zemského a říšského mladočeského poslance
JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von
Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.
V letech 2002-2008 sepsal Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky 2012
zpět na
Níže najdete doplnění připojená
k práci až po jejím dopsání. Přidávána byla na tuto stránku tak, aby horní
byla tou nejnovější. Každá novinka je označena podle příslušnosti k jedné
ze čtyř kapitol. Všechna doplnění budou časem dle možností postupně umístěna i
přímo do textu jednotlivých kapitol a to s šedým podbarvením pro odlišení od původního textu.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2009
Vojtěchovi (Weidenhoffer) správní i diplomatické schopnosti byly rázem
prověřeny v době vskutku krizové. Roku 1866 začala Prusko-rakouská válka
snažící se násilně (a definitivně) vyřešit spor obou zemí ohledně dominance
nad Německým spolkem. V červenci městem procházela pruská armáda a
starostu Ferdinanda Menšíka tou dobou trápila nemoc. Odpovědnost pro jednání s
(nepřátelským) vojskem připadla na Vojtěcha Weidenhoffera. Prvních 1 500 mužů a
500 koní městem procházelo 9. července a žádali zde nocleh a stravu. Byli
součástí tzv. Labské armády. Po odevzdání dvou tisíc bochníků ale velitelé
chtěli více surovin, čemuž se Vojtěch snažil zamezit osobní prosbou u jejich
generála Karla Hervartha von Bittenfeld. Bylo mu prý vyhověno, ale radost
netrvala dlouho. Hned další den totiž oblastí procházel hlavní voj a na Německý
Brod připadlo postarání se o dalších 2 000 mužů, 76 důstojníků a 600 koní.
Weidenhoffer osobně se ujal čtyř důstojníků. Požadavky jádra armády na suroviny
byly velmi vysoké a Vojtěchovi se je prý podařilo snížit na pětinu argumenty,
že dalším příchozím Prusům by už nezbylo nic. Do 23. července prý městem prošlo
na 62 000 vojáků a bylo celkem mezi hradbami ubytováno na 11 000 mužů
a 5 000 koní. Navíc během 8.-10. srpnem tudy armáda procházela nazpátek a
mezi 15. až 30. srpnem zde 260 ozbrojenců s dvěma bateriemi děl působilo
jako posádka. Poslední Prus opustil oblast 8. září. I přes jejich celkovou (na
válku nadprůměrnou) slušnost a ukázněnost to pro Německý Brod byly těžké
měsíce. Odměnou obyvatel se stala následná listopadová návštěva Františka
Josefa I., jehož prý sám Vojtěch za město uvítal a navíc českou řečí. On, starosta Ferdinand Menšík a další radní
JUDr. Eduard Brzorád obdrželi nejvyšší uznání za loajálnost a činy během
okupace Pruskem. Ovšem požadavek hmotné náhrady škod zůstal nevyslyšen.
(Kamp Michal:
Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850-1950
(magisterská diplomová práce) dostupná na: http://is.muni.cz/th/125620/ff_m_b1/Podnikatelske_rodiny_v_NB_1850-1950.pdf)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Velmi zajímavé snímky nám zaslala vnučka nymburského
MUDr. Antonína Brzoráda Jana Bernáthová. Dr. Brzorád byl v letech
1934-1948 předsedou správní rady nymburského pivovaru, kde působil od roku 1919[H1] také František Hrabal („Francin“), otčím Bohumila Hrabala[H2] . Malý Bohumil prostředí nymburského pivovaru důkladně
poznal a do své knihy Postřižiny přivedl řadu skutečných postav. To, že Dr. Gruntorád
- podle knihy ctitel Hrabalovy maminky Maryšky - byl ve skutečnosti MUDr.
Antonín Brzorád jeho vnučka potvrzuje: „Dědeček
je vskutku Gruntorád. Pan Hrabal požádal mou maminku, aby se v knížce o něm
zmínil a po domluvě se změnilo jméno Brzorád na Gruntorád[H3] “.
MUDr. Antonín Brzorád, nymburský lékař, postava Hrabalových Postřižin
s manželkou[H4] .
MUDr. Antonín Brzorád, nymburský lékař, postava Hrabalových Postřižin[H5] .
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Ve vzpomínkách[H6] nakladatele Otakara Štorch-Marien se dočítáme, že Karásek
ze Lvovic za války raději spálil jeden Masarykův dopis. Štorch přitom vtipně
připomíná Karáskovy výčitky kolínským baronesám za spálení Havlíčkových dopisů
jejich otci. :
„…T. G. Masaryk mi
také poslal obšírný list a souhlasil se mnou, hlavně pokud šlo o mé závěry,
týkající se kulturní budoucnosti národů germánských... List Zeyerův je uložen v
Náprstkové muzeu, Masarykův však neexistuje. Zničil jsem jej za války i s jinou
částí svého archívu z obavy před policejní prohlídkou, která mi hrozila. Velice
toho lituji, protože to byl dopis skutečně dokumentární." Potud Karásek. V
duchu jsem se divil, že nenašel jinou cestu, jak by onen „závadný"
materiál uklidil do bezpečí. Vzpomněl
jsem si přitom, jak se pozastavoval nad unáhleným postupem kolínských barones
Voithových, které za války také zničily korespondenci Havlíčkovu, adresovanou
jejich otci.
(ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Ohňostroj :
Paměti nakladatele Aventina II.. Praha : Československý spisovatel,
1969. Strana 88) Širší úryvek zde[H7]
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Ve sborníku studií k moderním dějinám[H8] se dočítáme o pohnutých okolnostech jmenování Mani
Prziborského finančním ředitelem v Českých Budějovicích v roce 1908:
„… Takřka neustávající souboj vedli Češi a Němci při
každém jmenování (na místa finančních
ředitelství – pozn. edit.) v okresech, ležících na národnostním pomezí nebo
přímo ve smíšených krajích, jak svědčí příklady Plzně a Českých Budějovic. Shodou
okolností se v obou místech uvolnila v roku 1907 místa přednostů. V západočeské
metropoli odešel do výslužby vrchní rada Basler a ve stejnou dobu odcházel i
českobudějovický přednosta Josef Váňa. Česká strana se pokusila obsadit obě
místa svými příslušníky. Ministr-krajan Karel Prášek (agrární strana)
několikrát intervenoval na popud českých politiků u ministerského předsedy
Becka, resortního ministra Korytowského a u přednosty vrchního finančního
ředitelství v Praze Tersche, které žádal, aby uvolněná místa zůstala v českých
rukou.22) Do Plzně byl skutečně jmenován titulární dvorní rada Fiala, kterého
již roku 1898 jmenoval Josef Kaizl přednostou hlavního celního úřadu v Praze.
Do Českých Budějovic však viceprezident
Tersch v dohodě s předlitavským ministerstvem financí chystali jmenování
vrchního finančního rady Prziborského, jenž se hlásil k německé národnosti.
Představitelé české politiky, zejména mladočeši,
protestovali proti podobnému řešení. Považovali je za porušení statu quo,
protože předešlý přednosta (Josef Váňa) byl Čech.23) Ministr-krajan Prášek
několikrát tuto situaci konzultoval s vedoucími vídeňskými představiteli a
několikrát protestoval proti jmenování Prziborského. Na Nový rok 1908 psal
viceprezidentu Terschovi, že sice chápe, jak je na něho naléháno z Vídně i od
českých Němců, ale přesto žádal, aby do Českých Budějovic nebyl jmenován
'německý úředník, což prý by znamenalo rozčarování v českých kruzích.24) Pro
Tersche a pro vídeňské ministerstvo financí se vytvořila téměř neřešitelná situace, když při tehdejším
jmenování vrchních finančních radů se jednalo o místa ve výhradně českých
krajích a pro Prziborského bylo možné najít uplatnění jen na jihu Čech.
Zprostředkování se ujal agrární poslanec prof. dr. Brdlík. Spolu s
českobudějovickým finančním radou Harmachem přesvědčili Prziborského o nutnosti předat do rukou ministra Práška
prohlášení o budoucí neutralitě v národnostních otázkách. Krátce nato psal
A. (sic! pozn. edit.) Prziborski (4. 2. 1908) Karlu Práškovi: „Současně si dovoluji Vaši Excelenci ujistiti, že se
vynasnažím přesně, objektivním jednáním v záležitostech národnostních, Vaši
Excelenci uspokojiti." Spolu s osobní audiencí u ministra-krajana umožnil
tento dopis A. (sic!- pozn. edit.) Prziborskému
dosáhnout místa přednosty okresního finančního ředitelství v Českých
Budějovicích.25) Ja-ko odškodnění získali Češi místo ředitele poštovního
úřadu v Českých Budějovicích a český úředník byl jmenován i do čela hlavního
celního úřadu v Praze.26) …“
22) SÚA, MK/R, 1907, č. 1081.
23) SÚA, MK/R, 1907, Č. 1768.
24) Tamtéž.
25) SÚA, MK/R. 1908, Č. 495. Dopis viceprezidenta Tersche
dvornímu radovi v ministerstvu finan-cí Scheichstnelovi z 13. 1. 1908.
26) SÚA, MK/R, 1908, Č. 495. Dopis ministra Karla Práška
dr. Václavu Skardovi z 8.3. 1908.
(Miloslav
Martínek: Úředníci z moci národní (Národní prvek v
sociálních poměrech státních úředníků v Cechách na přelomu 19. a 20.
století),in Josef Harna – Petr Prokeš (eds.): Studie k moderním dějinám. Sborník
prací k 70. Narozeninám Vlastislava Laciny.1. vydání. Praha: Historický ústav
AV CR, 2001, 462 stran, ISBN 80-7286-030-, str. 109-110.)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
„Ctěný pane redaktore, dovolte mi poznámku ke článku Jos.
Volfa o doznání Sabinově v posledním čísle Panoramy: V roce 1882 stal jsem se
učitelem v Německém Brodě. V tom čase vrátil se tam právě dr. Brzorád, pozdější
zemský a říšský poslanec. V Brodě nastoupil tehdy do advokátní kanceláře svého
otce, pobyv předtím asi 3 léta jako koncipient u dra Jana Kučery v Praze. Při častých podvečerních procházkách, které
jsem s drem Brzorádem konával po haberské silnici, vypravoval mi mnohé intimní
věci z tehdejších poměrů v Praze, kde se dříve stýkával denně s Barákem,
Grégrem i jinými mlado-českými předáky. Jednou jsem se ho ptal na aféru
Sabinovu a pamatuji se určitě, že mi řekl: »Jak Barák, tak i dr. Kučera jsou
přesvědčeni, že Sabinův trest byl větší
než jeho vina, které se z bídy
dopustil. Že byl ve službách tajné policie, je jisto, ale stejně je pravda, že
policie od něho příliš nezískala. Býval přítomen ve schůzích, kde se
mluvívaly řeči, silně zavánějící velezradou; správný referát o nich byl by prý
přivedl do vyšetřování a vězení leckterého z účastníků, ale policie nedovídala
se z nich nic nebo jen okolnosti podružné, které ke stíhání nestačovaly.« Na
tento úsudek současníků vzpomněl jsem si při čtení Volfova článku a podávám jej
příspěvkem k diskusi o Sabinově zradě. Zbraslav n. Vlt., 14. IV. 1928.
Albert Ligaun, ř.
uč. v. v.“
(in Panorama, kulturní zpravodaj V. (1928) Vydavatel:
Praha – Družstevní práce 1928, str. 152)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
„Verzeichniss der P.T. Herren
Gäste und Mitglieder, welche der 18. General Versammlung des böhmischen Forstvereines
am 7.,8. Und 9. August 1865 in
Jungbunzlau beiwohnten.“
(in Vereinschrift für Forst, Jagd und Naturkunde, 1865,
III. Prag)
„Eduard Křiwanek, Wirtschaftsadjunkt,
Charwatetz.“
(Charvatce, obec u Dobrovic u Mladé Boleslavi, stejně
uveden i roku 1863.)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Pozornější čtení Gothaiského almanachu z roku 1866
nám umožní poupravit hodnost barona
Johanna z Heritesu (1806-1846). U jeho jména totiž čteme „Lieutenant a. D.“ tedy se zdá, že mimo
službu byl postaven již jako poručík.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Díky laskavosti Mgr. Hollerové se můžeme seznámit
s materiálem, který chová ve vztahu k Voithovým Regionální
muzeum v Kolíně.
