zemského a říšského
mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda.
Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.
V letech 2002-2008 sepsal Jan Steinbauer.
E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky 2016
zpět na
Níže najdete
doplnění připojená k práci až po jejím dopsání. Přidávána jsou na tuto
stránku tak, aby horní byla tou nejnovější. Každá novinka je označena podle
příslušnosti k jedné ze čtyř kapitol. Se znakem je uvedeno vročení.
Všechna doplnění budou časem dle možností postupně umístěna i přímo do textu
jednotlivých kapitol a to s šedým
podbarvením pro odlišení od původního textu. Takto jsou podbarveny zde
v Dodatcích ty části, které již do textu vepsány byly.
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Na katolickém hřbitově v dnes ukrajinském městě Černovice (Чернівці) se nalézá náhrobek Adalberta Brzoráda. (http://blogi.czarnota.org/totutotam/2015/04/29/czerniowce-cmentarz-katolicki-cz-1/)Za volně použitelnou zaslanou fotografii budeme vděčni.
_______________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Z Chocně upozornila Helena Havlíčková, že se tam 25. 8. 1887 v domě č. 90 narodila Marie Juliana Augusta, dcera JUDr. Leopolda Jana Heyrovského a Kláry Terezie, dcery + Karla Hanla z Kirchtreu, c. k. místodržitelského rady z Chomutova na odpočinku v Praze a matky Marie rodem Stránskýho z Greifenfelsu z Prahy. Kmotrovala babička – Marie Hanl v. K. vdova po …. a Karel Příborský, řiditel knížecího velkostatku v Chocni č. 72. Klára Heyrovská tedy zřejmě pobývala v době porodu u své sestry Hermine, která byla manželkou Karla Příborského. Ten žil v Chocni v domě, který je dnes již zbourán.
V přípisku matriky se píše, že Maria Heyrovská *1887 byla oddána ve farním chrámu Páně u sv. Mikuláše dne 3.9.1908 s Dr. Starí (é?) Egonem (Dle přípisu far. Úřadu v Praze u Nejsv. Trojice d. 7.12.1908 č. 700)[1]
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Strýcem Ferdinanda Voith von Sterbez z matčiny strany byl Konrád šlechtic (od 1852) Kocy von Cenisberg (1796-1874), c. k. major 28. pěšího pluku a jeho manželkou byla Marie (1806-1871), dcera statkáře Jana Kundráta a Anny Preisové. (Vavřínek)
Nejméně letech 1816 – 1830 byl dle schematismů poštovním administrátorem (Postadministrátor) v německobrodské poště Georg Matzner. Pošta byla na horním předměstí v čísle 25 a tehdy patřila potomkům Jana Sebenarže von Herrenfels stejně jako naproti stojící dům čp.19, ve kterém dožívali Heritesovi.
V roce 1818 přichází na dejvické panství Karel Maršal jak soudní aktuár a následně se v roce 1819 stává ředitelem.[2] Ve stejném roce se Anna Matznerová, poloviční sestra baronů z Herites, provdala za Jana Maršala.[3] Dále se s Maršalovými setkáváme v Německém Brodě, kdy si Karlových synů všímá Johann baron von Herites.
10.12.1792
zvolily si české stavy devítičlennou
zákonodárnou komisi. Zvoleni byli kapitolní
děkan Herites, vojtěch hrabě Černín, Michal hrabě Kounic, Leopold hrabě
Špork, Adam sv. P. z Eschenreiuchu, Josef z Prainhaelteru, Václav Slivka, K.
sv. p. Böhm a Adam z Kundratic.[4]
K propuštění
ředitele dejvického panství „jistého Jůny“ v roce 1793
bychom měli doplnit, že tento Anton Juna
(ředitelem 1790-1793[5]) měl vedle několika dcer i syna Emanuela. (Dle matriky se
„Emanuel Kašpar Jůna“ narodil v Dejvicích roku 1789 a jeho otcem byl
„Anton Jůna, direktor“.) Emanuel Juna je pak uveden mezi „menšími
dejvickými úředníky, kteří časem postoupili.“ Jako kancelářský písař v letech 1807 a 1814; stal se soudním aktuárem roku 1814.[6]
V rušném roce 1790, když se "Ve zřejmé protivě s císařovými
rozkazy" sešli čeští stavové 11. února, aby bojovali proti vídeňskému
centralismu tereziánsko-josefinskému,
nechyběl za stav duchovní kanovník Herites. Nechyběl ani
mezi 60 podepsanými pod stížností zaslanou císaři. Josef II. Stihl na smrtelné
postely vzkázat „Chci jim dát vše čeho žádají, jen ať mne nechají v pokoji
sestoupit do hrobu.“ Zemřel 20.2.. Arcibiskup Příchovský stížnost nepodepsal,
ale na sněmu menším 7.3. t.r. , když se volil užší výbor 16ti členů (4 za každý
stav), vybral vedle světícího biskupa Kriegra i kanovníky kapituly Heritese a
Varlejcha z Bubna a velmistra Suchánka. Úspěšná práce tohoto výboru byla
schválena na dalším sněmu 22.3. Výsledkem byla zahájená jednání o vlastní
správě zemí koruny české.[7]
Spis žádostí stavovských z 24.11. mezi dalšími zmocněnci podepsal i
kapitulní děkan Václav Herites. Žádaly zde např. o navrácení Strakovských nadačních
statků, či o zvláštní soudnictví osob stavovských. [8]
K Havlíčkovu synovskému dopisu o spolužákovi Maršálovi můžeme připojit následující informaci:
Pozastavit
se ještě můžeme u zmínky o spolužákovi
Janu Maršalovi, který měl například ještě roku 1838 na vysvědčení stejně
jako Havlíček samé „eminence“. [9] Že baron
Johann von Herites (1769-1841) mohl Marschallovi znát a zajímat se o ně, je
zřejmé, protože Joann Marschall, byl
pravděpodobně synem Karla Maršala, který byl v letech 1819-1822
ředitelem dejvického statku. Roku
1818 byl ještě direktorem premonstrátského statku Geras, v letech 1818-1819 ale již soudním aktuárem (úředníkem) dejvickýcm, který došel hodnosti ředitele
tohoto panství (1819-1822). Před ním
byl v letech 1817-9 ředitelem panství Vojtěch Duchka, Johann baron von
Herites (1769-1841), byl ředitelem dejvickým ještě před tím. [10] Karel
Marschall z Dejvic odchází v roce úmrtí probošta Heritese. Dále jeho jméno
nacházíme ve Schematizmech v letech 1824-5 jako správce statku Úhrov na
Havlíčkobrodsku; 1836, 1844 „Oberamtmann“ statku Červené Pečky (Pečky a
Hranice) na Čáslavsku, 1851 „Bezirkkommissar“ na k.k. Bezirkshauptmannschaft
Winterberg – tedy v Sušici. Zde
však již může jít o syna. V katalogu německobrodského gymnazia totiž
nacházíme nejen Jana Maršála, rodištěm Praha – Dejvice, studujícího spolu
s Havlíčkem v letech 1832-8 ročníky I.-VI., ale i Karla Maršála, také
z Dejvic, studujícího v letech 1835-39 I.-IV. Ročník. [11]
Původní text se při popisu stránovského zámku omezil na odkaz na kapitolu Sedláčkových Hradů. Kniha však není snadno dostupná a tak se jeví užitečné tuto vzácnou pasáž o stavu zámku před přestavbou přímo citovat.:
NOVÝ STRÁNOV A VTELNO.
Jedoucímu na dráze severní od Chotětova k Boleslavi objeví se bývalý hrad a nyní zámek Stránovský v plné své kráse, an se malebně vypíná na ostrohu ze západní planiny vybíhajícího. Mát ostroh ten podobu klínovitou, tak že čtvrtinu jeho na konci zabírá hrad a tři čtvrtiny bývalé předhradí čili nynější dvůr. Prostora ta dohromady čtená ukazuje, že patřil Stránov k velikým a rozsáhlým hradům. Do bývalého předhradí vstupujeme od jižní strany vysokou branou, gotickým slohem dosti ozdobně sklenutou, z niž jest v pravo výklenek a v levo branka pro pěší. To vše se nachází v přízemi bývalého věžovitého staveni, které se dnes jako domek o jednom poschodí vyskytuje. V průjezdě spatříme v levo ve zdi výklenek a vyjdeme do dvora gotickou branou, ale ne tak ozdobně sklenutou jako je první. Když od brány přijdeme v levo, spatříme portál barokový, bývalý vchod do zahrady (nyní do dvorka vedlé brány), který jest ozdoben dvěma erby. Jeden z nich jest erb pánů Lisova, totiž štít polovičný, v levo žlutý s dvojitým křídlem černé barvy, v pravo ze šesti příčných pruhů (vždy černého, bílého a červeného) se skládající, nad helmou dva rohy a každý s praporečky týchž barev, jako byly pruhy na štítě. Na druhém erbu viděti tři měsíce na štítě a dvě křídla nad helmou. Na konci bývalého předhradi jsou dva sloupy s erby Příchovských a Lisovských, na nichž jsou gryfové. Tytéž erby spatřuji se na kostelíku v rohu předhradí stojícím.
Přes příkop dělící hrad ode dvora jde se po mostě kamenném, okrášleném obrubami ve slohu barokovém. V témž slohu jest také zřízena brána, jíž vstupujeme do stavení dvě poschodí vysokého, jež se však od strany venkovské (západní) vyšším býti zdá, poněvadž padá do svahu hory. Nejznamenitější části zámku jest věž, šestihranald, v příkopě stojící a na hranách svých štukovím sesilená, jejíž spodek jest trochu povydán. Oken v této věži, jejíž jednotlivá poschodí odstavci jsou dělena, není mnoho. Ozdobné jsou její krancle. V každém rohu totiž jest výstupek, položený na hlavě lidské, z kamene vytesané; od rohu jsou v omítce desky s ozdobným mřežováním v gotickém slohu a nad nimi teprve vůkol cimbuří, které se schyluje do vnitřku. Vchod do věže jest ze střechy sousedního staveni. Tu se přijde ke starému vchodu, před nimž v chodbě po stěnách všude jsou arabesky. Nahoře na klenutí uzříš vybledlou postavu s harfou a ieckdes z arabesek šklebí se na tebe tvář. Otevrou-li se železné pomalované dveře, vstoupíš do šestihranaté místnosti, hvězdovitě klenuté a sem a tam pozlacením ozdobené, a oči tvoje utkví na malbách po stěnách a výklencích, sice již zašlých, ale přes to pozornost poutajících. Byly to obrazy rozličných staveni, zvláště sloupovitých. Sloh převládá renesanční. Ještě nejlépe se zachovaly u dveří, kdež také viděti kvítí rozmanité v košíčkách a nade dveřmi pannu ležící s pozdviženou pravicí (Kleopatra ?). Nad těmi malbami ve výšce jsou jiné malby, bezpochyby allegorické postavy znázorňující. Paní s dítětem při pracích ženských zaměstnaná, jejiž dceruška pracuje, ale syn jen se dívá, znamená bezpochyby Pilnost. Co bylo v pravo odtud, z malby vybledlé nepoznáváme. Dále na třetím poli objevují se anděl a děvčata hrajíce si s růžemi (Nevinnost?). Odtud dále zříme pannu hrající na mandolínu a mající velký chochol z per, jíž pachole drží kancional, kdežto z druhé strany Amor se přibližuje. Něco dále opět se ukazuje paní s pacholaty na housle a basičku hrajícími. Poslední obraz jest snad Marnivost, totiž paní před skříní stojící a anděl klénoty z truhličky vybírající. — Místnost nad tím, velikými výklenky opatřená, končitě sklenutá, jest v horních částech modře a rudé malována, jakoby se napodoboval mramor. Po několika schodech přijde se k brance goticky sklenuté a na krancle, kde viděti střechu až nahoru kamennou, ale ještě pokrytou. Tu nahoře mají zdi věže ještě hrubost přes 3 m. Pod dotčenou malovanou světnicí jest pět sklepů nad sebou, nejhořejší z nich jest opatřen vlaským komínem.
Stavení zámecké nepravidelného základu na čtyřech stranách zavírá dvůr celkem čtverhran (nepočítá-li se roh na severní straně) tvoříc. Na jižní straně spatřuji se i v přízemí i v obou poschodích chodby se sloupovím v barokovém slohu; patrně památka po pánech z Lisova. Sice se skládá holé stavení ze tří domů, z nichž ten u věže stojící jest vyšší než ostatní. Ve výklenku neb arkýři na severní straně jest kaple, pocházející asi z předešlého století. Na východní straně dvora zámeckého jsou staré dřevěné dvéře malované a železem pobité; jimi vchází se do sklepa, v němž jsou vybledlé malby bez významu, ze 17. století.
Sedláček, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl desátý, Boleslavsko. Vyd. 3., v Argu 1. Praha: Argo, 1997. , str. 358-359
Korunovační
klenoty z vídeňské Schatzkammer byly u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem 9. 8.
1791 přeneseny do svatovítského chrámu a mezi jednou a sedmou vystaveny ve
svatováclavské kapli lidu. Poté zde uschovány do k tomu vytvořené truhly a k
sem vedoucím železným dveřím byly rozdáno 5
klíčů. Jeden z nich obdržel za svatovítskou kapitulu “Herr Domdechant an
der Metropolitankirche Wenzel von
Herites in Namen des Domkapitels”. Klíč
k dřevěným dveřím a k truhlici byl svěřen k opatrování rovněž jemu.[12] Dómského děkana Heritese najdeme ještě v seznamu stolovníků korunovační hostiny u
dvanácté tabule.Památeční spis Jana Debrois von Bruick obsahuje i
pozoruhodnou detailní obrazovou přílohu. [13]
Roku 1794
byl Wenzel Adalbert podle Europaisches Genealogisches Handbuch vedle funkce
děkana dómského a kapitulního též arcibiskupským
konzistorním radou. Dále je k povšimnutí, že vedle budoucího arcibiskupa
Chlumčanského patřil mezi „Domherren zu
St. Veit ob dem Prager Schloss“ roku 1794 ještě Johann Jacob Goshko von Sachsenthal. [14] Majitelem věžského panství v letech 1792-1795
byl jeho bratranec Leopold Goshko v. S. (1757-1831) a tak tito členové
jihlavského rodu mohli být důvodem propojení rodiny Křivánků a Heritesů.
Leopoldův bratr Jakub (1752-1813), jihlavský purkmistr byl členem zednářské
lóže „U pravých spokojených přátel“ v Brně.[15]
Nového, jednohlasně zvoleného děkana svatovítské kapituly Fr. Pallas nobilis de Lauro slavně instaloval dle Wlastenského Zvěstowatele kapitulní probošt baron z Herites 8.6.1821.[16] „Dne 8 čerwna byl zaslauzily a učeny Prelát-Arcydyákon v pražsk. hlav. chrámu prjseznj král. česko-stawowského wýboru, doktor filozofie a theologie Fr. Pallas nobilis de Lauro gednohlásně zwolen za kapitulnjho děkana hlaw. chrámu w kterezto důstojnosti od koaitulnjho probossta barona z Herites flawně vmjstěn.“ [17]
V den sňatku věnovala (Anna Voith v. Sterbez roz Tiegel v. Lindenkron) škole 100 zl. jednak pro chudé, jednak pro potřeby k ženským ručním pracím. Po smrti manžela hospodařila sama. Zemřela v říjnu roku 1929 bez přímých dědiců. Tři roky před její smrtí (1926) byla provedena částečná parcelace velkostatku na základě pozemkové reformy: přiděleno asi 2106 ha půdy drobným zemědělcům. Jmenovaná paní zůstavila osečanský velkostatek zadlužený a na budovách dosti zapustlý. Největším věřitelem byla Okresní hosp. záložna v Sedlčanech, která dne 5. června 1931 koupila velkostatek se vším co k němu patřilo v Osečanech, ve Velběhách, Pros. Lhotě, Prosenicích, Kliměticích, Břišejově a v Štětkovicích s veškerým živým i mrtvým inventářem a se zásobami za 2,750.000,- Představenstvo záložny, chtějíc chudším občanům pomoci k půdě a majetku rozparcelovalo v témže roce celý koupený velkostatek. Zámek s parkem ve výměře 9 ha darovalo okresu sedlčanskému na zřízení nějaké dobročinného ústavu. (Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko - IV. Díl, 1994, na straně 212)
Zámek Osečany, archiv Městského Muzea Sedlčany
"Na dřevěném kůru [kaple sv. Anny při osečanském zámku] jsou malé varhany, jež koupila r. 1909 majitelka Osečan A. Woithová za 1.000 K; obec přispěla 200 K." (Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko - IV. Díl, 1994 na straně 208)
Podle Národních
Listů z 18. 2. 1861 byl mezi
přispěvateli na pomník Hankovi, nadaci a akademii českoslovanskou „svob. pán Herites z Kolína“ s částkou
2 zl.
V matričním zápise sňatku Jána
Macnera a Rozyny rozené Heritesové z 2. 2. 1768 v Horažďovicích se
dočítáme o ženichovu otci Františku
Macnerovi, že byl měšťanem horažďovickým i strakonickým. („… František
Macner quondam civis Horažďovicensis et etiam Strakonicensis“). Hned 20.11.
1769 se jim narodil „Joannes Thomas
legitimus filius Joannis Maczner et uxoris ejus Rosina…“. Kmotry byli místní
občané pan Wenceslaus Spiewaczek et paní Anna Tillerová. Wacslav Herites se dle matriky narodil 6. 4.
1734 v Horažďovicích měštěnínu Matěji Heritesovi a jeho manzelce Dorotě.
Hlavním kmotrem Matěj Malkovský, měštěnín, mezi svědky též další měštěnín a
toho času kantor horažďovický.[18]
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
„Na začátku roku 1895 darovala slečna Karla
Brzorádová z Německého Brodu NJP (Národní Jednotě Pošumavské) veškerá
přečtená čísla Národních listů, za což jí členové vzdali zvláštní písemný dík.“ (Kniha zápisů místního odboru Národní jednoty
pošumavské pro Pohled a okolí z let 1894-1926, která se
nachází v Okresním archivu Havlíčkův Brod. http://www.obecpohled.cz/index.php?nid=1002&lid=cs&oid=1801463
)
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Roku
1843 píše Prof. Balling v
příspěvcích Spolku pro povzbuzení obchodního ducha v Čechách, že před několika
lety se v parních kotlích věžského
lihovaru testovalo vaření piva. Vaření
mladiny a chmelovar se však pro dosažení žádané kvality piva technologicky
nepodařilo zvládnout. [19]
„In Böhmen
war vor mehreren Jahren auch eine Dampfbierbrauerei mit Benützung des
Dampfkessels der Dampfbranntweinbrennerei auf dem Herrn Krziwanek gehörigen
Gute Wiez im czaslauer Kreise versuchsweise eingeführt worden, wobei man sich
Anfangs blos des einströmenden Dampfes zum Meischen und Würzekochen bediente
später aber die Abänderung traf daß das Kochen der Würze mit Hopfen zwar auch
im hölzernen Siedebottich jedoch durch ein in denselben gelagertes
Schlangenrohr von Kupfer mit hinreichend großer Oberfläche bewirkt wurde in
welches Wafferdampf von höherer Spannung einströmte und die Bierwürze dadurch
auch concentriert werden konnte da der Dampf mit der Würze hiebei nicht in
unmittelbare Berührung kam. Man hat dieses Brauverfahren wieder aufgegeben weil
das nach demselben erzeugte Bier nicht die gewünschte Qualität hatte woran
Fehler im Verfahren Ursache gewesen zu sein scheinen.“ [20]
Třebnice koupil Viktor Porák de Varna, spolumajitel továrny na tuhu v Českém Krumlově od vdovy po Vilému Pistoriusovi. Prodal jej manželům Čeňku a Anežce Šemberovým roku 1604 (sic! – asi 1904) za 180.000 zl.
Když tu zanikl pivovar roku 1892, zřídil Porák de Varna místo něho po dvou letech lihovar. Vedle vchodu do dvora stojí u silnice na stupňovitém spodku socha sv. Jana N. U ní jsou 4 oblé, žulové sloupky, které mají nahoře místo střechy kamenné desky se železným křížkem. Kolem sochy je zahrádka, dřevěným plotem ohrazená.
Blízko lihovaru vyhlédá ze stromoví v pěkném parku jednopatrový zámek s věžičkou a s bicími hodinami. Celé zámecké zařízení i s věcmi z 18. stol. připomíná Radecké. Hned při vstupu do síně spatřujeme pod klenutým stropem dvě černé, mramorové desky, na nichž český a německý nápis oznamuje: „Zde narodil se c. k. polní maršálek hr. Radecký z Radče 2. listopadu 1766, zemřel ve Villa Rente u Milánu dne 5. ledna 1858." Za touto síní je klenutá kaple, bohatě a vkusně upravená. Oltář má obraz Bohorodičky s děťátkem a po stranách ostatky svatých v bohatě zlacených, barokových rámcích. Na postranních zdech mezi různými obrázky vynikají čtyři baroková zrcadla. Vzadu visí uprostřed dvou starých, na plátně malovaných obrazů, Kristus na kříži v barokové, zlacené skřínce. Kapli, v níž je řada pěkně vyřezávaných lavic, matně osvětlují dvě okna, do špičky zaklenutá a malovanými skly opatřená. I všechny pokoje a sály v horním patře uchovaly pietním zařízením ráz 1. stol., zejména dobu Radeckých. V ložnici je starodávná, ozdobně vykládaná skříň apodobizna matky Radeckého v čepci a s modlitbami v rukou. V jednom pokoji je znamenitá sbírka talířů, různých nádob a konvic z domácnosti Radeckého, v jiném sbírka zbraní a loveckých trofejí, opět v jiném na staré, vykládané skříni se třemi okovanými zásuvkami skupina cínového nádobí rodičů maršálkových, dále z bílého mramoru pěkně tesané poprsí Radeckého a veliká alabastrová váza. Z dalšího inventáře, vesměs pocházejícího z domácnosti Radeckého, připomínáme ještě: spisy a knihy po Radeckém ve staré skříni, psací náčiní Radeckého rozložené na stole, obraz symbolicky naznačující postup rodu Radeckých v pozadí se zajímavým pohledem na Třebnice z 18. stol., překrásnou vázu s rytinami a s japonskými figurkami a starý obraz na plátně, představující pastýřku s dítětem, pasoucí stádo krav, ovcí a koz před nějakou hradní zříceninou. Zmínky zasluhuje obraz v bohatém, barokovém rámu, představující podobiznu v životní velikosti prof. Mittwalského, věhlasného pražského očního lékaře z konce minulého stol. Tento profesor byl ženichem dcery Pistoriusovy, ale k sňatku nedošlo, ježto Mittwalský krátce před svatbou zemřel. …
(Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko - IV. Díl, 1994 na straně 332-3)
Interiér třebnického zámku, cca 20. léta 19. stol., archiv Městského Muzea Sedlčany, vystaveno roku 2016 na výstavě Polní maršál Radecký a jeho doba.
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Národní
archiv[21] chová spis
týkající se žádosti Vinzenze svobodného pána „Vaith-Heritese von Sterber“
(SIC!) o přenesení šlechtictví na adoptivního syna Lea Prziborského. Datace
listin začínají v srpnu roku 1901. Poslední listina je z 11.2.1902. Zajímavý je dokument nadepsaný „Verzeichnis Über die bei Statthalterei
eingelagten Gesuche um Bewilligung von Namensänderungen“, který vedle
zdůvodnění žádosti uvádí i majetkové poměry a pověst žadatele a jeho
adoptivního syna.
Spis
vedený na jméno. „Vaith-Herites
von Sterber“ (sic!)
Verzeichnis
Über
die bei Statthalterei eingelagten Gesuche um Bewilligung von Namensänderungen
Postzahl
Stattheltereizahl
123713
u.
179956
Name
u. Charakter des Gesuchstellers
Oberlandesgericht
um Gutachten über das MajestätsGesuch des k.u.k. Majors a.D. Vinzenz Freiherrn
Voith Herites von Sterbez um Übertragung seines Adels an seinen Adoptivsohn
Herrn Leo Prziborski, Advokaten in Prag.
Gesuchgründe
Gesuchsteller
ist nebst seinem Bruder Rudolf Freiherrn Voith von Sterbez Besitzer der Domäne
Vosečany der letzte Abstämmling der freiherrl. Familie Voith von Sterbez.
Gesuchsteller
wurde vom + Thaddäus Freiherrn von Herites /: Bruder seiner Mutter :/ dem
letzten Sprossen dieser freiherrl. Familie adoptiert u. führt in Folge a. h.
Entschliessung vom 16/12 1864 den Namen Freiherr Voith-Herites von Sterbez.
Da nun
Bittsteller der Letzte des Namens Herites ist, so würde nicht nur der Name und
Adel der Familie Voith von Sterbez, sondern auch der Name und Adel der Familie von Herites aussterben.
Der Adoptivsohn
Dr. Leo Prziborski ist ein Enkel der Karoline Freiin von Herites /: einer
Schwester der Mutter der Gesuchstellers. :/
Sowohl
die Vorfahren der Familie Voith von Sterbez als auch jene der Familie von
Herites haben zumeist als k.u.k.
Offiziere gedient u. der Urgrossvater sowie auch der Grossvater des
Bittstellers den Marie Theresien Orden erworben.
Anhörung
der Unterbehörden
Nach
Ausserung der … … Gesuchsteller, Besitzer eines verschuldeten Hauses daselbst
u. Nutzniesser der von seinem Adoptivvater weiter hinterlassenen Obligationen
von 70.000 Kr.
Geniesst
wegen seines makellosen Charakters und seiner Herzensgüte grösste Achtung und
Verehrung. u. wird sein Gesuch zur feierlichen Berücksichtigung empfohlen.
Laut
Bericht der Polizei-Dion. Lebt Herr Leo Prziborski bei seinen Eltern, sein
Vater pens. Domänenrath geniesst eine Pension von 9.600 Kr. und ein
Privatvermögen von 200.000 Kr.
Dr. Leo
Prziborski, besitzt ein Privatvermögen von 30 000 K ist mit Maria Porak von
Varna, welche aus einern vermögenden Hause start, verlobt, wohlverhalten u.
rücksichtswürdig.
Schlussfassung
S. Excellenz.
-
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
„Nahlédnutím do knih českobudějovického hřbitova sv. Otýlie bylo zjištěno, že Emil Přiborsky, vrchní finanční rada (62 let), byl pohřben 22. 5. 1921 do hrobu č. VI - 9 - 3. Angela Hanlová, vdova po rytmistru, pohřbena 3. 12. 1936 do téhož hrobu.“ (email z 3/8/2016 od Daniel Kovář, SOkA ČB). Podle hřbitovní správy pak je hrob již od roku 1951 zrušen a na tomto místě (6-9-3/J) má již pomník nový nájemce (Nechvátalovi).
V listu Bohemia čteme v rubrice „Angekommene Fremde“, že 25. dubna 1882 byl v hotelu U Arcivévody Štěpána „Hotel Erzherzog Stephan“ na Václavském náměstí v Praze (později Šroubek, později přestavěn jako Europa) zapsán „Eduard v. Krziwanek, Gutsbesitzer aus Deutschbrod“. (Bohemia, 26.4.1882, strana 4)
Manželkou Viktora Poráka de Varna byla od roku 1881 Isza /Josefine (*1860 v Praze) dcera Felixe Rimay de Gidofalva, štolby knížete Lobkovice na Pražském hradě (*1798 Lwow, Polsko, + 1880 Praha ). Její bratr Arthur Rimay di Gidofalva (*1865 Praha) obchodník s uměním v Praze patřil spolu s baronem Adolfem Leonhardim, hrabětem Janem Harrachem, Gustavem Meyrinkem, Karel Weinfurterem, Juliem Zeyerem a Emanuelem z Lešehradu. do pražské theosofické lóže U modré hvězdy[22]. Své přátele zval a sám zajížděl do domu čp. 53 na českokrumlovském Latránu, který náležel rodině jeho švagra - Porákovým. Tak tento dům můžeme najít v Meyrinkově románu "Der weiße Dominikan"[23]. Karel Weinfurter s Gustavem Meyerinkem a s Arthurem Rimay di Gidofalva se scházívali v pražské kavárně na Příkopech po čtvrté a pak ještě večer. Weinfurter píše: „Naším třetím společníkem byl přítel baron Rimay, ze kterého s později vyvinul nadšený okultista a pilný mystik. Naší hlavní snahou bylo dosáhnouti psychických sil, jak se snad děje u každého začátečníka …“[24] Meyrink popisuje příhodu, kdy se dohodli, že tím, že bude myslet na Artura, ve spánku zaklepe holí do stolu v jeho blízkosti. Toto se opravdu v bytě Artura v určenou dobu stane – v 1 v noci a probudí to i služebnou a matku. [25] Konečně se redaktor Weinfurter zmiňuje ve svém článku o G. Meyerinkovi ještě jednou o členu tehdejší jejich lóže, „baronu“ Rimayovi: „Tento baron Rimay vyprávěl před léty našemu redaktorovi jak jeho sestra byla v jistém pražském sanatatoriu operována v narkose. Po operaci , která dobře proběhla, vyprávěla pak svému bratrovi, jak v narkose se cítila najednou velmi lehkou a vznášela se do výše až nad střechu sanatoria a cítila, jak ji to pudí stále výše a výše, tedy dále od těla. Třikráte byla však neznámou silou přitažena až k tělu , které leželo na operačním stole, a třikráte se zase od těla vzdálila až nad střechu. Po čtvrté pak byla nucena vstoupiti do těla, přičemž ztratila vědomí. Rimay tehdy vyprávěl redaktoru W., že v době operace ležel ve svém bytě na pohovce a usilovně se soustřeďoval na svoji sestru, aby byla zachráněna. Operace byla velmi nebezpečná a těžká, a Rimay svému úsilí přičítal její zdar a záchranu své sestry. Páni asistující lékaři potvrdili, že při operaci po třikráte byl náhle tep nesmírně slabý, takže se obávali, že operovaná dáma jim vydechne na operačním stole.“ [26]
Ze
studia spisu inv.č. 490 z pražského místodržitelství týkajícího se žádosti
Viktora Poráka o uznání šlechtictví:
C. kr. ministerstvo vnitra dle plakátu ze dne
2. června 1899[27]
povolilo Viktoru Porákovi a jeho bratrům a jejich manželským potomkům, aby
uznaného uherského šlechtictví jakožto jednoduchého cizozemského šlechtictví i
v obvodě království a zemí v říšské radě
směli užívati a tedy Porak z
Varny se jmenovati a psáti. Výrok tento byl v příslušných matrikách
vyznačen. (např. u zápisu narození dcery v Českém Krumlově, či na kartách
pobytových přihlášek pražských)
Toto povolení bylo dle listin uložených v NA výsledkem žádosti směřované ministerstvu vnitra od – jak sám píše na jedné z listin – majitele statku Třebnice a tehdejšího zemského poslance “Viktora Porak de Warna”. Své “Adelstestimonium” dodal ministerstvu v srpnu roku 1896.[28]
1901 Horní průmysl na Česko
Budějovicku: … Doly na tuhu v Českém Krumlově mají 28 jednoduchých měr dolových
(míry dolové jsou obdélníky nebo čtverce 45,116 m2 a jdou do hloubky neomezeně)
v Č. Krumlově, Přísečné a Kladně. Majitelem je Viktor porák de Varna,
plnomocníkem Ignác Jirásek, horní
ředitel v Č. Krumlově. Závod zaměstnává 1 naddůlního, 1 lezce, 3 dozorce, 196
dělníků. Ve dvou rafineriích tuhy je 12 rozemílacích strojů, 1 stroj kulový, 5
kombinovaných cylindrových sýt, 1 měchové družidlo, 18 odkalných jam a mísidel,
4 filtrační lisy, 20 sušíren, 2 odpařovací pece, kromě toho je při závodě
továrna na černidlo (havraní stříbro) s 10 lisy, rámová pila a 3 kruhovky. …
Lignitové (hnědouhelné) doly v obcích Vrábči, Lipí a Boršově. Majitelem Bří
Porákové v Č. Krumlově. (Budivoj ročník 1901, 11.1.1901, strana 2)
Naleziště uhlí Koroseky (Hynek a Hermína) Hnědouhelný důl Koroseky patří firmě Krumslovský závod na tuhu bří Poráků v Krumlově. Majitel dolu Viktor Porák de Varna. (Hornické a hutnické listy 10.12.1901 str.193)
• 28.10.1902:
Z
podvedených (Müllerem z M.) budiž jmenován ... Viktor Porák de Varna (majitel
hotelu Union[29]
v Trutnově) ...
Plzeňské listy č. 247 z 28/10/1902, str. 3
• 14.11.1902:
Ze
soudní síně
Velkovýroba
šlechtických titulů.
(Zločin
podvodu. – Před čtyřčlenným senátem v čísle I.)
(Šestý
den líčení.)
Případ, o němž jsme se včera
(13.11.1902?) již zmínili a v němž šlo o šlechtických titul „z Perglasů“, jejž obviněný hodlal opatřiti rodině
Perglerově, nepotřeboval ku svému projednávání než jen asi půl hodiny času a
nevyznačoval se také ničím zajímavým .
Tím podivuhodnější výrobky
genealogického umění prokázal případ následující. Velkoobchodník p. Viktor
Porák, uzavřel s Müllerem z Mildenbergu[30]
smlouvu, aby mu týž za 16.000 kor. honoráře a náhradu hotových výdajů zaopatřil
uznání šlechtického titulu, na kterýž se domníval míti právo.
Mezi doklady k této žádosti nalézají
se dvě zajímavé listiny a to jednak „reskript[31]
císaře Karla VI.[32]“,
jednak „výnos apelačního soudu pražského“ z roku 1767. Jakého druhu oba tyto
dokumenty jsou, vysvítá nejlépe ze slov pana předsedy vrchního rady Stolly,
kterýž při včerejším výslechu
označil „reskript“ jako m o n s t r u m v k a
ž d é m s m ě r u , „výnos“ pak jako
velký nesmysl. A tomuto úsudku musil zajisté každý posluchač přisvědčiti,
zvěděl-li v průběhu líčení, že dotyčným výnosem v Praze vydaným zrušoval se
rozsudek v T r e n č í ně vydaný a že „výnos“ onen pouze
rozsudek prvé stolice rušil, ale jinak nic jiného právem nenalézal | O b ž a l
o v a n ý, byv na to upozorněn, pravil: Kdo pak může věděti, jak se takové věci
tenkrát fabrikovali | – P ř e d s e d a: Inu, vy to nevíte, to věřím, ale my to
víme zcela dobře| - O b ž a l o v a n ý
popírá naprosto, že by bal nějaké listiny falšoval, ale nemůže popříti,
že zaslal na faru pardubickou jistý oddací list se žádostí, aby dle něj matrika
„opravena“ byla, což důvěřivý pan farář též učinil. – P ř e d s e d a: Musil
jste předci věděti, že něco takového není dovoleno | - O b ž.: Já se spolehl na
faráře. – P ř e d s. : A farář na vás | (Veselost.) Dělal jste rodokmen?
(ukazuje mu jej). Pohleďte – je to vaše písmo? – O b ž.: Nikoliv. – P ř e d s.
: Znalci tvrdí, že celá řada uvedených vámi
„Poráků de Varna“ vůbec nikdy neexistovala | - O b ž .: V matrikách ale
jsou zaneseni |- P ř e d s.: Protože jste je tam sám zanesl! | ...
Ježto
zbývají ku projednání již jen tři
případy, není pochybnosti o tom, že bude průvodní řízení dnes skončeno.
Plaidoyery[33]
zahájeny budou asi teprv zítra a dle jich rozsahu bude se možno teprve nadíti,
zda-li bude rozsudek vynesen již ve
čtvrtek nebo teprve v pátek.
Národní politika 4.11.1902, str. 6-7
• 7.11.1902 :
„Dne 7.11.1902 vynesl zemský co trestní soud v Praze rozsudek, kterým se Muller z MILDEERGU odsuzuje na dva roky do žaláře zostřených každého ¼ roku jendím postem a k náhradě nákladů trestního řízení, které činili 5485 korun 85 hal.“
Dle vyšetření Dr. Polláka se Müller v kauze Porák dopustil 8 fals a padělků – falešné dodatky a vlepky v matrikách, v archivu města Kadaně pak reskript cís. Karla VI. z 21.10.1735 o šlechtickém původu a tamtéž rozsudek apelačního soudu Pražského z 13.11.1767. (Elznic Václav: Renobilitační procesy pražské, Ostrava, 1986, str. 10 http://www.historie.hranet.cz/heraldika/pdf/elznic1986.pdf)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
V Pamětech
Vavákových [H1] se dočítáme, že roku 1808 „v pondělí svatodušní, dne 6. června, u Prahy v domě invalidů
neb vysloužených vojáků a okolo téhož domu byla držena veliká slavnost a jako svatba našeho nejmilostivějšího
císaře a krále Františka 1. s Marií Boženou, císařovnou a královnou, která na
den 6. ledna tohoto roku při svém oddání ve Vídni všem invalidům pokrmem,
nápojem i penězi potěšení a radost učinila. Tak zde v Čechách páni stavové
sebravše se tolikéž zdejším invalidům — jich jest v tom domě 1300 — radost a
potěšení způsobili a to se dálo tímto pořádkem: …[H2]
V 10 hodin přijel komandující p. jenerál, kterého ti již tam shromáždění
jenerálové a štábní oficiři slavně přivítali. IX. Začaly se služby Boží na
place uvnitř invalidhausu. Kázání měl p. kanovník Wagner z hradu pražského a
trvalo 1/2 hodiny, bylo v němčině. Velko[u]
mši zpíval pod infulí[H3] p. Václav Vojtěch baron Herites, hradopražský probošt, a po ní bylo „Te Deum laudamus“.
Při té mši slavná muzika vojenská se držela a v určitých dobách jeden batalión
vojska i také z děl se střílelo.“ …[H4]
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Ze svého soukromého archivu nám ministerský rada Ing. Ivo Hauptman, přímý potomek lochkovské Marie Hauptmanové roz. Brzorádové (1818-1888), laskavě zaslal nedatovanou fotografii Marie Brzorádové rozené von Krziwanek (1834-1898). Přibližuje atmosféru slavných věžských maškarních, na které se sjížděla okolní honorace včetně Havlíčka Borovského, byť tento kostým je zřejmě z let pozdějších. Těžko hádat barvu šatů, ale množství portrétů zavdalo jistě nejednu záminku k hovoru a společenské kratochvíli.
Marie Brzorádová, roz von Krziwanek (1834-1898), soukromý archiv Ing. Ivo Hauptmana
_________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Ve zemských tzv. „chabrusových“
volbách v Čechách 22. 4. 1872 se ve
velkostatkářské kurii spolu se Stranou konzervativního velkostatku zdrželi hlasování například Brzorád Jozef, Chlum, Vidovice; či Komers
Antonín a Marie, Lžín, Mostov. Naopak pro kandidáty
vítězné Strany ústavověrného velkostatku,
která podporovala
centralistický, provídeňský směr politického vývoje Předlitavska hlasovali mimo
další Komers Jaroslav Emanuel a Marie svob. p. z Lindenbachu, Lipková Voda, Vlasenice; Křivánek Eduard, šlechtic, Věž; Kučerová Johanna, svob.
paní, Pachtová Vilemína, hraběnka, Trauttenbergová Helenna, svobodná paní,
Pachta František a Robert, hrabata, Bezno;
Kučera Karel Ludvík, svobodný pán,
leno Čelín; Pankrác František,
JUDr., Chranšovice, Chrášťany[H5] . (Národní Listy, 23.4.1872)
Díky eliminaci české federalistické většiny se tak politický
systém monarchie po otřesech z přelomu 60. a 70. let stabilizoval a české
státoprávní aspirace byly odmítnuty[H6] .
Brünner
Zeitung sedmého ledna oznámil, že mezi hosty, kteří přicestovali a ubytovali se
6. – 7. 1. 1869 v hotelu Neuhauser byl
„E. Krziwanek, Gutsbesitzer von Véz[H7] “.
Hotel Neuhauser in der
Ferdinandsgasse zu Brünn Druck von Rohrer 1866[H8]
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Dobový obrázek ze stránovského panství, přesněji ze Zámostí a Krnska
přinášejí povídky mlynářského učně, později žurnalisty Františka Karla
Krouského. (*1823 Zámostí + 1909 Nové Benátky). V Zámostí si prý tehdy
mlynář Hiršal z „velkého[H9] “ mlýna rád tropil žerty z mlynáře
z mlýna „malého[H10] “.
Z řady mlynářských historek, které F. K. Krouský otiskl[H11] ,
je znát, že v Zámostí bývalo veselo. V plném znění přinášíme povídku Daleko široko rozvětvené
spiknutí, kterou nejprve
otiskl časopis Mlynář v rubrice Šalanda roku 1890. K ní připojujeme alespoň začátek
povídky, která byla v pozdější sbírce zařazena za ní, a která vedle další
pochvalné zmínky o koních barona Heritese nabízí i jméno mlynáře snad právě
z „malého“ mlýna – Klomínka, který byl autorovým nevlastním otcem. Baronem
Heritesem z vyprávění však musí být Johann (1769-1841), neboť děkan Václav
Vojtěch zemřel roku 1822.
Daleko široko rozvětvené spiknutí.
Ze svých vzpomínek vypravuje
František Krouský[H12]
Snad už zapomněl celý svět, jaký kousek odehrál se v Zámostí za
času pana otce[H13] Hiršla, nájemce velkého mlýna, a pana
barona Heritesa, majitele Stránova. Byl jsem tenkráte ještě klučík, leč již
vykoukaný; nepropásl jsem ničeho a rovněž na nic nezapomněl. Pan otec Hiršl
býval povedená kopa a pan baron Herites jak by smet.
Bylo to na konec masopustu. Pan baron dal si předvolati na zámek
pana otce Hiršla a ten, jakožto poddaný, poslušně se dostavil. »Poslyš,
mlynáři«: - pan baron každému tykal - »mám na srdci velice důležitý úkol; jedná
se jen o to, abychom všecko dobře promyslili, rozumíš?«
»Vaše milosť může se na mne spolehnouti, « odpověděl pan otec,
kývaje pokorně hlavou.
»Dobře.« pan baron na to, »dej si tedy pozor: konec masopustu jest
za dveřmi a dosud jsme žádného šelmovství neprovedli; nemáš nic za lubem, ale
něco klasického?«
»Pro ten okamžik nemám, však doufám, že vaše milosť ráčí býti
šťastnější,« odvětil pan otec po krátkém přemýšlení.
»Uvidíme,« děl baron; »víš najisto, že malomlýnský mlynář chová
krmníka jako horu a že potřebuje peníze jako sůl?«
»Pravda, má to překrásný kus, mohl by jej ukazovat,“ přisvědčil
pan otec v rozpacích.
»Tedy slyš. Rád bych mu krmníka toho z chlévku vypálil,
rozumíš?« dal se baron do hlasitého smíchu.
»Pochopuji,« rozesmál se i pan otec, »ale vaše milosti, kterakým
spůsobem?«
»To je tvoje úloha,« pravil baron, »třeba nám ještě jednoho
kumpána a máme to. Nevíš o někom, jenž by se dovedl dle našeho plánu
zachovali?«
»Jak bych nevěděl!“ ťuknul se pan otec prstem do čela, »kmotr
Zuzák, ta liška podkouřená, dokáže všecko na světě.«
»Výborně, mlynáři!« zajásal baron, »ani mne nenapadlo, že by ten
chlapina hodil se mezi nás. Posaď se a přijmi za svůj nápad havanský doutník.
Povede-li se věc šťastně, tři sudy piva sládek vám vyvalí. Vyřid to
Zuzákovi, při čemž vlož mu na srdce, by
se nikde nepodřekl.« Na to jal se pan baron vykládati celý plán do podrobna; my
však nedbejme zatím jejich myškulance a vejděme po chvíli s panem otcem Hiršlem
ke kmotru Zuzákovi, toho času řezníku a hostinskému v Zámostí, kde se podnes
říká »na kocandě[H14] .«
Zámostí, hostinec Kocanda, historické foto z http://www.piskovalhota.cz (dodnes stojí
jako čp. 36)
Pan otec býval tam častým hostem; leč nikdy na dlouho; takhle dvě,
tři holbičky a zase po svém. To víte, doma když otáčelo se ve dne v noci pět
kol, že mu mnoho času nezbývalo к posedění, zvláště když vedle mlynaření
též stárkoval. Dnes však musel poseděti nad svůj obyčej. Kmotr Zuzák měl právě
plné ruce práce, nemohl přisednouti k panu otci, leda tak na zavolání a teprve
když tento poroučel si už šestou, strčili oba hlavy dohromady, při čemž to šlo
jednou rukou po holbičce a druhou po tabatěrce. Bodejť by jim potom huba
nejela, když ji se všech stran mazali. Kmotr Zuzák toho napovídal, až hlava
bolela; tu koupil, tam prodal, ten mu zůstal dlužen, tam tomu zase on a pořád
něco; pan otec nemohl ani k slovu přijíti. Konečně však přece došlo na něho.
»Slyšel jsem, pane kmotře, že malomlýnský rád by prodal krmníka,
toho obra, a za babku, je to pravda?« začal potutelně.
»Svatá pravda,« přisvědčil Zuzák; »osm desítek žádá za něho, ač ve
skutečnosti bratru stojí za stovku.«
»Za stovku, a vy kmotře, nechal byste si takový výdělek ujiti?«
divil se pan otec, jakoby o tom teprve dnes se dověděl.
»Nejde to, kmotřínku, nejde,“ vece Zuzák s povzdechem, »má toho
božího nadělení každý chuďas plný komín a za druhé, nedostává se mi šajnů.«
»No, no, snad k vůli takové maličkosti nezřeknete se řemesla?«
zachechtal se pan otec, »což by vám malomlýnský pan otec neposhověl? Vždyť jste
s ním přece jedna ruka!«
»Poshoví, neposhoví, vše jedno,« hostinský na to mrzutě,
»koupím-li dnes, již zítra tu posel: kmotře plať, vem kde vem.«
»A kdo tím vinen, kmotře, kdo?« rozvazoval zpolehounka pan otec,
»kdybyste malomlýnskému připomněl, aby vám poshověl do ztržení, zajisté by
nebyl od toho. Poslyšte, kmotře, co uděláte,« pokračoval pan otec se svou radou
dále, »dojděte do »malého« a na chytráka s chytrou : řekněte tam panu otci
výslovně, nejlépe před dvěma svědky, ale výslovně, rozumíte, by vám tak dlouho
poshověl s výplatou,
dokud
za jeho krmníka, pravím za jeho krmníka neztržíte peníze. Pochopujete ? «
»Nevím, kam to míříte, kmotřínku,« odvětil Zuzák po delším
přemýšlení. »Dovolte, к čemu ten háček, tak dlouho — a nač těch dvou
svědků? Snad mne nechcete, vy jeden taškáři, do nějakého procesu zavléci?«
»Co vám napadá!« zvolal pan otec, »avšak dejme tomu, že byste se
měl dostavili na kancelář, snad byste tam dovedl s pány promluvili?«
»Toho si nepřeji, kmotřínku, věřte mi, na mou česť!« odporoval
Zuzák.
»A což, když vám řeknu, kmotře, že je to přání pana barona našeho,
abyste nějakým spůsobem vyzrál na malomlýnského ?« zadíval se pan otec do očí
Zuzákovi.
»Pak, pane kmotřínku, učiním ovšem všecko k vůli a nebudu se ani
čerta báti!« přisvědčil hostinský.
»Nuže, jsme dohodnuti a šňupněme si na to, pane kmotře,“ zajásal
pan otec a šňupnul si s hostinským tak upřímně, že to oběma v nose zafičelo,
jako když si Meluzína zavýskne.
»Jak pozoruji, kmotřínku, hodláte s panem baronem upéci nějakou
taškařici a mně určití při ní hlavní úlohu není-liž pravda? Ale jen abych si
při tom prsty nespálil!« zašpulil Zuzák ústa.
»Nebojte se, nic se vám nestane,« odsekl pan otec, »to víte, komu
к ruce takový pán, jako je náš baron, toho ani brány pekelné nepřemohou.
Dostane se vám skvělé odměny: tři sudy piva, pane kmotře, tři sudy! Jen chytře
si počínat, totiž tak, jak jsem vám pravil; půjdete k malomlýnskému a koupíte
od něho krmníka, ať stojí co stojí, a vymíníte si, by vám tak dlouho s výplatou
poshovél, dokud za jeho krmníka nestržíte peníze, pravím, za jeho krmníka,
rozumíte, pane kmotře? Pan baron nechce tím jiného docíliti, než malomlýnského
hodné dohřáti, má prý na něho zkřesáno, načež, až se mu jak se patří vymstí,
zaplatí poctivě všechny útraty i hudbu, jež vás musí doprovoditi z „malého“
domů, až krmníka poženete. Má se to stát na poslední masopustní neděli za velké
slávy a fanfár, aby se poddaní jeho milosti jednou za svého života pobavili,«
končil pan otec.
»Velmi dobře, jen to mne hněte, že právě mne a malomlýnského
kmotřínka zvolili jste si do první trefy,« vrtěl Zuzák hlavou, »avšak staň se
co staň, provedu to tak, že se pan baron nasměje, až mu břicho pukne.“
»Ale, kmotře, jazyk na závoru, jakoby kámen
do vody hodil,« napomenul posledněkráte pan otec.
Císařské otisky map stabilního katastru, zdroj: http://archivnimapy.cuzk.cz , část stránovského panství Krnsko, cca 1840
(západně od kostela sv. Jiří je na Strenickém potoce k rozeznání „malý“ mlýn)
„Toť se rozumí samo sebou,“ přisvědčil Zuzák,
a poněvadž masopustní neděle byla již v zápětí, odhodlal se neprodleně к
činu. Podkasav si bílou zástěru, připnuv si k boku ocilku a ozbrojiv se svižnou
břinkovkou, hajdy s černým Hasanem přes most k svat. Jiří. Malomlýnský pan otec
nenadál se, odkud jej nepřítel zaskočí, byliť s kmotrem Zuzákem jedna ruka
a rád mu prodával. Znal jej ovšem jakožto podařenou kopu, ale že by i procesu
nějakého schopen byl, toho se přece do něho nenadál, ač sám netajil se nikomu,
že si rád v té věci omočí a že dobrý jeho přítel, doktor Vlček v Praze, nikdy
by nepřipustil tomu, aby nad ním někdo zvítězil. Zuzákovi nebylo to tajno,
pročež ký div, že se z počátku zalekl procesu s malomlýnským panem otcem. Nebýt
barona, nikdy by se něčeho podobného neodvážil. Tudíž vešed do »malého«, začal
poněkud nesměle: »Dej pán bůh zdraví! Co máte pro mne na prodej, pane
kmotřínku, co?«
»Nic jiného, než toho krmníka, za něhož pokaždé tak málo dáváte,«
odvětil pan otec.
»Dovolte, pane kmotřínku, bych se ještě jednou na něj podíval.«
Zuzák na to, a když se podíval, počal směleji: »Jsem kupcem, pane kmotřínku,
dopřejte mi vašeho krmníka.«
»Proč ne, podáte-li svědomitě, vezměte si jej třeba hned,«
odpověděl pan otec.
»Hned bych si jej nevzal, koupím-li, nýbrž až v neděli, kdy lidé
mají pokdy, neboť bych rád vystrojil mu slavný průvod s tureckou hudbou a doma
u té příležitosti uspořádal taneční zábavu,« podotkl Zuzák potměšile, a pustil
se do smlouvání, jakoby šlo o celý svět; žebronil, naříkal si, zaklínal se na
své svědomí, ba i zaláteřil nejednou na zlé časy a to čím dál, tím ohnivěji, až
pan otec, aby handrkování učinil konec, slevil nějakou tu zlatku pro boží
požehnání. Věřil mu, šejdíři. Koupě byla uzavřena, toť se ví i s tou podmínkou,
jak pan otec Hiršl předepsal, a mládek se samomlečem vzati za svědky.
V neděli, jež následovala po uzavřené koupi,
stál Zuzák, právě když lidé vycházeli z kostela, před malým mlýnem pohotově. Na
hlavě měl vyšívanou čepičku hostinskou, kolem pásu ovinutou bílou zástěru a po
levém boku ocilku.V levici držel provaz od spoutaného krmníka a v pravici
břinkovku. Krmník měl kolem krku červenou pentii a na ohonu mašli s rozmarinou.
Černý Hasan také tu stál na stráži, kdežto hudebníci kupili se opodál, čekajíce
na povel, aby spustili. V tom shora od kostela zvolal kdosi: »Již jdou, již
jdou!« toť se ví, že lidé z kostela. »Dobrá!« Zuzák na to; »Páni muzinkanti
začněte!« a muzikanti zanotovali až milo. Kde kdo byl, letěl sem a na místo
z kostela domu, hrnul se každý za Zuzákem na kocandu. Ta rozmilá hudba
koho by nepřivábila ; pikola pískala až v hlavě trnulo, trumpety ještě
lahodněji a turecký buben jako když se hrom nejvíce hněvá. O něco mírněji
počínaly si lesní rohy, leč také jakoby chtěly celé ovzduší pobouřiti, hučely,
div že nepraskly. Jen fagot užíval trochu rozumu. Napřed jel rytíř na koni,
jehož představoval prášek z »velkého«, za ním houf nás kluků, za těmi
hudebníci, těm v patách Zuzák s krmníkem a na konec dav lidí, že nebyli к
přehlednutí. V hostinci pak bez rozpaků, jedva hudebníci začali skočnou,
pustilo se vše do kola ; vždyť byl konec masopustu ! Asi o jedenácté v noci
přišli také maškarníci; povídalo se, že to jsou panští hoši, jak se totiž
říkalo čeledínům ze dvora pana barona, a jaké ti provozovali kousky, věru,
nikdo toho neviděl ani v nejslavnějším cirku. Celou hospodu upoutali na sebe,
každý zůstal jak by jej přibil a nebylo slyšeli než samý hlahol a smích. Věc
byla dobře narafičena, ať to již vymyslil kdo chtěl : když veselí dosáhlo vrcholu,
zmizel krmník z chlévku Zuzákova, aniž by to byl kdo zpozoroval. Měsíček byl v
úplňku, avšak jakoby celý rozmrzelý schoval se za mraky ; prosím vás, kdo pak
by se díval na takovou salaš. Šest pobertů namáhalo se, by neohrabaného krmníka
přivedlo do kroku ; dva jej táhli, dva tlačili, jeden bránil, aby nekřičel a
jeden držel na provaze pro případ, že by se krmníkovi přec zachtělo do útěku.
Nešli s ním však daleko, jen do čtvrtého domku od kocandy, kde bydlel z
»velkého« pytlíkář Bradka. Ten věděl, co se všecko děje s krmníkem i co dále má
se s ním státi, pročež připravil již do světnice necky a pod kamnovcem zatopil,
až to praskalo. Stálo to práce, nežli krmníka dovlekli pod přístřeší
pytlíkářovo, kde po krátké proceduře položili jej do necek a čistě vypařili.
Byl vrchovatý čas, neboť ledva že krmníka vypařili, povstal již na ulici šum.
»Zčerstva, kamarádi, zčerstva!« zašeptal pytlíkář, jenž měl dozor na starosti,
»blíží se komise a bezpochyby vrazí i k nám, aby prohledala byt. Zajisté, že
kmotr Zuzák krmníka pohřešil.«
Císařské otisky map stabilního katastru, zdroj: http://archivnimapy.cuzk.cz část stránovského panství Zámostí, cca 1840
(Vpravo nahoře s číslem 82 růžová budova je Kocanda, od které se stáčí cesta k mostu, který již nestojí, níže po proudu vidíme jez, u něhož je „velký“ mlýn)
»Co nyní počíti s takovým tělesem, kam jej uschovali?« nastala
lamentace nad krmníkem.
»Učiňte, kamarádi, jak vám poručím,« pytlíkář na to důmyslně;
»chopte se ho, kde kdo, a zčerstva položte tuto do postele. Tak, a teď peřinu
na něj,« hovořil pytlíkář přitlumeně dále, »ale chlap jest, tak dlouhý, že mu
peřina nestačí; ženo, ženo, podej sem svůj noční čepec, musím jej přistrojili
jako bys ty zde ležela. Nyní, kamarádi i ty ženo, rychle odtud, uschovejte se
kde komu možno, nežli komise na dveře zatluče.« doložil. Byl vrchovatý čas, na
dveře z ulice se rozlehlo »rumpity pum«, sotva že pytlíkář dopověděl a
společnost jeho opustila světnici. »Kdo to ?» ozval se pytlíkář v síni.
»My, konšelové s rychtářem!« slyšeli za dveřmi.
»Hnedle, jen co se obleknu,« odvece pytlíkář. »Je to život, člověk
ani v noci nemá pokoje, ač dosti za dne se nalopotí,« brumlal mrzutě, jakoby z
prvního probuzení.
»Hola, hola, brzo-li pak?« zvenčí zase, ale pytlíkář v tom již
otvíral.
»Přicházíme jmenem zákona prohledali vaše stavení zvláště chlévy,
ukažte, kde co máte!« vážně začal rychtář.
»I s radostí, prohledněte si třeba mé svědomí,« pytlíkář na to potutelně.
»Uvidíme, uvidíme.« rychtář přísně. »Koho pak to máte na noclehu,
koho?« tázal se dále, spatřiv v posteli někoho v čepci.
»Eh, to je má nemocná žena, prosím jen zticha, aby se
neprobudila,« pytlíkář žalostně.
Krmník v čepci
pod duchnou, kreslila Julie 2016
»Tedy bude lépe. odejdeme-li,« děl rychtář soustrastně, při čemž
však musel si zatnouti pysky, aby se nedal do hlasitého smíchu. Byl do spiknutí
baronova a pana otce Hiršla i on zapleten. S jakou komise přišla, s takou
odešla. Po čtvrt hodině mohla nakrásně přijít zase, byla by ani starého kozla
nenašla. Povím vám, proč. Ti, co byli při porážce krmníka, vrátili se do
světnice a teď nastala dělenice. Zadní celá půle dostala se zámostské šalandě,
proto že se při všem nejvíc zapotila; z přední půle dostalo se polovic rychtáři
za jeho přimhouření očí a druhou polovici předku i se vším drobem dostal
pytlíkář za strach, jaký tu noc vystál, — a bylo to. Masopustní noc minula, jak
patrno, za velkého šramotu ; v hostinci to bouřilo až do samého rána, a na
ulici také. Tam rozjařená mládež a zde rychtář s konšely. Zuzák ani okem
nedřiml; sotva vypravil z domu první, byli tu druzí a všichni pili o všecko
pryč. »Však on to někdo zaplatí,« říkali, ale kdo, nevěděl žádný, jen Zuzák a
pan otec Hiršl, jenž se přišel hned po ránu na Zuzáka podívat.
»Tak jak to všecko dopadlo, pane kmotře, jak?« tázal se Zuzáka
jedva do jizby vešel.
»Bídně, pane kmotřínku, bídně!« zvolal tázaný.
»A proč bídně?« pan otec v úžasu, jakoby o ničem nevěděl.
»Inu proto, že mi krmníka ukradli,« Zuzák na to.
„Já myslil, že při té komedii získám aspoň kousek toho masa a ono
zatím nic, leda trochu dluhu na tabulce.«
»Co že?« divil se pan otec ještě více, »krmníka že vám ukradli?«
»No, no,« Zuzák uražen, »jen se tak nestavte, pane kmotřínku, však
vy dobře víte, co a jak se přihodilo.«
»Nevím o ničem!« zaříkal se pan otec.
»Vše jedno, pane kmotřínku, ať již víte čili nic,“ zlobil se
Zuzák, »zkrátka, dopadlo lo bídně. Teď ještě ke všemu tomu, abych tak krmníka
musel malomlýnskému zaplatili tohle by scházelo !«
»Buďte ubezpečen, kapsa vaše nesmí utrpěti ; pan baron se
svědomitě vyrovná, leč do té doby pozor, abychom mu radosť nepokazili,«
upozorňoval pan otec.
»A což bude-li mne malomlýnský upomínati ?« Zuzák v nejistotě.
»Nevídáno,« rozesmál se předešlý, »ať upomíná!«
»A bude-li žalovati. pane kmotřínku ?« dí Zuzák v strachu.
»Ať i žaluje,« poučoval pan otec, »dostavíte se na kancelář a tam
jim vyložíte, pod jakými výminkami krm níka jste koupil. Nic se vám nestane,
věřte, pane kmotře, vy vyhrajete celý svět, a pan baron nasměje se, že mu to
břicho opravdu pukne.« Po té pan otec Hiršl odešel, a sotva že uhnul za roh,
byl tu již pan otec z »malého«. »Potkalo prý vás neštěstí, pane kmotře,« začal,
»je to pravda, že vám ukradli krmníka?« tázal se celý zsinalý.
»Aby do kujónů tìsici« zaláteřil Zuzák, »člověk hrabe pro
krejcar a stovku čerti mu vezmou.«
»Dal jste prohledali baráky?« malomlýnský nedočkavě.
»Jak pak ne, všechny všudy, ale kde nic, tu nic,« Zuzák rozmrzele.
»Tak jak to dopadne nyní s platem, pane kmotře?« pan otec opět.
»A čím bych platil, neztrživ za krmníka ani haléře?« opřel si
Zuzák oba boky.
»Aaaa, tohle by bylo hezké!« zvolal pan otec rozdurděně. »vy mi
musíte zaplatili, pane kmotře !«
»Já zase pravim, že nemusím!« odtušil rozhodně Zuzák.
»No, snad nenecháte dojiti к žalobě?« zajiskřil pan otec
hněvivě očima.
»Vše mi lhostejno, pane kmotřínku,« Zuzák odhodlaně.
»Nuže, pane kmotře, mně jest rovněž všecko lhostejno, kmotr sem,
kmotr tam, na shledanou v kanceláři!« zvolal pan otec, bouchnuv za sebou
dveřmi, aniž by si byl poručil holbičku natočiti a rovnou cestou na kancelář.
Následovalo stání. Pan správec zahájil rozepři a kterak dopadla, snadno se
domysliti. Pana otce odbyli zkrátka, že musí s výplatou čekali tak dlouho, až
Zuzák za jeho krmníka peníze ztrží, a poněvadž krmníka Zuzákovi ukradli, odpadá
všecka povinnosť к placení. Není-li prý pan otec s rozsudkem spokojen,
aby si to pohledával jinde.
»Však vím, kde si to vyhledali,« odtušil pan otec s pevným vědomím
a rovnou cestou opět do Prahy ku svému právnímu příteli. Následovalo druhé
stání, při němž pana otce zastupoval již pan doktor Vlček ; avšak všecko marné,
kmotr Zuzák dokázal s dvěma svědky, že není povinen panu otci platiti, dokud za
jeho krmníka nestrží a punktum. Ještě zbývala poslední cesta, na kterou by se
pan otec byl mohl obrátiti. Však tam paragrafy zcela jinak vyhlížely, nežli v
kancelářích. Když takový paragraf pan starý na stůl postavil, potěšilo se nad
ním s větší radostí oko, nežli oním načmáraným. Zamířil tedy pan otec v
podkrnecký pivovar a tam dal si naliti do plechové pinty, či jak se zkrátka
říkalo plecháče. Zde šlo všecko spravedlivě, ať chudý neb bohatý dostal za své
čtyři groše rovničký a pak mohl spustili po libosti na tu světskou faleš. Však
pan otec také spustil, řádil na ni až bůh bránil a nejvíce na kmotra Zuzáka,
toho kujóna. To byla voda na mlýn pana barona; smál se, až se za břicho
popadal, dozvěděv se, kterak pan otec láteřil. »Ale teď musíme jej opět
udobřili,« povídal a dal si pana otce zavolali do zámku.
»Potřebuješ prý koně, mlynáři,« jal se к němu.
»Potřebuji, nepotřebuji,« pan otec na to, »pakli ale učiní vaše
milosť se mnou milosrdně, proč ne, koupím,« doložil.
»Tak pojď se mnou do konírny a vybereš si po libosti,« pravil
baron, uchopiv pana otce za ruku. Pan baron držel na pěkné koně, že nebylo
lepších v celém vůkolí a z těch všech ponechal panu otci na vůli,
by si
jednoho vybral. Vzali to z kraje. První byl příliš plachý, toho ne ; druhý jen
do kočáru, toho také ne; třetí velmi tlustý, »i kam pak s takovým krmníkem!«
ušklíbl se pan otec.
»Oho, ty si troufáš z mých koní útržky si tropiti?« rozzlobil se
baron; »abys věděl, mlynáři, chtěl jsem ti dát z mých stájů nejkrásnějšího
koně, nyní ale musíš býti spokojen s takovým, jehož jsi pohaněl. Buď však
ubezpečen, že cena jeho daleko převýší tvého ztraceného vepře. Jsi spokojen ?«
končil baron s úsměvem. Pan otec dlouho nechápal, co tím baron myslí, až mu
tento všecko vyložil. Pak usmířen vzal valacha za uzdu a hajdy domů. Panu
kmotru Zuzákovi však neprodával víckrát než jen za hotové.
Krouský, František Karel. Ta
mlynářská chasa, ta se hezky nese: mlynářské historky. V Praze: E.
Beaufort, [mezi 1910 a 1920]. 379 s. Přítel domoviny; roč. 30, č. 5., str. 131,
povídka otištěna i v časopise Mlynář:
orgán spolku mlynářů českomoravských, 1890 Ročník 11, Číslo 13, str. 155
Tři nehody pana otce.
František Krouský
„Zčerstva, Josefe, s tím zapřahánírn, ať, ke kozlům, jedeme!"
naléhal otec na kočího Pepíka.
Otec byl již dávno na cestu připraven, leč Pepík hověl si dotud v
maštali na otepi sena, pochutnávaje si na krajíci mazaného. Teprve po jadrném
napomenutí ustrojil valacha a vyšajdal se z maštale. Chlapina vyhlížel v
dlouhém burnusu jako ponocný, jen mu dát píku do ruky místo biče. Jaktěživ se
nehodil za kočího k valachu kočárovému, jakého jsme právě měli. Byl to kůň
jako lev, samými roupy nevěděl, co počíti; hrabal neustále kopytem,
hryzl voj a ušima šibalsky postřihoval. Takové mršiny bývají člověku nebezpečny.
Však byl také poznamenán, aby každý věděl, jaké to kvítko; mělt vyšvihnuté levé
oko.
Konečně bylo ,do vozu zapřaženo a hajdy. Jeli do Prahy pro běhoun
a spodek, což můj otec nikdy nikomu nesvěřil, jakkoli byl přesvědčen, že pan
Žižka, starý kamarád jeho, ty nejlepší kameny chová ve svém skladu, Takový
běhoun neb i spodek, jaký si můj otec dovedl vybrati, nebyl by mu, pan Žižka
jistě vybral. Jeden musel býti přilepák jemného zrna, a druhý žitavák zrna
hrubého a ostrého jako břitva, ze kterého, když v uloupnutou třísku člověk
foukl, slina naskrz prorazila. „Takové kameny semelou vám vodu," říkával,
maje na mysli syrové obilí.
Do Prahy dorazili šťastně, bodejť ne, s prázdným vozem; rovněž s
nákladem to ušlo, pokud jeli po rovné cestě, ale jak potom dále, darmo povídat.
Otec se toho nenadál, neznaje ještě nemravů svého valacha, kterého měl teprve
několik dnů. Myslil si, když pochází z maštale pana barona Heritesa, že to bude
valach aspoň dosti rozumný. Poslal tedy Pepíka i s koněm s klidnou myslí k
domovu a sám rozběhl se z Prahy, aby to odbyl při jedné cestě, do Rokycan
navštíviti svého bratra, faráře, pana Klomínka[H15] . Otec rovněž se tak nazýval bylť mi nevlastním[H16] . No, a kočí bral se pomaloučku k „Myší
díře". Tam však, ač kopeček byl nepatrný, valach si vzpomněl, že nepůjde
dále, děj se, co děj. Marna všecka slova Josefova, marné chlácholení a
slibování, valach trval na svém, že se s místa nehne.
„U
čerta, přetáhněte ho, člověče po hřbetě, to by bylo, aby si nedal říci,"
radili Josefovi dobře kolem jdoucí lidé.
Však Josífkovi se nezdálo; otálel dlouho, neboť znal již trochu
svého svěřence. Konečně však přece dal si říci a vzal valacha bičem pozádech,
až. se mu z. nich zaprášilo. Ach, jen tohle ne! Žádná šelma, ani ta nejlitější,
nebyla by si tak počínala: valach bil zadními kopyty až boží dopuštění, nebo
vzepjal se jako drak. Nikdo nesměl se k němu přiblížiti; chňapal po každém
tlamou a cvakal zuby, div že jiskry z nich nelítaly. To byl začátek v
kopečku nepatrném, co pak tepr v kopci Vysočanském. Přípřež, toť se ví, mohla
býti jedinou spásou. Ovšem, kdyby to byl dobrý kůň; ale taková mrcha, jako ta
naše, myslíte, když se jednou roztancuje, že je s ní nějaké pořízení?
Co všecko ubohý Pepík vytrpěl a jak to konečně přece dokázal, že s
nákladem dorazil až domu, věru nevím. Jisto jest, že domu přijel. Však v jakém
stavu! Voj u vozu byla klacky obložena, na místě záblatníků dřevěné kolíky v
nápravách, líšně pryč, rozpíráky pryč a v kolách polovina špicí zlomena. Valach
nebyl k sobě podoben, samá pruha, samá boule; hlavu ledva držel na sobě a nohy
se mu třásly jako osyka. Sotva že jej Josef vypřáhl, převalil se před samou maštalí
a více nepovstal. Pepík prohnal vzpurného valacha jak náleží. Valach pošel.
Však počkej,až se navrátí
pan otec, dostaneš co proto," vyhrožoval mládek Pepíkovi, ten však
nečekal, nýbrž práskl do bot ještě v čas.
To byla první nehoda, než se otec, vrátil domu. Však na té nebylo
dosti. …
Krouský, František Karel. Ta
mlynářská chasa, ta se hezky nese: mlynářské historky. V Praze: E.
Beaufort, [mezi 1910 a 1920]. 379 s. Přítel domoviny; roč. 30, č. 5., str.
146-9
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Skvělým příspěvkem tohoto roku jsou obrázky a informace, které zaslal Dr. Robert Mayr z Německa, který je potomkem Anny Erben rozené Brzorád (1833-1865).
Thorald Laessoe (1816-1878): Lochkov 1842, olejomalba, 28x20cm.
(soukromý archiv Dr. Roberta Mayra)
Hlavním přínosem je jistě olejomalba Lochkova z roku 1842. Dr. Mayr o ní píše, že na zadní stranu obrazu poznamenal jeho otec (Gerhard Mayr *1931) rok namalování „1842“ a jméno malíře „Thorald Laessoe z Dánska (1816-1878)“. Obraz byl prý poškozen na konci druhé světové války, kdy byl bombardován v Salzburgu byt Selmy Mayer rozené Erben (1863-1946), dcery Anny Erben roz. Brzorárové. Dr. Robert Mayr zdědil obraz po smrti své babičky Marie Mayr, manželky Erwina Mayr (*1899), syna Selmy. Rozměr obrázku je asi 28 x 20 cm bez rámu. O původu obrázku víme již z textu Wilhelma Erbena Louise Delolme die Erzieherin..., Wien 1897. Zde se o Thoraldu Laessoe a Louise Delolme na straně 24 píše[H17] : Er hat für sie auch eine Ansicht von Lochkov gemalt, und zwar auf einer von ihm selbst verfertigten Mappe, die Louise über ihrem Schreibtisch anbrachte. Ozdobil tedy tedy tímto obrazem jím samým vyrobené desky, které daroval Lousie Delolme. Ta byla blízkou přítelkyní své sestřenice Anny Brzorádové, rozené Delorme, u které na Lochkově Laessoe pobýval. Není pak nepravděpodobné, že po smrti svobodné Louise Delolme (1791-1851) putoval obraz k Anně Erbenové, která se na Lochkově jako Brzorádová narodila.
Anna Brzorád později Erben (1833-1865), miniaturní portrét na broži v rámečku
(soukromý archiv Dr. Roberta Mayra)
O broži, kterou již známe z fotografie Marie Hauptmann roz. Brzorád (*1818) se od Dr. Mayra dozvídáme, že je miniaturním portrétem Anny Brzorád, provdané Erben (1833-1865), od které ji Marie dostala. Po smrti Marie ji roku 1888 dostala Selma Mayr. Vidět ji můžeme na fotografii níže. Dr. Mayr, v jehož vlastnictví se nyní nalézá, prý vždy obdivoval tuto brož v soukromé pracovně svého dědy Erwina Mayera (*1899), který ji uchovával ve speciálním rámečku – viz foto.
Anselma Mayr rozená Erben (1863-1946) se synem Wolframem (*1894) v náručí.
(soukromý archiv Dr. Roberta Mayra)
Na fotografii Selmy se synem Wolframem v náručí lze dobře vidět brož s portrétem její matky.
Anselma Erben, později Mayr (1863-1946), olejomalba na dubu roku 1866/7, maloval rodinnný přítel prof. Axmann
(soukromý archiv Dr. Roberta Mayra)
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
2016
Spolek Malostranský hřbitov vydal další díl z edice o osobnostech pohřbených na Malostranském hřbitově věnovanou tentokráte podnikatelům a živnostníkům. Autorkou publikace je Gabriela Kalinová. Najdeme zde heslo věnované Ferdinandu Delormovi, které vychází z naší práce. Elektronickou podobu publikace si můžete stáhnout zde. (pdf, 1,6 MB)
Bonusem je parte Marie Anny Delorme ze sbírky úmrtních
oznámení Dr. Pouzara, které nám Ing. Gabriela Kalinová nezištně zaslala:
___________________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________
Dodatky z roku 2017 najdete zde.
Dodatky z roku 2016 - zde právě jste.
Dodatky z roku 2015 najdete zde.
Dodatky z roku 2014 najdete zde.
Dodatky z roku 2013 najdete zde.
Dodatky z roku 2012 najdete zde.
Dodatky z roku 2011 najdete zde.
Dodatky z roku 2010 najdete zde.
Dodatky z roku 2009 najdete zde.
Zvláštní přílohy:
Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)
Album
Voith-Herites von Sterbez
E-mail pro Vaše komentáře a
doplnění:
