O předcích
zemského a říšského mladočeského poslance
JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von Herites,
von Krziwanek, Delorme a Brzorád.
Od roku 2002 sepisuje Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
Opredcich@seznam.cz
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky 2021
Zvláštní přílohy:
Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album
Voith-Herites von Sterbez
zpět na:
Níže najdete
doplnění připojená k práci až po jejím dopsání. Přidávána jsou na tuto
stránku tak, aby horní byla tou nejnovější. Každá novinka je označena podle
příslušnosti k jedné ze čtyř kapitol. Se znakem je uvedeno vročení.
Všechna doplnění budou časem dle možností postupně umístěna i přímo do textu
jednotlivých kapitol. Zde
v Dodatcích jsou ty části, které již do textu vepsány byly, podbarveny
šedě.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2021
Jak hlásala mramorová deska v sloupu brány, zámek v Mogyorós nechal postavit v roce 1828 Gáspár Weissenberger, provozovatel továrny na cihly v Budě a pozdější nájemník sarkásských dolů. Již v roce 1812 si Weissenberger pronajal práva na uhlí v oblastech Csolnok a Mogyorós náboženského fondu, který spravuje krajská rada. Nejpozději roku 1828 byl důl otevřen a byl tak prvním, který byl založen na základě předběžných výzkumných prací. „Weissenberger měl vynikající obchodní smysl a dobré zpravodajské služby, protože instaloval doly v Mogyorósu na břehu Dunaje, abych tak řekl, s nejlepším možným načasováním. Parní plavba po Dunaji, která začala v roce 1831, tyto doly značně podpořila. Ve 30. letech 20. století bylo odtud odesláno 85 procent produkce pánve a roční úroveň produkce 11 až 12 000 tun byla udržována téměř 30 let. Weissenberger v roce 1838, po otevření dolů arcidiecéze, předal nájem areálu náboženského fondu Alajosovi Miesbachovi. Výrobci cihel Weissenbergerovi se opět dařilo, masivní rekonstrukce po velké povodni v Pešti ho nenašla nepřipraveného. Szarkási udržoval nájemní smlouvu až do roku 1853, kdy ji předal Rudolfu Brzorádovi. Weissenberger byl prvním kapitalistou, který těžil v naší pánvi s dlouhodobým nadhledem a plánovanou obezřetností, což je hodno zapamatování.“
Tóth Tibor: Szénbányászat a dorogi
medencében 1781-1981 (1981) dostupné na
Dle
zprávy o soupisu nevyzvednutých akt z c. k. registratury zemských desek
měl např. roku 1804 Ferdinand Delorme plnou
moc hraběte Ludwiga de Pourtales
(1773-1848) při správě jeho majetku.[1] Vysvětluje se tím
mylná varianta jména Tomtalais z přepisu rukopisných
poznámek Viléma Brzoráda.[2]
Panství v Čechách zakoupil již Ludwigův
otec, Jacques-Louis
de Pourtalès (1722-1814),[3] obchodník a bankéř ve švýcarském Neuchatel / Neuburg, který vlastnil
v Čechách statky Líšno, Tloskov u Benešova, Krchleby u Neveklova a Mezilesí
v Čáslavském kraji.[4] Jeho předci byli hugenoté, kteří odešli do Ženevy, kde již jeho otec byl
bankéř a obchodník, který podporoval i další přicházející hugenoty. V roce 1753 založil Jacques-Louis
společnost Pourtalès et Cie.
Ta se zabývala obchodem s Indií a měla kanceláře a sklady po celé Evropě, v
Indii a na Antilách, včetně plantáží kávy a cukrové třtiny na Grenadě. Byl
neúnavný, rád cestoval, měl výjimečný obchodní talent. Politické změny přežil
bez úhony, protože se přeorientoval z obchodu na komerční bankovnictví. Říkalo
se mu "král obchodníků", nashromáždil obrovské jmění, které mimo jiné
použil na založení nemocnice pro chudé v Neuchâtel,
která nesla jeho jméno. V roce 1811 koupil panství Tloskau
(Čechy), což mu vyneslo rakouský šlechtický titul. Jeho manželkou byla blízká přítelkyně Jeana-Jacquese Rousseaua, Rose-Augustine
rozená de Luze.[5]
Jejich syn Louis / Ludwig de Pourtales (1773-1848) pak vedle statků Veltruby, či Radovesnice vlastnil také dům v Praze na Malostranském náměstí.[6] Původně též obchodník, zámožný majitel v regionu Neuchâtel, usiloval souběžně o vojenskou a veřejnou kariéru, v roce 1794 se stal starostou Boudevilliers, v letech 1803 až 1836 státním radou kantonu Neuchâtel a v roce 1815 členem Audiences Général. Prováděl řadu diplomatických misí, byl signatářem Federálního paktu pro kanton Neuchâtel v roce 1815 a delegován na sněm (1816, 1817, 1821, 1831). V roce 1823 se stal kantonálním plukovníkem a v roce 1826 generálplukovníkem-inspektorem dělostřelectva Konfederace v několika vojenských komisích a ve Spolkové válečné radě (1831). V roce 1831 se stal prezidentem Státní rady Neuchâtel. Od pruského krále získal v roce 1814 Řád červené orlice a byl povýšen do hraběcího stavu. [7]
2021
Friedrich Scherks, dle pražské pobytové přihlášky narozen 1790 Mladá Boleslav*, 1831 nadporučík 28. pěšího pluku**, 1838 kapitán***, 1843 penzionován jako major ad honorem.****
*Pražská pobytová přihláška http://digi.nacr.cz/prihlasky2/?session=fece2a5a7b29315674d1d972796f8c64e234cca559194c0ed4cc58b5ace081ec&action=image&record=29
**Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes: 1831
***Militär-Schematismus der österreichischen Kaiserthumes 1838 https://kramerius.army.cz/search/handle/uuid:a3180b80-bb3f-11df-b3d8-000d606f5dc6
****Wiener Zeitung 19. November 1843, https://anno.onb.ac.at/anno-suche#searchMode=simple&query=%22friedrich+scherks%22&from=1
9. dubna 1834 se v Kosmonosích u Mladé Boleslavi v domě čp. 180 jako desáté dítě v rodině kosmonoských poddaných Josefa a Barbory Korelových narodil Josef Korel, pozdější stavitel a měšťan jičínský. Pokřtěn byl v tamějším farním kostele Povýšení sv. Kříže jako Josef (Jozef) Friedrich Korel kosmonoským děkanem Josefem Karlem Bělohoubkem a jeho kmotrem se stal vojenský poručík ve službách kosmonoského hraběte Gottharda Mirbacha Friedrich Scherks, kmotrou pak Karoline Freyine z Herites, dcera Jana barona von Herites, majitele sousedního panství Nový Stránov.[8] Otec Jan Korel (1778-1852) - pocházel z rodiny domkáře, později kosmonoského sedláka, a byl zaměstnán jako kočí a posléze tajemník u hrabat Mirbachů. Matka Barbora Korelová (1786-1868) pracovala v kosmonoském zámku jako klíčnice a Jana Korela si vzala 3. ledna 1809 a porodila mu celkem jedenáct dětí, z nichž dospělosti se dožilo šest. Jediným významnějším sourozencem Josefa byl jeho starší bratr Gotthard (1827-1848)520, jehož kmotrem byl sám hrabě Gotthard Mirbach, a který, podobně jako jeho bratr, po absolvování obecné školy odešel do Prahy na Český stavovský polytechnický institut, kde pod vedením profesora Christiana Dopplera absolvoval dva semestry přednášek z praktické geometrie. Poté nastoupil na vojenskou dráhu a byl zabit při vojenském tažení do Uher v Bakoňském lese v létě 1848.[9]
Svatební
svědek Jan (jak se sám v matrice podepsal), či Johann Weitlof
(1802 Praha – 1848 Gloggnitz, NÖ), pán na sousedním Skalsku a Niměřicích, později knížecí hospodářský rada u Paarů, člen císařské a královské vlastenecké Pražské a
Vídeňské zemědělské společnosti, i společnosti Geselschaft
des Vaterländischen Museums
in Böhmen, si zaslouží představit například článkem
Národních Listů:
„Úmrtím zakladatele a čtvrtstoletého předsedy Schulvereinu
dra. M. Weitlofa[10]
vzbuzen byl v české veřejnosti velice živý zájem o původ zesnulého a smýšlení,
jaké v rodině jeho otce panovalo. České smýšlení tohoto neni
dokonce žádnou legendou a četni podílnici České musejní společnosti objevili jeho jméno v seznamu
předplatitelů »Musejnika«, v jehož rejstříku uveden
původce života zesnulého zakladatele německého Schulvereinu
jakožto »Pan Jan Weitlof, pán na Skalsku
a Neměřících, v Praze«. V kruzích českých vzbudí zajisté úžas i sdělení, že
v rodině Jana Weitlofa, pána na Skalsku, vychovatelem nebyl nikdo jiný, leč tehdejší
farář na Kováni náš — Vinařický!! V lidu skalském a vůbec na
Mladoboleslavsku zanechal tehdejší majitel panství skalského památku velice
přívětivou, ano i povést muže šlechetného. Ze zápisků starého českého učitele,
který za časů Weitlofa otce od r. 1843
— 1852 na Skalsku podučiteloval, zasílá nám
jeho dcera, pani Malinová v Praze žijící, odstavec,
obsahující pozoruhodnou charakteristiku tohoto muže. Citujeme
:
„Naší vrchností byl JUDr.[11] Weitlof, kterému patřily tři statky, Nyměřice[12], Cetno a Skalsko. Každým rokem při výroční zkoušce navštěvoval školu, po zkoušce obdaroval šest chudých hochů a šest dívek úplným oblekem a každé dítě dostalo od něho buď nějakou knihu českou neb obraz. Nejlepším šesti žákům, třem chlapcům a třem dívkám připjal na prsa po tvrdém tolaru s ouškem. Děkan, kaplan a učitel dostali po dvou sudech piva, já jako podučitel 20 zlatých stříbra. Byl velkým přítelem hudby a češtiny. Jednou koupil panu učiteli českou mši od Škroupa, tu jsme nacvičili a k jeho přání ji provozovali o Štědrém večeru a o „půlnoční", ke které z Nyměřic přijel. Druhý den o Hodu božím jsme mši opakovali opět za jeho přítomnosti. Weitlof byl velmi šlechetný muž a k poddaným dobrotivý. V roce 1842 bylo nesmírné sucho, nikde se nic neurodilo a mezi lidem panovala velká bída. V Podcetně byla tehdy veliká, ale chudá židovská kolonie, která následkem neúrody nejvíce strádala. Dr. Weitlof nařídil svému řediteli, by židovskou kolonii obilím zaopatřil, a až židé budou někdy moci, by dluh bez úroků splatili. V roce 1845 nešfastným ručením pozbyl jmění. Při likvidaci připomněl ředitel Weitlofovi, že má ještě pohledávku za židy za obilí. Weitlof však nepřipustil nijakého upomínání a židům dluh odpustil. Paní Weitlofová[13] byla dcerou skalského rodáka, pak vídeňského bankéře Wainy[14] a věnem dostala panství Gloknice u Vídně. Prosila svého otce, by jim alespoň Skalsko zachránil, by mohli zůstat v Čechách. Waina však je nutil, by přesídlili na Gloknici, čemuž zase se Weitlof vzpíral a tak všecky tři statky přišly do prodeje. Nyměřice, Cetno i Skalsko koupila (roku 1846[15]) kněžna Thurn-Taxisová a Weitlof přijal místo plnomocníka u knížete Liechtensteina.[16] (Roku 1848, kdy se protišlechtická agitace nejen v Praze rozhořela ještě více po svatodušních bouřích, Johann Weitlof, knížecí hospodářský rada u Paarů a člen císařské a královské vlastenecké Pražské a Vídeňské zemědělské společnosti, jehož články vycházely v Constitutionelle Prager Zeitung, patřil k obhájcům rodové šlechty.[17] ) Po roce (sic!) zemřel dr. Weitlof i choť jeho tyfem a děti přesídlily do Vídně k dědu, ryt. Wainovi, kde pak byly jen v německém duchu vychovány. Syn je známý odpůrce všeho českého a zakladatelem německého Schulvereinu." …“[18]
Vrchní velitel vojsk v Čechách, arcivévoda Karel Ludvík Rakouský, bratr císaře Františka II., svou neúnavnou činností doplnil dřívější zásluhy o zemi; jeho velení rakouských sil ve francouzských revolučních válkách v roce 1796 byla údajně bezchybná[19], a čeští stavové proto nezapomněli dát svému "zachránci" viditelné znamení vděčnosti. Na zasedání sněmu 26. února 1798 tedy jednomyslně rozhodly předložit císaři přání, aby arcivévodovi Karlovi stavovská pokladna doživotně poskytovala dobrovolný roční dar, a to pouze úpravou dominikálu bez sebemenšího zatížení poddaných. Nabízeli roční důchod 100 000 zl., ale císař jej při schvalování omezil na 40 000 zl.[20] Byl o tom sepsán dokument podepsaný 17 zástupci českých stavů, kde hned za nejvyšším purkrabím hrabětem Stampachem čteme jméno "Wenzel v. Herites, Domprobst".[21] Dne 26. března 1798 toto prohlášení předali arcivévodovi nejvyšší purkrabí Franz Graf von Stammpach a dva zástupci z každého stavu s krátkým, stručným projevem. Deputaci tvořili za preláty Wenzel Adalbert Ritter von Herites, probošt katedrály a první prelát království "Domprobst und erster Prälat des Königreichs" a Ignaz Zeidler, generál a velmistr rytířského křížovnického řádu; z panského stavu nejvyšší zemský hofmistr a prezident apelačního soudu Wenzel Graf von Spork a nejvyšší zemský maršálek August Fürst von Lobkowitz, z rytířského stavu podkomoří a zemský guberniální rada Johann Marzell Freiherr von Hennet a přísedící zemského výboru Anton Karl Ritter von Bretfeld; z měšťanského stavu pak k. rada a purkmistr k. hlavního města Prahy Andreas Steiner a pražský místopurkmistr Heinrich Reuber.[22]
Škola v
Týnci patřila mezi školy triviální. Úroveň školy v Týnci byla dobrá. Zdejší
farář Antonín Herites dostal dokonce vyznamenání od Marie
Terezie za zásluhy o zdejší školu. Škola byla v letech 1790 a 1791 dávána za
vzor jiným školám. Zpočátku nebyla povinná školní docházka příliš dodržována a
venkovské děti měly spoust úlev, přesto však počet dětí ve škole vzrostl.
(Žmolil, 2005; Duchanová, 2015).
ŽMOLIL, Horymír a ČEPEK Miloslav. 2005. 100 let školy v Týnci nad Labem. Vyd. 1. Týnec nad Labem. ŽMOLIL, Horymír. 1980. 870 let města Týnce nad Labem. Kolín: Obchodní tiskárny Kolín. ŽMOLIL, Horymír. 2010. Týnec nad Labem. Vyd. 1. Hostivice: Baron, 177 s. ISBN 978-80- 86914-99-2.
„Neopatrní
motoristé. Píše se nám: 3. června, když se vracela z Prahy, se baronka Anna Voith von Sterbez, majitelka
panství ve Wosečanech, téměř stala obětí neopatrného
motoristy. Kousek od obce Wojkau najednou ze zatáčky
na silnici vystřelilo auto přímo na equipáž, a tak
způsobilo, že se koně splašili a přejeli příkop. Jen s velkými obtížemi
kočí a spolucestující Dr. Chodounsky ze Selčan zastavili a koně odpřáhli. Po dlouhém čase vůz
přivezli zpět na silnici venkované, kteří sem přispěchali, neznámí motoristé
utekli co nejrychleji bez omluvy a pomoci. Naštěstí baronka a ostatní
spolucestující vyvázli s pouhým polízáním, ale koně a kočár (der Landauer) byli
značně poškozeni. Aby se předešlo podobným nehodám, ke kterým dochází stále
častěji, měly by úřady již v zájmu toho sportu proti takovým
"divochům" urychleně zasáhnout. (Politik, 1905)
'Unvorsichtige Automobilisten. Man
schreibt uns: Am 3. Juni auf der Rückreise von Prag begriffen, wäre die Frau
Baronin Anna Voith von Sterbez Domänebesitzerin in Wosečan beinahe das Opfer eines
unvorsichtigen Automobilisten
geworden. Unweit der Gemeinde Wojkau schoß aus einer
Straßenbiegung plötzlich gegen die Equipage
ein Automobil heran, wodurch die Pferde
scheuten und über den Straßengraben setzten. Nur mit größter Mühe gelang
es dem Kutscher und dem mitreisenden Dr. Chodounsky aus Selčan, die
Pferde anzuhalten und auszuspannen. Der Wagen wurde durch herbeigeeilte Landleute nach längerer Zeit wieder
auf die Straße
geschafft, die unbekannten Automobilisten machten sich schleunigst
ohne Entschuldigung und Hilfeleistung aus dem Staube. Zum Glücke
kam die Frau Baronin und die
übrigen Mitreisenden mit dem bloßen schlecken davon, dic Pferde aber
und der Landauer wurden beträchtlich beschädigt. Zur Vorbeugung gegen ähnliche, immer häufiger vorkommende Unfälle wäre wohl seitens
der berufenen Behörden schon im Interesse
des Sportes ein strenges Einschreiten gegen derartige „Wildlinge" dringendst anzuempfehlen.“
Politik. 5.6.1905, 44(153, ranní vydání). s. 3. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:aa402920-8030-11dd-a669-000d606f5dc6
1897 Allgemeiner landwirthschaftlicher
Ausstellungsmarkt in Prag - Obecný
zemědělský veletrh v Praze. Ve skupině IV. výstavě drůbeže v pravém křídle
průmyslového paláce nacházíme ... silberhalfige Riesen=Dorking und englische porzellanfärbige
Mille Fleurs (Voith Anna, Freiin von Sterbez)
Politik. 19.5.1897, 36(138, ranní
vydání). s. 6. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…dc6
Baronka Anna Voith von Sterbez
ve Vosečanech. Přestože na Zemědělském výstavním trhu
v Praze roku 1903 vystavila větší sbírku chovu drůbeže „hors concours“[23], byla jí udělena čestná prémie v souladu s oddílem 3 schválených zásad
chovu drůbeže.
Baronin Anna Voith
von Sterbez in Vosečan. obzwar sie eine
größere Kollektion Zuchtgeflügel »hors concours»"
ausstellte, wurde im Sinne des § 3 der genehmigten Principien für Geflügclzucht eine Ehrenprämie zuerkannt.
Politik. 19.5.1903, 42(136, ranní vydání). s. 5. ISSN 1801-1918.
Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:0187e0c0-7dce-11dd-9eef-000d606f5dc6
Vánoční nadílka roku 1896. „Na zámku Osečany u Selčan se na Štědrý den, jako každý rok, konala ve slavnostně vyzdobených zámeckých pokojích u třpytícího se vánočního stromu (Christbaum) vánoční nadílka, při které bylo více než 60 dětí, které pocházely ze čtyř k panství Osečany patřícím dvorům, poděleno kompletním zimním oblečením, pečivem a cukrovinkami spolu s ovocem. Některé z dívek zpívaly vánoční koledy a gratulovaly paní statkářce. Na konec zámecký kaplan pan P. C. Höschel držel hluboce procítěnou a povznášející řeč.“ (Politik 1896)
Weihnachtsbescherung. In Schlosse Vosecan
bei Selcan fand am Weihnachtsabende
wie alljährlich in den festlich geschmückten Schloßräumen bei strahlendem Christbaume die Weihnachtsbescherung statt, bei welcher
über sechzig aus den vier zu
der Herrfchaft Vosecan gehörigen Meierhöfen stammende Kinder von der Besitzerin Freifrau Anna Voith v. Sterbez mit vollständigen Winteranzügen. Back- und Zuckerwerk
nebst Obst betheilt wurden. Einige Mädchen sangen Weihnachtslieder und brachten den Gutsherrin ihre Gratulationen dar. Zum Schluße hielt
der Schloßlaplan Herr P. C.
Höschel eine tiefempfundene und erhebende Ansprache. (Politik
1896)
Politik. 30.12.1896, 35(359, ranní vydání). s. 5. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:3d8ff8a0-ff34-11dc-8176-000d606f5dc6
Vánoční
nadílka roku 1899. „Na zámku Osečany u Selčan se na Štědrý den, jako
každý rok, konala ve slavnostně vyzdobených zámeckých pokojích u třpytícího se
vánočního stromu (Christbaum) vánoční nadílka,
při které bylo více než 60 dětí, které pocházely ze čtyř k panství Osečany
patřícím dvorům, poděleno kompletním zimním oblečením, pečivem a cukrovinkami
spolu s ovocem. Na konec zámecký kaplan pan P. C. Höschel držel
hluboce procítěnou a povznášející řeč.“ (Politik 1899)
Politik. 5.1.1899, 38(5, ranní vydání). s. 4. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:18f67990-0076-11dd-8e74-000d606f5dc6
Vánoční nadílka 1888. Na zámku
Osečany u Selčan se na Štědrý den, jako každý rok,
konala ve slavnostně vyzdobených zámeckých pokojích u třpytícího se vánočního
stromu (Christbaum) vánoční nadílka, při které
bylo více než 60 dětí, které pocházely ze čtyř k panství Osečany patřícím
dvorům, poděleno kompletním zimním oblečením, pečivem a cukrovinkami spolu s
ovocem. Na konec zámecký kaplan pan P. C. Höschel
držel hluboce procítěnou a povznášející řeč. (Politik 1899)
Weihnachtsbescherung. In Schlosse
Vosecan bei Selcan fand am
Weihnachtsabende wie alljährlich in den festlich geschmückten Schloßräumen bei strahlendem Christbaume die Weihnachtsbescherung statt, bei welcher über
sechzig aus den vier zu der Herrfchaft
Vosecan gehörigen Meierhöfen stammende Kinder von der Besitzerin Freifrau Anna Voith v. Sterbez mit vollständigen
Winteranzügen. Back- und Zuckerwerk
nebst Obst betheilt wurden. Zum Schluße
hielt der Schloßlaplan Herr P. C. Höschel eine tiefempfundene und erhebende Ansprache.
(Politik. 5.1.1899, 38(5, ranní vydání). s. 4. ISSN 1801-1918. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/…dc6)
Tehdy, kdy opuštěn a krváceje z hluboké rány ležel na tvrdé zemi kdy smrtelná bledosť rozestřela se na jeho krásné a ušlechtilé tváři, kdy se domníval, že se blíží jeho poslední hodinka — utekl se v modlitbách svých к Té, jež je pomocnicí křesťanů a potěšením zarmoucených Matce Boží, Blah. Panně Marii, jíž se cele oddal a slíbil, že každoročně navštíví některé její poutnické místo, což až do svého poměrně vysokého věku 70 let rád konal. Matku Boží velice ctil, к ní se modlil, ji v bolestech a utrpeních vzýval. Zranění jeho v bitvě přerušilo nadobro jeho kariéru, která mohla býti při jeho vojenské statečnosti a věhlasu stkvělá.
Hlas: katolický jednodenník. St. Louis: Český literární spolek, 20.09.1912, 39(2332). s. 2. ISSN 2379-6871. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:bcb5e86d-d168-11e5-807b-005056ba013a
V době
přítomné, kdy náboženská vlažnost’ a netečnost’ zachvacují celé vrstvy lidu,
kdy nemyslící dav, svedený rozervanci, posměch si tropí z naší sv. víry, je
třeba, abychom si stavěli před oči muže, kteří, ač svým po stavením ve
společnosti vysoko vynikají, přece celou duší nejen jsou v Kristu zakotveni,
ale učení Jeho i skutky potvrzují. A takovým mužem byl i šlechtic rodem i
duchem v Pánu zesnulý Vincenc Voith— Herites
ze Sterbezu. Četli jsme též o něm, o jeho smrti a
pohřbu zprávy i v listech svobodářských,
protikatolických, a podivem nás naplnilo, že i tyto listy o v Pánu zesnulém
psaly nejen slušně, ale s úctou a uznáním největším. Jediné, co vynechaly bylo
to, že neudaly pramene, z něhož jeho šlechetnost a dobrotivosť
vyvěraly, neudaly, že to bylo hluboké křesťanské, katolické náboženské
přesvědčení. Tak na př. časopis ’’Labské Proudy”, list
strany státoprávné — pokrokové mezi jiným o pohřbu v
Pánu zesnulého ze dne 23. srpna napsaly:
Pohřbu zesnulého čestného měšťa na kolínského, Vincence svob. pána Heritesa ze Šterbezu súčastnily se: spolek Vysloužilých poddůstojníků s praporem, spolek Vlastimil s praporem, sbor hasičský a Krejcarový spolek. Za rakví, vedle příbuzných, ubírali se členové obecního zastupitelstva a městské rady, deputace pluku, u něhož zesnulý jako rytmistr sloužil, mnoho důstojníků a ohromné množství obecenstva domácího i cizího, kterážto veliká účast svědčí o značné oblibě, které zemřelý se těšil, a které plně také si zasloužil, neboť byl kavalírem v pravém slova smyslu a při tom demokrat. Ke každému přívětivý, nad obyčej lidí jeho stavu, dobročinný a skromný. Děti — ač svobodný — zvláště měl rád, s nimi si pohovořil a je obdarovával. Rád pomáhal těm, kdož potřebovali, ale dobročinnost svou, v které podporován byl svými šlechetnými sestrami paní mi Bertou a Hermínou ze Šterbezu, nikdy na odiv nestavěl… Budiž mu zachována věc ná paměť!
Hlas: katolický jednodenník. St. Louis: Český literární spolek, 20.09.1912, 39(2332). s. 2. ISSN 2379-6871. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:bcb5e86d-d168-11e5-807b-005056ba013a
Na jednání sněmu království českého 13. 3. 1866 byl řešen spor o sídlo nově zřízeného okresního hejtmanství v Ledči, kteréžto umístění obhajoval baron Voith a poslanec Křivánek. Protinávrh - Dolní Kralovice – neúspěšně hájil poslanec Stangler.
HALÍK, Leopold. Dějiny města Dolních Kralovic. Německý Brod: Novina, 1935. str. 15-19. Dostupné také z: https://cdk.lib.cas.cz/uuid/uuid:981bd530-2162-11e4-bd7f-0030487be43a
27. květen 1899 se konaly veliké
slavnosti vysvěcení pomníku a oslavy vítězné bitvy z roce 1757 v Křečhoři u
Kolína, zmaření to připojení království Českého k Prusku: "V době, kdy
česko-němečtí i opravdoví Prušáci mají opět chuť na dělení a zabrání Čech,
musíme i my vděčné slaviti památku vojevůdců a vojínů,
kteří rekovností svou před 142 lety zachránili celistvost země české pod žezlem
Habsburků." Svěcení provedl pražský arcibiskup Schönborn,
účastnil se arcivévoda Otto, místodržitel Coudenhove,
generálmajor baron Dlouhoveský, atd a vedle čelnů výboru pro zřízení pomníku i "major bar. Voith Herithez de Sterbez."
Obnova. Hradec Králové: Politické družstvo tiskové v Hradci Králové, 2.6.1899, 5(22). sv. 22 s. (2). ISSN 1803-1455. Dostupné také z: https://ndk.cz/…867
Herites, výtečná stolní sorta třešně, náležející mezi pestré chrupavky. Plod
velmi veliký, žlutý s krásně červeným zbarvením, pevné, nebarvící dužniny a
příjemné, sladké chuti. Strom velmi úrodný, vytrvalý. Zraje v pol. července.
Arn.
Heritesovo jablko (Baron Herites), malé,
ploše kulovité, pravidelné zimní jablko, slupky i stadtě.
hladké a lesklé, světle žluté, na slunci lehce zardělé a nepatrně pruhované, dužninx bělavé, jemné, šťavnaté, ušlechtile cukrnatě navinulé. Prosinec – březen.
Ří.
Hospodářský
slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie veškerého hospodářství polního,
zahradního i lesního, jakož i průmyslu hospodářského. F. Šimáček., V Praze:
1905 sv. 1 s. 957. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:f6416e8a-f0ed-4ed2-8b39-65ed9dc15423
Prof.
Dr. Eiselt má ve svém pět let starém sadu / zahradě v Jindřichově Hradci
roku 1891 mezi dalšími i jabloň Herites (po baronu
Heritesovi z Kolína nad Labem.)
Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví : orgán Spolku zahradnického pro království České pro zvelebování zahradnictví v severovýchodních Čechách, sídlem v Jíčíně a vzdělávacího spolku zahradnických příručí "Roezl". Praha: František Thomayer, 01.03.1891, 5(3). sv. 3 s. 65. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:cd61ffe0-76da-11e8-ad64-005056825209
„Průzkum
parku jsem provedl v letech 1978-9. Několik cenných informací mi poskytl
pan František Votlučka, který zde byl zahradníkem od roku 1922. Podle jeho sdělení byl park
udržován do r. 1929 (do smrti majitelky Anny Voithové).
Byl celý oplocený, cesty udržovány, na terasách u zámku byly pěstovány keře
jalovce obecného a „jasmínu“ (míněn pustoryl.) Okrasným dřevinám byla věnován
největší péče ve východní části parku.“
Kovářík V. (1979): Zámecký park v Osečanech; Vlastivědný Sborník Podbrdska, Příbram, 15: 122-129, 2 fig. (map.), 2 foto., strana 122
Ať česká jednota se rozšiřuje, a vše nevole se odstraňuje. (1. IX. 1811) Antonín sv. p. z Heritesu.[24]
Roku 1812 po dobu návštěvy manželky Napoleona, arcikněžny rakouské Marie Luisy na Pražském hradě pobýval dvůr rakouského císaře. Z prvého patra své rezidence byl proto vystěhován Václav Vojtěch z Heritesů, aby se tam ubytoval Anton Saský. [25]
Nobilitační listina z 1791
pro Johanna von Voith, dle ketré
mu císař uděluje predikát Freyherr von Sterbez, titul Wohlgebohrn a erb
je podrobně je uložena v SOA Praha, SOkA Kutná
Hora, fond Voith von Sterbez
Ferdinand. Podrobný popis listiny a foto erbu pod č. 250 v ŽUPANIČ, Jan et
al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra:
erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu
hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha:
Agentura Pankrác, 2014. s. 1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c
Nobilitační listina z 1797, dle
které „na žádost probošta svatovítské kapituly a děkana u Všech svatých v Praze
Wenzela Adalberta von Herites syny jeho sestry
Johanna a Antona Matznery, císař povyšuje do rytířského stavu, uděluje jim
predikát von Herites a erb“ je uložena v SOA
Praha, SOkA Kolín, Rodinný archiv Voith-Heritesů.
Podrobný popis listiny a foto
erbu pod č. 251 v ŽUPANIČ, Jan et al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra: erbovní listiny Národního
archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy
(dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. s.
1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c
Nobilitační listina z 1805, dle které „císař povyšuje probošta svatovítské kapituly a děkana u Všech svatých v Praze Wenzela Adalberta rytíře von Herites a syny jeho sestry Johanna a Antona rytíře von Herites do stavu svobodných pánů, uděluje jim titul Freiherr a Wohlgebohren a polepšuje erb“ je uložena v SOA Praha, SOkA Kolín, Rodinný archiv Voith-Heritesů. Podrobný popis listiny a foto erbu pod č. 252 v ŽUPANIČ, Jan et al. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra: erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. s. 1035. ISBN 978-80-86852-61-4. Dostupné také z: https://ndk.cz/…b5c
2021
Májovský mlýn u
Chrudimi / Partie na Chrudimce, vodovkou malovala
Julie 2021 podle kolorované fotografie zaslané roku 1902, fot. J. Holovský.
Další fotografie a zákres stabilního katastru viz. https://www.vodnimlyny.cz/no/mlyny/estates/detail/2733-mlyn-majov-podvestecky-mlyn .
To již byl Jaromír ale od roku 1878 sládkem v pivovaru Bohemia Ivana Durdina v ruském Rybinsku. Časopis Čechů v Ruské říši Čechoslovan roku 1913 napsal: „35. jubileum své nepřetržité, záslužné činnosti slavil tyto dny český sládek p. Jaromír Brzorád, působící v pivovaře pp. Durdinů „Bohemia“ v Rybinsku, v Jaroslavské gubernii. Připojujeme své „Mnogaja Ijeta!“[26] Durdin pivovar nechal postavit svého oblíbence, architekta Wilhelma Hecker (Василий Фёдорович Геккер), který stavěl i rodinné sídlo v Petrohradě. Vypadal jako středověký hrad - s věžičkami, větrolamy a mohutnými zdmi a produkci zahájil roku 1878. Durdinové se učili vařit i v Plzni a chmel byl dodáván z Čech. Před 1. světovou válkou zde pracovalo přes 100 dělníků a 6 sládků a výstav byl přes 300 tis. věder (ведер) v hodnotě 570 tis. rublů. Za války podnik nejprve zasáhla prohibice a po revoluci byli Durdin se dvěma syny 2. září 1918 zastřeleni a podnik znárodněn.[27]
* Die älteste deutsche Kindergärnerin) ist — wie im gestrigen Mittagblatt bereits gemeldet wurde, aus dem Leben geschieden: Emma Cichra geb. Brzorad; eine Frau, der das deutsche Kindergartenwesen unendlich viel zu danken hat. Am 1. April 1840 als ältestes von 12 Kindern eines wenig begüterten, trotz seines Namens deutschen Gutsbesitzers geboren, widmete sich Emma Cichra aus Begeisterung für die Ideen Fröbels [SJ1] [SJ2] seit dem Jahre 1866 dem Kindergartenwesen.[28] Nachdem sie zwei Jahre bei dem damals noch deutschen Direktor Heinrich gewirkt, gründete sie auf eigene Kosten einen Kindergarten in Smichov, leitete ihn erfolgreich bis zu seiner Uebernahme durch den Bezirk Smichov und führte zugleich an der isr. Bewahranstalt [SJ3] in der Geistgasse die Kindergärtnerei ein. Schon im Jahre 1871 wurde sie von einigen Damen des Deutschen Frauen-Erwerbvereines aufgefordert, mehrere Schülerinnen, die schließlich durch eine vom Unterrichtsministerium ernannte Kommission geprüft werden sollten, zu Kindergärnerinnen auszubilden. Mit Eifer unterzog sie sich dieser neuen, ihr überaus zusagenden Ausgabe und der Erfolg war derart günstig, daß nicht nur dieser KindergartenkurS im D. F. E. B. unter ihrer Mitwirkung ständig fortgeführt, sondern nach dem Muster desselben und eben erst infolge dieses günstigen ResultateS auch ein staatlicher KurS errichtet wurde. Daneben leitetete Frau Cichra den 1878 von ihr wieder auf eine Befahr und Kosten gegründeten deutschen Kindergarten in Weinberge und erhielt ihn trotz aller Anfeindunger der städtischen Machthaber und einer tschechischen Gegengründung so lange, bis er mit ihrer noch heute dort wirkenden Schwester Auguste vom „Verein Deutßcher Schulfreunde" übernommen wurde. Um dem Uebelstande, der darin lag, daß die Schülerinnen deS Kindergartenkurses in fremden Kindergärren hospitieren mußten, abzuhelfen, eröffnete der T. A. E. B. im Jahre 1880 auf ihre Anregung einen eigenen Uebungskindergarten, den sie bis 1909 leitete. Auch literarisch entsaltete Emma Cichra eine überaus reiche Tätigkeit. Außer den zahlreichen Beiträgen über alle Fragen ihres Berufes in den Tages- und Fachzeitungen gab sie daS für das Kindergartenwesen vorbildliche Buch „Gesammelte Erzählungen" heraus, das ihr zahlreiche ehrende Anerkennungen aus den Fachkreisen nicht nur Böhmens, sondern ganz Oesterreichs eintrug. So hat Emma Cichra viele Hunderte von tüchtigen deutschen Kindergärtnerinnen nicht nur ausgebildet, sondern auch darüber hinaus immer in selbstlosester Weise für ihr Fortkommen gesorgt und noch vielmals größer ist die Zahl der Kinder, die sie mit nimmermüder Geduld und Liebe in ihre wahrhaft mütterliche Obhut nahm. Nur die zunehmenden Beschwerden des Alters und ihre Erkrankung konnten sie endlich bewegen, aus die weitere Ausübung des ihr so lieb gewordenen Berufes zu verzichten. Mer ihre Teilnahme an allen seinen Erscheinungen blieb auch im Ruhestände trotz ihrer schweren Erkrankung immer überaus rege und ihr Wahlspruch war bis zum letzten Atemzuge Fröbels „Kommt, laßt uns den Kindern leben“.[29]
Rozhovor s Eduardem Brzorádem z 5. 7. 1901 (tučné písmo JS), který
pro jeho výrok o agitaci „Pryč od Říma“ vyvolal velký zájem:
„Politický přehled. Redaktor t.
l. měl v neděli[30] v Praze na Žofíně[31] přiležitost mluviti
s mladočeským, zemským a říšským poslancem p. drem. Brzorádem. Z rozmluvy
něco uvádíme:
Red. Co soudíte, pane doktore o
očekávaném kompromisu mezi staro a mladočechy?
Dr. Bro.
Ačkoliv se již Staročeši značnou měrou z politického kolbiště vzdálili, přec
jsou činiteli vážnými s nimiž se musí počítat. Nynější
taktika poslanců mladočeských velice se podobá taktice poslanců staročeských,
tedy ta trhlina, která je od sebe dělila se v hlavních místech překlenula. Proč
tedy by nemohla nastati shoda úpiná?
V těchto těžkých dobách jest nám potřebí sloučení všech šil a všech
státoprávních stran českých, neboť jenom tím se činnost poslanců na říšské radé usnadní.
R-d. Co zamýšlejí mladočeši v
příštím zasedání říšské rady činiti a jakou taktikou
se říditi ?
Dr. Brz.
To se ještě určíti nedá. Často byl vypracován
důkladný program, nepříznivé okolnosti jej zvrátily. Taktika se zařídí dle
okolností, s nimiž nutno počitati. Ač nynější náš
poměr k vládě značnou měrou k zlepšení politické
situace přispěl, což český národ zajisté bez rozdílu poli-tických
stran jenom musí s povděkem vítali, přec jest možno, že budou poslanci nuceni
opět do oposice vstoupiti, ovšem jen v tom případě,
když by se jednalo o náš neprospěch a když by nebylo jiné cesty k obhájení
našich práv. Red. Co soudíte, pane poslanče, o
způsobu jednání národ. soc. poslanců na říšské radě a ve veřejnosti vůbec?
Dr. Brz.
Myslím, že brzy dojdou ku přesvědčení, že ta jejich taktika neponese kýžených
výsledků. Najednou se vítězství docíliti nedá. Dnes
jest sice mnoho lidí, kteří se politikou obírají, ale za to málo jest politiků
vážných a prozíravých. Ale když třeba mladý, nadaný člověk se ujme politické
práce a myslí, že vše to, co dlouholetí pracovníci před ním učinili, postrádá
úplně ceny, když domnívá se býti mnohem chytřejším,
pak to obyčejně nebývá příznakem dobré politiky. Jest potřebí práce, úsilovné práce, byt i výsledky jen zvolna se jevily. A
národní socialisté se jisté o tom také přesvědčí. Ráznou politikou by se dalo
ovšem v zbě-dovaných, zpuchřelých poměrech našeho parlamentu co se otázek národních týče mnoho docílit, kdyby
ale nebyla spousta otázek jiných, které voličstvo svým poslancům klade a o
vyřízení žádá.
Nedávný případ, když se jednalo
o sestátnéní severozápadní dráhy nás o tom poučuje.
Bylo v Čechách mnoho lidí, kterým, jak se zdálo, se o to více jednalo — než
třeba o české státní právu! Jsou-li tedy poslanci zahrnuti spoustou práce druhu
rozdílného, pak se nemůže veškerá činnost pouze na jediný bod soustředit. Jen
kdyby bylo v Čechách tolik trpělivosti, aby se nechtělo od poslanců vše
najednou.
Red. Jaký jest asi program vlády
pro příští zasedání říšské rady?
Dr. Brz.
Těžko určit; ale dá se očekávat, že návštěva J. V. císaře v Praze značně přispěje
k tornu, aby vládlo jiné, příznivější smýšleni oproti Čechům.
Red. A což heslo »Pryč od Říma«
— s nímž i mnozí čeští protestanté souhlasí?
Dr. Brz.
Naše stanovisko vůsi této všeněmecké
agitaci jest známo. Posl. Kramář to pověděl jménem
nás všech. Není ani nejmenší pochybnosti, že politický význam hnutí toho
jest rozhodné nám nepřátelský. Čeští protestanté bohužel viděli v Prusku
svou záštitu a ochranu a Prušáci to dobře dovedli užít; osobili
si jakési právo nad nimi — podporovali je penězi — a nyní jeví se ty následky.
— Ale i ze stanoviska čistě náboženského nutno hnutí to odsoudit. Proč bráti lidu jeho víru, v které vyrostl, z které čerpal silu a
útěchu i v dobách nejtrudnějších ? Myslím, že nemůže býti opravdového Čecha, který by hnutí to schvaloval!
Red. A což pan professor
Masaryk?
Dr. Brz.
Jest to člověk intelligentní, ale svou činností
ukazuje se býti jakýmsi protestantským agentem On
dobré věci neprospívá, spíše škodí, byt se i domníval, že koná věc záslužnou.
Také jeho vliv na studentstvo universitní nenese ovoce
právě prospešné. Nedávná akce dotazníková o tom
každého myslícího člověka přesvědčí. To mladému lidu neprospěje ani tak ku
vzdělání, jako spíše k znemravnění. Není to také potěšitelným zjevem, že intelligentní dorost chce již dnes v mnohém ohledu udávati tón celé veřejnosti, ač mu schází mnoho životní
zkušenosti. To sebevědomí, které se mu vštěpuje spíše poměry české roztříští,
než uklidní.
Staří, zasloužilí pracovníci,
kteří již dávno věděli to, co intelligentní dorost —
a jen život-ními zkušenostmi a stálým prohlubováním
nových myšlének nabyli jistých jasných názorů, nyní
aby snad kapitulovali před nezkušeným dorostem. Jest sice dobře, když nové myšlénky vzni-kají, když se jeví
čilost mezi studujícími a chuť k práci národní, ale když meze se přestoupí a
pak se zapomíná na opravdovou, promýšlenou práci, nýbrž jen v stálých
roztržkách a ignorováni starších pracovníků se shledává pokrok, pak to zajisté
nikdo nemůže schvalovati. — Další hovor pak se přešinul na věci méně
důležité.“[32]
von den dauernd Anwesenden
ist hier anzugeben: Beginn des ununterbrochenen freiwilligen Aufenthaltes in der Gemeinde des Zählortes seit dem Jahre
trvale bydlících osob je třeba uvést: Začátek nepřetržitého
dobrovolného pobytu v obci sčítacího místa od roku :
Heinrich
(Hausbesitzer) und Antonie
Rack jsou zapsáni k trvalému neřetržitému
pobytu od roku 1852, domovskou obcí také Kuschwarda
kuchařkou (Köchin) v rodině byla Stegbauer Barbara (*18.6.1860 Schlösslbachl, Prachatitz,
Böhmen,) k pobytu zde přihlášena od
1891; Domovskou obcí v Pumperle
služkou / děvečkou (Magd / Dienstmagd) Plechinger Ema (*1.3.1870 Landstrasse bei Moldau, Prachatitz) přihlášena zde od 1897, domovskou obcí Landstrasse bei Moldau
15.1.1901 zde bylo
1 valach, 1 tele, 2 krávy, 15
slepic, 3 kachny
Podepsán
H. Rack
https://digi.ceskearchivy.cz/634711/47/4922/2170/61/0
1910 Alois Čáp z Prahy (REntner) Kuschwrda od 1909, deutsch,
manželka Aloisia a ovdovělá neteř Aloisia Lutherer
https://digi.ceskearchivy.cz/…0/0
1921 Reinhold Schuster z Horních Světlobuků, Vimperk ,sedlák, deutsch
https://digi.ceskearchivy.cz/…/37
Schloss in Ober-Szeroutz,
poslaná 1901
Pohlednici laskavě poskytla Societatea
pentru Cultura și Literatura Română în Bucovina,
înființată în anul 1862 Municipiul Rădăuți,
Str. Piața Unirii nr. 67, c. 35 – 38, jud. Suceava https://www.sclrb.ro/bucovina-interbelica-in-imagini-judetul-cernauti-plasa-prut/ (2021)
Dr. Eduard Brzorad, Landesadvokat, Deutschbrod byl členem Německého Alpského Spolku Deutscher Alpenerein ještě roku 1878.
https://archive.org/details/bub_gb_xJEEAAAAQAAJ/page/n551/mode/2up?q=Brzor%C3%A1d
Dne 17. července pochován byl na zdejším sv. Poli vedle své manželky
pan Josef Brzorád bývalý vlastník velkostatků na
Chlumu a ve Vidovicích, bývalý zemský poslanec - a veliký příznivec kněží vůbec a v
Mnichovicích zvlášť. Pohřeb byl slavný - vedle děkana
Mnichovického byl i pan farář Vranovský, p. FrantišekČihař,
bývalý kaplan v Mnichovicích. Zemřelého převezli z Kosové Hory, kde zemřel,
pohřbu se zúčastnily sbory hasičské z Mnichovic a Kunic, - a spolek Mnichovickýn živnostníků, čtenářská beseda a veliké
zástupy z celého širého okolí.
Dej mu Bůh radost věčnou!
Mnichovice: Kronika farnosti 1833-1948, Místo uložení: Státní okresní archiv Praha-východ se sídlem v Přemyšlení, https://ebadatelna.soapraha.cz/a/1491/86#
Hřbitov v Mnichovicích, hrob hned u vstupu (49°55'34.4"N
14°43'37.8"E), patrně sem přenesen po založení hřbitova v roce 1920.,
foto JS 2021
Text náhrobku:
PROKOPINA
BRZORÁDOVÁ
roz. DOUBKOVÁ
maj. velkostatku Chlumu
zem. 14. dubna 1882 v 64. roce věku svého
a manžel její
JOSEF BRZORÁD
bývalý poslanec ve sněmu
zem. 13. července 1899 ve stáří 89. roku
ELEONORA KAINZOVÁ roz. BRZORÁDOVÁ
VDOVA PO VELKOSTATKÁŘI
zemř. 27. srpna 1905 v 69 roce věku
Z prvé poloviny 19. století pochází i památkově chráněná, litinová socha sv. Jana Nepomuckého, která stávala před zámkem. Fotografie a více viz katalog Národního Památkového Ústavu.[33]
Vilhelmína Terezie Eleonora Anna rozená Hoffentahlová (1849-1917), narozená 1.12. 1849 na zámku obce Dříteň jako dcera lesního správce, umírá ve vile v Písku, Rokycanova 712 20.7.1917, pohřbena u svaté Trojice v Písku. Dcera lesního hospodáře Ladislava Hoffenthala, syna Vincence H., c.k. důstoníka a Karoliny Blumenstein, z Horního Rakouska a Wilhelmine, dcery Franz Kutschera direktora v Postoloprtech a + Wilhelmine roz. Scirka z Maďarska.[34]
Adalbert Stohr (1877-)[35] , otec měšťan v Postoloprtech a syn zdejšího ševce, matka dcera mlynáře z Nehasic č. 2[36]; studoval gymnázium v Žatci[37], 1900 Ökonom aus (Gewöhnlicher Aufenthalt) Postelberg = Postoloprty[38]; 1909 Steueramtsoffizial in Postelberg 13[39], 1916 Steurverwalter in Oberleutensdorf = Horní Litvínov, též 1917[40], 1918 též a majitel Jubiläums - Erinnerungs - Medaille für Zivil-Staatsbedienstete a Jubiläums Kreuz für Zivil-Staatsbedienstete[41], 1919 Steuerverwalter in Oberleutensdorf[42]; 1926 Steuerdirector, Oberleutensdorf[43].
Oo 14.9.1909 děkanský kostel -Schlosskirche ve Vimperku, nevěsta Paulina Brzorád, bytem Schloss Nr. 1 Winterberg, narozená Frauenberg Nr. 94 dne 14.7.1881, dcera direktora panství a lesního správce ve Vimperku Schloss č. 1. a Wilhelmine roz. Hoffenthal z Budějovic č. 15. Svědci Dr. Franz Stohr, Apotheker Wien II a Hoffenthal, lesní správce v Postoloprtech. [44]
Rezső Brzorád a Etelka Komjąthy, Mogyorósbánya, 2. pol. 19. stol.[45]
Zoltán Bozorády (1941): „Je to můj dědeček, který byl ředitelem lomu a továrny na mlýnské kameny. … Byl to Čech.“„Ő az a nagyapám, aki a kőbányának és a malomkő-gyárnak volt az igazgatója. Mogyorósról származott, de Mogyorósbánya lett később a neve, mert ő ott bányát nyitott. Cseh ember volt.“ [46]
Bozorády Kornél és Kiss Ilona, 1940, Sárospatak[47]
Zoltán Bozorády (1941-): Když se vzali, už nebyli mladí. Můj otec vedl odvětví chovu zvířat ve společnosti Furmint a byl zvolen hlavním soudcem Sárospataku. Po návratu domů z ruského zajetí byl okamžitě uvězněn, označen jako nepřítel systému, ale nepodněcoval nenávist k systému. Moje matka byla učitelka, plnokrevná učitelka.“ „Nem voltak már fiatalok, amikor összeházasodtak. Édesapám a Furmint Részvénytársaságnál az állattenyésztési ágazatot vezette, majd Sárospatak főbírójává választották. Az orosz fogságból hazatérve azonnal bebörtönözték, rendszer-idegennek bélyegezték, de ő nem táplált gyűlöletet a rendszerrel szemben. Édesanyám tanítónő volt, ízig-vérig pedagógus.“ [48]
S manželkou Lőrincsik Judit „Jutka“ děti: Zsuzsa, Kriszta, Zoltán a András[49]
Gyula Bezerédi (1858 – Budapešť-1925), Studiový dům Gellért-hegyi műteremház, Budapest, Kelenhegyi út 12–14.[50]
Dle Zprávy o plné a valné hromadě hospodářského odboru Roudnického odbývané v Roudnici dne 23. dubna 1867, „O otázce: 4) Jest pro hospodáře prospěšno, používati krav k tahu? pojednal nejdříve p. Karel Brzorád z Klenče, vypočítav zevrubně, jak velký užitek dá dvé krav, kterých se zároveň k potahu užívá.“[51]
K Antisemitům.
Mogyoros 6. září
Dlouho jsem se zdráhal psát o této
otázce; ale protože antisemitismus má v Maďarsku tak smutné důsledky, že
reputace Maďarska před zahraničím je již vážně narušena - ve
skutečnosti, jak se říká, v našem kraji - došlo také v
Piszke ke zmatkům a existují stránky, které jsou
stále vzrušující proti Židům: ano, nemohl jsem odolat, abych na šíp nedal svůj
skromný názor na antisemitismus.
Antisemitismus,
s ohledem na známý cíl, vyhoštění Židů z naší země, je největší absurditou,
která kdy existovala, a je úžasné, odkud pochází člověk, který si stále myslí,
že je to k možnost.
S
ohledem na morálnost hnutí je nejvíce nemorální to, že se staví proti
logičtějším naukám křesťanského náboženství, které: Milujte svého bližního jako
sebe samého. “A všichni jsme bližní, i když jsme jiného náboženství. Pak platí
další krásný princip: Co pro sebe nechcete, nedělejte to nikomu jinému!
Nenávist
křesťanů proti Židům je obecně nepochopitelná, přestože křesťanské náboženství
je pouze dceřiným náboženstvím židovského náboženství. Deset přikázání je pro
Židy stejné jako pro křesťany. Starý zákon nepopřel ani sám Kristus, takže
říkám, že nenávist je nepochopitelná; kdyby to nebylo vysvětleno závistí.
A
v tom je ta nenávist. Protože Židé jsou skromnější než křesťané, zbohatnou
dříve než křesťané! Ani křesťan nebyl zničen přímo Židy, ale skutečně sám. …
Neříkám, že mezi Židy není podvodník ani lichvář; ani
neříkám, že mezi námi, ne mezi křesťany, neexistuje nic takového, že existují
soudy, které by potrestaly židovského podvodníka a lichváře „stejně jako
křesťanského podvodníka a lichváře. Ale protože existují
křesťané, kteří podvádějí a lichvaří, dělat antisemitismus by bylo absurdní.
Troufám
si v tomto ohledu vyprávět případ, který brilantně dokazuje mé prohlášení v
tomto ohledu a realitu, na kterou kdykoli přísahám.
V
roce 1856 jsem měl v Pešti přítele, římskokatolického křesťana a velkého
obchodníka, dva jeho obchodní přátelé selhali, což ho dostalo do situace, kdy
nemohl dostát svým závazkům směnek. Proto svolal své věřitele a ukázal jejich
finanční situaci. Přestože jeho aktiva byla větší než jeho pasiva, nebyl
schopen zaplatit a požádal věřitele o jednoleté moratorium. Mezi těmito
věřiteli bylo dvaadvacet Židů a jen pět křesťanů. Všichni kromě jednoho z
dvaceti dvou Židů hlasovali pro jednoroční moratorium. Dva z pěti křesťanských
věřitelů zůstali neutrální, což znamená, že oznámili, že to znovu zváží, ale
tři bez váhání řekli, ať zaplatí účty hned, protože jinak by proti němu
požádali o bankrot.
Za
těchto okolností by můj nešťastný přítel byl neoprávněně zničen, kdyby těchto
dvaadvacet židovských věřitelů nesouhlasilo s tím, že mému příteli hned vyplatí
tyto tři křesťanské věřitele, a neočekávali by dalších 6 procent za dobrý rok.
A tak se stalo. Můj přítel okamžitě vyplatil své tři křesťanské věřitele a
dvaadvacet židovských věřitelů, ne jen za jeden rok,
ale za dva roky, a dokonce ještě dnes tento závazek existuje. Kdyby těchto
dvaadvacet židovských věřitelů bylo stejně tak dobrosrdečných jako ti
křesťanští zabijáci, můj přítel by okamžitě zkrachoval.
Moje
otázka zní: kde je větší humanismus a spravedlnost? Mezi Židy nebo mezi
křesťany? Ptám se na to: kde je více humanismu a spravedlnosti? Mezi Židy nebo
mezi křesťany?
Ale
pro antisemity funguje jen závist, protože většina antisemitů nemůže pracovat a
pracovat tak, jen chtějí, aby jim do úst vletěly židovské peníze v podobě
pečeného holuba.
BRZORÁD J. REZSŐ.
Esztergom és Vidéke
(Ostřihom a jeho venkov), 18831883 / 73. szám 8.9.1883 str
1-2
https://library.hungaricana.hu/en/view/Esztergom_es_Videke_1883/?query=%20Az%20antisemit%C3%A1kh%C3%B3z.%20&pg=302&layout=s Originál[52]
Článek o restauraci a konzervaci (v roce 1961) pozdně rokokových, mimořádně honosných šatů, uložených v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze pod číslem 49 759, obsahuje i historický průzkum, který jejich vznik zařadil do let 1760-1770 a do majetku Ludmily Brzorádové rozené Všetečkové (1743-1806) z Nymburka. „Velkoměstská elegance a luxusní materiál ... lze brát jako symptomatický úkaz určitého úsilí vzmáhajícího se měšťanstva po společenské reprezentaci.“ Šaty mohly být pořízeny jako svatební. Oděv byl ušit na mladistvě štíhlou postavu (158 cm výšky). Článek obsahuje podrobný popis šatů i jejich černobílou fotografii. Roku 1895 byly pravnukem Ludmily, Adolfem Červinkou, notářem v Neveklově, zapůjčeny na národopisnou výstavu v Praze, kolem roku 1900 vystaveny snad i ve Vídni.
Šaty Ludmily Brzorádové rozené
Všetečkové (1743-1806) z let 1760-1770.[53]
VI 34.
F. X. Šaldova otce, Františka Serafínského Šaldu (1826-1903), poštovního officiála, křtil v Hrusicích 1 i. IX. 1826 P. Vojtěch Kramerius, kmotry byli
Josef Brzorád, absolvovaný humanista, a Ludmila Bořická, manželka správce na Chlumu (Libri bapt. Hrusice tom. lit. B. fol. 74.). Když byl křtěn spisovatelův strýc
- Alois Šalda (1818-1885) později studoval práva, ale ohluchl a stal se
hodinářem – kmotroval Josef Bořický, správce na
Chlumu. F.X. Šaldův děd Matěj (1791-1876) byl učitelem v Mirošovicích,
kde se mu narodilo 11 dětí. Matějova manželka Marie, byla sestrou faráře
v Hrusicích P. Jeronyma Pivoňky (1799-1833), který pak byl pak děkanem v
Mnichovicích.
Sestra Matějovy manželky Marie, Anna si vzala popovického pekaře Váňu.
Jejich syn P. Vaclav Wania
(1825 v Popovicích-1914) se stal knězem maltézského řádu.
LIFKA, Bohumír, Karel SVOLINSKÝ a Šalda, F. X. (František Xaver). Na pamět F. X. Šaldy: sborník vzpomínání, lásky a vděčnosti : [sborník k prvému výročí jeho smrti]. V Praze: B. Lifka, 1938. s. 129. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:dda40760-4ab5-11e7-80b4-001018b5eb5c , str. 129
Josef
Holeček vzpomíná: Neruda zasedal každý večer v Knoblochově hostinci v Liliové
ulici. V těsném sousedství toho hostince byla hospůdka U bílého zajíce, kam
zapadal Svatopluk Čech. S ním tam dlíval kroužek přátel: Servác Heller,
František Klement (pseudonymem Quido Mansvet), inženýři Brzorád
a Hofman. Na podzim roku 1873 přibyli jsme Otakar Mokrý a já. U Bílého zajíce
jsem trávíval všechny večery, nevyhrazené Umělecké besedě.
Holeček Josef: V literárním odboru uměleckém besedy roku 1874 in JELÍNEK, Hanuš. Padesát let Umělecké besedy 1863-1913: [sborník]. Praha: Umělec. beseda, 1913. s. 289. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/…22f str 289
Roku
1901 byl na vrchu Blaníku konán tábor lidu, na kterémž řečnil Dr. Brzorád při nábštěvě asi 20 tisíc lidu.
„Otakar Theer
(1880-1917), spatřil světlo světa dne 16. února 1880 v hlavním městě Bukoviny.
Černovice byly tehdy posádkovým místem devátého dragounského pluku svobodného
pána z Piretu, v němž otec básníkův Karel byl
rytmistrem. Karel Theer náležel k typu selfmademanů a
své vojenské hodnosti dosáhl službou od piky. Pocházel z drobné, ale
starousedlé měšťanské rodiny nymburské. Jeho otec byl kloboučníkem. Syn Karel,
narozený v roce 1832, byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Po vyučení stal se
příručím v koloniálním obchodě. Z rozmrzelosti nad tím, že pro odvod musil
vždy opustit dobré místo, dal se dobrovolně na vojnu. Byl přidělen k
vozatajstvu. Jeho postup byl rychlý a svědčí o přirozené a houževnaté
inteligenci básníkova otce. Karel Theer stal se již
po třech letech vojenské služby strážmistrem, později byl přidělen do
zásobovací kanceláře a pro energické a svědomité plnění povinností těšil se
stálé úctě a přízni svých představených. Rozhodný obrat do životních jeho osudů
přinesla však teprve rakousko-pruská vojna v roce 1866. V nedostatku
důstojnictvo probíhal Karel Theer rychlým postupem až
k hodnosti nadporučíka.
Zvýšené
požadavky representační, jež kladla na něho důstojnická hodnost, nutkaly patrně
básníkova otce, aby se ohlédl po nevěstě zámožné, která by i svým rodinným
původem vyhovovalo jeho novému postavení. Nalezl ji v dceři patricijské rodiny
svého rodného města, Františce Brzorádové, mladší
jeho o osm let. Její rodina stála v popředí měšťanské aristokracie nymburské,
oplývajíc nejen znamenitým majetkem, ale i velikým vlivem veřejným. Otec
nevěsty, Antonín Brzorád, byl bohatým statkářem a po
dlouhá léta starostou nymburským. Po svatbě, která se konala dne 12. října
1875, odjeli mladí manželé do Tarnopolu, kde pluk
Karla Theera ležel tehdy posádkou, a odtud teprve
později přesídlil do Černovic. Mladá choť vedle základního rysu rodové
aristokratičnosti vyznačovala se i radostnou lačností po životě, spojujíc ji
dovedně s obezřetnou, měšťansky hospodárnou technikou život.
Mladé
manželství bylo pět let bezdětné. Ze synka, pokřtěného dne 9. března plukovním
duchovním na jméno Otokar (které Theer později směnil
za zvučnější Otakar) Karel, se jeho otec dlouho neradoval. Nedlouho po jeho
narození uchýlili se jeho rodiče do Nymburka, kde churavý rytmistr chtěl v
úzkém rodinném kruhu prožíti roční zdravotní
dovolenou. Netušil, že jede do rodného města zemříti.
Umírá v letní pohodě a v domácích zdech dne 7. července 1881 na rakovinu střev.
Vdova rozhodla se zůstati v Nymburce, aby v kruhu
příbuzných spíše se vzpamatovala z těžké ztráty. Její bratr, MUDr. Gustav Brzorad, určen za poručníka synkovi, jenž tak brzo
osiřel. Příběh vlastního narození vylíčil Theer
později podrobně v povídce Velký den slečny Anny[54] v niž zároveň načrtl portrét svého otce - jistě
na podkladě matčina vyprávění - v době bezprostředně
před smrtí: „... byl vysoký, v černých spodkách a modrém kabátci, na němž
vyleštěné knoflíky házely zlaté svity. Vypadal jaksi nahrbený, vrásčitý v
obličeji, s odchlíplýma jakoby pergamenovýma ušima.“[55]
„Po
smrti manželově zůstala (matka) se synem v Nymburce až do roku 1890. Theer vyrůstal v blahobytném, ale ovšem i pravidelném a
celkem jednotvárném prostředí maloměstské honorace. Ve svých prósách často líčí prostranné pokoje dusné vůně, v nichž
okna jsou zastřena těžkými záclonami; jejich skulinami jen občas pronikne
sluneční pruh, vířící prachem, padne na těžký, starodávný nábytek a letmo se
dotkne starých rodinných portraitů a památek.“ [56] Po přesídlení do Prahy v Nymburce pravidelně tráví 2 měsíce letních
prázdnin. Theer později vzpomíná, „jak jako hoch
chodil s matkou na ochotnická představení nymburská - zálibně
prodlévá pak nad každou podrobností.[57]. … Do maloměstského prostředí nymburského Theer
lokalisoval také zhusta příběhy svých povídek: děj
»Karly«[58]. … Nejpozoruhodnější pro nymburské vzpomínky Theerovy
je však velké torzo jeho autobiografického románu »S puklým srdcem«.“[59] V něm např. uvítání bližšího okolí nymburského: Ano, to byl jeho
domov, jeho skutečný domov, bohatý, rolnický, veselý ve své střízlivosti, kde
se žilo tak dobře z dividend, které platily cukrovary, kraj bez lesů, s
krásnými slunečními západy, blahobytný.“[60]
„Na konci, ale i na vrcholu povídkové tvorby Theerovy stojí povídka »Mateřský stud«, kterou přinášel »Máj«[61] Vysokou její hodnotu lze snad přičísti také tornu, že Theer do jejího děje i v povahu jejích postav vložil nejvíce podstatných rysů autobiografických a tvořil ji na podkladě zkušeností nejobsáhlejších a nejpřímějších. K postavě arstokratické, předčasně ovdovělé paní Zdechovské byla předlohou patrně sama matka Theerova, a její syn Karel, k němuž lne téměř extatickou láskou, zastupuje zde zřejmé samého autora, jak svědčí již křestní jméno, používané vždy v pracích autobiografického pozadí.“[62]
Jedním z dokladů přízně domácího Němcových, purkmistra Antonína Brzoráda (1809-1877) je zpráva z vyšetřování o politickém chování Josefa Němce od Majora auditora Ludwiga von Lenzendorf, který vyšetřoval v Nymburce 6. 8. 1853: "... Musí být ještě dodáno, že jsme neopominuli, abychom odstranili rozpor, požádat zdejšího purkmistra o vysvětlení, bylo-li jeho vylíčení komisaře Němce, jak je zřejmé z přílohy č. 5, podáno jím jako úplné a nezávadné a bezúhonné a oč se opíralo, — načež tento prohlásil, že tato vyjádření, jemu přičítaná, nebyla jím pronesena, a doložil výslovně, že na dotazy po Němcovu charakteru a jednání — o jeho politickém chování úplně pomlčel, a to proto, aby tím neuškodil jeho rodině."[63]
Dle Zprávy o plné a valné hromadě hospodářského odboru Roudnického odbývané v Roudnici dne 23. dubna 1867, „O otázce: 4) Jest pro hospodáře prospěšno, používati krav k tahu? pojednal nejdříve p. Karel Brzorád z Klenče, vypočítav zevrubně, jak velký užitek dá dvé krav, kterých se zároveň k potahu užívá.“[64]
Josef Brzorád, Gutsbesitzer in Lochkov je v seznamu lidumilů „der Menschenfreunde“, protože přispěl roku 1831 ve sbírce na místní ústav pro chudé Lokal=Armen=Institute 3zl. 20 kr.[65]
Na konci druhého školního semestru roku 1831 obdržel na na pražské technice = českém stavovském polytechnickém institutu v Praze (Böhmisch-ständische politechnische Institute) v prvním ročníku Karl Brzorád z Lochkova prémii 10 zlatých za výtečně provedenou kresbu a s ohledem i na ostatní předměty.[66]
Díky projektu Prague Concert Life (1850-1881)[67] zjišťujeme, že Dr.[68] Ferdinand Ludwig Brzorád[69] byl na jaře roku 1851 činným pěvcem pražského hudebního života.
Vystoupil nejméně na čtyřech veřejných četně navštívených koncertech.
2.
dubna na Žofíně jako sólista v Beethovenově Ruinách Athenských
(op. 113) na koncertě Cecilské jednoty[70];
9.
dubna to byla píseň "Mein Hochland" op. 92
Václava Tomáška[71] na hudebně-recitační akademii v sále Žofínského ostrova v 5 hodin
odpoledne na pomoc pro Klárův institut pro péči a zaméstnání
dospělých slepců[72];
29.
dubna se s Prahou koncertem v Platejsu loučil
houslový virtuos Köckert. Potleskem zde byl odměněn i
pan Brzorád, který zpíval píseň Karla Reißigera[73] op. 95 Die Grenadieren[74] a Voglovu „Beduinen-romanze“.[75]
Konečně 5.května odpoledne o páté hodině odbýval se na Žofíně ve prospěch zříditi se majícího národního divadla velký instrumentální a vokální koncert k ouplné a důstojné spokojenosti celého, vzdor nepříznivému počasí hojně shromážděného obecentsva. … Německý dvojsbor „Leben und Lied“ se solovým čtverozpěvěm od Štorcha[76] přednešen od pánů Emmingra, Strakatého, Wolfa a Brzoráda a spojených sborů, … neminul se s oučinkem zasloužené pochvaly.[77]
Koncert spirituál jednoty Cecilianské odbýval se dne 2. dubna (1851 pozn JS)
na Žofíně. … První oddělení koncertu obsahovalo Beethovenovu v žánru
oratoria utvořenou hudbu k alegorickému textu Augusta z Kotzebue „Zříceniny Athen,“ …
Vyvedení zvláště co se sboru týče, bylo velmi slušné. Slečna Vávrová, páni Brzorád a Nedvěd zpívali hlasy Soli, …“
Lumír 1851, číslo 10, strany 238-9. http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Lumir/1.1851/10/238.png
Program hudebně-recitační
akademie, která se bude konat 9. dubna 1851 v sále Žofínského ostrova v
5 hodin odpoledne, na pomoc pro institut pro
péči a zaméstnání dospělých slepců. ... 8.
""Mein Hochland"" píseň od
Václava Tomáška, kterou zpívá Dr. Ferdinand Ludwig Brzorad.
Programm zu der musikalisch-deklamatorischen Akademie, welche
am 9. April 1851 um 5 Uhr Nachmittags im Saale der Sophieninsel zum Vortheile der Versorgungs und Beschäftigungsanstalt für erwachsene Blinde abgelhalten wird. ...8.
"Mein Hochland" Lied
von Wenzel Tomaschek, gesungen
von Herrn Dr. Ferdinand Ludwig Brzorad.
...
Bohemia: v letech 1828-1835 vycházel jako volná příloha časopisu Prager Zeitung. Praha: Gottlieb Haase Söhne (1828-1872), 8.4.1851, 24(56). s. (4). ISSN n0005. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cdk/uuid/uuid:23bde73e-39b5-11e5-abf5-90b11c419e63
Pan Adolf Kökert
(Köckert) , oud divadelního orchestra
pražského a čacký virtuos opustí nyní Prahu a hrál předevčírem (29. 4. 1851
17.00 – pozn. JS) … v sále Platejském.
http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Lumir/1.1851/13/309.png
…
Hr. Brzorád charakteristische,
aber für den Zuhörer ohne Kenntniss der Texte fast zu
rhapsodisch gehaltene „Beduinen-romanze“ von Vogl und
Reissiger’s[78] bekannte Komposition
der „beiden Grenadiere“ ebenfalls mit Beifall.
Bohemia: v letech 1828-1835 vycházel jako volná příloha časopisu Prager Zeitung. Praha: Gottlieb Haase Söhne (1828-1872), 1.5.1851, 24(68). s. (3). ISSN n0005. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/cdk/uuid/uuid:2543c42f-39b5-11e5-abf5-90b11c419e63
V pondělí 5.května odpoledne
o páté hodině odbýval se na Žofíně ve prospěch zříditi
se majícího národního divadla velký instrumentální a vokální koncert
k ouplné a důstojné spokojenosti
celého, vzdor nepříznivému počasí hojně shromážděnéhio obecentsva. …
Německý dvojsbor „Leben und
Lied“ se solovým čtverozpěvěm od Štorcha přednešen od pánů Emmingra,
Strakatého, Wolfa a Brzoráda a spojených sborů, …
neminul se s oučinkem zasloužené pochvaly.
http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Lumir/1.1851/14/334.png
První
velký národnostní boj ve Vimperku začal pokusem o zřízení české školy.
(vystavěna 1908 - pozn JS) Prostřednictvím neznámého úředníka zemského výboru
se zakoupil pozemek naproti hotelu Hvězda od schwarzenberské kanceláře. Ředitelem
panství byl tehdy český vlastenec Vojtěch Brzorád, který věděl o účelu
budoucí stavby a celou záležitost podporoval. … vimperské obecní
zastupitelstvo se usneslo vyslat deputaci na Hlubokou k Adolfu
Schwarzenbergovi, aby zakázal zaměstnancům posílat děti do české školy, že se
tím porušuje německý ráz Vimperka. … Kníže deputaci sice přijal, zeptal se na
jejich přání, a tu přednesl starosta Vimperka známou žádost a kníže
odpověděl ironicky: „Pánové, dnes je nutno, aby každý občan uměl česky
a německy. Buďte rádi, že také máte českou školu. Můj vnuk Adolf také
půjde na českou universitu.“
Čepička Ladislav: Z historie českého národního hnutí ve Vimperku, Musejní spolek Vimperského panství, www.winterberg.cz; Vimperské noviny, 6. 6. 2019, ročník 26, strana 12
V letech 1865-1866 byl
Vojtěch Brzorád zapsán jako zahraniční lesník na
saské lesnické a zemědělské akademii v Tharandt
u Drážďan. Po Petrohradu (1808) šlo druhý nejstarší lesnický ústav na světě
založený 1811.
Brzorád Adalbert (Ausländischer
Forstwirth) aus Lochkow in Böhmen Sommersemester 1865 bis Ostern
1866. Nejstarší lesnická škola v Německu a jedna z nejstarších na světě Königliche-Sächsische Forstakademie / die Akademie für Forst und Landwirthe zu Tharand(t) v Sasku.
Tharander Jahrbuch zugleich FESTSCHRIFT zum 50jährigen Jubiläum der Akademie 1866, LEIPZIG Arnoldische Buchhandlung 1866, strana 190; dostupné online: https://books.google.cz/…lse
2021
V 50.
letech 19. stol. se Eduard Krziwanek stal jedním z iniciátorů založení
německobrodského Těžířstva sv. Jana Nepomuckého, které se pak několik let
pokoušelo obnovit těžbu nad údolím Stříbrného potoka U Pšeničků a současně o
obnovu centrální štoly Marie Terezie u Mírovky. Aktivně působil ve výboru 87
podílníků držících celkem 40 podílů, sám držel největší počet – 5 podílů.
(Jedním z podílníků byl i notář Eduard Brzorád).
Předsedou výboru byl po nějaký čas neméně aktivní kupec František Havlíček,
který byl i s bratrem Karlem Havlíčkem Borovským také podílníkem.
V dole Jan pracovalo devět horníků ve dvou osmihodinových směnách pod
vedením štajgra, který bydlel ve zde vybudované havírně.
Roku 1854 si společnost pozvala k posouzení svých horních děl aktuára vrchního báňského úřadu v Příbrami, který výboru
podal optimistickou zprávu o dalším možném rozvoji podnikání. Na mnoha místech
byly zjištěny rudné žíly leštěnce olovnatého obsahující od jednoho do dvanácti
lotů stříbra (1 lot = 17,5 gramu) přepočítáno na jeden cent rudy (1 cent = cca
56 kg). Podnik přesto očekávaný zisk nepřinesl a těžířstvo se nakonec rozešlo.
Práce ještě v 60. letech obnovili pruští podnikatelé bez výraznějšího
úspěchu.
Tajovský Miloš: Zdař Bůh in Havlíčkobrodské listy Měsíčník města Havlíčkův Brod, ročník 14, vydává město Havlíčkův Brod, č. 11 – listopad 2020, strana 2; dostupné online: http://m.muhb.cz/assets/File.ashx?id_org=3782&id_dokumenty=865361
„… Základem pro obnovu dolování v německobrodském revíru bylo otevření štoly Marie Terezie u Mírovky, která se měla stát jakousi páteří k novému využití starých důlních děl. Vedla ve značné hloubce a dosáhla délky téměř jednoho kilometru do roku 1808, kdy byly práce zastaveny v důsledku probíhajících napoleonských válek. Zajímavou epizodou v dalších pokusech o znovu obnovení dolů je pro nás několikaletá činnost Těžířstva sv. Jana Nepomuckého v padesátých letech předminulého století, neboť se do něho zapojili i někteří brodští měšťané. Přehled podílníků společnosti byl zajímavou směsicí jmen osob nejrůznějších profesí nejenom z okolí Brodu, ale i ze vzdálenějších měst a obcí. Na prvních místech mezi nimi figurují šlechtičtí velkostatkáři (Hohenzolern Sigmaringen ze Štoků, Dobřenští z Chotěboře, Sylva Tarouca z Pohledu), dále majitelé nebo pachtýři dvorů (např. Josef Kraus z Lípy, Josef Cikánek z Mírovky), ale najdeme mezi nimi i příslušníky svobodných povolání (lékaře, lékárníky, advokáty), úředníky, řemeslníky a jednoho vládního radu až z Vídně. Určitou míru serióznosti celému podniku zajisté dodávala také účast okresních hejtmanů z Německého Brodu a Chotěboře. Z Broďáků drželi podíly v těžířstvu některé přední osobnosti tehdejšího života ve městě, jako např. notář Eduard Brzorád, majitel papírny Tomáš Halík, lékárník Josef Kabeláč, stavitel Martin Urban, rodina Menšíkova, kupec František Havlíček a dokonce i jeho bratr Karel Havlíček, známý novinář. Mezi podílníky byla zapsána i německobrodská obec a měšťanský pivovar. Celkem upsalo 87 subjektů téměř 40 podílů, značná část z nich se totiž účastnila jenom zlomky podílu, nejčastěji jednou polovinou nebo čtvrtinou. Podle největšího počtu vlastněných podílů (5) by bylo možno považovat za jednoho z iniciátorů založení těžířstva Eduarda Krziwanka, statkáře z Věže, který také aktivně působil v jeho výboru. Neméně aktivní byl František Havlíček, po nějaký čas vykonával funkci předsedy výboru společnosti. Oba se znali z jiného druhu podnikání, když spolu v té době provozovali olejnu v Květinově.
Těžířstvo se na počátku zaměřilo na obnovu dolu Jan (odtud také jeho název), nacházejícího se právě nedaleko nedávno prozkoumané archeologické lokality U Pšeničků. Nad údolím Stříbrného potoka si také zřídilo havírnu, kde byla přípravna, úpravna rudy, tzv. kavna (objekt nad důlní šachtou) a byt štajgra. Pod vedením štajgra Franze Mindla pracovalo devět horníků ve dvou osmihodinových směnách. Současně se společnost snažila celkem logicky o vyzmáhání (obnovu) štoly Marie Terezie, která byla klíčem k celé soustavě starých dolů, jak potvrdil aktuár vrchního báňského úřadu v Příbrami Zahálka, jehož si společnost pozvala v roce 1854 k posouzení svých horních děl. Na mnoha místech byly zjištěny rudné žíly leštěnce olovnatého obsahující od jednoho do dvanácti lotů stříbra (1 lot = 17,5 gramu) přepočítáno na jeden cent rudy (1 cent = cca 56 kg). Přes optimistickou zprávu výboru o dalším možném rozvoji podnikání na základě Zahálkova dobrozdání si vyžádala obnova dolů nemalých prostředků. Hospodaření těžířstva zůstávalo víceméně pasivní a výbor vypisoval tzv. zubuss, doplatek na úhradu nákladů na těžbu, který například v roce 1854 činil 16 zlatých na jeden podíl, což nebyla pro některé menší podílníky částka rozhodně zanedbatelná. Zdá se, že většina zúčastněných neměla dostatek vytrvalosti a finančních prostředků, aby po delší čas investovala podle nich do nejistého podniku, a společnost mohla obtíže překonat. Těžířstvo se tak nakonec rozešlo. …“
Tajovský Miloš: Zdař Bůh in Havlíčkobrodské listy Měsíčník města Havlíčkův Brod, ročník 14, vydává město Havlíčkův Brod, č. 11 – listopad 2020, strana 2; dostupné online: http://m.muhb.cz/assets/File.ashx?id_org=3782&id_dokumenty=865361
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2021
V seznamu jmen na nástěnných plaketách bývalé márnice hřbitova svatého Ruprechta v Bruck an der Mur (N 47°24.240' / O 15°15.333') najdeme záznam: „O. Fdw. PRZIBORSKI-VOITH Kurt 1943“.[79] Dozvídáme se tak Kurtovu hodnost ve Wehrmachtu: Oberfeldwebel / Vyšší šikovatel byl poddůstojník vyšší třídy „Unteroffizier mit Portepee“ (s uzlem na šavli).
" К
žádosti, kterou podal dr. Leo Prziborski-Voith-Herites, advokát ve Vídni, jakožto universální dědic Hermíny Voithové-Sterbezové v Kolíně, zavádí se řízení za
účelem umoření dole uvedených cenných papírů, jež prý se žadateli ztratily,
a vyzývá se jejich majitel, aby uplatnil svá práva během šesti měsíců ode dne
uveřejnění této vyhlášky v „Úředním listu Republiky Československé“ v Praze.
Jinak budou tyto cenné papíry po uplynutí této lhůty za bezúčinné prohlášeny.
Označení cenných papírů: Seznam dluhopisů složených do Úřední úschovy dle
zákona ze dne 18. března 1921, č. 124, vydaný Pražskou úvěrní bankou v Praze ze
dne 18. května 1921, jímž tato potvrzuje, že jí složila filiálka Pražské úvěrní
banky v Kolíně za sl. Hermínu Voithovou-Sterbetzovou
v Kolíně, Zahradní ulice 4% rak. korunovou rentu I. emisse
v částce 26.000 K s kupony 1. března a 1. září: čís. 8462, 13.761, 63.900,
64.770, 65.069, 69.774, 80.648, 89.053, 247.518, 297.566, 297.573, 307.928,
297.367 po 2000 К nom. s kupony od 1. března
1919 do 1. března 1930 s talony. Zemský civilní soud v Praze, odd. X., dne 16.
března 1922. 9362"
Úřední list
Republiky Československé: Amtsblatt der Čechoslovakischen Republik. Praha: Státní tiskárna, 06.04.1922, [3](79).
s. 1528. Dostupné také z:
http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:f3a5590c-6e2f-11eb-bead-001b63bd97ba
Firm. 550, Jedn.
1/388. Zapsána byla v rejstříku I., pro firmu jednotlivců při firmě: Sídlo
firmy: Český Krumlov. Znění firmy: „Böhmisch Krumauer Grafitwerke Brüder P o r a k“,
následující změna: Prokura Dra Lva Prziborskiho-Voitha
se vymažuje. Datum zápisu: 8. březen
1923. Krajský soud v českých Budějo vicích, odd. II., dne 8. března 1923. 13208
Firm. 550, Einz.
1/388. Eingetragen wurde im Reg. I für
Einzelfirmen bei der Firma:
' Sitz der Firma: Böhm. Krumau.
Firmawortlaut : „Böhmisch Krumauer
Grafitwerke Brüder Po- r a k“, nachstehende Änderung: Prokura des Dr. Leo Prziborski- Voith
gelöscht. Datum der Eintragung:
8. März 1923. Kreisgericht
in Böhmisch Bud- weis, Abt. II, am 8. März 1923. 13208
Úřední list
Republiky Československé: Amtsblatt der Čechoslovakischen Republik. Praha: Státní tiskárna, 28.04.1923, [4](97). s. 2621. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nm/uuid/uuid:8c830689-6e2e-11eb-bead-001b63bd97ba
V katalogu listopadové aukce z roku 2020
berlínského aukčního domu NOSBÜSCH & STUCKE GmbH
se objevila nobilitační listina Eduarda Krziwanka
s malovaným erbem. Pod číslem 7 byla vydražena za 330 EUR. Jedná se o 5.
října roku 1869 ve Vídni vystavený a císařem a ministrem vnitra podepsaný Adelsdiplom, ručně psaný na dvou volných dvojlistech
předtištěného a kolorovaného pergamenu o velikosti 36,5x27 cm. Dříve svázáno,
lehce zvlněno, kraje lehce zaprášeny.[80]
Ukázka dvou částí
nobilitační listiny Eduarda Krziwanka z roku
1869.[81]
Dem Hrn Johann
Ludwig Krziwanek, Doctor
der Rechte und Justiziär, s. Kind Joseph
Friedrich, alt 2 Zahr, zu Erdberg Nr. 396, an Blattern. (Wiener
Zeitung 24. Januar 1839 Seite 4)
1834 11. 5. se ve Vídni (Jägerzeile Nr. 52) narodil syn Carl Friedrich křtěn 15. t.m. ve vídeňském kostele Sankt Johann Nepomuk.[82] Karl Krziwanek byl prodejcem vybavení fotografických ateliérů a majitel litografického podniku.
Karl Friedrich Krziwanek
(1834-1874), další syn Dr. Johanna Ludwiga Krziwanka
a jeho manželky Barbray rozené Hafenbrädl,
byl rakouský prodejce vybavení fotografických ateliérů a majitel litografického
zařízení. (Má vlastní heslo na WIKIPEDIA.) Během svého
života byl vlastníkem podniku „Karl Krziwanek“ –
založen 1860. Tehdy se i žení s Leonie rozenou de Tysson.[83] Od začátku
provozoval litografický ústav. Zde byly vyřezávány kartony a navrženy reversní
strany. Kartony byly nezbytné jako základ pro tenké fotopapíry, které měly
tendenci se rolovat. Postupem času se také zabýval vybavením pro fotografická
studia, jako jsou pozadí, nábytek a další zařízení. Krziwanek
za to získal cenu na třetí fotografické výstavě v Hamburku v roce 1869.[84] Objektivy, fotoaparáty
a příslušenství byly přidány v průběhu let. V nabídce měl také fotopapíry a
chemikálie. Společnost Karla Krziwanka byla založena,
když se jako nejoblíbenější formát pro fotografie začala prosazovat carte-de-visite. To založilo
úspěch společnosti v prvních letech. V roce 1867 dodala společnost Krziwanek vídeňským fotografům přibližně 1,5 milionu „Visitkartons“.[85] Karl Krziwanek byl členem Photographische
Gesellschaft ve Vídni a dočasně jeho auditorem a
členem výboru. Karl Krziwanek umírá 25. 9. 1874.[86] Po smrti Karla Krziwanka se vlastníkem společnosti založené v roce 1860
stala jeho manželka Leonie.[87] Dcera Wilhelmine (1861-)[88] a syn Rudolf Josef
Carl (1864-).[89]
Rudolf Stephan Krziwanek (1843[90]-1905[91]) syn Dr. Johanna
Ludwiga Krziwanka a jeho manželky Barbray
rozené Hafenbrädl, byl po 30 let asi nejznámějším
dvorním fotografem ve Vídni. Má vlastní heslo na WIKIPEDIA. První ateliér
v Hofstallstrasse, filiálky na Graben, ve Windmühlgasse a dvě v Bad Ischl. Vedle císařské
rodiny vyfotil mnoho slavných osobností. Manželka Amalie.[92] Finanční tíseň ho
bohužel nakonec postupně přiměla úspěšné podniky odprodat a přesídlit do Wiener-Neustadt, kde roku 1905 spáchal a na podruhé požitím
cyankáli i dokonal sebevraždu.[93]
Dalším synem „známého vídeňského advokáta“ byl
patrně[94] Friedrich Skriwanek (1840 - po1885)[95] (heslo na KOHOUTÍ KŘÍŽ). „Po studiu gymnasia navzdory přání otce, aby využil schopnosti, které
projevil, nepokračoval v oboru právním“[96], ale stal se
hercem (1863 hrál Hamleta v Českých Budějovicích[97]), později divadlením ředitelem (1874 a 1875 v ČB), vystupuje i se
svou ženou Therese Skriwanek,[98] pak odchází do
dnes chorvatského Osijeku, kde bylo tzv. německé
"akciové" divadlo. Brzy se vrací přes Krems
an der Donau do
dolnorakouského Mödlingu. [99], „Tento vysoký,
silný muž, s jemně řezanou tváří umělce a obrovskou holou hlavou, byl
dobře známou osobností v uměleckých a zejména v hereckých kruzích…. Jeho
nezanedbatelné jmění roztavilo špatné podnikání. Když sezóna v Mödlingu skončila, nebyl Skriwanek
bohatší než předtím. Neštěstí pronásledovalo tohoto muže železnou konzistencí a
brzy vidíme druhdy bohatého muže, jak žije v nejsmutnějších podmínkách ve
Vídni. V předchozím roce jeho nouze dosáhla svého vrcholu a Skriwankovi
důvěrnější známí se často z úst bývalého ředitele dozvídali, že od předchozího
dne nic nejedl. Jeho snahy nalézt pro sebe vhodné místo vyšly vniveč a 7.
května roku 1885 byl přiveden do zemského ústavu choromyslných ve vídeňském Döblingu.“ Navštívit ho přišla manželka se jeho přítelem,
známým spisovatelem[100], ale Skriwanek ho nepoznává, dokonce ho považuje za sebe
samotného. „Oblečení plandá kolem vyzáblé postavy, oči jsou hluboko v důlcích,
na hrudi nešťastníka splývá dlouhý bílý plnovous a plešatá hlava se snad ještě
zvětšila. Skriwanek, který měl vždy příjemné chování,
nyní mluví jen s největším patosem. …Když se návštěvník zeptal, jak se má,
nešťastník odpověděl s přátelským úsměvem: „Ach, vedu si velmi dobře. Jsem
milionář. Víte, tady v peněžence (orig. Gilettaschl) mám 17 milionů. A blázen šťastně poklepal na
tašku. Jeho žena se ho zeptala, proč teď pořád mluví spisovnou němčinou (hochdeutsch), což předtím nedělal. „Jsem milionář a musím
mluvit vysokou němčinou,“ zněla odpověď.“ [101]
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky z roku 2020 najdete zde.
Zvláštní přílohy:
Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album Voith-Herites von Sterbez
zpět na
E-mail
pro Vaše komentáře a doplnění:
