zemského a říšského
mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.
V letech 2002-2008 sepsal Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky
2017
zpět na
Níže najdete
doplnění připojená k práci až po jejím dopsání. Přidávána jsou na tuto
stránku tak, aby horní byla tou nejnovější. Každá novinka je označena podle
příslušnosti k jedné ze čtyř kapitol. Se znakem je uvedeno vročení.
Všechna doplnění budou časem dle možností postupně umístěna i přímo do textu
jednotlivých kapitol a to s šedým
podbarvením pro odlišení od původního textu. Takto jsou podbarveny zde
v Dodatcích ty části, které již do textu vepsány byly.
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2017
Sestry
Brzorádovy zleva Marie, Anna a Karla, fotograf BENDA[1]
Kapitola
o Anně Brzorád, byla doplněna o německy psané zmínky o Lochkovu z deníku
Antona Erbena na rok 1857:
„ … přišlo 29/3 pozvání na Lochkov.
5. 4. Květná neděle 5 hodin odjezd z
Rakovníka. Nádherné jarní počasí. Wilhelm, Kopetzsky, Jedlicka. Poledne příjezd
- Anna u okna – přátelské přijetí - vřelá atmosféra - starý pán se zúčastnil
oběda. Pak v zahradě - předtím jsme viděli ptáky a malé pomerančovníky.
V jejich zahradě malý kulatý stůl – strom – záhon z pomněnek ve tvaru
srdce – Karolinin vrch (Carolinenberg) – Slavičí údolí – vinohrad. Ve svém
pokoji dostal každý kytičku fialek. Po caffee se zpívá. Müttelein zpívá
Jedlička. Pozvání přijet zase na svátky. Rychlé rozloučení – večer do Prahy –
přes noc Zlatý Anděl – v 15 dostavníkem zpět.
3. května přišel z Lochkova
dopis, který obsahoval výčitku, proč jsem nepřijel na svátky. …“
10. května 1857 časně u paní
Brzoradové, které byla poněkud nevolno; z Lochkova nejsmutnější zprávy, úmrtí starého
pána se očekává v průběhu příštích dvou týdnů. …
14. Paní B. mě zavolá, ukazuje mi na
zahradě dopis od Anny, ve kterém ona ukazuje svou nelibost, proč nechci přijet
na Lochkov, že by si přála, aby otec mě mohl poznat, tak jak mě ona zná, aby
mohl zavřít oči uklidněn o jejím budoucím štěstí. Bylo učiněno rozhodnutí jet
do Lochkova, všechny potíže byly překonány. Nyní beru za jisté, že mě miluje.
15. Hovořil jsem časně o cestě s
paní B. …
16. ½ 1 hodin s poštou do
Prahy, kam jsem přijel brzy o ½ 6; nebyly žádné pokoje, až u arcivévody
Stefana jsem se natáhl; posnídal, sklenku vína vypil a drožkou v 9 hodin do
Chuchle. Tam přes zahradu a úvozem nahoru, dokud se neukáží lipové stromy; celý
kraj je v nejkrásnější výzdobě, s pulzujícím srdcem se blížím a vstupuji. Anna
mi vyběhla vstříc ze druhé místnosti, přivítala mne laskavě jakož i Phillipine
a otec. Radostné překvapení je vymalováno na její tváři. Jsem uveden do
místnosti, kde s otcem mluvím dlouhou dobu, dokud jeho nemoc nevyžaduje, že se
sám vzdálím, ale pak rozhovor pokračuje. Mezitím s Annou sám v prvním pokoji. U
stolu se oběma slečnami sám, po jídle přišel Karl; jdeme na procházku, ale k
lítosti nás obou doprovázen celou rodinou, s 9 dětmi, vychovatelkou, a paní
Eminger. Mnou natrhnaná kytička lobelky
modré vydrží dlouho, pomněnky natrhány, na Lahovce nejkrásnější pohled na
Zbraslav; na cestě zpátky s Annou a Karlem doprovozen z vřesoviště (der Heid?)
dolů přes strmý svah. Na vinici je věnec spojen, to se zdařilo. Její pohled je
okouzlující, nepopsatelný. Mluvím o svém odchodu, ona to odmítá. Nakreslím po
kávě dolní dům a jdeme s Wilhelmem na zahradu, přímo do malé zahrady. Pomněnky
jsou v nejkrásnějším květu. Na malém stolku najdu několik veršů, její vyjádřená
přání, naděje a tužby. Snaží se některé skrýt, ale jen zdánlivě, aby ještě více
pozornosti získala. Wilhelm se snažil být nápomocný. Jdeme dále k fíkovému
domu, zatímco on obhlíží fíky se zahradníkem, ptá se ona stojíc u skleníku, kdy
zase přijedu, a vyjadřuje své politování, že až na svátky. Toto je začátek mé
žádosti a vyznání. Slova proudí těžce ze srdce. Ona mlčí, podívá se na mě
významně, znovu mlčí s hlavou spuštěnou. Pak se začne mluvit nějaká půl
vyhýbavá slova, pausa, - a konečně v
jiném tónu, neměl bych na ni myslet, je přece příliš stará[2].
Dlouhé mlčení. Pozvání zůstat zde. V místnosti s otcem; během čehož Anna volá
Wiléma a Karla také, říci jim, co se stalo. Večeře. Anna mi přináší něco ke
čtení.
17. Příjemně spal; z rána Wilh. četl
Humboldtovy dopisy. Snídaně, rozloučení; od otce opravdu laskavé a povzbudivé.
Jel do Prahy s Hofmeisterem. - dorazil na ½ 9; hned objednal fiakr a v 11 hodin se Sofií
a Hannsem odjel pryč. Ve Slaném s Kopetzkými rodiči. Večer v Rakovníku. …
21. zasažen štěstím 21. čtvrtek,
svátek, u Brzorádů mluvil o podobnosti Sofie s Annou; trochu vyprávěl o
Lochkovu; při příležitosti, že tam pojedou, dostávám myšlenku na to, abych Anně
napsal. A to uskutečním. …
5. června v pátek. Na zahradě u B. -
Dopis byl přijat, prohlašuje, že nemůže odpovědět na tento dopis, neboť ani
nemůže otci ukázat takový bláznivý dopis. Takže pokud chci odpověď, musím
napsat další vážnější dopis. Názor otce, sestry, a Ferdinanda je dobrý.
Nicméně, u Karlovy ženy a dcer se to tak nezdá; což se Anně nelíbí. Na Lochkov
bych měl přijet, až budu chtít. ...
13. U B. u stolu s Kopetzkym, u
cukroví mluvil o Lochkovu a Anně.
14. Odpoledne na střelnici … , středa u paní B. Předán dopis starému pánovi. Ve čtvrtek
odešel poté, co obdržel úplné schválení.
19. v pátek mi pan B. říkal, když
jsme se šli koupat, jaké příjemné zprávy o zdraví svého otce dostal. …
21. Vilém informuje, že otec zemřel.
…
26. volán k F. B. Informuje mne, že
dopis od bratří dobře přijat, určitá odpověď nedána; stále závisí na bližším
obeznámení. Anna přijede s Filipínou. Měl bych věřit po tolika znameních,
zejména dopisu před druhou návštěvou, že mě opravdu miluje; a přesto jedná se
zde formálně, jako kdybych ještě od počátku měl dosáhnout její lásky.
Předsevzal jsem si na to přivézt řeč.
Dne 2. července mi bylo řečeno, že se dozvěděli, že Anna
přijede už pozítří. Ve večerních hodinách u Hainzu vynikající pivo, v nejlepším
humoru ve 12 hodin domů.
3. Ráno časně u paní B. ;přišel dopis ... Anna pojede do Prahy asi na osm dní k
Lignerischům; udělá se všechno, aby ji sem dostali co nejdříve. Netrpělivé
očekávání.
15. přijíždí Anna. …
4. 4.1858 jedu s p. Brzorádem přes
Pürglitz - Neuhütte do Lodenitz.
5. 4. na Lochkov, kam přijíždí i Anna. Po jídle jsme byli v zámku v horním pokoji, v knihovně, v kapli, v zahradě a venku. Večer ve společnosti do Prahy, kde jsem byl na Don Juanovi a pár dnů nato na Egmontu.“ [3]
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2017
Z návštěvy u Vávrových jsou 3 strany strojopisu vzpomínek
Viléma Brzoráda *1911, kde píše výslovně, že jeho praděd Vilém se narodil
v Porthajmském paláci na Smíchově, který patřil (včetně Císařské Louky)
rodině Delormu, nebo například vzpomínku na Franken: „Slavnost v mnichovskem
hotelu King of Prussia byla součástí "Frankenu." Franken, ročně
pořádaný Opus bonum, opatem Anastazem Opaskem (Richard Belcredi sekretář) byli
sešlostí exilovýchch intelektuálů všech politických odstínu. Jednou jsem řídil
panel, na kterém byl také Jiří Pelikán. Když jsem panelisty uváděl, řekl jsem,
že mezi nimi je jeden, o kterem se v kuloarech strassburskeho parlamentu
vypráví: jsou tři kuriosity v ev. parlamentu, bývalý komunista Pelikán,
pretendent habsburského trůnu Otto v. Habsburg a eskymák z Gronska za Dánsko.“
Vilém Brzorád (1887-1962), ilustrační foto výřezu jeho obrazu[4]
Snad Anna
Brzorádová roz. Delorme, nebo její matka[5]
Vilém Brzorád (*1911)[6]
Jan
Brzorád *1883[7]
Jan Brzorád *1883 cca v roce 1961[8]
Zřejmě
nějaký Delorme, či Brzorád, neboť tak visel u Vávrových.
Zřejmě
nějaký Brzorád (Filip?), či Delorme neboť tak visel u Vávrových.
Snad
někdo z rodu Delormu (mladá manželka Ferdinanda Therese?), neb tak visel
obrázek u Vávrů
Z denníku Tomáše Černého JUDra,
advokáta v Praze /1840-1909/.
Návštěva u Josefa Brzoráda na Lochkcvě.
V neděli, 26 října
1856.
Po kostele čekalo na mne překvapení. Tatínek byl psal na Lochkov, aby
pro nás jednou v neděli zajeli, zároveň i nám krok ten svůj oznámil. /byla s
ním jeho sestra Márinka , Marie provd. později za Jana
Šámala, a tetička asi Josefína rod Mašínová provd. za Františka Plačka, sestra
Marie M. Černé, matky Tomáše/. Strýček Karel Brzorád přijel s kočárem pro nás.
On sám ostal v Praze; my vsedli do kočáru a uháněli k Lochkovu přes Hlubočepy a
přes Slivenec novou, v Sllivenci ještě ani nedokončenou silnicí. Do Lochkova
přijeli jsme v 1/2 12. Strýček /starý/ přisel nám dolů naproti. Změna na něm
patrna od těch sedmi let, co jsem ho neviděl. Přímá druhdy postava nyní
sehnuta, jedno oko zastřené černou páskou / vyteklot mu následkem lišeje/, nohy
ohnuté pakostnicí v kolenou: avšak na tváři ta sama mírnost i pokud možná
zdravota. Přivítal nás nelíčeně: „Grüss dich Gott; - hab mich schon geärgert,
dass du nicht hergekommen bist!" Nahoře čekala nás taktéž nelíčeně tetička
Filipinka. Zároveň představili nám sestřenici Louisu, dceru Filipovu /Brzoráda
po Chlumském/. Odložili jsme svrchniky a přisedli ku pohovce, na níž strýček
seděl. Měli jsme co povídati a nač odpovídati. Potom strýček okazoval některé
své nástroje fysikální, chválil si kapky Morisonovy, ty že mu pomahajl nyní v
osmdesátém roce; radil je tež tatínkovi. Přišel oběd výborný, bylo mladé
posvícení. Koláče po obědě mně výborně chutnaly. Častovali nás též vínem
Lochkovským. Mluvili jsme nazvíce česky, potom teprv kvůli Louise německy.
Byliť její rodiče v Polsku; ona tudíž polsky umí a německy; česky ale nikoli.
Po obědě šli jsme s tetičkou ku strýčku Karlovi. Tetička byla doma a -těch
množství dcer; jest jich 10; dva syni jsou v reálce, jeden v Rakovníce, _druhý
v Praze. Dvě dcery jsou vyrostlejší; mladší z nich Lotti, byla doma. Přiběhla a
udělala chladný, uštěpačný kompliment a pak odběhla. Když ji vybízeli, aby
s námi šla na procházku, bylo jí příliš zima. Podivné to chování, která
mne vskutku ne tak mne jako spíše Márince kvůli urazilo. A při tom jest jí
teprv 15 let. Starší Emma, byla na procházce s vychovatelkou svou/ Albinou
Fontanovou/.potkali jsme je; bylali Lotti uštěpačná, Emmin obličej zdál se mi
hrdostí přihlouplý. Žádná z nich by se mně nelíbila. Vychovatelka zdá se ve
smýšlení "sprostá.".-
Byli jsme tedy na
procházce na vinici. Ležít tato na svahu vršku, dole ouzké udolí, s křovinatými
stráněmi, a zeleny na dně louky kobercem. Ticho po krajině. Stromy podzimkem
pestře barveny. Vábný recessus Musarum. Potom chodili jsme rozličnými
stromořadími nazvanýmy jmény synův. Strýček vypravoval
komu dřív Lochkov patříval, co a jak se zdařilo. Po cestě od Chuchlí přišel
strýček Karel pěšky z Prahy. Nám kvůli byl se vzdal kočáru. Šli jsme nyní na
místo odkud pěkná vyhlídka až k Vltavě. Potom vrátili jsme se domů. Strýček mě
prováděl v zahradě , okazoval své auly Džersonovy a
sláměné, svou cameru obscuru atd, až byl čas k svačině. Při ní byly též Lotti a
Emma s vychovatelkou, též strýček Karel.
Mluvilo se to a ono,
slečna Albína se mně zprotivila. Po svačině Karlovy odešly, strýček sám též.
Tetička s děvčaty sedly si k šicímu stolku, já se strýčkem na pohovku, on
povídal o svých časech, o svých známých, já dával pozornost na jevo. Konečně
ulehl si strýček, všichni sesedli jsme se kol stolku u pohovky a hovořili důvěrně
o všeličems. S Lousou jsem dříve mluvil mnoho o Polsku a polštině. Zdá se býti
dobré děvče, ač vědecky nepříliš vzdělaná. Tetička musila mhoho čísti. Dostalyt
ony zvláštního vychování.- Otci vždy předčítají, kávy nesmějí
píti; ona jest ale těž příklad pečlivé dcery. Tetička
Anna právě byla v Praze, měla však
přijeti zítra. V 1/4 11 jsme se rozešli. Já
spal ve studenu, ale výborně.
Probudil jsem se asi v
1/2 5. V 6 hodin zahrčel kočár před okny, který měl mne vézti do Pahy. Do
osmi hodin jsem tam musil býti. Vyskočím, hodím šaty na sebe, dám Louise s
Bohem, posnídám studené mléko, rozloučím se se všemi a již jsem seděl v kočáře.
Márinka ostala na Lochkově na několik dní. …
Přijela Márinka z Lochkova, doprovázená
tetičkou. Byly prý tam hodně. veselé, obzvláště tetičkou Annou. Strýčka Karla
Márinka též chválila, ale dcery jí byly pyšné. Když prý tam Janíček Dlabačův
byl, obě byly do něho zakoukané.... .[9]
Z archivu
Else Fritschl jsme doplnili fotografii rodu Viléma *1814:
Vilém Brzorád (1814-1898) se svými syny, snachami a
vnoučaty.[10]
(Lze usuzovat, že od leva stojí v
klobouku Vojtěch (1843-1926), vedle sedí jeho
manželka Vilemína, vedle snad stojí jejich dcera Pavla; uprostřed s čapkou
Vilém Brzorád (1814-1898), vedle něj stojí asi starší z jeho vnuků
Jan (1883-1970), za ním Vilém (1853-1913) a na
kraji manželka Marie, která má na klíně buď Viléma (1887-1962, nebo Marii
(1890-1898). )
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2017
Z návštěvy
u Helgy Miksch:
Malostranské náměstí, Correspondenz Karte, před 1916[11]
Selma von Komers a Ella Hanl von Kirchtreu, dole Cari Hanl, nahoře Ilka von Komers; foto J. F. Langhans Prag 1891/2[12]
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2017
Zbývá otázka, která dosud nebyla plně pojednána: Kdo sedí na koni Ardo jako sv. Václav…? Při návštěvě pražské školy v Kladské ulici jsem se setkal také s její ředitelkou, paní Kateřinou Vávrovou. Mluvili jsme spolu o mnoha věcech a došlo i na Myslbekův pomník. „Víte, že na tom koni sedí můj dědeček, plk. Jan Brzorád?“ řekla paní ředitelka. „Pošlu Vám jeho fotografii.“ Není to sice jeho tvář, ale postava snad přece patří plk. Jau Brzorádovi, narozenému ve Světlíku u Českých Budějovic v roce 1883. …[13]
Jan
Brzorád JD (1883-1970) na koni ardo Ardo[14]
Ve
strojopisu Anny
Brzorád
„Erinnerungen an Dobric und Lochkov bei Prag“ zůstala opomenuta část, která
se týkala Lochkova:
14. března 1908
Lochkovský dvůr
tvořil dlouhý, široký obdélník. Za malým obytným domem sládka, skladem dřeva a
zámkem byla dědova zeleninová zahrada, která ležela trochu níže. Od zámku dále
pokračovala zámecká zahrada ke dvoru opatřená železnou mříží. Kratší strana
obdélníku byla ohraničena stodolou, vinným sklepem, kůlnou s rozličnými
kočáry a saněmi (vrchnosti) a zase stodolou. – Na rohu, kterým začíná dlouhá
strana proti zámecké zahradě, byla veliká vjezdová brána (vedoucí k lipové
aleji, Chuchli a Praze). Hlídací pes u vjezdu a obytného domu vrchního mlatce
Adámka, který tamtéž bydlel se ženou a dětmi. Navazovala velká palírna. Vedle
toho velká hromada suti, či orné půdy, potom veliká železná brána, která vedla
k veliké zahradě. (Celé pole ovocných stromů, s domem zahradníka a naše
dětská zahrada.) Vedle brány byl dlouhý kravín a potom vysoká zeď, která
oddělovala velkou zahradu od té naší dětské. – Kratší stranu ohraničoval náš
obytný dům, zády k ulici vedoucí ke Slivenci, přední stranou v malé
zahradě.
K našemu domu byla rovněž napojena velká
vjezdová brána; vlevo a vpravo se opírala o malé domy. Vpravo bydlel kočí
Knížek s rodinou, vlevo kočí Salaba s rodinou. Navazovala velká
koňská stáj.
Vnitřní prostor dvora
byl rozdělen dvěma nízkými zdmi, které ale měly nechané průjezdy uprostřed,
nalevo a napravo. Tak byla za naší zahrádkou úzká pěší cesta, která vedla ke
kravínu, před kterým byla zídkou ohrazená neodmyslitelná hromada hnoje a močůvky.
To samé před koňskou stájí. Před pravou zdí stál věžovitý holubník, uvnitř malá
světnička, podél zdi přihrádky, které sloužily za hnízda holubům; za tímto
holubníkem byla velká kůlna, dřevník, pod kterou byli žebřiňáky, pluhy a brány
(na vláčení). Proto vyhlížel hospodářský dvůr stále uklizeně. Také byl celý
dvůr každou neděli a svátek dočista zameten. Na druhé straně zdí, byly
v horní části veliké trávníky (? Rasenflacke); velmi vzácné staré lípy, kaštany, topoly a
morušovníky. Matka jednu dobu pěstovala bource morušového, což mne také velmi
zajímalo. Doufala, že z toho bude nějaký výtěžek,a
le napředené hedvábí od ní nikdo nekoupil. Také jen malý výtěžek měla
z přebytku medu a ovoce.
U horní brány za stodolou vedla
cesta polem a vinohradem, Slavičím údolím, Lahovskou, k Radotínu a na Zbraslav.
Protože jsme se od 8 do 12 a od 2 do
6 učili a pracovali, těšili jsme se pak dvakrát z procházek tímto směrem.
Jako malé děti jsme skotačily a běhaly a představovala jsem si vždycky, že jsem
kůň. Starší spěchaly jsme v ta místa, kde kvetly fialky. Později pletly jsme
horlivě při chůzi a zpívaly a smály se. Když u nás byla první vychovatelka,
Luise Buache ze Ženevy, věnovala se neúprosně učení, šití, pletení, hrála na
klavír u Harausche. Poté přišel mladý vychovatel bohoslovec / teolog (Theologe)
Witanovsky, který byl u nás velmi oblíbený a ve volném čase pro nás připravil
loutkové divadlo, se kterým jsme s ním hráli představení.
V létě hrávali
jsme s ním a s rodinou Eminger, Marií, Hedwigou, Emanuelou a Josefem
a jinými přáteli a staršími sourozenci „Reifen“ (s obručemi?). Thecla a Anna
v tom s Witanowským byli nejzručnější. V zimě, když tu byl
bratranec Adalbert a další příbuzní, hráli jsme všelijaké hry: Na kočku a na
myš, Jakoberk, wo bist du?, Wie? Wann? Wo? Warum?, Na schovávanou, Chodí Pešek
okolo (Plumpsack geht um), Sekretär, Theaterzettel, atd. V teplých letních
večerech byla večeře přinesena do „Gartelu“ a pak se zpívalo o závod. Bylo to vždy
veselé. Emma a Lotti důstojné. Tekla již hrála na klavír a Albert a Gustav
Leroun a Andres Mikschl naslouchali. Anna byla vysoké (Lange Kind?) dítě a
pobíhala okolo. [15]
Mladší děti byly ale
v jiné místnosti. Takže nás 6 nebo čtyři starší s kamarády jsme byli
spolu a vymýšleli si dobrodružné nápady s dýkami a pistolemi a dávali jsem
si jména jako Albert – Mohican, Carl – Coda Brska, Pepi – Ledestrumpf, Thecla –
Beldemonir, Anna – Brutto Demonio. Pro Emmu a Lotti tohle bylo příliš dětinské.
Kleneč
Rok 1867 přinesl pro
všechny z nás změny. Rodiče se třemi sourozenci (Lotti ,
Gusti, Ferdi) zůstali na statku. Clara a Zdenka odjely do Lipska. Avšak
ostatních 9 sourozenců se snažilo uživit se samostatně. Tekla odjela do
Mogyoros, Anna na Moravu, Emma šla do mateřské školy.
Já jsem byla
vychovatelka u jednoho továrníka v jednom venkovském městě - Moravské Třebové. Byly mi svěřeny dvě
slečny jedna 7 a druhá 12 let stará. Jejich dva bratři chodili také částečně na
lekce. Snažila jsem se ze všech sil, předsevzala jsem si a chválila úspěch
žaček. – Jedna druhá vychovatelka, která byla sestřenkou mých žaček byla mojí
každodenní společnicí při procházkách, či večerní zábavě ...
Pak jsem vzala místo
ve Vídni a to sice u sestřenice své žačky. Tam jsem zůstala 10 měsíců.
1873 byl rokem
výstavy. Z vídeňského vzduchu, vody a lidí jsem onemocněla. V květnu jsem
odjela k sestře, která byla vdaná v Salzburgu. V říjnu jsem
odjela do Francie a Anglie a roku 1880 jsem přijela do Slazburgu na návštěvu a
na zotavení, vůbec ne s úmyslem zůstat, ale jet do Vídně. Ale sestra Tekla
si velice přála abych zůstala a zkusila dávat lekce, což ve skutečnosti vůbec
nebylo mým úmyslem. To se podařilo a k mým žačkám jsem mimo spousty
městských dětí všech stavů připočítala arcivévodkyni von Toska, vévodkyni von
Arenberg a její 17 letou dceru Marii Salvu, Princeznu von Croy.
Ke státním zkouškám
jsem připravila:
1. Annerl Erben, francouzština, angličtina
2. Hilde Wessely, dcera generála,
francouzština
3. Fanny Würthle, dcera fotografa,
francouzština
4. Maria Swoboda, neteř notáře Rosmanit,
angličtina
5. Lambert Gruber, odborný učitel,
francouzština
6. Lisa Neumöller, francouzština
Anna Brzorad
1847-1934
Přepsáno od Elisabeth
Klebel, listopad 1965[16]
Rukopisem tety Anny je
ještě následující vyúčtování
Lochkov um 152.800 fl prodán
-38.000 fl
_______
114.800 fl
dostal otec a 7 sourozenců
Tudíž každý 16.400 fl a otec jako
odškodnění
16.400 fl a
21.600
________
38.000 fl.
A navzdory vší
píli “ging Alles zu Grunde” vzalo vše za své.
Pepi Warthburg říkal,
že jeho otec všemi právnickým prostředky mého přesvědčoval, aby Lochkov
nepřebíral; aby zůstal v Dobříči, kde byl nájem nepatrný a půda úrodná.
Otec ale vykonal dědovu vůli ke své a Vaší smůle. Byl to pilný pracovník, měl
práci a ti ostatní dostali peníze bez práce.
Třikrát
měl zúrodnit zanedbané pole: Dobříč, Lochkov, Kleneč.
Měl
zůstat na tom prvním, anebo po dědečkově smrti vzít místo v cukrovaru,
protože byl průkopníkem – jak řekl Pepi Wartburgh. Byl prvním
kdo nechal použít na cukr řepu, kterou k tomu nechal sázet. (Slova Pepi
Rudolf v. Wartburg, 1908) [17]
Opomenuta zůstala i fotografie dolního domu na Lochkově ze zápisníku Antona Erbena:
Lochkov, Das untere Haus 16. 5. 1857 in Tagebuch Anton Erben
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2017
7. 5. 1816 se dle matričního zápisu Kostela sv. Filipa a Jakuba na Smíchově 60ti letý vdovec Ferdinand Delorme z čísla 53 na Smíchově (nekatolík – „reformiert?“) oženil s 26 let starou Theresií, jejíž otec byl „Franz Pichel Stadrath“ v Praze. Theresia Delorme je pak kmotrou dětem Brzorádovým z Lochkova.
Matričního zápis kostela sv. Filipa a Jakuba na Smíchově pro rok 1816, strana 45[18]
Matričního zápis kostela sv. Filipa a Jakuba na
Smíchově pro rok 1816, strana 45, detail[19]
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2017
Zámek
Szarkáspuszta, či Brzorar/Bezeredi – Zoltai kastély v Mogyorosbanya (N 47°
44' 17.6" E 18° 35' 59.1"[20])
vystavěný snad Rudolfem Brzorádem (na cihlách v rozvalinách ještě lze číst
RB – snad iniciály stavitele) přešel do rukou rodiny Zoltai v první
¼ 20. století, těm byl zabaven roku 1945, statek pak spravovalo jednotné
zemědělské družstvo.
Illona Bozorády píše: "... Můj dědeček
v Sárospatak také řídil důl resp. továrnu na výrobu mlýnských kamenů, ve formě
akciové společnosti; akcionářů bylo pár, důl však byl jeho. [21]“
Zde byl Rösze J. Brzorád,
údajně úspěšný, udržel kvalitu výrobku a jeho odbyt
v tuzemsku i zahraničí a objednávek přibývalo. Také se zde usadil a změnil
jméno nejprve na Brozorád a později na Bozorády. Členové rodiny a jejich
potomci v práci na dole a ve vedoucích pozicích továrny pokračovali.“[22]
Illona Bozorády pokračuje: „Sochař Gyula Bezerédy byl bratrem mého dědečka. Rodina Brzorád (Můj otec pomaďarizoval naše jméno, ale nemohl přijmout jméno Bezerédy, protože bylo chráněno, s ohledem na postavení sochaře Gyuly Bezerédyho) používala především zámeček v Mogyoróbányi. ... Mogyorósbánya jsem navštívila i já jako 11-12 letá v roce 1954-55. Vzal nás tam i s mým starším bratrem náš otec, abychom viděli, kde se narodil náš dědeček. V Mogyorósbánya, s ohledem na ovzduší resp. na velký zámeček, stát plánoval zřídit plicní sanatorium, zařízení bylo už i dodáno. Rodina se těšila, že zámeček bude využit na nějaký ušlechtilý záměr. Pak přišla kolektivizace (združstevňování) a byly potřebné prostory pro kancelář družstva, stáje. My jsme viděli v nádherné, dřevem obložené rytířské síni koně; náš otec byl velmi zarmoucen, že ve stáji stojí koně v hnoji. Tehdy tam ještě žili starší lidé, kteří naši rodinu znali a a vážili si jí, resp. byli v minulosti našimi zaměstnanci. Náš otec nás děti přivedl prohlédnout si obydlí našich předků. V rytířské síni s obložením z dubového dřeva byly koně přivázané k železným kruhům, které byly připevněny do obložení. Můj otec se zhrozil, že zvířata stála v hnoji. Později tam našla místo škola a pak i kulturní dům. Pak, když jsem tam šla se svým synem, v roce 1987 už z zámečku nic nestálo, v okolních budovách lidé ukazovali, že schody z růžového mramoru jsou právě odtud (ze zámečku)." [23]
Bajót-Szarkáspuszta: Bezerédi kastély[24]
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2017
K zednářské činnosti Ferdinanda Delorme roku 1783
se zachoval konvolut důvěrných akt „Prag. Loge zur Union“ rakouského
kabinetního archivu, obsahující složky „Schreiben dieser „Loge zur Union“
betreffend die Beförderung von Ferdinand Delorme“ z října 1783 a
„Protokollauszug der Loge „Zum heiligen Joseph“ in Wien betreffend Ferdinand
Delorme, Hickl, Berwin und Mazzulini” z 13. 11. 1783.[25]
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2017
Následující fotografie byly získány z archivu, jehož vlastníkem byl Dr. Leonhard Miksch.
Rittmeister Carl Hanl von Kirchtreu (1848-1897) a jeho manželka Ella rozená Prziborski (1863-1936)[26]
Selma von Komers née Prziborski (1863-1934)[27]
Ella Hanl von Kirchtreu née Prziborski (1863-1936)[28]
Karl Hanl von Kirchtreu (1891-1914) [29]
Rezervní příslušník pěchoty, „Titularkorporal“ titulární kaprál s označením jednoročního dobrovolníka: Prziborski, Leo, Dr. Jur., 28. pěší pluk, zapisovatel u c. k. vojenského prokurátora vojenského velitelství v Praze byl dle předpisu c. k. ministerstva obrany k 1. 4. 1917 jmenován k praktikantům soudu zemské obrany. (Verordnungsblatt für die kaiserlich-königliche Landwehr; Personal angelegenheiten; Verordnungen des k. k. Ministeriums für Landesverteidigung. Ernannt werden: auf Grund der A. H. E. vom 16. September 1816: mit 1. April 1917 zu Landsturmgerichtspraktikanten: ... der Landsturminfanterist, Titularkorporal mit Einjährig-Freiwilligenabzeichen: Prziborski, Leo, Dr. jur., des Infanterieregiments Nr. 28, Schriftführer (zapisovatel) beim k. k. Militäranwalt (vojenslý prokurátor) des Militär- kommandanten in Prag;) [30]
JUDr. Franz Ritter von Komers vystudoval práva v Praze, působil na různých okresních úřadech. V roce 1893 jmenován okresním hejtmanem v Lanškrouně, kde působil až do penzionování v roce 1908. V národnostně vypjatém prostředí se jako rakouský monarchista snažil být neutrální. To vedlo ke konfliktům hlavně s na Berlín orientovanými Němci, útoky vůči němu nalezneme v soudobém německém i českém, nacionálně zaměřeném tisku. V době hilsneriády v regionu potlačil vlnu antisemitismu. Po vzniku republiky v roce 1923 optoval pro občanství města Štýrský Hradec. [31]
Bohemia
z 8. 1. 1906 informovala, že císař povolil, aby místodržitelský rada Dr.
Franz Ritter von Komers v Lanškrouně směl přijmout a nosit královský
pruský řád Červeného Orla (a ne jak byl předevčírem mylně nazván papežským
záslužným křížem „Pro
ecclesia et pontifice“) .[32]
V paměti lidu žije zvláště rytíř Antonín Emanuel Komers, jenž založil pěknou alej za dvorem až „k suchému dubu“. V roce 1921 byla alej vykácena od suchého dubu až k Šedivovskému-zadní alej. Zřídil ostrovy v Návesníku, Mlýnském rybníku, vysázel zámecký park, přikoupil k velkostatku 5 živností a zanášel se také úmyslem vystavěti na Hřici kostel. U něho hlučně bývaly oslavovány jmeniny jeho choti, přičemž zase vystrojeno veselí a děti vyčastovány.[33]
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2017
Roku 1836 navštěvoval Gymnasium Academicum Vetero-Pragense - Akademické gymnázium na Starém městě (v Klementinu) „Brzorad Ferdinandus, Boh. Lochkov“ a „Brzorad Rudolphus, Boh. Lochkov“ In III. GRAMATICAE CLASSE.[34]
Ing. Ladislav Hauptman (10.6.1895-6.11.1972) byl stejně jako jeho bratr Zdeněk[35], význačný plavecký činovník. Byl předsedou Evropské plavecké ligy (Ligue Europeienne de Natation), člen FINA atd. Podle nekrologu byl jejich otec Filip akademickým malířem. [36]
Vilém Brzorád (1813-1898) byl zemský advokát (v Rakovníku, Litomyšli a Českých Budějovicích) a člen různých vlasteneckých korporací, muž ryzí povahy a nevšedních zásluh. Narodil se v Lochkově roku 1813, jako syn statkáře. Ačkoli dle starého tehdejšího zvyku v rodině se mluvilo výhradně německy, byl Vilém Brzorád přece od nejútlejšiho věku svého rozhodným Čechem.[37] Právě z jeho vzpomínek tato práce několikrát čerpá.[38] Oženil se s Antonií Svěcenou, vnučkou významného historika a jazykovědce F. M. Pelcla (1734-1801). V rodopisné práci o něm, se o Vilému Brzorádovi a jeho rodině dozvídáme více.[39]
Byl bezpochyby jedním z nejstarších členů českého musejního spolku[40], byl mezi přispěvateli Národního Divadla[41], přátelil se s národními buditeli a přáteli Boženy Němcové MUDr. Janem Helceletem (1812-1876), či filosofem J. I. Hanušem (1812-1869)[42] a ve vzpomínkách na svého otce napsal: „Ostatně kupoval rád České knihy i byl by se stal spoluzakladatelem Matice České, kdyby nebyl dal za takového zapsati mne, což se stalo k radě nezapomenutelného Josefa Jungmanna, aby se totiž užitek z nákladu na to daného déle v rodině použíti mohl.“[43]
V letech
1845-8 spravoval otcovo lochkovské panství a vykonával i funkci justiciára.[44] Vystudovav
práva, stal se advokátem a usadil se v Litomyšli, kdež záhy následkem
vynikajících svých vlastnosti společenských a vlasteneckých octl se v popředí
veřejného života. Stal se prvním starostou sokola, členem městské rady (zvolen
např. 1865) a řiditelem spořitelny. Záslužnou činnost rozvinul v roku
šestašedesátém za pruské invase. Přes to, že v městě Litomyšli zuřila
cholera a také mysle povah nejsilnějších klesaly, setrval Vilém Brzorád pevně
na svém místě a dokázal nejednu věc obecně prospěšnou. [45] (Ještě roku 1870 přispěl jako advokát v Litomyšli ve prospěch
manželky a 13 leté dcery pozůstalé po
malíři Aloisi Bubákovi 2 zl.[46])
Když po letech dva z jeho synů
vstoupili do služeb Schwarzenbergských, usadil se v Písku, později pak
v Českých Budějovicích, kdež pro výtečné vlastnosti své povahy záhy stal
se váženým a oblíbeným. Podporoval zde činně veškeré
zde vlastenecké podniky, ale nedral se při vrozené své skromnosti nikdy
v popředí. [47] Manželka Antonie r. Svěcená zde zemřela
30.7.1884 Pozůstatky zesnulé byly z „Pěkné vyhlídky“ (Rudolfovský
třída) do zdejšího katedrálního chrámu přeneseny a odtud po skončených
církevních obřadech na staroměstském hřbitově do vlastní hrobky
k věčnému odpočinku uloženy. Bratři
zesnulé byli JUDr. František Svěcený, c.k. vrchní finanční rada a Bedřich
Svěcený c.k. místodržitelský rada.[48]
V Rudolfovské třídě na pravo jest (roku 1892) česká Hospodářská
škola. Když roku 1885 domohli se Češi v okres.
hospodářském-lesnickém spolku většiny, jal se nový výbor ihned činiti přípravy
ku zřízení školy české školy hospodářské. (předsedou výboru byl Vilém Brzorád
ml. [49])
K tomuto účelu zakoupilo kuratorium dvorec zv. „na pěkné vyhlídce“ a upravilo jej pro školu. (První třída otevřena
roku 1886)…. Dále na levo jest rozsáhlá cihelna Brzorádova.[50]
Roku 1886 byla u obchodního soudu v Budějovicích zanešena firma „Vilém
Brzorád st.“, kteréž majitel Vilém Brzorád starší,
vlastník cihelny v Budějovicích jest.[51]
Roku 1886 dr. Vilém Brzorád, advokát v Budějovicích, vzdal se advokatury a
byl ze seznamu advokátů vymazán.[52]
Poslední léta svá strávil v
Jinonicích u svého syna, pana Viléma Brzoráda, inspektora a
administratora několika velkostatků. (Dle zprávy schůze výboru Českého Muzea
z roku 1891 Pan Vilém Brzorád z Jinonic rozmnožil muzejní sbírku
rukopisů, listin a mincí. [53]
) Až do poslední chvíle zachoval si zesnulý mysl svěží při úplné tělesné
statnosti. Ještě večer před svou smrtí vyřizoval důležitý dopis. Zemřel 25. 3.
1898. Odchod jeho všemi bude želen, kdo jej znali, jimž byl rádcem nebo
přítelem. Čest budiž jeho památce.[54]
Měl dva syny Vojtěcha a Viléma.
Vilémův syn Vojtěch Brzorád (1843-1926[55])
působil jako lesní rada u knížete Schwarzenberka v Hluboké u Českých Budějovic
a jako ředitel vimperského panství. Čteme o něm: „V terénu prošel alespoň část
Zlaté cesty a stručně písemně zdokumentoval její zachované pozůstatky A.
Brzorád v osmdesátých letech 19. století. Tento lesní geometr z Hluboké nad
Vltavou tak z popudu svého zaměstnavatele knížete Adolfa Josefa ze
Schwarzenberka pro budoucnost zachoval popis zbytků Zlaté cesty v úseku od
zemské hranice po Horskou Kvildu".[56] 6. května 1878 se Vojtěch oženil se slečnou
Viléminou Hoffenthal (28 let), dcerou Ladislava Hoffenthala, vrchního správce v
Hluboké a jeho manželky Viléminy rodem
Kučera z Postoloprt. [57]
V roce 1914 byla v Písku v Rokycanově ulici pro správce Vimperského
panství pana Vojtěcha Brzoráda podle návrhu Schwarzenbergského architekta
postavena villa, která byla roku 2017 na prodej za 13 milionů korun.[58] Jediná dcera Pavla byla od roku 1909
manželkou berního ředitele Adalberta Stohra[59] z Mnichova, statkáře v Postoloprtech Měli dva
syny Adalberta a Pavla.[60]
Druhý Vilémův syn, Vilém Brzorád ml.
(1853-1913) se narodil 1 .4. 1853 v Pardubicích a stal se centrálním
ředitelem statků knížete Paara, hraběte Mansdorff-Pouilly a hraběte Kinského,
nájemcem jinonického statku knížete Schwarzenberga, správním radou Pozemkové
banky atd. Jeho manželkou byla Marie rozená Brychová. Dle nekrologu byl známým
zemědělským pracovníkem a odborníkem. Z jeho
životních zkušeností můžeme stručně uvésti, že absolvoval svého času
nejznamenitější pověsti se těšící hospodářskou universitu v Halle a získal
sobě v brzku svými odbornými vědomostmi a praktickým rozhledem přisprávě a
administraci velkostatků nejchvalnější
pověsti v kruzích velkostatkářských, takže postupem času v jeho rukou
nacházela se správa a inspekce mnoha panství. Pro svou bodrou povahu a veliké
hospodářské vědomosti byl všeobecně ctěn a vážen a hospodářské kruhy ztrácejí
v něm svého význačného pracovníka. Čest budiž jeho památce.[61]
Jako příklad jeho činnosti uveďme , že byl delegátem do zemědělské rady za politický
okres Česko Buděkovický jako nájemce
kníž. Dvora Světlíka zvolený roku 1884 ,[62]
nebo že se jako předseda hospodářského – lesnického spolku roku 1888 zasadil o
výstavu plemenného dobytka, ze které obdržel i cenu za svou krávu- Proslovil zde
i projev česky a posléze i německy. [63]
Ještě inzerát – „Jednoduché účetnictví hospodářské. Sepsal Vilém Brzorád,
nájemce dvora ve Svetliku. V Českých Budějovicích 1890. Nákladem
spisovatelovým. Cena zl. t.— Pan Brzorád jako praktik důkladný, jemuž neschází
pokrok v oboru hospodářském, podjal se úkolu sestaviti účetnictví, jež se jemu
po více roků osvědčilo. Úkolu tomu dosáhl a podává ve vydaném spise knihu
naskrze praktickou, jež každému pokroku milovnému hospodáři doporučiti lze[64].“
A ještě velikonoční výlet do Palestiny a Egypta s cestovní kanceláří Čeněk
Šulc a spol na parníku Thalia, který vyplouvá z Terstu a poveze českou
kolonii čítající 30 členů, mezi kterými nechybí centr. ředitel Vilém Brzorád
s chotí, pp. arch. Ant. Wiehl, či p. arch. M. Blecha s dcerou, p.
arch O. Nekvasil., JUDr. Přemysl Šámal, či JUDr. Josef Šupich.[65]
Vilém Brzorád zemřel v Jinonicích 12. 12. 1913. Měl syny Jana a Viléma
24.
Juni 1849 Nově jmenovaní zemští
advokáti a to sice … Dr. Eduard Brzorád … již složili advokátskou přísahu u
vysokého c. k. apelačního soudu ( a oba první na místo
určení odjeli.)
Die neu ernannten
Land-Advokaten, und zwar: Dr. Joseph Schwarz für Außig, Dr. Joseph Schönfeld für
Böhmisch-Leippa, Dr. Eduard Brzorad für Deutschbrod und Dr. F. Schürer für
Saaz haben bereits den vorgeschrie benen
Advokateneid bei dem hohen k. k. Appellationsgerichte abgelegt, und sind die
beiden ersteren bereits an ihren Bestimmungsort abgegangen. HUmorist und
Wiener Punch. Eigenthümer und verantwortlicher Redakteur: M. G. Saphir. ^ 15V.
Dreizehnter Jahrgang. Sonntag den 24. Juni 1849
Do právnického časopisu Des Juristen einer Zeitschrift
vorzüglich für die Praxis des gesammten österreichischen Rechtes, ročníku 1847
přispěl pojednáním Ueber die
Gemeinschaftlichkeit der Beweismittel im Österreichischen Civilprocesse (O
pospolitosti důkazů v rakouském občanském procesu) pan Dr. Eduard Brzorad.
Inhalt des 1. Heftes. I. Abhandlungen. Ueber die Gemeinschaftlichkeit der Beweismittel im Österreichischen Civilprocesse. Vom Hrn. Dr. Eduard Brzorad. [66]
Dr. Eduard Brzorad sen. In
Deutschbrod hat auf die Advocatur resignirt. Zeitschrift für Notariat und freiwillige
Gerichtsbarkeit in Österreich, 17. Februar 1892, Str 50
Německý Brod 9. Listopadu 1869 (volby do okresní školní rady) Včera se konala schůze našeho okresního zastupitelstva, na které měli být zvoleni 2 členové okresní školní rady. Jako všude nechyběla ani zde velmi silná agitace, tuto volbu překazit, respektive dosáhnout zmaření samotné volby. Ve skutečnosti, když měl být předmět diskutován, Dr. Med. Felix požádal, aby se přešlo k dennímu pořádku, respektive o zamítnutí volby. Na podporu této skutečnosti uvedl v zemi známé, a jak víme málo platné, argumenty o zkrácení autonomie, nezávaznosti provedení voleb. V debatě, která se o tom rozvinula, činil se pak předseda okresu Dr. Brzorad jak trefným tak jadrným vyvrácením těchto argumentů. Poukázal úderně na prázdnotu argumentu o krácení autonomie a správně argumentoval, že z udělení práva politické volby, koneckonců vyplývá občanská povinnost tohoto práva užít a tak konat. Současně zdůraznil velké výhody nových školských zákonů a nepopiratelný pokrok, kterého se jimi dosáhlo; s přesvědčivou jasností zdůraznil příležitost hlasovat pro praktický zájem celé okresní populace a konečně vyzval k přikročení k volbě. Jeho řeč vyvolala hluboký dojem na nezaujatou část přítomných, neboť působila přesvědčivě. 9 hlasy proti 7 hlasům žádost Dr. Felixe přejít na denní pořad jednání byla odmítnuta a okamžitě bylo přikročeno k provedení volby. Přestože menšina opustila volební místnost před začátkem voleb, toto nemohlo bránit volbě, poté co bylo zajištěno kvórum. Zvoleni byli Dr. Brzorad s 8 a obecní představený Peter von Frauenthaler Höfern 7 hlasy. Neohrožený a věrný postoj většiny členů si zaslouží ještě větší ocenění, protože před a během zasedání byli vystaveni zálusku na terorizování, a příklad některých sousedních okresních zastupitelstev se nezdál být povzbudivý. Prager Abendblatt 11. Listopad 1869 strana 3, original německy.
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky letošní a rozcestník starších najdete zde.
Zvláštní přílohy:
Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album
Voith-Herites von Sterbez
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění: