JUDr. Jaroslav Kratochvíl,

ministr průmyslu, obchodu a živností v letech 1939 – 1942 a jeho pohled na protektorátní vládu.

(autor: Petra Křížková)

ÚVOD

O období protektorátní vlády do roku 1942 existuje několik publikací, věnujících se převážně osobám generála Eliáše nebo prezidenta republiky Dr. Emila Háchy. Svoji velmi důležitou roli v této době však sehráli i další členové tehdejšího vládního kabinetu. Byli jimi převážně jednotliví ministři, rozdělení názory na okupaci. Ani o jednom z nich neexistuje doposud žádná samostatná publikace, přinášející portrét pouze jeho osobnosti. Některé události a lidé by tedy mohli být velmi jednoduše, pouhých šedesát let po druhé světové válce, zapomenuty. Z tehdejších působících ministrů protektorátní vlády generála Eliáše bych nechtěla zapomenout na nejmladšího ministra, Dr. Jaroslava Kratochvíla, už z toho důvodu, že jsem jeho přímým potomkem. K úvaze, napsat svoji absolventskou práci o jeho osobě, mě vedl i fakt, že v rodinných archivech a pozůstalostech jsem objevila, podle mého názoru, historicky cenné výpovědi, které Kratochvíl psal buď pro historika Tomáše Pasáka do jeho „Pamětí“, nebo jednoduše proto, aby se na některé události nezapomnělo.

Jak jsem již v předešlém odstavci naznačila, zvolila jsem si pro zpracování své absolventské práce portrétní formu. V jednotlivých etapách života Dr. Jaroslava Kratochvíla připomenu jeho spletitou životní cestu, která se ubírala od předsednictví v radě Báňského průmyslu, přes nejmladší ministerské křeslo Eliášovy vlády, život a ministrování v době Protektorátu, zatčení a věznění fašistickým režimem, až po velmi zajímavý osud, který ho potkal po válce v komunistickém Československu, kdy byl tehdejším režimem v padesátých letech opět zatčen a odsouzen na 8 let věznění. Nabídnu čtenáři velmi zajímavý životní osud člověka, který svým působením ovlivnil část chodu dějin, tedy i života nás všech. Práci možná někdy i trochu odlehčím, ale jistě obohatím o historky z působení ve vládě, vězení nebo propuštění. Součástí příloh jsou samozřejmě fotografie Dr. Jaroslava Kratochvíla, zachycující ho nejen v pozici působení ministra průmyslu, obchodu a živností, ale také některé historické artefakty jako například jeho ministerský průkaz, který se přes všechno působení času a událostí, zachoval až do dnešního dne a spoustu dalších věcí.

V rámci snahy o co nejpřesnější vykreslení portrétu, doplňuji text výpověďmi lidí, kteří ho popisují buď z pohledu přímého kontaktu s ním – tedy jeho nejbližší rodiny, tak i z pohledu třeba v něčem se lišícím – z pohledu historického. Uvádím tedy některé prameny, vypovídající o událostech v protektorátu a konkrétně o osobě Kratochvíla. Text tedy doplňuji i některými neuvedenými poznatky. Čtenář tak má šanci posoudit oficiální prameny versus přímé výpovědi člověka, který byl součástí některých událostí, které měly vliv na chod dějin naší země.

Dnes s odstupem času, jsou mnohdy dobové události popisovány z více úhlů pohledu, které se od sebe často velmi liší, třeba i vlivem působení času. Svojí absolventskou prací se jednak pokusím přidat další, přímo od člověka, který byl součástí tohoto kruhu v oné popisované době. Také nabídnu možná v lecčem nový pohled na věci, díky zveřejnění některých, doposud v šuplíku zavřených poznatků, o dění v protektorátní době přímo od Dr. Kratochvíla. Také a to především by tato práce měla představit jeho osobnost a některé jeho činy a poznatky, které by v rámci doplnění obrazu dějin České země neměly být zapomenuty, ale naopak shromažďovány pro další generace.

JUDr. Jaroslav Kratochvíl se narodil 1. května 1901 v Přemyšlu, Halič, příslušný do Světlé nad Sázavou. Byl synem Karly Brzorádové a důstojníka rakousko-uherské armády Antonína Kratochvíla. Měl ještě mladšího bratra Karla. Nejprve se rodina přestěhovala do Vídně, kde chodil do školy. Hovořil tedy plynně česky a německy.

Studoval Reálné gymnázium v Truhlářské ulici v Praze, kde díky přechodu z vídeňské školy maturoval již o rok dříve než ostatní. Ve studiu pokračoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde se ve svých 21 letech stal nejmladším doktorem práv.

Ještě během studií byl po prvním převratu zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí při překládání mírových smluv. Po promoci byl krátkou dobu u berní správy v Praze 2 a od 1. dubna 1924 byl přijat na místo tajemníka do Svazu majitelů dolů v Československé republice, kde se stal později náměstkem ředitele. V roce 1941, když se stal tento svaz jako Hospodářská skupina báňského průmyslu německým, byla jeho služební smlouva novým vedením rozvázána.

Během této své činnosti poznal báňský průmysl po všech stránkách nejen u nás, ale i v zahraničí. Účastnil se v roce 1937 a 1938 porad o přípravě mezinárodní uhelné a koksové konvence v Paříži, Londýně, Kolíně nad Rýnem a Scheweningen. V roce 1937 studoval organizaci báňského průmyslu přímo na místě ve Francii, Belgii a Velké Británii.

Již od roku 1924 byl činným také žurnalisticky, hlavně v oboru hospodářském, v denním tisku i v týdenících. Psal do Tribuny, Národní politiky, Národních listů a vyplňoval sám týdenník Báňské rozhledy, který vydával Svaz majitelů dolů do roku 1936. Po několik let psal pravidelně do hospodářského týdenníku Hospodářský archiv, kde vedl také danou rubriku. Od roku 1927 byl členem redakce týdenníku Hospodářská politika, kam pravidelně přispíval, a kde byl později odpovědným redaktorem a nakonec jedním z vydavatelů. Časopis byl dobrovolně zastaven 15. března 1939. Po několik let psal pravidelně do týdenníku Demokratický střed, kde působil také v redakční radě. Přispíval také občas do Národohospodářského Obzoru (za Československa, pozn. autora) a přednášel několikrát v Národohospodářské společnosti o uherském trhu i všeobecných problémech hospodářských. Všechny články nelze vyjmenovat, protože jich bylo pod vlastním jménem i různými šiframi několik set.

Od roku 1942 byl uhelným poradcem Živnostenské banky a úřadujícím členem správní rady firmy Carbonia a.s.

Jmenován ministrem průmyslu, obchodu a živností byl Dr. Jaroslav Kratochvíl 3. února 1940.

Cesta do Eliášovy vlády

„Nepamatuji se, že by bylo bývalo mým životním snem stát se ministrem,“ komentoval Jaroslav Kratochvíl své jmenování do ministerské funkce. Nebyl nikdy členem žádné politické strany a ani neměl, podle svých slov, sklon k politice jako profesi.

„Jsou však okamžiky v životě národů, kdy politické události zasáhnou srdce národa, základ a smysl jeho existence. Pak se dotýkají každého z jeho členů a každý je svým jednáním spoluodpovědný za osud celku. Zůstat v takové situaci netečný znamená utéci od této odpovědnosti, zahrabat se do nory naprostého sobectví a odloučit se od celku.“ Komentoval dále ve svých rukopisech své rozhodnutí o vstupu do politiky.

Hlavním předmětem jeho zájmu bylo vždy národní hospodářství po teoretické i praktické stránce. Proto byl mimo své hlavní zaměstnání členem redakce nezávislého týdenníku Hospodářská politika (a dalších, viz. výše, pozn. autora), do kterého pravidelně psal. Nějakou dobu psal také do Demokratického středu. Zároveň se zúčastňoval schůzek různých kroužků (např. tzv. Barrandovská skupina, pozn. autora), jejíž členové se snažili hledat cestu z některých nedostatků předválečné demokracie. V roce 1937 založili debatně-pracovní kroužek s názvem Drůza, jehož byl předsedou. Členů skupiny bylo celkem přes třicet, a to z nejrůznějších hospodářských odvětví, úřadů i hospodářského tisku. Kratochvíl ve svém rukopise uvedl některá jména, na která si vzpomněl: sekční šéf Bitterman, Doc. Klimecký, prof. Dr. Šauer z Vysoké obchodní školy, tajemník Ústředního svazu průmyslníků Dr. Berák, sekční šéf Pistorius, Ing. Václav Havel, Dr. Lepař ze Svazu peněžnictví, Dr. Roos, Dr. Leopold Chmela, Dr. Král, všichni důležití představitelé z Národní banky, Dr. Janda z ministerstva obchodu, Dr. Srba z Chemického spolku, Dr. Hanuš z ministerstva financí, Dr. Vrábek, Dr. Švorčík z textilního průmyslu, redaktor Hospodáře Ed. Vyškovský, Ing. Lewi z chemického průmyslu, Dr. Mareš z cementáren, Dr. Stádník, později tajemník ministerského předsedy Dr. Eliáše.

Jak ve svém rukopisu Kratochvíl uvádí, scházeli se pravidelně jednou týdně. Rozprava začala vždy přednáškou buď některého z členů nebo pozvaného hosta, po ní následovala diskuse. V počínající krizi v roce 1938 byli v kroužku hosty také dva poslanci britské Labour Party.

Tato pasáž je uváděna ne pro historickou závažnost, ale jako ukázka tehdejší spolupráce lidí a také pro její další pokračování. Měla zásadní význam v Kratochvílově další činnosti. Pro samotné účastníky měly tyto rozhovory velký význam. Nakonec se také tento původně debatní kroužek stal pro některé z jejích členů, včetně Kratochvíla, zárodkem pozdější odbojové činnosti.