Začněme dovětkem Jiřího Karáska k článku „O muži jenž
zakýkal Havlíčka“. Kurziva je původní, tučné písmo užito až zde.
Literární rozhledy roč. XIII. čís. 9. Červen a červenec
1929
Lidové noviny z 9. června 1929 přinášejí od pana
dra. Karla Kazbundy velmi
interesantní doplněk k našemu článku o „muži, jenž zatýkal Havlíčka“, to jest o baronu Ferdinandovi
Voithovi ze Sterbezu. Ve svém článku
v Literárních Rozhledech jsem psal
jen věci, jež mi sdělily dcery Voithovi v Kolíně tehdy žijící. Pan
dr. Kazbunda má příležitost, opatřiti si autentický listinný materiál, a tak
může ovšem podepřít svá tvrzení neotřesitelně. Jeho publikace zprávy , kterou
podal Voith po zatčení Havlíčka tehdejšímu místodržiteli, je svrchovaně
důležitá, ale neodporuje nijak tomu, co tvrdily dcery Voithovy. Vmysleme se do
postavení úředníka , jenž referuje
svému představenému. Je přece
vyloučeno, aby dal znáti jen stín nějakého přátelství k člověku, jejž
vláda pronásleduje. A přece se ten dobrý baron Voith ani tehdy nezapřel. Kdo
čte mezi řádky, vidí jasně do věci. Voith se vyhýbá ublížiti Havlíčkovi a spíše
řekne něco nepříznivého o jeho bratrovi, jen aby zamaskoval vlastní sympatii k
„nebezpečnému státnímu zločinci“.
Mohu potvrditi p.dr.Karlu Kazbundovi, že se opravdu spálené dopisy
Havlíčkovy týkaly také jeho osvobození z Brixenu. Říkala mi, jak se mi teď
dodatečně vybavilo, baronesa Hermina, že měl „fatrle“ zásluhu o to a že o tom také korespondovali. Lituji jen, že
jsem si hned po návštěvách u barones nečinil poznámky. Obě baronesy byly
naprosto pravdomluvné a líčily poměr otcův k Havlíčkovi správně. Jaký duch panoval v rodině tohoto
krajského hejtmana, vidno z toho, že obě baronesy jako mladé dívky
účinkovaly v českých ochotnických představení. Ba dokonce svedly i jednu
svou vzdálenou příbuznou, kovanou Němku, že se naučila malou plohu po česku a
s nimi hrála. S touto dámou jsem také u barones Voithových mluvil, a
ačkoliv se podnes česky nenaučila, ráda na to představení vzpomínala a na ten
potlesk, jenž nedbal několika přeřeknutí mladé německé dámy. To uvádím jako
zajímavý detail k charakteristice, jakým duchem byla provanuta rodina
„zlopověstného muže, jenž zatýkal Havlíčka“.
Jiří Karásek ze Lvovic
V muzeu se nalézá i několik drobných předmětů z rodinné pozůstalosti.
Asi nejvíce zaujala dřevěná skříňka na šperky – př. č. 103/81. Uvnitř má na
víku obrázek horské krajiny. Rozměry 27 x 19 cm. Ve skříňce ležel lístek papíru
s poznámkou: „Z majetku baronesy
Berty sv. paní Voith – Heritesové ze Sterbezů + 1920, Hermína sv. paní Voith -
Heritesová + 1921 z rodu čáslavského Voitha, který jako komisař zatýkal K.
H. Borovského. + 1924 jejich sestřenice Terezie z Hillmayerů. Viz Věstník
r. VII. 1930 str 114.“ Až na nepřesnosti ve jméně je přípis důvěryhodný.
Muzeum získalo skříňku od Václava Straky v roce 1981. František Straka
býval kolínským starožitníkem a z pera Františka Straky také známe srdečný
článek ze zmíněného kolínského Věstníku. Na víku je dobře čitelné „v. H.“ Usuzovat tedy můžeme, že se nejspíše
jednalo o dívčí šperkovnici matky
zmíněných sester - baronesy Marie von Herites (1816-1885). Vdávala se
1837.
Dalším předmětem, který zaujal, je křestní medaile – inv.
č. „R 915“. Právě nízké číslo inventarizace napovídá, že zařazení mezi předměty
z pozůstalosti, je důvěryhodné. Samotná medaile „s obloučkovitě a
kapkovitě tvarovaným filigránovým okrajem“ má „v ploše mělký reliéf
s motivem Křtu Páně. Na zadní straně rytý nápis: Errinerung an 24.7. ben 1842 von C.K.“ Tolik text inventárního
seznamu. My dodejme, že všem dětem Marie kmotrovala její sestra tehdy již Caroline Krziwanek. V roce 1842 se narodil bratr Berty a Hermine
Vincenc a to 24.9. Vrytý měsíc tedy
bude třeba čísti „7ber“, tedy
September.
V souvislosti s rodinou Voithů chová muzeum i
přírůstková čísla 3-7/2010. Tyto předměty věnovala muzeu neteř schovanky
z domu Na Pršíně - Magdy později provdané Havlíkové. S rodinou Voithů
žila Magda jako dcera zahradníka a s baronkami měla prý velmi hezký vztah.
Obdržela od nich i velmi pěknou výbavu a níže vyobrazené předměty uchovala jako
drahou památku.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Publikace Jiřího Kratochvíla Pražské pošty
(vydalo roku 2009 nakl. Libri) uvádí v hesle Trojské pošty seznam poštmistrů. V něm pro léta 1911 až 1925 stojí „Vlasta Brzorád“. Pošta byla od roku 1909 v dnes již zbouraném
domě Trojská 142/105. Po roce 1918 se pošta přestěhovala do Trojské 207/180,
dnes ulice Pos Salabkou. Dočítáme se ještě, že roku 1923 zde byla zřízena
telefonní hovorna.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Na poli západně
od města Slaný (okr. Kladno) byl nalezen žeton. Jméno na opisu zní „Čenek
Brzorad“ a na druhé straně je městský znak Nymburka. Není proto téměř pochyb,
že pochází z doby purkmistrováni „našeho“ Čeňka Brzoráda. Žeton o průměru
25 mm nalezl a jeho snímek velmi laskavě zaslal a ku zveřejnění nabídl Ronald
Tax. Po účelu žetonu bude třeba ještě zapátrat.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Návštěva Sukova památníku v Křečovicích nepřinesla o
osečanské vrchnosti žádné poznatky. Zato tématický katalog Sukových skladeb vydavatelství
Bärenreiter z roku 2005 (aut. Zdeněk Nouza a Miroslav Nový) doplňuje ke
skladbám dedikovaným Anně Voith von Sterbez jednak, že byly nazvány německy jako Drei Lieder ohne Worte (Albumblatt,
Träumerei, Melodie) „zřejmě proto, že
dílo bylo věnováno baronce Voith.“ Navíc zde stojí, že ji „skladatelův otec, učil hrát na klavír.“
Jednu „polonaise složil a vysoce
urozenému Pánu panu Rudolfovi Voith-ovi Baronu ze Šterbeců ke dni 17. dubna 1887 věnuje
v nejhlubší úctě Pepoušek.“ Přípisek říká, že „17.4. byl den jmenin Rudolfa Voitha, majitele zámku
v nedalekých Osečanech. Nelze zjistit, zda Polonaisu pro čtyřruční klavír otec opsal, anebo ji sám pro čytři
ruce upravil.“ Dodejme, že Pepouškovi, jinak Josefu Sukovi bylo
tehdy 13, a od roku 1885 byl studentem pražské konzervatoře.
U
dedikace polonézy je přičiněna poznámka „Ještě
po letech gratuloval Rudolf Voith von Sterbez 15.11.1898 z Osečan Sukovi
k zasnoubení s Otilií Dvořákovou. (svatba se konala 17.11.1898)“
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Národní Knihovna zpřístupnila v systému Kramerius Wácslava Neumanna … Kázánj na den Sw.
Bartoloměje … v Chrámu Páně Hostaunském … držané 30. Srpna 1807. Text je pozoruhodný i pro vysokou
jazykovou kvalitu a díky kvalitnímu tisku i poměrně snadnou čitelnost. Nás ale
zaujmou hlavní postavy jimiž jsou
probošt Václav Vojtěch baron von
Herites a jeho bratr Michael Emanuel,
kterého při té příležitosti instaloval na svém panství (Hostouň
patřila ke kapitulním obcím) co děkana.
Výňatky z text najdete zde[H10] .
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Denní zprávy. - O volbě okresního zastupitelstva
německobrodskěho píše se nám z Německého Brodu: „Ach radost, ach radost, jaká to
květina, ach škoda přeškoda, že kořínkův nemá!“
Tyto verše našeho slavného Pěvce tanuly nám na mysli, čtoucím v „Prager
Abendblattu" dopis z Něm. Brodu jednající o sezení našeho okr.
zastupitelstva dne 9. listopadu, v němž
neznámý nám pisatel do nebe vynáší
JUDra. Brzoráda, po všech vlastech známého výtečného řečníka, že svou
„schlagend a überzeugend‘ řečí prorazil volbu do školní rady. Podívejme se
blíže na ty pány, na něž výtečný náš řečník tak „tiefen eindruck udělal, že
volili. Předevšim tu byl p. Edler v. Krzivanek, tchán p. řečníka a bývalý
reichsrath ; pak p. Verner, hosp. úřadník u p. hr. Trautmannsdorfa na
Lipnici dále p. Petr, propadlý vládní kandidát při volbách do sněmu ; pak p.
Schvarzl, rozhodný Němec, pak p. Schwetz, jenž se chlubívá obzvláštní přízní p.
hejtmana okr., dále p. Fischer, který tajně je národní, pak p. Altrichter z
německé obce Blumendorf, konečně p. Horák, jenž zemský úřadník jsa říditi se snad musí dle náhledu zemského
výboru. Těchto 9 neodvislých a loyálních mužův provedli „ohne anstand"
volbu do okresní školní rady. Oněch 7 nešťastných zaslepencův, kteří před
volbou síň opustili, jsou : pp. Veidenhoffer Vojtěch a Kalina Ant., radové kr.
města Něm. Brodu, MDr Felix, městský lékař, Václav Morkus, Tomáš Beránek, Jan
Kořínek, Vojt. Pertl, probudilí rolníci. Pokárání zasluhují oni pánové, kteří k
tak důležitému sezení nedostavili se a netečností svou porážku naší strany
zavinili. Jsou to : pp. Seifert, statkář z Bělé, V. Palán, J. Sochor, J. Zadina
a J. Tecl, rolníci. Co „Pr. Abendblatt" mluví o „heftigste agitation a
terrorisirungsgelüste", považujem za bezdůvodné tlachání které snad má
význam bengálského osvětlení při jistých produkcích. Doufáme, že volba tato otevřela našemu rolnictvu oči o zásadách a
platnosti mnohých zástupcův.
(Národní listy 16.11.1869 strana 2)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
V románu Františka Hamzy „Šimon Kouzelník“, který je
vedle příběhu smyšleného, osvíceného, vlasteneckého premonstrátského kněze,
zároveň jakousi kronikou života v Německém Brodě v prvé půli 19.
Století, je do brodského hostince „U
Slunce“, kde hospodský strojívá studentům o sobotách jaternicové hody,
zasazena scéna, kdy sem P. Šimon
přichází mezi své rozjařené studenty a vysvětluje: „Dovolil jsem dětem jednu,
dvě jitrničky, jednu holbu piva, slušnou písničku a housličky. “ Scéna je
v románu zasazena kolem roku 1822, kdy již hostinec Skrziwankovým patřit
mohl – víme, že jim patřil v letech 30.
(Hamza František: Šimon Kouzelník, Krajské Nakladatelství
Havlíčkův Brod, 1957, str. 208)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Při listování kniho Dr.
Antonína Novotného „Naposledy o Praze F. L. Věka“ z února 1948 narazíme
jak na barony z Heritesu tak na Ferdinanda Delorma.
(4.11.1796 v den arciknížecích narozenin.) „Pro
hlavní, ač nejméně zajímavou poctu určen chrám Týnský, kde se příštího dopoledne
shromáždily při mši svatovítského probošta
Václava rytíře Heritesa všechny špičky společnosti, nevyjímajíc dokonce
abatyši hradčanského štiftu, arcikněžnu Marii Annu. (str. 40)
O sirotčinci u sv. Jana Křtitele v roce 1803. „Inu
panská přízeň po zajících skáče a kdo tuší, na jak dlouho prospěje ústavu nová
výsada, udělená Františkem II., když předseda orphanotropia Ferdinand Delorme o ni požádal.
Pozůstávala v právu uspořádati každoročně v prospěch osiřelých dvě
maškarní merendy mimo období masopusta, jakož i v ročně opakovaném daru
šesti beček soli, s výslovným podotknutím, že platnost výsady netýká se
celé budoucnosti, nýbrž příštích dvaceti let. (7.1.1803)“ (str.152)
O nobilitaci rytířů z Herites v roce 1804
čteme: „Větší štěstí měl se svobodným pánem hradčanský kanovník Václav rytíř Herites, o němž zlá huba
MUDr. Helda mluví svrchovaně nectně. Císař
uznal jeho patnáctitisícový dar ve prospěch dobročinných fondů za
dostatečný důvod, aby z Mathausenu sdělil guberniu (2.11.1804), že
Heritesovo rytířství povyšuje na panstvo sobě volně volně svobodné, jak pro
církevního hodnostu, tak pro jeho synovce Jana a Antonína Macha. Jeden
z nich byl umístěn přičiněním strýce u úřadu nejvyššího sudího, druhý
jmenován ředitelem proboštských statků v Dejvicích, dohromady pak
vlastnili velkostatek Stranov, kanovníkem pro ně koupený.“ (str. 175)
Zde zřejmě čerpáno
z opisu rukopisu Heldova Nekrologu. Dr. Novotnému je ke cti, že ostatní
impertinentní Heldovy dohady odbyl „svrchovanou nectností zlé huby.“
„Věřte, není
možno podrobně popsati, kde a co se v kverech dostalo na zub, vyprávěná by
se naustále opakovalo, nezbude proto než po opětném konstatování, že tu rostly
hory lahůdek, hodných země všehojnosti, vytyčiti několik málo svědectví. Prvé
z nich, firma Delorme a spol. »U modrého
sloupu« na
Ovocném trhu (č.p. 403-I., 13.3.1792),
hojně pamatovala na alkoholiky. Vedle červeného a bílého šampaňského měla
kořalek pro každou chuť: anýzovku indickou a verunskou, krfonskou oranžovku,
jahodový, vanilkový, té oříškový krém, mimo ně pak dva likéry, které pro
neznalost lahvového obsahu stůjte tu pod
označením firemního ceníku: jeden nazván olejem Venuše, druhý »créme de
Canelbe«. (str. 180)
„Pražané, nastaloli teplejší počasí, se rádi
stěhovali ven. … Pan baron Wimmer, znaje jejich přání, nabízel jim proto
sedmipokojový byt – prosím, ale skutečně a výhradně jen pro léto – ve vinařském
domě na Zvonařce (23.4.1799) a stejně velký pronajímala i smíchovská Buquoyka
(18.4.1804), jež podruhé chce dáti k dispozici toliko čtyři pokoje,
připojujíc k nim mimo kuchyně, kůlny a stáje na pár koní tentokráte také sallu terrenu v zahradě
(15.5.1807)“ (str.235)
O stoh kolovratské grafiky přišla Praha stejně jako „o sbírku grafik
Františka Josefa Šternberka, rozvátou čtyřmi dražbami drážďanského auktionátora
G. E. Heinricha (č.p.7-III.). Příležitostně odprodávány listy francouzského anglického původu kupcem Ferdinandem Delormem, jenž je zdědil po synu, nebo malostranskou
lékárnu »U černého
orla« (14.8.
a 28.12.1807) (str. 302)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
V PRAŽSKÉM DENNÍKU z 23.5.1872 se dočítáme
podrobnou zprávu o slavnosti veteránů v Kolíně z 21. t.m.. List
slavnost hájí, protože tato slavnost spolku vysloužilců (v Kolíně čítá 172
členů z toho 156 pracujících) sklidila kritiku opozičního tisku, bylo jí
všelijak překáženo a jejím účastníkům a hostům nepřízeň dávána najevo. Jak
praví úvodní část – „členové veteránských spolků pamatují při svých slavnostech
nejen na vlast a národ, pro něž byli druhdy krev na bojišti cedili, ale též na
mocnáře, jemuž byli věrnost a poslušnost přísahali – a to vše se nehodí ovšem
do krámu oposičních novinářů, kteří tedy na veteránské spolky nevraží.“ Tito
„zrádcové vlasti a národa“ však na
příklad vybrali při odpolední zábavě mezi sebou 22 zl. 20kr. na národní
divadlo. Po slavnostním průvodu, který
kráčel ze střeleckého ostrova a mši svaté v kostele sv. Bartoloměje
zatloukaly se hřeby do praporu spolku. Po panu děkanovi a kmotře praporu paní
hejtmanové tak učinil pan major Emanuel rytíř Náchodský, pan rytíř Horký
z Horkysfeldu, svobodný pán
z Heritesu, krajský předseda Voith z Čáslavi, …
Slavnost veteránů v Kolíné, - jaká tam v pondělí
svatodušní byla odbývána, vybouřila zase jednou všecky oposiční listy proti
spolkům veteránským. Příčina toho leží na enadě. Vysloužilci vojenští
za-kládají své spolky k oučelům prospěšným a dobrodéjným, nedávají se
zneužívati k všelijakým demonstracím, jako to u jiných spolků bývá, členové
jejich pamatují při svých slavnostech nejen na vlast a národ, pro něž byli
druhdy krev na bojištích cedili, ale též na mocnáře, jemuž byli věrnost a
poslušnost přísahali — a to vše se nehodí ovšem do krámu oposičních novinářů,
kteří tedy na veteránské spolky nevraží. Proto také zlehčují o přítrž slavnost
kolínskou, zapomínajíce na to, že by se jim často stejnou měrou mohlo spláceti.
Přes všecky pletichy protivné strany se slavnost vysloužilců v Kolíně krásné
vydařila a ač jsme už včera jednu zprávu o ní přinesli, i neváháme dnes druhý
dopis z Kolína uvořejniti, aby pravdě bylo dáno svědectví. Zníť týž následovně
:
—V—
Z Kolína, 21. května.
Již
v neděli dne 19. t. m. byl prapor spolku vysloužilců vojenských odpoledne z
Idolu od pana předsedy spolku Ludvíka ryt. Náchodskěho, setníka na odpočinku
(mimochodem připomínám, že týž pan ryt. Náchodský musel proto na odpočinek,
jelikož mu byla ještě co mladému muži v bitvě pravá ruka ustřelena a přece mu
oposiční listy tento odpočinek vyčtly), 8 hudbou spolkovou k panu
místopředsedovi Frant. Tatlovi přenošen. Večer na to byla v novém hostinci pana
Lazara zahradní zábava, kdež hrála hudba vojenská pluku Karla balvatora, která
zvláště ku slavnosti naší z Prahy přišla. Dne 20. t. m. v pondělí ráno o 5.
hod. procházel tentýž hudební sbor městem při střelbě z moždítů a před 6.
hodinou odešel na ná-draží, aby spolky, deputace a jiné hosty vítal. Z Nového
Bydžova a Třebovle přišli vysloužilci s prapory a hudbou; první spolek pražských
vysloužilců a spolek „Radecký" přišli s praporem; z Čáslav, Tábora, Mladé
Boleslavi, Brodu dostavily se deputace spolků veteránských. Ze střeleckého
ostrova bel slavnostní průvod s paní chotí okr. hejtmana p. Brechlera, která
zastupovala matku pra-poru Její Jasnost pnnt kněžnu
Dietrichstein-Monsdorffovou, a s dvanácti družičkami do chrámu sv. Bartolomějo;
tu byla sloužena slavná mše sv. a prapor vysvětil dustojný pan vikář a děkan
Lindner. Pak zatloukaly se hřeby do praporu. První zatloukl pan děkan, po něm
následovali: paní kmotra praporu, pan major rytíř Emanuel Náchodský, pan rytíř
Horský z Horskysfeldu, svobodný pán z Heritesu, krajský předseda pan Voith z
Čáslavi, pan major Lazarovič od vojenské obsádky kolín-ské, pan major Feldmann,
pan okr. tajemník Srůtka a jiní čestní členové spolku, předse-dové spolku a
naposledy pan rytíř Ludvík bláchodský co předseda spolku kolínských
vysloužilců. Po slavnosti přešly přítomné spolky v řadách před shromážděnými
hosty a odebrali se do hostinců jim vykázaných,
kde
jim tři hudební sbory hrály. O 6. hod. večer rozloučili se s námi cizí spolkové
a kolínský spolek měl taneční zábavu v novém hostinci až do jedné hodiny s
půlnoci. Při odpolední zábavě vybrali mezi sebou tito „zrádcové vlasti a
národa" 22 zl. 20 kr. na národní divadlo.
Tak se skončila tato slavnost,
ačkoli se kolínští někteří „národovci" ze všech sil vynasnažovali ji
zmařiti. Na první ráně stála, jako vždy, kolínská „Koruna." Nejprvé aby
spolky spletla, udávala, že bude slavnost az 26. května; mimo to se rozesílaly
spolkům do Prahy a jinam listy, že se bude na ně kamení!!! házet, po nich
plivat a že budou vypískáni. Objednaná již hudba pana Borčického byla
přemluvena, aby nehrála, a muž, jenž vypaluje moždíře, byl uplacen, aby
nestřílel. Clenům spolku se vyhrožovalo, že se jim dá z bytů výpověď a že budou
z práce puštěni. Když po slavnosti si cizí členové spolku město Kolín
prohlíželi, zašel si jeden z nich do plzeňské pivnice, aniž by se v českém
městě takové sprosté urážky nadál. Zde mu byl klobouk rozbit od několika
„vzdělaných národovci?' a pak Inu za to nabízeli dvacet zlatých, což on s
opovržením odmitnul. Člen spolku „Radecký" chtěl se podívati na dolejší
ostrov a ač byl přístup veřejný, nebyl tam puštěn, proto že je „veterán."
Do „národního" hostince přišlo několik členů a chtěli tam obědovati a
řečeno jim, že pro ‚veterány" ničeho nemají.
Spolek kolínských vojenských vysloužilců má
172 členy; z těch jest 156 členů, kteří celý týden v potu tváři pracují, aby
sebe a svoji rodinu vyživili. Oni neprovádějí žádnou politiku. Vy
„národovci" kolínští, vyčítáte nám, kteří jsme císaři a vlasti slou-žili,
nyní že jsme „zrádci národa a vlasti!" Proč jste nás tedy na vojnu
posí-lali co rekruty? Proč jste, vy břichopáskové, nešli sami? Nyní, když jsme
svoji povinnost vykonali a domů přišli zmrzačení, když někteří z našich
kamaráda se s bojiště ani více domů nevrátili, utvořili jsme si spolek, vědouce
dobře, že od Vás ne-máme ničeho k očekávání, a když se na Vás dřeme, nyní nás,
Vaše spolurodáky, děti a syny jedné vlasti, pronásledujete! Je to ta odměna, že
jsme za Vás krváceli a zmrzačeni byli? Vy se stydíte za nás, že jsme nádenniky
a se poctivě živíme! Několik kluků složilo na nás hanebné písně, jež teď po
ulicích zpívají, a Vy k takovým hanebno-stem tleskáte To je Vaše
„národnost" — hanit, kazit, mařit vše, co nejde podle Vašeho nesmyslu.
Rozumný svět Vás odsuzuje již nyní a odsoudí na věky. Náš spolek nezhubíte, neb
nesestává ze žádných přemrštěnců; vypovídejte si nás z bytů, pouštějte ze
služby a práce, náš spolek nezlomíte! Poctivému dělníkovi otevře zase poctivý
člověk své dveře a dá mu byt i práci. Hubou jste zvykli jen Vy bojovat. Spolek
náš má ještě 172 členy a trval by, i kdyby měl jen 20 členů. Členy, kteří
vystoupli a „Koruně“ své diplomy a knížky odevzdali, opovrhujeme, neb tak
zbaběle nejedná bývalý voják. Sláva císaři a králi našemu, sláva naší vlasti a
blahobyt našemu spolku!
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Pražský denník ve
svém vydání z 27.10.1866 na stranách
2 a 3 uveřejnil mezi vyznamenanými nejen Eduarda Brzoráda, o čemž jsme již
věděli, ale i obecního starostu ve Věži Eduarda Křivanka:
„Jeho c. kr. Veličenství ráčil nejv.
Vlastnoručním přípisem z dne 26. října
t.r. v uznání věrnosti a loyálnosti v království českém a zejména hlavním městě
Praze za příčinou posledních událostí válečných vynikajícím způsobem osvědčené,
a v uznání hojných činů obětivého vlastenectví, láskyplného účastenství a pravé
příchylnosti, s jakouž ranění a onemocnělí vojínové podporováni a ošetřováni
byli, jakož i v uzání všestranné účinlivé podpory opatření vládních, jakož i
operací armády, nejmilostivěji udělili tato vyznamenání: Komturský Kříž řádu
Fr. Jos., … Rytířský Kříž ř. F. J., … Zlatý kříž záslužný s korunou, … Zlatý
záslužný kříž, … Stříbrný kříž záslužný s korunou, … Stříbrný kříž záslužný, … Výraz Nejvyšší spokojenosti: Christiana
kněžna Colloredo; … Ferdinand Menčík v Německém Brodě; … Eduard Brzorad, obecní radní v Německém Brodě; Vojtěch Weidenhofer,
obecní radní v Německém Brodě; … Eduard
Křivanek, ob. star. ve Věži; …“
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Laskavostí PharmDr.
Aleše Dvořáka si můžeme nejen opravit datum narození manželky Františka
Příborského Veroniky, rozené Daníčkové „správně má být 22.1.1770, dcera Jana a
Magdaleny Daníčkových“ (podle matriky), ale také si můžeme prohlédnout
fotografie náhrobních desek Kajetána Příborského a jeho manželky Kateřiny,
rozené Komersové. Pokud jde o jejich umístění Dr. Dvořák píše: „ … jestli si
vybavuji správně: když stojíte čelem před hřbitovní kaplí humpoleckého hřbitova
- náhrobky jsou napravo od hlavní cesty“.
![Popis: Popis: C:\Documents and Settings\H\Dokumenty\Jenda\O predcich web\Kajetan Pr - nahrobek[1].jpg](Dodatky2012_soubory/image081.gif)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
Při únorovém výletu do Kolína byl pořízen snímek
„krásného domu – palazzetta“ (jak jej jmenuje Jiří Karásek ze Lvovic) Na Pršíně
– dnes Zahradní ulice č. 45. Dům již dávno není obklopen nádhernou zahradou.
Výhled do parku před ním je však velmi pěkný. V knize je dům vyobrazen i
s obyvatelstvem na straně 59. Takto z ulice však dosud chyběl.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2012
V lednu roku 2012
prostudovala Else Fritschl část korespondence Josefa Brzoráda, jeho otce,
tchána a tchýně Delorme a bratrů z fondu Černý Archivu Národního Muzea[H11] . Dozvídáme se tak několik nových
podrobností z doby koupě Lochkova a seznámení Josefa Brzoráda s Annou
Delorme. Dopisy, které psal Josef svému otci byly česky. Odpovědi mu často psal
švagr Tomáš Černý a to již německy, stejně jako např. dopisy od Josefova bratra
Adalberta.
Jejich němčina se
trochu liší od jazyka Anny Delorme, která patrně pro nedostatek formálního
užívání jazyka píše své řádky tak, jak jí asi připadly na mysl. Neužívá
interpunkce – nejen čárek a teček, ale ani velkých písmen pro dělení vět – a
takto přechází volně z nejrůznějších témat praktických k romantickým
a zpět. Co se krasopisu týče, mají dopisy od Ferdinanda Delorme a jeho manželky
tu zvláštnost, že písmena ve slovech nejsou navzájem propojena. Jejich dcera
již písmena propojovat začala. Všichni užívají ve své komunikaci němčiny,
Ferdinand občas užije francouzského výrazu.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
16.2.1807 Adalbert Brzorad píše svému bratrovi Josefovi
po prodeji nymburského mlýna - v odpovědi na jeho dopis-
, že „je překvapen - nevěděl, že to půjde tak lehce. Doufá, že otec je teď
zbaven starostí a může užít klidu potřebného pro svůj věk. Cena byla prý dobrá.
Možná by někdo řekl, že je to moc drahé. Kupec ale byl spokojen.“
Někteří z rodiny se k Jopsefovi nezachovali
pěkně. Je překvapen – nevěděl, že taková věc by se mohla stát v jejich
rodině - že by tu byla hrabivost, chamtivost. Jejich rodiče byli tak
spravedliví a vždy se snažili nenadržovat nikomu a nikoho neprotežovat. „Řekni
mi upřímně, kdo byl tak neskromný a hloupý, aby při takové příležitosti odhalil
svůj skutečný charakter?“
Co se týče peněz z prodeje – co dělá otec je dobré,
protože Josef dostává svůj díl první -
ostatní (5 lidí „interesanten“) po
splátkách. „Jsem spokojen.“ Josef se má
zatím postarat (dobře investovat) o Adalbertův podíl.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
9.4.1807 Josef Brzorád píše Tomášovi Černému do Nymburka
o prodeji mlýna v Nymburce a o koupi nového statku.
Statků bylo naprodej více - „Gut Loyowitz“ se líbil, ale byl prodán – škoda.
Myslí ale, že taková věc ač špatná, byla mu seslána Bohem. Až otec pojede do
Prahy, měl by se podívat na statek - Gut „Tresning“. „Jestli myslí, že to stojí
zato, já jsem již spokojen.“
P.S.
Ještě dodává, že se doslechl u stolu, kde jedl o dražbě
statku „Stalsko“. Byl prodán za 128. 000 zlatých. Soukromník ze Saska ho koupil v dražbě
za 128.000. Mezi licitátory byla však trestuhodná (sträflich) dohoda – zaplatil jim každému 1000 zl. „Těžko
říci, zda tato dražba je potom vůbec platná!“
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Potom došlo k zakoupení Lochkova od pražského
obchodníka Aloise Arioliho, který Lochkov předtím zakoupil od Ferdinanda
Delorme.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
23.12.1808 začíná dopis Josefovi Brzorádovi od p.
Lipkowenz slibně:
„Hochedlegeboren Herr von Brzorad …“ Brzorád slíbil
(zřejmě v rámci jednání o odkoupení Lochkova) Ariolimu bažanty. Dostal pak
dopis od p. Lipkowenz, že dohoda již je platná, a že má tedy bažanty poslat,
jinak bude litovat, až budou koupeny jinde a účet jemu předložen
k proplacení.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Potom se objevují první dopisy od Delormových
z Portheimky. Píší střídavě Maria Anna Delorme rozená Schell (podepisuje
se však buď jen Delorme, či Anna Delorme) a Ferdinand. První kontakty Josefa a
Delormových se , zdá se, seběhly kolem posílání obilí, soli, ovoce, zeleniny,
atd. mezi Lochkovem a Smíchovem.
1809 (asi září) jde na Lochkov první dopis a Anna Delorme
roz. Schell [H12] v něm děkuje za zeleninu a ovoce a
říká si o vejce. Oslovení bylo patrně jen z odposlechu chybné: „Werther
Herr von Persorád“ (ctěný pan)
Podepsána A. Delorme.
O měsíc později jsou pozváni na Lochkov setkat se s otcem
Josefa Filipem.
Anna Delorme roz. Schell odpovídá, že to není jednoduché,
protože se mají setkat ve všední den, kdy je Ferdinand Delorme zaměstnán, ale
je třeba udělat vše, aby se s panem otce (i.e. Filipem) setkali . Může-li,
má prý poslat své koně – oni mají se svými problém.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
16.1.1810 Tomáš Černý píše z Nymburka Josefovi Brzorádovi
na Lochkov, že Filip nemůže odpovědět, protože musel běžet, protože někde mají
problém s vodou – voda nebyla čistá.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
17.1.1810 píše Anna Delorme roz. Schell ze Smíchova na
Lochkov, že děkuje za dárek a doufá, že je Josef zase navštíví, a že dcera
děkuje za knihy, které Josef B poslal. Přečte si je s potěšením.
Na druhé straně dopisu píše Ferdinand Delorme (vždy
začíná – navzdory společenskému úzu své věty v korespondenci- „Ich“) a
žádá o dělníky z Lochkova, aby pracovali na jeho zahradě. Dostanou 30
grošů za den. Užil by pro fabriku též
2-3 „Mädgens“ - děvčata, která by pracovala v teple a dostávala 7-8 grošů.
Pokud jsou takové „Subjecte“ na Lochkově, byl by za ně rád co nejdříve .
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
1810 v dubnu píše Ferdinand Josefovi o problémech
s jedním z dělníků. Děkuje nejprve za máslo, zve Josefa na „Suppe“
(polévka) – pokud nemá v neděli nic lepšího na práci. Lidé na mlácení
obilí z Lochkova prý dorazili. „Radomicky“ – dělník z Lochkova však
šel na Smíchově pracovat pro Žida. „Když jsem se toto dozvěděl, šel jsem na
policii. Policisté ho však zapřeli, že by tam byl. Radomický a Žid provedli
něco nekalého (Unrat). On se k nám vrátil spát do stáje (Stall). Předal jsem ho policii další den
k potrestání. … Očekávám Vás v neděli.“
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
1810 v září Anna Delorme roz. Schell chce obilí – má
„verlegenheit“ - nesnáz sehnat 19 (jakési míry) obilí. Zda-li by Josef
neposlal, či ve Slivenci pro ni toto nekoupil. Podepisuje se „Anna Delorme“.
1810 na svatého Václava (28.10.?) Anna Delorme roz. Schell děkuje za vejce a
kroupy. Mladé „Frischlinge“ – letošáky (mládě černé zvěře – nejspíš divočáka)
jí prý nabídl, ale ona chce, aby s nimi počkal, že na ně nemá místo. Je ráda, že
„Hofdecernat“ (oddělení dvorní úřadu ve Vídni) nabídlo jeho bratrovi místo
primátora, protože tak bude Josefovi blíže.
Ferdinand v dalším dopise prosí o pomoc
s mletím atd a připojuje vtipně, že Josef vidí, že je-li člověk
„complaisant“ přívětivý, každý ho pak využívá …
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
27.11.1810 z Prahy Smíchova na Lochkov:
„Je mi potěšením, že jste nabídl umlít obilí. Hned jak
seženu slíbenou sůl, pošlu ji - pokud možno dnes. … To, co si přejete, jsem
vyrozuměla z Vašeho chování, ne z toho co píšete. Hádám, že jste
dceři neporozuměl zcela. Budete-li se více stýkat vztah se vytvoří. Ze své
zkušenosti vím, že taková děvčata Mädgen
(Mädchen) nikdy neříkají ANO napoprvé. Nanny nemá žádné zkušenosti. Možná budete-li vytrvalý, nebude s Vámi
zacházeno jako s „Morast Veilchen“ (fialky v bahně/marastu). Zádrhel
může být, že se domníváte, že se ucházíte o subjekt bohatý. Jinak byste se dle
dobrého německého mravu nejprve obrátil na otce, který však není bohatý vůbec.
A dcera není bohatá též. A ani ze strany rodičů nezbohatne. A tak se vaše přání
nesplní protože vaše žena nemá žádné peníze, což vám mohu říci rovnou.
Vaše
oddaná přítelkyně Delorme“
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Dále se navštěvují …
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
11.12.1810 na Lochkov
Posílá sůl a pytle na mouku, těší se na setkání – na
Suppe - Váš přítel Delorme
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
22.12.1810
Anna Delrome rozená Schell píše na Lochkov: „Je čas,
abyste řekl „Wörtchen“ - slovíčko, protože někteří říkají, že jste již mrtev.“
Děkují za dobré ořechy a louskáček. Dcera, že mu poděkuje, až bude mít možnost
ho vidět, což doufá, že bude zítra. „Přijdte brzy, protože jíme ve 4 hodiny.
Počítejte s tím, že během svátků nebudete moci odejít. Díky za buřty,
žito, hrách a čočku, které jsme dostali.“
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
23.12.1810
Ferdinand píše:
„Nejlépe sedněte na koně, nebo do kočáru a přijďte na polévku. Budu doma od 12
a můžeme dlouze pohovořit.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky aktuální - letošní najdete zde.
Dodatky z roku 2017 najdete zde.
Dodatky z roku 2016 najdete zde.
Dodatky z roku 2015 najdete zde.
Dodatky z roku 2014 najdete zde.
Dodatky z roku 2013 najdete zde.
Dodatky
z roku 2012 – zde právě jste.
Dodatky z roku 2011 najdete zde.
Dodatky z roku 2010 najdete zde.
Dodatky z roku 2009 najdete zde.
E-mail pro Vaše komentáře a
doplnění: