zemského a říšského mladočeského poslance
JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von
Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.
V letech 2002-2008 sepsal Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky 2014
zpět na
Níže najdete doplnění připojená
k práci až po jejím dopsání. Přidávána byla na tuto stránku tak, aby horní
byla tou nejnovější. Každá novinka je označena podle příslušnosti k jedné
ze čtyř kapitol. Se znakem je uvedeno vročení. Všechna doplnění budou časem dle
možností postupně umístěna i přímo do textu jednotlivých kapitol a to s šedým podbarvením pro
odlišení od původního textu. Takto jsou podbarveny zde v Dodatcích ty
části, které již do textu vepsány byly.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Z Čáslavi, 27. prosince. (Požár. — Vánočni slavnost). Dne 27.
pros. o 5 a čtvrt hod. večer vypukl
v Kutnohorské ulici oheň, který
kůlnu a chlív strávil. Na první pokřik objevil se ihned c. k. pan krajský baron z Voithů na místě neštěstí a jeho přičinění, jakož i komandantu zdejší
vojenské posádky panu práporečníku Boichettovi lze mnoho co děkovati, že požár větší rozsáhlosti nenabyl. — Dne
24. t. m. odbývala se i v našem městě vánoční
slavnost, při které 120 dítek oděvem, vánočkami, rozličnými pamlskami a
jinými dárky poděleno bylo. Sešlo se k tomu účelu 230 zl., a sice 100 zl. z
výnosu představení ochotnického divadla a 130 zl. z rozličných příspěvků
dobrovolných, k čemuž zvláště přispěly
manželka pana krajského paní baronka Voithová ze Sterbecu, která ne toliko že
sama štědře přispěla, ale i jiné zdejší dámy k přispívání přiměla,
jakož i zdejší pan purkmistr a jiní páni měšťané a obyvatelé Čáslavští. (Národní
Listy 1.1.1862, strana 3 )
U sběrny firmy Ephraim Löbl bylo pro Červený Kříž dále věnováno:
… ; pí baronka Voithová, Osečany u Sedlčan, 1 zlatý snubní prsten, 1. granát.
přívěsek, 1 stříbrná jehlice; … (Národní
Politika 1.9.1914 str. 2, vydání pro venkov)
Ze
Selčan. (Slavnost Červeného křiže.) Ve prospěch Červ. Kříže uspořádala 28.
května maj. velkostatku Osečan pí. Anna
bar. Voithová ze S t e r b e z u v zámeckém parku zahradní slavnost, jež
měla skvělý výsledek. Dobrá, kapelníkem p. Mrázkem ze Selčan řízená kapela,
v níž spoluúčinkovali též úředníci, obveselovala až do večerních hodin
přečetné hosty z dalekého okolí. Ze Selčan dostavilo se úřednictvo politického
úřadu s p. okr. hejtmanem Stříbrným v plném počtu, a bylo radostně vítáno za
zvuků hymny národů. Též dostavilo se hojně zástupců ostatních zeměpanských
úřadů. Uředníci knížecího a šlechtického velkostatku dostavili se ve většině,
největší pak účast byla z kruhů městské společnosti selčanské a z hospodářských
kruhů místních i okolních. Slavnost zahájena proslovem řed. školy p. A. Suk a z Maršovic, jenž vyzněl v bouřlivé provolání
slávy Jeho Veličenstva. K občerstvení
návštěvníků věnovala hostitelka různé pokrmy a nápoje, jež prodávány
hostitelkou za přátelského spolupůsobení místních dam. Paní bar. Voithová
ze Sterbezu odvedla Červenému kříži 600 k. (Národní
Politika 20.6.1916, odpolední
vydání, str. 3:)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Antikvariát Bretschneider nabízí na svých stránkách mědiryt s názvem Ritter Matzner von Herites. Rozměr zahnědlého listu je udán 5,5 x 7,5 cm. Pochází z díla z díla: Wappen
– Tabelle, které vydal Franz Geržabek tiskař u sv. Havla na Starém Městě
pražském na konci 18. Stol. Nabízen je za 500,- Kč. Za laskavé svolení
k užití scanu grafického listu srdečně děkujeme Jindřichu Bretschneiderovi[H1] .
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Seznam lázeňských hostí Karlsbader Curliste Nr.35
z 10.6.1861 hlásí příjezd
Křivánkových na čtvrtek 6.6. „Herr Eduard Křivanek, Gutsbesitzer mit
Gemalin und Fräulein Tochter Ernestine aus Věž in Böhmen“ bydleli
v „Gold. Löwe, Egerstr.“ Celkový počet osob činil 4.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Historik Michal Kamp představil poslance zemského sněmu a hlavně předního německobrodského občana Vojtěcha Weidfenhoffera (1826-1901) velmi podrobně již ve své magisterské práci. Nyní jsme mu ještě vice vděční, protože připravil k vydání Weidenhofferův Deník 1861-1899[H2] , který nám formou zápisků odhaluje řadu bílých míst historie Německého Brodu 19. století.
Vojtěch Weidenhoffer
asi 1879 (originál uložen v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod[H3] )
V Deníku
zaujaly zejména zmínky o starém dobrém příteli Dr. Eduardu Brzorádovi starším, kterého velice ctil a každodenně se s ním
scházel v přátelské společnosti jak dopoledne při víně, tak také večer při
sklenici piva v milém, přátelském hovoru. S radostí čteme o “všeobecně
oblíbené a vážené, velmi milé paní Marii Brzorádové rozené Křivánkové, k jejímž rodičům již ve svých mladých
letech byl častokráte pozván do Věže, kde se pořádaly taneční zábavy, divadla a
jiné domácí velmi oblíbené zábavy. Často je zmíněn i politický a ideový sok
obou starých pánů - JUDr. Eduard Brzorád mladší. Též zaujal zápis o p. baronu Voithovi, krajském v Čáslavi, kterému Vojtěch Weidenhoffer
několikráte částku peněz zapůjčil. Činil to vždy s radostí, bez všelikého
zisku, z pouhé vážnosti pro tohoto ušlechtilého muže. Tyto a další novinky
z Deníku již brzy připojíme s širší citací a odkazy na příslušné strany
publikace.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Smutným příspěvkem je úmrtní oznámení
z německého Lüdenscheid. Ulrike
Hoffmeister – von Kutschera (1940 - 2014) byla zřejmě posledním nositelem
jména von Kutschera.
R.I.P.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Díky nanejvýš laskavému upozornění pana
Jiřího Bořeckého nacházíme ve Gothaisches Genealogisches Taschenbuch der
Freiherrlichen Häuser 1889 na straně 544 překvapující, čí spíše nepochopitelný
text. Zdá se, že někdo považoval za potřebné začít v almanachu rozlišovat rodinu „von Herites“ od rodiny „Matzner von
Herites“ Text - pokud mu dobře rozumíme - naznačuje, že diplom povyšující
probošta Václava von Herites (1734-1822) s jeho synovci Antonem
(1777-1813) a Janem (1769-1841) náleží jen rodině „von Herites“ a nikoliv
„současně“ rodině „Matzner von Herites“. Ať už otištění tohoto textu mířilo
kamkoliv, z originálu Adelsdiplomu datovaného textem na 21. ledna 1805,
uloženého dosud v kolínském archivu, dosti zřejmě vyplývá, že povýšení (a
tedy i právo oslovení „svobodný pán“ s predikátem „z Heritesu“) se
týká jak strýce, který byl rozený Herites, tak synovců, kteří byli rodem
Matznerové. Ostatně už diplom rytířský z roku 1794 uděluje titul „Ritter
von Herites[H4] “. Také víme, že Johann se po roce 1794 opravdu podepisoval pouze jako „Johann Ritter
von Herites[H5] “.
Gothaisches
Genealogisches Taschenbuch der Freiherrlichen Häuser 1889 na straně 544
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
V disertační práci "Johann Anton Koželuch (1738-1814) – Život a dílo[H6] " Ludmily Mikulášové se dočítáme o vztahu tohoto
pražského hudebního skladatele (v letech 1784-1814 ředitele kůru v katedrále Sv. Víta)
k svatovítskému děkanovi Václavu Vojtěchu Heritesovi. "Dne 26. června 1784 se
Koželuchovi narodil další syn, pokřtěný Wenceslalus Franciscus Xaverius. Kmotrem
byl Wenzel Adalbert von
Herites ... Mezi svědky při křtu byli opět Barbara Stinglová, skladatel Franz Duschek a
vydavatel Johannes Carl Hraba. (str. 71) ... Dne 21. března 1787 zaznamenává
matrika narození dalšího skladatelova syna, pokřtěného Franciscus Xaverius
Joannes Nepomucenus, rovněž z čp. 92. Kmotrem
byl opět Wenzel Adalbert von Herites
(1734 – 1822), děkan svatovítské kapituly. Svědky při křtu byli pěvkyně Josepha
Duschková a vydavatel Johann Carl Hraba. ... " (str 73[H7] )
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Díky webu vodnimlyny.cz http://vodnimlyny.cz/mlyny/mlyn/79-safarikuv-mestsky-mlyn, který mapuje mlýny v Čechách, se můžeme
podívat na části interiéru slavného – protože tehdy údajně největšího
v Čechách - nymburského Městského mlýna, který byl
v majetku Filipa Brzoráda v letech 1766-1807. „Na druhotně použitém stropním průvlaku
v patře[H8] “ mlýna najdeme na dvou nápisových kartuších nápis LETA
PANNE MDCCLXXXVII NAKLADEMPANA BRZORADAFILIPA. Fotografie i se svolením
k použití nám laskavě zaslal Rudolf Šimek[H9] , kterému děkujeme.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Při
původním zpracování rodopisného článku K. Němce[H10] jsme
nesledovali další události v životě Jana Macnera (*1737) po smrti jeho
manželky Rosiny (1742-1783). Je to škoda, neboť oba baroni z Heritesu (i
jejich sestra Marie později Eiselt) měli řadu dalších sourozenců, jejichž
potomci žijí dodnes. Nevyužitou část článku tedy připojujeme níže:
„Vraťme
se k Janu Matznerovi. Po roce vdovství oženil se s Annou Rábskou, dcerou
řezníka Ignáce Rábského a manželky Anny. Z toho druhého manželství byly děti:
Anna, Adalbert, Ignác, František, Karel a Albertina. Anna provdala se za Jana
Maršala r.1819, Albertina za Václava Opolskýho a po jeho smrti za Mat, Chvala.
Ze synů víme o Františkovi, že byl sládkem a nájemcem pivováru v Bratronicích,
o Karlovi, že zdědil otcovský majetek v Horažďovicích. Otec jeho po smrti první
manželky Rosiny pozbyl některého majetku, odkázaného dětem z toho manželství,
nicméně, získal r.1792 od obce do dědičného vlastnictví emfyteutickou koupí 2
pole a louku za 380 zl. Od obce takě koupil dům na náměstí za 1100 zl. Hned
následujícího roku přikoupil od švagra Michaela Heritesa pole v Hlavičkách a
louku za 310 zl. Zajímavá podrobnost, že r. 1772, tedy 4 roky po svatbě s první
manželkou vyměnil dům na náměstí se stodolou a várkou za dum Kašpara Nigrina na
předměstí, zvaný "Modrá Hvězda"/na domě tom panský šenk pozůstával/ s
přídavkem 250 zl. Nigrínovi. Rok 1777 přinesl další rozmnožení majetku rodu
Matznerů. Tehdy Johanna Šmidingerová za Strakonic, rozená Heritesová, prodala
Janu Matznerovi, švagru svému, dvur na Shůni se zahradou a jedním polem za 450
zl. Hotově. Dům ten po požáru vystavěn v nynější podobě 1878. Nabývání majetku
dálo se zvolna a v hlavních rysech pochází od Jana Matznera. Je vysvětlitelno
i odumíráním rodu heritesovského: dva švagři Jánovi byli kněžími, třetí /Jan/
byl bezdětek - oba šlechtici Heritesove vlastně adoptovaní Matznerové . Když po
smrti Jana Matznera převzal heritesovský majetek čtvrý syn, 21 letý Karel, by1
již majetek rodu značný. Karel se oženil r.1833 s Františkou Jiříčkovou z
Volyně a z manželství toho bylo 6 dětí,které až na dvě zemřely v mladém
věku.Toliko synové Karel a Jan udrželi se déle na živu. První byl úředníkem
velkostatku hrabat Kinských a pak nájemcem dvora svéradického. Zemřel r.1878 41
letý. Jan, narozený r.1834, studoval reálku a stal se hospodářem na otcovském
majetku. Oženil se r.1867 s Marií Fuxovou, dcerou měšťana soukenníka zdejšího,
s níž měl sedm dětí. Z těchto tři zemřely záhy, syn Karel umřel jako vojín,
takže zůstaly toliko dvě dcery a syn: Ana provdaná za notáře J. Rosenauera,
Marie, provdaná za Dr Dyka, po ovdovění za odborového přednostu min.pošt Viléma
Eliase a Adolf, známý sokolský pracovník, obchodník a majitel realit v
Horažďovicích. Jeho čtyři synové inž. Jan.Adolf, Jaroslav a Oldřich jsou
zárukou dalšího trvání rodu[H11] .“
Doplňme
ještě, že na seznamu duchovních, kteří vzešli z rodu Heritesů a rodů
příbuzných se podle Boženy Heritesové nalezá i bratr Anny Rábské, manželky Jana
Matznera (*1737), Pater František Rabský, farář v Malým Boru u Horažďovic[H12] .
Bez
zajímavosti nejsou okolnosti tzv. incidentu na kostelní věži děkanského kostela
v roce 1717, kde se dočítáme o faráři horažďovickém, dosazeném maltézským
řádem, Janu Matznerovi[H13] (+1740). Článek
z pera Jindřicha Šlechty zde.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Městské
muzeum a galerie Vodňany chová část pozůstalosti Boženy Heritesové, na kterou
odkazuje rodopisný
článek Jiřího Louženského[A14] .
Obsahuje řadu rodopisných poznámek, více však k rodině Firbasů. Heritesů a
Matzerů se týká řada rodokmenů, strojopis pojednávající o všech duchovních
z rodu Heritesů (11!), a
rodů příbuzných. Zvláště podrobně je zmíněn P. Josef Jan Schmidinger (*1801), vlastenec, pionýr osvěty, apoštol české
knihy, kterého podle tradice rodinné vykreslil František Herites
v povídce „Tajemství strýce Josefa“ v postavě P. Tomáše Kovaříka[A15] .
Zajímavý je strojo-soupis Heritesovských studijní nadací[A16] .
Nejzajímavější
je pak asi zápis Studijního nadání Jana Heritese (*1753) z roku 1805
z knihy v c. k. místodržitelském archivu úplně opsaný roku 1936 Adolfem
Matznerem, přepsaný roku 1951 Boženou Heritesovou. Podle něho byli presentátory fundace – bratr
pokladatelův P. Michael Emanuel Herites, děkan ve Volyni, pak synovec, syn
sestry Roziny - Anton svobodný pán von Herites, potom Václav svobodný pán von
Herites. Posledním prezentátorem byl Thadeáš svobodný pán von Herites, který
zemřel bezdětný a po jeho smrti udílelo nadaci c. k. místodržitelství
v Praze regia collatione. Jmění nadační, jenž spravoval tento úřad zemský,
obnášelo 2228 zl. 92 kr.; Z výnosu této jistiny dotovalo se stipendium
s ročním požitkem 92 zl[A17] .
Ve
svém Condicillu Jan Herites (*1753)
například doslova vysvětluje proč nemá právo presentační jeho bratr Václav Vojtěch:
… tímto dále vysvětluji a ustanovuji 1,
Především jus praesentandi obojí té ode mne položené fundaci, ačkoliv takové
mému přemilému a přelaskavému Jemnostpanu bratru (pleno titulo) proboštovi
Pra(ž)skému by především připatřilo nic však méně pozorujíc já Milostpána bratra probošta Pra(ž)ského jeho
převeliké jiné starosti, neopovažujíc jej s větší tíží zaneprázdniti:
pročež žádám mého druhého velebného pana bratra P. Michal(je) Heritesa, ten čas
děkana Volyňského by v čas svého živobytí tu tíži …. na sebe dobrotivě převzal[H18] .
Přední
nárok na nadaci mají mít 1, Descendenti rodičů zakladatelových dle blízkosti
stupně příbuzenstva není-li jich, 2, descendenti bratra a sestry rodičů
zakladatelových Josefa a Anny Heritesových dle stupně příbuzenského, není-li
jich 3, ostatní příbuzní Heritesovi v pořadí vzestupném a nemít těchto,
pak 4, chudí měšťanští synové města Horažďovic.
Nadace
nemá se udělit žáku škol triviálních, nýbrž jen jinochům věnujícím se studiu
věd neb svobodných umění na některém gymnasiu, liceu neb universitě.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Jak
již bylo řečeno dříve, k postavě kupce věžského panství, velkomeziříčského
soukeníka Václava Segenschmieda (1723 - před 1789) a jeho
rodu nalezneme řadu poznámek v knize Hodeček, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin, zejména z pera M. Ripperové. Ještě více
informací pak obsahuje její článek Textilní
výroba ve Velkém Meziříčí v 18. století v Časopise Matice
moravské 105, 1986 str. 117-129, jehož základem byla kapitola její diplomové
práce Sociálně ekonomická struktura
Velkého Meziříčí v 18. století, Brno 1983.
O
prvních generacích Seegenschmiedů ve Velkém Meziříčí se dočítáme: „O co nehybnější byla navenek struktura
zdejších cechů, o to dynamičtější změny probíhaly mezi generacemi měšťanů,
kteří se řemeslem živili. Příkladem těchto změn se stal rozvětvený rod Segenschmiedů, jehož příslušníci se ve městě usadili na
konci 16. století jako prosperující kosaři, do poloviny 17. století své původní
řemeslo zcela opustili a po generačním pokusu s koželužstvím trvale
zakotvili a zbohatli v řadách místních punčochářů[s19] .“
Prvním Seegenschmiedem, který ve Velkém
Meziříčí v 17. století proslul – byť nechvalně – byl Jan: „…Kromě
městských rychtářů při udržování veřejného pořádku nadále spolupracovaly také
řemeslnické cechy. … ve snaze o zachování pověsti svých „poctivých řemesel.“
Pozornost cechů se obracela zejména k tovaryšům, ale i k
problémovým mistrům. Za všechny připomeňme alespoň meziříčského punčocháře Jana Segeneschmieda, potrestaného cechem
profesně i finančně za rozchod s manželkou[s20] .“
Dále již můžeme čerpat z velmi
precizní práce Dr. Marie Ripperové, jejíž článek Textilní výroba ve Velkém Meziříčí v 18. století v Časopise
Matice moravské[s21]
poskytl zevrubné informace o původu peněz pozdějšího majitele věžského panství
Václava Seegenschmieda (1723-1789):
„Ve druhé polovině 18. století se mezi
velkomeziříčskými soukeníky projevuje výrazný nedostatek kapitálu, proto se
dále rozšířil nákladnický systém. Vedle Židů připomínaných roku 1746 začali
nyní už i bohatí soukeničtí mistři nakupovat větší množství vlny, než mohli
sami zpracovat, a dávali ji zpracovat chudým spolumistrům, kteří by si jinak
vinu nemohli zakoupit. Hotová sukna si opět tito nákladníci odebrali, přičemž
zaplatili pouze práci. Vedle pletařského mistra a obchodníka Václava
Segenschmida, který pro své dodávky armádě potřeboval sukno, proto zakládal i
soukenické mistry, existovali ve Velkém Meziříčí dva další nákladníci:
dlouholetý cechmistr soukenického cechu František Kallab a soukenický mistr
Jiří Eichler. (str. 120)
Mezi punčochářské mistry patřil také
Václav Segenschmid. 35[s22] Narodil se 28. 9.
1723 jako předposlední z pěti dětí svého otce Dominika Segenschmidta a matky
Marie. 36[s23] Většina jeho
sourozenců včetně dvou bratří však v mládí zemřela. 37[s24] Václav se tedy
stal dědicem svého otce punčocháře.
Za války Marie Terezie s Pruskem v
letech 1740-42 dodával pletené, zboží pro císařské vojsko. Ze zisku si v roce
1744 koupil dům v Radnické ulici." Dne 25. 11. 1742 se oženil s Annou
Žamberskou. Roku 1754 vlastnil Václav Segenschmid dva domy, jeden ve městě a
druhý na předměstí. Následujícího roku 1755 uvádí se již jako majitel tří domů.
V lednu roku 1755 koupil totiž druhý dům v Radnické ulici, tehdejším obchodním
centru města.
Po vzoru svého otce vyučil se Václav
punčochářem, řemeslo však neprovozoval. Někdy v roce 1760, ne-li dříve, žádal o
oprávnění k obchodu. Protože měl v úmyslu rozšířit své podnikání, žádal v roce
1760, aby mohl ke své kramářské živnosti připojit živnost pletařskou, v níž je
vyučen. Lokální živnostenský představený podal zprávu, že Václav Segenschmid
obchoduje s krátkým zbožím, pletařskou živnost sám neprovozuje, ale mnohokrát
založil chudé mistry vlnou a penězi, pak od nich odkoupil hotové punčochy a
prodával je v drobném. Protože jeho pletařská živnost a s tím spojený obchod a
obrat je ostatním spolumistrům více k užitku než ke škodě, uznávají tito, že má
Segenschmid provozovat pletařskou živnost. Přestože nebylo obvyklé, aby někdo
provozoval dvě živnosti současně, Segenschmid oprávnění obdržel. Pravděpodobně
už před úředním potvrzením věnoval se nákladnické činnosti. Byl velmi
podnikavý, „zakládal vlnou i penězi" nejen punčocháře, ale i soukeníky,
kteří pro něho pracovali. Snad ho k podnikání nutila i starost o jeho početnou
rodinu.45[s25]
Ještě v roce 1760 žádal Václav
Segenschmid, obchodník sukny, o pas na 200 centnýrů uherské viny. Žádost má
datum 6. 10. 1760 a svoji žádost zdůvodňuje tím, že zakládá velkomeziřičské i
měřínské soukeníky vlnou a penězi, místo toho přijímá od nich sukno, které
dodává do c. k. obchodu ve Vídni. Přiloženo je rovněž potvrzení
velkomeziříčských a měřínských soukeníků. Nevíme jestli žádaný volný pas
obdržel. Roku 1762 žádal Václav Seegenschmid, velkomeziříčský pletař a
obchodník se sukny, o nový volný pas na 300 centnýřů uherské vlny. Žádost s
datem 6. 1. 1762 sděluje, že přes c. k. vídeňský vojenský monturní sklad
zásobuje c. k. regimenty suknem a punčochami. Pro výrobu potřebného množství
musí zásobit 24 pletařských mistrů vinou, proto jí potřebuje 300 centnýřů.
Zpráva lokálního živnostenského
představeného Tomáše Žamberského z 6. 2. 1762 potvrzuje, že Segenschmid dodává
do c. k. skladu ve Vídni sukno i punčochy, kterými jsou pak zásobovány některé
regimenty. Zmínění 24 mistři, které Segenschmid zakládá, mohou zpracovat mnohem
více, takže těch 300 centnýřů není žádné nadměrné množství. Jiného názoru byl
jihlavský krajský subaltern Gottfried Schöpss. Ten spočítal, že z 300 centnýřů
vlny se vyrobí 30 000 párů vojenských punčoch. Ve Velkém Meziříčí stojí jeden
centnýř vlny 34 zlatých, za čistou vinu zaplatí tedy Segenschmid 10 200
zlatých. Když za jeden pár zaplatí pletaři 5 krejcarů, je to za 30 000 párů
2500 zlatých. Dohromady 12 700 zlatých, které Segenschmid vcelku určitě ne-bude
schopen mít. Proto doporučuje dát mu pas jen na 100 centnýřů, z nichž může
vyrobit 10 000 párů punčoch a to téměř pěti regimentům může posloužit.
Reprezentace a komora doporučila udělit pas na 150 centnýřů uherské viny s
dodatkem, že moravská vlna je na výrobu punčoch také vhodná. Opět nevíme na
kolik centnýřů vlny nakonec Segenschmid obdržel pas. Od meziříčských soukeníků
v tomto roce koupil Segenschmid 200 kusů obyčejného monturního sukna 18 loktů
dlouhého a 11/2 lokte širokého.
Dne 21. 12. 1764 žádal Václav
Segenschmid opět o volný pas, tentokrát již na 600 centnýřů uherské viny. Brzy
má dodat pro čtyři c. k, regimenty sukna různých druhů, klobouky a punčochy.
Zdejší soukeníci a punčocháři pro něho vyrobí takové zboží jako v jiných
místech, ale potřebuje k tomu nejméně 600 centnýřů uherské viny. Proto žádal o
udělení pasu na zmíněných 600 centnýřů uherské viny. Ani u této žádosti neznáme
výsledek.
V roce 1767
vyrobili měřínští soukeníci Václavu Segenschmidovi z jeho vlastní viny 18 kusů
širokých suken a 50 kusů podšívkového boye[s26] . Ve zmíněném roce
dosáhl Segenschmid vítězství nad konkurenty — židovskými obchodníky, kteří
nedovoleně měli v nájmu obchody kolem něho v Radnické ulici. Po několikaletých
soudních sporech museli krámy opustit.
Slibně se
rozvíjející podnikání Václava Segenschmida bylo v dalších letech zřejmě
omezeno. Alespoň již o něm nemáme další zprávy z materiálů komerčního konsesu.
Vedl soudní pře s punčochářským cechem, s městskou radou, syndikem Zálejským, s
vrchním v zámku Františkem Králem a s krajským hejtmanem baronem Baltazarem
Klementem von Bossi. Teprve krátce před smrtí zvítězi1. Rovněž jeho syn Václav
narozený roku 1745 získal roku 1766 oprávnění k obchodu. Také on měl početnou
rodinu. 56[s27] Oba dva jsou v
matrikách nazýváni „měšťan", „obchodník", „punčochář". Z toho by
se dalo usuzovat, že dále provozovali přinejmenším obchod, ne-li nákladnickou
činnost. Tuto doměnku však nemáme ničím podloženou, protože písemnosti
magistrátu z této doby se nedochovaly.
„Lékárna byla v domě číslo popisné 20 na náměstí,
který 31. 12. 1771 koupil obchodník Václav Segenschmid za 805 zl. 27 kr. Když se lékárník
Pischl oženil s jeho dcerou, dům jim
přenechal. Po smrti lékárníka Pischla
převzal lékárnu roku 1801 jeho zeť Antonín Eberle, který roku 1809
převzal i dům. Lékárnická živnost byla i nadále spojena s domem. Roku
1837 ji převzal syn lékárníka Eberleho,
rovněž Antonín, který ji spolu s domem prodal roku 1851[s28] .“
Václav Segenschmid
zemřel zřejmě v průběhu roku 1789. 57[s29] Záznam úmrtí
Václava Segenschmida st. ani ml. v matrice není, přestože byla sledována až do
roku 1830. (str.121-123)
Pomineme-li řemeslníky, kteří pracovali pouze pro omezený okruh zájemců,
,pracovali ve městě pro širší trhy výrobci tří profesí — pláteníci s
mezuláníky, punčocháři a soukeníci. O odbyt jejich výrobků se zasloužil
především obchodník, punčochářský mistr a nákladník Václav Segenschmid. Václav
Segenschmid, jehož podnikání mělo rysy rozptýlené manufaktury, se však nestal
průkopníkem tovární výroby.“
O
postavě P. Josefa Lodgmana z Auen a o událostech v době jeho pobytu
ve Věži na konci 18. století existuje celá kapitola v knize Dějiny Úsobí[H30] autora Jiřího Bořeckého. Jako hlavní
prameny jeho poutavého a podrobného textu posloužily pamětní knihy farnosti ve Skále[H31] . Právě P. Josef rytíř Lodgman z Auen (1742-1813), potomek starého
irského šlechtického rodu je zde zřejmě hlavní postavou. Až do zrušení řádu
roku 1773 byl jezuitským knězem, po té se rozhodl nestat diecézním duchovním,
ale zvolil si dráhu nezávislého kněze. Díky rodinné nadaci se roku 1778 stal
čestným kanovníkem kapituly v Hradci Králové[H32] .
Dále
již citujeme doslovně J. Bořeckého (kursiva je původní, tučné písmo užito
editorem Dodatků):
Přibližně
od roku 1780 se (P. Lodgman) zdržoval
ve Věži, kde nejspíše bydlel v tamním zámku. Nejprve tam žil za tehdejšího majitele
velkostatku (1774-1787) rytíře Františka Antonína Degena a jeho nástupců
(1787-1789) Václava Segenschmieda, (1789-1792) Bernarda Křivánka a naposledy (1792-1795) Leopolda Goška ze Sachsenthalu[H33] (1757-1831). Této vrchnosti i lidem ve
Věži a okolí sloužil P. Lodgman v zámecké kapli mše svaté jako samostatný
farář.
Vše se
změnilo po nastoupení prvního nově ustanoveného lokálního kaplana ve Skále (
1787-1800) P. Pankráce Josefa Jenče[H34] (pozn 334), jemuž se zdálo, že
veřejnými bohoslužbami ve věžské zámecké kapli je rušena bohoslužba v jeho
skalském kostele.“ V roce 1792 vznesl P.
Jenč stížnost královéhradeckému biskupskému ordinariátu na poměry ve Věži a
lokálii. V dopise uváděl, že exjezuita P. Iosef Lodgman rytíř z Auen, žijící
mnoho let ve Věži, neuznává jeho pravomoce. Ve věžské zámecké kapli často
slouží soukromé mše svaté přesně v dobu,
kdy se konají farní bohoslužby v
Skále. Na Lodgmanovy mše svaté se
scházeli nejen Věžští, nýbrž i obyvatelé jiných vesnic, které farností
patřily do Krásné Hory, Herálce a Skály. Lidé, již se tam shromažďovali, neslyšeli skalské kázání, katechetické
poučování a oznamování biskupských a královských nařízení, protože ve Věži
se nic takového po skončení mše svaté nekonalo. Od mnohých věžských obyvatel
byl skalský kostel velmi zřídka navštěvován, ba ani na Velikonoce k sv. přijímání tam nechodili. V ten čas,
kdy se ve Skále slouží bohoslužby,
shromažďovali se lidé ve Věži
u místního žida, kde pili pálenku a
pivo, které je tam lacinější než v okolních místech. Lidé
se tam oddávají pitkám a mnohdy k pohoršení a přes míru znesvěcují den Páně. Na
pouť, která se ve Věži slaví na svátek
sv. Jana Nepomuckého, sloužil v zámecké kapli mši sv. spojenou s kázáním, kam je P. Lodgman pozván
bez vědomí P. Jenče. Povolení od pražské konzistoře, kdysi udělené i na odpolední litanie s vystavením
Nejsvětější svátosti se tak neúnosně
rozšiřuje. Trpí tím i krásnohorský a herálecký farář. Závěrem prosil P. Jeně
konzistoř, aby uvedla
nynější poměry před rok 1774, kdy bylo vydáno povolení sloužit v zámecké kapli bohoslužby, podle
norem jiných zámeckých kaplí.
Pražská konzistoř totiž na
prosbu rytíře Františka Degena vydala 24. března 1774 pro věžskou zámeckou kapli povolení, aby tam mohla
být o nedělích a svátcích
sloužena bohoslužba a po ní mohl kněz
přítomným lidem vykládat některá evangelia.
Konzistoř po
uvážení. této obšírné stížnosti rozhodla výnosem z 15. března 1792, že mše
sv. s výjimkou velkých svátků, může být pro
pohodlí vrchnosti v zámecké kapli sloužena, ale každý rok se musí
žádat o povolení. Na tyto bohoslužby však
nemají být Věžští a okolní farníci do kaple
vpuštěni. Povolení pražské konzistoře se považuje za nadbytečné a pozbývá platnost z důvodu nově zřízené
skalské lokalie.
Tímto rozhodnutím však P. Jenčovi
nebylo pomoženo. Naopak, když P.
Jeně ve Věži biskupské rozhodnutí přečetl a opis poslal do Jihlavy
novému majiteli věžského velkostatku
Leopoldu Goškovi ze Sachsenthalu (1757-1831),
nastal velký spor. Goško toto rozhodnutí podle své povahy těžce nesl a brzy potom přijel do Věže. O jeho návštěvě nás informuje dopis P. Jenče lipnickému
vikáři P. Matěji Františku Svárovi z
29. března 1792: „V pondělí v
pět hodin odpoledne mne navštívil pan Goško ze Sachsenthalu, jinak skutečný obchodník s obilím jihlavského panství s manželkou, P. Lodgmanem a ještě jedním mě
neznámým mužem." Po pozdravu se usadili, načež se Goško
Jenče tázal, kdo je ta šelma, která poslala konzistoři udání ohledně jeho kaple: „Já sám jsem to udělal, proto jsem šelma?", odpověděl Jenč.
Goško se potom velice rozhněval a lokalistovi hrozně vyhrožoval. Když se ještě více rozčiloval, řekl P. Jenč: „Pamatujte, že jste v cizím domě, kde já jsem hostitel." Na to on: „Se
mnou musíte jinak mluvit, nejsem žádný Křivánek, žádný vesnický
rychtář". Jelikož všichni čtyři hosté, nejvíce paní, křičeli,
pokládal P. Jenč za užitečnější
mlčet. Goško se po chvíli uklidnil a
počínal si mírněji. Poté P. Lodgman řekl: „Já budu žádat
zadostiučinění, já byl pohaněn, byl jsem považován za zámeckého kaplana." Tomu
odporoval P.Jenč slovy, že jej v
žádosti ke konzistoři vůbec nejmenoval. Potom oba (Goško i Lodgman) Jenče ujišťovali, že se odvolají k biskupovi. V průběhu svých hrozeb Goško
několikrát opakoval, že za peníze se
zmůže všechno.
Krátce se zdálo, že konzistorní
rozhodnutí ve prospěch skalského lokalisty bude platit trvale. Brzy potom se
však stalo, co Goško předpověděl, neboť
se s Lodgmanem skutečně obrátili
s písemnou prosbou k biskupovi. Goško jej prosil, aby bohoslužby zůstaly ve Věži zachovány jako se to dělo dříve. Kanovník Lodgman žádal, aby biskup potrestal toho, kdo urazil jeho dobrou pověst a jeho dřívější pravomoc
mu byla prodloužena. K dopisu přiložil spisek,
v němž uváděl důvody pro zachování věžských bohoslužeb a odmítal Jenčovy argumenty. Konzistoř se rozhodla vyhovět všem. S jejím rozhodnutím vikář Svára seznámil P. Jenče. Zámecká kaple nebude uzavřena ani redukována. Ostatní zůstává volné P. Lodgmanovi, dokud bude jako farář sloužit v zámecké kapli bohoslužby. Biskupský dekret z 15. března 1792 se neodvolává, pouze skalský lokalista si jeho obsah špatně vyložil.
Nad tímto
rozhodnutím projevil velkou nespokojenost P. Jenč, jenž vikáři Svárovi dopisem z 28. dubna 1792 otevřel své srdce a zjednal volný průchod svému rozhořčení: „Žádá-li
pan majitel věžského velkostatku o bohoslužby, jaké se dříve v kapli sloužily, žádá to ze zisku, aby mu žid nerušil nájemní smlouvu. Co utrpěla pověst pana kanovníka (Lodgmana)? Já ho ani nejmenoval, a schválně to, co se
jeho osoby týče,
odložil na jiný čas. A jak se to shoduje s tím, co de Auen tvé důstojnosti psal, a mě u přítomnosti majitele velkostatku řekl, co potom obmýšlel? Toť jest ani perem hnouti. Ať se má
na pozoru důstojný P Auen, když se mu zdá,
že nade mnou triumfuje. Před královským guberniem, bez jeho vědomí již téměř 12 let na oklamání stavů
Českého království se skrývá ve Věži.
Duchovní správu, kterou v mém obvodě
ruší, skutečně si přisvojuje. Podivno, že v našem direktáři je každoročně jeho jméno opomenuto. Já jsem neprohlásil věžskou kapli za uzavřenou, ale
slovo za slovem jsem vyšlé nařízení
přeložil do češtiny a přečetl. A co následuje
zcela nechápu. Kanovníku Lodgmanovi zůstala jurisdikce. Ale když se mu dává právo sloužit v kapli ve Věž i farní bohoslužby po způsobu faráře: zůstane
mi potom v zámecké věžské kapli
nějaká? Kdo bude ve Věži ordinovat, on nebo já? Jestliže já, bude moci
být nazýván v tomto případě kooperátorem.
Co urazilo jeho pověst, přece sama konzistoř se vyjádřila, vpravdě
zámecký kaplan. Pohanění a ohavné hrozby od
pana majitele statku Věž na mne lehce vložené,
ač trpělivě chtěl jsem spolknout, mne bolí. Doufal jsem, že mne bude vysoce důstojný úřad chránit,
ale zklamal jsem se a následovalo
všechno, co předpověděl pan Goško, ne planý věštec, nýbrž jako z knihy."
Tento dopis
zapůsobil na lipnického vikáře P. Matěje Františka Sváru natolik, že se potom skalského lokálního kaplana u biskupa zastal. Po jeho dobrozdání rozhodl biskup Hay novým
dekretem z 31. května 1792 poměry ve Věži
upravit ve prospěch P. Jenče.
1) Ve Věži se bude v neděli a ve svátek sloužit mše sv., a to od svátku sv. Řehoře až do svátku sv. Havla v 7 hodin, od svátku sv. Havla do svátku sv. Řehoře v 8 hodin, aby farní bohoslužba ve
Skále a přilehlých kostelích nebyla matena, lid od
farních bohoslužeb nebyl odtahován, ale spíše našel
pohodlí, tak aby část věžského lidu se účastnila ranní mše sv., druhá část byla přítomna na velké mši sv. ve skalském
kostele.
2) Přijde-li do Věže kněz, ať se jmenuje jak chce (narážka na P. Lodgmana), který by o nedělích a svátcích sloužil mše svaté, ať po mši přečte lidu evangelium, krátce vyloží nebo pojedná o
křesťanských pravdách. To ať nezapomene za žádných okolností.
3) Kněz sloužící ve Věži mši svatou ať dbá, aby za bohoslužeb ve
Skále nechodil lid k pitkám a den Páně tak neznesvěcoval.
4) Kněz mající jurisdikci ke slyšení zpovědí ve véžské kapli, předem lokálního kaplana pozdraví a nikdy nic nedopustí a neopomine, co by se provádělo na úkor farní bohoslužby podle předepsaného bohoslužebního pořádku a farní
jurisdikce, aby lid nebyl od svého pastýře odváděn, což biskupský úřad očekává od ctihodného milého P. Josefa LODGMANA rytíře z Auen, čestného
kanovníka královéhradeckého, nyní ve
Věži přebývajícího, a od jeho vznešeného
jednání. Biskup nedovoluje ve věžské kapli uschovávat Nejsvětější svatost.
5) Bohoslužba ve Věži bude začínat v 6 hodin, to jest před skalskou mší
svatou, a skončí dříve než ve Skále započne, aby
nevznikla žádná újma skalské farní bohoslužbě. Ve Skále začne bohoslužba v 8
hodin a po jejím ukončení začnou v 10
hodin další bohoslužby ve Věži. Tím bude učiněno zadost pohodlí usedlých a touze pana majitele věžského panství, vyhověno farnímu právu a dobrému pořádku, aniž by vznikla příčina ke stížnosti.
„Tímto způsobem (napsal P. Jenč) byla
ukončena pře, která mne dlouho a mnoho
trápila. "336[H35] S věžskou
vrchností a P. Lodgmanem to měl skutečně
těžké."'337[H36]
…
P. Lodgman bydlící tehdy na
zámku v Věži a jako bývalý jezuita
žijící především ze svého ročního důchodu 300 zlatých, byl takřka finančně nezávislý a Náboženský fond jej nemusel platit. Nepečoval o žádnou farnost, pouze sloužil v kapli věžského zámku mše svaté, a v určitých dnech tam vykládal evangelium. Dne 15. srpna 1793 za ním do Věže přišli
smrčenský rychtář Jan Pavel Streichsbier s Matějem Michlfaithem s prosbou, zda by se u nich neujal duchovní správy. Slibovali mu postavit faru a bezplatný dovoz dříví na topení. Jejich nabídka P. Lodgmana velmi potěšila, proto o ní dlouze neuvažoval a souhlasil, neboť byl zvyklý pracovat na vinici Páně, a také jej lákala představa stát se samostatným duchovním správcem.
Po schválení
guberniem a královéhradeckou konzistoří, nastoupil
od 1. listopadu do Smrčné. Nejprve
tam bydlel v selské chalupě. Až po
roce se stěhoval do nově postavené
fary.338[H37] Nejspíše z
útrpnosti si k sobě na faru vzal starou,
svobodnou slečnu, chudou šlechtičnu Marii Barboru Vraždovou z Kunvaldu (*1727), která také na smrčenské faře
3. března 1799 zemřela.339 Z vděčnosti učinila v testamentu P. Lodgmana univerzálním dědicem svého, zajisté nevalného jmění.34°
V té době již neměla žádného blízkého
příbuzného, neboť přežila své sourozence,
kteří skonali bez potomků. … Marie Barbora snad nějaký čas žila s (se svým bratrem – pozn. editora) Janem Františkem v
Německém Brodě, kde bratr 23. srpna
1772 zemřel. Potom nejspíše užívala pohostinství
u Degenů na věžském zámku. Odtud zřejmě s P. Lodgmanem společně odešli do Smrčné.
O smrčenský kostel, jenž byl přičinlivosti místních farníků dobře
vybaven, se P. Lodgman vzorně staral. Ještě krátce před jeho odchodem do Hradce Králové byla na místě původní dřevěné zchátralé věže ke kostelu přistavěna nová
kamenná věž.“
(Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1.
Úsobí: Pro Městys Úsobí vydal Tisk Plzeňská, 2012. 2 sv. ISBN
978-80-239-8538-2. , Díl 2. Strany 267-270)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Z dopisu Jitky Brzorádové[H38] se dozvídáme další podrobnosti o rodině
jejího manžela Jiřího Brzoráda.
„Tchán JUDr. Jan Brzorád (1883-1970) byl jistě vůdčí národohospodářská
osobnost v období předválečného Československa, po odborné stránce jí zůstal
patrně i v době německé okupace. Byl zřejmě uznáván i tehdejšími mocipány,
neboť mimo práva na UK vy¬studoval také přírodní vědy na německé univerzitě v Halle
a ovlá¬dal tedy bezvadně jejich jazyk.
Rodinné trampoty nastaly po emigraci syna Viléma s příchodem "vlády
lidu", kdy byl postupně zbavován majetku na svém velkostat¬ku Michalovice
u Ml.Boleslavi. Posléze byl zbaven i práva užívat pražský byt v Pařížské ulici
(v akci stěhování "milionářů a pře¬stěhoval se do dřevěného srubu, který
stačil včas zakoupit v Ká¬raném u Toušeně. Mezitím bylo jeho nej-mladšímu
synovi Jiřímu (1929) ukončeno studium medicíny na UK povoláním do vojenských
jednotek PTP.
Tchán chodil na dlouhé procházky v místních borových lesích, kde nacházel i
protikomunistické letáky, které bohužel sbíral a uschovával v knize Herberta
Slouky " Pohled do nebe", kde je poz¬ději našli pracovníci Stb při
domovních prohlídkách. Schůzky sta¬rých pánů z Masarykovy Akademie Práce, kteří
nereálně počítali s brzkým pádem poúnorového režimu a bavili se při nich "
co by, kdyby".... Spolu s tajnou korespondencí se synem v emigraci
prost-řednictvím dánské ambasády - a reakce represivních složek na sebe nedala
dlouho čekat.Na podzim r.1954 byl J.B. zatčen a spolu např. se švagrem
bří.Čapků Dr.Josefem Palivcem (2.manžel Heleny Čapkové) či průmyslníkem
Otakarem Kruliš-Randou v r.1955 odsouzen za špio-náž (dopisy synovi do
zahraničí), sabotáž (letáky) a velezradu (schůzky odborníků) na 10 let vězení,
ke ztrátě veškerého majetku i občanských práv a 100 tisícům pokuty. Pokud ji
nezaplatí, trest se zvyšuje o jeden rok.Ztráta veškerého majetku to vylučovala,
tudíž byl trest navýšen.Ztráta občanských práv však znamenala i zastavení
výplaty důchodu. Protože z něj žila i jeho manželka, která nebyla nikdy
zaměstnaná, zůstala naprosto bez prostředků, pouze s podporou vlastních
dětí.Později jí byl přiznán příspěvek od státu
100.- KČS měsíčně !!!
K výkonu trestu byl J.B.převezen
nejprve na Mírov, hrůzu vzbuzující červeně natřený hrad uprostřed moravských
lesů u Mohelnice, dnes žalář pro nejtěžší zločince. Společnost měl výbornou,
např. básníka Jana Zahradníčka, Zdenka Rotrekla, či již
jmenované,spoluodsouzence. Návštěva, která byla zřídkakdy povolená, byla
drásáním nervů navštěvovaného i návštěvníků. Pocit, kdy za námi zapadla s
třeskem vstupní brána, byl mrazící. Hovorna měla dělící příčku z drátěného skla
a dotyk byl vyloučený.Byla vymalována veselým válečkem v pastelových barvách a
vyzdobena amatérskými obrazy zátiší s jídlem (zřejmě autoři - muklové -
zachycovali na plátno své sny). Přestože bylo tchánovi již 72 let, prožil tam -
a následně na Leopoldově - celkem 5 roků (s pražskou vazbou téměř 6 let.) Staří
pá¬ni ani v těch hrůzných podmínkách středověkého hradu nerezignovali na
intelekt, ale pořádali si navzájem "semináře" s tématikou své
odbornosti. Či se navzájem zdokonalovali v cizích jazycích, zatímco loupali
cibuli či skládali z jednotlivých elementů kolíčky na prád¬lo. V jejich věku
obdivuhodné! Nečekaně byl J.B. převezen do vězení v pevnosti Leopoldov na
Slovensku. Tereziánská cihlová pevnost - jako by vypadla z oka Malé pevnosti v
Terezíně, která bolestně připomínala lidskou krutost. Navíc byla více osamělá,
v zimě ji na okolních holých bílých polích obklopovala jen početná hejna
havranů. Alfred Hitchcock by se z pohledu radoval ... Tak také ne¬byla
čekárna.pro návštěvy v samotném areálu, ale v malém domku na polovině cesty
mezi městečkem a věznici. Jako bychom čekali na příjezd autobusu, jen s tím
rozdílem,' že se snažila hřát malá kamínka. Povolení k další pěší cestě za
přilehlou závoru oznámila ostraha telefonicky - každý věřil, že je určena právě
jemu. Pro starší roč¬níky s potížemi chůze nastal navíc čas utrpení " křížové
cesty" k bráně a později zase zpět. Po odchodu "šťastlivců"
upadla opět čekárna do letargické bezmocnosti. Tehdy, v opuštěnosti zasněžených
oranic s hejny černých ptáků, pociťoval jistě mnohý z nás asociace na
"Zámek" Franze Kafky ...