Po 15. březnu 1939 se členové přestali scházet veřejně a ve schůzkách pokračovali v užším kroužku, střídavě v bytech jednotlivých členů. Na jejich činnost upozornil Dr. Stádník předsedu vlády gen. Eliáše. Eliáš si Kratochvíla pozval ke konci roku 1939 k rozhovoru do své pracovny a požádal ho o názor na nějaký ekonomický problém. „Tuším, že to byla otázka celní unie a říší,“ vzpomínal Kratochvíl. O výsledku ho informoval na další schůzce. Rozhovor se už ale ovšem točil také kolem otázek souvisejících se situací a politikou protektorátní vlády. „Dodatečně jsem si uvědomil, že si mě Eliáš touto formou prověřoval,“ dodal k situaci Kratochvíl. Po odstoupení Dr. Šádka z funkce ministra obchodu, navštívil Kratochvíla Dr. Stádník se vzkazem od Eliáše, zda by chtěl vstoupit do jeho vlády po Dr. Šádkovi. „Potřeboval prý ve vládě mladého, spolehlivého člověka, který by hájil jeho linii proti směru, který představoval Dr. Krejčí,“ vzpomínal na rozhovor s Dr. Stádníkem Kratochvíl. Tomáš Pasák popisuje situaci okolo dvou nesmiřitelných táborů v Eliášově vládě v biografii Dr. Emila Háchy. Podle něj vedl ministr spravedlnosti Dr. Jaroslav Krejčí názorové křídlo, které se snažilo maximálně vycházet vstříc okupačním úřadům. Dokumentuje to na případu ze dne 6. prosince 1939. „Den po odeslané depeši E. Benešovi, navštívil Krejčí úřad protektora a v rozhovoru s Giesem (šéf kanceláře K. H. Franka pozn. autora) navrhoval přetvoření protektorátní vlády. Frank o tom informoval Berlín, ale nedoporučoval ještě realizaci tohoto návrhu. Zařídil pouze, aby celá věc byla sledována. Účastníci schůze na ministerstvu vnitra, kteří vytvářeli opozici v Eliášově kabinetu, se mimo jiné snažili o to, aby se zamezilo ovlivňování Háchy Eliášem. Pokusili se získat na svoji stranu ministra financí J. Kalfuse, který plán Eliášovi prozradil. Krejčí a Ježek svou politickou koncepci nezměnili zatímco Havelka se dočasně opět podřídil Eliášově politice.“(Pasák 1997: 103)

VLÁDA GENERÁLA ELIÁŠE – POHLED DR. KRATOCHVÍLA

Vláda generála Eliáše v letech 1939 - 1941 byla rozdělena do dvou linií. Kratochvíl důrazně upozorňoval, že se značně lišila od pozdější vlády Krejčího. Frank ji právem nazval „vládou hrdého mlčení“. V následující pasáži vycházím z rukopisu Dr. Kratochvíla, jak celou situaci prožíval a viděl. Celkový postup vlády byl dán osobou a taktikou jejího předsedy. „Navenek vůči Němcům byl to boj na ústupu“, jak to formuloval po vojensku Eliáš. To znamenalo zápasit o každou pozici, zdržovat co nejvíce a nejdéle pronikání Němců a německých institucí a organizačních forem do naší hospodářsko-politické struktury. Nevycházet Němcům dobrovolně vstříc. To si právě nejvíc přáli, aby mohli dokazovat před světem, že tu nejsou jako okupanti, že se český národ dal opravdu z vlastní iniciativy pod „ochranu“ říše. Neprojevovat ani žádnou takovou iniciativu, která by mohla budit u nich dojem, že se jim chceme zalíbit, zalichotit.“

Vedle generála Eliáše – předsedy vlády, byl tu však Eliáš – československý generál a organizátor rozsáhlé sítě odbojového hnutí. Dnes se ví, že byl – s vědomím a z části i v součinnosti s Dr. Háchou – po celou dobu své činnosti ve spojení s Dr. Benešem v Londýně. To byla ,podle Kratochvílových výpovědí, druhá, skrytá, ale pro něj hlavní linie jeho postupu. Ilegální depeše, jež probíhaly mezi Londýnem a Prahou, byly v odbojovém tisku uveřejněny (pozn.autora: Kratochvíl vycházel v roce 1948 z dosud zveřejněných pramenů). Kratochvíl viděl Eliáše jako jednu z opravdu krásných postav tohoto těžkého období naší historie. „Dvojnásobný legionář, ruský a francouzský, byl vždy vojákem, kde bylo třeba vlastností vojáka.Tím byl ve všech rozhodujících momentech, kdy platilo jen ano nebo ne. Jasně, bez odvolání.Tam jednal jako voják a také padl jako voják.“ Popisuje ho dále jako člověka, který měl v civilu onen pravý mužský šarm bezelstného člověka. Člověka, který byl moudře opatrný ve výběru lidí, kterým by mohl plně důvěřovat. Jestliže však někoho mezi ně zařadil, byl by to podlý chlap, kdyby jej dokázal zklamat. Měl, stejně jako Hácha, přímo fyzický odpor k Frankovi. U Háchy byla tato averze ještě trochu doprovázena strachem, který většinou pociťuje kultivovaný intelektuál v přítomnosti brutálního primitiva, vůči němuž zbraně ducha jsou slepou patronou proti nabitému revolveru.

V čem byl tedy podle Kratochvíla rozdíl oněch dvou linií, Eliášovy a Krejčího?

Nejhlubším základem onoho rozdílu byl konečný cíl, který měl každý z nich před sebou. Eliášovým cílem byla konečná porážka nacistického Německa a obnovení Československa. Tomuto nejvyššímu hledisku podřizoval svůj celý postup: onen „boj na ústupu“ v taktice své vlády, a příprava opravdového boje, nastane-li jeho okamžik. „Do jaké míry věřil Krejčí v porážku Německa, nevím. Z jeho jednání vyplývala však asi tato vnitřní úvaha: Přežijme tuto dobu s co nejmenším rizikem a ztrátami. Konec závisí na výsledku války. Tu my tady, bohudík, nevedeme a jak dopadne, nevíme.“ Podle Kratochvílových slov, když to pak už věděl, jak dopadne konec války, bylo pro něj už pozdě změnit směr plavby. Asi takové vnitřní úvaze podle něj odpovídala i Krejčího vnější taktika. Vycházet s Němci co nejlépe, raději jim vyjít vstříc než vyvolat jejich nelibost nebo dokonce vydráždit k akcím, jejichž následky nelze předvídat. A protože k takovým akcím byl nejnáchylnější Frank, který Čechy přímo nenáviděl, udržoval k němu v mezích možnosti co nejlepší poměr a styku s ním se nevyhýbal. Spíše naopak. Jeho postup ovlivňovala také jeho osobní ctižádost stát se předsedou vlády. Takový byl tehdejší pohled Kratochvíla a některých jeho kolegů, tak ho tehdy viděli, posuzovali a odsuzovali. To tedy byly dvě koncepce, o kterých mluvil Dr. Stádník, když Kratochvílovi vyřizoval Eliášovu výzvu ke vstupu do jeho vlády. „Nelze však říci, že byly rozvracely její pracovní pospolitost. I když se občas uvnitř projevovala různost stanovisek,“ uvedl Kratochvíl. K zásadnímu rozkolu došlo až po Eliášově zatčení při onom historickém hlasování vlády na den sv. Václava 28. září 1941.

MINISTŘI, OČIMA DR. KRATOCHVÍLA

V následující pasáži nabízím doslovný popis ministrů vlády, jak je zaznamenal ve své paměti Dr. Jaroslav Kratochvíl. Popsal je ze svého pohledu a situací, které s nimi zažil, včetně osudového hlasování vlády 28. října 1941. Občas se setkáme také s některými osobami, které podle něj sehráli ve všem dění pro jednotlivé ministry, a pro vykreslení jejich postav, velmi důležitou roli.

MIKULÁŠ Z BUBNA A LITIC – ministr zemědělství

Potomek jednoho z nejstarších šlechtických rodů. Na svém aristokratickém původu si velmi zakládal, někdy se to projevovalo i jistou povýšeností vůči obyčejným smrtelníkům. Finančně byl špatně situován, hospodářství jeho doudlebského panství bylo včetně zámku ve špatném stavu. Dostal se do vlády v důsledku tendence uplatnit ve vládní funkci některého zástupce české šlechty. Jednak proto, že její převážná většina projevila v kritické době v roce 1938 oddanost presidentu Benešovi a věrnost Československé republice, a pak asi i z toho důvodu, aby tu byl někdo, kdo by svým aristokratickým titulem imponoval baronu Neurathovi a jeho bezprostřednímu okolí, jež sestávalo převážně z drobné německé šlechty. Smýšlením byl vyslovený antinacista a netajil se tím ani před Němci. Vzpomínám si, že jsem byl jednou přítomen jeho rozmluvě s nějakým Němcem – nacistou, v níž Bubna nazval Hitlera „Dieser Tapezierer“ ( v překladu – „čalouník“, pozn. autora ). V ministerstvu byl jeho rádcem a „strážným andělem“ Dr. Ludvík Vaněk. Znal jsem jej už před válkou jako člena našeho kroužku. (zmínka viz oddíl „Jak jsem se dostal do Eliášovy vlády, pozn. autora).Velmi inteligentní, charakterní, vzdělaný, pevného smýšlení československého. Přešel do ministerstva zemědělství jako Bubnův šéf presidia. Byl popraven za heydrichiády v roce 1942. Druhým strážným andělem ministra Bubny byla jeho manželka. Mladá Vídeňačka občanského původu, velmi inteligentní s vysloveným vídeňským šarmem, vtipná odpůrkyně nacistů. Eliášovi prokazovala cenné služby možností styku s německou šlechtou a opatřovala mu někdy i v Berlíně informace, které potřeboval. Bubna přes svoje některé chyby a občas nedostatek ukázněnosti a sebekritiky byl Eliášovi oddán a prokázal to svým hlasováním 28. září 1941.

DOMINIK ČIPERA – ministr veřejných prací

Byl hlavou tehdejšího kolektivního vedení Baťových závodů po odjezdu Jana Bati. Pracovitý, zkušený, rozvážný. Jeho postavení ve vládě bylo obtížnější tím, že jeho zájem byl rozdělen mezi ministerskou funkci a odpovědnost za osud firmy. To zvyšovalo jeho pracovní povinnosti, zároveň však také jeho opatrnost v rozhodování. Ve Zlíně bylo třeba chránit chod závodu a celý organizační systém před zásahy Němců. To se, myslím, podařilo, také dík důstojnému a diplomatickému vystupování paní Baťové, vdovy po Tomáši Baťovi. Ve vládě držel Eliášovu linii, nechtěl však zřejmě riskovat tam, kde by jeho vystoupení mohlo poškodit Baťovy závody. To se ukázalo při hlasování o demisi vlády a Háchově abdikaci. V této kritické situaci v něm zřejmě bojoval Čipera Baťovec s Čiperou Eliášovým ministrem. Zápas skončil nerozhodně a Čipera se hlasování vzdal.

DR. JIŘÍ HAVELKA – ministr dopravy do 25. dubna 1941

Velmi inteligentní, dobrý právník, stylista a debatér s bohatou fantazií. Zároveň impulsivní a občas náladový. Jeho potřeba stálé aktivity a značná nervozita ho někdy vedly k přílišné ochotě vycházet z vlastní iniciativy Němcům vstříc. Vzpomínám na jeho návrh věnovat jim vystrojený nemocniční vlak. Tuto iniciativu projevoval i ve styku s Dr. Háchou. Eliáš s jeho počínáním občas nesouhlasil a někdy paralyzoval i přímým rozhovorem s Háchou jeho vliv, jemuž Hácha silně podléhal, pokud byl Havelka v jeho bezprostředním okolí. Ovšem o jeho vnitřním odporu proti nacismu nikdo nepochyboval.

GENERÁL JOSEF JEŽEK – ministr vnitra

Jako bývalý generál četnictva byl v ministerstvu vnitra jistě na svém místě. Vždy dobře informován, na schůze ministerské rady pečlivě připraven. Často vystupoval společně s Krejčím, neměl však, myslím, osobní ambice, které hnaly Krejčího dále, než bylo moudré. Eliáš mu plně nedůvěřoval, nemohu však posoudit, zda právem. Co do taktiky vztahu k Němcům zastával linii Krejčího, rozhodně však spíše z obavy před persekucí národa v případě radikálního odporu vlády proti jejich přáním a postupu, než ze záměrného aktivismu.Vzpomínám si jasně, že v onen kritický den hlasování o abdikaci jsem s ním stál v místnosti na Hradě, kde se konala schůze vlády, u okna, a hovořili jsme o situaci zcela otevřeně. Proti mému názoru, že je to okamžik, kdy od nás očekává londýnská vláda rozhodné stanovisko, argumentoval právě tím, že by Háchova abdikace a demise celé vlády mohla vést k persekuci národa a v čelo by se jistě dostaly ty nejhorší elementy. O jeho národním smýšlení a nesouhlasu s nacismem jsem nikdy nepochyboval.

DR. JOSEF KALFUS – ministr financí

Všichni jsme si ho hluboce vážili pro jeho charakter, moudrost i odborné znalosti. Jeho resort byl jedním z nejdůležitějších a Kalfus zaručoval svojí osobou jeho kontinuitu ještě z doby před okupací. V jednání s Němci pevný, dobře připravený, při tom klidný a věcný. Měl naprostou důvěru Eliášovu a svými odbornými znalostmi imponoval i Němcům. Jeho styk se Zdeňkem Bořkem – Dohalekám při zprostředkování ilegálních vzkazů mezi Londýnem a Eliášem je dnes už znám. Osobně vždy skromný a laskavý. Své přesvědčení a věrnost Eliášovi dal jasně najevo svým hlasováním 28. září. Že zůstal i nadále ve vládě Krejčího, byla z jeho strany vyslovená oběť v zájmu národa. Radil se o tom se svými přáteli – na svůj rozhovor s ním v této věci si dobře vzpomínám – a jistě hlavně na jejich naléhání zůstal ve vládě krejčího, s níž se vnitřně rozcházel, jen aby mohl chránit i za ztížených podmínek zájmy našeho hospodářství. Byl oporou paní Eliášové v těžkých dobách po zatčení a popravě jejího manžela. Setkal jsem se s ním několikrát v jeho bytě. Po válce mu bylo rozhodně ukřivděno, když byl uznán vinným, byť s prominutím trestu, ačkoli jeho ilegální činnost byla na rozhodujících místech známa.

DR. JINDŘICH KAMENICKÝ – ministr dopravy

Poznal jsem jej jako nástupce Dr. Havelky v ministerstvu dopravy. Typický vysoký byrokrat. Politické dění kolem něho, do něhož se dostal, bylo příliš dramatické pro jeho způsob života i práce. Proto by od něho nemohl nikdo očekávat, aby hlasoval pro něco tak nebezpečně dramatického, jako byla jistě v jeho očích abdikace presidenta a demise celé vlády. Jeho navyklá úřední vědomost ho nutila, aby sloužil dál.

PROF. DR. JAN KAPRAS – ministr školství a národní osvěty

Do jisté míry platí o něm něco podobného jako o Dr. Kamenickém. Jistě však jako universální profesor, který přednášel české a středoevropské právo, pociťoval odpor proti nacistickému pojímání práva a přetváření historie daleko intenzivněji a také se svým odporem k nacismu a jeho zdejším exponentům příliš netajil. Moravec ho měl proto zřejmě zvlášť na mušce. Při Lažnovského kremaci, které se vláda povinně účastnila, napadal kromě celé vlády ještě nepřímo zvlášť Kaprase, když mluvil opovržlivě o „obrýlených mandarínech“.

DR. VLADIMÍR KLUMPAR – ministr sociální a zdravotní správy

Velmi dobrý správce svého resortu, ve vstupování korektní, společenský, k nacismu měl nepokryté opovržení. Oddaný Eliášovi, což dal najevo svým hlasováním pro abdikaci a demisi.

DR. JAROSLAV KREJČÍ – ministr spravedlnosti a místopředseda vlády

Dr. Krejčí, s nímž někdy vystupoval společně generál Ježek, zastával taktiku, která by se dala vystihnout asi takto: Vycházet s Němci co nejlépe, raději jim vyjít vstříc, než vyvolat jejich nelibost nebo je dokonce vydráždit k akcím, jejichž následky nelze předvídat. Poněvadž k takovým akcím byl nejnáchylnější Frank, který Čechy přímo nenáviděl, udržoval k němu v mezích možnosti co nejlepší poměr a styku s ním se nevyhýbal, spíše naopak. Myslil-li Eliáš při svých úvahách a činech na potřeby Londýna a věřil-li pevně v konečnou porážku Německa, byla devisa Krejčího asi tato: přežít tuto dobu s co nejmenšími ztrátami, konec závisí na výsledku války, tu mi tady bohudík nevedeme a jak dopadne, nevíme. Jeho postup ovlivňovala patrně také jeho osobní ctižádost stát se předsedou vlády.

KRIZE A ZKOUŠKA

Vývoj věcí v Protektorátu se zdál už Berlínu neudržitelný. Jeho hlavní nepřátelé, Anglie, Sovětský svaz a Spojené státy uznaly už v červenci 1941 československou vládu v Londýně. Protektorátní vláda zachovávala „hrdé mlčení“ a její předseda Eliáš organizoval odboj. Adolf Hitler se rozhodl k úderu, 27. září 1941 poslal do Prahy R. Heydricha, aby zde zjednal pořádek. Říšský protektor Neurath byl odvolán. Generál Eliáš byl ještě téhož dne zatčen. Prezident Hácha svolal na dopoledne 28. září 1941 mimořádnou schůzi vlády na Hrad, které se sám účastnil. K tomuto kritickému vývoji událostí bylo potřeba zaujmout ihned stanovisko.

Byly jen dvě možnosti: buď se postavit plně za zatčeného předsedu vlády a vyvodit radikální důsledek. To znamenalo, že celá vláda podá demisi a Dr. Hácha se vzdá funkce státního prezidenta bez ohledu na všechny následky. Nebo se sklonit před novou situací a státní prezident odevzdá Heydrichovi prohlášení loajality, na které Heydrich čekal.

Takto zaznamenal Dr. Jaroslav Kratochvíl události, které se kolem této situace udály.

„Následky prvního rozhodnutí mohly být nejrůznější. Heydrich by je byl jistě považoval za protest proti zatčení předsedy vlády, ale také za otevřený souhlas s jeho linií. Navíc ještě za nevyslovené přiznání, že prezident i vláda považuje smysl své funkce za skončený a uznávají mlčky za jediného pravoplatného představitele národa londýnskou vládu Benešovu. Jaké důsledky by z toho Němci vyvodili? Sankce proti Háchovi a vládě? Udržení Protektorátu za cenu, že by v jeho čele byli nyní lidé typu Moravce, aktivistických novinářů a Vlajkařů, o nichž i Němci věděli, že jsou víceméně odpadky národa? Nebo likvidaci Protektorátu a úplné začlenění českých zemí do Reichu pod čistě německou správou? To by byl ovšem konec mýtu o tom, že se dal národ v této formě dobrovolně pod ochranu říše. Takovéto myšlenky, vyslovené i nevyslovené, naplňovaly napjaté, stísněné, nervózní ovzduší schůze. A Hendrich čekal na rozhodnutí.

Byly tu však kromě toho i úvahy jiné, většinou ovšem nevyslovené. Nevím, kdo z členů vlády věděl o spojení mezi Eliášem a Háchou a Londýnem. Určitě Dr. Kalfus, který přejímal někdy zprávy od Zdeňka Bořka-Dohalského, jenž ilegální spojení, resp. vyřizování obsahu depeší, zprostředkoval. Snad Dr. Klumpar, snad i generál Ježek jako ministr vnitra. Sám jsem věděl jen tolik, že v srpnu přišel poslední vzkaz. Londýn naléhal na demisi, ponechával však Eliášovi, aby si zvolil vhodný okamžik. Eliáš chtěl odejít už počátkem roku, když Frank ostře zaútočil proti legionářům. Tehdy však považovali v Londýně tento krok za předčasný. Eliáš je nyní zatčen. Není povinností těch, kteří zastávali jeho linii, aby aspoň oni splnili to, co už nemůže vykonat sám a co by byl jistě učinil? Není právě jeho zatčení ten rozhodující a při tom poslední možný okamžik?

Schůze začala v 11 hodin, když vstoupil Dr. Hácha. Rozhodl se sám nejprve pro abdikaci a byl nám přečten návrh jeho abdikačního dopisu. Jeho rozhodnutí v něm bylo motivováno hlavně důvody zdravotními. S tím jsme však někteří nechtěli souhlasit. Rozpředla se diskuse, byly přednášeny důvody pro i proti. Vidím před sebou Krejčího, který propukl v jednom okamžiku v křečovitý pláč. Schůze byla několikrát přerušena. Krejčí a popelka zdůrazňovali nutnost setrvání Dra Háchy i vlády z obavy před pravděpodobnou persekucí vlády i celého národa, kdyby Hácha abdikoval a vláda podala demusi. Zatím se přiblížila dvanáctá hodina, na kterou ohlásil Heydrich Háchovi svoji návštěvu. Výměna názorů pokračovala za jeho nepřítomnosti dále. V konečném hlasování, má-li Hácha i vláda setrvat ve funkcích a odevzdat do rukou Heydrichových prohlášení loyality, nebo zda má vláda podat demisi a Hácha abdikovat, vyslovili se pro abdikaci Bubna, Kalfus, Klumpar a já. Proti ní Kamenický, Ježek, Krejčí a Kapras. Poslední měl hlasovat Čipera. Ten prohlásil, že jde o otázku mimořádně důležitou, že se nemůže přidat ani k jedné ani ke druhé straně a přenechává své rozhodnutí panu prezidentovi. Výsledek byl tedy čtyři proti čtyřem, při čemž jeden člen vlády přenechal vlastně svůj hlas Dru. Háchovi. Na to prohlásil Dr. Popelka, který byl celému jednání přítomen, že nejsou-li členové vlády jednotni, nebude moci poradit panu prezidentovi nic jiného, než aby zůstal dále v úřadě. Mezitím se Dr. Hácha vrátil k rozhovoru s Heydrichem. Nesdělil nám, pokud se pamatuji, jeho obsah. Byl však zřejmě takový, že změnil Háchovo původní stanovisko. Nyní prohlásil, že za dané situace a po rozmluvě s Heydrichem nemůže již udělat nic jiného než setrvat ve funkci.

Nebyl tu Eliáš, jeho hlavní opora. Jeho vůle byla oslabena postupující chorobou. Snad se i domníval, že bude moci Eliášovi pomoci, setrvá-li na svém místě. Vláda „hrdého mlčení“ promluvila – a jako celek ztratila svoji hrdost.“

DR. HÁCHA

Protektorátní prezident Dr. Emil Hácha byl po dlouhá léta českými a československými historiky popisován jako postava přinejmenším rozporuplná ne-li přímo jako ústavní činitel s kolaborantskými sklony. Tento pohled se, ale výrazně liší od toho, jak ho viděl jeho tehdejší kolega na politickém poli Dr. Kratochvíl. Ve svých rukopisech ho popsal jako slušného člověka, který jako dřívější soudce hájil zákon nade vše, a který se obětoval pro svou zemi tím, že zůstal a přijal přetěžkou roli prezidenta v nesnadné době.

„Během výkonu své funkce měl jsem ovšem častěji příležitost setkat se sním a hovořit s ním. Jednak při oficiálních a společenských příležitostech, několikrát také v neoficiálních, soukromých rozhovorech. Hácha si byl vědom nesmírné oběti, kterou na sebe vzal jako prezident v době okupace. Nestál nikdy o tuto funkci, ani když byl zvolen ještě řádně prezidentem republiky. Řekl mi jednou, že se považuje za „místodržícího prezidenta Beneše“. Byl by rozhodně trávil zbytek svého života raději jako bývalý prezident Nejvyššího správního soudu ve své vile, než jako státní prezident na Hradě.“ Hácha byl podle Kratochvíla člověk s „onou vnitřní i vnější noblesou kultivovaného a vzdělaného člověka.“ Jako soudce byl prý zvyklý vážit a spravedlivě rozhodovat podle zákona, ne poroučet a vládnout. Ctil právo, ne moc. Ve společnosti byl vtipný debatér. Proto mu už z těchto důvodů bylo přímo odporné každé setkání s Frankem, o které ho vláda požádala. „Tak zase musím spolknout jednu ropuchu“, bývala podle Kratochvíla jeho reakce na tuhle povinnost. „Celý nacismus, jeho metody a typičtí představitelé, jako byl Frank, byli v příkrém rozporu s jeho přesvědčením i charakterem.“ Konstatoval ve svých rukopisech Kratochvíl. Proto Hácha raději jednal o důležitých věcech a kritických momentech s Konstantinem von Neurathem, který mu byl přijatelnější. Podle Kratochvíla nebyl totiž Neurath typickým představitelem okupačního nacistického režimu. Naopak ho charakterizuje jako civilizovaného, vychovaného a světaznalého politika, který rád debatoval s Háchou nad šálkem kávy s pravým kubánským doutníkem. Navíc ho s ním spojoval odbor k Frankovi.

„Pro charakteristiku Neuratha dvě moje osobní vzpomínky. Po svém nastoupení a po představení Háchovi byl jsem vykonat povinnou zdvořilostní návštěvu Neurathovi. Skončili jsme krátký všeobecný rozhovor a doprovázel mě ke dveřím. Rozloučili jsme se. Po krátkém váhání se ke mně naklonil a řekl: „Nevěřte, prosím Vás, že všichni Němci jsou sadisti.“ V roce 1940 jsem jej byl přivítat na pražském veletrhu, který patřil do mého resortu. Poděkoval a dodal polohlasem: „Chápu, že by Vám si nebylo příjemné doprovázet mě a ukazovat se tady se mnou. Mile rád Vás této povinnosti zprostím.“

Němci věděli o tom, že Hácha byl spolu s Eliášem v ilegálním spojení s Benešem a naší londýnskou vládou a také o Eliášově odbojové činnosti. Dr. Kratochvíl k tomuto dodává:

„Jestliže ponechali Háchu přesto dále státním prezidentem, bylo to jistě proto, že svou osobou zajišťoval trvání Protektorátu, na němž jim vůči našim spojencům a londýnské vládě záleželo.“

O to těžší bylo podle něj Háchovo postavení a dvojí role, kterou musil hrát, aby, jak byl asi přesvědčen, chránil národ před ještě horšími persekucemi, než byly ty, které ho již postihly. „Jeho postavení bylo tím méně záviděníhodné, čím více se přiostřovaly poměry s pokračujícím průběhem války, klesající jistotou německého národa, že válku vyhraje a stoupající nadějí našeho národa, že ji prohraje. Rozrůstala se odbojová činnost, objevovaly se sabotáže, tím stoupala brutalita gestapa a Frank se svým gestapáckým okolím nabýval vrchu nad mírnějším Neurathem a jeho spolupracovníky.“ Jak je známo, kritickým osudovým bodem bylo nejen pro Háchu sedmadvacáté září 1941. Příjezd Heydricha, odvolání Neuratha, prozrazení Eliášovy odbojové činnosti a jeho následné zatčení. Hácha v Eliášovi ztratil svou hlavní oporu, navíc skončilo spojení s Londýnem, které bylo uskutečňováno právě přes osobu ministerského předsedy. Hácha zůstal ve svém postoji osamocen a ještě téhož dne si nechal v prezidentské kanceláři vyhotovit abdikační dopis. V jeho nejbližším okolí byli jen ti, kteří jej při hlasování vlády 28. září 1941 přesvědčovali, že musí zůstat. A také jeho dcera, kterou Dr. Kratochvíl popisuje v svých rukopisech takto:

„Paní Miluška, jak jsme jí říkali, kdo jsme ji blíže poznali. Velmi inteligentní, vtipná a oddaná stejně jako svému otci jako víře v konečnou porážku nacistického Německa. Poslouchávala v noci zahraniční rozhlas, aby mohla ráno podávat tatínkovi referát. Později se seznámila s mojí ženou a chodívala k ní do její kanceláře, kde se scházela s některými lidmi z odboje a přinášela informace, které získala z okolí svého otce. Pomáhala také hmotně rodinám osob persekvovaných nacisty. Vím, že asi dvakrát předávala pro tento účel větší peněžní částky Dru Františku Schwarzenbergovi. Také moje, tuším poslední, soukromá schůzka s Háchou se uskutečnila přičiněním paní Milušky.“

Požádal mě o ni Dr. Chmela v dohodě s bývalým velvyslancem Heidrichem, tehdy zdejším naším ilegálním spolupracovníkem Benešovým. Šlo o tuto věc: Emanuel Moravec naléhal na Háchu, aby naše vládní vojsko bylo nasazeno po boku německé armády proti Sovětskému svazu. Zároveň se vyskytly pověsti, že má být zrušena naše samostatná měna a koruna nahrazena markou. Šlo o to, snažit se i ze strany odboje přímým působením na Háchu tomu zabránit. Nemohl jsem si vyžádat normální cestou soukromý rozhovor na Hradě. Jednak vzhledem k jeho obsahu, jednak proto, že jeho nejbližší úřední okolí si Háchu střežilo před návštěvníky, jejichž vliv na něho nepovažovalo za žádoucí. Obrátil jsem se tedy oklikou na paní Rádlovou a sešel jsem se s ní v bytě arch. Medřického, aby mi s otcem smluvila někde tajnou schůzku. Došlo k ní v bytě lékaře Dr. Semana, Háchova přítele, kterého občas navštěvoval. Paní Rádlová otce doprovázela a účastnila se také naše rozhovoru. Připojil jsem k těm dvěma bodům ještě další žádost: aby se Dr. Hácha zasadil o udělení milosti Dr. Ladislavu Rabínovi, jenž byl odsouzen k trestu smrti. Na Háchovi jsem už při tomto rozhovoru poznal vliv postupující choroby. Opakoval si moje důvody několikrát – zřejmě mu občas selhávala paměť. Mluvili jsme zcela otevřeně, jeho zájem byl upřímný a dobře si vzpomínám, jak mi řekl rozechvělým hlasem: „Vždyť já jsme stejný Čechoslovák jako vy.“ Nemohl jsem sledovat, jaké kroky podnikal. Vím jen, že vládního vojska bylo použito později jen v Itálii k pomocným službám, naše měna zůstala a Ladislavu Rabínovi byl v obnoveném procesu změněn trest smrti v několikaletý žalář.

Další vývoj, Heydrichiáda se svými krvavými následky, Eliášova poprava, musil být pro Háchu duševním utrpením. To jistě rychle zhoršovalo jeho chorobu, jež jej nakonec zlomila duševně i fyzicky. Ti, kdo v roce 1945 rozhodovali o jeho osudu, nechali jej zemřít na Pankráci. To už, bohudík, své okolí vůbec nevnímal.Doufejme, že historie se zachová aspoň k jeho památce spravedlivěji.

MINISTERSTVO

Ministerstvo průmyslu, obchodu a živností mělo dvě složky: vlastní ministerstvo, v podstatě v tom organizačním složení jako za republiky a Dozorčí úřadovnu při ministerstvu obchodu, která byla největším orgánem řízeného hospodářství. Byla rozdělena na jednotlivé odborné sekce pro jednotlivé druhy výrob, podléhajících řízení s vlastními přednosty a referenty. Úřad říšského protektora měl v budově ministerstva svoje oddělení s vedoucím a několika referenty, kteří byli jakýmsi protějškem českých přednostů sekcí Dozorčí úřadovny. Toto oddělení úřadu říšského protektora bylo spojovacím článkem mezi ministerstvem a tímto úřadem. V jeho čele byl mladý říšský Němec von Wedelstädt, o kterém si Kratochvíl myslel, že proti ministerstvu nebyl nijak zaujatý a naopak se snažil v různých případech hájit naše stanovisko. Pro upřesnění uvádím jednu z Kratochvílových vzpomínek na něj.

„Pomáhal mě proti Frankovi chránit český podnik bratří Drábků v Semilech. Byli to bývalí zaměstnanci známé německé firmy Schovanek, továrna dřevěných hraček, kteří si po záboru Sudet řídili vlastní výrobu v Semilech.šéf firmy Schovanek byl Frankův přítel a usiloval o to, aby si konkurenční český podnik přivlastnil. Majitelé se s ním sami dohodli o rozdělení účastni na polovinu. Dohodu jsme s von Wedelstädtem potvrdili. Schovanek přesto pokračoval v nátlaku, aby získal podnik úplně. Dlouho se táhlo jednání a handrkování, než se mu to podařilo. Wedelstädt opravdu dělal co mohl. Nakonec musil ovšem i on před mocí Frankovou kapitulovat.“

Kratochvíl se domníval, že snad na jeho ochotu měl vliv i způsob jejich seznámení. „Když jsem nastoupil, byl přirozeně třeba seznámit se s ním jako s vedoucím oddělení říšského protektora v ministerstvu. Nebylo to zdaleka jednoduché. Kdo má ke komu jít na oficiální návštěvu? – zněla otázka formy a prestiže. Plně jsem dal za pravdu šéfu svého presidia, že nemohu já vykonat nejprve oficiální návštěvu jemu. Stejně bylo těžké vybízet ho nějak k tomu, aby přišel on ke mně. Dumal jsem nad tím a úřednictvo pochopitelně čekalo, jak se jejich nový šéf zachová. Vyřešil jsem to po svém Zaskočil jsem si k němu zcela soukromě do kanceláře, řekl jsem mu, že tu nejsem vůbec jako ministr, že ho chci jen poznat. Nalezl jsem u něj plné pochopení pro tenhle důležitý prestižní problém a dohodli jsme se, že oficiální návštěvu vykoná on mě. Provedl to s veškerou parádou: po předběžném ohlášení, v žaketu a s průvodem. Naše úřednictvo bylo nejvýš spokojeno, a pak už chodil vždy za mnou.“

Dnes možná tyto situace někomu připadají malicherné. Ale v této době byli lidé z vlády bedlivě sledováni, jestli si zachovají potřebné sebevědomí a jasně řečeno: nezadají si před Němci. Navíc Němcům ohýbání páteře imponovalo. Právě tyto prestižní věci považoval Kratochvíl za psychologicky velmi důležité. Atmosféra v době okupace je ještě dnes, přes 65 let po skončení 2. světové války často líčena buď černě nebo bíle. A to jak na straně českých občanů, tak i těch německých. Je pravda, že jistě nebyli všichni naši lidé buď hrdiny nebo zbabělci a zrádci. A nebyli všichni Němci našimi nepřáteli a sadisty. S největší pravděpodobností se na této představě podepsala jak první poválečná doba, kdy jsme buď trestali nebo odměňovali, v obou případech někdy neprávem. Ale také záměrně skreslovaná prezentace Protektorátu komunistickým režimem. Právě proto, že v mnohých případech zůstala tato představa do dneška jako historická skutečnost, uvádím záměrně několikero vzpomínek Kratochvíla, které možná pomohou tuto situaci lépe přiblížit dnešní době.

„Byl jsem sotva několik dní v úřadě, když mi přišel vykonat návštěvu na rozloučenou německý vedoucí sekce textilu u říšského protektora Weniger. Starší pán, říšský Němec. Během rozhovoru jsem mu předložil otázku: „Byl jste tu přede mnou, řekněte mi, jaké jste udělal zkušenosti s našimi úředníky.“ Zamyslel se a odpověděl: „Rozeznávám hlavně dva druhy. První jsou ti, kteří ke mně přicházeli tak, že jsem jim viděl do obličeje. Druzí, kteří ukázali nejprve ohnutý hřbet. Těch prvních jsem si vždycky vážil.“ Použil jsem tohoto rozhovoru, když jsem se při svém odchodu s našimi zaměstnanci ministerstva loučil.“

Práce a agenda na samotném ministerstvu podle Kratochvíla probíhala především pod zorným úhlem toho, jak chránit naše zájmy a naše lidi před nežádoucími zásahy z německé strany. Podíleli se na tom skoro všichni referenti, jak ve vlastním ministerstvu, tak v Dozorčí radě.

Pro Kratochvíla bylo tedy i důležitým úkolem, který si vytyčil, aby byl v co nejužším kontaktu s lidmi, pokud možno na místě v jejich prostředí, nejen ze spisů a tzv. od zeleného stolu. V úředním diáři jeho tehdejšího osobního tajemníka Dr. Tautrmana lze napočíst přes různých šedesát míst, která při svých cestách navštívil. Jednalo se nejčastěji o pracovní zájezdy po nejrůznějších podnicích a místech, která spadala do působnosti resortu jeho ministerstva. V mnoha případech byla s návštěvou spojena i akce, která měla někoho nebo něco zachránit před německým zákrokem. Podle poznámek Dr. Tautrmana si pak při zájezdech zavedl jistý druh osobního setkání nejen s představiteli podniků. Vedle majitele nebo zástupce podniku také zástupci dělnictva (tehdy to byl závodní výbor, pozn. autora).

Kratochvíl to považoval za patrně nejlepší způsob, jak se dozvědět co nejvíce ze dvou stran a udělat si zároveň nejlepší obraz o tom, jaký je poměr mezi podnikem a zaměstnanci.

K tomu se pojí i mnoho zážitků a příběhů, na které Kratochvíl ve svých rukopisech vzpomínal s přívlastek velkých lidských rozměrů. „Je daleko lepší, chceme-li lidi opravdu poznat, s několika málo mluvit v jejich prostředí, než řečnit před velkým davem. Žádné průzkumy nebo sebe důkladnější informace nenahradí prostý lidský osobní kontakt. Důvěra je daleko větší silou než sebe vyšší funkce.“

Několik lidí, které takto poznal k němu pak až do konce jeho funkce chodilo nebo se s nimi stýkal a přinášeli mu důležité zprávy, za které samozřejmě mohli být kdykoli zatčeni a popraveni. Styku přibývalo jak se postupně přiostřovaly poměry. V druhé polovině roku 1941 k němu chodili hlavně dělníci ze Škodovky, z Berounska, horníci z Ostravy, kteří ti mu tehdy přinášeli velmi důležitá data pro informace do zahraničí, dělníci z Pražské železářské z Kladna, Poldiny huti a další. Mnoho z nich pak bylo za Heydrichiády popraveno.

Mezi velmi důležité – více než úřední povinnosti - považoval také kontakt s učňovskou mládeží, debaty s nimi a jejich podporu. Oba Štědré večery 1940 a 1941 prožil v Domově mladých mužů na Smíchově a Domově mladých žen na Vinohradech. „Podstatné bylo podporovat mladé lidi, aby nepociťovali méněcennost vůči Němcům a posilovali si národní hrdost a zdravé sebevědomí. Pro pocit vnitřní svobody,“ uzavřel Kratochvíl vzpomínky na tato setkání mladými lidmi.

NOVÁ ORGANIZAČNÍ STRUKTURA HOSPODÁŘSTVÍ

Nová organizační struktura hospodářství se začala tvořit už před tím, než Kratochvíl nastoupil do svého úřadu. Nebyla však jen kopií tehdejší organizace v Německu. Vycházela z dosavadních dobrovolných organizací průmyslu, obchodu, řemesel a turistického ruchu. Nové v ní byly hlavně dvě změny: členství bylo povinné pro všechny podniky a jednotlivce, kteří tam povahou své činnosti příslušeli a dále funkcionáři nebyli voleni, ale jmenováni. Tak vznikly postupně Ústřední svaz průmyslu, obchodu, svaz řemesel, cizineckého ruchu, dopravy a Filmové ústředí.

Nacistické pracovní a sociální právo vytvořilo v poměru zaměstnavatele k zaměstnancům teoreticky patriarchální rodinnou představu: zaměstnavatel co by „otec rodiny“, zaměstnanci jakási široká „rodina“ (Gefolgschaft podle německého zákona o organizaci práce, pozn. autora). „Rodina“ měla v podstatě poslouchat, „otec“ byl odpovědný za to, že se o ni bude řádně starat.

Kratochvíl považoval tuto právní konstrukci sice za sociálně dojemnou, ale našemu vývoji poněkud cizí a většině německého dělnictva asi taky. Doslovně se k ní vyjádřil takto: „I Když jsme považovali celou úpravu protektorátní za nutné provisorium, uvažovali jsme přece jen o tom, jakou by měla mít podobu, aby to bylo alespoň provisorium, které by odpovídalo co nejvíce našim poměrům a potřebám.“

Kratochvíl načrtl spolu s tehdejším ministrem sociální péče Dr. Klumparem a se zkušeným odborářem Antonínem Hamplem tuto představu, že všechny organizace měly mít ve všech svých stupních rovnocenného partnera v odborových organizacích dělnických a zaměstnaneckých. Členství mělo být rovněž povinné, aby snad nemohl někdo z kruhu zaměstnavatelských zneužívat zaměstnanců neorganizovaných. Otázky, na nichž by měly zájem obě strany, zvláště otázky sporné, projednávaly by se v paritních komisích. Předsedal by jim v každém stupni zástupce státu, a nejvyšším úředník ministerstva, případně přímo ministr.

Tato myšlenka zůstala jen soukromým plánem těchto tří mužů. Věděli dobře, že tehdy by takový námět narazil na odpor Němců. Podle Kratochvíla rozhodně neodpovídal jejich autokratické mentalitě. Navíc, jak doslova napsal, „dělníků se báli a nechtěli jim za jejich povinnosti dávat na druhé straně práva. Dávali přednost občasným projevům péče.“

Ukázalo se to nejlépe při příjezdu Heydricha. Kratochvíl vzpomínal na to, s jakým bombastem dal Heydrich rozhlásit zvláštní příděl obuvi pro pracující jako velkomyslný, skoro jakoby vlastní dar. Jednalo se pouze o reakční snahu získat si na svoji stranu pracující. Byla to také jakási náplast na nábor našich lidí na práci v Reichu.

Ve vládě pak dlouho zápasili s nátlakem úřadu Reichsprotektora, který vládu nutil, aby vyhlásila práci v říši jako povinnost. Eliášova vláda se tomu ubránila. Kratochvíl dále vzpomínal na jedno urputné jednání v užším kruhu zúčastněných členů vlády s Dr. Bertschem za úřad protektora. „Poukazoval na to, že náš odpor proti povinné práci v říši je zbytečný, když tam přece odcházejí naši lidé za prací dobrovolně. Obrátili jsme tehdy argument: chodí-li tam dobrovolně, proč bychom je k tomu měli nutit? Po změně vlády si Němci pracovní povinnost v říši přece jen vynutili.“ Vládní nařízení o tom bylo vydáno 4. května 1942.

ČESKÁ LIGA PROTI BOLŠEVISMU

Propagace strachu z bolševismu byla jedna z posledních ideových zbraní, která měla nahradit slábnoucí sílu Wehrmachtu ve válce se Sovětským svazem. Tak došlo k založení České ligy proti bolševismu. Její přípravný výbor sháněl nejprve osoby, o jejichž jména a postavení by se mohl před veřejností opřít. Jak stojí v dopise, který Kratochvíl obdržel 17. 1. 1944 šlo jim hlavně o „Významné osobnosti, jejichž jméno má v našem národě svůj dobrý zvuk a vliv“.

Česká liga proti bolševismu tyto osobnosti vyzývala osobními dopisy, aby se neváhali přihlásit do řad členů ligy a navíc, což bylo choulostivější, jak v dopise doslova stojí „aby svou přihlášku doprovodili kratičkým prohlášením, které by tlumočilo jejich názor na bolševismus a postavili se tak plnou vahou své osobnosti za akci, která znamená záchranu českého národního bytí.“ Toto „kratičké prohlášení“ bylo pak uveřejněno v denním tisku. Tím se výbor zajišťoval proti těm, kteří by snad chtěli být jen tajnými členy. Zároveň zval v dopise na ustavující shromáždění Ligy, které se konalo 23. ledna 1944 v místnostech „Presseklubu“ v Praze.

U většiny těch, kteří byli touto výzvou poctěni, vyvolala rozpaky. Kratochvílův pohled na tuto situaci byl jasný. „Odmítnout by asi mělo nepříjemné osobní následky. Přijmout? Člověk neví, co bude dál a ty nepříjemné následky by mohly třeba přijít později. Většina jich přijala a ´kratičké prohlášení´v novinách se snažila ponejvíce formulovat tak, aby se v případě potřeby z něj dala vyčíst, že to autoři dělali pod nátlakem.“ Za tehdejších poměrů, kdy čeští aktivisté s Frankovou autoritou za zády si mohli dovolit ledasjaké represálie, nebyla to opravdu situace záviděníhodná. Ani pro Kratochvíla ne. Byl totiž také mezi poctěnými. Jeho rozhodnutí bylo okamžité. Zastával totiž názor, že rozhodnutí v zásadních věcech se rodí vždy z náhlého vnitřního popudu, který vychází z nějakého zásadního přesvědčení a ne z dlouhé rozumové úvahy. Jak však k věci dodal, „pokud ovšem člověk nějaké zásadní přesvědčení má a to není překonáno strachem nebo materiálními důvody.“

Zamítnutí tedy pro něj bylo naprosto jasné. Přijetí považoval za zradu „na jednom z našich spojenců, kteří dávali životy za naše budoucí osvobození.“ Své rozhodnutí sdělil své ženě, která je schválila okamžitě, ačkoli si jasně uvědomovala možné následky. Bylo dále potřeba odpovědět písemně a s průklepem. Kratochvíl se k tomu postavil následovně. Chtěl, aby odpověď byla jasně odmítavá a přitom věcně odůvodněná, bez žádných naivních výmluv. Nakonec vyzněla trochu ironicky, což zřejmě podle Kratochvílových domněnek organizátory zvlášť dopálilo.

„Nejsem komunista, stejně jako neinklinuji ke skalnímu kapitalismu. Za to mám jednu zásadu: dělám-li něco, musím být přesvědčen, že je to účelné a rozumné a o téhle akci tuto jistotu nemám. Připouštím, že je ´nebezpečí bolševismu´ v sociálně nedostatečně zajištěných vrstvách. Myslíte si ale, pánové, že tyto lidi obrátí jakákoli akce, za níž stojí, pokud jsem si zjistil, skoro výlučně právě zástupci buržoasie? Buď jim ta jména neříkají nic a nebo u nich vyvolají pravý opak toho, čeho chcete dosáhnout. Pochybuji, že by to pro některého dělníka byl argument proti bolševismu, dozví-li se, že proti němu bojuje vrchní ředitel Živnostenské banky nebo generální ředitel Báňské hutní společnosti. Buď se tomu zasměje a řekne si: ´No bodejť by tito páni byli bolševiky´, a nebo, což je horší, bude uvažovat: ´A jéje, buržousti mají z bolševismu už opravdu strach. Tak to budu k jejich akci moc opatrný.´ Doporučuji vám proto, aby jste svoji akci zkusili dělat mezi dělnictvem. Přitom jsem byl přesvědčen, že je to ani nenapadne.“

Na závěr je v dopise žádal, aby jeho jméno a osobu s Ligou proti bolševismu nespojovali.

Po tomto dopise čekal, co přijde. Přišlo to až na jaře. Z příkazu Frankova byl Kratochvíl zbaven svého zaměstnání a německý vedoucí pracovního úřadu ho tak musel poslat jako pomocného dělníka do zbrojovky Leichtbau G.m.b.H. v Českých Budějovicích s příkazem na nejhorší práce 72 hodin týdně a pod policejní dozor. V článku autora JUDr. Kamilla Reslera s názvem Sabotéři České ligy proti bolševismu v nezávislém týdenníku Dnešek z 5. 6. 1947 se o této události píše: „Podle záznamu z 5. dubna 1944 byla na úřadu ´Der Befehlshaber der Sicherhetspolizei und des SD´ porada o kárných opatřeních proti sabotérům České ligy proti bolševismu za účasti SS-Standarteführera, dr. Weinmanna, SS-Obersturmbannführera Wolfa a SS-Hauptsturmbannführera Zaubera, která rozhodla předložiti k. H. Frankovi tyto návrhy: (následuje výčet devíti lidí, kteří ponesou následky, pozn. autora)

9. Dr. Jaroslav Kratochvíl, ministr v. v., Praha 1, Staroměstské náměstí 17:

Též Kratochvíl poskytuje málo možností k útoku pro omezování opatření. Obývá jen dvoupokojový byt…Nynější zaměstnání v povolání Kratochvíla je ovšem poněkud neprůhledné. Je jisté, že je správním radou firmy „Carbonia“, a. s. v Praze II., Jungmannova ulice 1. dále je prý členem správní rady dalších společností v uhelném oboru. Vyřazení Kratochvíla z jeho místa správního rady zdá se slibovati málo výsledku, protože se mu s jeho rozsáhlými hospodářskými styky snadno zdaří, opatřiti si nová místa ve správních radách. Bylo by uvážiti, zda Kratochvíl, který je ještě poměrně mlád (43 roky), nehodí se pro časově omezené, ale skutečně vážné a ostré zařadění do práce.“ (Dnešek, 1947: 153)

Ve skutečnosti to navíc znamenalo i vypovězení z Prahy. Vyšetřování pak mělo tyto výsledky, jak se v již zmiňovaném článku píše dále:

„ a, vyřadění Kratochvíla z poradcovství pro uhelné otázky u Živnostenské banky

b, pokyn SS- Obergruppenführera dr. Adolfovi, aby vydal zákaz, že Kratochvíl kromě místa správního rady u firmy Carbonia, které mu má zůstat, nesmí přijmout placená místa ve správních radách.

c, přechodné odevzdání Kratochvíla do časově omezeného, jeho osobě přiměřeného, ostrého pracovního zařazení.“ (Dnešek, 1947: 154)

V článku se pak dále píše, že za jeho tisku se dostaly pisateli do rukou doklady o tom, jak německé úřady provedly opatření, které se týkalo Kratochvíla: „Arbeitsamt in Budweis – Úřad práce v Českých Budějovicích – přikazovacím výměrem z 26. června 1944 č. 5552.8/44-Rs podle vládního nařízení č. 154/42 Sb., zařadil JUDr. Kratochvíla do práce u fy Leichtbau, G. M. b. H. in Budweis. V jeho pracovní knížce z 12. července 1944 č. 536.770/801, je uvedeno toto:

Dosavadní setrvávající zaměstnání

1934-1940 náměstek ředitele

1940-1942 ministr

1942-1944 uhelný poradce

Fa Leichtbau, Budějovice, dělník od roku 1944 – dosud.

K.H. Frankovi se nepodařilo uskutečnit u JUDr. Kratochvíla „přiměřené a ostré pracovní zařazení“ na půl roku, jak zamýšlel, opatřil mu je jen na šest týdnů. Podle spisů německých úřadů a soudů gestapo, představované vyšším úředníkem Fuchsem, zatklo JUDr. Kratochvíla v Českých Budějovicích pro podezření z velezrady na německé říši.“ (Dnešek, 1947: 154)

Jeho žena Marie měla hned po jeho odjezdu do Českých Budějovic domovní prohlídku. Byt byl uznán pro ni a malé dítě za příliš velký. Před vystěhováním jí nakonec zachránilo, že jí (dík Dr. Srbovi, pozn. autora) přidělil majitel domu, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, nájemníka.

V továrnách firmy Leichtbau se opravovala poškozená německá vojenská letadla. Pracovala tam kromě nemnoha odborných dělníků celá řada totálně nasazených od zemědělců, dělníků a řemeslníků až po jednoho profesora a advokáta. Kratochvíla přidělili podle příkazu na nejtěžší práci: nosit s ostatními pomocnými dělníky celá křídla z rozbitých letadel.

Jak Kratochvíl vzpomínal, když se postupně rozkřiklo, kdo je a proč tam je, jeho situace se poněkud zlepšila. Někteří spoludělníci se ho, podle jeho slov, snažili šetřit. „Oplácel jsem jim to alespoň tím, že jsme se občas v nejrůznějších zákoutích – vždycky s nějakou dobrovolnou ´hlídkou´ – scházeli k debatám, kde jsem jim mohl ledacos říci a mnoho užitečného se od nich dovědět. V podvědomí se však stále ozývala myšlenka: Kdy přijde řada se zatčením na mě? Stálá nejistota, stálé napjetí.“

Jak ale Kratochvíl popisoval ve svých rukopisech na tyto chvíle, snažil se tyto stíny zahnat nějakými světlými chvilkami. Zastával názor, že člověk je od přírody vybaven tak, že vzpomínky na zlé události ztrácejí časem jejich tehdejší tíseň a hrůzu. Kdežto zážitky radostné si zachovávají i ve vzpomínkách svoji svěžest. Uvádím zde jednu z nich:

„Nemohu zapomenout, jak jsme jednou vyjeli s partou mladých spoludělníků z Budějovic do starého zámečku Kratochvíle stěhovat zásoby kancelářských potřeb. Nad zámeckým krbem bylo napsáno latinské heslo jednoho ze starých majitelů „Festina lente“ („Pospíchej pomalu“, pozn. autora). Kdosi z dělníků objevil knihu návštěv, na celé jedné straně s velkým podpisem: ministr Emanuel Moravec a jeho doprovod. Přikreslili jsme k němu z obou stran jako ozdobný rámec šibenice a na novou stranu jsme napsali: Dr. Jaroslav Kratochvíl, dělník a jeho spolupracovníci. Pak se všichni podepsali.“

Pro Kratochvíla to byly velmi důležité vzpomínky, ventily, které uvolnily alespoň trošku toho velkého vnitřního napjetí.

ODBOJ

Odpor proti nacistické okupaci vznikl ve všech zemích, které byly za války pod nacistickou mocí. Jeho formy odpovídaly povaze národa, geografické poloze, stupni nacistického útlaku a jiným okolnostem, které měly vliv na jeho způsob organizace a intenzitu, s jakou se projevoval. Kratochvíl, ačkoli sám sebe nepovažoval za experta v historii českého odboje proti nacismu, byl však pevně přesvědčen, že náš národ rozhodně patřil mezi země, kde odboj měl silné kořeny. I jako jeden z důkazů vzpomínal na soukromý rozhovor za války s dánským konzulem v Praze, který se vyslovoval o celkové odolnosti našeho národa vůči nacistickému útlaku s nelíčeným uznáním.

Pro Kratochvíla odpovídala charakteristika povahy našeho boje proti nacismu dvěma činitelů v naší zemi. Zeměpisnému postavení uprostřed Evropy, tedy obležení zeměmi, okupovanými nacisty a naší vojenské bezbrannosti po odtržení Sudet, likvidaci armády a naší národní povaze. Když jsme tedy nemohli vést boj se zbraní v ruce, zbývaly už jen zbraně ducha. Kratochvíl tento boj však nepovažoval za méně nebezpečný ani pro jednu ze stran. Zastával názor, že činnost odboje spočívala v udržení národní odolnosti proti všem způsobům nacistického pronikání i násilí a víru v konečnou porážku nacismu.

Jaroslav Kratochvíl byl taktéž účastníkem odbojové činnosti. Ta měla kořeny v pravidelném styku s lidmi blízkými svými názory, představami, cíly a povahou. To v jeho případě znamenal hospodářsko – politický kroužek, o kterém se píše již výše. Když jeho členové počátkem okupace skončili s pravidelnými veřejnými schůzkami, přenesli je v úzkém výběru do soukromých bytů. V té době se členové nejprve radili o tom, jak postupovat ve vzájemné dohodě, každý ve svém oboru, vůči Němcům. Povětšinou to byly všeobecné hospodářské otázky důležité pro obnovené Československo. V této době Kratochvíl navázal kontakt s Dr. Ladislavem Rašínem a jeho odbojovou skupinou. Rašínovo brzké zatčení i některých jeho spolupracovníků však další spojení přerušilo.

Rostoucí tlak a stupňující nebezpečí však kruh scházejících dále zužovalo. Kratochvíl se scházel nejčastěji s Chmelou, Srbou a Vrábkem. Tyto důvěrné schůzky nejen mezi členy kroužku často umožňovala Kratochvílova žena ve své soukromé kanceláři v obchodě její rodinné firmy Fejfar a Mládek v ulici 28. října, která měla vchody z několika stran a stala se tak vhodným místem pro nenápadná setkání. Společně s Chmelou Kratochvíl pracoval už v roce 1941na řešení způsobu znárodnění německého majetku po válce.V době Kratochvílova působení na ministerstvu mu přinesl Chmela koncept návrhu znárodňovacího zákona. Návrh měl být odeslán za hranice. Na podkladu této jejich spolupráce ho Chmela seznámil v únoru roku 1942 s prof. Ladislavem Vaňkem. Ten žil v té době v ilegalitě pod falešným jménem. Toto seznámení bylo klíčové pro vstup Kratochvíla do Vaňkovy odbojové skupiny s názvem Jindra. Tímto jménem také členové skupiny jmenovali Vaňka, jejího vedoucího. Po důkladném rozhovoru o Kratochvílově předcházející a současné činnosti, o které byl již dopředu Vaňek důkladně informován, vstoupil Kratochvíl do této odbojové skupiny s krycím jménem Krátký, jako zástupce Chmely v její národohospodářské podskupině Bráf. Kratochvílovým úkolem bylo připravovat návrh zákona o praktickém provádění znárodnění německého majetku po válce. (všechny své poznámky zničil v době, kdy mu bylo jasno, že bude zatčen Gestapem, pozn. autora). Zároveň byl pověřen vybudováním vlastní spolupracovnické sítě.

Jejich tehdejší představu o osudu zdejších Němců a německého majetku překonala úprava, k níž skutečně došlo. Kratochvíl rozpracovaný plán domýšlel ještě na samovazbě na Pankráci. Okamžitě po osvobození měl podle něj vyjít základní rámcový zákon, který by dával všechen německý majetek do správy státu. Jak doslova popsal: „Chtěli jsme tím zabránit jeho případnému svévolnému zabírání a poškozování, jehož jsme se – právem, jak se pak v praxi ukázalo – obávali.“ Všichni Němci pak měli zůstat na svých místech a osobně odpovídat za to, co spravovali, dokud by nebylo o jejich osudu rozhodnuto. Současně měli být do všech podniků dosazováni čeští odborní správci. Němci, kteří se pak za války provinili, by byli postaveni před řádné soudy a majetek by propadl státu.Větší německé podniky by byly postátněny všechny jako částečná náhrada za škody, které naší zemi způsobila okupace. Všichni odsouzení by byli po odpykání trestu vyhoštěni. Podle rozpracovaného plánu by byl vzat ohled na odborníky, které by náš stát potřeboval na zapracování našich lidí. Při vypracování kladli důraz na to, aby se osvobození obešlo, pokud možno, bez zbytečných hospodářských ztrát a přerušení kontinuity výroby, pokud by její povaha odpovídala potřebám obnoveného státu. Národnostní otázka by pak byla vyřešena zřizováním českých škol, kam by, podle představ plánu, byli zbylí Němci ochotni svoje děti posílat.

Ve zpětném pohledu pak Kratochvíl vyjádřil názor, že ve skutečnosti došlo k řešení radikálnějšímu a patrně pro budoucnost správnějšímu, i když bylo spojeno se značnými hospodářskými ztrátami.

V srpnu roku 1945 byl Kratochvíl písemně vyzván Ministerstvem vnitra, aby svůj plán ministerstvu předložil. To však neudělal. Měl před tím totiž možnost prohlédnout si část území připojeného za okupace k říši a dospěl k názoru, že na takové řešení je už pozdě a nemělo by podle něj smysl předkládat návrhy, které skutečný vývoj překonal.

V roce 1943 navázal styk s odbojovým hnutím na Železnobrodsku, Semilsku a Turnovsku. Tento kraj si oblíbil od své první návštěvy v roce 1940, o rok později zde strávil část dovolené a seznámil se s místními lidmi, kteří byli protinacistického smýšlení. Ze své tehdejší funkce tomuto kraji v mnoha věcech pomáhal. V Železném Brodě bylo ubytováno oddělení důstojníků Luftwaffe, v okolí se skrývali čeští a ruští partyzáni a v Semilech se vyráběly součástky k V 1. Zprávy, které Kratochvílovi byly z tohoto kraje sděleny, pak posílal dále do zahraničí. Ještě před jeho trestním nasazením do Českých Budějovic mu zde byl nabídnut bezpečný úkryt, který však kvůli rodině odmítl.

Jedním z posledních činů, které pro skupinu Jindra vykonal, byla cesta k hajnému Sedlákovi do hájovny v lesích nedaleko Brna. V roce 1942 byli spolu s Dr. Leopoldem Chmelou pověřeni , aby zorganizovali spolu s hajnými na Moravě v lesích nedaleko Třebíče síť osob, které by vytvořily podmínky pro činnost partyzánů v souvislosti s chystaným atentátem na Heydricha. Tak se také dozvěděli, že Londýn chystá přípravu atentátu a stanovisko domácího odboje. Oba dva se pevně shodli na tom, že to není to správné řešení. Podle Kratochvíla sice bylo potřeba, aby se národ ozval nějakým mimořádným činem, jestliže to Londýn potřebuje, ale když atentát, tak raději na Franka.

ZATČENÍ A VĚZNĚNÍ

V roce 1944 pak následovala řada zatýkání členů odbojové skupiny. Na počátku 44 roku byl vypátrán a zatčen vedoucí skupiny Vaněk, následoval Chmela. V té době byl Kratochvíl již na nucených pracích v Českých Budějovicích. Pražské Gestapo si pro něj přijelo 9. srpna, a to osobně v čele s šéfem politického oddělení Fuchsem. Zde byl zatčen a odvezen do Prahy do Pečkárny. Zde byl podroben prvním výslechům komisaře Galla. Pozdě večer byl pak převezen na Pankrác. Zde byl umístěn do samovazby do cely číslo 25, na dveřích visela cedulka „keine Freistunde“. To v praxi znamenalo zákaz vycházení z cely s výjimkou cest na Pečkárnu k výslechům. Zatykač mu byl přinesen později, zněl příprava velezrady.

Kratochvíl se svojí typickou povahou hledal na všem špatném alespoň nepatrné části dobrého. Například považoval za důležité, aby se vědělo, že dokud zde pracovali čeští strážníci, občas jim při zavírání cely stačili prozradit, jak např. rychle postupuje fronta. Hrál zde závod s časem. Každý den odsud odjížděly transporty do Terezína a do německých koncentračních táborů. Kratochvílovi hrozilo R.U., tedy „Rückkehr unerwünscht“ (v překladu návrat nežádoucí, pozn. autora).

V únoru roku 1945 si Kratochvílova žena vymohla díky pomoci některých známých jednu návštěvu ve vězení. Při rozloučení mu stačila cosi zašeptat. Rozuměl pouze dvěma slovům: ischias a nemocnice. Tři týdny si pak lámal hlavu, zda onen vzkaz měl znamenat to, že se má nějak dostat do nemocnice. Po třech týdnech vyčkávání skutečně onemocněl, avšak záškrtem. Jelikož se jednalo o vysoce nakažlivou nemoc, byl ihned odvezen do vojenské nemocnice. Zde byl předán do rukou českých lékařů. Během jeho pobytu zde učinilo Gestapo několikrát pokus o jeho transport. Díky českým doktorům, kteří ho zde drželi co nejdéle, k němu nikdy nedošlo. Zhruba ve stejnou dobu, krátce před Kratochvílovým příchodem z nemocnice, byl popraven jeho přítel a spolupracovník z odboje Zdeněk Bořek Dohalský. Ve skutečnosti se Kratochvílova žena dozvěděla, že má být odvezen z Pankráce s označením R.U., tedy návrat nežádoucí. Jeho žena prosila českého vězeňského lékaře, Dr. Reima, zda by ho nemohl zachránit tím, že by ho dostal do nemocnice. Doktor přislíbil pomoc, ale potřeboval k tomu onen záchvat ischiasu (Kratochvíl jím již jednou trpěl, pozn. autora). V nemocnici by ho podle slibu už udržel příslušnými injekcemi. Stala se však v podstatě nemožná věc. Dostat vysoce nakažlivou nemoc na samovazbě, záškrt.

Konec války se neodvratně blížil, napětí rostlo a do nemocnice se dostávaly zprávy, že Němci své politické vězně ještě před koncem vyvraždí. Kratochvílovo propuštění a následný útěk se ještě zdramatizovaly.

Čeští dozorci v nemocnici se ozbrojili samopaly z německého skladiště. Před samým koncem se nad Pankrácí objevilo německé letadlo a shodilo bombu, která dopadla těsně před věznicí. Nastal poplach, že Němci chtějí věznici zničit alespoň letecky. Skryli se tedy spolu s dozorci v krytu pod nemocnicí. 5. května však bylo dosaženo dohody s Němci, že všichni budou propuštěni. Nemocnice se dostala na řadu jako poslední a vězni byli propuštěni kolem půl osmé večer. Kratochvíl zůstal přes noc u známých na Pankráci v krytu. Na Staroměstské náměstí se pak dostal až druhý den ráno. Zde se střílelo.

Dramatické okamžiky propuštění však ještě neskončily. Pro přesnost uvádím zde přímou výpověď Kratochvílovu, jak se dostal do bezpečí a k rodině:

„Tankisti SS měli těsně vedle našeho domu (Dům U Jednorožce, pozn. autora) na Staroměstském náměstí postaven tank, který ostřeloval staroměstskou radnici. Celý dům se otřásal při každém výstřelu. Museli jsme do krytu ve sklepě. Nakonec zapálili nejprve vedlejší dům Štorchův. Sklepy těchto sousedících domů byly při úpravě na kryty spojeny a z hořícího Štorchova domu se začal do našeho sklepa valit dým. Za chvíli byl v plamenech také náš dům. Byl z něho jediný východ: na náměstí, kde byli páni esesáci. Pokusil jsem se dostat na náměstí. Plížil jsem se podél zdi k východu z domu. Právě jsem míjel okénko, které vedlo z lékárny „U Jednorožce“, když mi třeskl téměř u ucha výstřel. Ze vzdálenosti asi 30 cm mě minula střela nepřítele. Unikli jsme nakonec s ženou a ročním synem na střechu domu za naším domem a po příkrých střechách dalších domů směrem ke Karolinu.“

Odtud již mohli uprchnout ke známým na Smíchov.

POVÁLEČNÉ OBDOBÍ

Předchozí kapitoly se věnovaly událostem, které byly pro tuto práci nejdůležitějšími, jak z pohledu oficiálního, vyčteného z literatury, tak i z pohledu Dr. Jaroslava Kratochvíla. Jednalo se především o období protektorátní vlády, ve které v letech 1940 až 1942 působil jako ministr, ale i o některé události, které měly vliv na chod dějin českého národa. Jeho osud tímto obdobím však neskončil, a proto autor považuje za důležité vylíčit kompletní obraz Kratochvílovy osoby a jeho osudu po skončení 2. světové války. Ten totiž nebyl nepodobný osudům leckterých jeho vrstevníků, kteří se snažili být politicky činní. Ubíral totiž cestou, ze které nebylo úniku.

Po krátkém léčení, po návratu z Pankráce, byl vyzván v srpnu roku1945 závodní radou firmy Carbonia a.s., kde byla před tím zřízena Národní správa, aby se ujal jako předseda správní rady vedení podniku a provedl jeho reorganizaci v tehdejším duchu. V součinnosti se závodní radou a vedením Živnostenské banky připravil tuto reorganizaci se zastoupením zaměstnanců ve správní radě.

Následoval rok 1948 a únorový převrat, který uzavřel Kratochvílovi všechny cesty k jeho dalšímu veřejnému působení. Firma Carbonia byla znárodněna a Kratochvíl přišel o své místo. V roce 1950 se chystal Kratochvíl s celou rodinou uprchnout do Anglie, kde mu bylo nabídnuto místo velvyslance. Až na pražském ruzyňském letišti cestu ukončili. Jeho žena se psychicky zhroutila a odmítla na poslední chvíli útěk z vlasti. Rozhodnutí tedy bylo zůstat v zemi, která byla již plně v moci komunismu.

Za svou účast v protektorátní vládě gen. Eliáše nebyl po květnu 1945 nikdy stíhán ani zatčen. V procesu s touto vládou byl slyšen pouze jako svědek obžaloby. Ani po roce 1948, kdy byla tato jeho činnost znovu přezkoumána, nebylo proti Kratochvílovi vzneseno žádných námitek.

V roce 1949 se s celou rodinou odstěhovali do vesnice Vrát nedaleko Železného Brodu na Turnovsku. V Železném Brodě pracoval jako poradce pro Sdružení sklářů. Zůstával dále v kontaktu s lidmi z průmyslového odvětví, ale také z filmového a kulturního odvětví všeobecně. A právě styk se spisovatelem a básníkem Václavem Renčem sehrál důležitou roli při jeho zatčení. V květnu roku 1949 se za ním přijel Renč spolu s Václavem Prokůpkem radit o tom, jak by se daly zjednodušit politické poměry, až by to vývoj umožnil. Po těchto rozhovorech, až do svého zatčení, se však s již jmenovanými nikdy nesešel. Teprve až při výsleších na STB v Liberci se dozvěděl o přípravě nelegální Křesťansko-demokratické strany, na které se měl údajně také podílet. Jeho zatčení proběhlo 8. července 1952. Rozsudek před krajským soudem v Liberci byl však vynesen až 17. prosince roku 1953. Jeho vyšetřovací vazba trvala tedy skoro 17 měsíců. Navíc Kratochvílova žena nevěděla, co se s jejím mužem stalo, na tyto okamžiky vzpomínala jeho paní těmito slovy: „Odjel jednoho dne do Prahy prodat nějaký šperk a už se nevrátil.“

Svoji vazbu líčil Kratochvíl jako daleko krutější oproti té předešlé, za války. Nedostatečná strava, spánek na sklapovacích železných dveřích, povinná poloha spánku na znaku s oběma rukama složenýma přes sebe, světlo do očí, opruzeniny z mrazu a nervové vypětí. První dopis domů směl napsat teprve po šesti měsících vazby. Jeho manželka zůstala doma sama s osmiletým synem a oznámení o Kratochvílově zatčení dostala do rukou teprve šest měsíců po jeho zatčení. „Orgány, které nám prováděly domovní prohlídku a výslechy, mě do té doby předstíraly, že o mém muži neví a tvrdily mi, že uprchl za hranice. Několikrát jsem byla vyzvána k pokusu zlákání útěku do ciziny za svým mužem,“ vzpomínala Kratochvílova žena Marie.

Dlouhá vazba se těžce podepsala na jeho zdraví a následky trpěl až do konce života. Po Kratochvílově propuštění v roce 1959 mu za dlouhotrvající vazbu vyměřila správa soudů v Ústí nad Labem k úhradě 8387, 50 Kč a krajská správa ministerstva vnitra v Nitře vyměřila za dobu pobytu na Pankráci, než byl odeslán do tábora nucených prací v Jáchymově dole, od 10. 2. 1954 do 7. 7. 1954 a kdy nemohl pracovat, částku 1969, 80 Kčs. Částku přes 10.000 Kč velmi dlouho splácel za cenu nedůstojného živobytí celé jeho rodiny. Během své nemoci byl odkázán na nemocenskou dávku, kterou dostával z Leopoldova a která činila 333 Kč měsíčně.

Po propuštění z léčení měsíce sháněl práci, pokoušel se ji získat přes své známé a přátele v Praze, aby tak uplatnil své dosavadní zkušenosti v oboru nebo alespoň znalosti několika světových jazyků, ale marně. Nakonec byl nucen se obrátit na ÚVKSČ a na tomto podkladě mu bylo přiděleno místo manipulanta na skladě firmy Železnobrodské sklo s hodinovou mzdou 4,84 Kč. Jeho syn Petr nesměl studovat a od čtrnácti let musel pracovat jako dělník. Nakonec ve svých 24 letech v srpnu 1968 emigroval do Rakouska, kde žije doposud.

Rodina, kterou tvořila jeho žena Marie a dcera Rosemary už po zbytek jeho života žila v kritických sociálních poměrech. Nikdy se nevrátili do Prahy a Kratochvíl se už nikdy nevrátil k žádné z činností, ve které by uplatnil své zkušenosti a znalosti. Zemřel 5. dubna 1984 těsně před nedožitými třiaosmdesátými narozeninami.

Závěr:

2. světová válka, obsazení Čech a Moravy německými vojsky se staly bezesporu jedním z nejkritičtějších období v dějinách České země. V této době se mezi lidmi objevovali hrdinové, zrádci, oběti, zbabělci, ale i lidé, kteří si uchovali čistý štít a mysl a hlavně víru v konečné vítězství nad neoprávněnou a krutou nadvládou. Dějiny mají svůj vývoj a svoje osudy. Právě na takové události by se nikdy nemělo zapomínat. Rozhodně ne teprve šedesát let po skončení války.

Bohužel i přes závažnost doby a důsledky, které následovaly, stále existují velké historické díry, minimálně reservy, které se sem tam zaplácnou. Dodnes se vyrovnáváme s odkazem historie a zřejmě se evropské národy se svojí minulostí ještě pár let vyrovnávat budou. Lidská mysl snadno zapomíná a zapomíná na důležité okamžiky v historii svých národů a na osoby, které se na jejich utváření podílely. Jednou z nich byl JUDr. Jaroslav Kratochvíl, ministr průmyslu, obchodu a živností ve vládě generála Eliáše. V době rozpolcené vlády v čele s presidentem, jehož působení je stále dnes přijímáno s určitými rozpaky, jistě nebylo jednoduché jednat a spolurozhodovat o osudu národa. A to nejen v oněch známých historických okamžicích České země. I jak sám Kratochvíl velmi často zdůrazňoval, byl to boj dennodenní, který se skrýval i v běžných skutcích, na které už si zřejmě málokdo vzpomene. Dějiny nejsou jen chvílemi velkých činů a krizí, které změnily osudy milionu lidí. Důležité byly malé příběhy a skutky malých lidí, víra v konečné vítězství nad nutným zlem a víra v to, že sebe sama nezklamu.

Život Jaroslava Kratochvíla by se dal rozdělit na období do roku 1939, kdy působil jako zkušený a často oslovovaný odborník v ekonomii a báňském průmyslu, který vedl spokojený a stále nahoru se ubírající život. Rokem 1939 se jeho život posunul do sféry onoho dennodenního boje za čest národa nejen po lidské stránce, ale i po ekonomické. Ve své ministerské funkci se snažil co nejvíce ubránit nejen naši ekonomiku před německými vlivy nebo je alespoň co nejvíce zmírňovat. Pokud si dovolím hodnotit jej jako člověka, charakterizovala bych ho jako vždy velmi rozvážného muže, hledajícího dlouho to nejsprávnější řešení. Zároveň měl ve svém jádru vždy jasno, jaké jsou jeho postoje a morální zásady, které by nikdy neporušil, i za cenu mnoha ztrát. Právě ony postoje a zásady stály často za ztrátami a směrem, kterým se jeho život ubíral. Po roce 1945 jeho cesta směřovala takřka opakující se dráhou, která vedla až tam, odkud již nebyl únik. Po propuštění z vězení v 50. letech už strávil život ústranní a tichém čekání.

Rozhodně považuji za velmi podstatné, aby se na osudy takových lidí a jim podobných nezapomínalo. Například už proto, že jejich svědectví na dějinné události mohou přinést nové pohledy na dobu protektorátní vlády, kterou už pomalu nikdo nepamatuje, alespoň ne jako její přímý účastník. Právě tyto autentické výpovědi, události a jednání z života Kratochvílova považuji za jádro přínosu této absolventské práce. Jejím cílem bylo právě vyřčené. Obohatit historii o cenné prameny, které dosud zveřejněny nebyly a doplnit chybějící část v pohledu na vládu generála Eliáše, její aktéry a dění v této krušné době. Autor se rozhodně nepokoušel soudit žádné činy ani osoby.

JUDr. Jaroslav Kratochvíl byl součástí české společnosti především v okupačním období. I s pomocí doplnění historie o jeho osobnost lze přidat další díl do mozaiky, z které chybí stále mnoho částí. Tento díl však může pomoct k dalšímu pochopení mnoha postav a událostí, které jsou jednou z nejdůležitějších v dějinách naší země a našeho národa.

EMAIL: petra.krizkova ZAVINAC yahoo.cz