno, skládá se dole ze dvou a na horní půdě ze 1 1/2 podlaží, která mají falcovaná prkna. Přízemí, kde leží klenba na 4 kamenných sloupech, je současně používáno jako stáj, jsou zde kamenné žlaby na píci a kamenná nádrž na vodu. Celé přízemí má kamennou dlažbu. Celá sýpka má ležatou stolici a je krytá střešními taškami. …5. Nádvoří o výměře 560 čtv. sáhů (2013 m2), … 6. Zde je kamenná nádrž na vodu, která je vzhledem ke své chatrnosti odhadnuta jen na 20 zl.

Dále obsahuje elaborát popis zcela nově postaveného pivovaru s vinopalnou (odhadnutý na 9196 zl. 30 kr., což je více než za zámek), vinopalnu čp. 34 (2162 zl. 3 kr.), dvě vrchnostenské hospody čp. 26 a 28 (kde bydlel i šafář), dominikální domky čp. 30 a 54, cihelnu s kolnou za zámkem v místě zvaném Zahrada, za cihelnou byl pivní sklep a dále dřevěná draslárna; další budovy stály již mimo obec Věž. Celý statek včetně polností byl odhadnut na 136 990 zl. 41 5/8 kr.“[109]

Roku 1840, kdy je navíc obec v červenci postižena hrozným krupobitím a veškeré obilí je zatlučeno do země, umírá v Praze v listopadu prvorozený osmiletý Ernest. Caroline je v té chvíli těhotná a má méně než měsíc před porodem, a tak je i zřejmé, proč holčička, narozená v prosinci téhož roku dostává jméno Ernestine.

Barevná kresba dcer Křivánkových před skleníkem v parku 16.4.1845, : Maria (9), Hermine (6) a Ernestine (5) , podepsán Josef Just [110]

Maria (9), Hermine (6) a Ernestine (5) Krziwanek před skleníkem v parku (výřez), 16. 4. 1845 podepsán Josef Just[111]

Roku 1841 umírá v Německém Brodě Carolinin otec Johann baron von Herites a roku 1842 tchýně Marie Anna Krziwanek. V témže roce přišlo veliké sucho. Obilí bez vláhy „nevymetalo“. Nesklidilo se ani tolik, co se zaselo. Mezi lidem rozmohla se bída a hlad.

24. 9. 1842 se v Praze narodil Carolinin synovec Vincenc Voith von Sterbez (1842-1912), kterému stejně jako všem ostatním dětem své sestry Marie kmotrovala Caroline Krziwanek. K této události se v Regionálním Muzeu Kolín dochovala křestní medaile „s obloučkovitě a kapkovitě tvarovaným filigránovým okrajem“, která má „v ploše mělký reliéf s motivem Křtu Páně. Na zadní straně rytý nápis: Errinerung an 24. 7. ben 1842 von C. K.“ Tolik text inventárního seznamu. Vrytá datace je evidentně číslovaná postaru, kdy „7ber“ = „September“.

Křestní medaile v upomínku na křtiny Vincence Voith von Sterbez (1842-1912), darovaná od Caroline Krziwanek.[112]

Roku 1843 umírá v Brodě matka Barbara baronka von Herites.

Roku 1843 píše Prof. Balling v příspěvcích Spolku pro povzbuzení obchodního ducha v Čechách, že před několika lety se v parních kotlích věžského lihovaru testovalo vaření piva. Vaření mladiny a chmelovar se však pro dosažení žádané kvality piva technologicky nepodařilo zvládnout. [113]

Roku 1844 se narodí poslední dítě Eduard Carl, který zůstane jediným mužským potomkem. Má již jen tři sestry Marii, Herminu a Ernestinu.

Za doby roboty ještě roku 1844 stavěli si Krzivankové jednopatrový tzv. „Nový dům“ mezi panským pivovarem a panskou kovárnou (č.p. 62). Byl situován proti zámku přes park. V letech 1846-47 celý dům levně koupil kupec Meisel, který v obci vykonával funkci židovského kněze (Potomci kupce Meisela žijí dodnes na Slovensku). Krzivánkové měli vymíněno 1. poschodí k volnému užívání. Značnou část nedoplatku na kupní cenu, vyúčtoval obchodník Meisel poslednímu panu ze Krzivanků za stravné – a dluh byl smazán.[114]

Nový Dům Věž č.p. 62 U Meislu v r. 1930. [115]

Roku 1845 byly na věžském statku zřízeny již třetí stoupy na drcení kostí pro výrobu hnojiva.[116]

Havlíčkova divadelní společnost

Eduard Křivánek se stal i postavou románu Josefa Jahody (1872-1946) Havlíčkův Máj. Knihu sepsal až roku 1936, ale zalidnil ji osobami, které poznal za svého mládí v Německém Brodě v letech 70. a 80., anebo aspoň se o nich dozvěděl z živé tradice.[117] Děj je zasazen do období po příjezdu K. H. Borovského do Německého Brodu z Ruska v červenci 1844, kdy Havlíček organizuje české divadlo pro osvětu germanisovaného měšťanstva. S Eduardem Skřivánkem, se v knize setkáme několikrát. Karel Havlíček se svou společností nehrál divadlo jen v Pekhausu – rastauraci Na Holubníku, či ve velkém školním sále, ale hrál např. i na panství ve Věži. Zde navíc hrál divadlo ještě i německy. Panství ve Věži zmiňuje jako místo, kde “do r. 1848 hrával K. Havlíček Borovský německy divadlo” Václav Klofáč[118]. Také v Dějinách českého divadla se dočteme, že ve Věži hrával Havlíček již ve třicátých letech: “Tehdejší Německý Brod měl poněmčenu svou honoraci, ale zásluhou mladého Havlíčka přece jen začalo pronikat národní vědomí do vyšších společenských kruhů. Divadlo se tu hrávalo už v minulém desetiletí, ovšem ponejvíce v soukromí, až teprve Havlíček položil pravé základy … První přestavení se konala ve staré škole, v malé budově za děkanským kostelem, ale hráno bylo i ve Věži a rovněž za Havlíčkovy účasti. Nevadilo, že jsou to představení německá, účastnil se jich a styku využil k agitování pro uspořádání českých představení, což se mu také zdařilo.“[119]

Z Jahodovy novely vybíráme místa, která věžského Skřivánka přímo jmenují: … (Havlíček) Přísně řekl: „… Tady v Brodě uděláme začátek. Brod je zaklet. Zakleli ho takoví Doubravové,[120] “takoví Skrzivánkové a Müllerové, zaklela ho hloupost brodských lidí!“ (str. 30) … „A nad jeviště dáme českého lva!“ rozhoduje Havlíček. „Nic jiného, než českého lva. Toho černožlutého dvojhlavého tvora nedáme,“ usmívá se na Žáka.[121] „Věžského Skrivanka, květinovského Kundráta a purkmistra Vjeznického ranní mrtvice,“ podotýká Žák. (str. 44) … Ach ta tetka Halamasková![122] Sláma tomu rodu kouká z bot, tetka ani pořádně se neumí uklonit, ale mermomocí se cpe mezi tu jalovou brodskou honoraci. A jak poníženě se chová, když milostivě s ní promluví věžský Skrivanek!“ (str. 51)… Havlíček vypočítává (herce) a vzpomíná si „Nesmíme zapomenout vrchního z Věže, Dokoupila. Včera se nám nabízel. To zachytíme Květinov, Věž a vůbec venkovskou honoraci.“ (str. 91) … „Maminko té Lori (Jenčové) musíte rozumět,“ vysvětluje Havlíček. „Je to ustárlá koketa a ráda by se vysoko vdala. Chce být bohatou jemnostpaní a šilhá do špitálského dvora, do Věže, aby chytla nějakého poněmčilého milostpána.“ (str. 109) … Havlíček upozorňuje: „Nejzajímavější je, že o vstupní lístky je ohromný shon. Zamlouvají si lístky z Věže, ze sv. Kříže, z Humpolce a skoro ze všech sousedních obcí. To by Pekhaus nestačil!“ (str. 159) … Žák mu ochotně zvěstoval: „Přijde také Skřivánek z Věže, Müller ze Špitálského dvora, přijedou všichni okolní vrchní úředníci. A profesoři[123] přijdou do jednoho… .“ (str. 160) … (po Havlíčkově krátké necenzurované úvodní řeči o významu emancipace českého jazyka – pozn. aut.) Tleskal Havlíčkovi i věžský Skrzivánek – snad srdce chtělo jinak, ale člověk nikdy neví. (str. 166) … na str 186-187 zmínky o „šlitáži“ vlasteneckých divadelníků - vyjížďce na saních, pro kterou dvoje sáně zapůjčil věžský vrchní Dokoupil.[124]

Nevíme, nakolik měl o divadlo zájem samotný Eduard Skřivánek. Jistě však víme, že „horlivou vlastenčkou“ a dobrovolnou amatérskou divadelnicí byla jeho žena Caroline, která vystoupila již roku 1820 na oslavě po schůzi vlastenecké literární společnosti v Klicperově hře „Dobré jitro“ ve Spáleném Poříčí.

V „Seznamu příspěvků sboru ke zřízení českého národního divadla“ z let 1851-1861 je mezi „P.T. přispívateli z Německého Brodu“ i „E. Křivánek, statkář a městský rada, 10 zl.“ a „JUDr. Eduard Brzorád, adv., 3 zl.“[125]

O tom, že Havlíček býval častým hostem ve Věži se dočítáme podrobněji v knize F. Drašnara. Cituje V Gablera, který vzpomíná jak byl Havlíček na maškarním za Čerokéze, či jak nepozván tropil si z hostů legraci. František Drašner píše: „Bály a maškarády pořádal i majitel panství ve Věži Křivánek, k němuž se sjížděla honorace z Brodu, Humpolce a celého okolí. Věžský správce Dokupil byl členem Havlíčkovy ochotnické družiny a v „Epigramu“ hrál úlohu Skočnožky. Přes Dokupila přenášel se Havlíčkův vliv z Brodu do Humpolce. Proto v roce 1848 dobře v Humpolci Havlíčka znali a volili jej poslancem do říšského sněmu.

Havlíček byl častým hostem ve Věži. Dokazuje to i další Gablerova zmínka, kdy líčí rodinnou slavnost na sousedním velkostatku, v rámci níž bylo uspořádáno též domácí divadlo, alegorický živý obraz a maškarní ples. Gabler byl na té slavnosti s Havlíčkem a Václavem Žákem v maškarním přestrojení. Jinou návštěvu ve Věži popisuje Emanuel Weidenhoffer, kdy na maškarním plesu Fany vystupovala jako Španělka a Havlíček jako Čerokéz. Brodští ochotníci zde sehráli německé představení, v němž s Karlem hrála mladá komtesa Stubnikova, patrně host na panství ve Věži.“[126]

Kdo byla komtesa Stubnikova? V letech 1844-1846, kdy zřejmě Havlíček přijížděl hrát divadlo do Věže, byly komtesy Stubick von Königstein jen dvě. Sestry Anna (1821-1875) a Vilemína (1819-1887) byly sestřenkami úsobského hraběte Eduarda Fučikovského von Grünhof (1814-1891), kterého známe například jako společníka Eduarda Krziwanka, či Františka Havlíčka v podniku květinovské olejárny. Velmi podrobně se oběma rodinami - Fučíkovskými z Grünhofu a Štubíkovými z Königštejna – zabývá Jiří Bořecký ve svých Dějinách Úsobí a Chyšky.[127] Dočítáme se zde, že Anna s Vilemínou byly dcerami nemajetného hejtmana 8. císařského pěšího pluku hraběte Jana Nepomuka Štubíka von Königstein (1782-1840). Jejich matka hraběnka Leopoldina Stubick von Königstein rozená Fučikovski von Grünhof (1791-1875) však dostávala jako dědický podíl z úsobského panství doživotní rentu. Wilhelmine se roku 1849 vdala za Dr. Med. Františka Xavera Güntnera (1812-1887), pozdějšího profesora mediciny na pražské univerzitě.[128] V jejich hlášených bydlištích na Novém i Starém městě pražském není zmínka o dětech.[129] Sestra Anna zůstala svobodnou a dle kroniky rodiny Fučíkovských z Grünhofu milovala prý též nějakého lékaře měšťanského rodu. Ale Leopoldina se prý postavila proti tomu, aby si ho Anetta vzala za manžela. V době, kdy u Vilemíny pobývala její neteř Marie Fučíkovská (1814-1897), aby se naučila městským mravům, skočila pak Anna ze zoufalství do Vltavy a utopila se.[130]

Vilém Gabler vzpomíná na Havlíčka v Německém Brodě, kde s ním ve 40. letech 19. století pobýval v článku Osvěty z roku 1896 doslova takto: „Havlíček tehdáž byl velmi nakloněn k tomu provesti nějaký šibalský kousek. Na sousedním velkostatku měla se konati nějaká rodinná slavnost: domácí divadlo, allegorický živý obraz a maškarní ples. Havlíček v allegorickém živém obraze převzal úlohu genia, k čemu dokonce nebyl zvláště způsobilý, ale pro něj to byla hotová švanda. Měl mne a Žáka k tomu, bychom jeli s ním na ten maškarní ples (ačkoliv jsme nebyli pozváni), rozumí se samo sebou, že v nějakém přestrojení. A tak Havlíček přivedl tam husara a Turka, kterých nikomu nepředstavil a kterých nikdo neznal, i měl z toho zvláštní potěšení, když nám mohl pošeptati: „Pořád se ptají, kdo je ten husar, kdo je ten Turek!“

Sedm básniček (Emanuela Weidenhoffera[131]) o poměru Havlíčka k Weidenhofferově sestře má souborný název "E l e g i e , stará chromá báseň o milostném poměru mé sestry Fany s Karlem H. B." Cyklus ten datován 23. 2. 1848 a psán byl asi, jak možno usuzovat z jeho obsahu, pro jeho sestru Fany.[132] Báseň šestá M a š k a r a v e V ě ž i (malý statek blíže N. Brodu; majitel Skřivánek - pozn. p. W.) líčí masopustní ples na statku Věži, jehož se Havlíček se sl. W. účastnil. I zde trpkost proti H-ovi vytryská v posledních dvou slokách básně:

Masopustní skvostné hody

slaví opět Věže štědrý pán;

pro okolní vzácné rody

zámecký sál zvláště vychystán.

Již při libém tónů zvuku

různé maškary se prochází,

Hle! tu sama dcera pluku

v skromném oděvu sem přichází.

Ha! Co to tam za krajané

přibyli teď právě do spolku?

Všecko hledět naň ostane!

Čerkes přivádí si Španělku.

Oudy šněrovačka víže

lemovaná zlatem portiček,

sukni zdobí stříbra kříže,

všude hojnost drahých tkaniček.

A v bohatém coifuru[133]

stříbrná se jehla třepetá,

ona kdysi do tance víru

s severním svým druhem zalétá.

Horoucnější nade slunce,

co vždy plane tam nad Španěly,

tvořila si láska trůnce,

jímž se oba klaněli.

Lásku, co tak plála čistě,

sám on zrádce vždy víc ulíval

a zůstaviv spáleniště

zdaleka se jemu vyhýbal.

Toto spáleniště moří

srdce sklamané ach! milenky,

ona trpké slzy noří

nemajíc než smutné pomněnky.[134]

Slavomilův článek o průmyslové škole ve Věži v Květech z roku 1845

Zámek Věž počátek 20. stol.

V Pamětní knize věžské školy je zajímavá zmínka p. říd. učitele Kořínka, který tento článek zaznamenal v časopisu “Květy” z r. 1845 o průmyslové škole ve Věži. Doslova se zde píše: „Mnohý se tomu bude diviti, že ve vesnici by mohla průmyslová škola kdy existovati. A přece tomu tak. Slavomil[135] jeda ve svých záležitostech přes Humpolec zastavil se ve vesnici Věž. Byla právě neděle. I viděl množství mladíků a mužů ubírati se na zámek, a ptal se , co to znamená. Měl radost, když slyšel, že jest na zámku nedělní průmyslová škola.

Tehdá dle líčení jeho, byla Věž vesnicí obyčejného rázu, s velmi krásným, vrchnostenským zámkem. Pospíšil tam také a viděl, kterak nějaký pán přednáší řemeslníkům prostonárodně geometrické a silovědní zásady a cvičí je též v kreslení. Ředitelem a učitelem školy té byl aktuár a horlivý vlastenec věžský B. F. Schwarz. Absolvoval techniku, a když vrátil se do svého kraje, poznal, jak málo praktickým potřebám v krajině věžské vyhověti umějí řemeslníci, kteří každoročně chléb svůj stavitelstvím vydělávat musejí. To pohnulo ho, sdíleti jim podle své možnosti a síly, co by v jich řemsle dobrého působení míti mohlo.

Skleník a v pozadí zámek ve Věži

V polovině ledna 1845 počíná myšlenku svoji uváděti ve skutek. Poněvadž vykládal o předmětech spadajících do oboru stavitelského, byla to vlastně speciální průmylsová škola pro stavitele a zedníky. Cvičení v rýsování bylo důležitým předmětem učebným. Návštěva obnášela pravidelně 8-12 osob, ponejvíce sousedů věžských. O výsledcích školy té nezachovaly se nám žádné záznamy v katalozích, ale téhož roku píše B. Slavomil, že mnohý ze žáků a snad každý tak moudře mluvil, že by větší částku nevzdělaných řemeslníků městských, třebas po německu žvatlajících zahanbil a k této vzdělanosti přišel jako na mnoha místech naší vlasti pouze náhodou, zdeonde snahou vlastimilovaného muže. Tak v neznámém koutečku, beze všeho hluku, záhy, snad nejdříve, uskutečněna důležitá osvětová otázka a to jedině – z lásky k vlasti.

Věžský zámek zpředu– rok 2004, foto JS

V této činnosti Schwarz. vydatně podporován učitelským pomocníkem z blízké Skály – Dvořákem, který nejen jako horlivý vlastenec podporoval literaturu kupováním knih, ale přednášel dítkám o jedech a protijedech tak srozumitelně, s takovým prospěchem, že Slavomil, bezděky slzy vyléval, slyše jejich odpovědi.“[136]

Věžský zámek pohled ze dvora roku 2004, foto JS

Věnujme nyní několik řádek popisu panství, tak jak ho podává Sommerovo Království České.[137] Věžské panství zahrnovalo ve 30. letech 19. století přes 870 hektarů polí, luk, lesů, rybníků, pastvin a zahrad. Po prodeji Květenova (1791) náležely k panství: obec Wěž (také Wiež, Wiesch) přifařená ke Skále s vrchnostenským zámkem s veřejnou kaplí sv. Jana Nep., kde jsou každou 4. neděli mše svaté a kanceláří úřadu správce; dvůr s ovčínem, pivovarem na 4 sudy (4 x 23,4 litru), 2 palírny lihu, hostinec, mlýn s pilou; stranou je další mlýn Saliterna; dále k panství náleží ves Moserov a panský dvůr Veselsko s ovčínem, palírnou a panskou lesovnou; poslední vsí je Lhota (též Lhotka) na Skalském potoce s palírnou. Mlýnský rybník ve Věži je osazen kapry a štikami. K panství náleží 993 obyvatel z nichž 10 rodin židovských. Řeč je zde česká.

Pohlednice Pozdrav z Věže, Foto Dvořák a ?, Německý Brod

Hlavním zdrojem výnosu a potravin je zemědělství. Půda je převážně písčitá, smíšená s hlínou nepatrné úrodnosti, vhodná zejména na obilí a oves. Také ječmen, hrách, brambory a len. Ovocné stromy jsou jen v zahradách. Je zde 12 koní (4 panské), 337 kusů dobytka, 730 ovcí, 100 prasat, 6 koz. Oba dvory Věž i Veselsko mají ovčín. Lesů je 52 ha a jsou převážně jehličnaté a jen málo listnatých. Dřeva je málo, část je prodávána do Německého Brodu.

Skleník ve Věži

Věž je zemskodeskový statek spravovaný správcem. který sídlí přímo ve Věži a vykonává funkci vrchního. Řemeslníci zde čítají: 1 bednář (sudy), pekař, 2 výčepní, sládek, 4 lihopalníci, řezník, kramář, továrník s likérem (Moyzes Pick) s jednoduchým továrním oprávněním, 2 mlynáři, 2 kováři, 2 krejčí, 2 ševci, kameník, kolář, tkadlec a porodní bába (na 523 žen).

Pro úplnost dodejme odhad z roku 1841, který činil 136 990 zl. Dle Orthova slovníku zde tehdy byl vedle pivovaru a lihopalny i mlýn na moučku kostní. Za Eduarda Krziwanka byly dle kroniky na panství založeny lihovary celkem tři. Roku 1838 bylo navíc provedeno zaměření stabilního katastru (soupisu všech pozemků za účelem zdanění). Tento seznam majitelů je v okolí Věže jednotvárné čtení, protože většina polí patřila Eduardu Křivánkovi.

Zájezdní hostinec U Slunce v Německém Brodě

Je ale zajímavé, že Křivánkovo jméno najdeme i na mapách a soupisech Německého Brodu. Vedle rozsáhlých pozemků zde vlastnil i dům č. 23, zájezdní hostinec U Slunce, který byl zároveň odbytištěm piva a lihu z Věže. Tento formanský hostinec, o kterém sepsal Josef Jahoda román „U Slunce“ stával na Dolním Předměstí na Jihlavské ulici. Dnes je na jeho místě střední škola stavební.

V románu Františka Hamzy „Šimon Kouzelník“, který je vedle příběhu smyšleného, osvíceného, vlasteneckého premonstrátského kněze, zároveň jakousi kronikou života v Německém Brodě v prvé půli 19. Století, je do brodského hostince „U Slunce“, kde hospodský strojívá studentům o sobotách jaternicové hody, zasazena scéna, kdy sem P. Šimon přichází mezi své rozjařené studenty a vysvětluje: „Dovolil jsem dětem jednu, dvě jitrničky, jednu holbu piva, slušnou písničku a housličky. “ Scéna je v románu zasazena kolem roku 1822, kdy již hostinec Skrziwankovým patřit mohl – víme, že jim patřil v letech 30.[138]

Zájezdní hostinec U Slunce v Německém Brodě, kresba Jan. Jůzl [139]

Roku 1847 píše obsáhlý článek Ueber Horsky's Frucht-Wechsel-System o Horského systému střídání plodin do Intelligenzblatt zur Prager Zeitung.[140]

Než přejdeme k líčení událostí roku 1848, připojme ještě obrázek z dob roboty jak ho podává obecní kronika: “Do Věže chodívali na robotu i Lhotečtí. Staří pamětníci neblahých těch dob vypravovali, jak panský dráb čekával na tyto robotníky pod Věží u křížku, a když nepřijeli včas s potahy, prvního sedláka položil na mez u křížku a lískovkou nemilosrdně zbil za to, že nejel rychleji a tím druhé zpozdil. Vrchnost na Věži měla svůj soud, a kdo se protivil, byl smeten.”

A.E. Komers[141] píše, že již ve 30. letech jednotliví přičinliví hospodáři, jmenovitě na slovo vzatý statkář Křivánek (ve Věži) a za jeho příkladem nejlepší hospodáři Čáslavského kraje shledali, že se hnojení kostmi velmi dobře vyplácí. …“ [142]) širší citace[143]

Události roku 1848

Revoluční události roku 1848 a povolení konstituční vlády měli svou odezvu i v Německém Brodě, Humpolci a okolí. Eduard Kržiwanek byl jednou z hlavních postav dění v kraji. Ohlasy událostí se objevily v soukromé korespondenci vlastenecky smýšlejících brodských občanů[144] ale i v dobovém tisku jakým byl Tylův Pražský Posel, či Havlíčkovy Národní Noviny. Jiří Sochr[145] v úvodu k dopisu z 6. 4. 1848 píše: „Strach ze „zdvihnutí se lůzy“, kterého se bojí i K. Seifert, byl jedním z důvodů, proč vystrašená buržoazie[146] urychleně organizovala tzv. národní gardy k ochraně majetku a k udržení pořádku. Část městského obyvatelstva však v gardistech spatřovala ochránce konstitučních práv a svobod.“ Nás tento dopis zajímá, protože Pater Seifert, kaplan v Německém Brodě zde komentuje vstup E. Krziwanka do Národní gardy. Píše zde mimo jiné: „… Též co se mně nelíbí, za poručíky zvoleni Skřivánek z Věže a pan Kundrát z Květinova – nač to, když jako venkované službu zastávat nebudou a pro parádu jich není třeba a k tomu Skřivánek ujídá zdejším dělníkům živobytí, vodí sem robotu z Věže na vzdělání polí a řemeslníky tamější – k Slunci (bývalá hospoda U slunce na Dolním předměstí) dává své pivo – hubují mnozí sami na to! …“

Od rodiny Křivánkovy z Věže byly roku 1862 pro pěvěcký sbor Jasoň získány dva vyšívané obrazy, které původně zdobily prapor národní gardy z revoluce roku 1848[147].Více o nich včetně fotografií viz podkapitola JUDr. Eduard Brzorád st. v kapitole Familie Brzorád.

21. 4. 1848 otiskl Der Prager Zeitung německý článek Eduarda Krziwanka „Nachhall von der maehrischen Grenze“ (Ozvěna z moravské hranice), ve kterém Krziwanek vybízí k přistoupení k všeněmeckému spolku. Vyzývá zde k pevnému, srdečnému sjednocení s Německem a k celní unii. Článek končí slovy: „Proto ctihodný německý spolku v Praze! Slyš náš tisícihlasý a jednohlasý ohlas, která se v našich horách daleko rozléhá: Jen odvážně připnout německou kokardu na klobouk vedle české! Také my zde na vsi známe dobře barvu černou, červenou a zlatou a našemu českému sedlákovi není jejich vysoký a důležitý význam cizí, přes některé cizorodé našeptávání.“[148]

Odcitujme nyní dopis P. K. Seiferta, z 24. 4. 1848: „Milý příteli. Dějou se tu věci, až ruce sepnete. P. Skřivánek Ed. (který dal déž pojednání do německých novin od 21. t. m. „von der maehrisch Graenze“) jezdí po okolních panstvích a zve všecko „zum deutschen Bund“. – Dnes v rádnici ve veliké předsíni držel Dr. Pankrác na stole veyklad o přístupu k německému spolku a ve čtvrtek má být schůzka těch okolních zde na „Úlehlích“. – Co tomu říkáte? Vy tam brojíte proti tomu a hle Brod – Věž – Lipnice – Okrouhlice – Přibislava –Polná – Štoky atd. z většího dílu pouhá česká místa – přistoupí k tomu. P. Skřivánek, proti kterému zdejší dělníci brzy snad povstanou, se vyjádřil, že by ouřadové neměli ani brát pražské noviny, protože prý lid bouří proti vrchnostem – tak? – již čas, aby lid z dávného otroctví vyvázl. Skřivánek snad chce tím přistoupením lépe udat svůj spiritus, který ve Věži pálí? Čas aby se mu odpovědělo. Ale do německých novin, nebo české on nečte. … S Bohem P. K. Seifert.“ Tylův Pražský Posel č. 9 r. 1848 k tomu mimo jiné napsal „ … Ale bohudíky, že je toho příčina vždy jenom několik třeštěnců a ti že dobrou mysl našeho venkovského lidu nadužívají, že ho bulikujou a jen hanebné kejkle s ním provádějí. Tu máte kupříkladu Německý Brod. Proboha vás prosím, dá on tisknout kdesi cosi, že přej chce patřit k Německému spolku! … Pan doktor Pankrác! Ach, respekt! To je ten divotvorec, kterémuž Národní výbor nevoní, co chce bejt snad vyslancem ve Frankfurtě, a co tedy brodské hlavy pomátl! Sláva mu! Já ho říkaje v duchu vidím, jak si po tom skutku, po tom obalamutění celého poctivého měšťanstva (psalo se, že bylo čtyry sta hlav pohromadě) pyšně z radnice vyšlapoval a svému podle ducha příbuznému „Krživankovi" do blízké Věže po větru vzkazoval: „Raduj se, vyhráli jsme! Už jsme při Německém spolku!“

Další dění je popsáno v několika zdrojích. Podívejme se na líčení Prof. Jiřího Rychetského z článku Karel Havlíček, první poslanec humpolecký[149]: „ ... 26. dubna přinesl do města (Humpolce) Jan Daněk, rychtář z Věže zprávu, že jejich pán, statkář Skřivánek jim přikazuje, aby svolali občany celého německobrodského okolí na 27. duben do Něm. Brodu na veřejnou schůzi. Na této schůzi má prý mluvit tamější advokát Dr. Pankrác a má se tam prohlásit, že je nutno obeslati německý parlament ve Frankfurtu, že toho žádá celá východní Čechie.

Lidé věžského statkáře roznášeli tedy do všech okolních měst a vesnic plakáty, zvoucí na schůzi, jedině město Humpolec bylo vynecháno, poněvadž jak praví kronikář, „nahlíželi, že u nás duch slovanský převládá, že bychom jim tam spíše ke škodě než k užitku byli”.

Rezoluce brodských frankfurťáků pro volby do Bundu byla uveřejněna v Prager Zeitung a v Constituzionelles Blatt ddto 27. dubna 1848 Podepsán Eduard Krziwanek Celá citace viz[150]

Když se tato zpráva roznesla po Humpolci, byla týž den svolána bubeníky ke schůzi Národní garda. (Doplňme zde, že plukovníkem humpolecké gardy byl soukeník Kajetán Příborský. Jeho synu dá později Krziwanek za ženu svou dceru.- pozn. autora) Důstojnictvo i mužstvo se radilo, jak by se tomu mělo zameziti, aby nebyl český lid sveden a aby žádní deputanti nebyli vysíláni do Frankfurtu, nýbrž jen do českého sněmu, který měl být v Praze. Humpolečtí byli dobře poučeni z Havlíčkových novin o záporném významu voleb do Frankfurtu pro naše státoprávní stanovisko. V Národních novinách nejednou upozornil na nebezpečnou činnost profrankfurtského spolku Němců v Čechách, tzv. Konstitučního spolku, jehož členy byli právě věžský statkář Skřivánek i advokát Pankrác, … . Proti tažení do nějakého všeněmeckého státu a naopak pro zachování Rakouska (ale konstitučního) nutily Humpolecké nejen vlastenecké, ale i přímo existenční důvody. Většinou soukeníci měli již v té době vytvořeny dobré odbytové styky především s uherskými a balkánskými zeměmi Rakouska, které dovozními cly chránilo tak i humpolecká méně kvalitní sukna. Naopak nějaké Velkoněmecko znamenalo by pro Humpolec nemalou textilní konkurenci z vyspělých průmyslových německých států.

Legitimace člena Národní Gardy v Humpolci s podpisem Kajetána Příborského

Všechny tyto důvody byly jistě zváženy a bylo odhlasováno, aby 27. dubna celá humpolecká Národní garda táhla ve zbrani na Věž a tam statkáře Skřivánka buď po dobrém, nebo po zlém, od jeho úmyslu odvrátila a popřípadě táhla ještě do Německého Brodu a tam schůzi a nesprávné rozhodnutí překazila.

Důležité rozhodnutí vyzradil však týž den jeden finanční úředník ve Věži a náležitě zveličil. Humpolecká garda prý zamýšlí statkáře Skřivánka s jeho rodinou vyvraždit a jeho zámek vydrancovat a zbořit. Majitel panství svolal ihned čeleď a oznámil, jaká pohroma ho čeká. Žádal plačky všechny, aby ho neopouštěli a hájili jeho majetek. Pro příští den vyzbrojili se zbraněmi, ale také i sekyrami, podávkami, kosami apod. Sám Skřivánek však prchl do Něm. Brodu a jeho žena s dětmi prý hledala od rána ochranu u božích muk v polích. ( Tylův Pražský Posel č. 9 r. 1848 uvedl: „Do Wěže o tom zpráwa došla, kdež jak omráčeni wěci swázali a schowali, myslíce, že na ně Humpolečtí potáhnou“)

V Humpolci 27. dubna již o páté hodině ráno bubeníci gardu do zbraně. Sešla se ihned v celém počtu, ale po ránu byla již nálada umírněná, a tak se uvážilo, že by bylo nepraktické, aby celá garda táhla do Věže a do Brodu a že by z toho městu mohly vzejít přece jen zlé následky. Bylo tedy rozhodnuto, aby byli vyvoleni jen výborní řečníci, a ti aby byli posláni přímo do Brodu na veřejnou schůzi. Zvolen byl potom městský lékař Dr. Štulc, výborný řečník, Jakub Smrčka a Jakub Mottl, oba spolužáci Karla Havlíčka, a dalších šest příslušníků Národní gardy (Kajetán Příbroský mezi nimi nebyl. pozn. aut.), kteří ihned odjeli kočáry do Brodu. Ve Věži byli očekáváni ozbrojeným lidem, který se však klidně rozešel, když místo ozbrojené gardy viděl jen několik občanů.“[151]

Zde bychom měli připojit i další verzi, kterou dle vzpomínek pamětníků uvádí věžská kronika: „R. 1848 přitrhla do Věže garda Humpolecká, zámek oblehla a dobyti chtěla. Když pak jim z panského pivovaru vyvaleno několik sudů piva nastalo všeobecné smíření. Tak skončila památná výprava gardy Humpolecké a bude dlouho na ni vzpomínáno“.

O dalším dění v Brodě píše v jiném dopise P. Seifert: „Drahý příteli. … a dávám Vám věděti, že 27ho včerá byl tu „Meeting“ na rynku, kde na stole mluvil dříve Pankrác pro spolek Frankfurtský a pak Dor. Stulc z Humpolce ve jménu Humpoleckých proti tomu – nerad byl slyšán, ač lid volal Brávo. Takže Commandant gardy mezi jeho mluvením vykřikl: Garde zusammen a dal do toho bubnovat, a předs Stulc nepřestal mluvit, až skončil. Pankrac také ušel nemoha pravdu snésti. Dějou se tu věci. Humpolečtí chtěli Křivánkovi šturmovat zámek za jeho zaslané mínění do novin. Proč zde hýbají pokojným lidem. My sme byli vždy poslední ve všem. Polenští a Chotěbořští vzkázali, že nepřijdou… Myslím, že tu Meeting více nebude. Mnoho nescházelo a Pankrác by byl odnesl, nebo není miláček lidu, protože lidi s kabátů svlýká. S Bohem Váš starý přítel Karel“ Dlužno dodat, že k dovršení úspěchu Humpoleckých příštího dne dorazila do Humpolce výprava sedláků z Věže a oznámila, že se u nich utvořil oddíl národní gardy, a že se dává pod velení Humpoleckých.

V národním měřítku však byla celá akce zřejmě významná: „… Jen jediným úspěchem (na který byli ovšem hrdi) mohli se frankfurtomani v českém kraji honositi, totiž protestem Německého Brodu proti Národnímu výboru a osvědčením pro volby, jež 27. dubna přičiněním několika odrodilců (advokáta Pankratze a statkáře Krziwanka) k místu přišlo.“[152]

„Když tedy byla překažena volba do německého sněmu ve Frankfurtu, konala se 13. června volba poslanců do českého sněmu v Praze. I když poslanci byli zvoleni, jejich svolání bylo stále oddalováno, až se vůbec nikdy tento český sněm nesešel. Na 8. červenec byly vypsány volby do říšského sněmu ve Vídni. Čechové se rozhodli tento sněm obeslati. Nechtěli se totiž vzdát jediné tribuny, kerá jim zbývala, chtěli-li svoje požadavky uplatňovat. … Volební právo měl každý 25 let starý občan a jeho stáří muselo být ve volebním seznamu potvrzeno farářem. Volilo se prostřednictvím volitelů, kteří byli nejdříve zvoleni v obvodech s 250 až 500 voliči. K humpoleckému volebnímu okresu patřilo město Humpolec, panství herálecké, želivské, světelské, lipnické, větrnojeníkovské, věžské a část dolnokrálovického, takže měl asi 50.000 obyvatel. K vlastní volbě říšského poslance sešlo se do Humpolce 157 volitelů, z nichž 109 zvolilo za poslance Karla Havlíčka, tehdy 27 letého redaktora Národních novin. … Humpolečtí dlouho předem přesvědčovali volitele, jaký musí být poslanec muž vzdělaný, národu věrný, bez úhony, a vykládali to tak horlivě, že i Němci od Štoků volili Havlíčka.

Ještě téhož dne (8. 7. 1848) psal J. V. Krajník Havlíčkovi do Prahy o výsledku volby. Otiskujeme dopis s Krajníkovým podpisem „Kokořínský“ voleným patrně podle hradu Kokořína z blízkého sousedství Krajníkova rodiště. „Pane Havle. Oznamuji Vám, že Jste v Humpolci zvolen a sice měl jste 109 hlasů. Všech voličů bylo 157. Právě Vám na náměstí intrády vytrubují. Radím Vám ale, abyste v tomto okresu vyvolení přijal, neb po Vás má nejvíce hlasů Křivánek (znáte ho), má totiž 13 a po něm nejvíc dvorní rada Karel Komrs. Je tedy nebezpečí, že kdyby Jste nepřijal, snadno by Křivánek deputovaným se stal. Mějte se dobře, jsem Váš věrný Kokořínský.“ Havlíček byl totiž zároveň ještě zvolen ve čtyřech dalších volebních okresech. Havlíček volbu Humpoleckých přijal. Karel Havlíček zastupoval Humpolecko na říšském sněmu ve Vídni a pak v ústavodárném sněmu v Kroměříži až do prosince. Dvanáct dnů po nastoupení nového císaře, a to 14.prosince 1848, vzdal se mandátu, neboť se mu kroměřížský sněm svou nekonečnou povídavostí a nedělností nezamlouval a národní noviny za jeho nepřítomnosti klesli v průbojnosti. Humpolečtí si pak zvolili 17. 1. 1849 za nového poslance Antonína Komrse, hosp. radu u hraběte Thuna v Libverdě, rodáka z Humpolce.“[153] Zde je na místě trochu předběhnout a prozradit, že Komers, s Krziwankem k sobě zřejmě vůbec neměli daleko a manželský svazek jejich dětí z nich později dokonce učinil příbuzné.

Pro dokreslení dobové atmosféry můžeme připojit, co ještě na adresu Eduarda Kržiwánka padlo mimo jiné v Tylově Pražském Poslu aršík 8: “… několik odrodilců z wyššího stavu a několik milostí, jako we Wěži Křiwánek … , a jiných podobných ptáčků.“, nebo v Havlíčkových Národních Novinách str. 87. : „Jde o mistrowský kus parlamentární nadannosti hlawně dwau pánů: statkáře a měšťana Brodského Skřiwánka *) a advokáta Pankráce. … *) Tuhle prý do Prager Zeitung napsal článek o zmáhající se anarchii atd., rozumíte? Jistě newím. Kdopak by také v nynějším náwalu důležitých wěcí o nepatrné a obscurní články a článečky se staral.“… nebo jinde: „Pražští Wýborowé nemohli čekat na radu a mínění milostiwé wrchnosti Kwětinovské (Kundrath) a Wěžské (Kržiwanek), a dá Bůh, že i budoucně národ český obstojí bez rady z Německého Brodu, z Kwětinova a z Wěže.“

16. září 1849 obyvatelé Německého Brodu, Věže a okolí ve prospěch raněných 21. císařského a královského pěšího pluku barona Paumgartena v Uhrách uspořádali v obci Wěž tombolu a taneční zábavu, jejíž výtěžek byl věnován generálnímu velitelství ve výši pr. 252 zl. 52 kr. konv. m. Přispěli na ni 1. Darováním výherních předmětů např. pan Eduard Kriwanek s rodinou z Věže, komtesa Mina Pachta, J. U. D. Brzorad, Freiherr Voith von Sterbetz aus Chrudim, Frau Freiin von Mladota aus Graupen, 2. peněžními příspěvky paní hraběnka Trautmannsdorf zu Heraletz, pan hrabě Silva=Taroucca zu Frauenthal, 3. úhradou nákladů na taneční zábavu a tombolu pan Eduard Kriwanek. Dále byl ze zámku ve Věži předán balík 100 kompresů a 2 balíky cupaniny (šarpie) o váze 6 a půl libry.[154] Doplňovacím obvodem 21. pěšího pluku byla Čáslav[155], kde v letech 1836-41 baron Voith úřadoval.

Roku 1849 byl Eduard Křiwánek zvolen radním Německého Brodu a to 44 hlasy z 84 kandidátů. Stejně tak roku 1850, jak víme z prohášení jeho švagra - podkrajského hejtmana Voitha , který nové čtyři radní 20. 6. 1850 pozvanému “veškerému měšťanstvu v místnosti radní představí ... . Po skončeném představení výbor v zdejším hlavním chrámu páně do přísahy vzat bude.“[156] Zvolen byl měšťany 17. 6., jak se dočítáme v listině, uložené do roku 1854 zbudované báně kostela svaté Kateřiny. Píše se zde také, že místní c. k. pan okresní hejtman Ferdinand Voith, svobodný pán von Sterbez zvolený jako krajský hejtman za čáslavský kraj, byl k roku 1854 ve službě v Praze.[157]

Od roku 1850 najdeme Eduarda Křiwanka jako činného člena Vlastenecko hospodářské společnosti - K. k. patriotisch-ökonomische Gesellschaft in Königreiche Böhmen.[158] Hlavní postavou této vlivné instituce byl již zmíněný Anton Emanuel Komers, ke kterému se ještě obšírněji vrátíme. Hospodářská společnost byla zřizovatelem zemědělské školy v Libverdě, o které také ještě bude řeč.

Marie (1834-1898) a JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898), okresní starosta, notář a advokát

Marie Brzorádová roz. Edle von Krziwanek (1834-1898), Atelier von Geber Staegler, Elkergasse 128, Iglau[159]

Roku 1852 si osmnáctiletá dcera Marie Kržiwánková (1834-1898) vzala v zámecké kapli ve Věži o 14 let staršího brodského advokáta JUDr. Eduarda Brzoráda (1820-1898). Podrobněji se o tomto vztahu zmíníme v příslušné části kapitoly Familie Brzorád. Marie, které pro její zálibu v zástěrách později říkali „Schürzentante“, se po svatbě přestěhovala do výstavního, rohového, patrového domu č.p. 105 v Dolní ulici Německého Brodu. Dočítáme se v textu potomka její sestry Hermíny, že „U Brzorádů v Německém Brodě … bývaly Erna s Hermou často, když se pořádaly plesy. Ach ten jeden významný s učitelem Lorenzem!“ [160]

Patrně Marie Brzorádová roz. von Krziwanek (1834-1898).[161]

Marie vedla vzornou domácnost se služkou, pradlenou, podomkem atd. Platila za velmi ušlechtilou vzdělanou dámu, která pocházejíc z panství ve Věži,... byla po léta vzorem nejušlechtilejších ctností."[162] Jeden nekrolog ji připomíná jako dobrodějku, paní milou, vlasteneckou, dobrosrdečnou a skromnou, jiný jako dobroditelku veškerého chudého lidu v městě.[163]

Krásný stříbrný dezertní příbor, původně součást rozsáhlé sady, nese na spodní straně rukojeti švabachový monogram „MK“. Vidlička měří 17cm a nůž 20,5. Vedle puncovní značky stříbra je zřetelná číslice „2“ (možná poslední číslice roku výroby) a na přední straně čteme značku výrobce „MS“. Dle typu puncovní značky můžeme usuzovat na rok výroby mezi koncem 18. stol. a rokem 1867. Příbor poskytl přímý potomek věžských Krziwanků. Je-li „MK“ monogramem Marie Krziwanek může jít o dvě osoby: babičku s vnučkou. Marie Krziwanek roz. Seegenschmied (1771-1842) a Marie Brzorad roz. Krziwanek (1834-1898). Ta první byla Krziwanek až od své svatby roku 1785, ta druhá jen do své svatby roku 1852.

Velmi pravděpodobně ze stejné sady pochází i hraněná sklenka z pozůstalosti dalšího potomka věžských Krziwanků Jaromíra Brzoráda. Sklenka je označena zabroušeným švabachovým monogramem MK, shodným s monogramem na stříbrném příboru. Osmiúhelníková podstava i horní okraj o vnitřním průměru (měřen do středů stran) 5 cm, výšce 11 cm a hloubce poháru 5 cm. Foto JS

Dochovalo se objemné Album [164] – herbář s kresbami, výstřižky, fotografiemi a německy, či francouzsky psanými citáty. Jako dárkyně květů je uvedena Hermine, jinde „deine kleine treue Irma“, či Irmerl. Jinde je zase přípisek o úmrtí Ernestine. Je tedy možné, že majitelkou byla Marie Brzorádová rozená von Krziwanek, či někdo z jejích blízkých. V albu je pěkná skupinová fotografie rodiny Eduarda von Krziwanek z doby před rokem 1869. Citáty na papíře s reliéfní ražbou baronské korunky a písmene „W“ jsou zapisovány na zámku rodiny Pachtů v Jablonném v Podještědí (1862). Z obsahu Alba dále vyplývá, že majitelka udržovala blízký vztah a navštěvovala se s příbuznými v Libkové Vodě (1861) – konkrétně dcerami Herminou Komers von Lindenbach (*1842), či její sestrou Irmou (1844-1929), jejichž bratrancem byl Julius Prziborski (1824-1905), od roku 1857 manžel Hermine rozené von Krziwanek (1839-1908).

Karl Ritter Komers von Lindenbach(1796-1870), majitel Lipkové Vody roku 1859[165]

Řadu velmi pěkných kolorovaných kreseb okolních panství, či ptáků daroval asi v letech 1859-1860 soused z Květinova, který se po maturitě u rodičů zdokonaloval v řízení velkostatku - Vilém Richlý (1837-1904). Víme tak například nejen, jak vypadal dnes již zbořený zámek v Mirošově, ale také, že na věžském zámku měli i pěkného papouška.

Mezi citované autory v albu patří například Baron Ernst von Feuchtersleben, Friedrich Martin von Bodenstedt, Friedrich Rückert, a Johann Gottfried Herder, Friedrich von Schiller, August Graf von Platen-Hallermünde, Freiherr Franz von Sonnenberg, Otto Graf von Loeben, William Shakespeare, Johann Wolfgang von Goethe, Heinrich Daniel Zschokke, Otto Rognette a Wilhelm Friedrich Waiblinger. Další pak přináší úryvky s těmito jmény: August Gottlieb Meißner, Julius Sturm, Theodor Storm, N., Johann Wolfgang von Goethe, R. Pruty, a další. Nechybí obrázek Karlsteina, či Nového Stránova, upomínky na Karlovy Vary, Mariánské Lázně a jiná místa.

Přebal Alba rodiny Marie Brzorad roz. von Krziwanek (cca 20x30cm), archiv dcery JUDr. Jaroslava Kratochvíla

Ani ne tak pro uměleckou, či dokumentační hodnotu, ale abychom lépe nahlédli vkus a zájem dívky poloviny 19. století pokusili jsme se zpřístupnit album vcelku. Pro velký objem dat a prostoru jej ale umístíme na zvláštní stránku Album : zde .

JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898)[166]

Rodina Brzorádů již v této generaci ve společenském, profesním, ale i rodinném styku užívala němčinu. Přesto však můžeme říci, že národní cítění bylo české. Tchán Josef Brzorád byl přispěvatel Národního Muzea, zakladatel Matice České, spolužák a přítel Jungmannův, jeho bratr Jan členem Národního Výboru z roku 1848, bratři Karel a Vilém přátelé národních buditelů a účastníků revolučního roku 1848 prof. Helceleta a filosofa Hanuše. Bratranec Antonín, nymburský starosta byl hostitelem a později dobrodincem Boženy Němcové. Víme, že Eduard Brzorád byl loajální rakušan, neboť byl dokonce odměněn císařským řádem Františka Josefa II.. Právě v jeho rodině však zároveň vyrostli v synovi JUDr. Eduardu Brzorádovi jr. a dcerách zapálení národovci. Rodině Brzorádů je věnována čtvrtá část celé práce - „Familie Brzorád“.

Olejárna a Krziwankovi v Brixenu

Roku 1853 založil Eduard Krziwanek se společníky Františkem K. Havlíčkem (1823-1912), bratrem Karla Havlíčka Borovského a pány Grünhofem a Rychlým, továrnu na tlačení oleje v Květinově u Německého Brodu. O tomto podniku se hodně dozvídáme z korespondence[167] mezi Františkem Havlíčkem a jeho bratrem Karlem Havlíčkem, který byl tehdy v Brixenu. Připomeňme zde ještě jednou, že v části o rodu Heritesů se píše více o roli švagra Eduarda Krziwanka tedy Ferdinandu Voith baronu von Sterbetz, který Havlíčka v Brodě na cestu do Brixenu zatýkal, a který byl zřejmě Havlíčkovi blízký. Havlíček se v dopisech z brixenské izolace věnoval v zásadě hlavně dvěma tématům – včelařství a právě bratrovu podniku, olejárně. Proto je také Zeleným sebraná korespondence Havlíčkových dopisů z té doby dosti nezáživným čtením. Ne však pro milovníky včel a pro nás, které tlačírna oleje a poznámky týkající se Eduarda Krziwanka zajímají. V dopisech najdeme i poznámku o tom jak se Krziwanek za Havlíčkem v Brixenu stavil. Karel Havlíček má bratra k obezřetnosti ve spolupráci se Skřivánkem. Bratr František však, jak se v závěru dočteme, považuje Skřivánka za nejspolehlivějšího společníka.

František Havlíček, bratr K. H. Borovského [168]

Z korespondence se bohužel zachovaly (s jednou vyjímkou) jen dopisy Havlíčkovy, takže neznáme odpovědi a nevíme nač odpovídá. Vybíráme zajímavější poznámky, které se přímo týkají Eduarda Skřivánka.

„Změna ve Vašem podniknutí nebyla by k horšímu, jen jestli Skřivánek něco neobmýšlí? …by pro spolek bývala fabrika v Brodě jistější neb by v Brodě nebylo tolik příležitostí k „odpadkům“ jako ve Věži… Také myslím, že tebe budou při tom dobře moct potřebovat a tudy se nemáš co bát, aby tě nějak neodstranili… Když Skřivánek dá polovic na stroje, budete tedy potřebovat znamenitě míň kapitálu.“ (14.3.1853 Brixen)

„… Stran Vaší fabriky nemyslím, že byste byli chybili s Květinovem, předně jsem jaksi rád, že to vyvázlo z rukou p. Skřivánka a za druhé jest lépe, že je to blíž u Brodu,…“ (31.3.1853 Brixen)

„Musím ti oznámit, že tudy jel Věžský s celou rodinou. Tenkrát, ale jsem měl znamenitou nehodu a to sice již po druhé. Letos od jara jen dvakrát se mi trefilo, že zde byl někdo z Čech, a po každé jsem nebyl právě doma. Je zde totiž malou hodinku od našeho bytu na konci pivovar se sklepem ve skále, kam častěji chodíváme s Julií a se Zdeňkou odpoledne, a když se tam někdo cizí přihodí (neb jest to nejznamenitější východ u Brixenu) zdržíme se tam trochu déle. Se zdejšími bez toho je málo co mluvit. … Podruhé zase byli zde Bavoři a též jsme se dlouho zdrželi a mezi tím časem byl zrovna Věžský Sk. u mne; poněvadž zrovna trefil když zde byli pro víno (neb pod domkem má sklep hostinský) mohl nahoru a zavěsil mi visitní cedulku na kliku mého pokoje. Poněvadž obyčejně teď v létě, když pozdě domů přijdeme ani do svého pokoje nejdu, nýbrž hned spát se ubíráme, byl bych se to až ráno dověděl. Ale náhodou jsme se v pivováře hádali o oekonomii,a já pravil, že v Anglicku již vykrmili jednou prase na 12 centů.[169] – Julie tomu odpírala. Když jsem byl již svlečen, vzpomněl jsem si na to ,a šel jsem do pokoje svého pro knihu, abych ji přesvědčil. Tu jsem našel vitzitní kartu – (jaká to náhoda! Věžský je právě tak silný vychovávatel prasat) honem jsem se zas oblekl a šel k Elefantu. Zrovna ale již odešli do pokoje a poněvadž byly paničky při tom nemohl jsem již tak pozdě k nim. K mrzutosti své jsem se dozvěděl, že zde byli celé odpoledne a že odjedou ráno o 5½. Přece však jsem neopominul aspoň ráno k vozu se dostavit a tak jsem s ním skoro ani nemluvil. (Ne ale abys mu vypravoval o tom praseti, on by myslil snad že to má být nějaký hloupý vtip.)…“ (13.6.1853 Brixen)

Olejárna na pohlednici vydané Gustavem Jílovským v Praze r. 1915

„… Do nějakých intrik proti jiným společníkům se ale s p. Kř. (Křivánkem) na žádný způsob nepouštěj, já sám si myslím, že Vám překážet nebudou a že půjde hlavně podle Vaší hlavy.“ (7.1.1854 Brixen)

„… Tomu se ale divím, že ste v loni s tak špatným prospěchem ve fabrice pracovali! 5 mír řepky na cent oleje! Toť není potřebí žádné zvlášť zřízené fabriky a každý mlynář musí dostat též tolik. To vás p. Božek pěkně napálil ... Taky skrze fabriku bych si tam přál již být, neb by se to přece dalo pořádněji vést kdybychom oba dohlížeti mohli: 4 oči více vidí, a mne by skutečně těšilo. (25.11.1854 Brixen)“

Na závěr z dopisu, který poslal naopak do Brixenu bratr František a není v edici Havlíčkovym korespondence:

„Ve fabrice děláme letos vyborny kšefti. Při nynější ceně oleje vyděláváme denně s odnáškou všech outrat čistě přes 100 zl. stříbr. … Všichni pani, mislim 3 ostatní si počinají fabriki wažit (teprve začínají) a Křiwanek jen pořád lituje, že jsme je do Cumpanie brali, že by mu na většim užitku tak mnoho nezaleželo, jako na tom, že dělají moc překážek našemu skvělejšímu pokroku. Letos kdiby se byl Křiwánek uposlechl jsme mohli mít ne pár set nýbrž pár tisíc wíc v kapsi. Leč ja to beru zas z jiné strani, ja bych ho tam byl také uposlechl jen kdybi byl v druhé ruce peníze w pitlíčku držel. … Grünhof se hodla do Uher vystěhovat, je oumislu Ousobou předat a tam větši statek koupit. Jak mne Křiwanek pravil má kupce na jeho fab. podíl, Jeníkovského barona, dává mu 10000 stř. on ale chce 15000. pomisli milí bratře! To je špás. Sám na to vydal 2000 a loňský výdělek obnáší okolo 500 stříbr. Můžu ti ale upřímně říci, že bych to rád vydal , kdybi to ten sralbotka udelal. Pomisli chlap, který by nejvíce fabriku podporovat mohl, neudělá pra nic, a je k tomu vždy v cestě i z jeho nepraktičnosti. Mé největší štěstí by bylo kdybich byl Křiwánka uposlech a z nim samim to podnikl, mohli jsme jen v malim zacit a jiz bysme jiste dále byli. Můj plán oného podniknutí byl slavný, jsem na to před celem světem pišný, pomisli za 10 let nás nebudou mašini nic stát, peníze za ně ze všema ourokama w kapce,a k tomu dá Buch hodný kapitál. Dáli nám Bůh zdravý za 10 let ještě tak tuze starý nebudeme, pak můžem něco do Cumpanie začít, aby Tvá Zdenčinka, pakli se to do té doby něco šikovnějšího nepřihodí, také nějaké groše měla. Jen zdraví a dobré přátelstvo nic nám milý bratře chibět nebude. …“ (František Havlíček bratru K. H. Borovskému Německý Brod 10.12.1854 – Brixen 16.12.154 (PNP fond K.H.B.)

Společníkem „Rychlým“ byl pravděpodobně Josef Richlý (1804-1872)[170], pán na Mirošově, „Grünhof“, který „se hodla do Uher vystěhovat, je oumislu Ousobou předat“ pak byl Eduard Fučikovski rytíř von Grünhof / ze Zeleného Dvora (1814-1891), poslanec zemského sněmu, podnikatel ve sklářství a majitel velkostatku Úsobí. Květinovský velkostatek tehdy (1852-1865) náležel Prokopu Richlému (1806-1879), bratru mirošovského velkostatkáře Josefa Richlého. Tato továrna stávala v č. p. 32 a 41, kde se ještě dlouho potom nazývalo ve fabrice nebo v olejně, neboť se tam zpracovávalo lněné semeno z květinovského, věžského a úsobského velkostatku.[171] Oba tyto podniky neměly dlouhého trvání, jelikož hlavního organizátora Havlíčka vláda, patrně kvůli jeho slavnému bratrovi, poškozovala v obchodním podnikání, načež od 27. ledna 1860 přijal místo úředníka v Praze.[172] Továrna po roce 1860 zrušena a její část (č. p. 32) upravena na kovárnu.[173] O rodinách Richlých a von Grünhof se podrobněji dozvídáme v knihách Jiřího Bořeckého.[174]

Olejárna v Květinově, stav 2006

Vedle dojmu, že až na určitou společenskou izolaci Havlíček v Brixenu nikterak materiálně netrpěl, nabízí korespondence i několik pozoruhodných postřehů. Protože jinak s touto prací nesouvisí uveďme jen jeden příklad Havlíčkova přístupu k výchově, kterým prý znejistěl i svou švagrovou, když po návratu z Brixenu bydlel v Brodě u bratra Františka a s chutí trestal jeho děti. „Ostatně neškodí nikdy dětem raději více přísnosti, jen když při tom vidějí lásku, že je člověk netejrá a ze zlosti jen jakoby z toho vyražení měl. Tak ku př. u nás, vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málo kdy, nikdy ve zlosti, ale za to vždy až do krve, aby déle držela paměť) ona ale přece proto mne má tak ráda jako Julii, ba skoro víc.“[175]

V 50. letech 19. stol. se Eduard Krziwanek stal jedním z iniciátorů založení německobrodského Těžířstva sv. Jana Nepomuckého, které se pak několik let pokoušelo obnovit těžbu nad údolím Stříbrného potoka U Pšeničků a současně o obnovu centrální štoly Marie Terezie u Mírovky. Aktivně působil ve výboru 87 podílníků držících celkem 40 podílů, sám držel největší počet – 5 podílů. (Jedním z podílníků byl i notář Eduard Brzorád). Předsedou výboru byl po nějaký čas neméně aktivní kupec František Havlíček, který byl i s bratrem Karlem Havlíčkem Borovským také podílníkem. V dole Jan pracovalo devět horníků ve dvou osmihodinových směnách pod vedením štajgra, který bydlel ve zde vybudované havírně. Roku 1854 si společnost pozvala k posouzení svých horních děl aktuára vrchního báňského úřadu v Příbrami, který výboru podal optimistickou zprávu o dalším možném rozvoji podnikání. Na mnoha místech byly zjištěny rudné žíly leštěnce olovnatého obsahující od jednoho do dvanácti lotů stříbra (1 lot = 17,5 gramu) přepočítáno na jeden cent rudy (1 cent = cca 56 kg). Podnik přesto očekávaný zisk nepřinesl a těžířstvo se nakonec rozešlo. Práce ještě v 60. letech obnovili pruští podnikatelé bez výraznějšího úspěchu.[176]

V národní půjčce „das Nationalanlehen“ roku 1854 si státní dluhopisy v Praze 17. 8. zakoupil dle seznamu i „Eduard Krziwanek in Wez“ a to za 6000zl.[177]

Roku 1856 oslavili Eduard a Caroline Krziwanek slavnostně stříbrnou svatbu a to v kruhu rodinném na zámku Věž, jak zapsala do Gedenkbuchu již dcera Marie.

Eduard Krziwanek s manželkou Caroline roz. v. Herites, patrně mezi lety 1852-1866 (archiv dcery JUDr. Jaroslava Kratochvíla)[178]

Vizitní karta Eduarda Křivánka (dnes běžný rozměr, archiv Fránů)

Vizitní karta "CAROLINE KRZIVANEK NÉE BARONNE DE HERITES" (archiv Fránů)

Něco z jednání hospodářské jednoty Mladoboleslavské (26. 6. 1856): „… Že kostí u nás posud tak málo na pole se potřebuje, toho pravil p. intendant Schvarz, záleží hlavně v nedostatku příkladu, že hospodářové neměli z většího dílu posud přiležitosti, aby o účinnosti kostí na pole se přesvědčili. Však ale kde takového příkladu jest, tam prý se kostí i od jiných potřebuje. A tu vypravoval ve Věži u Německého Brodu že jsou na kosti zřízené stoupy už 28 let, roku pak 1838, že na témž statku byly zřízeny druhé a roku 1845 třetí. A Věžský statek že není nic veliký a přece že všecky troje stoupy zaměstnává. Příklad ten měl za následek, že na př obec Skorkov u Heralce, kdež je všecko jen chudý lid zřídila si vlastní stoupy. Osadníci kupujou kosti kde kdo může a podle toho jak mnoho který dodal kostí do stoup vydá se mu potom zase natlučené moučky. Slovem záležíť především na příkladu a ostatní přijde pak samo. Založení stupníku na kosti, pravil, může přijíti, kde je už vodní síla, nejvýše na 400 zl stř . ...“[179]

Následující rok 1857 si dcera Hermine Barbara (1839-1908) vzala ve Věži Julia Příborského (1824-1905), hospodářského ředitele v Peruci. Na svatbu vzpomíná jejich praneteř: „Juliova choť byla dáma šlechtických i šlechetných způsobů a jednání. Měli svatbu v témže roce, jako můj děd a babička, ale jistě mnohem přepychovější. Na dlouhé, dlouhé svatební tabuli stála řada – homolí cukru, květy ověnčených. Tuto výzdobu obstaral nově založený cukrovar v Mostě, na němž byl Julius súčastněn.“[180]

Hermine Prziborski roz. Edle von Krziwanek (1839-1908) kol r. 1865

Rodina Příborských patřila mezi významné humpolecké soukeníky, ženichův otec Kajetán byl purkmistrem a roku 1848 velitelem humpolecké národní gardy. Těžko říci, zda by v revolučním roce Eduard Krziwanek bohatému soukeníku Příborskému svou dceru dal. Kajetán Příborský tehdy jasně hájil hospodářské zájmy humpoleckých soukeníků, kterým by, jak již výše řečeno, Krziwankem vychvalovaná celní unie s Německem spíše uškodila. Svatebním svědkem byl „Onkel Toni“ ženichův strýc, bratr matky, národohospodář A. E. Komers (1814-1893), ředitel zemědělského učiliště, čelní představitel vlastenecko-hospodářského spolku Král. Českého, centrální ředitel panství hraběte Chotka a Thuna a přední odborník na cukrovarnictví. Doplňme, že Komers byl spolu se svými bratry barony von Lindenbach (jeden byl sekčním šéfem na ministerstvu války, druhý ministrem spravedlnosti) dítě - byť jen druhdy - zámožného humpoleckého soukeníka a obchodníka s bavlnou.

Julius Přiborský (1824-1905)

Ženich Julius Příborský se právě vlivem svého úspěšného strýce a učitele A. E. Komerse stal nejen jeho zástupcem na zemědělském učilišti a inspektorem Komersových statků v Mostě a Lžíně, ale hlavně hospodářským ředitelem thunského panství v Peruci a později centrálním ředitelem všech statků knížete Thun-Hohensteina, či statků hraběte Chotka ve Veltrusích.

Zdá se, že právě původ v humpoleckých soukenických rodech Příborských a Komersů byl dobrým vodítkem při volbě ženicha. K rodinám Hermíny a Julia Příborských a A. E. rytíře von Komerse se ještě vrátíme podrobněji a to jednak proto, že se sňatkem dětí opět propojí, ale také proto, že právě u jejich potomků skončí adopcí rodové jméno Herites. Navíc stal-li se Julius Příborský jako národohospodář důstojným nástupcem vynikajícího zemědělce Křivánka, byli zase Hermína a její děti těmi, kdo trvali na hájení německého živlu. Nejprve však dovyprávíme příběh rodičů – Eduarda a Caroline Krziwanek a zbylých sourozenců – Eduarda a Ernestiny.

V albu najdeme vlepenu i fotografii rodiny věžských Křivanků, na které nechybí Eduard Brzorád (stojí druhý zleva) a patrně ani Julius Prziborski v komické čapce, který ho zde nápadně převyšuje. Ernestině (sedící úplně vpravo) bylo při svatbě v roce 1868 osmnáct let, a protože jejího budoucího manžela Karla von Kutscheru zde nevidíme, je tato fotografie zřejmě o něco mladší. Poprvé také vidíme o něco lépe do tváře Eduardu Krzivankovi mladšímu. (zvětšeno z rozměru cca 7x7cm):

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image001.jpg$

Rodina věžských Křivanků,

zleva stojící Marie Brzorad. roz. Krziwanek, Eduard Brzorád, Julius Prziborski a Hermine Prziborski roz. Krziwanek;

sedící zleva Edurad Krziwanek jr., Caroline Krziwanek roz. Baroness von Herites, Eduard Krziwanek sr., Ernestine roz. Krziwanek později von Kutschera (zvětšeno z rozměru cca 7x7cm)[181]

Eduard Edler von Krziwanek a Karoline v ateliéru Winter roku 1862 (archiv Fránů)

Praneteř Julia Příborského věnovala životu na věžském zámku ještě tuto vzpomínku: „Do zámku Věže u Německého Brodu ke Krziwánkum (tchán strýce Julia Příborského – původní pozn. autorky) sjíždělo se vždycky mnoho hostů v zimě na saních. Odkládali se kožichy, šály, nánožníky a přezuvky a do zvláštní komory je odnášel pomocník, který měl pouhé pahýly místo rukou, ale rychle a šikovně prý všechno uklízel a pořádal.“ [182]

Jinou dlouholetou, věrnou služebnou věžského zámku byla Anna, která měla k panstvu a panstvo k ní velmi dobrý vztah. Vyplývá to z textu jednoho dopisu pro Marii Brzorádovou roz. Krziwanek a také ze závěti, kterou sepsala v 74 letech.[183]

Autograf Plné moci od Eduarda Krziwanka pro Eduarda Brzoráda při volbách do obecního zastupitelstva z r. 1861

(SokA Havlíčkův Brod)

Pro styky s rodinou Richlých nalézáme vedle podniku květenovské olejárny další důkaz v albu potomků Marie rozené Krziwanek. Jsou to barevné kresby ptáků a okolních panství od Wilhelma Richlého. Díky kresbě papouška a připojenému popisku se tak například dozvídáme nový detail o interiéru věžského zámku. Datace je sice čitelná hůře (asi „1859“), ale nápis „Wěž“ je zřejmý.

Dále jsou v albu tři vystřižené a pod sebou na jeden list nalepené kolorované kresbičky sídel v okolí Věže. Společné mají majitele z rodiny Richlých. Tato rodina vlastnila statky Mirošov, Květinov i Kvasetice. Pod kresbou Květinova lze číst podpis pozdějšího pána na Mirošově „Wilhelm Richly“ a nejasné datum „28.5.18?9“.

Zámek Mirošov (okres Jihlava), zbořený r. 1986

Zámek Kvasetice, obec Květinov, okres Havlíčkův Brod, dnes ruina

Zámek Květinov

Další kresba Viléma Richlého; tato má i dobře čitelnou dataci: Wilím Richlý, Kwětinau 24.1.1860

Obrázek signován Wilémem Richlým

Vilém Richlý[184] (1837-1904) maloval darované kresby v době závěru spoupráce svého strýce a otce na květenovské olejárně v letech 1859-1860, kdy se po maturitě navrátil do Květinova, aby se zde zdokonalil v budoucím řízení a správě velkostatku. A protože Marie rozená Krziwanek (1834-1898) byla tehdy již od roku 1852 vdaná za Eduarda Brzoráda a měla od roku 1857 malého syna Eduarda, lze usuzovat, že pokud nebyly kresby určeny poslední neprovdané dceři Ernestině vo Kriwanek (1840-1877), od Viléma se patrně nejednalo o více než milou pozornost. Malířkou byla i Vilémova neteř Berta, která dožila na věžském zámku.[185]

Almanach sněmu království Českého (1895-1901), Navrátil, Michal, 1896

Wien - Angekomenn in den Gasthöffen - Weisses Ross, Leopoldstdt. E Krziwanek Gutsbesitz. 9. Mai 1860 (Fremden-Blatt).

V letech 1861-1869 byl Eduard Krziwanek poslancem zemského sněmu Království Českého. Volbou z 27. 3. 1861 a pak znovu v dnech 26. - 28. března 1867 byl do sněmu zvolen jako velkostatkář za svazkem svěřenským nezavázaný (nesvěřenecký) velkostatek.[186] Do roku 1866 byl E. K. na zemském sněmu se svým švagrem Ferdinandem Voithem baronem von Sterbez a v letech 1866-7 s velkostatkářem ve Lžíně Antonínem Komersem.

O E. K. nalezneme zmínku ve stenoprotokolech např. z roku 1861, kdy chtěl přednést návrh zákona o slučování pozemků se zřetelem na odvodňování. Tento bod byl však odsunut. Na program schůze přišel o dva dny později 21. 4. 1861, kdy však E. K. nejprve předložil návrh k přijetí paragrafu doplňujícího zákona, který by umožnil osvobození od vojenské služby[187] (Befreiung) selských synů, kteří navštěvovali zemědělské učiliště a absolvovali ho výborně. Zde připomeňme, že v roce 1860 zastupoval jeho zeť Julius Příborský A. E. Komerse, který na čas odstoupil, jako ředitel zemědělského učiliště v Libverdě a od roku 1861 zde byl jeho výkonným zástupcem.[188] Doplňme, že právě v letech 1861-2 navštěvoval vyšší oddělení (Höhere Abtheilung) tohoto libverdského zemědělského učiliště Eduard Carl Edler v. Křivánek *1844. Studoval zde ale i syn A. E. Komerse Emanuel (1873-4), Juliův mladší bratr Karl (1853-4), či jejich synovec Julius Jelinek (1866-7).[189]

Seznam lázeňských hostí Karlsbader Curliste Nr.35 z 10. 6. 1861 hlásí příjezd Křivánkových na čtvrtek 6.6. „Herr Eduard Křivanek, Gutsbesitzer mit Gemalin und Fräulein Tochter Ernestine aus Věž in Böhmen“ bydleli v „Gold. Löwe, Egerstr.“ Celkový počet osob činil 4.

Časopis katolického učitelstva Školník ze dne 10 června 1862 v článku „Nedělní škola na Skále ve střídnictví Lipnickém Návrh kterak by se tento ústav zvlášť pro lid vesnický zaříditi měl“, který „sepsal Skalský učitel Jan Dvořák“, zmiňuje věžské panství:

„… Po několika na to dnech setkav se s p. Františkem Šrámkem, kterýžto pod hospodářským radou a spolu ředitelem p Antonínem Komrsem školu hospodářskou v Liebwerdě s výborným prospěchem proštudovav nyní co adjunkt při polním hospodářství p. Eduarda Křivánka velkostatkáře a spolu proslulého polního praktického hospodáře ve Věži se nachází svěřil jsem mu svůj úmysl načež se mi ihned nabídnul, že by s největší radostí beze vší odměny mnohé pro naši krajinu důležité polního hospodářství se týkající prospěchy ve škole nedělní přednášel, což jsem povděčně přijal, ale maje dospělé na mysli také doložil, že by neškodilo, aby v přednáškách těchto i hospodářové podíl brali.

Co takto usnešeno bylo bez prodlení také místnímu duchovnímu pastýři dp Josefu Svobodovi k posouzení předloženo. Velectihodný stařeček tento co starostlivý otec nejen že krok tento schválil, nýbrž i v chrámu Páně záležitost tu oznámil. …“[190]

V letech 1863-1866 byl E. K. i poslancem říšského sněmu rakouského parlamentu.[191]

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image001.png$

Eduard Krziwanek, ateliér Winter roku 1863, na rubu autograf „Landtags Erinerung Ed Krživanek“[192]

Rub fotografie E.K. z roku 1863 (archiv JS)

Karlsbade Curliste Nr. 30 z 27. 5. 1863: „Herr Eduard Křiwanek, Gutsbesitzer mit Gemalin aus Věž in Böhmen, Goldener Schwan, Kreuzg. 2 Personen.“

Na 7. zasedání říšské rady 25. listopadu 1864 byl Eduard Krziwanek zvolen do Výboru pro předběžné projednání návrhu zákona o poskytnutí desetiprocentní slevy na dani z výroby lihovin. Na zasedáních byl činný též jako Schriftführer – zapisovatel , tajemník schůze.[193]

1. 4. 1865 byl na 1. schůzi nově zřízeného okresního zastupitelstva v Německém Brodě čten se přípis od krajské hospodářské jednoty, v němž se činí návrh, by se v zdejším okresu zařídil ústav pro vzorné hospodářství a sice tak, by polovici nákladu nesla jednota krajská, polovici pak okres německo-brodský. Proti tomu povstal člen výboru Křivánek, odporučuje svoje hospodářství a vyzýval každého, aby chce-li vzorné hospodářství vidět, na jeho statek podívati se přišel.[194]

Podle „Liste der angekommenen Kur- und Badegäste in der königl. Stadt Kaiser-Karlsbad“ z 23. 6. 1865 přijely 20. t. m. do Karlových Varů Caroline Krziwanek, manželka statkáře z Věže s dcerou a paní Marie Brzorad, manželka advokáta a notáře z Německého brodu. Bytem jsou zapsání v „Rubin, Kreuzg.“[195]

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\Jan\opredcich\Krziwanek_soubory\image059.png$

Křivánkovi kol. r. 1865. Stojící zleva: (?), (?), Erna, sedící zleva: Marie, Karl baron Kutschera, Hermine (archiv Fránů)

V Humoristických Listech Eduarda Grégra z 20. ledna 1866 se v rubrice Granáty dočítáme: „Tenhle poslanec Křivánek je opravdu hotový křivánek neboť místo co by měl smýšlení a přání svých voličů zastávat přímo a bez oklik bloudí on stále jen po křivých cestách křivě záda před mnohým sebe křivějším náhledem.“[196]

21. dubna roku 1866 pak byla ve stejné rubrice otištěna báseň:

„Pánům Doubkovi Kalinovi a Křivánkovi

poslancům ve sněmu českém

Vy jste v českém vzduchu zmohutněli,

a přec ustavičně cizí píseň zpíváte?

Vždyť nás cizím vzduchem otráviti chtěli,

a vy lhostejně se na to díváte,

jako byste byli zdřevěněli?

Nevíte že na d o u b e k,

usadil se český holoubek?

Nevíte že k a l i n a

jesti Čechům milá květina

a že s k ř i v á n e k , když nové jitro svítá,

vrozeným mu zpěvem boží slunko vítá?

Či snad d o u b e k s k a l i n o u pranic necítí,

an jim chybí srdce rozvaha a zrak? –

A s k ř i v á n e k opět chce nás přesvědčiti,

že je tažní pták?“[197]

Pražský denník ve svém vydání z 27. 10. 1866 na stranách 2 a 3 uveřejnil mezi vyznamenanými nejen Eduarda Brzoráda, o čemž jsme již věděli, ale i obecního starostu ve Věži Eduarda Křivanka:

„Jeho c. kr. Veličenstvo ráčil nejv. Vlastnoručním přípisem z dne 26. října t. r. v uznání věrnosti a loyálnosti v království českém a zejména hlavním městě Praze za příčinou posledních událostí válečných vynikajícím způsobem osvědčené, a v uznání hojných činů obětivého vlastenectví, láskyplného účastenství a pravé příchylnosti, s jakouž ranění a onemocnělí vojínové podporováni a ošetřováni byli, jakož i v uznání všestranné účinlivé podpory opatření vládních, jakož i operací armády, nejmilostivěji udělili tato vyznamenání: Komturský Kříž řádu Fr. Jos., … Rytířský Kříž ř. F. J., … Zlatý kříž záslužný s korunou, … Zlatý záslužný kříž, … Stříbrný kříž záslužný s korunou, … Stříbrný kříž záslužný, … Výraz Nejvyšší spokojenosti: Christiana kněžna Colloredo; … Ferdinand Menčík v Německém Brodě; … Eduard Brzorad, obecní radní v Německém Brodě; Vojtěch Weidenhofer, obecní radní v Německém Brodě; … Eduard Křivanek, ob. star. ve Věži; …“

Národní Listy referují 16. 3. 1867 na straně 3 o schůzi starostů obcí okresu v Německém Brodě, kde byli jako kandidáti do sněmu představení Eduard Křivánek a JUDr. Eduard Brzorád, o kterém se tak „dovídáme, jakého je smýšlení“.

Dopisy.

Z Něm. Brodu, dne 9. března.(Agitace volebni).

Dnešního dne sešli se zde na vybidnutí c. k. okr, úřadu velectění představení neb starostové obcí k okresu zdejšímu přináležejících. Účel této schůze byl, aby se páni starostové poučili, že při nastávajících volbách do sněmu nebudou říditi volby voličů jak jindá c. k. úřednici, nýbrž že ponechává se usnesení voličů samých, koho si chtějí zvoliti, aby převzal na sebe řízení voleb samých.

Při té příležitosti ovšem ponavrhovali se přítomným mužové, kteří by ponživali sice důvěry strany protivné ne však strany národní. — Apoštolové ustanovení aby lid venkovský na víru jinou přivedli, se nám při této schůzi též objevili, musíme se však přiznati, že jsme očekávali, že strana protivná (zdaliž vůbec ta hrstka protivniků, která se v našem okresu nachází, tak nazývati se může) povede jiné zbrojnoše do bitvy, než jsme skutečně poznali.

Předstoupil totiž před shromážděné starosty p. David, či Isak neb Josef Kraus z Lípy a jal se v tomto smyslu mluviti: Drazí občané, víte, že jsme měli za svého zástupce ve sněmu p. Zeleného, toho však nebudeme již voliti neb zastává přiliš rozhodně korunu českou a dostala se mu již za to od samého okresního zastupitelstva (to jest snad jen od pana starosty a pana sekretáře) jíž patřičná domluva, tedy toho nebudeme již voliti. — Za to Vám ale milí spoluobčané odporučuju muže velikých zásluh o naši milou vlast. Jest to muž usedlý, narodil se a vyrostl mezi námi. Hoří láskou horoucí k nám Čechům, při každé příležitosti se nás rázně zastával. Tento muž jest pan Ed. Křivánek, majitel statku Věže.(Bývalý poslanec velkostatkářů strany knížete Karlosa Auersperga a nyní zase tou stranou navržený. Pozn red). P. Kraus bezpochyby spatřil na obličejích přítomných, že právě nejmenoval miláčka našeho lidu anebo snad mu vlastní uvědomí vyčítalo aby nehrál úlohu tak chvalitebnou a přidal hned na to „kdybyste však neměli dosti důvěry k pana Křivánkovi, tak bych Vám odporoučel p. Schwarzla neb JUDr. Ed. Brzoráda, jen nevolte p. Zeleného.

Ačkoliv žádný z přítomných ani neodpověděl, mohl předce pan Kraus poznati, že bude p. Křivánek zvolený, vždyť jinak by to nemohlo ani být, když pan Křivánek takového protektora má.

Zač ale jsme zvlášt p. Krausovi povděčni, jest, že nám po-vědět, jakého smýšlení jest p. dr. Brzorád, nepovažovali jsme ho nikdy za upřimného našince, ale nemysleli jsme nikdy, že by se od p. Krause co kandidát pro sněm dal navrhovati zvláště v době, kde takové kandidování naznačuje zřejmě smér politický, ku kterému navržený kandidát se kloní, — Ale ať jistí páni se třeba na hlavu staví, jen at nás venkovany nemají za tak krátkozraké již nechají se obalamutit.

Výsledek volby dokáže zdravý rozum, který Bohu díky ještě máme, když se jedná o věc tak důležitou a proto budeme zase voliti našeho dosavadního poslance p. Zeleného.[198]

Ve Zprávě o odbývání plné a valné schůze krajské jednoty Čáslavské v Ledči dne 4 července 1867 se dočítáme, že „Na základě stanov vystupují páni údové pan Eduard Křivánek z Věže, pan Josef Müller z Indic, pan Jan Říha z Myskovic, pan Karel Knirš z Nového Kolína.“[199]

24. 12. 1868 v 17.00 se ve věžské kapli vdala poslední dcera - Ernestine Krziwanek (1840-1877) za Karla barona von Kutscheru (1836-1890), setníka 73. pěšího pluku. Karlova matka byla přítelkyně Caroliny „Freundin Jenny“ a on sám byl pokřtěn v rodinném křestním úboru Caroliny. Přátelství Caroline Krziwanek rozené baronin von Herites a Johanny baronin von Kutschera rozené hraběnky Pachtové a baronky z Rájova (rodinné statky Pachtů byly Bezno sousedící se Stránovem a Gabel, česky Jablonné v Podještědí) se zde proměnilo v příbuzenský vztah. Svatební oznámení, které uchoval archiv národního muzea, bylo zasláno Madame le Baronne Helene Trauttenberg née Comtesse Pachta. Po Jenny a manželkách hraběte Mirbacha Aloisii a Matyldě byla Helene poslední ze sester Pachtových, kterou jsme v této práci ještě nezmínili.[200] Zbývá tedy dodat, že jejich bratr František hrabě Pachta z Rájova (1814-1886) byl Ernestině a Karlovi von Kutschera svatebním svědkem. Posledním sourozencem hraběcího rodu Pachtů z Bezna je Robert (1817-1895), jehož potomci žijí v Německu a Rakousku dodnes.[201] K rodině von Kutschera se vrátíme níže.

Ernestine Freiin von Kutschera roz. von Krziwanek, kol. r. 1865

Brünner Zeitung sedmého ledna oznámil, že mezi hosty, kteří přicestovali a ubytovali se 6. – 7. 1. 1869 v hotelu Neuhauser[202] byl „E. Krziwanek, Gutsbesitzer von Véz“.[203]

Nobilitace

25. 4. 1869 se čtenáři Wiener Zeitung mohli dočíst ve zprávách dvorní kanceláře, že Jeho Císařský a Královský apoštolský majestát nejvyšším rozhodnutím z 22. 4. t. r. co nejlaskavěji ráčil pozdvihnout do šlechtického stavu statkáře Eduarda Křiwanka jako uznání za záslužné vlastenecké a společnosti prospěšné služby. Dcera Marie k tomu do Gedenkbuchu poznačila, že byl otec povýšen aniž o to žádal (Ohne eigene Bewerbung erhoben). Prokázala tak možná jistou neznalost, a nebo chtěla zdůraznit, že otec nebyl nositelem žádného vyznamenání. Některá vyznamenání totiž zakládala nárok na povýšení do šlechtického stavu. Jejich nositel – uchazeč jen musel požádat. Čtenáři „Pražského denníku“ si česky mohli přečíst: „* Povýšení v stav šlechtický. Císař pán povýšil statkáře p. Frant. Bechera a p. Eduarda Křivánka v uznání jejich záslužného vlasteneckého a obecně prospěšného působení v stav šlechtický.“[204]

Nobilitace ve Wiener Zeitung z 25. 4. 1869

Nobilitaci stvrzuje na rozdíl od většiny ostatních běžných almanachů a schematismů i seznam nobilitovaných osob Karla Friedricha von Frank zu Döfering[205]. Opis nobilitační listiny se však podle pracovníků 2. oddělení SUA v Praze nenachází. Stejně se bohužel vyjádřil i ředitel vídeňského Österreichisches Staatsarchiv Allgemeines Verwaltungsarchiv. Opis tohoto „Adelsdiplomu“ se však nečekaně zachoval v kronice obce Věž, ač ji věrný kronikář započal až v r. 1888. Ta je nyní uložena v SOkA Havlíčkův Brod. Z tohoto opisu nobilitační listiny, jejíž originál si věžský kronikář zřejmě r. 1888 zapůjčil od Eduarda Krziwanka ml. (1844-1896) se dozvídáme, že šlechtický titul „Adelstand“, čestný titul šlechtic „Edler“ propůjčil císař ctěnému a věrnému Eduardu Krziwankovi, narozenému roku 1799 v Jihlavě, statkáři v Čechách za zásluhy pro jeho účinnou podporu národního blahobytu, jakož i pro jeho neziskové a dobročinné působení na všeobecných úkolech z toho vyplývajících. Titul náležel i všem manželským potomkům. Zřejmě se tak vyhnul manželce, která ho jak víme z parte, pokud na něj vůbec právo měla, rozhodně neužívala. Všechny tři dcery byly již tehdy provdané, a tak se jich na první pohled nobilitace netýkala, neboť žena přejímá sňatkem stav svého muže. Ernestine se však stala baronkou a i potomci Hermine šlechtického stavu dosáhnou, a tak se jméno Krziwanek později objeví v některých ze šlechtických almanachů, kde budou uvedeny jako rozené „Edlen von Krziwanek“[206]. I u Marie se s predikátem setkáme a to na parte, kde stojí česká varianta „rozená ze Křivánků“. Zde můžeme připomenout, že například pro přijetí do šlechtických ústavů, či pro jmenování do některých úřadů se původ prokazoval ze 16, či 32 předků. Ještě doplňme dnes málo známý fakt, že ne jen neoprávněné užívání, ale i neužívání titulu a erbu v úředním styku a oficiálních dokumentech bylo trestné. Toto se týkalo i náhrobků. [207] Titul, jak se zakrátko dozvíme, opravdu můžeme vidět dodnes i na hrobě Eduarda ze Křivánku ml.

Eduard šlechtic ze Křivánků, (Edler von Krziwánek) a jeho manželští potomci mohli dle nobilitační listiny užívat i erb, ve kterém spatřujeme v modrém štítě, přes který prochází břevno (trámec), věž z načervenalého kamenného kvádru s černou branou a dvěma okny mimo to současně stojí na zdvihajícím se zlatém trojvrší, na prostředním tří stínek věže stojí k letu připravený skřivan v přirozených barvách s našikmo doprava nachýleným zlatým žitným klasem v zobáku. Na hlavním štítu spočívá korunovaný turnajový helm, z kterého modrá a stříbrná podložená přikryvadla splývají. Helmová koruna nese zavřená, modrá, stříbrným břevnem procházející orlí křídla, kterými vyrůstají tři zlaté obilné klasy na stéblech plných lístků.

Vidíme, že do znaku se dostalo jméno šlechtice (skřivan), panství (věž) i obor, ve kterém působil (klasy - zemědělství). Protože je na erbu jen jeden helm, je jasné, že jde o erb šlechtický.

Opis nobilitační listiny, který se záhadně nedochoval ani v pražském ani vídeňském archivu, nalezneme v kronice obce Věž uložené v havlíčkobrodském archivu. Dr. Jan Županič nález doplnil záhlavním regestem: „1869, říjen, Vídeň (Wien) Císař František Josef I. povyšuje nejvyšším rozhodnutím z 22. dubna 1869 Eduarda Krziwánka, statkáře v Čechách, v uznání jeho obecně prospěšné a humanitární činnosti do šlechtického stavu, uděluje mu erb, predikát von a čestný titul šlechtic.“ Dodává ještě, že „formulace listiny naznačuje, že k nobilitaci došlo po zaplacení taxy (v tomto případě 1050 zl.), ale bez materiálů ze šlechtického archivu to nelze tvrdit jistě.“

Wir Franz Joseph Der Erste von Gottes Gnaden Kaiser von Österreich,

apostolischer König von Ungarn, König von Böhmen etc.etc. haben nachdem Uns zur Kenntnisz gebracht wurde,

dasz Unser lieber und getreuer Eduard Krziwánek in Jahre 1799 in Iglau geboren,

Gutsbesitzer in Böhmen, sich durch seine Wirksamkeit zur Förderung des National-Wohlstandes,

sowie durch sein gemeinnütziges und humanitäres Wirken im

Allgemeinen hervorragende Verdienste envorben hat,

Uns in unserer kaiserlichen und königlichen Machtvollkommenheit bewogen gefunden,

mit unserer kaiserlichen Entschlieszung vom 22.April 1869 ihm sammt seinen ehelichen Nachkommen

den Adelstand

zu verleihen, demselben die Führung des Ehrenwortes

“Edler”

zu bewilligen und zugestatten, dasz Derselbe, sowie seine ehelichen nachkommen sich der hach dem Gesetze

mit dem Adelstande verbundenen Rechte erfreuen und insbesondere sich des nachstehenden beschriebenen Wappens bedienen dürfen als:

Im blauen Schilde, welchen ein silberner Querbalken durchzieht, ein Thurm aus rötlichem Quaderstein mit schwarzen Thor und zwei Fenstern überdiesem nebeneinander stehend auf einem aus Fuszrande aufsteigenden goldenen Dreiberge, auf der mitleren der drei Thurm ziennen steht eine zum Fluge geschickte natürliche Lerche mit einer schrägrechts geneigten goldenen Kornähre im Schnabel. Auf dem Hauptrande des Schildes ruhet ein gekrönter Turmierhelm, von welchem blaue mit Silber unterlegte Decken herabhangen. Die Helmkrone tragt einen geschlossenen, blauen, von einem silbernen Querbalken durchzogenen Adlerflug, welchem drei goldene Kornähren an blätterigen Halmen entwachsen.

Zur Beurkundung desen haben Wir gegenwärtiges Diplom mit unserem kaiserlichen Namen eigenhändig uterzeichnet, und Unser kaiserliches Majestatssiegel beifügen lassen.

Gegeben und ausgefertigetmittelst Unseres lieben und getreuen Ministers des Innern Dr.Carl Giskra, Ritters Unseres Ordens des Eisernen Krone, erster Klasse, Ritters Unseres Leopold Ordens etc.

In Unserer Reichs-Haupt und Residentzstadt Wien, am fünften Oktober des Jahres: Ein Thausend acht Hundert neun sechzig

Franz Joseph m.p.

Der Minister:

Dr.Carl Giskra, m.p.

Nach Einer Kaiserlichen und königlichen Apostolischen majestät Hochsteigenem Befehle

Adolf Ritter von Chaloupka m.p.

k.k.Ministerialrath.

My František Josef první z Boží milosti císař rakouský,

papežem jmenovaný král uherský, král český atd. atd. dáváme na vědomost,

že náš ctěný a věrný Eduard Krziwánek, narozený roku 1799 v Jihlavě, statkář v Čechách, získal zásluhy pro svou účinnou podporu národního blahobytu, jakož i pro své neziskové a dobročinné působení na všeobecných úkolech z toho vyplývajících. My z naší neomezené královské a císařské moci jsme došli ke zjištění a naším královským z 22.4.1869 rozhodnutím jemu spolu s jeho manželskými potomky propůjčujeme

“Šlechtický stav”

Témuž i čestný titul

“Šlechtic”

Schvalujeme a dovolujeme, aby se tentýž, jakož i jeho manželští potomci těšili právu, které je ze zákona se šlechtickým stavem svázáno a obzvláště směl užívati dále popsaného erbu:

V modrém štítě,přes který prochází břevno (trámec), věž z načervenalého kamenného kvádru s černou branou a dvěma okny mimo to současně stojí na zdvihajícím se zlatém trojvrší, na prostřední ze tří stínek věže stojí k letu připravený skřivan v přirozených barvách s našikmo doprava nachýleným zlatým žitným klasem v zobáku. Na hlavním štítu spočívá korunovaný turnajový helm, z kterého modrá a stříbrná podložená přikryvadla splývají. Helmová koruna nese zavřená, modrá, stříbrným břevnem procházející orlí křídla, kterými vyrůstají tři zlaté obilné klasy na stéblech plných lístků.[208]

Ku stvrzení tohoto jsme tento diplom vlastnoručně naším císařským jménem podepsali a nechali opatřit pečetí našeho císařského majestátu.

Dáno a darováno Naším milým a věrným Ministrem vnitra Dr. Karlem Giskrou, rytířem Našeho řádu Železné Koruny, první třídy, rytířem Našeho Leopoldova řádu atd.

V Našem říšském hlavním a residenčním městě Vídni, 5.října roku tisíc osm set šedesát devět.

František Josef m.p.(manu propria - v.r.)

Dr. Carl Giskra, m.p.

Z nejvyššího rozkazu císařského a královského apoštolského majestátu

Adolf rytíř von Chaloupka m.p.

c.k. ministerský rada.

Nobilitační listina Eduarda Krziwanka i s malovaným erbem se objevila v katalogu listopadové aukce z roku 2020 berlínského aukčního domu NOSBÜSCH & STUCKE GmbH. Pod číslem 7 byla vydražena za 330 EUR. Jedná se o 5. října roku 1869 ve Vídni vystavený a císařem a ministrem vnitra podepsaný Adelsdiplom, ručně psaný na dvou volných dvojlistech předtištěného a kolorovaného pergamenu o velikosti 36,5x27 cm. Dříve svázáno, lehce zvlněno, kraje lehce zaprášeny.[209]

Ukázka dvou ze sedmi stran nobilitační listiny Eduarda Krziwanka z roku 1869.[210]

ALMANACH ČESKÝCH ŠLECHTICKÝCH A RYTÍŘSKÝCH RODŮ 2010 z pera Karla Vavřínka a kolektivu obsahuje i heslo „Křivánek“, ve kterém najdeme i vyobrazení erbu od Ing. arch. Miroslava Sýkory. Kniha vyšla ve spolupráci nakladatelství Martin a Zdeněk Vavřínek . V tomto vydání 2010 nejdeme i heslo „Heyrovský z Rowenova“, které kvůli vztahu rodu k nositeli Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému uvádí i linii JUDr. Leopolda H. a Kláry Hanl von Kirchtreu. Dále zde najdeme ve vztahu k naší práci hesla „Neupauer“ (kupec Stránova po von Herites) a „Sebenář von Herrenfels“ (poštmistr a majitel domů v Německém Brodě, kam se von Herites přestěhovali).

Vyobrazení erbu šlechtice Křivánka v Almanachu.[211]

Nobilitací však činnorodost Eduarda Krziwanka nepolevila. Ještě roku 1869 ho najdeme na voličském seznamu obecního zastupitelstva spolu s čestnými občany Ferdinandem Voith von Sterbez, místodržitelem, či Eduardem Brzorádem.

Ze Schematismu víme, že roku 1870 měl Eduard Krziwanek na svém statku, kde byla v provozu palírna, svého správce a adjunkta.

„V zemských tzv. „chabrusových“ volbách v Čechách 22. 4. 1872 se ve velkostatkářské kurii spolu se Stranou konzervativního velkostatku zdrželi hlasování například Brzorád Jozef, Chlum, Vidovice; či Komers Antonín a Marie, Lžín, Mostov. Naopak pro kandidáty vítězné Strany ústavověrného velkostatku, která podporovala centralistický, provídeňský směr politického vývoje Předlitavska hlasovali mimo další Komers Jaroslav Emanuel a Marie svob. p. z Lindenbachu, Lipková Voda, Vlasenice; Křivánek Eduard, šlechtic, Věž; Kučerová Johanna, svob. paní, Pachtová Vilemína, hraběnka, Trauttenbergová Helenna, svobodná paní, Pachta František a Robert, hrabata, Bezno; Kučera Karel Ludvík, svobodný pán, leno Čelín; Pankrác František, JUDr., Chranšovice, Chrášťany.“[212] (Národní Listy, 23. 4. 1872) Díky eliminaci české federalistické většiny se tak politický systém monarchie po otřesech z přelomu 60. a 70. let stabilizoval a české státoprávní aspirace byly odmítnuty.[213]

Constituirende Generalversammlung des Spiritus-Industrie-Vereines im Königreiche B ö h m e n. Dieselbe fand gestern in Prag unter dem Vorsitze des Herrn A. E. Komers statt. Der Zweck desBereines ist dieWahrung der Interessen der Spiritus-Industrie nach Men Richkingen hin und wird sich dieselbe auch auf die Unterstützung der einzelnen Mitglieder W Credit-Angelegenheiten beziehen. In den Ausschuß wurden gewählt die Herren: A. E. Komers als Präsident, Karl BarM v. Weidenheim als Vice-Präsident, Josef Fürst Lobkowitz, Karl Fürst Schwarzenberg, Sebastian Lochner, Friedrich Schwarz, Julius Prziborsky, Johann Hodik, Rudolf Graf Chotek, Eduard Edler v. Krziwanek, .1. II. vi. Eduard Danbek, Johann Wenke. Als Ersatzmänner wurden gewählt die Herren: Dr. F. Zeller, Heinrich Achatz, Anton Bielohoubek.[214]

Dle tabulky Poměry lesnatosti Čech, kterou sestavil Karel Ponec, lesovný, pro časopis Háj roku 1873 náleželo ke statku Věž Eduarda Křivánka 124ha lesů.[215]

Mezinárodní Jury světové výstavy r 1873 ve Vídni hospodářsko lesnické souborné výstavě království českého přisoudil řadu cen. Diplom uznání obdržel statek Věž E. ze Křivánků.[216]

Dle Hospodářských novin z 1. 10. 1873 „Hospodářský klub pro Čechy zvolil za své jednatele po venkově následující pány hosp. ředitele: F Kraupnera ve Veltrusích hosp ředitele J Mareše na Smečně hosp ředitele J Lisého v Hořovicích hosp ředitele G Heidlera v Mratíně vrchního správce J Krause v Ouřinovsi majitele hospodářství Jana Dlabače v Nimburku lesmistra A Heirovského v Tachově hosp správce F Lassmanna v Mostově dra A Steidla v Domažlicích dra Rom Hrušku v Klatovech hosp správce J Sustu v Třeboni Ant Teichla hosp úředníka v Hradci ústředního ředitele E Svobodu na Hrádku hosp ředitele K Morávka v Králíkách hosp radu F Semše v Svojšicích hosp ředitele F Langhanse v Nových Dvorech Ed šl Křivánka velkostatkáře ve Věži hosp ředitele F Herzla v Stěkné hosp ředitele K Barcala v Cížoví hosp nadsprávce K Grüssera v Cholticích hosp ředitele K Příborského v Chozni hosp radu K Czechpiro v Kopidlně hosp ředitele Arn Cruhu v Doksanech hospod nadsprávce F Dörreho v Děčíně hosp nadsprávce A Kreila v Peruci hosp nadsprávce E Böhma v Bělošicích Jana rytíře Nádherného velkostatkáře v Chotovině Aloise Zahna velkostatkáře v Souticích a hosp pojezdného Rob Prilla v Kácově.“[217]

Nejméně v letech 1874-6 byl členem podkomise zemské správy pro uspořádání pozemkové daně v Chrudimi. (Ve stejné komisi zasedal také například hrabě Rudolf Chotek, blízký A. E. Komersovi a Juliovi Prziborskému)

Ještě v lednu roku 1876 kmotruje Eduard s manželkou Caroline při křtu vnučky Anny Brzorádové, který byl v Německém Brodě, doma u Brzorádů.

V březnu roku 1876 Caroline Krziwanek, rozená baronin von Herites umírá a je pohřbena v zámecké kapli ve Věži. V červnu umírá ve Věži[218] i její manžel Eduard Edler von Krziwanek a je položen vedle své paní. Parte je zasláno hraběnce Natálii Wratislav rozené Mirbach.[219] Roku 1878 byli manželé Krziwankovi převezeni do hrobu č. 187 na svatovojtěšský hřbitov v Německém Brodě, kde byl již roku 1876 do vedlejšího č. 188 pohřben i jejich syn Eduard ze Křivánků mladší. Nachází se u hřbitovní zdi, ve které je vstupní brána, asi v její polovině. Závěť ani jiné zprávy o dědictví nemáme. Víme jen, že např. hostinec U Slunce měl roku 1892 vlastníky “Marie Brzorádová, Hermína Příborská, nezl. Arthur a Johanna svob. p. z Kutscherů”, tedy obě žijící dcery a děti třetí již pochované Ernestiny.

Parte Karoline Krziwanek roz. Baronin von Herites, Druk A. Riedl in Deutschbrod

(k povšimnutí je zde chybějící titul u všech Krziwanků)[220]

Parte Eduard Edler von Krziwanek (1799-1876), Druk A. Riedl in Deutschbrod [221]

Nekrolog Die Presse Eduarda šlechtice z. Krziwanku označil za autoritu, která se v oblasti zemědělství řadila k nejvýznamnějším v Čechách. Nazýván byl Liebigem[222] praxe. Ve svém politickém postoji se vždy držel ústavy a léta byl členem zemského a říšského sněmu.[223] Bohemia nadto píše, že „… se pro svou šlechetnost těšil všeobecné úctě, že byl spolehlivý rádce a dobrodinec potřebných a pro všeobecný blahobyt byl neustále činný. V oblasti zemědělství byl jedním z nejvýznamnějších autorit a jeho bystrému obohacujícímu příkladu při řízení svého majetku vděčí celé jeho okolí, stejně jako zemědělství obecně, za velký pokrok. K docenění hodnoty tohoto zemřelého jako zemědělce je třeba poznamenat, že v roce 1840 na svém statku zavedl dva lihovary, parní pivovar, dvě stoupy pro drcení kostní moučky a rozsáhlé drenáže, zavlažování louky, hnojení mrvou a kompostem, a přísné střídání plodin bez úhorů.“[224]

Také Karel Havlíček Borovský s bratrem mluvili o Eduardu Křivánkovi - zemědělci s respektem a i slova německého ekonoma Leonharda Miksche z roku 1938 jim dávají za pravdu: Zemský a říšský poslanec Eduard šlechtic von Krziwanek, majitel statku Věž a znamenitý zemědělec byl první, kdo dokázal výnos hospodářství podstatně zvýšit rozsáhlými melioracemi, jmenovitě drenážemi, užitím umělých hnojiv, či založením výroby lihu. „… ein hervorragender Landwirt, war der erste, der durch Drainage, Anwendung von künstlichem Dünger, Begründung der Spirituserzeugung den Ertrag der Landwirtschaft wesentlich zu steigern verstand.“ [225]

Tablo rodiny Eduarda Edl. von Krziwanka (archiv Fránů)

Oznámení o úmrtí Eduarda Edl. von Kržiwanka v novinách (archiv Fránů)

Úspěšné bylo hledání hrobů Křivánků na svatovojtěšském hřbitově v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Oba hroby se skutečně nachází při severní zdi, asi v její polovině. Není těžké najít náhrobek s křížem u hrobu Eduarda Krziwanka ml. (1844-1896). Tento je v současné době i označen číslem H 67.

Pod špatně čitelným „ZDE ODPOČÍVÁ“ již snadno čteme „EDUARD ZE KŘIVÁNKŮ naroz. 4. listopadu 1844, zemř. 12. února 1896“.

Do hrobu vedlejšího (č. 187) byli převezeni Eduardovi rodiče, původně uložení v kapli věžského zámku:

Po očištění a navlhčení se objevil nápis. Trochu překvapivé je, že text na náhrobní desce je celý v češtině. (Obě parte byla v němčině.) Druhou pozoruhodností je titul Karoliny: „šlechtična ze Křivánků“. Dle nobilitační listiny měl titul náležet Eduardovým potomkům a na svém parte měla manželka Karoline uvedeno pouze „geb. Baronin Herites“. Nápis na náhrobní desce říká:

„EDUARD

šlechtic ze

KŘIVÁNKŮ

nar. 17 2?/1 99 zem. 18 26/6 76

KAROLINA

šlechtična ze

KŘIVÁNKŮ

nar. 18 3/5 04 zem. 18 24/3 76”

K nedalekému hrobu manželů Johanna a Barbary von Herites, do kterého byli později pohřbeni JUDr. Eduard Brzorád s manželkou Marií, rozenou ze Křivánků, a který je dnes označen B 27, a tomu JUDr. Eduarda Brzoráda ml., dnes označenému A 134 tak přibylo třetí místo, kam můžeme při návštěvě malebného svatovojtěšského hřbitova přicházet a přimlouvat se za duše našich předků.

Pohlednice s „Novým Domem“ a zámkem ve Věži

Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876) na balkoně věžského zámku – v pozadí skleník[226]

Barevný erb Křivánků, pracovní studie podle textu nobilitační listiny.[227]

Ernestine (1840-1877) a Karl Freiherr von Kutschera (1836-1890), setník, statkář, zemský i říšský poslanec

Carl Freiherr von Kutschera (1836-1890), kol. r. 1865

K rodu von Kutschera nelze opomenout zmínku o Johannu Nepomuku baronu von Kutschera (1766-1832). Byl tajný rada, jedním z nejvyšších c. k. generálů „Feldzeugmeister“. Jeho otec Karel šlechtic Kučera (1735-1815) získal dědičný šlechtický titul roku 1805 za 51 let věrné služby jako prostý úředník, správce zemských desek, sám syn litoměřického měšťana Matouše, správce statků strahovských premonstrátů. Karel (1735-1815) koupil roku 1764 tzv. Kučerův Palác v Praze na Pohořelci a nechal ho přestavět.[228]

Johann Nepomuk (1766-1832) byl roku 1805 jmenován (a až do smrti zůstal) prvním pobočníkem J. M. císaře Františka. I., kterému byl velmi blízký, ač takto předběhl vyšší šlechtu u dvora.[229] „Na šedesát úředníků provádělo jen ve Vídni dozor nad soukromou korespondencí a jejich opisy, zvané intercepty, putovaly denně do policejního ministerstva a odtud do císařovy kanceláře, kde se jimi bavil pobočník baron Kutschera.“[230] Těšil se i přízni císařovny Marie Terezie a jisté dvorní dámy, od kterých byl protežován. S císařem trávil pobočník Johann čas konverzací „mezi čtyřma očima“, ale také hudbou. Císař hrál rád, nikoliv však zvlášť dobře na housle a pobočník Johann s ním v kvartetu jako violista dokázal udržet kamennou tvář nad falešnými tóny.[231] Jinde čteme, že byl schopný houslista a v kvartetech hrál 1. housle.[232] Císař mu proto odpustil i naprosto skándální účast na vídeňských nudistických plesech![233] Setkáváme se s ním i na stránkách Jiráskova F. L. Věka.[234] Za své loajální služby a neambiciozní chování získal Johann pro sebe a své dva bratry roku 1819 baronský titul. Zakoupil také v Čechách statek Čelín, který jako svobodný odkázal svému bratru Josefovi. Roku 1829 zakoupil panství Gutenbrunn, Badenv Dolním Rakousku[235], který později vlastnil jeho bratr Anton se synem.[236]

Johann Nepomuk Freiherr von Kutschera (1766-1832) [237]

Fotografie společný náhrobku bratrů Johanna (1766-1832) a Antona (+1832) baronů von Kutschera na Schmelzer Friedhof na vídeňském předměstí je v online MUSEUM WIEN. Čteme o něm, že „nad hrobem barona Johanna a Antona von Kutschera, kteří zemřeli v roce 1832, se tyčí vysoký kamenný obelisk. Verše na kamenné desce vyprávějí o osudu polního zbrojmistra a referenta ústavního soudu (staatsrechtlichen Referenten). "Jeden z nich byl oporou armády, Ten druhý byl dobrým přítelem všech. Pracovali tak na jednom cíli Sjednoceni v lásce a síle. Rychle se vydali za sebou do hrobu, Oddělit se nemohli; Nyní dřímají v jednom hrobě A oba stejným kamenem kryti.“"[238]

Rudolf Pichler (Fotograf), 15., Märzpark - Schmelzer Friedhof - Obelisk der Gebrüder von Kutschera, Ansichtskarte, um 1910, Wien Museum Inv.-Nr. 37194/1, CC0

(https://sammlung.wienmuseum.at/objekt/841255/)

Josef Carl von Kutschera (1769-1855), dědeček ženichův, který Čelín po bratru zdědil, byl c. k. guberniálním radou, zemským podkomořím v Král. Českém a krajským hejtmanem v Sázavě. Roku 1819 by s bratrem Johannem povýšen do baronského stavu.[239] Byl mistrem hry na violončelo.[240] Hlavně byl ale blízkým přítelem W. A. Mozarta „intimer Freund Mozarts“ jak uvedl nekrolog 28. 1. 1855, který dále zdůraznil jeho roli přísedícího královské stavovské komise pro divadelní dohled, jako i zásluhu na spolku chrámové hudby. V komisi zasedal např. s hrabětem Janem Pachtou a při rozhodování o novém řediteli stavovského divadla, se jako jediný postavil za dosavadního českého ředitele a vlastence Štěpánka, proti „vídeňskému Stögerovi“, doporučenému arcivévodou Karlem Františkemči ministrem hr. Kolovratem.[241]

Pěkné fotografie zámečku Čelina najdete na http://www.hrady.cz/wnd_show_pic.php?picnum=103869

Hrabě Jan Pachta byl známým pražským hostitelem Mozartovým, kterého prý roku 1778 zamkl v pokoji svého paláce, dokud mu nenapsal 6 Německých Tanců. Pachtova kapela hned kus secvičila a zahrála hostu ještě ten den před obědem.)[242] Baron Kutschera měl ve svém pokoji kolem 30 bicích hodin a do paměti jeho vnuka se vryl oběd, při kterém v poledne spustil celý tento hodinový arzenál palbu – „das ganze Uhrenarsenal drauflosschlug “.[243]

Erb von Kutschera barevný [244]

Josefův syn Johann (1804-1865), který si vzal Jenny Pachtovou, byl c. k. dvorním radou. Jeho syn o něm píše: „byl seriózní, bystrého rozumu, velkých vědomostí a dobrým starostlivým otcem. Miloval a zbožňoval svou ženu, která ho milovala také celou vroucností…. Tátův ostrý jazyk a vtip, jeho lehká popudlivost vůči nadřízeným, mu nedovolili dosáhnout stupně, který by odpovídal jeho schopnostem. Jeho heslem bylo nenechat se porazit. Přitom představoval onen počestný, základní kámen rakouského úřednictva, na který mohlo být Rakousko hrdé. Další vlastnosti byly: silný charakter, jako úředník bezúhonný, láska k císaři, vlasti a spíše svobonějšího ducha.“[245]

Johann Nepomuk Fr. von Kutschera (1804-1865)

Zmiňme nyní i dopis Karla Havlíčka, ve kterém píše rodičům do Německého Brodu roku 1840 před přijetím do kněžského semináře a zmiňuje baronku Kučerovou. Nevíme sice s jistotou, zda mluví o „Jenny“, její tchyni, nebo i jiné postavě, ale místo ani čas této možnosti vůbec nedoporují: „Novinka o přímluvě baronky Kučerové by byla docela v pořádku, ale mně se takové doporučení nehodí. Kam by dospěl svět, kdyby ženské, jež asi ničemu nerozumějí, měly navrhovati a doporučovati mužské na kněžství. Arcibiskup je rozumný člověk, můj profesor náboženství mě doporučí a to, myslím, jest nejpřímější a nejlepší cesta. Doporučení profesora jest nejlepší, neboť dělá to jenom za zásluhu, jinak mě nikdy předtím neviděl. Nemohu ovšem říci, jsem-li přijat, ale kdybych byl tak jist o tom, že budu pověšen, jako mám jisté přijetí, nebyl bych s tím vůbec spokojen.“[246] Vedle syna Johanna (1841-1926, k.u.k. Statthaltereirat, wirkl. Hofrat), který je autorem rodinných vzpomínek a v jehož linii jméno zaniká již v příští generaci a ženicha Ernestiny Krziwanek, Karla, měl ještě 2 syny, oba maltézské rytíře, majora Oskara (1844-1905), od 1869 manžela Františky Wucherer von Huldenfeld[247] a též důstojníka Huga (1847-1922), který se z války roku 1866 vrátil s prostřelenou rukou.

Familie Baron von Kutschera kol. 1858-1860

(zleva: Johann *1804, Karl *1836, Oskar *1844, Johanna – Jenny *1806, Johann *1841, Hugo *1847)[248]

Karl Josef Leo baron von Kutschera (1836-1890) absolvoval v letech 1847-1854 Theresianum ve Vídni, roku 1854 vstupuje do armády jako kadet, 1854 podporučík, 1858 nadporučík, 1866 setník, 1869 odchází z armády.[249] Zdědil po otci (+1865) velkostatek Čelín s 285 ha polí, luk, pastvin, rybníků, zahrad a lesů, pivovarem, mlýnem a cihelnou. V Čelíně je pěkný zámeček a kaple patrně od J. B. Santiniho.

24. 12. 1868 v 17.00 si Karla barona von Kutscheru (1836-1890), ve věžské kapli vzala Ernestine Krziwanek (1840-1877). Budou spolu mít dvě děti.

Ernestine Bar. von Kutschera geb. von Krziwanek r. 1862 tedy 22 letá (M. L. Winter, Photograph, PRAG, Graben 988) nalezeno v Album Voith-Herites von Sterbez

[250]

Ernestine a Karl Freih. von Kutschera (Výřez z tabla)

O svém bratru Karlovi, ženichovi Ernestiny, si Johann (1841-1926) poznamenal: „Karla, nakloněného méně vědám, brzy přivábil svobodný vojenský život. Byl veselý a lehké mysli a intenzivně žil a miloval v Itálii, kde sloužil v Římě ještě za dob církevního státu. Byl dobré mysli, vyvaroval se ale zdržovat se ve vážných situacích a měl prostředek na zaplašení starostí, na nějž byl hrdý. Říkal tomu „Abbeuteln“ – setřásání[251]. Oženil se dvakrát, zanechal pět dětí, a když těžce onemocněl, nic si z toho nedělal a pokojně zemřel v 52 letech. Vesele žil, vesele zemřel, říkali jsme my truchlící, ale plakali jsme pro něj.“[252]

12. 7. 1869 se ve Vídni narodil Arthur Franz Oskar (1869-1924), 8. 8. 1870 ve Věži dcera Johana Nep. Karolina Wilhelmine Antonia (1870-1948), pokřtěná 18 t.m. Dle matriky byl Karl tehdy pensionovaný setník a vlastník velkostatku „Čellin“. Jeho matka Johanna „freyin Kutschera geb. Gfin. Pachta“ z Vídně č. 319 pak spolu s „Eduard Edler von Krziwanek“ (jak se sám podepsal) kmotrovali.

V zemských volbách v roce 1872 byl Karl baron von Kutschera zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou (nesvěřenecké velkostatky)[253].

8. února 1877 však Ernestine umírá na tyfus a je pohřbena v rodinné hrobce Kutscherů v Boroticích. Hřbitov však byl od té doby již přemístěn a kolem kostela již nyní žádné hroby nejsou.

Parte Ernestine Baronin von Kutschera geb. Edle v. Krziwanek

11. 4. 1877 je manžel Karel v doplňovací volbě zvolen jako velkostatkář poslancem zemského sněmu za nesvěřenecký velkostatek, kde působí až do roku 1883[254]. V letech 1877-1879, 1881-1885 je poslancem říšské rady - rakouského parlamentu.[255]

Roku 1883 se znovu žení, tentokrát s 25letou Marií baronkou von Kielmannsegg (1858-1945) z panství Heinstetten, s níž má ještě 3 syny, které manželka bohužel všechny přežila. Franz (1885–1905), Karl (1890-1917), nadporučík, sestřelen jako letec 1. svět. války[256] a Ernst Karl (1884–1915), K.u.K. Hptm. im inf. Rat Nr.87 oo Emilie Weber von Webersfeld (1883-1962) padl, jejich syn Franz de Paula Freiherr von Kutschera (1915-1930) spáchal sebevraždu.

Baron Karl sice přežil svou první manželku Ernestinu o 13 let, ale sám umírá již v 54 letech 3. 7. 1890 na zámku Heinstetten.[257] Na parte čteme, že byl vlastníkem Vojenského záslužného kříže s válečnou dekorací a Válečné medaile.[258]

Militär=Verdienstkreuz m.d. Kriegsdecoration (založen 1849)

a Kriegsmedaile (založen 1873)

Čelín je roku 1893 prodán obchodníku v Praze Gustavu Adámkovi, jehož potomci na něm dodnes (2017) po restituci z roku 1991 hospodaří. Arturovi ve a Jenny patřil roku 1892 ještě podíl na hostinci U Slunce v Německém Brodě, který spolu s polnostmi zdědily všechny Křivánkovy dcery.

Johanna ‚Jenny‘ baronin von Kutschera (1870-1948) se roku 1892 provdala v rakouském Schottwien za poručíka 14. dělostřeleckého pluku, později setníka Eugena Renkina (jeho otec byl Edouard Renkin, generální konsul belgického království, nositel Leopoldova řádu, komtur rakouského řádu Františka Josefa, a rytíř řádu železné koruny III. třídy; matka Philippine byla rozená Lejeune), žili spolu v Innsbrucku a měli dvě děti – třetí Jenny (1896*) zemřela roční. Syn Karl Renkin (1895-1917) padl na italské frontě v bitvě na Soči raněn do hlavy, jeho sestra Ernestine rozená Renkin si vzala také důstojníka. Byl jím major Rudolf Schmid. „Erna Schmid-Renkin“ umírá dle parte ve 34 letech, pohřbena 25. 2. 1928 v Innsbrucku, kde žili[259]. Jejich děti byly Hans a Erni. Erni se narodila roku 1917

Svatební oznámení Eugéne Renkin a Jenny Freiin von Kutschera - k povšimnutí jmno "von Skrivanek" opravené na Krziwanek. (archiv Fránů)

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image002.jpg$

Oznámení o narození Erni Schmid-Renkin (1894-1928) (archiv Fránů)

Famile Renkin 1907 (Karl *1895, Hauptm. Eugen, Johanna *1870, Ernestine později Schmid)[260]

Bratr Jenny Artur baron von Kutschera (1869-1924) byl ekonomem mosteckého cukrovaru a tak se jeho 4 děti (Josef, Erna, Gertrude, Peter) narodily v letech (1899-1906) v českém, dnes zaniklém Rudelsdorfu – Rudolice nad Bílinou.[261] Pak zřejmě žili v dnes též zmizelé části Mostu – Kopistech (Kopitz[262]), kde Artur zemřel, a kde se ještě vdala i dcera Erna. Všechny Arturovi děti ale zemřely již v Německu, kam byli z Československa vyhnáni: Josef (1899-1957) odešel do Mnichova, kde byl gen. sekretářem „Deutchen Touring Clubs“. Později zemřel bezdětný na následky útrap z ruského zajetí. Ernestina (*1901 - po 1970) si vzala Dipl. Ing. Ernsta Hauschilda, horního inženýra a vedoucího provozu největšího dolu v Čechách, který byl při poválečném odsunu zavřen do českého koncentračního tábora. Oba pak byli vyhoštěni do Bavor, kde pracovali u dobytka a „směli“ spát ve stáji. Sestra Gertrude je pak vzala k sobě do Aachen a Erna pak dělala kresličku návrhů v továrně na kovové zboží a její manžel Ernst, který později zemřel na následky ran utržených ve sběrném táboře, úředníka. Ernestine přešla k učitelství, neboť v Praze absolvovala pedagogické vzdělání. Našla uplatnění v Oberhausen, kde také žili její dva synové. Gertrude (1904- po 1970) odešla s manželem Dr. Waltrem Reifem do Aachen, kde se Walter stal ředitelem velkého rýnského koncernu na výrobu jehel – 3000 pracovníků. Jejich syn Hannes pracoval po promoci z podnikového hospodářství v oddělení exportu jedné mnichovské společnosti. Nejmladší Petr baron von Kutschera (1906 – po 1970) byl během války v Rusku těžce raněn při nešťastném pokusu zneškodnit minu a prakticky oslepl. Původně sladovník, přeškolil se na maséra a odešel nejprv s rodinou do Karlových Varů. Po převratu musel pryč a našel upatnění u sestry Gertudy v Lüdenscheid, kde byl městským úředníkem a vedl pak již spokojený život. Poslední nositelkou jména tak byla Ulrike (*1940-2014), vdova po Wilfriedu Hoffmeisterovi Dr. rer. pol., která měla tři děti.[263]

Rod svobodných pánů von Kutschera tak v této generaci po meči vymřel. Ale nyní zpět do Věže.

Erb von Kutschera v Siebmacher[264]

Eduard Carl Edler von Krziwanek Jr. (1844-1896), pán na Věži

Eduard Krziwanek mladší, narozený ve Věži 4. 11. 1844 zůstal jediným mužským potomkem. Kmotroval Tadeáš a jakási sestřenice Resi Karl. V letech 1855-1856 studoval I. ročník nižšího premonstrátského 4 třídního gymnázia v Německém Brodě.[265] Pak nejspíš přešel do německé Jihlavy. V letech 1861-2 absolvoval vyšší oddělení libwerdské hospodářské školy A. E. Komerse.[266] Připomeňme, že podle stenoprotokolu navrhl roku 19. 4. 1861 jeho otec na zemském sněmu osvobození „Befreiung“ selských synů, kteří výborně absolvovovali zemědělské učiliště. Od čeho byli osvobozeni však popravdě nevíme.

Eduard Carl Edler von Krziwanek (1844-1896)

Dle soupisu ctěných hostí a členů se v Mladé Boleslavi zúčastnil 18. Generálního shromáždění českého lesnického spolku (General Versammlung des böhmischen Forstvereines) 7. – 9. 8. 1865 i „Eduard Křiwanek, Wirtschaftsadjunkt, Charwatetz.“ (Charvatce, obec u Dobrovic u Mladé Boleslavi). Stejně je uveden i v seznamu pro rok 1863. [267] Širší citace zde.[268]

Když rodiče roku 1876 zemřeli, bylo mu 32 let a tak je pravděpodobné, že statek již převzal on. Panství úředně získal dle odevzdací listiny krajského soudu v Kutné Hoře roku 1879. [269] Schematismy pro roky 1880-1881 ho jmenují nejen jako majitele, ale i jako správce.

Roku 1877 zasedá Eduard von Krziwanek v obecním výboru.

Již roku 1881 byl však statek postižen velikým požárem, při němž i pamětní kniha latinsky psaná shořela. Vyhořela tehdy i celá zámecká kaple, kde se nalézala zámecká hrobka, část obytné budovy, zbývající část zámku zachránili hasiči z Brodu. Z kaple nevyneseno vůbec nic, nikdo nevěděl o klíči, zda povstalým zmatkem, či úmyslně nemohlo se vysvětliti.[270] Prager Tagblatt napsal: „*** Požár. V noci na 23. t. m. (květen 1881) propukl požár ve volských stájích majitele statku pana šlechtice von Krziwanek ve Věži (okr. Německý Brod), který se tak rychle šířil, že se obětí plamenů stala i zámecká budova spolu s hradní kaplí a kůlnou na nářadí. V stájích zahynulo čtrnáct párů volů. Škody se odhadují na 40 000 zlatých. Majitel byl pojištěn na 18 000 zlatých. Předpokládá se, že oheň byl důsledkem neopatrnosti. (P. A.)“[271]

V roce 1881 je ve schematismu uváděna celková plocha 312,15 ha, palírna a pivovar jsou mimo provoz. Mimo běžné obiloviny produkuje se brukev řepka, brambory a jetel.

Roku 1881 panství Věž se dvorem Veselskem Eduard Edler von Krziwanek ml. prodal Dr. Antonínovi Waldertovi, pražskému advokátovi, který s jeho otcem zasedal v letech 1861-1862 (pak složil mandát), v zemském sněmu[272] za 165.000 zl. rak. čísla. V té době s dr. Waldertem zasedal ve sněmu i švagr prodávájícího Eduarda Krziwanka Karel baron von Kutschera – přesně v letech 1877-1882. Roku 1882 byla opravena věž kaple věžského zámku a dle kroniky tehdejší “vzorný správce Hladík do její báně uschoval zaletovanou skřínku plechovou s památnými listinami.“ Dr. Waldert vše prodal roku 1884 za 155.000,- Dr. Gustavu Jahnovi.

Bohemia zaznamenavá, že 25. 4. 1882 je mezi hosty pražského hotelu Erzherzog Stephan „U Arcivévody Štěpána“[273] (později Šroubek, ještě později přestavěn na Europu) na Václavském náměstí „Eduard v. Krziwanek, Gutsbesitzer aus Deutschbrod“[274]

Zřejmě[275] Eduard Carl Edler von Krziwanek Jr. (1844-1896) roku 1862 [276]

Eduard von Krziwanek jr. tehdy žil v prvním poschodí tzv. „nového domu“ č. p. 62, kam se odstěhoval po prodeji. Patro měl vymíněno k volnému užívání na kupci Meiselovi, který dům od Krziwanků ještě ve 40. letech koupil. Ten mu také obstarával stravu, za níž si vyúčtoval značnou část nedoplatku z kupní ceny domu a dluh byl smazán. Potomci Meiselů žijí ještě dnes na Slovensku.

Roku 1887 Eduard von Krziwanek zasedl v první místní školní radě.

Roku 1887 byla také vysvěcena nová škola a v čele průvodu při této události najdeme Eduarda šl. ze Krziwánku, který byl jmenovám i místním školním dozorcem. Celá velkolepá událost je v místní kronice dopodrobna popsána. V místní kronice je Eduard Krziwanek vzpomínán i jinde: „Znal se velice dobře se všemy (sic) občany, mezi kterými rád sedával v hostinci.“

Umírá však svobodný a bezdětný 12. 2. 1896 ve věku 52 let na zápal plic. Matrika uvádí, že „Eduard šlechtic ze Křivánků, bývalý majitel velkostatku ve Věži, nyní soukromník bez zaměstnání dle úmrtního listu zemřel na souchotě v čísle domu 62“. Pohřben na svatovojtěšský hřbitov v Německém Brodě do hrobu č. 5/188. Hrob se dosud s dobře čitelným nápisem „Eduard ze Křivánku“ na své patce a s křížem nachází u hřbitovní zdi, ve které je také vstupní brána a to asi v její polovině.

Parte Eduard ze Křivánků (1844-1896)

Zde také zřejmě zaniká i historie šlechtického rodu von Krziwanek. Tedy po meči. A protože příběh Ernestine provdané baronky von Kutschera již známe a k Marii provdané Brzorádové se dostaneme v samostatné kapitole „Familie Brzorád“, zbývá nám po přeslici již jen Hermine provdaná Prziborská.

Hermine (1839-1908) a Julius Příborský (1824-1905), hospodářský ředitel[277]

Hermine roz. Krziwanek (1839-1908) si vzala hospodářského ředitele Julia Prziborskeho (1824-1905) roku 1857 a za svědka jim vedle strýce Tadeáše barona von Herites byl i Anton Emanuel Komers (1814-1893), ženichův strýc. Rodina Komersů byla, jak budeme sledovat, poměrně vlastenecky t.j. prorakousky orientována. S tím možná souviselo i to, že dávali přednost komunikaci v němčině. Neteř Herminy (Anna Dostálová rozená Brzorádová) v jednom z dopisů na jazykovou orientaci rodiny tetičky Příborské naráží, když píše o špatné znalosti češtiny u učitelů na české škole v Americe a zmiňuje „Němkyně, přiučivší se poněkud českému jazyku. (Znají asi tolik, ba ani ne tolik jako například někdo z rodiny Příborských)“.[278] Anna se o Příborských zmínila vícekrát. Dočteme se o tom však až níže, kdy bude řeč o adopci a svatbě Lea Prziborského, který se stal mostem k rodům Voith a Herites.

Familie Prziborski[279]

Rodina Příborských přišla do Humpolce koncem 17. stol. Legenda hovoří o vdově se dvěma syny. Z Juliových předků zmiňme Jakuba Příborského (1732-1812), který se po vyhlášení tolerančního patentu roku 1781 přihlásil k evangelíkům. Vzal si evangeličku a když roku 1783 přišli do Humpolce vytoužený evangelický kněz a učitel, obdrželi oba společné ubytování právě u Jakuba Příborského. Ve stodole tohoto předního člena obce byly bohoslužby v létě, v zimě pak přímo v jeho bytě. Roku 1797 však evangelický duchovní Vojtěch Špinar „zadal evangelickému církevnímu sboru bolestnou ránu. Opustiv jej, přestoupil k víře katolické.[280]“ Jeho příkladu následovalo několik rodin. Mezi nimi i rodina Jakubova syna Františka Saleského (1769-1822). Ten byl soukeníkem, obchodníkem se suknem a purkmistrem humpoleckým, který dokonce za služby vlasti – vyráběl ve své manufaktuře uniformy pro armádu – obdržel od císaře Františka I (resp. II.) erb, který byl potom v rodině po generace užíván. Příslušná listina bohužel roku 1901 v Humpolci shořela, ale pečetidlo s erbem měl ve svém vlastnictví ještě za 2. světové války potomek Kamillo Příborský, který používal i vycházkovou hůl se stejným erbem na rukojeti. Erb můžeme vidět i na cínovém (stříbrném?) tácku, který je v majetku potomků doposud.

Erb Příborský[281]

Velmi důležitou postavou pro další dějiny rodu byl Františkův syn Ernst (1803-1878), ředitel statků hraběte Collonitz v Gross-Schützen v Maďarsku, který žil se svým zaměstnavatelem v přátelském vztahu a svou hospodárností a prozíravostí vydělal značné jmění, které, protože zůstal svobodný, věnoval rodinné a studijní nadaci, určené potomkům jeho sourozenců. Původně šlo o asi 160 000 zl., ze kterých před válkou čerpalo přes sto lidí. Z nadačních peněz se stavěla i nová škola v Humpolci v letech 1907-8. Vzdor válce a inflaci činilo jmění nadace ještě v roce 1936 450 000 Kč. Poslední předseda správní rady nadace musel roku 1945 všechna aktiva odevzdat státu a sám byl ač bankovní úředník zařazen do výroby. O Ernestovi ještě víme, že pečetil stejně jako jeho otec rodinným erbem. Jeho závěť je zajímavá také tím, že v ní vyjadřuje obavy před tak zvanou „zdánlivou smrtí“ a obživnutím po pohřbení. L. Miksch nevylučuje, že Ernst četl děsivou novelu E.A. Poea „Předčasný pohřeb“. Výslovně proto žádá, aby jeho tělo bylo po smrti položeno v místnosti až do příchodu lékaře, který na něm provede nějakou operaci – např. přeřezání žil. - , které obživnutí vyloučí.

Ernst Příborský (1803-1878)

Nás ovšem zajímá také Ernstův bratr Kajetán (1796-1870), po otci soukenický mistr a obchodník, jehož obchodní styky však sahaly daleko za hranice rakousko-uherské monarchie. Kajetán, Juliův otec byl jednooký a velel v roce 1848 humpolecké Národní Gardě, která sestávala z 200 měšťanů. Měl přezdívku „Žižka“ po zběsilém (statečném) vůdci husitů. (Nad strojopisným „wilden“ je v kopii dochované potomky dopsáno rukou „braven“). Zda měl také další společné vlastnosti se neví. Každopádně o něm zůstala pověst velmi silného a tvrdého muže. Kajetánova manželka Kateřina, dcera soukeníka Matouše byla kmotrou praporu humpolecké Gardy, který věnoval její bratr A. E. Komers v hodnotě 300 zlatých.

Kajetán Příborský (1796-1870)

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image002.png$

Náhrobní deska Kajetána Příborského na humpoleckém hřbitově.[282]

Kateřina Příborská roz. Komers *1799 [283]

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image002.png$

Náhrobní deska Kateřiny Příborské, rozené Komersové, humpolecký hřbitov. [284]

Hlavou rodinné nadace strýce, ale i tím kdo všechny sourozence přežil byl Kajetánův syn Julius Příborský. Byl na životech svých blízkých aktivně zúčastněn a tak věnujme prostor nejprve právě jim. Ze 12 ženichových sourozenců, dětí majitele textilní továrny v Humpolci Kajetána Příborského a sestry rytíře Komerse a baronů z Lindenbachu Kateřiny, jmenujme alespoň důstojníky, kteří volili dráhu svých strýců - nadporučíka Emanuela (1831-1859), který padl v Itálii a setníka Mořice (1822-1854), který zemřel na choleru v Benátkách. Mořic byl velmi mladý setník ale hlavně přítel K. H. Borovského z mládí, kdy spolu byli údajně postrachem brodského gymnázia. Také Havlíčkův dopis z ledna 1839, který je „prvním důkazem jeho češství“, neb se v něm němčiny odřekl „svatou libozvučnou mateřskou řeč uchopiv”[285] byl zaslán právě Mořicovi.[286] V odpovědi mu Mořic mimo jiné napsal: „…tak slys radu tvého, ačkoli nedospělého, vsak upřímného přítele: odstrań se, odstup, neb nejsy hoden k oltářy přistoupiti; ty mužeš byti dobry učitel v řadu Jesuitskem, vsak budess taky dobry kněs?“[287] Z ostatních bratrů dlužno ještě zmínit Eduarda (1835-1856), který zemřel pádem do kotle na varně v pivovaru a Karla (1837-1895), ředitele panství Jeho Jasnosti knížete Kinského v Chocni, který absolvoval jako jeden z prvních libverdské učiliště. Byl radním správy tamního cukrovaru, členem místní školní rady a mnoha humanitárních a vlasteneckých spolků.[288] Zmiňme ještě, že jeho žena Hermine byla rozená Hánl von Kirchtreu, a právě jejímu bratrovi dá Julius později svou dceru Angelu za ženu.

Bratr Herrman (1834-1883) vystudoval techniku v Praze a Vídni. Byl činný při výstavbě železnice Praha-Duchcov-Most. Zde byl také inspektorem a později správním ředitelem. Žil jistou dobu v Anglii, odkud si přivezl plicní chorobu, na kterou umírá. Jedna z jeho dcer byla vdána za dvorního radu a sekčního šéfa c. k. ministerstva financí Roberta von Zvěřinu, potomkem druhé dcery je ekonom Leonhard Miksch, třetí dcera působila jako učitelka klavíru a zpěvu v Berlíně. Konečně bratr Kajetán (1830-1883) v Humpolci vlastnil textilní továrnu. Právě jeho syn Kamillo, prokurista a ředitel pojištovacího spolku rakousko-uherského cukrovarnického v Praze bydlel u Julia ve Štěpánské a také převzal správu nadace. Oženil se v již pokročilejším věku - v 50 letech s Židovkou Elsou Grimm, která byla roku 1943 pod jakousi záminkou zatčena a Kamillo následkem tohoto vypětí umírá. Elsa umírá následně v koncentračním táboře. Jejich byt, který v té době obsahoval většinu rodinných památek a písemností byl úředně vyklizen a nic se nezachovalo. Byli bezdětní.

Kamillo měl sestru Hermu, která si vzala lékárníka PhMr. Otto Schreibera. Jejich syna, Jaroslava Schreibera Kamillo adoptoval. Ten pak byl posledním předsedou správní rady nadace. Roku 1945 musel odevzdat všechna aktiva státu a v padesátých letech byl jako bankovní úředník zařazen do výroby. Zemřel roku 1974/5. Jaroslavova dcera Sonja je dnes zřejmě poslední žijící nositelkou tohoto jména.[289] Jaroslav měl sestru Miladu provdanou Blažkovou, autorku Legendy rodu Příborských, jejíž vnuk MUDr. Pávek je dnes majitelem rodinného archivu.

Z postavení, která Julius a jeho bratři získali, je zřejmé, že finanční podpora od otcova bratra Ernsta spolu s vlivem sourozenců matky - baronů Komers von Lindenbach a rytíře Komerse - měly velký význam. Můžeme dokonce říci, že bez bližšího seznámení s rodinou Komersů by bylo obtížné porozumět událostem v dalších generacích rodiny Příborských. Kariéry Julia Příborského a jeho strýce Toniho (agronoma rytíře Komerse) jsou pak natolik propojeny, že popis stejných událostí stál za dvojí vyprávění.

Anton Emanuel Ritter von Kommers (1814-1893), hospodářský ředitel [290]

Matouš Komers přišel brzkým úmrtím první ženy a pak obchodem se suknem v Humpolci ke slušnému jmění, a tak dva starší synové, později baroni von Lindenbach stihli vystudovat práva. Karl Eduard baron von Lindenbach (1794-1870) se stal vojenským auditorem, generálním a dvorním auditorem a sekčním šéfem na ministerstvu války, byl vyznamenán Leopoldovým řádem (1854 - Ritterstand), Řádem Železné koruny II. třídy (1862 - Freiherrenstand) a papežským Kristovým řádem. Byl velkostatkářem na Vlásenici a Lipkové Vodě, kde on a jeho potomci bydleli.[291] Emanuel Heinrich baron von Lindenbach (1808-1889) byl právník, prezident vrchního zemského soudu a rakouský ministr spravedlnosti, rytíř Leopoldova řádu (1858 - Ritterstand). Roku 1867 požádal o odvolání z místa ministra spravedlnosti, za své služby získal velkokříž Leopoldova řádu, a tak byl roku 1869 povýšen na barona a získal svůj erb. Zemřel na zámku Žák u Čáslavi.

Nezdary v podnikání však rodina zchudla a mladší syn Antonín Emanuel (1814-1893) stihl dokončit jen gymnázium. Sourozenců bylo celkem 15. Antonín Emanuel pak vstoupil do zemědělské praxe.“Obrat v jeho osudu nastal přímo nečekaně. Když hrabě František Thun Hohenstein mladší dostal od svého otce správu všech statků, hledal svého tajemníka. Staršími úředníky byl upozorněn na A. E. Komerse, jeho nadání a schopnosti. Byl přijat a pracoval k plné spokojenosti mladého šlechtice. Nebyla to práce malá ani snadná. Vrchnost v době patrimoniální měla velkou pravomoc i odpovědnost. Majitel panství musel o mnohém osobně rozhodovati, měl rozsáhlou korespondenci a vyžadoval po svém tajemníkovi široký rozhled, praktické zkušenosti, vzdělání, věcné znalosti a pohotovost. Mezi oběma mladými muži vyvinulo se záhy srdečné přátelství. Ještě v pozdním věku říkával František Thun, že volbu Komersovu za svého tajemníka a rádce pokládá za nejšťastnější čin svého života.”[292]

Anton Emanuel Ritter von Komers (1814-1893) [293]

Hrabě Thun Komersovi zaplatil i studia na hohenheimské hospodářské škole u Stuttgartu s náklady na studijní cesty o prázdninách. Učinil tak na základě výborné zkušenosti s jeho prací, ale i na přímluvu. V. V. Tomek píše: „Přízeň tuto zjednali mu starší dwa jeho bratří, kteří byli spolužáky s mladými hrabaty Františkem a Lwem Thunem w práwích na universitě Pražské.“[294] Potom se roku 1840 Komers stává ředitelem panství v Peruci. František Palacký tehdy doporučil V. V. Tomka, aby Thunům uspořádal archiv. Ten pak píše: “Direktorem čili ředitelem hospodářství byl Komers, nyní vyhlášený hospodářský rada a bohatý podnikatel, tehdáž mladý hezký člověk, sedmadvacetiletý. Seznámení s ním mne velice zajímalo. Bylo však při něm již tehdy pozorovati, že byl muž snažící se o dosažení něčeho většího v cti a bohatství.“[295] Na panství a v okolí se podařilo v důsledku zaváděných reforem zvýšit produkci. V letech 1842-3, kdy panovala veliká bída se Komers velmi osvědčil, když navrhl vrchnosti, aby se konaly různé mimořádné práce a zabezpečil tak lidem výdělek od podzimu až do nových žní, celkem 9 měsíců. Hrabě František Thun (1809-1870) měl být jako prvorozený dědicem rodových statků a jako jejich správce učinil Komerse roku 1844 centrálním ředitelem všech svých panství. V důsledku jeho mesaliančního měšťanského sňatku však z nástupnictví sešlo.

Hrabě Franz Thun Hohenstein (1809-1870)[296]

Roku 1845 se Komers oženil s bohatou dcerou pražského měšťana Jana Jindřicha, který podnikal v pivovarnictví[297], Marií Kateřinou. Ta však měla dlohodobě tuberkulosu a tak Komers dbal na její pravidelné pobyty ve švýcarských Alpách, v Meranu, Nizze či jiných lázních.[298]

Roku 1849 odstoupil, jak víme, K. H. Borovský z poslaneckého místa na říšském sněmu a na jeho místo byl zvolen právě Komers. V Památníku Národního Písemnictví nalezneme tento dopis Komerse Havlíčkovi: „Právě mi došla soukromá zpráva, že jsem byl v humpoleckém okresu zvolen na sněm. Chtěje se v brzku na cestu vydati, záleží mi na tom, abych Vás v Praze neminul, neboť se tam zdržím jeden den. Prosím račte mi dát jen kratičkou zprávu, kde Vás dopoledne a kde odpoledne zastihnu. Rád bych s Vámi pohovořil o důležitých věcech. Že se co Váš nástupce / ačkoliv bez Vaší výtečné schopnosti/ - též k naší straně připojím, co udatný federalista, Čech tělem i duší a jako takový vlast a národ milující- není zapotřebí dnes vykládat.“

Od roku 1849 bylo centrální ředitelství thunovských statků přesunuto do Prahy, kde pak bylo na Komersově adrese ve Štěpánské ulici č.p. 633/II.

Na Komersův podnět byla roku 1850 Vlastenecko - Hospodářskou Společností, jejímž byl Komers rozhodujícím členem, zřízena hospodářská škola v Libverdě u Děčína, kde se sám stal ředitelem. Tento ve své době velmi progresivní a významný ústav, kde byly přednášky zavedeny Komersem podle potřeby i v češtině, pak absolvovala řada příslušníků rodiny Příborských.[299] Hrabě Chotek nařídil, že místa hospodářských úředníků dostane jen ten, kdo se bude moci prokázat vysvědřením ze zemědělské školy v Libverdě.[300] Později (roku 1900) byl ústav převzat německou polytechnikou.

Komerse sledoval hrabě Jindřich Chotek v zemědělských publikacích Vlastenecké hospodářské společnosti a opatřil si i jeho knihu o perucském vzorovém velkostatku.[301] Již v 50. Letech tam sám zajížděl a činil si poznámky o jeho technice střídavého hospodářství. Roku 1856 se Komers rozhodl vložit značné věno své paní do zemědělství. Ve své věděcké tvorbě se věnoval cukrovarnictví a v padesátých letech o něm vydal zásadní systematickou práci.[302] Stal se tehdy společníkem hraběte Jindřicha Chotka při budování jeho cukrovaru v Úžicích, který byl roku 1856 založen. Závázal se tehdy i k zavedení pěstování řep, přičemž nesmělo dojít k poklesu ostatní polnohospodářské režije. Pro své angažmá v thunovských službách, pověřil bezprostředním řízením Julia Příborského. [303] V důsledku tohoto podniku Komers převzal i inspekci veltruského a později i novodvorského statku. Tak vznikl roku 1859 nový ústřední orgán – vrchní ředitelství spravující oba chotkovské velkostatky.[304]

Rozborem veltruského hospodaření Komers zjistil, že je na okraji ztrátovosti, a proto převzal od šafářů mléčnou produkci do vlastní režije, zavedl lepší evidenci rozpočtů podle jednotlivých odvětví výroby a jednotlivých dvorů a nerentabilní dvory propachtovával.[305] Vedle ušetření nákladů se zaměřil na vzdělávání hospodářských úředníků. Účetní revizí z roku 1860 zjistil, že nejvyšší výdaje tvoří platby penzí pro bývalé zaměstnance. Provedl snížení počtu zaměstnanců a jejich přeřazení. K zlepšení výnosu obilního hospodářství a pěstování řepy stanovil směrná čísla, která musí být v produkci dosažena k určitému datu. Při neplnění těchto norem, hrozilo takovým dvorům propachtování. V chovu skotu se zaměřil na šlechtění výkonnějších druhů a zvýšení dojivosti. [306]

Do roku 1858 vybudoval cukrovar i v Peruci, kam s hrabětem Thunem, přistoupil jako společník. Po úspěchu úžického cukrovaru staví Komers další roku 1860 v Ovčárech, pro který kupuje nové stroje od firmy Daněk a spol z Karlína a pro lepší dopravu materiálu zde nechává postavit i železniční vlečku. [307]

Komers podporoval své rodné město Humpolec, když velmi štědře přispěl na stavbu školy, její nadační fond, stavbu evangelického kostela, či nemocnice. Když se například roku 1861 dočetl v Čase, že exekutoři obcházejí humpolecké soukeníky, zaslal 100 zlatých městské radě, aby jimi pomohl těm, kteří pro špatný odbyt upadli v dluhy.[308]

Roku 1861 koupil Komers pro svou rodinu panství Lžín, kde „žije v paměti lidu neb založil pěknou alej za dvorem až „k suchému dubu“. Zřídil ostrovy v Návesníku, Mlýnském rybníku, vysázel zámecký park, přikoupil k velkostatku 5 živností a zanášel se také úmyslem vystavěti na Hřici kostel. U něho hlučně bývaly oslavovány jmeniny jeho choti, přičemž zase vystrojeno veselí a děti vyčastovány.“[309]

Roku 1863 zakoupil panství Mostov u Chebu. Oba zámky dal přestavět v podobném romantickém slohu. Rodina pak žila v Praze[310], ale i na Mostově, kde roku 1876 umírá Komersova manželka.[311]

V čele veltruského velkostatku zůstává Komers i po úmrtí Jindřicha Chotka roku 1864, kdy se novým majitelem stává Rudolf Karel Chotek (1832-), který se již od mládí o agronomii zajímal a spolupracoval s Komersem. V centrální správě dostával stále více pravomocí Julius Příborský.

Pěkné snímky zámku najdete na http://www.hrady.cz/wnd_show_pic.php?picnum=124375

Roku 1870 umírá nadaný syn JUC. Karel Komers (1846-1870) v posledním ročníku studia práv. Zvěčnělý Karel Komers, právník, zakládající úd Akademického čtenářského spolku, odkázal témuž spolku rozsáhlou a skvostnou svou knihovnu, čítající ke 560 svazkům (a literatury české 195, německé 237, vlašské 38, francouzské 41 a anglické 44). Jest to posud největší dar, jakéhož se po celé trvání akad. čten, spolku dostalo. Díla jsou skoro ze všech odvětví nejvíce z poesie skvostně vázaná. [312] Ve spolku byly povstáním vzdány diky a byla vyslána tříčlenná deputace k hospodárskému radovi panu Komersovi.[313]

Parte JUC. Karla Komerse (1846-1870)[314]

Roku 1871 obdržel A. E. Komers Řád Železné Koruny III. třídy. a byl následně (roku 1873) povýšen do rytířského stavu s predikátem „von Komers“. [315] Zde je zajímavé, že volil odlišný predikát i erb od svých bratrů baronů von Lindenbach.

Roku 1872 povýšil hrabě Chotek češtinu na úřední jazyk svých velkostatků. Komers rozhodnutí uvítal, byť sám mluvil hlavně německy. Na svých zemědělských školách se však o určitou dvojjazyčnost snažil. Ve svém vyjádření tvrdil, že změnu vítají i veškeré správní orgány, ale pro mnohé úředníky představovala čeština velký problém.[316]

Krach vídeňské burzy odstartoval v květnu 1873 velkou hospodářskou krizi. Chotkovský velkostatek se rozhodně potýkal s velkými problémy a Komers se roku 1874 rozhodl k odchodu na odpočinek. Vrchní ředitelství tehdy převzal Julius Příborský, stejně jako místo v úžickém cukrovaru, na který Komersovi smlouva vypršela roku 1876.[317]

Ze služeb thunovských odchází do penze také roku 1874. Bratr jeho nástupce mladý hrabě Jaroslav Thun si o něm zapsal: „Neoblíbenou postavou byl všemocný vrchní hospodářský rada A. E. Komers, jenž vytvořil těžkopádnou administrativu, která nás trápí dodnes.“[318] Historik Jan Galandauer k tomu dodává: Hospodářský rada Komers bývá v literatuře považován za velmi schopného odborníka a spolutvůrce „hospodářského zázraku“ thunovské domény; nejsme schopni posoudit, co je na výtkách Jaroslava Thuna oprávněného.[319]

Podobně jako otec však A. E. Komers čelí ve stáří zhroucení svého majetku. J. B. Lambl v Hospodářském slovníku dodává, že bez vlastní viny. Na vině mohly být i hospodářské otřesy v celé monarchii. Německý ekonom Leonhard Miksch pak uvádí, že se Komers silně podílel na půdním úvěrovém ústavu „Bodenkreditanstalt“, který následkem špatných spekulací v 70. letech zkrachoval.[320] Lžín je prodán roku 1881 hraběti Rudolfu Chotkovi, Mostov potom (baronu Jiřímu Haasovi šlechtici z Hasenfelsu) roku 1885. Celkem měla obě panství 820 ha. Roku 1886 jsou prodány i pražské domy ve Štěpánské a (1671/II).

Lžín na počátku 90. let 20. století

A. E. rytíř von Komers umírá stranou dění a bez majetku roku 1893 u jedné ze svých neteří v Jihlavě. Syn Emanuel, který absolvovoval v letech 1873-4 otcovo učiliště v Libverdě je zprvu statkářem na Mostově, pak žije s manželkou Emmou rozenou von Bibus a dcerou Elisabeth v Praze, později ve Vídni, kde i všichni umírají. K mladšímu synovi Františkovi se vrátíme právě pro jeho sňatek s dcerou Julia Příborského.

Parte Antona Emanuela Ritter von Komers z roku 1893 v Prager Abendblatt a Prager Tagblatt.[321]

Julius Prziborski (1824-1905), hospodářský ředitel

Julius Příborský se narodil 24. 8. 1824 v Humpolci.[322] Dle jeho vlastních poznámek[323] ho hodně ovlinila matčina náboženská a mravní výchova. Navštěvoval národní školu v rodném Humpolci, další stupeň však navštěvoval i přes potíže s němčinou v Jihlavě. Gymnázium navštěvoval tamtéž, ale i v Německém Brodě a to přesně v letech 1836-9, která zde strávil stejně starý Bedřich Smetana.[324] Pro nejisté (zweifelhaftem) studijní výsledky, rozhodl otec, že Julius se na jihlavské reálce připraví na obchodní činnost v jeho firmě. Tehdy se však v Humpolci stavil po cestě z hohenheimské akademie strýček „Toni“ – A. E. Komers a otce přesvědčil, aby Julius absolvoval kurz zemědělského a lesního hospodářství na pražské technice a nastoupil kariéru správce. Julius ukončil oba ročníky tohoto kurzu v letech 1840 - 1841 s velmi dobrým prospěchem, ale také za velkého strádání, neboť mu bylo na pokrytí všech potřeb s vyjímkou ošacení stanoveno 10 zlatých měsíčně.

Od roku 1841 nastoupil u hraběte Františka Thuna jako praktikant hospodářské správy vedené strýcem Komersem. Julius píše: „Během mého upotřebení v subalterním zaměstnání vzbudila se ve mně tužba po vyšším odborném vzdělání, které mohla nabídnout pouze zahraniční odborná škola. Naplnění této tužby se mi naskytlo náhodou. Při příležitosti návštevy Peruce, přišel jednou v neděli odpoledne Jindřich, Komersův tchán do mé místnosti, kde jsem byl zaměstnán studiem knihy o polním hospodářství. V rozhovoru s ním jsem se zmínil o své touze po dalším odborném vzdělání na Hohenheimské Akademii, k jejíž návštěvě mi chyběly finanční prostředky. Šlechetným způsobem nabídl mi nato tento prostý, jako lidumil známý pražský bohatý měšťan (Patrizier) příspěvek 500 zlatých na úhradu vzniklých výdajů. Opřen o tento dar a doplněk k očekávání od mých příbuzných požádal jsme jeho Exscelenci hraběte Thuna o dovolenou, která mi také byla poskytnuta. Politické události roku 1848 měly však za následek, že hohenheimský vzdělávací ústav byl uzavřen na neurčitou dobu a v Rakousku byla zrušena patrimoniální soudní pravomoc a robota. Takto byla naplánovaná návštěva vzdělávacího ústavu překažena následkem jmenovaných opatření, a tím méně vyhlídek zdál se nabízet obor polního hospodářství. V této především odborově profesní záležitosti jsem se rozhodl ve věku 23 let, zvolit si inteligentním lidem nabízející dobré vyhlídky vojenskou dráhu, k čemuž mi byla přislíbena vlivná protekce obou strýců Karla i Manniho – Karla Eduarda a Emanuela Heinricha Komerse. Při mém osobním předání písemné žádosti o zproštění služby vysvětlila ale jeho Excelence přívětivým způsobem, že tak kvalifikovaný úředník si i při změněných správních poměrech o svou existenci starost dělat nemusí a dal mi na srozuměnou, abych zůstal věrný svému dosavadnímu oboru, k čemuž jsem se potom také rozhodl.“

Hrabě Franz Anton Thun Hohenstein (1786-1873)[325]

Julius tedy zůstal v Thunových službách a již roku 1852 byl pověřen vedením Peruce. 9. 8. 1853 píše Hermann Příborský svému bratru Kajetánovi o Juliovi: „Julia si matka nemůže vynachválit. V každém ohledu je příkladem dokonalosti. Matka u něj strávila dny, které počítá k nejkrásnějším ve svém životě.“[326] V letech 1852-1866 je ekonomický správce a direktor Julius také členem vlastenecko hospodářské společnosti. [327] V dopise roku 1855 píše Juliův bratr Emanuel matce, že to s Juliovou ženitbou pořád stojí na stejném místě: „Meine liebe gute unvergleichliche Mutterlinka! (otce oslovoval - Mein guter Fatinek) … Julius Heiratsgeschichte noch immer am alten Fleck steht … Výsledek téhle věci mne neobyčejně zajímá, tím, že jsem také částečně příčinou celé té známosti“[328]

Roku 1855 byl na intervenci hraběte Jindřicha Chotka a A. Komerse od hraběte Thuna uvolněn, aby zavedl na panství Veltrusy zpracování řepy (Rübenbau) a vybudoval jejich společný podnik cukrovar v Úžicích. Tento v té době velice významný podnik prospěl veltruskému panství i celému dolnímu Povltaví. [329] Obec (Gemeinde) Veltrusy ho jmenovala čestným členem.[330]

Wirtscheftsrat Julius Prziborski Verwaltungsrat der Prag-Brüxer Eisebahn. Präsident d. Brüxer Zuckerfabrick[331]

Jako ředitel Veltrus se Julius 18. 8. 1857 v 17.00 oženil v zámecké kapli ve Věži s Hermine von Krziwanek. Jejich praneteř vzpomíná: „Juliova choť byla dáma šlechtických i šlechetných způsobů a jednání. Měli svatbu v témže roce, jako můj děd (Juliův bratr Kajetán) a babička, ale jistě mnohem přepychovější. Na dlouhé, dlouhé svatební tabuli stála řada – homolí cukru, květy ověnčených. Tuto výzdobu obstaral nově založený cukrovar v Mostě, na němž byl Julius súčastněn.“ [332] Julius byl do výšky urostlý, velmi aristokraticky vyhlížející muž s velkýma, otevřenýma modrýma očima, bohatými hnědými vlasy a načervenalým světlým vousem. Jako stařec platil za jednoho z nejhezčích mužů v Praze. Uzká hlava s dlouhým vlnitým vousem připomínala císaře Bedřicha. Julius byl velmi přísný a tvrdošíjně poctivý (von unbeugsamer Rechtichkeit). Náčrtek Ex libris, kterýb pro něj nakreslil jeho bratr Heřman nese heslo: „Neúnavná čestná snaha skýtá, když ne úspěch, alespoň klidné svědomí - Rastlos ehrenhaftes Streben gewährt, wenn nicht Erfolg, doch ruhiges Bewusstsein.“ Julius však měl i úspěch.[333]

Hermine se sestrou Ernou a dcerami Ellou a Selmou

Po svatbě v září roku 1857 se Julius vrací z Veltrus navzdory lákavým nabídkám hraběte Chotka do Peruce na místo hospodářského ředitele, kde zůstane do roku 1870. Z Peruce Julius po dva roky řídil i polnohospodářskou školu v Děčíně – Libverdě, kterou roku 1850 založil jeho strýc Komers. Během krize libverdské školy roku 1860 ho A. E. von Komers jmenuje svým nástupcem a po svém návratu svým zástupcem „ve všech případech jeho četného zaneprázdnění“.[334]

Julius byl se strýcem „Tonim“ ve styku často: “Po celou dlouhou dobu služby Komerse u Thunů byla Peruc středem jeho zájmu. Zde byly konány první pokusy s používáním moderních strojů, pěstována cukrovka, postaven cukrovar atd. Jím položené základy dobrého hospodaření přinesly markantní výslekdy až v letech pozdějších – za správy Julia Příborského. Na Peruc Komers velmi často zajížděl, a ne vždy z funkce a povinnosti ředitele ústřední správy. Každoročně strávil Komers v Peruci několik měsíců (letních) s celou svou rodinou. Hr. František Antonín Thun-Hohenstein nabídl Komersovi ubytování v peruckém zámku, a toto letní sídlo na vlastní náklady vybavil.”[335] Julius byl roku 1870 Exc. Gf. Thun’scher Wirthschafts- und Fabriks Director in Peruc - ta tehdy měla „Zuckerfabrik (v cukrovaru je ve stavu jmenován i „Brzorad, besold. Volontair“.), Brauerei, Spiritus und Presshefenfabrik (droždí) in Telec“ - ale i centrálním inspektorem Komersova panství Mostov.[336]

Na zámku v Peruci se také narodily všechny čtyři děti. Roku 1859 Emanuel, 1863 dvojčata Angella a Anselma, která prý od sebe Julius nerozeznával a nakonec roku 1867 Leo. Pobývali tu však i bratři. V dopise z roku 1866 po smrti matky píše Juliův bratr Hermann otci: „Ty tři dny, které získám, strávím příjemně v Peruci mezi našimi milovanými. Všichni jsou zdrávi a spokojeni. Julius je velmi zaneprázdněn a od včerejška zde v Praze. O jeho přesídlení do Prahy neví sám vůbec nic, bude se o tom ale mluvit, ani u samotného Komerse, kde se člověk vždy nejjistěji dozví, není o tom nic známo, každopádně ne v rodinném kruhu. Juliovi není přirozeně tato nejistota příjemná. … Bude Vám známo, že Julius se podílí na koupi uhelného dolu. Zítra bude obchod od společnosti – Komers-Thun-Chotek- ještě dvě nebo tři soukromé osoby – uzavřen. Kapitál obnáší 200.000 zlatých. Bůh té věci požehnej. Pokud se podmínky nezmění k horšímu, bude to velmi dobrý obchod. Julius nemůže při nepatrnosti částky, kterou může tomuto obchodu věnovat ani hodně získat, ani hodně ztratit.“[337]

V době, kdy byl zaměstnán jako ředitel panství Peruc, byl Julius Příborský zvolen za starostu krajského zastupitelstva v Lounech. Naproti tomu kandidaturu do českého zemského sněmu, navrženou obcí lounského volebního okrsku, odmítl zčásti z obav o přetížení zaměstnáním, zčásti protože chtěl jít z cesty nacionálním třenicím.

Po smrti hraběte Jindřicha Chotka (1802-1864) se ujal řízení velkostatku Nové Dvory syn hrabě Rudolf Karel (1832-94). Zredukoval administrativu a sám převzal větší část správní agendy. Od roku 1871 část Komersových pravomocí přenesl na inspektora J. Příborského. Ten vnesl do činnosti nový elán. Zvláštní pozornost věnoval pravidelným týdenním poradám i iniciativě podřízených úředníků. Protokoly o poradách měly umožnit vrchnímu ředitelství poznat běžný chod nižších správních složek. Komersovi byly uvolněny ruce ke správě obou cukrovarů. Důležitou, byť formální změnou bylo zavedení češtiny v úřadování od počátku roku 1872. [338]

Roku 1870 se Julius stává centrálním inspektorem ředitelství thunovských statků v Praze, avšak vrchním hospodářským radou se po Komersově penzionování v roce 1874 vzdor závaznému slibu nestává.

Domény thunovské se ale roku 1874, po smrti hraběte Františka Antonína ujímá jeho syn hrabě Bedřich Thun (1810-1881) a její řízení svěřuje místo Příborskému svému synovi Františkovi. Julius nepřistoupil na horší podmínky a požádal o penzionování. Hrabě Thun o tom informoval hraběte Chotka, který obratem Julia oslovil a nabídl pozici správního ředitele a hospodářského rady jeho panství. [339] (Listina se jmenováním Julia Příborského chotkovským ústředním ředitelem byla součástí expozice o správě panství na zámku Kačina.[340]) Po vypršení společného nájmu cukrovarů v Úžicích a Ovčárech opustil funkci vrchního ředitele chotkovských domén Komers a na jeho místo byl jmenován Julius Příborský, který definitivně odešel z thunovských služeb.

Ihned přistoupil k reorganizaci systému řízení. Změna spočívala ve vytvoření ústředního pražského ředitelství, jež soustřeďoval veškerou agendu. Další úprava spočívala ve zjednodušení nepříliš přehledného podvojného účetnictví. Dále na základě dosavadních výsledků hospodaření stanovil normy pro výnosy jednotlivých oborů výroby a současně dbal na maximální snižování nákladů.[341] Julius Příborský řídil jako hospodářský rada centrálního ředitelství správu chotkovských velkostatků Nové Dvory, Bělušice a Veltrusy a byl prokuristou hraběcích cukrovarů v Ovčárech a Úžicích. [342]

Snímky zámku Kačina najdete na http://www.hrady.cz/wnd_show_pic.php?picnum=40191

Julius o nabídce hraběte Chotka později píše: „Tak překvapivá a čestná se mi zdála být tato nabídka, její definitivní přijetí mi však ztížily dvě okolnosti. Jmenovitě mně ne neznámé nepříznivé majetkové poměry hraběte a vypořádání se o společenské smlouvě ve věci zřízení cukrovaru, k čemuž mě nutil brát ohled můj osobní vztah ke Komersovi. Učinil jsem svůj vstup do tohoto odpovědnost vyžadujícího postavení při úplném prohlédnutí jmění a tím podmínil, že vypořádání se s Komersem se odehraje za účasti hraběcího právního zástupce Dr. Schickera. Na základě víceletého průměru sestavená bilance ukázala ve správě majetku roční výdaje 70 000 zlatých. Při projednávání, které se konalo na mou výslovnou žádost s přizvanou paní hraběnkou, jsem objasnil, že jsem připraven vstoupit do právě tak obtížného jako i odpovědného postavení vyžadujícího spolehlivost s nasazením všech svých sil podepřen nejpoctivější vůlí, když budou provedeny mé reformy, které shledám nutnými jak se zřetelem ke vedení hraběcí domácnosti, tak se zřetelem k celkové správě. Nemohl jsem se zdržet vyjádřit mou odmítavou kritiku přetížení jmění, zejména trvajících dluhů ve výši 1.200.000 zlatých a zdůraznit, že sanace (ozdravění) se zdá být možná jen s nezmenšeným úvěrem (ungeschwächtem Kredit).“ Správu majetku převzal roku 1876 a během pěti let se podařilo zvýšením výnosu a úsporami hraběcí domácnosti dosáhnout v bilanci přebytku. [343]

S obtížnou hospodářskou situací bojoval Julius Příborský velmi energicky. V prohlášeních k zaměstnancům stanovil jako svou zásadu racionální hospodaření a „obchodního ducha“.[344] Usiloval nadále o snížení výrobních nákladů a naplánování výnosů, které vypočítal z průměrných výnosů za uplynulá léta. Roku 1875 snížil rozsah půdy v režijním hospodaření a rozšířil rozsah propachtovaných[345] pozemků o 1045 ha. Začal tím process rozprodeje a propachtování celého velkostatku. Opatření bylo racionální v tom, že umožnilo získat capital a snížit náklady na správu. Zároveň se nářadí z propachtovaných dvorů přeneslo na zbylou půdu v režijním hospodaření. Pokračující hospodářská deprese však již nedovolila trend obrátit. … Rudolf Chotek se již tehdy zabýval myšlenkou, že režijnní podnikání zruší úplně, ale Příborský se pokusil velkostatek zachránit. 13. 6. 1876 předložil reformní plan. Jeho princip spočíval v decentralizaci jednotlivých dvorů a osamostatnění hospodářů, kteří měli dostat proctor k rozvinutí vlastní iniciativy. Ukázalo se totiž, že výnosy z menších propachtovaných dvorů dalece převyšují zisky z centralizovaného režijního velkostatku. Hrabě plán přijal, ale vymínil si, že výnosy nesmí klesnout pod minimální hranici. Systém však nefungoval podle představ, tak se dále pokračovalo v propachtovávání, zejména polního hospodaření. Lesní hospodaření zůstalo ve vlastní režiji. Z průmyslových podniků byl pronajat cukrovar v Ovčárech I další přežívající podniky, v režiji zůstala pouze cihelna v Ovčárech.[346]

Stříbrnou svatbu na překrásném zámku Chotků Kačina u Nových Dvorů z roku 1882 připomíná praneteř: „Jak nádherné a veselé to bylo, když strýc Julius a teta Hermína Příborských slavili stříbrnou svatbu na zámku Kačině u Nových Dvorů. … Hostů bylo asi 40, mezi nimi první hrabě Chotek. Gratulace, přípitky, tanec, procházky parkem. Všude plno růží, mládeže i důstojnosti.“ [347] V této době měl Julius nádherný zámek Kačina od Chotků k dispozici jako letní sídlo. Byla zde na letní prázdniny ještě roku 1885 dcera již zemřelého bratra Hermanna.[348]

Roku 1883 je Julius svědkem na svatbě své neteře Marie Brzorádové a Aleše Komerse v Německém Brodě.[349]

O dalším průběhu doposud úspěšné sanace chotkovských dluhů Julius píše: „Tento očekávaný úspěch dlouholeté péče a namáhavé činnosti měl být nicméně vlivem, který ležel mimo mou působnost, zmařen samotným hrabětem. První kámen úrazu vyvolaný způsobem života hraběte byla roztržka (Zerwürfniss) v rodině, která přiměla jednu spřátelenou stranu, aby vypověděla již léta existující žiro úvěr a domáhala se splacení vystavené směnky ve výši 200 000 zlatých. Použitím rezervního fondu shromážděného na hypotéku bylo ohrožení důvěry (Kredit) odstraněno, ale rezerva byla redukována na minimum. Vzdor všem prosbám a výčitkám hraběti, od nastoupeného, velké sumy pohlcujícího způsobu života zanechat, pokoušel se tento potřebný obnos opatřit u lichvářů, a tím v roce 1884 obchodní půjčku úplně podkopal, a další pokračování správy učinil nemožným.“[350]

Nutno doplnit, že právě roku 1884 zemřel jediný syn hraběte Chotka Jan Rudolf. Jeho pohřeb byl tehdy velikou událostí a v Praze se ho účastnili všichni členové rodu Chotků, ale i „veškeří v Praze meškající šlechticové“. Rakev pak putovala do Nových Dvorů[351] severozápadní drahou „v doprovodu J. Vysokorodí hraběte Arnošta z Chotků … a hosp. raddy p. Julia Příborského.“[352] O hraběti Rudolfu Karlovi (1832-1894) se lze dočíst: „Jeho osobou však započal úpadek rodu i držav. Zpočátku sice hospodařil po otcově vzoru dobře, avšak po smrti jediného syna Jana Rudolfa v roce 1884 ztratil o všechno zájem a beznadějně propadl hýřivému životu.“ [353] Začaly se u něj projevovat psycické poruchy, které ztížily racionální vedení velkostatku.

Julius Příborský požádal roku 1886 o propuštění ze služeb hraběte Chotka: „Odloučil jsem se s vědomím, že jsem se skutečnou obětí a sebezapíráním svou úlohu dle nejlepšího vědomí a dovednosti splnil, což mi bylo potvrzeno od mého chlebodárce s pohnutou vděčností a s úctou projeveným uznáním v osobním dopise z 15.12.1888.“ Do tří let je však hrabě Rudolf. prohlášen marnotratníkem a od úpadku je statek uchráněn jen zásahem jeho mladšího bratra Emericha, který je roku 1889 jmenován kurátorem. Majitel velkostatku uprchl do ciziny. Měli bychom však také mít na paměti, že v 80. letech 19. století nastala krize cukrovarnictví, v obchodu s obilím se zhoršovala situace konkurencí uherského velkostatku a zlevnil se dovoz ze zahraničí.[354]

Do stejné doby jako převzetí inspekce dalších panství hraběte Chotka spadá také založení akciového cukrovaru v Mostě, v jehož blízkosti stál Julius jako vice-prezident a později jako prezident správní rady 25 let a založení železniční dráhy Praha-Most, k níž dal Julius ve spolku s ředitelem Mikuleckým v zájmu Lounského a sousedících okresů podnět. K zakládací komisi, jejímž založením byl Julius pověřen, patřili vedle něho a ředitele Mikuleckého hrabě Bedřich Thun jako prezident, hrabě Martinitz, kníže Lobkowitz, kníže Kinsky, hrabě Rudolf Chotek. a Anton Emanuel Komers. Julius byl jako pověřenec výboru vyslán do Vídně, kde se mu za tři měsíce podařilo prosadit koncesi, což nebyl nijak lehký úkol, protože musel bojovat s konkurenčním projektem skupiny vedené velkoprůmyslníkem Liebigem, který byl podporován vlivnými ministry. Julius pak až do převzetí do státní režie patřil do správní rady, jejímž viceprezidentem byl Komers. [355]

Podpis Julia Prziborského v seznamu měšťanů Prahy z 19.3.1878

Od roku 1877 – nástupu do chotkovských služeb – bydlí Julius s rodinou v Praze v dnes zbořeném domě Štěpánská 69. (Dům byl zbořen až po Juliově smrti roku 1909, aby uvolnil místo dnešní Lucerně.[356]) Juliova praneteř píše: „Pamatuji se ještě ze svého nejprvnějšího dětství na jejich byt v přepychovém domě se zdviží (na místě Lucerny) a na dárky od nich, madonku na řetízku a na pomněnkový kávový soubor pro panenky v červeném košíčku. …“ Na této adrese najdeme i synovce – Kamila Příborského, který stál později v čele nadace. „Kamillo“ zprvu úředník, později prokurista a pak ředitel pojišťovacího spolku rakousko-uherských cukrovarů. „Zámeček Věž byl po smrti Krziwankových prodán a Hermína P. si přála, když byl Julius v pensi, aby jej zakoupili zpět. Pak ale dali přednost stálému bydlení v Praze.“[357]

V době, kdy ještě obě dcery bydlely s rodiči, objevila se v Národních Listech zpráva, která odsuzujíc podporu Schulvereinu jmenuje zvláště Selmu a Ellu:

„Německé paní a dívky v Praze. Vůči dámám třeba zachovati i v mimořádných případech jistou noblesu, a ostré slovo, jež snese muž, nebylo by na místě oprotiv ženě, i kdyby ho sebevíc zasluhovala. Přes to nemůžeme pominouti mlčením agitaci, jež z kruhu bojovných mužův z tábora fakciósního přenáší se do společnosti žen a dívek a jež lepší a něžnější city v srdci jejich otráviti se snaží nepřátelstvím a záští národnostní. Máme na zřeteli agitaci ve prospěch Schulvereinu a zakládání těch tak zvaných dámských odborů tohoto spolku, jehož tendence a jehož působení propadnouti musí bez milosti soudu každého člověka, v němž ještě drobet mravných zásad a jehož srdce není pusté a prázdné a nepřístupné pocitům ušlechtilejším. Také v Praze zakládají nyní takovýto odbor dámský, také v Praze svolávají „německé ženy a dívky“ aby sestoupili se ve spolek a ochranu ohrožené „mateřské“ řeči. K jaké to ??i, uchylují se tyto ženy a dívky. Aby chránily ohrožený jazyk mateřský. Bezpochyby v Holešovicích, v Libni, a ve Vršovicích, kde zřízeny jsou ústavy, jichž účel jest, dusiti v českých dítkách lásků a i úctu k rodnému jazyku, kde mají býti oloupeny o klenot, jejž vložila jim v srdce – matka. A ejhle, ty ženy a dívky německé, jež sestupují se, aby pomáhaly spolku tomu v nemravném jeho poslání, aby pod rouškou, aby pod rouškou, že chtějí chránit mateřský jazyk dítek německých, olupovaly o mateřský jazyk dítky české! Jak divně vyjímá se, jak neskonale trapný dojem činí dívka, jež k takové nízké a liché dá se využitkovati agitaci. Litujeme ?e upřímné. – Provolání, jímž vyzývají se dámy pražské k přistoupení, má 140 podpisů, mezi nimiž nalézá se neméně než 25 podpisů žen a dcer zdejších německých professorů a 55 žen a dcer židovských peněžníků a obchodníků a pak podpisy obou dcerušek hospodářského rady pana P ř í b o r s k é h o, jenž všude vydává se za Č e c h a, jenž je ve službách českého kavalíra, jenž je rodem z Humpolce a tedy vším jiným než Němcem. A že slečna E l l a i S e l m a ani po přeslici nejsou Němkyněmi, patrno z toho, že matka jejich rozená K ř i v á n k o v a z V ě ž e u N ě m e c k é h o B r o du a že obě narozeny jsou v české P e r u c i u Loun. Budou-li dcerušky takovýchto rodičův pomáhati Schulvereinu, pak si tím spolek tento nijak neposlouží, vždyť obě mladé dámy musí býti výstrahou rodičům, vždyť na nich nejlépe patrno, co z dětí českých odchovati může – n ě m e c k á š k o l a.“ [358]

V pražských novinách Humoritické listy pak vyšla 17. 4. 1885 o Selmě a Elle i satirická báseň:

„Dcerušky rady Příborského

Jsou obě kdesi od Peruce,

kde, jak dí báje, Božena

kdys Oldřichovi obě ruce

podala, láskou zmožena.

Tak narozeny v českém kraji,

kde všade květ se rumění,

„Kochšule“ proto nejvíc dbají

a německého umění,

pravý to skvost rodiště svého

dcerušky rady Příborského.

Ó velký otče vlastenecký!

Kdo zazlít by ti moh’, pro Bůh,

že dcerušky tvé mrav německý

teď opájí a vzlet i duch?!

Vždyť vše, co české, u sta hromů!

je z Němců hlavy plamenné:

i knedlíky a zelí k tomu, -

proč nepít tedy z pramene?

Kdo proto vinit můž ze zlého

dcerušky rady Příborského.

A potom! .. Dívek srdce něžná

pro bídu mají soucit hned,

vždy dokořán jich ručka sněžná

a srdce samý jas i květ.

Kdo proto zazlít můž’ , že blaze

v nich k utlačeným soucit vzrost’?

Vždyť toho času s Němci v Praze

je bídné to přec víc než dost!

Kdo láti chce, jsa ducha ctného

dceruškám rady Příborského?!“[359]

K otázce jazykové v rodině Příborských doplňme, že Julius se patrně opravdu cítil Čechem a rakouským vlastencem – po vzoru svého učitele Komerse. Oba zřejmě neviděli v bilingvním jednání překážku, vždyť právě Julius například zaváděl na chotkovském panství češtinu jako úřední řeč![360] Byla to spíše Hermine, která byla pravděpodobně vychována v řeči německé tak, že stejně jako její otec cítila potřebu německý živel chránit.

Podle ekonoma Miksche se Julius Příborský i během služby u hraběte Chotka podílel na veřejném životě osobně i literárně. Byl prezidentem polnohospodářského spolku, později polnohospodářské společnosti, prezidentem lihařského sdružení (Spiritunsvereinigung) a komise pro polnohospodářské výstavy, člen zemské kulturní rady (Landeskulturrat, Landeskulturausschuss) , správní rady pojišťovacího spolku cukrovarů a dozorčí rady polnohospodářské Kreditbank. Tak jako jeho strýc Anton Emanuel Komers také on spolupůsobil při vzniku českého polnohospodářstí na rozhodujícím místě.

Julius umírá 2. 5. 1905, pohřben na Olšanech.[361] „Bylo mu 82 let a pochoval již všechny sourozence, na jejichž životech byl tak živě súčastněn.“ [362] Jeho nekrolog vyšel v Bohemii 4. 5. 1908:

Domänenrat Prziborski +. Vorgestern ist hier der Domänenrat a. D. Herr Julius P r z i b o r s k i nach kurzem Leiden im 81. Lebensjahre gestorben. Mit ihm scheidet eine um die Entwicklung der Landeskultur in Böhmen hochverdiente, weithin bekannte und geachtete Persönlichkeit aus dem Leben. Der Verblichene war in Jahre 1825 geboren, widmete sich nach zurückgelegten Studien mit besonderer Vorliebe der Landwirdschaft und später dem Lehrfache, in welchem er als Professor an der landwirdschaftlichen Lehranstalt zu Tetchen-Libwerd mit ausgezeichenetem Erfolge wirgte. Sodann folgte er dem Rufe des Grafen Franz Thun sen., auf dessen Domänen er als direktor und Inspektor ein weiteres dankbares Feld seiner ersprießlichen Wirksamkeit fand. Im Jahre 1878 war Jul. Prziborski zum Wirtschaftsrat für sämtliche Domänen des Grafen Rudolf Chotek ernannt. Sein vorzügliches Wirken hatte die Aufmerksamkeit öffentlicher Kreise zur Folge, so daß er in den mannigfachen landwirtschaftlichen Körperschaften zu Ehrenstellen berufen wurde. In früheren Jahren hatte er der Hauptanteil an der Veranstaltung der landwirtschaftlichen Austellungen. Er war seinerzeit Vizepräsident des Landeskulturates für Böhmen, Präsident der ersten Brüxer Zuckerfabriks-Aktiengesselchaft, Verwaltungsrat der Prag-Duxer Bahn etc. Wirtschaftsrat Prziborski hinterläßt nebst der Witwe, Frau Hermien Prziborski geb. von Krziwanek, zwei Söhne, die Herren Finanzrat Eman. Prziborski und JUDr. Leo Prziborski und zwei Töchter, Frau Selma von Komers (Gemahlin des Ritter von Komers), und Frau Ella von Hanl-Kirchtreu. – Das Leichenbegängnis findet morgen, Freitag, den 5.d. um 4 Uhr nachm. von der St. Stephanskirche aus statt. (Bohemia 4.5.1908, pages 5-6)

Rovněž Bohemie pak o dva dny později přinesla zprávu o pohřbu:

Leichenbegängnis. Aus der St. Stefandskirche fand gestern nachmittags das Leichenbegängnis des Herrn Julius P r z i b o r s k i, Domänenrates a. D., gewesen Vizepräsidenten des Landeskulturrates und ehemaligen Präsidenten der Ersten Brüxer Zuckerfabriks-Aktiengesellschaft, statt. Die vielen Kränze, die den Katafalk umgaben, und due überaus zahlreiche Beteiligung von Trauergästen aus den vornehmsten Gesselschaftskreisen zeigten, welcher Wertschätzung, Hochachtung und Beliebtheit der Dahingeschiedene sich erfreute. Blumengewinde – es waren ihrer über 50 – hatten an der Bahre u. a. niederlegen lasen: Der Assekuranzverein der Zuckerfabrikanten, der Vizepräsident des Oberlandesgerichtes Dr. Ripka mit Gemahlin, Statthaltereirat Dr. Brosche, Baron Kutschera, Frau Prof. V. Herrmann, Herr und Frau Oberingenieur Steiml, Her rund Frau Dr. Wien, Her rund Frau Karl Rex, Her rund Frau Miksch, Her rund Frau Renkin, Herr und Frau Langhans, Herr und Frau v. Hanel, Herr und Frau Richard Krumbholz, Herr und Frau Porak, Herr und Frau Plzak, Familie Baron Voith-Herites, Frau v. Görner, Ritter v. Daubek, Her rund Frau Baron von Komers, Her rund Frau v. Rimay, Her rund Frau Karl Kirchner, Frau v. Dotzauer, Frau Hofrat Stransky, Frau v. Bundschuch, Frau Joh. Bečvář, Her rund Frau Danzer, Her rund Frau Dr. Schmeykal, Die Familien Kajetan Prziborski, Zabusch und Schwarz, Richard und Fanny Fiedler, Jenny und Wladimír Cavalir, Oberst v. Werner, Hofrat Ritter v. Šafařík-Pštross, die Familien Dr. Ritter und Ritter v. Russheim, Hauptman Kabler und Frau, Hauptmann Ichl und Frau, Herr und Frau Dr. Funke, Herr und Frau Prof. Re. Dr. Kirpal u. a. Der Einseguung, welche Pfarrer Batha unter Assistenz vornahm, wohnten bei: der Vizepräsident des Oberlandesgerichtes Dr. Ripka, der Vizepräsident der Finanz-Landesdirektion Tersch, der Vizepräsident des Landesschulrates Zabusch, Hofrat Šafařík, Ritter von Pštross, Statthalterei-Präsidialschef Hofrat Dr. Ritter von Herget, Regiurunfsrat Brechler Ritter von Troskovitz, Regiurungsrat Prof. Dr. Lambl, Prof. Dr. Dittrich, Prof. Dr. Rex, die Oberfinanzräte Lauermann, Hummel, Kornalik, Präsidialschef der Finanzlandes-Direktion Finanzrat Rossa, Oberlandesgerichtsrat Kiesling, der ehemalige Präsident des Oberlandesgerichtes Jansa, Regiurungsrat Hiller, Gymnasialdirektor Anton Maria Marx, Direktor Riemer, Ritter von Russheim, Franz Richter, Komerzialrat Hans Waldek, Offiziere, Advokaten, Beamte und zahlreiche andere Trauergäste. Um den Sarg bildeten Offizianten der Fuchschen Entreprise (Korngasse) bewegliches Spalier. Der Zug bewegte sich zum Wolschaner Friedhofe, wo die Beisetzung erfolgte. (Bohemia 6.5.1905, strana 6)

Manželka Hermine pak žije s již ovdovělou dcerou Ellou na dnešním Jiráskově nám. č. 5. a umírá zde roku 1908. Nekrolog „Frau Hermine von Prziborski geb. von Krziwanek“ v Prager Tagblatt mimo jiné uvedl: „Byla laskavou a dobrosrdečnou paní, která si dokázala získat úctu a vážnost nejširších kruhů hojnou a dobrovolnou činností ve sdružení zvláště na poli humanitární činnosti.[363] Hrobka na Olšanech, kam byla Hermine pochována, byla v 50. letech již zrušená. [364] Byla zřejmě v IX. poli.[365] Zprávu z pohřbu přinesla Bohemia:

Leichenbegängnis. Gestern nachmittag fand von der Stefanskirche aus das Leichenbegängnis der Frau Hermine v. P r z i b o r s k i statt. Ein grosser Kreis von Freunden und Bekannten, welche die nun Verstorbene ihrer selten edlen Charakterigenschaften willen, sowie wegen ihres unermüdlichen Wirkens auf Humanitärem Gebiete hochgeschätzt hatten, war um den Sarg geschart, der in der Kirche vor dem Altare inmitten eines wahren Haines schöner Kranzspenden durch die Leichenbestattunganstalt „Beutler & Fuchs“ aufgebahrt war. Nach der feierlichen Einsegnung durch den Hauptpfarrer Batha wurde der Sarg in den Galaleichenwagen gehoben, dem ein mit Blumenspenden über und über behangener Kranzwagen vorausfuhr. Unter den dem Leichenwagen folgenden Leibtragenden befanden sich: Der Vizepräsident der Finanzlaubesdirektion Tersch, Vizepräsident des Landesschulrates Zabusch, Oberstaatsanwalt Hofrat Merhaut, Hofrat Morstadt, der englische Konsul Wentworth-Forbes, der Rektor der tscheschischen Universität Professor Heyrovsky, Univ.-Prof. Dr. Otavsky, Oberfinanzräte Sauermann und Hummel, Finnazrat Tessař, viele Offiziere, Prager Advokaten u. v. a. Ausser den Nächsten Anggehörigen hatten u. a. Kränze gespendet: Viktor und Josza Porak, Familie Krumbholz, Familie Prziborski-Schreiber, Familie Hermine Prziborski, Familie von Rymayi, Eugen und Jenny Renkin, Oberstleutnant Mattas und Schwester, Laura Jicinsky, Julius Plzák, Marie Jensovsky, Antonie Schwarz, Antonie Krzevisnki, Marie von Hanl-Kirchtreu, Ernst von Hanl-Kirchtreu, Baron Vincenz Voith Herites-Sterbez, Eugenie Kavalier, Vizepräsident Zabusch und Frau, Adele Charaus, Deutsche Kochschule, Excellenz Baron Hugo Komers und Gemahlin, Familie Karl Rex, Nora von Görner, Dr. Hanl und Frau, Regierungsrat Danzer, Louise Margulies und Helene Rex, Marie Conrad, Johanna Bečwař, Dr. Emil Turnwald, Dr. Berg, Eleonore von Dotzauer, Dr. Reiter (Budweis), Johnny Klettetschka (Budweis), Die Beamtenschaft der Finanzbezirksdirektion Budweis, Familie Oberst von Werner, Emma von Komers, Marie von Hees, Familie Lorenz, Frau Präsident Vilma v. Ripka, Karl Kirchner, Oberlandesgerichtsrat Josef Neiml, Baron und Baronin Arthur Kutschera. (Bohemia, 6.10.1908, strana 8)

Milada Blažková ve své Legendě rodu Příborský překládá z Mikschovy kroniky text jako dodatek Juliova životopisu: „Ze šťastného rodinného soužití, povstal úzký vztah, který působil i v následující generaci. S pýchou díváme se zpět na dráhu, v několika málo desetiletích utvořenou. Příborských, vysokorostlý, světlovlasý a modrooký rod, cítili se šlechtici, nikoli ve smyslu nároků, nýbrž povinností, závazků. Neznali pocitů podřízenosti, měli vnitřní svobodu a ono sebevědomí vlastní ceny, které je vzdáleno jak domýšlivosti, tak poníženosti. Pohybovali se v každé společnosti nepředpojatě, volně a dovedli si zachovat i v chudobě a neštěstí ušlechtilé držení a chování, protože být člověkem neměřilo se u nich zevními znaky sociálního postavení. Uślechtilý výraz obličeje Julia Př. vyjadřuje neúchylnou přísnost a spravedlivost. Vyslovil to v ex libris, Juliovi věnovaném, Hermann a pro potomky je ztělesněním rodového charakteru.“[366] Heslo z Ex libris znělo: „Rastlos ehrenhaftes Streben gewährt, wenn nicht Erfolg, doch ruhiges Bewusstsein.“

Emanuel ‚Mani‘ Prziborski (1859-1921), vrchní finanční rada

Nejstarší syn Julia a Hermine Příborských Emanuell, také Eman, či ‚Mani‘ Prziborski se narodil 20. 4. 1859 v Peruci. 1882 vstup do státní služby, 1886 finanční koncipista zemského finančního ředitelství v Praze; roku 1887 „Německé listy uveřejňují nyní také seznam pánův, jež účinkovati budou v “matinee”, která pořádána bude ve prospěch druhého německého divadla v Praze“[367], kde je uveden i s bratrem Leem; 1889 finanční komisař, 1893 finanční tajemník, získal Jubilejní pamětní medaili za státní službu. 1899 finanční rada Okresního finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kde se vypracoval na vrchního finančího radu v c. k. úřadu pro vyměřování poplatků, předsedu c. k. poplatkového okresního soudu v Českých Budějovicích a nositele Jubilejního kříže za civilní státní službu.

Byl to právě Emanuel, kdo obdržel 20. 7. 1901 od c. k. místodržitelství v Praze povolení psát se „Prziborski“. Ostatní členové rodiny této generace provedli stejnou změnu jména.[368] Juliova praneteř vzpomíná: „„Emanuel ’Mani‘ byl starý mládenec, gourmand a seladon, společenský resonér. Svědek mých rodičů[369] a jejich častý host po svatbě. Mé narození uvítal prý delší, žertovnou zdravicí. Býval přítelem strýce Kamila.“ [370]

V říjnu 1901 zapůjčil obrazy Čerchov a Zelí jejich majitel „p. c. k. fin. rada Prziborski “ pro Posmrtnou výstavu obrazů Otakara Lebedy (1877-1901), nadějného Mařákova žáka na Pražské Akademii, který se v dubnu toho roku zastřelil.[371] Poručníkem Otakara Lebedy byl od smrti jeho otce v roce 1889 pan František Vlk, úředník finančního zemského ředitelství, který s Lebedovými od roku 1884 bydlel.[372]

Seznam příspěvků na vánoční nadílku chudé mládeže školní z ledna 1903, či z února 1904: „… E. Prziborski, 2K“.[373]

Dle potvrzení okresního finančního ředitelství v ČB (z 4. 4. 1924) konal službu od 24. 5. 1902. Z evidence obyvatel lze ještě zjistit adresu bydliště v Českých Budějovicích, což byla Schmerlingova 24. (dnešní Žižkova třída). [374]

16. 12. 1907 vrchní finanční rada, 1908 přednosta Okresního finančního ředitelství v Českých Budějovicích. [375] Tato dvě data však zaslouží více pozornosti. Neustávající souboj vedli Češi a Němci při každém jmenování na místa ředitelství v okresech, ležících na národnostním pomezí nebo přímo ve smíšených krajích. Do Českých Budějovic s početnou německou menšinou zemský finanční ředitel Tersch v dohodě s předlitavským ministerstvem financí, místodržitelstvím a českým i německým ministrem krajanem chystal po odchodu českého ředitele Josefa Váni v létě 1907 jmenování vrchního finančního rady Prziborského, který u místního ředitelství sloužil a znal tamější poměry. Navíc dle poznámek vlivného sekčního rady prezidia ministerské rady Greifa[376] „nebyl vůbec německý nacionál, jednalo se o byrokrata, který se na veřejnosti nikdy nijak neprojevil, měl odpovídající kvalifikaci a stál v řadě na povýšení.“[377] Prziborski byl 16. 12. 1907 jmenován vrchním finančním radou, ale okresním finančním ředitelem měl být pro odpor Čechů jmenován český finanční ředitel z Tábora Josef Stibral, který byl ale orientován pročesky otevřeně. Když toto Tersch Prziborskému při jeho služební přísaze v Praze naznačil, odpověděl tento bez okolků, že se to rovná jeho degradaci a společenskému znemožnění. Vytvořila se velmi obtížná situace. S řešením pak přišli českobudějovičtí předáci Zátka a Brdlík. Kontaktovali přímo Prziborského a oznámili mu, že by byli svolní k jeho jmenování. Toto vysvobození ovšem platilo pouze při splnění dvou podmínek. První, pokud bude na místo penzionovaného vrchního poštovního správce Mathiase Langa (německé národnosti) ve městě ustanoven český úředník. Za druhé, pokud se Prziborski osobně dojde představit českému ministru krajanovi Práškovi. Tento symbolický akt byl v úřednickém prostředí mimořádně významný, Prziborski jím dával najevo svoji podřízenost ministrovi, u kterého hledal ochranu, Prášek tím současně od budoucího okresního ředitele získával závazek, že se nebude protivit jeho vůli ani přáním jeho nástupců. Dne 16. ledna se Prziborski dostavil k Práškovi do Prahy a učinil na něj velmi dobrý dojem, Prášek se podivil dokonce, jak umí dobře česky.[378] Aby o obchodu nemohlo být pochyb, nechal si ministr od Prziborského napsat i prohlášení v tomto duchu. „Vaše Excelenci! Dovoluji si ještě jednou vysloviti nejvřelejší dík za obětavou práci, kterou Vaše Excelence si neobtěžovala mé záležitosti věnovat, a Vaší Excelenci ujistiti, že budu vždy povděčným. Současně si dovoluji Vaši Excelenci ujistiti, že se vynasnažím přesně objektivním jednáním v záležitostech národnostních Vaši Excelenci uspokojiti. Znamenám se v nejhlubší úctě upřímně oddaný E. Prziborski, c. k. v[rchni] f[inanční] rada.“[379]: Čechům se tak podařil mistrovský kousek. Zavázali si šéfa finanční správy ve městě a získali českého poštovního správce podle vlastního výběru.[380]

„Dne 22. října d. J. (1912), oslavil pan k. k. ředitel finančního úřadu a ředitel finančního okresu Emanuel Prziborski v Budějovicích 30. výročí služby; že jubilant požívá všestranné úcty i vážnosti jak ve své státní službě, tak v nejširších kruzích Budějic a jižních Čech, připraveno slavnostní shromáždění. - Kancelář oslavence byla ozdobena bustou Jeho Veličenstva, zasazenou do květinového háje. Zde se shromáždili úředníci c. k. finančního řediteství, vedoucí představitelé Budějovického c. k. hlavního celního úřadu a c. k. daňového úřadu, stejně jako celá finanční stráž a v jejich středu se objevil oslavenec. – Jménem úřednictva chopil se slova pan c. k. finanční rada Fučík, aby upřímně blahopřál k této slavnosti, vyzdvihl jubilantovu záslužnou působnost a lidské vedení úřadu, poděkoval za úřednictvo stále ve velkém počtu přicházející blahopřát a popřál ctěnému panu šéfovi dlouhou řadu let a hodně úspěchů v jeho služební kariéře a zakončil trojnásobným provoláním slávy panu vrchnímu finančnímu radovi. - Jubilant poděkoval upřímnými slovy za čest, která mu byla projevena, ujišťoval úředníky o své neutuchající péči a ochotné podpoře a provolal jeho majestátu jako vznešenému vzoru všeho úřednictva třikrát sláva, k čemuž se účastníci nadšeně přidali. - Při příležitosti jeho krásného jubilea gratulace přišli k finančnímu řediteli z blízka i daleka, neboť umí svým přátelským vystupováním všude získávat sympatie.“[381]

Valná hromada místní pobočky spolku pro podporu rakouské plavby Flottenverein[382] se konala 6. 2. 1911 v malém sále Německého domu[383]. Vrchní finanční rada Prziborski jako předseda zábavního výboru s velkou dovedností zvládl průběh setkání, které trvalo až do ranních hodin.[384] 9. 5. 1913 se konal rodinný večer místní pobočky Flottenvereinu U Volbrechtů[385] Mezi přítomnými byl i vrchní finanční rada Prziborski. Kulturní program zahrnoval vystoupení bratří Jeremiášů; Otakar přednesl Chopinovu „Fantasie impromptu“, Jaroslav pak obtížnou Smetanovu skladbu „Na břehu mořském“. Náročné kusy tito pánové odehráli i v triu, kde je doplnil pan Ploška (housle, cello a klavír), učitel Mitiška se ukázal jako výborný zpěvák, setník Schulhof jako zručný karikaturista, jehož „typy“ sklidily velké ovace. Nadp. Kühne a por. Münnich co „Praterspatzen" zazpívali několik echt víděňských písní, kvartet důstojníků místní posádky pak zakončil úspěšný večer.[386]

Tradiční letní slavnost budějovických Němců Sommerfest proběhla v neděli 22. 6. 1913 v Německém domě a jeho veliké zahradě, ozdobené prapory černo-žlutými i černo-červeno-žlutými. Tentokrát pod názvem "Ein Tag an der Adria" - Den na Jaderském moři. Oberfinanzrat Prziborski se nacházel "Im Champagner-Zelt" - stanu se sektem, vedle stanů s květinami, s cukrovinkami, doutníky, zmrzlinou, studeným jídlem, stanu "Marine-Schokolade" , "Strand - Restaurantu", Café, papírové lodi Ragusa, atp. O program se postaraly 3 kapely, ukázky gymnastických cvičení, čísla pěvecká, přistání horkovzdušného balonu, tombola, či ohňostroj. Neúnavná vojenská hudba pak hrála k tanci dlouho do noci ve velkém sále.[387]

1. 3. 1919 penzionován po 36 letech služby. V jemu zaslaném dekretu je chválena jeho přísná objektivita a obzvláštní takt, se kterým zvládal svůj obtížný post.[388]

Umírá bez potomků 20. 5. 1921 v Českých Budějovicích, kam za ním již roku 1907 přišla jeho již ovdovělá sestra Ella. Nekrolog z Budweiser Zeitung: „V pátek 20 května zemřel po dlouhé nemoci přednosta místního krajského finančního ředitelství pan vrchní finanční rada v. v. Emanuel Prziborski. V zemřelém odešel z tohoto světa vzácně dobrý člověk, vynikající charakter, který tak snadno získával četné přátele hned od počátku své práce v Budějovicích. Jeho přísně právní a objektivní způsob myšlení mu zajistil nejen respekt nadřízených a oddanost podřízených, ale i uznání v kruzích průmyslových a obchodních, které s zvěčnělým přišly do styku. Všechny tyto osobní vlastnosti byly rozhodující, když byl po odchodu svého předchůdce Oberfinanzrat Prziborski povolán k řízení krajského finančního ředitelství navzdory své německé národnosti. Zemřelý se v německé společnosti těšil velké vážnosti a pracoval několik let jako místopředseda Německého divadelního spolku (Deutschen Theatervereines), patřil též do klubu "Schlaraffia"[389], který v něm ztratil všeobecně váženého člena. Účast na pohřbu v sobotu odpoledne z pohřební kaple obecního hřbitova o veliké úctě a oblibě zemřelého velmi pěkným davem truchlících, mezi kterými byli přítomni úředníci finančního ředitelství, téměř kompletní klub "Schlaraffia", představitelé Německého Divadelního Spolku a dalších německých spolků, jakož i veliký počet osobních přátel a dam. Kéž se tomuto odvážnému Němci dostane věčného míru. Věnce byly položeny sourozenci, státními zaměstnanci krajského finančního ředitelství, Divadelním spolkem a rodinami: Gustav Fürth, Dr. Erwin Klauber, Hans Knapp, Dr. Krasa, přátelé štamgasti (Stammtischfreunde), Paní Anna Hardtmuth, Paní Anna Knapp, Paní Ludmilla Sattler, Baronin Hermine Voith.“[390]

Byl pohřben 22. 5. 1921 do hrobu č. VI - 9 – 3 českobudějovického hřbitova sv. Otýlie. Hrob byl roku 1951 zrušen a nyní má již na tomto místě (6-9-3/J) pomník nový nájemce. [391]

Jubilejní medaile, Jubilejní kříž

Ella roz. Prziborski (1863-1936) a rytmistr Karl Hánl Edler von Kirchtreu (1848-1897).

Angella (také Angelika, Anděla, Ella) Hanl Edle von Kirchtreu rozená Prziborska (1863-1936), se narodila v Peruci č. 1, což je zámek, kde s rodiči, bratry a dvojčetem Anselmou žila zřejmě do roku 1877, kdy se rodina přestěhovala do Štěpánské v Praze. Roku 1891 si vzala nadporučíka Karla Hánla von Kirchtreu (1848-1897). Ženicha již patrně dobře znala. Ellin strýc Karel Prziborski, hospodářský rada a vrchní v Chocni měl totiž za manželku Marii rozenou Hánl von Kirchtreu, ženichovu sestru.

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image002.jpg$

Ella Hanl von Kirchtreu née Prziborski (1863-1936)[392]

Hánlové přišli k šlechtickému titulu díky ThDr. Karlu Boromejskému Hanl baronu von Kirchtreu (1782-1875), biskupovi královéhradeckému,[393] synovi nemajetných rodičů.[394] Ten byl povýšen do stavu svobodných pánů k 40. výročí svého svěcení v 90 letech! Hned potom požádal o přenesení baronátu na svého synovce, okresního hejtmana Karla Hánla (1813-1879), který „je již 35 let loajální ve státní službě“. Příslušní úředníci, oba ve stavu svobodných pánů však pocházeli z nižší šlechty a s tak rychlým sociálním vzestupem obyčejného okresního hejtmana nesouhlasili. Navrhli však prosté šlechtictví, což císař schválil a okresní hejtman se stal šlechticem von Kirchtreu.[395]

ThDr. Karl Boromeus Hanl bar. von Kirchtreu[396]

Z jeho prachatického působení se dozvídáme: „Když se v roce 1875 dokončila v Prachaticích kasárna pro prapor polních myslivců, provázela jejich otevření velká sláva. Pro vojenské úřady šlo o vzorový případ, kdy stavbu ubytování pro mužstvo i důstojníky vzala plně na svá bedra prachatická obec. Její investice s cílem získat pro město stálou vojenskou posádku činila celkem 50 000 zl., na takovou částku si museli Prachatičtí pobrat půjčky z okolních spořitelen. Stavba nakonec celkově zdvojnásobila městský dluh a ve stejném poměru se zvýšily i obecní přirážky, které i tak jen stěží stačily na samotnou dluhovou obsluhu. Tyto ohledy však generály na ministerstvu války nemusely trápit, prostřednictvím ministerstva vnitra se obrátili na místodržitele, aby pro zasloužilého starostu navrhnul patřičné vyznamenání.[397]V čele prachatické radnice stál říšský a zemský poslanec Ernst Mayer,[398]který sám kdysi působil jako vojenský lékař a za svou službu v kampani roku 1849 získal dokonce zlatý záslužný kříž. Bylo hlavně jeho přičiněním, že v obecním výboru prosadil nákladnou výstavbu, která byla zjevně nad možnosti obce.[399]

Okresní hejtman Karl Hanl von Kirchtreu nadšení vojenských pánů ovšem nesdílel. Ve své zprávě dal jasně najevo zdrženlivý postoj k Mayerově činnosti v obci. Podle něj byl starosta ctižádostivý, velmi inteligentní muž, který, se i díky své lékařské praxi dokázal velmi snadno prosadit proti místnímu prostému obyvatelstvu, takže na radnici vlastně vládnul podle libosti. Neupíral mu velké zásluhy za výstavbu kasáren, ovšem za cenu toho, že přivedl obec na mizinu, zadlužil ji na dlouhá léta dopředu a vyloučil možnost dalších větších investic. Tou měla být i rekonstrukce staré prachatické radnice, kde sídlilo okresní hejtmanství a kde měl hejtman i svůj služební byt.[400] Jeho nepříliš příznivá zpráva celý proces zdržela a vynutila si nové dobrozdání po Hanlově odchodu do penze.[401] Je velmi pravděpodobné, že by se Mayer svého vyznamenání nedočkal, kdyby na něm ministerstvo války nemělo eminentní zájem. S konzervativním okresním hejtmanem Hanlem (jehož strýc byl královéhradeckým biskupem) liberální starosta Mayer neměl nejlepší vztahy. V předcházejícím roce totiž hejtmana v aféře prachatické městské spořitelny téměř zdiskreditoval. Jak se ukázalo během pozdějšího šetření, pokladník spořitelny se s vědomím starosty (a oficiálně pod dozorem okresního hejtmana, který působil ve funkci zeměpanského komisaře) zapletl do nekalých finančních převodů. A panovalo dokonce podezření, že tyto peníze nakonec skončily v rukou jak starosty, tak některých radních. Místodržitelství vzhledem k brizanci obvinění věc zřejmě dále nešetřilo, nicméně Hanlova pověst pečlivého úředníka notně utrpěla.[402] Hejtman proto neměl důvod posilovat starostovu pozici tím spíše, když jeho počínání ohrožovalo samotné hospodaření města, které ručilo za dluhy prachatické spořitelny z minulých let a nyní splácelo drahé úvěry na stavbu kasáren. Rostoucí obecní přirážky ve městě vyvolávaly neklid, pozitivní důsledky kupní síly vojenské posádky se nedostavovaly a bankrot města ohrožoval prosperitu a stabilitu okresu, který okresní hejtman spravoval. Perspektiva okresního hejtmana se zde rozchází s náhledem ministerstva i místodržitelství. Ty viděly, že stát získal od obce 50 000 zl., hejtman se ovšem musel vypořádávat s důsledky tohoto hospodaření.“[403]

Právě tento okresní hejtman, který se vypracoval z chudých poměrů byl otcem ženicha Anděly Příborské. Byl okresním hejtmanem II. třídy od roku 1868 a to právě v Prachaticích, tamtéž I třídy od 1870, 1872 získává titul a charakter místodržitelského rady a 1876 je penzionován.[404] Vedle domu na Malé Straně Tomášská 1, vlastnil od roku 1876 statek Hudlice se zámečkem[405] (v popisce seznamu českých slunečních hodin je označen jako budova bývalého zámečku[406]), který byl po jeho smrti po třetinách přepsán na dcery a roku 1886 prodán.

Karel Hanl Edler z Kirchtreu (1813-1879), okr. hejtman [407]

Roku 1885 trávila v Hudlicích letní prázdniny Sylva Příborská později Miksch (sirotek po Ing. Hermanu Příborském). Býval zde často hostem i její otec, protože pracoval na stavbě železnice v okolí Berouna. V Hudlicích to prý bylo zvláště pěkné. Četné lesní cesty a výlety zůstaly ve vzpomínkách Sylvy navždy. Scházel se zde také široký rodinný kruh, takže v prostorném obytném domu statku „Gutshause“ byl čilý život.[408] Společnost, která se scházela v Hudlicích, tvořil rodinný kruh Hánlů[409], jmenovitě Carl Hanl, jeho manželka se svou neprovdanou sestrou Fanny von Stranka u. Greifenfels, která provozovala v Praze penzion pro mladé slečny, strýc biskup Hánl, dcera Clara s manželem profesorem Leopoldem Heyrovským, dcera Hermine s manželem Karlem Příborským, hospodářským ředitelem v Chocni, syn Karl, kterého si později vzala Ella Příborská a Ernst, později doktor práv. Později patřil Hánlům mlýn u Prachatic, kde se též rodina scházela.[410]

Matka ženichova umírá, když mu byl jeden rok a ostatní Karlovi sourozenci se tedy narodili již Marii Theresii rozené Stránský von Stranka und Greiffenfels (*1829) . (Z tohoto rytířského rodu pochází spisovatel Jiří Stránský.) Rodina se u ní, „u babičky“ později scházela v Tomášské ulici v Praze. Manžel Elly (od roku 1898 je v policejním hlášení pražského pobytu přeškrtnuto Angelika a dopsáno Ella) Karel Hánl šlechtic von Kirchtreu, který se později stal rytmistrem 3. hulánského regimentu (odpovídalo hodnosti setníka, či kapitána u pěšího pluku), kde byl již od kadetní školy, měl vedle bratra Dr. Ernsta Hanla von Kirchtreu, sekretáře německé sekce zemského výboru a sestry Hermíny, vdané za hospodářského ředitele v Chocni Příborského (o které píšeme více v kapitole o Příborských), i sestru Kláru, která se vdala za prof. práv JUDr. Leopolda, otce Prof. Dr. Jaroslava Heyrovského, nositele Nobelovy ceny.

Rittmeister Carl Hanl von Kirchtreu (1848-1897) a jeho manželka Ella rozená Prziborski (1863-1936)[411]

Naše Ella tak byla tetou tohoto slavného Čecha. Sestra Jaroslava Heyrovského Klára provdaná za malíře Hofbauera pak zachytila střípky rodinné historie Stránských a Hánlů i s obrázkem babiččiny domácnosti ve své knize „Mezi vědci a umělci“ (Praha 1947). Rytmistr Karel Hánl se zde mihl takto: „Tramvaj stojí zrovna před babiččiným domem. (Tomášská 1) Nejstarší babiččin syn, veliký, silný a dobrosrdečný strýček Karel s krásnýma, jasně modrýma očima a černými „kotletami“, který je důstojníkem u hulánů, dívá se o dovolené často z oken a ví vždycky už, které číslo tramvaje přijede“ (před rokem 1890).[412]“

Malostranské náměstí, Correspondenz Karte, před 1916[413]

Ella si ho roku 1891 vzala až ve svých 28 a Karlovi bylo tehdy 43. Narodil se jim jen syn Karel Hanl von Kirchtreu, v rodě již čtvrtý. Manžel však Elle umírá, když je synovi teprve šest - roku 1897 ve Vinohradské č. 18 v Praze, pochován na Olšanech. Ella pak se synem vystřídá několik pražských adres, pak chvíli bydlí u rodičů ve Štěpánské, po otcově smrti ji najdeme v adresáři s matkou, jako spolumajitelku domu v č.p. 1982/II., což je č. 5. na dnešním Jiráskově náměstí. Matka zde roku 1908 umírá a Ella se asi roku 1910 odstěhovala za bratrem Manim do Českých Budějovic.

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image002.jpg$

Karl Hanl von Kirchtreu (1891-1914) [414]

Kari Hánl je vzpomínán v porovnání se sestřenkou Ilkou Komers jako „docela jiný, jemný, milý hoch.“[415] Tento jediný syn Karel (Kari) Hanl šlechtic z Kirchtreu (1891-1914) ve 23 letech padl při útoku na Rusy v Haliči 31. 8. 1914, dva měsíce po vyhlášení mobilisace, jako právě vyšlý důstojník z kadetky - poručík 13. dragounského pluku. Umírá okamžitě střelen do levého oka, pohřben na místě, na pokraji lesa, severně vesnice Sanovky. Výtisk deníku Bohemia přinesl 24. 9. 1914 text dopisu o hrdinské smrti poručíka Karla Hánla von Kirchtreu, který zaslalo velení 13. dragounského pluku jeho matce.[416]

Čestná kniha rakousko-uherských ozbrojených sil „Ehrenbuch der österreichisch-ungarischen Wehrmacht“ uvedla mezi vyznamenanými ve světové válce i: „Hanl Edler von Kirchtreu Karl, Sohn eines Rittmeisters. Lt DR15, 1.9.1914 bei Janöwka (Schlacht bei Komaröw) gefallen. 20. 4. 1915 nachträglich MVK 3.“. Karlovi byl tedy zřejmě následně k 20. 4. 1915 udělen Militärverdienstkreuz - Vojenský záslužný kříž třetí třídy.[417]

Dle Bohemie z 14. 10. 1915 Ella investovala 30.000 K ve třetí státní válečné půjčce (Die Kriegsanleihe).[418]

Bratr Elly Emanuel zemřel v Budějovicích v květnu 1821 a v červenci toho roku zde Ella obdržela domovské právo. [419] (Dle evidence nejprve bydlela v ulici Na sadech č. 4, pak na Vídeňském předměstí čp. 494 (nynější Žižkova třída), pak v ulici Josefa Kneissla č. 111/40 (dnes Hroznová) a nakonec od 18. dubna 1935 v Mlýnské ulici čp. 434.[420]) Na Vídeňském předměstí čp. 494 (nynější Žižkova třída), jde o výstavní narožní dům v ohybu Žižkovy třídy, proti vyústění Čechovy tř. - v podstatě přes ulici, naproti domu č. 24, kde bydlel její bratr Emanuel Prziborski.[421] Německý ekonom Miksch, který zřejmě Ellu poznal píše: „Ella žila ve svém vznešeném (vornehmen) četnými obrazy předků vybaveném bytě. Byla chytrý, energický, ze života se radující člověk, který byl, jak jen to šlo, se svým smutným údělem spokojen. (Sie war ein kluger, energischer, lebensfroher Mensch, der sich, so gut es ging, mit seinem traurigen Schicksal abfand.) Rozsáhlé společenské styky s aristokracií jižních Čech dovolovaly jí své osamění méně pociťovat.“[422]

Ella umírá v budějovické nemocnici roku 1936, pohřbena do společného hrobu s bratrem Manim. „Nahlédnutím do knih českobudějovického hřbitova sv. Otýlie bylo zjištěno, že Emil Přiborsky, vrchní finanční rada (62 let), byl pohřben 22. 5. 1921 do hrobu č. VI - 9 - 3. Angela Hanlová, vdova po rytmistru, pohřbena 3. 12. 1936 do téhož hrobu.“[423] Podle hřbitovní správy pak je hrob již od roku 1951 zrušen a na tomto místě (6-9-3/J) má již pomník nový nájemce.[424]

Erb Hanl Edler von Kirchtreu in Siebmacher[425]

Nyní se můžeme věnovat její sestře – dvojčeti Selmě.

Anselma roz. Prziborski (1863-1934) a JUDr. Franz Ritter von Komers (1848-1934), okresní hejtman [426]

Anselma (Selma) Prziborská (1863-1934) se stejně jako její dvojče - sestra Ella - narodila v Peruci roku 1863. Vdávala se však dříve a to roku 1886 za syna otcova strýce, A. E. Komerse. Tímto ženichem byl JUDr. Franz Emanuel Ritter von Komers (1848-1934) tehdy c. k. okresní komisař v Karlových Varech. Za svědky šli Rudolf hrabě Chotek a Emanuel Hein. baron Komers-Lindenbach.[427] Rozsáhlou životopisnou studii o JUDr. Franzi Komersovi napsala a i v řadě dalších prací se mu věnuje Marie Macková.[428]

$Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image002.jpg$

Selma von Komers née Prziborski (1863-1934)[429]

JUDr. Franz Emanuel Ritter von Komers (1848-1934) se narodil v Podmoklech u Děčína. Jak již víme A. E. Komers s Juliem Prziborskim nejen úzce a po celý život spolupracoval, ale i se svou rodinou hlavně v létě pobýval s Příborskými v Peruci a od roku 1877 v těsném sousedství v Praze ve Štěpánské ulici. Děti se tedy již jistě znali od mládí. Franz v dětství zřejmě i hodně cestoval, neboť matka a patrně i bratr Karel trpěli tuberkulosou a tak rodina každoročně investovala do různých zdravotních pobytů po evropských lázních. Franz absolvoval Staroměstké akademické gymnasium v Praze – s o dva roky starším bratrem Karlem ve stejném ročníku.[430] Dle něho samotného byla další volba ovlivněna strýcem,[431] Emanuelem Komersem von Lindenbach, který byl vysoce postaveným státním úředníkem, později i ministrem. Franz tedy vystudoval práva na pražské univerzitě - absolvoval roku 1871, první rigorózum z národnostního práva a ekonomie v lednu roku 1876, druhé z římského, církevního a německého práva v lednu 1877 a třetí ze státního a civilního práva v prosinci 1877.[432] Krátce snad pracoval jako soukromý advokát v Trutnově[433], ale pak již jen ve státní správě na různých okresních úřadech. 1878 jako konceptní praktikant na českém místodržitelství, pak okresní hejtmantsví v Ústí nad Labem, 1879 v Děčíně, 1880-1882 české místodržitelství. Zřejmě také působí jako okresní komisař v Trutnově. Roku 1882 místodržitelský koncipista na okresním hejtmanství v Karlových Varech, zde i jako okresní komisař, 1884 okresní komisař na českém místodržitelství. [434]

15. 11. 1886 byli v Praze Franz a Anselma Prziborská (1863-1934) u sv. Štěpána oddáni. Nevěsta byla vypravena od Prziborských ze Štěpánské 69. Roku 1892 místodržitelský tajemník. Za svatební svědky šli nešťastný hrabě Rudolf Chotek (1832-1894), blízký oběma otcům a strýc ženichův Emanuel Heinrich Komers baron von Lindenbach (1808-1889), dříve prezident vrchního zemského soudu a rakouský ministr spravedlnosti. V době svatby Selmy s Frantzem byl A. E. Komers již zřejmě penzionován a bez majetku, rodinné panství v Mostově se zámkem bylo prodáno roku 1885. Roku 1886 prodali bratři Komersové pražské domy. Snad pro blízkou příbuznost narodila se manželům nejprve dítě mrtvé a později roku 1888 ještě v Karlových Varech jediná dcera Helena Angela Julie Hermína (Ilka). Té se v rodině říkalo Ilka a takto se i podepisovala a byla vedena i ve školské evidenci.[435] V Lanškrounské dívčí škole byla vedena jako jediná privatistka s povolením domácího vyučování. (Této možnosti jiné dcery místních elit nevyužívaly.) V určité izolaci zřejmě žila celá rodina, protože ani Selma není zaznamenána v žádné z obvyklých rolí kmoter praporu apod místních spolků, ani o Franzovi není známo, že by se na rozdíl od ostatních hejtmanů stal členem místních ostřostřelců, či pronášel v tisku tehdy zaznamenávané přípitky nejrůznějších spolků. [436] Franzi Komersovi byl udělen roku 1886 čestný kříž III. třídy domácího řádu knížete Schaumburg-Lippe.[437]

V roce 1893 byl Franz jmenován okresním hejtmanem v Lanškrouně, kde byl po svém předchůdci baronu Pražákovi s nadšením očekáván, neboť ho v tomto „věrně německém“ městě měli za rodilého Němce. Ve školních kronikách se však zachovaly zápisy o slavnostních schůzích učitelstva, na kterých nový okresní hejtman promlouval o věrnosti panovníkovi jako zásadní vlastnosti dobrého učitele. [438]

Dle Marie Mackové[439] se A. E. Komers považoval za českého věrného monarchistu, jeho syn Franz pak za německého věrmého monarchistu. Oba s jednoznačnou vazbou na Čechy jako prioritu svých postojů. Protože sám stavěl na první místo loajalitu k domu Habsburskému a zájem státu všeobecně, vyhraněným všeněmeckým nacionalistům se musel jevit jako národně vlažný a tím škodící společné věci. Jako škůdce se jevil i pro českou stranu. Jednu a tutéž kauzu byly schopné české i německé noviny tak, že z ní okresní hejtman Komers vyšel jako zaprodanec opačné strany. Nicméně toto neokázalo otříst jeho služební autoritou. Jako státní úředník netajil svou loajalitu k panovníkovi a monarchii, dokonce ji bral smrtelně vážně a ač o sobě proholašoval, že je věrný Němec z Čech, neměl žádné pochopení pro všeněmeckou politickou orientaci. V konečné fázi svého úřadování se stal pro všeněmce jako špatných vlastenec a protivný státní úředník vděčným náměrtem téměř bulvárního zpravodajství lanškrounského týdeníku Deutsche Granzwacht. Dr. Komers se v Lanškrouně stal příkladem osobnosti, která v důsledku svého jednoznačně loajálního přesvědčení, byť nikoliv bez vlasteneckého vědomí, uvázla ve výrazně nacionálně profilovaném regionu v jakémsi luxusním osamění. [440]

Dle zápisu z ustavující schůze Východočeské sekce Ústředního spolku německých lékařů v Čechách (Ausschuss des Central Vereines deutscher Aerzte in Böhmen) konané v Landškronu dne 1. dubna 1894 byli jako hosté přítomni starosta Schmeiser, lanškrounský lékárník Erxleben a landškrounský krajský hejtman Dr. Ritter von Komers se ke své lítosti nemohl pro indispozici zúčastnit.[441]

V roce 1894 se v Lanškrouně konaly též císařské vojenské manévry.[442] V rámci příprav dorazil 5. června na inspekční cestu do Lanškrouna také císařův zástupce, Albrecht Friedrich Rudolf, arcivévoda rakouský a vévoda těšínský.[443] Ubytován ve vile továrníka Langera, kam se k přijetí dostavili okresní hejtman dr. rytíř Komers, děkan Michalitschke, okresní starosta Roeller, purkmistr Schmeiszer a továrník Langer, již od Jeho C. a K. Výsosti milostivě osloveni byli.[444] 16. června dorazil vlakem z Prahy ministerský předseda František Antonín Thun-Hohenstein. Ubytován byl v nejluxusnějším hotelu U Bílého koníčka[445] a na jeho počest byla také uspořádána okresním hejtmanem JUDr. Franzem von Komersem společenská recepce za přítomnosti úřednictva, učitelstva, duchovních a zástupců spolků a korporací města.[446] Samotných manévrů od 3. do 6. září se pak účastnila i 29. pěší divize, které velel hejtmanův bratranec generálmajor Camillo baron Komers von Lindenbach (1839-1896).[447]

Lanškrounskou etapu jeho kariery nadále podrobně mapují práce Marie Mackové „Úředník jeho veličenstva“[448] a „EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS“.[449] Franz byl loajální Rakušan a německy úřadující komisař. Na rozdíl např. od přívrženců Všeněmecké strany neměl se soužitím více národů a užíváním více jazyků problém. Prakticky vycházel z pozic svého otce, který se zval federalistou a jak již víme, neváhal na svém zemědělském učilišti zavést některé přednášky česky, bylo-li to ku prospěchu věci. Lanškroun byl však politicky orientován vyhraněně právě k Všeněmecké straně obhroublého antisemitského poslance (zbaveného rytířského stavu pro veřejné násilí) Otto Schönerera a Karla Wolfa. Roku 1897 si např. veřejné mínění našlo v dobovém duchu rituálního vraha zemřelé dívky – ústeckého izraelitu. Komers požádal o pomoc četnictvo v Ústí nad Orlicí (v síle osm mužů) a navíc přijal od mětské rady nabídku pomoci městské policie a místních sokolů.[450] Důrazně odmítl paušální obvinění místních Židů a nařídil okresnímu lékaři exhumaci pohřbeného těla a následnou pitvou potvrdil vyloučení cizího zavinění, čímž utišil vzmáhající se lavinu nepokojů a protižidovských bouří. Takovéto odsouzení antisemitismu si žádalo dosti odvahy a vyhraněný osobní názor. [451]

Erb Ritter von Komers (1873)[452]

Jinou historku si dovolíme pro roli, kterou v ní zaujme přímo Selma rozená Prziborská, z práce M. Mackové citovat: „Dr. Komers jako vzdělaný a loajální úředník habsburkského mocnářství však ve střetu s živlem vyznačujícím se averzí ke všem neněmcům – semitům, slovanům, ale i k samotnému rakouskému trůnu obstál. Dokázal hájit své pozice nejen úřední cestou – za plné podpory nadřízených, ale i v tisku a to jak česky, tak německy. … Zvláště citlivými se v Lanškrouně staly jazykové zákony Kazimíra hraběte Badeniho, předsedy vlády Jeho Veličenstva, která vyhlásil r.1897. Jednalo se o pověstná jazyková nařízení pro Čechy, zrovnoprávňující stručně řečeno češtinu s němčinou v tzv. vnějším úředním styku. To, ve všech důsledcích vzato, poněkud postihovalo německy mluvící úřednictvo v jazykově smíšených oblastech, protože jeho aktivní znalost češtiny byla rozhodně menší, než u jejich česky mluvících kolegů aktivní znalost němčiny. (Toto se Komerse netýkalo, protože ten česky hovořil psal velmi dobře, stejně jako německy. Stejně ovládal ale i francouzštinu a italštinu. [453])

Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat a v nejskandálnější podobě pomineme-li demonstrace, novinové kampaně a jiné násilností se projevily na podzim roku 1897, kdy jeden ze "dvou mužů (všeněmecké) strany" poslanec říšské rady Karl Hermann Wolf se zachoval tak urážlivě vůči premiérovi, že jej vysoký hrabě se zbytky bílých vlasů a pečlivě pěstěným knírem, vyzval na souboj. Pan poslanec Wolf ovšem ztratil nervy a vystřelil trochu dřív. To sice nebylo v souladu s dobrým chováním, nicméně mělo to za následek vážně poraněnou ruku hraběte Badeniho. Společenská senzace způsobila návštěvu samotného císaře u zraněného premiéra a poněkud pošramotila pověst schöneriánů. Ovšem založila precedens, který umožňoval stoupencům všeněmců vzepřít se státní moci všemi i méně únosnými prostředky. …

Psal se rok 1899 a jako předzvěst blížících se parlamentních voleb se vydal Karl Hermann Wolf na předvolební cesty po Čechách. Při cestě do Lanškrouna došlo k nemilé příhodě již na českotřebovském nádraží, kde byl podle vlastního vyjádření napaden "von mehreren čechischen Burschen" (několika českými mladíky). Navíc jeho předvolební schůzi v Lanškroune hejtman zakázal. 14. srpna 1899 se tedy místo schůze, přes hejtmanův zákaz, konala u pomníku císaře Josefa II. demonstrace. Podle zápisu z jednání lanškrounské městské rady na ní byly zpívány "nevinné německé písně". Dr. Komers svou poněkud pokleslou autoritu podepřel četnickou asistencí. Městská rada ihned jednomyslně vyjádřila rozhořčení nad tím, že konání či zákaz podobných akcí spočívá výhradně na dobré vůli a ochotě okresního hejtmana, který navíc podle jejich názoru již dva roky městu ubližuje svou zvůlí. Městská rada rezolutně požadovala hejtmanovo odvolání, protože slovanský duch jeho politiky zneklidní zdejší obyvatelstvo natolik, že nebude možné udržet mezi nimi pokoj a pořádek. …

V prohlášení městské rady ovšem nic nestojí o tom, že poslanec Wolf, doprovázený svými zřejmě dost početnými příznivci, skandoval pod okny hejtmanova bytu cosi o drzém panákovi a četnická asistence nezasáhla. Ani nepopisuje drobný incident na hejtmanství, kdy pan poslanec po výměně názorů s hejtmanem opustil místnost nejen s důrazným prásknutím dveří, ale i patřičným slovním doprovodem. Problém spočíval v tom, že místo do předpokoje či na chodbu vstoupil do hejtmanova soukromého bytu (ten podle tehdejšího zvyku bezprostředně přiléhal k úředním místnostem) a spršku slovní nezdvořilosti složil k nohám paní hejtmanové. Ta zřejmě projevila dost duchaplnosti a s grácií vyhodila výtržníka dalšími dveřmi na chodbu. Ovšem dr. Komers nejkratší cestou zažaloval K. H. Wolfa pro soukromou urážku na cti a navíc za výroky typu "Drzý aristokrat!" a "Drzý pacholek!"

Dr. Komers soud nakonec vyhrál. Ale celá věc měla dokonce parlamentní dohru. 2. března 1900 interpeluje poslanec Karl Hermann Wolf ve prospěch svých lanškrounských stoupenců. Pozastavuje se nad chováním okresního hejtmana, vrací se ve výčtu až k roku 1897, … Místodržitelství však nenechalo úředníka Jeho Veličenstva, navíc z přesvědčení loajálního, padnout a bez dalších komentářů interpelaci smetlo se stolu.“ [454]

Roku 1898 je činný ve výboru místní pobočky Spolku pro pomoc ženám Červeného kříže pro Království české,[455] který podporoval soustavněji.[456] Autorka Komersova životopisu shledává neobvyklým, že s podporou spolku není spojována jeho manželka, ale že šlo o jeho osobní podporu. V případě jeho nástupce Dr. Hlawy totiž Červený Kříž fakticky i formálně zajišťovala jeho žena. [457]

Vyhledávaným řečníkem všeněmeckých shromáždění byl lékař lanškrounské tabákové továrny a tedy vysoce postavený státní zaměstnanec s vlivem na dělníky MUDr. Franz Schrimpl, stoupenec G. Schönerera. Také jeho nástupce MUDr. Robert Süss byl dle zprávy JUDr. Franze Komerse z roku 1899 „ein fanatischer Anhänger Wolfs und gilt seit 2 Jahren notorisch als Führer der hiesigen Deutschradikalen.“ Na všeněmecké nacionalistické aktivity obou lékařů Dr. Komers upozorňoval nejprve bez výsledku šéfa lanškrounské továrny, který byl služebně ve stejné - VII. hodnostní třídě, a tak putovalo hlášení na místodržitelství a i k samotnému generálnímu řediteli tabákové režie do Vídně. Dost možná zde okresní hejtman překračoval očekávané plnění služebních povinností, či dokonce pravomocí, na zřeteli však měl péči o klid a pořádek a starost o blaho monarchie. Následně bylo s dr. Süssem zavedeno disciplinární řízení, ve kterém byl kladen důraz především na to, aby své politické názory nešířil mezi továrním dělnictvem. Tento se však byť nečlen jako řečník zúčastnil - na protest proti porušování spolčovacího zákona, kterého se měla dopustit státní správa vůči všeněmecké straně - zasedání městského zastupitelstva 25. 7. 1899 a městské rady 1. 9. 1899. V tomto roce došlo i na řešení této kauzy ze strany státní tabákové režie, pod kterou lanškrounská továrna spadala. „Dost pravděpodobně následkem dost rasantního, i když pokud možno striktně úřední postupy ctícího snažení lanškrounského okresního hejtmana.“ Z funkce tehdy odešel ředitel továrny Theodor Grabmayer. MUDr. Süss ztratil důvěru svých nadřízených z okruhu tabákové režie, ale v důsledku toho i u městské veřejnosti, takže ve volbách roku 1906 do komunální politické reporezentace zvolen nebyl. [458]

Oznámení o povolení přijmout a nosit královský pruský řád Červeného Orla III.třídy (SIC!). [459]

Lanškrounské působení bylo pro okresního hejtmana do značné míry ovlivněno nesouladem s místním starostou Bertholdem A. Schmeiserem, kteří se byl schopni shodnout jen na podjatosti místního okresního soudu a že jejich vzájemné žaloby se musí přeložit jinam. Soukromé žaloby předcházelo vzájemné obviňování z nedovolených úředních kroků, z překračování pravomocí, omezování spolčovacích práv neodůvodněného používání četnické asistence, či nepovolených politických výtržností a jejich podpory. Spory se projevovaly i v soukromé rovině vzájemným osočováním, či kočičinami pod okny. [460] Podpory samosprávy se Komersovi dostalo ve věci shánění prostředků pro výstavbu veřejné nemocnice v regionu, neúspěšný byl při prosazování vydláždění některých lanškrounských ulic. [461]

Roku 1903 získal Franz titul a charakter místodržitelského rady.[462] Bohemia z 8. 1. 1906 informovala, že císař povolil, aby místodržitelský rada Dr. Franz Ritter von Komers v Lanškrouně směl přijmout a nosit královský pruský řád Červeného Orla (a ne jak byl předevčírem mylně nazván papežským záslužným křížem „Pro ecclesia et pontifice“) .[463] Roku 1906 se v Deutsche Grenzwacht, Deutschnationale Wochenschrift für Ostböhmen č. 11 psalo, že na zdejším berním úřadě pracuje c. k. úředník, který malbou vyzdobil diplom udělený čestné člence místního německého tenisového klubu, paní Selmě von Komers, jinak manželce zdejšího úřadujícího okresního hejtmana.[464]

[465]

Titulární místodržitelský rada (od 1903[466]) JUDr. Franz von Komers, posledně okresní hejtman v Lanškrouně, kraj Chrudim byl dán na odpočinek místodržitelským rozhodnutím z 30. listopadu 1908 č. 11.808 M.I.“[467] U příležitosti odchodu na odpočinek udělil roku 1908 císař místodržitelskému radovi Dr. Frantz Ritter von Komers řád Železné Koruny III. třídy: „5. Wien, 16. Okt. (Priv.) Se. Majestät der Kaiser hat ernannt: … ; weiter verliehen … , dem Statthaltereirate Dr. Franz Ritter von Komers in Londskrou anläßlich der erbetenen Versetzung in den dauernden Ruhestand den Orden der Eisernen Krone dritter Klasse.“[468] Řada měst a vesnic Franze Komerse jmenovala čestným občanem, ještě dlouho po odchodu do penze bylo připomínáno, že zřízení nemocnice v Červené Vodě sloužící celému širokému regionu bylo jím iniciováno a podporováno, právě tak jako podněty k zavádění telefonu mezi městy okresu.[469]

V seznamu ubytovaných v hotelu “zur Post” v Bad Ischl z 15. 9. 1910 nacházíme “Franz Ritter von Kommers, Statthaltereirat i. P., mit familie, Linz.”[470] Co se dalšího pobytu týče, víme jen, že se roku 1911 manželé přihlásili na pražském Smíchově. Ve stejnou dobu a potom i dále po roce 1912 jsou registrováni ve Štýrském Hradci (Liebiggasse 12, Gradz, Steiermark). Podle L. Miksche byl Franz místodržitelským radou. Selma zemřela na záchvat mrtvice 29.7.1934. Její muž Franz Ritter von Komers na sešlost věkem rok nato ve Štýrském Hradci (Graz) 21.11.1934 ve věku 86 let.[471]

Na jedinou dceru Ilku (1888-1945). vzpomínají její sestřenice: „Ilka – Helena bylo ono kadeřavé dítě, které se mi tolik líbilo na fotografii u tety Erny.“ [472] „Komersove jsem znala, tetu Selmu a Ilka, která nevěděla hrdostí jak nésti hlavu, hlavně na mne se dívala opovržlivě, protože jsem neuměla německy. To byl Kary, syn tety Hanl docela jiný, jemný, milý hoch. Jak těžko by tato vrchnostenská rodina nesla tuto dobu. … Též velmi hodný byl dr. Leo…“[473]

Selma von Komers a Ella Hanl von Kirchtreu, dole Cari Hanl, nahoře Ilka von Komers; foto J. F. Langhans Prag 1891/2[474]

Ve Štýrském Hradci byla Helene von Komers dle ohlášení příslušna od 24. 8. 1923. Od 25. 1. 1926 žila s rodiči na Liebiggasse 12 v prvním patře. Po smrti matky odebrala se 8.5.1935 do bytu ve 3. patře stejného domu jako H.M. Haupt Mieter – hlavní nájemce a zde zůstala do konce ledna 1940.[475] 3. 2. 1940 si ji vzal Friedrich Poten, narozený 20. 8. 1875. Friedrich Ernst Augustin von Poten narozený v Lachodowen, fara Wyzniay, okres Przemislany. 1875/I byl kapitánem řadové lodi (Linienschiffskapitan) mimo službu. Byl synem Ernsta Friedricha Karla von Poten (3.9.1846 - 19.10.1927[476]), nobilitovaného 1897,[477] který byl Feldmarschall-Leutenant, narozený 1845 v Lachodowen a Sofie rozené Lang roku 1854 v Petz v Galicii, sezdaní v Lembergu. Bratrem Friedricha byl generálmajor Ernst von Poten. (1888-1981), švagrem kontradmirála Wilhelm Buchmayer (1869-1952).[478] Ženichovo bydliště bylo Leopoldsdorf im Marchfeld.[479] Friedrich Poten, Fregattenkapitän, který roku 1918 podal žádost o vydání průkazu způsobilosti kapitána dálkové plavby,[480] zemřel 30. 12. 1944 a Helene ho následovala 19. 11. 1945.

Erb Helene von Poten geb. von Komers.[481]

Else Fritschl shrnuje Helenin osud takto: Helene se přivdala do starorakouské vojenské rodiny. Jako Helenino povolání je udáno „Private“. Žila tedy z majetku svých rodičů. Protože po první světové válce padl všechen majetek za oběť inflaci, nemohlo být dědictví po smrti rodičů velké. Friedrich zemřel ještě před koncem války a Helene zažila podruhé, jak byl celý majetek pryč. Ilka zemřela ještě v prvních hladových měsících roku 1945. Nebylo co jíst, čím topit, a jelikož i sestřenice Elisabeth „Ilsa“ po strýci Emanuelovi von Komers zemřela ve Vídni roku 1941, byla dost možná i osamělá.[482]

JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites (1867-1940), advokát

Posledním sourozencem byl u Prziborských nejmladší bratr Leo (1867-1940), který patří na konec vyprávění o této rodině, ale i o celé rodině von Herites a von Krziwanek právem. I on se narodil na zámku v Peruci. Kmotrovaly také babička Caroline Krziwanek a teta Marie Brzorádová. Leo byl s rodiči v Praze ve Štěpánské ještě roku 1896, ovšem již jako Leopold Prziborski, JUDr., kandidát advokacie.

Roku 1887 „Německé listy uveřejňují nyní také seznam pánův, jež účinkovati budou v “matinee”, která pořádána bude ve prospěch druhého německého divadla v Praze“, na kterém najdeme Lea i s bratrem Emanuelem. [483]

Matrika doktorů německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (1882–1892) datuje doktorát Lea Prziborského na 21. 12. 1891. V poznámce o gymnáziu je napsáno „Prag“ s otazníkem.

Roku 1893 přešel „dr. Leo Prziborski od dra ryt. Urbana v Praze k dru. Schedlbauerovi v Praze.“[484]

Mezi členy kulturního spolku pražských Němců Das Deutsche Casino (1861-1943)[485] – protějšku české Měšťanské besedy, je v seznamu členstva v letech 1894-1895 uveden i „J. U. Dr. Leo Prziborski“.[486]

1898 „Advokát Lev Prziborski v Praze byl zapsán do listiny advokátů.“ (Národní Listy 29. 9. 1898, str.6)

Nedělní klid v advokátních kancelářích. Na popud představenstva nemocenské pokladny kandidátů advokacie a úřadníků advokátních v Praze a předměstích zavedli pro dobu letní tj. do 30. září v advokátních kancelářích svých klid nedělní a sváteční uzavřením úřadoven svých následující páni dri. … Prziborski (po celý rok), …(Národní Listy 14. 7. 1900, str.2)

Roku 1901 je advokátem v Praze a také se žení s Marií Annou Porak de Varna (1882-1957). V tomto roce je též adoptován strýcem Vinzenzem baronem z Heritesu. Adopce je potvrzena až roku 1905.

V dopise z roku 1902 reaguje Leova sestřenka Anna Dostálová na zprávu o Leově svatbě: „Leo tedy už také ženat!? To věřím, že bylo při svatbě plno nádhery a přepychu, když dostal půlmilionovou nevěstu. To je ale divné, že nikdo z Kolína nebyl! Myslím, že se obávali, že ti něžní Příborští budou jako obyčejně svojí nevšímavostí je urážet. Hermína prý je stále nemocná, ta ubohá opravdu již mnoho zkusila a což Berta?“ [487]

Familie Porak de Varna

Otec Leovy nevěsty byl Viktor Porak de Varna (*7.10. 1852 Trutnov[488] +1932 Český Krumlov[489]) byl průmyslový podnikatel, statkář a politik.[490] Studoval na technickém učení v Praze a ve Vídni, cestoval po Evropě.[491] Od roku 1871 byl jako jednoroční dobrovolník c.k. poručíkem u 1. pěchotního pluku císaře Františka Josefa.[492]

V letech 1893 až nejméně 1902 (zřejmě 1904) vlastnil allodiální statek Třebetice (též Třebnice), okr. Sedlčany s 260 ha, zámkem s kaplí a parkem.[493] Byl zde i členem krajského zastupitelstva“[494] Třebnice koupil Viktor Porák de Varna, spolumajitel továrny na tuhu v Českém Krumlově od vdovy po Vilému Pistoriusovi za 175 000 zl.[495]. Prodal jej manželům Čeňku a Anežce Šemberovým roku 1604 (sic! – asi 1904) za 180.000 zl. [496] Zámek přestavěl s velkým nákladem, zvláštní péči pak věnoval úpravě komnat pro svou paní, již zde v létě roku 1894 s velkou slávou v okrášleném zámku s vkusnými slavobránami na nádvoří přivítal.[497]

Když tu zanikl pivovar roku 1892, zřídil Porák de Varna místo něho po dvou letech lihovar. Vedle vchodu do dvora stojí u silnice na stupňovitém spodku socha sv. Jana N. U ní jsou 4 oblé, žulové sloupky, které mají nahoře místo střechy kamenné desky se železným křížkem. Kolem sochy je zahrádka, dřevěným plotem ohrazená.

Blízko lihovaru vyhlédá ze stromoví v pěkném parku jednopatrový zámek s věžičkou a s bicími hodinami. Celé zámecké zařízení i s věcmi z 18. stol. připomíná Radecké. Hned při vstupu do síně spatřujeme pod klenutým stropem dvě černé, mramorové desky, na nichž český a německý nápis oznamuje: „Zde narodil se c. k. polní maršálek hr. Radecký z Radče 2. listopadu 1766, zemřel ve Villa Rente u Milánu dne 5. ledna 1858." Za touto síní je klenutá kaple, bohatě a vkusně upravená. Oltář má obraz Bohorodičky s děťátkem a po stranách ostatky svatých v bohatě zlacených, barokových rámcích. Na postranních zdech mezi různými obrázky vynikají čtyři baroková zrcadla. Vzadu visí uprostřed dvou starých, na plátně malovaných obrazů, Kristus na kříži v barokové, zlacené skřínce. Kapli, v níž je řada pěkně vyřezávaných lavic, matně osvětlují dvě okna, do špičky zaklenutá a malovanými skly opatřená. I všechny pokoje a sály v horním patře uchovaly pietním zařízením ráz 1. stol., zejména dobu Radeckých. V ložnici je starodávná, ozdobně vykládaná skříň apodobizna matky Radeckého v čepci a s modlitbami v rukou. V jednom pokoji je znamenitá sbírka talířů, různých nádob a konvic z domácnosti Radeckého, v jiném sbírka zbraní a loveckých trofejí, opět v jiném na staré, vykládané skříni se třemi okovanými zásuvkami skupina cínového nádobí rodičů maršálkových, dále z bílého mramoru pěkně tesané poprsí Radeckého a veliká alabastrová váza. Z dalšího inventáře, vesměs pocházejícího z domácnosti Radeckého, připomínáme ještě: spisy a knihy po Radeckém ve staré skříni, psací náčiní Radeckého rozložené na stole, obraz symbolicky naznačující postup rodu Radeckých v pozadí se zajímavým pohledem na Třebnice z 18. stol., překrásnou vázu s rytinami a s japonskými figurkami a starý obraz na plátně, představující pastýřku s dítětem, pasoucí stádo krav, ovcí a koz před nějakou hradní zříceninou. Zmínky zasluhuje obraz v bohatém, barokovém rámu, představující podobiznu v životní velikosti prof. Mittwalského, věhlasného pražského očního lékaře z konce minulého stol. Tento profesor byl ženichem dcery Pistoriusovy, ale k sňatku nedošlo, ježto Mittwalský krátce před svatbou zemřel. … [498]

Třebnice u Sedlčan zámek s parkem, foto JS, květen 2008

Viktorovou manželkou byla od roku 1881 Isza /Josza /Josefine (*1860 v Praze) dcera Felixe Rimay de Gidofalva, štolby knížete Lobkovice na Pražském hradě (*1798 Lwow, Polsko, + 1880 Praha ).[499] Její bratr Arthur Rimay di Gidofalva (*1865 Praha), obchodník s uměním v Praze patřil spolu s baronem Adolfem Leonhardim, hrabětem Janem Harrachem, Gustavem Meyrinkem, Karel Weinfurterem, Juliem Zeyerem a Emanuelem z Lešehradu do pražské theosofické lóže U modré hvězdy.[500] Své přátele zval a sám zajížděl do domu čp. 53 na českokrumlovském Latránu, který náležel rodině jeho švagra - Porákovým. Tak tento dům můžeme najít v Meyrinkově románu "Der weiße Dominikan".[501] Karel Weinfurter s Gustavem Meyerinkem a s Arthurem Rimay di Gidofalva se scházívali v pražské kavárně na Příkopech po čtvrté a pak ještě večer. Weinfurter píše: „Naším třetím společníkem byl přítel baron Rimay, ze kterého s později vyvinul nadšený okultista a pilný mystik. Naší hlavní snahou bylo dosáhnouti psychických sil, jak se snad děje u každého začátečníka …“[502] Meyrink popisuje příhodu, kdy se dohodli, že tím, že bude myslet na Artura, ve spánku zaklepe holí do stolu v jeho blízkosti. Toto se opravdu v bytě Artura v určenou dobu stane – v 1 v noci a probudí to i služebnou a matku.[503] Konečně se redaktor Weinfurter zmiňuje ve svém článku o G. Meyerinkovi ještě jednou o členu tehdejší jejich lóže, „baronu“ Rimayovi: „Tento baron Rimay vyprávěl před léty našemu redaktorovi jak jeho sestra byla v jistém pražském sanatatoriu operována v narkose. Po operaci , která dobře proběhla, vyprávěla pak svému bratrovi, jak v narkose se cítila najednou velmi lehkou a vznášela se do výše až nad střechu sanatoria a cítila, jak ji to pudí stále výše a výše, tedy dále od těla. Třikráte byla však neznámou silou přitažena až k tělu , které leželo na operačním stole, a třikráte se zase od těla vzdálila až nad střechu. Po čtvrté pak byla nucena vstoupiti do těla, přičemž ztratila vědomí. Rimay tehdy vyprávěl redaktoru W., že v době operace ležel ve svém bytě na pohovce a usilovně se soustřeďoval na svoji sestru, aby byla zachráněna. Operace byla velmi nebezpečná a těžká, a Rimay svému úsilí přičítal její zdar a záchranu své sestry. Páni asistující lékaři potvrdili, že při operaci po třikráte byl náhle tep nesmírně slabý, takže se obávali, že operovaná dáma jim vydechne na operačním stole.“[504]

Interiér třebnického zámku, cca 20. léta 19. stol.[505]

16. 7. 1882 se Viktorovi, dle matriky „fabrikantovi v Českém Krumlově“ a jeho manželce „Josefě“ narodila dcera pokřtěná 29. t.m. jako Marie Anna Otilie Josefa v Budějovické bráně v Českém Krumlově. Kmotrou byla babička Anna Poráková zastoupená Otilií a Arnoštem Porákovými, majitelem fabriky na tuhu v Krumlově.[506]

Josza Porak de Varna byla spolu s baronkou Trauttenbergovou, Gabrielou Krasnpolskou, či Annou Urbanovou činná v charitě a organizovaly sbírky na chudé děti v Nemocnici císaře Františka Josefa - Kaiser Franz Joseph-Spital, počty dárců byly roku 1898 veliké.[507] Roku 1899 Byla členkou výboru který pořádal slavnostní představení německého divadla k jubileu císaře Františka Josefa v Praze.[508]

S bratry Ernstem, Alfonsem, Hugem a Antonem se Viktor stal po smrti matky Anny roku 1885 spolumajitelem největších tkalcoven v Evropě. Ty založil matčin otec Jan Faltis v Nových Bukách a Trutnově. Viktorova matka byla proto roku 1874 jednou z pěti dědiců bezmála osmi milonů zlatých. Není divu, že roku 1876 skoupila Krumlovské grafitové těžařstvo, které spravoval její manžel lišovský rodák, staročeský poslanec a trutnovský starosta MUDr. Anton Porák (1815-1892). Roku 1877 byl Viktor Porák v Krumlově inženýrem správy knížecích Švarcenberských statků.[509] Schwarzenbergské tuhodoly byly nedaleko Krumlova v Černé v Pošumaví a jejich ředitel, který později s Viktorem spolupracoval a dělal mu v Krumlově „analysi a inspekce“, byl s rodinou Příborských spřízněn.[510] Tuhodoly Krumauer Grafitwerke Brüder Porak und Graphitbergbau pak po matce dostala stejná pětice bratrů Poráků. Vedoucím společnosti se stal Viktor a byl jím asi až do roku 1927, kdy byly zásoby slojí vytěženy.[511] Zároveň roku 1885 bratři zakládají společnost Moldaumühle in Kienberg – Vltavský mlýn v Loučovicích. Z Krumlova tam odchází Arnošt, buduje velmi úspěšný moderní papírenský závod a roku 1895 se po přátelské dohodě s bratry Alfonsem, Antonínem a Viktorem stává jeho jediným vlastníkem.[512] (Závod je v rodinných rukách do odsunu roku 1945, roku 1946 je na základě benešových dekretů zabaven. Výroba zde pokračuje dodnes.[513]) Dle pochybné zmínky z dopisu jeho příbuzné zde byl v 50. letech zaměstnán i Kurt Prziborski.

Viktor Porak de Varna (1852-1932)

Roku 1895 se zároveň stává jediným vlastníkem firmy Svatoňovická přádelna bratří Poráků Antonín Porák, továrník v Trutnově a tím, že ze společenstva vystoupili veřejní účastníci, bratři Arnošt, Alfons[514] a Antonín, se jediným vlastníkem krumlovských tuhových dolů - Krumauer Grafitwerke Brüder Porak stal Viktor Porák.[515] Tuhodoly v Krumlově zažily vrchol těžby mezi léty 1897 - 1906, kdy Krumlovské těžařstvo bratří Poráků vyváželo lisované bloky rafinované tuhy do Německa, Británie a Ameriky.[516] Viktor vedle těchto menších, ale dobře prosperujících dolů, vlastnil též ložiska i menší podnik na Madagaskaru. [517] Tento důl v Antsirabe, kde bylo odhaleno i uranové ložisko, převzal od Viktora roku 1910 syn bratra Arnošta Richard. [518] Podnikový archiv zmiňuje i vývoz tuhy z Ceylonu a akvamrinu a turmalinu z Madagaskaru, či založení obchodní společnosti na Madagaskaru 1905-1915.[519] Dále dlužno zmínit tuhové závody v Bruck an der Mur, kde společnost také těžila, neboť se v podnikovém fondu Českokrumlovských závodů na těžení tuhy bratří Poráků zachovala položka Bruck a.d. Mur: zápisy o nálezech tuhy, povolení k těžbě tuhy, inventář zařízení 1905-1911, či korespondence s odběrateli pily v Bruck/Mur 1889-1908.[520] Závod podle obchodní a průmyslové ročenky z roku 1923 řídil prokurista Dr. Leo Prziborski-Voith Fabriksdirektor. (Plnou moc vlastníka měl již v roce 1911[521]) 160-200 zaměstnanců zde vyprodukovalo až 400 tun grafitu ročně.[522]

Bratři Viktor a Arnošt byli jako krumlovští továrníci činní v národním ruchu a oporou českému živlu ve městě.Vedle Čtenářské Besedy a České Školy zásluhou obou bratří vznikl roku 1883 český peněžní ústav – Záložna, na obranu lichvou ohroženého obyvatelstva (až 20% na krátkou lhůtu), v jehož výboru Viktor i Arnošt zasedali.[523] Roku 1888 se s bratrem Arnoštem přihlásili za ustanovující členy Národní Jendoty Pošumavské.[524] Viktor Porák se 20.6.1918 stal čestným občanem města Českého Krumlova. Diplom je volně vložen do knihy čestných občanů města[525]. Čestné občanství bylo mu podle diplomu bylo uděleno jednohlasně v uznání jeho zvláštních zásluh o obec. Kniha čestných občanů pak uvádí, že byl jmenován s ohledem na svou činnost člena obecního výboru a v uznání četné a vynikající sociální pomoci. Zvláště je uvedeno, jak vyšel obci vstříc při budování jatek, kdy jí k tomu přenechal potřebné pozemky za výhodných podmínek, či jak opět zpřístupnil veřejnosti k použití svůj majetek - nádherný a zvláště příhodný Rabenstein – Havraní Skála. [526]. U příležitosti svého jmenování čestným občanem města Krumlova věnoval navíc Viktor Porak obci Krumlov na dobročinné účely částku 100 000 v pokladničních poukázkách z 8. rakouské válečné obligace.[527]

Po útlumu lodní dopravy (prakticky končil dovoz soli na lodích) vlastnila na konci 19. století Zelenou ratolest (nejstarší dům v Husově ulici v Českých Budějovicích) společnost Kotva, pro kterou koupil celý komplex od rytíře Lanny Viktor Porák. V areálu měla v nájmu firma Bratří Zátkové sklady obilí. V roce 1909 Bratří Zátkové celou Zelenou ratolest koupili. Během roku přestěhovali Zátkové do Zelené ratolesti firemní kanceláře a dále provozovali nákup a výměnu obilí.[528]

Horní průmysl na Česko Budějovicku roku 1901: … Doly na tuhu v Českém Krumlově mají 28 jednoduchých měr dolových (míry dolové jsou obdélníky nebo čtverce 45,116 m2 a jdou do hloubky neomezeně) v Č. Krumlově, Přísečné a Kladně. Majitelem je Viktor porák de Varna, plnomocníkem Ignác Jirásek, horní ředitel v Č. Krumlově. Závod zaměstnává 1 naddůlního, 1 lezce, 3 dozorce, 196 dělníků. Ve dvou rafineriích tuhy je 12 rozemílacích strojů, 1 stroj kulový, 5 kombinovaných cylindrových sýt, 1 měchové družidlo, 18 odkalných jam a mísidel, 4 filtrační lisy, 20 sušíren, 2 odpařovací pece, kromě toho je při závodě továrna na černidlo (havraní stříbro) s 10 lisy, rámová pila a 3 kruhovky. … Lignitové (hnědouhelné) doly v obcích Vrábči, Lipí a Boršově. Majitelem Bří Porákové v Č. Krumlově.[529] Naleziště uhlí Koroseky (Hynek a Hermína) Hnědouhelný důl Koroseky patří firmě Krumslovský závod na tuhu bří Poráků v Krumlově. Majitel dolu Viktor Porák de Varna.[530]

Šlechtický titul „de Varna“, získali bratři Viktor, Ernst, Anton a Alfons - Hugo, již zemřel - Porákové tak, že ve slovenském Trenčíně (tehdejších Horních Uhrách) navštívili 17.10.1895 notáře a nechali si predikát ke svému jménu připojit, na základě doložení šlechtického původu jejich údajných maďarských předků „Porák (varnai)“. Originál maďarského dokumentu byl uložen v krajském archivu v Trenčíně a bratry na základě výnosu z roku 1730 počítá k pravé a nesporné říšské šlechtě. Tehdejší právní předpis v Uhrách umožňoval přijmout a uvádět šlechtický predikát potvrzený pouze notářem. V Rakousku musel být udělen císařem.[531] Podle Prof. Alwina Poráka se v rakouském Staats-Allgemeines Verwaltungsarchiv nachází rozsáhlá dokumentace ve věci oprávnění čtyř bratří nosit přívlastek „de Varna“.[532] Potomci Ersnta užívají titul „de Varna“ dodnes.[533]

C. kr. ministerstvo vnitra dle plakátu ze dne 2. června 1899[534] povolilo Viktoru Porákovi a jeho bratrům a jejich manželským potomkům, aby uznaného uherského šlechtictví jakožto jednoduchého cizozemského šlechtictví i v obvodě království a zemí v říšské radě směli užívati a tedy Porak z Varny se jmenovati a psáti. Výrok tento byl v příslušných matrikách vyznačen. [535] (např. u zápisu narození dcery v Českém Krumlově, či na kartách pobytových přihlášek pražských).

Toto povolení bylo dle listin uložených v NA výsledkem žádosti směřované ministerstvu vnitra od – jak sám píše na jedné z listin – majitele statku Třebnice a tehdejšího zemského poslance “Viktora Porak de Warna”. Své “Adelstestimonium” dodal ministerstvu v srpnu roku 1896.[536]

Popis erb továrníka Viktora Poráka, kterého dle Vavřínkova almanachu povýšil císař jako rytíře Řádu Železné koruny: V modrém štítu stříbrný lev s červeným jazykem drží v pravé tlapě hlavu Turka, vpravo mahoře zlatá hvězda, vlevo stříbrný půlměsíc. Turnajská přilba s točenicí (červenou, stříbrnou, modrou a zlatou) nese tři pštrosí pera, modré mezi červenými. Pokryvadla vpravo červeno-stříbrná, vlevo modro-zlatá.[537]

Porak, Viktor, Ernst, Anton, Alfons, Brüder, Fabriksbesitzer, Anerkennung ihres ungarischen Adels[538]

Následující události nabízejí vysvětlení, proč Viktor Porák nadále nevyužíval přídomku “de Varna”. Otázkou zůstává, zda také nepřispěly k pozastavení schvalování Čeňkovy žádosti o přenesení titulu na Lea.

Plzeňské listy z 28. 10. 1902: „Z podvedených (Müllerem z M.) budiž jmenován ... Viktor Porák de Varna (majitel hotelu Union v Trutnově[539]...“[540] Národní politika 4. 11. 1902: „Ze soudní síně Velkovýroba šlechtických titulů. (Zločin podvodu. – Před čtyřčlenným senátem v čísle I.) (Šestý den líčení.)

Případ, o němž jsme se včera již zmínili a v němž šlo o šlechtických titul „z Perglasů“, jejž obviněný hodlal opatřiti rodině Perglerově, nepotřeboval ku svému projednávání než jen asi půl hodiny času a nevyznačoval se také ničím zajímavým. Tím podivuhodnější výrobky genealogického umění prokázal případ následující. Velkoobchodník p.

Viktor Porák,

uzavřel s Müllerem z Mildenbergu[541] smlouvu, aby mu týž za 16.000 kor. honoráře a náhradu hotových výdajů zaopatřil uznání šlechtického titulu, na kterýž se domníval míti právo. Mezi doklady k této žádosti nalézají se dvě zajímavé listiny a to jednak „reskript[542] císaře Karla VI.“[543], jednak „výnos apelačního soudu pražského“ z roku 1767. Jakého druhu oba tyto dokumenty jsou, vysvítá nejlépe ze slov pana předsedy vrchního rady Stolly, kterýž při včerejším výslechu označil „reskript“ jako m o n s t r u m v k a ž d é m s m ě r u , „výnos“ pak jako velký nesmysl. A tomuto úsudku musil zajisté každý posluchač přisvědčiti, zvěděl-li v průběhu líčení, že dotyčným výnosem v Praze vydaným zrušoval se rozsudek v T r e n č í ně vydaný a že „výnos“ onen pouze rozsudek prvé stolice rušil, ale jinak nic jiného právem nenalézal | O b ž a l o v a n ý, byv na to upozorněn, pravil: Kdo pak může věděti, jak se takové věci tenkrát fabrikovali | – P ř e d s e d a: Inu, vy to nevíte, to věřím, ale my to víme zcela dobře| - O b ž a l o v a n ý popírá naprosto, že by bal nějaké listiny falšoval, ale nemůže popříti, že zaslal na faru pardubickou jistý oddací list se žádostí, aby dle něj matrika „opravena“ byla, což důvěřivý pan farář též učinil. – P ř e d s e d a: Musil jste předci věděti, že něco takového není dovoleno | - O b ž.: Já se spolehl na faráře. – P ř e d s. : A farář na vás | (Veselost.) Dělal jste rodokmen? (ukazuje mu jej). Pohleďte – je to vaše písmo? – O b ž.: Nikoliv. – P ř e d s. : Znalci tvrdí, že celá řada uvedených vámi „Poráků de Varna“ vůbec nikdy neexistovala | - O b ž .: V matrikách ale jsou zaneseni |- P ř e d s.: Protože jste je tam sám zanesl! | ...

Ježto zbývají ku projednání již jen tři případy, není pochybnosti o tom, že bude průvodní řízení dnes skončeno. Plaidoyery[544] zahájeny budou asi teprv zítra a dle jich rozsahu bude se možno teprve nadíti, zda-li bude rozsudek vynesen již ve čtvrtek nebo teprve v pátek.“[545]

Dle vyšetření Dr. Polláka se Müller v kauze Porák dopustil 8 fals a padělků – falešné dodatky a vlepky v matrikách, v archivu města Kadaně pak reskript cís. Karla VI. z 21. 10. 1735 o šlechtickém původu a tamtéž rozsudek apelačního soudu Pražského z 13. 11. 1767.[546]

Národní politika 7. 11. 1902 : „Dne 7. 11. 1902 vynesl zemský co trestní soud v Praze rozsudek, kterým se Muller z MILDEERGU odsuzuje na dva roky do žaláře zostřených každého ¼ roku jendím postem a k náhradě nákladů trestního řízení, které činili 5485 korun 85 hal.“[547]

Viktor Porák byl v letech 1895 – 1901 poslancem zemského sněmu jako velkostatkář za nesvěřenecký velkostatek,[548] kde zasedal nedaleko Eduarda Brzorád (1856-1904). Viktor Porák zemřel v Krumlově 15. dubna roku 1932 na adrese Obertor 26, kde i dle matriky bydlel.[549] Rozloučení proběhlo v budějovickém krematoriu.[550]

Ale zpět k Leovi.

JUDr. Leo Prziborski je roku 1901 adoptován bratrancem své matky Vincencem baronem Voith=Herites von Sterbez (1842-1912) a přijal jméno Voith Herites Prziborski. (Adopce byla schválena roku 1905 [551].) K otázce přenesení šlechtického titulu lze podotknout, že na parte Berty z roku 1920 má, narozdíl od Lea, Hermína, stejně jako Anna Maria roz. z Lindenkronů predikát ze Sterbezů uveden. (To bylo tehdy již protiprávní a pod vysokou pokutou, která však zřejmě nikdy nikomu udělena nebyla.[552] Vyhovění žádosti o přenesení titulu žádná z dostupných prací, či katalogů nenasvědčuje.[553] Ve spisu o žádosti v rakouském šlechtickém archivu je připojena poznámka: „Gesuch gegenstandslos, da der Antragsteller verstarb“, tedy jí zřejmě nebylo do Vinzenzovy smrti vyhověno.[554]

Můžeme tedy říci, že republika již šlechtický rod von Herites o titul ani predikát nepřipravila. Rodina, jak víme z korespondence Leovy sestřenky Anny Dostálové, však šlechtický titul přenést chtěla. Anna popsala adopci jako nejmilejší sen a nejvřelejší touhu své tety Herminy Prziborské. Pozastavila se zároveň nad rozhodnutím kolínských příbuzných, kteří jí mimochodem zachovali přízeň i přes moře, když ve stejném dopise napsala o Leovi: „Nevím, čím si pojednou získal tolik lásky v Kolíně, neboť jak kolínská Hermína píše, stal prý se z něho nyní "ein feiner Mann" a vůbec prý je teď docela jiný. (Do Prahy o tom nepiš, Hermína nechce). No to bude teta Příborská na koni, až bude mít syna baronem!““[555] V následujícím dopise ze stejného roku ještě Anna píše své sestře: „Teta Hermína[556] byla tedy na Tebe velice rozhorlená? Možná, že měla strach, aby ten Tvůj synek, třebas ještě nenarozený, ji o to šlechtictví nepřipravil! Dostane-li Leo k tomu titulu i nějaké dědictví na penězích, přeji mu je ze srdce; nikdy ani ve snu mně nenapadlo čekati na nějaké dědictví od kohokoliv a tím méně již od Voithů a myslím, že takovou myšlénkou netěšila Jsi se ani Ty, ani Márinka. Že i kolínští jsou jaksi chladnější a kloní se více ku Příborským, tomu se také nedivím, milovali vždycky spíše něco "nóbl" a to víš, že naše rodina stála a stojí o několik stupňů níže než rodina Příborských. To mě ale pranic nesouží a soužit nebude.“[557]

Šlechtický titul

Národní archiv chová spis místodržitelství týkající se žádosti Vinzenze svobodného pána „Vaith-Herites von Sterber“ (sic!) o přenesení šlechtictví na adoptivního syna Lea Prziborského. Datace listin začínají v srpnu roku 1901. Poslední listina je z 11. 2. 1902. Nejzajímavější je asi dokument nadepsaný „Verzeichnis Über die bei Statthalterei eingelagten Gesuche um Bewilligung von Namensänderungen“, který vedle zdůvodnění žádosti uvádí i majetkové poměry a pověst žadatele a jeho adoptivního syna.

„Verzeichnis

Über die bei Statthalterei eingelagten Gesuche um Bewilligung von Namensänderungen

Postzahl

Stattheltereizahl

123713

179956

Name u. Charakter des Gesuchstellers

Oberlandesgericht um Gutachten über das MajestätsGesuch des k.u.k. Majors a.D. Vinzenz Freiherrn Voith Herites von Sterbez um Übertragung seines Adels an seinen Adoptivsohn Herrn Leo Prziborski, Advokaten in Prag.

Gesuchgründe

Gesuchsteller ist nebst seinem Bruder Rudolf Freiherrn Voith von Sterbez Besitzer der Domäne Vosečany der letzte Abstämmling der freiherrl. Familie Voith von Sterbez.

Gesuchsteller wurde vom + Thaddäus Freiherrn von Herites /: Bruder seiner Mutter :/ dem letzten Sprossen dieser freiherrl. Familie adoptiert u. führt in Folge a. h. Entschliessung vom 16/12 1864 den Namen Freiherr Voith-Herites von Sterbez.

Da nun Bittsteller der Letzte des Namens Herites ist, so würde nicht nur der Name und Adel der Familie Voith von Sterbez, sondern auch der Name und Adel der Familie von Herites aussterben.

Der Adoptivsohn Dr. Leo Prziborski ist ein Enkel der Karoline Freiin von Herites /: einer Schwester der Mutter der Gesuchstellers. :/

Sowohl die Vorfahren der Familie Voith von Sterbez als auch jene der Familie von Herites haben zumeist als k.u.k. Offiziere gedient u. der Urgrossvater sowie auch der Grossvater des Bittstellers den Marie Theresien Orden erworben.

Anhörung der Unterbehörden

Nach Ausserung der …[558] … Gesuchsteller, Besitzer eines verschuldeten Hauses daselbst u. Nutzniesser der von seinem Adoptivvater weiter hinterlassenen Obligationen von 70.000 Kr.

Geniesst wegen seines makellosen Charakters und seiner Herzensgüte grösste Achtung und Verehrung. u. wird sein Gesuch zur feierlichen Berücksichtigung empfohlen.

Laut Bericht der Polizei-Dion. Lebt Herr Leo Prziborski bei seinen Eltern, sein Vater pens. Domänenrath geniesst eine Pension von 9.600 Kr. und ein Privatvermögen von 200.000 Kr.

Dr. Leo Prziborski, besitzt ein Privatvermögen von 30 000 K ist mit Maria Porak von Varna, welche aus einern vermögenden Hause start, verlobt, wohlverhalten u. rücksichtswürdig.

Schlussfassung S. Excellenz.“[559]

Leo je v letech 1900 – 1908 advokátem v Praze, kde se roku 1902 narodí asi jediný syn Curt.

Národní listy roku 1905: „Z městské rady pražské: … Ve prospěch pražské chudiny odevzdal p. dr. Leo Prziborski odkaz svého otce p. Julia P. v obnosu 300 K.“ [560]

V seznamu dárců sbírky rakouským vojákům, kteří trávili vánoce v Bosne v Prager Tagblatt, ze 17. 12. 1908 je uveden i „Prziborski-Voith“ s příspěvkem K. 10,-.

Národní Politika z 28. 5. 1909 informuje „Z kruhů advokátních“, že „Přesídlil dr. Leo Prziborski-Voith-Herites, advokát z Prahy do Vídně.“ Rovněž dle přehledu vídeňských advokátů (Rechtsanwaltsliste) byl ve Vídni od roku 1909.[561]

Roku 1911 „Dr. Leo Brziborski-Voith“ zplnomocněným zástupcem majitele krumlovských dolů – Generalbevollmächtigter - svého tchána, uveden na adrese „Wien, 1. Bezirk, Weihburggasse Nr. 18.“ [562] Ze zápisů do obchodního rejstříku uvedených v Národních Listech 16.11.1913 se dočítáme, že „Krumlovské závody na grafit Bratří Porákové udělili prokuru advokátu dru. Leo Prziborski-Voithovi a Frant. Conte Magnoni ve Vídni.“

Sestřenka Anna Dostálová nemá r. 1914 v Americe o Příborských žádné zprávy: „O Příborských ani o Jenny nevím nic víc než co Ty někdy napíšeš nebo Hermína a Márinka; věř, ani se mi nezdá, že by k naší rodině patřili. Žijí zcela jiným životem než my, zcela jiné zájmy mají i starosti a ostatně mě si nikdy tuze nevšímali a já jich taky ne.“[563]

Od roku 1914 je Leo advokátem soudním a dvorním ve Vídni, kde v letech 1914 – 1925 na Kolowratring 9 – dnes Schubertring[564], tehdy ještě domovskou příslušností v Praze. Pak se přestěhuje do nedaleké ulice Am Heumarkt 9, kde bude bydlet až do smrti roku 1940.[565]

Kancelář měl nedaleko ve Weihburggasse 18: Dle ohlášení ve Wiener Zeitung z roku 1915 byl 28.5. t. r. u zemského soudu Dr. Leo Prziborski-Voith, Wien I. Weihburggasse 18, správcem konkursu obchodníka s oděvy Franze Kocika, Favoritenstrasse 73, Wien X.[566]

Prager Tagblatt z 26. 6. 1916 informoval, že Maria Prziborski-Voith, manželka vídeňského dvorního a soudního advokáta JUDr. Lea Prziborski-Voith, který je činný ve vojenské službě, byla jako zdravotní sestra c. k. Reservního špitálu č. 19 ve Vídni od arcivévody Františka Salvátora vyznamenána stříbrnou čestnou medailí Červeného Kříže s válečnou dekorací.[567]

Záložní příslušník pěchoty, „Titularkorporal“ titulární kaprál s označením jednoročního dobrovolníka: Prziborski, Leo, Dr. Jur., 28. pěší pluk, zapisovatel u c. k. vojenského prokurátora vojenského velitelství v Praze byl dle předpisu c. k. ministerstva obrany k 1. 4. 1917 jmenován k praktikantům soudu zemské obrany v Praze. (Verordnungsblatt für die kaiserlich-königliche Landwehr; Personal angelegenheiten; Verordnungen des k. k. Ministeriums für Landesverteidigung. Ernannt werden: auf Grund der A. H. E. vom 16. September 1816: mit 1. April 1917 zu Landsturmgerichtspraktikanten: ... der Landsturminfanterist, Titularkorporal mit Einjährig-Freiwilligenabzeichen: Prziborski, Leo, Dr. jur., des Infanterieregiments Nr. 28, Schriftführer (zapisovatel) beim k. k. Militäranwalt (vojenslý prokurátor) des Militär- kommandanten in Prag;) [568]

"К žádosti, kterou podal dr. Leo Prziborski-Voith-Herites, advokát ve Vídni, jakožto universální dědic Hermíny Voithové-Sterbezové v Kolíně, zavádí se řízení za účelem umoření dole uvedených cenných papírů, jež prý se žadateli ztratily, a vyzývá se jejich majitel, aby uplatnil svá práva během šesti měsíců ode dne uveřejnění této vyhlášky v „Úředním listu Republiky Československé“ v Praze. Jinak budou tyto cenné papíry po uplynutí této lhůty za bezúčinné prohlášeny. Označení cenných papírů: Seznam dluhopisů složených do Úřední úschovy dle zákona ze dne 18. března 1921, č. 124, vydaný Pražskou úvěrní bankou v Praze ze dne 18. května 1921, jímž tato potvrzuje, že jí složila filiálka Pražské úvěrní banky v Kolíně za sl. Hermínu Voithovou-Sterbetzovou v Kolíně, Zahradní ulice 4% rak. korunovou rentu I. emisse v částce 26.000 K s kupony 1. března a 1. září: čís. 8462, 13.761, 63.900, 64.770, 65.069, 69.774, 80.648, 89.053, 247.518, 297.566, 297.573, 307.928, 297.367 po 2000 К nom. s kupony od 1. března 1919 do 1. března 1930 s talony. Zemský civilní soud v Praze, odd. X., dne 16. března 1922. 9362"[569]

Kdy se Leo více zapojil do tchánova podniku není jisté. Z obchodní ročenky víme, že v roce 1923 Krumlovské tuhové doly prokurista Dr. Leo Prziborski-Voith Fabriksdirektor řídil.[570] 8. 3. 1923 byla prokura dra Lva Prziborskiho-Voitha firmy „Böhmisch Krumauer Grafitwerke Brüder P o r a k“ vymazána.[571] Bohužel poválečná doba znamenala konec prosperity.[572] Roku 1925 dostala Českokrumlovská záložna právo na jejich nucenou dražbu, ale nenašel se žádný zájemce o tuhové doly a tak roku 1926 podnik v nucené dražbě skončil. Ke konečné úřední likvidaci dochází roku 1929. Nejpozději ve dvacátých letech se Leo také stává předsedou rodinné nadace: „Leo byl jakýmsi rodinným rychtářem, poradcem, předsedou rodinné rady nadace Arnošta Příborského, kteréžto všechny funkce zdědil po svém nevyrovnatelném otci. „Spolehlivý“ Leo se o něm říkalo, víc nevím.“[573]

Roku 1925 se stěhuje na adresu Heumarkt 9, kde žije až do smrti, příslušný již do Vídně. [574]

Roku 1938 stále ještě čteme v seznamu notářů a právních zástupců: „Prziborski-Voith-Herites Leo, Dr., 1., Weihburgg. 18. [575]

Leo umírá 25. 3. 1940, adresou ve Vídni, Heumarkt 9.[576] V roce 1940 byla zároveň převzata do čáslavského muzea i pozůstalost Ferdinanda svobodného pána Voitha ze Šternbeců „od dědiců z Kolína prostřednictvím čáslavského děkana Al. Dostála“[577] a dnes tvoří fond archivu v Kutné Hoře.[578]

Manželka Marie Anna se po válce roku 1946 znovu vdává[579] a to za ministerského sekčního šéfa Dr. Franze Ritter von Srbik[580] (1877-1958), bratra ministra školství, významného historika a profesora vídeňské univerzity Heinricha Ritter von Srbik. Tehdy se i za ním stěhuje do Währingerstrasse 103.

Kurt Leo Julius Prziborski Voith Herites (1902-1943), obchodní referent

Syn Kurt Leo Julius Prziborski Voith Herites (1902-1943), narozený v Praze, navštěvoval ve Vídni roku 1911 Ober-gymnasium zu den Schotten, roku 1913 gymnaziální konvikt v Hornu. Kurt odmaturoval na Schottengymnasium Wien roku 1921. V přehledu je uvedeno i zvolené povolání „Gewälter Beruf: Welthandel“: světový obchod.[581]

Tento jediný syn svých rodičů navštěvoval dle německého ekonoma Miksche i vysokou obchodní školu „Handelshochschule“ ve Vídni a byl zaměstnán v obchodě jako „kaufmännischer Angestellter“[582] V roce 1938 již byl i registrovaným majitelem vozidla ve štýrském Bruck an der Mur.[583]

Roku 1939 se přihlásil k pobytu v rakouském městě Bruck an der Mur, Schillerstraße 4. Zde je pak v roce 1940 registrován jako pokladník ("Kassier"), vyznání evangelického, občan Německé Říše.[584] Souvislost s tuhovým podnikem, který zde řídil jeho otec není známa.

Dle registrační karty však padl 17. 8. 1943 v II. světové válce jako svobodný a bezdětný.[585] Padl u Nestery v Rusku a byl nositelem známky „Erkennungsmarke“ -113- Ldsch.Btl. 921. Patřil k jednotce 10. Greandier-Regiment 499 německého Wehrmachtu.[586] V seznamu jmen na nástěnných plaketách bývalé márnice hřbitova svatého Ruprechta v Bruck an der Mur (N 47°24.240' / O 15°15.333') najdeme záznam: „O. Fdw. PRZIBORSKI-VOITH Kurt 1943“.[587] Hodnost ve Wehrmachtu: Oberfeldwebel / Vyšší šikovatel byl poddůstojník vyšší třídy „Unteroffizier mit Portepee“ (s uzlem na šavli).

A tady zřejmě příběh rodu von Herites skutečně končí. Tedy pokud Kurt neměl bratra, o kterém nevíme, či pokud nestihl někoho adoptovat. Milada Blažková napsala do své Legendy Rodu Příborských, že „Kurt, jediný mužský potomek rodu Kajetánova, žije snad nyní, v roce 1956, v jižních Čechách a je zaměstnán v průmyslovém podniku, kdysi patřícím jeho dědovi po matce, Porakovi.“ [588] Kurtova sestřenice Marie Kordulová jí totiž poslala v dopise tuto zmínku: „…syn od strýce Leo Příborského – Voigta Kurt jest inženýrem v papírnách býv. svého strýce (Kienberg u Vyš. Brodu) řekl mi to jeden mladík odtamtud, byl zde na brigádě.“[589] Dle seznamů zaměstnanců uložených v podnikovém fondu uloženém v SOA ČB však lze s jistotou říci, že do roku 1945 v Loučovicích Kurt zaměstnán nebyl, a kvůli poválečné situaci německy mluvících zaměstnanců lze jen stěží připustit, že by Kurt do Národního Podniku nastoupil.

Neměli bychom však opomenout, že posledním nositelem jména Voith-Herites byla nejméně do sňatku s Dr. Franzem von Srbik v roce 1946 vdova po Leovi Prziborském Marie Anna) rozená Porak Ritter von Varna, která umírá ve Vídni na Währingstrasse č.p. 103 roku 22. 9. 1957.[590] Pozůstalost po jejím manželovi, který umírá o rok později, přebíral jeho bratr, který s ním však bohužel nevycházel nejlépe. Také proto se patrně, dle sdělení jeho potomka, v rodinném archivu nezachovalo ve vztahu k Františkovi a jeho ženě bohužel nic.[591]

Zkoumáme-li potomstvo rodů von Herites a Krziwanek i po přeslici, a tato práce několikrát ukázala, že rodová sounáležitost a tradice se cestou ženských potomků ubírá, zbývá nám nyní ještě poslední dcera rozená ze Křivánků a tou je Marie. Příběhu rodiny jejího manžela a jejich potomků je již věnována část Familie Brzorád. Matka ženicha Brzoráda byla rozená Delorme a právě tímto rodem se zabývá třetí část.

Hlavní strana

Familie von Herites

Familie von Krziwanek

E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:

Opredcich@seznam.cz

[1] V této práci bylo, pokud není označeno jinak, využito těchto pramenů: Opis věžské obecní kroniky psané od roku 1931 Františkem Svobodou (v majetku Jany Adamcové, autorky publikace Obec Věž 6OO let, 1404-2004), která čerpá z archivu panství Věž, urbáře panství světelského, místních pověstí a zkazek starých pamětníků, obecní kronika z roku 1887 (SOkA Havlíčkův Brod), Pamětní kniha místní školy (SOkA HB), památník – Gedenkbuch Karoliny Krziwanek roz. Baronin von Herites a památník její dcery Marie Brzorádové (obojí poskytnuto laskavostí pí. Růženy Waldmanové roz. Fránové *1937, resp. pí. Věry Malinské roz. Kratochvílové *1936, která vše včetně doplněných grafických přehledů zapůjčila).

[2] Illuminati (lat.), osvícenci, společnosti 17. a 18. stol., jichž členové vyšší intuicí nadaní lepší poznání o věcech nadsmyslných míti se domnívali. Hlásáno svobodné užívání rozumu ve věcech náboženských i politických v důsledcích nejpříkřejších. Tak náboženství positivní i církve měly býti odstraněny, vladařové depossedováni, rozdílové národnostní přestati a nejvyšší členové řádu státi se měli vůdci lidstva. Reformy ty měly býti uvedeny ve skutek ne revolucí, nýbrž ponenáhlým poučováním a šířením osvěty. Řádu měl tuhou a člena k členu těsně vížící organisaci po způsobu řádu jesuitského a zřízeny sekce a lože po vzoru svobodných zednářů. Žádána nepodmíněná poslušnost, aby člen střehl člena a každý účinně aby k prospěchu celkovému působil. Řád rozpuštěn roku 1784. (Ottův slovník)

[3] „křivánek“ in Kroupa J. - Alchymie štěstí, Brno 1986, s.64, 69, 80, 215, Muzejní a vlastivědná společnost; Svobodné zednářství jako sociálně patologický jev (Stručný výtah z rozsáhlejšího díla) Zpracoval kolektiv autorů SVAM, SVAM PRAHA, 1993 (http://www.cormier.cz/pat.htm 19.7.2007

); „krziwanek“ in Geschichte des Illuminaten-Ordens von Fr. X. Zwack (http://www.angelfire.com/wa2/wagenseil/alexandria/zwack.htm 19.7.2007)

[4] Zemské Desky - Kvatern památný 1784/606 K 10

[5] Svoboda František: Kronika Obce Věž, http://docplayer.cz/19514235-Kronika-obce-vez-okres-havlickuv-brod.html

[6] SÚA, DZV 409, fol. F 17podle Martin Ebel: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[7] Šimek Tomáš a kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, sv. 6., východní Čechy, Praha 1989.; [SÚA, APA, kt. 1184, recepta 26. 8. 1728; DZV 470, fol. N 28]. podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[8] [SÚA, Desky Zemské Větší 504, fol. D 12] podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[9] [SÚA, Desky Zemské Větší 606, fol. K 10] podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[10] (Textilní výroba ve Velkém Meziříčí v 18. století v Časopise Matice moravské - 105, 1986 str. 117-129, jehož základem byla kapitola její diplomové práce Sociálně ekonomická struktura Velkého Meziříčí v 18. století. Brno 1983.) – Většina podrobných poznámek zde byla z textu odstraněna, ty které byly ponechány mají původní číslování uvedené pod čarou.

[11] str 160 –Štindl M.: „Ve stínu a záři baroka“ in Hodeček, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2008. 479 s., [32] s. barev. obr. příl. Edice Vysočiny. Vlastivědná knihovna moravská; sv. 92. ISBN 978-80-7275-075-7.

[12] možná Z cechovních truhlic moravských I. Velké Meziříčí s.d., č. 21, 23) (str 160 –Štindl M.: Ve stínu a záři baroka in Hodeček, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2008. 479 s., [32] s. barev. obr. příl. Edice Vysočiny. Vlastivědná knihovna moravská; sv. 92. ISBN 978-80-7275-075-7.

[13] (Textilní výroba ve Velkém Meziříčí v 18. století v Časopise Matice moravské - 105, 1986 str. 117-129, jehož základem byla kapitola její diplomové práce Sociálně ekonomická struktura Velkého Meziříčí v 18. století. Brno 1983.) – Většina podrobných poznámek zde byla z textu odstraněna, ty které byly ponechány mají původní číslování uvedené pod čarou.

[14] 35 Jeho příjmení je psáno různě: Segenschmied, Segenšmid, Seegenschmid. V matrice narozených je psán Segenschmidt a stejně i v matrice odda¬ných, při narození jeho dětí už však není psáno koncové „t". Zdá se, že každý psal jeho příjmení podle vlastního uvážení.

[15] Poznámka editora

[16] Pozn. 36 Dominik Segenschmidt zemřel 4. 9. 1752 ve věku 65 let. SOAB, E — 67 Matriky, J. 996, matrika zemřelých. Zdá se však, že měl později ještě další děti, které nebyly zapsány v matrice narozených. Roku 1747 zemřel Jan,' syn Dominika Segenschmida, ve stáří 2 let a stejného roku zemřela Johan¬na, dceruška Dominika Segenschmida. V té době bylo Václavu Segenschmi¬doví již 24 let.

[17] 37 Magdalena zemřela 28. 7. 1718 ve stáří dvou let, František hned po narození roku 1721, druhý František 24. 1. 1728 ve stáří dvou let a 2 měsíců. Zůstala zřejmě Elisabeth, o níž nevíme nic více, než že se narodila dne 17. 11. 1718.

[18] Pozn. 45 S manželkou Annou měl Václav Segenschmid celkem 12 dětí: Josefa (nar. 23. 2. 1744), Václav (nar. 9. 1. 1745), Ignác (nar. .31. 7. 1746, zemř. 23. 6. 1747), Anna (nar. 3. 5. 1748), Josef (nar. 6. 2. 1750, zemř. 13. 9. 1750), dvojčata Jan a Mariana (nar. 16. 6. 1751, zemř. 22. 4. 1755 a 20. 10. 1754), Filip (nar. 27. 3. 1753, zemř. 23. 6. 1753), Rosalie( nar. 30. 7. 1754), František Josef (nar. 19. 9. 1756, zemř. 27. 12. 1757), Jiří (nar. 24. 4. 1758), Eva (nar. 14. 12. 1759, zemř. 12. 2. 1762). Segenschmidova manželka Anna zemřela 8. 10. 1782 ve věku 45 let. Brzy se zřejmě znovu oženil, protože od roku 1764 měl dalších devět dětí s Josefou, o níž však nevíme nic bližšího. Sňatek v meziříčské matrice oddaných zapsán není, nebyla tedy patrně zdejší. Děti Václava Segenschmida s Josefou: Kateřina (nar. 24. 11. 1764), Josef Valentin (nar. 13. 2. 1766, zemř. 19. 4. 1774), Jan Křtitel (nar 22. 6. 1767), Dominik (nar. 16. 4. 1769), Mariana (nar. 8. 9. 1771) oo Bernard Krziwanek, Anna (nar. 14. 7. 1773, zemiř. 30. 4. 1774), Josefa Vincentia (nar. 31. 3. 1775), Anna Magdalena (nar. 27. 6. 1777), Josef Martin Jiří (nar. 9. 11. 1779) – jeho portrét je na straně 200 knihy HODEČEK, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2008. 479 s., [32] s. barev. obr. příl. Edice Vysočiny. Vlastivědná knihovna moravská; sv. 92. ISBN 978-80-7275-075-7. .

[19] Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2008. 479 s., [32] s. barev. obr. příl. Edice Vysočiny. Vlastivědná knihovna moravská; sv. 92. ISBN 978-80-7275-075-7.

[20] V roce 1767 se ve Velkém Meziříčí vyrobilo 150 kusů širokého a 150 kusů úzkého sukna. Z toho na výročních trzích bylo prodáno 38 kusů širokého, 120 kusů úzkého sukna a 24 kusů boye. Velkomeziříčskému soukeníkovi Františku Kallabovi z jeho vlastní viny bylo vyrobeno a prodáno 32 kusů širokého a 10 kusů úzkého sukna. Václavu Segenschmidovi z jeho vlastní vlny bylo vyrobeno 18 kusů širokého sukna a 50 kusů boye. Dalších 30 kusů širokého sukna vyrobili velkomezifíčští soukeníci pro zdejšího soukenického mistra Jiřího Eichlera a 40 kusů širokého sukna bylo prodáno c. k. komisi v Polné pro armádu. V nedalekém Měříně se vyrobilo 158 kusů širokého a 130 kusů úzkého sukna a 74 kusů podšívkového nebo hrubého boye.

Str 197 in Hodeček, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2008. 479 s., [32] s. barev. obr. příl. Edice Vysočiny. Vlastivědná knihovna moravská; sv. 92. ISBN 978-80-7275-075-7.

[21] pozn. 56 Byl celkem třikrát ženat. Poprvé s Maxmilianou Fibrichovou, s níž měl dceru Annu Kateřinu (nar. 1767). Maxmiliana zemřela zřejmě při porodu ve věku 23 let, necelý rok po svatbě. Dne 3. 10. 1769 se znovu oženil s Eli:,- kou Karasovou. Také s ní měl pouze jedinou dceru Maxmilianu [nar. 1771, zemř. 16. 9. 1775). Eliška zemřela 2. 7. 1772 ve věku 19 let. Václav Segen¬schmid ml. se potřetí oženil 29. 7. 1773 s Kateřinou Plachetskou. S ní měl dalších deset dětí: Eliška (nar. 1774, zemi'. 10. 8. 1775), Václav (nar. 11. 8. 1775), Dominik (nar. 11. 7. 1777, zemř. 17. 9. 1778), Valentin (nar. 1779), Josefa (nar. 6. 3. 1780, zemř. 23. 6. 1780), Mariana (nar. 1781), Franti:"jek nar. 17831, Johana (nar. 18. 5. 1784), Josefa (nar. 12. 3. 1787, zemř. 5. 2. 1814), Benedikt (nar. 27. 2. 1789).

[22] pozn 57 V prosinci 1789 zemřela Rosalie, dcera po zemřelém Václavu Segenschnti¬dovi, obchodníku. Stejný rok uvádí i Střecha, 14/2, str. 4, neuvádí však pramen.

[23] Ripperová str. 121-123, hledáno i v matrice věžské mezi lety 1787-1789 bez výsledku

[24] (Textilní výroba ve Velkém Meziříčí v 18. století v Časopise Matice moravské - 105, 1986 str. 117-129, jehož základem byla kapitola její diplomové práce Sociálně ekonomická struktura Velkého Meziříčí v 18. století. Brno 1983.) – Většina podrobných poznámek zde byla z textu odstraněna, ty které byly ponechány mají původní číslování uvedené pod čarou.

[25] Str 202 in Hodeček, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2008. 479 s., [32] s. barev. obr. příl. Edice Vysočiny. Vlastivědná knihovna moravská; sv. 92. ISBN 978-80-7275-075-7.

[26] Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal TiskPlzeňská, 2012. 2 sv. ISBN 978-80-239-8538-2. , Díl 2. Strany 267-270

[27] Podrobněji o něm viz. Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Str 267-8

[28] Podrobněji o něm viz. Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Str 267-8

[29] Pozn 335 Leopold Goško ze Sachsenthalu, potomek jihlavské patricijské rodiny povýšené 8. března 1642 do šlechtického stavu, vlastnil věžský velkostatek pouze přechodnou dobu, neboť v roce 1796 již znovu patřil Bernardu Křivánkovi. Goško byl v letech 1793-1801 jihlavským poštmistrem. Zemřel v Jihlavě 26. srpna 1831. Viz MZAB, Fond C9-2a, Sign. 1426.

[30] 334 P. Pankrác Josef Jenč, německobrodský rodák, vystudoval v letech 1752-1758 místní gymnázium. Po teologických studiích byl roku 1765 vysvěcen na kněze. Vstoupil v rodišti do augustiniánského řádu a přijal řeholní jméno P. Pankrác od sv. Jiří. Až do zrušení německobrodského augustiniánského gymnázia tam působil jako profesor. Vyučoval v 1.1769- 1778 postupně všechny třídy, od parvy po rétoriku. Potom vl. 1779-1785 zastával funkci ředitele německobrodské hlavní školy. Na skalského lokalistu byl designován 13. prosince 1786. Duchovní správy ve Skále se ujal 24. února 1787. Na tamní beneficium rezignoval 19. července 1800, načež byl penzionován s ročním důchodem 200 zlatých. Odpočinku dlouho neužil, neboť již po roce v Německém Brodě 2. května 1801 zemřel. Viz GSL, s. 101-102; DSLGNB, s. 399,410; také Sdělení z 30. dubna 2007.

[31] Pozn. (336) Liber MemorabHium Skalenšis ab Anno 1787-1865, také GSL 1835-1936, s. 273.

[32] (337) Pozn. 337 Bernard Křivánek chtěl již v roce 1791 přenést sídlo lokalie ze Skály do Věže. Začátkem roku 1796 již potřetí obnovil svou žádost o přeložení, již po opětovném projednávání pro odpor skalského lokalisty P. Jenče královéhradecká konzistoř výnosem z 6. června 1796 definitivně zamítla. Viz LMS 1787- 1835.

[33] Pozn 338 SOkAJ, fond Ř.f.ú. Smrčná Liber Memorabilium Localiae Simmerdorfensis

[34] BOŘECKÝ, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal Tisk Plzeňská, 2012. 2 sv. ISBN 978-80-239-8538-2. , Díl 2. Strany 267-270)

[35] Matrika – výpis Jiřího Bořeckého v dopisech z 6.– 26.2.2014

[36] Kvatern památkový tygrové barvy 1789/685 c 29

[37] Matrika – výpis Jiřího Bořeckého v dopisech z 6.– 26.2.2014

[38] Sommer Johann G.: Das Königreich Böhmen, Praha 1833-1849, 16 svazků (in Nár. Muzeum) str 193, Kreise Czaslaw, Band XI,dále kronika Věže

[39] [DZV 685. fol. C 29; DZV 784, fol. D 27]. podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[40] Matrika – výpis Jiřího Bořeckého v dopisech z 6.– 26.2.2014

[41] [SÚA, Hl. kn. DZ, W VI, fol. 161]. podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[42] Matrika – výpis Jiřího Bořeckého v dopisech z 6.– 26.2.2014

[43] Matrika – výpis Jiřího Bořeckého v dopisech z 6.– 26.2.2014

[44] Autoři knihy Pražské paláce, Praha 2000 uvádějí jako stavitele paláce v Celetné ulici č.31. asi v letech 1737-1740 barona Josefa Langera. (Jiří Bořecký v dopise z 26.2.2014)

[45] Jiří Bořecký v dopise z 26.2.2014

[46] Mašek Petr: ŠLECHTICKÉ RODY, ARGO, 2008, AČŠR 2019

[47] Nobilitační listina, matrika

[48] Matrika zemřelých Věž

[49] [SÚA, DZV 575, fol. N 4; 917, fol. N 8]. podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[50] Matrika zemřelých Věž

[51] 19.8./4.10 druhém datum uvádí kronika sepsaná p. F. Svobodou r. 1931 (SOkA HB); SÚA, DZV 575, fol. N 4; 917, fol. N 8]. podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[52] Matrika CZEC0004D_Matriky-Church-books-Havlíčkův-Brod-2480-1802-1837_00008

[53] Hospodářské Noviny. Vydávány od cís král vlastensko hospodářské Společnosti v království Českém, Ročník 7, roku 1856, str 416,

[54] [ANM, Eichlerova sbírka, G 269, kt. 22]. podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[55] kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 6 sv., Praha 1981-1985

[56] [SObA Zámrsk, Vs Věž, kn. 3]. podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích

[57] Kronika obce Věž psaná od r.1887 v SokA v Havlíčkově Brodě

[58] Matrika - Jiří Bořecký

[59] (viz. Album Scholasticae Ivventutis Gymnasii Caesarei Regii Iglavie ab Anno MDCCLXXVI /-1849/ nestránkováno, v SOkA Jihlava - z dopisu J. Bořeckého z 6.2.2014 )

[60] http://scopeq.cc.univie.ac.at/Query/detail.aspx?ID=243596 Universitätsarchiv, Universität Wien: Promotionsprotokoll für das Doktorat der Rechtswissenschaften Bd. 1 (1811-1875), Johann Krziwanek, Geburtsort Wiesch/ Böhmen, Entstehungszeitraum: 7. 9. 1820

[61] (str. 242) In Hodeček, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2008. 479 s., [32] s. barev. obr. příl. Edice Vysočiny. Vlastivědná knihovna moravská; sv. 92. ISBN 978-80-7275-075-7.

[62] Originál v Muzeu a galerii Žďárska ve Žďáře nad Sázavou.

[63] Kopp uvádí mylně 1784-1861 – opraveno na základě matrik J. Bořeckým

[64] Str. 150 pozn. 7a

[65] (Kopp Antonín, České Budějovice: K počátkům sklárny Janštejn na Jihlavsku aneb je sklárna Janštejn 200 let stará?“ in Vlativědný Věstník Moravský 2010, str. 138-151)

[66] (Rok narození stanoven odpočtem od věku při úmrtí roku 1839.)

[67] https://data.matricula-online.eu/…264

[68] https://de.wikipedia.org/wiki/Karl_Krziwanek

[69] Vývoj sklárny v Květné u Uherského Brodu. (Štěpán V. Časopis Matice moravské 2001 ) „Pře se táhla do roku 1834 a magistrát tehdy vynesl rozsudek nepříznivý Reichovi. Reich se ovšem odvolal a spory se vlekly dále. Mezitím se v první polovině 30. let přihlásil jako zájemce o sklárnu (v Květné u Uherského Brodu) vídeňský doktor práv Jan Ludvík Křivánek. Byl rovněž sklářským podnikatelem - r. 1827 založil podnes existující sklárnu v Janštejně na Českomoravské vysočině a měl patent na výrobu zrcadel na hliněné podložce. Chtěl huť na 20 let a byl rozhodnut ji přestavět. Jeho žádost podanou 6. února 1835 vrchnost pro značnou nákladnost přestavby zamítla. Na 3. květen 1836 byla vypsána opětovná dražba pronájmu sklárny, protože však byla bezvýsledná, měla se konat další 27. května 1836. Znovu se přihlásil Izák Reich.“

[70] Jahrbücher des kaiserlichen königlichen polytechnischen Institutes in Wien, Wien 1837

[71] „Dem Hrn Johann Ludwig Krziwanek, Doctor der Rechte und Justiziär, s. Kind Joseph Friedrich, alt 2 Zahr, zu Erdberg Nr. 396, an Blattern.: Wiener Zeitung 24. Januar 1839 Seite 4

[72] „Verstorbene zu wien den 10. 3. 1839: Dem Hrn. Johann Krziwanek Doctor der Rechte, s. Sohn Gustav alt 7 Jahr, zu Erdberg Nr. 396 an der hitzigen Gehirnhöhlen-Wassersucht.“ Wiener Zeitung 14. 3. 1839

[73] Neues Fremded Blatt 6.4.1866 http://anno.onb.ac.at/pdfs/ONB_nfb_18660406.pdf (Die Folgen eines guten Rathes.) Orig.-Ber.j Dr. Johann Krziwanek, ein ehemaliger böhmischer Advokat, aus Wez im Czaslauer Kreise gebürtig, 71 Jahre alt, kündigte vor längerer Zeit in den Blättern an, daß er in juridischen Fragen unentgeltlich Rath ertheile. Der Bandfabrikant Leopold Kurzmayer, welcher seit Ende 1864 insolvent war und einen außergerichtlichen Vergleich mit seine» Gläubigern zu erzielen nicht vermocht hatte, wandte sich um Rath an Dr. Krziwanek. Dieser rieth ihm, er möge, um sich vor Exekutionen zu schützen, sein Mobiliar theilweise a» die Ehegattin und theilweise zur Bedeckung der Alimentation für ein uneheliches Kind an Maria Slanina abtreten. Getreulich befolgte Kurzmayer diesen Rath. Dr. Krziwanek fertigte die betreffenden Dokumente aus, und erst als auch dann ein außergerichtlicher Vergleich nicht zu Stande gebracht wurde, eröffnete Kurzmayer am 16. März 1865, gedrängt von seinen Gläubigern, den Konkurs. Die Aktiven betrugen 1852 fl. 80 kr., die Passiven 13,588 fl. Doch traten die Gattin sowohl als Maria Slanina ihre Eigenthumsanfprüche zu Gunsten der Gemeingläu- biger ab; es kam ein Vergleich zu Stande, wodurch de» Gläubigern 15 Perzent ihrer Forderungen zugesichert wurden, und der Konkurs wurde am 18. August 1865 wieder aufgehoben. Doch in der Kridauntersuchung wurden alle der Konkurseröff nung des Kurzmayer vorangegangenen Handlungen klar gelegt, und nicht blos Leo pold Kurzmayer, sondern auch Dr. Johann Krziwanek in Untersuchung Mögen. Ein betrügerischer Krziwanek Vorgang wurde nicht entdeckt, weil durch die über Anrathen des Dr. vorgenommene Operation ein Schade nicht entstanden war; doch erkannt« der Gertchtshos, Vorsitzender Landesgerichtsrath Dr. Anthoser, in der Handlungs weise des Leopold Kurzmayer den Thatbestand der selbstverschuldeten Krida nach §. 486, und in der Handlungsweise des Dr. Johann Krziwanek gemäß §. 5 des Strafgesetzes die Mitschuld an diesem Vergehen, und verurtheilte Kurzmayer zu einer zweimonatlichen, mit Einzelhaft verschärften strengen, und Dr. Krziwanek zu einer vierzehntägigen einfachen Arreststrafe. Guter Rath ist theuer, mitunter auch für den Rathgeber. Neues Fremded Blatt 6. 4. 1866

http://anno.onb.ac.at/pdfs/ONB_nfb_18660406.pdf

[74] https://data.matricula-online.eu/…=36

[75] https://data.matricula-online.eu/de/oesterreich/wien/wiener-neustadt-neukloster/03-07/?pg=54 souhlasí s matričním zápisem o narození Rudolfa Stephana Krziwanka, syna JUDr. Johanna Ludwiga Krziwanka a manželky Barbory ve vídeňské Annagasse 154, křtěn v kostele farnosti Unsere Liebe Frau zu den Schotten. https://data.matricula-online.eu/en/oesterreich/wien/01-unsere-liebe-frau-zu-den-schotten/01-51/?pg=182

[76] https://data.matricula-online.eu/de/oesterreich/wien/wiener-neustadt-neukloster/03-07/?pg=54 ;

[77] https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=krz&datum=19051211&query=%22rudolf+krziwanek%22&ref=anno-search&seite=8

[78] https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=ibn&datum=19051214&query=%22rudolf+krziwanek%22&ref=anno-search&seite=7

[79] https://data.matricula-online.eu/en/oesterreich/wien/01-maria-rotunda/02-05/?pg=149 svedek Richard Hafenbraedl; Leonie Kamilla (20 let stará) dcera Josefa de Tysson franc. a Fulvia rozená de Miro

[80] Photographische Correspondenz V. Band, Wien 1868, S. 279.

[81] Statistisches. In: Ludwig Schrank (Hrsg.): Photographische Correspondenz V. Band, Wien 1868, S. 54.

[82] Photographische Correspondenz. Technische artistische und ..., Volume 11 1874, https://books.google.cz/…e=0

[83] Anzeige in Neues Wiener Tageblatt, 9. Oktober 1874, Nr. 277, S. 9.; Franz Exner byl zaregistrován jako autorizovaný signatář v roce 1875. Alespoň do roku 1900 zůstal zaměstnancem na vedoucí pozici. Jako vedoucí litografického zařízení byl odpovědný pan Gärtner. V roce 1900 oslavila své 25. výročí. Heinrich Tausenau († 1891) a Jean Mainguet byli dočasně odpovědní jako autorizovaní signatáři. Dalším kolegou byl Julius Türk. Kolem roku 1880 byl dočasně jmenován právním zástupcem Carl Ritter von Tarnóczy-Sprinzenberg. Poté, co Karl Beck, účetní ve společnosti Kühle & Milesche a cestovatel Johann Prihoda, založili v roce 1907 společnost „Prihoda & Beck“ s cílem obchodování s fotografickými potřebami, převzali ve stejném roce společnost „Karl Krziwanek“. 8.] Jméno „Karl Krziwanek Nachf. Prihoda & Beck“ se udržovalo několik let. https://de.wikipedia.org/wiki/Karl_Krziwanek 2021

[84] Alservorstadt Nr. 95, https://data.matricula-online.eu/en/oesterreich/wien/08-alservorstadtpfarre/01-29/?pg=366

[85] Breitgasse 10

[86] za syna vídeňského advokáta ho označuje řada nekrologů např. Badener Bezirks-Blatt, z 15.8. 1885, str. 4 https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=bbb&datum=18850815&query=%22friedrich+skriwanek%22&ref=anno-search&seite=4;

Za bratra dvorního fotografa ho označuje evidentně zasvěcený autor článku Bühne und Irrenhaus, který pod značkou W.B. vyšel v Morgen-Post (1885 October 11 na straně 5) Dostupné online na https://anno.onb.ac.at/…rch

[87] https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=bbb&datum=18850815&query=%22friedrich+skriwanek%22&ref=anno-search&seite=4 ; mezi zemřelými ve farnosti Döbling nenalezen

[88] Badener Bezirks-Blatt, z 15.8. 1885, str. 4 https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=bbb&datum=18850815&query=%22friedrich+skriwanek%22&ref=anno-search&seite=4

[89] Budweiser Kreisblatt, 1863, č. 91, s. (2)

[90] https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=skrit

[91] Badener Bezirks-Blatt, z 15.8. 1885, str. 4 https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=bbb&datum=18850815&query=%22friedrich+skriwanek%22&ref=anno-search&seite=4

[92] V článku označen jako Fritz

[93] Článek Bühne und Irrenhaus, který pod značkou W.B. vyšel v Morgen-Post (1885 October 11 na straně 5) Dostupné online na https://anno.onb.ac.at/…rch

Der große, starke Mann, mit dem glatträsirten Künst¬lergesicht und der riesigen Glatze, war eine wohlbekannte Persönlichkeit in Künstler und speciell in Schauspielerkreisen. … Sein nicht unbeträchtliches Vermögen war durch schlechten Geschäftsgang zusammengeschmolzen. Das Unglück verfolgte den Mann mit eiserner Consequenz und bald sehen wir den früher so wohlhabenden Mann in den traurigsten Verhältnissen in Wien leben. Im Vorjahre hatte seine Noth den Höhepunkt erreicht und intimere Bekannte Skriwanek's mußten es oft aus dem Munde des ExdirectorS erfahren, daß er seit dem vorhergegangenen Tage nichts gegessen habe. Alle seine Bemühungen, eine für ihn passende Stellung zu finden, waren vergeblich und am 7. Mai d. J. mußte Skriwanek in die Irrenanstalt gebracht werden. … Um die hagere Gestalt schlottern die Kleider, die Augen liegen tief in den Höhlen, ein langer, weißer Vollbart wallt auf dee Brust des Unglücklichen herab und die Glatze ist womöglich noch größer geworden. Skriwanek, der stets gemüthliche Umgangsformen hatte, spricht jetzt nur mit höchstem Pathos. … Auf die Frage des Besuchers, wie es ihm gehe, antwortete der Unglückliche mit freundlichem Lächeln: „O, mir geht eS sehr, gut. Ich bin ja Millionär. Sehen Sie, hier im Gilettaschl habe ich 17 Millionen." Und vergnügt klopfte der Wahnsinnigr an das Täschchen. Seine Frau fragte ihn, warum er denn jetzt immer hochdeutsch spreche, was er doch früher nicht gethan. „Ich bin ja doch ein Millionär und da muß ich hochdeutsch sprechen", war die Antwort.

Dostupné též na

https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=skrif (Linzer) Tages-Post 14. Juni 1885 https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=tpt&datum=18850614&query=%22friedrich+skriwanek%22&ref=anno-search&seite=5 ; Badener Bezirks-Blatt z 15. srpna 1885 https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=bbb&datum=18850815&query=%22friedrich+skriwanek%22&ref=anno-search&seite=4

[94] (viz. Album Scholasticae Ivventutis Gymnasii Caesarei Regii Iglavie ab Anno MDCCLXXVI /-1849/ nestránkováno, v SOkA Jihlava - z dopisu J. Bořeckého z 6.2.2014 )

[95] archiv Fránů, visel vedle obrázku dcer, byl to dle ústní tradice „ten poslanec a Havlíčkův sok“ (Mil. Fránová)

[96] https://ebadatelna.soapraha.cz/d/7273/12#

[97] archiv Národního Muzea

[98] (z 17.8.1907 na straně 2),

[99] (11.8.1878 na straně 8)

[100] poskytl Christian Frhr. von Mirbach

[101] http://www.bezno.cz/index.php?nid=1114&lid=CZ&oid=107344 (20.10.2007)

[102] Bareš F.: Soupis památek historických a kulturních

[103] Kronika obce Bezno Léta 1881 - 1889 Doslovný přepis sl. Adély Marákové z originálu kroniky – založené v r. 1881 řídícím učitelem Václavem Vaňkem; http://www.bezno.cz/index.php?nid=1114&lid=CZ&oid=184738 (20.10.2007)

[104] Bareš Fr.: Soupis památek historických a uměleckých, Boleslavsko

[105] Kronika obce Bezno Léta 1881 - 1889 Doslovný přepis sl. Adély M a r á k ov é z originálu kroniky – založené v r. 1881 řídícím učitelem Václavem Vaňkem (http://www.bezno.cz/index.php?nid=1114&lid=CZ&oid=184738)

[106] S Landtaefl. Hauptb.Lit.W.Tom.VI.Fol.161.

[107] [SÚA, DZV 1212, fol. H 2v]. podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích.

[108] Hospodářské Noviny. Vydávány od cís král vlastensko hospodářské Společnosti v království Českém, Ročník 7, roku 1856, str 416,

[109] [SÚA, Zemské právo, sg. III Bb/156, subnum. 6, kt. 237]. podle Ebel Martin: Dějiny objektu - první etapa stavebně historického průzkumu zámku Věž u Havlíčkova Brodu,1995, archiv Státního památkového ústavu v Pardubicích.

[110] archiv Fránů - obrázek sester Křivánkových visel vždy vedle obrázku jejich otce (Milica Fránová, která jej poskytla)

[111] archiv Fránů - obrázek sester Křivánkových visel vždy vedle obrázku jejich otce (Milica Fránová, která jej poskytla)

[112] Na křestní medaili – inv. č. „R 915“ v Regionálním muzeu v Kolíně upozornila Mgr. Hollerová.

[113] Prof Karl Balling: Original Aufsätze uiber Dampfbierbrauerei, in Mittheilungen des Vereines zur Ermunterung des Bewerbsgeistes in Böhmen, in Encyklopädische Zeitschrift des Gewerbewesens, Redigiert von Prof. Dr. Hefsler, Dritter Band, Prag 1843, strany 628-9, http://goo.gl/Euqze8

[114] Kronika obce Věž

[115] Pohlednici s fotografií Jana Šplíchala vydal Jan Strejček

[116] Hospodářské Noviny. Vydávány od cís král vlastensko hospodářské Společnosti v království Českém, Ročník 7, roku 1856, str 416,

[117] Hampl František: JAHODŮV OBRAZ HAVLÍČKOVA MÁJE str. 16 - předmluva k Jahoda Josef: Havlíčkův Máj, Havlíčkův Brod, 1958

[118] Klofáč Václav:JuDr Eduard Brzorád in 200 let Gymnasia v Německém Brodě, Almanach 1935

[119] Vondráček Jan: Dějiny českého divadla 1824-1846, Praha 1957, díl I.str 266

[120] Vincenc Doubrava byl ředitel brodských škol, od roku 1834 nositel zlaté medaile za zásluhy, úspěšný germanizátor města

[121] přítel K. H. Borovského, fabriční ředitel srbského knížectví, později chovanec ústavu pro choromyslné

[122] sestra paní Weidenhofferové, teta Fanny – Havlíčkovi milé, která měla zřejmě lví podíl odvolání svatby

[123] želivští premonstráti vyučující na brodském gymnáziu

[124] Jahoda Josef: Havlíčkův Máj, Havlíčkův Brod, 1958

[125] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=4494248&mcp=&author=&s=djvu&p_ind=1>

[126] Drešnar František: Karel Havlíček Borovský na Vysočině, Město Havlíčkův Brod, 200 str. 108)

[127] Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal Tisk Plzeňská, 2012. Svazek první ISBN 978-80-239-8538-2.

[128] Příběh tří bratří Güntnerů, 2 význačných lékařů Františka a Václava a teologa, rektora pražské univerzity Gabriela, narozených ve dnes neexistující vesničce Neulosimthal (česky Jedlina na Tachovsku) by stál za více pozornosti. Více v Hamperl, Wolf-Dieter, 1943- Die verschwundenen Dörfer im ehemaligen Bezirk Tachau im südlichen Egerland : Dokumentation von Zerstörung und Verfall der Egerländer Kulturlandschaft in der Mitte Europas nach 1946 / Wolf-Dieter Hamperl Altenmarkt : Mediform, 2004

[129] Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 140, obraz 170

Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=140&folium=170

[130] Viz. Leopold Fučikovský z Günhofu, Kronika rodiny Fučikovských z Grünhofu, 1973, str. 36 in Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal TiskPlzeňská, 2012. Svazek první ISBN 978-80-239-8538-2., strana 32, pozn. č. 85

[131] Pozdější okresní soudce v Napajedlech *1828, otec rak. ministra financí E.W. *1874

https://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_Weidenhoffer

[132] “Zůstal ovšem v rukopisu a autor jeho se s ním nikomu nesvěřoval. Teprve v r. 1898 opis těchto veršů poslal z Vídně mé (?) švakrové B. z N., která si jich od něho vyžádala zachovávajíc je po jeho přání utajeny až do jeho smrti.” Emanuel Weidenhoffer - K.H. Borovský – Dr. Emanuel Weidenhoffer in Besedy Času, č. 30, Praha 26.7.1908, s. 333

[133] účes

[134] Emanuel Weidenhoffer - K.H. Borovský – Dr. Emanuel Weidenhoffer in Besedy Času, č. 30, Praha 26.7.1908, s. 333-4

[135] Vávra Vincenc, pseud. J. Sl. Haštalský, spis. a žurnalista čes. (4. říj. 1824 v Praze – †6. srp. 1877 t.).

[136] Pamětní kniha Věžské školy, SOkA Havlíčkův Brod

[137] Sommer Johann G.: Das Königreich Böhmen, Praha 1833-1849, Band XI., Čáslavsko

[138] (Hamza František: Šimon Kouzelník, Krajské Nakladatelství Havlíčkův Brod, 1957, str. 208)

[139] v Jahoda Josef: „U Slunce“, Havlíčkův Brod, 1961

[140] Krziwanek Eduard: Ueber Horsky's Frucht-Wechsel-System, Intelligenzblatt zur Prager Zeitung. Prag: Haase, 29.01.1847, 1847(17), s. 267, dostupné online

[141] Rytíř c. k. řádu císaře Františka Josefa I., hospodářský rada a vrchní ředitel statků hrabat Thuna a Chotka, ředitel hospodářského ústavu v Libverdě, výbor c. k. vlastenecko hospodářské jednoty pro Čechy, předseda hospodářského spolku kraje litoměřického, úd hospodářských spolků ve Vídni, Brně atd. , jakož I mnohých dobročinných ústavů a t. d. (připojeno ke jménu na titulní straně)

[142] (Pokrok v rolnictví: ročník pro vlastenské hospodáře. V Praze: A.E. Komers, 1861-1868., sv.1., str 75

[143] ve svém „Ročníku pro vlastenské hospodáře“ s titulem „Pokrok v rolnictví“ z roku 1861 v kapitole „Jak dalece odůvodněno jest poukázání rakouského polního hospodářství na anglicko-skotské“, na místě, kde pojednává o hnojení kostmi a jejich spotřebě v Anglii uvádí: „Roku 1848 cenil známý Steffens množství z ciziny přivezených kostí na 32,582 tůn po 20 centech. – Bohužel i Rakousko k tomu přispělo, čehož tím více je litovati, jelikož u nás již ve 30. letech jednotliví přičinliví hospodáři, jmenovitě na slovo vzatý statkář Křivánek (ve Věži) a za jeho příkladem nejlepší hospodáři Čáslavského kraje shledali, že se hnojení kostmi velmi dobře vyplácí. …“

(Pokrok v rolnictví: ročník pro vlastenské hospodáře. V Praze: A.E. Komers, 1861-1868., sv.1., str 75)

[144] Vencovský B.: Revoluční hnutí 1848 v Něm.Brodě ve světle dopisů současníka, in Zprávy Městského Musea v Něm.Brodě (1922)

[145] Sochr Jiří: Havlíčkův Brod a staletí, MNV Havl.Brod, 1971

[146] Marxistický výraz pro: horní střední třídu, vlastníky výrobních prostředků

[147] SOkA HB, f. Spolky HB, Jasoň, kniha 1, Kronika, fol. 14.

[148] Krziwanek Eduard: Nachhall von der mährischen Grenze, Prager Zeitung. Prag: Gottlieb Haase Söhne, 21.04.1848, 1848(64), s. 1116. ISSN 2571-192X. Dostupné online

[149] Rychetský Jiří: Karel Havlíček, první poslanec humpolecký, in Havlíčkobrodsko, Vlastivěd. Sbor.1971,vyd.Okres.Vlastivěd.Stř.v H.Brodě nákl 1000 výt.(St.věd.kn. Olom.479035)str.39 -49

[150] „Rezoluce brodských frantfurťáků pro volby do Bundu byla uveřejněna v Prager Zeitung a v Constituzionelles Blatt ddto 27. dubna 1848. Podepsali ji za měšťanský spolek Josef F. Kundrath, Eduard Kržiwanek, Karel Kalina, Lukáš Weidenhoffer, František Hallamásek, V. J. Zdeborský, Jan Spurný a JUDr. Pankraz.“

(Fiedler Václav: Památce Havlíčkově, 1946)

[151] Rychetský Jiří: Karel Havlíček, první poslanec humpolecký, in Havlíčkobrodsko, Vlastivěd. Sbor.1971,vyd.Okres.Vlastivěd.Stř.v H.Brodě nákl 1000 výt.(St.věd.kn. Olom.479035)str.39 -49

[152] Maršan R.: Čechové a Němci r 1848 a boj o Frankfurt, Praha 1898, Soukr, knihovna J.Otty str 96

[153] Rychetský Jiří: Karel Havlíček, první poslanec humpolecký, in Havlíčkobrodsko, Vlastivěd. Sbor.1971,vyd.Okres.Vlastivěd.Stř.v H.Brodě nákl 1000 výt.(St.věd.kn. Olom.479035)str.39 -49

[154] Prager Zeitung. Prag: Gottlieb Haase Söhne, 02.12.1849, 1849(285), s. [2]. ISSN 2571-192X. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/…800

Zum Besten der Verwundeten des Baron Paumgarten 21. k. k. Inf.-Regiments in Ungarn wurde von den Bewohnern Deutschbrod, Wěž und deren Umgebung am 16. September i. J. in dem Orte Wěž eine Verlosung und Tanzunterhaltung veranstaltet, deren Erträgniß dem Generalkommando im Betrage pr. 252 fl. 52 kr. Conv. Mze. übersendet wurde. Hiezu haben beigetragen, und zwar:

1, Durch Spendung von Gewinnstobjekten nach der Zeit des Einlangens: Hr. Eduard Kriwanek sammt Famiilie aus Wěž, Hr. Heinrich Doležal aus Okrauhlic, Fräulein Anna Lipawski aus Wěž, Hr. Hauptmann Hofdemmel aus Großmeseritscth, Frau Karoline Soink sammt Familie, Comtesse Mina Pachta, Fräulein Karolina und Rosa Noli und Hr. Gitschinsky aus Prag, Hr. von Müller sammt Familie, Hr. Kabelac sammt Familie, Fraulein Fördransverg, Fräulein Urbanek, Hr. J. U. D. Brzorad, Hr. Peter Jaburek, Hr. Professor Daniel und Hr. Karl Schindelář, Anton und Fraulein Anna Stiastny, Fräulein Czensky, Fräulein Mathilde Dobrowsky, Herr Martin Urban sammt Familie, Hr. Major Koci sammt Familie, Herr Prokop und Fräulein Emilie Strachotinsky, Herr Prochaska sammt Gemalin, Fräulein Karoline Friedrich, Herr Adalbert Weidenhoffer. Hr. Johann Lohyer sammt Familie, Hr. Laznička. Hr Karl Kallina sammt Familie, Hr. Koči aus Deutschbrod, Hr. von Stramsky aus Stecken, Freiherr Voith von Sterbetz aus Chrudim, Fraulein Auguste Opitz, Hr. Franz und Fräulein Aloysia Dokupil, Hr. Eduard Hoffmann aus Wěž, Hr. Jos Kundrath , Hr. Franz Hasper sammt Familie aus Kvetinau, Hr. Johann Setunsky sammt Familie, Hr. Franz Kramsr samnt Fim lie, Hr. Menzel und Frau Anna Horak, Herr Heinrich Doležal aus Okrauhlitz, Frau Ludowika Erner aus Prag, Hr. Appellationsrath Georg Stöhr sammt Familie aus Břewnitz, Hr. Ferdinand Naprawnik sammt Familie, Frau Rudolphine Stulc aus Humpolec, Hr. Anton Lanaer sammt Familie, Hr. Erben sammt Familie aus Heraletz, Hr. Raulich sammt Familie, Hr. Tichy aus Bela, Frau Freiin von Mladota aus Graupen, Herr Dunwel aus Frauenthal, Frau Franziska Penischka aus Goltsch Jenikau,Fräulein Anna und Rosalia aus Seelau; Hr. Anton Schreiberger sammt Familie, Hr. Suchy aus Skala, Hr. Friedrich Schwarz aus Luschtinitz.

2) Durch baare Geldbeitrage: Frau Grafin Trautmannsdorf zu Heraletz mit 40 fl. C Mze., Herr Graf Silva=Taroucca zu Frauenthal 10 fl. C. M. Hr. Intmann in Deutschbrod 3 fl. C. Mze., Hr. Krupskh in Deutschbrod 2 fl. C. Mze.

3) Durch Bestreitung des Aufwandes der Tanzunterhaltung und Verlosung Hr. Eduard Kriwanek·

Ferner wurden aus dem Schlosse zu Wěž ein Packet mit 100 St. Kompressen und 2 Packets mit Charpie 6 1/2 Pfund schwer anher übergeben.

[155] https://www.vhu.cz/exhibit/dekorovani-praporu-pesiho-pluku-21/

[156] Prohlášení uloženo v SOkA Havlíčkův Brod

[157] http://files.zivot-kostelum.webnode.cz/200000905-648bd648bf/Kostel%20svat%C3%A9%20Kate%C5%99iny%20-%20bro%C5%BEura.pdf přečteno duben 2020.

[158] Nově zvoleným členem roku 1850 byl Eduard Kržiwanek, Besitzer von Věž. Wochenblatt der Land-, Forst- und Hauswirtschaft für den Bürger und Landmann. Prag: K.k. patriotisch-ökonischen Gesellschaft im königreiche Böhmen, 1850(8). s. 57. ISSN 2336-6125. Dostupné také z: http://kramerius.techlib.cz/…7ba

[159] archiv Jiřího Brzoráda

[160] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z 50. let, str. 7

[161] Ze svého soukromého archivu zaslal ministerský rada Ing. Ivo Hauptman, přímý potomek lochkovské Marie Hauptmanové roz. Brzorádové (1818-1888)

[162] Klofáč Václav:JUDr.Eduard Brzorád in 200 let Gymnasia v Německém Brodě, Almanach 1935

[163] Pravda z 9.4.1898 v Čáslavi, ve zprávách Úmrtí

[164] V archivu rodiny Dr. Jaroslava Kratochvíla

[165] Výřez oficiální fotografie poskytnuté Annou Sklenářovou

[166] Archiv JS

[167] Uloženo v PNP, vydal Zelený

[168] Brotánek Jiří Karel: Deset Generací Havlíčkovských, Havlíčkův Brod, 1946 (Rodinná kronika psaná potomkem Havlíčkovy sestry)str. 56

[169] asi přes 500 kilogramů (cent 45,36 kg, možná ale dokonce 56,0012 kg,), metrická soustava, kde 1 cent = 50 kg zavedena až s německou celní unií v roce 1856

[170] Kronika obce Květinova, in Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal TiskPlzeňská, 2012. strany 173-4

[171] Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal TiskPlzeňská, 2012. 2 sv.

Pův. Pozn. 741 Kronika obce Kvétinova (dále KOK), s. 9. Továrna po roce 1860 zrušena a její část (č. p. 32) upravena na kovárnu. pozn 741

[172] Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal TiskPlzeňská, 2012. 2 sv. Pův. Pozn 740: J. K. Brotánek, c. d., s. 149.

[173] Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal TiskPlzeňská, 2012. 2 sv.

Pův. Pozn. 741 Kronika obce Kvétinova (dále KOK), s. 9.

[174] Paulusová J., BOŘECKÝ J.: Mirošov a Jedlov – dějiny obce, OÚ Mirošov, 2000. ; Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal TiskPlzeňská, 2012. . Str. 173-4

[175] dopis bratru Františovi z 6.12.1854

[176] Tajovský Miloš: Zdař Bůh in Havlíčkobrodské listy Měsíčník města Havlíčkův Brod, ročník 14, vydává město Havlíčkův Brod, č. 11 – listopad 2020, strana 2; dostupné online: http://m.muhb.cz/assets/File.ashx?id_org=3782&id_dokumenty=865361

[177] Zeichnungen auf das Nationalanlehen in Wiener Zeitung 20. 8. 1854, (strana 2235)

[178] Po srovnání s fotografií v pozdějším věku (viz. obrázek 32 v kapitole Krziwanek -) lze usuzovat, že jde o Eduarda Krziwanka s manželkou Caroline roz. v. Herites. Na tištěné cedulce, přilepené na druhé straně zarámovaného obrázku, čteme „Licht-Bilder von Fried. Anděl Prag.“ Absolvent malířské akademie Bedřich Anděl, který „patřil k předním akademickým fotografům" provozoval svůj pražský ateliér v letech 1852-1866. Obrázek i s rámem viz. Dodatky 2013 (archiv dcery JUDr. Jaroslava Kratochvíla)

[179] Hospodářské Noviny. Vydávány od cís král vlastensko hospodářské Společnosti v království Českém, Ročník 7, roku 1856, str 416, https://books.google.cz/books?id=xrEA656sG2sC&pg=PA416&dq=%22v%C4%9B%C5%BEsk%C3%BD%22&hl=en&sa=X&ved=0ahUKEwizvr-h1YXdAhUP-aQKHfswDakQ6AEIRTAE#v=onepage&q=%22v%C4%9B%C5%BEsk%C3%BD%22&f=false

[180] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1957

[181] http://www.steinbauer.biz/familytree/Album.htm

[182] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r 1957

[183] závěť i dopis archiv Fránů

[184] Vilém Richlý (1837-1904), pozdější statkář a poslanec se narodil v Radlíku u Jílového, jako třetí dítě Prokopa Richlého, majitele statku. Dětství prožil Vilém v Radlíku (prodán 1843), mládí na velkostatku ve Lžíně (v majetku otce 1843-1852) a Květinově (koupeno 1852). Zde zakládá roku 1853 Prokop Richlý s Eduardem Krziwankem, Eduardem Fučíkovským von Grünhof z Úsobí a bratrem K.H. Borovského Františkem olejárnu. Po absolvování jindřichohradeckého a jihlavského gymnasia, kde v roce 1856 složil maturitní zkoušku, navrátil se Vilém k otci do Květinova, aby se zde zdokonalil v budoucím řízení a správě velkostatku. Teprve v průběhu šedesátých let 19. století se stále častěji zdržoval u svého strýce v Mirošově, kde se nakonec i s rodinou natrvalo usadil. Květinov roku 1965 prodán (i se zámkem v Kvaseticích) Vilémově sestře a jejímu muži Jaroslavu Schmidtovi. Kvasetický zámek postavil Prokop Richlý spolu s otcem svého zetě, bohatým pražským advokátem J.R. Schmidtem původně pro Viléma a Schmidtovic dceru Hermínu. Ze sňatku však sešlo a Hermína si vzala Kamila rytíře Stanglera (syna poslance a velkostatkáře – Horka u Zruče nad Sázavou) a Vilém Kamilovu sestru Eugenii.

Od svého mládí Vilém se věnoval přírodním vědám, archeologii a historii. Časem se vypracoval na opravdového odborníka. Jeho bratr Jindřich byl význačným archeologem. Svoji první sbírku různých starožitností založil Vilém v roce 1882. O dva roky později, když se četnými nálezy, dary a koupěmi rozšířila, vzniklo na mirošovském zámku jeho soukromé museum. Jednotlivé předměty, stejně jako aktivity z různých oblastí svého zájmu, kresil a zapisoval do knížek, z nichž část je dnes uložena v Museu Vysočiny v Jihlavě. (http://www.regionalist.cz/iglau/index.php?idclanku=080408-1207606190)

Roku 1886 nechal Vilém postavit za vsí velký kamenný kříž na památku stoletého výročí rodu Richlých v Mirošově. Stojí dosud. Roku 1901 obdržel řád Železné Koruny III. třídy, o nobilitaci však nepožádal. Zemřel roku 1904 a je pohřben v rodinné hrobce v Dušejově.

Vilémův syn Kamil si vzal nemajetnou dceru pokladníka na železnici Františka Linharta, držitele papežského řádu Pro Ecclesia et Pontifice. Sám Kamil se zasloužil o opravu mirošovského kostela a i on získal řád Pro ecclesia et Pontifice. Podle pamětníků byla rodina Richlých velmi pobožná a každé ráno se chodila modlit do zámecké kaple. Někdy tam i sloužil kněz mši, to při významných rodinných výročích a událostech. Jinak chodívali na bohoslužby do místního kostelíka, kde se rověž odbývaly významné rodinné události. Panstvo pravidelně jezdilo bryčkou do kostela sv. Bartoloměje v Dušejově, kde byla pro ně vyhrazena první lavice. Vpravo před vchodem do dušejovského kostela mají rodinnou hrobku.

Vilémova dcera Olga se vdala za pozdějšího sekčního šéfa ve Vídni Jindřicha Seydla (1868-1932), bratra pozdějšího biskupa. „Vdávala se z lásky za bezvýznamného konceptního úředníka místodržitelství, s nímž prožila dlouhá léta.“ (Dopis J.P. Stanglera bratru Robertovi roku 1938.) BOŘECKÝ, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal TiskPlzeňská, 2012. 2 sv., Díl 2. Kapitola Stanglerové, poznámka 80 Bez dalších informací se tak stává polemickým tvrzení historika Nováka, že Vilém byl „typ … snažící se majetek udržet za cenu výhodné sňatkové politiky neohlížející se na štěstí dětí.“ (článek: Novák, Pavelin: Rolník - Vysočina - Příklad Viléma Richlého a rodin z Mirošova a Dušejova, Člověk na Moravě 19. století / Fasora, Lukáš, 2. dopl. a oprav. vyd. Brno : Centrum demokracie a kultury, 2008 978-807325-147-5 519 s., s. 202-221)

Poslední majitelé z rodu Richlých a Steinbachů postavili v Mirošově zimní zahradu a skleníky. Zámek byl rozlehlou jednopatrovou trojkřídlou budovou s vysokou čtyřpatrovou věží, stojící uprostřed severního průčelí. Věž byla v přízemí křížově sklenutá, s okénkem pro vrátného. V květnu 1945 obsadili zámek vojáci Rudé armády. Násilím vnikli dovnitř, zámek byl vyrabován. Osud zámku a jeho majitelů se po válce vyvíjel dost špatně. V Mirošově téměř do konce života žila paní Eugenie Steinbachová, dcera posledního majitele z rodu Richlých. Neměla téměř žádný příjem a dožívala ve velké chudobě. Stávalo se, že přišla do některých rodin a poznávala věci ze zámku, nebo na stole ležely její svatební příbory. http://cs.wikipedia.org/wiki/Miro%C5%A1ov_%28z%C3%A1mek,_okres_Jihlava%29 Komunisté zámek převzali roku 1949 a díky jejich péči musely být roku 1986 zbytky srovnány se zemí.

Nejen Viléma, ale celou rodinu Richlých i dějiny jejich mirošovského panství velmi podrobně podávají kapitoly Jiřího Bořeckého v knize Paulusová J., Bořecký J.: Mirošov a Jedlov – dějiny obce, OÚ Mirošov, 2000.

[185] Vilémova sestra Berta roku 1865 provdaná za JUDr. Jaroslava Schmidta, majitele Petrkovského statku, zdědila Květinov a nově vystavěný zámek Kvasetice. Jejich dcera, také Berta (1872-1963) byla malířkou – krajinářkou a právě díky ní se zachovala podoba obou zámků (Kvasetice z roku 1892 a Květinov 1872). Její manžel byl továrník Vojtěch Bárta z Františkodolu. Po jeho smrti odešla z Františkodolu do svého rodiště Květinova. Po znárodnění panství Květinov v roce 1945 žila v domově důchodců, který byl vybudován v zámku v obci Věž, ten byl, ironií osudu, v minulosti součástí majetku Bertiny sestřenice Marie Stanglerové (von Stangler). Její syn Zdenko Hynek Bárta - historicky prvním olympionik (šerm roku 1912) narozený na území dnešní Vysočiny - byl sklářský odborník.

Zajímavý dokument o osudech Květenovsko-Kvasetické větve rodiny Schmidtů, včetně jejího spojení s rodinou Eduarda Fučíkovského rytíře z Grűnhoffu, pána v Úsobí si lze přečíst na http://turmawen.blgz.cz/Z-historie.html .

[186] Schránil J./ Husák R.: Sněm království českého 1861-1911 V Praze 1911 (NK 54 D 6202)

[187] Interpelací, kterou činí posl Lambl na Jeho Exc p místopresidenta ck místodržitelství svobodného pána z Kellerspergu. V sněmovní sessí 1861 podal ctihodný úd pro velkostatkáře p E Křivánek návrh k osvobození chovanců škol hospodářských od služby vojenské.

Jelikož krátké trvání oné sessí nedovolilo opatřiti návrhu tomuto žádoucí výsledek cestou ústavní, v uvážení pak, že může účelům zeměvzdělání jen na nejvýš prospěšno býti, když výteční schovanci předmětových škol hospodářských zůstanou zachováni svému povolání, v uvážení, že zákonem o doplňování vojska od r 1858 dostává se vydatného ohledu výborným posluchačům university politechniky akademie orientální vyšších gymnásií a akademie hornické; konečně ohledem na to, že doplňování vojska pro r 1863již v brzce nastává: zdali nakloněna jest vláda Jeho Velič., až do definitivního rozřešení této záležitosti vztáhnouti výhody vytknuté v 20 zákona o doplňování vojska pro študující též na výtečné chovance škol hospodářských a naříditi je již pro doplňování vojska nejblíže příští? Prag 27. 1. 1863 (Stenografische Berichte des Böhmischen Landtages, pp. 183-4)

[188] odkaz v článku na A 3 XVI n 1/344, Pšeníčková J.:Komers a počátky zemědělaké školy v Libverdě u Děčína in Z minulosti Děčínska I, ONV Děčín, 1965

[189] FESTSCHRIFT aus ANLASS der FEIER des 5Ojährigen BESTANDES LIEBWERDS als LANDWIRTSCHAFTLICHER BILDUNGSTÄTTE 1850-1900, Tetschen, 1900, SokA Děčín

[190] Vydavatel a redaktor Jan Šrůtek V Hradci Králové, Číslo 17 Ročník II 12 str 129-131, https://books.google.cz/books?id=dkxkSsCy0UAC&pg=PA130&dq=k%C5%99iv%C3%A1nek+v%C4%9B%C5%BEe&hl=en&sa=X&ved=0ahUKEwi4wrO6svzcAhXIposKHV9DDNE4KBDoAQgmMAA#v=onepage&q=k%C5%99iv%C3%A1nek%20v%C4%9B%C5%BEe&f=false

[191] Knauer Oswald: Das Osterreichische Parlament von 1848-1966, Berland Verlag Wien, 1969, Hof und Staats Handbuch für 1866

[192] Archiv JS, zakoupeno z větší soukromé kolekce fotografií na aukci roku 2020

[193] Ausschuß zur Vorberathung des Geseßentwurfes wegen Bewilligung eines zehnpercentigen Steuernachlasses bei der Erzeugung gebrannter geistiger Flüssigkeiten. str 57 Schriftführer / tajemník str 2005 Mittheilung über dessen Wahl zum Reichsrathsabgeordneten 4

Stenographische Protokolle des Abgeordnetenhauses des Reichsrates, Session / Volume 3., 1865, Dostupné na https://alex.onb.ac.at/spa.htm#III a

https://books.google.cz/books/content?id=gCSeVCb5bmkC&pg=PA190&img=1&zoom=3&hl=en&sig=ACfU3U1dxo5oJdnqyLtouBEnIo_U3MRBqQ&ci=513%2C760%2C426%2C35&edge=0

[194] Národní listy z 19. 10. 1865 na straně 3, http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/6702471; širší citace textu viz kapitola JUDr. Eduard Ferdinand Brzorád (1820-1898)

[195] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=8484312

[196] Humoristicke Listy. č. 3, majitel J.R. Wilímek roč. VIII., 20. ledna 1866, str. 23

[197] Humoristicke Listy. č. 16, majitel J.R. Wilímek roč. VIII., 21. dubna 1866, str 132

[198] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/6000041

[199] Hospodářské Noviny. Vydávány od c.k. vlastensko-hospodářské ..., Volume 18, str 231, https://books.google.cz/books?id=7t5qRRBaOTwC&pg=PA231&dq=k%C5%99iv%C3%A1nek+v%C4%9B%C5%BEe&hl=en&sa=X&ved=0ahUKEwiF7cX9sPzcAhUrMuwKHddiClY4FBDoAQg4MAQ#v=onepage&q=k%C5%99iv%C3%A1nek%20v%C4%9B%C5%BEe&f=false

[200] Helene (1813-1877) si vzal Emanuel Vratislav sv. p. von Trauttenberg)

[201] Dr. Percy Pachta Gf. von Rayhofen zprostředkoval autorovi kontakt s potomkem Johanna bar. von Kutschery a Jenny née Gf. Pachta Freiin von Rayhofen Dr. Albrechtem von Zimburg, který laskavě poskytl část své rodopisné práce. Také Erasmus Pachta starší i mladší byli laskavě nápomocni. Ani v jednom z rodinných archivů Pachtů se však památky k danému období nenacházejí.

[202] http://mapy.mzk.cz/mzk03/000/904/967/2619313960/#

[203] Angekommene in Brünn von 6. und 7. Jänner 1869

Neuhauser ... Hr. E. Krziwanek, Gutsbesitzer, von Véz

http://kramerius.mzk.cz/search/handle/uuid:f1eb7300-7b7f-11e4-91d2-001018b5eb5c

[204] (Pražský denník, 26.4.1869, str.2)

[205] FRANK-DÖFERING, Karl Friedrich, Alt-Österreichisches Adels-Lexikon, I. Band, Wien 1928: „4729 Kržiwanek Eduard, GutsBes.i. Böhm. Adstd. „Edl. v.“ 1.X.1869“

[206] hesla Hánl von Kirchtreu, von Komers

[207] Županič Jan, Nová Šlechta rakouského císařství, Agentura Pankrác, 2006, str. 211

[208] Překlad popisu od Dr. Županiče: “Erb: V modrém štítě se stříbrným břevnem vyrůstá z prostředního vrchu zlatého trojvrší vež z načervenalého kamení s černou branou a nad ní s dvěma vedle sebe položenými okny. Věž je zakončena třemi stínkami, přičemž na prostřední stojí vzlétající skřivan přirozené barvy, který v zobáku drží kosmo položený klas. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s modro-stříbrnými příkrývadly. Klenotem jsou dvě zavřená orlí křídla se stříbrným břevnem, mezi kterými vyrůstají tři zlaté klasy na olistěných stoncích.”

A od Dr. Michala Fialy: “V modrém štítě se stříbrným břevnem je na zlatém trojvrší věž s cimbuřím o třech stínkách zbudovaná z červenavých kvádrů a prolomená černou bránou a nad ní dvěma vedle sebe umístěnými okny, z prostřední stínky vzlétá skřivan přirozených barev držící v zobáku kosmo nakloněný zlatý žitný klas. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě složená modrá křídla se stříbrným břevnem, mezi nimi tři zlaté žitné klasy na stéblech s listy.”

[209] Lot 7 Franz Joseph I. von Österreich Adelsdiplom. Handschrift auf vorgedrucktem und koloriertem Pergament. Wien am 5. Oktober 1869. 2 lose Doppelblätter. 36,5 x 27 cm. [#] Result 330 € Adelsdiplom für Eduard Krziwanek, “im Jahre 1799 zu Iglau in Mähren geboren, Gutsbesitzer in Böhmen (…) mit unserer kaiserlichen Entschließung vom 22. April 1869 ihm samt seinen ehelichen Nachkommen den Adelsstand zu verleihen…” – Mit gemaltem Wappen. Eigenhändige Unterschrift des Kaisers und des Ministers des Innern, Dr. Carl Giskra. – Pergamentblätter ehemals gebunden, leicht gewellt, Ränder leicht angestaubt. https://nosbuesch-stucke.berlin/lot7/?lang=en (2021)

[210] Archiv NOSBÜSCH & STUCKE GmbH, https://nosbuesch-stucke.berlin/lot7/?lang=en (2021)

[211] ALMANACH ČESKÝCH ŠLECHTICKÝCH A RYTÍŘSKÝCH RODŮ 2010

[212] http://kramerius.mzk.cz/search/handle/uuid:8351c0ba-435f-11dd-b505-00145e5790ea

[213] https://cs.wikipedia.org/wiki/Zemsk%C3%A9_volby_v_%C4%8Cech%C3%A1ch_1872

[214](Deutsche Zeitung 25. April 1872 http://anno.onb.ac.at/anno-suche/#searchMode=simple&from=1)

[215] http://kramerius5.nkp.cz

[216] Seznam oněch čestných cen, jež mezinárodní Jury světové výstavy r 1873 ve Vídni hospodářsko lesnické souborné výstavě království českého a sice jí samé a jejím účastníkům přisoudil. Výtah z úředního seznamu cen … Diplomy uznání obdrželi 1 Althan hrabě str 28 2 Althana hraběte Karla lesnictví str 28 3 Statek Věž E ze Křivánků str 38 4 Haber svobodný pán z Lindsberku Ludvík str 46 5 Horáček Karel Troja str 47 6 Jahn Richard Praha str 48 7 Lang Jan Praha str 50 8 Moll V lesnictví str 54 9 Ratzka Vít lesník str 59 10 Schaumburg Lippe V Princ str 61 11 Schöller Al rytíř str 62 12 Schwarz Benj a synové Úštěk str 62 13 Schwarz EL Uštěk str 62 14 Město Kašperské hory str 64 15 Sternberg Jaroslav hrabě str 64 16 Srnka lesnictví str 64 17 Z Ungerů C str 66 18 Spolek českých včelařů Písek str 66 19 Spolek českých včelařů Praha str 66 20 Zeithammer Leopold str 70 21 Mlýn v Dymokurách hraběnka Černínová str 141 22 Harracha Jana hraběte statek Zelč str 128 23 Klepsch V a S Ústí str 132. Ve Vídni dne 22 srpna 1873 Prof Dr JB Lambl referent souborné výstavy Pomologicke Listy. Mesicnik. (Pomologische Blätter. Monatshefte) Odpovědný redaktor Karel Horáček ml učitel zahradnictví a vinařství na pomologickém ústavě ck vlastensko hospodářské společnosti v Troji. Předplatné přijímá redakce v Troji u Prahy

[217] Hospodářské Noviny, Volume 24, XIX Sešit 1873 I října, Vydává zemědělská rada pro království České, https://books.google.cz/books?id=Tq7jWlAh9yAC&pg=PA523&dq=k%C5%99iv%C3%A1nek+v%C4%9B%C5%BEe&hl=en&sa=X&ved=0ahUKEwjV57zcrvzcAhVSMewKHY9tBwkQ6AEITTAG#v=onepage&q=k%C5%99iv%C3%A1nek%20v%C4%9B%C5%BEe&f=false

[218] Auf seinem Gute in Wez ist am 26. d. M. der ehemalige Landtags- und ReichSrathSabgeordnete (auS der Gruppe deS Großgrundbesitzes) Herr Eduard Edler von Krziwanek im 77. Lebensjahre gesterben. Seine Gattin war ihm vor drei Monaten im Tode vorangegangen. Prager Abendblatt 30. Juni 1876

[219] archiv Národního Muzea

[220] Archiv Fránů

[221] Archiv Fránů

[222] Justus svobodný pán von Liebig (1803-1873) byl německý chemik, který se zasloužil o rozvoj chemie – zvláště v oblasti agrochemie a organické chemie. (zdroj WIKI)

[223] Die Presse 6. 7. 1867 Beilage zu Nr. 184 : „Auf seinem Gute Wez in Böhmen starb Herr Edler v. Krziwanek, der auf dem Gebiete Landwirthschaft der zu den hervorragendsten Autoritäten in Böhmen zählte. Man nannte ihn den „Liebig der Praxis“. In seiner politischen Gesinnung hielt er stets zur Verfassung und hatte durch Jahre ein Landtags- und Reichsrathsmandat inne.“

[224] Bohemia 5. Juli 1876, Nr. 184, Seite 5: „Sterbfall Am 26 v M verschied auf seinem Gute Véz Herr Eduard Edler von Krziwanek. Derselbe erfreute sich wegen seines Biedersinnes allgemeiner Achtung er war stets ein treuer Rathgeber und Wohlthäter der Hilfsbedürftigen und für das allgemeine Wohl war er jederzeit aufopfernd thätig. Auf dem Gebiete der Landwirthschaft zählte er zu den hervorragendsten Autoritäten und seinem geistig befruchtenden Beispiel in der Bewirthschaftung seines Besitzes dankt seine ganze Umgebung so wie auch die Landwirthschaft im Allgemeinen einen großen Fortschritt. Um den Werth dieses Verblichenen als Landwirth zu würdigen sei bemerkt daß derselbe bereits im Jahre 1840 auf seinem Besitz zwei Brennereien, eine Dampfbierbräuerei, zwei Knochenstampfen betrieb und ausgedehnte Drainagen, Wiesenbewässerungen, Jauche und Compostdüngung, strenge Fruchtwechselwirthschaft ohne Brache eingeführt hatte. Treffend nannte ihn einer seiner Freunde und hervorragender Fachgenosse den Liebig der Praxis. In seiner politischen Gesinnung hielt er überzeugungstreu zur Verfassung und hatte durch Jahre ein Landtags und Reichsrathsmandat inne.

“

[225] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 118 (originál německy)

[226] archiv Fránů, visí vedle obrázku dcer, byl to dle ústní tradice „ten poslanec a Havlíčkův sok“ (Mil. Fránová)

[227] Kresba PhDr. Mgr. Ondřej von Mrzílek z r. 2006

[228] Další známí majitelé byli od roku 1839 Demartinové.

https://www.atlasceska.cz/pamatky/kuceruv-palac-dum-u-zlate-lodi-dum-demartinuv-20591

[229] Hertenberger-Wiltschek, Erzherzog Karl – Der Sieger von Aspern, Graz, 1983, S 172

[230] Bass Eduard: Čtení o roce osmačtyřicátem: praha 1940, díl 1., str 104

[231] Dissertation „FZM Johann Nepomuk Freiherr von Kutschera – Generaladjutant Franz I.“ von Hertha Neuhauser, Wien 1937; Kopie im Kriegsarchiv Wien

[232] David Wyn Jones:Music in Vienna 1700, 1800, 1900, The Boydell Press, Woodbridge, 2016 str 76 Ostatní v kvartetech byli Johann Eybler vice-Kapelmeister od 1804, a nadšení, zruční amatéři hrabě Rudolf Vrbna a Johann Kutschera.

[233] Eduard Vehse, Geschichte des österreichischen Hofs und Adel und der österreichischen Diplomatie, 10. Teil, 1852; Seite 136

[234] A pak že šli na most, na požehnání k sv. Janu, a to že měli teprve

štěstí, na první místo že se dostali, hned k prkennému zábradlí, a tak

že všecko krásně viděli, světla, koule, ale to že všecko nic nebylo, že

všecko se dívalo jen na císaře, oni také, císař pán že byl na

požehnání, že ho viděli, kvis, docela dobře, klečel, v bílém fraku, v

červených spodkách do bot, no, feldmaršál uniforma, to že on zná,

na klekadle klečel a za ním hned jeho adytant baron Kučera,

adytant, ale generál.

„Takový pán, a to by neřekli, pane Věk,“ vpadla kvartýrská,

oddechujíc, „z Čeho je, ten pan Kučera, jak to daleko přived. Můj

nebožtík to všecko znal, měl domek na Pohořelci, no a ten baron

Kučera je z Pohořelce; jak se jde nahoru, tak napravo ke konci je ten

dům, co z něho pochází, skoro na konci, má takový železný

balikónek, tam Kučerovi ostávali, jeho pantáta ouředník, pan

štátspuchaltr mu všecko říkali, měl kolik synů a všichni se mu tak

vydařili, všichni jsou pány, jeden je u kubernia, a velkým pánem,

čtyři šli, pět jich bylo, vždycky vypravoval můj nebožtík, a z těch

pěti čtyři šli, jak povídám, k vojsku, a tenhle, ten to přivedl nejdál -

bože, na barona a jenerála, a je furt s císařem. Ten prý na něj moc

dá.“

Rozkašlala se, mistr Prax hned ji konejšil, ironicky starostlivě

domlouval, že se muší sanovat, to že nejde tak běhat na lampartie ke

Glaubicům a pak na Pohořelec a zámeckou zahradou, tam že pan

baron Kučera bývá večír, že se leccos povídá, o srnkách, ty že baron

Kučera - Naráz umlkl...

JIRÁSEK, Alois . F. L. Věk: obraz z dějin našeho národního probuzení

[online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011, 5 díl. strany 243-4; Dostupné

z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/57/67/36/FLVEK_5.pdf>.

[235] http://www.noe.gv.at/noe/Landesbibliothek/Sonderausstellung_Malerische_Reise.pdf str 17-18

[236] Dle Schematismů z let 1836, či 1848 to byli Anton Freiherr von Kutschera, Capitän Lieutenant im k.k. Reg. Graf Khevenhüller a Heinrich Freiherr von Kutschera, Lieutenant bei Fürst Lichtenstein Kürassier.

[237] Genealogisches Handbuch des Adels Freihaerrliche Haeuser B, Volume V ref n. 748 publ 1970

[238] „Da ragte ein hoher Steinobelisk über bie Grabstätte beß im Jahre 1832 verstorbenen Brüberpaares ber Freiherrn Johann und Anton von Kutschera empor. Die Verse auf ber Steintafel kündeten uns das Geschick des Fedlzeugmeisters und des staatsrechtlichen Referenten. „Der eine war des Heeres Stütze, Der Andere alles guten Freund. So wirkten sie zu einem Ziele In Liebe und in Ktraft vereint. Sie folgten schnell sich in die Grube, Betrennet konnten sie nicht feyn; Nun schlummern sie in einem Grabe Und beide deckt derselbe Stein."

Rudolf Pichler: Altwiener Friedhöfe: 1. der Schmelzer Friedhof. K.M. Rohrer, Brünn 1912 dostupné https://tng.adler-wien.eu/showmedia.php?mediaID=114398&cemeteryID=361

Rudolf Pichler (Fotograf), 15., Märzpark - Schmelzer Friedhof - Obelisk der Gebrüder von Kutschera, Ansichtskarte, um 1910, Wien Museum Inv.-Nr. 37194/1, CC0 (https://sammlung.wienmuseum.at/objekt/841255/)

[239] A ještě s bratrem Atnonem – MAŠEK: Šlechtické rody…

[240] pův. odkaz ve Wurzbach: Dlabacz II, 153

[241] Vondráček Jan: Dějiny českého divadla 1824-1846, Praha 1957, díl I., str. 123

[242] Nettl, Paul: Mozart in Böhmen (Praha 1938, zvláště s. 99).

[243] Johann v. Kutschera, „Das Buch“, citováno dle A.Zimburg

[244] Z Heraldické sbírky ANM. Erb můžeme vidět správně na mapě pražských paláců u domu "U zlaté lodi na Pohořelci 22/114 - dělený štít, nahoře ale ve zlatem poli půl bílého koně, dole v modr. poli kosmo položenou stř.kotvu". Zajímavé je, že obráceně má barvy i originální kresba na Adelsdiplomu ve Vídeňském Adelsarchivu.

[245] Johann v. Kutschera, „Das Buch“, S 75, citováno dle A.Zimburg

[246] Novotný Mil.: Havlíčkovy synovské listy ze studií, Praha, 1941, str

[247] Major A.D. Oskar v. Kutschera (geb. 29. 12. 1844; gest. November 1905); oo 30.9.1869; Wiener Salonblatt 2. 12. 1905, strana 13

[248] archiv Fránů

[249] https://www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Kutschera_1.shtml

[250] Archiv Fránů

[251] je to rakouská varianta pro Abschütteln – setřást (pozn. překl.)

[252] citováno podle Dr. A. von Zimburg z Johann von Kutschera (*1841) : „Das Buch“ str. 10

[253] http://www.psp.cz/eknih/1872skc/6/stenprot/004schuz/s004001.htm

[254] Schránil J./ Husák R.: Sněm království českého 1861-1911 V Praze 1911 (NK 54 D 6202), https://www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Kutschera_1.shtml

[255] Klubmitgliedschaft: 1877 Klub des Zentrums; 1881 Klub der Liberalen; https://www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Kutschera_1.shtml 19.11.1881 Vereinigte Linke [verfassungstreuer Großgrundbesitz]

[256] Allgemeine Sport-Zeitung: Ausgaben 1917, strana 556

[257] Tagesneuigkeiten. Wiener Landwirtschaftliche Zeitung. Červenec 1890, čís. 56, s. 452

[258] Besitzer des Militär=Verdienstkreuzes m. d. Kriegsdecoration und Kriegs=Medaille

[259] Roku 1918 žije Erna Schmid Hauptmannsgattin na Glassmalereistr. 4 (Innsbrucker Adreßbuch; 1918, str. 185 https://digital.tessmann.it/tessmannDigital/Medium/Seite/20725/185)

[260] Archiv Fránů

[261] Rudelsdorf - r.1947 připojen jako osada k Mostu, velká část obce ustoupila v 60. letech koridoru a mosteckému železničnímu a autobusovému nádraží – podle Sýkorová J. : Zmizelé Domovy

[262] Kopisty - od r. 1911 povýšeny na město, měli tehdy kol. 5000 obyvatel, zlikvidovány v letech 1974-9 z důvodu postupu těžby dolu Ležáky. – podle Sýkorová J. : Zmizelé Domovy

[263] podle A. von Zimburg z vyprávění potomků příbuzné rodiny Possanner Fhr. von Ehrenthal a Ulrike Hoffmeister

[264] Z Heraldické sbírky ANM je barevná varianta. Erb můžeme vidět správně na mapě pražských paláců u domu "U zlaté lodi na Pohořelci 22/114 - dělený štít, nahoře ale ve zlatem poli půl bílého koně, dole v modr. poli kosmo položenou stř.kotvu". Zajímavé je, že obráceně má barvy i originální kresba na Adelsdiplomu ve Vídeňském Adelsarchivu.

[265] Almanach 200 let Německobrodského Gymnasia

[266] FESTSCHRIFT aus ANLASS der FEIER des 5Ojährigen BESTANDES LIEBWERDS als LANDWIRTSCHAFTLICHER BILDUNGSTÄTTE 1850-1900, Tetschen, 1900

[267] (in Vereinschrift für Forst, Jagd und Naturkunde, 1865, III. Prag)

[268] Verzeichniss der P.T. Herren Gäste und Mitglieder, welche der 18. General Versammlung des böhmischen Forstvereines am 7.,8. Und 9. August 1865 in Jungbunzlau beiwohnten.“

(in Vereinschrift für Forst, Jagd und Naturkunde, 1865, III. Prag)

„Eduard Křiwanek, Wirtschaftsadjunkt, Charwatetz.“

(Charvatce, obec u Dobrovic u Mladé Boleslavi, stejně uveden i roku 1863.)

[269] sb. listin 2714 as. 1880 (opis obecní kroniky Františka Straky z 1931)

[270] opis obecní kroniky Františka Straky z 1931, Straka uvádí 1880 – Prager Tagblatt 1881

[271] Prager Tagblatt Nr.147, Seite 4., 28, Mai. 1881. *** Brand. In der Nacht zum 23. d. M. brach in den Ochsenstallungen des Gutsbesitzers Herrn Edlen von Krziwanek in Věž (Bezirk Deutschbrod) Feuer aus, welches so rasch und sich griff, daß auch das Schloßgebäude sammt der Schloßcapelle und ein Geräthschaftsschuppen ein Raub der Flammen wurden. In den Stallungen kamen vierzehn Paar Ochsen um. Der Schaden wird auf 40.000 fl. geschätzt. Der Besitzer war mit 18 000 fl. versichert. Man vermuthet, daß in Folge von Unvorsichtigkeit der Brand entstanden sei.

[272] Tehdy jako chomutovský advokát, nyní byl náměstkem nejvyššího maršálka zemského sněmu a přísedícím zemského výboru.

[273] http://www.starapraha.cz/pohlednice-praha-vaclavske-namesti.php#

[274] Bohemia 26.4.1882 stránka 4

[275] Dovolme si zde uhodnout, že na této fotografii, pořízené v atelieru Winter roku 1862, je Eduard Carl Edler von Krziwanek Jr. (1844-1896). Na této fotografii by byl 18ti letý a srovnáním fyziognomie a způsobu oblékání s oběma nám již známými, ale velmi rozmazanými fotografiemi, můžeme si právem domýšlet, že se tehdy vedle rodičů (ti jsou na té třetí fotografii, kterou jsme již ale znali z archivu Fránů), nechali vyfotit i obě nezadané děti – sourozenci Eduard a Ernestine.

[276] M. L. Winter, Photograph, PRAG, Graben 988 Fotografie nalezena v Album Voith-Herites von Sterbez

[277] Není-li uvedeno jinak, čerpá tato kapitola z díla Familien Chronik, které sepsal a vydal v Berlíně roku 1938 německý ekonom Dr. Leonhard Miksch. Ten čerpal z dokladů nalezených ve 30. letech u Elly Hánl v jejím bytě v Českých Budějovicích. Podkladem knihy L. Miksche se stal zejména rodokmen vypracovaný zřejmě z humpoleckých matrik na objednávku Ernsta Příborského. Ernst sepsal roku 1768 závěť, ve které založil rozdáhlou rodinnou nadaci. Tyto dokumenty přešly pak přes Julia Příborského a jeho syny do rukou Angelle provdané Hánl von Kirchtreu, v jejímž budějovickém bytě se ve 30. letech nacházely. U úředních záznamů pro správu nadace v Praze bylo lze tehdy vyčíst všechny mladší generace oprávněné k jejímu využití. Angella byla navíc pečlivou ochranitelkou rodových památek a Mikschovi jistě bohatým zdrojem informací a souvislostí.

[278] dopis č.23 ze 7.8.1906 od Anny Dostál. sestře Karle Krat., archiv Fránů

[279] Není-li uvedeno jinak, čerpá tato kapitola z díla Familien Chronik, které sepsal a vydal v Berlíně roku 1938 německý ekonom Dr. Leonhard Miksch. Ten čerpal z dokladů nalezených ve 30. letech u Elly Hánl v jejím bytě v Českých Budějovicích. Podkladem knihy L. Miksche se stal zejména rodokmen vypracovaný zřejmě z humpoleckých matrik na objednávku Ernsta Příborského. Ernst sepsal roku 1768 závěť, ve které založil rozdáhlou rodinnou nadaci. Tyto dokumenty přešly pak přes Julia Příborského a jeho syny do rukou Angelle provdané Hánl von Kirchtreu, v jejímž budějovickém bytě se ve 30. letech nacházely. U úředních záznamů pro správu nadace v Praze bylo lze tehdy vyčíst všechny mladší generace oprávněné k jejímu využití. Angella byla navíc pečlivou ochranitelkou rodových památek a Mikschovi jistě bohatým zdrojem informací a souvislostí.

[280] Kobliha: Humpolec, str.41

[281] Wappenbeschreibung dle Leonard Miksch: Im Schild unten in rot ein schreitender zweigeschwänzter silberner Löwe auf (dreifachem?) Hügel, oben zwei silbergerandete Ausschnitten in blau mit je einem (silbernen?) Stern belegt. Auf offenem Helm ein natürlicher steigender Hirsch.

[282] Autor fotografie PharmDr. Aleš Dvořák píše: „ … jestli si vybavuji správně: když stojíte čelem před hřbitovní kaplí humpoleckého hřbitova - náhrobky jsou napravo od hlavní cesty“. email 2012

[283] Miksch Leonard Dr.rer.pol.habil.: Familien Chronik, Berlin, 1939, II. díl, za str. 89

[284] Autor fotografie PharmDr. Aleš Dvořák píše: „ … jestli si vybavuji správně: když stojíte čelem před hřbitovní kaplí humpoleckého hřbitova - náhrobky jsou napravo od hlavní cesty“. email 2012

[285] Morava Jiří,C.k.disident Karel Havlíček,Panorama,Praha 1991 str 19, nebo Morava Jiří, Havlíček v Brixenu, Regulus Praha,Ave Brno, 1997, PNP fond Karel Havlíček Obsahuje 6 dopisù Mořice Příborského K.Borovskému 1838-1840 z Něm.Brodu, 1 dopis je dle A. Sklenářové v archivu muzea města Humpolec.

[286] Morava Jiří,C.k.disident Karel Havlíček,Panorama,Praha 1991 str 19, nebo Morava Jiří, Havlíček v Brixenu, Regulus Praha,Ave Brno, 1997, PNP fond Karel Havlíček Obsahuje 6 dopisù Mořice Příborského K. Borovskému 1838-1840 z Něm.Brodu, 1 dopis je dle A. Sklenářové v archivu muzea města Humpolec.

[287] dopis z července 1839 z Němec. Brodu - Novotný M.: Život s pochodní v ruce, 1940, str 40. (NM), zde i dopisy od K.H.

[288] jeho parte

[289] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis

[290] Tato část vychází Pokud není uvedeno jinak) z prací prom.hist. Jany Pšeničkové, která se postavou A.Komerse vícekrát zabývala. Pšeničková Jana: Komers a počátky zemědělské škly v Libverdě u Děčína in Z minulosti Děčínska I. ONV Děčín, 1965 Liberec 1966); Pšeničková Jana: Zemědělská škla v Libverdě v letech 1850-1866 in Vědecké práce československého zemědělského muzea 10 a Kroniky rodu Komersů od Anny Sklenářové; Viz též heslo v Wurzbach, Riegrově slovníku či podrobný životopis v Dr. Ing. Edvarda Reicha: „Zemědělští buditelé“- Sbírka životopisů mužů o zemědělství zasloužilých, Praha 1937, str. 145-183

[291] Zápis v matrice zemřelých pro Pelhřimov, SOA Třeboň

[292] Reich Edvard: „Zemědělští buditelé“- Sbírka životopisů mužů o zemědělství zasloužilých, Praha 1937, str. 149

[293] podobizna v Reich Edvard: „Zemědělští buditelé“- Sbírka životopisů mužů o zemědělství zasloužilých, Praha 1937, str. 174

[294] Tomek V.V.: Paměti z mého života I., Praha 1904, str.158

[295] Tomek V.V.: Paměti z mého života I., Praha 1904, str.158

[296] Slavíčková H.: Portrétní galerie Thun Hohensteinů , Ok. Muzeum Děčín, 1998

[297] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 161

[298] Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997

[299] FESTSCHRIFT aus ANLASS der FEIER des 5Ojährigen BESTANDES LIEBWERDS als LANDWIRTSCHAFTLICHER BILDUNGSTÄTTE 1850-1900, Tetschen, 1900, SokA Děčín

[300] Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty,Praha, Lidové noviny, 2008, str. 518

[301] Komers A. E. Landwirtschaftliche für den Besuch von Tetschen und Peruc, Praha, 1956

[302] Komers A. E. : Die Lage der Rübenzucker- und Spiritusfabrication, Praha, 1859 - viz. Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty, Praha, Lidové noviny, 2008, str. 515

[303] Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty, Praha, Lidové noviny, 2008, str. 516-7

[304] Text na výstavním panelu expozice na zámku Kačina, 2008

[305] Novák Pavel: Kačina a Chotkové, 2007, str. 29

[306] Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty,Praha, Lidové noviny, 2008, str. 517-8

[307] Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty,Praha, Lidové noviny, 2008, str. 516

[308] Solař Jeronym: Paměti města Humpolce, Praha, vlastním nákl., 1863

[309] https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C5%BE%C3%ADn

[310] Viz Pobytové přihášky

[311] Kronika Anny Sklenářové

[312] Pokrok. V Praze: Emil Hrabal, 11.11.1870, 2(308), s. [3]. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:e867ebf0-047a-11ee-958a-5ef3fcdaa9a7

[313] Pokrok. V Praze: Emil Hrabal, 25.11.1870, 2(322), s. [3]. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:6a2f4fe0-047e-11ee-958a-5ef3fcdaa9a7

[314] Pokrok. V Praze: Emil Hrabal, 11.10.1870, 2(277), s. [4]. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:47ca9d90-0480-11ee-958a-5ef3fcdaa9a7

[315] 5. 2. 1873 AVA Adelsarchiv Anton Emanuel Komers, Ritterstand 1873 (Županič)

[316] Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty,Praha, Lidové noviny, 2008, str. 522

[317] Tywoniak, Jiří: Ústřední správa chotkovských velkostatků a její archiv,

Sborník archivních prací Praha : Odbor archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra ČR č. 23, 1973 (ORST BMMS Bibl. D 0261) - str. 83; viz Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty,Praha, Lidové noviny, 2008, str. 523

[318] RAT, A 3 XXVII Tagebuch J. Thuna, dodatky

[319] Galandauer Jan: František kníže Thun - Místodržící českého království, Paseka, 2007, str. 26

[320] Miksch L.: Familien Chronik, Berlin 1938, II/83-4

[321] Prager Abendblatt 22. Dezember 1893, Prager Tagblatt 20. Dezember 1893

[322] http://freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.com/~priborsky/priborsky.pdf

[323] Miksch Leonhard: Familien Kronik, Berlin 1937, díl I., str. 62-3

[324] Almanach 200 let Německobrodského Gymnasia

[325] Slavíčková H.: Portrétní Galerie Thunů

[326] Miksch L, Familien Chronik, Berlin 1938, II/103

[327] NA, fond VHS, kniha 86, dle knihy 44 jen v letech 1853-63

[328] Miksch Leonhard,Familien Chronik, Berlin 1938, II/106

[329] Špecinger Otakar: VELTRUSY PERLA DOLNIHO POVLTAVI, Veltrusy 2003

[330] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 109-118 (originál německy)

[331] nápis na dolním okraji fotografie: Komorní fotograf Jeho c. a k. výsosti nejjasnějšího korunního prince, fotografie z Miksch L. Familie Chronik, Berlin 1939

[332] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis z 50. let

[333] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl I. str.63 (originál německy)

[334] podrobně v Pšeničková Jana: Zemědělská škla v Libverdě v letech 1850-1866 in Vědecké práce československého zemědělského muzea 10

[335] Dle Pšeničková Jana: Velkostatek Peruc v době Komersově, Vědecké práce čs. zem. muzea 10.

[336] Bochdalek Adolf: Vollständiger Beamten-Schematismus der Land- und Forstwirthschaft und landwirthschaftlichen Industrie im Königreiche Böhmen, Prag, 1870 (SOA přír.)

[337] Miksch L: Familien Chronik, Berlin 1938, II/112

[338] inf. panel expozice o správě panství na zámku Kačina, 2008; Novák Pavel: Kačina a Chotkové, 2007, str. 29 + podrobněji o tom viz Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty,Praha, Lidové noviny, 2008, str. 521-2

[339] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 109-118 (originál německy)

[340] Expozice o správě panství na zámku Kačina roku 2008

[341] inf. panel expozice o správě panství na zánku Kačina, 2008; Novák Pavel: Kačina a Chotkové, 2007, str. 29

[342] Tittel Ignaz: Statistik und Beamten-Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Prag 1881 a Procházka Joh. F.: Topografisch-Statisticher Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Prag 1880

[343] Miksch L: Familien Chronik, Berlin 1938, II/112

[344] Tywoniak, J. str. 83

[345] Rozdíl mezi pachtem a klasickou nájemní smlouvou je ten, že pachtýř se zavazuje propachtovanou půdu zušlechťovat, zatímco nájemce tuto povinnost nemá.

[346] Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty,Praha, Lidové noviny, 2008, str. 523-4

[347] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis

[348] Miksch L.: Familien Chronik, Berlin 1939, II/156

[349] Oddací list – archiv Fránů

[350] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 115 (originál německy)

[351] Děje Nových Dvorů (o činnosti JindřichA Chotka str.167-180)

[352] Ledr Josef: Hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína, Kutná Hora, 1886, str.62

[353] Špecinger Otakar: VELTRUSY PERLA DOLNIHO POVLTAVI, Veltrusy 2003

[354] Cerman, Ivo: Chotkové : příběh úřednické šlechty,Praha, Lidové noviny, 2008, str. 524

[355] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 109-118 (originál německy)

[356] Čísla 628 a 629 byla spojena do č. 69 podle: Václav Lešner: Ukazatel domů, 1900, obrázek domu č. 628 ve Štěpánské z roku 1910 viz. K. Bečková: Zmizelá Praha Nové Město, Praha 1998.

[357] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.87

[358] Národní Listy, 9. 4. 1885, str. 2

[359]Humoristické Listy, 17.4.1885, str. 127

[360] inf. panel expozice o správě panství na zánku Kačina roku 2008

[361] AHMP – Kostel sv. Štěpána, matrika úmrtí (kniha), sign. - ŠT Z 13, rok 1899-1907 fol. 208

[362] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.87

[363] Prager Tagblatt, 3. Oktober 1908 Sterbefall. Heute früh ist hier Frau Hermine von Prziborski geb. von Krziwanek ... gestorben. Sie war eine durch Liebenswürdigkeit und Herzengüte ausgezeichnete Dame, die sich durch eine rege und freiwillige Betätigung am Vereinswesen insbesondere auf humanitären Gebiete die Verehrung und Hochachtung weitesten Gesselschaftskreise zu gewinnen wusste.

[364] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.87

[365] Adresář Marie Fránové

[366] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.87

[367] Pokrok západu, týdenník politický, poučný a zábavný, vyd.Omaha: [Edward Rosewater], 1871-1920 Datum vydání 13. 04. 1887, Číslo 51, strana 3

Německá společnost v Praze. Jest dobře věděti, z jakých živlů sestává tak zvaná “německá společnost” v Praze. Kdyby odloučili se od ní židé, scvrkla by se na polovinu a kdyby nesesilovali ji odrodilci nezbylo by zní bez mála nic. Německé listy uveřejňují nyní také seznam pánův, jež účinkovati budou v “matinee”, která pořádána bude ve prospěch druhého německého divadla v Praze a mezi Germany, jež s uznání hodnou ochotou přičiňují se o zřízení poněkud již pověstně “německé bašty na odvěké německé půdě,” — ta “německá půda” jsou Vinohrady — nalézá se pan Bruno Gečmen, pan Vincenc Gečmen, dále jakýsi pan Patzaurek, potom pp. E. Prziborski a L. Prziborski, jichž otec pochází z Humpolce a jich matka rozená Krzivankova z Věže u N. Brodu. Šestým v tomto arciněmeckém kroužku jest jakýsi pan Rzezacz! Takovými živly musí německá společnost v Praze osvěžovati se, aby něco vydala.

[368] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl I. str. 63-4(originál německy) – čerpal zřejmě z návštěvy u Elly Hanl von Kirchtreu

[369] Hermíny Příborské a PhMr. Oty Schreibera

[370] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis

[371] DOMORÁZEK, Karel a Otakar LEBEDA. Posmrtná výstava obrazů Otakara Lebedy: [několik poznámek ku posmrtné výstavě jeho díla. V Praze: nákl. vlast., [1901]. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:9613adf0-184d-11e7-96ce-005056827e51

[372] Hulíková Veronika: Otakar Lebeda (1877-1901), Diplomová práce, FFUK, 2008; str. 6

https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120025321;

[373] Budivoj. České Budějovice: Al. Baumann, 9.2.1904, 40(12). s. (2). ISSN 1801-2353. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:1531ba46-435e-11dd-b505-00145e5790ea ; Jihočeské Listy: neodvislý časopis pro zájmy českého jihu. V Č. Budějovicích: Družstvo vydavatelské a nakladatelské, 24.01.1903, 9(9). s. 4. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:c468b052-c1f9-11e4-8ff4-001b63bd97ba

[374] Státní okresní archiv České Budějovice, Archiv města České Budějovice, Knihy evidence obyvatel, email Daniela Kováře

[375] KLEČACKÝ, Martin. Český ministr ve Vídni ve službách císaře, národa a politické strany. Vydání první. Praha Academia, 2017. 303 stran. České moderní dějiny; 3. ISBN 978-80-200-2793-1.

[376] Emanuel Greif (1869-1935), ministerský rada, v listopadu 1918 pověřen organisací Kramářovy vlády, manžel Marie, dcery Otty rytíře von Mettal (1848-1921)

[377] NA, f. MK/R, ka. 29, č. j. 1081/1907, Greifovy poznámky pro domo 5. 8.1907.)

[378] ÖstA, AVA, f. Nachlass Beck, ka. 34 ministerský předseda českému místodržiteli 15.1.1908 (opis), český místodržitel ministerskému předsedovi 18. 1. 1908

[379] NA, f. MK/R, ka. 33 č.j. 1768/1907, E Prziborski K Práškovi 4. 2. 1908

[380] KLEČACKÝ, Martin. Český ministr ve Vídni ve službách císaře, národa a politické strany. Vydání první. Praha Academia, 2017. 303 stran. České moderní dějiny; 3. ISBN 978-80-200-2793-1., Události je věnována celá kapitola 4.3; Okresní finanční ředitelství, str. 243-250; dostupné též jako disertační práce online: https://theses.cz/id/4bik0j/downloadPraceContent_adipIdno_13832 ; k tématu viz též Miloslav Martínek: Úředníci z moci národní (Národní prvek v sociálních poměrech státních úředníků v Čechách na přelomu 19. a 20. století),in Josef Harna – Petr Prokeš (eds.): Studie k moderním dějinám. Sborník prací k 70. Narozeninám Vlastislava Laciny.1. vydání. Praha: Historický ústav AV CR, 2001, 462 stran, ISBN 80-7286-030-, str. 109-110

[381] Deutsche Böhmerwaldzeitung, B. Krumau, 25. 10. 1912, str. 471 „[Dienstjubiläum] Am 22. Oktober d. J. (1912) beging Herr k. k. Oberfinanzrat und Finanzbezirksdirektor Emanuel Prziborski in Budweis das 30jährige Dienstjubiläum, daß sich beider allseitigen Verehrung und Wertschätzung, deren sich der Jubilar sowohl bei seiner Beamtenschaft, als in weitesten Kreisen von Budweis und Südböhmen erfreut, zu einer solennen Kundgebung gestaltete. — Das Bureau des Gefeierten war mit der in einen Blumenhain aufgestellten Büste Sr. Majestät geschmückt. Hier hatten sich die Beamten der k. k. Finanzbezirksdirektion, die Oberbeamten des Budweiser k. k. Hauptzollamtes und des k. k. Steueramtes, sowie die gesamten Finanzwachbeamten versammelt, in deren Mitte der Jubilar erschien. — Namens der Beamtenschaft ergriff Herr k. k. Finanzrat Fučík das Wort am die herzlichsten Glückwünsche zu dieser Feier zu übermitteln, hob die verdienstvolle Wirksamkeit und humane Amtsführung des Jubilars hervor und dankte ihm für das der Beamtenschaft stets in reichem Maße entgegengebrachte Wohlwollen mit dem Wunsche, es möge dem verehrten Herrn Chef noch eine lange Reihe von Lebensjahren und recht viel Erfolge in seiner dienstlichen Karriere beschieden sein, und schloß mit einem dreifachen Hoch auf den Herrn Oberfinanzrat. — Der Jubilar dankte in herzlichen Worten für die ihm zuteil gewordene Ehrung, versicherte die Beamten seiner steten Fürsorge und bereitwilligsten Förderung und brachte auf feine Majestät als erhabenes Muster aller Beamtentugenden ein dreimaliges Hoch aus, in das die Anwesenden begeistert einstimmten. — Dem Herrn Oberfinanzrat, der es verstanden hat, sich allenthalben durch sein liebenswürdiges Auftreten Sympathien zu erwerben, sind aus Anlaß feines Jubiläums aus Nah und Fern Glückwünsche zugekommen.“

[382] Spolek pro podporu rakouské plavby (plný název zněl „Verein für Forderung der Österreichischen Schiffahrt: Österreichischer Flottenverein“), který byl založen v září 1904 z iniciativy státního úředníka Wladimira Kuka. Původní myšlenkou bylo porozumění pro obchodní loďstvo, zámořský obchod a oživení pobřežní dopravy, později začal spolek vystupovat i za budování válečného loďstva. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/140059504

[383] http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/dum-kultury-slavie

[384] Budweiser Kreisblatt: unabhängiges politisches Organ für Südböhmen. Budweis: Felix Zdarssa, 11.02.1911, 60(12). s. 8. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:92da93ac-6d41-11e8-ba74-001b63bd97ba

[385] http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/u-volbrechtu

[386] Budweis: Felix Zdarssa, 10.05.1913, 62(36). s. 7. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cdk/uuid/uuid:707b3c1e-6d47-11e8-b50c-001b63bd97ba

[387] Budweiser Kreisblatt: unabhängiges politisches Organ für Südböhmen. Budweis: Felix Zdarssa, 25.06.1913, 62(49). s. 2. Dostupné také z:

http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:7cd5ec2d-6d47-11e8-b50c-001b63bd97ba

[388] Übertritt in den Ruhestand Mit heutigem Tage trat der Vorstand der hiesigen Finanzbezirksdirektion Oberfinanzrat Herr Emanuel Prziborski nach 36jähriger Dienst zeit in den dauernden Ruhestand. In dem ihm zugemittelten Dekret wird ihm für seine auf schwierigem Posten jederz it unter Beobachtung strengster Objektivität geleisteten Dienste die An erkennung ausgesprochen und sein vornehmer Takt gerühmt. - Mit Oberfinanzrat Prziborki scheidet ein Beamte aus dem aktiven Staats dienst, der sich durch seine Amtsführung die Achtung und Anhänglichkeit seiner Beamten und Untergebenen, durch die stets im Verkehr mit de» Parteien beobachtete Liebenswürdigkeit die Wertschätzung weiter Kreise erworben hat. - Mögen dem verdienstvollen Beamten recht viele Jahre des Ruhestandes gegönnt sein, 'dies ist wohl der Wunsch seiner zahlreichen Freunde.

Budweiser Kreisblatt: unabhängiges politisches Organ für Südböhmen. Budweis: Felix Zdarssa, 01.03.1919, 68(18). s. 4. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/uuid/uuid:045f0362-6d8a-11e8-b1ae-001b63bd97ba

[389] https://cs.wikipedia.org/wiki/Schlaraffia ,

http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/schlaraffia-budovicia

[390] Budweiser Zeitung. České Budějovice: Gothmann, 25. 05. 1921, 60(42). s. 5. Dostupné také z:

http://www.digitalniknihovna.cz/cdk/uuid/uuid:3e372ec6-2a55-11e7-9b19-001b63bd97ba

Freitag den 20. Mai ist die Schwarzenberg'sche Verwaltersgattin Frau Juliane Fürst im 59. Lebensjahre gestorben. — Am selben Tage verschied hierorts nach längerer Krankheit im 63. Lebensjahre der ehemalige Vorstand der hiesigen Finanzbezirksdirektion Herr Oberfinanzrat d. R. Emanuel Prziborski. Mit dem Verstorbenen schied ein selten guter Mensch von dieser Erde, ein vortrefflicher Charakter, dem es nicht schwer gefallen war, sich gleich vom Anbeginn seines Wirkens in Budweis zahlreiche Freunde zu erwerben. Seine streng rechtliche und objektive Denkungsart sicherten ihm nicht nur die Achtung seiner Vorgesetzten und die Anhänglichkeit seiner Untergebenen, sondern auch die Wertschätzung weiter Kreise der Industrie- und Handelswelt, die in amtlicher Beziehung mit dem nunmehr Verewigten in Fühlung traten. Alle diese persönlichen Vorzüge waren seinerzeit dafür maßgebend, daß nach dem Uebertritt seines Vorgängers im Amte in den Ruhestand Oberfinanzrat Prziborski trotz seiner deutschen Nationalität zur Leitung der Finanzbezirksdirektion berufen' wurde. Der Dahingeschiedene nahm in der deutschen Gesellschaft eine überaus geachtete Stellung ein und wirkte auch durch mehrere Jahre als Obmannstellvertreter des Deutschen Theatervereines, wie er auch dem Verein „Schlaraffia" angehörte, der in ihm ein allseits verehrtes Mitglied verloren hat. Die am Sonntag nachmittags von der Leichenhalle des Gemeindefriedhofes stattgefundene Beerdigung gab Zeugnis von der großen Achtung und allgemeiner Wertschätzung des Verblichenen, indem sich eine sehr ansehnliche Schar von Trauergästen eingefunden hatte, unter diesen der jetzige Vorstand und die rangältesten Beamten der Finanzbezirksdirektion, der Verein „Schlaraffia" fast vollzählig, Vertreter des Deutschen Theatervereines und anderer deutscher Vereine, sowie eine große Zahl von persönlichen Freunden und Damen. Möge dem braven deutschen Manne der ewige Frieden beschieden sein! Kränze wurden niedergelegt von den Geschwistern, der Beamtenschaft der Finanzbezirksdirektion, dem Theaterverein, ferner den Familien: Gustav Fürth, Dr. Erwin Klauber, Hans Knapp, Dr. Kra-sa, Stammtischfreunde, Frau Anna Hardt-muth, Frau Anna Knapp, Frau Ludmilla Sattler, Baronin Hermine Voith.

[391] email z 3/8/2016 od Daniel Kovář, SOkA ČB, roku 2016 mají hrob Nechvátalovi

[392] Dr. Leonhard Miksch’s archive

[393] Jeho erb se nalézá na klenbě presbyteria hradecké katedrály

[394] jiný velký barevný portrét je přetištěn v Koláčný Ivan: Řády a vyznamenání habsburské monarchie, Praha 2006; Více o něm viz. Čáňová Eliška: Slovník představitelů katolické církevní správy, SUA Praha 1995; Podlaha A.: Series … , str. 310-311 (jiný černobílý obrázek) Sturm H.: Biographische Lexicon …, r.1979; Buben Milan: Encyklopedie českých a mor. sídelních biskupů, Praha 2000, str. 97-98 (erb - biskupský); Wurzbach, r.1861; Ottův slovník - heslo.

[395] Návrh ministra vnitra sv.p. Lassera z 9.6.1873 a císařovo nejvyšší rozhodnutí z 11.6.1873 viz HHS-tA, KK,2422/1873, více viz. str.43 in Županič Jan, Nová Šlechta rakouského císařství, Agentura Pankrác, 2006, str. 211

[396] foto - archiv rodiny Heyrovských

[397] NA, f. PM, sig. 2/2/1, ka. 1093, č. j. 1189, výnos MV na PM, 6. 3. 1876.

[398] Srov. FRANZ ADLGASSER, Die Mitglieder der bsterreichischen Zentralparlamente 1848-1918. Konstituierender Reichstag 1848-1849, Reichsrat 1861-1918. Ein biographisches Lexikon, Bd. 2 (M—Z), Wien 2014, s. 777.

[399] NA, f. PM, sig. 2/2/1, ka. 1093, č. j. 1756, zpráva OH v Písku na PM, 5. 4. 1876.

[400] Tamtéž, č. j. ad1756, zpráva OH v Prachaticích na PM, 16. 3. 1876.

[401] Tamtéž, č. j. ad3012, zpráva OH v Prachaticích na PM, 7. 6. 1876; SOkA Prachatice, f. 013 Prachatice, prezidiální spisy, ka. 12, č. j. 82/1876, zpráva OH v Prachaticích na OH v Pisku, 7. 6. 1876.

[402] SOkA Prachatice, f. 013 Prachatice, prezidiální spisy, ka. 11, bez č. j., opis zprávy o hospodaření prachatické městské spořitelny, 28. 4. 1873.

[403] KLEČACKÝ, Martin. Poslušný vládce okresu: okresní hejtman a proměny státní moci v Čechách v letech 1868-1938. Praha: NLN, 2021. ISBN 978-80-7422-797-4., str. 185-6

[404] KLEČACKÝ, Martin a kol. Slovník představitelů politické správy v Čechách v letech 1849-1918. 1. vydání. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., 2020. 974 stran. ISBN 978-80-88304-18-0. str. 219

[405] v dobovém tisku je v rámci oslav rodáka J. Jungmanna v rove 1873 zmíněn jako „zámeček“, pozemková kniha užívá termín „obydlí“

[406] Brož M. a kol. : Slunenčí hodiny na pevných stanovištích, Academia, 2004 ISBN 80-200-1204-4: „Hudlice, bývalý zámeček, dnes obytná budova; číslice nečitelné; původní hodiny od A. Engelbrechta (1821), na témže místě, zanikly“ (jde patrně o budovu na pozemku v rohu ulic Jáchymovská a U Panské Zdi)

[407] foto J. Zámečník a J. Tomáš, archiv Heyrovských

[408] Miksch L.: Familien \chronik, Berlin 1839, II/156

[409] Miksch zde poznačil: „Dieser Familienkreise ist auch erwähnt bei Procházka: „Meine 32 Ahnen und ihnen Sippenkreise“, Leipzig 1928, besonders S. 30“, kde se nachází rozrod rodu Heyrovský“

[410] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis

[411] Archiv Dr. Leonhard Miksch,

[412] jeho neteř Klára Hofbauerová v Hofbauerová-Heyrovská Klára: Mezi vědci a umělci, Vilímek, 1947, str.36

[413] Dr. Leonhard Miksch Archiv

[414] Dr. Leonhard Miksch’s archive,

[415] Marie Kordulová, vnučka sestry Julia Příborského Františky

[416] Národní Knihovna, Kramerius

[417]
Strojopis BUNDESMINISTERIUM FÜR LANDESVERTEIDIGUNG dostupný na https://bibisdata.bmlv.gv.at/186567.pdf

MVK3 uvádí i Ehrenbuch der österreichisch-ungarischen Wehrmacht: die Ausgezeichneten im Weltkrieg. (1917). Austria: Verlag Vaterländisches Archiv. strana 182

[418] Bohemia z 14. 10. 1915 č. 285, str. 6

[419] Státní okresní archiv České Budějovice, Archiv města České Budějovice, Knihy evidence obyvatel, kniha F IV, s. 574.

[420] Státní okresní archiv České Budějovice, Archiv města České Budějovice, Knihy evidence obyvatel, kniha F IV, s. 574.

[421] Danile Kovář SOkA ČB, email 01.12.2006

[422] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 118 (originál německy)

[423] email z 3/8/2016 od Daniel Kovář, SOkA ČB

[424] nyní roku 2016 Nechvátalovi

[425] Meraviglia-Crivelli, Rudolf Johann Graf von: J Siebmachers grosses und allgemeines Wappenbuch…,Der Böhmische Adel, Nürnberg 1886. Uvádí dva různé erby, kde Freiherr biskup Hanl má se šlechticem Hanlem společného jen 1 pole – černého kohouta (der Hahn - kohout), s červeným hřebínkem a pařáty, který však u biskupa hledí zpět. V dalších polích je u biskupa Passionkreuz – útrpný kříž s kotvou a hořícím srdcem (víra, naděje a láska), kostel a biskupská berla mezi 4 stříbrnými X. Na korunovaném helmu je kohout, který hledí zpět! Přikryvadla červeno-zlatá a černo-zlatá. Šlechtic má přikryvadla modrozlatá a černozlatá. V 2. a 3. poli pak tři zlaté hvězdy.

[426] Nejobsáhlejším životopisem JUDr. Franze von Komerse je: MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strany 160-175. Tato část dále vychází z práce Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997, Kroniky Komersů od Anny Sklenářové a z výše zmíněných prací týkajících se A. E. Komerse a Prziborských

[427] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=740B0B096BAA43C3A50E3785E2CC5A1B&scan=184#scan184

[428] Nejobsáhlejším životopisem JUDr. Franze von Komerse je: MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strany 160-175. Tato část dále vychází z práce Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997, Kroniky Komersů od Anny Sklenářové a z výše zmíněných prací týkajících se A. E. Komerse a Prziborských

[429] Dr. Leonhard Miksch’s archive

[430] Kaiserlich-Königliches Altstädter Akademisches Gymnasium (Prag): Programm des K.K. Altstädter Akademischen Staats-Gymnasiums in Prag. 1858 https://www.digitale-sammlungen.de/view/bsb10699461?page=32%2C33

[431] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 161

[432] Archiv UK dle MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 162

[433] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 162

[434] KLEČACKÝ, Martin a kol. Slovník představitelů politické správy v Čechách v letech 1849-1918. 1. vydání. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., 2020. 974 stran. ISBN 978-80-88304-18-0. str. 337

[435] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 162

[436] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 173

[437] KLEČACKÝ, Martin a kol. Slovník představitelů politické správy v Čechách v letech 1849-1918. 1. vydání. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., 2020. 974 stran. ISBN 978-80-88304-18-0. str. 337

[438] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 164

[439] Macková Marie: Úřednictvo habsburské monarchie a nacionalizace společnosti, in KAISEROVÁ, Kristina, ed. a RAK, Jiří, ed. Nacionalizace společnosti v Čechách 1848-1914. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2008. 490 s., viii s. obr. příl. Acta Universitatis Purkynianae; 142. Acta Universitatis Purkynianae Facultatis philosophicae. Studia Slavogermanica; 1. ISBN 978-80-7414-053-2, Str 142

[440] Macková Marie: Úřednictvo habsburské monarchie a nacionalizace společnosti in KAISEROVÁ, Kristina, ed. a RAK, Jiří, ed. Nacionalizace společnosti v Čechách 1848-1914. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2008. 490 s., viii s. obr. příl. Acta Universitatis Purkynianae; 142. Acta Universitatis Purkynianae Facultatis philosophicae. Studia Slavogermanica; 1. ISBN 978-80-7414-053-2,

[441] Prager Medicinische Wochenschrift: correspondenzblatt der deutschen ärzte Böhmens, Svazek 19; strana 288

[442] K tomu šířeji viz. Langerová Jana: Manévry na Lanškrounsku: Císař František Josef I. a návštěva vojenských manévrů jako svého druhu určitý rituál (bakalářská diplomová práce), Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav, Brno 2008

[443] Macková, Marie: Školačka s kyticí aneb pokus o rekapitulaci jedné císařské návštěvy. In: Vlastivědný sborník‚ Ústí nad Orlicí 1999, s. 71. K osobě R. E. Langera např. Borkovcové, Marie a kol.: Krajem koruny země, Vlastivěda Lanškrounska, s. 141 – 143

[444] Český východ, „orgán strany konservativní východních Čech“, roč. XVII, č. 24, 16.6. 1894, s. 6.

[445] dnes Slavie na náměstí J. M. Marků

[446] Chládek, Jindřich: Kronika města Lanškrouna, pro potřeby Měst. N. V. Lanškroun s. a. Strojopis.

[447] Český východ, „orgán strany konservativní východních Čech“, roč. XVII, č. 35, 7.9. 1894, s. 4.

ÖBL 1815-1950, Bd. 4 (Lfg. 17, 1967), S. 100 https://biographien.ac.at/ID-0.3030900-1 , DOI:10.1553/0x002822e0

[448] Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997

[449] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 166

[450] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 166

[451] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 166

[452] Vavřínek: Almanach , existuje barevná kresba - malíř Jan Knýbel na zadání A. Sklenářové

[453] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 165

[454] Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997

[455] Rechenschafts-Bericht über die Thätigkeit des Frauenhilfs-Vereines vom Rothen Kreuze für das Königreich Böhmen. [s.l.]: Statth. -Buchdr. 132 s. Dostupné online. (německy) Google-Books-ID: vc5WQ5bluj0C.

[456] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 173

[457] Marie Macková: Státní úřednictvo a jeho vliv na rozvoj venkovských měst, str. 196 In KLADIWA, Pavel, ed. a ZÁŘICKÝ, Aleš, ed. Město a městská společnost v procesu modernizace 1740-1918: výstup z vědeckého semináře ..., pořádaného katedrou historie a Centrem pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze ve dnech 6. a 7. listopadu 2008 v prostorách auly Ostravské univerzity. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2009. 399 s. ISBN 978-80-7368-688-8.

[458] Macková Marie: Projevy nacionalizace společnosti v prostředí státní tabákové režie in KAISEROVÁ, Kristina, ed. a RAK, Jiří, ed. Nacionalizace společnosti v Čechách 1848-1914. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2008. 490 s., viii s. obr. příl. Acta Universitatis Purkynianae; 142. Acta Universitatis Purkynianae Facultatis philosophicae. Studia Slavogermanica; 1. ISBN 978-80-7414-053-2, či Macková Marie: Tabáková továrna v Landškrouně jako součást jako součást státní tabákové režie, Landškroun, 2007

[459] novinový výstřižek v Dragounova sbírka v poštovním muzeu ; Úřednická šlechta v Čechách v 19.stol, Roubal, V.,Krupař J in Heraldika a genealogie" 1999 ročník XXXII uvádí také – patrně mylně, že F. Komers byl nositelem pruského řádu Černého Orla III.tř. (tento řád měl jen jednu třídu)

[460] Marie Macková: Státní úřednictvo a jeho vliv na rozvoj venkovských měst, str. 191, pozn 6, In KLADIWA, Pavel, ed. a ZÁŘICKÝ, Aleš, ed. Město a městská společnost v procesu modernizace 1740-1918: výstup z vědeckého semináře ..., pořádaného katedrou historie a Centrem pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze ve dnech 6. a 7. listopadu 2008 v prostorách auly Ostravské univerzity. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2009. 399 s. ISBN 978-80-7368-688-8.

[461] Marie Macková: Státní úřednictvo a jeho vliv na rozvoj venkovských měst, str. 191, pozn 10, In KLADIWA, Pavel, ed. a ZÁŘICKÝ, Aleš, ed. Město a městská společnost v procesu modernizace 1740-1918: výstup z vědeckého semináře ..., pořádaného katedrou historie a Centrem pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze ve dnech 6. a 7. listopadu 2008 v prostorách auly Ostravské univerzity. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2009. 399 s. ISBN 978-80-7368-688-8.

[462] KLEČACKÝ, Martin a kol. Slovník představitelů politické správy v Čechách v letech 1849-1918. 1. vydání. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., 2020. 974 stran. ISBN 978-80-88304-18-0. str. 337

[463] Bohemia, 8.1.1906, polední vydání, str. 3

[464] Macková Marie: Úřednictvo habsburské monarchie a nacionalizace společnosti in KAISEROVÁ, Kristina, ed. a RAK, Jiří, ed. Nacionalizace společnosti v Čechách 1848-1914. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2008. 490 s., viii s. obr. příl. Acta Universitatis Purkynianae; 142. Acta Universitatis Purkynianae Facultatis philosophicae. Studia Slavogermanica; 1. ISBN 978-80-7414-053-2, Str 141-142, 157

[465] Bohemia z 8. 1. 1906

[466] „Se. Maj. Kaiser verlieh den Bezirkhauptmännern …, Dr. Franz Ritter von Komers in Landskron den Titel und Charakter eines Statthaltereirathes mit Nachsicht der Taxen“ – Politik 20.1.1903, str. 2 večerní vydání

[467] Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997

[468] Prager Abendblatt 16. Oktober 1908 Seite 4

https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=pab&datum=19081016&query=%22Franz+ritter+von+Komers%22&ref=anno-search&seite=4

[469] MACKOVÁ, Marie: EXKURZ – JUDR FRANZ VON KOMERS in MACKOVÁ, Marie. Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914): (se zřetelem k okresům východních Čech). Ústí nad Labem: Albis international, 2001. 186 s. Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí; suppl. 4. ISBN 80-86368-04-1. strana 171

[470] Ischler Bade-Liste 20. 9. 1910, Nr.71, Seite 5 https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=cur&datum=19100920&query=%22Franz+ritter+von+Kommers%22&ref=anno-search&seite=5

[471] Todesfälle in Graz … Statthaltereirat i. R. Dr. Franz Komers

Innsbrucker Nachrichten 29. November 1934 Seite 11

https://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=ibn&datum=19341129&query=%22Franz+Komers%22&ref=anno-search&seite=11, Miksch Leonard Dr.rer.pol.habil.: Familien Chronik, Berlin, 1939, str. 84 uvádí mylně 1935

[472] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.86

[473] dopis M. Kordulové M. Blažkové cca 1956

[474] Dr. Leonhard Miksch Archiv

[475] Stammblatt Helene Komers - Meldeamt Graz

[476] Schmidt-Brentano Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität, 1816-1918, Österreichisches Staatsarchiv, 2007, online

[477] https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=5203609

[478] https://forum.axishistory.com/viewtopic.php?t=238103&start=45

[479] Ehebuch Nr. 456/1940, Standesamt Graz

[480] https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=729498

[481] AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 744.6 Poten, Ernst, k.u.k. Oberstleutnant, Adelsstand (1894), Otto k.u.k. Generalmajor, Bruder, Adelsstand (1906), 1894-1906 (Akt (Sammelakt, Grundzl., Konvolut, Dossier, File)) https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=5203609

[482]. (Else Fritchl v dopise z 18.8.2008 po pátrání v Graz)

[483] Pokrok západu, týdenník politický, poučný a zábavný, vyd.Omaha: [Edward Rosewater], 1871-1920 Datum vydání 13. 04. 1887, Číslo 51, strana 3

[484]

Právník The Lawyer = Le Juriste = Der Jurist = Jurist : Teoretický časopis pro otázky státu a práva, Rok vydání: 1893 Ročník: 32 NAKLADATELSKÉ ÚDAJE Praha: Academia, str 816

[485] Více o Deutsches Casino Metzler J. B., Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Lände, Springer Verlag, 2017, str 92

https://books.google.cz/books?id=vRRBDwAAQBAJ&lpg=PA92&ots=Mg68HdWufS&dq=Verein%20Deutsches%20Casino&hl=cs&pg=PA92#v=onepage&q=Verein%20Deutsches%20Casino&f=false

[486] Namens-Verzeichniss der Mitglieder des Deutschen Casino im Jahre 1894 – 95, Verlag des Deutschen Casino, Prag, 1895, strana 73

http://opacplus.bsb-muenchen.de/title/BV017956877/ft/bsb00108128?page=73

[487] dopis 11. z r. 1902 Anny Dostálové Karle Kratochvílové z Ameriky; archiv Fránů

[488] Sturm, Heribert / Seibt, Ferdinand / Lemberg, Hans: Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, Bd.: 3, N - Sch, München [u.a.], 2000 online

[489] Matrika online

[490] heslář Biografického slovníku Českých zemí AV ČR

[491] LIŠKOVÁ, Marie. Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách 1861-1913. 1. vyd. Praha: Státní ústřední archiv, 1994. Strana 237

[492] Marschner Erhard Ing. grad.: Die Familie Porak und ihre Industriewerke in Kienberg,str.426 (in Der südböhmische Heimatkreis Kaplitz-Hohen- furth-Gratzen l (1986) str 424 – 433

[493] Dle Schematismu pro rok 1902; http://www.pivovary.info/historie/s/sedlcansko.htm

[494] Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, Autor: Heribert Sturm, Ferdinand Seibt, Slapnicka ISBN:3486527517

[495] Národní Politika 4. 8. 1893, str. 3

[496] Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko - IV. Díl, 1994 na straně 332-3

[497] Hlas: katolický jednodenník. St. Louis: Český literární spolek, 08.08.1894(1036). ISSN 2379-6871. Dostupné online

[498] Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko - IV. Díl, 1994 na straně 332-3

[499] Vavřínek Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2024. Brandýs nad Labem, Martin, 2015, ISBN 978-80-905324-6-5 , str 347

[500] http://www.okultura.cz/WordPress/?p=8808

[501] Jan Kočnar "Magické zrcadlo pětilisté růže - Esoterický průvodce po Českém Krumlově", vyšlé v nakladatelství Onyx roku 2005.

[502] Karel Weinfurter: Jak se stal G.Meyrink okultistou in: Psyche, ročník 1932, str. 219

[503] Okkultismus und Yoga: An der Grenze des Jenseits, http://www.symbolon.de/books2003/DieVerwandlungdesBlutes.pdf

[504] Jan z Kříže: Vystupování astrálního těla v narkose, in Psyche, ročník 1932, str. 232-3

[505] archiv Městského Muzea Sedlčany, vystaveno roku 2016 na výstavě Polní maršál Radecký a jeho doba.

[506] https://digi.ceskearchivy.cz/2882/156

[507] Prager Tagblatt 29. Dezember 1898, str 8, online

[508] Prager Tagblatt 9. Juni 1899, str 7, online

[509] Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, Autor: Heribert Sturm, Ferdinand Seibt, Slapnicka ISBN:3486527517

[510] Byl manželem Marie Kordulové rozené Jelinek, jejíž otec byl správce Švarcenberských pantsví Julius Jelinek (1847-1907), syn sestry Julia Příborského Františky, který studoval libverdskou školu a své křestní jméno jistě neměl náhodou. (V další generaci Jelineků se objeví znovu jména Julius i Leo.)

[511] Marschner Erhard Ing. grad.: Die Familie Porak und ihre Industriewerke in Kienberg,str.426 (in Der südböhmische Heimatkreis Kaplitz-Hohen- furth-Gratzen l (1986) str 424 – 433

[512] Marschner Erhard Ing. grad.: Die Familie Porak und ihre Industriewerke in Kienberg,str.426 (in Der südböhmische Heimatkreis Kaplitz-Hohen- furth-Gratzen l (1986) str 424 – 433 – článek zaslal Prof. Alwin Porák z Mnichova) str.427

[513] více viz. Schusser Frant.: 80 let papíren Vlatvský mlýn, 1965; 100 let Papírny Vltavský mlýn, 1984

[514] Alfons (1851-1910) měl továrnu na tkané zboží - Webwarenfabrikant a zemřel s manželkou Marií Hrubešovou (1857-1933) z Českého Krumlova v Hainitz u Bautzen, u Drážďan

[515] Národní listy 17.9.1895 č. 257, strana 6

[516] Jakub Martin: Život na venkově v 19. století v regionu Český Krumlov na http://www.ckrumlov.cz/cz1250/region/histor/t_zinave.htm

[517] Dopis Marie Kordulové Miladě Blažkové kol r. 1956, archiv Mil. Blažkové

[518] Österreicheisches Biographisches Lexikon 1815-1950, Wien 1981, str 207

[519] Vysušilová Zdenka: Českokrumlovské závody na těžení tuhy bratří Poráků (1867-1923), inventář, 1967, SOA v Třeboni

[520] Vysušilová Zdenka: Českokrumlovské závody na těžení tuhy bratří Poráků (1867-1923), inventář, 1967, SOA v Třeboni

[521] Die Zeit 24. Dezember 1911, str 22, online

[522] Compass – Finanzielles Jahrbuch 1923, Industrie und Handel, Band V. Tschechoslovakei, C. Berg. u. Hüttenwerke: I. Kohle, Eisen etc., Wien 1923, str. 212 (NK)

[523] Čapek F. M.: Český Krumlov, České Budějovice 1913, str. 470, 473

[524] Národní listy 8.6.1884, str 2

[525] SokA č. Krumlov. m-1. I.Č. 1387 – kniha čestných občanů Č. Krumlov

[526] SokA č. Krumlov. m-1. I.Č. 1387 – kniha čestných občanů Č. Krumlov

[527] Pilsner Tagblatt 23. Oktober 1918, str 3, online

[528] Zdroj: http://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/u-zelene-ratolesti-se-pilo-pivo-ale-take-tu-predli-len-20120304.html

[529] Budivoj ročník 1901, 11.1.1901, strana 2:

[530] Hornické a hutnické listy 10.12.1901 str.193)

[531] Marschner Erhard Ing. grad.: Die Familie Porak und ihre Industriewerke in Kienberg,str.426 (in Der südböhmische Heimatkreis Kaplitz-Hohen- furth-Gratzen l (1986) str 424 – 433 – článek zaslal Prof. Alwin Porák z Mnichova)

[532] Dopis z 26.5.2008

[533] Ernstův potomek např. dnes v Americe žijící Dr. Viktor Porak de Varna

[534] Výnos místodržitelství č. 198579 z roku 1899

[535] Ze spisu inv.č. 490 z pražského místodržitelství týkajícího se žádosti Viktora Poráka o uznání šlechtictví (České místodržitelství - všeobecná registratura: jednotlivé signatury, Národní archiv, Datace: 1856 – 1913, Manipulační období 1884-1900, Šlechtické záležitosti)

[536] Ze spisu inv.č. 490 z pražského místodržitelství týkajícího se žádosti Viktora Poráka o uznání šlechtictví (České místodržitelství - všeobecná registratura: jednotlivé signatury, Národní archiv, Datace: 1856 – 1913, Manipulační období 1884-1900, Šlechtické záležitosti)

[537] Vavřínek Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2024. Brandýs nad Labem, Martin, 2015, ISBN 978-80-905324-6-5, str 347

[538] AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 739.29 Porak, Viktor, Ernst, Anton, Alfons, Brüder, Fabriksbesitzer, Anerkennung ihres ungarischen Adels, 1899.06.02 (Akt (Sammelakt, Grundzl., Konvolut, Dossier, File)) online

[539] Budovu dnešního okresního soudu nechal postavit v roce 1874 někdejší starosta Trutnova (1861–1864) MUDr. Antonín Porák jako hotel Union. V názvu se odrážela touha po jednotě a spolupráci obou trutnovských národností, Čechů a Němců. Union však nikdy nefungoval výlučně jako hotel, mimo 30 pokojů se zde nacházelo i 20 bytů. Byl také především významným centrem společenského a kulturního dění trutnovské české menšiny. V letech 1888–1906 v něm byla umístěna pošta. V roce 1908 se vzhledem k exekuci stal bývalý hotel Union majetkem města.

https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Okresn%C3%AD_soud_v_Trutnov%C4%9B&oldid=17877126

http://www.trutnovsko.net/TrutnovHistiricky/images/Hotel%20Union%2001.html
http://www.filatelisti-trutnov.cz/obrazky/historie-post-trutnov/hotel-union.jpg
http://archiv.aukro.cz/trutnov-trautenau-trutnov-hotel-interier--i4358804609

[540] Plzeňské listy č. 247 z 28/10/1902, str. 3

[541] Tento se v letech 1894-1899 specializoval na uherská šlechtictví neboť na ministerstvu vnitra ve Vídni se nepohodl se Šlechtou tam roku 1894 zaměstnaným. “Věnoval se raději věcěm uherskégo šlechtictvá a jelikož uherské mnisterstvo komunikovalo jen s pražským místodržitelstvím a nikoliv s vídeNSKÝM NISTERSTVEM VNITRA, SNADNO zde dosáhl pro své klienty žádané šlechtické tituly.

Elznic Václav: Renobilitační procesy pražské, Ostrava, 1986, str. 10 http://www.historie.hranet.cz/heraldika/pdf/elznic1986.pdf

[542] nejvyšší list panovníkův (Otta)

[543] 1685-1740

[544] [plédoaje] frc. obhajovací řeč (advokátova); řeč před soudem (Otta)

[545] Národní politika 4.11.1902, str. 6-7

[546] Elznic Václav: Renobilitační procesy pražské, Ostrava, 1986, str. 10 http://www.historie.hranet.cz/heraldika/pdf/elznic1986.pdf

[547] Národní politika 7.11.1902

[548] Navrátil Michael: Almanach sněmu království Českého (1895-1901), V Praze 1896

[549] matrika

[550] (Linzer) Tages-Post 23. April 1932, str 11, online

[551] Archiv hl. Města Prahy, Evidence pražského obyvatelstva, fond Magistrát hl.m.Prahy I, referát IV. popisní, popisní arch Julius Příborský nar.3.8.1824, dopis z AMP z 1.2.2007

[552] Mašek

[553] Županič, katalogy Gotha

[554] Österreichisches Staatsarchiv, Adelsarchiv,Signatur: AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 1041.9; Titel: Voith-Herites von Sterbez, Vincenz, Gesuch um Übertragung seines Freiherrenstandes auf seinen Adoptivsohn Dr. Leo Prziborski (Priborsky)-Voith-Herites; https://www.archivinformationssystem.at/detail.aspx?ID=4348367

[555] Dopis Anny Dostálové, rozené Brzorádové, sestře Karle Kratochvílové zaslaný z Ameriky 29.3.1901; archiv Fránů

[556] Prziborská roz. Křivánková

[557] dopis č. 10 Anny Dostálové Karle Kratochvílové z Ameriky; archiv Fránů

[558] (B. .. Kolín? – Amt in seinem Wohnort)

[559] Název fondu/sbírky: České místodržitelství Praha – všeobecné, Název archivu:Národní archive, Původce:České místodržitelství Praha 1850-1918, Manipulační období 1901-1910, Šlechtické záležitosti, inv. č. 644, obsah: Vaith-Herites - spis týkající se žádosti Vinzenze svobodného pána Vaith-Heritese von Sterber o přenesení šlechtictví na adoptivního syna Lea Prziborského, datace: 1901-1902, evid.j.ka 6571

[560] Národní listy , Datum vydání: 24.5.1905, Číslo: 141

[561] Wiener Zeitung 25. Januar 1924

[562] Die Zeit 24. Dezember 1911, str 22, online

[563] Dopis č. 38 z 19.1.1914 Anna Dostálová Karle Kratochvílové; archiv Fránů

[564] http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F49EE563923E11E286A574F06DCD07FC&scan=1#scan1; https://www.geschichtewiki.wien.gv.at/Kolowratring_(1)

[565] In den im Wiener Stadt- und Landesarchiv verwahrten Meldeunterlagen konnten folgende Daten ermittelt werden:

Dr. Leo PRZIBORSKI-VOITH, geb. 14.1.1867 in Perutz/ Böhmen, kath, verh.,

4. 2.1914 - 19.10.1925: 1, Kolovratring 9/3/36 (Hof- und Gerichts-Advokat, Heimatzuständigkeit: Prag,

mitgemeldet: Gattin Marie, 31 Jahre; Sohn Kurt, 11 Jahre, derzeit im Gymnasial-Convict Horn) 20.10.1925 - 15. 4.1940: 3, Heumarkt 9/2/I/13 (Rechtsanwalt, Heimatzuständigkeit: Wien, mitgemeldet: Gattin Marie, geb. Porak)

Dr. Leo Prziborski-Voith ist am 25.3.1940 in Wien verstorben. Email z 2007

[566] Wiener Zeitung Nr. 91., Seite 349, Donnerstag, den 22. Upril 1915

[567] Frau Maria Prziborski-Voith, die Gattin des Wiener Hof- und Gerichtsadvokaten JUDr. Leo Prziborski-Voith, welcher zur militärischen Dienstleistung eingerückt ist, wurde als Pflegerin im k. u. k. Reservespital Nr. 19 in Wien vom Erzherzog Franz Salvator mit der silbernen Ehrenmedaille vom Roten Kreuze mit der Kriegsdekoration ausgezeichnet

[568] Verordnungsblatt für die kaiserlich-königliche Landwehr, Ročník 48, Výtisk 02.04.1917, Číslo 55, Stránka 824

[569] Úřední list Republiky Československé: Amtsblatt der Čechoslovakischen Republik. Praha: Státní tiskárna, 06.04.1922, [3](79). s. 1528. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:f3a5590c-6e2f-11eb-bead-001b63bd97ba

[570] Compass – Finanzielles Jahrbuch 1923, Industrie und Handel, Band V. Tschechoslovakei, C. Berg. u. Hüttenwerke: I. Kohle, Eisen etc., Wien 1923, str. 212 (NK)

[571] Firm. 550, Jedn. 1/388. Zapsána byla v rejstříku I., pro firmu jednotlivců při firmě: Sídlo firmy: Český Krumlov. Znění firmy: „Böhmisch Krumauer Grafitwerke Brüder P o r a k“, následující změna: Prokura Dra Lva Prziborskiho-Voitha se vymažuje. Datum zápisu: 8. březen 1923. Krajský soud v českých Budějo vicích, odd. II., dne 8. března 1923. 13208

Firm. 550, Einz. 1/388. Eingetragen wurde im Reg. I für Einzelfirmen bei der Firma: ' Sitz der Firma: Böhm. Krumau. Firmawortlaut : „Böhmisch Krumauer Grafitwerke Brüder Po- r a k“, nachstehende Änderung: Prokura des Dr. Leo Prziborski- Voith gelöscht. Datum der Eintragung: 8. März 1923. Kreisgericht in Böhmisch Bud- weis, Abt. II, am 8. März 1923. 13208

Úřední list Republiky Československé: Amtsblatt der Čechoslovakischen Republik. Praha: Státní tiskárna, 28.04.1923, [4](97). s. 2621. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:8c830689-6e2e-11eb-bead-001b63bd97ba

[572] Vysušilová Zdenka: Českokrumlovské závody na těžení tuhy bratří Poráků (1867-1923), inventář, 1967, SOA v Třeboni

[573] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z roku 1956,

[574] In den im Wiener Stadt- und Landesarchiv verwahrten Meldeunterlagen konnten folgende Daten ermittelt werden:

20.10.1925 - 15. 4.1940: 3, Heumarkt 9/2/I/13

(Rechtsanwalt, Heimatzuständigkeit: Wien,

mitgemeldet: Gattin Marie, geb. Porak)

Dr. Leo Prziborski-Voith ist am 25.3.1940 in Wien verstorben. Email 2007

[575] https://www.findbuch.at/files/content/adressbuecher/1938_bsoe_oe_ab/118__Wien_Notare_und_Rechtsanwaelte.pdf

[576] In den im Wiener Stadt- und Landesarchiv verwahrten Meldeunterlagen konnten folgende Daten ermittelt werden: Dr. Leo Prziborski-Voith

20.10.1925 - 15. 4.1940: 3, Heumarkt 9/2/I/13

(Rechtsanwalt, Heimatzuständigkeit: Wien,

mitgemeldet: Gattin Marie, geb. Porak)

Dr. Leo Prziborski-Voith ist am 25.3.1940 in Wien verstorben. Email 2007

[577] Strojopisný soupis fondu v SokA Kutná Hora

[578] Obsahuje:1 nobilitační diplom Jana Voitha ze Šternbeců; 30 školních vysvědčení Ferdinanda Voitha (1823-35 hlav.škola, gymnázium Něm.Brod, 1830-35 Karlova univerzita); 19 služebních listin 1835-1868; 7 čestných měšťanství 1851-1861; 5 diplomů - čestná členství 1862-1876; 40 blahopřejných adres 1837-1873; 1 nobilitační diplom 1805 pro Václava z Heritesů probošta a děkana pražského (jeho opis) ; Křestní listy, testamenty, úmrtní oznámení úmrtní dny baronů z Heritesu, fotografie F erd.'Voitha (40x30-poprsí v oválu).

[579]17.7.1946 u sv Rocha v Rakousku https://digi.ceskearchivy.cz/2882/156

[580] více o von Srbik viz. GHdA, Band 46; Adelige Häuser B (1971)

[581] Jahresbericht Schottengymnasium Wien, Jahresauswahl, Übersicht: 1926

[582] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 109-118 (originál německy) – čerpal zřejmě z návštěvy u Elly Hanl von Kirchtreu

[583] No.42198 - Rund 75% der Automobil- und rund 45% der Motorradbesitzerinnen und -besitzer im Jahr 1938 sind in dieser Datenbank erfaßt, die uns vom Technischen Museum Wien zur Verfügung gestellt wurde. Wurde ein KFZ enteignet, ist der Datensatz entsprechend gekennzeichnet und das Geburtsdatum des KFZ-Besitzers angegeben.

[584] Email od Mag. Irmengard Kainz z Stadtmuseum v Bruck a. d. Mur z roku 2007

[585] kopie registrační karty - Stadtmuseum in Bruck an der Mur

[586] Podle sdělení „Deutsche Dienststelle für die Benachrichtigung der nächsten Angehörigen von Gefallenen der ehemaligen deutschen Wehrmacht“ Kurt Prziborski-Voith, geboren am 27. August 1902 in Prag am 17.08.1943 als angehöriger der Einheit 10./Grenadier-Regiment 499 bei Nestery/Russland gefallen ist. Er war Träger der Erkennungsmarke: -113 – Ldsch.Btl. 921. Der Sterbefall ist am 21. 6. 1950 dem Standesamt Wien zur Beurkudung angezeigt worden.“

[587] http://www.denkmalprojekt.org/2014/bruck-a-d-mur_frdhf-st-ruprecht_bez-bruck-muerzzuschlag_steiermark_wk1_wk2_oesterr.html

[588] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.86

[589] dopis M. Kordulové z Ostravy 8.6. 1956 M. Blažkové

[590] https://www.geni.com/people/Marie-Priborsky/6000000064145971968; Maria Anna PRZIBORSKI-VOITH, geb. PORAK DE VARNA, geb. 16.7.1882 in Krumau, verwitwet, (Gatte Leo, geb. 14.1.1867), 15. 4.1940 - 29. 7.1946: 3, Am Heumarkt 9/2/13
(Vermerk bzlg. Sohn Kurt, geb. 27.8.1902 in Prag: "fortgezogen nach Bruck an der Mur") getraut am 17.7.1946 mit Franz Jaroslav Heinrich SRBIK, geb. 15.2.1977 in Wien Dr. Franz SRBIK, geb. 15.2.1877 in Wien, Sektionschef i.R., 10. 3.1948 - 29.10.1957: 18, Währingerstr. 103/2/2/16
(die mitgemeldete Gattin Maria, geb. 16.7.1882, ist am 22.9.1957 in Wien gestorben) 29.10.1957 - 22. 4.1958: 18, Währingerstr.103/2/2/16 (als verwitwet) Dr. Franz SRBIK ist am 22.4.1958 in Wien gestorben. Email 2007

[591] ústní sdělení od Hans Heinrich Srbik, Dr. iur. (telefonicky 29.11.2007)