Po návratech byli všichni naprosto
vyčerpáni a jediným kladem bylo vzájemné"přesvědčení se na vlastní
oči", že všichni ještě žijeme, byť jako ve zlém snu. Havlovy "Dopisy
Olze", kde požado¬val balíčky se švýcarskou čokoládou či
jinými"specialitami" by nám v té době připadaly jako dopisy z lázní,
ne z komunistického kriminálu ... My jsme nesměli starému pánovi na hradě či
pak v pevnosti zanechat ani doma pletený teplý svetr z párané viny !!
Po amnestii
v r. 1960 se tchán vrátil ze Slovenska vlakem s ranečkem svých věcí, otřesený
změnou, nejmarkantnější v módě. "Většina žen má kalhoty, některé dokonce
pestře kostkované a muži? Barevné svetry - i červené ! Jako klauni !"
Bohužel ho čekalo ještě více změn , i když srpnový konec "Jara 1968"
ho příliš nepřekvapil - předvídal ho ! Měl obavu o lidstvo, kdy "technický
pokrok neúměrně předbíhá duševní a hlavně mravní zaostávání." Důsledky
vidíme stále zřetelněji, on je však předvídal už téměř Před půl stoletím. Byl
skutečně mimořádná osobnost, která by asi k našemu dnešnímu světu měla velké
výhrady.
…
… "Album representantů všech
oborů veřejného života československého" (v r. 1927 vydalo Umělecké
nakladatelství Josef Zeibrdlich, Praha I,Bilkova 17). Uvádí (cituji doslovně,
včetně tehdejšího znění pravopisu):
Brzorád Jan, JUDr, předseda
řed.Hosp.družstva statkářů a nájemců, Michalovice, r.1883. Studoval práva na
Karlově universitě v Praze a nauky zemědělské na universitě v Halle n.S.
Převzal nájem dvora Jinonice u Prahy po svém otci.Po převratu byl až do
skončení reformy centr.ředitelem panství býv.knížat Paarů. Nyní jest majitelem
dvora Michalovice u Ml.Boleslavi. Je členem Masarykovy Akademie Práce, členem
Ústř.výboru zeměd.jednoty,čle nem správní rady Praž.Úvěrní
Banky,akc.spol.Breitfeld, Daněk a spol, Kolínské lučební továrny atd. "
Jako zajímavou raritu mám ve své
sbírce známek i pohlednici, adresovanou tchánovi od kněžny Paarové, která má na
místě pošt. známky její rukou vepsané "Ex offo" - bez poplatku.
Rodina Paarů byla tehdy vlastníkem poštovních koní a neplatila tedy poštovné.
----
Švagr JUDr Vilém Brzorád ( 17,3.1911 - 1.6.1995)
zahajoval koncem února 1948 jako tajemník ministra zahraničního
obchodu novou leteckou linku do Afriky. Při letu zpět b-yl informován o převratu ve
vlasti a při mezipřistání v Římě emigroval. Pokud vím, byl
jeden z prvních emigrantů r.1948 a krátkodobě pobýval našeho tamního velvyslance
Schwarzenberga. V exilu se velice spřátelil s Pavlem Tigridem, ten byl také kmotrem Vilémových dětí.Dokonce se snad v nesnadném počátku emigrace společně
živili jako uklízeči. S Pavlem Tigridem, jeho ženou Ivanou ( i jejich psem)jsme prožili několik oslav Dne díkuvzdání u
Vilkovy ženy Olgy (roz.Němečkové), která je trvale po
"Listopadu" v rodinném domě
Němečků v Ratajích n. Sáz.A kde má zázemí i zde žijící dcera Nina nebo
syn Jan, když přijede se svými dvěma syny z USA, kde trvale žijí.
Vilém měl
po "Listopadu" zábrany k návratu do ČSR, neboť se (podle cvrkotu v rodině) i v
nepřítomnosti dočkal v procesu s Dr.Miladou
Horákovou jakéhosi trestu (dokonce snad hrdelního ?), který dosud platil. Proto se mu nevlastní, ale
milující sourozenci Eliška (Iška) a Jiří vydali naproti do Mnichova,
kde je čekal v bytě dalšího přítele z činnosti v "Opus bonum" - Richarda Belcrediho. Byt měli zcela k dispozici
a vím, že Išku udivily v bytě "hlídací" kamery, u nás tehdy ještě běžně zcela neobvyklé. Teprve
doprovodu sourozenců klidněji pře-kročil autem hranice, které před 41 lety přeletěl pouze jedním směrem ... Byl známý
exilový aktivista, který se však už
nedokázal po "Listopadu 89" prosadit. Buď pro věk nebo pro slabé
"lokty", takže si myslím, že jeho zásluhy nebyly dostatečně
oceněny, byť byl 28.10.1995 vyznamenán prezidentem Řádem TGM III.tř. in
memoriam.
V USA
bydleli (s manželkou Olgou) v rodinném domě na Long Islandu společně s
ovdovělou paní Němečkovou (nebyla o mnoho starší než její zeť
Vilém). Tam také Vilém náhle ve věku 84 let zemřel.Urna byla uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Jinonicích obřadem arciopata
Břevnovského kláštera Jana Anastáze Opaska a smuteční řeč pronesl Pavel Tigrid.Pohřbívání se zúčastnil i zástupce prezidentské
kanceláře, který také položil na hrob věnec v barvách trikolory. O Vilémovi se lze dočíst i v publikaci Josefa Tomeše a kol.
"Český biografický slovník XX. století" - na str.149. Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka v r.1999.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
K postavě kupce věžského panství,
velkomeziříčského soukeníka, Václava Segenschmieda (*1723 +
před 1789) a jeho rodu nalezneme řadu
poznámek v knize Hodeček, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. [H39] , zejména z pera M. Ripperové. Ještě více
informací obsahuje její článek Textilní
výroba ve Velkém Meziříčí v 18. století v Časopise Matice
moravské 105, 1986 str. 117-129, jehož základem byla kapitola její diplomové
práce Sociálně ekonomická struktura
Velkého Meziříčí v 18. století. Brno 1983.
O tom jak Dr. Jan Ludvík Křivánek založil sklárnu
Janštejn.
Ve
Vlativědném Věstníku Moravském z roku 2010 vyšel článek „K počátkům sklárny Janštejn na
Jihlavsku aneb je sklárna Janštejn 200 let stará?“ z pera potomka
tamních sklářů Antonína Koppa, který na
22 stranách velmi zevrubně popisuje, kterak tehdy „obratný advokát a právník
z Jihlavy JUDr. Jan Křivánek“ sklárnu založil. Jak pojal Dr. Křivánek
myšlenku na provoz sklárny souvisí s původem nevěsty rozené Hafenbrädl,
dcery prosperujícího skelmistra v Herálci, Franze Ignaze Hafenbrädla
(1753-1828), jehož portrétní olejomalbu
naleznete v článku[H40] .
Franzův
strýc Johann G. Hafenbrädl byl roku 1783 nobilitován a jeho synovec si roku
1805 podal žádost o totéž. Koupil si
proto panství Český Rudolec a chtěl tam založit sklárnu. Žádost byla ale
zamítnuta a panství i s velkými dluhy prodáno. Franz se usídlil ve Žďáru nad
Sázavou, kde koupil zdevastovanou část cisterciáckého kláštera, kterou nákladně
opravil. Ve zdejší bývalé prelatuře pak vedl panštější život a vedl odtud
obchodní stránku svých skláren.
Výroba, která byla z Herálce
rozšířena i do sousedního Vojnova Městce prosperovala. Hafenbrädlové překonali
i státní bankrot roku 1811. Časem ale nastaly
problémy s dodávkami dřeva a výroba byla ohrožena. Na pomoc přišel zeť
JUDr. Jan Ludvík Křivánek (1795[H41] -1861), doktor obojího práva, moravskoslezský advokát z Jihlavy, který
měl za manželku Franzovu provorozenou dceru z druhého manželství.
„Doktor Křivánek znal ze své praxe i
poměry na telečském panství, kde s e potýkali s problémy nedostatečného odbytu dřeva přezrávajícího v lesích.
A právě tato skutečnost jej přivedla k rozhodnutí, že by situace mohl
využít. Navrhnul proto, že by v zastoupení svého tchána, heráleckého
skelmistra Hafenbrädla, nenápadně a pod svým jménem, na telečském panství
založil novou sklárnu, která by pak mohla, právě od roku 1827, sloužit jako náhrada za Herálec.“ (str. 140)
Dr. Křivánek si nejprve vyhlédl vhodný pozemek v Horních Dubénkách a již
1.3.1827 uzavřel kupní smlouvu. Teprve pak vstoupil 2.4.1827 v jednání
s hrabětem Leopoldem Podstatským-Lichtenštejnem, pánem na Telči. Vrchnost
se zavázala k dodávkám dřeva, Křivánek mimo jiné k odběru kořalky a
piva výhradně z vrchnostenského pivovaru. Hrabě navíc neposkytl pozemek,
ten si musel dle úmluvy vyhlédnout sám, sklárna měla náležet jemu a ne být
nájemní. Křivánek si tak nechal uložit
povinnost, kterou již měl splněnou. „Později (v červenci) získal od
místodržitelství povolení vybudovat sklárnu, ač zvykem bývalo, a úřady to tvrdě
vyžadovaly, že ten kdo měl provozovat sklárnu, musel být nejen vyučen sklářem,
ale také musel být v tomto řemesle osvědčen. Něco takového o doktoru
Křiwánkovi nelze říci, protože ten mimo vlastní manželky, dcery skelmistra, se
sklářstvím neměl nic společného a také tomu ani nerozuměl. Přesto povolení dostal[H42] .“
Navíc se zdá, že se stavbou bylo
započato ihned po souhlasu hraběte v dubnu a na povolení místodržitelství
z července se nečekalo.
Podpis na nájemní smlouvě z 1.4.1828 “J. L. Krziwanek
doktor práv, také zemský advokát a skelmistr nájemce”.
V době úmrtí Franze Ignaze
Hafebrädla (1753-1828) byla sklárna v Janštejně v plném provozu a Dr.
Křiwánek dle např. dlužních úpisů zálohově „předplácel“ a asi záměrně účelově
tak huť zadlužoval. Křivánek asi nechtěl mít veškeré své jmění vloženo ve sklárně, která byla stejně
určena k odprodeji Hafebrädlům a navíc pak nemusela být moc draze
prodávána.
Po roce a čtvrt provozu prodal
31.1.1829 JUDr. Jan Křiwánek sklárnu svému švagru, skelmistru Johannu Ignazi
Hafenbrälovi ze Žďáru n. Sázavou za 7.600 zl. konv. Měny a 25 dukátů ve zlatě.
V prodejní smlouvě nelze přehlédnout důkladné upozornění prodávajícího na
to, že na něj, tj. na dr. Křiwánka, ani
v budoucnu nesmí přejít žádné
záruky a ani dluhy.
Na závěr byť bez potřebné souvislosti
ještě doplňme, že domácnost Hafenbrädlů údajně pravidelně navštěvovala i se
svými nemanželskými dětmi milenka kancléře Metternicha, Elisabeth Hafabrädlová.
Tato Franzova neteř žila původně jako schovanka v jeho rodině, později ve
vídeňských vysokých kruzích a kancléři porodila řadu dětí, např. budoucího
velvyslance Rakouska hraběte von Hübner.
(Kopp Antonín, České
Budějovice: K počátkům sklárny
Janštejn na Jihlavsku aneb je sklárna Janštejn 200 let stará?“ in
Vlativědný Věstník Moravský 2010, str. 138-151)
Díky
upozornění Jiřího Bořeckého můžeme dle rozličných pramenů souvisleji představit
postavu bratra Eduarda Ernsta von Krziwanka (1799-1876), JUDr. Jana Ludvíka Křiwanka :
Krziwanek Jan Ludvík, JUDr. (1795-1861)
1795 3.3. Křtěn Jan z
Boha (Joanes de Deo) Josef Krziwanek, narozen 3.3.1795 ve Věži kmotrovali:
Josef Maria svobodný pán Langer z Langendorfu, pán na (České) Bělé a Rosálie
Reinhardová, pernikářka z (Velkého) Meziříčí[H43] .
1806-1810 Bratři Jan Krziwanek (*1795) a Eduard
(*1799) studovali na gymnáziu v Jihlavě. Jan v letech 1806 – 1810. Eduard 1810-1813[H44] .
1825 1.7. oo Barbora Hafenbrädl, 23 let ze sklářské
rodiny. Za svědky František Nádherný, c.k. guberniální rada a krajský hejtman v
Jihlavě, Josef Šebestián Řehola, jihlavský krajský komisař. Jan Křivánek je v
matrice uveden jako syn Bernarda Křivánka, majitele statku Věž.
1826 Meziříčtí školáci mohli spoléhat na nadaci dr.
Jana Křivánka z r. 1826[H45] , …
1827 Jan zakládá sklárnu v Janštejně coby “obratný
právník z Jihlavy”. Okolnosti blíže popsané v článku A. Koppa naznačují, že byl
skutečně schopný a take se dozvíme více o rodině jeho manželky. (viz. výše)
1829 Jan prodává janštejnskou sklárnu svému zeti Janu
Ignáci Hafenbrädlovi ze Žďáru n. Sázavou.
1835 Pře se táhla do roku 1834 a magistrát tehdy
vynesl rozsudek nepříznivý Reichovi. Reich se ovšem odvolal a spory se vlekly
dále. Mezitím se v první polovině 30. let přihlásil jako zájemce o sklárnu (v Květné u Uherského Brodu) vídeňský doktor práv Jan Ludvík Křivánek. Byl rovněž sklářským
podnikatelem - r. 1827 založil podnes existující sklárnu v Janštejně na
Českomoravské vysočině a měl patent na
výrobu zrcadel na hliněné podložce. Chtěl
huť na 20 let a byl rozhodnut ji přestavět. Jeho žádost podanou 6. února 1835
vrchnost pro značnou nákladnost přestavby zamítla. Na 3. květen 1836 byla
vypsána opětovná dražba pronájmu sklárny, protože však byla bezvýsledná, měla
se konat další 27. května 1836. Znovu se přihlásil Izák Reich[H46] .
1837 V ročence
polytechnického institutu ve Vídni je pod číslem 2117: “Johann Ludwig Krziwanek Doktor der Rechte in Wien Jägerzeile Nro 57 auf
die Verbesserung Glasspiegel auf einer Thonplatte zu giefsen Auf ein Jahr vom
29 September (roční patent na výrobu zrcadel na hliněné podložce[H47]
1840 Güterbesitzer Johann Ludwig Krziwanek
Doctor der Rechte und Mitglied der
juridischen Facultät in Wien (na str. 102) in Verhandlungen der kk
Landwirthfchafts in Wien und Auffäße vermifchten ökonomifchen Inhaltes
Výrazně
více se o Eduardově bratru, JUDr. Janu
Ludvíkovi Krziwankovi (*1795), dozvíme díky jeho sňatku s dcerou
skláře Franze Ignaze Hafenbrädla a
založení sklárny v Janštejně (viz článek Ing. Koppa VVM 2010[H48] ), či v článku o sklárně v Květné
u Uherského Brod. (Štěpán
V. Časopis Matice moravské 2001 [H49] )
K rodu baronů z Langendorfu:
Severýn Remigius Langer (1681-1757) koupil roku 1712 statek Mlýnice u Červené
Vody na Prostějovsku a stal se rytířem roku 1729. (Jeho syn Ferdinand Otto tento statek roku 1739 prodal). Severýn
Remigius vlastnil ještě Bělou a Petrkov
a roku 1754 se stává baronem. Asi v letech 1737-40 byl zřejmě také
stavitelem tzv. Langerovského, či Pachtovského
pražského paláce v Celetné ulici č. 31[H50] .
Křestní
kmotr Krziwanků byl Severýnův syn, baron
Josef Maria Langer von Langendorf (*Mlýnice 21.11.1725 + 15.10.1798[H51] ). Byl posledním pánem svého rodu na -
od Věže ne příliš vzdáleném panství - Česká Bělá na Havlíčkobrodsku. Josefova
dcera Rosalie (1770-1836) se vdala za hraběte Jana Václava ze Sporcku[H52] .
Ohledně
dalších dětí Bernarda Krziwanka (*1763) jsem
dosud nevěděli mnoho. Skalské matriky o nich však obsahují řadu zajímavých
údajů, které velmi laskavě zaslal pan Jiří Bořecký[H53] .
·
Josef Krziwanek, narozen asi 1788, protože zemřel ve Věži 9.9.1795 ve věku 7 let, byl asi první dítě..
Jako příčina úmrtí je u tohoto chlapce uvedeno „šlakem trefený“. V rozmezí let 1786-7 se ještě tedy ještě
před ním mohlo narodit jedno, či dvě děti.
·
Leopold
Tomáš Krziwanek *21.11.1790, jeho kmotr byl Josef Maria svobodný pán Langer z
Langendorfu, pán na (České) Bělé a Rosálie Reinchadtová, pernikářka z (Velkého) Meziříčí.
·
Josef Krziwanek *13.2.1804,
kmotři: Josef Lodgman z Auen, čestný
kanovník u sv. Ducha v Hradci Králové, tehdy lokalista ve Smrčné a Josefa,
manželka pana Kratochvíla, solního z
Třebíče.
·
Jan z Boha (Joanes de Deo) Josef
Krziwanek * 3.3.1795,
kmotrovali: Josef Maria svobodný pán Langer z Langendorfu, pán na (České) Bělé
a Rosálie Reinhardová, pernikářka z
(Velkého) Meziříčí.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Na
rodinu Richlých jsme díky Vilémovým kresbám již narazili (viz Album) a detailně se
s ní mohli seznámit díky kapitolám Jiřího Bořeckého v knize o Mirošově[H54] . V další knize stejného autora Dějiny Úsobí [H55] najdeme kapitolu věnovanou rodu
Fučikovský z Grünhofu. V této knize najdeme i obrazové portréty např.
Vilémova otce, Prokopa Richlého (1806-1879), či spoluúčastníka na podniku
květenovské olejárny Eduarda rytíře Fučíkovského z Grünhofu (1814-1891).
K tomu se na str. 173-4 nově z květenovské kroniky dozvídáme, že
Richlým partnerem nebyl vlastník Květenova Prokop, ale jeho bratr Josef:
„O několik let
dříve se Fučikovský[H56] pustil do závažnějšího podniku. Roku
1853 založil společně s již zmiňovaným Havlíčkem, věžským velkostatkářem
(1836-1876) Eduardem (od 1. října 1869 šlechticem) Křivánkem
(1799-1876) a mirošovským velkostatkářem
(1835-1869) Josefem Richlým (1804-1872)739[H57] v nedalekém Květinové továrnu na lisování oleje.740[H58] Květinovský velkostatek tehdy (1852-1865)
náležel Prokopu Richlému, bratru mirošovského
velkostatkáře Josefa Richlého. Tato továrna stávala v Č. p. 32 a 41, kde se ještě
dlouho potom nazývalo ve fabrice nebo v
olejně, neboť se tam zpracovávalo lněné semeno z květinovského, věžského a úsobského velkostatku.741[H59] Oba tyto podniky
neměly dlouhého trvání, jelikož hlavního organizátora Havlíčka vláda, patrně kvůli jeho slavnému bratrovi,
poškozovala v obchodním podnikání, načež od 27. ledna 1860 přijal místo
úředníka v Praze.742[H60] “ (Bořecký, Jiří. Dějiny Úsobí a Chyšky. Vyd. 1. Úsobí: Pro
Městys Úsobí vydal TiskPlzeňská, 2012. Str. 173-4)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Bratři
Jan Krziwanek (*1795) a Eduard (*1799) studovali na gymnáziu v Jihlavě. Jan v letech 1806 – 1810. Eduard 1810-1813.
(viz. Album
Scholasticae Ivventutis Gymnasii Caesarei Regii Iglavie ab Anno MDCCLXXVI
/-1849/ nestránkováno, v SOkA Jihlava - z dopisu J. Bořeckého
z 6.2.2014 )
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Zvláštní přílohu Album Marie
Brzorádové rozené von Krziwanek, inzerovanou již v Dodatcích 2013 čerstvě
doplňuje druhá řada materiálu. Tentokrát snad ještě o něco více než minule, ne
tak pro uměleckou, či dokumentační hodnotu, ale abychom lépe nahlédli vkus a
zájem dívky poloviny 19. století. Ukázka:
. Vstup do zvláštní přílohy – Alba je zde.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Postavu JUDr. Jaroslava Kratochvíla, význačné postavy
rodu jsme dosud nemohli představit podrobněji. Nyní se s ním díky
laskavosti jeho vnučky Petry Křížkové můžeme seznámit v monografii zabývající
se právě pozoruhodným životem jejího dědečka. Text připojujeme pro jeho kvalitu
v úplnosti. Pro jeho obsáhlost ho najdete umístěný zvlášť zde.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2014
Po té,
co jsme se loni dočetli 200 let starý návod jak vysloviti - pro nečeského
mluvčího obtížné - jméno Brzorád, těžko nezmínit i milou vzpomínku Jiřího
Brzoráda (*1929), dlouholetého předního pracovníka rentgenového oddělení[H61] , které se zabývalo i mamografickými
vyšetřeními. Četné pacientky mu prý totiž rádi přezdívali „doktor Prsorád“.
Jeho manželka Jitka dnes dodává, že „tuto žertovnou podobu užívali většinou i jeho kolegové.“ Ve
svém dopise se navíc podělila i o několik dalších zajímavých historek
z jeho profesního života. S radostí je níže uvádíme.
„Manžel
se zúčastnil výzkumu ostatků našich panovníků, počínaje vlastně už sv.
Václavem. Měl tu čest, že byl pro spolupráci vybrán tak významným odborníkem,
jako byl prof.MUDr. et RNDr.h.c.Emanuel Vlček, DrSc. Držel dokonce v rukou
lebku sv.Václava, kterou pan profesor přivezl k osnímkování tehdy novým
způsobem zobrazování - pomocí přístroje Xerox. Manžel byl výrobní firmou
proškolen jako jeden z prvních k jeho optimálnímu využití, které se osvědčilo i
u ostatků již dávno zesnulých pacientů. Problém udržení této vzácné relikvie k
zobrazení v prostoru vyřešili zavěšením v síťové tašce, t.zv. "síťovce.
Jak nedůstojné - ale účelné. Na úspěšné výstavě "Karel IV." na
Pražském hradě měl manžel k dispozici t.zv. "modrou komnatu", což
byla malá místnost, zcela využitá k instalaci modrých snímků Xerox se
zobrazením zkoumaných kosterních pozůstatků panovníka. Při jejich snímkování
byl manžel také první (neboť hotový snímek jako první nejen viděl, ale i
dokázal"přečíst"), kdo rozeznal zřejmou příčinu jeho smrti -
zlomeninu krčku kyčelního kloubu. Ta mívala za následek vmetek krevních
sraženin do cévního řečiště a častou smrt.
Průzkum
kosterních ostatků Ladislava Pohrobka ( syna Alžběty Lucemburské a Albrechta
II. )měl i dodatečně očistný důsledek pro Jiřího z Poděbrad, od r. 1452
zemského správce. Když panovník velice náhle a tehdy ne zcela vysvětlitelně v
r.1457 zemřel, byl Jiří z Poděbrad podezírán, že krále sprovodil ze světa,
obzvláště, když se králem sám r.1458 stal. Tak ošklivá skvrna na jeho štítě
přetrvávala vlastně až do 20.století, kdy se dostaly kosterní po-zůstatky
Ladislava Pohrobka pod neúprosný pohled moderních přístrojů a pokroku
diagnostiky. .Ukázalo se, že mladík trpěl rychlou formou zákeřné choroby
krvetvorby, které tak v tehdy neuvěřitelně krátké době podlehl. Tím byla
památka Jiřího z Poděbrad zbavena stínu podezření z královraždy.
Zajímavý - až bizarní- byl průzkum a
dokumentace ostatků t.zv. "Trpaslice z Kuksu", což byla jakási chudá
příbuzná hraběte Šporka. Byla postižena poruchou růstu a tento velmož jí
poskytl domov na svém dvoře v Kuksu. S dopravou jejích pozůstatků nebyl věru
žádný problém - vešla se celá do krabice od banánů ...
Při
otevření hrobu Tycha de Brahe došlo k náhodě, která se občas nazývá "být
ve správný čas na správném místě". Pohřebnímu rouchu tohoto astronoma
chyběl v okraji drobný obdélník. V ten okamžik si manžel uvědomil, že stejný
"klůcek" máme doma ve vitrině. Ve zkumavce, jejíž korková zátka je
zalitá voskem a relikvie je opatřena nápisem "Roucho Tycha de Brahe".
Obdržel ji můj tchán (JUDr Jan Brzorád) od svého dánského přítele, který měl za
ženu bývalou manželku astronoma Ladislava Pračky, přítomného ( zřejmě v
1.polovině 20.století) otevírání hrobu Tycha de Brahe v Týnském chrámu. V
nestřeženém okamžiku asi podlehl osudové neopakovatelnosti chvíle - a
svatokrádežně látku odřízl. P tolika létech se dílem náhody (či Božím úradkem
?) obě látky opět sešly, neboť manžel zkumavku muzejním pracovníkům přinesl a
daroval.Zprvu nechtěli historce ani věřit. Když ale útržkem látky doplnili
zející otvor, barvou i rozměrem segment zcela zapadl jako puzzle do skládačky.
Neuvěřitelné ?? Ale stalo se !!
Podobných příhod zažil manžel během čtyřiceti let na
jednom pracovišti mnoho, bohužel už není naděje, že by mu "vytanuly"
na mysl a na mé mnohdy ani nikdy "netanuly", takže jsou, bohužel,
zcela ztracené.
Komickou příhodu jsem v dobách
"normalizace" ještě s touto tématikou zažila já sama.Po dlouhém a
usilovném jednání se konečně našemu státu podařilo dohodnout (nevím bohužel, k
jaké příležitosti) zapůjčení ostatků Jana Lucemburského z jeho domovské země.
Asi měli obavu, abychom je vůbec vrátili ! Jednoho dne přišla vyděšená
listonoška doručit doporučený dopis z - Kanceláře prezidenta republiky (tehdy
Husáka) ! Už to nebyla doba, kdy jsme čekávali netrpělivě z tohoto místa
kladnou odpověď na žádost o milost pro tchána JUDr Jana Brzoráda, který byl ve
svých 71-ti létech na 12 roků odsouzen pro velezradu a vězněn na Mírově a
Leopoldově. Kladná odpověď nikdy ale nepřišla - že by nyní, s křížkem po fúnuse
? Ne. Byla to pozvánka pro člena de-legace, která měla panovníka, byť dávno
zesnulého, slavnostně uvítat na letišti v Ruzyni se všemi patřičnými poctami
vladaři. Pokud vím, ostatky byly převezeny ve specielně vyrobené schránce,
která byla zahalena do jakési repliky jeho královské standarty. Účast na této
ceremonii byla tedy skutečnou poctou.
Té, zřejmě poslední v životě, se manželovi dostalo ještě 7.4.1998. Tehdy byl jako jediný účastník bez akademického vzdělá-ní a titulu mezi kapacitami jako doc.MUDr Jaroslava Moserová Dr.Sc. či prof. MUDr Oldřich Čech, Dr.Sc. oceněn k 650-tému výročí založení UK "Medailí za zásluhy o čs. zdravotnictví".Navíc byl jimi vy-brán, aby pronesl jménem všech děkovnou řeč, což i od nich pokládal za významné uznání své téměř 40-ti leté odborné práce ve zdravotnictví. Víc mu komunistický režim mezi léty 1949 - 1989 neumožnil. Jak symbolické pro naši "ztracenou" generaci nesvazáků a ne-straníků[H62] !!!“
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky aktuální -
letošní najdete zde
Dodatky z roku 2017 najdete zde.
Dodatky z roku 2016 najdete zde.
Dodatky z roku 2015 najdete zde.
Dodatky z roku 2014 - zde právě jste.
Dodatky z roku 2013 najdete zde.
Dodatky z roku 2012 najdete zde.
Dodatky z roku 2011 najdete zde.
Dodatky z roku 2010 najdete zde.
Dodatky z roku 2009 najdete zde.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění: